128 - květen 2002

autor: 

 

Pavel Janák: Husův sbor církve Československé naVinohradech, 1933.

Nejvýznamnějším a nejkvalitnějším příspěvkem Církve Československé (jako stavebníka) k vývoji meziválečné sakrální architektury je jistě Husův sbor v Dykově ulici na Vinohradech. Prvotním záměrem bylo postavení sboru na nám. Jiřího z Poděbrad. Lukrativní parcelu ale po vyřešení složitých majetkoprávních vztahů (v této věci intervenoval sám Masaryk, který zaangažoval příslušnou katedru pražské právnické fakulty), získala katolická církev pro stavbu Plečnikova chrámu Nejsv. Srdce Páně. Ve druhé fázi tedy CČS pomýšlela na zasazení budovy sboru do sousedních Čechových sadů. Pro tuto variantu byl již hotov návrh vypracovaný ing. Hladíkem v těsné spolupráci s patriarchou K. Farským. V této chvíli ovšem zasáhl magistrát, který odmítl vyhlédnutý pozemek odprodat a nabídl parcelu o několik desítek metrů dále - na okraji Bezručových sadů u vinohradské vodárny.

Vypracováním projektu byl nově pověřen slavný Pavel Janák, a to zásluhou budoucího Farského nástupce - Františka Kováře. Zakázka zastihla Janáka v době, kdy se, po počáteční kubistické a rondokubistické fázi tvorby zejména ve druhém desetiletí 20. století, již zcela přiklonil k modernímu funkcionalismu. Do r. 1931 vypracoval Janák dva návrhy. Zajímavější druhý počítal s diagonálním řešením prostoru s oltářem a katzatelnou umístěnou uprostřed modlitebny. Tato idea navazovala na vzory rozpracovávané v západní Evropě, z nichž nejblíže stojí asi slavný chrám Gustava Adolfa v Charlottenburgu, a měla ohlas i v pozdějším pražském církevním stavitelství. Třetí, finální návrh, prováděný v letech 1931-1933, již počítá s velkorysou kompozicí tří kubických hmot vklíněných do sebe - totiž vlastní modlitebny, obytného domu a zvonice. Tyto tři prvky byly totiž součástí zadání. Orientace liturgického prostoru na příčnou, kratší osu se programově staví proti katolicképraxi a tutéž tendenci ještě podtrhuje zamýšlená prostota, úspornost a civilnost interiéru. Nejpůsobivěji však působí exteriér stavby. A to nejen mistrnou prokomponováním všech tří částí, ale i hrou dalekých průhledů, světel a stínů a proměnlivých hmotových konfigurací, kterou nabízejí nápaditě prolamované stěny. Architektovo konstruktivistické východisko prozrazuje obnažený skelet štíhlé kampanily a vědecko-funkcionalistický ráz stavby podtrhuje shedová střecha modlitebny umožňující její horní osvětlení a pásy luxferových oken v přízemí.

Lze bez nadsázky říci, že kvalitou a mírou ohlasu jak u kritiky, tak v širší veřejnosti nemá vinohradský sbor mezi stavbami CČS konkurenci.

Jan Klípa

Poslední stránka

autor: 

Jan Spousta

“Některá práce se uzavírá, jako se zavírá nevyhojená rána.” Slova židovského spisovatele Franze Kafky, kterými katolický kněz, teolog a řeholník Zdeněk Bonaventura Bouše počíná poslední stránku své poslední knihy Epilegomena, stránku nadepsanou Zavírka všeho. Nyní je kniha “Bonyho” života uzavřena definitivně a věřím, že Ten, který ji zapečetil, dokáže slavně přečíst i ta místa, která doposud zůstávala bolavá, nezhojená a hnisající.

Nikdy jsem osobně nezažil legendární Boušeho působení v záběhlickém kostelíku během krátkého období kolem pražského jara, kdy na pár let získal tzv.”státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti”. Konec konců, byl jsem tehdy ještě dítě a určitě bych ani neporozuměl. Ale samizdat skromně nadepsaný Pokus o katolickou liturgiku, kniha důvěrně (a z důvodů konspiračních) zvaná Babička, ve které Bonaventura Bouše shrnul své liturgické zásady, zkušenosti a praktické pokyny, pro mě byla v osmdesátých letech pravým zjevením. Teprve nad ní jsem myslím plně pochopil, co znamená liturgická obnova a co může znamenat liturgie vůbec pro dnešního člověka. Je jisté, že i dílčí Boušeho názory mohou a mají být kriticky váženy, doplňovány a v případě potřeby přehodnocovány; ale to rozhodující, duch té knihy, vášnivé úsilí o pravdivost a sdělnost liturgického aktu, je podle mého názoru sotva kde jinde vyjádřeno tak zřetelně a naléhavě.

A vedle Boušeho-liturga, Boušeho-překladatele liturgických textů, Boušeho-učitele ještě je Bouše-prorok, Bouše-disident, Bouše-špatné svědomí své církve. Nebyl totiž na mušce pouze orgánů Státní bezpečnosti. Vysloužil si i odpor ze strany věřících a duchovních své vlastní církve; příliš dobře uměl rušit zaběhané zvyklosti, pohodlí a klid. Někdy možná byl až příliš náročný, a věděl o tom; na jeho úmrtním oznámení stojí dojemná věta: “Zemřelý prosí všechny, aby mu odpustili, čím jim ublížil, a aby se za něho přimlouvali před soudným stolcem Božím.” Avšak jeho bytostné tíhnutí k životní opravdovosti stejně jako jeho souběžné úsilí o opravdovost liturgickou bylo především jeho nejvlastnějším úkolem, jeho břemenem a jařmem, pod kterým sténal, ale skrze něž sloužil své obci a světu vůbec nejplatněji.

Na počest a na připomenutí Zdeňka Bonaventury Boušeho jsme toto číslo Getseman orientovali především liturgicky. Najdete zde předně ukázky Boušeho vlastních dosud nepublikovaných prací. Jde o tři příležitostné texty: pohřební kázání, prosba o odpuštění (Bouše byl také mužem obrácení) a dopis, popisující autorovu liturgickou praxi v posledním období jeho života.

Knihu Františka Kunetky Úvod do liturgie svátostí jsme již v Getsemanech zmiňovali a doporučovali. Jejího autora požádal Pavel Hradilek o rozhovor, a v něm se soustředil jednak na obecné otázky liturgie v našich časových a kulturních souřadnicích, jednak speciálně na problém liturgické hudby.

A konečně posledním příspěvkem liturgické části je dvoudílná analýza Klemense Richtera, věnovaná otázce liturgického chleba a vína. Nejde jen o otázku dávné historie, kdy křesťané byli ochotni si podřezávat krky kvůli tomu, zda má chléb být kvašený nebo nekvašený. I dnes by totiž znamení měla něco znamenat, a je třeba věnovat tomu odpovídající pozornost.

Na konec poslední stránky Bouše napsal: “Přijď Pane Ježíši.” Amen, přijď.

Čin lidu: rozhovor s Františkem Kunetkou

Při příležitosti nedávného vydání knihy Úvod do liturgie svátostí jsme požádali jejího autora Doc. Dr. Františka Kunetku o rozhovor.

Obnova liturgie často naráží na individualistické pojetí zbožnosti. Katolík si “někde zařídí přijetí svátosti”. Přitom (liturgický) individualismus je paradoxně na katolictví, resp. na jeho současné praxi, lákavý. Co s tím?

Vyjděme z etymologie slova “liturgie”, které znamená “čin lidu”, tedy věc veřejnou. Od toho by se měla také odvíjet “liturgická zbožnost”, snad lépe liturgická spiritualita. Ideální by bylo, kdyby nebyla v protikladu s individuální zbožností. Domnívám se, že křesťanský starověk tuto aporii neznal.

Ve středověku ovšem dochází k rozpadu liturgického shromáždění. Liturgie již není chápána jako čin obce. To mělo vážné důsledky např. v oblasti eucharistické spirituality. Velký vliv mělo také hnutí devotio moderna.

V baroku pak dochází k dalšímu vystupňování liturgického individualismu, nezanedbatelný vliv měla také španělská mystika. V české oblasti jsou toho dokladem např. hudebně i básnicky jinak velice kvalitní kancionály Adama Michny z Otradovic. Jeho Loutna česká je dokladem existence tzv. mystické erotiky v českém barokním slovesném umění. Písně zpívané literátskými bratrstvy při liturgii obsahují rozkošné, leč zcela individualistické formulace: “Křesťanská duše... sbírej zrána rosičku... odtud i tobě teče ta rosička, duše má, vem ji k sobě” – kdybych uvedl jen příklad úvodní písně z České mariánské muziky.

Toto pojetí liturgie bylo částečně korigováno v době osvícenství, radikálně pak nastupujícím liturgickým hnutím na přelomu 19. a 20. století. Přesto si ještě těsně před koncilem Guardini ve známém otevřeném dopise prelátu Wagnerovi klade otázku, zda je dnešní člověk z důvodu přílišného individualismu ještě schopen liturgického slavení.

Zdá se, že ani reformační pojetí v otázce Večeře Páně neznamenalo velký průlom. Jakkoliv se nepovažuji za znalce reformační teologie, zdá se mi, že oproti Lutherovi a Calvinovi zdůrazňuje pneumatický a eklesiální rozměr liturgického slavení právě Zwingli, i když je v zajetí přílišného spiritualismu, který vede nakonec k popření smysluplnosti symbolického jednání. Přesto je pro něj liturgie společným slavením církevní obce a tak vyjádřením její víry.

Neodvažuji se pronést úsudek, jak vypadá obecně současná situace u nás. Nemůžeme popřít, že na mnoha místech je nedělní farní mše skutečně chápána a prožívána jako liturgie, tedy “čin lidu”. Na druhé straně je pravda, že mnoho věřících považuje církev za podnik služeb, kam si chodí pro svátosti jako do obchodu či lékárny. Mám na mysli např. křest malých dětí, svátost smíření, uzavírání manželství.

Ptáte se: co s tím? Opět se mi vybavují Guardiniho slova, když říká, že “cesta k liturgickému životu nevede pouhým poučováním, ale především konáním”. Zdroj liturgické spirituality je tedy v liturgii samotné. A nezbývá, než ji stále správně konat a prožívat.

Ještě bych pro upřesnění dodal, že je třeba rozlišovat mezi individualismem a subjektivismem. K objektivnímu obsahu liturgie (anamnéze Kristova mysteria) patří zcela legitimně jeho subjektivní zakoušení, zkušenost shromážděné církevní obce, která tuto objektivní skutečnost liturgicky slaví.

Když ve Vaší knize “Úvod do liturgie svátostí” popisujete příznaky krize sakramentální praxe (str. 270), není zde ani implicitně uveden – alespoň podle mého názoru – hlavní důvod krize: dostatečně nereflektované a neprožívané obecenství křesťanské obce jako “řádného liturgického prostředí”. Je to záměr? Nejde spíše o problém eklesiologický, než liturgický?

Souhlasím a výtku přijímám. Snad bych jen uvedl, že jsem se v oddíle “Symptomy krize”, který Vy zmiňujete, zabýval postoji, s kterými se můžeme setkat i u řádně “praktikujících” katolíků. Problematiku eklesiálního rozměru slavení svátostí jsem se pokusil zohlednit v předchozím oddíle s názvem “Společenství víry” (str. 267).

Správně naznačujete, že eklesiologie a liturgie spolu úzce souvisejí. Z pojetí církve vyplyne pojetí liturgie. Tyto skutečnosti se navzájem podmiňují, takže platí dva axiomy: Liturgia ab ecclesia; ecclesia a liturgia. Snad bychom mohli říci že církev, která by přestala zvěstovat slovo a slavit svátosti, by přestala být církví. Vztah k církvi a pochopení církve určuje pochopení a prožívání liturgie. Odcizení církvi, která se samozřejmě uskutečňuje a žije v jednotlivých církevních obcích, znamená zcela jistě odcizení liturgické.

Jak přistupovat k lidem, kteří žádají svátosti, aniž věří? Co si myslíte o řešení tohoto pastoračního problému vytvořením zvláštních obřadů, jakýchsi “nesvátostných svátostí”?

Když jsem měl nedávno přednášku pro mladé kněze v rámci jejich formace do tří let po ordinaci, právě tento problém byl v diskusi otevřen. Nikdo z přítomných nebyl pro Vámi zmíněné řešení. Já sám jsem při své pastorační praxi takové řešení nikdy nerealizoval.

Na druhé straně se mi tato problematika z pastoračního i liturgického hlediska jeví jako závažná, protože, co není dnes, může být zítra. Zmínil bych několik skutečností:

1. Je jistě rozporné, když lidé bez “víry” žádají od církve svátosti, které jsou přece “sacramenta fidei”.

2. Tito lidé však vyhledávají církev ve chvílích, které označujeme jako základní životní situace: narození dítěte, uzavření manželství, úmrtí v rodině. V těchto situacích člověk cítí jakousi, byť třeba i velmi neurčitou, vazbu na transcendentno, a proto žádá rituál. Ve všech náboženstvích a kulturách jsou tyto situace ritualizovány a tyto obřady se označují jako “rites de passage” – přechodové rituály. To, že lidé v těchto situacích přicházejí, je tedy projevem jakési přirozené religiozity.

3. Z našeho pohledu je ovšem jasné, že tato situace neopravňuje ke slavení svátostné liturgie. Tito lidé potřebují evangelizaci, nikoliv sakramentalizaci. Když jim ovšem nabídneme to prvně zmíněné, odmítnou a udělají dvojí: odejdou, nebo odejdou do vedlejší farnosti, kde jim farář promptně vyhoví. Oni totiž v této životní situaci žádají ritus, a to hned, tady a teď, ne až za rok.

4. Proto si dovedu představit, že bychom těmto lidem, kteří ke svátostnému slavení disponováni nejsou – a potažmo ani k evangelizaci, protože jejich cesta k církvi nebyla důsledkem zájmu o víru, ale důsledkem jejich životní situace – že bychom tedy těmto lidem přesto dali najevo, že církev je s nimi v jejich situaci solidární. Proč by se církev nemohla modlit za právě narozené dítě, žehnat mu a děkovat tak za dar života? Proč by církev nemohla žehnat manželům po občanském sňatku a děkovat tak za dar lásky mezi mužem a ženou? To vše ovšem vždy za předpokladu, že se jasně zdůrazní a vysvětlí rozdíl mezi svátostí a tímto rituálem.

5. Jako analogie k této problematice mě napadá toto: Někdy bývám žádán o rozhovor lidmi, kteří věřící nejsou. Vědí však, že jsem kněz, a hovoří velmi otevřeně o svých problémech, týkajících se i záležitostí svědomí. Také bych mohl říci: nejste věřící, běžte k psychoanalytikovi. Tím, že tyto lidi vyslechnu a snažím se jim pomoci, dávám snad najevo pochopení a solidaritu (implicitně i církevní) v jejich situaci. A závažná personální situace patří mezi základní životní situace, proto vyžaduje určitou ritualizaci – byť ta spočívá třeba v nabídnutí skleničky vína a rozhovoru při něm. Slavíme tedy jakousi “zpověď bez rozhřešení”. Víc v této situaci nemůžeme ani snad nechceme udělat. I nenáboženské rituály mají terapeutickou funkci.

Na Vaši otázku, co si myslím o vytváření obřadů “nesvátostných svátostí”, musím upřímně odpovědět: nevím, nezavrhuji, neodsuzuji, ale opravdu nevím, jak se situace bude vyvíjet. Ještě poznamenávám, že touto problematikou se fundovaně zabývá teolog Medard Kehl v knize “Kam kráčí církev” (Brno 2000).

Poslední koncil přijal za své Congarovo pojetí laiků a kléru z počátku padesátých let 20. století (mezitím samotným Congarem překonané), ve kterém se laikům přisuzuje angažmá ve světě, zatímco klerikům v církvi. V duchu této linie pak i někteří z “laiků”, kterým není věc evangelia lhostejná, říkají: “(Kněží) ať se starají o svou liturgii a nepletou se nám do života” (životem myslí např. tzv. plánování rodičovství). Je to smutné jednak tím, že lidé rezignují na svoji liturgickou roli, jednak tím, že je liturgie chápána jako něco od života odtrženého.

Liturgie je stále doménou kléru. Lidé se v lepším případě realizují setkáním po bohoslužbě, zatímco při vlastní liturgii jsou pasivní. Co s tím?

Tento Váš dotaz znovu dosvědčuje propojenost eklesiologie s liturgií. Abych se trochu “zastal” Yvese Congara: jeho teologie laikátu publikovaná v roce 1952 přece jen znamenala jistý posun v pojetí, které přetrvávalo od středověku, a které by bylo možné charakterizovat oním Gratianovým: duo sunt genera christianorum.

Máte naprosto pravdu v tom, že sám Congar svůj postoj později reflektoval a dospěl k názoru, že žádná specifická spiritualita laiků neexistuje. Pro všechny křesťany jakéhokoliv stavu, způsobu života a povolání je jediná společná cesta: následování Krista a život v Duchu. Laiky přece nemůžeme vytlačit z angažovanosti pro věci “duchovní”, kněží naproti tomu naplňují své poslání v tomto světě. S tím samozřejmě koreluje eklesiologie listu Efezanům, podle které je církev tělem s mnoha údy, které zastávají různé funkce, hlavou těla je pak Kristus.

Toto pojetí se musí projevit a zviditelnit při slavení liturgie, která je jedním z projevů církve, je její epifanií. Rahner říkával: Když se slaví liturgie, církev se děje. Liturgie slavená s vnitřní i vnější angažovaností všech účastníků, slavená s rozdělením liturgických služeb, je nejlepším kázáním a svědectvím o církvi jako komuniu.

Vaše zmínka o přetrvávající klerikalizaci liturgie může být dosvědčena mimo jiné touto skutečností: Liturgickou koncilní reformou dobře míněné “odklerikalizování” liturgických služeb – konkrétně služby lektora a akolyty – se bohužel nezdařilo. Eklesiologicky a liturgicky tak “banální” záležitost, jako je pověření ke službě lektora a akolyty, je stále aplikováno takřka výhradně na kandidáty kněžství, ačkoliv bylo jasně řečeno a prokázáno, že tyto služby s ordinací nesouvisejí. To, že se služby neudělují ženám, ačkoliv je ženy fakticky konají, jen dosvědčuje tristnost stále přetrvávajícího klerikálně-liturgického myšlení.

Jste jak liturgistou, tak konzervatoristou. Vnímáte stále konflikt kůru a oltáře? Stále jsou stavěny prostory s moderní architekturou, ale v barokním duchu, tomu odpovídá umístění instrumentalistů a schóly.

Nějaký zásadní konflikt mezi kůrem a oltářem nepociťuji. Ve většině farností – teď mám na mysli spíše moravské – je liturgický zpěv považován za integrální součást bohoslužby a “tichá” mše je spíše výjimkou. Na druhé straně by stál za námahu odborně provedený průzkum, který by zdokumentoval, co a jak se zpívá, a to z hlediska hudebního i textového. Zde si pozitivním výsledkem už nejsem tak jistý. Je třeba říci, že primární zodpovědnost za kvalitu má ten, kdo bohoslužbu řídí, tedy většinou místní kněz. Ten by měl být ve stálém kontaktu s varhaníkem, resp. schólou nebo sborem. I z tohoto hlediska by měl existovat koncept permanentní liturgické formace nejen chrámových hudebníků, ale i kněží.

Pokud jde o druhou část Vaší otázky, zde musím bohužel s Vámi souhlasit. Pročetl jsem v této době pozorně publikaci Karmelitánského nakladatelství o nových kostelích v České republice. Po teoretické a dokumentační stránce je kniha skvěle vybavena. Vyhodnocení dokumentace však už takové uspokojení neposkytuje. Zcela převažuje podélná dispozice, centrální uspořádání je v lepším případě pouze naznačeno vychýlením lavic od podélné osy. To, že mše je shromážděním kolem dvou stolů – slova a eucharistie – není reflektováno. Stále přetrvávající centrální umístění svatostánku jen potvrzuje vázanost na barokní dispozici, která jej takto umístila do komplexu menzy a retabula. Z kostela se tak stává jediná velká adorační kaple. Toto situování, které středověk neznal, je výsledkem potridentského vývoje.

S touto dispozicí souvisí samozřejmě i situování kůru a umístění hudebníků. Podle současného pojetí liturgie a liturgických služeb je jisté, že kantor patří na ambon, schóla do blízkosti ambonu a oltáře, varhaník také do bližšího kontaktu se společenstvím. To vše je ale třeba již promítnout do akustických zákonitostí nově vznikajícího kostela.

V tom se ovšem můžeme od barokních architektů učit. Dovedli vytvořit jedinečné akustické podmínky pro zvuk varhan umístěných na kůru, ale také např. pro kazatele, který z kazatelny bez zesilovacího zařízení hlasově ovládl celý prostor kostela.

Nevede užívání tzv. lidové mešní písně k jisté dvojkolejnosti v liturgii?

Mešní píseň je dítětem osvícenství. Z hlediska tehdejší liturgické podoby mše můžeme říci, že v tomto, ale i následujících obdobích svůj jistý význam měla. Chtěla vytvořit pouto mezi probíhající liturgií a přítomnými věřícími, kteří bohoslužbu z důvodu nesrozumitelného liturgického jazyka pouze sledovali. A tak lid alespoň zpívá o tom, že nám “zaznělo ústy Soluňanů slovo pravdy věčné” – místo aby je skutečně slyšel, a že se “bez víry nelze líbit Pánu” – místo aby recitací Creda svou víru vyznal. Dovedu pochopit, že v té situaci se víc dělat nedalo. Zde jen mimochodem připomínám snahy katolických osvícenců o reformu liturgie, které bohužel nebyly vyslyšeny a přijaty.

Dnes je naštěstí situace jiná. Proto potřebujeme nepopisné písně, které přímo vyjádří chválu, díkůvzdání, prosbu, radost, ale i úzkost a ohrožení. V tom smyslu je a zůstane vzorovým kancionálem Kniha žalmů.

Co s hodnotnými hudebními díly, která nejsou zcela kompatibilní s dnešním pojetím římskokatolické liturgie?

Samotný liturgický text, který je v hudební skladbě užit, ještě nemusí znamenat, že dílo je komponováno k liturgickému užití. Dvořákovo Requiem je psáno na liturgické texty propria a ordinaria mše za zemřelé, nebylo však pro uvádění při liturgii určeno. Beethoven sice napsal svou Missu sollemnis pro intronizaci olomouckého arcibiskupa Rudolfa, jenže intronizační mešní liturgie z počátku 19. století není totéž, co farní nebo biskupská mše dnes, byť ve významný svátek. To může platit i pro jiné mešní kompozice. Na druhou stranu je však třeba říci, že např. Mozartovy mše byly pro liturgii psány a při ní také prováděny. Jeho zaměstnavatel, salzburský arcibiskup, ho však v délce mše časově omezoval a nutil tak ke střídmosti ve výrazu: celá bohoslužba i s figurální mší nesměla překročit jednu hodinu.

Můžeme připustit, že aktivní účast věřících nespočívá v nějakém strojeném aktivismu, ale jejím projevem je mimo jiné i soustředěné naslouchání. To přece aplikujeme při liturgické četbě Písma. Jak víme, klasická mše zhudebňuje texty ordinaria. Nemyslím si, že by liturgická reforma římské mše nutně vylučovala použití těchto mešních kompozic, pokud nepřekračují míru časové přiměřenosti a pokud by se neprováděly každou neděli. Skutečným problémem je přiřazení určitých částí. Kyrie by mohlo být užito jako vstupní zpěv, Gloria by si ponechalo své místo, Credo případně také. Problém vidím v umístění Sanctus a Benedictus, neboť ty představují součást eucharistické modlitby. Kdybychom je ponechali na jejich místě (tedy v závěru preface), eucharistická modlitba by utrpěla ztrátou proporcionality svých částí, neboť zmíněné kompozice by byly časově delší, než celá eucharistická modlitba. Pro tento případ mě napadá řešení, inspirované Lutherovým návrhem mešní struktury. Je to jeho Deutsche Messez roku 1525. Jeho návrh předpokládá v eucharistické části slova ustanovení nad chlebem, elevaci a rozdílení; při něm se zpívá zpěv Sanctus a Benedictus v německé parafrázi. Při přijímání z kalicha se zpívá Agnus. Myslím, že řešením by mohlo být zařazení Sanctus a Benedictus při přijímání věřících. Zpěv Agnus Dei jako fraktorium bych ponechal na jeho místě – během něj by však skutečně mělo probíhat lámání chleba pro všechny účastníky.

Domnívám se, že poslední liturgické reformě není třeba podsouvat rysy obrazoborectví a destrukce. Ona nám totiž otevřela přístup k pochopení smyslu a funkce jednotlivých prvků liturgie. Z toho je třeba vyjít. Pak snad zjistíme, že hodnotná díla liturgické hudby, samozřejmě včetně gregoriánského chorálu, nejsou odepsána, ale při citlivém vyhodnocení mohou svou liturgickou funkci stále plnit.

Jak se Vám daří výchova studentů k liturgické kreativitě?

Když se novináři ptají fotbalových trenérů před zápasem na jimi zvolenou taktiku, vždy v určitých variantách slýcháme: z dobře zajištěné obrany budeme vyrážet do útoku. Jakkoliv jsou tyto odpovědi úsměvné, protože nicneříkající, přesto bych je v problematice liturgické kreativity mohl použít. V minulém školním roce jsem na Teologické fakultě v Olomouci nabídl dvousemestrální odborný seminář s názvem: Eucharistická modlitba – minulost, přítomnost, budoucnost. Účastníkům jsem oznámil, že výstupem bude návrh vlastní eucharistické modlitby. My jsme však začali četbou a výkladem nejstarších textů: Didaché, Hippolyt, anafora Addaje a Mariho, následoval výběr z bohatství východních anafor, pak rozbor současných římských eucharistických modliteb, ale i liturgických textů jiných křesťanských církví, např. z evangelické Agendy. Tato zakotvenost v bohatství tradice nás pak vybavila k nové vlastní tvorbě. Pak bylo možné odpovědět na otázku, jak formulovat např.epiklézi, aby bylo zužitkováno bohatství tradice, ale aby tato část eucharistické modlitby byla zároveň ekumenicky otevřená. Je to paradoxní, ale důkladné studium pramenů, často nezáživné a namáhavé, pomůže proniknout k duchu, k jádru věci, a zde musíme hledat a vidět základ a zdroj liturgické kreativity. Rád cituji bonmot Pia Parsche, který k problematice hledání nové podoby liturgie poznamenával: “Mějme ducha, a ten si už tělo najde.”

První podmínkou liturgické kreativity je tedy důkladná znalost věci. K ní však přistupuje ještě další zkušenost, a tou je znalost prostředí a atmosféry, ve které se liturgie koná. Chci-li být při slavení kreativní, musím znát alespoň rámcově potřeby a rozpoložení účastníků. To mě “liturgicky” nese, takže mohu zjistit, že zcela spontánně udělám něco, co jsem si nepřipravil. Když jsem byl ještě v ilegálních kurzech výuky liturgiky často tázán, co by se dalo udělat např. při mši pro mládež na chaloupkách, nebo při mši pro rodiny, vždy jsem odpovídal vyhýbavě: nevím, musel bych s nimi nejméně jeden den být. Společenství totiž musí fungovat i mimo liturgii. Jestliže se spontánně neprojevuje mimo ni, nepůjde to ani při ní.

Být liturgicky kreativní tedy znamená: vypodložen znalostí věci a proniknut atmosférou společenství vytváří liturg takové podmínky, aby se účastníci cítili zcela spontánně vtaženi do teandrického dialogu, který v liturgii probíhá. To je ono “ars celebrandi”. Zda se tomu dá na akademické půdě naučit, nevím, spíše pochybuji. Můžeme pouze poskytovat impulsy, aby budoucí liturgové k onomu umění dozrávali.

Díky za rozhovor, za čas věnovaný našim čtenářům.

připravil Pavel Hradilek

Za Zdeňkem Bonaventurou Bouše

Dne 16. dubna tohoto roku zesnul katolický teolog Zdeněk Bonaventura Bouše (*1918), jeden z průkopníků liturgické obnovy po druhém vatikánském koncilu.

Bonaventuru Bouše jsem poznal v polovině šedesátých let, v době začínající realizace koncilních rozhodnutí. Bylo to v Týnském chrámu, místě, kde byly jednotlivé pionýrské kroky liturgické reformy postupně zaváděny pod vedením Jiřího Reinsberga. Bonaventura Bouše často při slavnostnějších příležitostech při liturgii asistoval. (V té době ještě kněží sloužili v roli jáhna či podjáhna.) Ačkoli neměl státní souhlas, zlepšující se politická situace to umožňovala. V roli asistentů se střídalo několik významných osobností. Pamatuji si na “hodné”, jako byli Antonín Mandl či Václav Vaško, a “zlého” Bonaventuru Bouše.

Před ani po liturgii Bouše s nikým nekomunikoval a upjatě se soustředil k jakýmsi soukromým formám zbožnosti. Když jsem mu coby ceremonář jednou dával určitý pokyn, za který byli ostatní hosté vděčni, odsekl mi: “Já jsem kněz a vím co mám dělat”. (Musel jsem to pak zařídit jinak.) Toto období naštěstí netrvalo dlouho. Během dvou let se z nepříjemného mnicha stal velmi otevřený, se všemi komunikující člověk. Stálo za to se s ním radit. Ač měl obrovské znalosti, už ze sebe nic nedělal. Jsem vděčný za to, že toto “koncilové obrácení” Bonaventury jsem mohl jako adolescent zažít. Mám od té doby zcela hmatatelnou představu co se skrývá za biblickým pojmem obrácení.

Jako vzpomínku na zesnulého přinášíme tři z jeho – pokud je mi známo – dosud nepublikovaných textů.

Pavel Hradilek

Čas rození, čas umírání

Kázání Bonaventury Bouše nad rakví prof. Dr. Karla Weniga v kostele sv. Václava na vinohradském hřbitově v Praze 14. prosince 1970

Když se dcera aktivního ateisty prof. Karla Weniga Helena stala v šedesátých letech křesťankou, nechal ji otec navštěvovat kurzy ateizmu vedené tenkrát prof. Machovcem. To ji však od víry neodradilo. Duchovní zázemí ji poskytl Bonaventura Bouše, který si našel vztah i k jejímu otci. Toho též před udivenou akademickou obcí PF UK na začátku husákovské normalizace pohřbíval. Rentgenoložka MUDr. Helena Wenigová, která před několika lety předčasně zemřela, se řadu let o nemocného Bonaventuru Bouše vzorně starala.

Text: Jan 3, 1-3. 6. 8-11. 13. 16-17. 19-21

Vážení hosté, drazí přátelé,

rád bych začal vzpomínáním. Měl jsem čest být dlouhodobým přítelem zemřelého pana profesora; a bylo to jistě překvapující přátelství a byla to jistě překvapující náklonnost tohoto poctivého skeptika s nádhernou ironií ke mně, františkánskému mnichu. Ale jsem přesvědčen, že jsem si dobře rozuměli. Hovořívali jsme spolu dlouhé dobré chvíle a neshodovali jsme se v názorech, aniž bychom se snažili přimět jeden druhého k nějakému kompromisu, a přitom jsme oba cítili, že jsme kdesi hluboko zajedno v pravdě, kterou oba poznáváme jen zčásti, která je mnohem větší, než můžeme tušit, která nás naprosto transcenduje. A oba jsme vášnivě milovali život, a oba jsme věřili, že život je silnější než smrt. Křesťan nazývá pravdu svým Bohem a věří, že smrt byla přemožena ukřižovaným Ježíšem Kristem. To byl tedy nejvnitřnější základ našeho srdečného vztahu: úcta k pravdě a láska k životu. A pro toto společenství mi dal pan profesor právo, abych mu držel ruku při jeho bolestiplném umírání, adává mi právo, abych ho pochoval podle řádu církve, které si vždycky vážil a s kterou nikdy nepřerušil spojení.

Vím dobře, že by v této chvíli nechtěl, abych o něm mnoho mluvil; vím, že by na mně chtěl, abych především a prostě konal svou povinnost a potěšil vás i sebe slovem božím:

Moji milí, víte, že je psáno:
“Všeliká věc má svůj čas:
Je čas sázení, a čas vytrhávání toho, co vsazeno bývá.
Je čas smíchu, a čas pláče.
Čas hledání, a čas ztrácení.
Čas milování, a čas vzdálení.
Čas mluvení, a čas mlčení.
Čas rození, a čas umírání.”

Pro každého člověka přichází čas, kdy leží v umírání a ruce má prázdné. A nemůže si pomoci, a nemohou mu pomoci ani ti, kdo jsou kolem něho a kdo ho milují. Může jen vytrvávat a čekat. A také ti, kdo jsou kolem, mohou jen čekat. Je v tom největší smutek a úzkost, ale není to čas bez naděje, protože je rovněž psáno:

“V rukou tvých, Hospodine, jsou časové moji.”

Křesťan zajisté věří v Boha, který není Bohem mrtvých, ale živých. Věří v život a ví, že smrt je jen jednou z událostí života. Věří, že tento umírající a tento mrtvý, který je od nás daleko, je v ruce boží. Že ruce Boha živého ho neopustili ani za branami smrti. Křesťan vždycky očekává: I když čeká na smrt, očekává život. Neboť věří v život a ne ve smrt. I když ví, že poznává jen z části, očekává, že jednou pozná, jakož i poznán jest. A že toto poznání bude světlo; ne tma smrti, ale život.

Moji milí, slyšeli jsme v evangeliu, že Ježíš řekl:

“Kdo činí pravdu, jde ke světlu, aby zjevni byli skutkové jeho, že z Boha učiněni jsou.”

Tento náš drahý člověk byl slabý a hříšný. Ale činil pravdu, a proto šel ke světlu. A v této víře je naše útěcha a síla: ve víře, že pro něho je už zjevné, a že také pro nás bude jednou zjevné, že v rukou Hospodinových jsou časové naši a že náš život a naše umírání a naše smrt byla cesta k světlu pravdy, kterou je Bůh, a k plnosti života ukřižovaného a vzkříšeného Pána Ježíše Krista. On budiž požehnaný na věky. Amen.

Poznámka (B. B.): Nevyváženost pohřební řeči omlouvá kazatel oficiální přítomností profesorů a docentů Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v čele s jejím spect. děkanem a účastí žáků a přátel, kteří byli překvapeni církevními obřady při pohřbu.

Poznámka k dvěma dopisům příteli

Záběhlická obec, kde Bonaventura Bouše počátkem sedmdesátých let sloužil, byla likvidována rukou nerozdílnou komunistickým režimem a církevními představiteli, jmenovitě biskupem Tomáškem. Biskup Tomášek se stal administrátorem pražské arcidiecéze v r. 1965, po patnáctileté sedesvakanci. Komunistický režim jej akceptoval mj. proto, že byl funkcionářem Plojharova Mírového hnutí katolického duchovenstva. Předtím působil na vesnici na Moravě a těžko se sžíval se situací sekularizovaného velkoměsta. Jeho vliv byl spíše nevýrazný. Jistý počátek obratu nastal až nástupem Karla Wojtyly na papežský stolec, poté co Wojtyla připomněl Tomáškovi jeho povinnosti.

28. září 1989

Můžeš se zříci utrpení světa, to je ti ponecháno na vůli a odpovídá tvé povaze; ale právě toto zřeknutí je možná jediné utrpení, jemuž ses mohl vyhnout.

Franz Kafka

Pavel, právě tak jako jeho Pán, nepřetržitě a tvrdě zápasil po celý svůj apoštolský život s falešnými bratry, kteří se stavěli na odpor jeho poslání. Také na něm jako na jeho Pánu se naplnilo slovo, že nepřáteli člověka budou domácí jeho. Avšak k stáru přece jen dospěl k snášenlivosti s lidmi, kteří s ním sice nesouhlasili a kteří ho i nesnášeli, nicméně Ježíšovi uvěřili a Ježíšovo evangelium, i když falešně interpretované, horlivě hlásali. Domyslel nakonec do krajnosti svou naději v Krista i své povolání: Poznal, že byl povolán, aby za čisté evangelium bojoval, ale že vítězství bude patřit jedině samému Vzkříšenému Ježíši. Toto své poznání vyznal milované církvi ve Filipech (1, 16-18): Ti, kteří ze vzdoru Krista zvěstují, ne v čistotě, domnívají se, že mi k vězení mému soužení přidají; kteří pak z lásky, ti vědí, že jsem k obraně evangelia postaven. Ale co potom? Nýbrž jakýmkoliv způsobem, buď v samé přetvářce, buď v pravdě Kristus sezvěstuje, i z toho se raduji a ještě radovat budu.” Vyznávám tedy k stáru také já, že kdekoliv kýmkoliv se Ježíšovo evangelium zvěstuje, vždycky si prolomí cestu do srdcí, která mu Bůh otevřel; i zdmi falešné interpretace, jimiž ho chtěli jeho zvěstovatelé ohradit ze strachu, že by mohlo zaútočit na ně samé. Neboť slovo boží nemůže být uvězněno. Pozornému pozorovateli dějin nemůže uniknout, že jen tam dochází ke skutečné humanizaci, otevřenosti životu, sebepřesažení a naději, kde došlo ke styku s Ježíšovým evangeliem, a to i tehdy, když bylo toto evangelium zatemněno scestným výkladem nebo nevěrohodností těch, kdo je zvěstovali. Dokonce se v dotyku s evangeliem stává, že se srdce rozhoří, aniž člověk ví a tuší, s kým se to vlastně potkal.

Mám tuto, bohužel pozdní, zkušenost: Ve své církvi jsem se často střetl s představiteli hierarchie i s vlivnými laiky, které jsem nesnášel pro jejich spasitelské sebevědomí, pro jejich v evangeliu nezakotvenou, synkretickou a fundamentalistickou teologii, pro militantní ultramontánství, neurotickou intoleranci a totalitářskou uzavřenost. A přece se nakonec v rozhodných chvílích osvědčují jako věrní vyznavači Ježíšova evangelia, zatímco já trávím zbytek života v samotě stařecké rezignace. Proto prosím čtenáře za odpouštění svého nepavlovského postoje. Prosím za odpuštění i toho podivného přítele, jemuž jsem adresoval předcházející dopisy; vždyť na mne útočil asi jen ze vzdoru, a jistě ne z nenávisti. A v neposlední řadě prosím o odpuštění i své církevní představené. Neboť tím, že jsem nevěděl, zdali křivdím, nebyl jsem ještě spravedlivý. Ten, jenž má nás všechny právo soudit, je Pán. Proto není dobré soudit před časem, ale je třeba očekávat na příchod Páně.”Onzajisté i osvítí to, co je ve tmě, a zjeví rady srdcí.” Ovšem nic nemůže omluvit netečnost a mlčení. Právě do situace, v níž je teď, nedlouho po Druhém vatikánském sněmu, katolická církev, říká Ježíš: “Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dát na zemi. Nepřišel jsem, abych pokoj uvedl, ale meč rozdělení.” Ostatně také já – navzdory své nedostatečnosti – jsem byl povolán hlásat evangelium. A také já jsem za svou církev odpovědný a také já jsem se na této zpronevěře podílel. A co můžeme proti pravdě?

Dopis evangelickému bratru faráři

Dopis lze datovat do první poloviny 90. let. Obsahuje jakousi “liturgickou závěť” autora, který zde vydává počet ze své liturgické činnosti v posledním údobí svého života.

Vážený a v Pánu milovaný spolubratře,

prosím mnoho, abyste mi odpustil, že nemohu z mnoha důvodů, zvláště zdravotních, jet odtud z Ústí až k Vám na Šumavu a účastnit se Vašeho ekumenického setkání, které chcete věnovat liturgické obnově. Ostatně asi v téže době (záleží na zdejší nemocnici) budu nucen se podrobit operaci šedého zákalu; to víte, jsem na světě již tři čtvrtě století a smrt, které vládne Pán života, si mne také jinými chorobami připravuje pro sebe.

Možná, že by Vám trochu mohl pomoci můj samizdat z r. 1985, “Pokus o katolickou liturgiku”, který je dedikován mému příteli profesoru Vaší fakulty dr. Janu Hellerovi; určitě jeden exemplář vlastní a jsem přesvědčen, že Vám ho rád zapůjčí. Prosím, abyste br. profesora ode mne srdečně pozdravoval. Vyřiďte mu laskavě, že ho moc prosím za odpuštění dávného neurotického odmítnutí dalších styků. Bylo to zaviněno tím, že bohužel nepochopil, a asi ani pochopit nemohl, v jak nebezpečné situaci jsem tenkrát znovu byl a do jak bezvýchodné situace se kvůli mně (a také kvůli některým jiným disidentům a neopatrným a povídavým přátelům) dostala paní primářka, která mi vede domácnost. Ono po mém podpisu Charty 77 (vždyť jsem byl už předtím od propuštění z koncentračního tábora pod stálým policejním dozorem) byly styky s přáteli v jejich zájmu nežádoucí. Jistě ví, že se nám nakonec podařilo uprchnout z Prahy sem na sever do tohoto jakoby nejen lidmi, ale i Bohem zapomenutého kraje, tady se užStátní bezpečnost starala spíš méně, protože ta pražská, tím, že nás z Prahy vypudila, si přece jen alespoň částečně provedla svou.

V té mé knížce by bylo dnes asi nutno ledacos spravit a upravit, ale možná, že by Vám přece něco řekla některá místa a některé stati. Ovšem jistě dosud platí mé poznámky o biblických čteních ve shromáždění (např. str. 11-14). Změnilo se jen to, že už byl slušně vydán lekcionář v několika dílech, v němž bylo užito ekumenického překladu bible. Tím ovšem také nemohu být a nejsem spokojen; naopak: když slyším čtení písma v našich kostelích, jsem znovu a znovu popuzen. Výhrad mám bezpočet; některé uvádím ve svých textech (např. str. 182 nn.). Také svou kritiku “římské” liturgie u nás bych dnes jistě zmírnil. Už se např. nikde eucharistická modlitba nepřekrývá písní. A znám tady katolické spolubratry (je jich vůbec zoufale málo), kteří dělají co mohou a věrně káží slovo boží, přestože nemají odvahu něco měnit na oficiálně schválených textech a ritech. A jejich církvičky jsou často vroucně zajedno s naším Pánem, i když by se jejich liturgický projev zdál leckterému pražskémuintelektuálovi primitivní a kýčový. Sám považuji za velikou a nezaslouženou milost boží, že mohu s povolením litoměřického pana biskupa a milovaného bratra provinciálního ministra svého řádu menších bratří po tolika letech samoty a mlčení slovem božím, chlebem života a kalichem spasení posloužit alespoň malému shromáždění věřících, většinou stejně starých a unavených, jako jsem já, třebas v polorozpadlých a vyloupených kostelích. Jen kdyby mi více sloužilo zdraví. (Nedávno jsem dokonce prodělal těžký IM.)

Rád bych se také ekumenicky stýkal se spolubratry jiných křesťanských církví, jen kdyby bylo s kým. Snad opravdu aktivní jsou jen jehovisté, a s těmi ovšem nemohu mít nic společného, i když je mi to líto. A oni také při své agresivitě a výlučnosti o něco takového vůbec nestojí. Jejich propaganda je tu pro křesťanství krajně nebezpečná, neboť jejich katastrofickým předpovědím lze tady uvěřit náramně snadno.

Jinak tady bují náboženský subjektivizmus s pochybným pseudocharismatickým zaměřením, který je jen zdánlivě biblický. Jeho hlasatelé (přečasto ziskuchtiví samozvaní cizinci z Nového světa) slibují především uzdravení a spásu těla a začas mají dokonce pochybné úspěchy mezi zdejšími uštvanými lidmi, žijícími v nepředstavitelně smrtonosném životním prostředí. A u většiny dusí slovo boží trní těžkých starostí o život svůj i o život svých blízkých. A jejich chvíle odpočinku jsou, jak ani jinak nelze, vyplňovány zábavou bez velkých nároků.

Navíc tento kraj dusí kletba neodpuštěných neodčinitelných zločinů. Velká část jeho obyvatel jsou děti a vnuci těch, kteří v letech 1945-6 pomstychtivým, krutým způsobem vyhnali z domovů německy mluvící spoluobčany, jejichž předkové na pozvání českých panovníků kultivovali pomezí českého království. Dokonce si poskvrnili ruce krví většinou nevinných bývalých hospodářů, jejich žen a nemluvňátek. Okolní lesy skrývají hromadné hroby obětí pogromů, a leckdo o těch místech asi dosud ví. Proto se těmito údolími, městy a vesnicemi dodnes plíží strach. Mnoho opuštěných usedlostí s krásným hrázděným zdivem a starobylých kostelíků často zasvěcených patronům mé vlasti, se rozpadá ve zříceniny; a lidé, kteří bydlí v uloupených domovech, tento strach vdechují. Jsem nesmírně rád, že mám byt v novém, i když ošklivém panelovém domě na sídlišti, kde před několika lety byly jen pastviny. Ještě donedávna se do blízkosti tu a tam zatoulaly ze zvyku ovce nebo kozičky. Dnes tu potkáš jen opuštěnoukočku a okolní kopce jsou tiché; i ptáci se většinou odstěhovali.

To však neříkám, abych soudil; vím, že “co nemožné je u lidí, je možné u Boha”, a že “velké jsou naše hříchy, ale větší je milosrdenství našeho Boha”.

Chci-li tady veřejně předsedat shromáždění, musím se samozřejmě maximálně přizpůsobovat oficiální liturgii své církve; jinak bych znepokojoval a mátl nejen věřící, ale i zdejší spolubratry duchovní. Pro sebe považuji za dosud vzorové modlitební texty, jak je uvádím ve svém Pokusu o katolickou liturgiku. Jsou to ostatně většinou původní návrhy pro nový český misál (s výjimkou eucharistické modlitby), na nichž jsem sám po dlouhá léta spolupracoval. V enarxi používám textů misálu s výjimkou závěrečné orace (kolekty). Úvod ke zpytování svědomí samozřejmě improvizuji. Po dostatečně dlouhé chvíli usebrání se společně se všemi vyznávám z hříchů textem Confiteor. Lítost vzbuzujeme tropovaným kyrie rovněž z misálu: “Byls poslán uzdravovat duše, Pane...” Následuje ujištění o odpuštění:

“Smiluj se nad námi, milosrdný Bože;
věříme, že nám pro krev svého jednorozeného Syna,
našeho Pána Ježíše Krista,
odpustíš hříchy
a dovedeš do života věčného.
R. Amen.”

Perikopy podle oficiálního Řádu čtení čtu z Bible kralické; tato kniha s výjimkou večeře Páně leží u mne stále uprostřed stolu Páně. Samozřejmě odstraňuji v textu méně srozumitelné archaismy a opravuji chyby podle hebrejského nebo řeckého čtení. Po prvním nebo jediném čtení se sám modlím nahlas celý žalm. Kromě Velkého postu intonuji před evangeliem trojité velikonoční Aleluja, které po mně opakuje celé shromáždění. Jak jen mohu, nahrazuji nicejskokonstantinovské symbolum apoštolským vyznáním víry; v naší jazykové oblasti byly zavedeny v poslední době (nevím, zda po konsultacích s ostatními církvemi) tyto varianty: “... pod Ponciem Pilátem... /... sestoupil... /společenství svatých, /odpuštění hříchů, /vzkříšení těla/a život věčný. Amen.” Text našich přímluv je na str. 53.

Při přípravě chleba a vína pro večeři Páně musím užívat modliteb, jak předpisuje nový misál; jejich vzorem jsou žehnání užívaná při židovských rituálních hostinách. Upravuji si je tak, aby byly co nejblíže původnímu textu:

“Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, králi světa,
neboť z tvé štědrosti jsme přijali tento chléb;
je plodem země,
a stane se nám chlebem života.”
“Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, králi světa,
neboť z tvé štědrosti jsme přijali toto víno;
je plodem révy
a stane se nám nápojem duchovním.”
Při mytí rukou se modlím polohlasně:
“Smyj ze mne, Bože, mou nepravost
a očisti mne od hříchu.”

Samozřejmě vynechávám výzvu: “Orate, fratres” a modlím se hned nahlas vždycky tutéž modlitbu “super oblata” (upravený text z deuterokanonidckého dodatku k Danielovi:

“S duší pokornou a se srdcem zkroušeným
prosíme, Bože, abys nás přijal.
Ať se naše díkůčinění před tebou stane
duchovní obětí,
která se ti zalíbí
skrze Krista, našeho Pána.
R. Amen.

Užívám text své eucharistické modlitby. Jsem ovšem nucen k některým úpravám. Hned na samém počátku se musím vzdát mesiánského titulu pro našeho Pána “služebník Hospodinův”. Dělám to z ohledu na ty, kdo nejsou příliš obeznámeni s Deuteroizaiášem, neznají původní text Skutků apoštolských a tím méně dobrořečení z Didaché. Proto místo “skrze tvého služebníka Ježíše” říkám “skrze našeho Pána Ježíše Krista”. Je skoro vyloučeno, abych vynechával zpěv Sanktus. Proto po slovech “… a zjevil slávu vzkříšen.” se modlím:

“A proto se všemi nebeskými zástupy a se všemi svatými
chceme zpívat píseň tvé chvály a volat.”

Na venkově zpíváme Sanktus z kdysi oblíbené “mešní” písně z konce 18. stol.”Bože, před tvou velebností”. Ve 4. verši nahrazujeme “Každý tvor ať s uctivostí…” slovy “Církev tvá ať s uctivostí…” Po Sanktus se musím modlit 1. epiklezi. Je to ostatně dávným zvykem jak v liturgii alexandrijské, tak římské, která je nám nejblíž. Proto po Sanktus už se spjatýma rukama se zaklesnutými prsty (jinak se modlím eucharistickou modlitbu s rukama rozepjatýma) navazuji na Sanktus takto:

“V pravdě jsi svatý, Bože
jsi pramen všeho posvěcení.”
A pokračuji se vztaženýma rukama nad chlebem a nad kalichem:
Proto tě prosíme:
Posvěť svým životodárným Duchem
také tento chléb a toto víno;
ať se nám stanou tělem a krví
tvého milovaného Syna,
našeho Pána Ježíše Krista.”

“Neboť když přišla hodina…” se už modlím dál se sepjatýma rukama. Samotná instituční slova přebírám přesně z českého misálu. Při slovech nad chlebem držím jeden z chlebů těsně nad paténou skoro ve výšce obličeje, stejným způsobem kalich. Proto je zbytečné, abych obojí ještě obrácen k lidem pozdvihoval. Po instituci nemohu vynechávat aklamaci. Modlíme se ji všichni. Používáme prvního formuláře z českého misálu “Tvou smrt zvěstujeme…”; je nejstarobylejší, převzatá z liturgií syrských. Kvůli této aklamaci musím upravit začátek anamneze takto:

“Proto na památku
přehořké smrti našeho Pána Ježíše Krista,
i jeho vítězného vzkříšení,
a v očekávání jeho slavného příchodu
klademe před tebe, Bože,
…”

Modlitbu Páně, k níž vyzývám prostě: “Pomodleme se, jak nás naučil Pán Ježíš:” se modlím společně se shromážděním rovněž s rozpjatýma rukama, embolismus nemohu vynechat, ale závěrečnou doxologii “Neboť tvé je království…” říkám se všemi znovu s rukama rozpjatýma, abych alespoň takto naznačil, že tento starobylý text teď už jaksi k otčenáši patří. Na doxologii sám odpovídám amen. (S rukama rozpjatýma se modlím jen výzvu “Vzhůru srdce” před eucharistickou modlitbou, samotnou eucharistickou modlitbu a modlitbu Páně s doxologií. Jinak ani při liturgických pozdravech, ani při žádné jiné modlitbě ruce nerozpínám.) Pozdravení pokoje musím zařadit až po Otčenáši s texty podle misálu.

Při večeři Páně musím používat nekvašených “hostií”. Opatřuji si alespoň hostie co nejsilnější, bez ražby, jen velké, které lámu na čtyři nebo pět dílů. Při lámání se shromáždění modlí nebo zpívají, jak je u nás zvykem, Beránku Boží. Před samotným stolováním se modlím nad paténou a kalichem nahlas přípravnou modlitbu:

“Pro tvou lásku tě prosím,
Pane Ježíši Kriste:
ať přijímání tvého těla a krve
není mým odsouzením,
ale mou ochranou a lékem
pro mé tělo i duši.”

Žádám, aby stolující při přijímání stáli v polokruhu kolem stolu Páně, a nestavěli se ve frontě jeden za druhého, jak se u nás nevhodně zaužívalo, nevím proč.

Musím většinou podávat eucharistický chléb do úst; v tom jsou zatím naši biskupové bohužel neoblomní, takže podávání na ruku by tady bylo cosi nevídaného a zarážejícího. Pokud mi někdo ruku nastaví, jsem samozřejmě velmi rád.

Z kalicha při mé službě přijímají teď už všichni a vždycky; zvykli si rychle a s radostí. Sám přijímám naposled všechno, co zbylo na paténě a v kalichu se slovy: “Tělo Kristovo (Krev Kristova) kéž mne zachová k životu věčnému.” Nezbude nikdy mnoho, protože se tady počet přijímajících dá lehko přibližně odhadnout. Závěrečnou modlitbu po dostatečné chvíli ticha obyčejně improvizuji; někdy podle potřeby si ji vyberu ze své knížky.

Po závěrečné modlitbě přejdu před stůl Páně a ohlásím co je potřeba. Potom dám všem požehnání a rozpustím shromáždění. Při úvodu k požehnání samozřejmě nad lidi ruce nevztahuji. Když jsou přítomní věřící východního obřadu (to je tu časté), mají radost, když si mohou zazpívat alespoň před úvodem k požehnání trishagion:

“Svatý Bože,
svatý silný,
svatý nesmrtelný,
smiluj se nad námi.”

Tenhle zpěv opakujeme třikrát. Užíváme nápěvu z Mešních Zpěvů s. 136.

Při službě Boží zpíváme alespoň dvě písně. Po úvodním obřadu zpíváme píseň, která se hodí k slavnosti dne, nebo některou z písní obecných; samozřejmě celou. Před večeří Páně (před přípravou chleba a kalicha) obyčejně “Jezu Kriste, štědrý kněže”, alespoň strofy 1., 2., 3., 5., 7. a 10. Sám při zpěvu sedím a celou píseň zpívám s ostatními. Užíváme knížky Mešní zpěvy, tištěné v Římě 1989-90, i když mám k úpravě některých starých textů výhrady. Na staré nápěvy, pokud nejsou příliš těžké, si lidé dost rychle zvykli. Kancionály Mešní zpěvy leží před bohoslužbou na pultech lavic. První píseň vybíráme tak, aby měla dobrý modlitební obsah, a vyhýbáme se písním romantickým a kýčovým, kterých je i v té příručce také několik.

Nakonec prosím: “O byste mne maličko posnesli v nemoudrosti mé!” To víte, jsem starý člověk, a staří lidé jsou povídaví. A já jsem tolik rád, že se můžu svěřit se štěstím, že mohu zase církvi veřejně sloužit. Vždyť jsem byl přinucen navenek mlčet přes čtyřicet let, a z nich jsem měl státní souhlas k “výkonu duchovenské služby” jen sotva čtyři roky po Pražském jaru 68.

A ani nelituji, že ti, kterým sloužím, jsou jen hrstka a ostatkové Izraele. Jsem v tomto kraji už víc doma, než jsem býval v Praze; nakolik ovšem může být vůbec někde doma křesťan, o němž je psáno, že je ve světě cizincem a poutníkem. A v tomto kraji, který jsem kdysi považoval za místo svého exilu, chtěl bych také jednou umírat; jistěže ve velké úzkosti, ale s milostí boží ve víře v našeho ukřižovaného a vzkříšeného Pána Ježíše Krista.

Chléb a víno, které Ti přinášíme

Z časopisu Christ in der Gegenwart (7. 4. 2002 a 14. 4. 2002) jsme vybrali dvě stati známého liturga, ve kterých se vyslovuje na téma svátostných matérií eucharistie. Toto téma je nedůležité pouze zdánlivě: jednak se kolem něho vedly důsažné teologické spory, a jednak je i pro dnešního člověka podstatné, zda liturgickému znamení dokáže přisoudit správný význam.

Jaký chléb?

Stále jsou ještě obce, kde používají hostie, které se v ústech rozpustí spíše, nežli by mohly být kousány. Avšak chléb by měl být poznatelný jako chléb a měl by jako chléb vypadat a chutnat, protože síla výpovědi znamení požaduje, abychom materii eucharistické slavnosti skutečně poznávali jako jídlo. Proto má být “eucharistický chléb, i když je nekvašený a připravovaný původní formou, připraven tak, aby jej kněz při mši obce mohl skutečně lámat na víceré díly, které podá alespoň některým věřícím” (Úvod do misálu č. 283).

Nejméně několik přijímajících má tedy obdržet rozlámaný chléb, a to bez ohledu na další údaj, že “malé hostie se v žádném případě nevylučují, pokud to činí počet přijímajících nezbytným”. Na průměr našich obcí se toto omezení vztahuje sotva. V normálním případě by tedy mělo platit, že namísto strojem vyříznutých hostií obdrží každý kousek skutečně rozlámané hostie. Jenom potom bude zřejmé přijímání jako pojídání z jednoho chleba života, kterým je Kristus a ve kterém se stáváme jedním tělem. K tomu účelu se nabízejí velké tzv. koncelebrační hostie (až do průměru 14 cm), které je možno lehce lámat.

Sice “chléb ke slavení eucharistie musí být připraven z čisté pšeničné mouky a být ještě čerstvý a podle zvyku latinské církve nekvašený” (282). Chléb židovské paschální hostiny nebyl chlebem pšeničným, ale ječným (maces). Sporné je, zda tomu tak bylo i v Ježíšově době (srv. ale ječné chleby v J 6, 9). Až do konce prvního tisíciletí byl v každém případě používán pro eucharistii na Východě i na Západě v týž den upečený a kvašený chléb, který věřící přinášeli ze svých domácností.

Pouze Arméni přešli již v 6. století k používání výlučně nekvašeného chleba. Bylo to návratem k židovské praxi a zohlednění Prvního listu Korintským (5, 7-8): “Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyť vám nastal čas nekvašených chlebů, neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus. Proto slavme velikonoce ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy.” Na Východě se k tomuto novému zvyku připojili jenom malabarští a maronitští křesťané, zatímco všechny ostatní rity používají až dodnes chléb kvašený. Římská církev se postavila mezi 9. a 11. stoletím též za nekvašený chléb s tím důsledkem, že chléb na oltář již není přinášen z domů věřících. Se stoupající úctou k eucharistii a s ní spojenou neúčastí na přijímání jako takovém se od 12. století objevily malé hostie, které znemožňují lámání.

Při novém uspořádání liturgie se uvažovalo i v Římě, zda by nemohl být opět připuštěn kvašený chléb. V návrhu pro Úvod k misálu (282) stál přídavek, který byl později opět vyškrtnut: “Kde se kvůli zvláštním okolnostem jeví biskupské konferenci za vhodné buď vždy nebo v jednotlivých případech používat kvašený chléb, ať tato konference podá odpovídající žádost Apoštolskému stolci.”

Tím je jasné, že platnost eucharistie nezávisí na tom, zda je používán kvašený nebo nekvašený chléb. Když je v nějaké malé skupině hostina Páně slavena s “pravým” pšeničným chlebem, děje se to sice nedovoleně, ale platně. Již unijní koncil ve Florencii (1439) uznal rozdílné zvyky na Východě a na Západě a shledal je dobrými. Nějakou teologicky kontroverzní debatu z této věci tady dělat nelze.

Slavnost přijímání – pijte z něho všichni

Pře zprávě o poslední večeři v Matoušově evangeliu pronáší Ježíš děkovnou modlitbu nad kalichem a podává jej učedníkům se slovy: “Pijte z něho všichni” (26, 27). Poté co v římskokatolické církvi bylo eucharistické víno podáváno již po staletí výlučně klerikům, je asi pochopitelné, když při absolutní většině bohoslužeb se ještě neprosadilo jasné doporučení Úvodu k misálu o přijímání z kalicha: “Svůj plný charakter znamení získává přijímání, když je podáváno pod oběma způsobami. V této formě je vyjadřováno znamení eucharistické hostiny nejdokonalejším způsobem. Je také zřejmé, že nový a věčný svazek je uzavírán v krvi Páně. Kromě toho je poznatelná souvislost mezi eucharistickou a eschatologickou hostinou v království Otce” (č. 240). Účast na kalichu znamená účast na uzavření smlouvy. Ale také motiv odpuštění hříchů je spojen se slovy ke kalichu: “Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.” Zde je myšlenkasmlouvy rozšířena, protože v Ježíšově smrti se uskutečňuje mír a smíření mezi Bohem a lidmi. V účasti na kalichu poskytuje Otec lidem skrze Krista toto smíření. Kromě toho se vytváří vztah k eschatologické hostině, protože víno odkazuje na plné životní společenství s Bohem při završení: “Pravím vám, že již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce” (Mt 26, 29; srv. Mk 14, 25; L 22, 18).

Z těchto teologických důrazů vyplývají rozličné možnosti pro vedení obce k přijímání s kalichem, jak bylo doporučeno německou Biskupskou konferencí Římskokatolické církve. V tomto smyslu mají být věřící poučováni o smyslu přijímání. Jako témata jsou jmenována: “Plná symboličnost hostiny; společenství s Pánem účastí na těle a krvi; biblická teologie obětní krve a kalicha; smlouva v krvi Páně; učení tridentského koncilu o přijímání pod jednou; důvody, které v průběhu dějin vedly k ústupu přijímání z kalicha.”

Biskupové dovolují přijímání z kalicha při mešních slavnostech v malém kruhu a při bohoslužbách ve významné svátky, pokud počet účastníků není příliš veliký. Mše v malém kruhu jsou zpravidla všechny mše ve všední dny. Nedělní a sváteční mše splňují rovněž požadavek, aby byly významnými dny. Problém je jenom znatelný, když není k dispozici dost pomocníků pro podávání z kalicha.”Lze proto právem říci, že přijímání z kalicha je v německé jazykové oblasti možné zásadně při všech mešních slavnostech, i když nemá snad v každém jednotlivém případě smysl”, napsal Hans Bernhard Meyer.

Ostatně existuje na světě více zemí, ve kterých je přijímání pod obojí způsobou samozřejmým pravidlem, jako např. na Novém Zélandu nebo v USA (od roku 1984). Před dvěma lety vyšlé třetí vydání Missale Romanum, římského, latinského misálu, které se v Německu ještě nerozšířilo, určuje, že přijímání pod obojí způsobou může pro všechny mše dovolit biskup “pokud jsou věřící dobře informováni a není žádné nebezpečí, že by svátost mohla být zneuctěna.”

přel. -jk-

 

Milovaní, vypálíme vám rybník

autor: 

Jan Konzal

Už příběh trojúhelníku Sáraj – Abraham – Hagar potvrzuje všem čtenářům Bible, že některé slepé uličky jsou opravdu neopravitelně slepé. Zápletka popisovaná v šestnácté kapitole Geneze připomíná na prvý pohled prostomyslné zápletky filmů televize: Boj favoritek o jednoho muže, boj o místo v čele skutečného nebo hypotetického harému, boj o prosazení skutečných nebo domnělých nároků vlastního já třeba i za cenu dvojnásobné vraždy. Kolik bylo na světě harémů, tolik můžeme předpokládat i vášnivých sporů mezi favoritkami. Netřeba nosit dříví do lesa. Ale biblický příběh na rozdíl od televize diváka nebaví, ale varuje: Nabízí dnešku hned několik poselství, které ke své škodě kdekdo z postižených prostě ignoruje. A jak se říká: kdo nechce znát své dějiny, ač jsou jeho dějinami spásy i ne-spásy, bude odsouzen prožívat je znovu a znovu.

Frustrované ambice snadno zavedou na tenký led. Ty ženy z biblického příběhu jistě velmi stály o lásku. Ale obě uvěřily iluzi, že jim jejich ušlechtilé sebevydání (láska je takovým ušlechtilým sebevydáním) dává do rukou jakási práva, která ovšem kdosi trestuhodně nerespektuje. Žárlí ten, jehož hrdost uráží, že objekt jeho lásky zůstává za tu lásku cosi podstatného dlužen. Mučí jej představa, že kdosi třetí si užívá plodů, které podle práva patří právě jen postiženému. Takové afekty mají vždycky zpočátku pikantní příchuť trpící spravedlnosti, člověk se jim rád odevzdá a nechce vidět, že se odevzdává do otroctví, že se tak stává štvancem svých vlastních iluzí, iluzivních nároků plodících vytrvalou frustraci. Funguje to podle jednoduchého zákona: Jsem nešťastný (nešťastná); v sobě však vinu nehledám, proto vinen je kdosi venku; vinen je tím, že nerespektuje moje svatá práva; obecná spravedlnost si vyžaduje, aby ten viník neunikl exemplárnímu trestu.

Už deset let Sáraj marně toužila porodit Abramovi syna. Její lůno nevydávalo šéfovi klanu ani dceru, natož dědice. Taková situace může být zdrojem mnohých smutků a hořkých slz. Navíc se tehdy věřilo, že svazek muže a ženy je plodný nebo neplodný výhradně z vůle boží. Člověk nebesy milovaný byl zdravý a plodný. Neplodnost byla proto nejen hospodářskou pohromou, byla především veřejnou hanbou. Kdo byl v té věci handicapován, musel hodně prosit nebesa, aby tomu ulomil hrot. Tak se rozhodla čelit podobné nesnázi Chana, budoucí matka proroka Samuela. Jenže Sáraj byla hrdá, vždyť byla kněžnou! Možná už nemohla déle čekat na smilování boží. Sáhla raději po tehdy plně legální šanci – nabídla svému muži Abramovi klín své spolehlivé otrokyně Hagar. (Jen spolehlivou a oddanou duši mohla poslat Abramovi do klína.) To zákon připouštěl s tím, že porodí-li otrokyně Abramovi syna, nebude synáček de iure synem Hagary, ale synem paní Sáraj. Takové “de iure” nebývá snadné později unést, jak dokládají i dnešnípříběhy oplodnění s asistencí dalších osob, byť zpočátku přátelsky a vděčně přijímaných do řešení manželské neplodnosti medicinsky. Ve skutečnosti Sáraji nešlo o dědice Abramova rodinného klanu. Jak ukázal další vývoj docela všem kromě jí samé, šlo Sáraji o nesnesitelně uráženou hrdost.

Jakmile Hagar otěhotněla, Sáraj už to neunesla. Nebyla zvyklá hledat vinu v sobě, někdo musel být vinen jejím trápením, a kdo je vinen, musí být potrestán. Milovala Abrama a milovala i svoji otrokyni, ti dva tedy byli také zákonitě “vším vinni”. Proto Sáraj ani nevyčkala, zda dostane na svůj klín dědice nebo “jen další otrokyni”. Hagar i s nenarozeným plodem musí zemřít a ortel musí vykonat právě Abram, i on je vinen tím, že Sáraj má lůno neplodné. Ne dvě, ale hned tři mouchy jednou ranou, jen to mohlo uspokojit Sáraj. Že to nemá konsistentní logiku? Nemá. Hřích ji nikdy nemá, hřích je nemoc velmi tajemná.

Jedovatý koktejl žárlivosti a závisti ovšem není vyhrazen jen ženám a spouštěcím mechanismem nejsou jen situace trojúhelníků. I muži dokáží žárlit neméně trapně, dokáží se ze zálohy mstít za něco neskutečného, jen domnělého, velmi při tom trpí a velmi se při tom litují, ale mstí se podobně důmyslně. Žárlit dovedou osoby soukromé i veřejné, fysické i právní. Určitě to nějak souvisí s prvotním hříchem, podobně jako s nemocí prvotního hříchu souvisí specifická slepota žárlivých: Všichni kromě samotné Sáraj viděli, že prvá dáma šejchova klanu se chová trapně, ba ohavně. A šlo o víc než o kosmetiku. Každá žárlivost nutně končí pouští v srdci.

O poušti tehdy věřili, že je domácím prostředím démonů. Někdy mám dojem, že se tak moc nemýlili. Obě protagonistky milovaly téhož muže, dokonce legálně a legitimně, ale dokázaly proměnit lásku v docela solidní peklo. A obě tak prokázaly své vlastní budoucnosti i Abramově věci právě jen medvědí službu. Abram nebyl jen skvost, ale své Sáraje si vážil, navzdory neplodnosti ji nevyháněl ani po deseti letech marné naděje, a také do náruče otrokyně poslala svého muže ona sama. Bolavý zub měla Sáraj jinde, než demonstrovala. Nešlo o Hagar a nešlo o Abrama, ani o potomstvo. Ve skutečnosti šlo o pouhopouhou neplodnost samotné Sáraj. Bylo nesnesitelné, že Hagar se ukázala plodnou. A musí být za to potrestán i Abram, určitě se těšil na syna.

Žárlivost je nemoc. Když postižený začne svoji hořkost exportovat, tedy když začne se mstou, (když začne “něco dělat pro spravedlnost”), je to nemoc hříšná. Hřích obvykle plodí hřích. Také Hagar proto sáhla po zkratovém řešení, využívala citlivého místa své paní a dráždila právě tu její pokořenou hrdost. Málem to zaplatila životem. Nemá to mnoho logiky? Správně, hřích je nemoc veskrze tajemná. Každá závist a žárlivost se sice dovolává jakési spravedlnosti, ale čím hlasitěji křičí, tím důkladněji sama zabředá do nespravedlností zde a teď. Brzy už ani nelze důkladně nezabloudit, realita je plně zaměnitelná se snem.

Ani mužové a ženy dnešních křesťanských církví v postech dole i nahoře nejsou imunní vůči závisti a žárlivosti. Samozřejmě máme po ruce pro své rozhorlení vždycky nějaké “slušné”, ba přímo “posvátné” zdůvodnění. Koho potřebuje ztrestat naše frustrovaná vášeň pro domněle urážené já, ten dostane nálepku heretika, rozvratníka, anebo alternativy polarizující a v posledku prý rozvracející pokojné a plodné soužití církve. Z kněze je díky nálepce romantik stižený mesiánským komplexem, z manžela záletník, z manželky údajná poběhlice. Tak s úspěchem likvidovali kdysi středověké katary a valdenské. Tak vyslala posvátná vrchnost křižáky proti husitům, jiná posvátná vrchnost zase poslala husity proti mnoha českým katolíkům a utrakvistům, papež Řehoř si najal loupeživé hordy Normanů dokonce proti svému vlastnímu městu Římu. Jistá sesterská církev si vysloužila vyloučení ze společných modliteb, když neodmítla azyl některým vyhnancům z církve jiné. Zdůvodnit to umíme vzorně. Vždyjde o podobné schéma: Vlastní neřešené komplexy pobouřila nějaká příslovečná poslední kapka, nastolily proto žárlivost, která už vytváří svou vlastní virtuální realitu: Měli jsme přece právo na jejich oddanost, a kdo oddaný není, zaslouží exemplární trest. Žárlivost bez možnosti pomsty na nevinných pálí v srdci příliš a v srdci hrdém pálí prostě nesnesitelně. Dějiny světa málokdy sledují skutečnou spravedlnost. Přečasto jde o spravedlnost virtuální, neskutečnou, vysněnou podobně jako zůstává neskutečnou urážka neplodné, ale nebezpečně hrdé či zakomplexované Sáraje. Hrdost lze totiž urazit čímkoli a ještě snadněji lze popudit za masku hrdosti skrývaný komplex méněcennosti.

Když Sáraj donutila Abrama vyhnat Hagar spolu s ještě nenarozeným Izmaelem do pouště, měla chvilku dojem, že všem svým “trýznitelům” vypálila rybník. Ve skutečnosti proměnila v popel své vlastní nitro, vypálila své vlastní srdce. Obtíž je v tom, že nemoc žárlivosti zahlédneme možná u těch druhých, nikdy u sebe sama.

Kdo je laik?

Srovnání pohledu Petera Neunera (Laici a klérus) a Pavla Ambrose (Křesťan a život ve světě)

Michael Martinek

Pohled Petera Neunera

Neunerova kniha Laici a klérus je zakončena kapitolkou (“Výsledek: od laika k Božímu lidu”), která shrnuje celé pojednání do jednoduchého hesla: “Vzdejme se pojmu laik!” Stejně jako “v oblasti státu neexistuje zákon, který by shrnoval ne-úředníky do jedné skupiny a vymezoval je vůči úředníkům”, tak také v církvi není důvod, aby byli ti její členové, kteří nejsou nositeli úřadu, vymezeni konkrétním pojmem vůči klerikům.

Takto definovaný problém se však netýká podle Neunera jen jednoho pojmu, jde o víc – v sázce je celá koncilní eklesiologie: “Myšlenka církve jako Božího lidu nezačala ještě přetvářet struktury církve. Organizační formy, ve kterých by lid Boží mohl vyslovit svoji víru a nacházet a vyjadřovat svoji vůli, jsou ještě vskutku v zárodečném stadiu.” Neuner vidí zásadní rozdílnost mezi laiky a klérem pouze v rovině svátostné – ordinovaní, tedy příslušníci kléru, mohou udělovat další svátosti. To však pro něj neznamená, že by v jejich rukou musela být soustředěna veškerá rozhodovací pravomoc: “Církev nelze rozdělit na církev učící a církev slyšící a poslušnou. Jako celek zachovává a dále předává víru, jako celek udílí svátosti a jako celek koná svoji službu ve světě. Jak se říkávalo ve staré církvi, co se týká všech, musí být také rozhodováno všemi. Rozděluje-li se církev na duchovenstvo, které rozhoduje, a laický stav, který poslouchá a v lepším případě radí, odporuje to obrazu Božíholidu, jak jej rýsuje Písmo, jak ho žila stará církev a jak na něj znovu navázal II. vatikánský koncil.”

Neuner také zásadně odmítá klasické oddělení spirituality laiků, která se považuje za otevřenou světu, od spirituality duchovních, která se má soustředit na věci mimosvětské. Spiritualitu chápe především jako společnou věc všech křesťanů, a teprve potom rozlišuje pluralitu různých forem spirituality – ty jsou závislé na zvláštní životní situaci, ve které se jednotlivci nacházejí, a zdaleka nejde jen o protiklad dvou základních cest: “Vždyť spiritualita se přece musí vykázat tím, že duchovně zpracovává a zvládá příslušnou životní situaci. (…) To však nevytváří různé spirituality, nýbrž pouze různě konkretizuje jedinou společnou křesťanskou spiritualitu.”

Na těchto dvou argumentech – společný přístup k rozhodování a společná spiritualita – dokumentuje Neuner své přesvědčení o zásadní jednotě Božího lidu a tedy o zbytečnosti, ba přímo scestnosti dalšího používání pojmu laik.

Pohled Pavla Ambrose

Ambros se téže otázce věnuje v knize Křesťan a život ve světě v kapitole III. 2.: “Kdo je laikem? Jak si dnes církev klade tuto otázku.” Výsledek nevidí stejně radikálně jako Neuner, místo jasných odpovědí se raději soustředí na hlubší formulaci otázek, nicméně v některých zásadních věcech s Neunerem souhlasí.

Především se Ambros vůbec nezabývá otázkou rozhodovacích pravomocí v církvi, která je pro Neunera klíčová. Dále se jeho argumentace soustřeďuje spíše na vymezení rozdílu laik – řeholník než laik – klerik. Pak už se obšírně věnuje otázce rozdílu spiritualit a snaží se ukázat specifické rysy rozhodnutí k řeholnímu životu: Řeholník “odchází ze světa tím způsobem, že na něj doléhá základní otázka: Jak jeho svobodné rozhodování závisí či nezávisí na hodnotách světa? Jak je jeho svoboda inspirována i mimo svět? Jak je svázán s tím, co je nepodmíněné a nelze podmínit? Řeholník je veden touhou žít a přitom být veden tím, kdo ničím podmíněn není a na základě nepodmíněného se rozhoduje. Proto musí vyjít ze světa, který je naopak sítí podmíněností. Sekularizace není ničím jiným než naprostým přijetím všech podmíněností, které ve světě existují. Rozhodování řeholníka se však nemůže vyhnout tomu, abys se uskutečnilo ve světě, v jeho řádu.”

Jako se řeholník nemůže vyhnout tomu, aby žil v tomto podmíněném světě, tak se zase laik, který chce žít zodpovědně, nesmí vyhnout snaze žít ve světě, který podmíněn není. Oba tedy žijí trvale v jistém vnitřním napětí, jen k němu každý přistupuje z jiné strany: “Řeholník odchází z tohoto světa ve smyslu, ve kterém musí odejít každý člověk, chce-li si uchovat svoji svobodu. Řeholník je svědectvím cesty, kterou nabízí křesťanství každému člověku. (…) Vyjití ze světa musí tudíž uskutečnit každý člověk.”

Jednoduchý závěr těchto úvah vyslovuje Ambros až v úvodu další kapitoly (III. 3.: “Problém křesťanů žijících ve světě, jejich odstup od církve a některé jeho důvody”): “Jaký je rozdíl v tom, když hovoříme o laiku a když o křesťanu? Jsou to dva pojmy, které se, co do subjektu, neliší. Výraz laik je výrazem církevním, naznačuje obecný charakter křesťana.” Po tomto jasném konstatování se však vrací k zavedenému užívání pojmu laik ve smyslu člověka, který na rozdíl od kněží a řeholníků žije plně ponořen v tomto světě a díky tomu je pro něj často problémem plně se identifikovat s církví.

Shrnutí

Neuner i Ambros se shodují v tom, že z teologického hlediska není opodstatněné používat pojem laik jako vymezení většiny členů církve vůči nepatrné části řeholníků a kléru. Důvodem je především eklesiologie II. vatikánského koncilu, která staví na pojmu Boží lid jako na primární skutečnosti, a z něj potom odvozuje různé služby a závazky v církvi. Stejně tak se oba autoři shodují v názoru, že nelze vymezovat vůči sobě spiritualitu laiků a kléru, příp. řeholníků, nýbrž že z jediné křesťanské spirituality vyrůstá mnoho forem podle různých způsobů života.

Rozdílně se však autoři staví ke způsobu používání pojmu laik. Neuner požaduje, aby církev zásadně opustila tento pojem, protože v jeho dalším užívání vidí podporu a prohlubování nezdravé propasti, která se mezi laiky a klérem historicky vytvořila a ani dnes není ještě zdaleka překonána. Ambros tuto otázku pomíjí a využívá naopak běžného chápání pojmu laik k formulaci dalších pastoračních otázek.

Musíme se znamením naučit?

Klemens Richter

Mnozí jsou dnes toho názoru, že liturgická znamení a gesta jsou dnes často nesrozumitelná nebo – jinak řečeno – nevyjadřují to, co mají označovat, tedy víru shromážděné obce.

Problémy působí zvláště ta znamení, s nimiž se účastníci liturgického konání setkávají pouze při liturgii a nikde jinde. Vedle znamení, která mohou osvětlit naši existenci na základě svých přirozených vlastností, se používají i taková, která získala svůj význam z historické tradice. To, že je třeba se smyslu takovýchto znamení naučit, nemusí být bezpodmínečně nedostatkem, ale může to získat i svoji hodnotu. Sociologové nám říkají, že začátečník, který se zapojí do větší skupiny, se během socializačního procesu také naučí význam symbolů této skupiny. Ten, kdo tato znamení nezná nebo je sice zná, avšak nepřijímá jejich smysl a nepokouší se realizovat z nich vyplývající nároky na chování, není vnímán jako člen společenství. Sociální symboly a zvláště náboženská znamení jsou pro ohraničení mezi členy a nečleny nějaké skupiny nepostradatelné. Jestliže znamení zmizí, pak se smažou kontury skupiny, a ta pak přechází do stadia rozkladu.

Hromadění a také neměnné opakování určitých znamení v liturgii dnes většinou naráží na nepochopení a odmítnutí. Heinrich Rennings upozornil na to, že podle mešního řádu platného až do roku 1970 má celebrant při třicet minut trvající,, slavnosti” každé dvě minuty pokleknout, každých 35 sekund učinit znamení kříže, každé tři minuty políbit oltář – tedy celkem šestnáctkrát pokleknout, dvaapadesátkrát se pokřižovat a desetkrát políbit oltář. Nelze nikomu zazlívat, považuje-li toto hromadění znamení za zbytečné.

Při úsilí o změnu nebudou tedy mnohdy vyměněny pouze variabilní prvky liturgie, ale budou obměněna všechna znamení. Takové změny mohou ovšem poškodit hodnotu znamení pro bohoslužebný komunikační proces, neboť význam tohoto znamení vyplývá z jeho stálosti. Rituální prvky slouží opětovnému poznání nebo mají signální funkci stejně jako stálé znělky u televizního vysílání nebo neměnná úprava značkového zboží. Na druhé straně vyvolává vědomé vnímání očekávání, postoje a pocity. Takové konstantní prvky usnadňují společné slavení.

Důležitá je i vazba znamení na víru. Znamení bez víry jsou neúčinná, nenahrazují víru. To, co je na znamení viditelné, neprozrazuje svůj konečný obsah.

Tak se liturgická znamení i liturgie sama nacházejí v nejužším vztahu k víře a k věrouce. V liturgii je obsah víry a teologie, tajemství spásy, které provází celé dějiny lidstva, vždy znovu přítomný a účinný při posvátných znameních. Proto jsou liturgické úkony znamením víry obce. Z tohoto vztahu liturgie a víry jakož i teologie vyplývají jak pro teologii tak i pro liturgická znamení důležité důsledky. Teologie se ptá před každým pokusem o systematické vyjádření vedle Písma svatého také svědectví křesťanské tradice, a z ní především liturgických textů a úkonů, tedy liturgických znamení a orientuje se na ně. A to platí právě nejen pro znamení, která mohou být považovány za podstatná, nýbrž pro celkovou strukturu liturgické slavnosti. Naučit se řeči znamení liturgie je tedy nezbytné i proto, že je liturgie důležitým pramenem teologie.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 19-21. Přeložil Ondřej Bastl

Dovol, abych ti připomněl tvoje slova

Záznam projevu Jiřího ‚Dědka‘ Fliedra ACS při biskupském svěcení Karla Herbsta

Jiří Fliedr pronesl několik stručných slov pro konkrétního člověka, při jedinečné příležitosti biskupského svěcení. Domníváme se však, že by bylo škoda, kdyby jeho přání zapadlo poté, co konsekrační slavnost skončila. Hodí se totiž nejen pro novopečeného biskupa Karla Herbsta, ale pro každého, kdo obdržel nějakou moc a z ní plynoucí odpovědnost.

Milý Kájo,

když se rozhlídneš po tomhle chrámu, vidíš stovky těch,
které jsi kdysi na chaloupkách ujišťoval,
že žít podle evangelia se vyplatí.
Dovol, abych ti teď za ně všechny tvoje slova připomněl.
Ve službě, která tě čeká, budeš totiž možná víc než kdy předtím ujišťován,
že evangelium je jedna věc, ale život si občas žádá různé neevangelní kompromisy.

Přejeme ti, abys zůstal věrný evangeliu.
Aby dveře tvého paláce byly stejně otevřené
jako kdysi dveře tvého bytu v Karlíně nebo dveře far, kde jsi působil.
Přejeme ti, abys odolal pokušení pečovat o pole, lesy a vinné sklepy
a dál pečoval o lidi hledající naději.
Abys byl blízko nejen těm, kteří jsou v církvi doma,
ale i bezdomovcům ve vlastní církvi.
A konečně ti přejeme, aby tvoje církev byla opravdovým domem ze skla. Aby
ti, co jsou uvnitř, neměli zakrytý výhled ven a ti, co jsou venku, viděli
dovnitř. To funguje, když ona skla jsou čistá, čemuž ty jako bývalý myč
oken určitě dobře rozumíš.

Kájo, drž se.

Katedrála svatého Víta, 6. dubna 2002

.

Pedofilové v sutaně

autor: 

Katolická církev se otřásá krizí. Provalilo se několik případů kněží – praktikujících pedofilů, zneužívajících své dětské svěřence. Média zejména v USA se tématu vášnivě věnují (sex jde vždycky na odbyt, a když jde o zvrácený sex v ornátech, tak je to ještě lepší), a důvěra v církev citelně klesá.

Pedofilové existují i mimo církev. Např. občas je odhalen některý učitel, a nepřestaneme kvůli tomu posílat děti do školy. V případě katolické církve však jde také o to, že její kněží mají normální sexuální vztahy zakázány, mohou nám tedy jít příkladem vždy pouze v těch skandálních, pokud se jim nezdaří sexualitu sublimovat nebo potlačit. Což se zákonitě nezdaří každému.

Navíc uvedený zákaz manželství podle všeho působí, že pro kněžskou kariéru se častěji rozhodují lidé, pro které tento zákaz není břemenem: po ženě netouží, protože jsou sexuálně orientováni jinak. Nic proti nim, i oni mají svá obdarování; ale pokud budou v kléru výrazně převažovat, dále se tím zvýší riziko různých skandálů a ztráty důvěryhodnosti církve.

Není už na čase zrušit povinný celibát? Pokud vím, Ježíš ani svatý Pavel svůj životní styl nenařizovali, pouze vřele doporučovali těm, kdo mají dar je následovat. Nemohla by církev postupovat podobně?

JaS

Prezidiální modlitby

Prezidiální (předsednické) modlitby patří mezi stěžejní prvky liturgie. Jde o vstupní a závěrečnou modlitbu a pokud se jedná o eucharistickou liturgii, pak modlitbu eucharistickou a v některých církvích i modlitbu, která ji předchází – modlitbu nad dary.

Ačkoli přednes těchto modliteb náleží předsedajícímu, jsou modlitbami celého shromáždění. Liturgicky je to vyjádřeno tím, že jsou přednášeny v 1. osobě plurálu, že jsou zařazeny prvky spoluúčasti (např. jejich součástí je ticho či že všichni povstanou), že je shromáždění stvrzuje aklamacemi, zejména závěrečným Amen.

Vstupní modlitba

Může mít různý obsah a strukturu. Např. Římská orace se vyznačuje stručností, jistou právní strohostí, ale přesností vyjádření. Má tuto pevnou strukturu:

Výzva – Modleme se

Ticho – prostor pro modlitby jednotlivců; v křesťanském starověku to byly individuální hlasité modlitby

Oslovení – jako celá liturgie se obrací k Otci; od protiariánského období jsou některé orace (výjimečně) směřované k Synu

Výrok (o boží vlastnosti) – rozvíjí oslovení, spolu s oslovením tvoří anamnetickou část orace

Prosba – pouze jedna myšlenka tvořící epikletickou část

Zprostředkující formule – např. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, který s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje na věky věků.

Amen – souhlas shromáždění

Vstupní modlitba 2. neděle v mezidobí

Všemohoucí, věčný Bože,

ty řídíš všechno na nebi i na zemi;

vyslyš prosby svého lidu

a dej našim dnům svůj řád a mír.

Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíš Krista, našeho Pána;

neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého

žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Vstupní modlitba 10. neděle v mezidobí

Bože, od tebe pochází všechno dobré;

slyš naše pokorné prosby

a dej, abychom tebou vedeni poznávali, co je správné,

a s tvou pomocí to také konali.

Prosíme o to skrze tvého Syna...

Římské předsednické modlitby si zaslouží pozornosti, protože jsou jednou z mála původních částí římské liturgie. Tak Kyrie bylo importováno z Východu v druhé polovině 5. stol; Gloria rovněž z Východu v 6. stol.; Krédo bylo přidáno v 11. stol. díky germánskému vlivu; modlitby doprovázející “obětování” a lavábo jsou pozdně středověké přídavky z Francie; Agnus je nejistého původu ze 7. stol.; modlitby doprovázející příjímání jsou přidány z Francie ve středověku; ani tři procesuální zpěvy (Introit, Offertorium, Communio) a Graduale, ač poměrně rané, nejsou původně římské (není se zač stydět, liturgie se navzájem ovlivňují, ale zároveň není důvod římskou liturgii jakkoli preferovat, vytvářet z ní jakousi normu pro liturgie ostatní).

Orace byla předsednickým shrnutím improvizovaných modliteb jednotlivců. I dnes obsahuje v úvodu chvíli ticha pro tyto modlitby (byť tiché). Vlastní text by měl tuto skutečnost zohlednit a navíc kultivovat vyjadřování členů shromáždění a prohlubovat jejich víru. Měl by být srozumitelný. Texty orací, vzhledem k úspornému vyjadřování, se hemží dnes již většině lidí nesrozumitelnými pojmy “nebeského slovníku”. Myslím, že duchu římských orací spíše odpovídá přizpůsobovat znění potřebám shromáždění, než doslova předčítat text z misálu. Někdy stačí zaměnit vykoupení za vysvobození, spásu za uzdravení, oběť za darování, milost za motivaci atd. (jakkoli je to nepřesné, ale modlitba není teologickým traktátem). Většinou je ale nutno celou modlitbu přestavět. Chceme-li být věrní římské liturgii, pak v duchu římské liturgie a v duchu myšlenky dané orace (pokud se dá objevit). Předsedající by v tom měli být seminární formou školeni. Zastánci starých pořádků to mají jednodušší. Nemusí sevzdělávat vůbec. Užijí starobylý latinský text, kde by zásah do vybroušeného stylu orace byl barbarstvím.

Zdařilý soubor předsednických modliteb – kolekt uvádí II. díl Agendy ČCE, od str. 302. U každé neděle církevního roku je výběr z několika modliteb čerpajících z Písma, církevních Otců, starých sakramentářů a misálů, reformace, poreformačního období i nejnovější doby z různých církví. Modlitby se mohou použít přímo, nebo slouží jako podnět k inspiraci.

Luther římské orace příliš neměnil: “Kolekty, pokud jsou zbožné (a ty, které jsou stanoveny na dny Páně, zpravidla zbožné jsou), nechť jsou zachovány ve vžitém způsobu.” Kalvín orace poněkud rozvedl:

Velikonoční modlitba J. Calvina (Agenda ČCE II, str. 364)

Všemohoucí Bože! Ve svém Synu Ježíši Kristu jsi nás učinil svým královským kněžstvem. Tobě smíme přinášet své duchovní oběti, tobě jsme posvěceni na těle i na duši. Za to ti patří sláva a dík. Prosíme tě: vyzbrojuj nás svou silou, abychom dostatečně bojovali proti ďáblu. Ujisti nás, že nám dáš vítězství. Nedopusť, abychom se zalekli mnohých obtíží a těžkostí, které musíme snášet. Ochraňuj nás, abychom nepodléhali duchu doby. Dej trpělivost, abychom s dobrou myslí snášeli všechna pohanění. Podej nám svou ruku a uveď nás do své slávy. V Ježíši Kristu, který je naší hlavou, jsi nám zjevil svou dokonalost. Nechť se tato tvá dokonalost zjeví na všech jeho údech a na celém jeho těle. Dej, ať nám on sám pospíší vstříc, aby nás uvedl do své nebeské říše, kterou pro nás vydobyl svou krví. Amen.

Současné pojetí vstupní modlitby v Agendě ČCE uvádí možné prvky:

Vzývání a oslavu Boha – např. s využitím žalmů

Vyznání hříchů – zejména následuje-li veřejné vyznání

Prosbu o přítomnost Ducha sv.

V tomto duchu je sestavena např. vstupní modlitba z neděle Devítník, která navíc obsahuje ve druhém odstavci embolismus týkající se evangelijní perikopy (o dělnících na vinici).

Chválíme tě, náš Pane a Bože, že smíme slyšet tvůj hlas: voláš nás z temnoty noci k novému dni, ze shonu a dřiny k odpočinutí, z beznaděje k dobré budoucnosti; voláš nás když na modlitbách tvůj hlas čekáme, i tehdy, když nečekáme, protože nemáme čas, protože jsme unavení, v neúspěších zahořklí.

Ty jsi dobrý a všechny zveš do tvého království. Tvůj Syn zaplatil výkupné za všechny. Za nás, kteří jsme odmalička žili v tvém lidu, pracovali na tvém díle; i za nás, kteří jsme ještě včera o tobě nevěděli. Ke všem jsi stejně dobrý.

Pro zásluhu Ježíše Krista odpusť, že si zakládáme na svých zásluhách; tak znevažujeme jeho oběť, rozdělujeme tvůj lid.

Dej nám svého svatého Ducha, ať i v tomto shromáždění zní slovo tvé svobodné milosti a učí nás přát tvou lásku každému. Amen.

Modlitba nad dary (Super oblata) je zařazena kromě římské i v dalších katolických liturgiích (např. starokatolické či některé anglikánské), v liturgiích ortodoxních i v tzv. První liturgii CČSH. Protože ve středověku touto modlitbou začínala část určená pouze kléru a recitovaná tiše, dostala tato orace název sekreta (doslova “tajná” modlitba). Původně byla v římské liturgii, podobně jako ostatní orace, vždy ve spojení s příslušným zpěvem, součástí průvodu, resp. jeho uzavřením. V případě Super oblaty to je průvod s dary (užitými ve prospěch chudých, ze kterých část chleba a vína se užije k eucharistickému slavení). V římské liturgii (podobně jako ve většině západních) měla modlitba Super oblata proměnný obsah – rozvíjela téma dne. Na Východě je tato modlitba stále stejná.

Reformace tuto modlitbu, stejně jako celé “obětování”, odmítla. Souviselo to se zásadní otázkou “obětního charakteru mše”. Ve středověku se kolem přípravy darů vytvořil poměrně obsáhlý rámec modliteb – tzv. “malý kánon”. Ten byl chápán jako jistá protiváha “velkého kánonu” – eucharistické modlitby. Zatímco při velkém kánonu byla zpřítomněna Kristova oběť za nás, v malém jsme obětovali my jemu. V NZ však známe jedinou oběť, a to oběť Ježíše Krista.

Modlitbu nad dary nemá ani Limská liturgie. Na jejím místě převzala z poslední úpravy římské liturgie dvě berachot nad chlebem a vínem (“Požehnaný jsi Hospodine…”). Tato úprava římské liturgie se dnes nejeví jako příliš šťastná, neboť vede ke zdvojení – základem následující eucharistické modlitby je rovněž beraka se stejným tématem.

Úprava římské liturgie ponechala výzvu Orate fratres (Modlete se bratři a sestry…). Ta, odmyslíme-li sporný obsah, již ztratila význam, neboť byla konstruována do situace, kdy nastává vizuální i akustické oddělení kněze a shromáždění. Nejpozitivnější interpretace Orate fratres je jeho chápání jako úvodní výzvu k modlitbě nad dary. Tato interpretace však nemá historické krytí.

Současné římské pojetí modlitby Nad dary je zřejmé z následujících ukázek:

 

Nad dary 8. ledna

Bože, ty přijímáš naše dary

a činíš s námi slavnou výměnu:

my ti přinášíme, cos nám daroval,

a ty nám dáváš sám sebe.

Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána.

Amen.

Nad dary 18. neděle v mezidobí

Přinášíme ti, Bože, dary,

které jsou znamením toho,

že se ti s celým životem odevzdáváme;

posvěť je a přijmi i nás,

abychom ti patřili na věky.

Skrze Krista našeho Pána.

Modlitba po přijímání (Postcommunio) v ranné římské liturgii uzavírala průvod, při kterém byly proměněné dary přinášeny diakony účastníkům shromáždění. Dnes podobně jako vstupní orace obsahuje výzvu Modleme se. Výzva působí poněkud neorganicky, neboť je zařazena do ticha po přijímání, které je koncipováno jako individuální díkůčinění. V naší obci je toto díkůčinění hlasité, může se na něm podílet každý z přítomných. Forma je podobná jako při přímluvách – relativně krátký dík jednotlivce, na které shromáždění odpovídá aklamací. Potom výzva Modleme se odpadá a předsedající koncipuje modlitbu po přijímání jako shrnutí těchto díků, tečku za nimi a “prodloužení liturgie” do dalších hodin a dnů.

Ukázky Postcommunia z Římského misálu:

Po přijímání 11. neděle v mezidobí

Pozvals nás, Bože, k hostině,

která je obrazem jednoty všech,

kdo byli ve křtu spojeni s Kristem;

dej ať působením této svátosti

roste a upevňuje se jednota tvé církve.

Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Po přijímání, pátek po 3. neděli velikonoční

Slavili jsme, Bože, památku

smrti a vzkříšení tvého Syna,

jak nám to on sám přikázal,

a přijali jsme jeho tělo a krev

obětované za spásu světa;

dej, ať roste naše láska k tobě i k lidem,

abychom Krista následovali.

Neboť on s tebou žije a kraluje na věky věků. Amen.

Pavel Hradilek

O křesťanské morálce - diskusní víkend z cyklu

autor: 

Témata:

  • Čím se máme v životě řídit?
  • Svoboda Božího tvora
  • Autorita Písma a církve
  • Svobodný rozum a lidské svědomí
  • Sex jako tabu, pokušení, hřích, dar od Boha, jásot lásky
  • Aktuální mravní otázky: Svoboda bez hranic - Život v rukou člověka - Smrt v rukou člověka

Kdy:

17. -19. 5. 2002

Přednáší ThDr. PhDr. Libor Ovečka, Vyšší sociálně pedagogická a teologická škola Jabok, Praha

Kontakt a přihlášky:

Dům Ignáce Stuchlého, Fryšták 26, PSČ 763 16, tel. 067/7911065 a 067/7912536, e–mail disfryst@volny.cz, http://www.volny.cz/disfryst

Cena (ubytování a strava): 370 Kč student, 490 Kč ostatní, při účasti pouze na tematickém programu v sobotu 110 Kč.

Srdečně zveme!

Zprávy

autor: 

Sporný plakát nedoprovází v Itálii promítání filmu Amen

Řím (KAP) -  Film “Amen” režiséra Constantina Costa-Gavrase, který byl natočen podle divadelní hry Náměstek, jež negativně popisuje úlohu papeže Pia XII. za II. světové války, se objevil v italských kinech bez kontroverzního plakát, na kterém je kříž zkombinován s nacistickou svastikou.

Mluvčí distribuční firmy řekl novinářům, že vzhledem k složité mezinárodní situaci by plakát tohoto druhu mohl být špatně pochopen a chybně interpretován.

Bezprostředně před premierou filmu kritizoval jesuitský časopis La Civilta Cattolica motiv plakatu jako urážlivý a svatokrádežný, gesto netolerance. Kdo respektuje Židy a oběti holokaustu, by měl chápat, že také víra vyžaduje respekt.

V článku se poukazuje i na nové poznatky z amerických archivů o II. světové válce. Z nich totiž vyplývá, že Pius XII. podnikl pro záchranu Židů více než Roosevelt a Churchill, kteří oba byly lépe informováni o rozsahu vybíjení než papež.

Pius XII. prý udělal vše, co je v lidkých silách, aby Židy zachránil. Místo neúčinných a spíše věci škodících odsudků národního socialismu pomáhal konkrétně. Pro podobnou cestu se svého času rozhodl i Mezinárodní červený kříž.

Rusko: protesty proti stavbě katolického kostela

Moskva (KAP) Pravoslavní věřící demostrovali na protest proti výstavbě nového katolického kostela ve městě Pskov. Skupina asi osmdesáti pravoslavných se na staveništi kostela shromáždila a vykonala několikaminutovou modlitbu.

Předtím ortodoxní věřící pochodovali přes město a nesli transparenty s nápisy “Svaté Rusko ochraňuj pravoslavnou církev”. Katolický kněz Vladimir Timošenko pokládá protest za reakci na nedávné zřízení nové diecéze v Rusku papežem Janem Pavlem II., které moskevký patriarchát pociťuje jako napadení svého kanonického teritoria.

Mluvčí místních úřadů objasnila tisku, že stavební povolení bylo po konzultaci se všemi zainteresovanými stranami uděleno před dvěma roky.

Ruský pravoslavný arcibiskup z Pskova Evsevij, protestoval proti stavbě u prezidenta Vladimíra Putina. Místním úřadům napsal: “Neurážejte náš národ přítomností katolíků.” Podle něj Rusko nepotřebuje katolickou misii a nesmí umožnit katolíkům svobodně působit.

Moskevský katolický arcibiskup Tadeusz Kondrusiewicz kritizoval následné zastavení stavby kostela jako nebezpečný precedent. Katolická církev je podle něho v Rusku pod tlakem organizované protikampaně. Svoboda vyznání a ústavní práva katolíků jsou ohroženy. Kondrusiewicz poukázal na protikatolické demostrace v různých městech a na vypovězení italského katolického kněze Stefana Capria, který působil v Rusku přes 12 let a nikdy se nedostal do sporu s úřady. Kondrusiewicz kritizoval, že ruské úřady nikdy nezasáhly, ačkoliv náboženské demostrace před kostely jsou protizákonné.

Anglikániští biskupové usilují o jednotu s Římem

Londýn (KAP) Anglikánská církev posiluje svoje snahy o prohloubení ekumeny s katolickou církví. Arcibiskupové jednotlivých anglikánských církví světa schválili na sjezdu v britském Canterbury odpovídající prohlášení. Tím byla podpořena i práce nově ustanovené anglikánsko-katolické komise. “Povzbuzujeme naše provincie a církve, aby podpořili tuto etapu na cestě k úplné jednotě,” říká se v prohlášení.

Katolíci a anglikáni vedou ekumenický dialog od roku 1970 v rámci Meyinárodní anglikánsko-katolické komise (ARCIC). Ta vypracovává dokumenty k různým dílčím otázkám. Biskupové obou církví za vedení anglikánského primase George Careye a kardinála Edwarda Cassidyho, prezidenta papežské Rady pro jednotu křesťanů, se setkali v květnu 2000 v Kanadě, aby založili novou pracovní skupinu, řešící prosazení jednoty v praxi. Mezi anglikány a katolíky je možná úzká kooperace na základě velké podobnosti víry, bylo řečeno ve vydaném prohlášení Communion in Mission. V prosinci se nově ustanovená pracovní skupina Mezinárodní anglikánsko-katolická komise pro jednotu a misii (IARCCUM) setkala poprvé v Londýně a v Římě. Připravuje se dokument, který shrne veškeré dosažené shody a bude obsahovat návrhy praktické spolupráce v různých oblastech, v mezináboženském dialogu, v angažmá o lidská práva a v prosazování spravedlnosti a míru.

Vatikán chce revidovat anglický překlad misálu

Vatikán (KAP) Vatikán usiluje o celosvětovou revizi anglického překladu Římského misálu. Jak se vyjádřila vatikánská kongregace pro bohoslužbu, pro tuto záležitost byla ustanovena zvláštní komise Vox Clara Committee. Skládá se z dvanácti biskupů z různých anglicky mluvících oblastí. Předsedou je biskup ze Sidney, George Pell.

Prefekt kongregace, kardinál Jorge Medina Estevez, řekl, že revize je nutná vyhledem k třetímu vydání latinského textu misálu a instrukcí Liturgiam authenticam.

Medina podotkl, že angličtina má zvláštní význam, protože anglický text je nejen přímo užíván, ale slouží i k překladům do místních jazyků např. v Asii, Africe a Oceánii. Podle instrukcí Liturgiam authenticam mají být vždy použity překlady z oficiálních latinských mešních textů. V angicky mluvících oblastech přitom existují misály, které byly častečně postaveny na překladech z řeckých a hebrejských textů bible nebo bylo při překladech usilováno o dosažení “politické korektnosti”.

Peking pod bodem mrazu

Peking-Paříž (KAP) Šanghajský “vlastenecký” biskup Aloysius Jin Luxian se staví k možnosti změny represivní čínské náboženské politiky pesimisticky. 85letý jezuitský kněz řekl v interview pro deník La Croix, že před dvěma roky ještě doufal ve změnu. Ale ani po omluvě papeže Jana Pavla II. z minulého října se nic nezměnilo.

Většina čínských katolíků je věrná papeži. Ale již dva roky spolu Řím a Peking bojují o moc bez nějakých zvláštních výsledků. Podzemní církev v Číně prospívá. Ve vlastenecké církvi existují dva proudy. Část by chtěla následovat vládu v jejím odporu proti Římu, ale je poměrně slabá. Většina chce uznat papeže.

Biskupská svěcení jsou bez souhlasu Vatikánu mezitím ve vlastenecké církvi prakticky nemožná. Jin objasnil, že vedle nedostatku kněží je největší výzvou čínské katolické církve konzumní způsob života. Současní katolíci budou jistě méně odolávat současnému pronásledování než jejich předci před padesáti lety. Biskup Jin studoval před II. světovou válkou dogmatiku v Římě, strávil dvanáct let ve vězení, a dvanáct let byl ve vyhnanství v severní Číně se zákazem výkonu povolání. Pro pekingskou vládu je od roku 1988 oficiálním šanghajským biskupem.

Kardinál Murphy-O’Connor poděkoval královně Alžbětě II.

Londýn (KAP) Předseda římskokatolické anglické biskupské konference kardinál Cormac Murphy-O'Connor ocenil jednání královny Alžběty vůči anglickým katolíkům. Alžběta II. je stálým prostředníkem mezi katolíky a anglikány, řekl westminsterský arcibiskup při příležitosti zlatého výročí královniny korunovace.

Katolíci mají od roku 1929 ve Velké Británii úplnou náboženskou svobodu.

Alžběta II. se v roce 1995 jako první britský monarcha za posledních 300 let zúčastnila katolické bohoslužby.

Anglikánský primas obhajuje princip státní církve

Londýn (KAP) Anglikánský primas a canterburský arcibiskup George Carey obhajoval systém státní církve v Anglii. Když dojde k rozpadu tohoto spojení, může současně dojít k zhroucení občanské společnosti, řekl. Svazek systému státní církve postavené na národní církvi slouží celé společnosti a dává jejím potřebám a nadějím hodnotu. Již po léta se v anglické společnosti objevují snahy o odtržení státu a církve. Doposud byli anglikánští biskupové vybíráni vládou z návrženého seznamu a královnou, která je hlavou církve, jmenováni. 26 diecézních biskupů je automaticky členy horní komory britského parlamentu.

Také korunní princ Charles je proti spojení církve a státu a říká, že jako král by nikdy nechtěl hlavou církve být.

Metodisté proti diktatuře trhu

Vídeň (KAP) Evangelická církev metodistická vyslovila kritiku vůči rostoucí diktatuře trhu ve všech oblastech lidského života. Hospodářství se nyní dostalo do pozice, která vykazuje veškeré božské vlastnosti jako jsou všemohoucnost, neohraničenost, vševědoucnost. Zdá se, že nyní oplývá takovou mocí, která není již nikým kontrolovatelná a která místo aby život umožňovala a podporovala, tak jej ničí, říká se v prohlášení na závěr “Čtvrté mezinárodní konzultace” metodistů, která se konala v březnu ve Vídni.

Trh a hospodářství jsou lidským výtvorem, a proto jsou i ohraničené a měnitelné. Globalizaci se jistě nepodaří zastavit, ale měla by se zlidštit. Kritika byla namířena i proti církvím, které se často řídí pravidly trhu, místo aby zvěstovaly radostnou a nadějnou zvěst evangelia a život z milosti boží.Církve mají budovat alternativní způsoby života, kde platí spravedlnost pro každého. Mají usilovat o dialog s politiky a průmyslníky, aby se dosáhlo defnice mezi pro působení tržního hospodářství.

Na konzultace se do Vídně sjeli biskupové, faráři, teologové a laici z Evropy, USA a Argentiny.

Metodistická církev vznikla v Anglii v 18. století. Celosvětově se k ní hlásí kolem 60 milionů věřících.