164 - září 2005

autor: 

 

Včela medonosná (Apis mellifera)

Včely a med

Jan měl na sobě šat z velbloudí srsti, ko­že­ný pás kolem boků a potravou mu byly kobylky a med divokých včel (Mt 3,4).

Včela medonosná (Apis mellifera) patří k řá­du blanokřídlých (Hymenoptera), který čítá asi 100 000 druhů včetně čmeláků a vos.

Rod Apis zahrnuje výhradně zástupce žijící v sociálním společenství tvořeném královnou, dělnicemi a trubci. Centrem života včelstva je krá­lovna, o kterou pečují dělnice. Ty zastávají ve­škerou práci od péče o nové potomstvo až po sběr pylu a nektaru.

Ve světovém rozšíření rodu Apis lze rozlišit včelu medonosnou (Apismellifera), včelu indickou (Apiscerana), včelu zlatou (Apisdorsata) a včelu květní (Apisflorea). Tyto včely se liší svou velikostí. Největší je včela zlatá (tělo dělnice je dlouhé 16 až 17 mm), nejmenší včela květní se 7 až 8 mm; včela medonosná (9 až 13 mm) a včela indická (8 až 11 m) jsou uprostřed. Areály rozšíření těchto čtyř druhů včel rodu Apis jsou různé: včela zlatá a květná žijí v Indii a na sousedních ostrovech; včela indická je rozaířena na asijské pevnině a přileh­lých ostrovech. Včela medonosná je rozšířena v současné době po celém světě.

O včele medonosné nelze hovořit jako o do­mácím zvířeti v běžném smyslu slova. Nebyla nikdy domestikována, i když zároveň existují různá plemena této včely např. včela kraňská, včela holandská, italská včela (vlaaka). Člověk však brzy pochopil, že divoké včely žijící původně v dutých stromech, výklencích skal a jiných chráněných dutinách, mu mohou přinášet užitek.

V kulturních centrech Středního východu, v suchých, horkých oblastech bez lesních porostů, se včely pravděpodobně bez zásahu člo­věka usazovaly v hliněných hrncích. Takové ná­doby pocházejí již z doby 5 000 let př. Kr. Ještě dnes se místo úlů používají v Izraeli a Libanonu. Při vybírání medu se víko nádoby dá zvednout.

Jeden z prvních, kdo se podrobně zabýval studiem včel, byl Aristoteles (384-322 př. Kr.). Domníval se, že včely pocházejí z mrtvých býků. Víno a med, čisté nebo smíchané, byly ve starém Řecku považovány za univerzální lék.

Řeč o produktu včel, medu, je i v bibli. Ve druhé knize Mojžíaově (Ex 3,8) je uvedeno, že Bůh přivede svůj lid do země, která bude oplývat mlékem a medem. V Izraeli bylo vče­lařství předmětem výnosného obchodu s oko­lními zeměmi (Gn 43,11; Ez 27,17). O způsobu včelařství bible podává málo zpráv. Podle Iz 7,18 bylo zvykem vylákat včely před vybráním medu z úlu hvízdáním. Zajímavé je, že med se nesměl používat při obětech (Lv 2,11), i když patřil mezi produkty, které podléhaly nařízení o odvádění desátků (Lv 2, 12). Důvod byl snad v tom, že snadno kvasí, nebo že sloužil při pohanských obětech. Med byl také obrazem Božích soudů (Ž 19,11) a výmluvnosti Boží (Ž 119,103). Med di­vo­kých včel byl potravou chudých a nomádů (Mt 3,4; Mk 1,6).

(ZaL)

 

 

Dvě smutné zprávy

autor: 

Prázdniny přinesly po náboženské stránce dvě neveselé zprávy, kterým se věnují i dva hlavní příspěvky tohoto čísla Getseman, Vaňáčův a Murínův. Jakási pomatená osoba zabila bratra Rogera z Taizé, a pan kardinál Vlk oznámil televizním divákům ukončení plenárního sněmu místní katolické církve s tím, že na jeho základě bychom se my katolíci měli například angažovat ve stavbě septiků.

Obě ztráty mají polehčující okolnosti: První spočívá v tom, že milý bratr Roger i náš sněm trpěli sešlostí pokročilým věkem, nic zásadně nového se od nich už nedalo čekat a jejich odchod vlastně nebyl překvapivý.

Druhou společnou polehčující okolností je, že Rogerova vražednice i pan kardinál podle všeho v příslušnou chvíli tak úplně nevěděli, co dělají, a nelze je tedy snad ani činit plně odpovědnými: chvilkové zatmění mysli se může přihodit každému.

A konečně třetí polehčující  okolností je, že bratr Roger i sněm dostali své nástupce: Po Rogerovi přichází bratr Alois, kterého jsem poznal jako dobrého a schopného muže, když jsem mu před patnácti lety svou malou troškou vypomáhal při organizaci pražského setkání mládeže. A po sněmu nastoupí úřední proces, během něhož naše biskupská konference dopiluje přesné znění závěrečného dokumentu, nechá ho schválit ve Vatikánu a nakonec slavnostně vyhlásí.

Přes tyto polehčující okolnosti cítím smutek - a především obavu. Významné události mívají i svůj symbolický obsah; kromě toho, co jsou samy o sobě, mohou zrcadlit i celé světy kolem sebe.

Tak zemřel-li bratr Roger, můžeme se ptát: Zemřel jen on sám - anebo odešla celá jedna etapa protestantsko-katolických vztahů, etapa vzájemného poznávání, sbližování a inspirace, etapa nadějí na sjednocení? Bratr Roger ji prožil celou od jejích nepatrných začátků za války a po válce přes vrcholné období v šedesátých a sedmdesátých letech až po dnešnípodzim ekumenismu, kdy se zdá, jako by se církve alespoň na svých oficiálních úrovních opět spíše vzdalovaly.

Taizé nezanikne a nezaniknou tisíce míst po celém světě, kde se katolíci a evangelíci rozhodli konfesní zášť nahradit pocitem sounáležitosti a duchem spolupráce. Ale jak se bránit lhostejnosti a jak pocitu, že jsme dospěli nakonec cesty tím, že jsme vykonali maximum možného?

A skončil-li sněm katolické církve prakticky bez duchovního ovoce, bez návrhů organizačních reforem, bez čehokoli pro většinu lidí zapamatovatelného a uchopitelného - není to znamení, že celá naše místní katolická církev je zablokovaná, vyschlá, neplodná a neschopná sebereflexe? Že komunikace mezi vedením a řadovým člen­stvem příliš nefunguje, zrovna tak jako komunikace mezi církví a celou společností?

Sněm měl i svá pozitiva. Především dal leckde impuls k diskusi na místní úrovni, jakkoli mohlo být pro účastníky takzvaných sněmovních kroužků velice frustrující, když se dozvěděli, že jimi vypracované příspěvky zpravidla končí někde v šuplíku. Celkové vyznění sněmu je však víc než rozpačité.

Můj sen: Kéž by se našel někdo, kdo by zahájil skutečný poradní proces mezi křesťany naší země o situaci našeho křesťanství a našich církví.

Zatím však pojďme budovat septiky.

Odbytý sněm české římskokatolické církve

"Tak to máme za sebou a ani to moc nebolelo", mohou si říci naši hierarchové o tzv. plenárním sněmu. Možná se při podzimní návštěvě ad limina dočkají ve Vati­kánu i pochvaly. Vždyť se přesně drželi pokynů, které zdůraznil státní sekretář Angelo Sodano ve svém dopise z října 1996, kterým "Svatý stolec tuto akci schválil". Podle Sodana je třeba věnovat velkou pozornost složení sněmu ("aby se nestalo, že se vymkne z rukou biskupů"), zajistit "obezřetně vybrané lidi" a poskytnout jim potřeb­nou svobodu projevu.

Mediální selhání

Skutečný přínos sněmu ukáže čas. Z celé akce a jejího výsledku však mám pocit, že šlo o plýtvání časem, energií i financemi, které mohly být využity smysluplněji. Stejný výsledek by zřejmě přineslo rozšířené zasedání České biskupské konference. Uvedu jen několik postřehů, které mě k tomuto přesvědčení vedou.

V první řadě je to neschopnost stručné a jasné mediální prezentace výsledků sněmu. Je obtížné zjistit, proč byl sněm historickou událostí v životě církve nebo "otev­ře­ním nové kapitoly v dějinách spásy našeho národa". Nešťastný byl výrok předsedy sněmu, který jako příklad angažovanosti křesťanů ve společnosti uvedl stavbu septiků, čímž připomenul socialistické "akce Z". Mnoho neříká ani informace o "atmosféře společenství a opravdové rodiny v církvi". Je skutečně posláním takové akce umožnit hierarchům zážitek ze "společenství Božího lidu"? Téma sněmu "uskutečnění závěrů II. vatikánského koncilu" zase připomíná zprávy ze sjezdů z doby před rokem 1989 a vzhledem k dnešním rozporuplným interpretacím tohoto koncilu ani o náplni sněmu mnoho neřekne. Na místě je tedy otázka, zda skutečně nějaké ústřední téma sněmu existovalo. Což nejsme ani za 15 let schopni vybrat několik důležitých témat a oblastí, kde by mohla být církev užitečná? Nebo je církev již natolik polarizovaná, že se nemůže na těchto prioritách shodnout?

Přečte si někdo dokument sněmu?

Zájemci o podrobnější informace jsou odkázáni na sněmovní dokument s názvem Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě. Zatím je k dispozici pouze jeho pracovní verze, která byla připomínkována na sněmu. Na internetu jsou sice dostupné pozměňovací návrhy, ale nezjistíme, které změny byly přijaty a které odmítnuty. Navíc takto upravený dokument ještě čeká "redakční úprava" a schvalovací proces ve Vatikánu. Zajímavé je, že podle řady účastníků sněmu tento dokument o 132 stranách bude číst jen málo lidí. Nebylo tedy ztrátou času věnovat dokumentu tolik času, ať už v expertních skupinkách nebo během sněmovních jednání?

Samotný dokument vzbuzuje řadu pochybností. Nevím, proč bylo rozhodnuto, že výstupem sněmu bude jeden dlouhý dokument namísto několika kratších textů podle témat, jak tomu bylo na II. vatikánském koncilu nebo na společné synodě německých diecézí. Pro druhou verzi svědčí i skutečnost, že současný dokument je nejen příliš dlouhý, ale značně nevyrovnaný (stylisticky i obsahově), některá místa se dublují, jiná by na sebe mohla odkazovat. Několik zajímavých podnětů a výzev se ztrácí v záplavě citátů nebo školských formulací.

Každá komise totiž pracovala jiným způsobem, někteří vypracovali kolektivní dílo s jasnou strukturou, u jiných se spekuluje nad tím, že jejich text byl narychlo sepsán jediným člověkem. Komise sice vypracovaly texty, ty však prošly několikerou úpravou, zřejmě bez dostatečné konzultace s komisemi. Jak si jinak vysvětlit skutečnost, že několik návrhů na sněmu upozorňovalo na to, že původní texty komisí byly redakčními zásahy výrazně změněny. Ostatně je známou skutečností, že si církevní představitelé s autorstvím textů, někdy i s prací jiných lidí, příliš hlavu nelámou. Stačí si např. připomenout svědectví bývalého diecézního sekretáře sněmu Jaromíra Matěny Mé zaměstnání v církvi (viz Getsemany 2001, č. 7/8). S odkazem na koncil (DV 8) dokument sněmu vyjádřil přesvědčení, že biskupové "s posloupností přijali bezpečné charisma pravdy" (č. 6), ale je to skutečně možné vykládat tak, že mají patent na pravdu?

Pojetí úřadu v církvi: Návrat před druhý vatikánský sněm

Tím se dostávám k samotnému dokumentu sněmu, ze kterého zde vyberu jen pár postřehů. Nejen z již uvedeného citátu je zřejmé, že se jednání sněmu z rukou biskupů "nevymklo". Na mnoha místech jsou vypočítávány úkoly a povinnosti laiků a kněží, zatímco o biskupech a jejich zodpovědnosti se mluví minimálně (výjimkou je např. č. 153, kde se mluví o úloze biskupa při koordinaci pastorační činnosti).

Zvlášť typická je v tomto ohledu pasáž o kněžství, podle mne asi nejslabší z celého dokumentu. Např. tu čteme (č. 43): "Kněží i laici si mají být vědomi osobní zodpovědnosti za své názory a postoje." Biskupové, kteří v médiích nejčastěji mluví za církev, tu zmíněni nejsou. Hned v další větě je uvedena škodlivost "přehnané a leckdy nespravedlivé kritiky vůči biskupům, kněžím a životu místní církve." Vrcholem však je pozoruhodná definice vztahu mezi biskupem a kněžími: "Ze strany biskupa nebo jím pověřených zástupců má být život a práce kněží pravidelně sledována, hodnocena a podporována, aby kněží vnímali zájem o svou službu." (č. 37) Důraz na sledování a hodnocení mi připadá dost vzdálen formulacím koncilu (viz PO 7, ChD 28, LG 28). Neměla nedostatečná komunikace mezi biskupy a kněžími také vliv na malé zapojení kněží do sněmovního procesu? Odpovídá vždy zacházení biskupů s kněžími požadavkům koncilu (biskupové mají považovat kněze za své bratry a přátele)? Stále platí, že "jednota kněží s biskupy je požadavek dnešní doby." (PO 7)

Přestože text obsahuje některé zajímavé myšlenky, nenacházím tam odvážnou výzvu či alespoň prorockou vizi pro církev v jedné z nejvíce sekularizovaných zemí. Je velmi pravděpodobné, že něco takového by ve Vatikánu stejně nenašlo odezvu. Bylo by to však dokladem, že účastníci sněmu skutečně naslouchají "znamením času". Např. holandská pastorální synoda v 60. letech vyslovila požadavek svěcení ženatých mužů, synoda německých diecézí v 70. letech tento požadavek opakovala a zdůraznila větší roli laiků v životě církve (např. kázání při mši) či požadavek na hledání možností společné účasti na svátostech, zvlášť v případě smíšených manželství. Domnívám se, že dnes je třeba hledat konkrétní formy většího zapojení laiků do činnosti církve, a to nejen prostřednictvím nezávazných poradních grémií, jejichž práce může být bez vysvětlení zcela ignorována. Samozřejmě včetně podílu na rozhodování o personálních otázkách.

Zmarněná energie sněmovních kroužků

Ostatně příprava sněmu jasně ukázala nedostatky v respektování hlasu "zdola". Nadějné zapojení řady věřících do tzv. sněmovních kroužků se zpočátku zdálo být slibným signálem. Je pochopitelné, že řada podnětů byla naivních či nekvalifikovaných (to je jen důsledkem absence systematického vzdělávání laiků). Avšak nemohu se zbavit dojmu, že ani organizátoři si nebyli zpočátku jistí smyslem sněmu a tím, co se od kroužků očekává. Domnívám se, že takto získaný materiál nebyl dostatečně zpracován a využit.

Přestože kroužky byly leckdy zajímavým prostorem pro diskuze o situaci církve, byla jejich činnost oficiálně ukončena. Příklady odjinud přitom vznik podobných skupinek považují za hlavní přínos sněmů či synodů (např. synoda krakovské diecéze v letech 1971-1979). U některých věřících činnost v kroužcích jen upevnila přesvědčení, že nejenom v politice, ale i v církvi se na jejich názor příliš nebere ohled.

Také výběr delegátů na sněm přinesl zklamání. Pochybný postup při volbě v hradecké diecézi byl nakonec omlouván argumentem, že zvolení delegáti nemají svůj mandát od voličů, ale od biskupa. Takové názory ukazují, že buď je třeba takové pojetí synodality považovat za pouhou hru, nebo vypracovat jasná pravidla s decentralizovanými kompetencemi. Vhodnou inspirací by římským katolíkům mohly být ústavy a řády nekatolických církví, v nichž mají pravidelné celocírkevní synody či konference dlouhou tradici.

Domnívám se, že umožnění skutečného vlivu na rozhodování církve přispívá k větší angažovanosti jejich členů i k rozvoji jejich spoluzodpovědnosti. Nejde to bez dlouhodobé výchovy a důrazu na důležitost biblického a teologického vzdělání všech věřících. Vatikán může posloužit jako garant jednoty rozmanitých místních církví i jako pojistka proti prosazení jedné názorové skupiny, které při větší demokratičnosti hrozí (viz "převrat" v Jednotě bratrské).

Ignorování ekumeny

Když už zmiňuji jiné církve jako inspiraci, je třeba si postesknout, že sněmovní dokument v podstatě křesťany z nekatolických církví ignoruje, jak na to ve svém příspěvku upozornil jediný nekatolický účastník sněmu prof. Pavel Filipi.

Považuji to za typický doklad postoje k ekumenismu v římskokatolické církvi. Sice se o něm často mluví, ale skutečný dopad na život církve je minimální. Stále zřejmě menšina křesťanů pochopila, že nás spojuje mnohem více věcí než nás rozděluje, že větší vzájemná spolupráce je ve vztahu ke společnosti nutností a že naše farnosti a církve řeší podobné problémy (stačí si přečíst dokument k letošnímu 3. zasedání 31. synodu ČCE s názvem Budování sboru). Kdy pochopíme, že jednota křesťanů je nejenom Kristovým přáním a podmínkou věrohodnosti naší evangelizace, ale vede i k vzájemnému obohacení?

Skutečně je vše vyřešeno?

Proč plenární sněm skončil, nevím. Domnívají se účastníci, že je už vše vyřešeno? Nebo se vzhledem k neúměrné délce a malé efektivitě sněmu ukazuje, že skutečně stačí jen rozšířené zasedání biskupů a práce několika "obezřetně vybraných lidí"? Efektivitu ukazuje jednoduché srovnání. Plenární sněm byl zahájen v roce 1997, v letech 2003 a 2005 se uskutečnila dvě plenární zasedání, jejichž výsledkem je jeden hodně nedopracovaný dokument. Pro srovnání II. vatikánský koncil byl zahájen 1959, v letech 1962-1965 byla 4 několikaměsíční jednací období, schváleno bylo 16 dokumentů. Holandská pastorální synoda byla zahájena roku 1966, v letech 1968-1970 bylo na 6 zasedáních projednáno 14 dokumentů. Konečně společná synoda německých diecézí byla zahájena roku 1969 a v rámci 8 plenárních zasedání v letech 1971-1975 přijala 18 dokumentů (v rámci komisí vzniklo dalších 6 pracovních textů).

Roger Schütz z Taizé: Pokus o portrét

autor: 

Roger Schütz, zosnulý zakladateľ Komunity z Taizé, bol viac ako pol storočia známy pre svoje úsilie o zmierenie kresťanov. Svojím životným dielom sa zapísal do dejín ekumenizmu ako jeho popredná postava. Do komunity, ktorú založil, prúdia každý týždeň tisíce mladých ľudí, oslovených spiritualitou Taizé.

Jeho túžba po zmierení medzi ľuďmi pramenila z bolesti rozdelenia kresťanov a zo súcitu s tými najchudobnejšími na našej Zemi.

Na nasledujúcich stranách chcem priblížiť život a dielo brata Rogera. Snažím sa poukázať na zdroje jeho osobnej spirituality a zanietenia. Sledujem najdôležitejšie udalosti jeho života z perspektívy významu pre univerzálnu Cirkev. Dôraz pritom kladiem na vzťahy protestantskej a katolíckej vetvy kresťanstva, ktoré sú ostatne jadrom Rogerových snáh.

Nakoniec sa venujem niekoľkým teologickým myšlienkam, ktorými podľa môjho názoru Roger výrazne inšpiroval a stále inšpiruje ekumenický dialóg.

Prameň Taizé

Vy, ktorí sem vstupujete, zmierte sa -
otec so synom, manžel so ženou, veriaci s tým, kto veriť nemôže,
kresťan so svojim odlúčeným bratom.
(Brat Roger z Taizé, pri vstupe do Chrámu zmierenia)

Frčre Roger, vlastným menom Roger Louis Schütz-Marsauche, sa narodil 12. mája 1915 v dedinke Provence, vo frankofónnej časti Švajčiarska ako najmladšie z deviatich detí. Jeho otec, reformovaný farár Karl Ulrich Schütz, pochádzal z mesta Bachs vo švajčiarskom kantóne Zürich a matka, Amélie Henriette Schütz-Marsauche, z francúzskeho Burgundska.

Roger vyrastal v prostredí švajčiarskych Álp, v dedinke, kde v jeho detstve existovala skutočná chudoba - rozmáhal sa alkoholizmus a vysoká nezamestnanosť spojená s frustráciou obyvateľov. Rogerova matka pochádzala zo starobylej protestantskej rodiny, ktorej korene siahali až do dôb reformácie. Často hrávala na klavír, takže si Roger veľmi skoro obľúbil hudbu a skladby Bacha a Chopina. To bola jedna z jeho životných skúseností, ktorá ovplyvnila jeho neskorší život, pretože ako hovoril, v hudbe sa plnosť Božia stáva dostupnejšou1. Ďalšou skúsenosťou, ktorá sa odrazila v jeho celoživotnom diele, bolo jeho stretnutie so svojou starou mamou z matkinej strany.

Jeho stará mama žila vo severnom Francúzsku a počas prvej svetovej vojny pomáhala vojnovým utečencom, tehotným ženám a starým, ktorým vo svojom dome poskytla útočište. Jej túžbou bolo uzmierenie bojujúcich kresťanov. Aj keď protestantského pôvodu, pravidelne chodila do katolíckeho kostola. To bolo jej vnútorným zmierením. Keď vzala Rogera v jeho piatich rokoch do katolíckeho kostola, bol to pre neho pôsobivý zážitok. Rogerovi sa už v jeho detstve zdalo zvláštne, že sa kresťania v jeho domove chodia v nedeľu modliť na dve rôzne miesta2.

V trinástich rokoch začal Roger dochádzať do školy do vzdialenejšieho mesta. Jeho rodičia mu našli ubytovanie u ženy, katolíčky, ktorej krátko predtým zomrel manžel a ktorá tak zostala so svojimi deťmi bez príjmu. Tak mohol dôverne spoznať katolícku tradíciu.

Pred dosiahnutím dospelosti ochorel Roger na tuberkulózu a jeho stav bol často taký vážny, že sa začal pripravovať na smrť. Keďže jediným liekom na tuberkulózu vtej dobe bol horský vzduch, trávil veľa času na prechádzkach v samote, modlitbe a premýšľaní. Odtiaľ pochádza jeho vysoké ocenenie ticha. Ako dvadsaťročný sa odobral na žiadosť svojho otca na teologické štúdiá. Roky 1937 až 1940 strávil v Lausanne a Štrasburgu. Na jedných rekolekciách v kartuziánskom kláštore v LaValsainte ho inšpiroval život modlitby tunajších mníchov. Dozrievalo v ňom rozhodnutie o založení modlitebného bratstva.

Communauté de Taizé

V roku 1940 prichádza Roger na svojom bicykli do dedinky Taizé v Burgundsku vo Francúzsku a výhodne kupuje starší dom od pani de Brie. Podľa jej slov sa tak stalo na posledný deň novény, ktorú obetovala za dobrý predaj domu3.Taizé ležalo iba pár kilometrov od demarkačnej zóny deliacej Francúzsko. Roger tu zostal a prijímal vojnových utečencov až do roku 1942, kedy bol donútený postupujúcou nemeckou armádou odísť. V roku 1944 sa vracia naspäť spolu s dvoma bratmi, ktorí sa k nemu pripájajú. V rokoch po vojne, verní svojmu cieľu zmierenia, navštevovali bratia blízky zajatecký tábor.

Bratia požiadali biskupa z Autuno povolenie používať blízky opustený katolícky kostol. Toto povolenie im podpisuje apoštolský nuncius v Paríži, Angelo Giuseppe Roncalli (neskorší pápež Ján XXIII.). Postupne zisťujú, že svoje poslanie budú najlepšie plniť, ak budú žiť podľa troch evanjeliových rád. Na veľkonočnú nedeľu, 17. apríla 1949, zložili rehoľné sľuby čistoty, chudoby a poslušnosti prví siedmi bratia: Roger Schütz, Max Thurian, Pierre Souvairan, Daniel de Montmollin, Robert Giscard, Axel Lochen a Albert Lacour. Prví bratia boli evanjelického pôvodu.

V zime 1952/53 spisuje Roger svoju prvú verziu Rehole z Taizé. Od 50. rokov bývajú niekoľkí bratia z Taizé v malých komunitách na strane núdznych a trpiacich. V chudobných štvrtiach si delia životné podmienky s najchudobnejšími.

Spočiatku prichádzalo do Taizé mnoho teológov, aby videli tento experiment evanjelického rádového spoločenstva (Komunita z Taizé nie je pustovnícky rád, ale ekumenické bratstvo, kde mnísi žijú spolu na jednom mieste pod spoločným vedením bez osobného vlastníctva). Od roku 1957 začali prichádzať pravidelne do Taizé mladí a od počiatku majú tieto stretnutia medzinárodný charakter.

Keď bolo začiatkom 60. rokov jasné, že príval pútnikov sa nedá zastaviť, jeden z bratov, povolaním architekt, navrhol plány nového kostola, ktorý sa s pomocou nemeckých dobrovoľníkov postavil. Tak sa môže zísť v auguste roku 1962 na dokončenie Chrámu zmierenia široké kresťanské spoločenstvo, medzi inými Marc Boegner, prezident Federácie protestantských cirkví, Kurt Scharf, biskup nemeckých evanjelických cirkví, biskup Martin z Rouer za katolícku cirkev, metropolita Meliton za patriarchu Konštantínopole a biskup Oliver Tomkins za biskupa z Canterbury4.

Do roku 1969 v komunite neboli žiadni katolíci. Už v roku 1949 chceli Malí bratia Ježišovi nadviazať spoluprácu s komunitou z Taizé a ortodoxní benediktíni a fran­tiškáni žili v ich blízkosti5. Pritom Taizé navštevovali aj katolíci, ktorým bratia pomáhali znovuobjavovať ich vlastnú tradíciu. Spôsob, ako umožniť katolíkom vstup do komunity sa hľadal u biskupov a expertov na kanonické právo. Na veľkú noc 1969 sa jeden belgický lekár na základe povolenia kardinála Martyho stal prvým katolíckym bratom z Taizé.

Udalosti roku 1968 (nepokoje v Mexiku, demonštrácie v Európe, Spojených štátoch, invázia sovietskych vojsk do Československa) vyvolali v Rogerovi myšlienku o zvolaní Koncilu mladých6. V roku 1970 oznámil Roger Koncil mladých, ktorého hlavné zhromaždenie sa konalo 1974. Tento koncil prešiel v "Púť dôvery na zemi". Táto cesta nemá podobu organizovaného hnutia, skôr si má každý v každodennosti nájsť spôsob, ako sa nasadiť za mier, zmierenie v cirkvi a dôveru na svete. K pokračovaniu tejto pútepísal Roger každoročne list, často z miesta chudoby a trápenia, kde predtým žil. Slúži po celý rok ako základný text pre meditáciu. Ako zastavenia na púti sa organizuje päťdňové stretnutia mladých po celom svete7.Európske stretnutia mladých sa už uskutočnili v Paríži, Barcelone, Londýne, Ríme, Budapešti, Viedni, Mníchove a ďalších mestách a schádza sa na nich až 100 000 účastníkov. Medzinárodné stretnutia mládeže sa uskutočnili v Madride, Manile, Daytone, Johannesburgu a ďalších svetových mestách. A od roku 1975 začal Roger podnikať cesty po celom svete. V roku 1976 navštívil Roger matku Terezu v Kalkate8.

Dnes pozostáva Komunita z Taizé zo stovky bratov (z ktorých asi tretina sú katolíci) z 25 krajín. Bratia neprijímajú pre seba žiadne príspevky ani dary. Spoliehajú sa na vlastnú prácu. Známi sú predovšetkým svojou hrnčiarskou dielňou a umeleckými prácami. Komunita z Taizé má dnes aj svoj druhý (Communauté de Grandchamp9) a tretí rád (Tretí rád jednoty10).

Brat Roger sa vo svojich spisoch zaoberal úvahami o spoločnosti, kresťanskom duchovnom živote a ekumenizme. Okrem toho každoročne písal List pre Púť zmierenia na Zemi a každé dva mesiace vychádza List z Taizé. Medzi jeho diela sa radí:

1. Rehoľa z Taizé, prvýkrát roku 1952 a potom viackrát aktualizovaná

2. Žiť dnešok s Bohom (Vivre l'aujourd'hui de Dieu), 1959

3. Jednota a budúcnosť (L'unite,espérance de vie), 1962

4. Dynamika prechodného (Dynamique duprovisoire), 1965

5. Svornosť v pluralizme (Unanimité dansle pluralisme), 1966

6. Sila mierumilovných (Violence despacifiques), 1968

7. Oslava bez konca (Ta fęte soit sansfin, denník 1969 - 1970)

8. Boj a kontemplácia (Lutte etcontemplation, denník 1970 - 1972)

9. Žiť neočakávané (Vivre l'inespere,denník 1972-1974)

10. Užasnúť láskou (Etonnement d'unamour, denník 1974 - 1976)

11. Pramene Taizé (Les sources deTaizé), 1980

Brat Roger z Taizé získal za svoje "dielo zmierenia" celú radu vyznamenaní. V roku 1974 mu bola udelená Templetonova cena11, ďalej Cena Unesco za výchovu k mieru (1988), Cena Karola Veľkého (1989), Cena Roberta Schumana (1992) a v roku 1996 mu prepožičala katolícka univerzita Notre Dame v Indiane v Spojených štátoch Medzinárodnú cenu za humanitárne nasadenie. Svoje uznanie mu vyjadril aj kardinál Ratzinger, dnešný pápež Benedikt XVI., ktorý ho na pohrebe Jána Pavla II. zahrnul do eucharistického spoločenstva.

Brat Roger zomrel 16. augusta 2005, uprostred bohoslužby, medzi tisícmi modliacimi sa ľuďmi, na následky bodných zranení. Tie mu spôsobila 36-ročná rumunská turistka, ktorá sa vraj mesiace u neho pokúšala získať osobnú audienciu (ktorú už roky Roger nikomu neposkytol).

Teológia Frère Rogera

Kresťanská autorita. Pre Rogera vždy platilo, že cesta k viditeľnej jednote kresťanov vedie skrze zmierenie nekatolíkov a rímskej cirkvi. Roger preukázal v otázke úradu pápeža veľa múdrosti a odvahy a otvoril nové perspektívy pre ekumenizmus. Jeho sprostredkovateľom k pápežom mu bol najčastejšie lyonský arcibiskup kardinál Gerlier, ktorý bol neskôr Rogerom označený za duchovného otca rozvíjajúcej sa komunity12. Na jeho požiadanie a s pomocou Msgr. Montiniho (neskoršieho Pavla VI.) sa Roger stretol s Piom XII., ktorý sa chystal vyhlásiť dogma o nanebovzatí Panny Márie. Roger proti tejto dogme námietky nemal, obával sa ale spôsobu jej vyhlásenia. Pius XII. mal v úmysle urobiť svoje vyhlásenie ex cathedra13, v čom videl Roger nebezpečenstvo negatívnej reakcie zostrany cirkví z reformácie. Už za samotné stretnutie s pápežom si Roger vyslúžil od niektorých evanjelikov ostrú kritiku.

Po zvolení Jána XXIII. pápežom zabezpečil kardinál Gerlier Rogerovi a jeho spolubratovi Maxovi Thurianovi audienciu. Vzťah, ktorý si navzájom Roger a Ján XXIII. vytvorili bol vzťahom dôvery a priateľstva, očom svedčí aj často zmieňované vyhlásenie Jána XXIII.: "Ach, Taizé, tá malá jar." Keď v roku 1962 otvoril Ján XXIII. druhý vatikánsky koncil, Roger a Max Thurian patrili medzi šiestich pozvaných protestantských pozorovateľov. Obaja sa zúčastnili všetkých plenárnych zasadnutí. Roger opisuje Druhý vatikánsky koncil ako dobrodružstvo14. Ako sa blížil koniec a stúpala dôležitosť dokumentov, cítil stúpajúce napätie. Otázka, ktorú mal Roger pre Jána XXIII.,znela: "Je možné uzmierenie medzi kresťanmi bez toho, aby niekto musel zaprieť svoj rodinný pôvod?"15

V atmosfére dôvery pokračovali jeho rozhovory aj s Pavlom VI, ktorý si na Rogerovi najviac cenil jeho nadanie oslovovať mládež. V jednom liste mu Roger predkladá svoje požiadavky na rímskeho biskupa:

- starosť o spravodlivosť vo svete a v Cirkvi, aby mohol byť rímsky biskup vnímaný nie len ako zástupca katolíkov, ale celého kresťanstva

- snaha o všetko potrebné k zmiereniu kresťanov, ku ktorému má dôjsť bez toho, aby museli zaprieť svoje dedičstvo.

Roger sa obával, že ekumenizmus môže po druhom vatikánskom koncile upadnúť, pokiaľ nebude umožnený rovnaký prístup k eucharistii kresťanom veriacim rovnako16. Preto požiadal o otvorenie eucharistického spoločenstva pre pokrstených, veriacich v reálnu prítomnosť. Jeho žiadosti, aj keď vo veľmi obmedzenej miere, Pavol VI. vyhovel.

Dobré vzťahy mal Roger aj s Jánom Pavlom II., ktorého navštevoval ešte ako arcibiskupa krakovského. V októbri roku 1986 navštívil Ján Pavol II. Taizé. Pri tejto príležitosti o Taizé vyhlásil: "Do Taizé sa prichádza, ako sa prichádza k prameňu. Pútnik sa zastaví, uhasí smäd a ide ďalej."17

Roger si bol vedomý vážnosti každej výpovede o pápežskom úrade, preto sa k nemu vyjadroval jednoducho a nepriamo.

"Každá miestna obec potrebuje pastiera, aby bol v spoločenstve oporou tým, ktorí majú sklon k tomu, aby si šli vlastnou cestou. Ako je potom možné dúfať vo viditeľnú jednotu všetkých kresťanov na Zemi, ak nebude jeden pastier pre všetkých? Nie na vrchole pyramídy, nie akohlava (ktorou je Kristus), ale v strede."18

"Autorita v Cirkvi má za úlohu privodiť jednotu. Je tu k tomu, aby privádzala dohromady, aby priviedla spolu tých, ktorí sa stále oddeľujú a stavajú proti sebe. Ten, kto získal úrad autority, je najprv služobníkom. Kto to vie, chráni sa paternalistických reakcií. Jeho služba spočíva v tom, aby sa obec - mikrokozmos Cirkvi - udržiavala v pohybe tak, aby jej svornosť ležala stále na srdci, aby v nejboli všetci jedno srdce a jedna duša. Autorita má mať pastoračný, nie administratívny charakter."19

Autorita musí byť podľa Rogera kristocentrická20. Povinnosťou predstaveného je kráčať ako prvý za Kristom a tým smerom viesť celú rodinu, chrániť ju pred roztržkami. Ak neexistuje viditeľná jednota, potom sa nedá hovoriť ani o jednote duchovnej.

Roger sa snažil rozvíjať aj vzťahy s ortodoxným kresťanstvom. Na žiadosť Athenagora za ním cestoval do Konštantínopolu. Patriarcha Athenagoras mal k Rogerovi vrúcny vzťah, dokonca v roku 1970 prehlásil, že ho považuje za kňaza21a požiadal ho o založenie "ortodoxnej Taizé". Nakoniec súhlasil s vyslaním ortodoxných mníchov k Taizé.

Modlitba. Bratia z Taizé začali postupne vyvíjať spôsob modlitby, ktorá je orientovaná na starocirkevné tradície22. Skutočnosť, že sa v Taizé schádzalo stále viac mladých, vytvorila nutnosť nájsť spôsoby modlitby, ktoré môže vykonávať čo najviac ľudí. Tak vznikli krátke, viackrát opakované spevy. Komunite sa podarilo skrze obnovenie uchovať staré a mladí si našli cestu k najstarší formám modlitby.

V knihe Boj a kontemplácia sa Roger snaží ukázať, že rozjímanie a čin nie sú protikladmi, že rozjímanie nie je útekom pred činom. Práve naopak: kresťania ťažia svoju energiu pre jednanie vo svete práve z modlitby.

Sviatosti. V Taizé sa odpočiatku kládol dôraz na rozdeľujúce odlišnosti konfesií. Hlavne eucharistia ako sviatosť spoločenstva s Bohom a s ľuďmi navzájom je jasným príkladom, že plné communio pokrstených ešte nie je dosiahnuté. Po svojej ordinácii na evanjelického pastora viedol Roger bežne slávenie večery Pánovej. Zo začiatku to nebol praktický problém ani v Taizé. Zmenilo sa to príchodom neevanjelických bratov. Nakoniec prestal Roger vysluhovať večeru Pánovu na protest proti škandálu rozdelenia kresťanstva. Komunite z Taizé bolo začiatkom sedemdesiatych rokov Pavlom VI. povolené, denne prijímať eucharistiu v katolíckej omši svätej. Dnes sa slávi eucharistia každé ráno v krypte Chrámu zmierenia. V otázke tých, ktorí nemôžu prijímať eucharistiu sa v Taizé používa riešenie na základe starého ortodoxného zvyku. Tým, ktorí sa z akéhokoľvek dôvodu nemôžu zúčastniť eucharistie, rozdáva posvätený chlieb. Týmto spôsobom sa bolestivé rozdiely rešpektujú, ale realizuje sa najširšie pojatie veriacich. Cesta zmierenia cirkví vedie podľa Rogera bez pochýb skrze znamenie eucharistie a aký koľvek pokrok v ekumenizme závisína pokroku v tomto bode. Viackrát vo svojich spisoch apeluje Rogerna katolícku cirkev, aby urobila všetko možné, aby bolo čo najväčšiemu počtu kresťanov umožnený prístup k Pánovmu stolu. Jeho snaha pramení z nezmernej hodnoty eucharistie ako lieku pre človeka vo všetkých jeho dimenziách.

Keď boli prijatí prví katolíci do Komunity z Taizé, vznikla otázka spoločnej bohoslužby. Nebolo možné sláviť osobitne v každej konfesii, preto padlo rozhodnutie a od počiatku sedemdesiatych rokov slávi komunita každodenne svätú omšu. Katolícki kňazi, ktorí sú medzi bratmi, slávia omšu aj v okolí Taizé. Kňazi, ktorí prídu so svojimi skupinami ako hostia, môžu koncelebrovať a vysluhovať sviatosť zmierenia. Roger o kňazstve hovorí: "Čo sa týka kňazstva, musí sa príprava na služobný úrad od základu prepracovať - aj za cenu nebezpečenstva, že budeme mať málo kňazov. Príprava by mala pripraviť človeka pýtať sa samého seba celý život "prečo" vlastného správania sa a "prečo" tohto "prečo", teda odkrývať pozadie týchto dôvodov. Štúdiá by mali byť časom osobného obrátenia, obnovenia, nie hromadením vedomostí."23

Roger vidí hodnotu manželstva i celibátu v tom, že predstavujú oddanosť Kristovi a v tom, že ich cieľom je viac homilovať24. V opačnom prípade môžu oba stavy upadať: sú rodičia, ktorí milujú deti len pre vlastné potešenie a jemný cit celibátnikov sa môže zmeniť v precitlivelosť, zahorklú nedôveru. Aj v otázke celibátu kňazov zastáva rozhodné stanovisko. Preto sa pýta, či vie Katolícka cirkev, akú radikálnu zmenu hodnôt by podstúpila zrušením celibátu a obáva sa, že všeobecným manželstvom kňazov sa cirkev stane silne účelovou a funkcionalisticky zameranou.

"Som presvedčený, že môže byť nutné, v určitých miestnych situáciách vysvätiť ženatých mužov. Ale títo muži by mali mať skúsenosti v manželstve, aby nemuseli jedného dňa zistiť, že ich kňazská služba je blokovaná, napr. deťmi, ktoré revoltujú, alebo partnerkou, ktorá sa nevie s touto situáciou vyrovnať. Manželstvo kňazov k riešeniu dnešnej krízy neprospeje, pretože táto kríza nestojí na otázke:manželstvo alebo celibát. Početný ústup povolaní je rovnaký na protestantských fakultách, aj keď títo študenti môžu vstupovať do manželstva. Ústup povolaní má iné dôvody a vy­žaduje iné, podstatnejšie zmeny."25

Cirkev a ekumenizmus

S menom brata Rogera sa už dnes spájajú udalosti historického významu. Stal sa symbolom univerzálnej cirkvi26. Jeho vplyv a vážnosť vo všetkých troch prúdoch kresťanstva stúpa už viac než tridsať rokov.

Roger už veľmi skoro videl denne bolestivé následky rozdelenia viery, keď sav jeho dedinke schádzali príslušníci oboch konfesií na rozličných miestach.27

"Zajtrajšia generácia bude čoraz menej chápať, prečo je kresťanstvo roztrieštené do toľkých vyznaní a bude sa pýtať, prečo sa takplytvalo energiou, aby sa táto nejednotnosť zdôvodnila. Musíme vidieť pohoršenie, ktoré sme spôsobili pred svetom. Kristova modlitba "aby všetci jedno boli, aby tak svet uveril, že Ty si ma poslal" je aj našou modlitbou."28Ekumenizmus je pre Rogera pokusom o viditeľnú jednotu medzi pokrstenými. Stavia ho proti konfesionalizmu ako postoju sebaobrany. Mentalitu konfesionalizmu vidí tam, kde sa vytráca viera29. Vyzdvihuje tri ekumenické pohyby:

a) Zabránenie štiepenia medzi generáciami.

b) Vyhľadávanie stretnutí s tými, ktorí nemôžu veriť.

c) Znovuobjavenie spoločenstva s chudobnými.

Roger si všíma, že u mladej generácie, ktorá odmieta akékoľvek odvolanie sa dejiny, vyvoláva konfesionalizmus obranné reakcie. Obáva sa, že ak mladým nebude predložená jednotná Cirkev ako jediné miesto bratskej jednoty pre všetkých, začnú tiahnuť k univerzalistickým ideológiám alebo k ateizmu. Nebezpečenstvo dnes nepredstavujú nové schizmy, ale ľahostajnosť30.

Duch chudoby spočíva v radosti, že našou jedinou istotou je Boh. Tento ideál býva často zle interpretovaný. Preto je podľa Rogera pochopiteľná nedôvera ľudových más, ktoré v idealizácii chudoby vidia snahu bohatých udržať si nad nimi nadvládu31. Roger volá po väčšej solidarite medzi kresťanmi. Solidarita so všetkými pokrstenými znamená pre katolíka predovšetkým záujem o duchovné smery, ktoré oživujú katolicizmus. Kresťania očakávajú od katolíkov, že sa nebudú navzájom odmietať32. Pre protestanta to isté znamená zaoberať sa prúdmi protestantizmu a s ostatnými cítiť solidaritu, nie ich povrchne označiť za sektárov.

Jeden z impulzov, ktoré vzišli z Druhého vatikánskeho koncilu a ktoré Rogera najviac oslovili, je hierarchia právd viery. V tomto princípe vidí nádej na zmierenie kresťanov. Pluralitná spoločnosť potrebuje pluralitné kresťanstvo. Žiť svornosť v pluralizme znamená hľadať záchytný bod, ktorý je všetkým spoločný, okolo ktorého sa môže rozvinúť rôznorodosť. Tá sa môže rozvinúť tým slobodnejšie, čím silnejšia je svornosť.33Opakom svornosti je uniformita. Uniformita len budí zdanie jednoty, ale chýba jej vnútorná zhoda. Bez svornosti všetkých spoločenstiev na jednotnom základe sa stratí viditeľná jednota Cirkvi.

V knihe Žiť dnešok s Bohom vytyčuje Roger spoľahlivé i slepé cesty k jednote34. Aj keď s dobrým úmyslom, tieto cesty k jednote podľa Rogera nevedú:

- Konfuzionizmus, nepriznanie sipravých príčin rozdelenia. Nestačí redukovať nejednotu cirkví iba oblasť dejín alebo terminológie. Úprimný ekumenizmus chce jasne vytýčené body, v ktorých sa rozchádzame.

- Pragmatizmus. Nie je možné odmietať teologické pojednania a hľadať iba praktickú jednotu. Nestačí jednota v sociálnej alebo charitatívnej oblasti. Táto spolupráca je výborným prostriedkom, ako pripraviť jednotu. Nestačí sa združovať proti materializmu a ateizmu spôsobom križiackych výprav, pretože to odporuje láske k blížnemu.

- Federalizmus. Federatívnou formou usporiadania cirkví sa nedocieli hlboká jednota mystického Tela Kristovho.

- Eschatologizmus. Nestačí prijímať iba neviditeľnú jednotu a čakať na plnú jednotu, ktorá bysa mala prejaviť až na konci vekov pri príchode Pána. Tento prístupne berie ohľad na pohoršenie, ktoré vyvoláva nejednota kresťanov.

- Administratívne zjednotenie je výrazom netrpezlivosti. Je pochybné vnucovať zjednocovanie, pokiaľ jednota nedozreje organicky.

Vymenované prístupy považuje Roger za bludné, i keď možno dobré myslené. S ekumenizmom za nezlučiteľné považuje:

- Sektárstvo. Pozorovať a hľadať, byť zaujatý sám sebou a mať presvedčivý pocit vlastnej nadradenosti.

- Integrizmus. Zaujímať bojové postavenie. Nie túžba po pravde a láske, ale hájenie toho, čo sa považuje za nedotknuteľné duchovné dedičstvo.

Nakoniec zostávajú princípy, ktoré povzbudzujú k úsiliu o obnovu jednoty kresťanov35:

- Dialóg. Miesto monológov sa kresťania potrebujú učiť umeniu počúvať, pochopiť a vnútorne si prisvojiť myšlienku, hľadisko druhého. Dialóg je umenie odpovedať druhému podľa jeho systému, vybočiť zvlastných schém a kategórií, vidieť druhého tak, ako on chce byť videný, nie tak, ako nám to zanechala storočia trvajúca neplodná opozícia. Dialóg vyžaduje podrobne sa zoznámiť s teológiou, filozofiou, stupnicou mravných hodnôt druhého a to všetko preto, že sa máme milovať v pravde. Dialóg je opakom polemiky. Skutočne pochopiť neznamená iba spoznať hľadisko druhého, vyžaduje si to zamilovať si i pohnútky, postup a závery.

- Čistota úmyslov. Ak hľadáme, nemôžeme mať postranné úmysly. Zišli sme sa, pretože Boh nás dal dohromady, nie preto, aby sme jeden druhého chceli "obrátiť". Výmena názorov je možná len v atmosfére dôvery.

- Modlitba. V ťažkostiach, ktoré nahromadil hriech a storočia trvajúca tradícia, nás oživuje modlitba v nádeji a láske. Modlitbou si pripomíname všetky rozmery Cirkvi a začleňujeme sa do spoločenstva so svätými.

- Trpezlivosť. Nie je mysliteľné, že by sa rozdelenie, trvajúce storočia, prekonalo okamžite. Božie je dielo, my sme robotníci. Žiada sa od nás vytrvalosť a vernosť v práci a modlitbe.

- Chudoba podľa Ducha. Najmenší a najponíženejší majú byť príkladom pre laikov i teológov. Neobratné gesto chudobnej ženy môže niesť takú vrúcnosť, že zmierni našu prísnosť a uvedomíme si, že kresťanská pravda vyžaruje cez všetok ľud Boží.

Záver

Pre brata Rogera bolo rozdelenie kresťanov, dokonca aj rozdelenie všetkých ľudí, škandálom. Ježišovu modlitbu k Otcovi si vzal za svoj životný príkaz. Proti tomuto rozdeleniu ponúkol liek: kontempláciu a čin. Spiritualitu spevov z Taizé aj osobnú angažovanosť. Max Thurian, jeden z najbližších Rogerových spolupracovníkov, sa zúčastnil konzília, ktoré pripravovalo liturgickú reformu Katolíckej cirkvi, známej ako Novus Ordo Missae Pavla VI.

Zmierenie, o ktorom Roger toľko hovorí, nie je len urovnaním storočných sporov medzi kresťanskými konfesiami. Je zmierením starej a mladej generácie, bohatých a chudobných, severnej a južnej hemisféry, augustianizmu a tomizmu...

Cesta k jednote vedie podľa brata Rogera skrze modlitbu, dialóg a zmierenie. Jednota nemá byť protikladom plurality, ani nemá viesť k strate identity ale porozrieďovaniu viery. V zmierení so sebou samým, bez odmietania druhého, môže v sebe každý kresťan privítať slovo Božie, tak milované cirkvami Reformácie, spolu so spiritualitou ortodoxnýchcirkví a charizmou eucharistie Katolíckej cirkvi a tak sa otvoriť tajomstvu Pravdy. Roger videl aj nebezpečenstvo, ak sa hľadanie jednoty stane vecou príliš vzdialenej budúcnosti, ak sa stále znova a znova budeme zaoberať otázkou, kto mal či nemal v dejinách pravdu, stane sa ekumenizmus ďalšou inštitúciou, nevedúcou k žiadnemu cieľu.

Literatúra

Communauté de Taizé. [online]Wikipedia. Die freie Enzyklopädie. [cit. 20. 5. 2005]. http://de.wikipedia.org/wiki/Communauté_de_Taizé

SCHUTZ, Roger. Žít dnešek s Bohem. Prel. A. C. Bernáček. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1970. 90 s

SCHUTZ, Roger. Láska nad všechnu lásku: Prameny Taizé. Prel. J. Kaplan. 1. vyd. Cesta: Brno, 1990. 124 s.ISBN 80-85319-03-9

SCHUTZ, Roger. Warten auf das Ereignis Gottes. 1. vyd. Freiburg: Herder, 1970. 128 s.

SCHUTZ, Roger. Dynamik des Vorläufigen: Hat die Ökumene erst begonnen? 1. vyd. Freiburg: Herder, 1967. 128s.

SCHUTZ, Roger. Kampf und Kontemplation.1. vyd. Freiburg: Herder, 1974. 126 s. ISBN 3-451-01993-0

SCHUTZ, Roger. Die Gewalt derFriedfertigen. 1. vyd. Freiburg: Herder, 1975. 128 s. ISBN3-451-001921-3

SIEBERER, Christian. Selige Mutter Teresa und Frere Roger Schutz: Bewahren und Voranschreiten.[cit. 20. 5. 2005]. http://www.mutter-teresa.beichten.info

SPINK, Kathryn. A universal heart: thelife and vision of Brother Roger of Taizé.
2. vyd. London: SPCK, 1986. 206 s. ISBN: 0-281-04242-X

STÖKL, Andreas. Taizé: Geschichte und Leben der Brüder von Taizé. 1. vyd. Hamburg: Siebenstern, 1975. 244s. ISBN: 3-7970-0145-2

The Taizé Community. [cit. 20.5. 2005], http://www.taize.fr

Příspěvek je založen na studentské práci, kterou autor vypracoval na Institutu ekumenických studií ETF UK pod vedením Rudolfa Vévody.

1 Cf. Spink, K.: A universal heart, s. 7

2 Cf. ibid., s. 11

3 Cf. ibid., s. 37

4 Cf. ibid., s. 62

5 Cf. ibid., s. 108

6 Cf. ibid., s. 103

7 Cf. Schutz, R.: Láska nad všechnu lásku, s.116

8 Cf. Spink, K.: A universal heart, s. 127

9 Communauté de Grandchamp je ženský rád žijúci podľa Rehole z Taizé. Vznikol v roku 1952 a nachádza sav dedinke Grandchamp vo frankofónnom kantóne Neuchâtel vo Švajčiarsku. Do komunity patrí asi 60 sestier, ktoré pochádzajú zviacerých krajín z cirkví z reformácie. Sestry pravidelne usporadúvajú rekolekcie.

10 Tretí rád jednoty tretím rádom Komunity z Taizé a Komunity z Grandchamp. Vznikol v roku 1955 ziniciatívy brata Rogera. Prvé skupiny Tretieho rádu jednoty vznikliv mestách Lausanne, Genf, Neuchâtel vo Švajčiarsku, neskôr narôznych miestach v nemecky hovoriacich častiach Švajčiarska, Holandsku a Nemecku. Tretí rád má asi 170 členov. Členovia Tretieho rádu jednoty prežívajú svoju službu vo svojom povolaní, rodine a bydlisku. Ich duchovný život tvorí denná modlitba a meditácia biblie, pravidelné rekolekcie a regionálne stretnutia.

11 Rok pred ním získala Templetonovu cenu matka Tereza z Kalkaty.

12 Cf. Spink, K.: A universal heart, s.62

13 Tým by prvýkrát od vyhlásenia Dogmy o pápežskej neomylnosti v roku 1870 uviedol túto dogmu do praxe. Dogma o nanebovzatí Panny Márie bolo v roku 1950 vyhlásené.

14 Cf. Schutz, R.: Die Gewalt derFriedfertigen, s. 69

15 Cf. Spink, K.: A universal heart, s.84

16 Cf Schutz, R.: Dynamik des Vorläufigen, s.96

17 Schutz, R.: Láska nad všechnu lásku, s.103

18 Schutz, R.: Kapf und kontemplation, s.76

19 Schutz, R.: Warten auf das EreignisGottes, s. 113

20 Cf. Schutz, R.: Žít dnešek s Bohem, s.62

21 Cf. Spink, K.: A universal heart, s.84

22 Spevy z Taizé sú mantrickou modlitbou, podobne ako napr. Modlitba Ježišova alebo ruženec.

23 Schutz, R.: Kampf und Kontemplation, s.110

24 Cf. Schutz, R.: Žít dnešek s Bohem, s.52

25 Schutz, R.: Kampf und Kontemplation, s.109

26 Cf. Sieberer, Ch.: Selige Mutter Teresaund Frere Roger Schutz

27 Cf. ibid.

28 Schutz, R.: Žít dnešek s Bohem, s. 36

29 Cf. Schutz, R.: Dynamik des Vorläufigen,s. 17

30 Cf. ibid., s. 34

31 Cf. ibid., s. 51

32 Cf. ibid., s. 79

33 Cf. Schutz, R.: Warten auf das EreignisGottes, s. 49

34 Cf. Schutz, R.: Žít dnešek s Bohem, s.39

35 Cf. Schutz, R.: Žít dnešek s Bohem, s.42

 

Obsah římských statií

 

Po pokusu přiblížit uspořádání domácích církví (tituli) a fenomén stationární bohoslužby se dostáváme k vlastní náplni liturgie. V nejstarším - předkonstantinovském období je k disposici velmi málo pramenů. I kdybychom je měli, těžko bychom je zobecnili - liturgie neměla pevný tvar, neexistovaly lekcionáře. Podoba se lišila i v jednotlivých domácích církvích téhož místa. Právě statia sloužila k prohlubování jednoty domácích církví. Postupně se liturgie ovlivňovaly a vytvářely pevnější tvary sloužící jako základ pro další období.

Justin Martyr

Významným pramenem 2. stol. je První apologie Justina mučedníka:

"A v den nazývaný dnem Slunce přicházíme na jedno místo, z města i z venkova, a čte se z pamětí apoštolů a z písma proroků, dokud to čas dovoluje. Když předčitatel skončí, představený promlouvá a nabádá k napodobování těchto dobrých příkladů.
Potom všichni povstaneme a modlíme se; pak, když skončí modlitby, přináší se, jak bylo řečeno, chléb avíno a voda; a hlava obce pronáší stejným způsobem modlitby a díky a lid vyjadřuje svůj souhlas slovem "Amen!" Potom se rozdává a dělí každý z posvěcených pokrmů a prostřednictvím diakonů se doručí itěm, kteří nejsou přítomni. Zámožní a ochotní lidé sami od sebe dávají to, co chtějí; a shromážděné dary se předají představenému, který z nich přispívá sirotkům, vdovám, potřebným z důvodu nemoci i jiným, zatčeným a přišedším cizincům: pomáhá zkrátka každému, kdo strádá.
Shromažďujeme se tedy v den Slunce, protože je to první den, během kterého Bůh, když přeměnil temnotu ahmotu, vytvořil svět, a kdy Ježíš Kristus, náš Spasitel, vstal zmrtvých. Opravdu ho ukřižovali v předvečer Saturnova dne. Znovu se pak zjevil apoštolům a učedníkům nazítří po Saturnově dni, tedy v den Slunce, a přinesl jim učení, které jsme vám předložili k bedlivému prozkoumání."
(Apologie I. 67, 1-7)

Schematicky lze nedělní liturgii podle Justina znázornit takto:

1. biblická čtení

2. homilie

3. přímluvy

4. políbení pokoje

5. přinesení chleba a vína

6. díkůvzdání (eucharistická modlitba) zakončené Amen

7. rozdělení a přijímání

8. diakonie

Liturgie se slaví řecky. Katechumeni museli před přímluvami opustit shromáždění. Chybí jakékoli úvodní obřady, ještě chybí procesní zpěvy, předsednické modlitby s výjimkou anafory. Ta byla improvizovaná. Pokud připustíme, že vliv spisu Apoštolská tradice zasáhl i Řím, pak improvizovaná anafora měla tuto strukturu:

a) úvodní dialog

b) vzdání díků a chval (preface)

c) instituce

d) anamnese

e) epiklese

f) doxologie

Oproti současné obvyklé podobě chybí Sanktus, chybí i jakéhokoli další aklamace lidu s výjimkou úvodního dialogu a závěrečného Amen. Z tohoto období nemáme doklady, zda a které zpěvy byly součástí liturgie. Pro zpěvy svědčí řada hymnů, které se staly součástí novozákonních spisů (např. vlistu Efesanům) i to, že křesťané ze židovství byli zvyklí na zpěv žalmů. Na druhé straně často konspirační způsob scházení v hustě obydleném městě zpěvům příliš nepřeje.

Římská basilikální liturgie, 4. až 6. století

Prostý ráz římské liturgie, které nebyla nikterak nápadná, se udržel, i když se křesťané mohli scházet veřejně. Řím zůstal ve 4. stol. ještě převážně pohanským městem. Cesta do titulární basiliky, kde se slavila stacionární bohoslužba, nebyla zprvu součástí liturgie. Přesto došlo od časů Justina k významným posunům.

Litanie

Až uprostřed tohoto období - ve 2. polovině 5. století - došlo pod vlivem Konstantinopolské stationární praxe ke konání průvodů z místa setkání na místo bohoslužby, při kterých se zpívaly litanie (nejvíce se podobají dnešním litaniím ke všem svatým). Zpívala schola spolu s lidem.

Ztráta přímluv

Vytratily se přímluvy - modlitba věřících. Improvizované části, která předpokládá určitou blízkost účastníků pro vzájemné sdílení víry, se zřejmě dařilo v domácím prostředí titulů. I když stacionární basiliky jsou poměrně malé, přesto jakmile přišlo více lidí odjinud, přestalo se této formě dařit. Na Východě šel vývoj jiným směrem. Zde obec zastoupil jáhen, který jednotlivé ektenie přednáší a všichni aklamací odpovídají. Přímluvy na Západě obnovila až reforma Pavla VI. po II. vat.koncilu.

Netypický pozdrav pokoje

Pozdrav pokoje se přesunul zpozice mezi blokem slova a přinášením darů na místo těsně před přijímáním. Tato pozice se v žádné jiné liturgii nevyskytuje (snad jen tam, kde to bylo bezmyšlenkovitě převzato). Podle B. Bouše "papež chtěl totiž tímto způsobem donutit rozeštvanou římskou aristokracii, aby se alespoň před přijímáním smířila". Již v této době předcházela pozdravu prosba o pokoj.

Průvody zakončené oracemi

Objevuje se několik předsednických modliteb - orací. Ty se stávají pro římskou liturgii konstitutivní: Tři z nich jsou uzavřením průvodu:

1. Vstupní modlitba (kolekta) uzavírající příchod shromáždění do basiliky (nejen předsedajícího, ale všech účastníků). Je úvodem k celé liturgii. Formálně obsahuje výzvu diakona "Modleme se", po které následuje ticho (možná bylo vyplněno individuálními hlasitými modlitbami ze shromáždění). Předsedající uzavírá vlastní modlitbou, kterou nepronáší sám za sebe, ale jménem shromáždění. Římská orace je stručná, formálně propracovaná modlitba s jednou myšlenkou - po oslovení Boha Otce a vzpomenutí jeho vlastnosti či některé události spásy (anamnestická část), tematicky navazuje jednoduchá prosba uzavřená trinitární konkluzí (epikletická část). Shromáždění modlitbu pečetí svým Amen. Obsahově je orace ovlivněna liturgickou dobou či biblickým textem dané liturgie.

2. Podobnou formální strukturu má modlitba nad dary (super oblata), která uzavírá přinášení darů účastníky k oltáři.

3. Do třetice předsednická modlitba po přijímání (post communio) uzavírají průvod služebníků s posvěcenými dary od oltáře k přijímajícím.

Další modlitby se objevují po každém biblickém čtení a jeho mezizpěvu. (Asi tak, jak jsou dnes zařazeny v rámci slavení velikonoční vigilie.) Tyto orace však nemají dlouhou dobu trvání. Např. v Ordo Romanus Primus (kolem r.700) se již nevyskytují. Jinou předsednickou modlitbou je modlitba nad lidem na závěr liturgie (jakési poslání). Požehnání je vyhrazeno pouze biskupovi. Není-li biskup, není požehnání. I tato modlitba však po dvou stoletích mizí.

Vzniká kánon

Nacházíme se v období tvorby římského kánonu (eucharistické modlitby). V pozdějším období se již měnil minimálně. Na rozdíl od většiny liturgií (východních i západních) se v Římě ustálilo používání pouze jedné eucharistické modlitby. Název napovídá, že byla považována za cosi neměnného. Množství aktualizačních prvků (embolismů) řadí římský kánon někam na půl cesty mezi východní anafory, které nemají žádné proměnné části, a některé západní (např. mozarabské immolatio) s větším počtem embolismů. V římském kánonu se mění preface, obsahující téma slavnosti či liturgické doby. Ve středověku však přestala být považována za součást kánonu, čímž se z něj vytratil podstatný prvek - díkůvzdání. Prvek, který dal název celému slavení.

Kromě proměnné preface byl do římského kánonu zařazen Sanktus (alexandrijského původu) vč. Benedictus (antiochijského původu). Pokud vůbec lze vývoj kánonu analyzovat, pak se zdá, že nejstarší částí je Te igitur - jakési postsanktus, Quam oblationem - konsekrační epiklese, ovšem z pohledu Východu velmi svérázná, bez výslovné zmínky Ducha sv., a celý centrální blok Qui pridie - instituce, Unde et memores - anamnese.

V další fázi se objevilo Memento- vzpomínka na živé, a až v poslední fázi vývoje části se seznamy světců Communicantes a Nobis quoque. Právě přítomnost jednotlivých světců v seznamech (často patronů nových titulárních basilik) je důležitá pro datování kánonu.

Počátky lekcionáře

Stationální systém ovlivnil i vznik lekcionáře - perikopálního souboru, kdy jsou určitému dni liturgického roku přiřazena jistá biblické čtení. Ve 4. stol měly pouze největší svátky své pevné perikopy. V době Řehoře Velikého (přelom 6. a 7. stol.) měla již řada nedělí a svátků pevná místa, kde biskup předsedal slavení, a také své pevné biblické texty. Lze to odvodit zejména z desítek zachovalých homilií tohoto reformního papeže a z dalších méně významných zdrojů. Kompletní římský lekcionář známe z doby o století později jako Würsburgský comes.

Zpravidla se jedná o dvě čtení - starozákonní či epištolu a vždy evangelium. Čtení jsou proložena zpěvem graduale a buď traktu, nebo alelujového zpěvu. Tyto žalmové zpěvy jsou tematicky provázané s biblickými texty. Zpěvy náležely schole (sóla kantorovi) střídavě s lidem.

Papežská liturgie 6. - 7. stol.

Liturgie začíná být honosná a připomíná dvorní ceremoniál (papež nechce zůstat pozadu za svým konkurentem - konstantinopolským patriarchou). Užívá se kadidlo, již existují zvláštní liturgická roucha. Objevují se nové zpěvy importované z Východu - Kyrie, Gloria i zpěvy vytvořené k doprovodu již existujících průvodů, které se však staly výpravnějšími - Introit ke vstupnímu původu, Ofertorium k průvodu s dary a Communio k průvodu služebníků s posvěcenými dary k přijímajícím.

Liturgie má však přesto daleko ke středověkému úpadku, je ještě poměrně strukturně jednoduchá. Lidé se aktivně podílí zpěvy (za pomoci scholy), přinášením darů, přijímáním pod obojí. Latina je ještě srozumitelná řeč. Je uplatněna řada služeb, biskup hlasitě přednáší předsednické modlitby, privátní modlitby kněze ještě neexistují. Ještě nejsou známy hostie, používá se běžný chléb, není známa elevace (pozdvihování), ještě je eucharistický chléb užíván k jezení, ne k uctívání (i když je s ním zacházeno uctivě), ještě nejsou svatostánky. Při liturgii se stojí.

Reforma Pavla VI. si vzala za vzor právě toto období liturgie, i když v něčem šla i do dřívější doby a v něčem zůstala této době dlužna. Výhodou je, že toto období je již důkladně popsáno. Detailní popis velikonoční stacionární liturgie, včetně papežského průvodu z Lateránu do S. Maria Maggiore, obsahuje Ordo Romanus Primus (OR1). Je uzavřen římský stacionární systém včetně míst sejití (collecta). S tím souvisí uspořádaný lekcionář s navazujícími mezizpěvy a procesuálními zpěvy.

Schéma římské liturgie dle OR1

Vstup - se zpěvem Introitu

Úvod - Pozdrav

Kyrie (z Východu v druhé polovině 5. stol.)

Gloria (z Východu v 6.stol.)

Orace

Liturgie slova

Čtení

Mezizpěv (mezizpěvy)

Evangelium

(Homilie)

Eucharistie

Přinášení darů - se zpěvem Offertorium a orací

Modlitba nad dary - Kánon vč. sanktus

Přijímání darů

(Otčenáš)

Pozdrav pokoje a políbení

Lámání - míšení - se zpěvem Agnus Dei (objevuje se v 7. stol)

Přijímání - se zpěvem Communio a orací

Zakončení - se závěrečnýmzvoláním

Odchod - s požehnáním

Rozbor postního stationárního lekcionáře

Co určovalo výběr biblických textů?

Doba postu je v 7. stol. vnímána jako období bezprostřední přípravy na křest. Křestní tematika ovlivnila zejména liturgie spojené s obřady katechumenátu. Kající tématika se objevuje na začátku postu a potom v rámci tzv. kvatembrových dní, zejména pátku. Lekcionář nebyl vytvářen systematicky podle nějakého plánu, ale vznikal náhodně. Rozebírat genezi perikop celého období je nad rámec tohoto krátkého sdělení. Pokouším se proto jen o určitou systemizaci a uvedení příkladů.

Kvatembrové dny

Jednalo se čtyři trojice dnů (vždy středy, pátky a soboty) v každém ročním období. Místem bohoslužby ve kvatembrovou středu byla basilika P. Marie Větší, pátek basilika Dvanácti apoštolů a v sobotu basilika sv. Petra. Jarní kvatembr vychází na týden po 1. neděli postní.

Středeční čtení - Mt 12, 38-50 - spojuje velikonoční tematiku (obraz proroka Jonáše trávícího třidny v břiše ryby) s tématikou postní (působení Zlého) i mariánskou, která je dána místem slavení (kdo je Ježíšova matka).

Páteční čtení je ovlivněno nedalekými lázněmi se sloupořadím. Čte se o uzdravení ochrnulého u rybníku Bethesda - J 5, 1-15. I kvatembrová čtení na tomto místě (L7, 36-50 - odpuštění hříšnici; L 5, 17-26 - uzdravení ochrnulého) svědčí o charakteru římské penitenciální praxe spjaté s tímto místem.

Poloha titulu

Podobně jako blízkost rybníku u basiliky Dvanácti apoštolů, tak i poloha jiných míst ovlivnila biblické texty. Basilika sv. Eusebia je statiem v pátek 4. postního týdne. Basilika stojí uprostřed starověkého hřbitova. Četlo se proto evangelium o vzkříšení Laraza (J 11, 1-45).

Pátek třetího týdne se slavil u sv. Vavřince v Lucině. Titul byl za (republikánskými) hradbami. Četlo se proto evangelium o Ježíšově rozmluvě se samařskou ženou u studny za hradbami (J 4, 5-42). Uvedené dva janovské texty (ještě spolu s perikopou o slepém od narození - J 9) patří ke stěžejním perikopám katechumenátu. Jsou obsaženy v homiliích církevních Otců prvních staletí, jsou výtvarně ztvárněny v katakombách i na mosaikách basilik. Ještě v 6. stol. byly tyto perikopy čteny o 3.,4. a 5. neděli postní v rámci skrutinií. V době ustálení stacionárních bohoslužeb se však už křtily hlavně děti, skrutinia katechumenátu se stala formálními (redukovala se na obřady, které bylo možno slavit s dětmi - Efeta, předání symbola), a tyto texty byly přesunuty na všední dny. Teprve reforma po II. Vatikánu je vrátila na neděle.

Pro úterý prvního postního týdne je statiem Anastasia. Kostel byl na náměstí s trhy a směnárnou. Četlo se tedy o vyhnání penězoměnců z chrámu (Mt 21,10-17)

Jméno titulu

Jak je patrno z předchozího příspěvku, římské tituli byly ještě v roce 499 označeny jmény zakladatelů. Protože je v Římě všechno svaté (včetně Stolice), seznam z r. 595 již před jméno přiřadil označení "sv." nebo jméno změnil.

Jméno titulu velmi často ovlivnilo výběr perikop. Konalo-li se statio u sv. Zuzany (třetí sobota postu) četlo se 1. čtení o cudné Zuzaně (Da 13, 1-62) a evangelium o setkání Ježíše s cizoložnicí (J 8, 1-11).

Ve čtvrtek po Popeleční středě je statiem sv. Jiří. Čte se o uzdravení setníkova sluhy (Mt 8,5-13), neboť legenda o sv. Jiří říká, že byl také vojákem.

Pátek po 2. neděli postní se slaví u sv. Vitalisme. Tento světec byl hozen do jámy podobně jako Josef svými bratřími. Čte se proto Gn 37, 6-22. K tomu je tématicky vybráno evangelium o zlých vinařích (Mt 21, 33-46). Není bez zajímavosti, že tyto texty jsou dodnes součástí feriálního lekcionáře pro tento den. Dokonce je v období od úterý po 2. neděli postní do úterý po 3. neděli postní zachována dodnes souvislá řada evangelijních perikop.

Během velikonočního týdne byla statia ve velkých basilikách. V pondělí u sv. Petra se četlo Petrovo kázání (Sk 10, 37-43) a evangelium o cestě do Emauz (L 24,13-35), kde je též zmínka o Petrovi. V úterý u sv. Pavla zahradbami se četlo Pavlovo kázání v Antiochii (Sk 13, 16.26-33) a závěr Lukášova evangelia o zvěstování Krista všem národům, což je specifické poslání Pavlovo (L 24, 36-47). Ve čtvrtek u sv. Apoštolů se četla epištola o Filipově zvěstování etiopskému eunuchovi (Sk 8,26-40) - kostel byl dříve dedikován apoštolům Filipovi a Jakubovi. Evangelium o setkání Marie Magdaleny s Kristem (J 20, 11-18) bylo ovlivněno penitenciální rolí tohoto místa.

Obřady katechumenátu

I když v době ustálení lekcionáře již masová finální příprava na křest dospělých katechumenů ustávala, přesto se odrazila při výběru textů.

Ve středu po 3. neděli postní se u sv. Xysta konalo skrutinium spojené s předáním symbola. Četls e Dekalog (Ex 20, 12-24) a evangelium o jeho smyslu (Mt 15,1-20).

Další středu, po 4. neděli postní, bylo statio u sv. Pavla spojeno s obřadem Efeta. Tento obřad není vnímán jen jako otevření sluchu, ale i ostatních smyslů pro Kristovu zvěst. Četl se jeden ze stěžejních textů katechumenátu: o uzdravení slepého (J 9, 1-38). I čtení z Ezechiele (Ez 36, 23-28) o "srdci z masa" je čtením křestním.

Texty skrutinia ve středu po 5. neděli postní (u sv. Marcela) připomínají na základě Levitiku (Lv19, 1-2.11-19.25) boží přikázání vč. přikázání lásky.

Liturgické zpěvy

V období našeho zájmu (6.-7.stol.) nelze ještě mluvit o "gregoriánském chorálu". Tato forma profesionálního liturgického zpěvu vznikla až v 8-9. stol. v Galii. Přes nesporné kvality umělecké je z dnešního pohledu liturgický přínos chorálu sporný. Lidé byli odsunuti do role posluchačů - jednak pro hudební náročnost, jednak textům nerozuměli. V raně středověkém Římě tomu tak ještě nebylo. Sedmičlenná schola v době Řehoře Velikého, ve které byli tři sólisté, měla za úkol podporovat zpěv lidu.

Tzv. zpěvy ordinária (Kyrie, Gloria, Krédo, Sanktus, Agnus) jsou importované z Východu a nepatří ke zpěvům konstituujícím římskou liturgii. Těmi jsou zpěvy bezprostředně související s biblickými lekcemi (Graduale, Traktus či Alelujový zpěv) a procesní zpěvy (Introit, Ofertorium a Communio). Všechny jsou postaveny na žalmech.

Jako Graduale byl volen žalm, nebo jeho část tématicky související s 1. biblickým čtením, zatímco Tractus (v době postu) či Alelujový zpěv (v jiná období) souvisí s následujícím evangeliem. Často obsahuje charakteristickou partii evangelijní perikopy nebo tématicky blízký verš žalmu.

Později vzniky procesní zpěvy (vstup, s dary, a požehnanými dary). Původně se průvody děly tiše, později (pod vlivem Východu) se začaly zpívat litanie. Pozdější orientace na proměnné zpěvy během průvodů je vlastním vkladem západních liturgií vč. římské. Stacionární liturgie jsou i ve výběru zpěvů určitým modelem, který nastínil cestu dalšího vývoje, předurčil principy, na kterých římská liturgie stojí.

Zcela zřetelný je vývoj Communia - zpěvu k přijímání (během doby kdy služebníci přinášeli eucharistický chléb a víno přijímajícím). Jednotlivé všední dny postu se postupně zpívaly jednotlivé žalmy žaltáře. Tak na popeleční středu žalm 1. až k žalmu 26 v pátém postním týdnu. Z pohledu pozdějších seznamů se vyskytují odchylky. Jednak nejsou totohoto systému zařazeny čtvrtky a soboty, které byly dlouho aliturgickými dny (čtvrtky se staly stacionárními dny až v 8. století). Jednak byl někde zpěv nahrazen vhodnějším z hlediska tematizace. Např. ve dny, kdy se četly klíčové janovské texty katechumenátu - o Samaritánce, o slepém od narození a o vzkříšení Lazara, se klíčové verše zpívaly ke kommuniu na místo žalmu, kterýby měl být užit podle svého pořadí v žaltáři.

Proces vedoucí k tematizaci jevíce či méně zřetelný i u ostatních procesních zpěvů. Zcela zřetelné je to u nedělí, kde začátek introitu - vstupního zpěvu - dal jméno celé neděli. Např. 1. neděle postní - Invocabit má všechny zpěvy - Introit, Graduale, Traktus, Ofertorium i Communio - sestaveny z žalmu 91. U 2. neděle postní - Reminiscere - jsou rovněž zpěvy harmonizovány obsahem a Introit s Graduale souvisí i formálně - jsou tvořeny žalmem 25. Tak by bylo možné pokračovat. Např. celý velikonoční oktáv se zpívá stejné Graduale. Je tak vyjádřena vnitřní spojitost jednotlivých dní.

Závěr

Studium fenomému statií není samoúčelné. Chceme-li porozumět současné liturgií a chceme-li ji obnovovat, musíme jít ke kořenům. Dnešní tvar římské liturgie může být pro někoho feudální podívanou, neumožňující angažovat svou vlastní víru. Někdo jiný je zase přesvědčen, že formy před čtyřiceti lety opuštěné se praktikovaly v Římě od počátku (to by ovšem musel být tím počátkem začátek novověku).

Nedávný pohřeb Jana Pavla II., sledovaný miliony lidí po celém světě, fenomén římské liturgie spíše zahalil, než přiblížil. Byly porušovány liturgické předpisy, které samy vatikánské úřady vydávají. Předsedající kardinál ignoroval základní symboliku kolegiality. Recitoval eucharistickou modlitbu, aniž by počkal na ostatní koncelebrující kardinály, kteří se přesouvali k oltáři. Ignorována byla i základní eucharistická symbolika. Eucharistický chléb určený k přijímání lidí se vůbec nedostal na oltář. Pohřeb tak připomínal megashow, ne katolickou liturgii. Uvědomil jsem si, jak dopadla Konstantinopol, město mnohem výstavnější, mnohem křesťanštější než Řím...

Přesto, či možná právě proto, mají rané římské formy co nabídnout - vznešenou prostotu, respekt k subsidiaritě, kolegialitě. Stručné orace, nutící předsedající k dobré přípravě. Tematizaci každé liturgie postavenou na biblických textech. Zpěvy, které nejsou výplní, ale integrální, dokonce konstitutivní součástí liturgie.

Literatura

Baldovin J. F., The Urban Character of  Christian Worship, Pont. institutum studiorum orientalium, Řím,1987

Schmidt, H. A. P. , Introductio inliturgiam occidentalem, Herder, 1965

Kunetka F., Eucharistie v křesťanskéantice, Univerzita Palackého v Olomouci, 2004

Emminghaus J.H., Eucharistie, Síť, Praha, 2. vydání 2004

Edmund Bishop: "The Genius of the Roman Rite", in Liturgica Historica. Papers on the Liturgy and ReligiousLife of the Western Church (Oxford, 1962; originally published1899)

Římský misál (s poznámkami MarianaSchallera), Bohuslav Rupp, Praha, 1947

Kunetka F., Stručné dějiny hudby a zpěvu v liturgii, Matice cyrilometodějská, Olomouc, 1999

Dag Hammarskjöld

Dag Hammarskjöld byl švédský diplomat, který sloužil jako generální tajemník Organizace Spojených národů (OSN) od dubna 1953 až do své smrti v září 1961, kdy zahynul při letecké havárii spolu s patnácti dalšími cestujícími při mírové misi, v severní Rhodésii. V roce 1961obdržel Hammarskjöld posmrtně Nobelovu cenu míru. V roce 1963 vyšla jeho jediná kniha Vägmärken (Ve slovenském nakladatelství Tranoscius byla vydána roku 1998 pod názvem Smerovníky životom). Jeto jakýsi duchovní zápisník, který vznikal v průběhu celého jeho života.

Nikdy "v zájmu míru a klidu" nepopírejsvé vlastní zkušenosti nebo přesvědčení. Jediný druh důstojnosti je ten, který není zmenšený lhostejností ostatních. Ve chvíli, kdy jsem Bohu podal ruku a řekl mu své ano, byl mi smysl života jasný. Modli se, kéž tě tvá samota žene k nalezení něčeho pro co žít a co je dost velké, aby stálo za to proto umřít. Nikdy neměř výšku hory, dokud jsi nedosáhl vrcholu. Tehdy uvidíš, jak nízko to bylo. Hledání míru a pokroku nemůže končit během několika let ani vítězstvím, ani porážkou. Hledání míru a pokroku s jeho zkouškami a chybami, úspěchy i pády nemůže nikdy ochabnout a nikdy skončit.

Dag Hjalmar Agne CarlHammarskjöld se narodil 29. července 1905 v Jonkopingu ve Švédsku. Byl čtvrtým synem Hjalmara Hammarskjölda (ministerského předsedy Švédska v době první světové války a člena Haagského tribunálu) a jeho ženy Agnes. Promoval v osmnácti letech. Poté se rodina přestěhovala do starého švédského města Uppsaly. Zde se zapsal na místní universitu. Byl mimořádným studentem se širokými zájmy. Získal doktorát ekonomie, později i titul bakaláře práv.

Dag Hammarskjöld se poté přesunul do Stockolmu, kde zahájil svoji úspěšnou kariéru ve státních službách a zároveň pokračoval ve studiu a vědecké práci voboru ekonomie.

V roce 1949 byl jmenován generálním sekretářem ministerstva zahraničí a v roce 1951 se připojil ke kabinetu jako ministr bez portfeje. V této roli se stal místopředsedou švédské delegace na zasedání OSN v Paříži (1951-1952) a výkonným předsedou švédské delegace na zasedání OSN v New Yorku (1952-1953).

I když působil v sociálně-demokratickém kabinetu, nespojoval se Hammarskjöld s žádnou politickou stranou a považoval se za politicky nezávislého.

Volba generálním tajemníkem OSN přišla jako naprosté překvapení. 29. března 1953 řekl: "Nikdo nebude takový blázen, aby mne navrhl, a já nebudu takový blázen, abych přijal tak nemožnou práci." O dva dny později, když slyšel, že někdo naznačil jeho jméno jako kandidáta, telegrafoval zpět do Švédska: "Zábavné, ale nezajímavé". Formální nabídku dostal 1. dubna. Generálním tajemníkem OSN byl jednomyslně zvolen. 7. dubna1953 přijíždí do New Yorku jak nově jmenovaný generální tajemníkOSN. 20. prosince 1954 je zvolen, aby ve švédské Akademii zaujal místo, které do té doby zastával jeho otec.

V roce 1957 přijímá funkci generálního tajemníka OSN i na druhé pětileté funkční období. V těchto letech uskutečňuje Hammarskjöld mnoho úkolů spojených s ochranou míru i službou ostatním cílům charty OSN. Stal se průkopníkem nasazování mírových sil OSN a podporoval strategii řešení konfliktů v jejich rané fázi, aby nedošlo k rozpoutání ozbrojeného konfliktu. Jeho aktivní postup podložený humanistickou filozofií byl velkým vkladem k rodící se tradici tehdy ještě mladé Organizace spojených národů.

V rámci řešení politických ahumanitárních misí Hammarskjöld cestoval po celém světě. Jedna z jeho cest do krizí zmítaného Konga se mu stala osudnou. 18. září 1961 se jeho letadlo za dodnes ne zcela vyjasněných okolností zřítilo a Dag Hammarskjöld zahynul.

Dag Hammarskjöld patří k lidem, kteří zasvětili svůj život a schopnosti službě míru. Zároveň nám ve své knize zanechal svědectví hlubokého duchovního života.

Také dnes často přemýšlíme o tom, jak má dnes vypadat křesťanská politika, křesťanský politik. Právě život Daga Hammarskjölda nám do tohoto problému může vnést mnoho světla.

Ekumenické fórum evropských křesťanských žen

Ekumenické fórum evropských křesťanských žen (The Ecumenical Forum of European Christian Women; Ekumenické fórum křesťanských žen v ČR) bylo založeno v květnu roku1982 ve švýcarském Gwattu. Oficiálnímu ustanovení této organizace ale předcházelo mnoho let práce. Jako formální počátek hnutí žen můžeme označit založení stálé Komise pro život a práci žen v církvi na prvním Valném shromáždění Světové rady církví v Amsterodamu roku 1948. Následovalo několik konzultací SRC na téma úlohy žen v církvi (první se konala v Oxfordu v roce 1951). Za přelomovou můžeme považovat Konzultaci evropských křesťanských žen v roce 1978 v Bruselu, které se účastnilo asi 70 žen z různých částí Evropy. Na tomto setkání byl ustanoven koordinační výbor, který mezi lety 1978-1982 připravoval Ústavu Fóra, ve které byly nastíněny úkoly sdružení a která umožnila v roce 1982 vznik EFECW.

Hlavními úkoly EFECW jsou:

- upevňovat ženské ekumenické hnutí,

- posilovat ženy v jejich úsilí ohledání jejich identity,

- spojovat ženy na základě osvobozujícího poselství Bible,

- rozvíjet možnosti žen v rámci duchovní služby,

- povzbuzovat k aktivitám spojených s prosazováním rovnosti pohlaví,

- prosazovat iniciativy zaměřené na rozvoj míru a spravedlnosti ve světě.

Ekumenické fórum evropských křesťanských žen má v současné době 30 národních členských organizací a kontakty ve více jak 15 dalších zemí Evropy. Seznam členů naleznete na webových stránkách Fóra. Adresa a webové stránkyorganizace jsou:

EFECW Office,

Ecumenical Centre 174

rue Joseph II,

B-1000 Brussels,

Belgium

tel: +32 2 230 57 97

fax: +32 2 231 14 13

e-mail:forum.oecumenique@skynet.be

http://www.efecw.net

Vztah k ERC v ČR

Ekumenická rada církví, respektive Komise žen ERC, je národní členskou organizací EFECW. Protože se ale stávající Komise žen teprve konsoliduje, je Česká republika ve Fóru zastoupena nevládní organizací - Ekumenickým fórem křesťanských žen v ČR. EFKŽ se transformovalo z předešlé komise žen ERC (viz níže). Proto i vztahy EFECW na členky EFKŽ jsou užší.

Zaměření

EFECW je jak hnutím, tak i platformou a evropskou organizací. Jak na národní, tak na mezinárodní úrovni pořádá Fórum konference, workshopy a projekty. Témata se dají shrnout do těchto tří oblastí:

- teologie a spiritualita,

- svoboda a spravedlnost,

- ekologie a bioetika.

Nejvýznamnější a pravdě podobně nejznámější projekt Fóra je Adelheid Projekt. V rámci výcviku siženy z východní a střední Evropy osvojí znalosti managementu, fundraisingu, cizích jazyků a teologie. Po ukončení dvouleté instruktáže jsou ženy připraveny převzít vedoucí úlohy v církevních a ženských organizacích. Setkání účastnic projektu se konají v různých částech Evropy (např. v tomto roce se první fáze koná v ČR v Čelákovicích, druhé setkání proběhne za rok ve Velké Británii).

Organizační struktura

Nejvyšším orgánem EFECW je Valné shromáždění (General Assembly), které je svoláváno buď Koordinačním výborem nebo na přání alespoň jedné třetiny členů Fóra. Schází se alespoň jednou za 4 roky a v jeho kompetenci je volba Koordinačního výboru a auditorů, schvalování finanční zprávy a rozpočtu, schvalování změn nebo dodatků k Ústavě Fóra.

Valná shromáždění EFECW:

1982 Gwatt, Švýcarsko: Peace and Justice

1986 Järvenpaa, Finsko: Building a hopefor a new vision of life

1990 York, Velká Británie: FromDivision to vision

1994 Budapešť, Maďarsko: Be not afraid: remember the future!

1998 El Escorial, Španělsko: Facing theNew Millennium with promise

2002 Čelákovice, ČR: Called tocompassion and freedom - Christian women shaping the future ofEurope

Koordinační výbor (Co-ordinating committee) se skládá ze 3 prezidentek (co-presidents), 5 členek (respektována musí být např. země původu a denominace) a pokladníka. V kompetencích Koordinačního výboru je vybrat a zaměstnat sekretářku evropského Fóra, připravovat podklady na zasedání Valného shromáždění a zastupovat Fórum ve vztahu k dalším organizacím.

Vztah k dalším ekumenickým organizacím

V této části bych čtenáře ráda seznámila se vznikem Evropského fóra křesťanských žen v ČR. Vybírám proto z tiskového prohlášení EFKŽ u příležitosti jeho vzniku:

Dosud existující Komise žen při Ekumenické radě církví v ČR, která původně byla tvořena pouze jednotlivými delegátkami, které církve vyslaly, se během posledních deseti let rozrostla na společenství více než čtyřiceti žen, a tím přerostla rámec poradního orgánu ERCa stala se svébytným a samostatným útvarem. Proto se tyto ženy loni na podzim rozhodly, že založí občanské sdružení s názvem Ekumenické fórum křesťanských žen v ČR (EFKŽ), které bude ve stálém kontaktu jak s Ekumenickou radou církví, tak s těmi, kdo ekumenicky pracují v jednotlivých církvích, a bude moci přijímat do svých řad další členky, a tak vytvářet širší základnu pro ekumenickou spolupráci žen z jednotlivých církví a denominací. EFKŽ bylo prakticky ustaveno na plenárním shromáždění dne 27. ledna 2004 v Praze. Chce sdružovat ženy z různých církví nejen z Prahy, ale zcelé republiky a propojovat a vzájemně informovat již existující skupiny ekumenicky orientovaných žen, které společně pracují narůzných úkolech a projektech, a tak přispívají ke sbližování církví a všech křesťanů. EFKŽ se chce zapojit také do evropské ekumenické sítě žen, která existuje již více než dvacet let, a rovněž rozvíjeti další mezinárodní kontakty, získané během předchozí práce Komise žen při ERC. Více informací i přihlášky můžete získat na adrese předsedkyně EFKŽ (Naděje Mandysová, mandysova@tiscali.cz) nebo místopředsedkyně EFKŽ (PhDr. Markéta Koronthályová, koronthalyova@seznam.cz).

Nové knihy a poznamka

autor: 

 

Nakladatelství Vyšehrad nám doredakce zaslalo několik zajímavých knih:

Malé dějiny katolické církve od známého ekumenického teologa Hanse Künga zaujmou angažovaným a kritickým pohledem na jednotlivé etapy dějin katolictví. Je v tom jejich velká přednost a zároveň slabina: Nelze je doporučit jako objektivní učebnici, vědecký text psaný sineira et studio, ale naopak budou užitečné tomu, kdo se chce dozvědět, jak naše současné problémy souvisí s minulostí a jak se na to dívá profesor Küng.

Bůh a zlo od Waltera Grosse a Karla-Josefa Kuschela je kniha pro každého, koho trápí problém teodiceje. A to čas od času bude asi každý věřící člověk:"Proč to Bůh dopustil?" ptáme se, kdykoli stojíme blízko nějaké tragické události. Přednost knihy je spojení biblické a teologické tradice s analýzou moderních literárních děl.

Radikální milost je název sbírky krátkých meditací Richarda Rohra. Na každý den v roce dostanete stránku duchovní četby k zamyšlení. Hutné, přesné, bez cukerínu.

 

Sorry, Mary...

Náhodou jsem shlédl video: svěcení jáhna. Po slavnosti mu děkoval hodnostář za to, že přes svoje náročné povolání a titul se dal do služeb církve. V první lavici kostela seděla manželka novopečeného jáhna spolu s pěti dětmi. O ní nepadlo ani slovo, ačkoli svému muži ponechala veškerý čas nutný ke studiu a sama pečovala o děti, domácnost i zahradu. Pak jáhen děkoval hodnostáři a církvi a přijal velikou kytici. Manželka jako by tam ani nebyla ...

Jan Rybář

Zprávy

autor: 

 

Sedmdesáti let se 16. 9. 2005 dožívá jeden z nejaktivnějaích a nejodvážnějaích biskupů skryté církve Fridolín Zahradník z Rychnova nad Kněžnou. Dokázal vynalézavým způsobem sloužit církvi i za ztížených podmínek po celém území bývalého Československa. V letech 1983-88 byl komunistickým režimem vězněn pro údajnou hospodářskou kriminalitu. V pastorační službě po­kra­čoval i ve vězení. Jakmile byl propuatěn a změnila se politická situace, založil pro propuštěné vězně i další lidi v nouzi síť Emauzských domů v ČR podle vzoru francouzského kněze a politika abbé Piera. Redakce Getseman přeje jubilantovi do dalších let vše dobré!

Bratr Roger z Taizé zavražděn

Taizé - Zakladatel ekumenické komunity v Tai­zé Roger Schütz byl 16. srpna zavražděn během večerní bohoslužby. Duševně vyšinutá účastnice bohoslužby ho pobodala nožem a de­vadesátiletý bratr Roger svým zraněním na místě podlehl. Nástupcem bratra Rogera na postu převora se podle očekávání stal bratr Alois (Alois Löser), katolík německého původu, kterého bratr Roger již před několika lety určil jako svého následovníka. Podrobnějaí informaci o životě a teologii zesnulého bratra Rogera přináaíme v tomto čísle Getseman v člán­ku Jozefa Murína.

Plenární sněm Katolické církve v ČR skončil

Praha - V červenci skončil svým druhým zasedáním Plenární sněm Katolické církve v ČR, jehož práce byla zahájena v roce 1997. Závěrečný dokument sněmu dosud čeká na schválení. Sněm však vyhlásil trojí poselství: Věřícím katolické církve, veřejnosti a kře­sťa­nům v České republice.

Dokumenty sněmu lze číst na internetu, na adrese http: //snem.cirkev.cz. Zde jsou také k dispozici další texty, které se k němu vztahují, například různé příspěvky do diskuse a analytické materiály.

Také Bůh přišel jako uprchlík

Vídeň (KAP) Bůh přišel k lidem v evangeliu ne jako mocný, ale jako chudý a jako uprchlík. Na to vzpomněl kardinál Christoph Schönborn při návštěvě koptské ortodoxní katedrály ve Vídni Donaustadtu.

Kardinál poukázal ve svém kázání, že Egypt byl první zemí, kam Ježíš podle evangelií přišel. První Ježíšova misie byl útěk, tvrdil vídeňský arcibiskup. Stejně jako Marie s Ježíšem nedobrovolně přiali do Egypta, tak mno­ho koptských křesťanů se uteklo nedo­bro­volně do Rakouska. Jestliže se dostalo dobrého přijetí v Egyptě Svaté rodině, takového se má dostat chudým a pomoc hledajícím, kteří přicházejí do Rakouska. Také on sám se ocitl v Rakousku nedobrovolně po odsunu z Československa v ro­ce1945, řekl.

Koptská katedrála byla posvěcena v roce 2004 koptským patriarchou Schenudou III. Návštěva kardinála Schönborna byla znamením dobrých vztahů mezi katolickou a kopt­skou ortodoxní církví v Rakousku. Předtím kardinál navštívil koptský klášter svatého Antonína v Dolním Rakousku.

Klášter zasvěcený zakladateli egyptského mnišství obývají tři mniši a jeden jáhen. Klášter slouží mimo jiné i jako muzeum koptské církve a sídlí zde i hlava koptské církve v Rakousku, biskup Gabriel. Koptská ortodoxní církev se vytvořila v Rakousku v sedmdesátých letech. V roce 2003 byla uznána státem.

Kasper upozorňuje na obtížnou dobu v ekumeně s protestanty

Mnichov (KAP) Složitou fázi ekumenických vztahů s evan­gelickou církví vidí president pa­pež­ské rady pro jednotu křesťanů, kardinál Walter Kasper. V našem dialogu jsme se do­stali do obtíží, řekl. Na dlouhé společné cestě jsme přišli nyní k hradbě.

Velký pokrok Kasper vidí v úsilí o jednotu s pravoslavnými církvemi. V nejbližaích měsících očekává důležité kroky. S pravoslavnými církvemi je podle něj katolická církev blízká po dogmatické stránce. Ve sporu o papežský primát poukazuje kardinál na různé důrazy na Východě a Západě: Patriarchové východní církve mohou i nadále opatrovat svoji tradici a zachovat rozdílymezi církvemi.

Za podstatný sporný bod vůči evangelickým církvím označil Kasper otázku církevního úřadu. Podle katolického chápání je každý biskup přímý nástupce apoštolů.

Další problém je různost v etických otázkách, kde evangelické církve v poslední době mění své postoje, doposud shodné s katolickou církví. To se týká předevaím sexuální etiky, předevaím homosexuality.

Ke kněžskému svěcení žen řekl, že nevidí možnost změny pozic. Otázku kněžského celibátu by chtěl probrat na nadcházejícím biskupském sněmu. Nemyslí si, že se dospěje k definitivní odpovědi, ale pokládá za iluzi, že zrušení celibátu by bylo řešením pro církev v západní Evropě.

Ekumena: Kardinál Meisner nevidí žádný pokrok u protestantů

Stuttgart (KAP) Kolínský arcibiskup kardinál Joachim Meisner nevidí momentálně žádný pokrok v ekumeně mezi katolíky a protestanty. Vyloučil také možnost zvláatních pravidel pro umožnění společného přijímání u smíšených katolicko-protestantských manželství.

Také papež Benedikt XVI. neplánuje povolit evangelickým křesťanům přistupovat ke stolu Páně se svým katolickým partnerem, řekl Meisner. Víra je celek, tvrdí. V tomto případě platí všechno nebo nic.

Pokrok je podle Meisnerova náhledu možný teprve při prolomení teologického dialogu o úřadu v církvi. To by ovšem znamenalo, že by evangeličtí faráři byli svěceni jako katoličtí kněží. Pokud ale v evangelické církvi mohou večeři Páně vysluhovat laici, je sblížení nemyslitelné. Meisner poukázal, že optimismus Benedikta XVI. v ekumenismu je orientován vzhledem k pravoslavným církvím. Ve srov­nání s evangelickými církvemi je sblížení s nimi podstatně jednodušší.

Argentina: katolíci, židé a muslimové společně proti teroru

Buenos Aires (KAP) Katolíci, židé a muslimové vydali v Argentině společné prohláaení proti každé formě fundamentalismu a terorismu. Slavnostní podpis prohlášení se uskutečnil 8. srpna v arcibiskupském paláci v Bue­nos Aires; za katolickou církev podepsal kar­dinál Jorge Mario Bergoglio, za židovskou obec Jose Adaszko a za islámskou obec věřících Omar Helal Massud. Dokument vypracovali společně pater Guillermo Marco, rabín Daniel Goldman a imám Omar Abboud. Spo­lečné prohlášení klade důraz na závazek věřících tří monoteistických náboženství: dovolit účastníkům dialogu zachovat si svoji identitu. V Argentině existuje již řadu let trvalá tradice mezináboženského soužití.

Irský primas: mír v Severním Irsku bude v blízké budoucnosti

Dublin - Belfast (KAP) Katolický primas Irska, arcibiskup Sean Brady, přivítal slib IRA vzdát se násilí jako zjevný krok k míru a svobodě. Nikdy nebyly šance na usmíření v Se­verním Irsku bližší, řekl Brady. Znovu zdůraznil, že slova musí následovat činy. Po prohláaení IRA se musí všechny znepřátelené strany sejít ke konstruktivní debatě, požaduje arcibiskup.

Ještě je ale nejasné, jak dalece jsou odhodláni k pokojné a demokratické debatě o budoucnosti celého Irska protestantští unionisté a katoličtí republikáni. Brady odmítlo dtržení Severního Irska od Velké Británie. Jejich vzta­hy jsou tak komplexní a propojené, že jeden bez druhého nemají budoucnost. V irské re­publice se doposud považuje odtržení velké čá­sti severního regionu Ulster po krvavých bojích v letech 1915-1923 za anglický úskok.

IRA oficiálně oznámila konec ozbrojeného boje proti Velké Británii. Od nynějaka chce svůj cíl, dosažení sjednoceného na Velké Británii nezávislého Irska, sledovat demokratic­kými prostředky.

Lefebvristé: Sblížení s Vatikánem?

Vatikán (KAP) V Římě se spekuluje omož­ném sblížení se s tradicionalistickým bratrstvem sv. Pia. Exkomunikovaný představený společenstva, Bernard Fellay, se má setkat v Castel Gandolfo s Benediktem XVI. Kněžské bratrstvo sv. Pia X je ve schismatu od nepovoleného biskupského svěcení, vykonaného svým zakladatelem, arcibiskupem Marcelem Lefebvrem (1905-1991).

Jeho členové odmítli po vzoru arcibiskupa Lefebvra mnoho aspektů Druhého vatikánského koncilu, zvláatě ekumenický a mezináboženský dialog a možnost náboženské svobody. Mimoto se bratrstvo pevně drží takzvaného tridentského ritu (ve skutečnosti ve znění platném v roce 1962).

Vatikán opětovně usiluje o navrácení bratrstva do společenství katolické církve. Tyto pokusy jsou v  jednotlivých případech úspěšné např. u jednoho tradicionalistického francouzského kláštera a u jedné brazilské tradicionalistické diecéze, která je nyní integrována do katolické církve jako osobní prelatura Sao Joao de Vianney de Campos (biskup Ferdinando A. Rifan).

Bernard Fellay přivítal volbu Benedikta XVI. Vidí ve volbě Josepha Ratzingera záblesk naděje, protože prefekt Kongregace pro otázky víry zná jednotlivé aspekty současné církevní krize. Fellay vyjádřil i naději, že v novém pontifikátu bude mít opět své místo dvoutisíciletá tradice katolické církve.