Ansgar se narodil v roce 801 v Corbii na řece Sommě v severní Francii, byl biskupem v Hamburku, apoštolem severu, a zvláště Dánska, zemřel Brémách 3. února 863. Byl označován jako foris apostolus, intus monacus, zvenčí apoštol, uvnitř mnich, protože v sobě nesl prvky obojího.

Byl vychován v benediktinském klášteře v Corbii, kde na přání Karla Velikého byli saští mladíci jako on připravováni na apoštolát. V roce 822 byl Ansgar poslán do Convey či Nové Corbie jako učitel do právě založeného kláštera u císařského dvora v Höxteru na Vezeře. Díky své proslulosti dostal za úkol doprovodit znovu do vlasti Haralda, uchazeče o dánskou korunu, který se jel nechat pokřtít do Mohuče.

V Dánsku jeho dílo nepřinášelo očekávané ovoce, avšak ve Švédsku, v městě Birka, se mu podařilo prosadit stavbu prvního kostela ve skandinávských zemích vůbec. Za posílení evangelizace získal po návratu do Saska svolení císařské rady k nové diecézi v Hamburku, jež se měla stát centrem evangelizace skandinávských zemí. Ansgar se stal prvním biskupem této diecéze a při návštěvě Říma v letech 831-832 mu papež Řehoř IV. udělil pallium (papežské svěcení) jako uznání za jeho dílo; při této příležitosti byl jmenován papežským legátem pro Dánsko, Švédsko a všechny severní Slovany.

Ansgar se věnoval chodu své diecéze, svému druhovi Gansbertovi svěřil misionářskou práci in loco a sám věnoval zvláštní péči výchově mladých Dánů, které shromažďoval v klášteře, jenž mu svěřil Ludvík Pobožný v Turholtu u Brugg. Tam také pozval benediktiny z Corvey. Po uzavření Verdunské smlouvy roku 843 mu však Karel II. Holý klášter odebral. Benediktini se tedy vrátili do Corvey a roku 844 normanští piráti vyplenili Hamburk – Ansgarovo dílo bylo zničeno.

Ludvík Pobožný opět zakročil a svěřil Ansgarovi biskupské sídlo v Bremách, které se posléze spojilo s Hamburkem. Od Horida, dánského krále, získal Ansgar povolení svobodného vyznání pro katolíky a vybudoval několik kostelů v severní Evropě v oblasti Jutska, Šlesvicka a v Ribe. Poté se odebral do Švédska, odkud ho ale vyhnal Gausbert. Ovšem od Olafa II. se mu podařilo získat povolení šířit křesťanství, a než se vrátil do Hamburku, předal tento úkol Rambertovi.

V roce 863, kdy Ansgar zemřel, byla křesťanská víra již pevně zakotvena ve městě Birka, na březích jezera Mälar, ve Šlesviku a v Ribe. Je patronem Švédska, 22. června 1914 byl papežem Piem X. oficiálně prohlášen za patrona Dánska, Německa a Islandu. Je zobrazován v biskupském šatu, s biskupským křížem a kostelem v Birce v ruce.

Po hesle ze Slovníku svatých manželů Lanziových přináším ukázku z legendy o svatém Ansgarovi v Rimbertově Vita Anskarii v překladu Jarmily Bednaříkové.

„Velmi svatým pánům, kterým je v lásce Kristově třeba vzdávat obzvláštní úctu a vážnost, milovaným otcům a bratrům, sloužícím Bohu v nejsvětějším klášteře korbejském, vyprošují synové a žáci otce Ansgara, požívajícího věčné blaženosti, u Pána vládců mír a spásu.

Dlouho jsme se díky milosti Boží těšili z daru dobrého pastýře (tj. arcibiskupa Ansgara), vychováváni jeho kázáními a příklady, chráněni jeho zásluhami a přímluvami /u Boha/; nyní však, zbaveni jeho přítomnosti, dobře jsme uvážili, proč je nutno naříkat nad námi i proč je třeba se radovat kvůli němu.

Tento vždy pravý ctitel Boha, jemuž bylo vzdálené veškeré špatné jednání a který žil v trvalé skromnosti a prostotě, vydává totiž o sobě zřetelné svědectví, že když byl vzat z tohoto světa, bez prodlení přišel k tomu, koho vždy s celou oddaností miloval a k němuž směřoval celou duší. Proto věříme, že se máme vskutku radovat z jeho zasloužené odměny, my se však ve své opuštěnosti musíme pokorně modlit, abychom si, zbaveni zde na zemi tak dobrého pastýře, zasloužili být nyní ochráněni Boží pomocí z nebes. Vždyť v různých tísnivých nesnázích, které prožíváme, jasně už poznáváme, co jsme ztratili, a dostatečně již chápeme, kvůli čemu máme truchlit /především/ sami nad sebou. Neboť dokud žil, věřili jsme, že nám nic neschází, protože jsme se mohli radovat z toho, že v něm samém máme vše.“

Ekumenická agenda Světového luterského svazu v roce 2024

(MV/LWF) Během Týdne modliteb za jednotu křesťanů asistent generálního sekretáře Světového luterského svazu (LWF) pro ekumenické vztahy prof. Dirk Lange, ředitel Ekumenického institutu ve Strasbourgu, představil některé ekumenické aktivity LWF v tomto roce.

Dlouhodobějším plánem je příprava oslav 500. výročí Augsburského vyznání v roce 2030. Valné shromáždění LWF, které se sešlo v září 2023 v polském Krakově, vyzvalo, aby byla tato oslava připravena v rozhovoru s ekumenickými partnery. Lange připomněl, že základní vyznání víry všech luterských církví bylo původně předloženo jako ekumenické vyznání na sněmu v Augsburgu a mělo pomoci obnovit náboženskou a politickou jednota církve v 16. století. Augsburské vyznání vyzývá především k hlásání evangelia, které je bezpodmínečným Božím zaslíbením.

V únoru 2024 se uskuteční závěrečné setkání přípravné skupiny, která pracuje na zahájení šesté fáze Mezinárodní lutersko-katolické smíšené komise pro jednotu. Lutersko-katolické vztahy budou v centru pozornosti také při říjnové účasti zástupců ekumeny na druhém zasedání celosvětové synody biskupů římskokatolické církve.

Dialog s pravoslavím bude pokračovat v květnu 2024, kdy se v egyptské Káhiře uskuteční plenární zasedání Smíšené mezinárodní komise pro teologický dialog mezi LWF a pravoslavnou církví. Účastníci budou připravovat společné prohlášení k 1700. výročí nicejského koncilu. Toto výročí bude v roce 2025 důležitou událostí pro všechny křesťany.

V nadcházejících týdnech se bude konat druhé zasedání Mezinárodní anglikánsko-luterské komise pro jednotu a misii (ALICUM). Biskupové z různých zemí budou mít za úkol hledat způsoby užší spolupráce s cílem uvést do praxe teologické dohody, kterých bylo mezi oběma společenstvími dosaženo.

Vztahy s letničními církvemi budou v letošním roce rovněž v centru pozornosti, protože se bude jednat o zahájení nové fáze dialogu. Ta bude následovat po uzavření a zveřejnění zprávy o první fázi v roce 2023 (dokument s názvem „Duch Páně je nade mnou“, anglicky The Spirit of the Lord Is Upon Me, shrnul dialog z let 2016–2022) .

Vedle těchto dvoustranných rozhovorů s ekumenickými partnery se v roce 2024 uskuteční také některá klíčová mnohostranná setkání, jako je Globální křesťanské fórum, které se letos sejde v Ghaně. Dále také konference tajemníků křesťanských světových společenství, která se bude konat na podzim v Keni.

LWF se spolu s metodisty zúčastní 22. světové metodistické konference, která se uskuteční v srpnu ve švédském Göteborgu. Ve stejném měsíci se LWF zúčastní také Valného shromáždění Společenství protestantských církví v Evropě v Rumunsku. V Assisi, rodném městě svatého Františka, se uskuteční nová ekumenická akce, na níž se bude diskutovat o teologickém a liturgickém dopadu iniciativy „Čas stvoření“ (Seasons of Creation), která vychází z encykliky Laudato Si' papeže Františka.

Podle Langeho je ekumenismus středem života LWF. Součástí práce v oblasti ekumenických vztahů je proces přijímání ekumenických studijních dokumentů s cílem začlenit je do života místních církví. "Kéž naše přípravy na augsburské výročí posílí náš závazek znovuobjevit jednotu, kterou si Bůh přeje pro církev,“ uzavřel Lange.

Setkání anglikánských a katolických biskupů

(MV/ACNS) Je čas kráčet společně, modlit se společně a hledat společně spravedlnost, uvedli anglikánští a katoličtí biskupové v prohlášení „Naše společné svědectví, povolání a závazek“ (Our Common Witness, Calling and Commitment) na závěr společného setkání. Biskupové se setkali ve dnech 22. - 29. ledna 2024 na sumitu s názvem Growing Together (Rosteme společně), který se konal nejprve v Římě a poté v Canterbury. Zúčastnili se ho katoličtí a anglikánští biskupové, kteří zastupovali 27 zemí z celého světa. Biskupové byli rozděleni do dvojic. Setkání uspořádala Mezinárodní anglikánsko-římskokatolická komise pro jednotu a misii (IARCCUM), která je oficiální komisí anglikánského společenství a katolické církve. Podporuje ji Dikasterium pro podporu jednoty křesťanů v Římě a Úřad anglikánského společenství, sekretariát anglikánského společenství.

Kromě vzájemných diskusí a přípravy společného prohlášení navštívili biskupové řadu míst. Během první části setkání v Římě ve dnech 22. - 26. ledna navštívili mimo jiné chrám sv. Petra, kde se konala anglikánská večerní modlitba nebo kostel sv. Bartoloměje na Tiberském ostrově (svatyně nových mučedníků), kde canterburský arcibiskup předsedal a kázal při anglikánské eucharistické bohoslužbě. Dne 25. ledna se zúčastnili nešpor na závěr Týdne modliteb za jednotu křesťanů v bazilice sv. Pavla za hradbami. Program v Římě byl dne 26. ledna symbolicky zakončen návštěvou kostela sv. Řehoře, odkud papež Řehoř Veliký vyslal misii svatého Augustina do Anglie.

Poté se biskupové přesunuli do Canterbury, kde ve dnech 26. - 29. ledna pokračovali v diskusích a zúčastnili se prohlídky katedrály v Canterbury, sobotní vigilie ve farním kostele sv. Tomáše z Canterbury a nedělní chorální eucharistické bohoslužby v katedrále v Canterbury, kde kázal hongkongský arcibiskup kardinál Chow Sau-yan. Setkání spolupředsedali katolický arcibiskup Donald Bolen, arcibiskup z Reginy v Kanadě, a anglikánský biskup David Hamid, sufragánní biskup v Evropě.

Zveřejněné prohlášení se zabývá různými tématy a je napsáno nejen jako souhrn závazků biskupů, ale také jako společná výzva pro celou církev. V jejím úvodu se říká:

„Všichni biskupové jsou věrní svým poselstvím. Po čtyřech staletích konfliktů a odloučení se katolická církev a anglikánské společenství již téměř šest desetiletí snaží o smíření. Cesta byla někdy hrbolatá, ale Duch svatý působil a naše církve vytrvale vedly mimořádně plodný dialog.

Ochotně hlásáme, že naše společenství v Kristu je zdrojem radosti a života. Ačkoli toto společenství ještě není úplné, desetiletí bohatého teologického dialogu, živeného společnou modlitbou, nás dovedla do stavu, kdy pouta, která nás spojují, jsou hluboká. Přesto jsme v našich církvích sotva začali dělat vše, co je možné dělat společně.

S vědomím toho, že nás Bůh posílá, abychom se angažovali ve společném svědectví, budovali vztah přátelství v Kristu, šli společně synodální cestou a podíleli se, kde je to možné, na poslání církve, sdružuje IARCCUM biskupy z celého světa, kde vedle sebe žijí anglikáni a katolíci ve značném počtu.“

V závěru se uvádí: „Když se po pouti v Římě a Canterbury vracíme do svých místních církví, modlíme se, aby naše vzájemná služba katolíků a anglikánů byla pro svět předzvěstí smíření všech křesťanů v jednotě jediné Kristovy církve.“

Na útok střelce na Filosofické fakultě UK v Praze na sklonku roku 2023 reagovaly církve řadou bohoslužeb s připomínkou obětí na místní i celostátní úrovni. Rozmanitost jejich forem vybízí k otázce, jakou podobu křesťanského slavení je vhodné zvolit v situacích neštěstí, zasahujících celou společnost, kdy účast na vzpomínkových obřadech vyhledávají i lidé mimo církev.¹ Díky mediálnímu zprostředkování měly po zmíněné události největší dosah dvě bohoslužby, které zároveň reprezentují dva odlišné typy přístupu: mše za oběti zla, která proběhla v den státního smutku 23.12. 2023 v katedrále sv. Víta, Vojtěcha a Václava v Praze², a novoroční ekumenická slavnost, spojená rovněž z připomínkou obětí útoku, která se uskutečnila 1. 1. 2024 v Husově sboru v Praze na Vinohradech³. Obě bohoslužby v tomto čísle Getseman podrobně rozebírá z liturgického hlediska Pavel Hradilek. Soustředím se proto na obecnější reflexi,⁴ kterou bych rád přispěl k otevření rozhovoru o vhodném pastoračním konceptu pro podobné situace.

V teologii (zejména ve vztahu k christologii) se vžilo hovořit o přístupu shora a zdola, resp. o vzestupném či sestupném pohybu uvažování: Buď vycházíme z Ježíšova lidství a směřujeme k pochopení jeho božství nebo vycházíme z jeho věčného božství, které se v čase spojilo s lidstvím. V této perspektivě můžeme typologizovat i zmíněné a další jim podobné liturgie. Katedrální requiem bylo „vysokocírkevní“ liturgií volbou formy, prostoru i skutečností spojení „trůnu a oltáře“.⁵ Novoroční slavnost se oproti tomu vyznačovala přístupem „zdola“: střídmým projevem, snahou o civilnost a srozumitelnost, ekumenickou (v případě zařazené modlitby rabína i mezináboženskou) formou.⁶ Pokud bychom tyto podoby slavení chtěli přiřadit k určitým „ideálním typům“ pastorace, mohli bychom pracovně hovořit o přístupu církevním či evangelizačním na jedné straně a veřejném či diakonickém na straně druhé. V prvním hraje důležitou roli liturgie jako seberealizace církve zde v podobě důrazu na to, co je srdcem křesťanského života, tj. slavení eucharistie, ačkoli to v danou chvíli mnohé z plnohodnotné účasti na dění vylučuje. Ve druhém vlastní církevní „agenda“ (v podobě konfesních specifik a ve snaze uplatnit plnost pokladu víry a života církve) ustupuje kenoticky do pozadí kvůli srozumitelnosti a prospěšnosti pro necírkevní milieu. První má často sklon k apelování a výzvám, druhé klade důraz na společné vyjádření bolesti, nejistoty a otázek a na to, co účastníky spojuje.⁷ Diakonická podoba pastorace se hlásí otevřeně ke křesťanské perspektivě, ale současně si klade otázku, co z pokladu víry může být v dané situaci nosné i pro ty, kdo křesťanskou víru nesdílejí či nepraktikují a mají o ní jen zlomkovité znalosti.

Napětí mezi oběma podobami pastorace příhodně vyjadřuje rozdíl v symbolickém připomenutí obětí. Při mši za oběti zla bylo k oltáři přinášeno 18 růží a zaznělo 18 úderů zvonu. Mělo tak být připomenuto 18 mrtvých, obětí zla, tedy včetně vraha. Předsedající a současně kazatel arcibiskup Jan Graubner v tomto smyslu zdůraznil důležitost odpuštění. Růži za vraha interpretoval jako výraz víry, že láska musí vždy zvítězit. Tento důraz vzbudil řadu kontroverzí. Organizátoři novoroční slavnosti se rozhodli symbolický úkon ztvárnit přijatelněji přinesením jediné hořící svíce, „která nám připomíná předčasně vyhaslé životy, ale připomíná nám také to, že ve společenství naděje a modlitby jsme všichni jedno v lásce i přes hranici smrti,“ jak akt uvedl sekretář Ekumenické rady církví Petr Jan Vinš. Důraz na odpuštění viníkům, na smíření a na to, že i pachatel je obětí zla a potřebuje naši modlitbu, patří k jádru křesťanského poselství. Tato objektivní křesťanská pravda má v sobě ale v dané chvíli velmi málo pochopení pro situaci a pohled přímo zasažených. Není to řečeno špatně. Ale je toho řečeno příliš mnoho a příliš brzy. Jak je možné mluvit o smíření v situaci, kdy ještě ani nezačalo pohřbívání mrtvých a truchlení?

Víme, že společenský význam rituálů v krizových situacích je dobře zdůvodněn psychologicky, sociologicky či kulturně antropologicky. Usnadňují vyrovnávání se s neštěstím, spojují lidi, podporují soudržnost společnosti a stabilizují politické instituce. Ovšem neméně důležité z hlediska církví by mělo být liturgický „žánr“ bohoslužeb po neštěstích ukotvit také teologicky. Z hlediska praktické teologie se zde nabízí pojetí takové liturgie jako specifické formy kazuální (případné) bohoslužby, která musí být vždy „šita na míru“ konkrétní události a situaci po ní. V domácí teologické reflexi se můžeme opřít o koncept prekatechumenálního slavení, který rozvinul Zdeněk Demel a chápal ho jako „křesťanský obřad se znakovým jednáním konaný s lidmi vzdálenými životu církve“.⁸ V německy mluvícím prostředí existuje koncept bohoslužeb v politicko-diakonické odpovědnosti, jak tento typ liturgie navrhl označovat Rolf Schieder.⁹ Schieder ve svém textu zdůrazňuje, že v daném typu často ekumenických bohoslužeb nejde primárně o otázku vzájemného vztahu církví, ale spíše o jejich společné diakonické poslání vůči společnosti, jíž jsou součástí. V pozadí zde hraje důležitou roli pojetí vztahu církve a státu, resp. místo náboženství v dané společnosti. Schieder rozlišuje tři modely: konfesního podřízení se občanskému náboženství (typický pro USA), nadřazenosti státní církve (např. Anglie) a zástupné role církví (charakteristický pro Německo). V našem prostředí se nejvíce blížíme třetímu typu, ovšem zároveň platí, že role církví v české společnosti je mnohem komplikovanější než v té německé. Společné je každopádně to, že společnost od církví v situacích krizí a jiných náročných nebo naopak slavnostních situací něco očekává. Můžeme v této souvislosti připomenout teorii Grace Davie o „zástupné roli“ náboženství v sekularizované evropské společnosti¹⁰ nebo v souvislosti s diakonickou prací tezi Thorstena Moose o významu církve, která nemusí být ve všem stále přítomna, ale má být připravena přijít ke slovu, „když je třeba“, tedy právě například v hraničních životních situacích a zásadních existenciálních otázkách.¹¹ Tím, co sekulární společnost v situacích neštěstí sama neumí a co právem očekává od církví, není moralizování (toho se ujmou politici), ale biblická řeč nářku a naděje, která dokáže artikulovat to, pro co civilní řeč nemá prostředky, a vyjádřit to, co běžnou lidskou zkušenost přesahuje.

Různost liturgických slavení, jichž jsme byli svědky či účastníky po násilném činu na Univerzitě Karlově, svědčí o rozmanitosti pastoračních konceptů, které se liší nikoli církev od církve, ale spíše podle různých proudů napříč církvemi. Vyjadřuje ale také nejednoznačnost až rozporuplnost, kterou můžeme srovnáním uvedených dvou bohoslužeb dokumentovat a která je spojená s přítomností náboženství v českém veřejném prostoru. Mše v katedrále za účasti nejvyššího tuzemského představitele katolické církve a politické reprezentace, od které bychom očekávali, že bude – sociologicky pohleděno – uskutečňovat spíše onu společensky stabilizační a sjednocující roli náboženství, vzbudí prorocky provokativním hlasem rozpaky a nesoulad. Zástupné roli církví ve společnosti, zdá se, učinily přiměřeněji zadost iniciativy, které zůstaly více v pozadí a které si nekladly za cíl apelovat a vznášet nároky na druhé, ale spíše před Boží tváří vyjádřit „solidaritu otřesených“, společně si klást otázky a svědčit o naději, zakotvené ve víře. To vše něco vypovídá o místě církve v naší společnosti a podněcuje k obecnější reflexi: Existuje v našem kontextu nějaká podoba občanského náboženství? Jaký má vztah ke křesťanské víře? V čem a jak má církev kooperovat se státem (například i v oblasti liturgií nebo státních aktů při slavnostních nebo smutečních příležitostech) a co už může být nepatřičná instrumentalizace náboženství pro politické účely? Jako křesťané bychom se pak každopádně z perspektivy našeho vlastního poslání měli (ideálně v ekumenickém rozhovoru) ptát, jak v situacích krizí vnímáme svůj diakonický a pastorační úkol v rámci společnosti, jak propojit stabilizační a prorocký rozměr náboženství, jak se vyrovnat s očekáváními společnosti (resp. politiků) na jedné straně a nároky evangelia na straně druhé nebo jak vydávat zřetelné svědectví o své víře a současně umět ustoupit do pozadí ve prospěch těch, kdo potřebují naši blízkost a službu.

V sobotu 23.12., dva dny po hrůzných událostech na Filosofické fakultě UK, bylo v katedrále sv. Víta, Vojtěcha a Václava slaveno requiem za oběti střelby.¹ Slavnost byla součástí dne státního smutku a zúčastnili se ji vysocí představitelé státu vč. prezidenta. Přesto, že bylo velmi málo času, liturgie byla dobře připravena. Pro sestavení liturgie je klíčový výběr biblických textů. Prvé čtení bylo, dle mého názoru, vybráno zdařile: Iz 41, 13-14; 48, 17-19 (Neboj se červíčku Jákobe…), Ž 63 (Po tobě žízní duše má, Bože, můj Bože). Výběr evangelia L 13, 1-9 (Myslíte, že těch 18, na které spadla věž v Siloe, byli větší hříšníci…?) mi vhodný nepřipadal. Nebyl citlivý k pozústalým v dané situaci těsně po neštěstí, nebyl srozumitelný většině sekulárních účastníků. Proč řešit otázku původu zla (odborně theodicee) když víme, že otázka nemá odpověď. Proč vybízet k obrácení, jakkoli je to pro křesťana výzva zásadní, když se jedná o náboženský pojem, sekulárnímu účastníkovi těžko sdělitelný?² Homilie arcibiskupa Graubnera z textů vycházela. Ale jakoby mluvil pro jiné posluchače, než byli v katedrále shromážděni.³ Služby v bloku slova byly svěřeny lidem, kteří měli k tragické události blízký vztah. Prvním čtením posloužila děkanka FF UK dr. Eva Lehečková, žalmista je členem Scholy Gregoriana Pragensis, kterou vede prof. David Eben z Ústavu hudební vědy FF UK.⁴ Evangelium četl jáhen pplk. Vladimír Honusek, zástupce hlavního kaplana Armády ČR, který se věnuje krizové intervenci postižených hrůznou událostí. Jako další jáhen sloužil Jiří Ignác Laňka, policejní kaplan a bývalý šéfintruktor URNY. Přímluvy přednášeli studentky a studenti fakulty. Přinášeli rovněž růže symbolizující jednotlivé oběti. Chléb a víno přinášeli zástupci IZS a mjr. Aleš Strach, vedoucí 1. oddělení pražské kriminálky, které vyšetřuje vraždy v Klánovickém lese. To vše zaslouží ocenění. Přesto si dovolím pár kritických řádek.

Nemám ani na mysli to, co je kritizováno nejvíce: růži za vraha, úplně stejnou jako za oběti jeho vraždění. To bylo asi opravdu předčasné – odpuštění vyžaduje delší čas a jeho znamení by mělo být pravdivé. Nemám na mysli ani lehké přehmaty arcibiskupa, který si nevšiml, že poslední přímluva byla ve znakové řeči a přímluvy chtěl uzavřít předčasně, či že namísto modlitby nad dary začal číst modlitbu po přijímání. Mám na mysli něco zásadnějšího. Domnívám se, že formát eucharistické slavnosti nebyl pro danou situaci nejvhodnější. Je pro to více důvodů:

1. Eucharistie je slavnost věřících. I když v akademické obci univerzity je podíl věřících větší než v běžné populaci, přesto tvoří menšinu. Měli bychom nabídnout takovou formu bohoslužby, které tuto skutečnost respektuje.

2. Ne všichni věřící u nás jsou katolíci. I mezi obětmi byli nekatolíci. Slušelo by se přizvat zástupce dalších církví i mezi služebníky. Když intercomunio není v římskokatolické církvi běžně praktikováno, je třeba volit formu, která je všem společná.

3. Neeucharistická bohoslužba není natolik svázána rubrikami jako slavnost eucharistická. Vše, co bylo vkusně připraveno, by se dalo využít i při liturgii slova (s výjimkou přinášení darů) včetně dalších prvků. Liturgie slova není „méně hodnotná“, než liturgie eucharistická.

Problém je v tom, že římskokatolický liturgický repertoár je velmi úzký. Neumíme slavit nic jiného než „mše“. Ať je neděle či všední den, ať je pohřeb, nebo svatba, ať je to vhod či nevhod. Václav Dvořák, generální vikář českobudějovické diecéze, říkal: „Jen mšičkujem, a hovňo, hovňo…“

Měli bychom se učit i něco jiného.⁵

Pokud už se rozhodneme slavit eucharistii, tak bychom měli zabezpečit:

- Vhodný prostor. Pražská římskokatolická katedrála se hodí k ledasčemu, ale k slavení eucharistie ne zcela. Kardinál Duka uvažoval o úpravě liturgického prostoru tak, aby oltář byl přemístěn do transeptu lodi. K tomu bohužel zatím nedošlo. Současný presbytář je daleko od shromáždění. Navíc pohled z velké části lodi je zastíněn hrobkou českých králů.

- Aktivní účast věřících. To, co mistrně přednáší Schola Gregoriana Pragensis, bylo liturgickou hudbou v minulosti, ale dnes, při vší úctě, pro většinu lidí už liturgickou hudbou není. Naštěstí to neplatilo absolutně, schola posloužila zpěvu shromáždění např. při Pane, smiluj se, responsoriem žalmu či aklamací Kyrie při přímluvách. Na druhou stranu modlitbu Páně dost lidí zná, i když nejsou praktikující křesťané. Proč jim ztěžovat se modlit tím, že se zpívá?

- Plnější symboliku přijímání. Dnes již nic nebrání tomu přijímat pod obojí způsobou. Služebníků bylo k disposici dost.

Aby napříště po podobných událostech (doufejme, že ne tolik tragických) bohoslužba mířila k širokému spektru účastníků, bylo by vhodné, aby se tím zabývala Ekumenická rada církví v ČR. Bylo by dobré vytvořit tým odborníků různých církví, kteří by vhodné formy promýšleli a byli připraveni, v případě potřeby nabídnout řešení.

Několik let jsem novoroční ekumenickou bohoslužbu nesledoval. Připadalo mi to stále stejné a nudné. Letos jsem byl upozorněn, že to bylo lepší, tak jsem si záznam pustil.¹ Chci se podělit o nové momenty, které jsem pozoroval. Liturgie reflektovala nedávné události na Filosofické fakultě. Byla slavena ve sboru CČSH v Praze na Vinohradech.

Začátek se příliš nepovedl. Úvodní zpěv „Jeden Pán, jedna víra...“ nikdo nezpíval, pouze hrály varhany. Až na místě třetí sloky byla zpívána sloka první a tím zpěv končil. Byl sice učiněn pokus o dialogický liturgický pozdrav, ale odpověď byla rozpačitá, nejednotná. Následovalo „přivítání“ předsedajícím. Liturgové by se měli konečně naučit, že ten, který vítá, je Kristus a přivítání je vyjádřeno liturgickým pozdravem. Do něj by mohli včlenit svá „vřelá slova“ a nedělat z liturgie schůzi. Pozitivní bylo, že shromáždění bylo nazváno bohoslužbou, oproti minulosti, kdy se pro odpor pravoslavných muselo novoroční setkání nazývat slavností.

První čtení (Iz 40, 26-31 – Ti, kdo očekávají na Hospodina, nabývají nové síly) bylo svěřeno kurátorce evangelického sboru z Roztokách u Prahy, odkud pochází jedna z obětí střelby. To považuji za významný posun. Dosud, pokud jsem pozoroval, byly lektorské role, svojí povahou určené laikům, svěřovány nejvyšším představitelům církví.

Žalm 71 byl velmi dobře přednesen, shromáždění zpívalo responsorium. Druhé čtení (Ř 8, 18-21 – Všechna utrpení tohoto času jsou ničím (dosl. fekálií) ve srovnání s budoucí slávou) bylo „po staru“ svěřeno patriarchovi CČSH. (Čte velmi dobře, ale není to jeho role.) Evangelium (J 16, 28-33 Toto jsem vám pověděl, abyste ve mně měli pokoj) četl místní farář Daniel Majer. Všechny biblické texty byly dobře vybrány s ohledem na téma liturgie.

Homilie se uskutečnila formou rozhovoru dvou biskupů Tomášů: předsedy Ekumenického rady církví v ČR Tyrlíka a předsedy ekumenické komise Biskupské konference ČR, plzeňského biskupa Holuba. Toto formu je třeba ocenit, i když je co zlepšovat. Oba měli dialog napsaný, přičemž Tomáš Holub působil přirozeněji, jeho projev se podobal rozhovoru. Tomáši Tyrlíkovi jde lépe individuální projev.² Možná by bylo dobré, kdyby Petr Jan Vinš, generální sekretář ERC, který liturgií provázel, se ujal i moderování rozhovoru. Zná schopnosti jednotlivých představitelů církví a vybral ty, kteří k dialogu mají předpoklady.

Jinou sympatickou inovací bylo pozvání rabína Davida Maxu, který přednesl modlitbu za mír. Česká Ekumenická rada církví je snad jediná na světě, kde jsou přítomni i židé se statutem pozorovatele.

Následující modlitby byly svěřeny představitelům osmi vybraných církví, kteří je sami sestavovali. I to je pozitivní, že nebyli pouhými čtenáři modliteb, které napsali jiní. Většinou se jednalo o přímluvy, ale prvé dvě modlitby měly formu díků. Potěšilo mne, že neměly formální chyby, ale překvapila mne zdvojená aklamace na závěr každé modlitby. Jednak recitované amen, jednak zpívané Kyrie eleison. Modlitebník měl zakončit např. buď „...volejme k Pánu“ nebo přímo Kyrie eleison a na to by navázala zpívaná aklamace Kyrie eleison. Pokud zakončovali Amen, mělo se zpívat Amen. Pozitivní bylo, že jen polovina modlitebníků se rekrutovala z řad nejvyšších představitelů církví. Mezi ostatními byla i laická zástupkyně ČCE v Roztokách u Prahy.

Úvod k Otčenáši přednesl luterán prof. Jaroslav Vokoun. Úplně jsem nepochopil smysl tohoto úvodu, když po něm následovala pauza. Úvody slouží hlavně k tomu, aby shromáždění začalo společně.

Závěrečný zpěv „Každý den Pán mi sílu dává“ (Taizé) se vydařil – byl skutečně zpěvem celého shromáždění. Potěšilo mne, že shromáždění nebylo tvořeno jen pány v nejrůznějších dobových kostýmech, ale přišla řada lidí z univerzity, z okolních sborů i místních.

Kromě inovativních prvků mne potěšila i účast absolventů IES. V aktivní roli jsem pozoroval kpt. Františka Pekárka, který zastupoval Armádu spásy a Barboru Bártovou, která hrála na housle.

Teologický význam vyprávění o zneužívání dospělých žen v katolické církvi

„Možná se o tom, co považujeme za nepopsatelné a nevyslovitelné, dá mluvit jen šeptem, možná se o násilí, pokořování a znásilňování dá vyprávět jen zajíkavě, neboť jsou to věci bolestné a lze je odhalovat jen se studem. Ale právě proto musejí být vysloveny.“

Pro osoby postižené násilím a zneužíváním v katolické církvi je mimořádně obtížné o tom mluvit. Příliš dlouho se něco takového považovalo za „nevyslovitelné“, „nepopsatelné“, dokonce za „nemyslitelné“. Přesto mají tato vyprávění mimořádný význam, jsou součástí rehumanizace postižených, vracejí jim schopnost prožité utrpení interpretovat. Zároveň jsou tyto výpovědi nepostradatelné pro zpracování a výzkum, protože o incidentech, k nimž dochází tajně a o nichž pachatelé/pachatelky zakazují obětem mluvit, často neexistují žádné úřední záznamy ani jiné doklady, které by mohly pachatele/pachatelky později usvědčit. První oddíl následujícího článku se věnuje zprávám 23 postižených dospělých osob, jejichž výpovědi publikované v knize Vyprávění jako protest¹ (2020) vzbudily pozornost teprve léta po odhalení prvních případů zneužívání dětí a mladistvých. Druhý oddíl stručně formuluje některé hlavní poznatky z četby těchto svědectví. Zaměřuje se na dynamiku viktimizace,² systémové podmínky a podstatné prvky zpracovávání případů zneužívání. Význam a důsledky tohoto jevu v katolické církvi ještě zdaleka nejsou zpracovány, a kdyby oběti nepozvedly svůj hlas, bezpráví a násilí by nikdy nebylo odhaleno. Kdyby postižené osoby nepřekonaly svůj stud, kdyby nedokázaly vyprávět, kdyby jim nikdo nenaslouchal, znamenalo by to vítězství pachatelů. Nemlčet – v tom je síla obětí.

I. Vyprávění jako protest – odhalení a pojmenování zneužívání dospělých žen

Do roku 2010 si mnozí v německé katolické církvi mysleli, že problém sexuálního zneužívání se netýká Německa, že toto téma je akutní spíše v USA, Austrálii nebo Irsku. Masové zneužívání ze strany představitelů německé katolické církve bylo něčím nepředstavitelným.

1. Odhalení zneužívání v německé katolické církvi po r. 2010 ­(obětmi jsou nezletilí)

V roce 2010 byly odhaleny případy sexuálního zneužívání na Canisius-Kolleg v Berlíně³ a brzy bylo jasné, že se i v německé církvi kněží a řeholníci již mnoho let a na mnoha místech systematicky dopouštějí sexuálních přestupků. Němečtí biskupové vzápětí jmenovali zmocněnce pro otázku sexuálního zneužívání v církevní oblasti, probíhaly veřejné omluvy, konaly se kající bohoslužby, sepisovaly se preventivní předpisy a zadávaly odborné studie. Nejznámější německá studie (tzv. MHG)⁴ vyšla v roce 2018 pod názvem Sexuální zneužívání nezletilých katolickými kněžími, jáhny a řeholníky v oblasti Německé biskupské konference; po ní následovalo několik dalších odborných zpráv. Většina těchto publikací a studií zpracovávala písemné prameny (např. osobní spisy) a byla zaměřena zvláště na mladistvé. I proto se dlouho zdálo, jako by obětmi zneužívání byly téměř výlučně nezletilé osoby mužského pohlaví (podle MHG-studie tvořili 80% postižených chlapci) – výjimky jen potvrzovaly pravidlo. Nebralo se v úvahu, že by mohlo docházet i ke zneužívání dospělých žen, přestože je obecně (i v církvi) známo, že ve všech společnostech se obětí sexuálního/sexualizovaného násilí stávají nadprůměrně často ženy a dívky. Mezi myslitelností a viditelností je vzájemná souvislost: Je-li je v církvi něco nemyslitelné, pak je to neviditelné (a také nevyslovitelné) – a obráceně. Po roce 2018 se stala myslitelnou a vyslovitelnou skutečnost, že obětmi sexuálního zneužívaní v církvi se v obrovském počtu případů stávají mužští adolescenti (na rozdíl od dívek a dospělých žen) a že příčina tkví v systému samém. Ženy jako oběti a rovněž jako pachatelky sexuálního zneužívání v církvi zůstávaly až donedávna prakticky neviditelné.

2. Dospělé ženy jako dlouho přehlížené oběti zneužívání

Takto zúžený pohled veřejnosti na skupinu obětí sexuálního násilí v církvi se rozšiřoval pomalu, leckde až celá desetiletí po prvních odhaleních a studiích věnovaných zneužívaní dětí v církvi. O pohlavně specifickém násilí, zejména na řeholnicích, se přitom vědělo dávno před rokem 2000; už v roce 1994 a 1995 upozornily Maura O’Donohue a Marie MacDonald církevní představitele na světově rozšířené sexuální zneužívání řádových sester, na případy znásilnění a vynucených potratů. Zodpovědní činitelé ve Vatikánu nereagovali. Teprve když tyto zprávy v roce 2001 unikly na veřejnost a objevily se v National Catholic Reporter, cítil se Vatikán povinen zaujmout stanovisko, které nicméně zůstalo de facto bez zásadních důsledků. V německé oblasti vystoupila jako jedna z prvních Doris Reisinger (roz. Wagner) se svou knihou Skutečný příběh mladé řeholnice⁵ (Vídeň 2014), v níž líčí svoje zkušenosti se zneužíváním v duchovním společenství Das Werk. Televizní stanice ARTE vysílala v březnu 2019 film Zneužívané služebnice Boží,⁶ dokumentující celosvětově rozšířené zneužívání řeholnic. Jak zmíněná kniha, tak film se staly pro mnoho žen katalyzátorem, začaly své zážitky nejprve samy pro sebe označovat slovem zneužívání. Prvním krokem v tomto procesu je tedy, aby si postižené uvědomily, že byly zneužívány; druhým krokem je, aby našly odvahu o tom vyprávět. Jak je to obojí nesnadné, to si lze jen těžko představit.

3. Nevyslovitelné vyjádřit slovy

V roce 2020 vyšla kniha Vyprávění jako protest, shromažďující poprvé v německé oblasti zprávy o duchovním a sexuálním zneužívání žen v katolické církvi. Ta posunula téma do středu pozornosti. Třiadvacet žen v ní vlastními slovy líčí utrpěné rány, opakované duchovní a sexuální násilí, zneužívání moci a úřadu, manipulaci, obtěžování a nátlak, které zažily v církevním prostředí. Mezi pisatelkami jsou řeholnice i matky rodin, studentky, pastorační asistentky nebo zdravotní sestry. K popisovaným jevům docházelo v souvislosti s pastorační činností, např. při exerciciích, duchovním doprovázení, při zpovědi nebo při udílení eucharistie.

Vyprávět o násilí a zneužívání je mimořádně důležité jak pro oběti, tak pro veřejnost. Regina Heyder zdůrazňuje, že Vyprávění jako protest hraje zásadní roli při výzkumu a zpracovávání fenoménu zneužívání v katolické církvi: Rozmanitost pohledu 23 autorek umožňuje vznik induktivní teorie (grounded theory) duchovního a sexuálního násilí. Kniha je důsledně zaměřena stanovisko postižených a nechává vypravěčky mluvit vlastními slovy, což mění perspektivu vyprávění.

Zneužívání mnohdy těžce a trvale zraňuje ženy v intimní sféře duchovní a sexuální. Vztah závislosti k pachatelům/pachatelkám přetrvává někdy dokonce i po pachatelově smrti. Jedna z autorek knihy (Cornelia Berra) píše: „Přibližně 40 let po utrpěném zneužívání a teprve několik let po smrti dotyčného kněze jsem o tom dokázala mluvit a teď to mohu i napsat. Předtím jsem se toho člověka bála, měla jsem z něho strach, i když už nežil.“ Vyjádřit prožitek slovy je zároveň jediná možnost, jak učinit zločin pochopitelným pro jiné lidi a odhalit jej, jak říká Miriam Leb: „Chci prostě jenom, aby už církev nebyla slepá.“ Hovořit o tom vyžaduje od žen značné přemáhání, je to spojeno s pocitem studu a viny – proto mnohé mlčely tak dlouho. „Stud vám zacpává ústa. Ve chvíli studu oněmíte.“ (Lea Schneider)

Avšak jakmile začnou být činy v celé své drastičnosti popisovány a nazývány pravým jménem, jakmile jsou pro utrpěné násilí a bezpráví nalezena slova a pojmy, v tom okamžiku přebírají vyprávějící osoby moc interpretovat i období vlastního života, kdy byly pod mocí druhých. „Nepopsatelné“ lze opravdu popsat, a tím vytáhnout zločiny z temnoty tabuizace na světlo. Poslední slovo nemají pachatelé/pachatelky ani ututlavači a překrucovači zločinů, nýbrž oběti samy. Jejich slova dávají událostem tvar, jejich vyprávění dostává funkci: „Když o svých zážitcích vyprávím, stávají se skutečnou a živou součástí mého života.“ (Anna Althaus) Zároveň znovu roste suverenita obětí: „Čím více jsem se identifikovala s prožitými událostmi, tím větší odstup jsem k nim získávala, tím lépe se mi dařilo vymanit se z jejich vlivu. Provázejí mne Ježíšova slova: ‚Pravda vás osvobodí.‘ (J 8,32)“ (Katharina Hoff)

II. Epistemické a teologické poznatky z četby knihy Vyprávění jako protest

Díky svědectvím postižených osob v knize Vyprávění jako protest se veřejnost konečně dovídá o příliš dlouho tabuizovaném a ze studu zamlčovaném násilí, které už nelze přehlížet. Tyto zprávy mají jak dokumentační význam, neboť ukazují široké spektrum zločinů spáchaných na dospělých ženách, tak také epistemickou funkci, neboť prohlubují znalosti o zneužívání dospělých osob v katolické církvi a odhalují, resp. identifikují jeho četné (skryté) vzorce pro další výzkum. Některým z těchto faktorů se věnují následující odstavce.

1. Primární a další viktimizace

Církev a její pastorační aktivity neposkytují bezpečné prostředí, kde by se ženy mohly cítit bezpečně. Ženy jsou vystaveny ze strany pachatelů/pachatelek nejen tzv. primární viktimizaci, tj. zneužívání a jeho bezprostředním (psychickým, duchovním, finančním, fyzickým) následkům, jako je např. těhotenství, nýbrž i tzv. sekundární viktimizaci ze strany širšího okolí nebo zodpovědných osob, tj. následkům zprostředkovaným (psychickým, duchovním, finančním, fyzickým) – je jim např. připisována spoluvina nebo se setkávají s odmítavou reakcí církevních funkcionářů. „Zažila jsem jednání katolických představitelů, které bylo vlastně bojem proti postiženému. Jako ‚úplně bezvýznamná osoba‘ nemohu čekat, že se bude se mnou zacházet spravedlivě, lidsky a citlivě.“ (Susanne Gerlass) Dost podstatnou roli v souvislosti se sekundární viktimizací hrají i teologické koncepty pohlaví a epistemické nespravedlnosti, jimiž jsou oběti stále znovu viktimizovány. Ututlávání a nedostatečné objasňování vycházejí z téže logiky jako činy samy a mohou být stejně zraňující. V neposlední řadě mluví ženy o komplexní klerikálně-patriarchální logice moci: Setkávají se často s mnohem menší důvěrou než mužští církevní pachatelé. I proto dávají mnohé ženy přednost anonymitě. Sestra Pauletta Fabrizius píše: „Ani slůvkem jsem se o tom nezmínila. Až dodnes. Komu jsem to také mohla říct? Kdo by mi uvěřil?“ Většina žen doufá, že jejich utrpení bude uznáno, nicméně příliš často zažily a zažívají zklamání.

2. Mocenské poměry, závislosti a systémová zranitelnost

Ke zneužívání dochází především tam, kde existuje mocenská nerovnost a závislost, kde je právo pro různé lidi různě dosažitelné nebo kde panuje ekonomická nerovnost. „‚Mezi řeholníky a námi světskými byl zřetelný ‚třídní rozdíl‘. Neměli jsme sebemenší právo spolurozhodovat, a to ani ve věcech týkajících se nás samých.“ (Iris Giovanetti) Protože pachateli v církevním prostředí jsou většinou kněží, resp. představení/představené řádových společenství a ke zneužívání dochází často v souvislosti s pastorací (s duchovním doprovázením, zpovědí), je zjevné, že sexuální zneužívání v církvi nelze nazírat odděleně od zneužívání spirituálního. Při pastoraci se rodí často hluboký důvěryplný vztah, nezřídka vzniká emocionální nebo duchovní závislost. „Byla jsem lapena a už jsem se nebránila; vyzpovídala jsem se mu do telefonu. To byly poslední dveře, které jsem si sama zabouchla, totiž možnost vypovědět to všechno nějakému jinému knězi.“ (Sestra Maria Gärtner)

Zprávy publikované ve Vyprávění jako protest zřetelně ukazují, že vztahy vzniklé při pastoraci se vyznačují vysokou zranitelností. A nejen to, církev právě oblastí pastorace produkuje kontexty, v nichž jsou lidé systémově vystaveni možnosti zranění. Vyprávění v této knize ozřejmují nejen, jak výrazné jsou tyto souvislosti, nýbrž i to, že pro oběti neexistují ani právní obranné mechanismy, ani institucionální východiska. „Psala jsem různým osobám, které se zabývají zneužíváním v církvi, a prosila jsem je o pomoc – marně. Výsledkem byl neformální rozhovor s představeným, který celou záležitost zametl pod koberec.“ (Petra Niemeyer) Jsou-li pachateli kněží, často se projevuje to, co MHG-studie nazývá klerikalismem; buď jako autoritářská a dominantní arogance pachatele, nebo neschopnost oběti pachateli jeho čin vytknout. „Na to jsem měla příliš velký respekt před jakýmkoli knězem, to bych nikdy nebyla dokázala.“ (Katharina Hoff)

Církev dlouho a naivně považovala pastoraci za oblast idylické, blahodárné blízkosti, mnohdy necitlivě ignorovala mocenskou dynamiku, která se v těchto vztazích nevyhnutelně projevuje. „Je pro mě nepochopitelné, co se dělo při zpovědi! Při zpovědi nebo při duchovním doprovázení dává člověk nahlédnout do vlastního srdce, což už samo o sobě může být dost těžké.“ (Lisa Schäfer)

V konkrétních, částečně intimních situacích při rozhovoru mezi dvěma (profesionálně, teologicky, psychologicky atd.) nerovnými osobami nikdy nemůže vzniknout vztah „rovného s rovným“; představa, že k sexuálnímu kontaktu dochází se souhlasem, je proto značně zjednodušující. Teprve nedávno se v příslušných debatách začalo mluvit o asymetrickém, pro pastoraci typickém vztahu mezi pastoračním pracovníkem/pracovnicí a doprovázenou osobou. Zvlášť významný je list německých biskupů Pastorace jako tlukoucí srdce církve (2022), v němž biskupové jasně říkají:

„Sexuální kontakt, k němuž došlo v souvislosti s pastorací prováděnou profesionálně, resp. s biskupským pověřením, v žádném případě nelze označovat za uskutečněný se souhlasem ani tolerovat. Neboť k pastoračnímu vztahu podobně jako k jiným profesionálním vztahům (pedagogickým, medicínským či terapeutickým) patří mocenská nerovnost, a tím závislost, přičemž pastoračnímu pracovníkovi je připisována autorita, schopnosti a kompetence, jež mají být ku prospěchu tomu, kdo pastorační pomoc vyhledává.“

3. Duchovní a sexuální sebeurčení

Zprávy v knize Vyprávění jako protest ukazují, že centrálním bodem při definování zneužívání dospělých osob je právo na duchovní, resp. sexuální sebeurčení, tedy duchovní a sexuální autonomie. „Začal ve mně narůstat vnitřní odpor proti té obrovské moci, kterou nade mnou měl, a také proti tomu povinnému uctívání. K Bohu jsem chtěla přistupovat svobodně, ne pod tlakem.“ (Sestra Maria Gärtner) Spirituální právě tak jako sexuální zneužívání lze definovat jako porušení práva na spirituální, resp. sexuální sebeurčení nebo také jako násilné vniknutí do duchovní, resp. sexuální intimní sféry jedince. Problém spočívá v tom, že katolická církev ve své sféře žádná práva věřících na sebeurčení neuznává, ani v oblasti sexuality, ani v oblasti spirituality.

Přepracovaná forma církevního trestního práva z roku 2021 stanoví, že sexuální zneužití nezletilých jedinců a trvale rozumově nezpůsobilých osob se již nepovažuje za porušení povinnosti vyplývající z klerikálního stavu, nýbrž spadá pod trestné činy proti lidskému životu. V případě zneužití dospělé osoby to však takto paušálně neplatí. Církevní právnička Judith Hahn píše:

„...pokud se sexuálního násilí dopustí klerik vůči dospělé osobě, je to nadále považováno především za problém celibátu (c. 1395 § 3 CIC/1983). Znásilnění a sexuální nátlak s použitím fyzického a psychického násilí, včetně duchovního zneužívání nejsou [podle nového trestního práva, pozn. autorky U. L.] nově kvalifikovány.

Jasně vidíme, že ochraně práva na sexuální sebeurčení „věnuje církevní trestní právo dodnes málo pozornosti. Sexuální násilí, jehož se duchovní dopouštějí na dospělých, zákonodárce nadále pokládá za problém disciplinární, čímž dává najevo, že sexuálnímu sebeurčení jako aspektu lidské důstojnosti nepřiznává žádnou speciální hodnotu.“ (Judith Hahn)

Z hlediska státu může tedy osoba uplatňovat právo na sexuální sebeurčení (§§ 174nn StGB⁷), ale podle církevního trestního práva nikoli. „V diskusi o zneužívání je přesto nutno právo na sebeurčení předpokládat, má-li být tato diskuse vedena smysluplně“ (říká Doris Reisinger), což platí pro diskusi jak o sexuálním, tak o duchovním zneužívání v katolické církvi. I to vyplývá ze zpráv postižených zcela jasně: Právo na duchovní a sexuální sebeurčení musí být právě v církevním kontextu bezpodmínečně chráněno – nemělo by být nutno je teprve aktivně hájit.

4. Od zranění k rezistenci. Vyprávění dává prožitkům význam

Zprávy postižených ukazují, jak obrovské následky mohou mít zásahy do tělesné, emocionální nebo spirituální intimní sféry, zejména dochází-li k nim v kontextu duchovního života. Jedna z obětí otevřeně popisuje účinky znásilnění:

„Už při tomto prvním přečinu jsem si jasně uvědomila: Jsem beznadějně ztracena, jsem mu bez milosti vydána. Začala jsem se bát, nekonečně jsem se styděla, litovala jsem se, pohrdala jsem sebou, trestala jsem se, nenáviděla jsem se, měla jsem sebevražedné myšlenky – to trvá dodnes.“ (Katharina Hoff)

Každý z případů popisovaných v knize Vyprávění jako protest souvisí se spirituálním násilím. Pisatelky líčí verbální sexualizované útoky právě tak jako brutální znásilnění, k nimž docházelo při exerciciích nebo při přípravě na manželství:

„Už jako velmi mladá jsem poznala, že církev se dívá na ženu jako na pramen hříchu. Jeden kněz mě opakovaně vyšetřoval, aby zjistil, kde přesně se tento pramen nachází. K vyšetřování a k mému očišťování, které přece jako žena ‚nutně potřebuji‘, přitom používal svůj penis.“ (Saskia Lang)

I ženy, která zažily spirituální zneužívání, popisují své utrpení přesvědčivě a naléhavě: Nedůvěřují samy sobě, svým pocitům a svému svědomí, jsou sociálně izolovány, protože pachatelé/pachatelky je ovládají a činí si nároky na jejich čas i finance. Proti této manipulativní strategii jsou oběti bezbranné: „Tvoje duše je lapena v síti a nemůžeš dělat nic, musíš to snášet.“ (Monja Ohle) Mnohé z nich po léta, ba celá desetiletí bojují o pouhé přežití, nedaří se jim situaci zpracovat a získat jistotu: „Co jsme musely vydržet, že jsme to vůbec přežily, je prostě neuvěřitelné.“ (Momo Eiche)

Některé ženy v oněch textech říkají, že se svými zážitky už vyšly na veřejnost, že se svěřily pastoračním pracovníků/pracovnicím, představitelům církve nebo psychologům. A ne vždy se setkaly s empatií. Popisují, jak fungují mechanismy sekundární viktimizace, vypovídají, že činy pachatelů byly zlehčovány a bagatelizovány, že viníkům byla projevována sympatie či soucit, zatímco jim, obětem, byla připisována spoluvina. Přesto se těchto třiadvacet žen odvážilo vyprávět. Vědí, jak riskantní to je, jedna z nich (Monja Ohle) mluví zcela jasně o „strachu z nového ponížení“. Přesto tohle riziko spojené s knihou na sebe vzaly, i když pod pláštíkem pseudonymu. Musejí důvěřovat, že je čtenáři budou brát vážně, že jejich příběhy vyvolají empatii; samy už nad vytištěnými slovy nemají kontrolu, nemohou je vzít zpět. Znovu se vystavují ranám, a přece je to tentokrát jiné, protože tak činí dobrovolně. Pro mnohé z nich je mimořádně důležité, aby svým vyprávěním dosáhly něčeho pozitivního, aby jejich svědectví mělo léčivou funkci. Některé by např. chtěly informovat veřejnost o souvislostech zneužívání, a tak zabránit dalším obětem, jiné apelují na další, dosud mlčící postižené. Všem je jasné: Nebudou-li přečiny popsány, budou nadále „nepopsatelné“ a jejich oběti zůstanou se svou bolestí samy.

III. Závěr: síla vysloveného

Tak jako nikdo nemá povinnost vypovídat, mají postižené osoby právo nemlčet. Nezáleží na tom, o jak dávné činy jde, je jedno, jak nedokonalá a zajíkavá jsou slova, jimiž jsou popisovány. Jakmile oběti vypovídají, mají právo být slyšeny. Ženy, které v knize Vyprávění jako protest učinily „nepopsatelné“ popsatelným, se odvážily něčeho mimořádného. Dokázaly prolomit mlčení, které jim pachatelé, ututlavači a zlehčovatelé (obou pohlaví) ukládali a které ony samy pod tíhou studu a viny považovaly za neprolomitelné. A zpochybnily ty teologie, které nejsou na straně obětí (srov. Gaudium et spes 1). Tím jsme se ovšem ještě zdaleka nepřiblížili tomu, co teologicky, antropologicky, liturgicky nebo z hlediska teologie úřadu přesně formuloval Ottmar Fuchs: Násilím zraněné a zneužité tělo – právě tak jako spirituálním násilím zraněná a zneužitá duše – je „oním prapůvodním, nepomíjitelným sídlem teologie“. Je nejvyšší čas, aby se s tím teologie a církev konečně vyrovnaly.

Z časopisu Concilium 2023/4 přeložila Helena Medková

Osm let vlády strany Právo a spravedlnost (PiS) Jarosława Kaczyńského vyvolalo v Polsku masívní úbytek lidí hlásících se k církvi. Zatímco na začátku vlády se hlásilo k římskokatolické církvi 94% obyvatel, dnes 70%. Propojování státu a církve má pro církev neblahé následky. Volební kampaň v r. 2023 vyvolala v Polsku „náboženskou válku“. Netýkala se jen přístupu k potratům, ale např. i k povinnému vyučování náboženství ve školách. I nyní, po porážce PiS ve volbách tato „válka“ pokračuje. Např. strana Nová levice, která je součástí nynější vládní koalice, prosazuje, aby vyučování náboženství ve studijním programu státních škol nebylo. Zatím je dosaženo jakéhosi kompromisu. Dvě hodiny náboženství týdně byly zredukovány na jednu, která je nepovinná a hodina má být zařazena na začátku či konci výuky, aby to bylo komfortnější pro ty, kteří se nechtějí účastnit.

Významnou součástí vyučování náboženství v nižších ročnících je příprava na 1. sv. přijímání a tomu předcházející zpověď. „Produktem“ takové výchovy katechetek či řeholních sester je často děvče v princeznových šatech či chlapec ve společenském oděvu, kteří vzorně kráčí důstojným krokem s pravoúhlými obraty k bíle povlečenému klekátku, kde dostanou do úst bílé kolečko. A zejména je očekávají nemalé dary, jako chytré mobily apod. Smysl eucharistie bývá zastřen, tyto vnější náboženské projevy víru zcela přehluší. Děti se v kostelích nudí a řada rodičů hledá způsob, jak je zaujmout.

Asi před deseti roky stála učitelka Montessori školy a matka sedmi dětí Ola (Aleksandra) Sawicka před výzvou, jak tomuto formalismu čelit. Spolu se svým manželem Marcinem a dominikánským knězem Przemyslawem Ciesielskim vytvořila systém přípravy na 1. svaté přijímání, který se neodehrává ve škole, ale v rodině. Rodině v tom pomáhá společenství rodin. Tento systém nazvala Baranki (beránci).¹ V současné době je v Polsku již přes 70 „beránčích“ skupin, jedna je ve Francii. Polští biskupové tento alternativní systém zatím tolerují a někteří, jako např. nový kardinál, arcibiskup Grzegorz Ryś z Lodže, alespoň nepřímo podporuje.

Domnívám se, že tento systém je inspirující a zaslouží si představit i v našem prostředí. Mohl by získat následovníky. I když církevní struktury v něčem obchází, v podstatě je respektuje. Zároveň v poznámkách pod čarou připojuji hodnocení jak, podle mého názoru, silných, tak slabých míst systému. O Beráncích jsem se dozvěděl náhodou. Abych získal více vědomostí, zadal jsem do vyhledávače „baranki pierwsza komunia święta“ a ukázalo se velké množství pramenů. Pro úvodní seznámení doporučuji podcast,² ve kterém hovoří Ola Sawicka s Przemyslawem Ciesielskim OP. Oba mluví velmi zřetelně, srozumitelně, takže polština není tolik na překážku. Ten, kdo se v polštině vůbec neorientuje, si může prohlédnout fotografie³ z práce beránčích skupin. Nebo si pomocí překladače přečíst písemnou verzi rozhovoru s Olou Sawickou.⁴

Rodina

Hlavním místem přípravy na 1. sv. přijímání a 1. zpověď je rodina. Dítě není vytrhováno ze svého přirozeného prostředí. Příprava neformuje jen děti, ale také jejich rodiče, kteří jsou nuceni si obnovit nejen své znalosti, ale také reflektovat svoji víru, aby mohli odpovídat na otázky dětí. Na formaci se podílí sourozenci, někdy i prarodiče. Ola Sawicka uvádí příklad, kdy otec četl své dceři o Ježíšově modlitbě v Getsemanské zahradě. Dospěli k tomu, že tam byla tma.⁵ Holčička si přála jít s tátou do lesa, kde je tma. To bylo možné, tak příběh vyprávěli tam. Efekt je pak nesrovnatelný.

Společenství rodin

Několikrát se během školního roku, ve kterém příprava probíhá, sejde více rodin pohromadě. Jedná se např. o výjezdní setkání šesti víkendů (říjen, prosinec, leden, březen, duben, květen), kdy se při posledním uskuteční vlastní slavení svátostí. Nejde o masovou akci, rodin bývá několik. Rodiny jsou znamením reálné církve, ne té často anonymní, virtuální, kterou poznávají ve farnosti. Rodiny si navzájem pomáhají a využívají různých charismat. Součástí skupin jsou např. i neúplné rodiny, rodiny, kde je jeden z rodičů nevěřící, rodiny, kde jsou partneři nesezdaní. Setkání moderují obvykle dva manželské páry, které již Beránky absolvovaly.⁶ Alespoň jeden z těchto párů, prochází trvalou formací. Místem setkání jsou domovy některých účastníků, kláštery, farnosti. Setkání jsou náročná pro všechny zúčastněné. Nelze tak všude nahradit obvyklou přípravu na 1. sv. přijímání Beránky. Účastníci Beránků musí chtít a musí být ochotni tomu věnovat čas.

Kněz

Setkání rodin je vždy přítomen kněz. Podílí se na vedení spolu s manželskými páry.⁷ Jednak zaručuje církevní ortodoxii, jednak se s ním děti seznámí – bude je na závěr setkávání zpovídat. Na Beráncích se podílí jak kněží různých řádů či kongregací, tak kněží „světští“.⁸

Liturgický rok

Program Beránků je vsazen do liturgického roku. Děti projdou adventem, Vánocemi, postní dobou, Velikonocemi⁹, Letnicemi. Vlastní slavení je zpravidla na konci školního roku.

Bible

Při setkáních se užívá běžná bible (pro dospělé), nikoli zkrácené bible pro děti. Ukázalo se, že děti jsou schopné biblické příběhy vnímat. Co není jasné, se vysvětlí.

Talenty

Hned při druhém setkání rodin se čte o talentech. O boží dobrotě, o obdarování, které se každému dítěti dostalo, o obdarování rodičů, sourozenců. Děti tato obdarování kreslí či píší na velkou plachtu položenou na zemi. (Na zemi se ostatně odehrává prakticky všechna činnost s dětmi.) Boží dobrota provází celou přípravou. Při posledním setkání, při zpovědi, talenty slouží ke zpytování svědomí. Jak jsem jich využil? Ve prospěch druhých, nebo jen pro sebe? Nenechal jsem je usnout?

Náplň víkendových setkání

Jednu část představují dialogická setkání a workshopy, kdy děti něco tvoří. Velký důraz je kladen na to, aby všichni seděli na zemi. Pokud např. jen děti jsou na zemi a rodiče sedí na židlích, pak je těžší je zapojit a stávají se pouhými diváky.

Další část představuje práce s rodiči. Zatímco děti mají vlastní program a věnují se jim sourozenci, dobrovolníci z řad studentů či doprovodný pár, je možnost pracovat s rodiči a připravovat je na každodenní činnost v rodině. Je i prostor pro individuální hovory s moderátory či s knězem. Během výjezdních víkendů je možnost tuto část zařadit, když už děti spí.

Celé jedno setkání je např. věnováno obnově manželství.

První zpověď

Probíhá v předvečer 1. sv. přijímání. Slaví se společně v kapli či kostele. Probíhá adorace před vystavenou NSO („nejsvětější svátostí oltářní“). Celá skupina rodičů a dětí se modlí za dítě, které se právě zpovídá knězi, kdy oba sedí na stupínku oltáře.¹⁰ Poté co získá rozhřešení směřuje do náruče svých rodičů, kteří jej oblékají do bílé alby, ve které bude druhý den přijímat. Albu Sawicka interpretuje jako roucho těch, kteří jsou pozváni na královskou svatbu. Zmínila i roucho křestní.

První sv. přijímání

Slaví se v rámci eucharistické liturgie, které se děti a celá skupina aktivně účastní.¹¹ Děti mají bílé alby. Nahrazují šaty princezen či úbory malých číšníků.¹² Během slavnosti je zakázáno fotografovat či filmovat.¹³ To ruší nejen děti, ale i ostatní a nutí je stylizovat, aby na fotografii dobře vypadali. Po slavnosti již zákaz neplatí. A co je zásadní, slavení se obejde zcela bez dárků. Darem je Ježíš sám.

Budoucnost Beránků

Některé skupiny zůstávají ve spojení i po ukončení ročního cyklu. Slaví se „rodinná zpověď“, kterou zakusili s Beráncích i nadále. Připravují se další moderátoři a kněží, kteří by se mohli Beránkům věnovat. Uvažují i o přípravě na biřmování.

Již více než sto let se v termínu od 18. do 25. ledna koná v katolické církvi a dalších křesťanských církvích Týden modliteb za jednotu křesťanů. Mottem letošního týdne byla evangelijní výzva: „Miluj Hospodina, Boha svého… a svého bližního jako sám sebe“ (L 10, 27), který je součástí známého příběhu o milosrdném Samařanu (L 10, 25-37). Otiskujeme text kázání Ondřeje Koláře, faráře sboru Českobratrské církve evangelické při kostele U Jákobova žebříku, které pronesl během ekumenické bohoslužby v římskokatolickém kostele sv. Terezie v Praze – Kobylisích dne 19. ledna 2024.

Milé sestry, milí bratři,

co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě? To je hluboká otázka. Ježíš by z ní měl mít radost. Přichází zvídavý žák a chce se nechat poučit o smyslu lidského života. Jenže to má háček. Slyšíme, že ten muž Ježíše zkoušel, ba pokoušel. Vůbec se nechtěl nechat poučit; spíš chtěl naopak pořádně poučit Ježíše. Nechtěl po Ježíši radu, ale chtěl ho dohnat do úzkých.

Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě? Správná otázka, jen položená s ne zcela čistými úmysly. Však taky Ježíš hned ví, kolik uhodilo. A hned otázku obrací proti zákoníkovi – pověz mi to sám, vždyť víš, co je napsáno v zákoně. A znalec Boží vůle, zapsané v Písmu, musí odpovědět.

To první a nejdůležitější se každý žid denně modlil: Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. A je potřeba ho milovat – celou bytostí, ze všech sil. Není žádná oblast lidského života, kterou bychom neměli Bohu odevzdat. Bůh vládne nejen nad celým světem, všemi hvězdami, pevninami a moři, ale také nad každým zákoutím naší duše, nad vším, co cítíme, o čem přemýšlíme, co děláme, nad všemi našimi vztahy.

Druhé přikázání k tomu prvnímu neodmyslitelně patří: miluj bližního jako sám sebe. Láska k Bohu bez lásky k člověku je neúplná. Kdo se nestará o svého bližního, kdo ho přehlíží, nebo mu dokonce ubližuje, zpochybňuje tím také svůj vztah k Bohu. Lásku k Bohu snad je možné před lidmi úspěšně předstírat. Lásku k bližnímu těžko. Nakonec se pozná, jestli to s ní myslíme vážně, nebo o ní jen umíme hezky mluvit. Kdo nemiluje svého bratra, ten nepoznal Boha, protože Bůh je láska, píše apoštol Jan. Není divu, že selhání křesťanů vrhá špatné světlo na víru samotnou. Stejně tak ale platí, že člověk projevující lásku ke svým bližním už takto nejlépe svědčí o svém vztahu k Bohu – i bez velkých slov.

Jenže – kdo jsou ti bližní, které mám milovat? Opět – správná otázka, jen položená s pochybnými úmysly. Zákoník se nevzdává. A tak žádá přesné vysvětlení. Bližní – to je příliš široký pojem. Co si pod tím mám představit? Na tomto teologickém oříšku si Ježíš vyláme zuby.

Ježíš nepodává žádnou vyčerpávající definici. Slyšíme příběh. A ten poví víc než precizní formulky. Je to příběh o třech mužích, kteří měli prokázat lásku. Na konci vyprávění se Ježíš opět obrací na zákoníka-pokušitele: Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, kdo upadl mezi lupiče?

Zbytečná otázka, není-liž pravda? Je přece jasné, kdo byl raněnému skutečně nablízku. Nebyl to kněz ani levita, od kterých bychom to čekali. Ježíš nespekuluje nad tím, proč se potřebnému člověku obloukem vyhnuli. Snad proto, že zákon zakazuje kněžím stýkat se s mrtvými – a u toho ubožáka skutečně nebylo jisté, zda už není po smrti. Snad proto, že se prostě nechtěli zdržovat a špinit si ruce. Jejich opatrnost – či zbabělost – či zbožná úcta před zákonem jim každopádně zavřela oči před bídou jejich bližního. Zákon, který oba dobře znali, je nedovedl k poznání, že teď a tady mají prokázat milosrdenství. Ta nejdůležitější výzva zákona k nim nedolehla. Oba profesionálové ve věcech Boží vůle selhávají, mají-li podle této vůle jednat. Lásku k bližnímu nechali kdesi mezi zdmi chrámu, ve svitcích zákona, v učených rozpravách. Ven do světa, na cestu, si ji s sebou nevzali.

Ne tak Samařan. Nevíme, zda byl vzdělaný v Písmech. Pro Židy to byl prostě odpadlík od víry a jeho představy o Bohu a Božím zákonu by měly správně být pomýlené. Avšak v tuto chvíli projevil lásku – pohotovou, a přitom promyšlenou a zodpovědnou.

Všimněme si toho, jak Ježíš zákoníkovu otázku obrací naruby. Neptej se, kdo je tvůj bližní. Ptej se spíše: Dokážeš být ty – já – každý z nás bližním pro druhé? Dokážeme být v pravou chvíli těmi, kdo dlouho neváhají a podají pomocnou ruku?

Ptáme-li se „kdo je můj bližní“, už se chceme z této pomoci tak trochu vyvléct. Milosrdenství kněze a levity mělo svoje meze. I naše láska obvykle bývá omezená. Košile je bližší než kabát; nehas, co tě nepálí, říká se. A v nás hlodá pochybnost. Proč pomáhat třeba cizincům? Lidem tisíce kilometrů vzdáleným? Proč pomáhat někomu, kdo si za svou nouzi může sám? Proč pomáhat takzvaně nepřizpůsobivým občanům? Proč pomáhat někomu, kdo mi pomoc těžko někdy vrátí?

Samařan miloval bezmezně, byl bližním bez výhrad, bez všech „ale“ a „kdyby“. Samaritánská láska si neklade otázku, kam až má sahat. Neuvažuje nad tím, kdo ještě spadá do její kompetence a kdo ne, kdo si zaslouží soucit a kdo ne. Ani Ježíš ve své lásce nedělal rozdíl mezi věřícím a pohanem, učeným a neučeným, mužem a ženou, dospělým a dítětem. Miloval, byl tu pro nás, byl našim bližním.

Takový bezbřehý požadavek nás ale uvádí do rozpaků. Rádi bychom si občas uklidnili svědomí – pro dnešek mám dobrý skutek splněn, můžu být spokojen. Ale tak to nejde. Milující člověk se naopak vždy znovu nechává zneklidňovat Božím hlasem, který ho volá: právě teď je tě tu zapotřebí. Právě teď prokaž svou blízkost – i když je ti to třeba nepříjemné, i když jsi unavený, nebo i svými bližními otrávený, i když právě sám potřebuješ pomoc.

Jistě: Nemůžeme milovat všechny lidi na světě stejnou měrou. Ale o takovém požadavku Ježíš ani nemluví. Žádná všeobecná láska k lidstvu neexistuje, to je buď sebeklam, nebo hra na spasitele. Navíc platí, že bližního nemáme milovat celou duší, srdcem, celou silou, tak jak Hospodina. Stačí milovat ho tak, jak milujeme sebe – nic míň, ale taky nic víc. Nemáme se druhým bezvýhradně odevzdat. Nemáme zbožňovat svého bližního, dokonce ani svého životního partnera či partnerku. Když nám Ježíš přikazuje milovat dokonce své nepřátele, neznamená to, že k nim máme hořet něžností. Nemáme uměle vykřesávat city, které jednoduše nemáme. To by bylo nelidské. Stačí jen zpočátku jen uznat, že každý člověk, i můj nepřítel, je Boží tvor. A připustit, že nejen já, ale každý člověk má výsadu být Bohem milován.

Kdo miluje jako Samařan, tomu se již nyní otevírá plnost života. Život naplněný láskou má takovou hodnotu, že může být nazván věčným, nepomíjivým. Věčný život nezačíná až na onom světě, ale už tady – pokud ve svých vztazích dáme prostor lásce bez výhrad a podmínek, lásce, která nás něco stojí.

Miluj – a dělej, co chceš, řekl kdysi svatý Augustin. To je velice krásný i nebezpečný opis toho, co měl Ježíš na mysli. Dělej, co chceš – ano, ale za podmínky, že předtím a v tom všem miluješ, že tvé jednání je proniknuto láskou k Bohu a k bližnímu. Pak můžeš opravdu dělat, co chceš – dokonce musíš dělat, co pokládáš v dané situaci za správné. Každá chvíle tvého života volá k novému rozhodnutí, protože každá je jiná. Desatero, pravidla, normy jsou užitečnou pomůckou, ale život se vzpírá předpisům a tabulkám, stále znovu nás překvapuje a nutí zvažovat a posuzovat, co je právě teď to nejlepší.

Ještě jeden otazník se nám do dvojpřikázání lásky vkrádá. Není to totiž spíš trojpřikázání? Jak je to s naší láskou k sobě samotným? Ta se tu vlastně jen tiše předpokládá. Každý přece miluje sám sebe. To je nám všem vlastní, to nám nikdo nemusí přikazovat. Anebo je to složitější?

V některých evangelijních příbězích slyšíme, že se Ježíš setkával s lidmi, kteří sebe samotné nemilovali. O jednom z nich, posedlém v Gerase, se dokonce praví, že sám sobě ubližoval – žil mezi hroby a bil do sebe kamením. Navenek se to nemusí projevovat až tak drasticky, ale mnozí lidé sami sebe neumí přijmout, neumí si sami sebe vážit, a tvrdí o sobě, že jsou méně než ostatní. Dalo by se říci, že milují druhé více než sami sebe. Takovým lidem nepomůže, když jim někdo lásku k sobě samotnému prostě přikáže. To nefunguje. Ježíš jim ale dal zakusit lásku, kterou třeba nikdy předtím ani nezažili, a proto se ani nenaučili sebe milovat. Svým milováním v nich lásku zapálil – a ta se pak mohla dál rozhořet.

Láska k Bohu, láska k bližnímu a dodejme: láska k sobě. Ježíš neřekl nic nového pod sluncem. Zní to tak prostě – ale je to obrovský úkol na celý život; práce, se kterou nikdy nemůžeme být hotovi; výzva, která pořád burcuje a nedá spát. Ježíš ale lásku pouze nepřikazuje, ale sám miluje. A ujišťuje nás, že Bůh nás miloval ještě dříve, než jsme sami začali milovat, ba dokonce ještě dříve, než jsme se vůbec narodili. Tato láska nás drží a nese a povzbuzuje nás k naší lásce.

Amen.

 

(2015)

RCL: 2 Kr 5, 1-14; Mk 1, 40-45

Dnešní čtení deklarují, že pro velké události uzdravení či záchrany je významnou schopnost postiženého důvěřovat. Ale není důvěra jako důvěra, ne každá důvěra se stane jádrem víry (někdy uvízne v pověře), anebo se ukáže jako infantilní, a proto sterilní. A Pavel varuje: Důvěra je podmínkou nutnou, ale nikoli postačující: Ne každý, kdo intenzivně závodil, stane na stupni vítězů. A z druhé strany: Někdy dokonce musí důvěru samému postiženému chybějící za něho nabídnout jeho bližní. Zkrátka: Jde o umění, ne o nacvičený grif. Důvěře vedoucí do smysluplné budoucnosti třeba se naučit. A je třeba s ní hospodařit.

Především se liší různé typy důvěry cílovým horizontem. Námanovi nešlo ani o setkání s prorokem, ani o setkání s králem, ale jednoduše o vlastní zdraví zde a teď. Byl ochoten za zdraví přiměřeně zaplatit, vykoupit se, jak bylo šancí významných osob upadlých do zajetí nějaké nepřátelské moci. A kdo zaplatí, má právo jít pak svou cestou. Příjemce platby, ať judský král či samařský prorok, byli pro Syřana jen figurky, on sám sjednával počestný obchod.

Příběh Markova malomocného probíhá od kořene jinak: Jistěže i on touží být zbaven zlého ducha, jak rozuměl tehdy své nemoci. Ježíše oslovuje v důvěře v jeho dobrou vůli, že mu pomůže zpět mezi bližní. A k tomu potřebuje být čistý, tj schopen modlit se a naslouchat ve shromáždění.

Markův malomocný navíc doufá navázat s Ježíšem vztah, osloví jej a očekává odpověď. Komunikuje. Vztah vytváří šanci nesmrtelnosti - možná radostné, možná slzavé, ale rozhodně přesažné. Podmínkou vztahu je nějaká forma komunikace.

Všechna evangelia zdůrazňují význam osobní důvěry v takovém zápase s těžkými handicapy Takové příběhy spásy jsou jiné než příběhy těch, kterým bylo prostě nějak významně pomoženo, jako třeba těm, kdo byli zázračně nasyceni.

Neměl by padnout pod stůl božího slova ani další významný detail Markovy Dobré zprávy: Ježíš se nemocného s leprou dotkl a promluvil s ním. Musel ovšem vědět, že Zákon mu obojí zakazuje a že dotyk může být i smrtelným ohrožením. Ježíš byl ochoten umazat se (řečeno slovy papeže Františka), když je třeba někomu pomoci z velké nesnáze. To je důležité: Mezi Kristovými učedníky se pochopitelně dodnes vysoko cení nevinnost a poslušnost zákona. Ovšem věřit evangeliu vyžaduje důvěřovat také zprávičce, že aktivní pomoc trpícímu se cení ještě výš než nevinnost a kázeň, patří to totiž k poměrům panujícím v božím království jako pravidlo řádného následování Pána toho království. Ježíš podobenství o milosrdném Samařanu nejen vykládal, sám tak jednal, kdykoli to bylo třeba.

Pacov 12. 3. 2000

RCL Gn 9, 8-17; 1Pt 3, 18-22; Mk 1, 9-15

Každá postní doba nás má zase trochu přiučit umění dívat se, porozumět sobě samému a tím i porozumět blíženství lidí mezi sebou a s Bohem. To je klíčové umění - umění Boha rozpoznat i tehdy, kdy je docela jiný než naše vlastní představy o něm.

Smlouva nabízí východisko z nejistot

Biblické smlouvy Hospodina s člověkem mají společný jistý absurdní rys: dobrovolně je uzavírá ta mocnější a jasně vítězící strana, ale nikdy ve svůj prospěch, ne něco za něco. Bůh dává vše a člověka nebo tvorstvo ani nezavazuje k nějakým dalším povinnostem.

Takové smlouvy něco za nic se zdají hodně podezřelé. Proto také vyžadují víru, nejde to zařídit rozumem. Mají přesto ohromný význam: Současný člověk je především člověk, poznamenaný zkušeností mnoha strašlivých válek a holokaustů, je to nejistý člověk, člověk bez pevné půdy pod nohama a s nekrytými zády. Takovému člověku je pak náboženské řečnění o článcích víry a o vzorných mravech opravdu lhostejné. Asi to není jen případ naší doby, ale my to zcela jistě zakoušíme naplno.

K téhle zapeklité situaci má dnešní dialog s Biblí dvě významné rady pro každého z nás - pro vás jako pro mne:

Evangelium připomíná, že i kdyby člověk odešel na poušť - abyste rozuměli: tenkrát považovali poušť za království zlého ducha - Bůh jej i tam provází a to může rozhodnout, že se člověk přece jen účinně vzepře té nepřátelské přesile, která jej usiluje zotročit. Tohle může být šance i pro nás tady, v Pacově na konci tisíciletí.

Prvé čtení k tomu navíc připomíná, že Hospodinova smlouva o spáse či o hájení před osudnou přesilou, o které je řeč v Bibli, netýká se snad nějakých lidských duší, týká se vůbec všeho stvoření, živého i neživého - jinými slovy: když spása od Boha, pak i pro zvířata a svět rostlin. Nic není tak všední, aby to nemohlo být zahrnuto do smlouvy o spáse.

Podívejme se blíž. Evangelium k tomu ještě připomene cosi ve skutečnosti skoro všude zapomínaného. Je to podle Marka:

- důležitost víry, že se naplnil čas a že se také přiblížilo království Boží

- že klíčem ke vstupu na skutečnou scénu soužití s Bohem je změnit smýšlení a věřit evangeliu

Pokud někdo přijme tuhle Kristovu radu, pak přežije i pobyt v poušti, jeho nebezpečné halucinace i pokusy nějak ten život ošulit šikovnými triky, jako to dělají ti, kdo místo dobývání chleba prací prostě provozují magii.

Ano, jsme nejistí: i nám se stává, že občas nás někdo pořádně napálí špatným zbožím, intrikou v zaměstnání, okradou nás v autobuse. Mít v takové situaci skutečně věrného přítele je výhra, mít aspoň průvodce je skoro výhra - pokud ovšem mu dokážeme důvěřovat.

A o tom především je změna smýšlení: naučit se našemu Bohu důvěřovat a vedle rozumu věřit i evangeliu.

Řekl jsem, že Bůh je ochoten nás provázet. K čemu je to dobré? Bůh naší Bible neslibuje, že naše cesty zbaví omylů, bláznivých řidičů a jiných nástrah. Smlouvy s Hospodinem jsou vesměs jiné: Já budu s tebou. Budu na tvé straně. Budeš-li ohrožen, budeme v ohrožení spolu. Tak to vymaloval v dnešním úryvku evangelia Marek: Ježíš si na poušti užil hodně drsného, ale ještě víc toho povzbuzujícího, milostného, andělé mu sloužili, říká tomu text.

A tak shrňme, co si lze dnes odnést ze stolu božího slova do svých takzvaně všedních životů:

Boží smlouva neslibuje ochranu poté, co splníme desatero nebo jiné podmínky - Noe neměl o desateru ani zdání a přesto dostal boží nabídku věrnosti bezpodmínečné, tedy něco za nic;

Ta boží věrnost je cosi nezvykle spolehlivého: jde za člověkem i na poušť. Nedělá to, aby jej tam zpoza buku pozorovala, jak že z toho všeho vybruslí, ale aby jej mohla podepřít slovem i činem

Pokání nebo proměna smýšlení se nezíská asketickou přísností vůči tělu jako v buddhismu, ale ještě hlubší vírou v to, evangelium slibuje.

Taková víra mění smýšlení a změna smýšlení potřebuje zase dál prohloubit víru. Tak se z loužičky stane studánka a nakonec studnice pro mnohé, kdo by si se svojí bídou sami neuměli poradit

Biblická smlouva je pojem hodně zvláštní, je absurdní tou nespravedlností za nic něco. Stovky generací s takovou nabídkou zápasily, zkoumaly, kde asi je tak dokonale zamaskována léčka, kdy a jak sklapne past boží spravedlnosti. Uvěřit tomu nelze najednou, víra zpočátku veliká jen jako jiskřička se musí pěstovat, šlechtit, až důvěra v takového Otce našeho Pána Ježíše zahoří plamenem. Ale komu se zdaří opravdu uvěřit, ten má klíče od království.

Tolerance

Možná si někdo z vás potichounku říká, že pohádek už slyšel v životě hodně a že vždycky to nakonec dopadlo stejně: sliby se slibují, blázni se radují. Po všech vašich životních zklamáních bych se nedivil. Ale tím spíš je na čase získat zkušenost přece jen jinou a užasnout, že evangelium doopravdy funguje. Myslím, že vím o vhodném lakmusovém papírku, který neomylně prozradí, jak to s vírou v evangelium ve vašem srdci opravdu chodí. Je jisté, že věříte. Není jisté, čemu víc.

Víra v správné ideje vyžaduje boj proti nesprávným idejím. Víra v evangelium vyžaduje takovou vzájemnou toleranci, že sednou k jednomu stolu židé a pohané, ctnostní farizeové i pouliční coury.

Evangelium ovšem vůbec netvrdí, že je jedno, zda člověk patří svým životem mezi vydřiduchy celníky nebo mezi světce farizeje. Tvrdí však, že srdce každého člověka je tam, kde je jeho skutečný poklad, to, nač spoléhá.

Ani celník, ani farizej, ani katolík římský nebo starokatolík nespoléhá obvykle na evangelium, ale na svůj selský rozum. K tomu pár příkladů:

Před možná dvěma roky žádali muslimové myslím v Teplicích městský úřad o povolení postavit mešitu. Nu a vyšší zástupci křesťanských církví nesouhlasili - prý si nenasadí do města mohamedánské teroristy - a zařídili, že povolení nebylo.

Když se před časem v Římě omluvil papež ze krutou smrt mistra Husa, chybělo tam slovo slovíčko o lítosti těch, kdo takový osud s rozmyslem připravili. Ještě by si lidé mohli myslet, že se katolická církev tenkrát zmýlila...

Obojí je také tolerance, ale velí v ní hrdost, možná i rozum, ale zcela jistě ne víra v evangelium. To má docela jinou taktiku.

Každý rozumný hospodář plevel ze svého pole vytrhává a škody při tom vzniklé dokáže snadno omluvit: když se kácí les, lítají třísky, omluví se.

Hospodář smýšlející podle evangelia bude důvěřovat, že sem tam zasetá semena vzájemné úcty a respektu k jinakosti interpretace toho či onoho tajemství víry nezahynou v pralese toho nenávistného koukolu mocných ideologií většiny prostě proto, že Bůh to tak tvrdí. To druhé není rozumné, ale víra evangeliu tu nechybí.

Tak může každý sám na sobě rozpoznat, čemu sám v hlubinách srdce důvěřuje: rozumu, anebo evangeliu. Pozná to na svém vztahu k muslimům, židům, křesťanům jiného vyznání, o nichž neví sice nic kromě té jinakosti vyznání, zato dávno předem ví, že je třeba dávat si pozor na heretiky, schizmatiky, sektáře. Pozná to konečně na vztahu k vlastním souvěrcům uvnitř své církve.

Tohle by si měl každý a každá na prahu letošního postu znovu promyslet: Marek naznačuje, že veřejné kázání Ježíše Krista může celé zjednodušit do dvou vět: "Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“

Rotunda sv. Máří Magdalény Praha 27. 2. 2006

Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří bláznovskou zvěstí.

RCL Ex 20, 1-17; Ž 19; 1K 1, 18-25 J 2, 13-22;

Mnoho křesťanů si stále ještě z dětských let chová představu, že Ježíš moc dobře věděl, že má nahoře mocného tatíčka, a tak smí na zemi i v samotném velechrámu dělat, co se mu zachce. Taková představa je nejen infantilní, je nebezpečná. Ježíšův konflikt přímo na posvátné chrámové půdě byl konfliktem bez předem známého vítěze. Dokonce zůstává otevřen dodnes. Patří k tajemným konfliktům mezi věrností náboženství a věrností osobní víře.

Tohle dění zůstává pro mnoho lidí ukryto. Většina křesťanů všech denominací se domnívá, že správně věřit je vlastně totéž co slovy i skutky usilovat o zbožnost. Nu a Ježíš dnes vyhnal z chrámových nádvoří ty, kteří sloužili zbožnosti celého Izraele a dělali to pěkně v souladu s Tórou. Ti prodavači prodávali obětní materiál, penězoměnci sloužili těm, kdo chtěli v chrámě nechat nějaký milodar, a to nemohli splnit obyčejnými penězi, kterými platili jídlo nebo nocleh v hospodě. K tomu potřebovali nutně penězoměnce. A tak nás dnešní příběh v chrámových prostorách připravuje na Velikonoce docela promyšleně. I tenhle příběh od nás vyžaduje změnit smýšlení, a právě o to jde před Velikonocemi, získat k tomu odvahu a nadhled.

Všimněte si, a chce to i trochu prohnat hlavou: horlivost může jít ruku v ruce s vroucností v druhém, ovšem mohou také s velkým třeskem na sebe vzájemně narážet. Nejen mezi zbožnými teroristy, ale také mezi pokojně zbožnými.

Dnešní Pavlův text z listu Korintským jen potvrzuje, že paradoxy provázející víru nejsou nic divného. Narážejí na sebe zákonitě občas třeba nejen teologie a filosofie, ale také křesťanské náboženství a křesťanská víra. Proto je důležité umět udržet v běhu jejich dialog a sám sebe přimět takovému dialogu pozorně naslouchat, ne-li jej aktivně vést.

I dnešní ctitel koránu zná boží „nezabiješ“, ale zná i chutnou ideji džihádu. Svatá válka umí proměnit i lidskou zuřivost a vraždění nevinných v bohulibou záležitost. Jenže tohle funguje stejně spolehlivě mezi muslimy i mezi křesťany a židy, uvnitř i vzájemně. Zastavit ty ohavné výbuchy zbožných vášní při soužití abrahámovských náboženství by mohl dialog. Ale chybí k němu ochota i umění naslouchat a respektovat druhého.

Konflikt mezi náboženstvím a vírou stál už u kolébky Krista Ježíše a podobně i u kolébky Kristovy církve. Je tu dodnes.

Velerada tehdy právem důvěřovala zděděným systémům věrouky, mravouky a pravidlům zbožnosti. V těch tradicích je staletá moudrost předků, je tam zkušenost dobrá i zlá. Také Ježíš veleradu a židovskou zbožnost respektoval. Ovšem současně doopravdy důvěřoval božímu Duchu, který pudí každého z pravých proroků. Ten Duch, jak známo, vane, kde chce, není manipulovatelný jako systémy lidských idejí. A tak i Ježíše z našich zbožných obrázků ten Duch žene do bouře, kterou Ježíš nakonec zaplatí opravdu draze.

Proto srážka mezi Ježíšem a autoritami etablovaného náboženství musela jednou nastat. U Jana¹ najdeme potvrzení, že šlo právě o konflikt mezi vírou a náboženstvím: „Velekněží a farizeové svolali radu a řekli: Co si počneme? Ten člověk činí mnohá znamení. Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a zničí nám toto svaté místo i národ." Podobně to viděli všichni evangelisté.

Je to srážka dvou legitimních autorit. Srážka dvou pojetí pravdy, zbožnosti, odpovědnosti. Ty hodnoty se šikují pod dva různé prapory. Vrcholná náboženská autorita měla pravdu, když hájila náboženství. Ovšem podle všech evangelií zachraňuje člověka nikoli náboženství, ale víra. Ježíš věřil tím, že Duchu i Abba důvěřoval.

Ovšem problém lze i obrátit. Dnes jsme svědky davových scén, kdy fascinace náboženstvím pálí mešity i kostely křesťanů. Dodává po staletí sílu mučedníkům, ale také studentům teologie Talibanu, charitativnímu spolku Hamas, křesťanským, ale také sebevrahům z Hamasu a ultraortodoxním židům. Zbožným je patrně i Usáma bin Ladin a zbožnost deklaroval okatě i Saddam Husajn. To vše nás nabádá k pozornému zvažování – a možná i k hodně významné změně smýšlení, třebaže nebude navenek tak patrná.

Každá osobní víra děkuje náboženství jako svého druhu mateřskému lůnu. Díky ochranné atmosféře tradic a rituálů může se rozvinout víra jednotlivce do forem schopných samostatného života a lidsky zralých činů. Mezi rodným klínem náboženství a v dospělou vírou však panuje zákonité napětí.

Navzdory všem nepříjemným pocitům je pro nás dobrou zprávou, že Ježíš před konfliktem tohoto typu necouvá. Dodnes totiž každé takové počínání vypadá nepochybně nemoudře. Upozorňuje na to v dnešním úryvku také apoštol Pavel. Takové střety spolehlivě testují zralost naší osobní víry.

Ten střet může mít docela praktické rysy. Ježíšova novozákonní verse dekalogu – známé „jediné přikázání“ – není žádným morálním minimalismem. Učí nás, že všechna další mravnost je nedůležitá tam, kde se v důvěře Ježíšovu slovu hledá nejprve boží království. Opravdu se dokážeme spolehnout na jedno jediné přikázání? Co snad navíc potřebuje ještě před nalezením toho království, to mu bude přidáno zdarma, slibuje Ježíš. Tohle ovšem nemůže žádné náboženství schválit, musí hájit mravnost i závazek.

Lewis kdesi píše, že kvalitu a nosnost své důvěry někomu a něčemu nepoznáme dříve, než se octneme v existenciální krizi. Až v bytostném ohrožení můžeme rozpoznat, co považuje naše vědomí spolu s nevědomím za bezpečnou záštitu.

K takovým křižovatkám svědomí patří i střety mezi věrností náboženství a věrností víře. Také střety mezi nároky vašeho i mého povolání být pro bližní prorokem, knězem i pastýřem.

Ježíšův příběh konfrontace s pravidly zbožnosti v právě jeruzalémském chrámu nenabízí žádné rozuzlení, neumožňuje proměnit tu osobní událost prvého řádu v nějakou morální poučku. Tehdy jako dnes zbývá na každého z nás, jak svoji důvěru Ježíšově zvěsti nakonec dokážeme učinit pravdou k boží slávě, anebo pravdou k spravedlivé záchraně sebe sama.

Tak napětí mezi mou vírou a mým náboženstvím vydává čas od času neomylnou zprávu, jak je to ve skutečnosti s mojí i vaší vírou. To je důležité zjištění.

Z naší lidské strany závisí naše budoucnost, naše věčnost právě na spolehlivosti a zralosti víry v jistě nemoudrý, ale skvělý Ježíšův způsob slavení Velikonoc večeří počínaje a nedělním ránem konče.