„Čteme tyto zprávy se znepokojením a naléhavě žádáme našeho nového prezidenta a vedoucí představitele Kongresu, aby projevili milosrdenství a soucit... naše víra je utvářena biblickým příběhem lidí, které Bůh vedl do cizích zemí, aby unikli útlaku... Jako křesťané se musíme postavit proti těmto projevům nenávisti a strachu s jasným svědectvím našeho posvátného slibu respektovat důstojnost každé lidské bytosti.“
To je jen pár úryvků z otevřeného dopisu vedení Episkopální církve v USA, kterým reagovalo na exekutivní příkazy prezidenta Donalda Trumpa o deportaci přistěhovalců bez dokladů a o dalších imigračních opatřeních. Jak uvádí v dopisu, musí církev na základě biblického svědectví (např. Ef 2, 12–19; 1 Pt 2, 9–12) hlásat, že nebeské království je zaslíbeno pronásledovaným a odpovídat na Kristovu výzvu přijímat cizince. Vize Božího království zavazuje křesťany jakékoliv politické preference a formuje přesvědčení církve stát při migrantech a pomáhat zranitelným přistěhovalcům a uprchlíkům ve svých komunitách. Episkopální církev se od konce 19. století angažuje v přijímání přistěhovalců a uprchlíků ve Spojených státech, s vládními úřady v současnosti spolupracuje při pomoci přistěhovalcům prostřednictvím svoji agentury Episcopal Migration Ministries.
Slova biskupky této církve, Mariann Edgar Budde, které pronesla v závěru svého kázání, věnovaného jednotě národa, v rámci tradiční mezináboženské bohoslužby druhý den po inauguraci nového preizdenta tak nebyla jen názorem jedné duchovní, nýbrž reprezentovala jasný postoj celé Episkopální církve v USA. Kromě toho je postoj této „65leté babičky“, jak sama sebe v jednom z rozhovorů označila, vůči Trumpovi dlouhodobě konzistentní a kritický. Například v roce 2017 po Trumpově první inaugurační bohoslužbě zamířila rovnou na protestní pochod žen (Women's March) demonstrujících proti novému prezidentovi a jeho postojům vůči ženám. V červnu roku 2020 veřejně kritizovala prezidenta Trumpa, který nařídil rozehnat demonstranty před branami Bílého domu slzným plynem a gumovými projektily, aby mohl přijít k nedalekému kostelu sv. Jana, kde se vyfotil s biblí v ruce. Biskupka Mariann se tehdy ohradila slovy: „Řeknu to jasně: prezident právě použil bibli, nejposvátnější text židovsko-křesťanské tradice, a jeden z kostelů mé diecéze bez povolení jako kulisu pro poselství odporující Ježíšovu učení.“ Tehdy probíhaly ve Spojených státech protesty, které se místy zvrhly v násilnosti, v reakci na smrt Afroameričana George Floyda v Minneapolisu. Prezident Trump byl kritizovaný kvůli své rétorice a přístupu ke krizi. Episkopální církev v USA tehdy kritizovala především navrhované škrty v sociální oblasti.
Přesto veřejně pronesená prosba o milosrdenství a soucit, ze kterou si biskupka vysloužila celou řadu nepřátelských reakcí (např. že by měla být zařazena na seznam deportovaných osob), vyžadovala v atmosféře legislativních aktů a prezidentem oznámeného začátku „zlatého věku Ameriky“ odvahu a statečnost. Ta biskupce Mariann neschází, dokonce v roce 2023 vydala knihu na téma, jak se učíme být stateční. Kéž by podobná statečnost nescházela našim církevním představitelům, aby domácím politickým populistům připomínali důležitost milosrdenství a soucitu především vůči pronásledovaným a marginalizovaným, zvlášť v letošním volebním roce.
Boëthius se narodil asi roku 470 po Kristu. Pocházel prý ze slavné římské rodiny Fabiů, Nepřemožených, odtud Anicius, nebo Manliů, jejíž jeden člen, Titus Manlius, podle pověsti dobyl v boji s nepřátelským vůdcem jeho zlatého řetězu, a proto měl čestný titul Torquatus. Brzy však osiřel a byl vychováván v domě ctihodného senátora Symmacha. Pečlivý pěstoun se postaral, aby se jeho svěřenci dostalo velmi dobrého vychování a vzdělání. Boëthius pobyl též, jak se zdá, nějaký čas v Aténách a uměl velmi dobře řecky. Zájem o vědy, zejména pak filosofii a politiku, byl u něho veliký. Aby posloužil svým krajanům, napsal několik učebnic z různých vědních oborů a překládal z Platóna i Aristotela. Hudba a počtářství byly jeho oblíbené zábavy.
Rodinný život Boëthiův byl šťastný a klidný. Po smrti své choti Elpidy (Naděje) oženil se s dcerou svého dobrodince Symmacha Rustinianou a měl s ní dva syny, Symmacha a Boëthia, oba zdárné a nadané jinochy, kteří upřímně a věrně lnuli k rodičům.
Řídě se radou Platónovou, aby se filosofové účastnili státní správy, neváhal věnovat se i politické činnosti a došel v ní velikého uznání. Tehdejší pán Itálie, gótský král Theodorich, propůjčil mu jako odměnu za jeho zásluhy několikrát vysoký státní úřad a jmenoval je magister officiorum, náčelníkem veškeré úřední služby státní. Avšak tento vysoký úřad mu přinesl více utrpení než radosti. Ocital se totiž často ve sporu s gótskými veličinami, zejména mocnými pány Konigastem a Triggwillou, protože jako věrný Říman, kde mohl, ujímal se svých krajanů. Tak se mu dařilo např. zachránit bývalé konzuly Paulina a Albina od potupné smrti. Mocní dvořané se mu za to mstili. Nastrčili dva udavače, Basilia a Opiliona, kteří Boëthia nařkli z velezrady. Zdá se, že jejich obvinění nebylo zcela bez podstaty, ježto upřímný vlastenec, pobízený i tchánem Symmachem, asi potají podporoval snahy národní římské strany, toužící po spojení s říší byzantskou.
Boëthius byl uvězněn. Ve vězení velmi trpěl. Hledaje útěchy obrátil se ke své věrné družce filosofii a napsal pojednání Filosofie utěšitelka. Ač byl křesťan, neposiloval se svou vírou, ba v celém spisku se ani slovem nezmínil o Kristu ani o jeho učení. Jen filosofie mu měla zjednat úlevu. Platón a Aristoteles byli hlavní sloupy, o které se chtěl opřít, aby nepadl pod tíhou osudu. Rozmlouvá se zosobněnou Filosofií, která jej těší a slibuje mu, že ho nakonec dovede po své cestě do jeho pravé vlasti.
Roku 524 byl jako jeho tchán Symmachus popraven. Nebylo mu dopřáno se obhájit. Byl prý slavně pochován v hrobce chrámové v Pavii a okolní obyvatelstvo ho ctilo jako světce Severina.
Jeho spisek, Filosofie utěšitelka, má pět knih. Prozaické úvahy jsou zpestřeny kratšími básněmi, které sice nevynikají nad prostřednost, zato však pomáhají pochopit postup myšlenek. Základem jeho úvah je idea Boha. Bůh je nejdokonalejší jedno, samo v sobě naprosto ucelené, soběstačné. Je věčný, ale tuto věčnost nesmíme měřit podle let, nýbrž jeho jednotou a jednoduchostí. Věčnost záleží v tom, že Bůh vidí stále jako nepomíjející přítomnost vše, co se děje, co se stalo a co se ještě stane. Proto je i vševědoucí a boží prozřetelnost není tedy v podstatě než stálá všudypřítomnost. Z Boha vzaly počátek a původ všecky věci na světě. Po Bohu, který jediný má intelligentiam, tj. čistý rozum, přijde člověk s nižším, lidským rozumem (ratio), za ním bytosti způsobilé představování (imaginatio) a konečně jako poslední živočichové jsou ti, kteří mají jen smysly, způsobilé k vnímání smyslovému (sensus), tedy nejnižšímu projevu duševního života. Tělo je vězení duše; dokud je v něm duše zavřena, je slabá a nemůže se povznést výše. Ale proto se má každý činit, aby ze sebe střásl pouta těla; má se snažit vzlétnout a přiblížit se tomu, koho znal, než se objevil na světě s tělem. Protože Bůh je nejvyšší dobro a všechno touží po dobru, také člověk se snaží dospět k tomuto cíli. Jenže ho při tom zavádí omyl z pravé cesty; předstírá mu jako pravé dobro to, co je dobro jen zdánlivé. Úkol pravého filosofa jest poznat tento klam a vyhnout se mu. Je to možné, neboť, ač boží prozřetelnost předvídá napřed vše, co se stane, není to předvědění nijak známkou nutnosti událostí budoucích. Zbývá ještě dost místa svobodné lidské vůli, na níž záleží, zda chceme žít řádně. Naděje a modlitba jsou člověku velmi dobré opory v jeho boji s vezdejším světem.
Vybráno z textu Josefa Hrůši
Moderátor SRC: Nikde na světě se nebudeme omlouvat za hlásání evangelia
(MV) Moderátor Ústředního výboru Světové rady církví prof. Heinrich Bedford-Strohm se ve svém zamýšlení při ranní modlitbě v Ekumenickém centru v Ženevě dne 27. ledna 2025 vrátil k prosbě o soucit a milosrdenství, které pronesla washingtonská biskupka Episkopální církve v USA Mariann Edgar Budde na závěr svého kázání o jednotě národa při mezináboženské bohoslužbě druhý den po inauguraci prezidenta USA Donalda Trumpa.
Heinrich Bedford-Strohm biskupku přirovnal k proroku Nátanovi, který káral krále Davida, když se dopustil nespravedlností. Podle Bedford-Strohma biskupka nepolitizovala evangelium, ale naopak vnesla trochu evangelia do politiky při příležitosti, kdy to bylo zapotřebí. Prezident Trump požadoval, aby se omluvila, ale ona to neudělala. Bedford-Strohm to komentoval slovy: „Nikde na světě s nebudeme omlouvat za to, že čteme bibli a hlásáme evangelium!“ To, co biskupka Mariann řekla, bylo podle něj něco, co potřebujeme slyšet znovu a znovu, ať už jsme kdekoliv: „Pokud jste ztratili orientaci, pokud hledáte jasný směr, pokud doufáte v nový začátek, v postavu, která takový nový začátek představuje, pokud chcete vědět, co se vlastně myslí, když se stále mluví o Mesiáši, který má lidem přinést uzdravení a naději, zde dostanete jasnou odpověď!“ Tato odpověď se liší od toho, co často slýcháme od politiků: Přineseme vám více materiálního blahobytu. Osvobodíme vás od sociálních a ekologických okovů, které omezují hspodařen. Nemůžeme si již dovolit dosavadní humanitární závazky.
Jak odlišná je podle Bedford-Strohma odpověď, kterou dává Ježíš na otázku o správné cestě do budoucnosti: Do středu pozornosti staví chudé. Říká: Když se chudým daří špatně, daří se špatně vám všem, daří se špatně celému společenství. Vaše vlastní prosperita se měří spravedlivou účastí těch nejslabších. Tolik moderátor Ústředního výboru Světové rady církví prof. Heinrich Bedford-Strohm.
Celý text kázání washingtonské biskupky Episkopální církve v USA Mariann Edgar Budde je k dispozici v českém překladu na stránkách nakladatelství Biblion: https://blog.biblion.cz/ve-jmenu-naseho-boha-vas-zadam-abyste-projevil-milosrdenstvi-preklad-kazani-biskupky-budde-ve-kterem-oslovila-nastupujiciho-prezidenta-trumpa/
Pozvání ke studiu na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze
Do 31. března 2025 existuje možnost podat si přihlášku na bakalářské a magisterské studijní programy, které Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy nabízí (ETF UK).
Proč studovat právě na ETF?
Je otevřena zájemcům bez ohledu na náboženské cítění. Kromě teologie nabízí programy zaměřené na sociální nebo komunitní práci, spiritualitu, etiku či křesťanské tradice. Je možné studovat i v kombinované formě. ETF UK patří mezi nejlépe hodnocené humanitně zaměřené fakulty v ČR.
Bakalářské studijní programy:
1) Evangelická teologie: Studovat evangelickou teologii znamená osvojit si základy kritického myšlení prostřednictvím studia křesťanské tradice. Bakalářské studium je tříleté a provede studenta křesťanskou tradicí v širokém dobovém kontextu od jejích kořenů až k jejím současným podobám a problémům v globalizovaném světě. Touto cestou studium evangelické teologie zprostředkuje zájemcům základy kvalitního a klasického humanitního vzdělání.
2) Sociální a pastorační práce: Studijní program je zaměřen k teoreticko-praktické přípravě pracovníků pro celou škálu výchovných a sociálních zařízení a rovněž na přípravu k možnému dalšímu studiu v programech humanitních či sociálních věd. Studium spojuje praktickou přípravu studujících na základě soudobých poznatků společenských a humanitních věd s jejich osobnostní a duchovní formací.
3) Teologie křesťanských tradic (obsáhlejší informace viz dále).
Magisterské studijní programy:
1) Dvouletý magisterský obor Evangelická teologie navazuje na předchozí bakalářské studium. Poskytuje hlubší vhled do všech klasických disciplín evangelické teologie v jejích historických i dnešních souvislostech. V detailním a kritickém setkání s křesťanskou tradicí tak studenti proniknou až ke kořenům evropské kultury a vzdělanosti a získají široké kompetence ke kritickému myšlení obecně, protože dokáží kriticky analyzovat a interpretovat texty, porozumět komplexním problémům, posoudit jejich možná řešení a brát ohled na pluralitní situaci současného světa. Tyto kompetence vedou ke schopnosti se samostatně, srozumitelně a zdůvodněně vyjadřovat, vést rozumný dialog na základě širokých vědomostí a v neposlední řadě produkovat kvalitní texty.
2) Studijní obor Komunitní krizová a pastorační práce – Diakonika se zaměřuje na krizové aspekty našeho života. Učí kvalifikovaně, odpovědně a účinně pomáhat komunitám v krizové situaci a doprovázet je. Krize v běžném životě zasahují všechny dimenze člověka – lidé potřebují dostat nejen materiální a organizační pomoc, ale také slyšet slovo podpory, uznání, útěchy, a především slovo naděje. Diakonika propojuje odpovídající disciplíny různých oborů, aby učila komplexnímu pohledu na člověka ve společnosti a vedla ke spolupráci odborníků různých specializací.
Bližší informace na stránkách ETF UK: http://web.etf.cuni.cz
Bakalářský program Teologie křesťanských tradic na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy ve spolupráci s Institutem ekumenických studií v Praze zvou ke studiu teologie.
Jedná se především o studium různých tradic křesťanské teologie v jejich vzájemném dialogu i střetech, ale současně také o seznámení se s jinými náboženskými a duchovními směry a o jejich vztah ke křesťanství.
Akademické zázemí Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze je příslibem vysoké odborné úrovně studia. Studující se mohou podílet na dalších aktivitách pořádaných fakultou, např. účastnit se archeologických vykopávek v Izraeli.
Studium předpokládá a rozvíjí otevřenost vůči příslušníkům jiných církví a lidem různého duchovního zaměření. Učitelé přicházejí nejen ze všech tří pražských teologických fakult, ale i z dalších institucí.
Někteří studující se připravují na práci duchovních ve svých církvích. Většina studujících se však věnuje „civilní“ profesi nebo současně studují jiný „profánní“ obor. Poznatky využijí pro svůj osobní rozvoj, pro budování církevních společenství zdola a pro službu společnosti.
Studium je dostupné pro pracující i pro lidí, kteří studují jiné obory. Výuka je koncentrována: probíhá jednak na každoročním desetidenním intenzívním studijním soustředění v září (ve Strašicích), během roku pak probíhá jedenkrát týdně v odpoledních a večerních hodinách (ve středu) a je doplněna dvěma víkendovými semináři v akademickém roce. Výuka je orientována na práci s texty a rozvoj kritického myšlení.
Studentky a studenti, jak díky studiu, tak doprovodným aktivitám (liturgie, semináře, exercicie) nacházejí přátelské zázemí potřebné pro kritickou reflexi a upevňování vlastní víry, společenství napříč denominacemi a prostor pro sdílení i diskusi různých tradic.
Přihlášky pro akademický rok 2025/26 v pa-pírové (listinné) nebo elektronické podobě je možné podat do 31. 3. 2025, přijímací zkouška proběhne v prvním červnovém týdnu 2025. Více informací naleznete na stránkách Institutu ekumenických studií v Praze: www.iespraha.cz nebo na stránkách Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze: www.etf.cuni.cz
Kontaktní osoba: Filip Outrata, Ph.D.
Mail: outrata@etf.cuni.cz
V rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů se v úterý 21. ledna 2025 konala v kostele sv. Václava Na Zderaze v Praze každoroční ekumenická bohoslužba pro studenty, děkany, pedagogy a zaměstnance pražských teologických fakult a škol. Kázání připravil a přednesl student bakalářského oboru Teologie křesťanských tradic na Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy Ladislav Matějček. V závěru bohoslužby přítomné pozdravili generální sekretář Ekumenické rady církví v ČR Marián Čop, děkani všech tří teologických fakult Univerzity Karlovy v Praze: Jiří Vogel (HTF), Jaroslav Brož (KTF), Jan Roskovec (ETF), zástupci dalších škol a institucí: pražský biskup CČSH David Tonzar (VOŠ Husův institut teologických studií), Petr Jandejsek (VOŠ sociálně pedagogická a teologická Jabok) a Filip Outrata (Institut ekumenických studií, který spolupracuje s Evangelickou teologickou fakultou při podpoře bakalářského oboru Teologie křesťanských tradic). (MV)
Milé sestry a bratří v Pánu Ježíši Kristu, milí přátelé. Většina z nás je zde zřejmě proto, abychom našeho Nejvyššího a Nejmilejšího uctili a také více porozuměli tomu Božímu mystériu jediné, jednotné církve Kristovy. Jak může Hospodin mluvit o propojeném Kristově těle, jedné krásné Nevěstě Beránkově, když pohledem bez růžových brýlí – vidíme množství rozdělených sociálních bublin, samotářské poutníky životem a také ostrovy nebo spíše uzavřené světadíly obrovských hierarchických církví. A rádi bychom – právě dnes, právě teď a tady – se tomu Božímu ideálu zase o něco více přiblížili.
Díky Bohu, po desetiletích ekumenických dialogů, již v křesťanstvu existuje shoda na tom, že naše jednota nespočívá v ničem jiném a v ničem menším, než ve společné víře. Víra se opírá o věci neviditelné a neviděné. Ježíš o takové víře mluví s Tomášem, jak jsme právě slyšeli: Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili. Podobně list Židům říká, že víra je důkaz věcí, které nevidíme. Umíme té větě rozumět?
Když jsem si připravoval tohle zamyšlení, musel jsem si přiznat, že věci víry chápu jako výsostně osobní. Omlouvám se vám tedy předem za má osobní východiska a zároveň vám je čestně přiznávám. Ztotožňuji se plně s Nicejsko-cařihradským ekumenickým vyznáním. (Zanedlouho ho uslyšíme v pořadu Bohoslužby.) Pro dnešní příležitost chci zdůraznit svoji víru, že Ježíš vstal z mrtvých právě podle Písma, víru v Ducha Svatého, který je Pánem a dárcem života a který také promlouval ústy proroků.
Věřím osobně, že veškeré Písmo obou kánonů Bible, je inspirováno přímo Bohem. A že vzkříšení Ježíšovo, které je základem křesťanství, se odehrálo podle předem zapsaných slov proroků.
Při prvním pohledu na církev v naší zemi se zdá, jako by největší dělící čára vedla mezi katolickou a protestantskou komunitou. I nejtěžší ekumenické rozhovory se odehrávají právě na tomto poli. Osobním zkoumáním dospívám ale k názoru, že v podstatných základech víry, zvláště v přijímání Písma Svatého jako kritéria víry, mezi katolíky a protestanty panuje spíše shoda. Tyto dvě komunity se aktuálně učí vzájemné toleranci ve svých liturgických a ordinačních rozdílech. Naopak největší současná trhlinu vidím kolem důvěry Biblickému kánonu mezi tzv. liberály a evangelikály, případně letničními. Kolem rozeznání Bible jako skutečného Božího Slova a co pro nás z takové víry vyplývá.
Chci s vámi sdílet svou zkušenost z posledních dní, o které věřím, že by se mohla stát inspirací – skoro si troufnu říct – koánem – i pro vás. Koánem o víře Abrahama, otce všech věřících. Kde jinde začít o víře než u Abrahama. Možná jste slyšeli o centru Existenciální hagioterapie v rámci Pražské Bohnické léčebny.1 Hagioterapie je metoda léčby poruch osobnosti, pomocí rozjímání biblických příběhů. Renomovaný a důvěryhodný institut předkládá na svých stránkách podcast: Jak k nám mluví Bůh, aneb koho slyšel Abrahám. Týká se těžkého biblického místa, Boží výzvy Abrahamovi, aby obětoval svého syna Izáka. Není to tak dlouho, co jsem se na abiturientském večírku, který už pokročil hlouběji do noci, dostal s bývalým spolužákem právě na tohle téma. Chlapík, kterého si jednoznačně vážím a nemám žádný důvod si ho vážit přestat, mně v hovoru o křesťanství sdělil: všechno ok, ale jestli nějaký Bůh někomu řekne: obětuj svého syna – tak s takovým Bohem já rozhodně nechci mít nic společného. Rozumím. Pan doktor Remeš, hagioterapeut, se s podobným odmítnutím jistě setkal vícekrát. Navíc přidává legitimní otázku: Co udělá farář, za kterým přijde křesťan s požadavkem – pane faráři, Bůh mně řekl, že mám obětovat svého syna, tak já chci, abyste mně k tomu požehnal. Asi si nedovedeme představit faráře, který by něčemu takovému žehnal. Spíš se začne velmi rychle ohlížet po lékařské pomoci. Doktor Remeš si s výkladem příběhu Abrahama a zaslíbeného Izáka poradí takto: otec víry prostě a jednoduše ulít. To se stává i nám. Prostě to Abraham přehnal a hrnul se do něčeho, co mu rozhodně neřekl Bůh. Naopak, Boží milost se tady projevuje právě v tom, že Bůh Abrahámův úlet dokázal přikrýt. Na poslední chvíli nadpřirozeně zasáhl. Zajistil, aby zaslíbený dědic, jeden z praotců Izraele, nepřišel o život. Naštěstí je Bůh skvělý a dokáže zasáhnout tak, abychom nezničili jeho křehké dílo. Přístup k textu určitě možný a z mnoha, mnoha, mnoha důvodů rozumný.
Hagioterapeut má pravdu z hlediska péče o duševně nestabilního člověka. S tím nelze než souhlasit. Navíc prezentuje víru v milosrdného Boha, který nás nikdy nenechá v průšvihu. O takového Boha se můžeme opřít. A protože věříme ve vzkříšení Ježíše, víme, že i kdyby to s námi došlo až za hranice tělesné smrti – ani tam nás Hospodin nenechá padnout. Kdo věří ve mne – i kdyby umřel bude žít. Bůh nás nemůže zradit – bylo by to proti jeho podstatě.
Mám s podobným projevem Boží milosti silnou osobní zkušenost. Bůh zasáhl za vteřinu dvanáct, když už jsem se v černých myšlenkách ocital téměř na druhém břehu. Přesvědčen, že se chystám udělat správnou věc. Takže rozhodně neodmítám hagiotetapeutický pohled na Boží milost. V Abrahamově příběhu má ale jeden nedostatek. Je v přímém rozporu se Starým i Novým Zákonem.
Jak tedy Abrahamův příběh líčí Písmo Svaté? Přečtu hlavní verše z 22. kapitoly Genesis. Po těch událostech se stalo, že Bůh Abrahama zkoušel. Řekl mu: Abrahame! On odpověděl: Tady jsem. Bůh řekl: Nuže, vezmi svého syna, svého jediného, jehož miluješ, Izáka, a jdi do země Mórija. Tam ho obětuj jako zápalnou oběť na jedné z hor, o které ti povím. Abychom zamyšlení neúměrně nenatáhli v čase – prosím abyste si později celý příběh v Písmu připomněli sami. Končí takto: Hospodinův anděl zavolal z nebes na Abrahama podruhé a řekl: Při sobě jsem přísahal, je Hospodinův výrok: Protože jsi učinil tuto věc a neodepřel jsi mi svého jediného syna, proto tě jistě požehnám a tvé símě velice rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé símě zdědí bránu svých nepřátel. Ve tvém semeni si budou žehnat všechny národy země, protože jsi mne uposlechl.
A co o Abrahamově činu říká Nová Smlouva? „Vírou Abraham obětoval Izáka, když byl zkoušen; ten, který přijal ta zaslíbení, obětoval jediného syna, o kterém bylo řečeno: ,Z Izáka bude povoláno tvé símě.´ Usoudil totiž, že Bůh je mocen křísit i z mrt-vých. Proto dostal Izáka zpět jako předobraz budoucího vzkříšení.“ (Z listu Židům, 11. kapitoly o víře.)
Abrahamova víra ve vzkříšení. Neliší se snad Boží bezpodmínečná láska od lásky lidské právě tím, že se jedná o „milování až za hrob“? O lásku počítající se vzkříšením? Lásku přesahující až do života věku budoucího? Jan 3, 16: kdo v něho věří, má život věčný.
Neprokázal Abraham svou vírou ve vzkříšení dospělost ve víře i lásce? A nechválí ho Bůh Písma právě proto, že obstál ve zkoušce dospělosti? Dokázal se na Boží lásku spolehnout i když se jednalo o život. A to dokonce ne o život vlastní, ale o život vlastního dítěte? Nepředstavitelná zkouška víry. Jistě porozumíme, proč při pohledu z dálky může vypadat jako obraz šíleného Boha. A přitom se jedná o podobenství lásky Boží, která nás neopouští ani po smrti těla. Sahá daleko až za hrob.
Nenašli bychom zde podobnost s Petrovým chápáním lidské a Boží lásky, když káral Pána Ježíše za příliš tvrdá slova o vlastním utrpení a smrti? Ježíš mu odpověděl dost jednoznačně: Jdi ode mne, satane, protože nemáš na mysli věci Boží, ale věci lidské.
Texty Písma Svatého se zdají ukazovat, že se nejednalo o „Abrahámův úlet“, který Hospodin musel pracně napravovat. Naopak o jakousi zralost, dospělost ve víře, kterou Pán v Abrahamovi po celý jeho dlouhý život, skrze mnoho a mnoho zkoušek pečlivě pěstoval a budoval.
Domnívám se, že právě dospělost ve víře je to, co budeme potřebovat, pokud vyhlížíme jednotu Kristovy církve teď a tady. List Efezským to vyjadřuje výstižně: dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a plného poznání Syna Božího, v dospělého muže, v míru postavy Kristovy plnosti, abychom již více nebyli jako děti, zmítáni vlnami a hnáni každým větrem učení v lidské nestálosti, nýbrž abychom byli pravdiví v lásce a rostli všemi způsoby v toho, který je hlavou, totiž v Krista.
Dozrát do Abrahámovské dospělosti ve víře rozhodně nejsme schopni ze svých vlastních sil, byť by byly sebevětší. Takovou věc může s námi dokázat jedině Duch Boží v nás. Pokud my mu dokážeme předat otěže svého života.
Na cestě k dospělosti ve víře nám pomáhej nejdřív Abrahámův příběh – od našeho prvního zaslechnutého Božího volání, jako Abrahama Pán zavolal, aby vyšel z domu svého otce – až postupnými zkouškami, na cestě praktickým životem mezi lidmi, dozrál k otcovství.
Na cestě k dospělosti nám pomáhej porozumění, že biblické příběhy jsou Svaté a otevírají nám vstup do transcendentního prostoru, přestože z hlediska literární i historické kritiky, se nám v nich otevírá mnoho neprokazatelného a vědecky nedoložitelného.
Na cestě nám pomáhej Duch Svatý – podle Nicejsko-cařihradského vyznání, třetí Boží osoba, která aktuálně nám je nejblíž. Říká dokonce, že chce být v nás, vystavět si v nás svůj chrám. Nesmíme se ale zastavit u Letnic, nestačí, když zažijeme nějakou bouřlivou a emocionální Letniční zkušenost evokující 2. kapitolu Skutků. Skutky apoštolské mají také 4. kapitolu, kde dojde k opětovném naplnění Duchem a taky 13. kapitolu – kde jsou učedníci stále naplňováni radostí a Duchem Svatým. Duch Svatý chce, abychom se učili s Ním chodit den za dnem. On sám si v nás dobuduje kýženou jednotu pozemského křesťanstva. Pokud se budeme učit předávat vedení Jemu a pou-štět z rukou otěže našich lidských představ.
V Abrahamově příběhu jsem vám navrhl dva z možných přístupů k výkladu Písem, které oba jsou legitimní a oba rozhodně inspirativní. Na závěr si dovoluji položit vám osobní otázku:
Je Abrahámův příběh se synem Izákem o jeho „úletu“, o autosugesci? A následné milosti Boží, která je připravena zahlazovat naše přešlapy?
Nebo se jedná o neopakovatelnou Boží zkoušku svého vyvoleného? Otce víry Abrahama? O živoucí performanci, prorocký předobraz vzkříšení Pána Ježíše a stejně tak naznačení, co mohl zažívat Bůh Otec, když strpěl, aby jeho vlastní Syn byl pro nás obětován?
Nespěchejme s odpovědí. Evangelium, dobrá zpráva pro dnešní den zní takto: Nesuďte nic před časem, dokud nepřijde Pán, který osvítí i věci skryté a zjeví úmysly srdcí. A tehdy se každému dostane pochvaly od Boha.
1. Korintským 4, 5: Nesuďte nic před časem. Amen.
1 Institut Existenciální Hagioterapie: https://www.hagioterapie.cz (pozn. MV)
Otevíráme nový seriál věnovaný problematickým tématům v ekuméně. Vychází z otázek, které dostávám zejména od studentů bakalářského studia TKT na ETF UK. Seriál je plánován asi na rok. Pokud máte nějaké podněty k dalším tématům, sdělte mi je mailem: hradilek@etf.cuni.cz
Odpustky jsou čistě římskokatolickým specifikem. Nic takového nepraktikují ani pravoslavné církve, ani církve vzešlé z reformace, a dokonce ani jiné katolické církve jako starokatolíci či anglokatolíci. V Bibli o odpustcích nic nenajdeme. Téma nese těžkou historickou zátěž, kdy se např. z odpustků majících finanční podobu hradily křížové výpravy nebo stavba Svatopetrského dómu. Jak česká, tak světová reformace se proti praxi odpustků ostře vymezovala.
Kdykoli se římskokatolická církev (myslím tím její vedení) dostane do situace, kdy nějaké učení, či nějaká praxe je dále už neudržitelná, nikdy neřekne „spletli jsme se“. Buď si problému přestane všímat a nechá na něj zapomenout („vyhnít“), nebo se jej snaží reinterpretovat. Obě metody „řešení“ mají svá úskalí. Reinterpretace se týká i odpustků. Peníze už v nich nehrají žádnou roli, přesto se s odpustky nadále pracuje. Např. nedávno vyhlášený jubilejní rok 2025 je spojen s možností získat „plnomocné odpustky“. Existuje vatikánský úřad Apoštolská penitenciárie, která odpustkovou praxi řídí. V jejím čele stojí kardinál – hlavní penitenciář Svatého stolce. Oč tedy jde?
Celá konstrukce vychází z předpokladu, že za každým proviněním následuje trest. Tresty jsou kategorizovány na tzv, „věčné“ a „časné“. Věčné tresty následují po narušení vztahu k Bohu hříchem a mohou nám být pro zásluhy Ježíše Krista zcela odpuštěny. U katolíka se tak děje zpravidla skrze svátost smíření, ale i jiné způsoby klasická teologie připouští (např. vzbuzení „dokonalé“ lítosti). Časné tresty jsou důsledkem provinění před Bohem, která jsme způsobili sami sobě či vůči druhým (ale i např. vůči životnímu prostředí). Zahlazení těchto trestů je doménou odpustků. Proces zahlazení je situován jak do našeho pozemského života, tak života po smrti. K tomu byl ve 12. století vytvořen teologický konstrukt očistce.
Domnívám se, že představa očistce, jako dočasného stavu mezi pozemským životem a blaženým životem před Boží tváří koresponduje s modelem zcela spravedlivého Boha. Odráží lidskou představu spravedlnosti. Bůh chce přijmout do své slávy všechny lidi, ale ti větší hříšníci si musí déle počkat… Představa totálně milosrdného Boha je nám těžko srozumitelná. Míra provinění se dá měřit podle potřebné doby strávené v očistci. Pomocí odpustků lze tuto dobu zkrátit („částečné“ odpustky), případně zkrátit na nulu („plnomocné“ odpustky).
„Metoda“ krácení vychází z představy, že církev (rozuměj příslušné úřady) má k disposici „poklad“ dobrých skutků, jako modliteb, postů, poutí atd., kterými může disponovat a těm, kteří splní zadané podmínky z tohoto pokladu splatit jejich provinění.
Pro získání odpustku bylo třeba splnit zadané podmínky přesně (případně požádat o jejich změnu v případě nemožnosti je dodržet). Např. v příručce vydané před 90 lety v Olomouci se řeší, jak splnit podmínku návštěvy kostela. Dejme tomu máme pro získání odpustku podmínku navštívit 10x kostel a tam se pomodlit určené modlitby. Do této sumy ale není možné započítat účast na nedělní bohoslužbě, neboť tato návštěva kostela je povinná. Stejně tak není možné navštívit kostel a tam se po sobě 10x pomodlit sadu stanovených modliteb, ale je nutné vždy kostel opustit a znovu do něj vstoupit… Podobných „moudrých“ pravidel je uvedeno více.
Katolíkům radím nevěnovat této oblasti příliš mnoho pozornosti, nekatolíky prosím o toleranci. Změny v římské církvi probíhají pomalu. Dva kroky vpřed, pak krok stranou a jeden krok vzad… Vývoj je ale patrný. Zatímco v Kodexu kanonického práva z r. 1917 se odpustků týkalo 26 kánonů, v současně platném Kodexu z r. 1983 je to jen 6 kánonů.
Otázka uctívání kříže může být z ekumenického úhlu pohledu tématem kontroverzním. Vždyť právě určité směry v rámci reformace rušily výzdoby kostelů i symboly. Například za Jana Kalvína byly z kostelů odstraněny obrazy, oltáře a varhany, bohoslužby se omezily na kázání, modlitbu a zpěv žalmů.1 Někteří křesťané ke kříži přistupují pouze jako k symbolu, jiní kříž přímo uctívají, jiné Kristův kříž vede k tomu se při modlitbě pokřižovat. Například německý evangelický teolog Dietrich Bonhoeffer napsal z nacistického vězení: "Lutherův pokyn 'přežehnat se křížem' při ranní a večerní modlitbě pociťuji zcela spontánně jako velkou pomoc."2
Před přibližně 20 lety probíhala v rámci ČCE diskuse nad používáním symbolu kříže. K této diskuzi napsal Jan Kirschner článek „K chápání symbolu kříže v českém evangelictví“, který byl publikován na portále Christnet.eu. V článku přibližuje diskusi v rámci ČCE a z dokumentu církve k tomuto tématu cituje: „Nedůvěra vůči symbolu kříže v českém evangelictví je zapříčiněna především negativní historickou zkušeností s touto symbolikou v českých dějinách a zřetelnou převahou kalvinistických kořenů v českém protestantismu“.3 Sám Kirschner poté doplňuje: „Symbol kříže hrál důležitou roli jako znamení papežsko-císařské moci v době české reformace (křížové výpravy) i později v pobělohorské éře. Dějiny křesťanství u nás byly a dodnes někdy jsou interpretovány jako zápas kříže a kalicha, přestože již v 19. století najdeme volání po jeho překonání. Protiklad kříže a kalicha se v určité době stal spíše výrazem mocensko-politických koncepcí než autentickým výrazem víry.“4 A v závěru dodává: „Úsilí vyvolat rozhovor, který by ujasnil, do jaké míry je třeba ještě dnes setrvávat v historicky podmíněném obecném odporu k symbolu kříže v českém evangelickém prostředí, ukazuje na citlivost daného tématu a přerůstá i do otázek ekumenických a mezináboženských.“ 5
Jaké jsou tedy historické souvislosti s používáním kříže? A jaké zdroje s touto problematikou pracují? Na tyto otázky se pokusím odpovědět. Představím jednotlivé prameny, které se tímto fenoménem zabývají.
Symbol kříže vychází z toho, že byl na něm ukřižován Ježíš Kristus. Kromě zmínek z evangelií se na symbol kříže a jeho symboliku často odvolává apoštol Pavel. Zmíním tři příklady: „Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.“ (1. Korintským 1, 18); „Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět.“ (Galatským 6,14); „Neboť mnozí, o nichž jsem vám často říkal a nyní to s pláčem opakuji, žijí jako nepřátelé Kristova kříže.“ (Filipským 3,18).
Řada vědců se domnívá, že kříž byl zhotoven z borového dřeva, vážil okolo 75 kg, jeho výška dosahovala 3 – 4 metrů, příčné břevno mělo zhruba 2 metry a jeho objem byl přibližně 178 000 000 mm3. Každopádně celkový objem dochovaných relikvií nepřekračuje 4 000 000 mm3.6
Za panování císaře Konstantina zahájil jeruzalémský biskup Makarius vykopávky, během niž došlo k objevení Kalvárie, Božího hrobu a také bylo nalezeno dřevo svatého Kříže. To bylo uznáno za pravé a byla pro něj vystavena kaple. Dřevo svatého Kříže bylo poté v Jeruzalémě uctíváno již okolo roku 380. Zmínka o tom je například v Putování Egerie.7 V těchto dobách se rovněž zrodila tradice, kdy „na Velký pátek se věřící a mniši shromažďovali o osmé hodině ranní v kapli Kříže poblíž Kalvárie, načež se konal obřad uctívání svatého Kříže. Biskup seděl na svém stolci, před ním se nacházel stůl zahalený plátnem a kolem něj stáli jáhni. Pak byl přinášen stříbrný pozlacený relikviář, ze kterého se na stůl vyjmulo dřevo svatého Kříže s tabulkou (titulus crucis). Biskup vztáhl ruku nad svatou relikvii a jáhni spolu s ním dohlíželi, zatímco věřící jeden po druhém přistupovali ke stolu, ukláněli se a líbali kříž, dotýkali se jej i tabulky čelem a očima, ale nesměli se ho dotknout rukama.“8
Zmínek o uctívání kříže najdeme poměrně hodně. Například Jan Zlatoústý, který píše: „Vládci zdobí své diadémy křížem, symbolem Spasitelovy smrti; na jejich purpuru kříž; v jejich modlitbách kříž; na jejich zbroji kříž; na svatém stole kříž; na celém světě kříž. Kříž září jasněji nežli slunce.“ Cyril Jeruzalémský potvrzuje, že „celý obydlený svět je pln relikvií dřeva kříže“. Dva francouzští archeologové Letaille a Audollent objevili v roce 1889 v okolí Sétifu nápis z roku 359, který se kromě jiných relikvií zmiňuje také o „dřevu kříže a zaslíbené zemi, kde se narodil Kristus“). Francká královna Radegunda po odchodu do Poitiers obdržela od císaře Justina II. v roce 569 relikvii svatého Kříže. Klášter, který královna v Poitiers založila, se od té doby nazýval Svatého Kříže.9
Mezi historické zajímavosti například patří, že zmínky o uctívání symbolu kříže pohany jsou dochované ještě před Kristem. Také, že egyptští křesťané používali symboliku egyptského kříže (tzv. „anch“) na stavbách a stal se tak předzjevením křesťanského kříže či že arménská sekta chazingarů projevovala kříži bohopoctu.10
Otázkou přístupu ke kříži řešily i církevní koncily. II. nicejský koncil (787) sice stanovil, že „věřící mají projevovat úctu podobě „předrahého a životodárného kříže“, nicméně zdůraznil, že se nejedná o tzv. úctu latria – tedy o úctu k Trojjedinému Bohu. Zároveň stanovil, že kdo uctívá obraz, ten uctívá osobu, kterou obraz znázorňuje.11
Konstantinopolský koncil (869) rozlišoval mezi aspasmos („pozdravením“) a proskynésis („poklonou“), které přísluší svatému Kříži, a alethine latreia („skutečným klaněním“), jež mu nemá být prokazována.12
Tridentský koncil (1545–1563) přijal takovéto učení katolické církve: „[Posvátná synoda stanoví], aby se zvláště v kostelích uchovávaly a uctívaly obrazy Krista, Bohorodičky panny a jiných svatých a prokazovala se jim patřičná úcta a čest; ne proto, že by se věřilo, že v nich je přítomno nějaké božství nebo síla, kvůli nimž by byly uctívány, nebo že by se od nich něco žádalo nebo že by se k nim upírala důvěra, jak tomu kdysi bývalo u pohanů, kteří do model vkládali své naděje, nýbrž proto, že úcta, která se jim prokazuje, odkazuje na vzory, jež tyto představují; tak abychom se skrze obrazy, jež líbáme a před nimiž smekáme a ukláníme se, klaněli Kristu a uctívali svaté, kteří jsou jimi zpodobněni“.13
Uctívání kříže je převzato z liturgie, která má své historické kořeny v Jeruzalémě ve 4. století. Uctívání kříže bývá spjaté s připomínkou velikonočního příběhu ukřižování Ježíše Krista. Jako evangelijní těžiště se obvykle vychází z Janových pašijí. Uctívání kříže a v souvislosti s tím i komunio není jen o zamyšlení nad utrpením, ale i oslavou Krále, který podstoupil přechod ze smrti do života (Janovo evangelium 18. a 19. kapitola)14
O této bohoslužbě pojednává profesor Klemens Richter. Zmiňuje, že „přestavba struktury by mohla přispět k oživení: poselství obsažené ve čtení z Písma směřuje přece k oslavě kříže. Protože podle nového řádu se svátosti i svátostiny udělují, pokud možno v návaznosti na evangelium, mohlo by i uctívání kříže navazovat přímo na pašije, zatímco přímluvy by následovaly až při uctívání kříže. To se jeví jako přesvědčivé vtažení obřadu uctívání kříže do celku liturgie, přičemž by obec hrála aktivnější roli. V návaznosti na pašije a kázání by nabízel obřad kříže optické i meditativní, díky zpěvu dokonce i hymnické rozvinutí a zpřítomnění slyšeného, jež by bylo shrnuto v přímluvách týkajících se celého světa. Oživen může být ale i samotný obřad uctívání kříže. Přitom jsou rozhodující dvě věci: všichni, tedy celá shromážděná obec, musí mít možnost se zúčastnit a neměl by existovat rozdíl v uctívání mezi klérem (a služebníky oltáře) na jedné straně a ostatními na straně druhé. Misál k formě říká: „všichni přecházejí kolem kříže a jednoduchým pokleknutím (nebo jiným vhodným způsobem) vzdají úctu“. A zde je opět rozhodující, že každému jednotlivci musí být umožněno, aby vyjádřil vnějším znamením svůj vnitřní postoj k Ukřižovanému.“15
Podíváme se na několik zdrojů, které popisují obřady Velkého pátku, při níž docházelo k uctívání kříže. V této kapitole budu vycházet z publikace „Mysterium paschale“ od Františka Kunetky, ale nejen z ní.
Poutnice Egeria, která ve 4. století podnikala pouť do Svaté země, sepsala o svých zážitcích vyprávění, kde píše: „Nejprve se čte z Žalmů, kde se mluví o utrpení, čte se ze spisů apoštola nebo z listů apoštolských nebo ze skutků, kde co řekli o utrpení Páně, jakož i z evangelií se čtou místa, kde trpí, též se čte z proroků, kde předpověděli utrpení Páně, také se čte z evangelií, kde se mluví o utrpení. A tak od šesté hodiny až do deváté se stále takto čtou čtení nebo říkají hymny, aby se ukázalo všemu lidu, že cokoli řekli proroci o utrpení Páně, že se stane, se také stalo, jak se ukázalo skrze evangelia a spisy apoštolů. A tak po ty tři hodiny se všechen lid učí, že se nestalo nic, co by dříve nebylo řečeno, a nic nebylo řečeno, co by se zcela nesplnilo.“16
Dále Egeria popisuje, že na Velký pátek dopoledne věřící uctívají relikvie jako sloup bičování na Sionu či dřevo kříže, nicméně tato uctívání se děje v prostoru Post crucem (tedy se jedná o prostor v jižní boční lodi baziliky před malou kaplí sv. Kříže na golgotské skále). Toto uctívání má tedy spíše soukromý charakter a není součástí hlavní oficiální bohoslužby. Je tedy časově i prostorově odděleno od hlavní bohoslužby slova, která má klasické prvky: čtení, zpěv, modlitba. Uctívání probíhá tak, že lid postupně prochází a pokloní se, nejprve se dotkne čelem a pak i očima kříže a nápisu a políbí kříž. Nicméně nikdo nevztahuje ruku, aby se kříže dotkl. Kunetka dále zmiňuje, že v Jeruzalémské velkopáteční liturgii se k anamnetickému rozměru připisuje i rozměr mimetický.17
Dalším zajímavým zdrojem je liturgická kniha Ordo Romanus XXIII. Kunetka připomíná, že ordines označují, které jsou popisem obřadu, nicméně obsahují modlitební texty. Konkrétně Ordo Romanus XXIII je ale výjimečný v tom, že popisuje papežskou liturgii podle svědectví účastníka liturgie z východofranské oblasti z let 700-750. Kunetka poté popisuje obřad následovně:18
„Obřad začíná kolem 8. hodiny (což defacto je 2. hodina odpolední), kdy vychází průvod z Lateránské baziliky a směřuje do stacionárního chrámu sv. Kříže Jeruzalemského. Papež jde bos, podobně i ostatní služebníci. Dva klerici nesou pochodně, papež v pravé ruce drží kadidelnici, levou ruku mu podpírá arcijáhen. Za papežem nese jiný jáhen ostatky sv. Kříže, umístěné ve schránce, zdobené drahými kameny, v její dutině je silně vonící balzamovací směs. Podoba procesí vykazuje byzantské rysy, vůně balzámu ve schránce relikviáře, papež sám nese kadidelnici a okuřuje, římskému obřadu by však spíše odpovídalo, aby papež nesl relikviář, jiný klerik by se pak ujal okuřování. Celé procesí za zpěvu žalmu 119 putuje do římského chrámu sv. Kříže Jeruzalémského, představuje tak „křížovou cestu“, kdy papež v roli Krista, arcijáhen přijímá funkci Šimona z Kyrény. Vlastní liturgii pak OR 23 popisuje takto: Jakmile přijdou k bazilice sv. Kříže, vstoupí do chrámu, jáhen položí schránu s relikvií na oltář a papež ji hned otevře. Pak se před oltářem položí na tvář k modlitbě a poté, co povstane, schránku políbí a jde k sedadlu, kde zůstane stát. Na jeho pokyn políbí kříž na oltáři biskupové, presbyteři, diakoni a subdiakoni. Potom schránku přinesou k chrámové mříži, kde jí políbením uctívá ostatní lid. Mezitím však, když relikvii už uctil papež, hned vystoupí na ambon subdiakon a začne číst text z proroka Ozeáše.19
Kunetka poté doplňuje, že ctění relikvie má opět soukromý charakter a je možné, že uctívání kříže původně nebylo součástí bohoslužby, ale mohlo být doplněno, a to konkrétně ze svátku Povýšení sv. Kříže. Ten byl zaveden v Římě mezi lety 683-752. Až po ctění relikvie papežem je zahájena bohoslužba slova, kříž je nicméně uctíván klérem a také poté ostatním lidem. Kunetka dále uvádí, že dle OR 23 pozornost věřících byla spíše zaměřena k projevům adorace kříže než k přednášeným biblickým textům a poukazuje, na určitou „liturgickou dvojkolejnost“. Kdy soukromá zbožnost, tedy uctívání se překrývá s probíhající oficiální liturgií. 20
Dalším zdrojem je text Gelasiánského sakramentáře. Jedná se o liturgickou knihu pro presbyteriální liturgii římských titulárních kostelů, která vznikla okolo poloviny 7. století. Nicméně byla populární i v mimořímských oblastech.21 Kunetka k němu říká následující: „Zde popsaná liturgie začíná tedy o 15. hodině shromážděním v chrámu, nekoná se žádné procesí, kříž je ještě před zahájením umístěn na oltáři. Kněz a ostatní přicházejí v mlčení, místo prostrace je po výzvě jáhna pouze pokleknutí před modlitbou. Uctění kříže se už nekoná během bohoslužby slova, ale až po skončení přímluv a také až po přinesení těla a krve Páně na oltář. Kněz uctí kříž ještě před modlitbou Páně, ostatní (včetně kléru) až potom. Pro ně je adorace kříže spojena s obřadem přijímání: přicházejí dopředu před oltář, uctí kříž a přijímají.“22 Kunetka dále poukazuje na to, že dle Gelasiánského sakramentáře, na rozdíl od papežské velkopáteční bohoslužby v OR 23, obřad uctívání neprobíhá paralelně s bohoslužbou slova, ale je spojen s obřadem přijímání, což OR 23 není. Nelze zároveň z textu vyčíst jakým způsobem byl kříž uctíván.23
Další praxí, kdy je spojen obřad přijímání s uctíváním kříže zaznamenává liturgická kniha Ordo Romanus 24. Tato praxe byla v mimořímské presbyteriální liturgii („extra Urbem“). Tato liturgická kniha obsahuje pokyny od středy až do soboty celého předvelikonočního týdne. Večerní bohoslužba pak zahrnuje po přímluvách další dva obřady – a to právě uctívání kříže a přijímání. Pokyny v OR 23 se snaží o koordinaci dvou bohoslužeb – odpolední papežské a presbyteriální liturgii v Římě.24
Úryvek z textu OR 24 pak zní takto: „Po přímluvných modlitbách je před oltářem připraven kříž, který přidružují dva akolyté, mezi ním a oltářem je zachován prostor. Když je před kříž přineseno klekátko, přijde biskup, uctí kříž políbením, potom i biskupové, kněží, jáhnové a podle pořadí i ostatní, nakonec lid. Biskup se vrátí ke svému sedadlu, zatímco všichni uctívají. ……Biskup sedí na sedadle, mezitím lid uctívá kříž. Když biskup nebo lid uctívají kříž, zpívá se stále antifona a říká se Žalm 118. Poté, co byl kříž uctěn a odnesen zpět na své místo, sestoupí biskup před oltář.“25
Kunetka poukazuje na jasnou strukturu velkopáteční liturgie: bohoslužba slova, uctívání kříže, během uctívání přenesení těla Páně a nekonsekrovaného vína na oltář, modlitby Otčenáš a „Vysvoboď nás“, vložení těla Páně do kalicha s vínem, přijímání v tichu. A zároveň poukazuje na třídílnou strukturu velkopátečních obřadů, která svým způsobem přetrvává dodnes: bohoslužba slova – uctívání kříže – přijímání.26
Za zmínku jistě stojí zmínit Svátek Povýšení svatého kříže. Ten se začal slavit v Římě ke konci 7. století, nicméně určité prameny nastiňují, že svátek mohl existovat již dřív. Jedná se o svátky 3. května a 14. září. Svátek 3. května se nazývá svátek „Nalezení svatého Kříže“ a poukazoval na nalezení dřeva svatého Kříže sv. Helenou. Svátek „Povýšení svatého Kříže“ slavený 14. září pak připomínal znovu získání kříže císařem Herakleiosem zpět od Peršanů.27 Zajímavostí je, že svátek 14. září rovněž připomíná také Ekumenický lekcionář.28
Otázka používání kříže bývá v protestantských církvích diskutována. Zároveň nebývá úplně odstrkovaná. Příkladem je Evangelická církev metodistická. O „rozjímání u kříže“ se zmiňuje ve svém dokumentu Kniha bohoslužeb Evangelické církve metodistické z roku 1992: „Pokud je to žádoucí, lze v tuto chvíli přinést do kostela jednoduchý dřevěný kříž a umístit ho tak, aby byl lidem na očích. Při rozjímání a nářku je možné účastníky vyzvat, aby neformálně přišli dopředu a krátce poklekli před křížem nebo se ho dotkli.“29
Nejvíce inspirativní pro mě byl přínos II. Nicejského koncilu, který stanovil, že „kdo uctívá obraz, ten uctívá osobu, kterou znázorňuje“. Přesto si myslím, že tato otázka je i nadále ekumenicky žhavá.
1 Roland Frölich: Dva tisíce let dějin církve, Vyšehrad 1999, s. 138
2 KIRSCHNER, Jan. K chápání symbolu kříže v českém evangelictví. Online. In: . 2003. Dostupné z: https://www.christnet.eu/clanky/2813/k_chapani_symbolu_krize_v_ceskem_evangelictvi.url. [cit. 2024-12-17].
3 Tamtéž
4 Tamtéž
5 Tamtéž
6 CABROL OSB, J. M. Fernand. Svatý Kříž. Online. Dostupné z: https://www.tedeum.cz/2023/04/02/svaty-kriz/. [cit. 2024-12-17].
7 Tamtéž
8 CABROL OSB, J. M. Fernand. Svatý Kříž. Online. Dostupné z: https://www.tedeum.cz/2023/04/02/svaty-kriz/. [cit. 2024-12-17].
9 Tamtéž
10 Tamtéž
11 Tamtéž
12 Tamtéž
13 CABROL OSB, J. M. Fernand. Svatý Kříž. Online. Dostupné z: https://www.tedeum.cz/2023/04/02/svaty-kriz/. [cit. 2024-12-17].
14 RICHTER, Klemens. Uctívání kříže – střed velkopáteční liturgie. Online. Dostupné z: https://www.getsemany.cz/node/379. [cit. 2024-12-17].
15 RICHTER, Klemens. Uctívání kříže – střed velkopáteční liturgie. Online. Dostupné z: https://www.getsemany.cz/node/379. [cit. 2024-12-17].
16 KUNETKA, František. Mysterium paschale:, s.90
17 Tamtéž, s. 91-92
18 KUNETKA, František. Mysterium paschale:, s 93.
19 Tamtéž, s. 93-94
20 Tamtéž, s. 94-95
21 KUNETKA, František. Mysterium paschale:, s 97
22 Tamtéž, s 98
23 Tamtéž, s 98
24 Tamtéž, s 99
25 Tamtéž, s 100
26 KUNETKA, František. Mysterium paschale:, s 100-101
27CABROL OSB, J. M. Fernand. Svatý Kříž. Online. Dostupné z: https://www.tedeum.cz/2023/04/02/svaty-kriz/. [cit. 2024-12-17].
28 The Revised Common Lectionary. Online. Dostupné z: http://commontexts.server311.com/wp-content/uploads/2015/11/RCL_YearA_Web.pdf. [cit. 2025-01-17]
29 Kniha bohoslužeb Evangelické církve metodistické, s. 291
Jeruzalém z Ježíšovy doby byl zcela zničen v roce 135, kdy Hadrián potlačil Bar Kochbovo povstání, a nechal město v troskách. Římané na místě bývalého Jeruzaléma vystavěli vojenskou kolonii Aelia Capitolina. Na předpokládaném místě Ježíšova ukřižování a hrobu postavili Venušin chrám. Na Sionu, který teď ležel mimo jihozápadní roh Aelii, se nacházelo nejspíše jediné křesťanské centrum bohoslužeb před Konstantinem. Na počátku 4. století s konstantinovským osídlením se situace v této římské kolonii změnila – byla připravena pro křesťanskou urbanizaci. Mohly se stavět stavby pro bohoslužby a svatyně na místech tradičně spojovaných s Kristovým životem.1 Ke konci 4. století se vliv (teď už) Jeruzaléma projevil v Římě stavěním chrámů, které odpovídaly jednotlivým stacionárním místům Jeruzaléma.2
V Konstantinově době vznikl na Golgotě komplex dvou liturgických staveb, a to bazilika Martyrium a rotunda Anastasis. Ve středu rotundy byl hrob, který byl považován za Ježíšův. Mezi bazilikou a rotundou stálo atrium nazývané svatou zahradou, která měla připomínat zahradu Eden. Komplex zahrnoval i další stavby jako například biskupskou rezidenci nebo baptisterium. Byl zde také zachován vrchol Golgoty s velkým dřevěným křížem anebo místa pojící se se smrtí Adama a obětování Izáka.3
Obdobou Martyria je římská bazilika Svatého Kříže v Jeruzalémě. Je to jeden z nejstarších chrámu v Římě a patří mezi sedm římských poutních kostelů. Tento chrám vyšel ze sálu paláce Palazzo Sessoriano, který byl kolem roku 320 z popudu císařovny Heleny přeměněn na křesťanskou baziliku. Nejdříve byla využívána jako palácová kaple. Císařovna do ní dala přivézt částí Kristova kříže, nalezeného na Golgotě v Jeruzalémě a rozptýlila tu hlínu z Kalvárie. V současné době jsou dvě největší dochované části kříže vystaveny v Kapli relikvií. Řehoř I. Veliký z této baziliky vytvořil titulární kostel.4
Dvojnicí Anastasis je římská bazilika sv. Anastasie, která byla postavena na přelomu 3. a 4. století nejspíše římskou ženou Anastázií a je zasvěcena mučednici Anastázii ze Sirmia. Bazilika byla domovskou farností svatého Jeronýma.5
V Betlémě, které se nachází asi pět mílí jižně od Jeruzaléma, nechal Konstantin postavit baziliku Narození Páně na místě ,mystických jeskyní´. V bazilice stála nad původní jeskyní narození Krista svatyně. Bazilika sloužila jako strážní kostel.6
V Římě je bazilice Narození Páně protějškem bazilika Panny Marie Maggiore, která byla postavena začátkem 5. století a dnes patří Vatikánu. V polovině 4. století dal papež Liberius postavit starší baziliku Panny Marie, která však nejspíš nestála na samém místě jako dnešní bazilika. Po Efezském koncilu, který potvrdil Pannu Marii jako Bohorodičku, se zvýšila mariánská úcta. Papež Sixtus III. tedy dal vystavět novou, větší baziliku a zasvětil ji Panně Marii.7
Křesťané přenesli název Sion z oblasti Chrámu do jihozápadního rohu města za hradby. To bylo místem horního trhu, proto se mluví o ,výstupu´ na Sion. Tento Sion je místem, kde se křesťanská komunita usadila po zničení Chrámu v roce 70 pod vedením Jakuba, prvního biskupa jeruzalémské obce. Také bylo považováno za místo, kde Ježíš slavil Poslední večeři a kde učedníci očekávali Letnice. Bazilika zde byla nejspíše postavena během 5. století.8
Obdobou je římská bazilika sv. Petra. První bazilika byla postavena Konstantinem na místě, kde byl podle tradice pohřben sv. Petr a kde byl kolem hrobu už v polovině 2. století modlitební prostor, kam putovali křesťané. Stavba baziliky byla zahájena roku 324 a roku 329 byla vysvěcena papežem Silvestrem I. V roce 800 zde byl papežem Lvem III. korunován císařem Karel Veliký. Budoucí císař měl pokleknout na kruhový červený kámen, který byl domněle přivezen z Davidova chrámu v Jeruzalémě. Ve 14. století, době avignonského zajetí papežů, bazilika hodně zchátrala. Proto papež Mikuláš V. roku 1451 vydal dekret na výstavbu nového chrámu sv. Petra.9
Bazilika Eleona byla vystavěna roku 325 opět Konstantinem. Stála na místě, kde se údajně Ježíš setkával s učedníky. Název byl odvozen od řeckého názvu samotné hory. Byla to třetí stavba nad ,mystickými jeskyněmi´- tentokrát to byla jeskyně, kde podle legendy Ježíš vyučoval.10
Obdobou Říma je bazilika sv. Pavla za hradbami, která byla Konstantinem postavena ve 4. století vně městských hradeb nad hrobem apoštola Pavla. Po apoštolově popravě postavili jeho stoupenci nad hrobem pamětní síň, kterou křesťané chovali ve velké úctě. Bazilika, která byla nejdříve malým kostelíkem, byla postupně rozšiřována, až byla do roku 1823 větší než bazilika sv. Petra, kdy byla sežehnuta požárem. Při rekonstrukci v 19. století byly na obvodových stěnách baziliky vytvořeny fresky s hlavami všech papežů od sv. Petra až po současnost.11
Betánie, kde stojí bazilika Lazarium, se nachází asi 3 kilometry na východ od Jeruzaléma. Bazilika je postavena na místě Lazarova hrobu a slavilo se v sobotu před Velkým týdnem, kdy byl Lazar vzkříšen.12
Řím má obdobu v bazilice sv. Vavřince, která v současné době patří Latinskému jeruzalemskému patriarchátu. Bazilika je postavena na místě hrobu sv. Vavřince, který byl jedním z prvních sedmi jáhnů a byl roku 258 umučen, a hrobu sv. Štěpána, prvomučedníka. Je zde pohřbeno 5 papežů. Na počátku se zde nacházelo malé oratorium postavené Konstantinem. V 6. století nechal papež Pelagius II. na tomto místě vystavit kostel a ve 13. století se zde postavil další kostel. Obě stavby byly sjednoceny v rámci programu obnovy města.13
1 Viz BALDOVIN, John F. The Urban character of christian worship. ROMA: Institutum studiorum orientalium, 1987, str. 45-46.
2 HRADILEK, Pavel. Římská liturgie, Institut ekumenických studií v Praze, 2006, str. 5.
3 Viz HRADILEK, Pavel. Getsemany- Stationární bohoslužby. Dostupné online: Stationární bohoslužby | Getsemany.
4 Viz Bazilika Svatého Kříže v Jeruzalémě. Dostupné online: Bazilika Svatého Kříže v Jeruzalémě – Wikipedie (wikipedia.org).
5 Viz Bazilika svaté Anastazie. Dostupné online: Sant'Anastasia al Palatino – Wikipedie (wikipedia.org).
6 Viz BALDOVIN, John. F., str. 50.
7 Viz Bazilika Panny Marie Maggiore. Dotupné online: Bazilika Panny Marie Sněžné – Wikipedie (wikipedia.org)
8 Viz BALDOVIN, str. 49.
9 Viz Bazilika sv. Petra. Dostupné online: Bazilika svatého Petra – Wikipedie (wikipedia.org).
10 Viz BALDOVIN, str. 51.
11 Viz Bazilika sv. Pavla za hradbami. Dostupné online: Bazilika svatého Pavla za hradbami – Wikipedie (wikipedia.org).
12 Viz GETSEMANY-Stationární bohoslužby.
13 Viz Bazilika sv. Vavřince. Dostupné online: Bazilika svatého Vavřince za hradbami – Wikipedie (wikipedia.org).
Příležitostí pro slavení křesťanské liturgie je mnoho. Patří k nim i události, které nejsou zrovna veselé. Jedná se o situace, kdy je třeba se vypořádat se smutkem po tragickém dění a společenství věřících tak při liturgii slaví skutečnost, že Bůh přichází i do těchto chvil. Důležitá je takováto bohoslužba i pro přítomné, kterých se nešťastná situace přímo dotkla. Zejména tím, že nezůstávají sami a je jim zvěstována Boží blízkost. Mnohdy jsou liturgie při těchto příležitostech navštěvovány i lidmi, kteří za běžných okolností o křesťanskou víru nejeví zájem. Nejen tento fakt pak klade v takové situaci na předsedajícího liturgie velké nároky pro pastorační citlivost, které se ne vždy dostává. Jedním ze znaků těchto liturgii je také to, že bývají ekumenické. Potřeba vyjádřit sounáležitost s truchlícími a někdy bohužel i pozůstalými je naštěstí větší než denominační rozdíly. 1
Specifické téma, kterým liturgie po neštěstí jistě je, zejména kvůli uvedeným znakům, se odráží i na její struktuře. Podíváme-li se na konkrétní pořady bohoslužeb konaných ať už po tragédiích v Norsku 2011, Londýně 2005, či Praze 2023 můžeme si udělat obraz o struktuře liturgie, konané při podobných příležitostech.2
Jako každá liturgie i tato začíná úvodem. Ten může tvořit např. trojiční votum s apoštolským pozdravem a vstupní slovo s modlitbou. Typickým znakem těchto liturgií je ovšem zařazení určitého symbolického úkonu, který může mít různé podoby. Od prostého rozsvícení svíce až po rozvinutou formu, kdy se čtou jména obětí a recituje báseň. Tato část liturgie je pochopitelně ta nejsmutnější, ovšem z pastoračního a psychologického hlediska ta nejdůležitější. Tento úkon je tím, co přítomným pomáhá se se situací vyrovnat, vyjádřit smutek a tvoří obvykle nejdůležitější prvek celé liturgie. Smutečnímu tématu bohoslužby pochopitelně odpovídá i výběr biblických čtení, která se obsahem rovněž týkají utrpení či smrti. Osobně se přikláním k tomu, aby čtení byla krátká např.: Iz 40:28–31; 2Kor 1:3–4; Ř 8:18–39. Kázání se při těchto liturgiích řídí tím, aby bylo výkladem textů s nadějným i útěšným vyzněním a ve smutné situaci tak bylo posilou. Je na místě zmínit, že skrze Kristovo utrpení je i v tom našem lidském Bůh přítomný a stojí nám na blízku. Bohu lidské utrpení není lhostejné a bere ho vážně, dokonce tak, že jím sám prošel. Je možno zařadit též tématiku Bílé soboty, kdy lze rozpracovat myšlenku Božího mlčení. Dalším typickým znakem liturgie je zaměření přímluvných modliteb k neštěstí, které se stalo. Shromáždění prosí za uzdravení obětí, o pomoc pro pozůstalé, za všechny, kterých se tragédie dotkla vč. zdravotníků, hasičů a dále také za zastavení všech, kteří zlo páchají. Po přímluvách může následovat modlitba Páně. Pokud se rozhodneme mimo přímluvy, zařadit i modlitby díků (přikláním se k začátku bohoslužby v rámci úvodní modlitby), ty by měli směřovat k poděkování za dar lidské solidarity, schopnosti pomáhat, za záchranáře, hasiče atd. V závěru bohoslužby pak stojí požehnání. V případě že je bohoslužba ekumenická, je vhodné, aby bylo pronášeno všemi duchovními.
Kromě tématu neštěstí, jak již bylo zmíněno výše, podobné liturgie bývají ekumenické navíc s účastí lidí, běžně církevní bohoslužby nenavštěvujících. Jak ovšem uvádí také dokument Evangelické církve v Porýní3, bohoslužba musí klást důraz především na pochopení přítomných a tomuto úkolu musí ustoupit i zažité typické prvky dané denominace. Bohoslužba má vytvářet prostředí, které mj. umožní sdílení smutku a bolesti za použití zmíněných specifických symbolů a obřadů. Celková forma liturgie musí být jasná a klidná, což opět někdy vyžaduje ústupek z konfesní podoby liturgie a týká se to i výběru hudby. Asi nejdůležitější je pak opatrnost ve slovech a úkonech, která platí primárně pro předsedajícího. Některé teologické koncepty mohou přes svou pravdivost působit pastoračně a psychologicky velmi necitlivě. Nesmí se proto stát, aby s ohledem na přítomné, kterých se tragédie dotkla, liturgie utrpení prohlubovala. Ohled by se měl brát i na to, že shromáždění účastníci mohou pocházet z různých prostředí a typický církevní, či konfesní jazyk, by pro ně nebyl srozumitelný a účel bohoslužby by tím ztrácel význam. Nesmí se zapomínat na smysl a samotnou podstatu liturgie, při které do ní mají být zahrnuti všichni přítomní. Celkově by pak bohoslužba měla vyznít ve smyslu toho, že Bůh je uprostřed neštěstí i krize stále přítomný, a z toho důvodu mohla být součástí dlouhodobého procesu uzdravení z psychologicko-náboženského hlediska. Tato zmíněná specifika se pak odrážejí i do podoby eulogické modlitby. Zejména v její anamnestické části je třeba zmínit události, při kterých se Bůh k lidem sklání a pomáhá jim, např.:
Všemohoucí Bože, náš nebeský Otče, který jsi dárcem útěchy a síly. Vždy jsi nablízku těm, kdo trpí; svůj lid si vyvedl z egyptské poroby, věrnému služebníku Jóbovi si po dlouhém období útrpného zkoušení dal nový smysl života a poslal jsi i svého Syna, aby trpící utěšoval svou přítomností a sám bolest zakusil až do krajnosti smrti a opuštění. Proto Tě prosíme: Osvěcuj svou přítomnou milostí temnotu bolesti, potěšuj nás v našem zármutku a dávej nám vědomí toho, že Ty nás nikdy neopouštíš a naději věčného života, kde už žádná bolest ani utrpení nebudou. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána a bratra, který s Tebou v jednotě Ducha svatého, žije a kraluje navěky věků. Amen.
Bohoslužba konaná při příležitosti neštěstí je specifickým žánrem křesťanské liturgie a je důležitá zejména z pastoračního hlediska. Jedná se o příležitost, kdy je všem, kterých se tragédie dotkla, zvěstována Boží blízkost i uprostřed tíživé bolesti a zármutku. Struktura liturgie se musí tomuto účelu podřídit. Měla by obsahovat symbolický úkon, který smutek vyjádří a zároveň přinese naději. Potřebám tomuto liturgickému tématu se přizpůsobuje výběr biblických čtení, vyznění kázání, výběr písní i celková struktura a jazyk bohoslužby vč. eulogické modlitby a požehnání. Často tento úkol vyžaduje nejen vysokou pastorační citlivost k přítomným, ale i konfesní ústupky, a to mnohdy i z důvodu toho, že bohoslužba překračuje denominace a je tedy ekumenická.
Postoj k ministériím není zrovna silnou stránkou naší obce. Ale nemíním tu ani lobbovat, ani moralizovat. Rád bych povzbudil ty z přítomných, kteří se od rozhodnutí následovat ve služebnosti svého Pána a Krista Ježíše nenechají odradit ani pocity marnosti, ani nezájmem nebo nevděkem obsluhovaných.
Pokud se služba stala někomu opravdovým povoláním, může s ním vystoupat opravdu vysoko. To platí i v sekulárním světě. Ježíše vynesla až na čestné místo vedle Otce – „po jeho pravici“, vyznáváme.
V naší obci se plénum rozhodlo, že z palety možností služby jednotlivce jeho společenství v obci vyzvedneme jako znamení Ježíšova způsobu jen dvě klasická: lektorát a akolytát. Většina našich současníků vzala za svou postmoderní povznesenost nad každou instituci, ty církevní nevyjímaje: mohou se totálně odevzdat v lásce i bez svatby, mohou léčit i bez diplomů. Také Ježíš je prý manželem církve - a bez papírů. A nerozpakoval se léčit slepé nebo malomocné, posedlé i křísit mrtvé i bez požehnání úřadů, říkají.
Ovšem když šlo o martyrii, o svědectví o víře evangeliu, tu i Ježíš kupodivu volí formu instituce, ustanovuje Dvanáct a ustanovuje Sedmdesát dva. Víra je něco jako klíč ke spáse. To nelze říci o mnoha jiných třeba i nepochybně užitečných známkách charakteru.
Otázka tedy zní: Je už v naší době povolání sloužit kvůli víře evangeliu přece jen přežitkem a máme se spíš věnovat službě tehdy, kdy do toho máme chuť a služba podle toho bude i vypadat?
Pokud si nevykládáme výraz: „následovat Krista“ příliš volně, nemáme zrovna moc cest k realizaci základního rozhodnutí ohledně takové služebnosti, která není jen kratochvílí nebo jinou „hrou na…“ Jde o rozhodnutí, které patří k Ježíšovu testamentu, k jeho osobnímu odkazu. Pavel nazývá pokřtěné dědici Kristovými. Týká se to nás všech, ať si myslíme o institucionalizovaných službách cokoli.
Každý křesťan vědomý si dospělé odpovědnosti za naroubování na vinný kmen se jménem Ježíš musí sám sobě dřív nebo později najít svůj osobní vztah k takovému testamentu.
Smysl služby není jen v tom, že někomu potřebnému se dostane pomoci. Velký, možná i větší význam má služba pro toho, kdo jí druhému poskytne. Když se rozhodl Ježíš umýt svým přátelům nohy, vedl podle Jana při tom pozoruhodné úvahy. Mezi jiným třeba tuto: „I vy jste už čistí…Ale když neumyju, nebudeme mít spolu podíl.“1 Jinými slovy: služba sjednocuje víc než sdělení idejí i sdílení prožitků, toho všeho se už Ježíšovým přátelům dostávalo napořád. Jsou vztahy, které se kvalitativně proměňují právě díky službě.
Mám občas nepříjemný dojem, že příliš snadno říkáme Ježíšovi: Mistr a Pán. Všimněme si: Každá místní církev začíná jako obletovaná nevěsta, uzrává však jen následováním Mistra sloužícího, ne levněji. Teprve ve službě nevěsty má šanci odhalit svoji pravou identitu, kterou nevnímala v roli pouze zamilované, ale nikoli veřejně zaslíbené.
Evangelista Lukáš (L 17, 5-10) upozorňuje na souvislost, která mnohým zpravidla uniká:2 v perspektivě eschatonu patří naše osobní víra mezi základní předpoklady spásy. Její kultivace patří k základům křesťanské strategie. A tahle víra ve službě radikálně sílí.
Patří k logice věci, že Kristus-ženich zdobí svoji nevěstu-církev, ale zůstává i pak jejím pánem. A protože tenhle její Pán přišel, aby sloužil (Mk 10, 45), je jistě i celá i pravda slávy nevěsty od té chvíle právě v této služebné pozici.
A tedy do třetice: Patří k logice boží pedagogiky vlastní jedinečná zkušenost s procesem, který zjevuje v umývání nohou Janovo evangelium. Ježíš tam trpělivě lámal Petrův odpor k umývání jeho nohou a vysvětluje, proč mu na tom záleží: jde přece o obě strany vztahu!
Ježíš jako mistr apoštolů trvá na služebném charakteru těch, kdo chtějí patřit mezi jeho přátele a dědice. Všichni díky službě zrajeme. Obsluhující i obsluhovaní. Služba se děje jako požehnání tam, kde služebník je přijat. Kritériem přátelství s Ježíšem je, jak čteme, vzájemná sebevydanost, schopná i ochotná vzájemně si sloužit a dokonce i sloužit světu.3
Ti, kdo přijali trvalé a tak či onak veřejné pověření k službě uvnitř církve, přikývli nejen k nějaké spoluúčasti na procesech, které věřící obec očišťují, kultivují a někdy utěšují, jindy napomínají či povzbuzují. Jejich před církví stvrzené ano je stvrzením povolání. Má-li pravdu apoštol Pavel v listu Římanům (Ř 8, 27-30),4 je povolaný zároveň v naději, že je i vyvolen a ospravedlněn.
Nic z toho nepolemizuje s lidskou svobodou, kterou týž apoštol tak vášnivě hájil. Svobodě člověka to nejen neškodí, ale prospívá.
Pokud je svobodou naše umění uhájit si prostor pro rozhodování mezi variantami řešení, putování k cíli, mezi cíli a mezi cenami, které jsme ochotni platit za plnou spoluúčast na takovém následování Krista, pak je institučně podepřená služba svědectvím svobody odpovědné.
A ještě týž apoštol o pravidlu, které rozlišuje ukazatele a směrníky našich cest do značné míry jinak, než nám předkládají moralisté a jiní ctitelé dokonalých vlastností člověka.5 Apoštol tady nijak neodsuzuje to, co je tělesné. Jen říká, že to tělesné ve svůj čas neúprosně zemře. Také služba těch, kdo si vyhrazují právo sloužit právě jen tehdy, kdy jsou na to citem i vůlí připraveni, i tahle služba umírá. Bohužel i se svými cíli a často i smyslem.
Kdo potřebuje, aby jeho lásky i plody jeho úsilí tak snadno a rychle neumíraly, musí pozvat na místo své třeba zcela nevinné svévole Ducha. Toho zveme po Ježíšově příkladu poslušností a začleněním, nikoli dokonalostí drezury.
Lze tomu porozumět na příkladech: Lektor zve Ducha do shromáždění službou požehnanému setkání společenství s Božím slovem, akolyta požehnanému sjednocení jednotlivce s věřícím společenstvím v Kristově těle a krvi. Jisté je, že v dnešní inflaci a nutné devalvaci slov nabízí druhým právě služba činem dvojí vzácné ovoce:
- zjevuje Ježíšovu proexistenci svou vlastní, jakkoli prostou proexistencí.
- svědčí o milosti a o smíření tím, že dokáže nést cejch služebnosti i v téhle době, která dokáže ocenit právě jen moc (peněz, známostí, komplotu atd).
Služebník v kterékoli z institučních pozic tak komunikuje nonverbální řečí, řečí komunikující činem za pomoci slov, komunikující a sjednocující akcí i prožitkem. Nemálo srozumitelnosti k tomu propůjčuje i sám statut institucionalizované služby.
Kdokoli si začne se službou církvi Krista Ježíše, musí počítat s jejími danostmi i s danostmi své doby:
Církev Kristova je naroubována na kmen vedle božího lidu, který vznikl postupným osvobozováním otroků. Jak ukazují dějiny spásy, to osvobození nezměnilo otrocké manýry lidu ani služebnictva. Nesměřovalo a ani dnes nesměřuje k vyšlechtění lidu panovnického, ale lidu svobodně sloužícího. Tak to rozhodl pastýř celého stáda, Kristus Ježíš, čteme u Matouše v 20. kapitole.6
I Kristova církev může být Ducha-plná nebo Ducha-prázdná, deklarují dějiny. Církve apoštolů byly Duchaplné ne proto, že v ní panovaly občanské nebo náboženské ctnosti, nebo že byly knihovnou kultur, jak rádi dnes připomínáme sekulární Evropě. Petrova církev se o letnicích zrodila působením Parakléta tak, že víra služebníků evangelia začala plodit a proměňovat hořčičné semeno Božího království, Boží vlády v tomhle světě ve strom, ve kterém najdou úkryt a domov i ptáci (Mk 4, 31-32).
Nestačí k tomu prohlášení řádné autority, a už teprve ne autority bývalé. Ale nestačí ani přemíra soukromé dobré vůle. Jak to zdůrazňuje Pavel Římanům, je třeba obojí sjednotit do společného díla, pak možná přistoupí i Duch.
Žádná z legitimních forem univerzální Kristovy církve nemá za cíl optimálně ukájet soukromé náboženské potřeby, například potřebu velekněží konat spásné oběti či popásat košaté formy klerikalismu prý ke slávě boží. Bytí církve vyžaduje odpovědnou službou vytvářet prostředí, kde Kristus může pravdivě zůstávat uprostřed k dispozici všem, kdo Krista hledají.7 Katolická tradice tomu vychází vstříc institutem svátostných i nesvátostných znamení a profilovaných služeb.
1„Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán. Přišel k Šimonu Petrovi a ten mu řekl: Pane, ty mi chceš mýt nohy? Ježíš odpověděl: Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš. Petr mu řekl: Nikdy mi nebudeš mýt nohy! Ježíš odpověděl: Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl. Řekl mu Šimon Petr: ,Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!´ Ježíš mu řekl: Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni.“ (J 13, 3-10)
2(L 17, 5-10): Apoštolové řekli Pánu: Dej nám více víry! Pán jim řekl: Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ,Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře´, a ona by vás poslechla. Řekne snad někdo svému služebníku, který se vrátil z pole, kde oral nebo pásl: ,Pojď si hned sednout ke stolu´? Neřekne mu spíše: ,Připrav mi něco k jídlu a přistroj se k obsluze, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty!´? Děkuje snad svému služebníku, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ,Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.´"
3srov. Mt 25, 31-45: Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy;… ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: `Pojďte, požehnaní mého Otce…. Tu mu ti spravedliví odpoví: Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? … Král jim odpoví a řekne jim: Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. Potom řekne těm na levici: Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě… pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.´
4Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle. Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.
5„Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.“ (Ř 8, 5-10)
6"Ale Ježíš si je zavolal a řekl: Víte, že vládcové panují na národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak, jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé." (Mt 20, 25-28)
7 Srov. Sacrosanctum Concilium 7
Předneseno v r. 2004 v rámci obnovy závazků vycházejících z ministerií v Pražské obci ES
Jak jsme se mohli jen tak velice narychlo se sestrou farářkou shodnout cestou od vás minule, vyznám se vám dnes ze svých dvou specifických nadějí:
Co si vlastně já sám slibuji od církve a proč ji nabízím jiným jako opravdovou pomoc, když historická ani přítomná fakta o chování církevních institucí mi moc vody na mlýn zrovna nehoní.
Proč vlastně já se angažuji v liturgii, když liturgie je lidský vynález, v katolictví si jej snaží vyreklamovat pro sebe jen tenká vrstva církve a dělá to (bohužel někdy také) jednak proto, aby byla domněle společensky nepostradatelná, jednak si tím takoví reprezentanti dodávají pocit zvláštní hodnoty).
Uvědomuji si, že díky odlišným tradicím očekávají katolík a evangelík od církve zcela odlišné věci. Když to hodně zjednoduším a přeženu tu přehlednost až do karikatur, pak katolík očekává od církve spásu, protože církev je pro něho správcem všech těch vzácných prvků mozaiky věčného života, které říká katolík s jistými rozpaky „věčná spása“; evangelík je strůjcem svého osudu v podstatě sám kvalitou svojí osobní víry nebo nedůvěry, Církev mu kázáním Božího slova k tomu víc nebo méně vydatně napomáhá. Záleží na každém, nakolik takovou pomoc potřebuje často nebo jen někdy, protože číst dnes dovede každý a také každý má svoji Bibli.
Obě pojetí jsou už díky stoletím praxe hodně individualistická. Jako kdyby spása byla odměnou za něco, co se někomu daří a jinému ne. Něco jako výdělek ve vrcholovém sportu.
Takovému pojetí zdá se nahrává i postpavlovský obraz závodníka, který běží o závod kvůli „neporušitelnému věnci“.
Nový zákon ovšem nabízí i jiné principy (východiska) formující docela radikálně jinou cestu za spásou. O jedné z nich se chci zmínit, protože pro mne osobně je velice sdělnou a následování hodnou.
Naštěstí tedy nejsem originální, není to můj vynález, dokonce to není v žádné z církví ani zapomenuto, jen se dává raději důraz jinam.
Půjdu rovnou k věci:
Patrně všichni bez násilí rozpoznáváme spolu s Pavlem centrální příběh „dobré zprávy“ v událostech kolem pašijí, tedy kolem smrti a vzkříšení našeho Pána Ježíše. Vycházím ze dvou autentických pohledů současně:
Synoptikové popisují slavnostní seder (večeři s beránkem), a tradují Ježíšův odkaz jako přání, aby jeho přátelé na jeho památku vydávali svoji sílu i radost (chléb a víno) až k rozlámání vlastního těla a prolití vlastní krve ve prospěch svých bližních.
Autor evangelia Janova klade centrum téhož sederu do epizody umývání nohou.
Rozumím proto oběma současně jen tak, že Ježíš bude živ v našich vztazích tehdy, kdy nám na těch vztazích záleží zřetelně asymetricky:
Na Ty má záležet víc než na Já. To je Nová smlouva: zatímco Stará vyžadovala, aby bližní neměl pozici horší než moje já, Ježíšův testament jde radikálně dál.
Tváří v tvář dnešní atomizující se společnosti, kdy globalizace nás válcuje na miliony prachových zrníček, se mi tahle zpráva zdá nejen dobrou, ale přímo výbornou: Nikdo z nás nemusí být sám, nikdo nezůstane bezmocný sám. Máme bližní ne už jako test naší spravedlivé váhy, ale jako cestu ke spáse.
Církev tedy není nejdůležitější svými ordinovanými profesionály, ale tím, že pro každého má po ruce řadu bližních.
Není to jakýkoli bližní, protože je citlivěji kritický k praktickému provedení mojí osobní verze „to čiňte na moji památku“. Ten bližní věří jako já a rozumí, jaké nároky takový testament klade.
Věřící bližní je pravdomluvným zrcadlem, když se marnivě nebo i doopravdy někdo ptá: pověz mi, zrcadlo, kdo má víru nejvyspělejší, nejvoňavější, Bohu nejlíbeznější. Snadno a rychle nás usvědčí.
V komuniu bližních, kdy každý se stará o druhého a sám je vděčným objektem pravdivé péče jiných je jistě už část nebe, anebo aspoň předchutnání, připomíná Buber v staroindickém obrazu o nebi a peklu.
Leckterý evangelík má obavy, že je svědkem podivné módy: prý jeho církev naletěla katolíkům na jejich liturgické slavnosti, opustila střídmost svých evangelických předků a utíká od povinnosti sloužit Božím slovem k posvátnému divadlu. Padají ostrá slova o modloslužbě, o obřadnictví, o zradě Pánova doporučení modlitby v pokojíku srdce.
Jsem přesvědčen, že jde o nedorozumění. Liturgie svojí podstatou není ani honosné ani střízlivé divadlo, ale je společným díkuvzdáním.
Chválu lze Bohu vzdávat i v pokojíku srdce, aniž levice ví, co dělá pravice.
Ale týž Ježíš naléhal i na jinou formu setkávání se s Bohem naší modlitby:
Ježíš klade důraz na modlitbu díků za jednotu různosti. Za úžas nad tím, že bližní, ač je opravdu jiný než já, není břemenem jednoty, ale její slávou.
Tak se děje sláva Trojici, kde každá z osob je svébytná a zůstává jiná až k napětím, které my nazýváme poslušností Syna Otci , a proto je mezi nimi láska vůbec možná jinak než sebeláskou.
Aby se každý z těch jedinců v církvi mohl podílet na společné chvále a směl zůstat svůj, na to potřebujeme společnou řeč.
Lidstvo zná několik osvědčených řečí schopných sjednocovat, schopných překlenout staletí a tisíciletí i zlomy kultur. Je to řeč mythů, řeč rituálů a řeč symbolů.
Liturgie je nejen řečí, je také školou reálného komunia. Pro katolíka je eucharistická slavnost nebo slavnost tzv. bohoslužby slova nejen příležitostí setkat se s někým, například se vzkříšeným Kristem. Je příležitostí přijmout nabídky různých Ty a nabídnout různým Ty svoje vlastní já, a to všechno slavit a dohromady slavit, nejen splnit jako něco, co se sluší udělat, protože Bůh si to přeje.
Pokud tedy snad není ještě srozumitelné, co že je důvodem mé přízně vůči liturgii.
Liturgie nijak nenahrazuje ani nevytěsňuje modlitbu v pokojíku srdce
Liturgie mi brání, aby se moje blíženská láska stala salonní záležitostí, kdy si vybírám objekty.
Liturgie mi znovu a znovu poukazuje, že moje osobní spása je z vůle Boží neodpáratelná od osudu mých bližních. Jistě závisí na mojí osobní víře. Ale kvalitu mé osobní víry posuzuje schopnost či neschopnost vytvářet komunio. Nejen na slavnostní chvilku, ale trvalé, ne méně trvalé, než je komunio kolem Beránka na věčnosti.
Boj o pravdivost takové teze je mi bojem za pravdivost mého vztahu k Bohu. A protože Bůh se mi zjevuje v posledku jedině na Kristu Ježíši, je pravdivost vztahu ke Kristu a jeho Testamentu měřitelná jedině faktickou věrohodností a důvěryhodností Ježíšova životního stylu v mém vlastním životním stylu.
Předneseno v r. 2001 v evangelickém sboru v Libčicích
Kdosi řekl výstižně, že teologie po Osvětimi se nedá dělat jako před Osvětimí. Má pravdu. Ale proč? O druhé světové válce to nikdo neřekl. Ani o Gulagu.
Domnívám se, že holocaust se odlišuje od ostatních hrůz tím, jak daleko v pravěku koření. Je jen ohavným výkvětem dlouholeté exkomunikace židů z křesťanské Evropy? Nikoli, téhle vlně vzájemné nesmířenosti předcházela jiná a opět jiná. Jde o exkomunikaci jako takovou, každá má podobnou zákonitost, třebaže se liší měřítky. Kdesi v nedohlednu na počátku té ohavnosti lidských dějin bylo vytěsnění určité menšiny, možná jednotlivce z důvodů možná náboženských, možná politických, možná jen prostě z obecné agresivity člověka vůči domněle slabšímu.
Možná někoho neosloví holocaust dost naléhavě. (I to je ovšem charakteristický fenomén – exkomunikace má mimikry.) Můžete si tedy místo holokaustu připomenout nekonečný řetězec nenávistných odplat mezi dnešním Izraelem a autonomní oblastí Palestinců: Obě strany brutálně vraždí a obě mají pocit, že jsou k tomu nuceny nespravedlivým násilím těch druhých, obě zbrojí mimo jiné hned ve třech světových náboženstvích– v judaismu, v islámu i v křesťanství. Tak vypadá celá odhalená tvář toho hříchu exkomunikace: obecný zmatek, choré zbytky pravdy, otroctví, nesmyslnost existence, smrt povýšená na prostředek vzájemné komunikace.
Násilí není ta nejhorší stránka takových osudových střetů. Řetězce obludného násilí zaměstnávají muže, ale ničí svědomí i postoje k životu i mužů, žen a dětí, prostě všeho lidského. Dobře je to pak vidět třeba na hrůzách 20. století: Středověké i novověké pogromy v celé Evropě přispěly, že v čele revoluce bolševiků ve střední i východní Evropě stálo významné procento židů, kteří budovali nové pořádky. Těm, kdo se dívali zdálky, připadali jako lidé bez kořenů a bez svědomí. Tyhle strůjce nových pořádků zákonitě pohltila hned další vlna primitivního antisemitismu nebo čistek – tu kulaků, tu inteligence, tu vojáků.
Džin rozleptávající svědomí i měřítka dobrého a zlého byl z lahve vypuštěn už tehdy, když majoritní náboženské strany kolem jeruzalémského chrámu exkomunikovaly ze svého společenství stoupence Nazaretského. A proč to udělali? Jsou to dozvuky válek Makabejců a patrně i etnických čistek za Ezdráše a Nehemjáše při budování poexilního judaismu? Kdoví čeho ještě. Obávám se, že vrátit džina do lahve není už potom v lidských silách. Neexistují vítězové, existují vždy a všude jen poražení.
Exkomunikace je zároveň ranou náboženskému koutu lidské duše, duše dnes z největší části zdánlivě nenáboženské, nicméně nábožensky velmi vnímavé. Takoví jednotlivci i skupiny jsou snadno a přitom do hlubin zranitelní, aniž to tuší. Podobná strategická moc i bezmoc panuje uvnitř komunit, dokonce i v komunitách rodiny. Neohrožuje to jen kvalitu, ale sám smysl lidské existence.
Tři signály lze z toho odečíst:
Pokud je třeba násilí eskalovat, podloží se sporům třeba jen dodatečně náboženská image. To působí jako výbušnina nové generace i u těch, kdo sebe samé mají za občany výlučně sekulárního světa. Dělal to Stalin, Hitler i Saddam Husajn.
Kořeny sporů jsou kdesi v temnotách a nelze je už identifikovat. Obrana proti následkům je kdesi v budoucnosti. Ta ještě neexistuje, je přístupná jedině prazvláštní funkcí naděje.
Pokud se svět nebo vůdcové nebo autority pokoušejí bludné kruhy zla rozetnout, nemají trvalý úspěch. Potřebný mír supluje příměří, smíření supluje obětní beránek.
Neznám jiný prostředek, jak zastavit takovou lavinu, než smíření, a to smíření ve spolupráci a dokonce ve jménu Ducha svatého. Není ovšem nutné vždycky zmiňovat tu jméno Boží, když tak mnohým nic neříká a v dalších budí leda negativní emoce. Nutná je tu Boží hojivá (spásná) přítomnost, Boží čin, nikoli reklamní štít firmy.
Smíření není taktikou, ale pravdivým vyznáním hříšné nedostačivosti a současně touhy po jednotě. S vlivnou přítomností hojícího Ducha nelze počítat tam, kde se nemluví anebo neděje pravda. Pragmatický životní styl dneška ovšem pravdou spíš pohrdá, považuje ji za atavismus dob náboženského područí, atavismus, který by zbytečně komplikoval život zručným intrikánům a kouzelníkům trhu.
Mnoho líných lidí se raději pomodlí, aby někdo jiný nasytil hladové bližní; modlíme se za mír, místo abychom jej zasévali smířením na interpersonální úrovni. Tím trpělo už rané křesťanství, jak dokazuje známé logion v listu Jakubově.1
Za smíření je tedy třeba nejen prosit – smíření je opravdu také Božím darem – ale smíření nutno trpělivě konat. Je ohavným nešvarem házet na Hospodina to, oč má svým úsilím porodit na svět člověk. Proto je užitečné problém vytrvale reflektovat ve vědách humanitních i bohovědných.
Bludný kruh spravedlivých odplat za nespravedlivý akt exkomunikace plodí vzájemnou a v posledku nepřekonatelnou nenávist bez kontur a břehů. Se ztrátou počátků se ztrácí i šance problém řešit odpuštěním křivd a musí nastoupit delší hojivý proces smíření. Političtí vůdcové jsou tu bezmocní, protože nekompetentní. Mnoho odpovědných představených v církvích je zaměstnáno problémy ideologickými2 a mocenskými a tohle ohrožení ani nechápou. Proto není umění smiřovat3 se ještě dost rozvinuté ani po tisíciletích.
Rána exkomunikace porodí hned dvojí existenciální úzkost. Jedna roste na kořenu odcizení, druhá souvisí se zmarněním významných hodnot. Hojit je třeba obojí. Oba kořeny zná důvěrně i existenciální filosofie.4 Teologický jazyk v té souvislosti mluví o hříchu, případně o známkách tajemné přítomnosti hříchu v konkrétních dějinách. Definitivnímu řešení nemoci hříchu říkají teologové spása.
Jestli chtějí církve hlásat svědectví o spáse a jejích dějinách, pak musí důvěryhodně svědčit o smíření a o kultivaci tohoto svými kořeny náboženského umění. Spásou je překonání důsledků hříchu, jinak řečeno: záchrana smyslu těm lidským vztahům, které měly pro konkrétního člověka rozhodující význam – jeho lásky, umění, naplněná odpovědnost atd...
Podnětný příklad řešení smíru poskytuje například Janovo evangelium v úryvku o uzdravení slepého od narození.5 Ten příběh naznačuje celou řadu peripetií v oblasti osobní, společenské. Kdo stojí o vhled do problému, tomu tahle perikopa stojí za meditaci. Připomenu zde jen jediný nápadný rys aktu:
Pro řešení problému, vnímaného tehdy jednoznačně jako problém náboženský, volil Ježíš postup šokující, demonstrativně proti-náboženský: poruší sobotní klid. Aby zjevil slávu Boží, jak říká, nepracuje prorockým slovem, ale hněte bláto. Sabat vylučoval hnětení. Ježíš otevřel šokem problém těm, kdo očekávání slepého dosud jen přihlíželi. Jsou vtaženi, třebaže to neplánovali.
Terapie budoucnosti někdy pokouší řešit takové hříchy šancemi katarze nebo změny smýšlení.
Smířit znamená nalézt důvod a motivaci pro úsilí dosáhnout společný cíl dvěma nebo více subjekty z odlišných výchozích pozic. Vyžaduje změnu smýšlení.
Změna smýšlení nikdy není levná. Musí zahrnout nejen komunikaci obou protivných stran, ale také smíření se sebou samým a smíření s tou transcendentální autoritou, kterou ta která strana uznává. Nemůže začít „nahoře“ (u autorit), ale bezpodmínečně „dole“ (mezi jednotlivci), podpírána solidaritou blízkých.6 Na druhé straně nevyžaduje smíření, aby minulost obsahující křivdy nebo příkoří přestala existovat, aby zmizela z mysli i z citové oblasti. Jde o to, aby had takové minulosti ztratil svůj jed, svou sílu schopnosti odcizovat, marnit kvality, bránit plodnosti vtahů.
Smíření je proces obtížný a obvykle delší, proto v žádné fázi nechybí snahy jej nějak obejít.
Snahy obejít nároky pravého smíření náhražkou se ukáží později neomylně jako řešení jalové, neplodné, a proto ničemné.
Takovými náhražkami za smíření bývá pokání (pokáním rozumím je pokus vinu nějak kompenzovat, “zaplatit“ fysicky nebo morálně, a to buď tomu, komu se stala křivda, anebo jeho nadřazené autoritě, pokud ji poškozený má. Pokud bude pokání uznáno jako dostatečné oběma stranami, může nastolit odpuštění), odpuštění (Úspěšné odpuštění je samo o sobě uměním. Obě strany virtuálního sporu osvobozuje od zátěží minulosti; následné smiřování takovou svobodu předpokládá. Proto smíření léčí budoucnost poté, co minulost už sanovalo úspěšné odpuštění. Pokusy nahradit proces smíření odpuštěním nemohou být úspěšné) , obětní beránek, vytěsnění atd.7
- Exkomunikace pod jakoukoli ideovou nebo rádoby nezištnou záminkou je barbarství s ohromnou vitalitou důsledků a následků pro obě strany. Neléčená exkomunikace zakládá řetězce nenávisti, které po čase už vůbec nelze přirozenými prostředky sanovat.
- Exkomunikace stejně jako její protiváha patří mezi faktory, které vytvářejí dějiny. Křesťané se rádi připomínají jako ti, kdo zachránili Evropě antickou kulturu. Je nejvyšší čas, aby dokázali učit dnešní sekularizovaný svět umění smíření.
- Exkomunikace není jen zlem, ale i hříchem a má jeho ovoce. Proto lékem exkomunikace a podobných aktů není obnova ctnosti jednotlivce, ale očista víry společenství.
- Kdo dokáže spolupracovat svojí důvěrou v hojivou ochotu Boží, ten dává dějinám příležitost oplodnit naději ve spásu.
Smíření v našem společenství slavíme. Není pro nás aktem hygieny ani ponurým výkonem vyžadované spravedlnosti, ale je pro nás slavností milosti. Už dlouho víme, že smíření lidských osudů nelze očekávat od soudu nad hříchem, ale od změny smýšlení toho, kdo uvěřil.8 Proto ti, kdo jsou svědky takového vyznání, necítí se soudci, ale slaví vítězství pravdy a vítězství sjednocování, a právě k tomu míří vzájemná pomoc všech přítomných.9
Důvodem slavení je událost hořícího keře pod Chorébem10: Slavíme zájem Hospodina stvořit z Mojžíše nového člověka prostě proto, že Hospodin má ten pronárod v Egyptě jako svůj lid, je na jejich straně. Otroctvím v Egyptě mravně i společensky zdevastovaní hebrejští nomádi potřebovali zakusit slávu i prohry exodu, aby se otevřeli nové budoucnosti a přerodili se ze zkaženého pronároda v lid.
Katolíci řadí smíření za určitých okolností mezi svátosti, tj. akty vzkříšeného Krista v moci Ducha svatého. To klade dost tvrdé nároky na pravdivost lidského jednání i řeči ať už jde o řeč spontánní nebo rituální.11 Přítomný Duch ovšem dokáže tu lidskou pravdu malou jako pouhých pár chlebů a rybiček naplnit tak, že dokáže osvobozovat ve velkém měřítku.12 Proto se vždycky dalekosáhle vyplatí konkrétně pojmenovat a vyznat vlastní osobní hřích, nejen vzpomenout svoji nebo obecnou hříšnost.
1 Jk 2, 15-16
2 Tíží je odpovědnost za čistotu dědictví otců, čistotu ideologií a víc nebo méně materializovaných tradic.
3 Každé umění vyžaduje nejen vtip řízení procesu, ale také praktickou zručnost zacházení s nástroji, kterou nutno získat nácvikem.
4 Jak známo, otec existencialismu Kierkegaard byl filosofem i teologem.
5 J 9, 1-41
6 Blízkými se tu rozumí „souvěrci“ v širokém smyslu slova. kteří solidarizují a které spojuje táž nebo aspoň příbuzná „víra“ (v Boha, v nějakou přesahující ideu).
7 Odpuštění se v nejlepším případě vyrovná s vinou a nastolí spravedlnost a tím napraví minulost. Náprava hříchu je proces delší, vyžaduje vyhojení hříchem znetvořených vztahů i možností komunikace bytosti a žádá resuscitovat schopnost víry a naděje do budoucna.
8 Lk 13, 1-9
9 Takové společenství předpokládá přátele natolik blízké, že nemají před sebou tajnosti. Zahrnuje např. oba manželské partnery, ale nikoli zároveň i jejich děti.
10 srov. Ex 3, 1-14
11 srov. k tomu Sk 5, 1-11
12 srov. Mk 6, 35-41
Předneseno v r. 2004 na blíže nespecifikované konferenci