O polské iniciativě jménem „Kongres katoliček a katolíků“ (KKiK)1 se lze dočíst i z českých zdrojů2. Ve dnech 21.–23. listopadu 2025 jsem se v polské Lodži zúčastnil 4. setkání KKiK jako jeden ze dvou účastníků z České republiky. Celkem přijelo na setkání asi 200 lidí ze všech koutů Polska i zahraničí.
Pro nás z ČR se stal hlavním průvodcem Tomasz, bývalý novinář periodika Tygodnik Powszechny3, což je nikoli masový, ale vlivný týdeník, ve kterém zaznívají liberální názory, včetně hlasů římskokatolických. Lidé, které jsme na setkání KKiK potkali, mohou být skutečně označeni (s pochopitelným zjednodušením) jako představitelé liberální části katolické církve. Zdá se ovšem, že většina polských katolíků podobně neuvažuje. Katolicismus je v Polsku do značné míry součástí národní identity i proto, že polské dějiny si pamatují mnohá potýkání se s „pravoslavným“ Ruskem a „protestantským“ Pruskem. Na tyto historické struny pak hrají třeba politici strany PiS, ale i mnozí polští biskupové a hlásají konzervativní, národovecky orientovanou verzi katolicismu, charakteristickou například antiekumenickým postojem, vymezováním se vůči sexuálním menšinám, imigrantům atd. Národně identitární charakteristiku polského křesťanství podporuje i nárůst amerického „MAGA“ křesťanství, ale třeba také odkazování se k osobnosti Jana Pavla II., který je v mnoha katolických kostelech velmi ctěn.
Lidé jako zmíněný Tomasz situaci nesou těžce. Díky své novinářské profesi sledoval Tomasz různé skandály představitelů římskokatolické církve, často sexuální povahy. Zmiňoval třeba široce organizované gay aktivity rektora kněžského semináře v diecézi Sosnowiec (seminář byl následně uzavřen) nebo gay party pořádanou na jedné faře, při které zkolaboval mužský prostitut a záchranka k němu byla vpuštěna až na zásah policie.
Zatímco kdysi bylo Polsko považováno za katolickou zemi, dnes se situace rychle mění: podle jednoho údaje poklesl za posledních 30 let počet „praktikujících křesťanů” ze 70% na 40% všech obyvatel. Tomasz sám může být ilustrativním příkladem. Zmíněné okolnosti vyvolávají u něj nejen nechuť k představitelům římskokatolické církve, ale bohužel i odvrat od náboženského života víry jako takového: nedělních slavení se účastní už jen občas, své děti ještě přihlásil do náboženské přípravy k prvnímu svatému přijímání, ale o širším sdílení života víry už patrně nelze příliš hovořit – pod náporem neuspokojivé náboženské reality tak trpí víra samotná.
V Polsku je obtížnější hledat alternativy k římskému katolicismu než třeba u nás. Mezi těmi, kdo se v Polsku hlásí ke křesťanství, tvoří římští katolíci absolutní většinu (udává se 98–99%). Ovšem na setkání KKiK bylo ekumenismu věnováno sobotní dopoledne, kde spolu přátelsky diskutovali i představitelé dalších, v Polsku minoritních církví: několika denominací starokatolických, Luterské Slezské církve, církve pravoslavné a dalších (blíže viz program http:// https://obecniwkosciele.pl/). Zaznívala zde hesla typu „dialog“ a „jednota v různosti“, prezentovaly se třeba různé modely ekumenismu a podobně. Menší denominace jsou v Polsku inspirativní kromě své existence třeba i tím, že jsou to církve bez majetku – nevlastní zpravidla žádné budovy, jejich představitelé pracují v civilních zaměstnáních a aktivity těchto církví jsou vesměs založeny na dobrovolnictví. Debata samotná nebyla snad pro českého ekumenicky orientovaného účastníka nějak objevná, na polské poměry se ovšem jednalo o záležitost sice nikoli výjimečnou, ale také ne zcela běžnou. Překvapilo mne však, že mezi přítomnými nebyli představitelé letničních a dalších evangelikálních církví, které jsou početně v Polsku na vzestupu. Ekumenická atmosféra celého setkání byla nicméně výborná („Hlavně spolu mluvit“, „Mé předsudky plynuly z nedostatku znalostí a kontaktů“): večerní modlitbu vedli místní bratři z Taizé a závěr setkání tvořila ekumenická bohoslužba. Jako návštěvníci z České republiky jsme byli vřele přijímáni, několik účastníků zmiňovalo a citovalo i Tomáše Halíka, jehož knihy byly na setkání dostupné v polském překladu.
Kromě ekumenismu se pořadatelé setkání věnovali i dalšímu již zmíněnému neuralgickému bodu: nepříliš výrazné podpoře migrantů ze strany římskokatolické církve jako celku. Na setkání KKiK byla ovšem přítomna celá řada těch, kteří se integraci a pomoci imigrantům věnují s velkým osobním nasazením. Možná nejsilnějším okamžikem celého setkání bylo osobní svědectví devatenáctiletého Mamadou Mounir Sylly, který uprchl z Guineje před politickým a etnickým násilím a byl nalákán k migraci přes Bělorusko. Poté, co si ho několikrát mezi sebou vyměnili polští a běloruští pohraničníci („vždy mne zbili“, „byl jsem pokousán jejich psem“), trpěl v lese hladem („bylo málo vody a nebyla dobrá“, „jedli jsme, co jsme našli, ale dávali jsme to hlavně dětem“) a zimou tak krutou, že mu omrzly nohy. Přežil jen zásluhou nějakých soucitných pohraničníků, kteří ho dopravili do nemocnice. Tam mu lékaři nohy amputovali. Díky síti polských pomocných organizací a jednotlivců se Mamadou dostal do Krakova, kde obdržel kvalitní protézy, takže se nyní může věnovat i své dlouhodobé zálibě – basketbalu, samozřejmě ve verzi na vozíku. Díky své plynné francouzštině a angličtině a pomoci dalších lidí se mu podařilo najít i práci.
Nechci zjednodušovat, ale zdá se mi, že aktivity ve prospěch imigrantů, kteří v očích přítomných reprezentují ty nejzranitelnější a nejpotřebnější, mohou být alespoň pro některé z KKiK cestou ven z pasti krize jejich katolictví. Katoličtí představitelé a církev jako taková byli vnímáni často tak negativně, že někteří lidé pocítili nutnost věnovat se dialogu a pomoci potřebným na základě takříkajíc všelidských, humanistických hodnot. Církev jim zde totiž – přinejlepším – nepomohla. Jedna z nejangažovanějších účastnic panelové diskuse řekla: „Ve věci pomoci imigrantům neočekávám od církve nic, já jsem (už) nevěřící.“ Možná se zde alespoň u některých přítomných opakovala a opakuje historie tak známá z poosvícenecké Evropy: pryč od (vlastně nelidsky se chovající) církve, která opustila ideály evangelia. Hledejme tedy – třeba pod heslem „nemůžeme být lhostejní k utrpení jiného člověka“ a už bez explicitního křesťanského slovníku – lepší hodnoty, které mohou spojovat všechny lidi dobré vůle.
Rozdělení mezi „liberální katolickou menšinu“ a „církevní většinu“ ovšem nelze brát úplně absolutně – na setkání vystoupil i jeden z polských biskupů, kardinál Rys, který coby historik sympatickým způsobem referoval o pozadí přijetí Nicejského symbolu (325), jehož výročí se nyní připomíná, a také upozornil na nově podepsanou aktualizovanou Ekumenickou chartu (5. listopadu 2025), v níž se signatářské církve včetně římskokatolické zavazují mj. „pokračovat v úsilí o vzájemnou eucharistickou pohostinnost a společenství“.
4. setkání KKiK v Lodži mělo celkově pokojnou, nekonfrontační a otevřenou atmosféru aktivního dialogu, směřovanou k přijímání menšinovosti a odlišnosti („aby církev mluvila o všem, co nás a společnosti bolí”, „otevřenost světu a připravenost k dialogu“). Slyšeli jsme zde ovšem i názor, že energie minulých let trochu opadla – pokud katolíci např. upozorňují na různé neřády ve své církvi a žádají o nápravu, jejich hlasy jsou pravidelně ignorovány (na své dopisy třeba nedostávají žádné odpovědi). Atmosféra polské katolické církve je ale různorodá, jak už to v katolicismu bývá – přespávali jsme například na okraji Lodže v „Rekolekčně-konferenčním středisku“ v Porszewicích, kde jsme zahlédli skupinky, které se zde setkávají v rámci aktivit neokatechumenátního hnutí. Je ovšem zřejmé, že polská katolická církev je celkově ve velkém a dramatickém přerodu. Dialogický a pokojně aktivní přístup, který jsme mohli vnímat na setkání KKiK („Být zticha je největší hřích”), může být ale přes odlišnou situaci inspirativní i pro nás.