JanSpousta

Termodynamika učí,že plyn ponechaný sám sobě směřuje ke stavu největší entropie: maximálníneuspořádanosti, minimální struktury, a tedy i největší celkové „uniformity“ azároveň nejmenší schopnosti konat práci. Tato známá věc však má méně známousouvislost, kterou jsem si uvědomil až zcela nedávno: Rovnice popisujícísměřování molekul plynu k entropii jsou zároveň rovnicemi jejich maximálnísvobody. Z „liberálního“ postulátu, že – při stálé celkové energii – majíjednotlivé molekuly mít možnost vybírat si svou „cestu životem“ conejsvobodněji, mít co nejvíce otevřených možností pohybu, . se dá přímo odvoditpopis entropického stavu plynu.

Samozřejmě,analogie s nerozumnou přírodou jsou vždy jen pouhými přirovnáními. Přesnázory některých rádobyetologů nevyplývají z rozmnožovacích strategií paviánapláštíkového žádné přímé důsledky pro lidskou sexuální morálku, a tím spíše anipoletování molekul ve fyzikově pokusné nádobě nepředznamenává žádné řešenídávného sporu mezi liberály a etatisty. Protože lidé nejsou ani paviáni, ani molekuly.

Přesto bych svrchuuvedenou analogii nebral na lehkou váhu. Loni vyšla i česky kniha slavnéhosociologa Zygmunta Baumana Tekutá modernita. Autor v ní mj. docházínázoru, že končí epocha, která trpěla přebytkem zasahování států do lidskésvobody, epocha, jejíž noční můry byly nejlépe ztělesněny Velkým bratrem z Orwellovarománu 1984. A začíná epocha, jejíž problémy jsou v lecčem právě opačného rázu:„osvobození“ lidé najednou zjišťují, že nebyli osvobozeni jen od útlaku tradičníchmocenských struktur, ale také od jistoty společenství, od občanské odpovědnosti,od jasného smyslu života… Jako kdyby stále větší svoboda mířila ke stále většíbezvýznamnosti, jako kdyby se lidské molekuly naší společnosti rozlétalyk maximální entropii, kdy jim nezáleží na ničem a nikomu nezáleží na nich.

Z tétoperspektivy se můžeme na činnost lidí, kteří se snaží tradice a starobylé mocenskévztahy udržovat, dívat jinak, daleko shovívavěji. Papež nás ve své nové encyklice(jejíž obsah přinášíme ve shrnutí kard. Lehmanna) nabádá k nádherně starosvětskýmctnostem, jako je úcta a bázeň před božským tajemstvím, a navíc varuje předspolečným slavením eucharistie s příslušníky jiných denominací. Na první pohledby se zdálo, že je to jednak pošetilé a jednak i stěží prosaditelné, neboťnáboženská policie, která by nás mohla donutit k poslušnosti, bohudíky užz našich končin vymizela před staletími. A doba směřuje k rostoucísvobodě, proti všem zákazům a tabu.

Rád připojím svůjhlas k těm, kteří tvrdí, že papežské odmítnutí eucharistické pohostinnostimůže být v řadě případů hrubou nespravedlností, a navíc i projevem nevíryv moc eucharistie.“Bylo by přece zvláštní, kdybychom si dnes my katolícipři diskusi o otázce společného slavení eucharistie vyměnili role s evangelíky:kdyby zrovna katolická teologie, která v době reformace zdůrazňovalapůsobící sílu svátosti (nad pouhou symboličností), dnes sázela jen nasymbolickou funkci a už by nedůvěřovala působící síle eucharistie,“ říká o tomFranz-Josef Nocke ve své ekumenické úvaze o večeři Páně, jíž toto čísloGetseman uvádíme.

Rozhodně všakstojím s papežem tam, kde hlásá úctu, vážnost a pravdivost před Bohem ilidmi. Také proto, že se děsím entropie lidských rozumů a srdcí.

Konečný cíl ekumenické cesty nebo posilnění na cestě?

„Aby všichni byli jedno,“ to je podle svědectví Janova evangelia poslední, několikrát opakovaná naléhavá Ježíšova prosba před jeho zatčením (J17, 11.21n). Evangelista tuto prosbu zasazuje do souvislosti Ježíšovy poslednívečeře (srv. J 13,2): večeře Páně a jednota církve patří úzce k sobě. Jak si můžeme tuto souvislost představovat? A jaké důsledky z toho vyplývají pro otázku ekumenického eucharistického společenství?

V katolické církvi i v katolické teologii jsou rozdílné názory na tuto otázku. Mnozí z těch, kteří se zasazují o jednotu církví, si právě proto přejí, aby mohli slavit svátost jednoty jako znamení již nalezené pospolitosti ve víře a rovněž také jako posilnění na cestě k větší jednotě. Jiní varují předtím, aby se používalo znamení, které neodpovídá skutečnosti. Tím se podle nich toto znamení znehodnocuje nebo dokonce falšuje.

Následujícími úvahami bych chtěl přispět k dalšímu dialogu a vnitrokatolické diskusi o ekumenickém eucharistickém společenství, a to především z tohoto hlediska: eucharistie jako svátost jednoty. Jelikož se ale v dialogu o eucharistickém společenství setkávám i mezi katolíky s opravdu rozdílnými základními představami o „eucharistii“, musím začít trochu ze široka.

1. Přístup a těžiště dnešní katolické eucharistické teologie

a) Důrazy novoscholastické eucharistické teologie

Kdo se učil náboženství ještě podle jednotného katechismu z roku 1925, vzpomene si možná na následující rozdělení kapitoly o „nejsvětější svátosti oltářní“: První oddíl pojednával o „svaté mešní oběti“, druhá část o „duševním pokrmu (sv. přijímání)“. V druhém oddíle se poté hovořilo o přítomnosti Ježíše Krista, a sice ve vztahu ke „způsobám“ chleba a vína. Výslovně bylo zdůrazněno, že Kristus je „plně přítomen v každé z obou způsob“, „tělem i krví, tělem i duší, ve svém božství i lidství.“

Katechismus tak odpovídal důrazům novoscholastické teologie. U Franze Diekampa, asi nejúspěšnějšího novoscholastika německy mluvící oblasti, nalezneme následující definici eucharistie:

Eucharistie je tajemství Kristova pravého těla a krve pod způsobou chleba a vína, v němž se Kristus bez prolití krve obětuje Otci a je nadpřirozeným pokrmem našich duší.

Charakteristické pro tuto teologii bylo to, že v popředí stály obě výpovědi, jimiž se liší katolické chápání eucharistie od „heretického protikladu“ protestantské teologie: oběť a reálná přítomnost. Svaté přijímání se jevilo jako individuální příděl – „duševní pokrm“. Aspekt společenství nebo dokonce myšlenka svátosti církevní jednoty se v podstatě vůbec nevyskytovaly.

Této teologii odpovídala i převládající dobová liturgická a spirituální praxe: „eucharistickou zbožností“ se rozumělo uctívání Krista v konsekrované (v monstranci často vystavované) hostii. Účast na svátostném přijímání byla i pro zbožné katolíky, kteří často navštěvovali mši, výjimečným případem. Myšlenka, že eucharistie je v podstatě slavení společenství, byla tak cizí, že slovo „mše společenství" (Gemeinschaftsmesse) v počátcích liturgické obnovy označovalo zvláštní, spíše vzácný typ formy. Označení eucharistie jako hostiny nebylo v katolických kruzích běžné, bylo naopak zakázané. Ve všech těchto bodech se projevovala tendence formulovat katolickouvíru pokud možno v protikladu k víře protestantské. Tento sklon, upevňovaný po staletí trvajícími spory, musel samozřejmě vést k jednostrannostem a zkreslování.

Chtěl bych zde poněkud zapůsobit opačným směrem. V teologických sporech sice můžeme z dobrých důvodů umístit na první místo ta nejožehavější témata. Potom však musíme dát pozor, aby nevznikl dojem, že to na prvním místě řečené je také to nejpodstatnější a nejdůležitější, co se dá k tomuto tématu říct. Konkrétně: když se význam eucharistie v katolickém chápání odvozuje údajně nejlépe z myšlenky oběti a pojmu transsubstanciace.

b) Jiné přístupy a důrazy

Ve skutečnosti existuje v křesťanské teologii mnoho přístupů k teologii eucharistie. S těmito přístupy jsou většinou spojeny také jisté myšlenkové důrazy.

Můžeme např. začít slovem „eucharistie“ (díkuvzdání). Toto označení se stalo centrálním a nahradilo teologicky spíše okrajové slovo „mše“ poté, co liturgické hnutí a liturgické bádáníznovu objevilo původní charakter eucharistické modlitby: Eucharistická liturgie je především poděkování Otci a odpovídá tak základní struktuře křesťanské bohoslužby. Bohoslužba je „děkovná odpověď na boží službu nám“.

Můžeme vyjít z myšlenky anamnéze, zpřítomňujícího vzpomínání. Tato myšlenka zaujímá např. ve společném prohlášení z Limy velký prostor. Obráceně můžeme začít eschatologickým aspektem: slavení eucharistie jako „předehra“, „předjímání“, „záruka“ nebeské svatební hostiny. Takto začíná „zelený katechismus“ z roku 1955, inspirovaný liturgickým hnutím.

Je možné zvolit důraz, který je obzvlášť důležitý pro pravoslavnou církev: eucharistie jako epikleze, jako prosba, aby přišel Duch svatý se svou proměňující silou, která se ovšem nevztahuje jen na chleba a víno, ale i na shromážděné lidi. A konečně můžeme výchozím bodem a důrazem eucharistické teologie učinit aspekt hostiny. O to bych se chtěl v zápětí pokusit poněkud podrobněji.

Ze všech jmenovaných přístupů a důrazů můžeme vždy také rozvíjet další aspekty. Proto není třeba nikoho zavrhovat už jen kvůli volbě jiného přístupu.Možná by se dal vést spor o tom, který přístup by dnes mohl nejčastěji vést k porozumění.

c) Dobové rozdíly

„Dnes“ – to zní relativně. Ale moje generace, která již zažila tolik proměn ve formě a možná i v chápání eucharistické slavnosti, se asi sotva bude moci bránit poznání, že dobově odlišné důrazy přinejmenším fakticky existovaly a snad (nechceme-li označit celé epochy jako velkolepé bludné cesty) i existovat směly nebo dokonce musely. Právem hovoří katolický církevní historik Arnold Angenendt o „dobovosti, která se projevuje v dějinách liturgie“:

V celkovém průběhu se ukazují dalekosáhlé výkyvy v porozumění: eucharistie v rané církvi, středověká mše, tridentská mešní oběť a Guardiniho společenství hostiny. Zde je možné se ptát na předané jádro.

Odvozuje z toho závěr, „že každá doba prostě uskutečňovala své dobově charakteristické pojetí, a proto nesmí v současnosti chybět odvaha k zdnešnění, aktualizaci.“

d) Přístup k hostině

Budu nyní vycházet z myšlenky hostiny, jinak řečeno: ze základní komunikativní struktury společenství stolu. Pro to existují nejprve dobové důvody: jako chlapec, jako student a konečně i jako kněz a vysokoškolský učitel jsem byl prostřednictvím hnutí mládeže silně ovlivněn podněty liturgického hnutí. Na místo mše, které je třeba zbožně naslouchat, nastoupilo společné slavení eucharistie. Oltář se stal stolem. Slovo „společenství“ se stalo slovem klíčovým, a nejsilnější zkušenosti společenství prožíval člověk ve skupině, která se shromáždila v kruhu okolo stolu.

Dnes mohu pomocí myšlenky společenství stolu nejlépe vyložit obrovskou proměnu, která se uskutečnila v posledních desetiletích ve formě a také v chápání slavení eucharistie. Podle myšlenky společenství hostiny je rovněž koncipována většina katechetických osnov pro přípravu dětí na první svaté příjímání. A konečně je v tomto pojetí možné nalézt styčné body i v rámci ekumenického dialogu. Chtěl bych ale hned podotknout, že jsem tento přístup při hostině nezvolil z čirého úsilí o smíření v mezikonfesním dialogu. Ekumenický aspekt se přidal až později.

Zdá se mi však, že pro tento aspekt neexistují jen dobové důvody. Pro něj by mohla mluvit také biblická tradice večeře Páně. Ačkoli v této otázce existují i v novější katolické teologii značné rozdíly, nalézám pro tento přístup pevné opěrné body jak v liturgice, tak i v dogmatice.

Z velkého počtu svědků bych chtěl jmenovat vždy jen dva teology pro každou z obou oblastí. Od liturgika Josepha Paschera jsme se naučili:

Forma mše svaté je formou hostiny. … Vztah k velikonoční oběti, který Kristus určil svými ustanovujícími slovy … (je) jedním rysem formy hostiny. Není tomu obráceně, že by zde byla prostřednictvím chleba a vína představována oběť a že by byl tomuto takto vzniklému výtvoru dodatečně vtisknut charakter hostiny skrze skutečnost, že byly zvoleny pokrmy jako symboly a že jsou tyto pokrmy také požívány. To by bylo, jako kdybychom ještě dnes chtěli vysvětlovat sluneční systém podle Ptolemaia.

Podobně jednoznačným způsobem formuluje Hans Bernhard Meyer v Příručce liturgiky (Handbuch der Liturgiewissenschaft) „bohoslužebné jádro“ eucharistie jako „svátost hostiny“. Dogmatik Alexander Gerken ve své Teologii eucharistie (Theologie der Eucharistie) vychází z „Ježíšova společenství hostiny s jeho učedníky“ a odvozuje náš zvyk, že myslíme „při myšlence na přítomnost Ježíše Krista ve slavení eucharistie primárně nebo výlučně na somatickou reálnou přítomnost, na jeho přítomnost v chlebu a vínu“, z „dějinně podmíněného zúžení“. Theodor Schneider hovoří o „trojím kořenu eucharistie“, a pokaždé jde o společenství hostiny:

Slavení eucharistie původní křesťanské obce má kořeny v častých hostinách pozemského Ježíše s nejrůznějšími účastníky,v poslední Ježíšově večeři s jeho učedníky před jeho utrpením a v takzvaných „hostinách zjevení“ před svědky vzkříšení.

2. Spojující společenství hostiny: pohled do bible

Ježíšova praxe má kořeny v kultuře hostin Izraele. Ve starém Izraeli se (podobně jako v mnoha dalších kulturách) hostina chápe jako uskutečňované znamení společenství, jako jednání, při němž se lidé (a skupiny lidí) vzájemně scházejí a v němž se spojují s Bohem.

a) Kultura hostin ve starém Izraeli

Biblických dokladů k tématu „společenství hostiny“ je velké množství. Chci zde jen stručně poukázat na několik zvlášť přesvědčivých motivů.

Při pohoštění cizinců se uskutečňuje pohostinnost (srv. Gn 18, 1-8), při lámání „smutečního chleba“ je to útěcha člověka izolovaného ve svém smutku (srovnej Jr 16,7). Při společném jídle a pití se uzavírajímírové dohody a stvrzují uzavřené smlouvy (srv. Gn 14,18; 26,30; 31,54; Ex 18,12). Abrahám zakouší při pohoštění cizinců boží blízkost (srv. Gn 18, 1-8). Jitro, midjánský kněz, pořádá s Aaronem a všemi nejstaršími Izraele hostinu „před Boží tváří“ (srv. Ex 18,12). I všední hostina má náboženský rozměr. Začíná chválou při lámání chleba a končí děkovnou modlitbou. Ústřední památkou na boží spásné činy je hostina Pesach: připomíná Bohem iniciované vyjití z Egypta, symbolicky ho představuje a dělá z něho přítomnou skutečnost (srv. Ex 12, 1-27).

b) Ježíšova praxe

Ježíšova praxe bývá právem často popisována jako shromažďovací hnutí. Toto je vhodné slovo, které znázorňuje Ježíšem zvěstovanou, vlastním jednánímžitou spásu: shromáždění kmenů Izraele, smíření nepřátel, vykoupení od různých druhů zla, jež stěžují nalezení sebe sama – hluchoty, němoty, slepoty, ochrnutí, malomocenství, viny. Přesvědčivým znamením tohoto hnutí je společenství hostiny, ze všech Ježíšových gest nejtradovanější symbolické jednání. Tomuto znamení rozumí jak nepřátelé, tak přátelé (srv. např. Mt 9,10; 11,19; 14, 13-21; Mk 14, 3-9; L 7, 36-50; 14, 1-24; 15,2; J 12,2; jakož i vyprávění o Ježíšově poslední večeři: Mt 26, 17-35 a paralelní místa).

Ježíšova poslední večeře je pro nás křesťany vyvrcholením, završením této životní linie. Navzdory silným výtkám jeho odpůrců, tváří v tvář hrozícímu zatčení a zavraždění ji slaví se skupinou učedníků, kterou shromáždil ze znepřátelených a teologicky protikladně orientovaných skupin (celníci a zélóti!).

c) Hostina a velikonoční zkušenost

Skupina se při katastrofě Velkého pátku rozpadá. Ale zkušenost vzkříšení ukřižovaného Ježíše je úzce spjata se shromážděním rozprchnutých, rozptýlených učedníků a učednic. A zde se opět setkáváme s hostinou: vyděšeným učedníkům se otvírají oči „při lámání chleba“ v Emauzích (srv. L 24, 13-35) a u ranní hostiny na břehu Tiberiadského jezera (srv. J 21, 1-14). Připomeňme, že lámání chleba není dovršující závěr, slavení díků po znovunalezení víry, nýbrž místo, na němž se nalézání a setkávání odehrává.

d) Večeře Páně v novozákonních obcích

Ke křesťanským obcím od počátku patří znamení společenství stolu. Ve jménech, která křesťané tomuto znamení dávají, už je zřetelná komunikativní, shromažďující síla tohoto znamení, která zakládá společenství a spojuje jakvzájemně mezi sebou, tak i s „Pánem“: „lámání chleba“ (srv. např. Sk 2, 42.46; 20,7; 27,35; 1 K 10,16), „večeře Páně“ (1 K 11,20), „stůl Páně“ (1 K 10,21), „shromáždění“ (1 K 11, 17.18.20.33.34).

Pětkrát používá Pavel v 11. kapitole 1. listu Korintským slovo „shromažďovat se“. Že Korintští, ačkoli zároveň mluví o Ježíšově životní oddanosti, ve skutečnosti nepřicházejí jeden ke druhému, to je pro něho veliký skandál: „Když vy se však shromažďujete, není to už společenství večeře Páně!“ (1 K 11,20).Nejsou to ani konfesní rozdělení v Korintě (Pavlova skupina, Apollova skupina, Petrova skupina, Kristova skupina), ty Pavel suverénně odsouvá stranou s poukazem na společný základ v Ježíši Kristu (srv. 1 K 1, 10-13), nýbrž je to sociální rozštěpení, rozdělení na chudé a bohaté, které ničí večeři Páně.

Pro naše téma by mohla být přinejmenším stejně tak důležitá následující skutečnost: Ačkoli Pavel tento ničivý vliv silně odsuzuje, přece však Korintským nepíše, že už nesmí společně slavit večeři Páně, nýbrž jim dává praktickou radu, jak by mohli znovu obnovit společenství: bohatí mají brát ohled na chudé.Tímto způsobem má společenství stolu znovu spojit oddělené části, znovu obnovit zničenou jednotu obce.

Zdá se, že podobnou tendenci můžeme pozorovat ve zprávě o večeři Páně v Lukášově evangeliu. Odborník na Nový zákon Heinz Schürmann nám ukazuje, že Lukáš tuto kapitolu koncipoval tak, že může být čtena jako „bohoslužebný,obecní a životní řád“ pro pozdější obce. Hovoří se zde o sporu o přední postavení mezi učedníky: právě při poslední večeři Páně se přou o to, kdo znich je asi největší (srv. L 22,24). Zjevně ještě stále nepochopili základní pravidla soužití při následování Ježíše. Přesto jim Ježíš neřekne: „S vámi opravdu není možné slavit večeři!“ nýbrž se jim pokouší zprostředkovat, na čem záleží, ještě při poslední večeři a právě skrze ni. Tímto vyprávěním Lukáš vštěpuje svým čtenářkám a čtenářům, jak se kariérní rozhovory vůbec nehodí ke slavení eucharistie. Ale k poselství této perikopy by mohlo také patřit to, že obce musí přesto počítat s takovými nevhodnými, pošetilými spory, a že i tehdy může být ještě eucharistie místem, kde je možné se učit základním pravidlům následování Ježíše.

Tak bible významně dosvědčuje dynamický charakter eucharistické hostiny: večeře Páně představuje nejenom existující společenství, nýbrž shromažďuje, vytváří a prohlubuje společenství. Tentýž obraz vyplývá takéz pojmu svátosti v katolické dogmatice.

3. Svátost církevní jednoty: pohled do systematické teologie svátostí

Systematicky se teologie svátostí rozvinula ve středověké scholastice. Při tom velkou roli hrála právě otázka, o níž zde přemýšlíme: Do jaké míry jsou svátosti pouhá znamení, a do jaké míry „působí“?

a) Scholastická teologie svátostí: znamení a působení

Petr Lombardský, pařížský biskup, jehož čtyři knihy sentencí se staly určující učebnicí pro následující staletí, to formuloval takto (Sententiae, liber IV; distinctio 1, cap. 4, 2):

Svátostí ve vlastním smyslu se nazývá to, co je takovým způsobem znamením boží milosti, že je jejím obrazem a její příčinou. (Sacramentum … proprie dicitur, quod ita signum estgratiae Dei …, ut ipsius imaginem gerat et causa existat.)

Později byla tato základní výpověď o svátosti převedena do dobře zapamatovatelné formulace „Sacramentaefiiciunt quod significant“: „Svátosti působí, co představují.“

Specifickým působením eucharistie, ve scholastickém pojmosloví: „res sacramenti“, „věc“, o kterou v této svátosti jde, tedy eucharistií představovaným a vyvolávaným působením milosti, je jednota církve, která je samotným tělem Kristovým. A tato „věc“,jednota církve, roste právě tím, že je představována.

b) Redukce na funkci znamení?

Tato víra v sílu působení svátosti vedla v pozdním středověku bohužel k silně magickým představám, a tak i magickým zbožným úkonům. Reformátoři se nad tím důvodně pohoršovali a mnozí z nich pojali nedůvěru k řečem o svátostném působení vůbec. Nejznámějším zástupcem tohoto směru byl Huldrych Zwingli. Ten označil svátosti za jasná poznávací znamení, v jistém smyslu vstupní a závazné obřady, kterými lidé vyjadřují svou příslušnost k církvi a víru v Ježíše Krista. Svátosti milost nepůsobí, jenom ji dosvědčují.

Tak daleko Martin Luther jít nechtěl. A už vůbec ne Tridentský koncil. Ten odmítl Zwingliho redukci svátosti na funkci znamení:

Když někdo říká, že svátosti … neobsahují milost, kterou označují, nebo že nepropůjčují tuto milost těm, kteří jí nebrání, jako kdyby to byla jen vnější znamení … přijaté milosti …, nechť je na něho uvalena kletba.

c) Ekumenické eucharistické společenství: dovršující závěr nebo posilnění na cestě?

Proč se zdržuji tímto historickým vzpomínáním? Myslím, že by to mohlo urovnat mnohé věci v aktuální diskusi o eucharistickém společenství. Jak bylo naznačeno již v úvodu, narážejí v této diskusi na sebe často dvě pozice. Jedni spatřují v eucharistickém společenství mezi evangelickými a katolickými křesťany prostředek k dosažení jednoty církví, druzí si myslí, že znamení jednoty je možné slavit až tehdy, když bude dosažena plná jednota. Proto může být eucharistické společenství vlastně jen dovršujícím závěrem hnutí za ekumenickou jednotu. Je zvláštní, že tento argument se ozývá především z katolické strany.

d) „Znamení“, „zdroj“ a „prostředek“

Na základě Ekumenického direktáře, který vydala Papežská rada pro jednotu křesťanů v roce 1993, bychom mohli dospět v podstatě k jiným závěrům. Říká se zde (v kapitole o „Spoluúčasti na svátostném životě s křesťany jiných církví a církevních společenství“) o slavení svátosti „v konkrétní obci“, že toto slavení by mělo být „znamením v ní existující jednoty ve víře, v bohoslužbě a v životě společenství.“ Ale hned v zápětí doplňuje:

Jako znamení jsou svátosti – a zvláště eucharistie - zdrojem jednoty křesťanského společenství … a prostředky k jejímu rozvoji… Eucharistické společenství je tak neoddělitelně spjato s plným církevním společenstvím a je jeho viditelným vyjádřením. (čl. 129)

Toto „spojení“ mezi „eucharistickým společenstvím“ a „plným církevním společenstvím“ je ve vnitrokatolické diskusi o eucharistickém společenství často chápáno tak, jako kdyby eucharistie směla být slavena teprve tehdy, až bude dosaženo plného církevního společenství. Ale to už se nehodí do logiky tohoto direktáře: neboť ten zaprvé nenazývá eucharistii, jak jsme právě ukázali, pouze „znamením již existující jednoty“, nýbrž i „zdrojem“ a „prostředkem“, a za druhé dovoluje a výslovně povzbuzuje ke svátostnému společenství s východními církvemi, ačkoli tyto – podle výroku direktáře –„nejsou v plném společenství s katolickou církví“.

Zásadní výpověď o junktimu („spojení“) mezi slavením svátostí ajednotou církví tedy nemůže být chápána tak, že je nutné předpokládat plnoucírkevní jednotu, nýbrž jen tak, že tato jednota (dosažená nebo jako ta, o nížje třeba usilovat) musí být v zorném poli účastníků slavení.

Také Druhý vatikánský koncil vyslovil, i když ještě poněkudzdrženlivěji, nezbytnost hovořit při otázce „communicatioin sacris“ nejenom o znamení, nýbrž i o síle společně slavenébohoslužby. Používá pro to v Dekretu o ekumenismu formulaci o dvouprincipech: „výraz“ a „prostředek“, „dosvědčení“ a „milost“ (UR 8):

Při některých zvláštníchpříležitostech, jako jsou modlitby „za jednotu“ a ekumenická shromáždění, jedovoleno a přímo žádoucí, aby se katolíci spojili v modlitbě s odloučenými bratry.Takové společné modlitby jsou jistě velmi účinný prostředek k vyprošení milostijednoty a autentický výraz společenství, jímž jsou katolíci dosud spojeni sodloučenými bratry: Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem jáuprostřed nich“ (Mt 18, 20). Spoluúčast na bohoslužbě (communicatio in sacris) však nesmíme považovatza prostředek použitelný pro obnovení jednoty křesťanů bez jakéhokolirozlišení. Tu platí hlavně dvě zásady: vyjádření jednoty církve a účast naprostředcích milosti. Vyjádření jednoty spoluúčast při bohoslužbě většinouzakazuje. Snaha o získání milosti ji někdy doporučuje.

 

e) „Působící znamení“

 

Co o „obsaženosti“ („Enthaltensein“) milosti ve svátosti vyjadřujetradiční teologie svátostí možná poněkud cizími pojmy znamení, příčina apůsobení, to formuluje současná katolická teologie tak, že mluví o svátostijako o „reálném symbolu“ nebo jako o „působícím znamení“. Nejedná se jen oinformující, nýbrž i o skutečnost vytvářející znamení, srovnatelnés lidskými gesty (např. podání ruky, objetí nebo právě také pozváník hostině), která nejsou jen znamení už přítomné blízkosti a náklonnosti,ale zároveň tuto blízkost také vytvářejí a prohlubují.

Tak je ve svátostech uzdravující a spojující boží blízkost nejenpředstavována, nýbrž se v nich také odehrává.Rovněž toto pojetí svátosti tedy nevybízí, abychom vynechávali eucharistii takdlouho, dokud nebude jednota dokonale utvořena, ale vede nás, abychom uchopilinataženou ruku v procesu vzájemného sbližování. Co zde, možná poněkud sušedogmaticko-deduktivně, vykládám vycházeje z teologických pojmů, není pouháslovní hříčka, nýbrž je to založeno na konkrétních zkušenostech posledníchdesetiletí.

 

f) Tonejdůležitější: jednota v lásce

 

Nakonec ještě jeden aspekt ke správnému kontextu této diskuse.Nejdůležitějším rozměrem jednoty představované eucharistií je jednotav lásce. Proto nemohou smysluplně společně lámat chléb ti, kteří si jsounebo chtějí zůstat navzájem nepřáteli nebo se nechtějí spolu dělit, nepřejí sispolečný život. V eucharistii přece slavíme do jisté míry pravý opak:svět, v němž se člověk s vděčností a radostí dělí.

Jsme si vědomi, jak daleko jsme ještě od tohoto ideálu vzdáleni.Slavíme ho přesto už dnes – jako znamení naděje: naděje na proměnu světa a našívlastní proměnu, naděje v to, že jednou se stane plnou skutečností, codnes představujeme jen symbolicky. Ale pokud by byla plná jednota předpokladempro eucharistii, nesměli bychom ji slavit snad nikdy v našem životě. Kdybychom už byli dokonalí v lásce? Proto chápeme eucharistii právem jakoposilnění na cestě k jednotě ve spravedlnosti a lásce. Proč by nám nemělabýt posilou i na cestě k institucionální jednotě?

 

g) Zvláštnírozpor?

 

Proti představě, že eucharistii jako svátost jednoty je možné slavit ažna konci cesty k úplné jednotě, mluví tedy jak biblický nález, tak i námiprávě načrtnutá dogmatická tradice. Bylo by přece zvláštní, kdybychom si dnesmy katolíci při diskusi o otázce společného slavení eucharistie vyměnilirole s evangelíky: kdyby zrovna katolická teologie, která v době reformacezdůrazňovala působící sílu svátosti (nad pouhou symboličností), dnes sázela jenna symbolickou funkci a už by nedůvěřovala působící síle eucharistie.

 

4. Důsledky pro otázku eucharistického společenství

 

V úsilí o eucharistické společenství si tedy musíme všímatobojího: na jedné straně symbolického charakteru, na straně druhé proměňujícísíly eucharistie.

 

a) Svátost působí,ale ne magicky

 

Pravdou je, že ti, kdo jsou navzájem znepřáteleni, nemohou vykonávatznamení jednoty, pokud chtějí zůstat upřímní. To platí nejprve v blízkéoblasti osobních vztahů: znepřátelení lidé by neměli chodit beze všeho společněk přijímání. Měli by předtím jednat podle Ježíšova slova:

Jestliže tedy přinášíšsvůj dar na oltář a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, zanechtam před oltářem svůj dar a odejdi; nejprve se usmiř se svým bratrem, a pakpřijď a obětuj svůj dar! (Mt 5, 23n)

Svátost nepůsobí magicky. Nespojuje, pokud se účastníci k soběpřibližovat nechtějí a nesnaží se o sblížení. Totéž platí také pro sociálníaspekt v politickém smyslu: Jak se mohou dělit o eucharistický chlébživota bohatí, kteří nejsou ochotni dělit se s hladovějícími o denní chlébnutný k přežití? Před lety exkomunikovalo několik biskupů na severovýchoděBrazílie katolické velkostatkáře, kteří nechali s pomocí najatýchpistolníků zničit chatrče chudých uprchlíků a zbavili je jejich jediné možnostiobživy a kteří se nedali od tohoto chování odradit žádným argumentem. Takovévymezení se mi zdá pochopitelné. Jinak by bylo znamení eucharistického společenstvístolu vyprázdněné. Ovšem takové zprávy ze vzdálené země jsou rovněž znepokojenímpro nás v relativně bohaté střední Evropě.“Nakonec dlužíme světu a samisobě živý obraz nového božího lidu, shromážděného ve velkém společenství stoluPáně“ – praví se v krédu, na němž se usnesla biskupství Spolkové republiky Německav roce 1975 ve Würzburgu (Unsere Hoffnung. IV, 3):

Nesmíme … připustit, abycírkevní život v západní světě vzbuzoval stále více dojem náboženství blahobytua sytosti a aby v jiných částech světa působil jako lidové náboženstvínešťastných lidí, jejichž chudoba je doslova vylučuje od našeho eucharistickéhospolečenství stolu.

Pokud navzdory obrovskému rozdílu mezi chudými a bohatými slavímeeucharistii a při tom sedíme na straně bohatších, pak to může mít smysl jentehdy, když se s tímto rozdílem jednoduše nesmíříme, nýbrž jsme ochotni seslavením nechat proměnit a nechat se poslat na cestu, na níž se přiblížímek chudším sestrám a bratřím. Kdo však vzájemné přibližování v zásaděodmítá, nemůže upřímně slavit svátost společenství.

A podobně je tomu při společenství stolu mezi stále oddělenýmicírkvemi. Pokud si na jedné straně křesťané nebo celá církevní společenstvínavzájem upírají statut křesťanského bytí a pokud se výslovně, pevně aneústupně brání směřovat k ekumenické jednotě, potom spolu nemohousmysluplně slavit večeři Páně. Svátost nemůže působit to, co účastníci slavenívůbec nechtějí nebo o co se nesnaží. Sem se hodí scholastický obraz o „závoře“(latinsky „obex“), která uzavírádveře pro milost a způsobuje neúčinnost svátosti.

Tak tomu mohlo být ve vztazích mezi konfesemi po staletí od dobyreformace; současná ekumenická situace však na druhé straně vypadá jinak. Zdáse mi, že je mnohem více charakterizována silnou touhou po jednotě, mnoha –někdy více opatrnými, někdy energičtějšími – snahami navzájem se přiblížit,nespočetnými rozhovory, společnými modlitbami, společným úsilím o sociálnícíle, a to výslovně s vědomím jednoty s Ježíšem Kristem a v nízaložené zodpovědnosti za spravedlnost a mír. Kdo v této situaci sází najednotu zakládající dynamiku eucharistie, neočekává něco, co tato svátostnemůže dát.

 

b) Průkopnícikřesťanské jednoty

 

Už před třiceti lety hovořil Karl Lehmann (tehdy profesor dogmatiky,dnes kardinál a předseda německé biskupské konference) v sérii článkůtýdeníku Publik, vydávaného německými biskupy, o cestě a o „pokud možnosoučasně probíhajícím spojování“ životní praxe a eucharistické praxe.

Eucharistické „shromáždění rozptýlených“ by mělo pokud možno postupovatvpřed v současně probíhajícím spojení na cestě víry a bohoslužby, činnélásky, církevního řádu a vzájemného uznání.

Vnímal (zcela realisticky) rozdílné rychlosti těch, kteří se na tétocestě pohybují:

Ve zvláštních situacích,kdy je navzdory rozdělení křesťanstva obzvláště intenzivním způsobem reálnězakoušena jednota společného života (například společně prožívané tísnivémomenty: pronásledování, vězení, katastrofy; skutečně křesťansky žitá manželstvíkonfesně smíšených párů), se stává to ve všedním dni ve víře společně dosaženépřítomností ve svátostném znamení. Zde je pravděpodobně možné najít pravápředznamenání a průkopníky křesťanské jednoty, protože pro takové „případy“ znamenáeucharistické společenství naplnění namáhavě, upřímně a často ve skrytu probojovanéa protrpěné cesty společné křesťanské existence.

Walter Kasper (tehdy rovněž profesor dogmatiky, dnes kardinál apředseda Papežské rady pro jednotukřesťanů) řekl na tomtéž místě:

Vlastní iregularitou nenítakové otevřené slavení eucharistie, nýbrž rozštěpení a vzájemná exkomunikacecírkví. Není možné dostatečně pozitivně zhodnotit funkci jednotlivých skupin,které zde prorážejí cestu, neboť stále znovu připomínají církvím skandálnostjejich rozdělení ve svátosti jednoty a starají se o to, abychom se pohodlněnesmířili se současným stavem. Proto mohou být jednotlivá slavení eucharistie,pokud se vykonávají v křesťanské zodpovědnosti, znamením naděje, žeoddělující příkopy minulosti mohou být překonány společným úsilím, když sevšichni ve víře v jednoho Pána shromažďují kolem jednoho stolu, aby lámalijeden chléb a nechali se proměnit v jedno tělo.

Nejméně ze dvou důvodů je podle mne důležité upozorňovat dnes na tytohlasy: Za prvé protože vyrovnávají závaží: I když tu a tam dává praxeotevřeného kommunia podnět k oprávněné kritice – vlastním skandálem nenítato praxe, nýbrž jakoby samozřejmě každou neděli praktikovaná exkomunikacemilionů pokřtěných křesťanů. Jsme zvyklí se ptát: Smíme spolu slavit? Jakézvláštní okolnosti by nám to mohly dovolit? To skoro zní, jako kdyby šlo otrhání zakázaného ovoce. Myslím, že bychom se měli častěji ptát opačným směrem:Smíme se rutinně navzájem vylučovat? Jak nepřekonatelně velké by měly býtpřekážky, že bychom směli prohlásit za bezvýchodné slavit společně hostinu smíření?

A za druhé protože otevřely perspektivu diferencované cesty vpřed: Coje možné v některých skupinách a obcích a na zvláštních ekumenickýchsetkáních, to nemusí najednou platit pro celou církev. A obráceně: Čeho ještěnení církev jako celek schopná, to nemusí být vyloučeno i ve všech skupinách,obcích a při všech zvláštních ekumenických setkáních. Tato perspektiva odpovídáobrazu církve, který vyzdvihl Druhý vatikánský koncil: putujícímu lidu božímu nacestě.

 

c) O kus dál

 

Dnes, o třicet let později, jsme se na této cestě, navzdory mnohýmzpátečnickým tendencím, dostali přesto už o dobrý kus cesty dál: skupina těch,kteří spolu vědomě kráčí, se zvětšila. To platí jak pro praxi a přesvědčení nazákladně církevních obcí a uskupení, jakož i pro oficiální církevní kroky.

Nemyslím jen na obrovské množství společných dokumentů, které vzniklyna úrovni oficiálního církevního dialogu (jen výsledky interkonfesníchrozhovorů, vedených na světové úrovni do roku 1990, zabírají více než 1400stran; viz 2 svazky Dokumente wachsender Übereinstimmung z let 1983 a 1992),nýbrž především také na společné tázání, hledání a prožívání víry, jež pozorujinapř. u mnoha studentů evangelické a katolické teologie. Myslím na místa živěprožívané ekumeny, na kterých nacházejí mladí lidé novou cestu k víře,jako např. ve společenství Taizé, na ekumenické svatební obřady, na sousedícíkřesťanské obce, jež si už vůbec nedovedou představit život bez sebe navzájem.

Myslím na poznatky a na liturgické formy, které jsme se jeden oddruhého naučili v posledních desetiletích: velká vážnost biblickéhodialogu a bohoslužby slova v katolickém prostoru, nové oživení slaveníeucharistie v evangelických sborech, přijímaní z kalicha, které bylopo staletí konfesním rozlišovacím znakem a jež dnes opět získává své místov katolické liturgii, Liturgická noc, o níž jsem se poprvé doslechlv souvislosti s Evangelickým Kirchentagem v Düsseldorfuv roce 1973, písně evangelických autorů (od Martina Luthera a PaulaGerhardta až po Dietricha Bonhoeffera a Christine Heuserovou) v našichkatolických zpěvnících. Myslím na společné ekumenické slavnosti dokonce takkonfesně specifických svátků, jako je Den reformace a slavnost Božího těla.

Tváří v tvář těmto mnoha společným cestám a také s ohledem nafrustrace a těžká období na těchto cestách se přimlouvám za zřetelnější vyznánívíry v sílu působení svátosti. Chtěl bych se zasadit o to, abychomeucharistii, právě proto, že je svátostí církevní jednoty, nevnímali jen jako poslednícíl ekumenické cesty, ale i jako pokrm k posilnění na této cestě. Tímtopříspěvkem jsem chtěl ukázat, že to není jen zbožné přání, nýbrž že pro toexistují dobré teologické důvody.

Z německého originálu Eucharistie alsSakrament kirchlicher Einheit. In: Thomas Söding (Hg.): Eucharistie – Positionenkatholischer Theologie, Verlag Friedrich Pustet, Regensburg 2002, ISBN 3-7917-1792-8, s. 120-140 přeložil Tomáš Hartman.

MichelBressolette

Již mnohokrát násnaše církev vyzvala k větší spolupráci mezi kněžími a laiky. Staveniště jeto ohromné a pracuje na něm už spousta dělníků. Nicméně zformulujme přání anávrh povahy liturgické a svátostné: Ať při každém slavení eucharistie,v neděli jakož i během týdne, jsou přijímány obě eucharistické způsoby aať slova „vezměte a pijte z něho všichni“ přestanou být fikcí a stanou serealitou. To bude konečně znamením, že si všichni přejeme toto kommunio mezikněžími a laiky.

Veškerýsymbolismus a celá sakramentální teologie – k tomu, aby něco znamenaly –vyžadují, aby znamení existovalo a bylo skutečností, která je konzistentní anevytrácí se. Proč tedy se v příliš mnoha farnostech stále laikům odpíráúčastnit se přijímání krve Kristovy? Toto zpátečnictví a odmítání jsoupolitováníhodné.

Ať už se přestanoupřipomínat věcné organizační potíže. Víme o farnostech, kde se i při velkýchshromážděních přijímá chléb a víno, viditelný znak kommunia mezi pokřtěnými,laiky a kněžími.

Přestaňme dbát nazdráhání některých věřících. Přestaňme upřednostňovat hygienická opatření.Křesťanský lid, pokud máme zájem dobře ho informovat a vzdělávat, není takustrnulý, jak se o něm říká. Mnohé farnosti o tom svědčí.

Laici jsou nejenukráceni o eucharistické víno, ale ještě častěji mají nárok jen na chléb zezásoby, jako by účast na chlebu a víně konsekrovaných za jejich přítomnostipředstavovala nepřekonatelnou překážku. A co říct o průsvitných hostiích, kteréodčerpávají realitu chleba, když věřícímu představují jen ubohou a hutnostpostrádající nápodobu? Podivné praktiky a zkornatělé obyčeje, které zdraváteologie eucharistie a správné pojetí znamení nemůže než zavrhnout.

Jeden přítel,kterému křesťanské obřady nejsou příliš blízké, se mi posmíval: „Vy laici nejenmáte právo pouze na polovinu hostiny, ale navíc vám ještě servírují včerejšíchleba!“

Autor je emeritní profesor univerzity Toulouse le Mirail

Poněkolika neúspěšných pokusech se v letošním roce podařilo naší obcise shodnout na slavení velikonoční vigilie v časných ranních hodinách.^[1] Přispělk tomu i poměrně pozdní termín Velikonoc, kdy se dalo očekávatteplejší počasí a mohli jsme být společně na venkově.

Jak si všichnipamatujeme, letos na Velký pátek odpoledne se počasí náhle zhoršilo a pěkně seudělalo až v neděli ráno. Na Velkou noc foukal velmi prudký vítr. Slavnostjsme začínali v 4. 45. Svítil měsíc, v místě východu slunce byloještě zcela temno. Vítr se utišil natolik, že jsme mohli zapálit velikonočníoheň a od něj i velikonoční svíci. Když jsme odcházeli od ohně, bylo již vidětprvní náznaky východu slunce. V „horní místnosti“ kde jsme slavili a která máokna orientovaná k východu, bylo však ještě zcela tma. Při zpěvuvelikonočního chvalozpěvu svítil les našich svící a krb. Během liturgie slovase postupně rozednívalo a během Gloria se na horizontu nad lesem velmi rychlevyhouplo rudé slunce. Při slavení křestní liturgie ozářily místnost prvnísluneční paprsky. Shodou okolností osvítily stěnu, na které visel kříž… Mohlijsme vypnout elektrické osvětlení. S postupující eucharistickou slavnostítaké přibývalo slunečních paprsků. Při díkůčinění po přijímání se jednaz účastnic modlila ve smyslu: „Děkuji, že jsi třetího dne vstalz mrtvých a že jsem se mohla toho třetího dne konečně dopočítat.“ Liturgiekončila, když už začal teplý jarní den. Pokračovala snídaně (švédské stoly)obětavě připravená během noci.

Před polednem jsmepoprvé slavili liturgii obnovy křtu pro malé (předškolní) děti, které běhemvigilie spaly. Obsahovala „ukazovací“ písničky vhodné pro tuto věkovoukategorii, dramatizovaný příběh o záchraně v Rákosovém moři. Těžiště slavnostispočívalo na dvou symbolech: ponoření do vody a zapálení křestní svíce. Rodičebyli předem instruováni, aby dětem vzali plavky, osušku a křestní svíci, kteroumají zpravidla někde uloženou ve skříni a k ničemu se nepoužívá. Ponořenído vody jsme volili proto, že je to autentické znamení křtu, ale děti jejneznají, protože pokud si pamatují na něčí křest, pak se děl poléváním. Nebudoutedy toto znamení považovat za opakování křtu. Navíc vytažení vody navazovalona příběh záchrany v Rudém moři. Tolik teorie. A jak to dopadlo?

Použili jsmepoměrně velkou vyzdobenou nádobu na 200 l, asi z poloviny naplněnou teplouvodou. K nádobě vedly schůdky, na druhé straně byla židle s osuškou.Děti byly doprovázeny rodiči. Všechny děti ponoření absolvovaly, ale zřejměs různými pocity. Potěšení to působilo nejstarším (6-7 let). Ty jsousamostatné a potopili se po krk (ač se někteří kluci holedbali, že se potopíúplně). Stejně tak se to líbilo nejmladší kategorii (0-2 roky). Jistý ostychměly děti kolem 4 let. Nádoba byla o hodně větší než ony, pořádně dovnitřneviděly, uvnitř jim voda sahala minimálně po pás a neviděly ven. Nakonecvšechny ostych překonaly. Ovšem byla by pro ně vhodnější menší nádoba.

Zapalování křestnísvíce se všem líbilo a i tříleté děti to zvládly s docela malou pomocí.Ačkoli jsme měli paškál na nízkém stolku, bylo by vhodnější jej mít příštěúplně na zemi.

Slavenívigilie předcházela liturgie Velkého pátku. V letošním roce jsme se drželinávrhu společné liturgické komise biskupských konferencí německy mluvících zemí.^[2] Návrhpředpokládá, že mnohé části liturgie volí slavící obec. Prvé čteníz Izajáše (4. píseň o božím služebníkovi) jsme zachovali, jako jeho žalmjsme však zpívali podle ekumenického lekcionáře Ž 22, který se Ježíš zřejměmodlil na kříži. Jako druhé čtení jsme volili hymnus o Kristu (Fp 2, 5-11).Dosud je jeho část zařazena jako zpěv před pašijemi. Na tomto místě jsmezpívali Ave crux z Taizé. Volili jsme Matoušovy pašije, které mají nejvíceaktérů, a umožňují tak zapojit co nejvíce lektorů. (Včetně čtyř žen –vypravěčky, dvou služek a Pilátovy ženy.) Po homilii následovalo uctíváníkříže.

Při přinášeníkříže jsme naznačili postupné symbolické předávání kříže generacemi. Křížpřinesl zástupce nejstarší generace, předal jej reprezentantce střední generacea ta jej odevzdala dvěma dětem – klukovi a holce, kteří půjdou letos do školy.Ty donesly kříž na místo uctívání. Problematické „výčitky“ během uctívání kříženahradilo čtení aktuálních zpráv z denního tisku ukazujících na bídu abezmoc současného světa.

Liturgie vrcholilavelkými přímluvami. Podle návrhu jsme zachovali počet deseti přímluv. Některéjsme ponechali beze změny (za židy, za ty kdo věří v Boha, ale nevěřív Krista, za ty, kdo nevěří v Boha, za ty kdo mají odpovědnost zaspolečnost a stát a za ty, kdo trpí). Některé jsme sloučili – prvnípřímluvu jsme se modlili za církve (v plurálu) a jejich jednotu. Druhou přímluvuza boží lid a jeho služebníky, včetně římského biskupa a představitelůostatních církví. Třetí nejen za katechumeny ale i příjemce ostatníchiniciačních svátostí – biřmovance a prvokomunikanty. Ušetřili jsme tak „místo“pro další dvě přímluvy, které jsme nově sestavili na témata, která vnímáme jakoaktuální – prosba za mládež (partnerské vztahy, zaměstnání, vrůstání doodpovědnosti za církev a společnost) a prosba za šetrný vztah k přírodě(ekologické téma). Jako složitější se ukázalo sestavení zpívaných úvodůk přímluvám než vlastních orací.

Modlitbou Otče náša závěrečnou modlitbou předsedajícího liturgie končila. Přijímání zařazenonebylo. Respektuje se tak aliturgičnost tohoto dne. Rovněž Bílá sobota jealiturgickým dnem. Sešli jsme se ráno ke kratičké bohoslužbě sestávajíz perikopy o ukládání Ježíše do hrobu podle Lukáše a orace.

-pH-

---

^[1]Důvody proč by tomu tak mělo být, se lze dočíst např. v nakladatelstvíVyšehrad nedávno vydané knize prof. Klemense Richtera „Liturgie a život“, str.159, odst.“Kdy se vlastně mají slavit Velikonoce?“

^[2]Viz příloha Getseman 4/2003

kard.Karl Lehmann

Papež Jan PavelII. uveřejnil podle očekávání na Zelený čtvrtek tohoto roku, 17. dubna 2003,ohlášený okružní list (encykliku) o eucharistii a jejím vztahu k církvi.Encyklika má asi šedesát stran a více než sto poznámek, obsahujících mnohásvědectví a odkazy. Papež svoji čtrnáctou encykliku podepsal v Dómu sv.Petra v Římě během bohoslužeb Zeleného čtvrtka. Encyklika zároveňnahrazuje dopis, který papež tohoto dne jinak adresuje kněžím celého světa.Tento na mnoha místech velmi osobní dopis sám papež vnímá v souvislostisvé letos dvacet pět let trvající petrovské služby i v kontextu svéhokněžského (r. 1946) a biskupského (r. 1958) svěcení.

Hlavním tématemlistu je vzájemný vztah mezi církví a eucharistií. Jeho základní tvrzení stáleznovu říká, že eucharistie buduje společenství církve, stále hloubějik církvi přivádí a je středem procesu budování církve. To papež objasňujena mnoha příkladech a ze všech stran, jak z hlediska církve, takz hlediska eucharistie. Předkládá zde zásadní teologické úvahy,meditativní pasáže i poukazy na pastorační situaci a význam eucharistie.Hovoří se zvláštním ohledem na druhý vatikánský koncil a obnovuliturgie.“Liturgická obnova koncilu nepochybně přinesla velký zisk prouvědomělejší, aktivnější a plodnější účast věřících na svaté oběti oltáře…Bohužel u tohoto světla nechybějí stíny… Eucharistie (však) je přílišvelký poklad, než abychom mohli trpět dvojznačnosti a minimalismus.“ (č. 10)Papež by opět chtěl obnovit úctu, obdiv a vděk za dar eucharistiev církvi. Zároveň ohlásil dokument Sv. stolce s konkrétnímidoporučeními pro vhodné jednání (č. 52). V centru přitom stojí i obnovazpovědi.

Text je napojen doširšího ekumenického kontextu, zároveň je však určen katolické církvi.Encyklika zdůrazňuje celkové chápání eucharistie na Východě i na Západě. Cennáa působivá svědectví právě i z Orientu prohlubují to, co se v encykliceříká, a svědčí o společné víře s východními církvemi. Všeobecně silnýdůraz na eschatologické směřování eucharistie a vztahu mezi eucharistií aDuchem sv. je toho dalším dokladem. Avšak intenzivně zdůrazněný vztah mezieucharistií a vírou v život věčný nezatemňuje význam eucharistie prohistorii a běžný život.“Je jejím úkolem přispívat světlem evangeliak budování světa podle lidských měřítek a v dokonalém souladus božím plánem.“ (č. 20) Papež hovoří v tomto ohledu velmi zřetelně,když s varováním zdůrazňuje světovou odpovědnost eucharistie: „A co simáme myslit o tisících rozporů ‚globalizovaného‘ světa, ve kterém jako byti nejslabší, nejmenší a nejchudší měli nejméně več doufat? Právě dotohoto světa musí zářit křesťanská naděje. I proto chtěl Pán s námi zůstatv eucharistii.“ (č. 20)

Papež nebere zpětnic z ekumenické angažovanosti katolické církve, dokonce ji ještěposiluje. Stále znovu cituje svoji velkou ekumenickou encykliku Ut unum sint.Nechce uhášet oheň ekumenické naděje v cestu k viditelné jednotěcírkve, když ohledně společenství všech křesťanů u večeře Páně varuje předpříliš kvapným postupem a připomíná platná ustanovení církevního práva aEkumenického direktoráře (srv. č. 43-46). Co se týče jakékoli formyinterkomunia, je velmi zdrženlivý tam, kde ještě nejsou plně navázána poutaviditelné jednoty. S ohledem na jednotlivce však také ví o pastoračnímvýznamu „závažné duchovní potřeby z hlediska věčné spásy jednotlivýchvěřících“ (č. 45). Stále znovu zřetelně opakuje, že „nyní“ (č. 30) předevšímkvůli chybějící apoštolské posloupnosti biskupského úřadu nemůže dojítk uznání církevních úřadů v reformovaných církvích (srv. . č. 30s odvoláním na Dekret o ekumenismu, č. 22 a také č. 27-30, 45-46). papežví o bolesti, kterou kvůli tomu křesťané cítí. Naléhavě však je prosí, abykvůli tomu neztráceli naději v jednotu církve.“Cestu k plné jednotěnemůžeme jít jinak než v pravdě.“ (č. 44)

Papež tím neříkánic nového. Chtěl by však vyjádřit tyto myšlenky s potřebnou jasností.Vyhýbá se při tom jakýchkoli ostrých výroků. Chtěl by také, aby v církvíchvůbec, a především v samotné katolické církvi, opět posílila vážnost aúcta k eucharistii. To je možné jen tehdy, pokud se odstraní zneužití,dvojznačnosti a instrumentalizace tohoto nejvyššího tajemství.

Tato zdrženlivostmůže byt zklamáním jen na první pohled. Ovšemže současně představuje velkouvýzvu pro teologii a křesťanskou vzájemnost. Je již mnoho věcí možných anutných v životě a vzájemném svědectví křesťanů. K dosažení posledníhovelkého cíle – společenství stolu Páně – potřebujeme však nejen více času, alei překonání mnoha velkých překážek. (…) Můžeme se však odvážně pustit do toho, co můžeme dělat již zde a nyní: dospolečného čtení a rozjímání bible, do dalšího vydávání svědectví lidskosti evangeliav naší společnosti a v celém světě, do péče o chudé, do společnéhomisijního vykročení k nové evangelizaci Evropy a do nejrůznějšíchspolečných modliteb. Děláme-li to společně, společně zrajeme k dosaženíjednoty u stolu Páně.

Podle internetového zdroje DBKhttp://dbk.de/presse/pm2003/pm2003041701.html

„Ne společnému slavení večeře Páně,“ informovala ČTK o nové encyklice papeže Jana Pavla II. o eucharistii a jejím vztahu k církvi Ecclesiade Eucharistia, vydané na Zelený čtvrtek 17. dubna 2003. Předpokládám, že tato zpráva většinu nezainteresovaných lidí nijak nevzrušila a pokud se nad ní přece jen na chvíli někdo pozastavil, tak zřejmě jen nechápavě zavrtěl hlavou, neboť těm sporům mezi křesťany již dnes málokdo rozumí a málokoho vůbec zajímají. “Vyznávají sice, že jsou všichni učedníky Páně, avšak rozdílně smýšlejí a jdou různými cestami,“ popisuje situaci Druhý vatikánský koncil v dekretu o ekumenismu a pokračuje: „Toto rozdělení však zřejmě odporuje Kristově vůli, je pohoršením světu a poškozuje svatou věc hlásání evangelia všemu stvoření.“ (UR 1) Lidé, kteří si zodpovědně uvědomují toto „pohoršení“ a snaží se jej rozmanitým způsobem překonávat, si zřejmě nad tímto dalším z řady vatikánských textů položí otázku, nakolik je vlastně Vatikán veden touhou po obnovení jednoty mezi všemi Kristovými učedníky. Řadu reakcí, které encyklika vyvolala mezi německými křesťany, je třeba chápat v kontextu přípravy historicky prvního ekumenického Kirchentagu, plánovaného v Berlíně na konec května.^[1] Vždyť jednou z nejdiskutovanějších otázek příprav je právě problematika společné účasti na eucharistické liturgii. Přípravný výbor se již dříve oficiálně dotazoval ve Vatikánu na možnost povolení společné eucharistie při této jedinečné ekumenické události a po zamítavé odpovědi se navzdory přání řady věřících rozhodl toto stanovisko respektovat. Možná, že právě blížící se Kirchentag a očekávání nebo obavy s ním spojené, byly jedním z důvodů pro vydání nové encykliky.

Porozumět vatikánským dokumentům je obecně dosti složité. Domnívám se, že udělat rozbor takového textu není ani tak práce pro teologa, jako spíše pro nějakého zkušeného “vatikánologa”. Ten by zřejmě dokázal v textu rozluštit rukopis a názory některého z vatikánských úředníků. Dokázal by vysvětlit, jaké skutečné důvody vedly k vydání tohoto dokumentu, který se na první pohled zdá být velmi osobním papežovým textem (např. zmínky o událostech z jeho kněžského života a o letošním jubilejním 25. roce pontifikátu) určeným především kněžím (klerikálnost textu je zcela evidentní, např. je zde řada vzletných slov o činnosti kněží, ale ani jedna zmínka o bolestném rozdělení, které v souvislostí s eucharistií prožívají věřící, zvlášť lidé žijící ve smíšených manželstvích). Možná by také dokázal objasnit, zda teologické důrazy encykliky jsou výsledkem nejnovějších teologických studií a nebo jen vyjadřují názory určité názorové skupiny v rámci římské kurie, případně znamenají taktický krok vstříc konzervativním skupinám, s nimiž se již delší dobu snaží vatikánské úřady vyjednávat. Ty tam jsou zřejmě doby Druhého vatikánského koncilu, kdy koncilní dokumenty byly plodem tehdejších teologických špiček a přes svůj kompromisní charakter měly pro teologii skutečný význam. Encyklika nejenom nepřináší teologicky nic nového, ale některá její vyjádření jako by pomíjela jak rozvoj teologického bádání, tak výsledky řady ekumenických dialogů na nejrůznější úrovni (viz v encyklice kladený důraz na úctu vzdávanou eucharistii „mimo mši“ nebo zdůraznění kultické role kněze při eucharistické slavnosti na úkor chápání liturgie jako společného díla shromážděného společenství). Mám dojem, že nová encyklika přispívá k odcizení, které se zdá být mezi vatikánskými texty a odbornou teologií. Podotýkám, že si uvědomuji důležitost učitelského úřadu církve pro katolickou teologii, ale jalové přežvykování dokumentů za odbornou teologii nepovažuji.

Jsou to právě problematické teologické důrazy encykliky a s tím související ignorování výsledků teologických studií a dosavadních ekumenických rozhovorů, které podle mého názoru mohou vzbuzovat vážné otázky nad tím, zda to vatikánské úřady a současný papež myslí s prioritou ekumenického snažení skutečně upřímně (jak je to v řadě dokumentů řečeno) a jak si vlastně cestu k dosažení „plného společenství“ představují. Uznávám oprávněné obavy z vývoje, který by vedl k běžné praxi eucharistického společenství mezi křesťany, kteří by se navzájem nerespektovali a nevytvářeli by společenství. Taková praxe by skutečně mohla oslabovat vědomí, že křesťané jsou ještě vzdáleni od „úplného společenství v poutu vyznání víry, svátostí a církevního vedení“. Domnívám se však, že se stejnou a možná ještě větší pastorační zodpovědností je třeba vzít v úvahu současnou situaci, kdy se klade důraz na bolestné znamenív podobě odmítání společné eucharistie, aniž by však byla zřejmá usilovná snaha o odstranění překážek. Negativní postoj vatikánských úřadů zřejmě těžko může umlčet hlasy jednotlivců nebo skupin, kteří z různých důvodů volají po rozšíření možností a zmírnění podmínek, za kterých je umožněna účast na eucharistické liturgii s nekatolickými křesťany. Existuje řada lidí, která je přesvědčena, že společná eucharistie není pouze završením ekumenického úsilí o jednotu mezi křesťany, ale že je viditelným vyjádřením tohoto úsilí a především pokrmem k posilnění na této náročné cestě. Poslední dobou sílí hlasy teologů, že toto pojetí není jen zbožným přáním, nýbrž že pro něj existují dobré teologické důvody. Zde by měla platit zásada: Co je teologicky možné, mělo by se pro jednotu, kterou si Kristus přeje, uskutečnit. Církve by měly vyčerpat hranice teologicky možného a neuzavírat se vůči sobě navzájem do úzkostí o vlastní identitu. (Hans Jorissen)

Očekávám, že nová encyklika zřejmě vyvolá celou řadu reakcí. Přál bych si, aby se však nestala jen argumentem pro ty, kteří z nejrůznějších důvodů odmítají dialog s tím, kdo má odlišný názor nebo jinou víru, ale aby se spíše stala podnětem k hlubšímu úsilí o hledání vzájemného společenství a jednoty mezi křesťany na všech úrovních církevního života.

 

---

^[1]Informace o Kirchentagu, odkazy na německé reakce na novou encykliku a rovněž odkaz na její český překlad naleznou zájemci na internetových stránkách Institutu ekumenických studií v Praze http://www.iespraha.cz.

David Livingstone se narodil hluboce věřící rodičůmve skotském Glasgowě. Vystudoval medicínu a teologii na místní universitě. V roce 1838 se pokusil odcestovat jako misionář do Číny. V odjezdu mu zabránila opiová válka. Na výzvu misionáře Roberta Moffata, jehož dcera se později stala jeho manželkou, obrátil svou pozornost k Jižní Africe, kam Moffata následoval.

Mary Moffat Livingstonová (1820-1862) se narodila v Griquatownu v Africe, oba její rodiče Robert a Mary Moffatovi byli misionáři. Za Davida Livingstona se provdala roku 1845. Doba, která následovala, na ní kladla velké nároky, velmi často se stěhovali a většinu času byla nemocná. Porodila Livinstonovi šest dětí, Roberta, Agnes, Thomase, Elizabeth, Zouga (Williama) a Annu. Více než jednou jí postihlo částečné ochrnutí. Na čtyři roky se ona i děti vrátili do Anglie, aby se Mary celkově zotavila. Její smrt v roce 1862 bylo pro jejího manžela velkou ztrátou.

Livingstone založil svou misionářskou stanici Mabosta 200 mil severně od misie Moffatovy. Navzdory potížím urazil celkovou vzdálenost 14 000 mil ve vnitrozemí, kde rozvíjel misionářské poslání. Jeho cílem bylo otevřít Afriku evangeliu. Byl napaden a zmrzačen lvem, jeho domov byl zničen v búrské válce. Zdraví měl podlomené zimnicí a úplavicí. Jeho manželka předčasně zemřela útrapami misionářské práce. Jeho samého nalezli jednoho ráno v květnu roku 1873 jeho domorodí přátelé jak klečí mrtev u svého lůžka. Domorodci pohřbili jeho srdce v Africe, zatímco jeho tělo bylo odvezeno do Anglie a pohřbeno ve Westminsterském opatství.

Cestou na své první působiště byl podrážděn způsobem, jakým Evropané zacházeli s domorodým obyvatelstvem. Tím, že se s domorodci svobodně stýkal, léčil jejich nemocné, zajímal se o jejich potřeby, brzo zmírnil jejich nepřátelství a poznal, že šlechetné srdce je nejlepším způsobem, jak si získat jejich důvěru. Měl nesmírnou touhu, aby mezi domorodci rozšířilo křesťanství. Protože chtěl pracovat v místech, kde až dosud běloch nepracoval, vypravil se do Mabotsa. Místo nacházející se severně ve vnitrozemí bylo známé množstvím lvů. I Livingstone byl jedním z nich napaden. Lev mu zlomil ruku, která se již nikdy zcela neuzdravila.

V roce 1845 se Livingstonovi přestěhovali do Chonuane a později do Kolebengu, kde se Sechele, kmenový náčelník, stal jedním z jejich prvních konvertitů. To však byl jen počátek. Každý Livingstonův dopis končil větou: „Kdo pronikne do srdce Afriky?“ Jeho mysl byla skleslá při pomyšlení, jak se v jeho domovině dobře živení křesťané utápějí v puntičkářských diskusích o věroučných dogmatech, když zde v Africe umírají miliony lidí bez poznání evangelia. Nakonec se vypravil na cestu, přešel poušť Kalahari, kde se po mnohodní nenarazí na vodu, a objevil jezero 'Ngami. Náčelník místních domorodců Sevituane ho sice vlídně přivítal, ale pro celkově nezdravé podnebí v dané oblasti Livingstone usoudil, že není vhodná pro vybudování misie.

Málokterý z cestovatelů vykonal tak veliké dílo v africkém zeměpise jako Livingstone během své třicetileté práce. Jeho cesty pokryly třetinu kontinentu, od mysu Dobré naděje až k rovníku, od Atlantického až k Indickému oceánu. Livingstone nebyl zbrklý cestovatel. Cestoval rozvážně, s pečlivostí vědce pozoroval, hodnotil a své poznatky zapisoval. Jeho příklad a smrt byly inspirací a přivedly do Afriky armádu objevitelů a misionářů, zároveň vyvolaly v Evropě tak silné hnutí proti obchodu s otroky, že Livingstone může být považován za toho, kdo otroctví zasadil smrtící ránu.

Livingstonovou ideou bylo, že prozkoumání vnitrozemí pomůže zpřístupnit zaostalým domorodcům křesťanství a civilizaci a obchod. Jeho snahy byly doprovázeny značnými útrapami a sebezapřením. Tehdy napsal: „Necením si ničeho co mám či vlastním vyjma ve vztahu ke Kristově království.“

V dubnu 1853 odcestovala jeho žena i s dětmi do Anglie a Livingstone se plně soustředil na svůj cíl. Do cesty se mu však začaly klást překážky. Holandští Búrové, kteří drželi domorodce v nejtužším otroctví, se postavili proti jeho snahám. Zničili jeho dům a uloupili jeho majetek. Nezlomený jakoukoliv opozicí, zkoumal okolní území, kázal, učil, léčil, dělal poznámky o svých zeměpisných a přírodovědných pozorováních, které zasílal do Anglie. A připravoval se na velký úkol, dosažení pobřeží. Byl přesvědčen, že tak plní vůli Otce, jak napsal: „Co se mě týče, jsem předurčen k tomu buď zpřístupnit Afriku, nebo zhynout.“

V roce 1853 Livingstone dosáhl po sedmi měsících náročné cesty St. Paul de Loanda na západním pobřeží poté, co prošel se svou výpravou srdce Afriky. Cestou byl pronásledván horečkou a úplavicí. Hrůzy otroctví jako byly rozbité rodiny, skupiny domorodců spoutaných řetězy, těla těch, kteří zahynuli následkem nepopsatelné krutosti, kostry visící ze stromů, útočily na laskavé srdce ušlechtilého misionáře. Z přístavu St. Paul de Loanda se Livingstone vrátil zpět k náčelníku Sekeletemu, který mu na počátku cesty na západ půjčil na cestu muže svého kmene. Zpáteční cesta dlouha asi 2000 mil začala v září 1854. Byla nebezpečná a výprava se setkala s mnoha nepřátelskými kmeny. V září dosáhli opět výchozího bodu Linyanti. Potom se Livnstone pustil dolů po řece Zambezi a objevil Victoriiny vodopády.

V roce1856, po šestnácti letech od odjezdu, Livingstone návštívil Anglii. Byl přivítán s velkým nadšením. Jeho paní, která musela snášet kritiku za jejich dlouhé odloučení a také za to, že se její manžel věnuje výzkumům a ne běžné misionářské práci, vedle něj stála během té povodně oslav. Lord Shaftesbury řekl, že jí patří stejná čest jako jejímu manželovi a celá Anglie řekla Amen.

Doma napsal Livingstone svou první knihu Cesty misionáře. Londýnská misionářská společnost však nesouhlasila s jeho pojetím misie. Livingstone byl ale přesvědčen o nutnosti zeměpisného bádání. Protože mnozí jeho práci chápali jako nemisionářskou, vystoupil z misijní společnosti a pod záštitou Royal Geographical Society vycestoval jsko královnin konzul.

V roce 1858 manželé Livingstonovi se synem vypluli do Jižní Afriky. Paní Livinstonová však opět onemocněla, což vedlo k následujícímu dlouholetému odloučení. Její manžel se následující léta věnoval výpravám a budování misijních stanic, kázal evangelium, léčil a psal příspěvky do anglických vědeckých časopisů. Celý svět byl pohnut jeho svědectvím o zvěrstvech otroctví. Jeho manželka zemřela po krátké návštěvě v Africe v roce 1862. Následující rok se Livingstone vrací do vlasti získat prostředky pro založení misie na portugalském území. Jeho kniha Řeka Zambezi a její přítoky vzbudila hluboký zájem o Afriku a rozpoutala velké rozhořčení proti Portugalcům a jejich jednání s domorodci.

Livingstone odmítl vrátit se do Afriky aby na žádost Royal Geographical Society zkoumal řeky a jejich povodí. Kázat, léčit a pomáhat Afričanům, jeho misionářská práce, to byl hlavní důvod jeho úsilí.

Jeho následující pobyt v Africe opět provázely překážky a útrapy jako špatné vybavení, krádeže, ztráty, nemoci. Roky 1869 a 1871 strávil na cestách. Pak ho opustila síla. Veškerá jeho pomoc útěcha byla bible. Dopisy do Anglie byly zadrženy Portugalci a výprava vyslaná Royal Geographical Society jej nenašla.

Henry M. Stanley, dopisovatel listu The New York Herald, byl poslán do Afriky najít Livingstona, když od něj delší dobu nedocházely žádné zprávy. Stanley byl tak hluboce osloven Livinstonovou osobou i dílem, že po jeho smrti pokračoval v jeho díle a přivedl ke křesťanství bugandského krále.

HenryM. Stanley pátral po ztraceném cestovateli vší silou. Napsal: „Nikdo živý mě nemůže zastavit, jen smrt, ale ani ta ne. Nesmím zemřít, nechci zemřít, nemůžu zemřít. Něco mi říka, že ho musím najít.“ Setkání se Stanleym byl pro Livingstona šťastným dnem. Dostal dopisy a zásoby, zapomněl na churavost a radoval se. Společně pak strávili čtyři měsíce výzkumem v okolí jezera Tangainiky. Livingstone se odmítl vrátit se Stanleym. O svých děvětapadesátých narozeninách napsal: „Mé narozeniny! Můj Ježíši, můj Králi, můj Živote, mé Všechno. Opět se celý zasvěcuji Tobě.“ Livingstone zemřel při modlitbě celkovým vyčerpáním měsíc a půl po svých šedesátých narozeninách 1. května 1873. Zpráva o jeho smrti zrychlila puls světa a vyburcovala mnohé k přijetí jehointerpretace jeho vlastního úsilí: „na konci bádání začíná činnost“ (the end of the exploration is the beginning of theenterprise). Afrika se nakonec stala privilegovaným územím pro misionářskou činnost téměř všech denominací. Došlo také k podstatným změnámv politickém uspořádání Afriky, do kterých byly zahrnuty principy prosazované Livingstonem.

 

Použitá literatura:

 

Royer, G. B.: David Livingstone - Africa's Great Missionaryand Explorer

Internetové zdroje:

http://www.wholesomewords.org/biography/biorplivingstone.htmlhttp://www.cantonbaptist.org/halloffame/livingstone.htmhttp://www.wholesomewords.org/missions/bliving2.html

Starobylou anaforou koptské církve je anafora sv. Marka. Její řecký text pochází ze 4. stol. Částečně přepracovaný překlad do koptštiny je označován jako anafora sv. Cyrila Alexandrijského. Užívá se v několika variantách. Tyto typické anafory alexandrijského patriarchátu jsou charakterizovány:

1. Dvěma epiklézemi. Prváz nich (konsekrační) je řazena před instituci a druhá, komuniální, po anamnezi. Toto rozdělení epikléze na dvě části ovlivnilo římskou liturgii. Většina dnes vznikajících anafor má však pouze jednu epiklézi řazenou po anamnézi podle vzoru antiochijského patriarchátu.

2. Aklamace na závěr preface Sanktus neobsahuje Benedictus. Tato forma představuje z našeho pohledu střední článek vývoje této aklamace. Nejprve nebylo žádné Sanktus (např. v anafoře Apoštolských tradic), potom v Alexandrii vzniklo Sanktus a v Antiochii k němu přidali Benedictus.

3. Anafora je přerušena obsáhlými přímluvami. Zpravidla je přerušení v místě preface[1].Pozdější verze mají přímluvy – „kánony“ řazeny až nakonec, před závěrečnou doxologii[2].

Kromě uvedené ukázky[3], lze nalézt další text přeložený do češtiny[4].

Preface

K.: Pán se všemi.

L.: I s tebou.

K.: Vzhůru naše srdce.

L.: Máme je u Pána.

K.: Vzdávejme díky Pánu.

L.: Je to důstojné a spravedlivé.

J.: Rozepněte ruce.

K.: Vpravdě je důstojné a spravedlivé, svaté, dobré a spasitelné, oslavovat Tebe, který jsi, Vládče a Pane, Bože Otče všemohoucí, zpívat Ti, děkovat Ti, vzývat Tě dnem i nocí, neúnavnými ústy, neumlkajícími rty a neutichajícím srdcem. Tobě, který jsi stvořil nebe a věci, které jsou v nebi, zemi a věci, které jsou na zemi, moře, prameny, řeky, jezera a všechno, co je v nich. Tobě, který jsi stvořil člověka ke svému obrazu a ke svému podobenství a dal jsi mu i rajské rozkoše a nezavrhl jsi ho, když padl, ani jsi ho neopustil, dobrý Bože, ale znovu jsi ho k sobě povolal Zákonem, poučoval jsi ho Proroky a učil jsi ho a obnovoval nebeským tajemstvím, které budí bázeň a ukrývá životodárnou sílu. Všechno jsi stvořil svou moudrostí, opravdovým světlem, svého jednorozeného Syna, Pána a Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista, skrze nějž děkujeme Tobě i Jemu i Svatému Duchu, skládaje Tobě duchovní a nekrvavou oběť. Všechny národy ji obětují Tobě, Pane, od východu až po západ slunce, od severu k jihu, neboť Tvoje jméno je veliké mezi všemi národy, a na každém místě obětují Tvému svatému jménu kadidlo a čistou oběť, oběť bez poskvrny.

Přímluvy

Prosíme Tě a vzýváme Tě, Tebe, který miluješ člověka, dobrý Bože, rozpomeň se, Pane, na jedinou, svatou, všeobecnou a apoštolskou Církev, která je rozšířená od končin do končin země, na všechny lidi a na všechny, kteří patří do Tvého ovčince.

Uděl našim srdcím pokoj z nebe, a obdař nás i pokojem v tomto životě.

Krále, vojsko, knížata, rádce, lid, bližní, naše příchody i odchody obdař veškerým pokojem.

Králi míru, dej nám svůj mír, vždyť jsi nám dal vše ve shodě a lásce. Buď s námi, neboť vyznáváme jen Tebe a nikoho jiného, vzýváme Tvé jméno. Oživ duše nás všech, aby nad námi nepanovala smrt hříchu, ani nad celým Tvým lidem.

Přijď, Pane, ve svém slitování a milosrdenství, a uzdrav ty, kdo ve Tvém lidu trpí nemocí a slabostí, odežeň od nich ducha nemoci. Pozdvihni ležící v dlouhotrvajících nemocech, uzdrav ty, kdo jsou mučeni nečistými duchy. Smiluj se nad těmi, kdo jsou ve vězeních, dolech, kdo jsou obžalováni nebo odsouzeni nebo ve vyhnanství, ty, kteří jsou v hořkém nevolnictví nebo zatíženi daněmi a vysvoboď všechny, neboť Ty jsi naším Bohem, který rozvazuje pouta, který pozdvihuje chudáky. Ty jsi nadějí zoufalých, pomocí bezbranných, přístavem trosečníků, mstitelem utlačovaných. Obdař milosrdenstvím každého křesťana, který má starosti, dej odpuštění hříchů, dej osvěžení. A také, Pane, uzdrav naše nemocné duše, uzdrav slabosti našich těl, Lékaři duší a těl, Ochránče všech těl, navštiv a uzdrav nás svým spasením.

Veď všechny naše bratry, kteří mají odjet nebo již odjeli, řiď je na každém místě jejich cesty, ať je to na souši nebo na řekách, či na jezerech, nacestách, v každém hostinci, a dovol jim všem se navrátit do pokojného přístavu, do přístavu spásy. Cestuj a pluj spolu s nimi. Dovol jim, aby se plni radostivrátili k přátelům, ve zdraví ke zdravým. Zachovej také, Pane, naše přebývání vtomto životě až do konce bez ublížení a bouří.

Sešli v hojnosti dobré deště na ta místa, kde jej potřebují a očekávají. Obšťastni a obnov jeho příchodem tvář země, aby jeho krůpěje rozradostnily všechny pozemské ratolesti.

Uveď vody řek do jejich pravé hladiny. Rozradostni a obnov jejich zvýšením tvář země. Její brázdy naplň vlhkostí, která přeje úrodě. Požehnej, Pane, plodům země, uchovej je pro nás neporušené a nepoškozené. Dej nám je k setbě i ke žni. Požehnej, Pane, nyní také kruh roku ze své laskavosti spohledem na chudé z Tvého lidu, s pohledem na vdovy a sirotky, s pohledem na poutníky a přistěhovalce, s pohledem na všechny, kteří jsme v Tebe složili svou naději a vyznáváme Tvé svaté jméno. Oči všech jsou obráceny k Tobě a Ty nám dáváš pokrm v pravý čas, Ty, který dáváš pokrm všemu stvoření, naplň naše srdceradostí a veselostí, abychom měli každý den všechny věci v dostatečném množství a abychom mohli konat všechny dobré práce v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Králi králů a Pane panovníků, zachovej v míru, moci a spravedlnosti království Tvého sluhy, pravověrného a Krista milujícího našeho krále, kterému jsi ráčil udělit vládu nad touto zemí. Bože, odežeň každého nepřítele a protivníka, stejně tak domácího, jako i cizího. Uchop štít a pukléř, povstaň muna pomoc. Vytáhni meč a zastav jeho protivníky, ty, kteří jej pronásledují. Ochraň jeho hlavu v den bitvy a jeho potomkům dej zasednout na jeho trůnu. Vlož do jeho srdce dobré myšlenky na Tvou svatou, všeobecnou a apoštolskou Církev, i na celý lid, který miluje Krista, abychom rovněž i my v jeho míru mohli vésttichý a klidný život, abys nás zachoval ve zbožnosti a bázni vůči Tobě.

Pane náš Bože, dej odpočinek duším našich otců a bratří, kteří zesnulive víře v Krista, vzpomeň na ty, kteří jsou na věčnosti - praotcové, otcové, patriarchové, proroci, apoštolové, mučedníci, vyznavači, biskupové, svatí, spravedliví a všichni duchové, kteří odešli ve víře v Krista a na kterédnes vzpomínáme i na našeho svatého otce Marka, apoštola a evangelistu, který nám ukázal cestu spásy.

Raduj se, milosti plná, Pán s Tebou, požehnaná tys mezi ženami apožehnaný je plod života Tvého, vždyť Tys zrodila Spasitele našich duší.

(hlasitě): A nade všechno, nejsvětější, neposkvrněnou, požehnanou naši Paní, Bohorodičku a vždy Pannu Marii.

J.: Požehnej, Otče.

K.: Pán ať ti požehná svou milostí, nyní i vždycky ažna věky věků.

Jáhen čte dyptychy zazemřelé.

Kněz se zatím sklání a modlí se: Vládče a Pane, náš Bože, dej jejich duším odpočinout ve Tvých svatých příbytcích, ve Tvém království, dej jim dobra svých zaslíbení, které oko nespatřilo, které ucho neslyšelo, které nevstoupily do lidského srdce, a které jsi Ty, Bože, připravil pro ty, kteří milují Tvé svaté jméno. Dej jejich duším odpočinek a rač je učinit hodnými Království nebeského. Učiň také, aby konec našeho životabyl křesťanský a aby se Ti líbil, aby byl zbaven hříchu a dej nám podíl a účastse všemi Tvými svatými.

Díky skládáme Tobě, přijmi, Bože, oběti a dary na Tvůj svatý a duchovní oltář v nebi, na výšinách nebes, službou svých archandělů přijmi oběť odtěch, kteří mají mnoho i kteří mají málo, kteří dávají ve skrytu i zjevně, kteří chtějí darovat a nemají, i od těch, kdo dnes přinášejí oběť. Přijmi tyto dary, jako jsi ráčil přijmout dary svého spravedlivého sluhy Ábela (kněz vhazuje kadidlo a mluví dále), oběťnašeho otce Abraháma, kadidlo Zachariáše, almužnu Kornelia a dva groše vdovy. Přijmi rovněž i naše díkůvzdání a dej jim místo věcí pomíjejících nepomíjející, místo pozemských nebeské, místo časných věčné.

Velmi svatého a požehnaného papeže N. (patriarchu velkého města Alexandrie), které mu jsi dal vládu řídit Tvoji všeobecnou a apoštolskou Církev a rovněž našeho velmi požehnaného biskupa N. uchovej ve své péči po dlouhá létav míru, aby plnili dílo Tvého pastýřského úřadu, který jsi jim svěřil podle Tvésvaté a požehnané vůle, aby náležitě hlásali slovo pravdy.

Vzpomeň i na všechny a všude pravověrné biskupy, kněze, jáhny,subdiákony, lektory, kantory, mnichy, panny, vdovy a věřící.

Vzpomeň, Pane, na svaté město Krista našeho Boha i císařské hlavní město i naše město, na každé město i zem, a na ty, kteří tam žijí v pravé vířev Krista, na jejich pokoj a bezpečí.

Vzpomeň, Pane, na všechny křesťanské duše přebývající v obavách a starostech, a potřebujících Boží milosrdenství a pomoc, a obrať ty, kdo zbloudili.

Vzpomeň, Pane, na naše bratry, kteří jsou v nevolnictví, dej jim nalézt milosrdenství a milost u těch, kteří je zajali.

Vzpomeň, Pane, v milosrdenství a lítosti i na nás, na své hříšné a nehodnésluhy, smaž naše hříchy jako dobrý a laskavý Bůh. Vzpomeň, Pane, i na mne,ubohého, hříšného a nehodného sluhu svého a smaž mé hříchy jako laskavý Bůh. Buď s námi, kteří sloužíme Tvému nejsvětějšímu jménu.

Požehnej, Pane, našemu shromáždění. Vyrvi ze světa i s kořeny modloslužbu, přemož ďábla a celou jeho sílu a ničemnost pod naše nohy. Všechny nepřátele Tvé církve, Pane, pokoř nyní jako i vždycky. Pokoř jejich pýchu, ukaž rychle jejich slabost, překřiž jejich plány a ničemnost, s jakou tráví časproti nám. Povstaň, Pane, a rozpraš své protivníky; ať utečou zpět všichni ti, kteří mají v nenávisti Tvoje svaté jméno. Požehnej svému věrnému a pravověrnému lidu, s tisíci tisíců a s desítkami desítek tisíců těch, kdo konají Tvou vůli.

J.: Ti, kteří sedí, nechť povstanou.

K.: Uvolni ty, kdo jsou v nevolnictví, osvoboď ty, kdojsou zkroušeni nemocí. Nakrm hladovějící, potěš malověrné, obrať ty, kdozbloudili, osviť ty, kdo zůstali v temnotách, pozdvihni padlé, posilni chvějící se, uzdrav nemocné, všechny uveď na cestu spásy a shromáždi je ve svémsvatém ovčinci. Nás však zbav našich nepravostí, střez nás a braň ve všem.

Pokračování preface

J.: Pohleďte k Východu.

Kněz sesklání a modlí se: Ty převyšuješ všechnu moc a vládu, sílu ipanování, jsi větší než všechna jména, která jsou nejen na tomto světě, ale rovněž i v tom, který nadejde. Okolo Tebe stojí tisíce tisíců a desítky tisíc vojsk svatých andělů a zástupy archandělů. Před Tebou stojí Tvoje dvě velká actihodná stvoření, mnohooký Cherubín a Serafín se šesti křídly, dvěma z nichzakrývá své nohy, dvěma obličej a na dvou létá, stále volají jeden na druhého, neustálým hlasem zpívají neumlkající teologii chvály, křičí, slaví, volají a hlásají majestátu Tvé chvály triumfální hymnus Trishagion: Svatý, Svatý, Svatýje Pán Bůh Sabaoth. Nebe i země jsou plny tvé slávy.

(hlasitě): Všechna stvoření stále hlásají Tvou svatost. Spolu se všemi, kdo hlásají Tvou svatost, přijmi i naše posvěcení, Pane a vládče. Spolu se všemi Tě oslavujeme a voláme:

L.: Svatý, Svatý, Svatý je Pán Bůh Sabaoth. Nebe i země jsou plny tvé slávy.

1. epikléze

Kněz označuje znamením kříže svatá tajemství a říká: Vpravdě jsou nebesa i země plny Tvé svaté slávy, zjevením našeho Pána a Boha a Spasitele Ježíše Krista. Naplň, Pane, i tuto oběť svým nebeským požehnáním sestoupením Tvého Nejsvětějšího Ducha.

Instituce

Neboť sám náš Pán, Bůh a Vládce všech Ježíš Kristus v noci, v níž vydal sám sebe za naše hříchy a své tělo vydal smrti za všechny, zasedl k večeři se svými svatými učedníky a apoštoly, vzal do svých svatých, čistých a neposkvrněných rukou chléb, pohlédl k nebi k Tobě, ke svému Otci všemohoucímu, k našemu Bohu a Bohu všech, vzdal Ti díky, požehnal, posvětil, lámal a dávalsvým svatým a požehnaným učedníkům se slovy:

(hlasitě): Vezměte a jezte.

J.: Rozepněte ruce (kněží).

K.: Toto je moje Tělo, které se za vás láme a vydávána odpuštění hříchů.

L.: Amen.

K.: Stejně tak po večeři vzal kalich, smísil víno svodou, pohlédl k nebi k Tobě, k svému Otci, našemu Bohu a Bohu všech,vzdal Ti díky, požehnal, naplnil Duchem Svatým a dal svým svatým a požehnanýmapoštolům a učedníkům se slovy:

(hlasitě): Pijte z něho všichni.

J.: Znovu rozepněte ruce.

K.: Toto je Krev mé Nové Smlouvy, která se vylévá zavás a za mnohé na odpuštění hříchů.

L.: Amen.

K.: To čiňte na mou památku. Kdykoli totiž budete jíst tento chléb a pít tento kalich, zvěstujte mou smrt, vyznávejte moje zmrtvýchvstání a nanebevstoupení, dokud nepřijde.

Anamnéze

Všemohoucí Pane a Vládče; Králi nebes, zvěstujeme smrt Syna Tvého Jednorozeného, našeho Pána a Boha a Spasitele Ježíše Krista, vyznáváme Jeho požehnané zmrtvýchvstání třetího dne, vyznáváme rovněž jeho nanebevstoupení a to, že usednul po pravici Tvého trůnu, trůnu Boha a Otce, a rovněž očekáváme jeho druhý, strašlivý a překvapující příchod, až přijde soudit živé a mrtvé ve spravedlnosti a dá (každému podle jeho skutků - ušetři nás, Pane Bože náš - Tobě) co je Tvé, z Tvých darů skládáme (naše dary) před Tebou.

2. epikléze

Prosíme Tě a vzýváme, dobrý Bože, Příteli lidského rodu, sešli ze svých svatých výšin a z místa svého příbytku a ze svého nepopsatelného lůna toho Utěšitele, Ducha Pravdy, Svatého, Pána, Dárce života, který promlouval skrze Zákon a proroky a apoštoly, který je všude a všechno naplňuje a uděluje svoumocí, a nikoli jako sluha, komu chce, posvěcující podle své vůle, prostý vpřirozenosti, rozmanitý v energiích, pramen Božských milostí, jedné podstaty s Tebou, pocházejícího od Tebe, zasedajícího spolu s Tebou na trůnu ve Tvém království spolu s Tvým Synem Jednorozeným, naším Pánem a Bohem a Spasitelem Ježíšem Kristem. Pohlédni na nás a sešli na ten chléb a na ten kalich svého Svatého Ducha, aby je posvětil a zdokonalil jako Bůh Všemohoucí.

(hlasitě): A učinil ten chléb Tělem.

L.: Amen.

K.: A ten kalich Krví Nové Smlouvy našeho Pána a Boha a Spasitele a Vševládce Ježíše Krista.

L.: Amen.

J.: Vraťte se na místa, jáhni; (modlete se, kněží).

Doxologie

K.: Aby sloužily pro nás všechny, kteří na nich máme účast, k rozmnožení víry, k střízlivosti, k uzdravení, k zdrženlivosti, k posvěcení, k uzdravení duše, těla i ducha, k účasti na požehnání života věčného a nesmrtelnosti, ke slávě Tvého nejsvětějšího jména, k odpuštění hříchů, aby Tvé nejsvětější, nejdražší a chvályhodné jméno bylo zde, a rovněžna každém místě velebeno, oslavováno a posvěcováno spolu s Ježíšem Kristem a Duchem Svatým.

L.: Jak bylo, tak i je (a bude od pokolení do pokolení a po všechny věky věků. Amen.)

[1]http://www.odox.net/Liturgy1-Mark.htm

[2]http://www.copticchurch.net/topics/liturgy/liturgy_of_st_cyril.pdf

[3]Pramen: Paprocki, H., Wieczerza mistyczna, Anafory eucharysztyczne chreścijańskiego Wschodu, Pax, Warszawa, 1988., přeložil Pavel Kouba

[4]Svatá anafora převelikého Marka a svatého Cyrila, Ekumenický liturgický sborník12, TF JU České Budějovice, 2002, str. 88-101

(sestavil Jaroslav Vokoun, komentářMartin Vaňáč)

1. Požehnání práce. David Livingstone (1813 - 1873), skotský misionářa cestovatel v Africe.

2. Athanasius (295 - 373), alexandrijský biskup, hájil rozhodnutínicejského sněmu proti ariánům.

3. Filip a Jakub, apoštolové. Karl Rahner (1904 - 1984), jeden z nejvýznamnějšíchkatolických teologů 20. stol.

4. Monika (332 - 387), matka Augustinova, pro svoji starostlivostje považována za patronku matek. Mandátproti Jednotě bratrské, vydaný králem Ferdinandem, požadoval, aby sebuď odřekli „pikartství“ nebo opustili zemi (1548).

7. Jiří z Poděbrad a jeho žena Johanaz Rožmitálu byli korunováni v katedrále sv. Víta vPraze.

8. Řehoř Naziánský (330 - 390), biskup a učitel církve.

9. Nicolaus Ludwig hrabě von Zinzendorf (1700 - 1760), přijalexulanty, kteří na jeho statcích založili sbor v Ochranově, byl ordinovánna biskupa.

11. Konstantin a Metoděj (pravoslavný svátek).

12. Pankrác (asi 290 - 304), římský mučedník,popraven za císaře Diokleciána. RogerSchutz, nar. 1915, zakladatel ekumenické komunity vTaizé.

14. Pachomius (kol. 287 - 346), otec egyptského mnišství azakladatel společného života mnichů v klášteře.

18. Soudce chebský, dohoda husitů s basilejským koncilem omožnosti, hájit svobodně svoje učení na koncilu (1432). Českou konfesi, společné vyznání českýchnekatolíků, předali zástupci českých stavů císaři Maxmiliánovi II. roku1575. Císař sice ústně přislíbil, že ji bude respektovat, brzy z ní všakvyloučil královská města. Karol Wojtyla,nar. 1920 ve Wadowicích u Krakova, od 1978 papežem Janem Pavlem II. Paul Althaus (1888-1966), luterský teolog,profesor dogmatiky a Nového Zákona.

19. Adolf Schlatter (1852 - 1938), švýcarský evangelický teolog,profesor dogmatiky a Nového Zákona.

20. Edmund Schlink (1903 - 1984), ekumenický teolog a organizátorekumenické práce, zakladatel prvního ekumenického univerzitního institutuv Heidelbergu.

22. Konstantin Veliký (kol. 285 - 337), římský císař, vydaltoleranční patent, který ukončil sérii pronásledování křesťanů a nastolilpočátek éry spolupráce mezi státem a církví. Baltští mučedníci (1919)

23. Pražská defenestrace (1618), začátek Třicetileté války.

24. Vincenc z Lerina (+ kol 450), mnich na ostrově Lerin (poblížfrancouzského Cannes). Peter Brunner(1900 - 1981), evangelický teolog a dogmatik. Dagmar (+1213), vlastním jménem Markéta, dcera Přemysla Otakara I., provdána za dánského králeValdemara II., pro svoji dobrotu a laskavost si získala oblibu dánskéholidu. Založení kaple Betlémské1391

25. Beda Venerabilis (kol. 672 - 735), anglický spisovatel aautor anglosaských církevních dějin. DanielArnošt Jablonský (1660 - 1741), vnuk Jana Amose Komenského a biskupJednoty bratrské. Formule svornosti(Formula concordiae), text vypracovaný k usmíření rozporů uvnitř luterskéhotábora, předložena kurfiřtu saskému (1577).

26. Filip Neri (1515 - 1595), mystik, zakladatel kongregaceoratoriánů, vyhledávaný zpovědník a rádce.

27. Augustin z Canterbury (+ kol. 604), vyslán papežemŘehořem Velikým jako misionář do Anglie. PaulGerhardt (1607 - 1676), německý teolog a autor církevních písní. Jan Kalvín (1509 -1564), ženevskýreformátor.

28. German Pařížský (kol. 496 - 576), pařížskýarcibiskup.

29. Jiří Třanovský (1592 - 1637), luterský farář ve ValašskémMeziříčí a v Liptovském sv. Mikuláši, skladatel písní, vydalzpěvník „Cithara sanctorum“. Cařihradbyl po celodenní bitvě dobyt Turky(1453). Synoda v Barmen, nakteré skupina tzv. vyznávající církve předložila svoje zásady (1934).

30. Zdislava z Lemberka (kol. 1220 - 1252), šlechtična,věnovala se dobročinnosti, patronka rodin. Janaz Arku (1412 - 1431), pomohla francouzským vojskům ve stoleté válces Angličany, byla odsouzena inkvizicí a upálena Angličany, v roce 1920prohlášena za svatou. Jeroným Pražský (kol. 1380 - 1416), filozof anáboženský myslitel, upálen v Kostnici. Bitvau Lipan (1434).

31. Franz Joseph Haydn (1732 - 1809), rakouský skladatel a autorrakouské hymny.

Žili bibličtí králové?

Jeruzalém (KAP) Izraelští archeologové podepřeli novými nálezy historickou existenci králů Davida a Šalamouna. Názory, podle kterých je někteří badatelé odkazovali do říše mýtů spolu s Adamem a Evou, mohou být po vykopávkách v TelRehov u genezaretského jezera vyvráceny. V místě bylo na základě analýzy uhlíkového izotopu C-14 z nalezených olivových jader a spáleného obilí prokázáno osídlení z 10. století před Kristem. Město Rehov bylo tenkrát za panování faraóna Šíšaka zničeno požárem. Farao vpadl roku 925 před Kristem do Palestiny, jak o tom mluví bible i vítězné nápisy v Amónově chráměv Jarmaku v Egyptě. Rehov je výslovně uveden jako podrobené město. Protože Šíšak zničil Rehov jen několik let po tradované smrti Šalamouna, vědci odvozují, že za jeho vlády město existovalo a vzkvétalo. Předpokládají, že bude možnost nalézt zde doklady o Šalamounově existenci.

Němečtí evangelíci litují zákazů v nové encyklice

Hannover (KAP) Evangelické církví v Německu (EKD) litují toho, že nová papežská encyklika o eucharistie obsahuje tak ostré vymezené pochopení večeře Páně. V důsledku toho dojde jen k ztížení diskuse na Ekumenickém církevním sněmu (Kirchentag) v Berlíně. Papež podal působivé vylíčení katolické nauky, které však spojil s zřetelným vymezením.

Na ekumenickém církevním sněmu konaném v květnu se plánují mimo oficiální programů katolických „disidentských“ skupin také ekumenicky otevřené bohoslužby spojené s eucharistií, které jsou dosti sporné. Pokud by se jich zúčastnili katoličtí duchovní, provinili by se proti církevnímu právu.

Vedoucí grémium EKD zdůraznilo, že podle evangelického pochopení Kristus sám zve k eucharistii. Toto pozvání je důležitější než všechny konfesní rozdíly v pochopení úřadu, tvrdí rada. Proto k evangelické večeři Páně jsou zváni všichni pokřtění křesťané, kteří podle řádu vlastní církve mohou přistupovat ke stolu Páně. Pro křesťany žijící v konfesně smíšených manželstvích je to očekávaná příležitost, kdy při slavení eucharistie nebudou již rozděleni, praví oficiální vyjádření Rady evangelických církví v Německu.

Další pronásledování katolíků v Číně

Hongkong(KAP) V Číně bylo opětovně zahájeno pronásledování a věznění biskupů akněží katolické podzemní církve. Kněz a osmnáct seminaristů bylo uvězněno během pašijového týdne, protože se společně modlili během pikniku v parku, jak hlásí asijská katolická tisková agentura Ucanews. Skupina byla uvězněna na jeden měsíc.

Začátkem dubna byl prohledán dům biskupa Thomase Zenga Jingmu (83) v Yujiangu. Bylo zabaveno mnoho religiózních předmětů a zatčena jedna žena, o níž není žádných zpráv. Takovéto postupy jsou během velkým náboženských svátků běžné, říká Zeng, který již léta žije pod přísným policejním dohledem.

Biskup James Lin Xili (84) z Wenzhou byl nedávno poučen úředníky bezpečnosti, že se zdržoval na území „vlastenecké“ katedrály. Tam teď smí jen dvakrát za týden a pouze po bezpečnostní prohlídce.

Sporná kampaň ve Švýcarsku

Bern (KAP) Švýcarský spolkový úřad pro zdraví stáhl na základě protestu švýcarské biskupské konference sporný plakát kampaně proti AIDS. Tato kampaň chtěla podle úřadu především vyprovokovat diskusi, což se v případě biskupské konference podařilo.

Biskupská konference tvrdí, že bere ohrožení AIDS velmi vážně a prevenci prováděnou státem podporuje. Stažen byl plakát s nápisem: „Pozdrav Pán Bůh, pane faráři, jestliže Řím nerad slyší, že mluvíte o ochraně, mluvte jen o preservativech.“ Rozhodnutím spolkového úřadu nebyl dotčen druhý ze sloganů, proti kterému se vyjádřili biskupové. Tento slogan: „Chraň bližního jako sám sebe. Používej preservativ!“, není na plakátech, ale na internetové stránce spolkového úřadu.

Malá katolická církev Mongolska roste

Ulánbátar (KAP) Po 40 křtech o velikonocích vzrostl počet katolíků v Mongolsku o 25 %, na 177 osob. Většina nově pokřtěných jsou dospělí, informuje agentura UcaNews. Pro přijetí do církve je požadována dvouletá příprava.

V Ulánbátaru jsou tři katolické farnosti. Papež Jan Pavel II. plánuje cestu do Mongolska na léto, jak uvedl nedávno arcibiskup Giovanni Battista Moranini. Tradiční náboženství Mongolska je lámaistický buddhismus. Během sedmdesátileté vlády komunismu však většina obyvatelstva náboženství opustila.

Násilí proti mládeži v Belfastu: kněz jako zprostředkovatel

Londýn (KAP) Jako zprostředkovatel k ukončení násilí paramilitantů proti mládeživ Belfastu se nabídl katolický kněz Aidan Troy. Podle něj se město dostalo do spirály násilí, která se proměňuje v něco velice nechutného. Podnětem duchovnímu bylo přepadení dvou mladíků, které připoutali řetězy k plotu a polévali dehtem. K útoku se přihlásila Irská národní osvobozenecká armáda (INLA).

Obyvatelstvo nemůže dál čekat na to, až politici konečně začnou jednat, tvrdí Troy. Je připraven zprostředkovat jednání mezi městským zastupitelstvem a polovojenskými skupinami. Kněz je předsedou dozorčího výboru belfastské školy Holy Cross, která byla roku 2001 opakovaným cílem útoků. V týdnu museli školáci docházet na výuku pod policejní ochranou. Protestantští obyvatelé považovali za provokaci, že katolíci chodí jejich ulicí. Rodiče nahlíželi ústup jako porážku a smířili se s každodenní cestou svých dětí touto potupnou uličkou.

Anglie: Malá znalost bible u mladých anglikánských kněží

Londýn(KAP) Na nedostatek biblických a teologických znalostí u mladých kněží si stěžuje studie anglikánské církve Anglie. Kandidáti kněžství stále méně disponují solidním křesťanským základem. Tento nedostatek, říká kritika, začíná už v kněžských seminářích, kde se stále více klade důraz spíše na témata jako je vztah mezi pohlavími, domácí násilí nebo rasismus.

USA: sexuální skandál katolických kněží pokračuje

NewYork (Reuters) Třicet čtyři lidí zažalovalo prosexuální zneužití knězem římskokatolickou diecézi New York o 1,85 miliard USdolarů. V jednom případě žádá jedenáct lidí 1,55 miliard US dolarů za údajné sexuální zneužití před 25 lety. Druhý soud se týká 23 žalujících, kteří žádají 300 milionů dolarů za to, že je kněží zneužívali jako chlapce. Pouze jméno jednoho kněze, Eugena Vollmera, se vyskytuje v obou případech. Také je v obou případech žalován biskup William F. Murphy za selhání při postihu těchto kriminálních činů páchaných kněžími diecéze, za kterou byl zodpovědný.

Vnitrodiecézní vyšetřování se vedlo v rockwillském diecézním centru. Jak říká Michael Dowd, mluvčí žalujících, s obětmi bylo zacházeno spíše jako s nepřáteli. Melanie Little, právnička reprezentující skupinu jedenáct mužů, řekla, že diecéze podvedla své členy. Čtyřicet let diecéze předváděla farní školy a kostel jako bezpečné místo pro děti, které zde ve skutečnosti byly zneužívány pedofily.

Stanovisko diecéze je, že se bude energicky bránit stejně jako každá jiná instituce ve společnosti, k čemuž má právo i závazek. Soudní vyšetřování již dospělo k tomu, že diecéze chránila 58 kněží, známých pro sexuální zneužívání, aby nemuseli své jednání obhajovat na veřejnosti.

Austrálie: Církevní protest proti nové definici manželství

Canberra (KAP) Právní uznání manželství mezi transexuálním mužem a ženou australským soudem pro rodinu vyvolalo ostrou kritiku místní katolické církve. Soud rozhodl, že pro uzavření manželství je důležité pohlaví obou lidí v době uzavírání manželství. Dále se soud vyslovil v tom směru, že ani plození potomstva ani naplnění manželství není podmínkou jeho platnosti. Rozsudek tak zrušil výnos ministra spravedlnosti Daryla Williamse, který na podzim roku 1999 prohlásil za neplatné manželství Kevina a Jennifer, protože podle australského práva je možné jen manželství mezi mužem a ženou. Kevin se narodil jako dívka, před uzavřením manželství se podrobil změně pohlaví. Manželé mají dvě děti, které se narodily díky umělému oplodnění.

Ve Francii se více křtí a uzavírá více církevních sňatků

Paříž (KAP) Počet křtů a církevních sňatků ve Francii má mírně stoupající tendenci. Poprvé za posledních deset let vzrostl počet křtů v roce 2000 cca o 700 oproti předcházejícímu roku, kdy se jejich počet pohyboval okolo 401 000. Vzrostl i počet církevních svateb lehce nad 122 600. V roce 2000 naopak neustával pokles v počtu prvních příjímání a biřmovanců. Žádnou změnu trendu neznamenala biskupská konference ani v počtu kněží a čekatelů kněžství. Počet seminaristů vroce 2001 byl 927, v porovnání s rokem 1994 s jde o pokles. Také počet kněží klesá: v roce 2001 měla Francii 25 353 katolických duchovních, z toho 6 119 řádovýchkněží. Stoupá počet stálých diákonů, tj. o 80 na počet 1 660. Počet řeholníkůse nemění, 9 500, zatímco počet řeholnic slabě poklesl na 46 000.