Johannes Kepler (1571-1630) pochází z okolí Stuttgartu, z evangelické rodiny. Připravoval se na povolání kazatele; nejprve na evangelickém gymnáziu, pak na univerzitě v Tübingen. Tam jej zaujala astronomie; jeho profesor astronomie byl znalcem Koperníka. Kepler se stává učitelem matematiky na evangelickém gymnáziu ve Štýrském Hradci a roku 1595 dokončuje spis „Kosmografické mystérium“.

Slunce je středem vesmíru, neboť je „sídlem duše, která pohybuje vesmírem“, což je původně myšlenka antického pýthagorejce Aristarcha. Planety (včetně Země) obíhají kolem Slunce po kruhových drahách. Poměr velikostí oběžných drah jednotlivých planet Kepler dedukuje z pythagorejských úvah o harmonii vesmíru. Mezi dráhy šesti známých planet vpisuje jednotlivá „dokonalá“ geometrická tělesa. Takto určené poměry velikostí drah planet se od skutečných liší jen nepatrně. Tycho Brahe však Keplera napomíná, aby nehledal apriorní geometrické řešení, ale aby vycházel z pozorování.

Ze Štýrského Hradce je Kepler vypovězen a roku 1600 přichází do Prahy. Stává se pomocníkem Tychona Brahe. Zde píše „Pevnější základy astronomie“ (započaté Tychonem); optický spis „Poznámky k Witelovi“ a své hlavní dílo „Astronomie nova“ i „Rozpravu s Galileiho hvězdným poslem“.

Kepler byl odpůrcem dobového pojetí astrologie. Známý je jeho výrok: „Kam by se poděla ctihodná matka astronomie, kdyby ji její bláznivá dcera astrologie neživila.“ Kepler se staví proti předpovídání budoucnosti a chce se omezit na astrologický popis dispozic světa, se kterými člověk přichází na tento svět. Staví se i proti možnosti přímého fyzikálního působení planet na Zemi. Působnost aspektů chápe jako harmonii kosmických sil. Zavádí i několik nových astrologických aspektů a zkouší je v horoskopech.

V díle „Tertius interveniens“ Kepler definitivně rozlišuje mezi astronomií a astrologií, Obě tyto vědy se zabývají optickými jevy na obloze a jejich výkladem. Astronomie se soustředí na pozorování a na jeho matematicko-fyzikální výklad, včetně předpovědi pozic planet výpočtem. Astrologie vykládá aspekty jako zvláštní optické jevy vyjadřující harmonii světa. Působnost aspektů je působností harmonie, zjevením síly harmonie. Astrologie nepředpovídá, ale popisuje dispozice světa v daném okamžiku a v daném místě a dispozice člověka, který v těchto okolnostech přichází na svět.

V „Nové astronomii“ Kepler geniálně spojil empirické východisko „a posteriori“ (z pozorovaných pozic planet) s intuicí kosmické harmonie „a priori“. Vyjádřením známých zákonů o pohybu planet dal základ novověké astronomii, která se stala vzorem novověké vědy.

Keplerovým prostřednictvím se do novověké vědy dostala část pythagorejských motivů hledání harmonie vyjádřené názorným číselným poměrem. Tato tradice později zdánlivě splyne s myšlením založeným na nenázorné (ale obecné) formě arabské algebry. Kepler ukázal, že vědecké poznání může souviset s hledáním krásy.

Kepler je fascinován tím, jak hmota sama tíhne ke geometrické formě. Zkoumá vločky sněhu a krystaly. „Forma“ pro něj už není metafyzickou kategorií. Tíhnutí k formě je vnitřní vlastností hmoty. Hmota touží po dokonalosti a nabývá tvar.

Po dvanácti letech Kepler odchází z Prahy. Má spory s vlastní církví, ale nepřijímá nabídky jezuitů, aby svobodně bádal v jejich službách. V posledních letech života se živí jako Valdštejnův astrolog, k čemuž jej kvalifikoval velmi úspěšný horoskop už z roku 1608.

Keplerovy životní i myšlenkové osudy jsou nejlépe vyjádřeny větou z jeho úvodu k vlastnímu horoskopu: „Tento člověk se narodil s údělem mařit převážně čas nejobtížnějšími úkoly, před nimiž jiní s bázní couvají.“ To o sobě napsal roku 1597. Přes nepochybnou výstižnost této „předpovědi“ a přes ještě zjevnější úspěšnost jeho astrologických předpovědí pro Valdštejna se však Kepler astrologickému předpovídání vyhýbá. Ostatně: ona úspěšná „předpověď“ ve vlastním horoskopu je spíše popisem osobnosti než pravou předpovědí.

V českém překladu vyšly tato Keplerovy spisy: Hvězdný posel / Rozprava s Hvězdným poslem; Sen neboli měsíční astronomie; O šestiúhelné sběhové vločce – poutavé čtení o „ničem“; Dioptrika; Nová astronomie; Nové stereometrické výpočty vinných sudů: Stereometrie Archiméda.

Čerpáno z textů Zdeňka Kratochvíla o Johannu Keplerovi

Výzva „Církvi, probuď se!“

(MV) Krátce před podzimním plenárním zasedáním Německé biskupské konference ve dnech 23. - 26. září 2024 ve Fuldě a před zahájením shromáždění synody biskupů v Římě publikovaly církevní iniciativy Gemeindeinitiative a We are Church výzvu „Církvi, probuď se!“. Obrací se v ní na všechny, kdo jsou zodpovědní za procesy změn v římskokatolické církvi. Výzva je určena zejména církevním představitelům a oficiálním orgánům, ale v konečném důsledku také všem věřícím.

„Církev potřebuje během velmi krátké chvíle...

...plnou rovnoprávnost žen ve všech funkcích, protože ženy mohou dělat vše, co církevní společenství potřebuje.

...církevní služby, nikoliv úřady, obsazované volbou na omezenou dobu; mají být voleni těmi, za které budou mít zodpovědnost.

...odvážné ženy a muže v biskupské službě.

...decentralizované, na subsidiaritu zaměřené působení, s rozhodnutími a experimenty v jednotlivých církevních regionech, které budou vycházet z jejich kultury a potřeb, zároveň ale nemusí být stejné pro celou světovou církev.

...skutečnou účast a rozhodování, a tedy participaci, která se neomezuje na pouhé konzultace.

...novou přitažlivost pro mladé lidi a srozumitelný jazyk. V opačném případě povede přehlížení mladých lidí, kvůli rigidní nepružnosti a nedostatečným reformám, za několik let k pomalé smrti německé církve.

...novou sexuální morálku, která zohlední současné vědecké poznatky. A také potřebuje genderovou spravedlnost pro všechna pohlaví, včetně zrušení veškeré diskriminace a homofobie.

...spravedlnost pro oběti zneužívání, které jsou oběťmi současných klerikálních mocenských struktur.

...jeden Boží lid, ale s velkou rozmanitostí a regionálními rozdíly, bez hierarchického systému. S tím by pomohli pověření lidé bez svěcení. Ježíš nechtěl dvoustupňovou církev.

...dobrovolný celibát a odstřižení od mnoha dalších zastaralých zvyků.

...překonání ekumenické patové situace, která je v podstatě zakořeněna v katolickém chápání služby.

...skutečnou synodalitu, což znamená hledání společných cest do budoucnosti za rovných podmínek bez klerikálního paternalismu.

To vše je možné realizovat mimo jiné důsledným pokračováním synodálního procesu v Německu. Němečtí biskupové musí využít možností, které jim již nyní dává kanonické právo. Patří mezi ně například přenesení vedení farností na laiky, oprávnění křtít, přenesení kazatelské služby na laiky, zejména ženy a jiné osoby, které nejsou muži, a také využití v pastoraci kněží, kteří opustili službu většinou vůli celibátu.

Bez ohledu na výsledky synodální cesty je povinností každého jednotlivého biskupa uvést toto ve své diecézi do praxe již nyní.

My reformátoři budeme pokračovat v konstruktivní práci jako dosud, ale nepřestaneme požadovat naléhavost reforem v zájmu udržitelné církve, kterou mohou lidé opět respektovat, kterou mohou zažívat jako možný domov, která zůstává relevantní, a tedy silou, která stabilizuje společnost a podporuje demokracii.“

Digitální fotogalerie Ústředního archivu ČCE nabízí tisíce historických snímků

(ČCE/MV) Tisíce fotografií, které se nacházejí v Ústředním archivu Českobratrské církve evangelické, byly zveřejněny na stránkách archivu. Jsou mezi nimi například unikátní snímky z historie církve.

Od svého založení v roce 2022 shromáždila centrální evangelická fotogalerie tisíce fotografií z posledních let. V Ústředním archivu ČCE byly zpřístupněny fotky od roku 2009. Kromě toho neustále přibývají aktuální snímky ze současnosti.

Nyní se digitální církevní fotogalerie rozrůstá o velké množství archivních snímků, a to zejména díky péči pracovníků Ústředního archivu ČCE, kteří archivní fotografie zpracovali a zdigitalizovali. Po desítkách hodin skenování, popisování a třídění nyní zájemcům nabízí přes 33 000 historických fotografií ze života církve. Nejstarší z nich pocházejí z počátku minulého století, návštěvníci tu ale samozřejmě naleznou i snímky z nedávnější minulosti.

Vzniká tak unikátní databáze snímků, které zachycují významné postavy i dějinné události Českobratrské církve evangelické. Jedná se o cenné záběry kostelů a budov, církevních setkání, dokumentů i akcí. Mnohé ze zobrazených lokalit a staveb přitom časem doznaly velkých změn, případně úplně zanikly. Dokumentární hodnota souboru je tedy značná.

„Digitální fotogalerie je momentálně největší databází evangelických fotografií. Plánujeme ji však i nadále doplňovat a zpřesňovat. Pokud byste se s námi chtěli podělit o střípky ze svých sborových či rodinných archivů nebo na fotkách poznáváte dosud neidentifikované lidi či místa, budeme moc rádi, když se s námi spojíte,“ uvedl vedoucí tajemník ÚCK Martin Balcar.

Své tipy můžete posílat na adresu archiv@e-cirkev.cz. Kompletní, průběžně aktualizovanou fotogalerii naleznete na adrese http://fotky.e-cirkev.cz.

Papež a velký imám podepsali Istiqlalskou deklaraci

(VaticanNews/MV) Náš svět čelí dvěma vážným krizím: „odlidštění a klimatickým změnám“. To je výchozí bod společného prohlášení Istiqlal 2024, dokumentu, který papež František a velký imám, profesor Nasaruddin Umar, podepsali v rámci mezináboženského setkání ve Velké mešitě v Jakartě dne 5. září 2024. Deklarace s hořkostí konstatuje, že „náboženství je často instrumentalizováno“, což způsobuje utrpení mnoha lidem ve světě, který je stále více poznamenán násilím. Proto se znovu zdůrazňuje, že úloha náboženství by měla „zahrnovat podporu a ochranu důstojnosti každého lidského života“ a rozhodně ne opak. Zároveň odsuzuje zneužívání stvoření, „našeho společného domova“, s jeho „ničivými důsledky, jako jsou přírodní katastrofy“ a globální oteplování, které z ekologické krize činí „překážku harmonického soužití národů“.

Deklarace naznačuje, jaké odpovědi mohou náboženství prostřednictvím společného závazku dát na tyto vážné krize naší doby. Papež a velký imám naléhavě vyzývají, aby náboženské hodnoty směřovaly „k podpoře kultury úcty, důstojnosti, soucitu, smíření a bratrské solidarity, a překonávaly tak odlidštění i ničení životního prostředí“. Zvláštní úkol podle dokumentu připadá náboženským představitelům, kteří musí spolupracovat pro dobro lidstva.

„Jelikož existuje pouze jedna globální lidská rodina,“ říká se ve společném prohlášení Istiqlal, „mezináboženský dialog by měl být uznán jako účinný nástroj řešení místních, regionálních a mezinárodních konfliktů, zejména těch, které jsou způsobeny zneužíváním náboženství". Dokument proto končí výzvou všem lidem dobré vůle, aby „zachovali celistvost ekosystému“ a předali tak zděděné zdroje budoucím generacím.

Český překlad dokumentu je k dispozici na stránkách VaticanNews: https://www.vaticannews.va/cs/svet/news/2024-09/plne-zneni-prohlaseni-istiqlal-2024.html

V rámci Svatovavřinecké poutě 10. 8. 2024 v katedrále na Petříně slavila Starokatolická církev křest, orthodoxní myropomazání, jáhenskou ordinaci (muže a ženy) a presbyterskou ordinaci absolventa Teologie křesťanských tradic Petra Miencila. Po skončení jsem byl tázán dalšími našimi studenty, co říkám právě proběhlé liturgii. Liturgie, podle mého názoru, nebyla ani tak špatná, ale ani tak dobrá, aby to stálo za komentář. Starokatolíci ale mají velmi dobře sestavené litanie. Jednotlivé invokace se neobrací ke světcům/světicím, ale k Bohu. Podnětný je i výběr jednotlivých postav (který je navíc modifikován podle dané situace). Zcela modifikována, oproti starokatolickému misálu, byla závěrečná část přímluv. Uspořádání svědčí o více zdrojovém původu. Svou reflexi uvádím kurzívou.

Pane, smiluj se. - Pane, smiluj se.
Kriste, smiluj se. - Kriste, smiluj se.
Pane, smiluj se. - Pane, smiluj se.

Se svatou pannou Marií, tvou matkou – chválíme tvé jméno.

Silná žena překonávající chudobu, utrpení, útěk, exil. Schopná odvážných rozhodnutí, solidární. Maria představuje ženskou tvář církve.
S archanděly Michaelem a Gabrielem – chválíme tvé jméno.

Michael, doslova „Kdo je jako Bůh?“, vítěz nad démonem. Je vzpomínán při exorcismech, které jsou součástí katechumenátu.

Gabriel znamená „Bůh je mocný“. Zmiňuje jej kniha Daniel a Lukášovo evangelium.
Se všemi božími anděly – chválíme tvé jméno.

Např. další archanděl zmiňovaný v bibli, Rafael, a „tisíce archandělů a desetitisíce andělů, cherubové i serafové“ (z liturgie sv. Jana Zlatoústého)
S královnou Ester – chválíme tvé jméno.

Manželka perského krále. Patronka dívky, která je dnes pokřtěna.

S patriarchy a proroky – chválíme tvé jméno.

Obsáhlá množina SZ postav.
Se svatým Janem Křtitelem – chválíme tvé jméno.

Předchůdce Páně, Ježíš byl zřejmě jeho učedníkem, s ohledem na Ježíšův křest zmiňován na čelném místě.
Se svatým Josefem – chválíme tvé jméno.

Ježíšův otec, který jej vychoval, povoláním tesař. Věrný své manželce.
Se svatým Petrem a Pavlem – chválíme tvé jméno.

Neformální autorita mezi Dvanácti, povoláním rybář;

Gamalielův žák, farizej, římský občan, misionář, povoláním stanař
Se svatým Ondřejem a Jakubem – chválíme tvé jméno.

Rybář, bratr Petra, má významné místo v řecké církvi. Spolu s předchozí dvojicí představují různé důrazy téže církve: pravoslaví, katolictví a protestantství.

Starší ze synů Zebedeových, spolu s Petrem a svým bratrem Janem měli k Ježíši nejblíže.
Se svatým Janem – chválíme tvé jméno.

Jeden ze Dvanácti, jediný se nebál stát pod křížem. Býval považován i za autora čtvrtého evangelia.
Se svatou Máří Magdalénou – chválíme tvé jméno.

Členka Ježíšovy družiny; jedna z prvních, které se Zmrtvýchvstalý ukázal; původním povoláním snad prostitutka.
Se všemi svatými apoštoly a evangelisty – chválíme tvé jméno.

Množiny, které podle současného poznání nemají průnik.

Se svatým Štěpánem a Vavřincem – chválíme tvé jméno.

Řecky mluvící Žid, jáhen, martyr (svědek) Kristův. Ukamenován v Jeruzalémě asi r. 36. Jím začíná v litaniích oddíl mučedníků a mučednic.

Arcijáhen římské obce za papeže Sixta II., který měl na starosti majetek církve a charitu. Při pronásledování ve 3. stol. před smrtí mučen ohněm.
Se svatým Ignácem z Antiochie – chválíme tvé jméno.

Biskup v syrské Antiochii, třetím největším městě římské říše na přelomu 1. a 2. stol., které bylo kolébkou křesťanství. Napsal obsáhlé listy sedmi obcím. Byl hozen v amfiteátru šelmám.
Se svatým Hippolytem a Cypriánem – chválíme tvé jméno.

První římský „vzdoropapež“. Spolu s legitimním biskupem oba zemřeli smířeni ve vyhnanství,

Biskup v Kartágu. Zasloužil se, aby odpadlí od víry v době pronásledování mohli konat pokání a vrátit se do církve

Se svatou Markétou a Kateřinou – chválíme tvé jméno.

Dle legendy konvertitka popravená v Antiochii v době Diokleciánova pronásledování.

Rovněž legendární mučednice ze stejného období, princezna v Alexandrii. Obě velmi populární ve středověku.
Se svatým Václavem a Vojtěchem – chválíme tvé jméno.

Český kníže z počátků křesťanství v 10. stol. Prosazovaní křesťanského způsobu vlády narazilo na odpor šlechty vedené jeho vlastním bratrem a vedlo k vraždě Václava. Bratr Boleslav se později obrátil a byl dobrým panovníkem.

Druhý pražský biskup z 10. stol. Slavníkovec, který byl několikrát vypuzen ze země. Zemřel jako mučedník při neúspěšné misii v Prusku. Jediný světec na pražském biskupském stolci.
Se svatým Janem Nepomuckým – chválíme tvé jméno.

Generální vikář pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna ve 14. stol. Věrnost arcibiskupovovi, který byl ve sporu s panovníkem, mu vynesla mučednickou smrt.
Se svatým Janem Husem a Jeronýmem Pražským – chválíme tvé jméno.

Římskokatolický kněz, vysokoškolský učitel, reformátor církve. Odsouzen v r. 1415 koncilem v Kostnici a předán světské moci k popravě upálením.

Husův přítel, žák a druh v životě i ve smrti.
S Dietrichem Bonhoefferem a Oscarem Romerem – chválíme tvé jméno.

Luterský pastor, člen Vyznavačské církve, pro účast v protihitlerovském odboji zatčen a koncem války popraven.

Salvadorský arcibiskup, zastánce otevřené církve, spojován s teologií osvobození. Zastřelen během bohoslužby v r. 1980. V římské církvi kanonizován až současným papežem.
S Maxmiliánem Kolbem a Josefem Štemberkem z Lidíc – chválíme tvé jméno.

Polský františkán, zapojen do protinacistického odboje. V koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau se rozhodl podstoupit smrt hladem na místo otce čtyř dětí.

Farář, který zůstal věrně, ačkoli nemusel, se svými spoluobčany až do konce.
S Josefem Toufarem z Čihoště – chválíme tvé jméno.

Český římskokatolický kněz umučený StB v r. 1950.
S Přemyslem Coufalem a Pavlem Švandou – chválíme tvé jméno.

Tajný římskokatolický kněz a opat zavražděný StB v r. 1981.

Synovec kardinála Špidlíka rovněž zavražděný StB o několik měsíců později.
S bratrem Rogerem z Taizé – chválíme tvé jméno.

Zakladatel a převor ekumenické komunity v Taizé zavražděný duševně nemocnou ženou v r. 2005
Se všemi svatými mučedníky a mučednicemi – chválíme tvé jméno.

V obdobích pronásledování prvních třech století velmi početná, většinou anonymní skupina. Z nedávno minulých vždy vzpomenu na Jerzyho Popiełuszka (http://www.getsemany.cz/node/914).

Se svatým Augustinem – chválíme tvé jméno.

Biskup v Hippo v severní Africe ve 4. stol. v době civilizačního zlomu. Jeden z nejnadanějších duchů své doby uvěřil v Krista a zcela změnil svůj život.

Se svatým Athanasiem – chválíme tvé jméno.

Alexandrijský patriarcha ve 4. stol. Zastánce rozhodnutí nicejského sněmu proti učení alexandrijského kněze Aria. Díky tomu šikanován císařem. 20 let musel být ve vyhnanství.
Se svatým Basilem a Benediktem – chválíme tvé jméno.

Biskup v Caesareji ve 4. stol. Organizátor východního mnišského života.

Ital na přelomu 5. a 6. stol. Zakladatel západního mnišského života. Zasloužil se o kulturní a náboženský rozvoj Evropy.
Se svatým Vincencem z Lerina – chválíme tvé jméno.

Francouzský mnich a kněz v 5. stol. (Nejen) ve starokatolické církvi oblíbený pro výrok: katolické je to, v co všude, vždycky a všichni věřili.
Se svatým Cyrilem a Metodějem – chválíme tvé jméno.

Původně filosof-diplomat a státní úředník. Řekové v 9. stol. pověřeni Konstantinopolským patriarchou k misii. Působili v již velmi napjatých vztazích mezi východní a západní církví.
Se svatým Willibrordem z Utrechtu – chválíme tvé jméno.

Anglosaský benediktinský mnich a misionář v 8. stol. Biskup v Utrechtu. Patron Utrechtské unie.
Se svatým Bernardem z Clairvaux – chválíme tvé jméno.

Teolog, filosof, mystik 12. stol. Cisterciácký opat.
Se svatým Františkem a Dominikem – chválíme tvé jméno.

Ital, zakladatel Řádu menších bratří, ekolog

Španěl, zakladatel Řádu bratří kazatelů, oba zač. 13. stol.
Se svatou Kateřinou Sienskou – chválíme tvé jméno.

Italka ve 14. stol. Ač negramotná, diktovala spisy, usmiřovala rozbroje. Zasloužila se o návrat papeže z Avignonu.
Se svatou Terezií z Avily – chválíme tvé jméno.

Španělka v 16. stol., karmelitánka, mystička

Se svatou Anežkou a Zdislavou – chválíme tvé jméno.

Česká přemyslovská princezna, řeholnice;

Česká šlechtična, řeholnice, zakladatelka špitálů, obě v 13. stol.

Se svatým Garmelbertem – chválíme tvé jméno.

Bavorský kněz v 8. stol. Zřejmě významný pro některého ze svěcenců.

Se všemi svatými a světicemi Božími – chválíme tvé jméno.

Největší množina z dosud uvedených.

I když jsme hříšníci – prosíme tě vyslyš nás

Obnov církev v pravdě a posiluj ji v lásce – prosíme tě vyslyš nás

Naplňuj svým Duchem všechny, kterým jsi svěřil službu v církvi – prosíme tě vyslyš nás

Žehnej své služebnici Ester, která se ve křtu narodila k novému životu – prosíme tě vyslyš nás

Žehnej svým služebníkům Vojtěchovi, Daně a Petrovi, které jsi povolal ke službě v církvi – prosíme tě vyslyš nás

Daruj národům světa mír, spravedlnost a svobodu – prosíme tě vyslyš nás

Buď blízko vězněným, osamělým a utlačovaným – prosíme tě vyslyš nás

Dej všem našim zemřelým věčný život – prosíme tě vyslyš nás

Ježíši Synu Boha živého – prosíme tě vyslyš nás

Kriste uslyš nás – Kriste uslyš nás.

Kriste vyslyš nás – Kriste vyslyš nás.

Irenej (Eirénaios) pocházel z Malé Asie, kde jako mladý muž poslouchal Polykarpa ze Smyrny. Jako mnoho členů církevní obce v Lyonu přišel po tehdejších obchodních cestách do Galie. Okolo roku 177 jej tato obec vyslala jako presbytera do Říma s listem pro biskupa Eleuthera (okolo r. 174-189). Nedlouho po jeho návratu jej lyonská obec zvolila po mučednické smrti svého biskupa za jeho nástupce. Irenej zemřel pravděpodobně kolem r. 200. Podle Jeronýma podstoupil mučednictví. Eusebios zná ještě celou řadu Irenejových děl a zachoval také několik zlomků. Dochovala se pouze dvě Irenejova díla: jeho hlavní dílo Odhalení a vyvrácení neprávem zvané gnóse (obvykle se cituje jako Adversus haereses, Proti herezím) a Epideixis (Důkaz apoštolského zvěstování).¹

Název rozsáhlého pojednání Odhalení a vyvrácení neprávem zvané gnóse v pěti knihách, které bylo napsáno okolo r. 180 v řečtině, avšak dochovalo se pouze v latinském překladu z 3. nebo 4. století a rovněž v řeckých, arménských a syrských zlomcích, přesně vystihuje záměr a strukturu díla. Obrací se především proti valentinovské gnósi (řecky gnósis, česky poznání, míní se osvobozující poznání a prohlédnutí klamu tohoto světa, jež pochází, ovšem často zprostředkovaně od jediného, pravého, neviditelného a skrytého Boha) a všem předcházejícím herezím. Zásadně jí upírá právo nazývat se „gnósí“, protože jediné a úplné poznání víry oznámil Kristus apoštolům, kteří je zapsali ve spisech Nového zákona. Další tajné knihy, na které se gnostici odvolávali, nebo dokonce osobně vnuknuté poznání, zásadně upadají do omylu, a jsou tedy heretické. Důsledné odmítnutí gnóse, která se ukázala jako mylná, nahrazuje pozitivní výklad a zdůvodnění pravé gnóse, tj. tradiční, pravověrné křesťanské víry.² 5. kniha uzavírá toto obsáhlé dílo třemi zásadními tématy křesťanské věrouky, kterými jsou vzkříšení těla podle Pavlových listů, totožnost Boha stvořitele s Otcem Ježíše Krista a důkaz totožnosti stvořitele a Otce na základě eschatologických výroků Bible.³

Předkládaný text 5. knihy spisu Odhalení a vyvrácení neprávem zvané gnóse je překladem z částečně zachovaného řeckého originálu, který je převzat z webovské stránky Katedry kulturních technologií a komunikace Egejské univerzity.⁴ Český překlad úplného latinského překladu Irenejova spisu je dostupný na webu Knihovny Libri nostri.⁵

1. Následujte jediného spolehlivého a pravdivého učitele, slovo boha Ježíše Krista, našeho Pána, jenž se ze své překypující lásky stal tím, čím my, abychom byli zdokonaleni v to, čím je on. Jinak jsme se totiž nemohli naučit božským věcem, kdyby se náš učitel, jenž jest Slovo, nebyl stal člověkem. Nebyl žádný jiný syn, jenž by zjevil, co náleží Otci, nežli jeho věčné Slovo.

2. Krista, který nás vykoupil pro sebe vlastní krví a dal svou duši za duši naší a své tělo za naše těla.

3. A zrodil se ne zdánlivě, ale ve skutečné [tělesné] podstatě. Kdyby totiž nebyl člověkem a jen se jako člověk jevil, ani by v této podobě doopravdy nezůstal [jako] božský duch – vždyť duch je neviditelný, ani by v něm nebylo pravdy, nebyl by totiž tím, čím se jeví. Veřejně vyhlašujeme, že Abraham a ostatní proroci ho viděli prorockým zrakem, a ve vidění prorokovali, že tím bude. A jestliže se nyní jako takový zjevil, kdyby nebyl, jaký se zjevil, byl by pro lidi [opět jen] prorockým viděním, a bylo by nutno očekávat jeho další příchod, v němž bude takový, jaký se nyní jeví v prorockém vidění. Ukázali jsme, že je totéž říkat, že se zjevil jen zdánlivě a nic nepřijal z Marie. Ani ona by totiž doopravdy neměla tělo a krev, o nichž nám bylo zvěstováno, kdyby mu nebyl přičten starý omyl Adamův. Bláhoví jsou tudíž Valentinovci, když si nechají namluvit, aby zavrhovali tělesný život.

4. Vždyť jsme jeho údy a ze stvoření se živíme a on nám ho dává: své slunce, jež vychází a ubíhá, jak on chce; ze stvořeného nápoje zaslíbil vlastní krev, z níž tryská krev naše; a ze stvořeného chleba nám zaručil vlastní tělo, z něho rostou těla naše. Kdykoli vyzdvižený pohár a zjevný chléb přijímá boží slovo a stává se díkůvzdáním a tělem Kristovým, posílí se z něj a vznikne podstata naší tělesné formy, neboť se praví, že hmotné tělo není schopno přijmout dar boží, jímž je věčný život, jenž je ovšem tělem a krví Páně živen, až se [tyto podstatné formy] stanou jeho tělem. Jak to, že blažený apoštol praví v listě Efezským: „Jsme údy jeho těla, z jeho masa a kostí.“? [Jistě] ne o nějakém duchovním či neviditelném člověku, neboť „duch nemá kosti ani maso“, avšak o oné vnitřní rovnováze pravého člověka, sestavené z masa a šlach a kostí, jež se živí z nápoje, jenž je jeho krví a sílí z chleba, jenž je jeho tělem. A stejným způsobem, jako keř vinné révy vsazený do země ve svůj pravý čas přinesl plod, i „pšeničné zrno zapadlé do země“, nepatrné a rozložené bylo probuzeno k životu duchem božím udržujícím veškerenstvo, a obrácené k užitku lidskému se poté po přijetí božího slova stává skrze boží moudrost díkůvzdáním, což je tělo a krev Kristova, tak také i naše tělesná forma živící se jím, vložena do země a rozloživší se již v ní, ve svůj čas znovu povstane, chválíc a vzdávajíc díky božímu Slovu, jež ji probudilo ke slávě Boha Otce, jenž vskutku smrtelnému udílí nesmrtelnost a věnuje porušitelnému neporušitelnost, aby se boží moc naplnila v bezmoci, aby majíce tento život nikoli z nás samých, nezpyšněli a nebyli jednou prokleti pro nevděčné smýšlení vůči Bohu a ze zkušenosti se naučili, že máme věrné zaslíbení na věky z jeho svrchované moci a nikoli z naší přirozenosti, abychom se nemýlili stran boží slávy a nepřiznali vlastní přirozenost, ale věděli, co Bůh může a jaké člověku prokazuje dobrodiní a nedali se oklamat [v tom], kdy je možno dosáhnout pravého bytí, tedy božského i lidského [zároveň].Tím pak méně, jak jsme již řekli, by nechal Bůh platit náš rozklad v zemi, čím více a pilněji jsme vedeni a vychovávání k tomu být lepší, neztrácejíce ze zřetele Boha ni sebe. S velikou jistotou Pavel poukázal na to, že mu byla dána jeho vlastní slabost k tomu, aby jednou jako prokletý nezbloudil od pravdy. Řekl: „Milejší je mi vychloubat se slabostí, aby se na mně projevila Kristova moc.“

5. Jestliže totiž neoživuje smrtelné a neuvádí v neporušitelnost pomíjivé, není Bůh mocný. Ale že je mocen toho všeho, mu musíme přiznat pro náš počátek a vznik, neboť Bůh vzav prach země učinil člověka, jakkoli bylo mnohem obtížnější a nevídanější vytvořit lidské ústrojí z nejsoucích kostí a šlach a ostatního a uvést je ve [stav] uvědomělého bytí a vytvořit rozumnou bytost, nežli znovu sestavit a obnovit rozpadlé bytí něčeho, co již bylo; ten totiž, jenž dal, jak se mu chtělo, vznik něčemu, co nebylo, mnohem spíše, když se mu zachce, obnoví od něj darovaný život. A tělo [z] moci boží bude shledáno náležité a rozprostraněné: jestliže totiž už počátek ukázal božské umění – oči k vidění, a uši a jiné a další – co pak? Nelze vypočítat, jak je člověk krásně utvořen, což se nestalo bez mnohé moudrosti. Co se svým uměním nebo moudrostí podílí na Bohu, má účast též na jeho moci. Tělo tedy není zbaveno účasti na mistrné moudrosti a moci boží, ale jeho moc, jíž je udržovat život, se dovršuje ve slabosti, to jest v těle. Ať nám řeknou ti, kdo praví, že tělo není hodno života darovaného Bohem, zda to říkají ti, kdo žijí teď, a podílející se na životě, nebo zda nemajíce ještě plné účasti na životě vyznávají, že se jim ho dostane až jako mrtvým. Avšak jestliže jsou mrtví, jak se mohou hýbat a mluvit a dělat ostatní věci, což není jednání příslušející mrtvým, ale živým? Jestliže však žijí nyní a celé jejich tělo se podílí na životě, jak se odvažují říkat, že hmotné tělo se nepodílí na životě, přiznávajíce [přitom], že mají v přítomnosti život? Podobné [by bylo], jestliže někdo řekne, že houba plná vody nebo svícen udržující světlo nemohou mít podíl na vodě, respektive na ohni; stejně tak si protiřečí tito, když říkají, že žijí, a chlubí se, že se podílejí na životě svými články a údy,⁶ přesto však tvrdí, že tyto nejsou způsobny účasti na životě. Jestliže pomíjivost života je mnohem křehčí nežli onen život věčný, a i tak dokáže oživit mrtvé údy, proč mnohem aktivnější věčný život neoživí hmotné tělo již [pro něj] vycvičené a navyklé dotýkat se života? Že je hmotné tělo schopné života, se dokazuje ze samotného jeho života: žije v té míře, nakolik Bůh chce, aby žilo. A když Bůh může opravdu oživit svůj vlastní výtvor a hmotné tělo může být oživeno, je ještě nějaká obtíž v tom, aby se podílelo na neporušitelnosti, což je Bohem darovaný blažený život bez konce?

6. A co pak řekneme o oněch [vyprávěních], kde Bohu milý Enoch byl v těle přenesen, předznačuje [tak] proměnu spravedlivých, a jak by Eliáš vzat ve stvořené podobě, na proroctví [nanebe]vzetí [všech] v duchu žijících? Jedna věc je nadšení života, které člověka vytváří jako oduševnělou [bytost].⁷ A tělo jim vůbec nezabránilo v proměně nebo [nanebe]vzetí, neboť čí ruce učinily počátek, z těch také přijímali [svoji] proměnu nebo vyvýšení. Neboť už u Adama si ruce boží uvykly vzdělávat, ovládat a udržovat [při životě] svůj výtvor a přenášet [ho] a pokládat, kam se jim zlíbí. A kam byl umístěn první člověk? Do ráje, ovšem, jak je psáno. A byl odtud z neposlušnosti vyvržen do tohoto světa. Proto říkají starší, apoštolští žáci, že byli přeneseni [již] tam přenesení – ráj byl totiž připraven pro spravedlivé a nositele ducha; apoštol Pavel přenesen do něj uslyšel nevýslovné věci – tedy pro nás, jak jsme zde, a že tam přebývají [oni] přenesení až do skonání [věků], očekávajíce neporušitelnost. A kdyby někdo namítl, že je nemožné, aby lidé vydrželi tak dlouho a aby je nepřitáhlo tělesné slunce a jejich těla se v ohnivém voze nestrávila, nechť si uvědomí, že když byl Jonáš uvržen do hlubin, na boží rozkaz byl vyplivnut opět na zem, že Ananiáš, Azarjáš a Misael uvržení do sedmkrát rozpálené ohnivé pece neutrpěli škodu a nebyl na nich shledán ani zápach po kouři. Když tak ruka boží, která je stvořila a na nich dokonala podivné a podle lidské přirozenosti nemožné věci, jaký div, jestliže i na přenesených [tam] působíc z vůle boží vykonala divy? Úradek boží totiž nepřemůže ani přirozenost zrozených ani chabost těla. Není totiž poddán Bůh zrozeným, ale [vše] zrozené je podřízeno Bohu a jeho úradkem se vše řídí.

7. Vždyť slyšíme [hlasy] mnohých bratří, kteří mají v církvi prorocké dary a hovoří z Ducha rozmanitými jazyky a vynášejí najevo lidské tajnosti a ku prospěchu [lidí] též vypravují božská tajemství.

8. Nezkrotné a ty, co jsou hnáni vlastní žádostivostí a nemají touhu po božím duchu, nazývá právem apoštol tělesnými.

9. Ježto bez božího ducha nemůžeme být zachráněni, vybízí nás apoštol uchovat si ducha božího skrze víru a čisté způsoby, abychom nebyli nešťastně zbaveni božského ducha a nepřišli o nebeské království, a volá, že nemůže tělo se svojí krví zdědit království Boží. Jestliže tedy je třeba říci pravdu, tělo nedědí, ale dědí se. Asi tak jako se panna nemůže provdat, ale může být provdána, když k ní vstoupí ženich a přijme ji [za svou], tak také samo tělo nemůže zdědit nebeské království, může mu však být dán dědický podíl z božího království. Neboť žijící dědí po zesnulém a je něco jiného dědit a být zděděn. První panuje, vysvětluje a odkazuje dědictví, kterékoli chce, druhé se podřizuje, poslouchá je spravováno tím, kdo dědí. A co to je živé? Duch boží. A co náleží zemřelému? Pozemské lidské údy, jež jsou pomíjivé. To však [když je] zděděno Duchem, je přeneseno do království nebeského.

10. Jako je tělo schopné [přijmout] záhubu, tak [je] také [schopné] nepomíjivosti, a jako [je schopno] smrti, tak i života. A ty nesetrvávají pospolu, ale jedno vyhání druhé a v přítomnosti jednoho se druhé ničí. Jestliže tedy smrt, když se zmocnila člověka, vyhnala z něj život, tím spíše, když se člověka zmocní život, odežene smrt a obnoví člověka k životu v Bohu. Kdyby smrt usmrcovala [vskutku] člověka, jak to, že prorok Izaiáš praví: „Je potřena smrt mocně“, a opět: „Setřel Bůh každou slzu z každé tváře."⁸

Jedna věc je dšení života, které člověka vytváří jako oduševnělou [bytost], a jiná životodárný duch, jenž udílí dokonalost duchovního [člověka].⁹ A proto praví Izaiáš: „Tak mluví Pán, který učinil nebe a obrnil je, jenž upevnil zemi a to, co je na ní, a dává životadárný dech¹⁰ národu na ní [chodícímu] a ducha, těm, kdo po ní šlapou"; a i když praví, že dech dává dýchání všem národům na zemi, ducha však pouze jednotlivě těm, kteří šlapou po pozemských žádostech. Proto také Izaiáš rozlišuje dříve řečené a praví: „Duch vyjde ode mne a veškeré dýchání jsem učinil." Přiřazuje [tak] vpravdě k Bohu Ducha synovství, jenž ho vylije v poslední čas na lidstvo, zatímco dýchání činí společné všemu stvoření a vyhlašuje ho za stvořené. A je rozdíl mezi stvořeným a tvořícím. Dýchání je do času, Duch je věčně plynoucí, věčný. Dýchání se jen na čas zaskví a na krátký čas setrvá a pak odejde a zanechá bez dechu to, u něhož dříve prodlévalo. Duch však objímá člověka zevnitř i zevně a zůstává navždy, nikdy ho neopustí.

11. Jako ten, jenž se stal duší živou, ztratil život, když klesl k horšímu, tak opět onen, jenž se povznese k lepšímu a získá oživujícího Ducha, nalezne život. Není totiž jiné to, co umírá, a to co oživuje, jako není rozdílu mezi ztrátou a nabytím, vždyť právě zahynulou ovci přišel Pán oživit. A co bylo to mrtvé? Veškerá tělesná podstata, jež odmítla dech života a stala se tak bezduchou a mrtvou. A tu Pán přišel oživit, neboť jako v Adamovi všichni umíráme jako [lidé pouze] oduševnělí,¹¹ v Kristu oživneme jako lidé ducha, neodkládajíce boží výtvor, ale [jen] žádost těla a přijmeme svatého Ducha.

12. Pomatení vpravdě jsou a nešťastní, kdo nechtějí společně nazřít zřejmé a zjevné a prchají před světlem pravdy, kdo se podle tragického [vzoru] Oidipova sami oslepují. A jako nezkušení zápasníci žárlí na ostatní a posilují stále [jen] jednu část těla a tím, co ovládají, také padají, a když spadli, domnívají se, že zvítězí rvavostí a pomocí těch údů, které už na počátku selhaly, a tím znovu směšně padají; tak také heretikové vyorávají z Pavla dva výroky o tom, že „tělo a krev nemohou obdržet dědictvím království boží", nechápajíce Apoštolův důmysl ani moc vyřčeného a držíce se jen úzce slov, díky jim umírají, převracejíce tak celý boží záměr.

13. [On totiž] říká: „Tělesná podoba naší poníženosti [se] připodobní, aby se stala stejnotvará s tělem jeho slávy." Je zřejmé, že tělesná podoba je také tělesností, jež je ponížena pádem na zem. A její proměna v to, že se stává ze smrtelné a pomíjivé nesmrtelnou a nepomíjivou, není z její vlastní podstaty, ale působením [moci] Páně, jež je toho mocna obdařit smrtelné nesmrtelností a pomíjivé nepomíjivostí. A proto praví: „Aby bylo pohlceno smrtelné životem, to v nás způsobí Bůh, jenž nám dal závdavek Ducha." Zjevně to říká o Duchu, neboť ani duše ani Duch nejsou smrtelné. Smrtelné je tedy pohlceno životem, aby nezůstala tělesnost mrtvá ale živoucí, opěvující toho, jenž to v nás vykonal, Boha.

14. Četli jsme, že za dávných dní byl učiněn člověk podle obrazu božího; nebylo [to] však zjeveno, dokud byl [sám] Logos, podle jehož obrazu byl člověk učiněn, neviditelný; proto také tuto podobnost lehkomyslně odvrhl. Když však se stal boží Logos tělem, obojí potvrdil - neboť jednak zjevil pravdivě onen obraz, stav se sám tím čeho byl [před]obrazem, jednak pevně ustavil onu souvztažnost v podobnosti, připodobniv člověka neviditelnému Otci skrze viditelný Logos. Pán však vyjevil Otce i sebe nejen skrze sobě vyvolené, ale i skrze své utrpení. Smazal totiž [důsledky] dávného neuposlechnutí člověkova, jež se událo při stromě, byv „poslušný až k smrti, k smrti kříže" a vyléčil neuposlechnutí u stromu poslušností. Nebyl by sám ze sebe přišel zrušit neposlušenství vůči tomu, jenž nás učinil, kdyby zvěstoval jiného Otce. Právě v tom, v čem jsme neposlechli Otce a jeho Slovo, skrze poslušnost tomu zavedl i poslušnost vůči jeho slovu, čině tak Boha zjevným. Při prvním Adamovi jsme zajisté byli předzvěděni jako nekonající podle jeho příkazu, v druhém Adamovi jsme byli znovu smířeni tím, že jsme se stali poslušní až na smrt. Neosvědčili jsme totiž poslušnost vůči žádnému jinému, nežli vůči tomu, jehož příkaz jsme na počátku přestoupili. Je to onen zemětvůrce, v lásce Otec, podle moci Pán, dle své moudrosti náš tvůrce a stvořitel, jehož jsme si znepřátelili přestoupením zákazu. A v patřičný čas nás Pán vlastním vtělením obnovil k božímu synovství, stav se prostředníkem mezi Bohem a člověkem.

15. To ukázal prorok, že totiž, co jsme svým činem, zavrhnuvše přísné slovo boží nenalezli, obdržíme opět štědrostí dřeva. Slovo boží bývá nazýváno sekerou – Jan Křtitel o tom hovoří: „Již je přiložena sekera u kořene stromu.“ A Jeremiáš se vyjadřuje podobně: „Slovo Páně je sekera prorážející skálu.“ Co tedy bylo před námi skryto, zjevila štědrost zjevivšího se dřeva. Když jsme to od sebe odvrhli skrze dřevo, skrze dřevo se to opět všem zjevilo a odhalilo svoji výšku, délku, šířku i hloubku a, jak pravil jeden z předchůdců, rozpětím božích rukou, dvojí lid shromáždil v jeden; dvě jsou ruce a také dvojí lid rozptýlený po všech končinách země, jedna však hlava mezi nimi, jako jeden Bůh nade všemi, prostupující nás všechny a přebývající ve všech.

16. Proto se říká, že i sami vládcové považují zákony za záruku spravedlnosti, nakolik jednají spravedlivě neb zákonně a cokoli bude jimi nařízeno nebo ustanoveno takového, co tyto zákony tyransky, nespravedlivě a nezákonně překrucuje, kvůli tomu i zahynou, neboť spravedlivé soudy boží se vztahují na všechny stejně. Ku prospěchu všech národů spočívá vláda všeho na Bohu, a ne na dělbě, jak někteří říkají, aby obávajíce se jí, se lidé nepožírali navzájem jako [velké a malé] ryby, ale [díky] ustanovením zákona se mohli bránit před lidskou nespravedlností. A tak i „stávající moc je ustanovena Bohem a Bohu slouží“, jak praví Pavel. A je tak zjevné, že lhář ďábel řekl, že „je mi svěřena, a dávám ji, komu by se mi zachtělo.“ - králové totiž jeho rozkazy nejsou vázáni. Neboť někteří z nich jsou oddáni [dílu] nápravy a [pracují ku] prospěchu [svých] poddaných a v zájmu zachovávání spravedlnosti, jiní upadají do strachu, bázlivosti a hanby, jiní zase do výsměšné pýchy a okázalosti, takže si zaslouží spravedlivý soud boží, jak jsme již řekli.

17. Správně řekl Justin, že před Kristovým příchodem si Satan nedovolil žádným způsobem rouhat Bohu, ježto nevěděl o svém odsouzení, neboť to leží [skryto] v podobenstvích a náznacích; avšak po Pánově příchodu zjistiv zjevně ze slov Pánových a jeho apoštolů, že je pro něho, jenž z vlastního uvážení odpadl od Boha, i pro všechny, kdo nekajícně setrvávají v odpadlictví, připraven věčný oheň, se prostřednictvím takových lidí rouhá Pánu přinášejícímu soud, jako ten, jenž již je odsouzen a přičítá vinu za svůj vlastní pád tomu, jenž ho zplodil, ale ne vlastnímu svévolnému rozhodnutí, podobně jako všichni přestupníci zákonů, když jsou trestáni, obviňují zákonodárce a ne samy sebe.

18. Co si zachovává synovský vztah k Bohu, to [s ním] může mít společenství; společenství s Bohem je život a světlo a účast na jeho dobrotě.

19. Co z vlastního uvážení odstupuje od Boha, tomu náleží být od něho odděleno; oddělení od Boha ovšem znamená smrt, oddělení od světla temnotu a také ztrátu veškerého dobrého od něho. Ti, kdo z odpadlictví zavrhli předchozí volbu, jako zbaveni všeho dobrého jsou podrobováni mnohému trestání; Bůh sice [vždy spíše] raději nabádá, nežli trestá, [a tak] nahrazuje trest [jejich] vzdálením od dobra.

20. Dobro od Boha je věčné a nekončící, a proto je i oddělení od něho věčné a nekončící, podobně jako ti, kdo se sami oslepí, nebo jsou oslepeni jinými, jsou již navždy zbaveni toho dobrého, co s sebou přináší světlo, neboť světlo je všudypřítomné. Ovšem ne proto, že by světlo jim to způsobilo za trest, ale [tuto jejich] bídu jim přivodila [právě] slepota. Vždyť v tomto věku ti, kdo směřují ke světlu, se také skrze víru připojují k Bohu, a ti, kteří se oddělují od světla, se také Bohu vzdalují. A boží Logos všechny následuje [a činí jim po vůli] a připravuje [všem] příhodný příbytek – těm ve světle, aby užívali dobra v něm, těm v temnotách, aby se účastnili jeho běd. Proto praví těm na pravici, že jsou pozváni do království Otcova, a ty na levici posílá do věčného ohně – sami se totiž oddělili od dobrého.

21. Apoštol praví: Mimo ty, co jsou z milosti boží, nevyvolil si žádné k záchraně; proto na ně Bůh sesílá moc bludu, „aby uvěřili klamu“, neboť toho, kdo už započal s nevěrou a chce se řídit svou vlastní myslí, a jednajícího z vlastní moci, takového také učiní; a až usedne do chrámu Božího, budou se mu jako Kristu klanět [i] zbloudilí od něho, pročež právem budou uvrženi do ohnivé pece, neboť Bůh to vše svým předzvěděním předzvěděl a uvedl v soulad v řádném čase, chtěje ony přivést k tomu, „aby uvěřili klamu“, jehož příchod Jan již takto ohlásil.

22. O biřici však, kterého nazývá též falešným prorokem, se praví, že „mluvil jako drak“. Aby si však nikdo nemyslil, že činí znamení božskou mocí, ale magickým působením, pravil: „A svedl by obyvatele země.“ A není tedy divu, když mu slouží daimonští a padlí duchové, pomocí nich činí znamení, kterými zmate obyvatele země. A říká [se] tam mimo jiné o čísle jeho jména, že je 666, což je stokrát šest a desetkrát šest a jednou šest do nápravy veškerého odpadlictví, jež nastalo po dobu šesti tisíc let. Za jaký počet dní vznikl svět, za tolik tisíciletí se dokoná. A proto praví Písmo: A v nich byla dokončena nebesa i země a svět. A Bůh dokončil šestého dne své dílo, jež konal a odpočinul Bůh ve dni sedmém od všeho svého díla.“ To je jak výčet toho, co se již stalo, tak proroctví toho, co bude. Avšak je-li „u Pána [jeden] den jako tisíc let“ a za šest dní bylo dokončeno, co povstalo, je zjevné, že je naplněním všeho šestitisící rok. A proto v celém tomto čase člověk vytvořený na počátku rukama božíma, jakož i Syna i Svatého ducha, se stává obrazem a podobenstvím Boha, jenž odstraňuje plevy, kdekoli dochází k odpadu, a shromažďuje pšenici do stodoly, což jsou ti, kdo vydávají plod víry v Boha. Proto ti, kdo mají být spaseni, musí mít soužení, aby oprostivše mravy a podřídivše je v trpělivosti Logu, očištění ohněm byli způsobilí [vstoupit] na hostinu krále, jak řekl jeden z nás odsouzený pro svědectví Bohu k [roztrhání] zvěří: „Jsem pšenicí Pána, zuby zvířat mě musí promlít a vyzkoušet v pravdě, abych byl shledán čistým chlebem pro Pána.“¹²V předchozích knihách jsme uvedli důvody [toho], proč Bůh strpěl, aby se to vše stalo, a ukázali jsme, že se to všechno událo pro spásu člověka, aby z vlastní moci dozrál k nesmrtelnosti a stal se ochotnějším navěky se podřídit Bohu.

23. A proto nakonec od nyní [čím dále] častěji bude církvi snášet „soužení, jaké nebylo od počátku světa a také více nebude.” Toto je poslední zápas spravedlivých, v němž zvítězivše budou ověnčení korunou nepomíjivosti. Proto do příchodu zvířete nastane završení veškerého bezpráví a lsti, aby se v něm všechna moc odpadlictví slila a shromáždila, a byla vržena do ohnivé pece. Případně bude tedy také mít jeho jméno počet 666, neboť se v něm ještě před [celosvětovým] otřesem dovršuje veškerá špatnost [vzniklá] z pádu andělů. - Když bylo Noemu šest set let, přišel otřes na zemi, který odstranil zpupnost země způsobenou jí zkaženým pokolením Adamovým; když se pak naplnila veškerá modloslužba až po vztyčení obrazu Nabuchodonosorova, který měl výšku šedesáti loktů a šířku šest loktů – celý onen obraz byl předznamenáním příchodu antikristova. 600 let Noeho, v nichž nastal otřes pro zvrhlost a loketní míra obrazu znamenají, jak bylo řečeno, číselnou hodnotu jména, v němž se shrnuje veškerá zvrhlost, bezpráví a špatnost šesti tisíc let. Když se to má takto a když u všech pečlivých starých historiků stojí [právě] toto číslo, a když o něm svědčí dokonce i ti, kdo na vlastní oči viděli Jana a [sám] smysl nám říká, že číselná hodnota jména zvířete je podle řeckého počítání a [sestává] z jejich číslic, nevím, jak [nás] mohou mást někteří, kdo následují nevzdělanost, kteří odvrhli prostřední číslo jména, a ukradnuvše 50 kaménků místo šesti desítek chtějí mít jednu. Jiní to nepodloženě přijali, a pak buď prostoduše a nevčasně pro to zahořeli, nebo ve své nezpůsobnosti se odvážili zkoumat jména dávající onen mylný a chybný počet. Avšak ti, kdo tak činí prostě a bezelstně, naleznou pravděpodobně odpuštění u Boha, ti, kteří z marnivosti budou zkusmo určovat jména [podle] chybného čísla a jimi je stanoveno nějaké vymyšlené jméno, takoví nevyváznou bez trestu; mimoto klamou sebe i ty, kteří jim uvěřili. Základním trestem však je ve ztrátě pravdy a v tom, že nejsoucí se považuje za jsoucí; také ježto ten, kdo [něco] přidává nebo ubírá Písmu, nedochází cti, musí to na takového [také] dopadnout. Pak přijde i jiné nenáhodné nebezpečí pro ty, kdo se mylně domnívají, že předem znají jméno antikrista; neboť jestliže se budou domnívat, že je nějaké, a přijde jiný s jiným jménem, snadno se v něm zmýlí a vůbec si neuvědomí, že už je tu ten, před nímž se mají stříci.

24. Jistější a bezpečnější tedy je počkat na splnění proroctví nežli hádat a věštit náhodná jména, neboť je možné nalézt mnoho jmen, která mají zvolenou číselnou hodnotu, a žádné vybrané není horší než jiné; je-li však mnoho [takto] nalézaných jmen, která mají onu číselnou hodnotu, bude otázka, které z nich ponese ten, který přijde. Aby tedy v pochybnostech stran jmen….

25. My se tedy necítíme ohroženi tím, že jméno antikrista není nepochybně zjevné; jestliže bylo třeba, aby zjevně v tomto čase bylo hlásáno Jeho jméno; o jménu onoho by se [totéž] neřeklo, i kdyby bylo jeho projevení zjevné. Ani se nedal vidět před mnohými časy, ale nedávno, v našem pokolení, před koncem Domitianovy vlády.

26. Duše se ubírají na místo určené jim Bohem a tam bloudí, čekajíce na vzkříšení; znovu přijavše tělo a povstavše v neporušitelnosti, tak, jako vstal i Pán, přijdou před tvář Páně.

27. To dosvědčuje písmem i stařec Papias, ještě posluchač Janův a druh Polykarpův ve čtvrté z našich knih; sestavil totiž knih pět.

28. Podstata ani jsoucnost stvoření se ovšem neničí – neboť pravdivý a důvěry hodný je ten, kdo ho vzdělal – avšak „pomíjí tvářnost tohoto světa” - totiž aby v tom, v čem došlo k přestoupení, zestárl také člověk. A proto se také – z prozíravosti boží - tato podoba stala pomíjivou. A když pomine jeho podoba a člověk bude obnoven a rozkvete v neporušitelnost, takže už nebude moci stárnout, „bude nové nebe a nová země” ; v těchto nových [poměrech] setrvá člověk navždy nový v obcování s Bohem.

29. A Izaiáš říká: „Stejně jako jsou přede mnou nové nebe a nová země, které tvořím, praví Pán, tak zůstane i vaše símě a vaše jméno.” Jak říkají starší: tehdy ti, kteří touží po nebeské společnosti, se do ní odeberou, a budou požívat rajské rozmařilosti a obdrží ozdobu a jas Města spolu se vším dobrým poskytnutým jim Bohem a všem se ukáže Spasitel. Jak na něj budou hodni hledět, bude mezi obyvateli rozdílné; [totiž jako mezi] těmi, co přinesli stonásobný plod, těmi co [přinesli] šedesátinásobný a těmi, co [přinesli] třicetinásobný; jedni [pouze] přijdou do nebe, jiní se budou těšit rajskými rozkošemi, jiní budou obývat Město. A proto říká Pán, že u Otce je mnoho příbytků. Všechno patří Bohu, který všem poskytuje vhodný příbytek.

(2009)

RCL, komplementární verze Am 5, 6-15; Ž 90, 12-17; Žd 4,12-16, Mk 10,17-31

Učedníci dobře pamatovali Ježíšovo přesvědčení mockrát a hlasitě vyjádřené, že totiž o spáse každého v božím lidu rozhodne, zda ten který nebo ta která dokáže či nedokáže věřit, důvěřovat evangeliu. Té dobré zprávě v Ježíšově versi, ne jiné a opravdu důvěřovat. Třeba jako děti dokážou. Nebo třeba ta pohanka, která dokázala důvěřovat Ježíšovi i poté, co jí dost příkře odmítl. Nebo Marta, Lazarova sestra, která správně namítala, že Lazarův hrob není vhodné otevírat, protože mrtvola už páchne.

Těžko se důvěřuje Ježíšovu slovu o majetku: Prodej vše a rozdej chudým, přestěhuj svůj poklad do nebe a tvé srdce tam poběží samo. Potřebujeme majetek, abychom mohli být dobří. Provozovat školy, špitály, boží stánky. Kdyby se snad ukázalo, že to Ježíš myslel podobně jako zbožné fráze z obvykle slýchaných kázání, už by to přišlo dost draho. A tak mládenec a my s ním snadněji věříme Ježíšovi, že třeba ctít rodiče. A že se nemá krást, zabíjet – zbožní lidé jsou slušní lidé.

V oslovení i v modlitbě se snadno a beztrestně říká lecjaká lichotka. Však to známe také; i my bez obtíží oslovujeme papeže coby Svatého Otce, ač je to oslovení vyhrazené liturgicky Bohu našich mší. Mládenec bez rozpaků osloví Ježíše jako DOBRÉHO, třebaže je to atribut vyhrazený Bohu. Jenže když se odváží Ježíš radit mládenci cosi obtížného, pak se stane osudně děravou důvěra v božského učitele a jeho učení coby euangelion. Snadněji se poslouchá Ježíšovy rady v tom, co bychom dělali i bez jeho doporučení, v tom, co změnu smýšlení nevyžaduje.

Ježíš tvrdí, že důvěra víry přestěhuje třeba i horu do moře, přestěhovat poklad do nebe je snazší úkol. Ježíš dokáže před nás občas předestírat i hodně obtížné nápady. Ale protože našemu mládenci de facto chyběla ta důvěra v Ježíše, nevšiml si detailu, který zahlédne právě jen víra: ten požadavek klade Ježíš tak, že se při tom na nás dívá s láskou. Mládencovo srdce podobně jako naše je však vždy tam, kde máme svůj poklad. Takto je člověk stvořitelem utkán a životní zkušeností v tom utvrzován; je to důležitý faktor lidské existenciální stability.

A tak v důsledku téže chybičky – chybějící důvěry resp. víry evangeliu - stane se snadno, že dojde i na tvrzení dnes čteného úryvku z listu k Židům: Slovo Písma se stane slovem Božím, a to Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat.

V takové náladě zní prapodivně Amosovo vybízení: Dotazujte se Hospodina a budete žít! Přesto právě tak zní doporučení proroka. Držme se toho, co vyznáváme, radí nám Písmo. Klíčem Ježíšova eschatologického úspěchu navzdory prokletí křížem je jeho poslušnost zarámovaná kenozí.

Poslušnost na Ježíšův způsob je - podle Písma – branou k boží náruči, k neodvolatelnému už rozhodnutí božímu: Toto je můj milovaný syn, toho poslouchejte.

A známý příslib: „stokrát víc vezme“ by nás měl každého a každou osobně varovat, abychom si tak snadno nenamlouvali, že svou zbožností a dobrými skutky bereme vážně Ježíše evangelia a jeho životní zkušenost s basileia, s královstvím Otce skrze Syna-Logos v Duchu. Ta zkušenost zní: „Není nikoho, kdo by opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium, aby už nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více.“ Dostáváme snad někdo stokrát víc těch laskavých božích darů, o kterých je v evangeliu řeč? Ne? Pak je zřejmé, že jsme ještě neopustili své poklady, mají nás bezpečně v moci, naše srdce do s-míření s Kristem evangelia do boží vlády zatím nemíří.

(2015)

Jb 38, 1-7.(34-41); Ž 104, 1-9.24.-25b; Žd 5, 1-10; Mk 1, 35-45;

Markův Ježíš věděl, že lidské společenství nemůže fungovat bez mocenských orgánů. Radí ovšem svým blízkým, aby se raději vyhnuli mnohým přehmatům výkonu moci mezi členy větších společenských celků (včetně těch náboženských). Malé společenství si může popřát regulovat vztahy milostí. I v řádu milosti přijdou chvíle obtížné, ale nikoli bezohledně zlé. Jenže moc nadmíru chutná. A tak Ježíš připomíná Jakubovi a Janovi formu vztahů, které v pozdějších církevních seskupeních a církvích ani nepokoušela naučit, pro spoustu významných světských povinností neměla čas učit se to. A tak nejen do církví, ale i do křesťanských rodin zní dodnes marně doporučení: „Ne tak ať je tomu mezi vámi, ale kdo by se chtěl mezi vámi stát vel­kým, bude vaším služeb­n­íkem­;  kdo by chtěl být mezi vámi první, bude otrokem všech.“ 

Je před námi společný cíl – smíření našich příběhů navzájem a spolu se Stvořitelem. Volba cesty k takovému cíli je pro každého z nás otázkou zásadní, protože všichni Bohem povolaní musí napřed opustit svůj rodný Egypt s jeho otroctvím. Kdo přitaká člověku přirozené touze po moci, volí nevědomky cestu významně jinou, než doporučuje náš Pán Ježíš svým přátelům umýváním nohou bližním ve večeřadle. A tak nejen ti, kdo rovnou pokukují po nějakém výtahu po větší moci a osobní prestiži šéfů, ozdobených všelijakým třepením plášťů a sídel, ale docela všichni poctivci nevědomky rozhodujeme, kterou ze škol umění žít si vybereme a budeme realizovat svým životním příběhem: vírou a nadějí v právo, anebo v milost bez pravidel?

Dnešní biblické čtení důkladně posvítilo v té souvislosti na problém utrpení. Nevyhne se mu totiž ani ideálně dokonalý muž práva Jób. Problém skvěle exponuje mýtická postava Joba. Podle Hospodinova spokojeného vyjádření byl Jób spravedlivý. Hospodin jej nechal padnout do opovržení ve všech myslitelných formách lidské důstoj­nosti. Jób dlouho vzdoroval absurdnosti svého osudu, ale nakonec vyčerpal všechnu svoji frustrační toleranci a odhod­lal se k zoufalé přímé konfrontaci s boží přesilou dialogem, dosud neslýchaným: „Jsem smeten do bláta, podoben prachu a popelu. Volám k tobě o pomoc, a ty mi neodpovídáš, stojím tu, měj pro mě pochopení. Změnil ses mi v krutého protivníka, strojíš mi úklady svou mocnou rukou.“ Hospodin odpověděl velice drsně poukazem na právo, kam Jób nikdy dříve nedohlédl: Právě Hospodin je svrchovaným Pánem, suverén se nemusí za nic z těch událostí omlouvat, právě on sám je tím, kdo hlídá a posuzuje spravedlnost takových osudů. Naštěstí je to tak. Nikdo jiný totiž nedokáže vrátit či obhájit smysl celoživotních příběhů fyzicky i morálně zničených, například Jóba nebo ukřižovaného Ježíše. Ovšem drama tím nekončí: Jóbova po léta osvědčená zbožnost takovým žárem popukala. Jakým know how doká­že právem odkojený člověk po tom všem usilovat o smíření s takovým suverénem a s jeho lidem kdoví­jak spravedlivým? Zbožné praktiky náboženství už nefungují. Jób sám hodnotí svou dosavadní upřímnou zbožnost jinak, než učili náboženští guru. Říká: „Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám. Rač mě vyslyšet a nech mě mluvit; budu se tě ptát a poučíš mě. Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu.“ Takový Jób zažije cosi nemyslitelného: Setká se tváří v tvář s tím strašlivým suverénem a zjišťuje, že Bůh mlčící k absurditám zůstává divukrásný milostí.

Také cesta Žalmisty podle dnešního úryvku není marná, i když se na prvý pohled zdá laciná. Je to cesta maličkých ve smyslu bible, cesta těch, kteří sice nerozumějí, někdy i bolavě nerozumějí, ale jejich mantry se osvědčují, protože až dětsky důkladně důvěřují v lásku jako lásku na způsob: „Bůh je větší než moje srdce.“ Ovšem zdá se mi, že do této cesty se musí člověk narodit, nikoli na tuto dráhu nastoupit později. Ti maličcí také trpí zdánlivou absurditou takzvaně božích úradků. Ale kombinace jejich „charismatu jednodu­chosti“ s absurditou situací všedního dne dopadne v posledku dobře podobně jako dopadly láska Magdaleny i matky Marie– viz třeba matku Ježíšovu Marii pod křížem.

Cestou třetí radí autor listu k Židům těm svým současníkům, kdo jsou vážně zděšeni nepřehlednými zmatky prožívaných dějin a cítí se ohroženi změnou paradigmat své dosavadní zbožnosti: Musí se třeba obejít bez chrámu a řádného kultu, bez podpory velekněze, který vstupem do velesvatyně nepodmíněné garantoval boží odpuštění v den smíření. V dobách, kdy se učil katechismu, se sice také zabíjelo, ale nikoli strojně, niko­li na osvětimský způsob – tenkrát ještě platily Desky zákona. Tahle cesta připomíná docela všem na jakékoli z cest, co radí Písmo v listu Hebrejům. Taktiku i strategii cest udává křesťanovi posluš­nost. Samozřejmě nikoli poslušnost infantilní, nepřemýšlivá, ale jen poslušnost dospělá, vědomá si vlastní odpovědnosti za sebe i za náš současný svět, poslušnost ctící subsidiaritu i vlastní svědomí. Rozeznat správné rysy a postupy takové dospělé poslušnosti se musíme trpělivě učit. Chybami a úspěchy, jak jinak, s tímhle uměním se nerodíme ani z lůna matky, ani z křestního ponoření. Také náš Pán se jí musel učit, a v pláči, vůbec ne lacino, napomíná dnešní úryvek. Nicméně: i tato cesta je schůdná.

(2006)

RCL Jb 42, 1-6.10-17; Žd 7, 23-28; Ž 34, 1-8.(19-22); Mk 10, 42-52

po prvém čtení

Rád bych na to přečtené upozornil přítomné dorostence. Je tam pro ně důležitá okolnost. Aspoň si to myslím. Když jsem byl podobně starý nebo mladý jako vy, také jsem měl nějaké představy o Bohu a o tom, co ode mne Bůh očekává. Řeknu rovnou, že ty představy mířily spíš vedle než do černého. V tom se od dospělých nelišíte, i o nich to platí v plné míře. Ale aspoň někteří z těch mýlících se dospělých už vědí, že se netrefují dost přesně a jsou proto ve svém vztahu k Bohu pokornější. Ne na oko, ale doopravdy. Bůh je hodně jiný, než naše představy o něm.

Dost je i mezi křesťany takových, kteří s tím faktem zápolí hodně nešikovně. Někteří dělají školáckou chybu, když tu a tam přistihnou Boha, ke kterému se modlili nebo kterému to nebo ono obětovali, že se podle toho nechová. Takového Boha potrestají nezájmem.

To je logika pubertálního období, ale dětský ideál Boha jako velmi milované hračky přetrvává u leckoho až dlouho do dospělosti. Dospívající mládež také trestává své rodiče, když se otec nebo matka nechovají podle jejich představ o tom, co je fair a co by se mělo ocenit a co prostě jakoby přehlížet. Nic nového pod sluncem.

Když puberta po létech zápolení pustí z náruče takové mládě, mladého muže či mladou dámu, mnozí znovu objeví své rodiče. Objeví jejich dobré i špatné rysy, s větší pokorou a s větší vděčností, že to dopadlo aspoň tak. Pokora je totiž právě ochota vidět pravdu, jaká je.

S objevováním reálného Boha je podobné jako s objevováním rodičů a konec konců všeho ve světě, ve kterém žijeme.

Napřed máme představy a předsudky. Kladné i záporné předsudky. Pak trucujeme nebo naříkáme, že realita se od našich představ tolik liší. A nakonec– ale po tom sáhnou jen ti moudřejší - smíříme se s realitou. Tím teprve umožníme sami sobě vidět reálně.

Příběh biblického Jóba k tomu hodně napoví. Napřed měl Jób jistotu, že Bůh je pašák, protože mu dal takové bohatství a štěstí. Pak si myslel, že Bůh je hnusně nespravedlivý, a nahlas mu za to hodně barevně nadával. Ale pak přišla i ta vzácná chvíle, kdy Jób zpokorněl. Říká to pak moc hezky:

„Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám. Rač mě vyslyšet a nech mě mluvit; budu se tě ptát a poučíš mě. Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem.“

A ještě něco: Smí–li starý člověk radit mládí, radím toto: Nenaslouchejte tomu všemu jako náboženským formulkám, ale jako osobní zkušenosti někoho, kdo vaši cestu prošlapával dávno před vámi. Správně vyložená osobní zkušenost má ohromnou sílu: Dokázala například změnit Jóbův osud, protože radikálně vyčistila Jóbovu víru.

Víra o které je řeč, to není balík ideologie, nějaká nauka, ale způsob, jak se stavíme k některým lidsky důležitým vztahům. Vůbec ne samozřejmý způsob. Ne každému je to umění věřit nabídnuto a ne každému je dostupné. Spíš je to jako třeba s nadprůměrným hudebním cítěním; je to opravdu dar, který můžeme a nemusíme dostat.

Pokud takový dar z boží ruky přijmeme, vyplatí se snažit se usilovně tomu porozumět. K tomu nám může náboženství hodně napovědět, ale něco pochopíme jen na vlastní kůži. O tomhle je vlastně celá Bible. I ta má spoustu podnětů pro náboženství a další spoustu podnětů pro ty, kteří dostali chuť jít ještě dál, než vede náboženství.

po evangeliu

Ježíš dnešního příběhu z evangelia kupodivu nemíní shrábnout slávu zázračného lékaře. Ani pro dobro věci, ani z propagačních důvodů. Ježíš se tu chová jako služebník všech, včetně toho žebráka. Někdo křičí – a Ježíš se zastaví, chce s ním mluvit. Jako kdyby tu Ježíš byl pro žebráka a ne naopak. To jsou důležité brýle, kterými třeba číst dnešní biblické poselství. U Marka je totiž příběh zařazen právě hned po napomenutí, jak zacházet s mocí.

Když Bible hovoří o víře, není tu řeč o nějakém balíku pravd nebo dokonce balíku mravních zásad. Víra podle evangelia je spíš naladěním bytosti než zásobárnou pravd a idejí; není složitá, ale je přístupná každému, třebaže ne každý ji v praxi dostane. Takové plnohodnotné víry byl hned na místě schopen ten žebrák, který nikdy neměl katechetu ani jiné školy a do chrámu měl vstup zakázán.

Ta víra byla jistě velmi jednoduchá, možná jen pouhé seménko každé víry, konkrétně: umění opřít se o někoho mocnějšího než já, ale s důvěrou jeho slibu, že ten mocný je a bude na mojí straně.

Ježíš takovou víru označil jako faktor pro naši budoucnost nejdůležitější: slepému otevírá oči například. Je to postoj dítěte vůči rodičům – aspoň zpočátku. Důvěřuje, a proto spoléhá. A proto se cítí bezpečné. A proto je to dítě vůbec schopno se positivně vyvíjet.

Dnešní příběh zároveň naznačuje, že není řeč o jakékoli schopnosti důvěřovat. Má zůstat i v dospívání a dospělosti dětsky solidní, ale nikoli infantilní, ani krátkodechá. Jsou lidé, kteří podobně věří třeba moci peněz. Nebo moci násilí. Nebo věří známostem. Nebo sebeprosazení. I taková víra pomáhá, ovšem nikoli do božího království, je na to krátkodechá. Komu na tom rozdílu záleží, měl by dávat pozor, ke komu jej jeho víra vede. Každý budeme mít jen takového osudového spasitele - zachránce, kterému jsme schopni důvěřovat.

Také náboženské společenství mívá v té věci předsudky. Věřit prý znamená plnit náboženské povinnosti a morální závazky. Kdo věří, zachovává Zákon, říkali v Ježíšově době zbožní Židé. Kdo věří, zachovává desatero, tvrdí dnes křesťané. Kdo věří, poslouchá církevní přikázání, přidávají katolíci: chodit ke zpovědi, chodit na mši, slavit svátky, v určený den se postit. Ovšem dnešní příběh uzdravení žebráka dokládá něco docela jiného. Ten žebrák zbožný nebyl, jako prý Bohem poznamenaný nesměl do chrámu, i kdyby chtěl.

Mravnost je projevem našeho vděku, nikoli metoda, jak si zavázat Boha, aby nás soudil milosrdně. Podobně je to v mezilidských vztazích: Bližní má přednost před vlastním já ne proto, že si to tak křesťanské náboženství přeje, ale proto, že láska se děje právě až tam, kde ta přednost funguje.

Víra nekouzlí magickými průpovídkami. Víra zachraňuje tím, že když člověk v tísni nebo v maléru velmi stojí o pomoc, nepřehlédne Boha, který nám přichází vstříc. Naším spasitelem se stane ten, koho jako zachránce vyhlížíme.

Náboženská zkušenost radí Boha si včas nějak zavázat, třeba zásluhami nebo ctnostmi. Je to jen statisticky pravdivé. Ostatně: žádná statistika nemůže potvrdit jednotlivci, co se určitě stane. Platí jen jako větší nebo menší pravděpodobnost výsledku při posuzování velmi mnoha případů. Kniha o Jóbovi varuje, že Hospodin uvažuje docela jinak než naše statistiky.

Jak všichni čtenáři Bible vědí, Jób byl po všech stránkách skvostem. Ale ani tenhle křišťálově vzorný Jób nemohl pohnout nespravedlností svého osudu ani o milimetr, dokud ve svém vědomí patřil mezi ty zasloužilé. Až poté, co porozuměl, že vše dobré v minulosti bylo jen a jen milosrdenstvím, může mu vše být znova vráceno, protože pak je šance, že už mu to neublíží.

Kdekdo mnohem méně poctivý a zbožný bývá přesto přesvědčen, že má na vstup do ráje prostě nárok, protože každý zasloužilý prý má na boží shovívavost prostě nárok. Takhle uvažují nejen sebevražední muslimové, my křesťané to umíme také.

Předminulou neděli byla v Písmu řeč o tom, jak se může zkomplikovat posledních pár metrů cesty do božího království. Byla řeč o velbloudu, který se nedokáže protáhnout úzkou vstupní brankou jeruzalémských hradeb (jmenovala se prý: „Ucho jehly“).

Majitel velblouda nejel do věčnosti s prázdnýma rukama, vezl objemné náklady užitečných věcí. Možná i dobrých skutků, zásluh, ctností, manželské věrnosti, péče o staré rodiče. Existuje totiž i jiné nebezpečné bohatství než to hmotné – bohatství duchovní. Ale projeví se prostě jako bohatství a velbloud neprojde.

Žebrák beze jména, říkali mu jen „syn starého Timáje“, vejde uchem jehly snadno. Vejde a v nové situaci nezabloudí, protože jde za Kristem: šel za ním, připomíná Marek. To udělá jen ten, kdo má odvahu důvěřovat Ježíšově životnímu stylu. Ten styl není zrovna stereotyp ani móda, nikdy nebyl.

Ježíš takové žadatele o záchranu vede. Je velmi důležitým znamením, že správný zachránce, správný spasitel zachráněnému nepanuje, ale slouží mu. Vzdává se zcela programově krátkodechých výhod moci nad druhými, jak to výslovně Ježíš od svých učedníků vyžadoval.

A tak umění sloužit napoví i každému z vás, jestli váš duchovní vůdce uvěřil Ježíšovi, anebo nějakému jinému šlechetnému náboženství.

Někteří kněží si rádi namlouvají, že panují ne kvůli sobě, ale kvůli representaci Boha nebo církve. Nebo si nárokují vládu pevné ruky z důvodů pedagogických. Nejen Ježíš, ale už autor knihy Jób a nakonec i autor listu k Židům doporučují jinou strategii.

Také Jób byl bohatý hmotně i duchovně. Byl šéfem, v patriarchální společnosti to automaticky znamenalo být zástupcem božím. Takový měl kněžskou roli v pracovní náplni. Ale Jób zvládl kněžskou roli úspěšně až poté, co radikálně zpokorněl. Četli jsme, že Jób přiznává nahlas:

„Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem.  Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu." Když Hospodin domluvil k Jóbovi, řekl Elífazovi Témanskému: „Můj hněv plane proti tobě a oběma tvým přátelům, protože jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób.  Vezměte tedy za sebe sedm býčků a sedm beranů a jděte k mému služebníku Jóbovi. Obětujte za sebe zápalnou oběť a můj služebník Jób ať se za vás modlí. Já ho přijmu milostivě a nepotrestám vás za vaše poblouzení, že jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób."

List k Židům dnes zase připomněl, že jen jeden v  roli velekněze zůstává nepřekonatelně správný a zároveň plně dostačující: ten Ježíš, který ani není obětníkem, ale sám sebe vydává potřebám druhých a do svého testamentu dává, abychom to dělali také tak na jeho památku.

Ježíš nesháněl dary pro chrám, ani zásluhy pro nebe. Ježíš sám byl obětí, aby dodal odvahy těm, kdo budou obětmi holokaustů všech barev a příchutí, jaké nám dějiny lidstva registrují.

Nikdo ať nepodléhá lacinému omylu, že je řeč o jakýchsi druhých. Je tu řeč nejen pro nás, ale také o nás. Každý z vás byl pokřtěn nebo pokřtěna také do služby kněžské. Zůstává otázkou, do jaké míry dokážeme Kristu Ježíši důvěřovat.

(2009)

Římský lekcionář Jr 31, 7-9; Mk 10, 46-52

Dnešní příběh slepého syna Timajova nabízí cosi zásadního: víra uzdravila a uzdravuje. Pochopitelně nikoli jakákoli víra. Je tu řeč o uzdravující moci víry v evangelium.

Vírou rozuměla Ježíšova doba a Ježíš s ní schopnost důvěřovat a spoléhat se. Tak třeba důvěřovat Bohu, který se zachová někdy nepochopitelně jinak, než člověk čeká. A spoléhat se na jeho milostivost a smlouvu navzdory zkušenosti vyhnanců nebo tváří v tvář pobíjení proroků a lidí nevinných, prznění dětí nebo přírodních katastrof. Taková víra vůbec není laciná, náš Pán velmi mnoho investoval do toho, aby evangelium o příchodu boží vlády bylo a zůstalo zprávou nadčasově dobrou, útěšnou.

A svého druhu je i schopnost důvěřovat, že to, co zní z Bible v některém okamžiku našeho osudu dokonce hrozivě, i to že je zpráva dobrá. Umění důvěřovat na správném místě a ve správný čas – to je umění otevírat poklady. Nejen zdraví, ale i zdraví třeba. Je proto užitečné rozumět, jak se taková víra Ježíšem pochválená vlastně děje a co jí eventuálně hubí.

Ten slepý žebrák překřikující hluk kolem něho se valícího zástupu neútočil na nebesa modlitbou zbožných židů. Ani stopa po našich vycizelovaných formulích, kterými jsme my dnes zvyklí vyznávat víru a odlišovat ji od víry jiných. Zato Bartimajos nahlas deklaroval, že v Ježíšovi uznává proroka přicházejícího božího království. Odhodil třeba plášť – ten byl jeho domem, jeho střechou nad hlavou – a ještě chudší než před chvílí se belhal vstříc Ježíšovi vydán na milost i nemilost. Přitom zástup kolem Ježíše jej nevítal přátelsky, sytý hladovému nevěří, říká i dnešní přísloví. Ze zástupu žebrákovi vstříc zaznívaly i hlasy nevlídné, že aby neobtěžoval a nekazil euforické chvíle Ježíšovy přítomnosti svým křikem a vůbec svojí ubohostí. Naštěstí ze zástupu zněly i hlasy těch, kdo Bartimája povzbuzovali: „Vzchop se, vstaň, volá tě!"

Blahoslavený, kdo v tom hluku nevlídném nepřeslechne přátelské slovo a podepře jím svou otřásající se schopnost důvěřovat!

Dosud slepý syn Timajův žebrající někde u Jericha věděl o Ježíši ze severu Galileje stěží víc než tříšť zkazek o všelijak prapodivných divech a neméně divných výrocích toho mistra. Přesto uznal v Ježíšovi proroka Dobré zprávy o příchodu království. A navzdory všemu, co kolem sebe slyšel a cítil, chtěl prorokovi i jeho zprávě důvěřovat. To přece nedokázalo mnoho tehdejších znalců božího zákona… Tím pozorněji bychom měli číst příběh slepého žebráka Bartimaja, který se právě stával Ježíšovým učedníkem.

Pramenem náhlé ochoty k důvěře až trochu bláznivé byl vstup Krista Ježíše do blízkosti Bartimaja. I my býváme v blízkosti toho Ježíše, který je živoucím znamením uzdravující mocí božího království. Myslím přítomnost Krista, který se identifikoval se zástupem těch, kdo mu uvěřili. Ježíš říkal, že bude přítomen uprostřed, a pro toho, kdo mu věří, to také funguje.

Mělo by nám všem být nápadné, že v naší věřící obci se neděje zázraků víry zrovna moc.

Můžeme být s reálně přítomným Kristem ve své křesťanské obci den co den. Nemluvím o svátosti těla a krve Páně, mluvím o reálné přítomnosti uprostřed našich zástupů, církevních obcí, farností, kroužků. Je velká škoda, že Ježíšova reálná přítomnost už nespouští v našich osudech reálná uzdravení. Víra Bartimaja - navzdory všem přimíšeným pověrám a iluzím! - vracela zrak a sklidila Ježíšovo uznání.

Pokud se s námi a s naší věřící obcí děje málo nebo nic, viníkem té nefunkčnosti nebude jen někdo z těch kolem nás, někdo ze zástupu naší věřící obce. Pravda, ne všichni vyhlížejí nějakého zachránce, nějakého spasitele. Mnohým postačí baviči, někomu zbožný folklor. Najdou se, kdo okřikují a kdo prostě jen hlučí. Ale čím se vlastně od nich lišíme tak moc? Nemocná bude zřejmě i naše osobní víra. Nechybí jí poslušnost církevním ideologiím, zato jí chybí ta křídla, která připíná i úplnému ubožákovi schopnost důvěřovat.

Co dělat, když se ani mojí dobré vůli prostě nedaří věřit, že uprostřed takového společenství obyčejných lidí s obyčejnými nectnostmi mohu potkat reálného Krista? Není to jen jedna z mnohých církevních fikcí? Nemalujeme si straku na vrbě?

Je to podobné jako s láskou mezi dvěma lidmi, kteří už nejsou zamilovaní, ale nejsou si ještě odcizení. Láska žije možná pod popelem, ale určitě žije, pokud mi partner stojí za angažmá v jeho prospěch i proti mým vlastním právům. Také naše osobní víra si od nás samých vyžaduje důvěru, že má smysl připravovat cestu Králi. Je prostě třeba jednat, jako kdyby plamen neskomíral, přijde jeho kairos a on se rozhoří.

Obce věřících s jejich vábnými i nevábnými stránkami vytváříme i my svými půvaby a nešvary, obětavostí i vychytralostí. Ježíšův program pro ty obce rybářů nebo chytráckých obchodníků, zbožných žen a nafoukaných funkcionářů jeho rodné Galileje byl velkomyslně ztrátový v začátcích, ale dodnes neztratil smysl, dodnes obohacuje. Bylo třeba tu obec věřících opakovaně zkypřit, pokud měla také plodit něco víc než jen samovolný nálet plevele. Samozřejmě zkypřit a zalévat potem těch, kdo důvěřují takovému evangeliu pro dospělé.

Víru spásonosnou od víry infantilní naprosto zřetelně rozliší ovoce. Víra spásná plodí činy tam, kde víra infantilní tapetuje prostor zbožnými vzdechy a moralizováním. Anebo aspoň natírá fasády. Tohle říká Markův Ježíš hned na samém počátku svého úsilí oslovit Izrael: „Změňte smýšlení a věřte evangeliu o království“. Toť celý strategický program. Tamější obce také nebyly nic moc. Ježíš vyhlašuje program, ale pak je karta na nás – nejen my jemu, i on nám důvěřuje. V praxi to znamená, že služba společenství je na nás přesto, že si to společenství vlastně – jak se nám někdy zdá – nezasluhuje. Víra totiž podobně jako láska není postojem, který lze optimalizovat měřítky spravedlnosti.

Poslední koncil římských katolíků přišel s výborným programem pro nás obyčejné lidi. Narážím na koncilní definici církve jako svátosti. Ten program řečí nebiblickou zahrnuje vše, co vyhlašuje Markův Ježíš. Koncil klade na srdce každému z pokřtěných, aby fungoval už svojí dennodenní existencí jako svátost, tedy jako svého druhu znamení, že Bůh tenhle svět neopustil, naopak, Bůh je tu, a nikoli aby moralizoval, ale aby hojil, vracel smysl lidskému úsilí tak často nespravedlivě obracenému v popel.

Takové znamení se nedělá nějakým zbožným nátěrem našich světských povolání a zaměstnání, ale tím, že díky naší nehasnoucí důvěřivosti evangeliu se lidé v našem okolí dočkají pomoci, když jí vyhlížejí. Že najdou ucho, které je ochotné aspoň chvíli naslouchat tomu, kdo si nemá s kým poklábosit.

Nemyslím, že jde o nějakou římskokatolickou raritu. Je to krok za rozpoznáním pravé identity každé z Kristových církví. Je to krok k revitalizaci naší víry evangeliu o příchodu království, kde všechno tohle v potu tváře zasévané a zdánlivě zmarněné úsilí vyraší a ponese milé plody.

A až vás snad někdy přepadne malomyslnost nad stavem vašeho já nebo vašeho společenství a nad zdánlivou marností vašich snah – vím moc dobře, o čem mluvím, mně se to stává - připomeňte si, co jsme dnes slyšeli volat Jeremiáše do zbytku skleslého Izraele odvedeného do zajetí: „Zachránil Hospodin svůj národ, zbytky Izraele! Hle, přivedu je nazpět ze severní země, shromáždím je od končin země; slepí a kulhaví budou mezi nimi spolu se ženami v naději a nedělkami; veliký zástup bude těch, kteří se sem vrátí. Přicházejí s pláčem, ale útěchou je doprovázím.“ Hospodin je věrný nejen zbytku Izraele, ale i ostrůvkům dobré vůle křesťanů. I té dobré vůli každého a každé z vás, pokud se takovému dobro-družství důvěřivě vydáte.

Realita lidských lásek

Mk 12, 28b-34;

Možná, že někoho zarazí, proč Ježíš tu bílou vránu mezi svými oponenty nepochválí víc. Říká zákoníkovi: Nejsi daleko od Božího království; nezasloužil by si větší potlesk? To nás vede hned k prvému daru dnešních perikop: Připomínají, že je stále ještě ohromný rozdíl mezi tím, když člověk správnou věc pochopí a když se odhodlá změnit smýšlení. Kdo pochopil, je blízko, na dosah. Každý a každá z nás už jsme někdy dokázali sice správně pochopit, jak by se věci měly dít, ale k odpovědnému činu pak přece jen nedošlo. A také víme. Lze kázat vodu, ale sám popíjet víno.

Jsou tu i další dary: Zákoník dnes neklade otázku lstivou, ale obtížnou. Ježíš odpovídá ne jednou, ale dvěma odlišnými odpověďmi, třebaže se na to druhé nikdo ani neptal. Snad proto, že jednodušeji řečeno by prostě nezazněla pravda, jen iluze.

S milováním to není tak samo-zřejmé, jak si myslí některý prošedivělý ideolog nebo zamilovaná sedmnáctiletá.

Především si Markův Ježíš nemyslí, že milovat bližního je totéž, jako milovat Boha. Žádná z těch lásek nemůže druhou plně nahradit. A opravdu: ještě po dvou tisíciletích nejsme hotovi s marnými pokusy ukázat, co prý je dokonalejší anebo co je prý vůbec zbytečné.

Pravdivě a tedy i plodně milovat Boha nelze bez opravdového milování člověka jako člověka vpravdě blízkého, tedy bližního. A podobně se snadno zhroutí filantropie, pokud do ní nesmí mluvit Bůh, a to milovaný Bůh.

Úskalí toho prvního, největšího a podle Deuteronomia i klíčového přikázání jsou hned dvě: iluze transcendence a iluze imanence.

Dějiny křesťanství a dokonce i hagiografie poskytují pro to množství příkladů. Přesto si i dnes někteří lidé myslí, že milovat výlučně Boha je prostě trefa do černého. Ve skutečnosti nemilují nikoho, sami před sebou a hlavně před Bohem hrají divadlo o lásce tak dojemně, že tomu většinou i sami věří; v hlubinách totiž spoléhají spíš na jiné síly než na zázrak milování. Stačí, aby je povalila do bláta nespravedlivost, aby je okradli nebo ve filmu zesměšnili; už křičí, že někdo ubližuje protiprávně církvi. Vůbec ne jako ti, které zaměstnává právě láska k Bohu a jen k Bohu; ve skutečnosti milují také svoji čest, své právo, svůj životní styl. I to by bylo v pořádku, pokud by tuto lásku zůstávající na půdě přirozené korigovala láska blíženská. Bez ní je ta prvá jen iluzí natírající zbožným vápnem hrob panující sebelásky.

Příliš snadno totiž člověk zahleděný do idejí přeslechne apel na komplexnost sebevydání vlastního já v každé - dokonce i té domněle posvátné lásce mezi člověkem a Bohem. Deuteronomista o té komplexitě ovšem ví, to vidí každý, kdo se zajímá o kontexty biblických knih a nečte jen úryvky vybrané pro neděle. Deuteronomista tu podstatnou propojenost všeho milování se strany člověka dokonce připomíná i v dnešním úryvku, ale ne každý ze zbožného posluchačstva opravdu naslouchá i tomu, co nezaznělo kdysi v mládí v hodinách náboženství přiměřeného dětské duši.

Ale náš Deuteronomista dnes připomíná i další úskalí praxe onoho domnělého „soli Deo": Zmiňuje v té souvislosti nebezpečí nedozrálosti lásky jinak poctivé. A nezralá láska má tendenci k modloslužbě. Víte, že když se zamiluje čerstvě ochmýřený mladý muž, má potřebu druhého učinit šťastným třeba i agresivně. Existuje i pubertálně agresivní zamilovanost do Boha; ta Boha zavírá do svatostánků, poroučí mu to či ono udělat, na to či ono nehledět. Takový nezralý člověk má žhavou potřebu páchat dobro a Bůh má za povinnost být tím nadšen. Taková láska ovšem člověka neučiní dospělým, je z principu neschopná plodů; a tak co mohlo být slávou boží, stane se infantilním paskvilem.

Láska k člověku je totiž neúplatnou a nezastupitelnou kritickou instancí všech idejí, které člověk nabízí jako vzácné. Ten bližní je totiž nezávislý bližní. Bližní právě takový, jaký je, bližní, kterého jsme si nevymysleli, kterého postavil do naší cesty právě Bůh nebo možná i náhoda. Člověk má jen jedno srdce a jeden způsob pravého a pravdivého milování; zatímco ideových náhražek je mnoho, pro člověka i pro Boha máme jen jediné srdce. A tak Markův Ježíš musí právě tomu sympatickému zákoníkovi netázán připomenout, že každá opravdová láska - ať míří k Bohu nebo k člověku - musí mít zrcadlo pravdy sebeodevzdávání v tom druhém typu milování, v tom milování nezvoleném, ale v úctě přijatém. To platí jak o lásce k Bohu, tak o lásce mezilidské. Pokud si snad potom konkurují, nejde o zdravý vztah, takové srdce je ještě lidsky i nábožensky nezralé.

Jinak řečeno: Všechno úsilí milovat svého Boha „z celého srdce" a „celou duší" a prostě „nade všechno" se dřív nebo později stane prázdnou iluzí, nepotřebujeme-li k tomu „z celého srdce" přidat i lásku či lásky typu „jako sebe sama". Iluzí se ovšem snadno stane i opačný krajní postoj, kdy k milování lidí „jako sebe sama" někdo odmítá to podobně nezastupitelné zrcadlo, kterým je důvěřující oddanost božímu Ty.

Oba směry lidského milování musí být transcendentní, musí překračovat hranice užitečnosti pro vlastní já. Kdo na to nedbá, snadno se jeho milování zvrtne v modloslužbu. Modloslužba nemusí být jen naivní a není věcí antických mýtů. Modloslužba je naopak věčně moderní, protože hlubiny lidského já vyžadují nějakou transcendentní hlubinu, ke které by se mohly upínat. Modlou se pak stane stejně dobře jakákoli iluze: iluze Boha, iluze bližního, iluze světového bratrství nebo světovlády spravedlivých či jiných oligarchů. Dokonce i postup bývá ve všech případech podobný. Modloslužebník totiž svůj idol nejprve zvěcní, zpředmětní, učiní jej manipulovatelným ke svému obrazu. Pak jej může vlastní rukou opracovávat tak dlouho, až se v něm najde v té dokonalosti, o které sám sní a konečně bez rozpaků může bez jakéhokoli přetvařování uctívat „celým srdcem". Modloslužba pak funguje spolehlivě jako mor: spolehlivě umírá díky ní pravda vztahu kdysi možná nadějného; tím v posledku hyne i to, co člověk ke své seberealizaci nezastupitelně potřebuje v měřítku relativním i absolutním: milovat a být milován.

Jean Leclerq: Láska k literatuře a touha po Bohu : úvod do četby středověkých monastických autorů. Z francouzštiny přeložila Markéta Štěpánková. Praha : OP Krystal, 2023, 271 stran.

V roce 2023 vydalo dominikánské nakladatelství OP Krystal dnes již klasickou knihu Láska k literatuře a touha po Bohu benediktinského mnicha Jeana Leclerqa (1911-1993), pocházejícího z francouzského Avesnes. Leclerq je autorem studií o lectio divina, dějinách mezimnišského dialogu a o životě a teologii Bernarda z Clairvaux. Recenzovaná kniha je sestavena z přednášek pro mladé mnichy, které byly proneseny na Institutu monastických studií svatého Anselma v Římě v zimě 1955-1956. Byla vydána na jejich žádost a právě jim je i věnována. Je to jakési uvedení do tématu, a neobrací se tedy ani ke specialistům, ani k badatelům, kteří jsou s problematikou již obeznámeni. Cílem této knihy je přitáhnout pozornost ke zkoumaným tématům a nabídnout určitá částečná a prozatímní řešení. Jako zdroje byly použity písemné dokumenty, a to především doktrinální a duchovní povahy, zatímco pojednání o zeměpise, lékařství či právu jsou ponechána zcela stranou. Většina v knize zmíněných dokumentů vznikla nejpozději na počátku 13. století, což je autorovo nejzazší vymezení monastické kultury na Západě, která následuje po období patristiky, a to zakladatelskou postavou západního mnišství, Benediktem z Nursie.

Kniha přednášek je rozdělena do tří částí, začíná úvodem a končí epilogem s dodatky a čtyřmi obrázky. Vydání je vybaveno rejstříkem osobních a místních jmen a rejstříkem názvů a pojmů.

Před Úvodem je otištěn Proslov papeže Benedikta XVI. ke světu kultury z 12. 9. 2008 a autorova předmluva k třetímu a druhému vydání knihy. Úvod je věnován gramatice a eschatologii, Zdůrazňuje roli gramatiky, jednoho ze svobodných umění tzv. trivia, pro základní porozumění Písmu a s tím související touhu mnichů po věčném životě, která zakládá nutnost vzdělání v klášterních školách.

První část se jmenuje Utváření monastické kultury. První kapitola se věnuje obrácení Benedikta z Nursie a vzniku jeho Řehole, která přikazuje pěstování čtení a meditace Písma v benediktinských klášterech. Druhá kapitola se jmenuje Svatý Řehoř, učitel touhy. Zaměřuje se na papežovo dílo Moralia ke knize Job, které se věnuje prožitkům lidské ubohosti, jež vede k odpoutanosti od světa a touze po Bohu, přinášející poznání v lásce a nalezení pokoje. Třetí kapitola se jmenuje Kult a kultura a věnuje se karolinské renesanci, kdy se monastický jazyk a kultura dotvářejí. Je to doba iroskotské misie na evropském kontinentě a navázání na antickou literaturu s její biblickou a patristickou tradicí. Formuje se středověká latina.

Druhá část knihy se jmenuje Zdroje monastické kultury a ve čtvrté kapitole s názvem Oddanost nebi představuje motivy, symboly a témata literatury přesahu, transcendence člověka k Bohu, ale i témata, která předcházejí rajskou slávu: odpočinek, sabbat, lůžko a spánek. Touha po Bohu je pozemskou podobou lásky. Pátá kapitola se jmenuje Posvátné písemnictví a je věnována již zmíněnému studiu a exegezi Bible, zejména pozornosti k starozákonní knize Píseň písní, která byla nejkomentovanější knihou řeholníků. Šestá kapitola s názvem Dávná horlivost se zaměřuje na mniškou recepci řeckých východních a latinských západních Otců, zejména k Órigenovi a Augustinovi, přičemž zdůrazňuje, že mniši měli v oblibě spíše exegetická než polemická díla patristiky. Sedmá kapitola s jménem Svobodná studia se zabývá mnišskou recepcí a uchováváním pohanské antické literatury a její alegorickou interpretací.

Třetí část s názvem Plody monastické kultury začíná osmou kapitolou, která se jmenuje Literární žánry. K nim ve středověku patří historie, legendy a hagiografie, kázání, sentence, dopisy a antologie. Devátá kapitola s názvem Monastická teologie se věnuje rozlišení teologie na monastickou a scholastickou, které byly pěstovány v rozdílných prostředích klášterů a městských škol. Desátá kapitola s názvem Báseň a liturgie se věnuje liturgii jakožto syntéze všech umění. Pojednává o poezii biblických Žalmů a věnuje se i básnické gramatice, metrice, zpěvu a duchovní hudbě ve službách zbožnosti.

Epilog má podtitul literatura a mystický život. Věnuje se mystické literatuře, zejména dílu Bernarda z Clairvaux. Je až s podivem, že v celé knize není ani jednou zmíněna Hildegarda z Bingenu, ačkoliv její spisy k monastické literatuře neodmyslitelně patří. Jediná zmíněná žena v knize je Herrada z Landsbergu a její antologie Zahrada rozkoší (Hortus deliciarium). Důvodem je zřejmě to, že v padesátých letech 20. století ještě neexistovala tzv. ženská studia a zájem o Hildegardu z Bingenu na Západě vzrostl až kolem roku 1979 u příležitosti 800. výročí jejího odchodu na věčnost.

Dodatky jsou věnovány speciálním otázkám jako Řehole svatého Benedikta a Píseň písní, básničce O mnichovi, který spí při oficiu, spekulativní teologii Laurenta Bertranda, poznámkám k ilustracím knihy, rozlišení na „patres“ a magistri“ a pozici svatého Anselma.

Pečlivě připravená kniha je vydavatelským počinem, který i přes svou deklarovanou neúplnost a zobecnění přináší svěží vhled do základních pilířů evropské kultury a vzdělanosti.