Uctívání kříže – střed velkopáteční liturgie

Liturgie Velkého pátku se dnes dělí na tři části: bohoslužbu, sestávající ze čtení a přímluv, uctívání kříže a svaté přijímání. Nejstarší částí je bohoslužba slova, jejíž počátky sahají až do 4. století, k níž bylo později připojeno uctívání kříže, převzaté z Jeruzaléma, kde se pochopitelně snažili vzhledem k místu o připomenutí událostí Ježíšova života, a ještě později bylo připojeno přijímání. Bohoslužba slova má jasnou strukturu, její těžiště spočívá v Janových pašijích, které již ukazují na noc vzkříšení: Ukřižovaný vystupuje jako král a vítěz, který kvůli nám podstoupil přechod ze života do smrti (Jn 18,1 – 19,42). Pod tímto úhlem pohledu jsou pak srozumitelné následující části – uctívání kříže a komunio: uctívání kříže není pouhým tichým zamyšlením nad utrpením, nýbrž mohutnou oslavou krále, přijímání je pak podílem na smrti a zmrtvýchvstání.

Bohoslužba slova na Velký pátek se zdá velmi obsáhlá, zvláště když obec není dostatečně zapojena, například při čtení nebo při zpěvu pašijí. Na pašijích by se mohla obec podílet např. meditačními pausami s předem připravenými texty, diapozitivy nebo zpěvy mezi jednotlivými úseky pašijí. Z následujících deseti přímluv nemusí být použity všechny, je možné je aktualizovat vzhledem k situaci obce, což prohloubí pozornost. Když pozvání k modlitbě a vyjádření intencí takto vzbudilo zájem věřících, je tichá chvíle mezi pokleknutím a povstáním (která musí přiměřeně dlouhá) také vhodně vyplněna.

Přestavba struktury by mohla přispět k oživení: poselství obsažené ve čtení z Písma směřuje přece k oslavě kříže. Protože podle nového řádu se svátosti isvátostiny udělují pokud možno v návaznosti na evangelium, mohlo by i uctívání kříže navazovat přímo na pašije, zatímco přímluvy by následovaly až při uctívání kříže. To se jeví jako přesvědčivé vtažení obřadu uctívání kříže do celku liturgie, přičemž by obec hrála aktivnější roli. V návaznosti na pašije a kázání by nabízel obřad kříže optické i meditativní, díky zpěvu dokonce i hymnické rozvinutí a zpřítomnění slyšeného, jež by bylo shrnuto v přímluvách týkajících se celého světa.

Oživen může býtale i samotný obřad uctívání kříže. Přitom jsou rozhodující dvě věci: všichni, tedy celá shromážděná obec, musí mít možnost se zúčastnit a neměl by existovat rozdíl v uctívání mezi klérem (a služebníky oltáře) na jedné straně a ostatnímina straně druhé. Misál k formě říká: všichni ,, přecházejí kolem kříže a jednoduchým pokleknutím (nebo jiným vhodným způsobem) vzdají úctu“. A zde je opět rozhodující, že každému jednotlivci musí být umožněno, aby vyjádřil vnějším znamením svůj vnitřní postoj k Ukřižovanému. Tím však nemůže být rychlé proběhnutí kolem kříže s chvatným pokleknutím! Zde může obec uplatnit své nápady. Někde na kříž (např. ovinutý ostnatým drátem) připevňují přímluvy jednotlivců, jejichž výběr pak lze přednést na Velikonoce, jinde se kladou před kříž květiny (které se pak při Vzkříšení sypou na cestu průvodu), nebo je možnése dotknout pravou rukou rány na Ježíšových nohou a poté učinit znamení kříže. V jedné paderbornské obci se předem rozdávají lístky se stručným úvodem do liturgie, kde se mj. říká:,, Ve velkých přímluvách rozpínáme oblouk naší modlitby nad církví i světem, nad křesťany i nekřesťany. Ježíš Kristus zemřel za všechny, on chce přivést celé stvoření zpět k Otci. Při pěti zastaveních uctívání kříže jsme myšlenkami u všech pěti světadílů. I dnes kříž stojí viditelně a zjevně mezi námi lidmi. “ Do knihy, vystavené po dobu uložení Krista v hrobě, mohou věřící zapisovat svoje vlastní,, kříže“.

Právě na uctívání kříže lze zřetelně ukázat, že rubriky liturgických knih poskytují jen minimum návodů ke vhodnému provedení liturgických znamení. To ale nemusí vadit. Obci zůstává ještě dost velký prostor k tomu, aby tato znamení představila tak, že bude zvláště zřetelně a jasně ukázán jejich smysl v její konkrétní situaci.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 103-105, přeložil Ondřej Bastl.