JanSpousta

Mají být křesťanélevicoví? Mnozí, a nikoli jen ti placení kdysi za loajalitu socialistickýmrežimem, odpovídají ano. Ježíš jim ztělesňuje solidaritu s chudými, odporproti konzervativním autoritám, pohrdání kapitálem a imperiální vojenskoumocí, nenásilnou revoltu utlačovaných. Jeho obraz může viset vedle Marxova a Che Guevarova; a jihoamerickáteologie osvobození dokazuje možnost takového spojení.

Mají být křesťanépravicoví? Mnozí z nich, a nikoli jen ti s trezorem plným akcií,odpovídají ano. Důraz na svobodu, osobní odpovědnost a individuální svědomí, navzdělání a dobročinnost bohatých je to, co sdílí křesťanská tradices nejlepší kapitalistickou etikou; a podle Maxe Webera historické zrozeníkapitalismu umožnily teologické představy kalvínského prostředí, v němž ke„kapitalistické revoluci“ došlo.

Kam se tedyzařadit? Platí i tady evangelní obraz konce věků, kdy Soudce posílá ty popravici do věčného života a ty po levici odevzdává zatracení? (Když mi kdysijeden přítel, levicový teolog, tuto perikopu vykládal, polovážně položertempoznamenal, že ti po pravici jsou vlastně nalevo, pokud se díváme Kristu dotváře, a že tedy musíme směřovat nalevo, chceme-li dospět k Jeho pravici.)Je i naše časná politická volba součástí věčné volby mezi životem a smrtí?

Obě základníorientace naší politiky vznikly v prostředí křesťansko-židovské Evropy, aobě si tedy odnesly něco z půdy, ve které vyrůstaly. A naopak žádnápolitická ideologie, tedy ani socialismus nebo kapitalismus, nemůže postihnoutplnost kristovské tradice. Mně samotnému se proto zdá, že můžeme za slučitelnous křesťanstvím považovat jakoukoli politickou orientaci, jež ctívšeobecnou lidskou důstojnost a usiluje o spravedlnost, ale žádnounemůžeme s křesťanstvím zcela ztotožnit. To ale neznamená, že by bylozhola jedno, k jakému přesvědčení se v této oblasti kdo hlásí, nebože by bylo dobré se zapsat do kteréhokoliv politického spolku, jen když člověkuz členství kynou nějaké výhody.

Ano, a proč o tom vlastně píšu, navíc v době, kdyuž ani politologové přesně nevědí, která z našich stran je vlastně pravicová akterá levicová? Napadly mě tyto otázky, když jsem zjistil, že se v tomtočísle Getseman sešly dva texty, jeden jasně pravicový, věnovaný dokonce obranědemokratického kapitalismu před „mýty“, jež se o něm v některých křesťanskýchkruzích šíří (Martin Šály), a druhý sice politicky neutrální, ale přestověnovaný tématu jasně levicovému, totiž názorům bezdomovců, prodejců časopisuNový prostor (Michaela Kočnarová, Lenka Martelliová, Filip Outrata aMarie Saforková). Je tedy kapitalismus lepší, než seo něm myslívá, ale nikoli tak dobrý, aby jen v samotné Praze zachránil třinebo čtyři tisíce nešťastníků před osudem bezdomovců? Nevím, ale stojí to zazamyšlení.

A ještě bych chtělupozornit na nový liturgický seriál Pavla Hradilka,tentokrát o anaforách, a na dva příspěvky z loňského starokatolickéhokongresu. Podobenství o slonovi, jehož autorkou je Karin E. Leiterová, má varovat před tím, aby malá denominacenechtěla za každou cenu „přetrumfnout“ své velké sestry. Ale jeho význam jeobecnější: každý z nás se občas do malého bytečku svého života snažímenastěhovat slona, když si klademe nepřiměřené, velikášské cíle, odkoukané odsousedů. Buďme realističtí a vnitřně svobodní!

MartinŠály

V jednom z dřívějších příspěvkůautor uvažoval o křesťanu v prostoru podnikání^[1].Zde se zabývá vztahem křesťanských myslitelů ke konkrétní formě organizacehospodářského života nazvané kapitalismus. Některé názory na ekonomikuv křesťanském prostoru přitom odhaluje jako mýty a navrhuje předevšímpoctivě zhodnotit ve vlastních řadách dnes patrně převažující negativní„základních postoj“ ke kapitalistické ekonomice.

Jeden z modelů současné západní společnosti^[2] hovořío třech vzájemně provázaných systémech: (1) ekonomickém s víceméněliberálním tržním prostředím, (2) politickém opírajícím se o moderní demokraciía (3) kulturně-mravním včetně reprezentace institucemi jako univerzity, církve,spolky atd.

Zde chceme hovořit o moderní ekonomice. Tento systém již jeho hlavníideoví tvůrci před dvěma sty lety vědomě nekoncipovalijako systém ideální, ale jako takový, který některé „dobré“ stránky lidsképovahy  jako touhu po osobní svobodě,kreativitu, důvěru atd. využívá a posiluje, a „problematické“ jako touhumaximalizovat osobní materiální zisk respektuje jako pragmatickou realitu.Kladné i problematické stránky jsou pak svázány do systémového rámce, který mápřinést v souhrnu největší ekonomické blaho pronejvětší množství lidí. V ideální rovnováze je také dosaženo„kapitalistické“ spravedlnosti tím, že každý aktér trhu od nějdostává to, čím do něj sám přispívá. Uvedená mravní odůvodněnívolného trhu přes jejich slabiny je nutno vzít vážně a dvousetletý experimentlidstva s reflektovaným kapitalismem^[3] jedobré ctít také proto, že je oproti jiným experimentům v rámci svého působeníúspěšný – počínaje vymýcením hladomorů a konče možností zaplatit alespoňpřijatelné lidské živobytí těm, kteří se jako aktivní přispěvatelé trhu nejsouz nejrůznějších důvodů schopni nebo ochotni uplatnit.

Mýty

I. „Křesťané nepotřebují studovat ekonomiku.“ Říkáse, že ekonomika je oblastí, kde křesťanští teologové mají největší dluhy.Diskutuje-li se pak z pohledu křesťanství o kapitalismu, může se toprojevit neznalostí elementárních východisek. V katolickém prostředí paktrvalo sto let^[4]než se kapitalismus od jeho břitkého odsouzení za jeho individualismus amaterialismus dočkal alespoň nepřímého uznání jako systému nejméně špatného zevšech jiných: dokumenty katolické církve po desítkách či stovkách let docházejík závěrům, které jiní prorocky nahlédli již dávno.

II. „Místo křesťanů je jinde nežve strukturách kapitalismu.“ Je jistě blahodárné, kdyžkřesťané nasadí svou energii v práci pro hendikepované (které teorie anipraxe svobodného trhu neobsáhne, což společnost kompenzuje „sociální sítí“),v oblasti kvalitního vzdělání či kdekoli jinde v rámci„kulturně-mravního systému“. Je požehnané být dobrým znamením, že jen cesta za osobním zájmem v posledku lidský životneunese. Neznáme zde ovšem důvod, proč by uvedený mýtus měl platit obecně:vždyť jsme všichni účastníci svobodného trhu minimálně jako spotřebitelé.Hlavní otázkou ale je, zda místy až ostentativní odtahování se křesťanů odkapitalismu není v tomto případě neodůvodněné odmítání základního postojeke světu, který už Jahvista považoval za užitečný:svět je zlem zasažený, ale primárně „dobrý“, Bohem stvořený.

III. „Kapitalistická ekonomickáteorie a praxe je nemravná – neohlíží se na morální stránku člověka.“ Ano,ekonomové nemají mravnost člověka ve své prvoplánovépracovní náplni a v teorii ověřované praxí počítají s mravně neurčitýmpředpokladem abstraktního „člověka ekonomického“. Nevyčítejme však totoekonomům ani politikům propagujícím volný trh, pokud současně chceme, aby nášzubař nebo truhlář v prvé řadě odvedl „dobrou práci“. Realita je složitější –dobří manažeři a v druhém plánu právě také ekonomové vědí, že onen „homo oeconomicus“  je abstrakcí^[5]fungující jen pro ideální modelové situace.

IV. „Klíčem k morálce vhospodářství je nezištná solidarita s ostatními.“ Jedním zklíčů jistě, ale stálo by za delší samostatnou úvahu, proč je speciálně ukatolických autorů individualita nebo vložení peněz do osobní důvěry^[6] vzásadě démonizována. Osobní, svobodná a tvůrčí aktivita, zdravé sebe-vědomí,jejímž příkladným představitelem současně sesociálním spolu-bytím je Ježíš z Nazareta, jemimo katolické zorné pole?

V. „Katolický křesťan může využít,katolické sociální učení církve‘ a s jeho pomocí ctít třetí, křesťanskécesty ekonomiky.“ Podle těchto pramenů se jeví ambicekřesťanstva v prostoru hospodářství jako velké a navozuje se zde dojem, žetřetí cesty existují. Docházíme však k obtížím, chceme-li pomocí těchtotextů hledat odpovědi na otázku „Co mám(e) jako křesťan(é) dělat tady a teď?“^[7]. Vrámci vztahu k ekonomice či společnosti jako celku mohou působit dokonceněkterá prohlášení až úsměvně^[8]. Je-lipravdou úvaha, že čas příhodný k vyjasnění postojů k ekonomice, předevšímv devatenáctém stolení, nebyl katolickou církví využit, je pak otázkou,zda není na místě dnes vystupovat skromněji. Jsou-li nějaké nové křesťanstvímmotivované obecné syntézy týkající se ekonomiky vůbec na pořadu dne, dnes  se křesťanstvo nejeví jejich hybatelem.Moderní ekonomika, společně s moderním systémem politickým, ve vazbě na západníkulturu, slaví své úspěchy a – zřejmě naštěstí – hájí své místo vůči různýmvíce či méně utopickým alternativám.

VI. „Ideálem pro křesťana je křesťanskáfirma.“ Toto považujeme za mylné teologicky i prakticky:pouze církev je onou „firmou“, o které smíme věřit a doufat, že jekristovskou. Z praktického hlediska pak „křesťanskou firmu“ začleněnou dootevřené ekonomiky nedokážeme vůbec myslet.

VII. „Každý křesťan musí býtnutně socialistou.“^[9] Natomto malém prostoru nezbývá než s podivem konstatovat, že nemálo křesťanůspojuje své křesťanství s určitým politickým postojem kespolečensko-ekonomickému prostoru, konkrétně pak patrně ve většině s postojemlevicovým.^[10]

VIII. „Nositelem (ne)morálnosti vekonomice jsou podnikatelé a firmy.“ Samozřejmě také. Málo sevšak klade důraz na morálku spotřebitelů, která by nasvítila rozšířený cynismusprodejců typu „pouze nízká cena je prodejní argument“. Která kritéria rozhodujíu mne kromě ceny o tom, že koupím určité zboží? Zajímám se např. o složenípotravin a způsob jejich výroby? Mám zájem kupovat bezpečné zboží? Mám určitýosobní zájem podporovat určitého „slušného“ výrobce? Nenechávám se přílišovlivnit plošnou reklamou před jinými zdroji informací?^[11]

IX. „Křesťanská etika v prostorupodnikání je specifická.“ Nikoli, křesťan nemák dispozici zásadně jinou mravní výzbroj či mravní úkoly než nekřesťan. Odkřesťana se ovšem očekává, že o mravnost bude usilovat už proto, že „Víra je nejlépe chráněna čestným a čistým svědomím.“^[12]Možný rozdíl mezi křesťanem a nekřesťanem v prostoru ekonomikyhledáme právě v základních postojích, nikoli v morálních hlediscích^[13].

X. „Křesťanům, kteří upřímněvěří, se v podnikání daří.“ Tento kalvínstvím zabarvený aMaxem Weberem poprvé důkladně diskutovaný mýtus, pokud by byl chápán dodůsledků, by musel také sdělit, zda Ježíš z Nazaretabyl neupřímně věřící nebo zda jeho poprava byla zdarem.

XI. „Ve vztahu k tržnímuprostředí se křesťan orientuje dle rady ,Co je císařovo, císaři, co je božího,Bohu‘“. Pokud by to platilo důsledně, teologicky bychompopírali spásonosnou realitu vtělení a možnost práce Božího Ducha na nás tady ateď. Uvedený výrok však může být v řadě situací moudrým, Ježíšemv evangeliu doporučeným „minimálním“ řešením.

Hledánícest

Svět pseudokřesťanských mýtů týkajících seekonomiky není příliš radostný. V textech křesťanských autorit jekapitalismus představován přímo či nepřímo jako aréna v zásadě nedobrá, odkteré je třeba odstoupit, mít se před ní na pozoru a kritizovat ji^[14].

Mnohé v ekonomice je jistě hodno kritického pojmenování a vtažení doširší lidské perspektivy. Nebylo by ani zodpovědné ponechat izolované beznadějitřeba tlak na hodnocení lidí pouze podle jejich „ekonomického potenciálu“,vyžadující výkon a naléhající na zvěcnění mezilidské komunikace ve styluzadání úkolu – kontrola plnění. Zmiňme dále třeba tlak na vytvářeníspotřebitelsky konzumní mentality, aroganci k ekologickým problémům, politikařenía kariérismus ve větších organizacích, přepjatý individualismusv menších firmách či neohlížení se na ty, kteří nemají osobnostnípředpoklady k přijetí toho, že ekonomika není zaopatřovacím ústavem. Pokudpak zažijete na vlastní kůži nezaviněné vyhození z práce či neurotickynepřátelského šéfa obávajícího se, že ho chcete vytěsnit z jeho místa,může se zdát obtížné navrhovat k ekonomice postoj otevřené důvěry. Jinou dobrou cestu pro křesťany však tady a teď nevidímea takovou změnu základního postoje směrem k větší pokoře považujemeza nutné a možná pro dnešek postačující východisko.

Začít by se mohlo všímáním si toho dobrého. Nejde jen o vymýceníhladomorů. Je mnoho firem, kde – alespoň v určitých časech – mnoho lidí zažiloradost z tvorby individuální a společné, kde se mnoho lidí naučiloefektivitě myslet i jednat, ale také zpokornělo, protože pochopili, žeprodavač sice prodává, ale zákazník kupuje. Mohli bychom zde pokračovat až khledání znamení boží přítomnosti^[15]. Jemožné, že je na místě pak nejprve hledat „malé“ cesty ve vlastních řadách,spíše než nastolovat široce pojatá „křesťanská“ řešení s předpokladem, žetaková snaha křesťanské minority bude většinovou společností vůbeczaregistrována.

Možná jen po takovém obrácení bude moci církev začít jako celekrozvažovat konkrétní a věcná témata, která se jí mohou stát vlastní – radostnoua systematickou reflexí nutné a přítomné důvěry v prostoru ekonomikypočínaje a opravdu sebe-vydávající se a odpovědnou kritikouekologických nepravostí nebo třeba konkrétní podporou cíleného vzděláníodkrývajícího širší všelidské souvislosti kapitalismu konče. Věříme minimálně,že církev u nás bude mnohem více než dosud aktérem „občanské společnosti“ vrámci „kulturně-morálního systému“, bez něhož lidé pohybující se formálně převážněv ekonomickém systému by mohli tento systém samotný opravdu pocítit jakonelidský.

Pocítí-li lidstvoza krátký či delší čas opravdu ve vztahu ke kapitalismu citelné výzvy (možnáspojené s fatálními hrozbami ekologického globálního ohrožení či genetickýmikatastrofami), pak se možná v globálním měřítku objeví pro křesťanstvonová šance lidstvu posloužit, avšak, jak věříme, jen prostřednictvím poctivésyntézy stávající kapitalistické ekonomiky s novou nadějí.

Autor pracuje jakokonzultant; e-mail: martin.saly@atlas.cz

---

^[1]M. Šály: Orientace křesťana v prostoru podnikání. In: Getsemany, červen 2001

^[2]Podrobněji viz např. Michael Novak: Duchdemokratického kapitalismu. Občanský institut Praha 1992. ISBN 80-900190-1-3

^[3]Klasickým textem je práce „O původu bohatství národů“ Adama Smithevydaná v r. 1776

^[4]Od encykliky „Rerum novarum“z r. 1891 do encykliky Centesimus Annus z r. 1991.

^[5]Viz např. práce držitele Nobelovy ceny – Sen, A.: Etika a ekonomie. Vyšehrad, Praha 2002.  ISBN 80-7201-549-6. Adam Smithbyl profesorem morálky a před vydáním svého slavného díla o ekonomice i po němvydal o morálce pojednání.

^[6]Oliver W. Holmes:„Nevkládej svou důvěru v peníze, ale své peníze vkládej do důvěry“

^[7]Přestože Duch Boží jistě vane kde chce a nelze si než vážit osobního nasazení akvalit jednotlivců, netušíme, co konkrétně znamená snaha „uskutečňovatkatolické sociální učení v praxi“, jak jsme toto slyšeli deklarovatzástupce hnutí Křesťan a práce.

^[8]„Hořícím ohněm Hospodinovým a nadějí chudých má býtsociální učení církví...“ (cit. z dokumentu Pokoj a dobro) –není touto nadějí v ekonomické oblasti opravdu spíše fungující kapitalismus?

^[9]Cit. výrok P. Tillicha

^[10] Václav Klaus ve své reakci nadokument „Pokoj a dobro“ (Lidové noviny, 31.3.2001) bohužel míří do černéhominimálně  v bodu, kdy považuje zapolitováníhodné, že zde křesťané nejsou vyzýváni k osobní aktivitě na policharitativním, spolkovém apod. – místo toho se v dokumentu takový úkolodkazuje na stát.

^[11]Např. Sdružení pro ochranu spotřebitelů či další zdroje zde mohou býtk získávání informaci oporou.

^[12]Cit. B. Häring

^[13]Úvod do složitosti etické problematiky, odkazy na literaturu a nástin možnostíkřesťanské orientace v prostoru podnikání viz např. citovaný článekv časopise Getsemany, červen 2001.

^[14]Přední katolický moralista minulého století B. Häringv textu Svobodně v Kristu kritikou kapitalismu nešetří, hledá však alespoňnosnou výchozí křesťanskou perspektivu, cit.: „Vykoupenélidstvo může vírou ve Vykupitele světa zakusit i v oblasti hospodářstvíosvobozující moc Ducha svatého a sílu velikonočního tajemství, Kristovy smrti azmrtvýchvstání, když a pokud se bude držet směru a smyslu blahoslavenství...Ano k blahoslavenstvím nedispenzuje od odborností a zkušeností. Vášeň prokrálovství Boží hledá i správný řád pozemských věcí. Prožívá-li křesťan, kterýse nechává uchvátit blahoslavenstvími, všechno jako Boží dar, pak nemůžeotročit sobectví nebo se nechat zajmout kolektivním egoismem...“ Oprotitomu úvod dokumentu „Pokoj a dobro“ vydaného katolickými biskupy v r. 2000 jepředevším přípravou na následnou kritiku: „Deset let od znovunabytíobčanských, politických a náboženských svobod prodělává česká společnostsložité a obtížné proměny, označované společně jako transformace... Po desetiletech transformace nepřestáváme být vděční za dary svobody... Ukázalo se však,že ... ztrácíme jasnou vizi a společenský konsensus o dalším směřování sevytrácí... V této společenské situaci, označované někdy i jako krize – krizeekonomická, politická a mravní, zažíváme přelom století a tisíciletí. Již tytookolnosti zavdávají důvod k hlubšímu zamyšlení odkud, kam a jakými historickýmicestami směřujeme do budoucnosti.“

^[15]Odkazujeme zde na cit. knihu M. Novaka.

M. Kočnarová, L. Martelliová, F. Outrata a M. Saforková

V této práci^[1] jsme se pokusili zmapovat svět náboženských představ jedné vyhraněné sociální skupiny v dnešní společnosti, prodejců časopisu Nový prostor. Jedná se o určitou podskupinu širšího celku „bezdomovců“, skupinu, jež se od ostatních bezdomovců sama odlišuje tím, že o něco usiluje, má své zaměstnání, není odkázána na „žebrotu“.

Oslovili jsme třináct prodejců (z toho pouze jednu ženu) různého věku, původu (Praha, Čechy, Morava i Slovensko) i vzdělání. Naše otázky – po ohledání životní situace dotazovaného – směřovaly k hodnotám, které považuje za nejdůležitější, víře, posmrtnému životu, vztahu k církvím a charitativním organizacím i plánům a představám do budoucna.

Snažili jsme se vzít v potaz i záliby, zájmy a vůbec duševní a duchovní obzor dotazovaných, stejně jako jejich životní zkušenosti.

Posmrtný život

Odpovědi na otázku po posmrtném životě jsou značně různorodé.

Pět ze třinácti dotázaných v posmrtný život vůbec nevěří. Buď si pod tímto pojmem neumějí nic představit, většinou však smrt považují za definitivní konec. Další respondent, který také nevěří, připojuje, že o posmrtném životě nepřemýšlel, co bude po smrti, neví, k reinkarnaci se staví odmítavě, nebo spíše nejasně. Jiný respondent vidí posmrtný život jako „zlepšení pro tento život“.

Dva dotázaní simyslí, že „něco je“ nebo „musí být“.

Jeden respondentvěří v reinkarnaci. Další respondent by v posmrtný život „rád věřil“,ale považuje se v jisté nadsázce za příliš hříšného („rád bychvěřil, ale s těma mejma hříchama…“).

Jeden z respondentů věří v posmrtný život i v reinkarnaci („nic se neděje náhodou“), další věří v posmrtný život nebo spíše pokračování života pozemského, a to i ve formě reinkarnace („člověk se může narodit znova, ale i jako zvíře“).

Ze 13 respondentů byli tři dotázáni přímo na reinkarnaci. Všichni tři ji nezávisle na sobě odmítají. Přitom dva z nich v nějakou formu posmrtného života věří.

Z uvedeného shrnutí vyplývá, že 5 ze 13 dotázaných v posmrtný život vůbec nevěří. Zbytek dotázaných se k možnosti posmrtného života staví neutrálně či spíše kladně, přinejmenším jako k možnosti pokračování života v nějaké formě nebo jeho zlepšení, smrt za definitivní konec nepovažuje. Jednotlivé názory jsou si dost podobné, formulace vyjadřují určitou naději (objevuje se pojem reinkarnace, „zlepšení“, „něco musíbýt“, „nic není náhoda“, „rád bych…věřil“…, jeden dotázaný o posmrtném životě nepřemýšlel). 

Vztah k církvím a význam církví

Převažující vztah k církvím se snad dá označit za neutrální. Zájem a sympatie velmi mírně převažují nad negativním postojem.

Asi nejčastějším typem neutrálního postoje je nezájem – církve se života dotyčných netýkají a nic jim také nemohou nabídnout, důležité je, aby „neškodily“ a „nikoho nefanatizovaly.“: když dělají dobré věci, tak proč ne, ale když třeba někoho zfanatizujou, tak už mi to vadí.  Objevuje se dokonce přirovnání k politické straně, charakteristické přitom je, že jde o ODS, stranu „jednoho muže“: To je jako strana ODS nebo jako jiný strany politický, to je to samý. Prakticky, když nikomu neškodí, když prospívá, vůbec mi nevadí. Církve, podobně jako třeba pouliční evangelizátoři, jsou vnímány jako potenciální lovci dušiček: U nás je to vyloženě lovení dušiček, u většiny těch církevních organizací. Negativně jsou hodnoceny jakékoli náznaky omezování svobody věřit nebo nevěřit (nucení k modlitbě v Armádě spásy): Třeba u Armády spásy mi vadilo, že bez ohledu na vyznání, ať je to muslim nebo pravoslavnej, tak se prostě museli podřídit tomu římskokatolickýmu řádu. Tento typ postojů převažuje u mladších respondentů z Čech a je blízký víře v „něco“.

I v rámci neutrálního postoje však, zdá se, najdeme jisté pozitivní jádro: Já se prakticky o to nezajímám. Je štěstí, že to funguje. Jinak abych, jak jsou ty různý sekty, abych šel k nim, to ani náhodou, já jsem nevěřící. Církve tedy mají nějaký význam a smysl, i když se života dotyčného bezprostředně nedotýká. Nabízejí také estetické kvality, které jsou i nezajímajícími se přijímány a oceňovány: Mě by tam nikdo nedostal, mně se líbí kostely, ale ne kvůli atmosféře, co tam vzniká když tam farář něco říká, mně se líbí ty stavby a ty okna udělaný a takhle.

Tam, kde převažuje zájema kladný vztah k církvím, najdeme v pozadí určité osobní zkušenosti – ty mohou být nejrůznější, od výchovy a pevně zakořeněné tradiční víry (respondent ze Slovenska, 54 let) přes setkání s evangelizačními a jinými aktivitami věřících a církví (Nedávno jsem navštěvoval kurzy alfa, což je… na mě působili spíš jako evangelíci než jako katolíci, ale líbilo se mi u nich to, že nikoho nepřesvědčovali, nikoho nenutili, ale bavilo se tam u nich volnou diskuzí, udělala se vždycky půlhodinová přednáška a pak se diskutovalo) až pozprostředkovanou zkušenost „přes kamaráda“. Velmi důležitou roli hrají pochopitelně zkušenosti s charitativní činností církví, které jsou – i když zdaleka ne bezvýhradně – pozitivní: Docela se mi líbilo, že ke konci vybírali nějaký peníze, který pak někam posílali na chudý.

Prodejci NP oceňují u církví (a náboženských společností vůbec) přijímající, otevřené prostředí, nabídku pomoci, možnost zklidnění a bezpečí. Církve v jejich světě – včetně světa náboženských představ a přesvědčení – zaujímají spíše okrajové postavení.

Charitativní organizace

Zkušenosti s charitativními organizacemi zastupují široké spektrum názorů. Z oslovených respondentů, kteří se k problému vyjádřili, uvádí pět pozitivní, čtyři negativní odpověď a dva z dotázaných nemají s těmito organizacemi zkušenost žádnou.

Kladné ohlasy oceňují pomoc především v možnosti poskytování jídla („obejdu pět šest charit a já jsem prostě najedenej…“, „jdu na Armádu na polívku,…“, „to jsem měl hlad a to prostě kámoši poradili, že tamhle je párek, no tam jsem byl, s tím mám zkušenost.“), ubytování („Bydlím teď na Armádě spásy a jsem moc rád, že tam můžu být.“, „Naděje nikoho nevyhodí.“) a pomoci při vyřizování osobních záležitostí („v Charitě mi koupili jízdenku, …u Karolíny Světlé mi dali zadarmo udělat fotky,…v Naději je doktor, přímo tam mě ošetří.“).

Negativní reakce na zkušenosti s těmito organizacemi souvisejí s řádem těchto zařízení („Akorát mám zkušenosti s Armádou spásy. Tam jsem chvíli bydlel, ale je to tam docela blbý, protože mě tam furt buzerovali, kdy mám chodit domů, a tak.“), špatnými hygienickými podmínkami („Co mi tam vadí, jsou nedostatečný hygienický podmínky,…rychlolékařský prohlídky,…“), jednáním pracovníků („Mám na to svůj názor, viděl jsem, jak to chodí, to jsou požadavky, při kterých si člověk myslí, jakoby byl méněcenný“, „ale otázky při tom přijímání jsou děsný,… ty otázky i to chování…“).

Dva z oslovených žádné zkušenosti s charitativními organizacemi neuvádějí („nikdy jsem od nich nicnepotřeboval“, „ty nevyhledávám a jejich pomoc jsem nevyužil“).

Plány do budoucna

Plány se týkají  konkrétních záležitostí, přes odpovědi neurčité („Já bych chtěl něco jinýho, lepšího. No. Zatím to nevypadá.“ „Tak jsem si říkal, že bych asi chtěl nějakej  normální život…“), humorné („pokud možno umřít zdravý; tak hodinu dvě denně pracovat a pak se věnovat vlastním zájmům“), až po odpověď, která říká: „Plány nedělám, tak daleko nemyslim.“

V konkrétních plánech se nejčastěji objevují odpovědi týkající se stálé práce  („V prvý řadě mít práci“, „makat prostě, místo osmi hodin dělat šestnáctky, vyhrabat se z toho,…“, „v prvním případě je to stálé zaměstnání v oboru,…“), bydlení („…aby člověk věděl, kam má jít,…“, „…konečně být ve svým, skončit ten kočovnej život…“). Respondenti také zmiňují záliby nebo tvůrčí činnost, jež může být považována za hlavní náplň života („…já dělám hip-hop a teďko křtím v Roxyně vinyl jako singl, no s tím bych chtěl dotáhnout rozhodně něco víc, ale já hlavně repuju o ulici, takže s ní nechci ztrácet kontakt,…“, „…věnovat se věcem, které mě zajímají…“), a partnerského vztahu („…abych se seznámil s nějakou starší paní…, abych si s ní rozuměl a abych měl už klid“, „Asi bych už potřeboval nějakou ,stálici‘“).

Dále uvádějí dotázaní opakovaně zdraví a pocit klidu a jistoty. 

Závěr

Pohled na výsledky našeho minivýzkumu na první pohled odhalí značnou různorodost uváděných odpovědí, prodejci se rozhodně nepředstavují jako jednolitá a názorově sjednocenáskupina.

Hodnoty, které prodejci považují za nejdůležitější, se pohybují mezi zcela konkrétními (práce, zázemí, bydlení, pevný vztah) a velmi obecnými (lidská důstojnost, svoboda).

Odpovědi na otázku po víře také kolísají od jasného odmítnutí a spolehnutí se na vlastní síly přes celou škálu typů víry v „něco“ až po poměrně jasně definovaný postoj víry a vztahu k Bohu.

Podobně posmrtný život a reinkarnace dělí námi sledovanou skupinu přibližně napůl – jedna část považuje smrt za absolutní konec, namísto posmrtného života očekává spíše zlepšení v tomto životě, případně o tom,co bude po smrti, vůbec nepřemýšlela. I zde se setkáváme s postoji typu „něco musí být“, ale vedle nich také s vírou v pokračování života a v reinkarnaci (objevují se i společně).

Vztah k církvím a náboženským společnostem a organizacímje většinou neutrální, církve jsou oceňovány v tom, co mohou nabídnout (přijímající prostředí, pomoc, klid), ale jejich smysl je formulován spíše negativně – důležité je, aby nikomu neškodily a neomezovaly svobodu člověka. Na druhé straně se setkáme i s tradiční vírou a sympatiemi. Důležitou roli zde vedle osobních zkušeností hraje původ respondentů.

Také zkušenosti s charitativními organizacemi jsou různorodé a názory na ně na jedné straně velice kladné, na druhé ostře kritické, pouze výjimečně žádné – pro dotazované jsou tyto organizace důležitou součástí života a větší míra kritičnosti ve srovnání např. s hodnocením církví je důsledkem této blízkosti a bezprostředního kontaktu.

Plány do budoucna, podobně jako hodnoty, jsou na jedné straněvelmi konkrétní a na druhé neurčité, směřují však zřetelně ke změněživotních podmínek, k tomu, co můžeme nazvat „normálním“ životem, a k jistotě.

Náš výzkum neodhalil jedinou vyhraněnou tvář prodejce Nového prostoru, ale tvář značně proměnlivou. Zdá se, že neexistuje nic podobného jako „náboženská představa prodejce Nového prostoru“ (ovšem na druhé straně ani její naprostá absence), každý prodejce si do své nové (a, jak doufá, pouze přechodné) životní situace přináší celek svých předchozích zkušeností, názorů a zděděných tradic a přesvědčení.

Zdá se nám, že rozvrstvení náboženských názorů a postojů v námi sledované skupině přibližně odpovídá celku společnosti a „víra lidí na okraji“ je pouze součástí víry (nevíry) České republiky na začátku třetího tisíciletí.

---

^[1]Jde o mírně přepracovanou semestrální práci z předmětu Psychologie asociologie náboženství, kterou autoři předložili na Institutu ekumenickýchstudií ve školním roce 2001/2002.

DušanHejbal

Kázání pronesené dne 19.8.2002 natexty Gn 12, 1-4a a Mt 25, 14-29 v rámci 28. Mezinárodníhokongresu starokatolíků 2002 v Praze.

Kdyby tohle podobenství říkal Ježíš tady u nás v Čecháchtřináct let po politickém převratu, nevím, jak by uspěl. My už máme přecezkušenosti s tím, že investovat do něčeho je veliké riziko a pak: socialismus zmnohých z nás udělal mistry v argumentaci, proč to či ono nejde. „Tonejde, to je riskantní,“ slyšíme z úst úředníka, instalatéra i kněze.

A představte si, že tohle podobenství říká Ježíš po sto třiceti letechexistence nám, starokatolíkům. S kterým z těch tří služebníků se vůbecsmíme identifikovat?

Možná je to jiný pohled na víru, která pro nás třeba byla nějakou dobuimaginárním deštníkem, který nás chránil před čímkoli… Kyselé deště posledníchdob ovšem způsobily, že z deštníku se stala jen kostra.

Viděli jste někdy kostru deštníku? Smutný pohled. A co kostra rybičky,kterou máme ve znaku? Zbudou rybí kosti, jen kříž nad nimi zůstane celý.

Slyšíme o těch třech služebnících a musíme přiznat, že ten jejich pánje pěkně drsný, ale to, co udělal, není nic jiného než zkouška jejich aktivitya věrnosti. Ne schopností, ne morálky, ne podnikavosti, jen aktivity avěrnosti. Tohle podobenství není ani o tom, jak rozmnožit kapitál, protože ten,který vydělal málo, byl odměněn stejně jako ten, který vydělal hodně. Zprázdnou odešel jen ten, který nevydělal nic, ale dokázal to dobřezargumentovat. Tohle podobenství je především o tom, že Bůh není neškodnýdědeček na obláčku, který nás vždycky v neděli pohladí a naservíruje nám chléb,víno a pak možná kávu a moučník – že nám dal něco hodně velikého, a že má podletoho na nás také požadavky.

Kdo ví, jak ti první dva svoje peníze vydělali. Možná za sebe nechalipracovat cizí ruce, možná rýžovali z cizích peněz. Ale ten třetí, nepochválený,byl nepoužitelný tragéd a přiznejme si, nebyl moc čestný. Ty jeho argumentyjsou dost „pod pás“: „Pane, poznal jsem tě, žejsi tvrdý člověk a sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Báljsem se...“ Ale tu hřivnu si přece vzal, dřel se, než vykopal tujámu – a to je zásluha jako hrom. Raději dřel, než by přišel do konfliktus pánem. On si totiž nemyslel, že jeho pán je dobrý. On měl k němu špatnývztah. On se tak bál, že nepromarnil ty peníze, což mohli klidně udělat tidruzí dva, on to všechno může vrátit do haléře... Jeho tragédie je v tom, že onsi opravdu myslel, že jedná dobře a že bude pochválen, a to, co mu pán říká, jestudená sprcha, která ho překvapila: „Služebníku špatný alíný.“ Kdo zklame Ježíše, má smůlu a nic mu nepomohou jeho morálnízásady, tradice, bezchybně formulovaná věrouka, poctivost a nebo bezúhonnýživot.

Mnohým lidem se nelíbí, že by Pán měl mít jiný vkus než oni sami.Nelíbí se jim, že v božím království bude rozhodovat jeho a ne jejich vkus. Tidva pochválení chlapíci neměli žádné mindráky a asi neměli ani čas si jevymýšlet. Oni jsou věrní, protože bez popisů svých práv a povinností splnili pánovoočekávání. Na takové se pán může spolehnout, jsou to jeho lidé a on je jejich.

Ježíšovo náboženství totiž není o foukání našich vymyšlených bolístek anáš Pán se nedá zatáhnout do naší hry na ukřivděnost a bohabojnou lenost.

Tohle je o církvích: o nás, kteří někdy sedíme na radostné zvěsti jakoslepice na vejci, ze kterého nic nebude – a dlužíme světu evangelium, z nějž sedá žít. Stejně jako ti služebníci spravujeme jen svěřený majetek. Všechno patřípánovi. To, co máme spravovat my křesťané, také není naše. Ať už je to zvěstevangelia, Církev, za kterou jsme všichni odpovědni, nebo hodnoty demokracie asolidarity, to, co evropské civilizaci křesťanství přineslo – máme o to všepečovat a rozvíjet to, i se všemi riziky, které k tomu patří. Protože budeme zesvého podnikání s evangeliem skládat účty. Náš Bůh je náročný. Nespokojí se sargumenty proč to či ono nejde...

Abrahám – velké téma našeho kongresu: šel do země, kterou mu Hospodinukázal.

Pro nás je důležité nezapomínat, že toto nadějné pozvání předcházínejdřív výzva: Odejdi ze své země, ze svého rodiště, ze svého domácíhoprostředí a jdi někam, kde to neznáš. Tak ho oslovil neznámý Bůh.

Zdánlivě se nestalo nic zvláštního: jeden šejk osedlal svého velblouda– možná, že už ho nebavil dosavadní způsob života – a chtěl pryč, a tak se tajeho karavana vydala na cestu do neznáma. Viděno z našeho pohledu, riskoval.Jednal vůbec odpovědně? Co se to vlastně stalo? A jak se to týká nás?

„Odejdi“ znamenalo opuštění dosavadních jistot i opuštění bohů, kterýmobyvatelé věřili, protože místní božstva byla vždy vázána na místo. Jenže Abramtuší jiného Boha.

To není bůh, jehož obraz si můžeš vyrobit, a pak si ho postavit nanoční stolek nebo vedle televizoru. To není bůh zaměnitelný za bohy jinýchkultů a už vůbec ne za sériově vyráběné bůžky prosperity a pohody.

Děje se tu ale něco naprosto nového. Bůh začal jednat s konkrétnímčlověkem, Bůh Hospodin začal v Abramovi své dílo. A Bůh může začít velkouvěc i s člověkem, který nemá zvláštní předpoklady.

Před 130 lety první starokatolicky smýšlející křesťané, vyhnáni zcírkve, kterou milovali a o jejíž budoucnost bojovali, se také vydali na cestudo neznáma. Na počátku existence naší církve stála touha po kontinuitě sestarou církví, po svobodě svědomí a ekumenické otevřenosti. Dnes je pro násstarokatolictví také „katolictvím s lidskou tváří“, prostorem, kde se dádýchat, kde si nemusíme na nic hrát, rodinou, do které patříme a prostředím,kde se cítíme doma. Proto máme rádi svou církev.

Nebude nás vodit celý život na vodítku jako poslušného psíka, ale chcekaždého z nás naučit odpovědné svobodě, i když to není vždynejpohodlnější. Opravdová a svobodná víra v sobě vždycky skrýváriziko, jako každé svobodné rozhodnutí, jako rozhodnutí Abramovo.

21. století, do kterého jsme vstoupili, čas a prostor, v nichž serealizuje naše víra je pro nás novou výzvou. Vyžaduje novou odvahu jít doneznáma „do země, kterou ti ukážu…“ bezdosavadních opor a berliček. Ta země už dlouho není přehledným terénem. Dějí sev ní věci, které se vymykají našim zkušenostem. Vystačíme v tom světěkomputerů, bankomatů a řízených střel s tím maličkým plamínkem svékřesťanské víry předávané až ze starověku? A to se ještě jmenujemestarokatolíci… Nejsme příliš pohodlní, zabydleni ve svých jistotách? Nejsounaše církve a církve vůbec příliš unavené z vlastní existence? Nejsme užjenom strážci vzpomínky? Není to tak, že tu zemi, kterou nám chce Bůh ukázat adát, vlastně ani vidět nechceme? Být starokatolíkem v 21. století nenítotéž jako naučit se malou či velkou násobilku a potom ji až do smrti používat.I když tento čas a tento svět zůstane časem a světem Božím.

Jsme na cestě.

Jenžeten, který vyzval šejka beduínského kmene a přesto outsidera Abrama, říká: Vevíře je možné všechno. Ale zapomeň na svéjisté a taky na sebe. Jdi a věř… Riskuj…

Kdo to je? Znám ho? A můžu mu vůbec důvěřovat?

Je to mnoho? Je to příliš těžké?

Člověk, který s živým Bohem neudělal žádnou osobní zkušenost,nebude nikomu přinášet evangelium, ale jen náboženství nebo kultivovanost avýlučnost spolku, systém povinností nebo kult a zvyky. Kdo věří v Božíexistenci, ale nevěří, že Bůh ho má osobně rád, nebude mít co nabídnoutv tomto století stejně jako v kterémkoli jiném. Ten se stylizuje dopózy třetího služebníka, který nic neriskoval, ale zklamal. Náš Bůh má smyslpro akci a nesnáší sraby.

A i kdyby jiným svěřil lány a mně jen maličký květináč, udělám všechnopro to, aby ten můj květináč prosperoval, aby měl smysl. A starokatolickýkvětináč musí mít smysl. Jinak jsme tu zbytečně. Tady v Praze a vůbec.

KarinE. Leiterová

Referát pro 28. Mezinárodnístarokatolický kongres 2002 v Praze

„Být starokatolíkem ve třetím tisíciletí“, jakož i moto tohoto kongresu„Do země, kterou vám ukážu“ tak jako Bůh řekl Abrahamovi – tyto oba podněty mnev posledních měsících stále silněji zaměstnávaly.

Já sama patřím k těm starokatoličkám, které se kdysi samy rozhodlyvstoupit do této církve a v ní vyznávat svou křesťanskou víru, v níprožívat a žít společenství ve víře a při výstavbě této církve s jinýmispolupracovat. Stala jsem se starokatoličkou z důvodu svědomí, přišla jsemdo země, kterou mi chtěl ukázat Bůh. Tím jsem si z dnešní retrospektivyjista.

Při přípravách na tento kongres jsem proto obě témata skutečně najednouspojila do jednoho obrazu:

Co je to za zem, tato „Starokatolicko“?

Jak to tam vypadá, co tam vůbec je, co se tam dělá, jak se tam žije…?

Zpracovala jsem toto „Starokatolicko“ skutečně na geografickou mapu, apotom jsem ji pečlivě zkoumala s jejími obyvateli, starokatoličkami astarokatolíky.

Snili jsme za bdělosti a dívali jsme se každý do svého nitra, a přitomjsme dostali chuť tuto zemi vskutku prozkoumat, jít až k horizontu, dívatse na moře, jak v dáli proplouvají lodě. Řeky, silnice, vesnice, krajinynazývat jejích jmény. Bylo to vzrušující, zanechávalo to dojem, bylo toobjasňující a vzbuzující smích i ticho.

Nejprve jsem dala vzniknout tomuto „Starokatolicku“ spolus norimberskou partnerskou obcí mé vídeňské církevní obce Spasitele v 10.městském okresu; a později muži a ženy z naší bibliodramatické skupiny vmé vídeňské domovské obci si nakreslili a popsali toto „Starokatolicko“ jižzcela sami.

Třicet žen a mužů ze tří generací kreslilo, jak sami tak i veskupinách, zvažovalo, diskutovalo a vytvářelo pro své pocity, ideje azkušenosti se svým bytím v církvi obrazy, jména a koordináty.Z těchto celkem dvanácti map potom šest sester a bratří ve víře jednonedělní odpoledne spolu se mnou vytvořilo v našem vídeňském kostele Spasitelejednu jedinou mapu, kterou pro vás mohu zde nyní vyvěsit.

Chtěla bych ve vás všech vzbudit chuť, abyste sami pro sebe nebo prosvou obec jednou nakreslili „Starokatolicko“, a tak si jednou zcela novýmzpůsobem postavili před oči za čím a v čem stojí naše starokatolickécírkve, jinými slovy Utrechtská unie.

Objevíte, že Starokatolicko není žádná fata morgána, ani nějakáfantastická galaktická stanice, žádná vyfantazírovaná země blahobytu (ta mohlabýt tak jako tak jenom nudou) a ani žádná zanikla kultura, ba ani místovykopávek pro náboženské archeology.

Objevíte také, že je zde třeba mnoho přemýšlet a zkoumat: zemi,sousedy, řeky a přehrady, všechno; všechno má jméno, a vypráví tím jižlegendy své geografie, flóry a fauny, počasí, hranic a dálek… nakonec takéovšem i písní, vzdělání, povolání, zvláštnosti jazyků, svátků, umění…

Co by měl turista jakožto nově příchozí vědět?

Jaké pocity je možno doporučit, jaká jídla a nápoje by měl ochutnat,tance, formy zdvořilosti až k pravidlům silničního provozu a důležitýmzemským zákonům?

Můžete své fantazii dát zcela volný průchod.

Otázka nad touto mapou zní však jenom: Je to Starokatolicko?

Učinili jsme totiž také zkušenost, že by tak také mohl rozšiřovánprospekt na křídovém lesklém papíře s azurově modrým nebem, zářícím sluncema ještě více zářícími lidmi, idylou hor a romantikou pláží.

To není Starokatolicko!

To byla snad nejdůležitější zkušenost při této práci vedle našespolečného zážitku objevování a kreativních hodin, které jsme prožili: růžovébrýle nebo i scénáře katastrof nejsou ani reálné ani nepomáhají. Naše různéúhly pohledů se spojily do použitelného a čestného obrazu, který může pro násbýt pomocí a vest nás dál, pokud tomu tak chceme.

Dodalonám to odvahu pracovat ve své obci, uskutečňovat sny, jít spolu vytyčenýmicestami, přibližovat se více jeden druhému a hlouběji se poznávat se všeminejrůznějšími talenty a idejemi, svými nedostatky, strachy a nadějemi.Starokatolicko pro nás dostalo vůni, chuť, barvu a zvuk, a především jsme sev něm mohli nalézt.

Přeji vám ze srdce pestré zážitky, zkušenosti a poznatky při spoluprácina této hodině zeměpisu!

Ke Starokatolicku patří přirozeně také příběhy, poklad lidovéhovyprávění, ságy a legendy.

Jeden z takových příběhů moudrosti ze Starokatolicka jsem s seboupřinesla a chtěla bych vám ho ráda vyprávět.

Je to můj druhý podnět k přemýšlení, k odnesení si domů,k další vlastní práci nebo hře:

Jednou brzy ráno přijde jeden muž do obchodu se zvířaty. Má malou vaduřeči, trochu šišlá.

„Rád bych koupil krásného velkého šlona!“ řekne prodavači.

Ten na něj dělá velké oči, podrbe se za uchem a konečně řekne:

„Slona? Bohužel nemáme!“

„Já ho ale naléhavě potšebuji,“ pokouší se muž ještě jednou.

„Víte, pane, máme všechno od zlatých rybek až po velikánské hady. Aleslona – jak si to představujete? To bychom potřebovali mít ohromně velkouprodejnu!“ prodavač začíná být pomalu naštvaný.

Muž nakonec začne bědovat: „A co teď budu dělat?“

„To taky nevím...“ říká prodavač zamyšleně: „Ale pokud se nemýlím, pakje v našem městě právě cirkus. A cirkus má přece moc slonů. Snad vámjednoho prodají…“

V očích muže zazářil pramínek naděje: „Myšlíte?“

„To nevím, ale bylo by to možné. Já takové hovado v každém případěnemám!“ říká prodavač.

Muž poděkuje a jede prvním autobusem do města. Skutečně: všude visíplakáty cirkusu!

A potom ještě velké štěstí: cirkus má skutečně slona, který má býtprodán, protože je pro manéž netalentovaný.

Obchod je rychle uzavřen.

„Kdepak bydlíte?“ zeptá se nakonec ředitel cirkusu.

Muž ukáže na blízké pásmo hor a odpoví: „Vidíte ty šerpentiny vedoucítam nahoru? Bydlím tam v první vesnici.“

Ředitel cirkusu se dívá, pokývne hlavou a říká: „To budete asi alepotřebovat auto na zvířata, zvláštní náklaďák se sjíždějící korbou. Jak jinakchcete dostat toho slona tam k vám nahoru?“

Muž se poleká: „Náklaďák na zvíšata? Musím si ho sám obstarat?“

„Samozřejmě!“ říká ředitel. „Já vám to jenom říkám. Ale to je všechnovaše věc. Já jsem vám to zvíře prodal, přeprava není mojí věcí. Budetepotřebovat nějakou špedici!“

Muž si půjčí telefonní seznam a vytáhne z kapsy mobil. Spedice.

„Heleďte se, mám problém, koupil jsem si v cirkusu šlona a ten semusí dostat ke mně domů. nemáte na to nějaké nákladní auto? Mohli byste tozašídit?“

„A kam je třeba toho slona dovézt?“ ptá se špeditér.

„Jistě znáte tu silnici se šerpentinami z města do hor. Bydlímv první vesnici, tam se musí dostat!“

„Odtahovákem tou cestou nahoru!? …Ale my jsme známí tím, že si poradímei s obtížnými zakázkami. Přijedeme, ono to už nějak půjde!“ míníšpeditér.

Nákladní auto přijede, slon je svázán řemeny a naložen.

Hazardně odvážná jízda vede přes úzké zatáčky směrem k horskémupasu.

Konečně stojí toto obrovské auto před domem, zvíře se vykládá.

„Tak a teď musí šlon nahoru do tšetího patra!“ míní muž.

„Možná“ říká řidič, „ale to není moje věc. Já jsem špeditér. Slona jsemdodal a tím to pro mě končí!“

„Co budu teď dělat?“ běduje muž.

„To taky nevím. Zavolal bych nějakou stavební firmu s jeřábem nebo něcotakovýho…“ přemýšlí nahlas řidič.

„Musím to zašizovat sám?“ ptá se vyčítavě muž.

„Pochopitelně, to se mě netýká!“ řekl, nastoupil a odjel.

A tak znovu: Telefonní seznam. Mobil. Stavební firma.

„Heleďte, mám tady problém. Před domem mně stojí šlon, kterého musímdostat nahoru do tšetího patra. Nemáte náhodou ješáb, nemohli byste to udělat?“

„Jo, to pude – dofrčíme hned“ říká stavbyvedoucí. Jeřáb jetransportován úzkými zatáčkami do horského pasu, je postaven před dům a slon jeopět svázán do popruhů. Jeřáb ho vyzvedne – ale okna jsou příliš malá!

„Co teď budu dělat?“ vykřikne muž.

Jeden z dělníku slona znovu spustí dolu a míní:

„To by chtělo partu zedníků. Okno ven a rozšířit zeď, pak by to šlo.“

„A to si budu muset zašídit sám?“ ptá se muž plačtivě.

„Samozřejmě! A měl byste s sebou švihnout, protože poplatky za stáníjeřábu nejsou zrovna laciné!“

A tak tedy znovu: Telefonní seznam. Mobil. Parta zedníků.

„Mám zde jistý problém. Stojí mi tu šlon, který má jít nahoru dotšetího patra, ale okno je pšíliš malé.Nemohli byste zeď probourat tak, aby ho tam mohl ješáb dopravit?“

„Všechno je jasné. Přijedeme!“

Muži se pustí do práce.

Vysazená okna.

Odstraněnérámy.

Odbouraná zeď.

Nová zeď, nové rámy, nová okna.

Slon je ve třetím patře!

„A teď musí jít pod šprchu, říká muž s pevným přesvědčením v hlase.

Jeden ze zedníků si myslí, že se přeslechl: „Kam?“

„Pod šprchu“ zazní skutečně ještě jednou.

„Jak dostanete tohoto slona do vaší malé koupelny?“ ptá se zedník.

Muž krátce zapřemýšlí a pak kvílí: „Co budu dělat?“

„Můžu tu zeď vybourat a postavit novou, ale když byste chtěl skutečněpasující sprchu, pak potřebujete celý sbor řemeslníků: instalatéra,elektrikáře, obkladače…“ říká zedník.

„A to si budu muset zašídit sám?“ ptá se opět.

„Samozřejmě! Já už můžu mezitím posunout zeď, když chcete.“

A tak znovu: Telefonní seznam. Mobil… Přijde celý sbor řemeslníků anezůstane kámen na kameni.

Pozdě večer je všechno konečně hotovo: Slon stojí pod sprchouv nové koupelně!

Instalatér, který utáhl poslední šroub, přijde se svou brašnou s nářadím,položí ji na zem, posadí se a říká: „Podívejte se, já vím, že to není můj slona že se mne to ani v nejmenším skutečně netýká, že mě to může být úplněvuřt, ale buďte tak laskavý a řekněte mi, proč musí ten slon stát podtakovou sprchou?

Muž si k němu přisedne a říká: „Víte, já mám bratra. Je o pět rokůštarší neš já. A co si jen pamatuji, tak mne všdycky zesměšňoval a týral.Vždycky, když jsem něco našel nebo objevil, něco nového zašil, jenom se smál ašíkal: „To vím jiš dávno!“

Můj bratr pšijde tuto neděli na návštěvu. Když bude mušet jít u nás našáchod, vejde do koupelny a šekne: U tebe stojí pod šprchou šlon!

A pak mu šeknu já: TO VÍM JIŠ DÁVNO!!“

Jak jsem řekla, je to příběh moudrosti ze Starokatolicka. Milé sestry amilí bratři! Ruku na srdce. Již jste také přebudovávali koupelnu kvůli slonům?

Sloni však patří do volné přírody. Při veškeré jejich velikosti jenelze užívat proti malým vadám řeči nebo přemocným bratřím jakéhokoliv věku,stejně jako ne proti podobným sestrám.

K tomu, abych si něco dělal sám nebo sama – a to i za pomociodborníků – a tím byla posilována odvaha a sebedůvěra, nepotřebuji žádné slony,ale přátele a přítelkyně, kteří se společně se mnou radují a pláčí, kteří cítí,tuší a vědí, kteří především věří a důvěřují: jeden druhému a společně Bohu.

Na konci ještě jeden tip: Na dveře mnohých zasedacích místností nebosálů církevních obcí by se měla připevnit značka zákazu vstupu slonů. Člověknikdy neví, která řemeslnická srdce starokatolíků v Starokatolicku tajněnesní o přestavbě koupelny…

Sloni vám za to budou jistě vděční!

Děkuji a přeji nám všem mnoho kreativních, společných, věrohodnýchvyrážení letničního charakteru do Starokatolicka, a sice duchaplně, mocně asmysluplně!

K tomu nám žehnej Bůh!

V letošním seriálu, jehož první část dnes otiskujeme, vás budeme seznamovat s anaforami (eucharistickými modlitbami) různých tradic, které pocházejí zejména z 1. tisíciletí. Těžiště bude v uvedení vlastního textu, komentář omezím na nezbytnou míru.

Seznamování se starými eucharistickými texty má velký význam pro ekumenu, zejména pro cestu k plnému interkommuniu. Některé anafory prvních staletí se staly základem pro obnovené eucharistické modlitby v poslední třetině 20. století. Zejména dvě z nich – egyptská anafora sv. Basila Cézarejského a anafora z Apoštolských tradic připisovaná Hippolytovi – se uplatnily v mnoha církvích anglikánských, luterských, reformovaných i římskokatolické^[1]. To, že takovýmto přirozeným způsobem začaly různé církve používat obdobné liturgické texty, sbližuje i jejich stanoviska ve věroučných otázkách.

Při výběru ukázek se snažím, aby každá větší historická liturgická oblast byla zastoupena alespoň jednou anaforou. Tak ze západoantiochijské oblasti uvedu anaforu z Apoštolských tradic, z Apoštolské konstituce, a anaforu sv. apoštola Jakuba. Z byzantské oblasti anaforu z liturgie sv. Jana Zlatoústého a sv. Basila. Z východosyrské oblasti anaforu apoštolů Addaie a Mariho. Z alexandrijského patriarchátu pak anafory z liturgií sv. Marka, sv. Basila a biskupa Serapiona z Thmuis. Pro západní oblast zbude místo pouze pro jednoho zástupce – anaforu ze starogalské liturgie.

1. Beraka

Klíčovým židovským typem modlitby, ze které se křesťanská anafora vyvinula, je beraka^[2].Ježíšova řeč nad chlebem bývá situována do beraky před jídlem zvané birkat ha-moci. Ještě důležitější je soubor tří^[3] berachot po jídle zvaných birkat ha-mazon, kam bývá situována řeč nad kalichem či oběma živly. Tyto modlitby jsou součástí každého jídla. V rozvinutější podobě pak součástí svátečního jídla o šabatu. Jednou do roka pak – se speciálními embolismy – se modlí v rámci pesachového sederu. Původní znění těchto modliteb nelze určit. Kromě současných znění však existují rekonstrukce původních textů. České překlady lze nalézt v několika publikacích.^[4] Zřejmě nejstarší křesťanský eucharistický text, který sevšak formálně i obsahově podobá birkat ha-mazon, nalezneme v Didaché. Protože však tento text je rovněž možno nalézt v několika českých překladech^[5], uvádíme na úvod našeho seriálu výjimečně liturgii současnou, která představí modlitební styl beraka. Je to liturgie „židokřesťanské“ obce v Haifě, která se slaví v hebrejštině. Vycházel jsem z německého překladu Daniely Kranemannové.^[6] U čtyř žalmů je uvedeno pouze místo, kde jsou zařazeny (dva v úvodu a dva v závěru). Liturgie je určena pro páteční večer. Anafora je včleněna do řady berachot. Zajímavostí je společně recitovaná epikléze (všechny části příslušející obci jsou vytištěny tučně). Přijímání eucharistických způsob se děje hned po jednotlivých konsekracích.

Liturgie večeře Páně hebrejské obce v Haifě (1994)

Rozsvícení světla a žehnání

Milost a pokoj od Boha, našeho Otce a od Pána Ježíše Krista s vámi se všemi.

Amen.

Žalm 43; 32

Modlitba

Zvolání

Beraka

Požehnán buď, Hospodine, náš Bože; věčný králi,

tys učinil nebesa i zemi.

Požehnán buď, Hospodine, náš Bože; jedině ty konáš divy.

Požehnán buď, Hospodine, náš Bože; věčný králi,

který jsi stvořil člověka ke svému obrazu.

Požehnán buď, Hospodine, náš Bože; jedině ty konáš divy.

Požehnán buď, Hospodine, který jsi s Abrahamem

a jeho potomstvem uzavřel smlouvu.

Požehnán buď, Hospodine, náš Bože; jedině ty konášdivy.

Požehnán buď Hospodine, který jsi Bůh milostivý, a milosrdný,

osvobozující a zachraňující.

To ty jsi nás vyvedl z Egypta.

Požehnán buď, Hospodine, náš Bože; jedině ty konášdivy.

Požehnán buď pro svůj zákon, který jsi nám daroval

skrze Mojžíše, svého služebníka.

Požehnán buď, Hospodine, náš Bože; jedině ty konáš divy.

Požehnán buď, Hospodine; když se naplnil čas

poslal jsi svého jediného Syna Ježíše Krista.

Požehnán buď, Hospodine, náš Bože; jedině ty konáš divy.

Požehnán buď, Hospodine; tobě se zalíbilo skrze Ježíše obnovit svoji smlouvu

a dát podíl na ní všem pokolením země.

Požehnán buď, Hospodine, náš Bože; jedině ty konášdivy.

Požehnán buď, Hospodine, Otče našeho Pána Ježíše Krista,

který jsi nás pro své velké slitování znovu stvořil Ježíšovýmzmrtvýchvstáním.

Požehnán buď, Hospodine, náš Bože; jedině ty konáš divy.

Požehnán buď, Hospodine, který jsi na nás vylil svého Ducha

na odpuštění hříchů, a stali jsme se jeho dědici.

Požehnán buď, Hospodine, náš Bože; jedině ty konáš divy.

Požehnán buď Hospodine, náš Bože,

který jsi věrný v každém svém slovu.

Požehnán buď, Hospodine, náš Bože, Bože Izraele; jedině ty konáš divy.

Buď navěky požehnáno tvoje slavné jméno,

celou zemi nechť naplní tvoje sláva! Amen, amen.

Hospodin s vámi.

Hospodin s tebou.

Pozvednětese se mnou k Hospodinu.

Pozvedli jsme se v jeho jménu.

Hospodinu, našemu Bohu, vzdávejte díky.

Je to pro něho důstojné, je to pro něho spravedlivé.

Sanktus

Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů.

Nebe i země jsou plny jeho slávy.

Hosana na výsostech.

Požehnaný, který přichází v Hospodinově jménu.

Hosana na výsostech.

Epikléze

Hospodine, vyslyš naše prosby a pošli nám svého svatého Ducha,

abychom byli jedno v Kristu, tvém Synu,

v hodinu, kdy slavíme večeři na památku smlouvy, jak nám přikázal.

Památka (Sikkaron)

Když přišla ta hodina, posadil se Ježíš a jeho učedníci s ním.

Vzal tento chléb. Lámal jej a řekl:

Toto je mé tělo, které se za vás vydává.

Požehnán buď, Hospodine, náš Bože; věčný králi,

který nechává růst ze země chléb.

Amen.

Rozdílení a přijímání eucharistického chleba.

A tak vzal také tento kalich.

Dal jej svým učedníkům a řekl:

Pijte z něho všichni,

tento kalich je nová smlouva v mé krvi,

která se za vás prolévá.

To čiňte na mou památku.

Požehnán buď, Hospodine, náš Bože; věčný králi,

který dáváš révě přinášet plody.

Amen.

Rozdílení a přijímání eucharistického vína.

Kdykoli jíte tento chléb a pijete tento kalich,

připomínejte si smrt našeho Pána, dokud nepřijde.

nebo

Pokaždé, když jíme z tohoto chleba a pijeme z tohoto kalicha,

žije Kristus v nás a my v něm.

Tvou smrt zvěstujeme a tvé vzkříšení vyznáváme, dokud nepřijdeš.
Maranatha

Chvály

Žalm 23

Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci.

Pomoz nám svou pravicí, svou svatou rukou!

Žalm 98

Požehnán buď, Hospodine, který všechno stvořil a o všese stará.

Veliký je Hospodin a nejvýš chvályhodný,

jeho velikost nelze vyzpytovat.

Pokolení za pokolením chválí tvé skutky zpěvem,

hlásají tvé bohatýrské činy.

Hospodin je ke všem dobrotivý,

nade vším, co učinil, se slitovává.

Oči všech s nadějí vzhlížejí k tobě

a ty jim v pravý čas dáváš pokrm.

Požehnán buď, Hospodine, který otevíráš svou ruku

a ve své přízni sytíš všechno, co žije.

Požehnán buď Hospodine, náš Bože; věčný králi,

který všechny živíš.

Děkovná píseň

Vzdejme Pánu díky, neboť je dobrý.

Neboť jeho milosrdenství je věčné,

jeho věrnost trvá po všechna pokolení.

Věčně pamatuje na svou smlouvu,

na slovo, jež přikázal tisícům pokolení.

Uzavřel ji s Abrahamem,

přísahou ji stvrdil Izákovi,

stanovil ji Jákobovi jako nařízení,

Izraeli jako smlouvu věčnou.

Z Egypta jsi nás vysvobodil svým velkým slitováním.

V poušti jsi nás neopustil a daroval jsi nám

Hospodine, náš Bože, manu, kterou jsme my ani naši otcové neznali.

Chválíme tě pro chléb, kterým nás živíš,

chválíme tě pro slovo, které jsi vložil do našich srdcí.

Chválíme tě Hospodine, Otče našeho Pána Ježíše Krista,

kterýs nám v Kristu požehnal vším požehnáním z nebe.

Pochválen buď, Hospodine, pro život věčný,

který jsi narouboval do našeho nitra

skrze ruce (skutky) Ježíše, tvého služebníka.

Pochválen buď Hospodine, Otče milosrdenství,

kterýs nás vysvobodil z moci tmy

a přenesl do království svého milovaného Syna.

V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů.

(zpěv) Kdo o síle Hospodinově mluví,

rozezvuč všechny jeho žalmy!

Kéžje nám Bůh milostiv a dá nám požehnání,

kéž nad námi rozjasní svou tvář.

Ať je známa na zemi tvá cesta,

mezi všemi národy tvoje spása!

Smiluj se Hospodine, náš Bože,

nad svým lidem Izraelem

a nad svým městem Jeruzalémem.

Přikryj je pláštěm svého pokoje

a nech všechny své děti žít v míru.

Pohlédni na křesťanské obce a veď je svým Duchem

a shromáždi je ze čtyř konců země ve svém království,

které jsi připravil pro své děti.

Slyš, Hospodine, naši modlitbu, když prosíme za …

Slyš naše hlasy a zachraň nás.

Skrze Ježíše jsme se stali božími dětmi, a proto můžeme společně volat:

Otče náš…

Pokoj Páně ať zůstává vždy s vámi.

I s tebou.

Pozdravení pokoje

Kněžské požehnání (Nu 6, 24-26; nebo jiné požehnání z Tenachu nebo z některého novozákonního listu)

---

 

^[1]V římském misálu tvoří základ pro 4. a 2. eucharistickou modlitbu

^[2]tj. modlitba žehnání či díkůčinění

^[3]v Ježíšově době, dnes čtyř

^[4]Filipi, P., Hostina chudých, Kalich, Praha, 1991,str. 125-6; Kunetka F., Židovské kořeny křesťanské anafory, Vydavatelství UP, Olomouc, 1994, str. 40n.; Di Sante, E., Židovská modlitba. K počátkům křesťanské liturgie, Oikúmené, Praha, 1995, str. 142n

^[5]Česky např.: Salajka, M., Křesťanská bohoslužba, Blahoslav, Praha, 1985, str.87-9; Spisy apoštolských otců, Kalich, Praha, 1985, str. 19-20; Kunetka F., Židovské kořeny křesťanské anafory, Vydavatelství UP, Olomouc, 1994, str. 80n; Didaché, Učení Páně skrze Dvanáct apoštolů národům, Stauros, Hostinné, 1994, str. 12

^[6]Kranemann, D., Israelitica dignitas? Studien zur Israeltheologie Eucharistischer Hochgebete, Oros Verlag, Altenberge, 2001, str.243-248

V redakci se námsešly tři knihy, vydané nedávno nakladatelstvím CDK v Brně a věnovanérůzným otázkám historie. Každá z nich ovšem může být zajímavá i mimo obordějepisectví a má svůj význam i v oblasti náboženství.

Nejzřejmější jetento přesah u první nich, nazvané Mezi tradicí a reformou –Rozhovory o moravském katolicismu ve 20. století. Její autor,historik Jiří Hanuš (a v jednom případě též Miloš Doležal) osloviltřináct osobností, „badatelů a pamětníků“, se žádostí o rozhovor o různýchaspektech minulosti. Témata sahají od syrových vzpomínek na komunistický útlak(např. rozhovor s Ludvíkem Stehlíkem o Babickém případu i další výpovědibývalých politických vězňů) přes uměleckou historii a teorii (např. výtvarníkKarel Rechlík) a bohovědu (např. teolog František Kunetka) až po zobecňující, filozofický či sociologickýpohled (tyto momenty jsou silné např. v rozhovoru s ústavním soudcemAntonínem Procházkou nebo historikem Radomírem Malým). Knihu doprovázejípozoruhodné fotografie moravských sakrálních architektur 20. století, jejichžautorem je Antonín Bína. 

„Autor publikace,univerzitní učitel a editor CDK Jiří Hanuš, chtěl jejím názvem Mezi tradicí areformou vystihnout jeden z podstatných rysů moravského katolicismuv moderní době a přispět k diskusi nad jeho významemv současnosti,“ praví text na obálce knihy. Nakolik se tento záměr zdařil,posoudí asi nejlépe sami moravští katolíci; rozhodně však Jiří Hanuš vykonalužitečnou věc tím, že myšlenky a vzpomínky třinácti osobností sebral, vydal, av některých případech tak možná i zachránil před zapomenutím. Stále vícetotiž doceňujeme rozměr historie, který je založen na osobních prožitcíchúčastníků dějin, a to i těch zdánlivě méně významných. „Ústní historie“, kterounám tito lidé mohou nabídnout, není sice vždy tak přesná a ověřitelná jako řečúředních dokumentů a jiných historických pramenů, ale dodává dějinám barvu,chuť a vůni, pomáhá nám postihovat jejich smysl.

Pokud jsem něčeho u tétopublikace litoval, pak toho, že omezený rozsah příspěvků neumožnil u některýchvěcí prodlít déle a rozebrat je hlouběji. Editorovi se podařilo objevit velmizajímavé osobnosti; některé z nich sice jsou literárně činné a jejichnázory jsou veřejně známé, ale v řadě případů pravděpodobně recenzovanýsborník představuje jedinou reálnou příležitost, jak se s nimi seznámit.Také klíčové téma komunistického pronásledování církve, na které se zde kladedůraz a které je tak či onak zmiňováno ve většině rozhovorů, si jistě zasloužímnoho další dokumentační práce tohoto druhu, tím naléhavější, že zejménapamětníci událostí z padesátých let dvacátého století valem vymírají.

Druhá kniha,sborník Dějiny kultury a civilizace Západu v 19. století,má stejného editora, Jiřího Hanuše, a vyšla ve stejné edici. Kulturní historiepředminulého věku je zde zpracovávána z nejrůznějších hledisek ametodologických přístupů.

Mě osobně zaujalnapříklad text Daniely Trnkové Francouzská revoluce:antiklerikalismus, odkřesťanštění, sekularizace nebo laické náboženství?Nejedná se sice o stať mimořádně faktograficky objevnou nebo myšlenkověpřevratnou, ale přesto nesmírně užitečnou tím, že shrnuje postoje „matky všechrevolucí“ k náboženství. Její popis počíná náznakem filozofických kořenů upředrevolučních osvícenců, a poté postupně po jednotlivých etapách líčí postojerevoluce k církvi a náboženství. Nevynechává ani poměrně zevrubný popisrůzných náboženských extrémů a „úletů“, jako byla rouhačská představení hébertistů, či religiózních kreací v duchu robespierrovského kultu Nejvyšší bytosti.

Kuriozita? Dávnozapomenutá minulost? Nikoli, spíše prvotní (a tudíž čerstvá, silná a poněkudzmatená) emanace moderních názorů na náboženství, názorů a postojů stále živýcha dodnes účinných. Nemám na mysli jenom téměř totožná opakování některýchepizod této dávné historie v pozdějších dobách, jako třeba paralelismusmezi hébertisty a hnutím organizovaných bezbožníkův sovětském Rusku. Jde vůbec o základní pochopení klíčových pojmů avztahů: co je pro současného člověka „náboženství“, co „pokrok“, co „Bůh/bůh“,jakou roli má mít stát a jakou církev – tady všude dodnes často opakujemenázory a argumenty jednotlivých politických a ideologických frakcí tehdejšíFrancie, a neškodí proto je lépe poznat v jejich originální podobě.

Acitovaná stať není jediným příspěvkem zajímavým z hlediska náboženství. Teologie 19. století Josefa Dolisty,Goethe a katolicismus Ericha Kocka,texty o Darwinovi a sociálním darwinismu (Stanislav Komárek, Michael George), o Karlu Marxovi (Jaroslav Šabata), Victoru Hugovi(Pavla Doležalová), Evropě a islámu 19.století (Luboš Kopáček) a další mohou naše chápání „velkého hloupéhostoletí“ prohloubit i v oblasti myšlenkové a duchovní. 

A konečně třetírecenzovaná kniha se jmenuje Jak říkat pravdu odějinách – historie, věda, historie jako věda a Spojené státy americkéa pochází z pera autorek Joyce Applebyové, Lynn Huntové a Margaret Jacobové, postfeministických a post-postmoderních amerických profesorekhistorie. Na první pohled jde o spíše teoretickou stať o metodologii apragmatice historických věd, která nemá přímý vztah k ničemu konkrétnědějinnému, a tím spíš k náboženství.

Hlavní úmyslautorek je navíc stejně ctižádostivý jako abstraktní a nesnadný: chtějí vyložitteorii nového „praktického realismu“, a postavit tak hráz (post)modernímurelativismu, aniž by se tím zničily intelektuální výdobytky dosaženév boji proti starému, naivnímu a přespříliš pyšnému a imperialistickémurealismu „hrdinské vědy“.

A aspoň sám zasebe nemohu prohlásit, že by mě jejich výklad právě v tomto bodě zcelapřesvědčil. „Nová republika učenosti“, obnovený svět svobodného, otevřeného asvětského bádání, kterou prosazují a s jejíž pomocí chtějí docílit novédůvěry ve vědu, totiž mnohem spíše patří do říše intelektuálskýchfantasmagorií, jimiž dějiny moderny doslova hýří. Málokdo už sice bojuje protitomu, aby bádání bylo světské, tomu však, aby bylo svobodné a otevřené, stojív cestě příliš silné ekonomické, politické a vojenské zájmy. Budu tedymuset relativismu a skepsi čelit ještě nějakou dobu, ne-li navždy.

Text knihy je všakpřesto velice cenný především v jejích dvou úvodních částech, kde autorkypodávají přehled a kritiku dosavadních zásadních paradigmat (sociálních) věd.Jak se na severoamerickou vědeckou publikaci sluší, je jejich výklad jasný apřehledný, a poskytuje dobře připravený výběr hlavních myšlenek a přístupů odosvícenství až po současnost.

Proč je todůležité i pro nás, kteří nejsme historiky? Předně proto, že i sama teologie jev jistém smyslu společenskou vědou nebo alespoň se společenskými vědamitěsně sousedí, a s historií především. Samozřejmě se proto do ní přenášejímodely a představy z této oblasti lidské činnosti. A dále také proto,že věda – především přírodní věda, ale v širším smyslu kterákoli věda –platila a často dodneška platí za vzor myšlení, za zdroj (skoro) jisté pravdy,ba za ideologii moderní doby par excellence. Nálepkou vědy, vědeckým nátěrembývalo označováno vše, co se mělo považovat za správné a pravdivé; tak tu mámebiotroniku jako vědecký okultismus, marxismus-leninismus jako vědecké úsilí ovybudování ráje na zemi, a moderních pokusů o „vědecké“ morálky, „vědecké“ estetiky a „vědecká“ náboženství by sečlověk nedopočítal.

Ani věda však není všemocná, bezrozporná a jedinědobrá. Síla Descartova a Baconovaodkazu je nesporná, právě věda patří mezi nejsilnější hybatele lidstvav posledním půl tisíciletí. Přesto nás napadají i nemalé pochybnosti:vedle jasného světla hypermarketů je tady i oslňující a děsivý záblesk nadHirošimou, vedle stále zřetelnějších obrazů hlubin vesmíru stále temnější anejasnější obrazy hlubin lidských srdcí, vedle objevitelů Einsteinova nebo Pasteurova formátu také vědci pracující v žoldutabákových koncernů nebo totalitních režimů. Zatímco dříve se věda považovalaza konečného rozhodčího, za někoho, kdo soudí, ale již nemůže sám být nikýmzvenčí souzen, za sekulární náhradu božské Prozřetelnosti a Spravedlnosti, teďse stále zřetelněji ukazuje, že i sama věda, včetně jejích často nejasných anereflektovaných předpokladů, musí být kritizována a diskutována.

A na našem knižním trhu je až dosud málo knih, kteréby soudobý výklad vědeckých paradigmat a jejich kritiku právě s důrazem naspolečenské vědy dokázaly podat tak přesvědčivě a kvalitně, jak to činírecenzovaná publikace. Snad nám tato publikace pomůže, abychom ve vědě hledalivíce či méně ověřená fakta, více či méně rozumné teorie, více či méně správnénávody k dosažení cílů, abychom se však dokázali dívat i jinam, pokudhledáme samotnou pravdu.

A pro případné zájemce ještě spojení na CDK: telefon 545 213 862, e-mailová adresa cdk@iol.cz, www stránky na adresewww.cdkbrno.cz.

JaS

sestavilJaroslav Vokoun, doplnil Martin Vaňáč

Leden

1. Jména Ježíš. Obřezání Páně. Nový rok

2. Basil Veliký (kol.330-379), církevní učitel; Serafím Sarovský (1759-1833), mich a poustevník, od r. 1825 omilostněný charismatik, duchovní vůdce, tzv. „starec“; Wilhelm Löhe (1808-1872), luterský teologa kazatel, podporoval misii v Severní Americe, usiloval o obnovucírkve podle apoštolského vzoru, bývá označován za obnovitele evangelickékatolicity

5. Feofan, vl. jm. Govorov GeorgijVasiljevič (+1894), nejprve biskup, poté mnich,populární ruský autor asketické literatury; začátek Aliančníhotýdne modliteb, který organizuje Evangelická aliance (zal. 1846 v Londýně)

6. Epifanie - Zjevení Páně(Tři králové)

7. Mučedníci svatýchknih (303/4)

10. Ignác von Döllinger(1799-1890), mnichovský historik, kritik světského panování papeže a odpůrcevyhlášení papežské neomylnosti; Řehoř Nysský(cca 340-394), církevní učitel, mladší bratr BasilaVelikého

12. Taťána(+ cca 230), vl. Tatiana,umučena v Římě za císaře Alexandra Severa, podle některých zpráv byla jáhenkou, její úcta se rozšířila na Východě; konec Aliančního týdne modliteb

13. Hilarius z Poitiers(kol. 315-367), církevní učitel, bojoval proti arianismu na Západě, vyhnanstvína Východě využil ke studiu východní teologie; Jan Augusta(1500-1572), biskup Jednoty bratrské v Litomyšli, 1548-1564 byl vezněn naKřivoklátě

14. Sáva Srbský(+1237), první arcibiskup srbský, zasloužil se o vybudování samostatné srbskécírkevní organizace

15. Basilejská kompaktáta (1437), basilejský koncil potvrdilkompaktáta, tj. výsledek jednání mezi koncilem a husity

16. Oscar Cullmann(1902-1999), profesor Nového zákona a starých církevních dějin ve Štrasburku,Basileji a Paříži, významným příspěvkem k ekumenickému dialogu je jehokniha Jednota prostřednictvím různosti (Einheit durchVielfalt) z r. 1986

17. AntonínVeliký (251-356), první historicky známý poustevník, je považován zazakladatele poustevnictví

18. Panna Maria,matka jednoty křesťanů; začátek Týdne modliteb za jednotukřesťanů, které od roku 1968 připravuje Komise pro víru a řádSvětové rady církví a Papežská rada pro jednotu křesťanů

19. Jindřich(cca 1100-1150), biskup v Uppsale, apoštol Finska a mučedník

20. Sebastián(+ asi 288), římský mučedník

21. MaximVyznavač (580-662), největší teolog východní církve v 7. stol.,bojoval proti monofyzitismu a monotheletismu

22. Jiří Streyc (1536-1599), bratrský kněz, přebásnilžalmy, z jeho podnětu byly z textu České konfese (1575) vypuštěny původnězamyšlené odsudky odlišných vyznání

23. Matějz Kunvaldu (+1500), první bratrskýbiskup

24. František Saleský (1567-1622), ženevský biskup, učitelcírkve, vedl dialog s kalvinismem

25. Obráceníapoštola Pavla; konec Týdne modliteb za jednotu křesťanů

26. Timoteus a Titus, žáci apoštola Pavla

27. JanZlatoústý (354-407), církevní učitel, patriarcha Konstantinopole,pro svá strhující kázání obdržel přízvisko „Chrysostomus“(Zlatoústý)

28. Tomáš Akvinský (kol. 1225-1274), učitel církve,významný středověký teolog; Karel Veliký(747-814), franský král a císař, svatořečení vzdoropapežem Paschalemv roce 1165 nebylo Římem uznáno

29.

30. Petr Chelčický (asi 1390-1460), český náboženskýmyslitel, důsledně odmítal násilí

31. Jan Bosko(1815-1888), vychovatel zanedbané mládeže, zakladatel kongregace salesiánů; Jan Karafiát (1846-1929), český reformovaný farář, autorpopulární dětské knihy Broučci (1. vyd. anonymně r.1876)

Činnost jezuitů v čínské církvi

Vídeň-Peking (KAP) Od léta, kdy došlo k přemístění provincialátu jezuitského řádu z Tchaj-wanudo Macaa, se zřetelně zvyšuje činnost řádu na čínském území jak na jihu, tak na severu Číny. Přesídlením do Macaa navazuje Společnost Ježíšova na 400 let staré kořeny křesťanské misie v Číně.

Církevní situace se v těchto oblastech za posledních pět let zlepšila, jak referoval pro KAPP Sperringer. Rozvíjí se množství sociálních projektů,zejména pro malomocné, a to ve spolupráci se státem. Zanedbané stanice pro malomocné v jižních provinciích S’‑čchuan a Chu-nanbyly upraveny a po lékařské strance modernizovány. V těchto stanicích pracují místní čínské řádové sestry, které získaly speciální lékařské a sociální vzdělání. Je zde umožněno hlásat evangelium.

V severní oblasti Che-pej s rostoucími velkoměsty byly rakouskými jezuity založeny církevní obce již před sto lety. V Che-peji vycházejí největší církevní noviny a je zde udržována webová stránka čínské církve (na adrese www.chinacatholic.org). Počátkem 90. let 20. století byla v Číně zavedena liturgie II. vatikánského koncilu. Při všech bohoslužbách se vkládá modlitba za papeže. Za kulisami se mluví o znovusjednocení s Římem, kdy např. při svěcení nových biskupů se bere zřetel na mínění římského centra.

Abbé Pierre proti novému bezpečnostnímu zákonu

Paříž(KAP) Otec bezdomovců, známý francouzský kněz chudých abbé Pierre, zahájil kampaň proti plánovanému novému zákonu o vnitřní bezpečnosti Francie. Řeholník předložil tyto změny zákona: nikdo nesmí být stíhám za žebrotu nebo zazdržování se v prázdných budovách, když mu nebyl nabídnut jiný odpovídající příbytek. Stát a úřady by neměly být stát v cestě pomoci, když se samy o patřičnou pomoc neumějí postarat. Díky navrhovaným změnám by mohly být emauzské domy podporovány ze strany většího počtu pomocných organizací, např. Armádou spásy a pomocí bezdomovcům Droit au logement.

Šest humanitárních organizací proti plánovanému zákonu o vnitřní bezpečnosti protestuje již od konce října. Kritika směřuje především proti kriminalizaci chudoby a většímu riziku trestního stíhaní pro okrajové skupiny společnosti.

Primas pro svěcení biskupek

Londýn(KAP) Nový anglikánský primas, arcibiskup z Canterbury Rowan Williams, se vyslovil pro svěcení žen na biskupky. Sám by osobně neměls tímto krokem žádné potíže, jak řekl. Anglikánská církev připouští ženy ke kněžskému svěcení již deset let, biskupský úřad je jim doposud uzavřen.

K tématu homosexuálních kněží searcibiskup vyjádřil, že se bude držet oficiálního učení církve, které odpírá svěcení mužům žijícím ve svazku s jinými muži. Arcibiskup však doufá, že se na toto téma opět otevře diskuse.

Angličtí anglikáni připustí další sňatek pro rozvedené

Londýn (KAP)Anglikánská církev Anglie v budoucnu umožní po rozvodu další církevnísňatek. Na současné generální synodě v Londýně delegáti odhlasovalizrušení stávajícího zákazu vydaného před padesáti lety. Synoda přepracujesměrnice, aby se dosáhlo jednotné praxe v celé zemi.

Již několik let mnozí kněží prováděli žehnánínebo dokonce církevní sňatek rozvedených. V připuštění druhého církevního sňatku po rozvodu dosáhly potřebné většiny všechny tři komory generální synody, biskupové, kněží i laici. Závěr potvrdil dosavadní doktrínu o nerozlučnosti manželského svazku, ale připustil nový sňatek za určitý okolností. Nová pravidla obsahují doložku o svědomí, která duchovnímu pastýři ponechává na rozhodnutí nový církevní sňatek odmítnout.

První setkání otevřené skupiny mladých liturgů ČCE

Těsně před koncem církevního roku se 22. a 23. listopadu 2002 sešla skupina studentek a studentů Evangelické teologické fakulty UK a vikářů a farářů ČCE se zájmem o liturgii. Skupina, vedená potřebou vzniku na liturgii orientovaného společenství, nespokojeností s podobou liturgického slavení v ČCE a zájmem o vnitrocírkevní dialog, se po dva dny věnovala referátům z oblasti liturgické teologie ipraxe, otevřené diskusi a slavení bohoslužeb. Záměrem této platformy bude i nadále liturgii žít, studovat a iniciovat širší rozhovor o možnostech jejího rozvoje v ČCE. E-mailová adresa pro případné zájemce o další informace je cerny@etf.cuni.cz

Švýcarské církve za ulehčení azylového zákona

Bern (KAP) Švýcarská biskupská konference s velkým ulehčením reagovala na „ne“ při lidovém hlasování o zpřísnění azylového práva. S 50,1 % podle hlasů a 12,5 proti 10,5 podle kantonů odmítli Švýcaři návrh pravicové Švýcarské lidové strany, podle kterého by byli odsunuti uprchlíci bez azylového řízení, pokud by přišli do Švýcarska z bezpečného třetího státu. Protože je Švýcarsko takovými třetími státy obklopeno, došlo by k faktickému vyloučení pozemních cest, kterými přichází okolo 95% azylantů. Biskupové zdůraznili podporu politiky solidarity vůči cizincům a utečencům.

Podle názoru švýcarských biskupů nakonec zvítězil rozum a právo hledat útočiště. Biskupové již vícekrát prohlásili, že jsou si vědomi toho, že každý stát má právo přijímat opatření, kterými omezuje zneužívání azylového práva. Nikdy se ale nesmí dopustit to, aby se pohrdalo důstojností uprchlíků. Egoistická omezení nejsou positivní a nepřinášejí skutečné řešení sociálních problémů.

Švýcarsko, které je jednou z nejbohatších zemí světa, musí také v budoucnosti zůstat nejvstřícnější. Jde o otázku svědomí. Většina pro Ne byla dosažena ovšem velmi těsně, 2700 hlasy. Pro změnu ústavy je navíc nutná také většina kantonů. V minulém roce hledalo ve Švýcarsku útočiště oficiálně 21 tisíc lidí. Vláda, parlament, několik stran a církví požadovalo odmítnutí zákonodárné iniciativy ve věci zpřísnění azylového zákona. Švýcarsko by jeho přijetím mělo jeden z nejpřísnějších azylových zákonů v Evropě.

Patriarcha apeluje na svět

Addis Abeba (KAP) Patriarcha etiopské ortodoxní církve, Abuna Paulos, se obrátil na svět s výzvou, aby se podnikly kroky k zabránění hladomoru ve východní Africe. Letošní sucha ohrožují hladomorem okolo 16 milionů Etiopanů, prohlásil patriarcha jménem Etiopského výboru náboženských osobností za mír. Ve výboru pracují společně ortodoxní, katoličtí, evangeličtí a muslimští náboženští představitelé.

Již před tímto prohlášením upozornil na nebezpečí předseda etiopské komise civilní ochrany, Simon Mechale: Situace vzbuzuje obavy a ještě se neobjevila do nadcházejícího roku žádná konkrétní pomoc.

Biskupové o zneužívání dětí

Bern (KAP) Švýcarští biskupové zveřejnili směrnice, jak postupovat v případech sexuálního zneužití nezletilých pracovníky církve. Byla ustanovena pracovní skupina Sexuální přečiny v pastoraci. Má být poradním orgánem biskupů a také uplatňovat samostatnou kontrolní funkci. Desetičlenné grémium zahrnuje církevní i mimocírkevní osoby, mimo jiné právníky, psychology a  kněze.

„Špekpáter“ čestným občanem Königsteinu

Frankfurt (KAP) Holandský premostrát Werenfriedvan Straaten byl jmenován čestným občanem města Königsteinu v Taunu. Van Straaten, který založil mezinárodní katolické charitativní hnutí Kirche in Not (Církev v nouzi), je již podlouhá léta se jménem města spojen, odůvodnil vyznamenání 89-letého řeholníka starosta města Siegfried Fricke.

Charitativní hnutí Kirche in Not vzniklo roku 1948 první pomocnou akcí pro vysídlence. Werenfried van Straaten sbíral v Belgii a Holandsku oblečení a potraviny, mezi jiným i slaninu, podle níž byl pak láskyplně přezdíván Špekpáter. Roku 1948 přišel van Straaten poprvé do Königsteinu. Město bylo oázou v pustině poválečného Německa, vzpomíná. O rok později odjížděl první vůz s pojízdnou kaplí z Königsteinu také do protestantské části Německa, kde miliony odsunutých katolíků musely žít bez kostelů.

V roce 1975 přemístil van Straaten mezinárodní centrum svého díla Kirche in Not do Königsteinu. Tam vzniklo nejvýznamnější katolické charitativní hnutí, dar Prozřetelnosti pro tuto dobu, jak řekl německý kuriální kardinál Joseph Ratzinger

Dohoda o smíšených manželstvích v Německu

Hannover (KAP) V Německu bylo dosaženo shody mezi evangelickou a pravoslavnou církví o společném postupu ve věci smíšených manželství. Duchovní obou církví mohou vykonat svatební obřad společně.

Pastorační postup tím získal závazný církevní rámec, ve kterém se ale vychází z osobního uvážení a vůle. Diskuse o spolupráci pravoslaví v ekumenické radě církví ukázala, že mezi církvemi existují ještě velké rozdíly a nedorozumění. Proto je potěšitelné, že byl tento nový text o společné duchovní péči vypracován.

Vatikán odrazuje od svěcení homosexuálních kněží

Vatikán (KAP) Vatikánská Kongregace pro svátosti nedoporučuje světit na kněze muže s homosexuálními sklony. Toto svěcení označuje za nemoudré az pastoračního hlediska za velmi riskantní. Toto prohlášení je odpovědí na dotaz jednoho z diecézních biskupů, který se nejdříve dotazoval Kongregace pro klérus.

Kongregace pro svátosti se s tímto tématem zabývá i vzhledem k několika žádostem o dispens a je v názorovém souhlasu s Kongregací pro nauku víry. Vatikánský zásadní dokument o otázkách přijímání kandidátů do seminářů a připouštění ke kněžskému svěcení bude vbrzku vydán Kongregací pro výchovu.