Obměna na stolci římského biskupa: Na místo charismatického Poláka, superfaráře celého světa, nastupuje intelektuální Němec, již starý a prý spíše introvertní člověk.

Jakkoli ctíme hlubokou vděčnost za službu Jana Pavla II. a úctu před jeho osobností, nelze zastírat, že nový papež po jeho smrti zdědil církev s množstvím závažných problémů, církev v nikoli nejlepším stavu.

Benedikt XVI. má na své straně několik výhod. Především je to podle všeho skutečně věřící člověk, který bude svůj úřad vykonávat poctivě a s úctou před Bohem. Za druhé je to člověk velmi inteligentní a zkušený, navíc špičkový teolog. Nemusíme se proto z jeho strany bát teologického kejklířství ani prázdného pobožnůstkářství. A za třetí je to Němec, tedy člověk důvěrně znalý hrůz totalitních režimů, mající zkušenost z katolicko-luterského ekumenického terénu a v neposlední řadě člověk usilující o dobré vztahy s našimi židovskými "staršími bratry ve víře".

Přesto je jeho úkol nesmírně těžký. Úkolů má mnoho. V první řadě je otázkou, zda vůbec bude Benedikt XVI. schopen a ochoten překročit stíny, které mu leží v cestě.

Překročit stín svého předchůdce Jana Pavla. Po desetiletí mu věrně sloužil, miloval ho a obdivoval. Je teď jeho dědicem a je správné, bude-li se inspirovat vším dobrým, co předchozí papež vykonal a zahájil. Ale Ratzinger není Wojtyła, a proto by neměl mluvit stejnými slovy a dělat stejná gesta. Byl by jen loutkou a nic nového by nepřinesl.

Překročit stín kardinála Ratzingera, prefekta Kongregace pro nauku víry. Dlouho nás katolíky učil, čemu přesně bychom měli věřit. Bude nyní jako papež schopen lidem - a nejen katolíkům - říci, proč by vlastně vůbec měli uvěřit? Dokáže od vyučování dogmatiky přejít k hlásání evangelia?

Překročit stín nehybného tradicionalismu. Konkláve se dle kardinála Vlka i jiných svědků odehrávalo v"atmosféře strachu" - podle všeho také strachu z neveselého stavu církve, především kléru. Volba vyhlášeného konzervativce tedy znamená hlavně pověření udržet kurz a utáhnout šrouby. To však není cesta k budoucnosti - tak lze krizi nanejvýš oddalovat, aby pak přišla ještě ničivější. Benedikt XVI. nevykoná nic pozitivního, pokud se aspoň do jisté míry nevzepře stereotypní roli Velkého brzdaře a Velkého inkvizitora, kterou mu vnucu jíjak jeho kritikové, tak i jeho příznivci a volitelé.

Modleme se tedy za papeže Benedikta. Aby mu Pán ukázal cestu ze stínů minulosti ke světlu Kristovy přicházející slávy.

Ještě před zvolením Benedikta XVI. napsal svůj sen o novém papeži Pavel Hradilek. I když ve světle současné volby vypadá skutečně jen jako sen, je snění jedinou možností, jak měnit studenou realitu k lepšímu.

Dalším tématem jsou blížící se sedmdesátiny biskupa Jana Konzala, tajně vysvěceného v době komunismu, nyní mimo jiné předsedy redakční rady Getseman. Na jeho počest přinášíme malou ukázku z jeho knihy Orientace, která nyní vyšla v novém, přepracovaném vydání.

Článek Marka Váchy o tzv. přirozeném plánování rodičovství přinesl na našem internetu řadu reakcí, pozitivních i odmítavých. Z těch druhých přinášíme texty Magdaleny Novotné a Karla Skočovského. Jako manžel ženy po dvou císařských řezech sice jejich nadšení nejsem schopen zcela sdílet, nicméně také zde platí: budiž slyšena i druhá strana.

 

Velkolepý pohřeb, který se díky médiím stal jednou z nejsledovanějších událostí v dějinách, ukončil dlouhý pontifikát papeže Jana Pavla II. Světová média přinášela zprávy z Vatikánu, rozmanité komentáře a hodnocení zesnulého papeže. Ani sekulární Česká republika nebyla výjimkou. S údivem jsme mohli zjišťovat, kolik měl Jan Pavel II. najednou obdivovatelů. Ke kuriozitám patřil např. bulvární Blesk, který se na titulní straně s papežem loučil slovy "Sbohem, Otče..." Papežův pohřeb, na němž se sešli i politici, kteří mezi sebou nemají příliš dobré vztahy, zapůsobil na mnohé. Nedomnívám se však, že by se jednalo o "největší světové referendum plně schvalující celoživotní úsilí velikého papeže" (Jan Graubner v Katolickém týdeníku). Stejně tak si nemyslím, že by velká sledovanost vatikánských událostí nebo zvýšený zájem o literaturu v církevních knihkupectvích znamenaly nějaký zásadní zvrat ve vývoji religiozity, resp. sympatií k římskokatolické církvi.

Jan Pavel II. bezpochyby patří k nejvýznamnějším osobnostem 20. století. Jeho 26tiletý pontifikát, druhý nejdelší v historii, bývá hodnocen různě. Nejméně je zpochybňován jeho podíl na posílení sebevědomí místních církví vzemích tzv. východního bloku a jeho snahy o mírové řešení konfliktů (např. Irsko, Irák). Naopak jeho omluvy za provinění katolíků v minulosti, jeho aktivity na poli ekumenického a mezináboženského dialogu (setkání v Assisi, návštěva mešity a synagogy) nebo jeho pojetí římského centralismu, mariánské zbožnosti a postoje k různým otázkám (např. povinný celibát kněží, antikoncepce, svěcení žen) jsou předmětem diskusí. Pro někoho byl příliš konzervativní, pro jiné naopak příliš liberální. Tato označení jsou schématická a zřejmě jsou více důsledkem existující polarizace v církvi, římskou kurii nevyjímaje, než rozporuplností samotného papeže. Ostatně jeho postoje, stejně jako každého z nás, byly ovlivněny původem, výchovou i vzděláním. Napětí mezi těmi, kteří požadují, aby církev pružněji reagovala na změny ve společnosti a hledala nové formy svého působení, a těmi, kteří naopak v neměnnosti církve vidí záruku stability, lze sledovat v podstatě od jejího počátku. V období po II. vatikánském koncilu je však tato napětí obzvlášť zřejmé. Někteří jej považují za závan svěžího vzduchu do církve a východisko pro potřebné reformy, jiní naopak za příčinu většiny problémů, ne-li přímo za historický omyl nebo církvi nepřátelské zednářské spiknutí. Když si navíc uvědomíme, že církev tvoří lidé nejenom z Evropy, ale i z ostatních kontinentů, tak se mi zdá téměř nemožné, být náboženskou autoritou bezezbytku všem. Přesto však Jan Pavel II. svým charismatickým vystupováním i cestovatelskou vášní dokázal, že jej za svého duchovního otce považovali lidé na všech kontinentech.

Právě na pozadí výše zmíněné polarizace je možné vidět obavy z jakékoliv změny v církvi. Každý zásadní krok, ať už v pokračování reforem iniciovaných koncilem nebo návrat zpět směrem k církvi 19. století, by zřejmě vyvolal skutečné rozdělení církve nebo oddělení některých skupin. Proto snad ani není možné vyčítat Janu Pavlovi II., že žádné zásadní historické rozhodnutí neučinil. Učinil řadu významných prohlášení a gest, které však významnou změnu v postoji církve nepřinesly. Např. si uvědomoval význam jednoty křesťanů a snažil se ji podporovat, avšak konkrétní kroky Vatikánu k jejímu uskutečnění jsou zatím v nedohlednu, navíc řada katolíků stále považuje ekumenismus za něco nadstandardního nebo dokonce podezřelého. Každopádně jeho dlouhý pontifikát bude třeba důkladně studovat, v kontextu vývoje společnosti i celé církve, abychom mohli zhodnotit různé motivy jeho rozhodnutí a posoudit, nakolik byly pro církev prospěšné nebo naopak. Požadavek na rychlé svatořečení mi připadá jako snaha se tomuto kritickému rozboru vyhnout. Domnívám se, že např. snaha o větší centralizaci na úkor pravomocí místní církve nebo úzkostlivé lpění na středověkém požadavku povinného celibátu kněží, církvi neprospívají.

Zdá se, že rychlá volba nového papeže a očekávání jeho prvních kroků brzo zastínilo diskuse o odkazu Jana Pavla II. Velmi krátké konkláve mnohé překvapilo, neboť se předpokládalo, že mezi kardinály není jednoznačný kandidát a zdálo se, že favorizovaný Ratzinger má kromě příznivců i řadu odpůrců. Nakonec svoji roli sehrála zmiňovaná obava ze změny a zřejmě i starost, že dlouhé konkláve by mnozí pokládali za důkaz rozdělení kardinálského kolegia. Byl zvolen kardinál, který 23 let vedl nejmocnější vatikánskou kongregaci, pokračovatelku dřívější inkvizice, měl velký vliv na řadu rozhodnutí Jana Pavla II. a v posledních letech to byl zřejmě on, jenž určoval směřování kurie (od roku 2002 byl děkanem kardinálského kolegia). Upozornil na sebei svými vystoupeními po smrti papeže. Podle věku (78 let) se jedná o "přechodného papeže", jaký bývá volen po dlouhých pontifikátech. Benedikt XVI. je nejstarší zvolený papež od pontifikátu Klementa XII. (1730-1740). Avšak i takový papež se může stát výraznou postavou, jak ukázal Lev XIII. (zvolen v 68, byl papežem 25 let a dožil se 93 let) a hlavně Jan XXIII. (zvolen v 77, svolal koncil). I když přirovnání k Janu XXIII. moc nesedí, neboť jeho odvážné podněty vycházely z pastorační praxe, zatímco nový papež je prototyp mocného kuriálního kardinála.

Volba kardinála Ratzingera vzbudila řadu emocí. Není divu, vždyť jeho názory vyvolávaly diskuse již v minulosti. Na jedné straně jsem pozoroval radost, že tento papež napraví údajné pokoncilní omyly církve, na druhé straně bylo zřejmé zklamání těch, kteří od nového papeže očekávali reformy a pokrok v ekumenickém dialogu. Já jsem mezi kardinály neměl žádného výrazného favorita a navíc jsem byl skeptický k nereálným očekáváním případných výrazných změn v postojích římské kurie. Osobně bych upřednostňoval někoho z pastorační praxe mimo kurii. Někoho, kdo bys moudrostí dovedl rozeznávat "znamení doby" a vnímat potřeby skutečných lidí, ať už v církvi nebo mimo ni, podle programu vyjádřeného na začátku pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes: "Radost a naděje, smutek a úzkost lidí našídoby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdcích odezvu." K nezbytné výbavě papeže by měla patřit také schopnost "zkrotit" kurii a hlavně patřičný odstup od různých nátlakových skupin či lobby (ať už v podobě osobní prelatury nebo církevního hnutí), které mají tendenci nadřazovat své zájmy nad skutečné potřeby církve.

Již delší dobu se angažuji v ekumenickém hnutí a zvolení Ratzingera papežem nepovažuji za výraznou změnu k horšímu. V podstatě mě potěšilo, že nový papež pro mne není velkou neznámou. Významný německý teolog, který se jako teologický poradce kolínského arcibiskupa kardinála Fringse podílel na práci II. vatikánského koncilu, bývá uváděn jako protiklad ke kontroverznímu teologovi a bývalému kolegovi z univerzity v Tübingen H. Küngovi. Na rozdíl od něj však Ratzinger opustil své inspirativní teologické postoje z dob koncilu a ve službách církevní hierarchie zasahoval proti teologům, kteří hledali nové cesty (známý je např. veřejný protest Karla Rahnera proti Ratzingerovi, tehdy mnichovskému arcibiskupovi, který roku 1979 bránil přijetí J. B. Metze na mnichovskou univerzitu). V čele Kongregace pro nauku víry zasahoval, leckdy i mocenskými prostředky, do různých teologických diskusí. Ekumenickou scénu rozbouřila např. deklarace o jedinečnosti a spasitelské univerzalitě Ježíše Krista a církve s názvem Dominus Iesus, která zkalila dojem z různých aktivit v rámci Jubilejního roku 2000. V deklaraci se mimo jiné uvádí: "Církevní společenství, která neuchovala platný episkopát a původní neporušenou podstatu eucharistického tajemství, nejsou církvemi ve vlastním smyslu." (čl. 17).

Bude jistě zajímavé sledovat, jak se bývalý "inkvizitor" zachová v nové roli papeže. Osobně jsem mírný optimista, neboť nepředpokládám, že by se vydal cestou Pavla IV. (1555-1559), který byl zvolen papežem v 79 letech po 20tileté službě v čele inkvizice a jehož pontifikát se do historie zapsal jako příklad krajního centralismu a absolutismu (poprvé zveřejnil seznam zakázaných knih a bojoval proti odlišným názorům, na druhou stranu z Říma vyhnal všechny prostitutky a nemravné církevní hodnostáře). Byl jsem příjemně překvapen, když nový papež ve své programové řeči na závěr konkláve vzal na sebe "jako první úkol neúnavnou práci na obnovení plné a viditelné jednoty všech následovníků Krista" a je si vědom, "že na to nestačí projevy dobrých citů," nýbrž "je zapotřebí konkrétních gest". Za dobrou považuji také skutečnost, že s praktickými důsledky dokumentů jako je Dominus Iesus se bude muset vypořádat jejich autor. Chápu jisté obavy o liturgii, neboť Ratzinger se netajil svými výhradami k pokoncilnímu vývoji liturgické reformy, ale restriktivní liturgické předpisy již kurie vydává několik let.

Diskuse kolem volby nového papeže mě překvapily přeceňováním jeho role v církvi v domnění, že by jeho rozhodnutí mohlo vyřešit rozmanité problémy. Možná je to frustrací některých křesťanů, ať už konzervativního nebo reformního ražení, ze současné situace v církvi nebo jen únavou z předchozího dlouhého pontifikátu a touhou po změně. Může to být i neblahý důsledek centralizace, kdy si římská kurie vyhrazuje všechny důležité pravomoci pro sebe a svévolně zasahuje do dění místních církví po celém světě. Pocit, že obyčejný věřící nemůže podobu církve ovlivnit, vede k přesvědčení, že jakákoliv změna je závislá na postavě papeže. Dějiny však svědčí o tom, že většina změn vyrůstala zdola až se postupně prosadila, třeba i v římské kurii. Na druhou stranu některá rozhodnutí shora ztroskotala na jejich nepřijetí církví. Nemám na mysli vývoj, kdy jedna podoba uniformity nahrazuje druhou, neboť je zřejmé, že v církvi vždy byla určitá pluralita teologických názorů, forem zbožnosti i církevních struktur. Právě jedním z úkolů, resp. služeb, biskupa (včetně římského) by měla být služba této pluralitě, podpora rozmanitých charismat a dohled nato, aby všechna sloužila ku prospěchu místního společenství i celé církve. Uvidíme, jak si v této službě povede Benedikt XVI.

 

Nový papež bude pokračovat v chvályhodných snahách svého bezprostředního předchůdce v úsilí o sociální spravedlnost, lidská práva včetně práv dětí, žen, menšin, vč. práva na život nenarozených a těžce nemocných lidí, v úsilí o světový mír vycházející ze vzájemného respektu a dialogu různých kultur a náboženství.

Bude také naplňovat odkaz Jana XXIII., který inicioval II. vatikánský koncil. Má-li církev dnes plnit své poslání - svědčit radostnou zprávou o Kristu - musí být před světem věrohodná. To se nezdaří, nebude-li věrohodná sama před sebou.

Papež má, díky archaické feudální struktuře církve, poměrně velké pravomoci, které může využít k prosazení důležitých principů.

Subsidiarita

Většina pravomocí dosud příslušejících centru bude přenesena na kontinentální, regionální či národní biskupské konference. V těchto grémiích se rozhoduje kolegiálně. Budou řešit i takové disciplinární otázky jako je zdobrovolnění celibátu kněží či pozvání žen k ordinované službě.

Princip subsidiarity se posune i na nižší úrovně. Mj. to bude znamenat, že místní církev si volí svého biskupa a obec svého kněze.

Vytvoří se tak tlak na odpovědný přístup všech členů církve za její poslání (jak svědectví o Kristu, tak diakonie, tak slavení víry v liturgii).

Uplatní se větší pluralita forem existence církve, aby mohla lépe plnit své poslání ve velmi různorodém světě. Úkoly nunciatur převezmou biskupské konference.

Důsledkem bude transformace římské kurie z úřadu rozhodujícího o každé maličkosti na servis papeži jako služebníku jednoty všech křesťanů.

Ekumenismus

Jan Pavel II. věnoval velké úsilí o sblížení s pravoslavím. Ne vše se zdařilo a ne vše vinou Jana Pavla. Problém je v nejednotě pravoslaví samotného. Zatímco ekumenický patriarcha cařihradský reaguje na ekumenické výzvy vstřícně, představitelé ruské pravoslavné církve (zdaleka největší v rodině pravoslavnýchcírkví) zdrženlivě. Nový papež si nechá otevřený prostor, bude vstřícný, ale vyčká na výsledky všepravoslavného synodu.

Ekumenicky se bude nový papež angažovat zejména v oblasti Západu. Církve vzešlé z reformace zpravidla nejsou překážkou ekumény, sjednocení je plně v možnostech římské církve. Dojde ke vzájemnému uznání služeb (teologové mají připraveno několik modelů, jak to provést, aby církve mohly zachovat kontinuitu učení) dojde k plnému interkomuniu (vč. intercelebrace).

Kolegialita papežské služby

Papež, jehož hlavním posláním uvnitř církve je sloužit její jednotě, pozve do svého grémia, které se tímto posláním bude zabývat, další významné představitele církví (předsedy kontinentálních biskupských konferencí, nejvyšší představitele hlavních církví vzešlých z reformace apod.).

Vytvoří taková pravidla volby dalších papežů, aby se jimi mohli někdy stát na určitou dobu i "nekatoličtí" křesťané, např. anglikánský primas, starokatolický arcibiskup či předseda světového luterského svazu.

Papež sám, stejně jako každý jiný biskup, bude žít ve své obci, nikoli jen nad mnoha obcemi. Tato "jeho" obec bude mít i podíl na službě, která přesahuje její vlastní hranice.

Jakkoli je procitnutí do reality na hony vzdáleno tomuto snu, nic nám nebrání vytvářet v církvích takové prostředí, aby vysněné změny mohly být jednou reálné.

Ukázka z knihy Jana Konzala "Orientace na cestěživotem"

5. května se biskup Jan Konzal dožívásedmdesáti let. K příležitosti jeho jubilea vychází dvě publikace:brněnské Centrum pro demokracii a kulturu vydává zvláštní čísločasopisu Teologie a současnost. V pražském nakladatelství Síťvychází druhé, zcela přepracované vydání Konzalovy Orientace. Prvníveřejné vydání v roce 1995 se setkalo s příznivým ohlasem čtenářů.Knihu lze označit za příručku duchovního doprovázení. Při tomtoprocesu, dříve označovaném jako "duchovní vedení" hledá zájemce zapomoci "duchovního vůdce" mechanismus vedoucí k proměně ve zralouosobnost, schopnou vlastních, odpovědných rozhodnutí. Autorovinejde o formování "dokonalého" jedince, ale o člověka žijícího vharmonii s druhými a pro druhé. Má úctu ke každé lidskéoriginalitě, které dohromady vytváří velmi pestrou mozaiku lidství.Při třídění kamínků této mozaiky autor využívá několika kritérií,které charakterizují jednotlivé kapitoly knihy.

Duchovní život není záležitostí primárněnáboženskou či dokonce specificky křesťanskou. Týká se každéhočlověka. Proto se první kapitola zabývá antropologickými základy.Křesťan nadto čerpá podněty pro uspořádání svých vztahů z bible akřesťanské tradice. Těm se věnuje druhá kapitola. Vývojem pohleduna vybrané spirituálně nosná témata v dějinách se zabývá třetíkapitola. Poslední kapitola si všímá spiritualit -určitých konglomerátů duchovních postojů - jejich kladů i jejichrizik.

Autorovým církevní domovem je pražská obecEcclesia silentiae, které knihu také věnoval. Kromě této obceslouží Jan Konzal v řadě skupin i jednotlivců. Často je žádán oslužbu duchovního doprovázení. Něco z umění tohoto charismatuzprostředkovává i v právě vydané knize.

Konzal, J., Orientace na cestě životem,Průvodce ke křesťanské dospělosti, Síť, Praha, 2005, 196 str., 148Kč

Knihu je možno objednat na adrese redakceuvedené v tiráži, nebo mailem: obchod@getsemany.cz

-pH-

Instituce bývá kamenem úrazu, protože jimnozí považují za nespravedlivé a zbytečné konkrétum, které prýomezuje svobodu osobnosti. Jeden po druhém odmítá jako formalitunapř. uzavírání manželství či identifikaci s nějakou církví.

Kristus Ježíš instituci církve přímonezaložil. Ale ti, kdo s ním zažili jeho smrt a vzkříšení a zažilitaké brzy potom letnice, ti sami začali realizovat Ježíšovuneformalizovanou památku tak, že pomalu utvářeli společenství avybavovali je potřebnými instituty. Tak jako nelze žít neustále vesvatodušním ohni, nelze spoléhat na spontaneitu prvých dnů a týdnů,jak ji zná každé zdařilé společenství. Zpočátku jde všechno jakobysamo. Ale jen zpočátku.

Podobné dilema staví každé praxi Ježíšovopřání vždy zůstat otevřen změně smýšlení. I krásné změny brzyunaví. A tak se během prvých desetiletí dějin novozákonní církveukázalo dostatečně zřejmým, že dobrá památka života a smrti KristaJežíše bude trvat jen tam, kde se najde dynamická rovnováha meziinstitucí a charismaticky nesenou spontaneitou. Tak zůstává správnámíra napětí mezi oběma požehnanými principy trvalou výzvoukřesťanovi jako osobnosti i jako prvku společenských strukturspolečnosti i společenství církve například.

Institucionalizace a adaptabilita

Charisma provokuje instituci

Katolická církev proslula mezi všemiostatními církvemi a křesťanskými náboženskými společnostmizbytněním institučních prvků a relativně slabou společenskou váhouprvků charismatických. Pro mnoho katolíků je alfou a omegou fakt,že některý náboženský akt je "platný" a "dovolený". Málokdo siklade otázku, zda je ten nesporně platný úkon také mravně dobrý azda je správné, aby se jej konkrétní jedinec v konkrétníchpodmínkách také přímo dožadoval.

Tak kněz a levita ve známém podobenstvíJežíše o milosrdném Samaritánovi jednali platně a dovoleně, když sebližního neujali. Samaritán jednal nedovoleně, ale svéhonáboženského protivníka z Judeje zachránil a byl Ježíšem označenjako vzor blíženské lásky

Běžný zbožný katolík vytrvale redukuje svojecírkevní povědomí na právní aspekty. Od církve však očekáváinstituční pomoc, pokud vůbec něco. Má právo na svatbu v kostele,má právo, aby mu pokřtili děti, má právo na pohřeb s knězem a napoctivě svěcenou vodu.

Možná je ohledů na právo a normy přílišmnoho, ale právo má chránit růst a zrání křesťanského povolání, máposkytovat světlo v nejistotách. To není málo.

Jestliže se ke kodexu sahá jen v souvislostis disciplinárními tresty, je to známkou nemoci institutu práva.Kodex totiž v žádném případě nemůže suplovat chybějící personálníautoritu představeného.

Jako nelze nahradit roli proroka rolíučitele, roli theologa autoritou magisteria, nelze ani charismatanahradit výkonem řádné církevní moci na základě ordinace. Institucei charisma oslovují člověka a dokáží stimulovat jeho víru, naději ilásku. Svátost je institutem a je také příležitostí kcharismatickému obdarování člověka Duchem, který vane, kde chce, jeúčinným znamením působení Ducha v církvi jako shromáždění božíholidu.

I když kanonicky řízená kultovní kázeňvyhrazuje právo udělovat většinu svátostí jurisdikčně vybavenýmordinovaným, neplatí to o všech a rozhodně to neplatilo po celoudobu existence církve.

Osobní odpovědnosti rozhodující se také sohledem na znamení doby je třeba napomáhat, ovšem netřeba škrtatpři tom i požehnanou funkci formálně zavazujících institutů.

Už mnozí před námi draze zaplatili, když sevzdali institutů a vývoj svých sociálních forem (společnosti nebospolečenství) ponechali spontaneitě a náhodám. Taková obec se pakudrží jen díky silné osobnosti v čele - ne nadarmo se o nich mluvíjako o osobách "charismaticky nadaných" - ale s takovou osobnostíobec stojí a padá. Stejně snadno jako k rozkvětu zamíří takovéshromáždění i do chaosu a odumírání.

Jiným se zdá, že klasický institut řeholníhoslibu nebo étos normovaný konstitucí je anachronickým přežitkem. Vněkterých zemích se stalo módou nahradit manželský slib soukromýmneformálním souhlasem dotyčné dvojice.

Sleduje to všechno jednu společnou tendenci:Degradovat personální odpovědnost na jakýsi nezávislý pocit, že nicnemusím, proto jsem svoboden a pomohu nebo angažuji se jen tehdy ajen tam, kde se mi to zdá dobré.

Vypadá to hezky a zásadově, ale jen dochvíle, než takovou zásadu vyhlásí všichni zubní lékaři, všichnipumpaři a všichni, kdo připravují měsíční výplaty. Když budouplatit daně všichni jen tehdy, kdy budou mít chuť, finanční základystátu se zhroutí a s ním i sociální péče, památková péče, péče obezpečnost lidí a majetku.

Tahle tendence není vůbec nová, nepochází zarsenálu postmoderny, znal ji už svatý Pavel. Augustin proti nírozhořčeně bojoval.

Rovnováha společenských útvarů je rovnováhoudynamickou. Proto musí v dnešní dynamice vývoje všech atributůspolečnosti fungovat osvědčené instituty, protože institut má mimojiné i roli odlehčovacího mechanismu.

Svátost jako institut

Odpůrci institucionalizace mají pravdu v tom,že institut v sobě vždy ukrývá možná pokušení k legalismu a kfanatismu formalit. Jenže tomuto pokušení je třeba čelit lépe nežzakopáním takové hřivny. Dobře to mohou deklarovat faktické výhodya nevýhody institutu "svátosti".

Svátostí se rozumí účinné znamení dějící semilosti. Ta milost se děje jedině v Duchu svatém, Duch je tímprostředím, kde milost po člověku nestéká a nepadá v marnost. Dějese jen skrze Krista, s ním a v něm. Ale čin, který se má svátostístát, ten je stejně lidský jako ostatní akty člověka. Ta lidskástránka by měla jistě svoji cenu, a pokud by byla vždy pěkněspontánní, měla by navíc nezanedbatelné estetické půvaby. Přestosvátostí se stane ne tím, že člověk se v té konkrétní záležitostizachová ryze. Svátostí se stane díky Kristu a právě Kristus v Duchusvatém dá lidské skutečnosti rozměr "na nebi i na zemi". Díkyspoluúčasti Ducha a jeho charis se dokáže i tato skutečnostvkořenit do řádu stvoření i do procesu záchrany smyslu tohoto světajako objektu Kristovy přízně. To je nejen zajímavé, ale dalekosáhleekonomické. Těmi kořeny pak dokáže obyčejný člověk brát sílu,motivaci a hlubší porozumění kontextům, které rozhodují o čistotě,pravdě a plodnosti takové události. Toho, co visí na institutu,toho je ve svátostném dění hodně.

Z těchto projevů přízně profituje nejenjedinec, ale především obec. Bude-li obec vpravdě žít, unese ičleny momentálně bezmocné, hříchu propadlé.

Svátost je svojí podstatou účinným znamenímmilostivé a mocné svatodušní přítomnosti v našem všednímrozhodování.

Aby znamení fungovalo jako znamení, musí býtsociálně srozumitelné, musí hovořit, i když zůstává na roviněsymbolické. To se nepodaří, pokud nepomůže institucionalizace,pokud se určité symbolické jednání neetabluje jako téměř obecněsrozumitelné. Pokud si mladý muž odvádí z kostela nebo z obřadnímístnosti místního úřadu nevěstu, rozumí každý, co tím ti mladíchtějí veřejnosti zvěstovat. Pokud se mladá dvojice kdesi vsoukromí neformálně dohodne a miluje se, stěží třetí člověkrozpozná, co tím vlastně míní: chtějí si prostě jen užít? Donutiljeden druhého, aby se takto zachoval? Uvědomují si svojiodpovědnost za děti, které chtějí nebo nechtějí přijmout?

Má-li tedy čin člověka být svátostí, musí býtvlastnímu společenství srozumitelný právě i jako výmluvný znak,třebaže znak živý, dějící se dnes tak, zítra trochu jinak.

Jako takový je třeba jej ustanovit,institucionalizovat, vyzdvihnout bezpečně nad dosah módy a přitomjej nezakuklit intelektuálními clonami tak, že pro "maličké" užpotom zbude právě jen to pokušení k pověrám nebo k magii.

Dějiny ukazují, že církev sama skutečněodrážela na své "tváři" to, co se v ní dělo. V dobách vnitřníprázdnoty volila prázdná znamení a dobu obrody provázela i reformatěchto veledůležitých znaků božího zájmu o osud člověka.

Podle posledního koncilu má církev povinnostbýt v univerzálním i lokálním společenství znamením přítomnostiživého Krista i ve zdánlivě bohaprázdném dnešku. Má být takéznamením přicházejícího božího království, již žijícího v tomtosvětě, ovšem dosud jen na způsob zdánlivě "spícího" semene (cf. L17, 12-23). Nic z toho nemůže ani nakousnout, nepomohou-li jí vtakové komunikaci se společností instituty a instituce.

Adaptabilita naléhá

Adaptace je natolik nápadnou schopností všechznámých druhů živých organismů, že ji musíme počítat přímo kpřirozenosti všeho živého. Také církev chce už Apoštol vidět jakoživý organismus. Adaptovat ideový svět pak znamená v nové situacizajistit účinnost vůdčím idejím (paradigmatům, osobám a institucím)osvědčeným v minulosti tak, aby byly schopny další tvořivéexistence i tradování.

V tradici jako procesu jde o přenesení smysluvěci do nových podmínek realizace. Až smysluplné přizpůsobení tedyumožní tradici věrnou obranu smyslu zvěsti nebo svědectví.Přizpůsobení by se mělo týkat všech podstatných faktorů, kteréživotaschopnost tradování významně ovlivní, tedy přinejmenšímorganizačních forem a metod životního stylu církve, jejíchpříspěvků společnému dobru světa a forem víry v metanoia a vevangelium.

Do jaké míry se může a má modifikovat třebai obsah (hlásání, zvěstování), to je předem asi nemožné odhadnout,ale modifikuje se vždy. Už Nový Zákon nám to deklaruje na časovémúseku necelých sta let od historického Ježíše po vznik posledníhokanonického spisu Nového Zákona. To, co se od tradujících autorůBible vyžaduje, je věrnost smyslu věci, nikoli fetišizacejednotlivých slov a příběhů, jak předvádějí fundamentalisté.

Jako příklady nikoli nedotknutelnýchorganizačních forem a metod lze uvést aspoň to, na co se v církevnípraxi naráží nejčastěji:

- Instituce musí respektovat a integrovat např.faktické posuny globalizované společnosti ve směru od společnosti kspolečenství.

- Společnost vykazuje narůstající cit pronáboženskost a zároveň odklon od identifikace jednotlivce s jehocírkví. Tomu bude muset čelit posun od masovosti lidové církve afundamentalistických forem zbožnosti k pružným společenstvímrelativně autonomním, zato cílevědomě usilujícím o vzájemnoujednotu i při různosti.

Tomu už naprosto nevyhovují potridentskétypy pastorační péče ve farnostech chápaných právě jen jakozákladní jednotky jediné diecézní pastorace. Už dávno není účinnýmznamením farní jednoty nedělní velká mše nebo výroční pouť čiposvícení. Znamení jednoty (a znamení opaku jednoty) sdělitelné vpostmoderně nutno objevit. V různých zemích se usiluje o svátostsmíření vyjadřující smíření všech přítomných, případně i ověrohodné a důvěryhodné gesto nabízející smíření i přes hranicecírkve. Manželství už není především právním aktem, zařízením nalegální výrobu potomstva, ani pojišťovnou svazku pro ty, kdo nemínísvého partnera trpělivě a pokorně milovat. Kdo dnes uzavírámanželství jako svátost, ten přinejmenším tuší, že jde o svátostriskantní sebevydanosti milované, ovšem občas i odcizované osobě,dokonce rodině, která nemusí dopadnout jen dobře.

- Nové rysy přijímá a řadu dosavadních ztrácícírkevní autorita. Díky všeobecně širší a detailnější kulturnívýchově celých populací bude muset najít nové formy katecheze aetická formace.

- Pravda se dnes hledá především dialogem - nejen sodborníky a autoritami všeho druhu, ale také s dějinami. Diskutujese, a to především v malých skupinách, protože velká společnost seukazuje dialogu objektivně neschopná.

- Ačkoli se celé druhé tisíciletí církevních dějinvěnovalo mocenskému potýkání, evangelijní ideál moci bezmocnýchzůstával obecnou zkušeností božího lidu neadaptován a dnes nám tovelmi chybí.

- Struktura moci v církvi se v prvém tisíciletívyvíjela od forem převzatých z judaismu i z paulinismu, ale vdalším tisíciletí už se etablované struktury vyvíjely podlesoučasného světského uspořádání - nejprve jako feudální, pozdějijako stavovské veličiny současné historie evropské společnosti. Ve20. století už bylo jasné, že vláda formálně legitimované elity("aristokracie") ztratila půdu pod nohama a tím i pozbyla smyslu. Vpostfeudální atmosféře dnešní české církve je pak velkým problémem,čím vládu církevní aristokracie nahradit.

Charakteru instituce církve nevyhoví vládalidu (demokracie), protože lid může být považován za zdroj mociekonomické nebo politické, nikoli však moci nad božím lidem. Božílid zůstává božím, nestane se svým.

Dalším problémem je model společnosti.Aristokracii odpovídal model pyramidy, vrcholící v monarchii.Monarchický model už na globální problémy v postmoderní pluralitěnemůže stačit a praktickým důsledkem pak je, že se formálníautorita v církvi prostě vytrácí a neformální autoritacharismaticky nadaných osob až příliš rychle roste. To je prostředívýhodné pro sekty. Proto církve budou muset hledat pro sebepřiměřenější struktury moci a formy veřejné správy.

Církev Kristova se nebála v Antiochii aAlexandrii podle změny dobových paradigmat reinterpretovat kult aupravovat rituály církve Jeruzalémské.

Až do čtvrtého století pohané odsuzovalikřesťanskou zbožnost jako prý atheistickou, protože odmítalarituály chrámů. Obec křesťanů se scházela v soukromých domech itehdy, kdy nebyli křesťané nuceni se skrývat před pronásledováním.Brzy po Milánském ediktu zase přijala do liturgie císařský dvorníceremoniál, později formy feudální, resp. buržoazní dokonce isocialistické.

Nové sebevědomí dnešního člověka vyžaduje odkatolictví změnit tradovanou formu některých svědectví. Např. očistotě už dnes nevypovídá celibát ani nepovinný, tím méně ovšempovinný, protože pro sekulární svět znamená spíšinstitucionalizovanou fobii z druhého pohlaví, nebo naopakpokrytecky zatemňovanou poživačnost bez závazků.

Sklízíme tak nedobré ovoce jednostranných ažkarikovaných svědectví o významu a půvabu křesťanské čistoty, stáleještě v katolictví tradované především negativně, tj. jako nečinění(zdrženlivost) ve oblasti sexuální. Podobně volá po moudřejšíinterpretaci vztah k církevnímu majetku. Misionáři z jinýchkontinentů varují, že snaha přenášet vzory smysluplné kdysi vměšťanské Evropě do jiných kultur vyvolá ztrátu důvěry v takovéevropské evangelium a může nakonec paradoxně i pohoršovat.

Adaptace tradovaných struktur není vůbecmódní záležitostí, ale existenciální nutností. Na poslednímvatikánském sněmu se většina shromážděných Otců nakonec přece jenshodla, že církev je nejen možno, ale i nutno reformovat, a tovždy. Je to nutné jednak proto, že církev dík naší hříšnostinestačí svému poslání, jednak proto, že je skutečností časověpodmíněnou.

Dnes už by mělo také být obecně zřejmé, že"věčné" pravdy zůstávají kvasi-věčnými jen díky fungující tradici,a tedy i díky moudré adaptaci. Nebude-li každá doba schopna živětradovat svěřené formy i obsahy, důkladně zvěcnělá pravdapřinejmenším neosloví, spíš však zapadne třeba na celá staletí,možná i navždy.

Ještě encyklika Pia XII. Humani generiszačátkem padesátých let 20. století rozhodně odsuzovala takovémyšlení jako "zhoubný relativismus pravd věčných, a protoneměnných". V encyklice (nikoli neomylně, ale přece jen s veškerouautoritou) potvrzuje Pius XII. "neměnnost" obsahu pojmů prý jakofilosofický předpoklad pravdivého poznání každé (i theologické)výpovědi. Pravdu jednou v historii uchopenou lze prý už pouzepřesněji vyjádřit, nelze ji pochopit "jinak" a přitom správně.Obtíž pro křesťanského theologa pak vzniká tím, že právě prorocivystupovali proto, aby naučili své bližní vidět "staré známéskutečnosti" jinak než dosud a že je známo dost příkladů pro dobověpodmíněné změny obsahu pojmů theologicky relevantních, například"přirozenost" a "osoba".

Sterilita takové jednostranné ideologieopřené o jednu jedinou z mnoha filosofických škol citelně ochromilaadaptabilitu katolické theologie a navíc poskytla církevnínesnášenlivosti a šovinismu fíkový list. Netolerance není jennesympatická úchylka. Dovede být krutá a zlomyslná a s božímkrálovstvím není kompatibilní.

Rozhodující krok k zásadní změně smýšlenícírkevní reprezentace v této věci učinil až Jan XXIII., kterýsvolal koncil mimo jiné proto, aby se církev tázala sama sebe "předtváří" Ducha svatého, co vlastně potřebuje a co je už jen balastem,co živou tradicí a co svéhlavým tradicionalismem.

Formy adaptace

Církev katolíků definuje sama sebe také jako(živé) tělo, živý organismus, kde spolupracují velmi rozdílnéorgány. Schopnost adaptace organismu deklaruje faktickouživotaschopnost takového organismu. Co se přizpůsobí jen spolu seztrátou tváře, to už ani předtím nemělo identitu. Co je adaptaceneschopné, je neschopné života. Přesto však někteří považujíadaptaci za nepřípustnou zradu tradic a v církvi kvůli tomu panujetrvalé napětí.

Proces adaptace může probíhat podle tříodlišných scénářů:

- Jde o promyšlený návrat do "starých poctivýchčasů", pak mluvíme o restauraci minulosti, nebo

- jde o návrat k původním nosným myšlenkám, ale vnové formě odpovídající současnosti, pak jde o reformaci, nebo

- děje se radikální změna nátlakem, násilně, obvykles popíráním pozitivního významu minulých forem, pak jde orevoluci.

Všechny tyto formy změny už lze v církevníchdějinách doložit.

Magdalena Novotná

Reaguji na článek od P. Marka Váchy, vekterém se otevřeně zamyslel nad faktickými i domnělými problémypřirozeného plánování rodičovství (PPR). Doufám, že můj článekpomůže jemu i dalším čtenářům, kteří neustále "zakopávají" o totozávazné církevní učení. Argumenty, kterými se snažím hájit PPR vcelkovém kontextu, jsem pro větší přehlednost rozdělila do třískupin.

1. První oblast se týká filozofických ateologických principů. Biologie zkoumá živé organizmy, včetněchování zvířat, jejich přirozených pudů a způsobů rozmnožování.Tato pozorování někteří vědci - obzvláště sociobiologové apopularizátoři evoluční biologie - aplikují na člověka. Člověktotiž v jejich očích není nic jiného než zvíře, jakkoli zajímavé.Ve filozofii ovšem, pokud mluvíme o lidské přirozenosti, nemáme namysli pouze biologickou složku člověka ale i složku duchovní. Pokudplánování rodičovství má přídomek přirozené, neznamená to plánovanípřírodní či evolučně biologické. Sexualita lidí a sexualita primátůse liší. Lidská sexualita je podbarvena myšlením, vůlí a city, ježpramení z naší duchovně-tělesné podstaty. Navíc nám kniha Genesisříká, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Tato teologickávýpověď byla radikálně interpretována Karolem Wojtylou,fenomenologem zabývajícím se filozofií a (teologií) jednání a sexu.Wojtyla je přesvědčen, že Bůh chtěl naší vzájemně se doplňujícímužskou a ženskou sexualitou něco hlubokého vyjádřit. Ve svýchkatechezích, známých jako Teologie Těla. jež prezentoval již jakopapež v letech 1979-1984, mimo jiné říká, že Bůh nám v našísexualitě touží zjevit tajemství svého trojjediného života. Ano, vnašem těle máme zakódované Boží zjevení! Sexuální láska, kterou ksobě chovají manžel a manželka jsou analogií na Boží lásku.Podívejme se na tuto analogii blíže. Manželská láska je nesenatřemi hybnými silami, kterou tvoří: (a) vzájemně se doplňujícísexuální odlišnost; (b) povolání ke spojení skrze sebedarujícílásku; (c) plodnost, ke které spojení vede. Věčný pravzor tétolásky nacházíme v samotné Nejsvětější Trojici: v Bohu, který jeláska, v Bohu který je věčné spojení Osob a jež plodí lásku.Samozřejmě, že Bůh je čirý duch, ale můžeme říci, že láskyplnéspojení muže a ženy je ozvěna lásky, jenž panuje v Trojici a jižchová Bůh vůči nám. Tyto pravdy o naší sexualitě je velice důležitémít na paměti při všem, co je o PPR řečeno.

2. Druhá oblast mého zamyšlení se týkáempirických faktů. V současné době je v České republice rozšířenatzv. symptotermální metoda. Z osobní zkušenosti potvrzuji, že jejíaplikace je obtížná a neshledávám ji proto jako vyhovující. V USAjsem se ovšem seznámila s metodou symptomatickou, tzv. CreightonModel System, vyvinutou Institutem Pavla VI v Nebrasce. Pod vedenímodborného poradce je snadné tuto metodu integrovat do manželskéhoživota. S manželem jsme ji začali využívat v době kojení, kdy jsemvstávala nejméně pětkrát za noc k dítěti. Snadná symptomatickápozorování se stanou součástí běžné hygieny tak jako čištění zubů.Díky těmto pozorováním mohou ženy v konzultacích s poradcem velicečasto odhalit příčiny neplodnosti a různé gynekologické poruchy. Ztěchto důvodů je tato metoda stále více oblíbená i mezi nevěřícímilidmi; do svého života ji v USA zavádějí i některé řádové sestry,neboť pomáhá ženám porozumět svému tělu a prospívá celkovémuzdraví. To by však bylo stále málo, kdyby se metoda zaměřovalapouze na snadné a spolehlivé zjištění plodných a neplodných dnů.Tato metoda a poradci, kteří ji vyučují, pomáhá uvádět manžele asnoubence do tajemství jejich vzájemné lásky a sexuality. Vpříručce k této metodě se zdůrazňuje, že sexuální láska seneomezuje jen na manželské sjednocení, manželé by si měli stálevyznávat a projevovat lásku tělesně i nesexuálním (negenitálním)způsobem. Plodné období není žádná přestávka od tělesné lásky.Pokud se chtějí vyhnout z legitimních důvodů početí děťátka, jejichsexuální vyjádření lásky má jiné projevy a jejich láska seprohlubuje a roste jinými cestami. Zní to možná trochu nereálně,ale ze své zkušenosti a ze zkušenosti mnohých manželských párů vím,že to tak je. Manželé začnou hlouběji rozumět jednotě těla a ducha,začnou spolu i s Bohem komunikovat na daleko hlubší úrovni. Bylajsem přítomna mnoha svědectví manželů, kteří se po obeznámení sCreighton Model rozhodli definitivně zanechat antikoncepce; jejichvztah k sobě navzájem rozkvetl do předtím nikdy netušené krásy anavíc vedl k daleko plnějšímu životu v Duchu svatém.

3. Třetí oblast se týká rozdílu mezi PPR aantikoncepcí. Vezměme si dva manželské páry, z nichž jeden svůjsexuální život podřizuje biologickému cyklu ženy a druhý používáantikoncepci. Předpokládejme, že oba páry se z dobrých důvodůrozhodly vyhnout početí dítěte. Jejich intence tedy je: (Zatím)nechceme (další) dítě, ale chceme mít sex. V čem se však liší? Vprovedení záměru.

Pár aplikující antikoncepci ignoruje plodnéobdobí, bere plodnost jako nemoc, na kterou se musí užívat pilulkyči kondom; plodnost je nepřítel, který se musí potlačit či jinakaktivně přerušit, aby jsme mohli mít sex "bez následků". Řečantikoncepce je: Přijímám Tě v tomto okamžiku celou - až na tvouplodnost. Naproti tomu pár respektující čas plodnosti vyjadřujeradikálně odlišný postoj. Řeč tohoto páru je: Přijímám Tě celou,uznávám Tvůj Bohem (nikoli jen evolucí) daný cyklus. Plodné obdobíje vítaným hostem, příležitostí pro další láskyplný růst. Ano,manželé se vyhýbají pohlavnímu spojení, pokud si nepřejí mítděťátko, plodivou sílu ale aktivně nepotlačují. Další pravdou opárech žijících podle PPR je, že nemají méně častý sex (spíšenaopak), a že mají více dětí. Většinou to není důsledek špatnéhopozorování, ale proto, že metoda vede páry k častější komunikaci, iohledně počtu a načasování dětí. Například pár chce mít sex i vplodném období a přestože si před rokem řekli, že dva roky počkají,najednou nevidí žádnou velkou překážku, proč nemít další dítě. Jsoutedy více otevřenější pro přijetí dítěte. Pokud manželé odloží sexna neplodné období, ani pak se zcela neuzavírají možnosti mít dítěa tak říkajíc dávají Bohu příležitost, aby mohl zasáhnout shůry. ABůh občas zasáhne, například u Alžběty a Zachariáše.

Co zbývá říci závěrem? Vraťme se spolu doknihy Genesis, kde Bůh dává lidem svůj první příkaz. Ten se týkáprávě plodivé síly, jejich vzájemné lásky (viz Gen 1, 28). MilujícíBůh se raduje z každé manželské lásky a touží, aby manželé spoluzakoušeli sexuální lásku v plnosti. Humanae Vitae je prorocký hlasjenž nás vybízí k tomu nespokojovat se s polovičatostí a vlažností.Všichni jsme povoláni ke svatosti, všichni jsme povoláni k oddanémunásledovaní Ježíše Krista. Hluboce si vážím všech, kteří tonevzdávají i když někdy hřeší proti tomuto náročnému morálnímuzákonu. Jedna věc je však hřešit a vracet se pokorně k Bohu, úplnějiná věc je prohlásit zlo za dobro a sobě si tím dávat"rozhřešení".

Zdá se, že mnozí lidé vychází s předpokladu,že katolická církev učí v podstatě jen jediné obtížné přikázáni,totiž, vyhýbejte se antikoncepci. Já osobně však neznám jedinépřikázání, jenž je lehké dodržet. To by nás nemělo překvapit.Kristus nám nikde neslíbil pohodlný život, ale život v hojnosti(Jan 10, 10).

Karel Skočovský

"Když tedy běží o to, jak uvést v souladmanželskou lásku s odpovědným sdělováním života, nezávisí mravnípovaha jednání jen na upřímném úmyslu a zhodnocení pohnutek, alemusí se určovat objektivními měřítky, vzatými z přirozenosti lidskéosoby a jejích činů; tato měřítka uchovávají celý smysl vzájemnéhodarování i lidského plození v ovzduší pravé lásky. (&) Děti církve,které se opírají o tyto zásady, nesmějí při řízení porodnostinastoupit cesty, jež zamítá učitelský úřad církve, vykládající Božízákon." (II. vat. koncil: Gaudium et spes 51)

Antikoncepce: pouze "katolická" otázka?

Až do roku 1930 existovala naprostá jednotavšech křesťanských církví v odmítavém postoji vůči antikoncepci.Velmi rozhodným způsobem ho vyjadřovali církevní otcové už odapoštolských dob: Klement Alexandrijský, Hippolyt Římský, JustinMučedník, Jeroným, Origenes, Jan Chrisostomos, Ambrož, Augustin amnozí pozdější autoři. Příklad za všechny: "I pohlavní styk svlastní legitimní manželkou je nezákonný a nemravný, když jezabráněno početí potomka. Onan, syn Judův, tak učinil a Bůh ho zato usmrtil." (Augustin, De Conjugiis Adulterinis, II, 12).

Stejný postoj zaujímali i Luther, Kalvín aWesley a opírali se přitom o totéž místo v knize Genesis (Gn 38,10). Změnil se od té doby výklad Písma? Z příslušného místa jezřejmé, že Bůh usmrtil Onana za používání antikoncepce(přerušovaného styku), a nikoliv pouze za porušení levirátníhozákona. To nebylo podle Mojžíšova zákona trestáno smrtí, alerituálem veřejné pohany (Dt 25, 7-9).¹

Teprve v roce 1930 anglikánská církev nakonferenci v Lambeth jako první "povolila" antikoncepci ve vážnýchpřípadech. Ostatní evangelické církve a později i církevpravoslavná jejího příkladu následovaly. Přesto však řadaevangelických autorů na základě postoje Písma k plodnosti jakoBožímu daru antikoncepci odmítá.

Manželský akt: osobní sebedarování

Stálé učení katolické církve o správném řádusdělování lidského života bylo v posledních dvaceti stoletíchmnohokrát prezentováno a je shrnuto a prohloubeno v řadě dokumentůučitelského úřadu církve. Z nich je veřejnosti nejznámějšíencyklika Humanae vitae z roku 1968.

Především je třeba říci, že církev nepovažujeantikoncepci za špatnou, protože je "umělá" (tj. nenachází se vpřírodě) a přirozené plánování rodičovství za dobré, protože jenaopak "přirozené". Vždyť k přirozenému plánování rodičovství (PPR)je potřebná přinejmenším tužka, papír a někdy teploměr. Pojem"přirozený" může mít přinejmenším dva odlišné významy: na jednéstraně se hovoří o "přirozených" věcech jako o "nevyrobenýchlidskou rukou", na straně druhé o skutcích, které jsou v souladu sBožím řádem stvoření, který je lidským rozumem poznatelný (tj.přirozeným zákonem). Církev učí, že vnitřně (tj. vždy a v každédobě) je špatná každá antikoncepce, protože je v rozporu s osobnímsebedarováním manželů při pohlavním styku (tj. přirozeností lidskéosoby a manželského aktu), a že PPR antikoncepce není. Vědomá aúmyslná zábrana početí při pohlavním styku a abstinence odpohlavního styku, a to jak periodická (tj. přirozené plánovánírodičovství), tak trvalá, jsou dvě morálně odlišné skutečnosti.

Nauka církve se opírá o nerozlučné, Bohemustanovené spojení dvojího významu manželského aktu: významusjednocujícího (spojivého) a prokreativního (plodivého) (HV 12).Tento princip "nerozlučného spojení" vyjadřuje jinými slovyzákladní pravdu o člověku jako osobě: že je ze své přirozenostijednotou duše a těla. Tělo není něco nepodstatného. Nepatří dosféry "mít", ale "být". Vyjadřuje osobu. Platí to zvláště v láscemuže a ženy v manželství.

Píše o tom sám Marek Vácha v jedné ze svýchpůvabných knih: "Sex je extáze radosti (&). Láska duše, ducha atěla je v něm neoddělitelně spojena. (&) Lásku k manželce prokazujiduší, duchem a tělem, neoddělitelně." Dá se říci: celou svojíosobou. Tělesné intimní setkání muže a ženy je vyjádřením i obnovouposvátné manželské úmluvy. Je formou sebedarování. Dávám sebe samajako osobu, jako dobrovolný dar. Dávám svoji pohlavnost, odlišnost,plodnost, ve svém protějšku nacházím doplnění, komplementaritu.Naše těla hovoří řečí lásky. A tato "řeč těla", jak ji nazývalpapež Jan Pavel II., viditelným způsobem v tomto světě zjevujeposvátnou úmluvu mezi Bohem a jeho lidem. A také Kristovu oběť, darsebe sama, sebe-vydání nevěstě Církvi (srov. Ef 5, 25). A konečněje společenství osob v manželství ikonou (obrazem) společenstvíbožských osob. Intimní tělesné setkání je - díky jednotě lidskéosoby - zároveň vyjádřením jednoty manželů na duchovní rovině. Jesoučasně a neoddělitelně tělesné i duchovní.

Manželský akt jako vzájemné osobnísebedarování, má být - podobně jako je manželská láska obecně -otevřený novému životu tím, že manželé dávají sobě navzájem i BohuStvořiteli vše, co v tu chvíli dát mohou: svoji plodivou schopnostse všemi jejími omezeními. Tím si manželský akt zachováváprokreativní význam. Neznamená to, že musí nutně mít prokreativnífunkci, tj. že musí dojít k početí dítěte. Manželský styk siuchovává prokreativní význam i tehdy, když nedojde k početí dítěte,pokud manželé sami svým konáním početí nezabránili. Tedy i vpřípadě neplodného páru.

Když se v encyklice Humanae vitae (čl. 11)píše, že "každý manželský styk musí zůstat otevřený k sdělováníživota", netvrdí se zde, že manželé smějí mít pohlavní styk pouzeza účelem početí dítěte nebo že si početí dítěte musejí přát. Mohoumít naopak spravedlivý důvod se početí vyhnout. Latinský texthovoří jasněji: "kterýkoli manželský styk musí zůstat sám v soběuspořádán (per se destinatus) k předávání (prokreaci) lidskéhoživota." Mluví se zde o charakteru manželského sexuálního styku,nikoliv o postoji manželů. Při manželském aktu se nesmí bránitrealizaci jeho plodivého zaměření (uspořádání), jak je tomunapříklad při použití antikoncepce nebo při nedůstojných sexuálníchpraktikách.

Díky neoddělitelné jednotě lidské osoby jakooduševnělého těla jsou neoddělitelně spojeny i dva významymanželského aktu. Osobní sebedarování manželů (tj. tělesné iduchovní) má jak jednotící (spojivý) význam, tak významprokreativní (je formou spolupráce s Bohem Stvořitelem). Z tohoplyne i další skutečnost: zrušíme-li jeden z významů manželskéhoaktu, je tím zrušen i význam druhý. Zabráníme-li úmyslně početí,pohlavní styk v objektivní rovině ztrácí i význam sjednocující.Není-li početí dítěte výsledkem vzájemného sebedarování manželů,ale aktivity skupiny lékařů na klinice, nejedná se o prokreaci(svobodnou spolupráci manželů s Bohem Stvořitelem), ale oreprodukci živočišného druhu jménem člověk. Jde o odmítnutí Bohemstanoveného řádu sdělování života.

Přirozené plánování rodičovství: zásnuby vědy avíry.

Papež Pavel VI. v encyklice Humanae vitae(vydané roku 1968) netvrdí, že plodnost ženy je na první pohledzřejmá. Naopak výslovně vyzývá vědce ke zkoumání zákonitostí cyklůlidské plodnosti, aby mohly být vyvinuty spolehlivější metodypřirozeného plánování rodičovství, než v té době dostupná metodakalendářní (HV 24). Jinými slovy: apeluje na to, aby své znalosti ainteligenci dali do služeb Stvořitele, aby je uplatnili tak, abybyla ve shodě s přirozeným řádem. Je totiž možné inteligenci využítk neetickým zásahům do lidského genomu, aby se rodily pouze dětižádaných kvalit, nebo ji zcela podřídit pravdě stvoření: vynalézatbrýle, kardiostimulátor či penicilín, aby bylo obnoveno ztracenézdraví a podpořeno dobro celé osoby. Je možné (ne však v souladu sřádem stvoření) pracovat na syntéze nové steroidní látky ("vakcíny"či "medikamentu"), která u mužů nebo u žen potlačuje plodnost, jakoby se jednalo o chorobu. Je jistě možné nechat si patentovatspermicidy (nabíječe spermií), aby latexové kondomy byly jakobariéry účinnější a sex "bezpečnější", jako by dítě bylo vetřelec.Je však tento "manželský" akt s "ochranou" osobním sebedarováním?Odpovídá manželskému slibu: "&přijímám tě - odevzdávám se ti"? Jeoslavou Boha Stvořitele? Je viditelným odleskem vztahu Krista -Ženicha a Církve - Nevěsty?

Manželům se nabízí i jiná možnost: z úcty keStvořiteli i k osobě milovaného partnera přijmout cyklus plodnostia neplodnosti a tuto dispozici využít při odpovědném plánovánírodiny.

Symptotermální metoda není jedinou metodouPPR. Nesmíme zapomenout na Billingsovu ovulační metodu opírající seo sledování hlenového příznaku, na metodu teplotní i na novépřístupy založené na sledování hladin hormonů v moči. PPR je (narozdíl od antikoncepce) přijatelné pro páry naprosté většiny (ne-livšech) kultur, náboženství, sociálního postavení a úrovně vzdělání.Upravenou kalendářní a hlenovou metodu velmi úspěšně používajínegramotné ženy v Indii, zemích Latinské Ameriky (např. Peru) aAfriky.

Výzkumy spolehlivosti a fyziologickýchprincipů PPR podléhají standardům platným pro jakoukoliv jinouoblast vědy. Jejich výsledky vycházejí v recenzovaných vědeckýchčasopisech a odborných monografiích. Jednu z největších studiíBillingsovy metody provedla v polovině 70. let letech Světovázdravotnická organizace. Je třeba zdůraznit, že žádná ze studií PPRnebyla provedena v "laboratorních" podmínkách, mimo reálnou dennízkušenost párů; účastnily se jich ženy různého věku, zkušenosti sPPR, charakteru cyklů a fáze reprodukčního života ženy. V současnédobě výzkum zaměřuje hlavně na uplatnění PPR v diagnostice a léčběporuch plodnosti. Nabízí se tak určitá naděje a morálně přijatelnáalternativa pro neplodné páry, které by uvažovaly o asistovanéreprodukci.

Různé okolnosti, které ženu potkávají a kterémohou měnit příznaky plodnosti, se objevují téměř v každém cyklu.Působí na každou ženu jinou měrou, mohou ovlivňovat například pouzeteplotu nebo pouze hlenový příznak. Všechny moderní metody PPR majípravidla pro jejich zhodnocení. Doporučuji se obrátit na zkušenéhoinstruktora PPR nebo absolvovat kurz.

Vybírámeněkolik úryvků z reakcí čtenářů internetové verze našeho časopisu(http://www.getsemany.cz)na článek M. Váchy o přirozeném plánovánírodičovství.

- Dovolila bych si ještě dodat, že úzkostlivé měření(a jiné než úzkostlivé nemůže být, když i tak se na něj nedáspolehnout) spolehlivě zabrání jen tomu, abyste sexualitu mohliprožívat hravě, kreativně a s radostí.

- Z vlastního manželského života vím (a od kamarádůjsem to také slyšel), že žena je v plodném období schopna podstatněhlubšího sexuálního prožitku než v období neplodném. Biologa to asinepřekvapí? Je-li to obecný (statisticky významný) úkaz, pak PPRvystupuje pro manželskou lásku v jasně negativní roli. (Martin)

- Nepochopení pojmu "přirozenost člověka." To nelzeodvozovat z evoluční biologie, která je navíc hypotetická (neníjasné, zda předkem člověka nebyl třeba jen a pouze člověk). Odkněze bych čekal poněkud jiné uchopení filosofie. Kam se poděla"philosophia perennis"? (-JH-)

- Myslím si, že zmiňované encykliky nejsou žádnádogmata - články víry! Také od té doby uběhlo zhruba 30 roků apoznatky lékařské a biologické jsou už někde jinde. Někdy mipřipadá, že katolická církev se chová jako ortodoxní židé v dobáchJežíšových - samé zákazy a příkazy. Kam se poděla láska? Kam sepoděla svobodná vůle? Za další, i když má evoluční teorie řadubílých míst, nelze ji zavrhovat a prohlašovat za nevědeckou aneboprotikřesťanskou! (LV)

- Nevycházím z údivu... jako bezvěrec jsem netušila,že kněží řeší takovéhle věci (pardon, ale místy je to opravdulegrační). Ale každopádně nejvíc mne překvapují navrhovaná řešení -o co vlastně v té víře jde? obklopit se omezujícími pravidly amísto prožívání něčeho příjemného se bát hněvu pána Boga? no, nenídivu, že se mladí do kostelů nehrnou... (hanka)

- Máme (manželský pár 20 let spolu žijící) s PPRdlouholetou zkušenost. Špatnou zkušenost. Chápu, že někomu PPR můžei vyhovovat. Jestli se ale někdo tváří, že to je jediná metoda a žeje univerzálně použitelná, popř. že je Bohem daná, tak klame. A toje problém jak Ligy pár páru, tak Prolife. Co se týká výběru metody- jistě je dobré vyhnout se abortivním. (Josef)

- Přesně vyjádřil to co jako katoličtí křesťanéžijící v manželství (máme tři děti) prožíváme a pociťujeme. Metodunemůžeme nazvat "přirozenou" také z toho důvodu, že může znamenatči znamená pronikavý zásah do psychiky člověka, a to odhlížím odponižující nutnosti neustálého sebepozorování ženy. Člověkjednoduše není stroj (a v této citlivé a intimní sféře lidskéhoživota to platí obzvlášť), aby prožíval intimní spojení na povel,jak to káže PPR. (...) Vyvstávají slova Pána Ježíše farizeům o"nakládání větších břemen, než by sami mohli unést". (Jan a EditaKramolišovi)

- (...) Jsem metodám PPR (řekněme jako nejméně"škodlivým") nakloněna a ráda bych i podle nich žila. Problém všaktkví v tom, že metoda předpokládá, že dochází k určitému normálnímustřídání plodných a neplodných období (ve vzorových kalendáříchtrvá plodné období obvykle jen 10 až 12 dnů). V mém případě (jistěnení ojedinělý) však plodné období trvá zhruba 30 dnů (pominusamozřejmý fakt, že nelze určit, jak dlouho přesně, resp. lze tourčit až po několika dalších dnech zpětně). Máme tedy pouze dvěmožnosti, buď se plně oddat love-making a baby-making a nicneplánovat (zde ale narážíme na obecná doporučení nemít děti úplněhned po svatbě), anebo mít oddělené ložnice... Ačkoli se domnívám,že určitá manželská zdrženlivost je pro pár prospěšná, obávám se,že zdrženlivost (pokud se dá tento pojem ještě vůbec použít)překračující pravidelně měsíc by mohla být velmi škodlivá.(veronika)

- Tak teď vážně přemýšlím, zda jsem na katolickýchstránkách. Nepřekvapuje mě, že se lidé patlou naprosto ve všem a žesi hrají se slovíčky. Dobrá, na všechno existuje ať už kladný nebozáporný názor. Je na nás, jaký si vybereme. A to se týká i PPR. OK.Udělejme z přirozenosti nepřirozenost a naopak a zůstane nám světplný chaosu. Dělejme si ze všeho svobodu a zůstaneme spoutáni svýmipředstavami o svobodě. Jinými slovy v zajetí. My katolíci nebospíše křesťani žijme si podle svého svědomí, jednou skončímevšichni před tváří Pána Ježíše, a tam si to budeme muset obkecat, ane na internetových stránkách. Tak se zabývejme spíše tím, jak mocmilujeme ať už manžela, manželku, děti nebo PPR anebo svénepřátele, a to ostatní k nám přijde se svou přirozeností.(alča)

- (...) Tato docela přísná pravidla mohou mladé lidiodvést dál od církve, mohou se jim zdát být velmi tvrdá, mohou vnich již dopředu vyvolávat nejistotu, zda jednou v manželskémživotě obstojí, zda to zvládnou. Člověk přece nemůže žít vmanželství se stálým pocitem, že musí něco dokázat, že musí něcozvládnout, že každá chyba je jeho selháním, zklamáním, nemůže žítve stálých výčitkách. Vždyť intimní život je sám o sobě tak křehký,tak zranitelný, je pro obě strany náročný na prokázání pochopení,taktu, ohledů, že jakékoliv "výčitky ze selhání" ho musí nutněnarušovat. Je dobře, vážený pane Vácho, že jste článek zveřejnilKéž by se na otázky antikoncepce v manželském životě, životarozvedených, a ostatní choulostivá a bolestivá témata svedladiskuse i na těch nejvyšších místech. Děkuji. (Rosnička)

Action by Churches Together (ACT) byl založen Světovou Luterskou Federací a Světovou Radou církví v Ženevě v srpnu 1995.

ACT je mezinárodní (celosvětová) síť členských církví SRC a SLF a jejich spřízněných organizací, které se zabývají humanitární pomocí. Sama o sobě říká: "Jako členové ACTu jsme si vědomi faktu, že humanitární pomoc není jen bezprostřední odpovědí na potřeby lidí, ale zahrnuje v sobě také prevenci a předcházení katastrof. Naším zájmem jsou tudíž i obrana míru ve světě, smíření, advokacie a komunikace. Pomáháme všem v duchu křesťanství všem lidem bez ohledu na rasovou a ná­rodnostní příslušnost, pohlaví, vyznání, etnického původu nebo politické orientace."

Adresa a kontakt: Ecumenical Centre, 150, Route de Ferney, P.O. Box 2100, CH -1211 Geneva 2, Švýcarsko, http://www.act-intl.org

Členstvo

V současné době prochází ACT složitým procesem přetváření své vlastní struktury, a tím i členské základny. Všechny organizace, církve, které byly členy ACTu do roku 2003, musely projít procesem "obnoveného přijetí", aby se dále mohly podílet na práci v ACTu. Tento proces byl dvoukolový. V prvním kole musela každá organizace požádat znovu o členství v ACTu. Pokud její přihláška byla přijata a bylo potvrzeno jejíprozatímní členství v ACT, podstoupila se tato žádost Výkonnémuvýboru ACTu, který s konečnou platností rozhodne opřijetí/nepřijetí organizace za člena ACT. ERC bylo v září 2004 prozatímní členství potvrzeno. O plném členství se bude rozhodovat během první poloviny roku 2005 při zasedání Executive Committee ACTu.

Vztah k ERC v ČR

ERC v ČR spolupracovala s ACTem prostřednictvím své Komise pro nepředvídatelné události (KPNU) především při povodních v roce 1997. Finanční pomoc, kterou jsme od ACTu obdrželi, byla rozdělena mezi humanitární organizace členských církví ERC v ČR (Diakonie, Filantropie apod.). Při povodních v roce 2002 obdržely členské církve, respektive jejich humanitární organizace, opět finanční dotaci, která ale nebyla rozdělována přes ERC, protože v této době již KPNU nebyla funkční, ale přímo na konta jednotlivých členských církví ACTu. Tyto zkušenosti, které ukázaly určitou nejednotnost v postupu s nakládáním peněz (což bylo podloženo audity a tyto náznaky se objevily i v celkovém hodnocení, které ACT po skončení katastrof vždy vyžaduje), přiměly zástupce Diakonií, Filantropie aj. k obnovení spolupráce v rámci ERC v ČR - na půdě Ekumenické humanitární komise (EHK). Ta v současné době pracuje na vypracování statutu komise, ve kterém by byly zahrnuty i postupy, jak případnou finanční podporu rozdělovat.

Zaměření (způsob práce)

ACT není humanitární organizací jako takovou. Svou činnost vyvíjí prostřednictvím svých členských církví a humanitárních organizací a pomoc "pouze" koordinuje. Základním principem pro práci ACTu je princip solidarity. ACT se snaží od svých donátorů získat peníze pro pomoc v různých částech světa, kde naopak pracují humanitární organizace, které ke své činnosti potřebují finanční krytí. Členství v ACTu tedy může být dvojí: "dárcovské" (dáváte finanční prostředky k dispozici) a "realizační"(čerpáte finanční prostředky na pomoc v postižených oblastech). Úkol ACTu je pak koordinace. Uvedu to na příkladu povodní v ČR:

Po vypuknutí povodní v roce 2002 si členské církve ACTu z ČR (které měly status realizátora projektů) požádaly o finanční pomoc prostřednictvím tzv. "appeal" - žádosti.  V ní uvedly rozsah škod, na co prostředky hodlají využít apod. (k žádosti jsou vyžadovány i fotografie a jiný dokumentační materiál). Žádost poslaly do Ženevy, kde tzv. "appeal officer" - referent pro žádosti, zažádal donátory o pokrytí finančních požadavků církví z ČR.

Jak se podaří finanční požadavky pokrýt, závisí na mnoha faktorech. Někdy se podaří splnit požadavky humanitárních organizací téměř plně (jako např. v případě povodní vroce 2002 v ČR), jindy třeba jen z poloviny...

Organizační struktura

ACT je řízen Valným shromážděním/Komisí ACTu pro mimořádné události, které má 30 členů a schází se jednou ročně, aby jednala o práci, struktuře a dalším směřování ACTu. Sedm členů Valného shromáždění tvoří Výkonný výbor ACTu. Ti se scházejí několikrát ročně a jsou odpovědní za správné provedení úkolů, které vytyčilo Valné shromáždění. Výkonným orgánem ACTu je tzv. Coordinating Office (koordinační úřad), který je veden ředitelemACTu a pracují zde referenti pro žádosti, tiskové oddělení atd.

Vztah k dalším ekumenickým organizacím

ACT je ekumenickou organizací už ze své podstaty. Pro svou specifičnost ale více spolupracuje s místními ekumenickými organizacemi, se kterými se snaží udržovat úzké kontakty. Své sídlo má rovněž v Ekumenickém centu v Ženevě, což nabízí nebývalé možnosti pro rozvíjení ekumenických vztahů se všemi velkými ekumenickými organizacemi i konfesními svazy.

Veronika Handová

Vy, kteří sem vstupujete,/ smiřte se - /otec se synem,/ manžel se ženou,/ věřící s tím, kdo věřit nemůže /křesťan se svým odloučeným bratrem (RogerSchutz, nápis před vchodem do chrámu Smíření v Taizé)

Roger Schutz - představenýprotestantského kláštera Taizé, byl pozván papežem Janem XXIII. naII. vatikánský koncil jako pozorovatel. Když slyšel v chrámě sv.Petra, jak shromáždění katoličtí biskupové prohlašují, že obnoveníplné jednoty mezi všemi křesťany je jedním z hlavních cílů II.vatikánského koncilu (dekret Unitas redintegratio 1), byla tatojednota praktickou skutečností jen na jediném místě na světě: vjeho klášteře, píše Štěpán Trochta ve své předmluvě ke knize RogeraSchutze Žít dnešek s Bohem.

Zakladatel a převor ekumenické komunity vTaizé, vlastním jménem Roger Louis Schutz-Marsauche, se narodil vroce 1915 ve Švýcarsku. Na jeho život a spiritualitu měla kromějeho rodičů velký vliv i babička. O své matce Amélii napsal:"Požadovala po nás, abychom byli ve svých životech autentičtí apravdomluvní." O svém otci, protestantském duchovním, Roger píše:"Jsem si jistý, že můj otec byl v srdci mystikem. Úplně brzo ránose odcházel sám modlit do kostela. Jednou, když mi bylo asidvanáct, viděl jsem ho jít do katolického kostela, aby se tammodlil."

Od mládí si Roger uvědomoval rozdíly meziprotestantismem a katolicismem, ale byl svými rodiči povzbuzován,aby je přehlížel. Traduje se, že když studoval na střední škole vblízkém městě, jeho rodiče mu schválně vybrali podnájem v katolickérodině, protože katolická rodina potřebovala příjmy z nájmu.

Roger si velice vážil své babičky z matčinystrany. Během první světové války ovdověla a žila v severníFrancii. Její tři synové bojovali ve válce. I když zde bylonebezpečí bombardování, trvala na tom, že zůstane ve svém domě, abymohla přijímat uprchlíky, staré lidi, děti i těhotné ženy hledajícíútočiště, kde by porodily. Zůstala v domě až do poslední chvíle,kdy všichni ostatní již byli nuceni uprchnout. Velmi hlubocetoužila to tom, aby už nikdo znovu nezažil to, co prožila ona.Vyprávěla, že rozdělení křesťané se v Evropě zabíjeli, místo aby seusmířili a snažili se zabránit nové válce. Aby nějak vykročila kvzájemnému usmíření křesťanů, docházela (ač žena protestantskéhopastora) na bohoslužby do katolického kostela.

A tak život bratra Rogera poznamenávajíotevřenost, zdrženlivost a svoboda týkající se rozdělení křesťanů,a také dva významné postoje jeho babičky: ujímání se lidí, s nimižspolečnost zachází nejhůře, a usmiřování se s katolictvím.

Navzdory prostředí, ve kterém vyrůstal, zažilRoger, stejně jako mnoho našich mladých lidí, ve svém dospíváníkrizi víry, kterou se mu modlitbami, studiem, a přemýšlenímpodařilo překonat. V té době se zotavoval z tuberkulózy. Když mubylo dvacet, začal Roger studovat teologii na universitě vLausanne. Během těchto let se stal presidentem Studentskékřesťanské federace a začal neúnavně organizovat modlitební setkánía semináře nad Písmem. Bylo to během posledního roku v Lausanne,kdy Rogerův sen začal v jeho mysli a srdci získávat tvar.

Projekt klášterní komunity, jejíž každodenníživot by byl založen na jednoduchosti a laskavosti, a která by seplně orientovala na usmíření, v sobě nosil několik let. OpustilŠvýcarsko a usadil se ve Francii. Při hledání vhodného domu přišeldo Cluny, jehož klášterní historii znal. Blízko Cluny objevil vmalé vesničce Taizé (ležící jen dva km od demarkační čáry, kteráoddělovala obsazenou Francii od svobodné) dům na prodej. Setkal sezde se starou ženou, s níž hovořil o svých plánech, a ona mu řekla"Zůstaňte zde, jsme tak opuštění."

Zůstal. V letech 1940-1942 žil v novém domě apřijímal všechny, kdo potřebovali pomoc, zejména židovskéuprchlíky. Modlil se v malém kostelíku tak, jako se koná od té dobymodlitba celé komunity dodnes. V té době přepadlo gestapo jeho dům,několikrát jej prohledávalo, a to jej přinutilo na konci roku 1942odcestovat z Francie a zůstat za hranicemi až do konce roku 1944.Když se v roce 1944 vrátil do Taizé, doprovázeli ho již první třibratři. V roce 1949 jich už bylo sedm a rozhodli se přijmoutceloživotní řádové sliby: celibátu, přijetí služby přestaveného aspolečného sdílení hmotných i duchovních statků. Bratr Roger sestal představeným tohoto společenství.

V roce 1952 napsal první verzi "řeholníchpravidel Taizé," která v dalších letech několikrát upravoval.Pravidla komunity z Taize se týkají např. modlitby, jídla ("každéspolečné jídlo má být agapé, kde se uskutečňuje naše bratrská láskaa radostí a prostým srdcem. Mlčení při jídle přináší osvěžení přiúnavě nebo společenství v modlitbě za druha, jenž se mnou jí tentýžchléb") pořádku, radost, prostoty, milosrdenství, celibátu,společenství všech statků, vyslaných bratří a vztahu k hostím.Připomeňme si některé z jeho myšlenek:

Přijetí principu autority

V řeholní společnosti odpovídá principautority praktické potřebě jednoty. "Bez jednoty není naděje, žebudeme Kristu Ježíši sloužit s odvahou a cele. Individualismus jinarušuje a zdržuje ji na její cestě." (Pravidlo z Taizé)

V knize Žít dnešek s Bohem k tomu píše: Jakýmprávem rozhoduje v řeholní společnosti jeden člověk? Právemautority slova Božího. Autorita není donucovací prostředek. Kdo jíbyl pověřen, ať se úporně brání tajné ctižádosti, která vedenepozorovaně k touze ovlivňovat duše a zmocňovat se jich. Člověkpověřený autoritou má jednu úlohu: umenšovat se, aby Kristus tímvíce rostl ve všech, kdo jsou mu svěřeni.

V pasáži věnované službě

Naše služba má dvě podoby: kontemplaci aakci. Kdyby naše povolání bylo čistě kontemplativní, kladli bychomhlavní důraz na modlitbu, jako se to dělalo v církvi celá staletí,a nemuseli bychom se starat o osudy dnešního lidstva. Protože všakjsme puzeni, abychom se zároveň cele zapojili do života současnýchlidí, usměrnili jsme svůj život na takřka "sportovní" formuduchovního života, že totiž vše lidské chceme přenést do úrovněkřesťanské. Držíme se tedy linie, kterou vyznačil už svatý Pavel:"Já tedy běžím ne jako bez cíle, bojuji ne tak, jako bych dávalrány do prázdna. Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, kdyžkážu jiným, sám neselhal." (1Kor 9, 26­27). Existuje-li v Taizénějaký speciální duchovní život, je to jen vůle běžet podle Pavlovyrady. Běžet společně, ne osamoceně. To znamená, že individuálníspásu hledáme jen proto, abychom usilovali o spásu všech. Sílu ktomu čerpáme z pokladu modliteb všech věků. Modlitba nássjednocuje, ať jsme kdekoliv, ráno v poledne a večer. Je kostrounašeho společného života. Pudí nás do světa, abychom tam vydalisvědectví o radosti a lásce Kristově."

Téměř o dvacet let později přichází dokomunity první římskokatolický bratr. Brzy poté se ke komunitěpřipojuje římskokatolický kněz otec Marcel s povzbuzením aschválením svého biskupa. Nyní se dřívější sen stal realitou - světzískal první pravdivě ekumenické společenství.

Bratr Roger v některých obdobích žije stejnějako někteří z bratří na místech, kde se lidstvo potýká sobzvláštními nesnázemi. Žil v Kalkatě, po převratu v Chile, voblasti sahelu postižené dlouhodobým suchem apod.

Roku 1970 ohlásil bratr Roger tzv. koncilmladých lidí, jehož hlavní shromáždění se konalo v roce 1974.Koncem sedmdesátých let koncil přechází v pouť smíření.

V roce 1982 bratr Roger navrhuje při návštěvěLibanonu mladým i méně mladým lidem, aby se vydali na pouť důvěryna Zemi. Tato pouť podněcuje k tomu, aby se všichni stali nositelismíření v církvi a důvěry na Zemi, aby se angažovali a nasazovali vmístě svého bydliště, ve svém městě či vesnici, ve své farnosti, ato napříč generacemi až po nejstarší lidi. K pokračování této poutipíše bratr Roger každý rok zvláštní dopis, často z místa chudoby asoužení, kde nějaký čas předtím žil. Tento dopis se překládá dotřiceti jazyků, a slouží pak po celý rok jako základní text promeditaci

V roce 1974 byla bratru Rogerovi udělenaTempltonova cena, kterou rok předtím převzala matka Tereza. Peněžníčástku s ní spojenou věnoval nemajetným mladým lidem, aby se mohlivzájemně setkat. Téhož roku byla na tento účel věnována i německáMírová cena. V roce 1988 převzal bratr Roger cenu UNESCO za výchovuk míru a v roce 1989 mezinárodní cenu Karla Velikého.

Taizé přijímá mladé lidi ve stále většímpočtu. Je znamením usmíření mezi rozdělenými křesťany, aby sekřesťané stali jakýmsi kvasem usmiřování mezi lidmi, nositelidůvěry mezi nimi a šiřiteli pokoje na Zemi.

Nové knihy

Jiří Hanuš vydal kromobyčejně užitečnouknížku s dlouhým názvem: Malý slovník osobností českéhokatolicismu 20. století s antologií textů. Obsahuje předněkrátké portréty mnoha set osobností z okruhu katolické církve, apotom na asi sto dvaceti stranách čítanku nějakých třicetireprezetativních textů z dějin moderního českého katolicismu: odmodernistických vzpomínek Karla Dostála-Lutinova ("církevzpívající" přelomu 19. a 20. století) přes Mádrovo prorocké Slovo otéto době z časů nejtužšího stalinismu až po Halíkovy myšlenky oobnově církve z počátku devadesátých let. Pokud autor v úvoduskromně píše, že jde o doplnění jiné jeho práce, Tradice českéhokatolicismu ve 20. století, která vychází paralelně, tak je třebavědět, že tento doplněk má nesmírnou dokumentační hodnotu sám osobě. Jak slovníkové medailony především méně známých osobností,tak dobře připravená čítanka textů zde opravdu citelně chyběly.

Protože jde o pionýrskou práci, najdemepravděpodobně snadno jména dalších osobností, které by mohly čidokonce měly být zařazeny. Autor slovníku si toho je vědom a vpřípadě, že by došlo k druhému vydání, by prý zařazení dalšíchhesel rád zvážil. Záleží ovšem i na čtenářích, aby mu posílali -třeba na adresu či e-mail nakladatelství CDK Brno, kde kniha vyšla- své náměty, včetně pokud možno spolehlivých údajů o navrhovanýchosobách.

A ještě malé přání: Kéž by se našel někdo,kdo by vypracoval paralelní slovník osobností českéhone-katolicismu, pokud možno rovněž s antologií textů. Nelze tochtít po samotném Jiřím Hanušovi; ne že by mu snad chyběla erudicenebo ekumenický zájem, ale spíše bychom se neodvažovali po němpožadovat tolik jeho cenného času. Ale potřeba zde je a krásné tématřeba pro některého doktoranda historie či teologie také.

Další kniha je rovněž z nakladatelství CDK:sborník Autorita v abrahamských náboženstvích (editory jsou PetrFiala, Jiří Hanuš a Jan Vybíral) přináší celkem osm esejů stematikou autority v judaismu, křesťanství a islámu. ČtenářeGetseman možná bude zajímat, že jeden z příspěvků je z peraJaroslava Vokouna, našeho bývalého šéfredaktora. V zajímavém textunazvaném Problém autority v ekumenickém dialogu mimo jiné píše:"Autorita v tomto světě nebude nikdy ideální, klást ideálnípožadavky proto znamená blokovat ekumenismus. Protože jednota jesama o sobě hodnotou, stačilo by v praxi, aby výkon ekumenickéautority nebyl horší než výkon autority v dosud rozdělenýchcírkvích. Ani to ovšem není malý požadavek (...)."

V čem spočívá vědeckost teologie a s jakýmimetodami pracuje? Jak skloubit křesťanskou víru ve zjevení sotevřeností k mezináboženskému dialogu? Jak se bránit ideologickémuchápání autority? To jsou jen některé z otázek, na které hledáodpověď Ivana Noble ve své knize Po Božích stopách spodtitulem Teologie jako interpretace náboženské zkušenosti(opět nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury vBrně). Práce vyrostla z přednášek Úvodu do teologického myšlení nabakalářském studijním programu Teologie křesťanských tradic naEvangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. V rámci tohotopředmětu se autorka již deset let snaží uvádět do problémů teologiestudenty ve věku 20 až 75 let z různých křesťanských tradic a srozmanitým vzděláním v různých oborech. Z této skutečnosti jezřejmé, komu všemu je kniha určena. Tedy všem zájemcům, kteříchtějí lépe vnímat pluralitu různých tradic a porozumět základnímrysům katolické, pravoslavné a protestantské teologie.

Teologie je představena jako reflexe dialogus Bohem v rámci křesťanských tradic, které o Bohu vydávajísvědectví. Autorka hned v předmluvě uvádí meze, které má teologiekoncipovaná jako ekumenická disciplína: Nesmí se stát aniideologií propagující křesťanskou uniformitu, ani synkretistickýmsystémem zakládajícím "nad-církev", ani jakoukoliv jinoualternativou vůči zápasu o osvobozující zvěst evangelia v těchcírkvích, do kterých patříme.

Přestože kniha považuje náboženskou zkušenostza výchozí bod teologie, je jí věnována až poslední kapitola.Nejprve jsou zařazeny čtyři kapitoly věnované teologickým metodám(v minulosti i současnosti), skutečnosti zjevení, problému autoritya kontextu teologie (dějiny a kultura). V každé kapitole je výkladsystematicky rozdělen na reflexi biblických přístupů k tématu, potépředstavení vybraných postav z dějin a nakonec na současnoudiskusi. Čtenář tak má možnost se setkat s filozofy a teology,např. Augustinem, Řehořem z Nyssy, Tomášem Akvinským, Ignácem zLoyoly, F. Schleiermacherem, G. Tyrrellem, E. Husserlem, M.Heideggerem, P. Tillichem, P. Evdokimovem, H. Küngem a celou řadoudalších. Detailní obsah částečně nahrazuje chybějící rejstřík.Říkal jsem si, že by se k takto pojaté studijní příručce hodil iseznam osob a přehled základních filozofických a teologickýchsměrů. Ten by však, díky autorčině širokému záběru, vydal nasamostatnou publikaci. Je třeba ocenit také rozsáhlý poznámkovýaparát, který zvídavým zájemcům umožňuje prohloubit si znalostiuvedených přístupů dalším studiem literatury (jen v několika málopřípadech se neodkazuje na české překlady, jsou-li kdispozici).

Na závěr bych rád zdůraznil jeden důležitýaspekt studia teologie, zmíněný v souvislosti s požadavkemvědeckosti teologie, který se prolíná celou knihou: Člověk,který nemá žádnou zkušenost se zakotvením, které dává víra, sotevřeností budoucnosti, již otvírá naděje, a s obdarováním i svydaností sebe sama Bohu i bližnímu, kterou vyžaduje láska, setěžko může zabývat teologií. Bude mít vždy k dispozici jenmateriál, kterému se bude učit rozumět z vnějšku, aniž by měl klíčk jeho vnitřnímu smyslu. Snad se z něj může stát religionista, aletěžko teolog.

Nad slavnou knihou Sørena KierkegaardaOkamžik, kterou vydalo nakladatelství Kalich, lze skutečněváhat, zda ji vůbec křesťanům doporučovat k četbě anebo naopak zdajim říci, aby si ji postavili hned vedle bible. Autorovo bořitelskénadšení, s nímž odhaluje vnitřní prázdnotu toho, co se v jeho doběvydávalo za křesťanství, totiž zřejmě přesahuje jeho schopnostistavitelské, které by vybudovaly křesťanství obnovené a lepší.

Asi právem budeme k chatrnému a krajněnedokonalému křesťanství obyčejných lidí shovívavější nežmaximalista Kierkegaard. Přesto bychom neměli přeslechnoutnaléhavost jeho prorockého hlasu proti zavedené církevní byrokraciia jejím náboženským kejklům, jen chabě skrývajícím zcela pozemskouchtivost majetku a moci: Nelze žít z ničeho. To slýcháme často,zvláště od kněží. - A právě kněží dovedou umělecký kousek:křesťanství vůbec není - a oni z něho přece žijí.

Dále bychom rádi upozornili na dvě publikacenakladatelství Eman:

První z nich je kniha amerického teologa,autora děl ze systematické teologie, etiky, historické teologie ahermeneutiky Johna Howarda Yodera, který byl známým iniciátorem aaktivistou rozhovorů o nenásilí a ekumenického a mezináboženskéhodialogu. Jeho kniha Ježíšova politika s podtitulemVicit agnus noster - cesta kříže a jejíspolečenský dosah klade otázku, do jaké míry tvoří Ježíšův zjev icelý příběh evangelia včetně smrti a zmrtvýchvstání normativnízáklady křesťanské etiky. Autor sám charakterizuje obsah knihy takéjako pokus o základní biblickou hermeneutiku, která by poznatkyze specificky biblického pohledu na svět postulovaného někdy jako"biblický realismus" aplikovala v oblasti pospolitého křesťanskéhoživota.

Druhá kniha je z pera známého nizozemskéhoteologa Kornelise Heiko Miskotte a nese název Edda a Tóra.Ačkoliv spatřila světlo světa již před více než šedesáti lety, jejejí obsah aktuální i dnes. Jde o esejisticky laděné reflexesrovnání Starého zákona a germánské mytologie. Práce byla napsaná vdobě vrcholící moci nacismu v Německu a v předvečer jeho expanze docelé Evropy a je podivuhodně ozvučná uprostřed rozmanitostisoučasných duchovních proudů. Je slovem teologa hluboce ukotvenéhov hebrejských Písmech, který vede zaujatý rozhovor se současnou(tehdy i nyní) kulturou.

M. Prudký v předmluvě k českému vydání mj.píše: "To neznamená, že kniha má jen mít čestné místo v archivu anemá co říci dnešku. ... Miskotteho jasnozřivé varování předtotalitárními rysy náboženských podkladů konkrétní moderníideologie může být nejen učebnicí kritického myšlení, ale ivýchodiskem vždy nově aktuálního rozhovoru oduchovních (ideových) kořenech současného pojetí člověka a jehoúdělu..."

Připravili Ondřej Bastl, Jan Spousta a MartinVaňáč

Seminář pořádanýInstitutem ekumenických studií v Praze se uskuteční ve dnech 27. a28. května 2005 v prostorách Institutu, Praha 2, Vyšehradská 41(naproti Botanické zahradě). Hlavním hostem semináře bude emeritníprofesor bonnské univerzity Hans Jorissen. Aktualizovaný programnajdete na webových stránkách na adrese http://www.iespraha.cz.

Program semináře:

Pátek 27. května 2005

16:45 káva, čaj

17:00 Hans Jorissen: Eucharistie - svátostjednoty

18:30 diskuse k přednášce

19:00 liturgie

20:00 občerstvení

Sobota 28. května 2005

8:50 káva, čaj

9:00 Ivana Noble: Eucharistie v diskusi mezikřesťanským Východem a Západem

9:45 host: Eucharistie v protestantské tradici

10:30 panelová diskuse na téma: Eucharistie -rozděluje nebo sjednocuje?

12:00 oběd

13:30 seminární skupiny

15:00 závěr + reflexe semináře