143 - říjen 2003

autor: 

 

Kříž zdobený drahými kameny, freska z Pontianových katakomb, 8. stol.

Kříž

Nejdůležitějším výzdobným prvkem křesťanského bohoslužebného prostoru je prvek zároveň hluboce významový - kříž. Pomineme-li symboliku, kterou toto znamení nese pro většinu starověkých kultur a náboženství a omezíme-li se na roli kříže v křesťanství, je nutné zmínit, že první čtyři staletí se znamení kříže objevuje pouze výjimečně (to je dáno negativními asociacemi, které smrt na kříži vzbuzovala u převažující části pozdně antické společnosti) a s prvním kultickým vyobrazením ukřižovaného se setkáváme na východě v 6. stol. Jako plochý geometrický prvek se kříž objevuje ve freskové výzdobě některých katakomb a hojně potom v mozaikové výzdobě raně křesťanských basilik a ostatních typů liturgického prostoru. Kříž stojící na oltáři známe z prostředí nestoriánské církve ze 6. stol. Později se oltářní kříž začal uplatňovat i na západě, kde ovšem dlouho (zejména v 9. stol.) převažovala závěsná forma - kříž visící nad oltářem na ciboriu. Kříže stojící na oltáři jsou v západním prostředí doloženy od 11. stol.

Na počátku zobrazování ukřižovaného stojí záhadná kresba zvaná palatinské grafiti, která se nalézá vbývalém studentském vězení ze 3. stol. na Palatinu v Římě. Kresba znázorňuje ukřižovaného s oslí hlavou. Nejběžnější interpretace zní, že jde o sarkastickou malůvku, která měla zesměšnit křesťany z řad studentů. Je ale také možné, že kresba znázorňuje synkretickou představu směšující ukřižovaného Krista s bájnou obludou Týfónem, protivníkem Diovým v poslední fázi Gigantomachie, který je tak obrovský, že rozpřaženými pažemi obsáhne východ i západ. Již zmíněné kultické vyobrazení ukřižovaného Krista vychází z několika pramenů. Vedle evangelií jsou to především apokryfy (Nikodémaovo evangelium) a v pozdější době též sekundární středověká literatura, jako jsou Mariánské a Magdalénské plankty, Rozmluva sv. Anselma s P. Marií... Ikonograficky lze též vysledovat vznik vícekomparzové trojkřížové Kalvárie, oblíbené zvláště v baroku ze syrského typu oblečeného Ukřižovaného s otevřenýma očima přes římský způsob zobrazování Krista v bederní roušce s P. Marií a sv. Janem, který sestal základem pro ikonografii Ukřižovaného v západním umění středověku inovověku.

Kromě kříže oltářního se mezi liturgickými předměty vyskytují i další kříže, jako je např. pektorál - závěsný kříž s ostatky, který nosí biskupové nebo kříž arcibiskupský, procesní, který byl nošen před hodnostáři, jenž měli zvláštní podíl na papežově pravomoci.

V dnešní době je jako součást liturgického prostoru doporučován prostý kříž bez korpusu, který lze též vnímat jako sjednocující interkonfesijní znamení, na němž jsou schopni a ochotni se shodnout zástupci snad všech křesťanských církví.

Jan Klípa

Špička celibátního ledovce

autor: 

JanSpousta

Minulý editorial jsem skončil tím, že nevěřímna nedostatek kněží. Dnes tímto tématem začnu. Minule jsem psal o svém příteliRené Milfajtovi, kterého vyhazují z kněžskéslužby pro jeho sice úspěšné, ale nekonformní metody pastorace. Dnes napíši otěch, kteří končí pro lásku k ženě.

Povinný celibát kněží se ve středověku na Západě nejspíš prosadilz řady důvodů. Některé z nich byly vcelku rozumné a lze je vyjádřitbiblickými slovy Ježíšovými i Pavlovými: kdo nemá partnera a děti, můžesvé srdce nerozděleně věnovat božímu království a není tolik vydán na pospashmotným a politickým strastem tohoto světa. Jiné ovšem byly pochybné:manichejský strach z „nečisté“ hmoty, svádějící nás údajně skrze pohlavnítouhu, a obavy, že rodiny povedou klérus k nepotismu a mrhání církevníchpeněz na soukromé účely. Bible ovšem ví, že ani dar bezženství není dán každémua o údajné nečistotě hmoty a (legitimního) pohlavního styku v ní nenajdemenic. A nepotismu se ani povinným bezženstvím nezabrání tam, kde kněží místoctností hromadí nemravný mamon.

Tisíce římskokatolických kněží na celém světě opouštějí každý rokduchovní službu proto, že nejsou schopni dodržet slib celibátu. Ale to je jenomšpička ledovce. Kolik tisíc mladíků se kněžími vůbecnestane, přestože by byli schopni a ochotni, jen proto, že touží po rodině?Kolik tisíc kněží sice neodchází, ale přitom není s to svému slibu dostát,udržuje tajné sexuální vztahy a pustoší tak svoji duši, zmarňuje své poslání abudí pohoršení? Kolik tisíc sice zůstává a celibát dodržuje, ale za cenufrustrace a zahořknutí, za cenu podivínství a neplodnosti nejen tělesné?

Přinášíme otevřený dopis, který federace sdružující ženaté kněze posílápapežovi. Prosí o zrušení celibátního zákona. Jejich argumentace je na můj vkustrochu příliš legalistická a klerikální, ale snad ses nejvyššími místy ani jinou řečí hovořit nedá. Tak či onak, zrušenítohoto předpisu by byl krok správným směrem. Sice by vyvolal spousty hořkosti utěch, kteří tento středověký předpis považují za jádro evangelia, a takéby rozhodně nevyřešil zásadní problémy, jimž církev v moderním světě čelí – alesnad by nás katolíky osvobodil od zbytečných problémů, které si děláme sami,abychom mohli konečně začít řešit problémy opravdové. Mimo jiné také světu dlužímehodnověrnou obranu celibátu. Dobrovolného celibátu pro boží království.

Toto číslo Getseman přináší dále několik článků, které vznikly nazákladě seminárních prací studentů Institutu ekumenických studií ETF KU. Mnězaujal například závěr textu Josefa Kalčíka,popisujícího návštěvu tří různých farností či sborů v jednom britskémměstě: „Ve všech církvích jsem se setkal s velmi milým a vřelým přijetím hnedběhem první návštěvy, kdy po bohoslužbě následuje posezení či popovídání nad šálkemkávy nebo čaje ve společenské místnosti vedle kostela.“

Mohl by totéž napsat, kdyby v nějakém okresním městě Českérepubliky zašel v neděli ke katolíkům, husitům a do ČCE? Možnáv posledním případě ano, zejména pokud by starší evangeličtí bratři nepoznali,že je katolík; v těch druhých dvou církvích si tím však nejsem jist. Ano, jistáanonymita a zdvořilá nevšímavost má také svoje výhody. Ale nesmí se u nískončit.

Otevřený dopis ženatých kněží papeži

autor: 

Severoatlantická federace za obnovu kněžství

Obracíme se na Vás, velevážený papeži Jene Pavle II., na Vaše spolubratry v biskupském úřadě i na všechny věřící římskokatolické církve.

Vaše Svatosti, považujeme Vás za silného kormidelníka loďky Petrovy, schopného nastavit i odlišný kurs, je-li to nezbytné. Vaše změny kurzu budou přijaty, protože každý ví, že se neřídíte módou, nýbrž tradičními hodnotami.

Změna zákona

Jestliže my, ženatí kněží se svými manželkami ze severu Evropy, Severní Ameriky i z jiných zemí, od Vás očekáváme, že v zákonodárství latinské církve změníte podmínky přístupu ke kněžství, činíme to s pevnou vírou, že Bůh tuto změnu chce aže Vy jste ochoten činit boží vůli.

To, co nám především dodává tuto důvěru, je následujících pět argumentů:

1. Právní nerovnost mezi východní a západní církví co do podmínek přístupu ke kněžství,

2. nedostatek kněží v západní církvi,

3. strašné množství případů pedofilie mezi kněžími západní církve,

4. argumenty druhého vatikánského koncilu,

5. a slova Písma svatého.

Smíme Vám krátce jednotlivé argumenty vysvětlit?

1. Je známo, že katolické církve východních ritů povinný celibát[1]neznají. Je nevysvětlitelné, že v jedné části katolické církve platí v tak důležité otázce jiný zákon než jiné části. Není rovnost všech před zákonem základní požadavek každé spravedlnosti a každého právního řádu? Katoličtí věřící vnímají jako rozpor také to, že ženatí bývalí protestantští duchovní se světí na kněze latinského ritu, zatímco tisícům mužům katolické církve povolaným ke kněžství i k manželství je i nadále ukládán celibát.

2. Úbytek povolání ke kněžství je dramatický a je sám o sobě „znamením času“, které bychom měli pochopit. V Evropě a Severní Americe je mnohde více než třetina far neobsazených duchovními. V zemích katolické východní církve Bůh povolává ke kněžství ženaté i svobodné muže, a o nedostatku kněží tam není slyšet. Není samozřejmé, že povolává i v západní církvi lidi žijícív manželství, kteří jsou však odmítáni kvůli celibátnímu zákonu?

3. Proti nepřehlednému množství případů kněžské pedofiliev USA, Mexiku, Irsku a jednotlivě i v jiných evropských zemích stojí 13.000 ženatých katolických jáhnů v USA, u nichž nedošlo ani k jednomu jedinému případu pedofilie. Ani z východních ritů katolické církve se o takových případech neslýchá.Třebaže se pedofilní chování nezřídka vyskytuje i u ženatých mužů, jsou čísla z USA a východních církví přece jen silnou indicií toho, že tam, kde je klerikům dovoleno manželství, se snižuje pravděpodobnost náhražkového chování kriminální povahy.

4. Druhý vatikánský koncil se v dekretu o kněžství vyjádřil, že postata kněžství nevyžaduje dokonalou zdrženlivost, a Vy sám jste to zopakovalv generální audienci 7. července 1993. Lze uzákonit něco, co není nezbytné? Zákon musí být nezbytný, říká teorie spravedlivého zákona, jinak je nespravedlivý.

5. Písmo svaté, koncil i církevní právo říkají: Celibát je charisma, zvláštní dar boží. Písmo svaté však také říká, že tento dar milosti „není dán všem“: „Přál bych si totiž, aby všichni lidé byli jako já; ale každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak, „ praví Pavel. Příjemce jednoho daru boží milosti, charismatu manželství, se tedy nemůže stát příjemcem jiného, charismatu celibátu, anebo být v takového změněn pomocí zákona. Co nemohl Pavel, nemůže ani papež. Proti boží milosti nemůže žádný zákonodárce dělat zákony, jinak přetěžuje ty, kteří přes modlitbu, k níž vyzývá koncil, nepřijali dar celibátu, nýbrž dar manželství.

Situace ženatých kněží a jejich manželek

Sami jsme na vlastním těle a ve vlastní duši zakusili, že jsme neobdrželi dar celibátu, ale dar manželství. Proto byla většina z nás kněží Vámi a Vašimi předchůdci od celibátu dispensována. Kdo však byl pro neschopnost k celibátu papežským dispensem osvobozen od povinného celibátu, nestal se tím „nevěrným“, jak tvrdí mnozí kardinálové a biskupové. I když jsme v den svého svěcení slíbili poslušnost vůči celibátnímu zákonu, poznali jsme pozdě jisvé pravé povolání a následovali jsme ho. V dispensu jsme obdrželi potvrzení nejvyšší církevní autority, že jsme povoláni k manželství. Proto Vás naléhavě prosíme, abyste proti takovému snižování našeho povolání vystoupil.

Jsme-li my kněží povoláni k manželství, nejsme proto ještě méně povoláni ke kněžství. Ztrátou svého kněžského úřadu trpíme; a se svými ženami jsme se v manželství stali zralejšími, a tedy dokonce ještě schopnějšími tento úřad zastávat. Je-li zákon jak řečeno nespravedlivý a nesplnitelný pro ty, kteří nejsou k celibátu povoláni, pak byl takový již tehdy, a my jsme byli z kněžského úřadu propuštěni neprávem. Nejsme s našimi 80.000 (jiné prameny hovoří o 100.000) dispensovanými spolubratry, které uvádí i vatikánská statistika, žádná „zanedbatelná veličina“. Toto číslo je spíše projevem strukturálního problému církve, ba „strukturálního hříchu“, o kterém ve své ekumenické encyklice hovoříte jako o možnosti, a to právě v souvislostis východními církvemi, jež vesměs povinný celibát neznají.

Dispensem jsme se nestali laiky a nemůžeme se jimi stát; podle tridentského koncilu zůstáváme totiž kněžími navždy: Quisemel sacerdos, semper sacerdos. Jako takoví jsme Vašimi spolubratřími a očekáváme, že nás vezmete vážně.

Zdravíme Vás v Kristově lásce a ochotni sloužit, za skupiny ženatých kněží:

Belgie: E. Kuropatwa, Hugo van Pottelberge, Bert Peeters – Česko: Václav Diviš – Irsko: David Rice – Kanada: Jack T. Shea – Maďarsko: Sándor Varga – Německo: Ernst Sillmann, Theresia Kohl – Nizozemí: H. de Jong,W. a A. van der Velden – Rakousko: Dr. Ingolf Friedrich, Kevin Berrel – Švýcarsko: Robert Lendi– USA: William J. Manseau, C. Russell Ditzel, Anthony T. Padovano. Wiesbaden-Naurod, 1. září 2003

Z němčiny přeložil JaS
 


 

[1]Rozumí se povinný celibát kněží – od řeholníků a biskupů je celibát ovšem vyžadován i na křesťanském Východě. (Pozn. překl.)

Tři bohoslužby ve Folkestone

JosefKalčík

Během srpna 2003 jsem se účastnil slavení eucharistie ve dvouanglikánských farnostech a jednom kalvinistickém sboru města Folkestone v Kentu ve VelkéBritánii. Porovnávám odlišnou organizační strukturu a také popisují své dojmy,kterými na mne všechny slavnosti zapůsobily.

Z důvodu stručnosti se nezmiňuji o písních – jen podotknu, že jsoudůležitou součásti bohoslužeb; zpívají se písně jak starší, tak i modernějšíúpravy, texty písni zpravidla souvisí s tím, co se událo před nebo po jejichzpěvu, a věřící při nich stojí.

Slavení eucharistie ve farnosti St. John’s

O slavení eucharistie v teto farnosti jsem měl možnost detailněpohovořit s Robertem Grievem, který je tzv. lay reader (laický lektor), cožje v anglikánské církvi člověk, který pomáhá knězi s nejrůznějšími aktivitami.Ty zahrnují jak spoluúčast na vedení liturgie, tak nejrůznější pastorační úkoly(návštěvy v nemocnicích, organizační zabezpečení chodu farnosti aj.). Dle jehovyjádření termín lay readernení nejpřesnější, protože pomoc knězi už dlouhou dobu neobnáší pouze čtení čikázání během bohoslužby.

Při vstupu do kostela obdrží každý útlou brožurku, ve které je popsánprůběh bohoslužby a vysvětleno, kdy se říkají jednotlivé modlitby či odpovědi.Tučně jsou vytištěny ty části, které pronáší všichni, normálním písmem jsouvytištěny pasáže, které pronáší předsedající. K brožurce je přiložen listpapíru s texty písni, které se na bohoslužbě budou zpívat.

Brožurka s průběhem eucharistie má 15 stran a sestavil ji kněz farnostiza pomoci „laických lektorů“. Kvůli pestrosti bohoslužby jsou někde uvedeny dvěvarianty téže modlitby (v průběhu liturgie je vždy oznámeno, která varianta setoho dne pronáší) a eucharistické modlitby jsou uvedeny celkem tři, byť v Book of CommonPrayers je jich uvedeno osm.

Struktura

Bohoslužba začíná tím, ze kněz pozdraví a přivítá všechny shromážděné azpravidla pronese oznámení, která se týkají chodu farnosti a organizačníchzáležitosti. Pak se modlí vstupní modlitbu, která zní takto:

Všemohoucí Bože, kterývidíš do všech srdcí, znáš všechna přání a před kterým není skryto žádnétajemství: očisti myšlenky našeho srdce vdechnutím svého svatého Ducha, abychomtě dokonale milovali a opravdově chválili tvé svaté jméno; skrze Krista našehoPána, amen.

Následuje společné pronesené vyznání hříchu a bohoslužba Slova, kteráje zahájena tzv. „collect“, kolektou,což je modlitba pro daný den a je zvykem, že se vyjadřuje k nějakém tématu –žně, letnice, půst aj. Tuto modlitbu připravuje jeden z „layreaderů“ a dle svého uvážení může zvolit i jiné téma.

Čtení je v této farnosti pouze jedno z důvodu délky celé eucharistie anásleduje po něm kázání (tzv. sermon nebo talk),během kterého kazatel (buď kněz nebo jeden z layreaderů) zpravidla hovoří o nějaké zkušenosti zvšedního života a v závěru je spojí s tématem evangelia, které před kázánímzaznělo. Pokud kázání připravuje jeden z lay readerů, zpravidla je konzultuje s knězem, přičemž senejedná o cenzuru, ale spíš o přátelské a kritické zhodnocení připravenéhokázání z pohledu jiného než autorova.

Po kázání následuje vyznání víry, které může být také ve formě otázek aodpovědí, či může být též zkráceno při zachování všech důležitých výpovědí.

Následující hlavnímodlitbu (tzv. main prayer)připravuje předsedající, přičemž při nedostatku inspirace může čerpat z mnohamodliteb uvedených v knize Common Worship.Tato modlitba může postupovat v podobném sledu, jako tomu bývá u přímluv vkatolické církvi (za svět, za vládnoucí, za duchovní atd.) a taktéž do ní mohoubýt zapojeni lidé shromáždění v kostele. Kvůli vysokému počtu věřících na slaveníeucharistie v neděli (kolem 200) se tak nečiní, ale je to běžná praxe např. navečerních modlitebních setkáních, kdy se schází méně lidi. Každá modlitba jezakončená slovy:

Lord, in yourmercy. (Pane, do tvé milosti)

Všichni: Hear our prayer.(Slyš naši modlitbu.)

Na závěr pronese předsedající: Merciful Father (Milosrdný Otče)

všichni: accept these prayers(přijmi tyto modlitby)

for the sake of yourSon, (pro svého Syna, )

our Saviour Jesus Christ. Amen.(našeho Spasitele Ježíše Krista. Amen.)

Následuje přání pokoje, a pak zpravidla za zpěvu jepřipravován stůl s chlebem a vínem. Po doznění písně předsedající proneseeucharistickou modlitbu.

Před samotným přijímáním je společně recitován Otčenáš a tzv. Prayer of humbleaccess (Modlitba pokorného přistoupení). Pakpředsedající pozve všechny k přijímání. Přijímání pomáhají řídit předem určenílidé – vyzývají jednotlivé rady věřících, aby přistoupili k přijímání. Potomvšichni společně říkají Modlitbu po přijímání.

Bohoslužbu zakončuje předsedající závěrečným požehnáním.

Farnost St. Mary and St. Eanswythe

Jedna se o farnostanglikánské církve, která je považovaná za tzv. High church („vysokou církev“) na rozdíl od St. John’s, která je patří k tzv. Lowchurch („nízké církvi“). Některé znaky High church jsou tyto:

·      liturgie je svým průběhem velmipodobná katolické liturgii – nejen co se týče struktury, ale též vnějšímvzhledem: výzdoba kostela je bohatá, kněz je oblečen ve zdobeném rouchu, běhembohoslužby se používá kadidlo;

·      průběh bohoslužby je formálnější,projev kněze není tak spontánní a bezprostřední jako v Lowchurch;

·      bývá slavena také Sung liturgy (zpívaná liturgie) –mnohé (či veškeré) modlitby pronášené knězem jsou zpívané;

·      eucharistie se slaví každouneděli.

Kategorie high a low church mají mnoho mezistupňů,jež dovoluji členům farnosti zvolit takový průběh bohoslužby, který jim vyhovujenejvíce. P. Grieve ohodnotil na škále high (10) a low (0) church farnost St. John’s stupněm3, farnost St. Mary and St. Eanswythestupněm 8.

Strukturaslavení eucharistie je velmi podobná liturgii v St. John’s.Zaměřím se proto na věci rozdílné.

·      Podobně jako u katolickébohoslužby i zde jsou tři čtení (ze Starého Zákona, ze Skutků či epištol a zevangelia) proložené zpívaným žalmem.

·      Pronášené modlitby užívají staršíangličtinu (thy místo yourve významu „tvůj“ aj.); jako předlohu některé highfarnosti užívají Book of Common Prayers z roku 1928.

·       Eucharistickáčást liturgie má ve farnosti St. Mary and St. Eanswythe následující strukturu:

1. úvodní dialog

2. chvála Hospodinu

3. Sanktus

4. slova ustanovení

5. doxologie

6. Otčenáš

7. lámání chleba

8. Agnus Dei

9. pozvání k přijímání

10. modlitba v ponížení

11. samotné přijímání

12. postcommunion

13. závěrečné požehnání a propuštění

zatímco v St. John’s je sledtento:

1. úvodní dialog

2. chvála Hospodinu

3. slova ustanovení

4. Sanktus

5. Otčenáš

6. modlitba v ponížení

7. samotné přijímání

8. postcommunion

9. závěrečné požehnání a propuštění

Uvedenéodlišnosti jsou zřejmě projevem odlišných spirituálních důrazů jednotlivýchfarností. Je dobré podotknout, ze mně coby katolíkovi byla mnohem bližší liturgiev High church, která sekatolické bohoslužbě na první pohled podobá mnohem víc. Liturgie v St. John’s mi svou neformálností a uvolněnou atmosférou připadalamnohem vzdálenější a neznámá, byť při podrobném prozkoumání struktury jsem odhalil,že zas až tolik odlišná není.

Radnor Park Christian Church (United Reformed Church)

Tato církevvychází z kalvinistické tradice, není součásti anglikánské církve a průběh jejíbohoslužby je do značné míry odlišný od dosud uvedených. Při vstupu do kostelačlověk obdrží letáček, na kterém je stručný průběh bohoslužby. Bohužel jsem připřípravě teto práce měl k dispozici pouze tento letáček, kde – narozdíl od výšeuvedených farností – není plné znění pronášených textů. O liturgii jsem mělmožnost pouze velmi krátce pohovořit s p. Terrym Cookem Daviesem, který mi prozradil,že vrcholem liturgie, které jsem se účastnil, bylo čtení z bible a kázání, vedlekterého slavení eucharistie pro tuto církev není až tak významné. Což je dostiodlišné od výše uvedených anglikánských církvi. Eucharistii slaví tato církevjednou měsíčně. Farnost nemá svého stalého duchovního, popisované bohoslužběpředsedal pozvaný kazatel z nedalekého města Hythe.

Struktura

Popozdravení přítomných a organizačních oznámeních je přinesena bible ze sakristiena oltář, přičemž všichni věřící stojí – zde je patrná velká úcta k bibli ajejímu ústřednímu postaveni v této církvi. Předsedající vyzve k uctívání:

Pojďme! Provolejme naši radost k Pánu.

Shromáždění: Protože on je náš Bůh amy jsme stádce, které pase.

Pakpředsedající pronese vstupní modlitbu, která je zakončená modlitbou Otčenáš. Potěchto modlitbách následuje kázání či povídání určené dětem (Time With Children).Když po skončení tohoto „dětského“ kázání děti opouští kostel, dospělí v kostelepronesou „Pan s vámi“ a děti odpoví „I s vámi“.

Obětovaní (Offertory) je úzce spjaté s finanční sbírkou. Následujemodlitba za ostatní lidi a svět. Pronáší ji jeden člověk ze sboru a zahrnujenejrůznější oblasti lidského počínání a světa. Pak přichází čtení a kázání.

Vlastníeucharistie: Chléb i víno jsou připraveny na oltáři již od počátku bohoslužby.Během eucharistie se kolem oltáře shromáždí lidé ze sboru, kteří posléze pomáhajípři podávání eucharistie. V tomto případě to byli čtyři lidé a předsedající. Nejdříveje rozdán chléb a čeká se, až ho obdrží všichni shromáždění. Pak předsedajícípronese slova ustanovení dle sv. Pavla o chlebu a tělu a všichni pojí kousekchleba, který jim byl rozdán. Totéž následuje s vínem, které je rozdáváno vmalých pohárcích. Po přijímání následuje poděkování a závěrečné požehnání.

Závěr

Je velmi zajímavépozorovat šířku a pestrost společenství anglikánské církve – sám p. Grieve mi řekl, ze se oficiální církevní představitelévelmi snaží o co největší otevřenost tak, aby anglikánská církev vyhovovala conejvíce lidem.

Z návštěvy v United Reformed Church je zjevné její historické pozadí vycházející zkalvinismu a důraz na bibli a kázání.

Ve všech církvíchjsem se setkal s velmi milým a vřelým přijetím hned během první návštěvy, kdypo bohoslužbě následuje posezení či popovídání nad šálkem kávy nebo čaje vespolečenské místnosti vedle kostela.

Dům jako shromáždiště rané církve

Hans-Josef Klauck (nar. 1946), kněz a františkán, patřík největším německým znalcům Nového zákona. Řadu let působil jako privátní docent na mnichovské universitě. V současné době je profesorem Nového zákona a raně křesťanské literatury na Universitě v Chicagu.

Ve své knize Domácí shromáždění a domácí církev v raném křesťanství[1]se zabývá církví prvních století, která se shromažďovala v domech. Postupem času s přibývajícím počtem křesťanů kapacita domů přestávala být dostačující a rovněž množství různých malých společenství se z hlediska ortodoxie mohlo zdát podezřelé, bylo tedy nutné vytvořit jiné formy organizace. Malé domácí církve však byly schopné přežít i za těch nejtěžších podmínek pronásledování, vyžadovaly vnitřní přijetí víry a osobní nasazení, a rozhodně si tedy zaslouží naší pozornosti i dnes. I když není možné model domácí církve jednoduše přenést do současnosti, Klauck je přesvědčen, že pohled do minulosti a obeznámení se s našimi počátky může být pomocí při zvládání našich současných úkolů a problémů.

O životě církve na počátku se dozvídáme ze Skutků apoštolských evangelisty Lukáše a z pavlovských dopisů.

 

1. Skutky apoštolské

 

 

Dům jako místo shromažďování

 

Evangelista Lukáš rozlišuje veřejnou misii, která se koná např.v chrámu, v synagogách nebo na náměstí, a život církve, který seodehrává v domech.

Už v první kapitole Skutků apoštolských Lukáš píše o tom, že se ponanebevstoupení Ježíše jedenáct učedníků spolu se ženami, Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry shromáždilo v horním patře domu v Jeruzalémě ke společným modlitbám: „Když přišli do města, vystoupili do horní místnosti domu, kde pobývali. (Sk 1,13) Podle Lukáše jde zřejmě o důmMarie, matky Jana Marka. Místo shromáždění, horní místnost, už samo o sobě vyvolává náboženské představy. Už ve Starém zákoně nalezneme např. zmínku o tom, že se Daniel modlí v horní místnosti. (Da 6,11) V židovství sloužila horní místnost ke shromažďování, ke studiu a modlitbám.

V tomto domě byl zvolen Matěj dvanáctým apoštolem. Lukáš uvádí, že se zde shromáždilo 120 lidí. Toto číslo je zřejmě symbolické, může jít o desetinásobek dvanácti apoštolů.

Na tomto místě se rovněž odehraje událost letnic: „Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli.“ (Sk 2,2) Postupně se dávalo pokřtít víc a víc lidí, dočteme se až o pěti tisících: „Ale mnozí z těch, kteří slyšeli Boží slovo, uvěřili, takže jich bylo již na pět tisíc.“ (Sk 4,4) Křesťané se začali scházet i v jiných domech.

 

Život prvotní církve podle Lukáše

 

Lukáš má tendenci podávat idealizovaný obraz prvotní církve. Z jeho svědectví se dozvídáme: „Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem.“ (Sk 2,46) Otázku vztahu mezi jídlem sloužícím k nasycení a jeho svátostnou podobou zde nechává Lukáš podle Klaucka vědomě otevřenou. Uvádí citát H. Conzlemanna, který tvrdí, že jednota obojího patří k ideálnímu obrazu prvotní církve.

O působení apoštolů Lukáš píše: „Dále učili den co den v chrámě i po domech a hlásali evangelium, že Ježíš je Mesiáš.“ Klauck předpokládá, že veřejné hlásání evangelia bylo v Jeruzalémě spojené s chrámem, ale vyučování se konalo v domech.

Podle Lukáše tedy život prvních křesťanů vypadal takto: denně učení a večeře Páně. Co se týče společného majetku, jak se dočteme ve Sk 2,44: „Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné“, Lukáš shrnuje: „Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávalije, a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval.“ (Sk 4,34) Doslova vzato by také Marie bývala musela prodat svůj dům. Ve Sk 12,12 však najdeme zmínku: „S tím vědomím šel do domu Marie, matky Jana, zvaného Marek. Tam se shromáždilo mnoho lidí a modlili se.“ Tak přísné to u Lukáše nebylo. Otevřít velkoryse svůj dům pro potřeby společenství zapadá dobře do jeho koncepce společenství majetku.

 

Působení apoštola Pavla

 

Také Pavel při své misijní činnosti působí v domech. Po svém obrácení přebývá v Damašku v domě Judy (Sk 9,11), v Tesalonice u Jásona. (Sk 17,5) V Efezu káže veřejně i v jednotlivýchdomech. (Sk 20,20) V Troadě se opět setkávámes tím, že místem shromáždění k lámání chleba a hlásání slova je horní místnost: „První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba a Pavel promluvil ke shromáždění. Protože chtěl na druhý den odcestovat, protáhl řeč až do půlnoci. Byli jsme shromážděni v horní místnosti, kde bylo mnoho lamp.“(Sk 20, 7-8) Dalšími hostiteli jsou kazatel evangelia Filip v Cesareji (Sk 21, 8), Mnason z Kypru v Jeruzalémě, jeden z prvních učedníků. (Sk 21,16) V Římě si Pavel pronajme byt, kde přijímá lidi, zvěstuje Boží království aučí o Pánu Ježíši. (Sk 28,30)

V Korintě Pavel nejprve působí v synagoze: „Každou sobotu mluvil v synagózea snažil se získat židy i pohany.“ (Sk 18,4) Když se židé začali protiněmu rouhat, odešel ze synagogy a obrátil se k pohanům. Poté zvěstoval evangelium v domě Tita Justa, který uvěřil v Hospodina. Jeho dům se nacházel vedle synagogy, měl tedy zřejmě pro misii výhodné postavení. Zvláště důležitý pro Pavlovo působení a vznik církve z pohanů je židovský pár Priska a Akvila, v jejichž domě se vytváří společenství v Korintě, Efezu i v Římě. Pavel o nich mluví s velkou úctou: „Pozdravujte Prisku a Akvilu, mé spolupracovníky v díle Krista Ježíše, kteří pro mne nasadili život; jsem jim zavázán vděčností nejen já sám, ale i všechny církve z pohanských národů. Pozdravujte také shromáždění v jejich domě.“ (Ř 16,4)

 

Křest

 

Ve Skutcích apoštolů často najdeme zmínku o tom, že někdo uvěřil, byl zachráněn a dal se pokřtít „se svým celým domem“. Ze zpráv o Petrově misijním působení v Cesareji se dozvídáme o Korneliovi, který sice pocházel z pohanského prostředí, ale byl člověk zbožný a s celou svou rodinou věřilv jediného Boha. Při Petrově kázání byl on i všichni jeho příbuzní a přátelé naplněn Duchem svatým. Všichni se dali pokřtít. Petr u nich zůstal několik dní. (Sk 10, 44-48)

Ve Filipech Pavel v sobotu při hledání synagogy promlouvá u řeky k ženám, které se tam sešly. Jeho kázání je úspěšné. Pokřtít se dá Lydie, obchodnice s purpurem, žena, která věří v jediného Boha. S ní se dají pokřtít všichni z jejího domu, ke kterému bezpochyby patří i otroci a služebné. „Když byla ona a všichni z jejího domu pokřtěni, obrátila se na nás s prosbou: ‚Jste-li přesvědčeni, že jsem uvěřila v Pána, vejděte do mého domu a buďte mými hosty‘; a my jsme její naléhavé pozvání přijali.“ (Sk 16,15) Byli zřejmě pozvaní ke společnému jídlu. Poté jsou Pavel a Silasu vrženi do vězení, následuje vyprávění o pokřtění žalářníka a jeho rodiny. (Sk16, 31-34) Po propuštění z vězení navštíví Lydii, kde se shledají s bratry. V jejím domě se shromažďují křesťané.

Ve všech třech případech se mluví o křtu, ale rovněž je zmíněno misionářské kázání, které je jakousi přípravou před křtem, a společné jídlo, které následuje. Tito prvně pokřtění často poskytují svůj dům pro shromažďování křesťanů a společenství v jejich domech jsou často základem, ze kterého postupně vznikají místní obce. Tak se z příběhu o Korneliovi dozvídáme o založení pohanokřesťanského sboru v Cesarei, Lydie a žalářník stojí u zrodu církve ve Filipech. Apoštolské kázání a radostné jídlo poukazují na to, že slovo a večeře Páně jsou základními prvky křesťanských shromáždění v domech. Křest má ale základní, konstitutivní význam, bez křtu by žádná obec nemohla vzniknout.

Z Lukášova svědectví se nedozvíme, zda byly křtěny i děti. Ze zpráv o tom, že byl pokřtěn „celý dům“, kam každopádně děti patřily, se všakmůžeme domnívat, že tomu tak bylo.

 

2. Pavlovské listy

 

 

Význam prvně pokřtěných

 

O tom, jak vypadala prvotní shromáždění křesťanů v domech, se rovněž dozvídáme z pavlovských listů. Podle zpráv z těchto dopisů Klauck vypracovává model shromáždění církve v Korintě. Zde podle něj existuje řada malých společenství v domech prvně pokřtěných. Při svém příjezdu do Korintu se Pavel nejprve seznamuje s Akvilou a Priskou, kteří mu poskytují zázemí pro konání misie. V dopise Římanům se dočteme o Foibé, diakonce církve v Kenchrejích (Ř 16,1) Dá se předpokládat, že církev se shromažďuje i v domě představeného synagogy Krispa, který uvěřil a dal se pokřtít se všemi v jeho domě (1 K 1,14), či Štěpána, o kterém Pavel píše, že se daldo služby bratřím a nabádá, aby se mu ostatní podřizovali. (1 K 16,16) Dalším, kdo se dá v Korintě od Pavla pokřtít, je Gaius. (1 K 1, 14) V jeho domě píše Pavel dopis Římanům, na jehož konci se dočteme: „Pozdravuje vás Gaius, který svůj dům otevřel mně i veškeré církvi.“ (Ř 16,23)

Na základě zmínky o „veškeré církvi“ Klauck usuzuje, že jeho dům od určité doby sloužil ke shromažďování celé korintské obce, která se časem rozšířila a pro niž skýtal dům Gaia dostatek místa. O celé církvi Pavel píše i na jiném místě: „Kdyby se celá církev sešla ve shromáždění…“ (1 K 14, 23)

 

Shromáždění křesťanů

 

Klauck vypracovává model shromáždění celé korintské obce. Podle něj se nejprve konalo společné jídlo, které přecházelo v eucharistické jednání, a poté následovala bohoslužba slova. Analogii můžeme nalézt v antickém symposiu, kde se postupně přechází od jídla k pití vína a filosofickým debatám. Místo filosofování následují při křesťanských shromážděních po bohoslužbě slova modlitby, čtení, přednášky, žalmy či mluvení jazyky, jak se dočteme ve 14. kapitole dopisu Korintským.

Toto je model jakéhosi většího, významnějšího shromáždění. Jelikož však existovala celá řada různých menších společenství, nedá se vyloučit, že se v menších skupinách křesťané shromažďovali pouze k večeři Páně nebo pouze k bohoslužbě slova. Po večerech během týdne mohla být na programu shromáždění ještě křestní oslava, misijní kázání nebo katechetické vyučování.

V prvním listu Korintským máme zprávu o tom, že v Korintě při večeři Páně docházelo k roztržkám: „Předně slyším, že jsou mezi vámi roztržky, když se v církvi shromažďujete, a jsem nakloněn tomu věřit. Neboť musí mezi vámi být i různé skupiny, aby se ukázalo, kdo z vás se osvědčí.“ (1 K 11,18) Také na jiném místě se dočteme o různých skupinách, které hrozí rozdělit církev. (1 K 1, 10) To ale předpokládá, že se alespoň při určitých příležitostech schází celá korintská církev. Jinak by zřejmě nedocházelo k takovému jednání při večeři Páně, které Pavel kritizuje: „Každý se dá hned do své večeře, a jeden má hlad, druhý se opije. Což nemáte své domácnosti, kde byste jedli a pili? Či snad pohrdáte církví Boží a chcete zahanbit ty, kteří nic nemají? Co vám mám říci? Mám vás snad pochválit? Za to vás nechválím!“ (1 K 11, 21-22) Poté je nabádá: „A tak, bratří moji, když se shromažďujete k společnému stolu, čekejte jeden na druhého. Kdo má hlad, ať se nají doma, abyste se neshromažďovali k odsouzení.“ (1 K 11, 33-34) Zde je podle Klaucka určitý náznak pro oddělení jídla a eucharistie.

 

Závěr

 

Liturgickým prostorem je v raném křesťanství dům. Analogii můžeme nalézt v pohanském i židovském prostředí, v nichž se církev utváří. V antice i v židovství má dům, kde se odehrává náboženský život, dlouhou tradici. Křesťanští misionáři nejprve působili kolem synagog, největších úspěchů však dosáhli mezi pohany, kteří sympatizovali se židovstvím. Pro ně bylo křesťanství lákavější než židovství se Zákonem a obřízkou. Vedle židovského náboženství také mohly křesťanské skupinky zpočátku bez povšimnutí existovat a rozvíjet se.

Svůj dům poskytují ke shromažďování nejdříve pokřtění majetnější křesťané, kteří často hrají důležitou úlohu v dalším šíření evangelia. Domácí společenství jsou otevřená lidem ze všech sociálních vrstev, židům i pohanům, je zde uskutečňována myšlenka křesťanského bratrství podle výroku apoštola Pavla: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (Ga 3, 28)

To souvisí se křtem, který je základem, bez kterého by domácí společenství nemohla vznikat. Často nalezneme v Novém zákoně výroky o pokřtění celých domů, křest zřejmě přijaly celé rodiny i se služebnictvem a otroky. Jak tomu bylo se křtem dětí, se můžeme pouze dohadovat. Pokřtění předcházelo hlásání evangelia a následovala společná oslava.

Dům byl místem, kde se lidé shromažďovali ke slavení večeře Páně, k bohoslužbě slova, modlitbám i katechetickému vyučování.

V domech sezřejmě scházelo 10 až 30 lidí, můžeme tedy usuzovat, že pro takováto malá křesťanská společenství byly typické vřelé vztahy a osobní kontakt. Malá církev mohla svým příslušníkům zprostředkovat pocit zakotvení a zázemí, pocit, že „jsem někde doma“, což je pro věřícího člověka důležité.

 


 

[1]Klauck, H.-J., Hausgemeinde und Hauskircheim frühen Christentum. Verlag Katholisches Bibelwerk GmbH, Stuttgart, 1981

Interkomunio: argumenty pro a proti

Interkomunio označuje ve veřejné diskusi otázku plného nebo omezeného eucharistického společenství bohoslužebného nebo připuštění k přijímání mezi odloučenými církvemi a církevními společenstvími.

O dnešních otázkách interkomunia Nový zákon samozřejmě bezprostředně nemluví. Avšak je třeba mít za to, že eucharistické společenství mělo bezprostřední vztah k jednotě obce.

Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu. (1 K 10, 16-17)

Pojem„intercommunium“ byl uveden do diskuse s počátkem ekumenického hnutí v 19. století a od té doby se stal jedním z klíčových bodů v otázce jednoty rozdělených církví. Katolická církev zaujala zásadní oficiální postoj na II. vatikánském koncilu. Poměrně vysokou míru eucharistického společenství vyhradila východním církvím. Pro církve reformace to neplatí; ony totiž, protože jim chybí svátost svěcení, si podle katolíků neuchovaly původní a plnou skutečnost eucharistického mystéria. Z evangelické strany je dovolení pro účast římskokatolických křesťanů na večeři Páně nyní již dosti běžné. Teologicky se diskutuje především o otázce, zda eucharistie je prostě znamením existující jednoty, nebo zda může být i nástrojem k uskutečnění této jednoty.

Základní sporná témata společného slavení

Eucharistie jako svátost a otázka reálné prezence

Večeře Páně se brzy dostala do souvislosti s obecnou kategorií svátosti. Výraz svátost, latinsky sacramentum, původně znamená peněžní obnos, který ten, kdo vstupuje do soudního procesu, ukládá na posvátném místě s tím, že kdyby spor prohrál, připadne suma bohům. Odtud se pak vyvinul význam: závazek, závazný akt zasvěcení věci nebo osoby. V tomto smyslu se uplatnil v latinské církvi, která vždy zdůrazňovala akty právní závažnosti. Svátost je tedy jednání Bohem ustanovené.

Křesťanský Východ dal přednost řeckému výrazu mysterion (tajina), který je mnohem neurčitější a cíleněji odkazuje ke skutečnostem spásy, k božímu jednání, které může být kultickým jednáním vyjádřeno jen neúplně a nepřesně.

Otázku, jaký je vztah mezi vnějším úkonem a působením neviditelné boží milosti, vyjádřil uceleněji Augustin. Pro vnější úkon razil označení „znamení“ (signum), pro svátostí zprostředkovanou zvláštní boží milost termín „věc“ (res). Svátost obsahuje vždy obé: znamení i věc. Augustinovo jemné rozlišování a přesné definice měly dalekosáhlé důsledky v dějinách západní církve. Na dlouhá staletí soustředily problematiku večeře Páně na otázku vztahu mezi vnějším svátostným znamením, respektive „živlem“, a realitou boží milosti. Co spojuje viditelnou „hmotu“ svátosti s neviditelným božím působením? Co spojuje Krista na nebesích s Kristm přítomným ve chlebu a vínu?

Křesťanský Východ buduje své přesvědčení, že toto spojení je svobodné tajemné dílo Ducha svatého.

Jednota symbolu (znamení) a věci (reality) se postupně ztrácí a vrcholná scholastika se toto rozdělení pokusí obnovit pomocí aristotelské filosofie. U živlů večeře Páně začne rozlišovat jejich podstatu (substanci) a jejich vzhled (species). Základem učení o přepodstatnění je, že dochází ke změně živlů, ne však ke změně fyzické struktury chleba a vína, nýbrž ke změně jejich metafyzické podstaty.

Toto přepodstatněni (transsubstanciaci) reformace odmítá, i když Luther reálnou, tj. tělesnou přítomnost Krista ve svátostech zastává. V této otázce je dnes shoda i mezi církvemi vzešlými z luterské a anglikánské reformace, jak vyplývá z jejich společného prohlášeni z Porvoo z roku 1993.

24h) Věříme, že při večeři Páně (eucharistii) je ve formách chleba a vína skutečně přítomné, podávané a přijímané tělo a krev Kristova. Tímto způsobem přijímáme tělo a krev Krista ukřižovaného a vzkříšeného a v něm odpouštění hříchů a všechny ostatní dary jeho utrpení.

Novější římskokatolická teologie zmírňuje dřívější filozofické předpoklady a více zdůrazňuje uskutečňování reálné prezence Krista v církvi jako těle Kristově.

S ustupováním od příliš fyzického chápání (které vlastně popírá i učení o transsubstanciaci) se podle mého názoru dnes blížíme i ke shodě s reformovanými. Ti vykládali slova Ježíšova „toto je mé tělo a krev“ spíše ve smyslu „toto znamená mé tělo akrev“. Šlo jim o to, aby totožnost těla a krve Kristovy s chlebem a vínem nebyla chápána masivně fyzicky.

Otázka oběti

Výchozí pozice je přesvědčení, že základem a středem večeře Páně je oběť Kristova. V této věci jsou zajedno všechny křesťanské tradice. Rozcházejí se však na otázce, v jakém vztahu k této dokonalé Kristově oběti je přítomné jednání církve v eucharistii.

Na katolické straně se nepochopení, které se vyskytlo v teorii a praxi, pokusil řešit již koncil v Tridentu vyjádřením, že při mši nejde o opakování Kristovy oběti Kříže. Mše je jejím zpřítomněním, které nám účinně poskytuje ovoce jejího vykoupení a staví ji vždy do dané doby a situace. Tak sestáváme současníky Kristovy oběti.

Význam charakteru hostiny

Reformace v chápaní eucharistické večeře vyzvedávala především rys hostiny, což mělo souvislost s odmítáním obětního charakteru mše.

Dnešní katolické stanovisko se s tímto chápáním eucharistie jako hostiny prakticky shoduje. Hostiny, jejíž hostitel Ježíš spojuje hosty se sebou samým i mezi sebou navzájem. Vlastní svátostná znamení eucharistie jsou znameními konání hostiny: chléb jako základní prostředek stravy oznamuje při rozdělování zároveň společenství, taktéž víno, které nadto symbolizuje radost a plnost života.

Kněžská služba

Největší obtíž zůstává v katolickém tvrzení, že eucharistii může slavit jen kněz. Prostředkující článek, který podle katolického učení činí Kristovu trvalou kněžskou službu aktuálně účinnou, je řádně vysvěcený kněz. Neotřesitelnost katolické pozice v této věci je dána obrovskou váhou tradice. Terminologie křesťanských autorů je neobyčejně jednotná: lid dary přináší, diakoni je předkládají, biskup je obětuje.

Řádné vysvěcení se myslíve smyslu apoštolské posloupnosti (sukcese). Tzn. že jedině nositel církevního úřadu, který jej odvozuje od apoštolů, vykonává svůj úřad podle práva. Podle většinového reformačního chápání apoštolskost církve nezávisí na apoštolské posloupnosti církevních úřadů, nýbrž na setrvávání církve v apoštolském poselství a učení.

Zajímavé a do budoucna nadějné je chápání apoštolské posloupnosti podle prohlášení v Porvoo:

51. Samotné použití znamení historické biskupské sukcese ještě negarantuje věrnost nějaké církve vůči každému aspektu apoštolské víry, učení a poslání. V dějinách těch církví, které znamení historické sukcese používají, došlo k rozkolům. Toto znamení také nedává záruku osobní věrnosti biskupa. Přesto však zůstává zachování tohoto znamení stálou výzvou k věrnosti a jednotě, výzvou k tomu, dosvědčovat setrvávající charakteristiky církve apoštolů, jakož i úkolem je co nejplněji uskutečňovat.

52. Věrnost apoštolskému povolání celé církve je nesena více než jediným prostředkem kontinuity. Proto má církev, která si uchovala znamení historické apoštolské sukcese, volnost při rozhodnutí uznat autentickou biskupskou službu v některé církvi, která si v době reformace udržela kontinuitu biskupského úřadu příležitostnou kněžskou/presbyteriální ordinací. Podobně církev, která si takovouto sukcesí zachovala kontinuitu, se může rozhodnout vejít do vztahu vzájemné účasti na biskupských ordinacích s jinou církví, která si historickou biskupskou sukcesi plně nezachovala, a toto znamení si tak přisvojí, aniž by popírala svou předchozí apoštolskou kontinuitu.

53. Vzájemné uznání našich církví a úřadů teologicky předchází používání znamení vzkládání rukou v historické sukcesi. Znovuzavedení tohoto znamení neznamená žádný negativní úsudek o úřadech těch církví, které používání tohoto znamení nezavedly. Spíše je prostředkem jak zviditelnit jednotu a kontinuitu církví ve všech dobách a na všech místech.

54. V té míře, v jaké byly naše úřady rozděleny, chybělo všem našim církvím něco z té plnosti, kterou si Bůh přeje pro svůj lid (Ef 1, 23 a 3, 17-19). Tím, že se dostáváme k sobě blíž a vzájemně uznáváme též službu smířeného a navzájem uznaného biskupského úřadu, se naše církve nejenom stávají věrnějšími svému poslání, nýbrž si též jsou více vědomy své potřeby obnovy. Tím, že se o svůj život a své úřady dělíme v užší viditelné jednotě, jsme posilováni pro pokračování v Kristově misii ve světě.

Praktické otázky na cestě ke společnému slavení

Na konci první kapitoly jsem se zmiňoval, že je spor o tom, zda eucharistie je vrchol dlouhé cesty k jednotě, nebo zda může být i nástrojem k uskutečnění této jednoty.

Nesmíme zapomenout, že podněty k hledání jednoty ve věcech týkajících se stolu Kristova nevycházejí jen z teoretických úvah, nýbrž především z praxe. Konfesijně smíšené rodiny, obce a skupiny křesťanů angažovaných ve službě světu vytvářejí živou realitu, která hledá své duchovní zdroje v darech stolu Páně. Tyto křesťané pociťují námitky proti společnému slavení jako balast minulých staletí, který je novými skutečnostmi, léty prožitými ve společném zápase, dávno překonán.

K této situaci částečně přihlíží i Ekumenický direktář katolické církve:

27. Když však členové téže rodiny patří do různých církví a církevních společenství a křesťané nemohou přijímat Eucharistii spolu s manželkou, či manželem, dětmi nebo svými přáteli, pociťují palčivěji bolest rozdělení a měli by být stále silněji podněcováni k modlitbě a ekumenické činnosti.

Ospravedlnění z milosti

Nedávno podepsaná dohoda o „ospravedlnění z milosti“ mezi římskokatolickou církví a Světovým svazem luterských církví je velkou nadějí do budoucna i v otázce společného slavení eucharistie. Domnívám se, že na základě této dohody, znamenající reálnou jednotu ve víře, mohou být mnohá doporučení Ekumenického direktáře formulována mnohem odvážněji a vstřícněji než je dnes platný text.

(129) Svátost je aktem Krista a Církve skrze Ducha. (130) Její slavení v konkrétní komunitě je znamením reálné jednoty ve víře, modlitbě a životě společenství. Jako znamení jsou svátosti – a zvláště eucharistie – zdrojem jednoty křesťanského společenství a duchovního života a prostředky k jejich rozvoji. Eucharistické společenství je tak neoddělitelně spjato s plným církevním společenstvím a je jeho viditelným vyjádřením.

Zároveň katolická církev učí, že křtem jsou členové jiných církví a církevních společenství přivedeni k reálnému, i když nedokonalému společenství s katolickou církví (131) a že „křest vytváří svátostné pouto jednoty mezi všemi, kdo jím byli znovuzrozeni... cele směřuje k dosažení plnosti života v Kristu“. (132) Eucharistie je pro pokřtěné duchovní potravou, která jim umožňuje překonávat hřích a žít vskutku životem Kristovým, být do něho hlouběji vštěpováni a mít hlubší účast na celku ekonomie Kristova tajemství.

A právě ve světle těchto dvou základních principů, které musíme vždy brát v úvahu společně, povoluje katolická církev obecně přístup ke svému eucharistickému společenství a ke svátosti smíření a pomazání nemocných pouze těm, kdo sdílejí její jednotu ve víře, modlitbě a životě církve. (133) Ze stejných důvodů pak také uznává, že za určitých okolností, výjimečně a při dodržení určitých podmínek může být křesťanům jiných církví či církevních společenství přístup k těmto svátostem povolen či dokonce doporučen.

Tím, že katolická církev uznala Lutherovu tezi, „že člověk je spasen z pouhé milosti a dobré skutky přicházejí po ospravedlnění jako jeho plody“ se odstraňuje jádro sporu, které vedlo svými důsledky k rozdělení západního křesťanstva. To, že pouhá víra nás činí hodnými stolu Páně, je podle přesvědčení reformátorů základní a vlastně jediná podmínka.

Je to ale podmínka, kterou nekvalifikujeme sami sebe (podmínka z milosti); a večeře Páně je pro ty, kdo se „sami sobě nelíbí“, (=kdo činí pokání), kdo hledíce na sebe shledávají sklon k nevěře (Kalvín).

Literatura

W. Beinert, Slovník katolické dogmatiky, Matice cyrilometodějská, Olomouc, 1994,

Pavel Filipi, Hostina chudých, Kalich, Praha 1991

Společné konstatování z Porvoo 1993 (přeložil Josef König)

Papežská rada pro jednotu křesťanů, Direktář k provádění ekumenických principů a norem, Vatikán 1993

Pavel Filipi, Teologická reflexe 4/1998

Miroslav Hájek, Vím komu jsem uvěřil, Kalich, Praha 1983

Bonifác VIII.: Laici nepřáteli kleriků

autor: 

Právě počítáme 700 let od smrti jednoho z nejslavnějších,nejkontroverznějších, nejvlivnějších a nejméně úspěšných papežů všech dob,Bonifáce VIII. (vlastním jménem Benedetto Gaetano, * kolem r. 1235 v Anagni,papežem zvolen 24. prosince 1294, + 11. října 1303 v Římě). Připomeňme sijeho život a odkaz.

Bonifác pocházel z italské šlechtické rodiny se španělskýmikořeny. Vystudoval práva a díky svým mimořádným schopnostem udělal skvěloukariéru, nejdříve v církevních diplomatických službách a potév papežské kurii. Kardinálem-jáhnem byl jmenován roku 1281, o deset letpozději se stal kardinálem-knězem. Vrcholu dosáhl roku 1294 jako nástupceCelestýna V., jediného papeže, který kdy na svůj úřad dobrovolně abdikoval.Celestýn zřejmě moudře nahlédl, že pro řízení církve nemá talent, a chtěl sezase vrátit ke svému poustevničení, odkud byl před několika měsíci kardinály„vytažen“ do čela církve; zvolen byl snad pro svoji pověst světce, snad –v duchu voleb bezradného pobrežněvovskéhopolitbyra – také pro svou očekávanou „neškodnost“.

Možná není pravda, jak se často tvrdívalo, že budoucí Bonifác VIII.Celestýna k odstoupení donutil (a kdyby to i nakrásně pravda byla, asi byto samo o sobě nebylo nic příliš špatného, neboť svatí poustevníci jsou opravduužitečnější v lese než na papežském trůně). Pravda ovšem je, že Bonifácsvého předchůdce poté držel v zajetí – expapežovise podařily dva útěky, ale pokaždé byl ozbrojenci svého nástupce opět dopaden –a co hůře, držel ho v nelidských podmínkách, v kobce stísněné tak, že„místo, kde stály světcovy nohy, když říkal mši, bylo totéž místo, na kterépotom skládal hlavu ke spánku“. I když pochopitelným důvodem vazby byla snahazabránit četným Bonifácovým protivníkům, aby nezkušeného a naivního Celestýnanezneužili jako vzdoropapeže, nelze hanebné zacházení s nevinným starcemomlouvat ani středověkými poměry. Je možné, že tragická Celestýnova zkušenostpřiměla některé z jeho následníků-papežů, aby zůstali v úřadě, třebažetaké viděli, že na své povinnosti nestačí?

Bonifácův pontifikát nebyl nijak mimořádně dlouhý, ale během jehotrvání se papež stačil dostat do prudkých konfliktů snad se všemi významnějšímipanovníky tehdejší Evropy. Například s naším Václavem II. se svářil o způsob,jakým se Václav zmocnil uherské koruny, a vůbec se snažil bránit územní expanzitohoto podnikavého Přemyslovce. Ve srovnání například s papežovýmikrvavými spory s francouzským králem Filipem Sličným však toto vše bylavcelku nevinná šarvátka. A vzhledem k tomu, že papežovy ambice a představyo vlastní důstojnosti značně převyšovaly jeho reálnou moc, většinu těchto sporůs panovníky prohrál. Dá se říci, že politické ponížení svatopetrskéhostolce v této době znamenalo pád papežské moci vrcholného středověku apředurčilo následující období avignonského zajetí papežů.

Panovníci se proti Bonifácovi VIII. opírali nejen o vojska a politicképletichy, ale čelili papežským příkazům i politickou propagandou, na tehdejšídobu nečekaně dovednou a nečekaně neskrupulózní. Například lidé Filipa Sličnéhozadrželi papežovu bulu kritickou ke královi a namísto ní rozšiřovali úmyslnězfalšované znění. Filip sám navíc svolal všeobecné shromáždění tehdejšíchfrancouzských elit („stavy“) za účelem protipapežské propagandy; všichnipřítomní zde také povinně museli vyslovit podporu králi proti papežovi. Papežbojoval interdikty a exkomunikacemi, jejichž uplatnění však většinou nebylschopen vynutit, a především okružními listy, vyjadřujícími jeho extrémněvystupňované právní a teologické nároky. Zdá se mi, že nejeden pozdější sporprobíhal podle podobného schématu: násilí a propaganda státu proti bezzubýmhrozbám a silným slovům církve. Zde Bonifác a jeho protivníci razili cestubudoucnosti až do našich dní.

Jaké byly Bonifácovy nároky? Nejlépe je vyjadřuje jeho slavná encyklikaUnam sanctam (1302),vzniklá v rámci zmíněného boje proti Filipovi Sličnému. Pozoruhodné jsouv ní dvě věci. Především interpretace vztahu duchovní a světské moci(„dvou mečů“), podle které autorita obou mečů spočívá původně u papeže, jemužji předal Ježíš, a papež „světský“ meč pouze propůjčuje králům a může jim hopopřípadě také odejmout. A dále nedvojsmyslná dogmatická formulace o spasitelnénezbytnosti podrobit se papežovi, jíž celá encyklika vrcholí:

„Tato jedna a jediná církev tedy nemá dvě hlavy jako nějaká zrůda, alejenom jedno tělo a jednu hlavu, totiž Krista a jeho zástupce Petra a jehonástupce. Neboť Pán osobně řekl Petrovi: Pas mé ovce (Jan 21, 17). Řekl , mé‘,a to zcela všeobecně, ne jen jednotlivé ovce, tu či onu. Z toho plyne, žemu je svěřil všechny.

Jestliže tedy Řekové (= pravoslavní, pozn. aut.) nebo jiní tvrdí, ženebyli svěřeni Petrovi a jeho nástupcům, pak musejí nezbytně také přiznat, ženepatří ke Kristovým ovcím; neboť Pán v Janově evangeliu říká: Je jenjeden ovčinec a jeden pastýř (10, 16). … Podřídit se římskému papeži jepro všechny lidi nezbytně nutné ke spáse: to vyhlašujeme, konstatujeme,definujeme a hlásáme.“

Nejen tedy staré „mimo církev není spásy, „ ale dokonce „bez papeženení spásy“. Tyto ani jiné věty encykliky nebyly římskokatolickou církví nikdyoficiálně odvolány a dodnes se objevují v katolických sbírkách dogmatickýchdefinic, jako je Neunerova-Roosovanebo Rahnerova-Wegerova. Jepravda, že takto mluvit dnes již slyšíme málokterého katolíka vyjma extremistů;tvrzení ale zůstává a vztahuje se na „všechny lidi“, i když původně bylo skorojistě myšleno pouze na „všechny evropské panovníky a biskupy počátku čtrnáctéhostoletí“. Existuje vůbec nějaký způsob, jak se staletých nánosů podobných„neomylných dogmat“ zbavit? (Mimochodem, třebaže Bonifác hledal všemožné cesty,jak prestiž papežství posílit, ideu papežské neomylnosti podle všeho neznal;tuto údajně odevždy a ode všech hlásanou pravdu nalezlo až devatenáctéstoletí.)

Ještě pochybnější je jiný teoretický „vedlejší produkt“ nekonečnýchBonifácových sporů s knížaty, a sice jeho „teologie laikátu“.Bula Clericis laicos,publikovaná r. 1296, měla – stejně jako mnohé jiné papežské předpisy přední i po ní – za cíl zakázat svévolné vyvlastňování církevního majetku panovníky;začíná však mnohem obecnějším a velmi silným tvrzením, že „laici jsou odedávnanepřáteli kleriků“. Bonifác VIII. tím zajisté nemyslel všechny laiky vůbec –pokud šlo například o jeho vlastní pokrevní příbuzné, nejen se k nimnechoval nikterak nepřátelsky, ale naopak jim z církevních peněz stavěl paláce.Měl na mysli spíše jen anglického krále Eduarda I., který právě v té doběve svém království vyraboval všechny církevní pokladnice, do kterých se jenmohl dostat, a pár dalších velmožů s podobnými sklony. Eduard seBonifácovi vysmál, teorie laikátu však zůstala; a jakpraví Peter Neuner v knize Laici a klérus, „ikdyž taková prohlášení byla podmíněna konkrétními politickými konflikty, bylajimi i teoreticky fixována opozice kléru a laiků, podřazenost či nadřazenostvzájemně nepřátelských stavů v církvi, „ tedy cosi, co původně bylo duchukřesťanství zcela cizí. Jestliže dnešní katolicismus stále ještě trpí klerikalismema hlubokou nedůvěrou k „laikům“, zakotvenou i v církevně právníchpředpisech, tak za to zčásti vděčíme i Bonifácovi.

Bonifác VIII., vášnivě ctižádostivý vladař, vynikající právník apochybný teolog toho v politice neprosadil mnoho. Měl velké cíle – zavéstv Evropě mír pod papežským „rozhodčím soudem“ a místo bratrovražednýchválek Angličanů s Francouzi raději napřít síly Evropanů do uvadajícíchkřížových výprav. Ale v době počínajícího podzimu středověku a nastupujícírenesance bylo jeho politické myšlení beznadějně anachronické. Jeho konecodpovídal celkové úspěšnosti jeho pontifikátu: zemřel nedlouho poté, co byl nakrátký čas zajat, oloupen a ponížen „komandem“ ozbrojenců Filipa Sličného, ajeho pohřeb byl podle dobové kroniky kvůli náhlé silné bouři „méně důstojný,než se sluší na papeže“. Díky Dantovi, florentskému ghibellinovis nechutí k papežské straně, není ani jeho památka v literatuřeslavná, třebaže sám Bonifác byl co do nádherymilovnosti a podpory umění vskutkuprvním renesančním papežem.

A tak asi nejlepším Bonifácovým vynálezem zůstává každých padesát letpořádané milostivé léto, které Bonifác poprvé vyhlásil roku 1300; milostivéléto je celosvětová pouť do Říma spojená s důrazem na boží milosrdenstvíke kajícím hříšníkům (toto důležité téma ovšem bývalo v danémkontextu zpravidla vyjadřováno magickým jazykem teorie odpustků, protože tatoteorie podporuje štědré dárcovství kajícníků církvi daleko spíše nežkonkurenční teorie „milosti darované zdarma“). Poutníků byly již v roce1300 desetitisíce a papež jim tehdy nařídil chodit vpravo, aby do sebev davu lidé proudící různými směry nevráželi. Podle některých prý tímtorozhodnutím předurčil orientaci silničního provozu ve většině zemí Evropy až dodnešních dní. Je otázka, zda by nebylo lépe, kdyby ono „jezdí se vpravo“, kterése učíme v první hodině autoškoly, nezůstalo jediným trvalým dědictvímtohoto nešťastného pontifika.

připravil JaS

Liturgie sv. Jana Zlatoústého

autor: 

Liturgie sv. Jana Zlatoústého

Východní křesťanév naší zemi (pravoslavní i uniaté) slaví liturgii v byzantském ritu. Nejužívanější liturgií tohoto ritu je liturgie nazvaná po sv. Janu Zlatoústém. Její text se ustálil již kolem 7. století. Konstantin a Metoděj přeložili pro svoji misii na Velké Moravě právě tuto liturgii.

Vnější podoba liturgie však doznala řady změn. Dnes se slaví uvnitř oltáře za ikonostasem, kam není často vidět. Je pronášena potichu, pouze závěry modliteb - ekfoneze zpívá jáhen či kněz nahlas a odpovídá mu již ne shromáždění, ale sbor zpěváků. Účastník liturgie tak slyší pouze souvislou řadu ekfonezí (obvykle doxologií) s navazujícími aklamacemi. Během aklamací je rychle potichu čtena následující část liturgie. Nápravu těchto nešvarů by mohl zjednat všepravoslavný sněm, který se však nedaří svolat následkem bojkotu některých autokefálních církví, zejména ruské.

Anafora této liturgie je anamnetického typu, s epiklezí až po instituci a anamnezi. Epikleze je vnímána jako vyvrcholení anafory, při kterém dochází k proměně svatých darů.

Anaforu včetně rubrik přeložil z řečtiny Václav Konzal.

-pH-

Byzantská liturgie sedmého století

v Mystagogii Maxima Vyznavače (r. 630) pochází z kodexu Barberini okolo r. 800[1]

Prothese (příprava)

Enarxe(úvod)

Modlitby malého vchodu

Trishagion

Epištola

Žalm/aleluja

Evangelium

Ektenie(úpěnlivá)

Propuštění katechumenů

Modlitba věřících

Velkývchod/cherubínská píseň

Proskomidie (obětní modlitba)

Políbení pokoje

Nicejskékrédo

Anafora

Modlitba Páně

Modlitba se skloněnými hlavami

Modlitba při vzpřímení:

Svaté svatým.

Jeden je svatý, jeden je Pán, Ježíš Kristus, ve slávě Boha Otce.

Přijímání

Díkůčinění za přijímání

Propuštění (modlitba za ambonem)

Text anafory

Úvodní dialog

Povyzvání víry kněz složí na třikrát vélum, políbí je a položí vpravo na oltář.

Jáhen hlasitě volá (zpívá):

Postůjme náležitě, postůjme s bázní Boží. Dejme pozor,

abychom svatou oběť přinesli v pokoji.

Sbor: Milost pokoje, oběť chvály.

Nato se jáhen hluboce pokloní avrátí do svatyně po bok kněze. Během začátku eucharistické modlitby (až po trojsvatou píseň) pohybuje jáhen liturgickým vějířem (nebo malým vélem) nad svatými dary. Kněz se půlkruhovitě obrací k lidu, žehná (jednou) a volá pozdravení:

Milost našeho Pána Ježíše Krista i láska Boha Otce a účastenství svatého

Ducha ať je s vámi se všemi. +

Sbor: I s duchem tvým.

Kněz: Vzhůru srdce. Přitom pozdvihuje zrak a rozepjaté ruce.

Sbor: Máme je u Pána.

Kněz s asistencí sepnou ruce naprsou a kněz se skloněnou hlavou říká:

Vzdávejme Pánu díky.

Sbor: Důstojné a spravedlivé je klanět se Otci i Synu i svatému Duchu,

nerozdílné Trojici jediné podstaty.

Preface

Kněz se potichu modlí s rozpjatýma rukama:

Je důstojné a spravedlivé ti zpívat,

tebe blahoslavit a chválit,

vzdávat ti díky a klanět se ti

na každém místě, kde panuješ.

Neboť tys Bůh nevýslovný a neobsáhlý,

neviditelný a nepochopitelný,

jsi věčný, jsi stále týž,

ty i tvůj jednorozený Syn

i tvůj svatý Duch.

Z nebytí do bytí jsi nás přivedl,

a když jsme padli, opěts nás postavil

a nepřestal činit všechno,

abys nás přivedl do nebe

a daroval nám své budoucí království.

Za to všechno ti děkujeme,

i tvému jednorozenému Synu

i tvému svatému Duchu,

za všechno, o čem víme i o čem nevíme,

za dobrodiní zjevná i skrytá,

kterás nám prokázal.

Děkujeme ti také za tuto službu,

kterou sis přál přijmout z našich rukou,

ačkoli k tvým službám při tobě stojí

tisíce archandělů a desetitisíce andělů,

a cherubové i serafové,

šestikřídlía mnohoocí,

se před tebou vznášejí na svých křídlech

(závěr modlitby hlasitě)

a zpívají vítěznou píseň,

volají k tobě, vzývají tě a říkají:

Sbor: Svatý, svatý, svatý, Pán zástupů,

plná jsou nebesa i země tvé slávy.

Hosannana výsostech.

Požehnaný ten, který přichází ve jménu Páně.

Hosannana výsostech.

Jáhen vezme z disku hvězdu, udělá hvězdou kříž nad diskem (dotkne se přitom hvězdou okraje disku nahoře, dole, nalevo i napravo), políbí hvězdu a odloží ji stranou na oltář. Kněz se dál tiše modlí s rozpjatýma rukama:

S těmito blaženými silami,

svrchovaný Pane a příteli lidí,

voláme k tobě i my a říkáme:

Jsi svatý, svatý nade vše,

ty i jednorozený tvůj Syn a Duch svatý.

Jsi svatý, svatý nade vše,

a velkolepá je tvoje sláva.

Ty sis tak zamiloval svůj svět,

žes dal svého jednorozeného Syna,

aby nikdo, kdo v něho věří, nezahynul,

ale měl život věčný. (sr. J 3, 16)

Zpráva o večeři Páně

A on přišel a uskutečnil celý tvůj plán naší spásy:

V noci, kdy byl vydáván,

nebo spíš kdy se sám vydával za život světa,

(kněz vezme diskos do rukou a poněkud jej pozdvihne)

vzal do svých svatých, přečistých a neposkvrněnýchrukou chléb,

vzdal ti díky a požehnal + ,

chléb posvětil a nalámal

a rozdal jej svým svatým učedníkům a apoštolům

se slovy:

Instituční slova

Kněz skloní hlavu, pozdvihne pravici a žehná svatý chléb. Přitom hlasitě říká (zpívá):

Vezměte si a jezte,

toto je tělo mé

a láme se za vás na odpuštění hříchů.

Při těchto institučních slovech ukazuje jáhen na diskos, drže přitom orárium třemi prsty.

Sbor: Amen.

Kněz potichu:

Podobně vzal po večeři i kalich a řekl:

Kněz vztáhne pravici nad kalich, požehná jej a hlasitě říká (zpívá):

Pijte z něho všichni,

toto je krev má,

krev Nového zákona,

a vylévá se za vás a za všechny

na odpuštění hříchů.

Jáhen opět ukazuje na kalich drže orárium třemi prsty.

Sbor: Amen.

Anamneze

Kněz s rozpjatýma rukama pokračuje potichu a se skloněnou hlavou:

Pamětlivi tedy tohoto spasitelného příkazu a všeho, co se stalo pro nás:

kříže, hrobu, vzkříšení třetího dne, vstoupení na nebesa, trůnění po pravici

i druhého a slavného příchodu

Jáhen vezme dojedné ruky kalich, do druhé diskos, zkříží ruce a oboje současně pozdvihne. Kněz hlasitě pokračuje:

přinášíme ti dar z tvých darů

pro všechny a za všechny.

Sbor: Tobě zpíváme, tobě blahořečíme,

tobě děkujeme, Pane,

a modlíme se k tobě, Bože náš.

Epikleze

Kněz znovu skloní hlavu a tiše se modlí s rozpjatýma rukama:

Nuže, přinášíme ti tuto službu,

oběť duchovní a nekrvavou,

a vzýváme tě, modlíme se k tobě

a pokorně tě prosíme:

Sešli svého svatého Ducha

na nás i na tyto předložené dary.

Jáhen odloží liturgický vějíř (nebo vélum) a přistoupí ke knězi. Následující tropar s verši se modlí kněz s jáhnem střídavě:

Kněz: Pane, tys o třetí hodině seslal svým apoštolům

svého přesvatého Ducha:

ve své dobrotě ho neodmítej ani nám,

a obnov nás,

když tě prosíme:

Jáhen: Srdce čisté stvoř ve mně, Bože,

a ducha pravého obnov v útrobách mých. (Ž 51, 12)

Po prvním verši udělají oba hlubokou poklonu.

Kněz: Pane, tys o třetí hodině seslal svým apoštolům

svého přesvatého Ducha:

ve své dobrotě ho neodmítej ani nám,

a obnov nás,

když tě prosíme:

Jáhen: Neodmítej mě od své tváře

a tvého svatého Ducha mi neodnímej. (Ž 51, 13)

Při druhém verši udělají oba druhou poklonu.

Kněz: Pane, tys o třetí hodině seslal svým apoštolům

svého přesvatého Ducha:

ve své dobrotě ho neodmítej ani nám,

a obnov nás,

když tě prosíme:

V závěru udělají oba třetí poklonu. Jáhen nakloní hlavu, ukáže oráriem na svatý chléb a potichu říká:

Požehnej, Pane, svatý chléb.

Kněz stojí zpříma, dělá nad svatým chlebem kříž a říká:

A učiň tento chléb vzácným tělem svého Krista +

Jáhen: Amen. A ukáže oráriem na kalich se slovy:

Požehnej, Pane, svatý kalich.

Kněz žehná kalicha říká:

A co je v tomto kalichu, učiň vzácnou krví svého Krista. +

Jáhen: Amen. A hned ukáže oráriem na svatý chléb i kalich se slovy:

Požehnej, Pane, oboje.

Kněz žehná svaté dary a říká:

Skrze proměnění svým svatým Duchem. +

Jáhen: Amen, amen, amen.

Pak jáhen nakloní hlavu ke knězi a říká:

Pamatuj, svatý Pane, na mne hříšného.

Kněz: Hospodin Bůh kéž ustavičně na tebe pamatuje

ve svém království,

nyní i vždycky i na věky věků.

Jáhen: Amen.

A postaví se na původní místo, vezme opět vějíř nebo malé vélum a ovívá svaté dary. Kněz se s rozpjatýma rukama potichu modlí:

A dej, aby všem přijímajícím přinesly

očištění duše, odpuštění hříchů,

účastenství tvého svatého Ducha,

naplnění nebeského království a tvou blízkost,

a nikoli soud ani odsouzení.

Přímluvy

Přinášíme ti tuto duchovní službu

také za ty, kteří spočinuli v pokoji:

za praotce, otce, patriarchy a proroky,

apoštoly, kazatele a evangelisty,

mučedníky, vyznavače, askety

a za každou spravedlivou duši,

která ve víře došla dokonalosti.

Kněz okouří třikrát svaté dary a hlasitě říká (zpívá):

Především za naši přesvatou, přečistou,

nade všechny blahoslavenou a slavnou Vládkyni naši,

Bohorodičku a vždy Pannu Marii.

Kněz odevzdá kaditelnici jáhnovi, ten okouří kolem dokola oltář a přitom si připomíná jména zemřelých zapsaná v diptychách. Sbor zpívá hymnus Bohorodičce (Megalynarion):

Opravdu se sluší tě blahoslavit,

Bohorodičko navěky blažená a bez jediné poskvrny,

matko Boha našeho:

nad cheruby jsi hodná cti

a slávu serafů s tvou nelze srovnat,

neboť bez porušení jsi porodila Boží slovo;

Rodičko Boží pravá, tebe velebíme.

(O svátcích Páně asvátcích Bohorodičky se místo tohoto megalynaria zpívá irmos deváté ódy kánonu z jitřní hodinky.) Zatímco sbor zpívá, pokračuje kněz s rozpjatýma rukama v tiché modlitbě:

Přinášíme tuto službu i za svatého Jana,

Proroka, Předchůdce a Křtitele,

za svaté, slavné a věhlasné apoštoly,

za svatého N, jehož památku dnes slavíme,

a za všechny tvé svaté.

Pro jejich přímluvu, Bože, na nás shlédni.

Se sepjatýma rukama vzpomíná kněz na zemřelé:

A pamatuj na všechny, kdo odpočívají

v naději na vzkříšení a život věčný (zvláště na tvého služebníka N)

Znovu rozepne ruce:

a dej jim pokoj

tam, kde svítí světlo tvé tváře.

A ještě tě, Pane, prosíme:

Pamatuj na všechno pravověrné biskupstvo,

věrně spravující slovo tvé pravdy, (sr. 2 Tm 2, 15)

na všechno kněžstvo a jáhenstvov Kristu

i na všechno duchovenstvo.

Přinášíme ti také tuto duchovní službu

za celý svět,

za svatou obecnou a apoštolskou církev,

za ty, kdo žijí čistým a svatým životem,

za naši zem a za ty, kdo nám vládnou:

dej jim, Pane, vládu pokojnou,

abychom i my v jejich klidu žili

život klidný a pokojný

ve vší zbožnosti a svatosti. (sr. 1 Tm 2, 2)

Zde potichu vzpomene na živé, které chce. Pak se sepjatýma rukama říká (zpívá) hlasitě:

Předně pamatuj, Pane, na našeho nejsvětějšího otce, patriarchu N:

Zachovej ho svým svatým církvím

v pokoji, štěstí a úctě,

dej mu zdraví a dlouhá léta,

ať věrně spravuje slovo tvé pravdy. (sr. 2 Tm 2, 15)

Pamatuj, Pane, na našeho pána (arci)biskupa N:

Zachovej ho svým svatým církvím

v pokoji, štěstí a úctě,

dej mu zdraví a dlouhá léta,

ať věrně spravuje slovo tvé pravdy.

Jáhen se postaví k bráně ikonostasu a připomíná jména živých zapsaná v diptychách:

Pamatuj, Pane, i na nejdůstojnějšího kněze N,

jenž ti přináší tyto svaté dary

za spásu a ochranu všeho shromážděného lidu,

nakonec hlasitě přidá:

a na všechny, na které každý z nás myslí,

na všechny muže a ženy.

Kněz pokračuje potichu:

Pamatuj, Pane, na město (místo, klášter), kde žijeme,

a na všechna města a všechny země

i na všechny, kdo v nich ve víře žijí.

Pamatuj, Pane, na ty, kdo se plaví nebo cestují,

na nemocné a trpící, zajaté a vězněné (varianta: na ty, kdo ztratili svobodu)

a na jejich spásu.

Pamatuj, Pane, na ty, kdo přinášejí dary

a kdo konají dobro v tvých svatých církvích

a ujímají se chudých,

a sešli hojnost milosti na nás všechny.

Nakonec se hlasitě modlí ekfonezi:

A dej nám jedněmi ústy a jedním srdcem

oslavovat a chválit

tvé nejvýš ctihodné a vznešené jméno,

Otče, Synu i Duchu svatý,

nyní i vždycky i na věky věků.

Sbor: Amen.

Na závěr anafory se kněz obrátí k lidu a žehná mu slovy:

A hojné milosrdenství velikého Boha

a Spasitele našeho Ježíše Krista

ať je s vámi se všemi + .

Sbor: I s duchem tvým.

 


 

[1]Senn, Frank C., Christian Liturgy, Catholic and Evangelical, Fortress Press, Mineapolis, 1997, str. 125

Ekumenické kalendárium - Říjen

(sestavil Jaroslav Vokoun, komentářMartin Vaňáč)

1. Romano Guardini(1885-1968), katolický teolog a náboženský filozof, aktivní v liturgickémhnutí. Tereza z Lisieux(1873-1897), členka řádu bosých karmelitek, 1925 svatořečena, 1927 prohlášenaza patronku misií, v roce 1997 ji Jan Pavel II. prohlásil za učitelkucírkve. Petrus Herbert (kol.1530-1571), bratrský farář, teolog a básník, v zahraničí hájil bratrskéučení a přeložil bratrské vyznání do němčiny.

3. František z Assisi(1182-1226), vl. jménem GiovanniBernardone, rozhodl se pro život v chudobě,zakladatel žebravého řádu.

4. Terezie z Ávily(1515-1582), španělská mystička a řeholnice, zakladatelka řádu bosých karmelitek,Pavel VI. ji v roce 1970 prohlásil učitelkou církve. Rembrandt van Rijn (1606-1669), významnýholandský malíř. Max Planck(1858-1947), fyzik, nositel Nobelovy ceny za fyziku (1918).

6. William Tyndale (1483-1536), anglický kněz a překladatelNového zákona do angličtiny, kvůli pronásledování odešel do Německa, pozdějibyl zatčen a v Bruselu popraven. Pierre Leclerc (+1546), vedl protestantskou komunitu ve francouzském Meaux, byl zatčen a mučen, popraven v Paříži.

7. Dimitrij Bortnjanskij(1751/2-1825), ruský skladatel, autor liturgické hudby, řada jeho skladeb vAgendě království pruského (1829). Johannes Mathesius (1504-1565), teolog, učitela rektor latinské školy v Jáchymově, měl úzké kontakty s německými reformátory.

8. Gabriel Marcel(1889-1973), francouzský filozof, dramatik a literární kritik, představitel křesťanskéhoexistencionalismu.

9. Pius XII. (1876-1958), vl. jménem Eugenio Pacelli, papežem v letech 1939-1958.

11. Slavnostní zahájení Druhého vatikánského koncilu (1962). Huldrych Zwingli (1484-1531),švýcarský reformátor, provedl radikální reformaci v Curychu, zahynul v boji.Jan Žižka z Trocnova (+ 1424),husitský vojevůdce.

13. Theodor Beza(1509-1605), teolog a reformátor, od roku 1559 spolupracovník a nástupce JanaKalvína (+1564) v Ženevě. Listem dvorské kanceláři ze dne 13. října 1781rozhodl císař Josef II. veřejně vyhlásit toleranci vůči nekatolíkům a stanovilzásadní směrnice pro její provedení. K vyhlášení tolerančního patentu došlo později, je všakdatován 13. října.

15. Hedvika Slezská(1174-1243), zakladatelka kláštera cisterciaček v Třebnici.

16. Lucas Cranach st.(1472-1553), od roku 1504 dvorní malíř ve Wittenbergu,své umění dal do služeb reformace (např. ilustroval Lutherůvpřeklad bible).

17. Ignác z Antiochie(+kol. 110), biskup v Antiochii, dochovalo se jeho sedm dopisů, popravenv Římě.

18. Lukáš, evangelista.

22. Paul Tillich(1886-1965), evangelický teolog a náboženský filozof, působil na univerzitáchv Německu a po nástupu fašismu v roce 1933 v USA.

23. Jakub, bratr Páně,biskup jeruzalémský

24. Jindřich Šimon Baar (1869-1925), český realistický prozaik,básník, sběratel pohádek a katolický kněz, angažoval se v reformním hnutíkatolického kněžstva.

25. Karel Martell(+741), franský majardom a král,v bitvě u Poitiers odrazil arabskou expanzi doEvropy (732).

26. Walter Künneth(1901-1997), luterský farář a teolog. Laurentius Petri (1499-1573), vl. jménem Lars Petersson, švédský reformátor, s podporou králeGustava Vasy se stal švédským arcibiskupem, spolu sesvým bratrem Olafem přeložil bibli do švédštiny, sestavilzpěvník a nový bohoslužebný řád.

28. Šimon a Juda, apoštolové.Císař Konstantin zvítězil nad Maxentiem (312). Vznik Československa (1918)

29. Henri Dunant(1828-1910), ženevský bankéř, zakladatel Červeného kříže.

31. Gerhard von Rad(1901-1971), luterský teolog, významný starozákonní badatel. Den reformace (podle tradice, že tento denroku 1517 přibil Martin Luther své teze proti odpustkůmna kostel ve Wittenbergu). Podpis Společného prohlášení k učení o ospravedlněnív Augsburgu, jedná se o dohodu mezi Papežskouradou pro jednotu křesťanů a Světovým luterským svazem (1999).

Rozvrh zimního semestru bakalářského studijního programu Teologie křesťanských tradic UK - ETF 2003/04

autor: 

Přednášky probíhají v Institutu ekumenickýchstudií, Vyšehradská 41, Praha 2(proti Botanické zahradě) a jsou veřejněpřístupné.

Další informace vizhttp://www.iespraha.cz

1. ročník

(středy od 17:30)

8.10. Ivana Noble:Čas dějin a čas eschatologie

15.10. Ivana Noble:Kulturní a utopická paměť

22.10. Jan Spousta: Úvod do sociologienáboženství III.

29.10. IvanaNoble: Rehabilitace náboženské zkušenostiv moderní a postmoderní době

5.11. Jan Spousta: Úvod do sociologienáboženství IV.

12.11. Pavel Zach: Víra a ateismus z pohledu psychologie náboženství

19.11. Pavel Zach: Stupně víry

26.11. Pavel Zach: Obrazy o Bohu

3.12. Jan Spousta: Úvod do sociologienáboženství V.

10.12. Pavel Zach: Symbolický život

17.12. Hermeneutika Písma a tradice I.

7.1. Hermeneutika Písma a tradiceII.

14.1. Hermeneutika Písma a tradice III.

21.1. Hermeneutika Písma a tradice IV.

 

2. ročník

(středy od 17:30)

8.10. MireiaRyšková: Pavel a jeho listy I.

15.10. MireiaRyšková: Pavel a jeho listy II.

22.10. Ladislav Heryán:Deuteropavlovské a pastorální listy

29.10. Ladislav Heryán:Zjevení

5.11. Rudolf Vévoda: Úvod do dějinkřesťanství

12.11. Rudolf Vévoda: Od židovské sektyke světové církvi

19.11. Petr Šandera: Motiv vyjitíz Egypta jako základní zkušenost s Bohem

26.11. Nový zákon/Starý zákon*

3.12. Petr Šandera: Sociální strukturystarověkého Izraele

10.12. Nový zákon/Starý zákon*

17.12. Nový zákon/Starý zákon*

7.1. Rudolf Vévoda: Vznik a počátky monasticismu

14.1. Rudolf Vévoda: Východní schisma agregoriánská reforma.

21.1. Rudolf Vévoda: Křesťanství VelkéMoravy a raně přemyslovského státu

 

3. ročník

(čtvrtky od 17:30)

9.10. David Holeton:Dějiny liturgického roku I.

16.10. David Holeton:Dějiny liturgického roku II.

23.10. David Holeton:Dějiny liturgického roku III.

30. 10. MartinVaňáč: Pluralita partikulárních církví a narušeníjejich jednoty v historickém přehledu

6. 11. PavelFilipi: Typologie viditelné struktury církve

13. 11. Ivan Štampach: Přehled křesťanských církví (seminář)

20. 11. PavelFilipi: Historie ekumenického hnutí

27. 11. Ivan Štampach: Jednota a pluralita v církvi, hereze, schisma,otázka cíle ekumenické práce

4. 12. MartinPrudký: Biblický seminář II.

11. 12. Ivan Štampach: Přehled vyřešených a dosud otevřených věroučnýchotázek

18. 12. Ivan Štampach: Ekumenismus „shora“ a „zdola“, teologické smíšenékomise, oficiální rozhovory, sdílení ve svátostech a jiných bohoslužbách,církve a sekulární společnost, církve a jiná náboženství, lokálníekumenismus, společná evangelizace a pastorace, spolupráce v médiích

8. 1. IvanaNoble: Úvod do systematické teologie I.

15. 1. IvanaNoble: Úvod do systematické teologie II.

22. 1. Pavel Filipi: Teologickýrozbor pasáží z vybraných ekumenických dokumentů

 

4. ročník

(čtvrtky od 17:30)

9.10. Jan Lachman:Spiritualita období reformace

16.10. Jan Lachman:200 let kalicha

23.10. Jan Lachman:Utrpení, nemoc a smrt v životě křesťana

30.10. Jan Lachman:Spiritualita manželství

6.11. Křesťanská etika*

13.11. Křesťanská etika*

20.11. Křesťanská etika*

27.11. Křesťanská etika*

4.12. Křesťanská etika*

11.12. Stanislav Přibyl: Církevně-právníaspekty ekumenismu

18.12. Záboj Horák: Konfesní právo

8.1. 2004 Pavel Zach:Futurologie spirituality

15.1. Křesťanská etika*

22.1. Pavel Zach: Křesťanská mystika

 

*témata přednášek budou upřesněna

Zprávy

autor: 

Argentina: Páter smrt nevypovídá

Buenos Aires (KAP) Případ bývalého policejního duchovního Christiana de Wernicha nastartoval v Argentině intenzivní debatu o roli katolické církve během vojenské diktatury v letech 1976–1983. De Wernich musel vypovídat o svém podílu na porušování lidských práv před „komisí pravdy“ v hlavním městě provincie La Plata. Při otázkách soudce se kněz odvolával na své právo nevypovídat. Na to ho příbuzní obětí napadli přímo v soudní síní, házeli po něm kelímky od jogurtů a pokusili se ho uhodit. De Wernich byl vzat do vazby, avšak státní soud nařídil následující den jeho propuštění.

De Wernich byl odviněn z toho, že se v roce 1977 nepřímo podílel na smrti sedmi mladých lidí, kteří byli uvězněni za vlády junty presidenta Videly. De Wernich zneužil důvěry, kterou k němu oběti měly, a přitěžující informace, které od nich získal, poskytl vyšetřovatelům. Nechal se slyšet, že těchto sedm mladých lidí pykalo za své hříchy, uvedla obhájkyně lidských práv Alicia Peralta. De Wernichbyl přezdíván „páter smrt“. Policejní duchovní byl pravidelně vídán na komisariátu, který sloužil také jako mučírna. Měl být též přítomen při vraždě tří politických vězňů. Podle odhadu expertů pro lidská práva bylo za doby diktatury, která byla podporována z Washingtonu, zabito v Argentině okolo 30 tisíc lidí.

Nový argentinský president, Nestor Kirchner, chce spolu s ratifikací konvence o válečných přestupcích a porušování lidských práv objasnit násilné skutky vojenské junty. Zákony z 80. let, na základě kterých byly amnestovány zločiny spáchané během vojenské diktatury, mají být zrušeny. Konvence OSN z roku 1968 neumožňuje promlčení zločinů proti lidskosti a válečných zločinů.

Většina občanů USA proti homosexuálnímu manželství

Washington (KAP) Dva ze tří občanů Spojených států amerických jsou proti právnímu zrovnoprávnění tradičního manželství a homosexuálního svazku.Vyplývá to z průzkumu, který uveřejnil deník Washington Post. Tento podíl není výrazně vyšší u pravidelných návštěvníků bohoslužeb ve srovnání s těmi, kdo bohoslužby nenavštěvují. U posledně zmiňovaných odmítá zrovnoprávnění 60 % dotázaných. Návrh zákonů o zrovnoprávnění obou forem soužití se v současné době projednává v několika státech USA.

Konrad Raiser volá africké církve k větší jednotě

Johannesburg (KAP) Generální sekretář Světové rady církví, Konrad Raiser, kritizovalv afrických církvích nedostatek ekumenického úsilí na místní i celostátní úrovni. V posledních letech se smutkem pozoruji, jak místní církve vedle sebe pouze žijí, případně si dokonce mezi sebou konkurují, řekl Raiser při bohoslužbě v Johannesburgu u příležitosti uvedení do úřadu nového generálního sekretáře Panafrické církevní konference (All Africa Conference of Churches / AACC), Hamiltona Dandaly. Ekumenické partnerství na kontinentální nebo světové úrovni je slabé, pokud se nevyvíjí tlak na národní či místní rovině, konstatoval Raiser.

Představitelé mnoha církví se sice setkávají při různých příležitostech, zejména při návštěvách ekumenických delegací, ale jinak mezi sebou udržují odstup, uvedl dále. Církve v Africe mají podle něho zkušenost síly sjednocených církví a slabosti církví rozdělených. Jako příklad může sloužit boj proti apartheidu v Jižní Africe nebo nejnověji úspěchy církví v dosažení míru v Súdánu. Jednota je více než společné struktury, učení, programy a projekty, je to způsob společného žití. Pouze tehdy, pokud církve vytvoří životné společenství, mohou ve společnosti představovat nástroj míru a pramen odpuštění. Dále Raiser poukázal na nový projekt AACC, Ekumenická vize a mise v Africe.

Příští generální shromáždění AACC se uskuteční od 22. do 27. listopadu 2003 v Yaounde (Kamerun). Budu se konat pod heslem Přijď a opět nás zbuduj. Probírat se budou mimo jiné problémy globalizace, války a terorismu.

Nový generální sekretář AACC poukázal na nutnost ozdravení afrických církví. Pouze zdravé církve mohou přispět k uzdravení celého kontinentu. Rostoucí rozštěpení afrických církví označil za skandál, proti kterému se musí bojovat. Nauka mnoha denominací asekt vede často ke konfliktům místo k společné a pozitivní perspektivě procelý kontinent. Dandala vytknul misionářům 20. století, že spíše vyvolávali nežuklidňovali konflikty mezi etniky. Zhoubný nádor těchto konfliktů rozděluje doposud mnohé africké země, např. Liberii, Burundi a Zimbabwe. Církve podle něho mají svatou povinnost pomoci Afričanům uvědomit si vlastní cenu a hodnoty. Jen tak mohou zabránit tomu, že Afriku převálcuje globalizace. Africká unie jesice dobrá iniciativa, ale Afričané by museli nabízené možnosti využívat lépe než doposud. To platí především pro boj proti AIDS.

Vittorio De Sica a Vatikánem skrývaní Židé

Řím (KAP) Italský režisér Vittorio de Sica během II. světové války ukryl před nacisty ve spolupráci s Vatikánem okolo 300 Židů a dalších utečenců.

Sica tyto akce podnikal společně s tehdejším funkcionářem vatikánského Státního sekretariátu, Giovannem Battistou Montinim, pozdějším papežem Pavlem VI. Režisér najal jako kompars pro svůj film La porta del cielo několik stovek lidí, kteří při natáčení našli útulek v římské basilice Svatého Pavla za hradbami. Ve skutečnosti se jednalo o Židy a politické uprchlíky, kterým exteritoriální status basiliky poskytl ochranu. Jak vyplývá z vatikánských dokumentů, byl úkryt 3. února 1944 prohledán italskými fašisty a německými vojáky na základě neoficiálního příkazu SS. Několik z ukrývaných lidí bylo tenkrát deportováno. Tehdy došlo asi k jedinému vojenskému střetu papežské gardy s fašistickými ozbrojenci během II. světové války. Vatikán tehdy ostře protestoval proti zvůli německých okupantů, kteří však svoji účast na akci italských fašistů důrazně popřeli.

Starokatolíci u ekumenického patriarchy v Cařihradě

Bern (IOCBC) Ve dnech 14. – 17. září 2003 vedla delegace Mezinárodní starokatolické biskupské konference v Cařihradě (Istanbulu, Turecko) rozhovorys ekumenickým patriarchou Bartolomějem I. Delegaci vedl arcibiskup Dr. Joris Vercammen. Doprovázen byl primasem bikupem Robertem Nemkovichem z PNCC v Americe a profesorem Dr. Ursem von Arxem ze Švýcarska. Recepce a rozhovorů se zúčastnila též Jeho Eminence Jeremias, metropolita Švýcarska.

Delegace byla přijata patriarchou Bartolomějem velice přátelsky a on sám ukázal veliký zájem o vývoj uvnitř starokatolických církví. Arcibiskup Vercammen informoval patriarchu Bartoloměje mezi jiným o stavu recepce dialogu uzavřeného v roce 1987 ve starokatolických církvích.

Delegace vedla vícehodinový pohovor s komisí pro mezikřesťanské vztahy při ekumenickém patriarchátu. Při tom byly projednány všechny důležité body, mezi jiným i pravoslavnými za problém považované plné interkomunio s Anglikánskou církví a ordinace žen. Bylo však jednoznačně konstatováno, že tyto otázky sice vztahy mezi starokatolickými a pravoslavnými církvemi zatěžují, avšak neblokují je. Dalším tématem hovorů bylo budoucí utváření vzájemných vztahů mezi starokatolickými a pravoslavnými církvemi. Přitom byl podán návrh na zřízení jakéhosi společného orgánu, který by měl dávat vzájemným vztahům formu a obsah. Tento návrh byl přijat z pravoslavné strany se zájmem. Komise pro mezikřesťanské vztahy vypracuje další podrobnosti pro takový orgán podřízený svatému synodu, tzn. vedoucímu orgánu ekumenického patriarchátu. Odpověď na tento návrh lze očekávat ke konci tohoto roku.

Úkolem tohoto orgánu by bylo kromě jiného výměňovat si informace a vytvářet i doprovázet různé iniciativy ke spolupráci na národních a místních úrovních. Důležitým úkolem by také mohlo být převedení společného dialogu do praxe. 26 společně podepsaných textů v letech 1975–1987 vedeného a úspěšně zakončeného oficiálního dialogu spočívá na patristické teologii původní církve. Partneři hovorů byli zajedno v tom, že je zapotřebí výsledky dialogu přeložit pro dnešní dobu. Způsob, jakým se to má stát, bude ale muset být ještě předmětem dalších hovorů.

Po jisté době stagnace lze možná považovat tuto návštěvu v Cařihradě za nový výchozí bod pro další vývoj vztahů mezi starokatolickými a pravoslavnými církvemi.

Anglikáni: liberalizace sexuálního života

Londýn (KAP) Anglická anglikánská církev uvažuje o liberálnějšímu přístupu k otázkám sexuality. Radosti sexuality jsou podle navrhovaného stanoviska nádherným darem božím a mělo by se k nim tak přistupovat. Platí to i pro mimomanželské vztahy, pokud si partneři slíbili životní věrnost. V otázkách homosexuálních partnerských vztahů je ovšem anglikánská církve rozdvojena. Nedávno propukl v anglikánském světovém společenství vážný spor. Generální konvence episkopální církve, která je severoamerickou odnoží anglikánů, pracuje na prohlášení k přijetí homosexuálních manželství. Mnozí biskupové se proto obávají štěpení církve.