Píši tyto řádky 26. prosince, na svátek svatého Štěpána Prvomučedníka, velkého a statečného světce. Podle bible byl jáhnem, a když jsem o něm kdysi dávno poprvé jako dítě slyšel, musela mi tato exotická funkce být dlouze objasňována: Žádné živé jáhny jsem totiž neznal. Dnes jako již dospělý vím, že toto vyjasňování se netýká jen dětí, ale i celých církví, které službu jáhna či diakona zavedly či si z dávné tradice udržely. Čím by dnes měli nástupci úřadu svatého Štěpána být?

David Holeton, autor hlavního teologického příspěvku tohoto čísla Getseman, podává velice zasvěcený přehled jáhenského úřadu, jeho teologické zhodnocení a doporučení ohledně toho, co dnes na této službě zdůraznit a čeho se naopak vystříhat. Podstatou jáhenství podle něho je podporovat biskupa především v místech, kde se církev stýká a vzájemně ovlivňuje se světem. Jáhen tedy by neměl být předstupněm k něčemu „vyššímu“, vstupní branou do klerikálního světa či pomocným knězem, který nesmí vysluhovat večeři Páně. (Mimochodem aktuální nebezpečí právě v římskokatolické církvi: velmi rád bych věděl, kolik současných katolických trvalých jáhnů by zůstalo jáhny, kdyby Řím zítra dovolil světit osvědčené ženaté muže i na kněze.) A naopak zvláště v našich podmínkách, kdy takzvaní laici dávno přebrali mnohé úkoly dříve náležející jáhnům, je podle Holetona třeba vystříhat se boje mezi jáhny a laiky o tyto pravomoci.

Kéž tedy naše církve budou mít stále více autentických a svému úkolu oddaných jáhnů tak, aby v našem světě a v naší situaci zpřítomnili poslání a postavu svatého Štěpána, a především jeho nadšení pro Krista.

Další blok příspěvků se týká problematiky bezdomovectví. V zimě potřebují bezdomovci mnohem více pomoci a podpory. U příležitosti Dne lidských práv 10. prosince 2005 se navíc v Praze konala demonstrace za práva bezdomovců, a my přinášíme pro připomenutí její rezoluci a krátký rozhovor.

Bezdomovectví je skandál moderní společnosti. Máme dostatek peněz na obrovské paláce konzumu a zábavy, vydáváme miliony na žrádlo pro psy a kočky, ale lidé hladovějí a mrznou. Pokud člověk spáchá zločin, dostane se mu ve vězení stravy a střechy nad hlavou – sice v nejmizernější kvalitě, ale přece jen dost na to, aby tělesně nestrádal. Nevinný jedinec však může zůstat na dlažbě bez pomoci – není to absurdní nespravedlnost?

Mnozí z těchto lidí si svou situaci zavinili sami, můžete namítnout, a jejich státní podpora by nejspíš znamenala další zátěž státního rozpočtu, další byrokracii, další příležitost ke korupci a defraudaci a vznik další vrstvy lidí závislé na podpoře a nemající motivaci pracovat. To je pravda a ukazuje to na to, že boj z bezdomovectvím není snadný úkol. Z důvodů lidskosti (a nejen z nich) je však třeba se mu věnovat. Na úrovni drobné každodenní charity, jak to činí organizace typu Naděje nebo Armády spásy, ale také na úrovni politiky a státu: Bezdomovectví musí být potíráno i systémovými prostředky. Bohužel to není populární téma našich státníků – každý politik ví, že zde může mnohem snáze body u voličů ztratit než získat. Právě z toho důvodu je třeba demonstrovat, ovlivňovat a mluvit o potřebě lidského zacházení pro všechny, o lidských právech, která patří i bezdomovcům.

Ještě chci upozornit na nový historický seriál Martina Vaňáče. Bude věnován jednotlivým etapám křesťanských dějin. V čísle bude vždy uveřejněn článek o dějinách doby a na obálce portrét jedné významné osobnosti. Začínáme sv. Klementem.

V novembrovom čísle Getseman ma zaujal článok P. Hradilka o niektorých javoch vyskytujúcich sa v katolíckej cirkvi na Slovensku. Žijem tu už skoro 60 rokov, o niečo menej sa zúčastňujem cirkevného života (v katolíckej cirkvi), dovolím si teda zdeliť aspoň časť svojich skúseností i poznanie... A treba ihneď dodať, že pri rozhovoroch s ľuďmi som si overila, že moja skúsenosť nie je ojedinelá a výnimočná.

To, čo je dobré, naprávať netreba. Preto sa chcem vyjadriť o negatívách – ide o ich nápravu – majúc na pamäti líniu nadpisu: dospelosť veriacich. Ako prvý a možno najdôležitejší je prejav nespokojnosti s absenciou možnosti dialógu, kde by sa diskutovali problémy a výzvy veriacich, kde by sa brali vážne ich pripomienky a možnosti vyjadriť sa, spoluvytvárať kvalitu náboženského života. Prevažne to ostáva na úrovni monológu hierarchov, ktorí adresujú svoje výzvy a nariadenia aj pastierskymi listami rôznej úrovne. Tieto ale ostávajú bez záujmu o spätnú väzbu, stačí vypočuť a zariadiť sa, či poslúchnuť. V predvianočnom čase to boli tri pastierske listy za sebou a tie sa dokonca niekde čítali i na liturgii určenej deťom, aby sa „splnila povinnosť“. Kňazi sú často šikanovaní a nezmyselne nútení k ich čítaniu, hoci tieto listy sú v zápätí uverejnené v Katolíckych novinách a každý má možnosť prečítať si ich. V jednom z dávnejších pastierskych listov bolo napr. nariadenie o vonkajších prejavoch zbožnosti, kedy sa má stáť, sedieť, kedy kľačať.

Ako je možné nariadiť „pravidlá zbožnosti“? Je to absolútne necitlivý prejav k osobnosti veriaceho, dotiahnutý do extrému v jednej farnosti, kde mladý kaplán vyzval ľudí kľaknúť si na pravé koleno. (Vo farnosti, kde žijem, na Veľkonočné obrady trvajúce 3 hodiny kňaz síce vyzýval k trpezlivosti, mnoho - i starých - ľudí stálo, ale na chóre bolo naskladaných množstvo prázdnych stoličiek). Nariadenie o pravidlách zbožnosti vyšlo v čase, keď sa otvorila kauza arcibiskupa Sokola o spolupráci s ŠTB. Človek aj s priemernou inteligenciou si domyslí, že ide o odvedenie pozornosti na tzv. „veci dôležitejšie“.

Ďalšou smutnou skúsenosťou je, že dospelý kresťan vlastne nemá možnosť vyjadriť kritiku bez toho, aby nebol vzápätí označený za nepriateľa cirkvi. Tento postoj je vlastný nielen arcibiskupovi, ale prebrali ho aj kňazi, ktorí nie sú schopní sebareflexie a stavajú sa do polohy, akoby cirkev tvorili len oni. Nie sú ojedinelé prejavy ješitnosti a povýšenosti (dokonca absencia elementárnych prejavov slušnosti ako pozdrav na ulici, prednosť žene pri vstupe apod.), ktoré dávajú veriacim pocítiť, že sú v skutočnosti potrební len ako poslušný a mlčiaci dav.

V neposlednom rade je to postoj pri podávaní Eucharistie. Rozprávala som sa s mnohými ľuďmi, ktorí sa so spôsobom prijímania na ruku stotožnili, je im ale znemožnený a odmietaný. Ponižujúcim spôsobom ich nútia prijímať do úst s odvolávaním sa na biskupa, ktorý iný spôsob zakázal. Je možné, že ešte aj Eucharistia sa využíva a zneužíva ako prostriedok na šikanovanie kňazov a následne ako prostriedok vyjadrenia moci nad veriacimi? Je to o to absurdnejšie, že napr. niekoľko kilometrov od Bratislavy na juh a západ táto možnosť už je. Len dva príklady na ilustráciu: pri nedávnom odmietnutí podania Eucharistie na ruku mi mladý kňaz na moju otázku s aroganciou odpovedal, že môžem chodiť hoci do Viedne, iný mi priznal, že jeho kolega sa odvážil a dostal vynadané od arcibiskupa. Preto sa stotožňujem s názorom P. Hradilka, že kňazi žijú v strachu a túto atmosféru šíria ďalej, čo pôsobí deštruktívne na veriacich. O to nepochopiteľnejšie potom vyznievajú podpisy pod pastierske listy: „vaši otcovia biskupi“. Vari správny otec je ten, ktorého sa treba báť?

Ktorý upiera dospelosť svojím dospelým deťom? Nie ten, ktorý sa teší, že dospelé deti sú ďalej ako on, v mnohom šikovnejšie a múdrejšie? A dokonca je možné, aby i ženy prispeli svojimi špecifickými darmi do života cirkvi? Posledný príklad na ilustráciu: súčasný bratislavský dekan mi pri istej príležitosti povedal: „to by sme ale dopadli, keby nám ženy hovorili do cirkvi!“ Spolupracovníkom ŠtB bol už vtedy.

Či biskupi a kňazi bez pripustenia účasti dospelých veriacich už niekam dopadli, si čitateľ iste odpovie sám...

Role jáhna v liturgii (a v životě církve všeobecně) nikdy nebyla statická. Chceme-li si položit otázku jáhnovy role v liturgii dnes, je důležité vědět, jak se tato role vyvíjela, a rovněž jaký všeobecný přístup zaujímala církev vůči diakonátu v různých dobách a na různých místech. Protože ty církve, které kladou velký důraz na historickou (apoštolskou) sukcesi duchovního úřadu, udržovaly diakonát coby část tzv. cursus honorum, tedy „stupně“, kterým musí projít kandidát na cestě ke svému „cíli“, tj. presbyterátu. Tyto církve v době docela nedávné nedoceňovaly úřad a službu jáhna. Byla redukována na liturgickou službu požadovanou při „slavnostních mších“, nebo jako nutnou nepříjemnost, kterou je třeba projít. Diakonát se tak stal ve skutečnosti eklesiologickou fikcí.

První století

Při zkoumání nejstarších křesťanských dokumentů, které se zmiňují o liturgické službě jáhnů se jejich role mění od společenství ke společenství. Justin Mučedník se ve své První apologii (okolo roku 155) vyjadřuje o liturgické úloze jáhnů dvakrát, vždy ve spojitosti s eucharistií: Jáhni umožňují každému z přítomných na bohoslužbě „účastnit se přijímání eucharistického chleba, vína a vody“ (kapitola 65) a „odnášejí je též nepřítomným!“ (kapitoly 65 a 67).

Když Didascalia Apostolorum (okolo roku 230) začíná pojednávat o pomazání jáhnů (mužských i ženských, kapitola 16) je kladen velký důraz na význam těch úřadů, které mají být vykonávány ženami, a ne muži. Nejdůležitějším mezi jejich úkoly je křest, kdy má jáhenka doprovázet ženské kandidátky před shromáždění a tam je pomazat. Jáhni mají též poskytovat duchovní službu nemocným „a každému zajišťovat řádnou duchovní službu“ (včetně přinášení eucharistie?). Jáhni mají být v každém společenství v dostatečném počtu, aby mohli znát všechny věřící a mohli informovat biskupa o všech potřebách.

Ve spisu Apoštolská tradice (dříve připisovanému Hippolytovi), jehož kořeny sahají do raného třetího století, se o liturgickém úřadu jáhnů pojednává při několika příležitostech. Během liturgie křtu, poté co biskup požehnal oleje, které budou potřeba, stojí po jeho boku dva jáhni, jeden z nich drží na levé straně olej exorcismu, druhý na jeho pravici olej díkůvzdání (21, 8).

V průběhu vlastního křtu je úkolem jáhna přivést kandidáta ke křestnímu bazénu, kde se každý kandidát podrobuje křestnímu dotazování a poté je ponořen do baptisteria (21, 11–18). Při eucharistii přináší jáhen biskupovi eucharistické dary (4, 2; 21, 27), asistuje presbyterovi při podávání kalicha – případně kalichů – (s vodou, mlékem a vínem při křtech) a podílí se na lámání chleba před podáváním přijímání. Další úkoly náležející jáhnovi jsou „sloužit biskupovi“ a „podávat mu zprávu o tom, kdo je nemocen“ (kapitola 34). Při hostině společenství (agapé), která měla zřejmý rituální charakter, přinesl jáhen lampu (25, 1), zpíval jeden nebo několik halelových žalmů po sdílení smíšeného kalicha (25, 12), a rovněž v nepřítomnosti biskupa mohl buď presbyter nebo diákon vzdát dík nad společným kalichem a zazpívat požehnání nad chlebem, který byl posléze společně konzumován (28, 5-6).

Celkově vzato je v těchto dokumentech z druhého a třetího století zřejmé, že primárním úkolem jáhna bylo asistovat biskupovi při výkonu episkopé, a to dvojím způsobem, bezprostředně při liturgii a v širším slova smyslu být biskupovýma „očima a ušima“. Tudíž konali jáhni při křtu takové úkony jako je držení oleje biskupovi, přivádění kandidátů k baptistériu a po křestních otázkách jejich ponořování. Při eucharistii přijímali dary a poté se podíleli na lámání chleba pro přijímání a asistovali při podávání kalicha. Také sloužili episkopé biskupa buď donášením eucharistie těm, kteří byli v den Páně nepřítomni při jejím slavení, nebo oznamováním biskupovi jmen nemocných, aby jim mohl posloužit on sám.

Je důležité poznamenat, že žádný z úkolů svěřených jáhnovi nepředstavuje postavení oněch sedmi, kteří – ve Sk 6, 1-6 – byli vybráni, aby ušetřili „dvanáctku“ od rozptylujícího obsluhování u stolu. Ani tu není nijaký náznak, že by jáhnova role měla být považována za nějakou zvláštní „ikonu“ Kristova diakonického poslání. Obě zmíněné ideje diakonátu se objevily o mnoho století později a jsou zavádějící. Raná církev nepovažovala zmíněnou perikopu ze Skutků apoštolských za biblický základ diakonátu, který existoval v jejím středu. Zodpovědnost za věci, které připadaly jáhnům, byly natolik významné, že nevytvářely představu jáhna coby číšníka u příslušných stolů. „Jáhen coby ikona služby“ je moderní fikce, která vážně poškozuje duchovní úřad pokorné služby, která je uložena všem pokřtěným. Při liturgii umývání nohou na Zelený čtvrtek je to biskup (nebo v jeho zastoupení presbyter), a nikoli jáhen, kdo umývá nohy jako model služby poskytované společenství jako celku.

Jáhni v zavedené církvi

Od těchto původních zmínek o duchovnímu úřadu jáhnů role zastávané jáhny rychle rostly. Úřad jáhnů coby „očí a uší“ biskupa se brzy vyvinul do forem, kdy jáhni byli často správci místní církve a požívali značnou autoritu. Často se stávali příslušníky domácnosti biskupa. Také měli na starosti charitativní a sociální působení církve. Jejich praktické a liturgické dimenze se rozvíjely ruku v ruce a navzájem se ovlivňovaly.

Spolu s tolerancí státu k církvi v době pokonstantinovské a rychlou proměnou církve v zavedenou instituci, která sloužila liturgii ve větších prostorách, kde byly vhodné detailnější a propracovanější ceremonie, se duchovní úřad jáhna rapidně rozvíjel. I když se to velmi lišilo podle církevního regionu, byly od počátku zodpovědnosti jáhna značné – spadaly totiž do oblastí církevního managementu a vztahů mezí církví a společností – a byly reflektovány i liturgicky. Čtení evangelia se stalo takřka univerzální liturgickou funkcí jáhna (a v některých oblastech též zpívání žalmu před evangeliem), vedení přímluvných modliteb při velké modlitbě věřících a propouštění lidu na konci liturgie ke službě světu se staly liturgickým ztělesněním jáhnovy role ve vztahu církve a světa.

V propracovanějších obřadech, které se vyvinuly poté, co církev začala užívat pro liturgii veliké budovy (ať již sekulární baziliky přenechané církvi k užívání, nebo stavby zbudované speciálně pro liturgické užívání), se stala příprava darů mnohem rituálnější a komplexnější záležitostí. Jáhni se museli (mnohem více nežli to jejich původní funkce vyžadovala) zabývat podrobně stanovenou přípravou stolu, která se postupně vyvinula z relativně jednoduchého přinášení darů v „domácí církvi“, jak se o ni zmiňuje Justin Mučedník. Ve velkých budovách byl možný pohyb celého společenství a příprava darů se stala jedním z nejdůležitějších momentů celé liturgie, neboť se celé společenství angažovalo při tomto formálním liturgickém pohybu. Za zpěvu žalmu všech pokřtěných byly dary chleba a vína, které budou užity při eucharistii, a rovněž i další dary pro charitativní činnost církve, přinášeny průvodem k oltáři. Jáhni, kteří byli pověřeni dohledem nad církevní charitativní prací, hráli hlavní úlohu při této části liturgie, kdy se setkávala rituální akce a sociální angažovanost tváří v tvář. Začínalo to položením plátna na veliký oltář coby základní přípravou eucharistické hostiny. Poté jáhni vykonávali onu formu své služby, kterou nacházíme u Justina. Když pokřtění přinášeli své dary k oltáři, jáhni přijímali nádobky s vínem a vlévali ho do velké nádoby, ze které bylo víno později odebíráno pro potřebu při přijímání. Z chleba bylo vyčleněno množství potřebné pro přijímání, které bylo posléze jáhny uspořádáno na oltáři. (Chléb a víno, které nebylo zapotřebí ke přijímání, jakož i dary jiného druhu, byly později odneseny do diakonických kostelů – které sloužily jako centra sociálních služeb – kde byly rozdávány chudým a potřebným.) Byl tu úzký vztah mezi jáhnovou rolí v liturgii i mimo ni.

S dalším vývojem liturgie plnili jáhni svůj úřad coby asistenti biskupa tím, že se podíleli na dlouhém procesu lámání chleba, aby mohl být podáván při přijímání a poté i tím, že podávali kalich laikům. A konečně k další interakci mezi liturgií a světem docházelo na konci liturgie, když jáhen zpíval propuštění a posílal věřící lid ven do světa, kde má každý pokřtěný, muž i žena, vykonávat svou vlastní diakonii.

Jáhni v mocné církvi

V následujících stoletích byla jáhnova role v liturgii ovlivňována různými faktory. Když bylo hlavní město říše přemístěno z Říma do Konstantinopole, začal římský biskup jako nejvýše postavená osoba tohoto města zaplňovat mocenské vakuum vzniklé císařovou nepřítomností. Liturgicky se to projevilo postupným napodobováním přísně stanoveného ceremoniálu byzantského dvora. To co bylo při liturgii římského biskupa zaváděno se podobalo obřadům u císařského dvora v Byzanci, kde měla každá osoba svou zvláštní ceremoniální roli závisející na jejím statusu. Jáhni museli nyní plnit liturgické funkce, které se více podobaly povinnostem dvořanů než jejich historickému poslání, umožňujícímu snadnější vykonávání biskupovy liturgické episkopé – předsednictví při svátostech – i služby biskupových „uši a oči“ ve vztahu k jejich pastorálníepiskopé.

Ceremoniál byzantské církve byl pod velkým vlivem tehdejšího ceremoniálu u dvora a mnoho projevů jáhnovy role v liturgii bylo podobnými těm na Západě. V Byzanci a ve východních církvích se jáhnova role v liturgii stala slyšitelnější a viditelnější než na Západě. Při plnění úkolu služby biskupověepiskopév liturgii a zajišťování jejího hladkého průběhu se jáhen stal „živou rubrikou“ a řídil průběh liturgie různými „zpívanými pokyny“ jako např. „Dávejme pozor!“ před čteními; „Nedovolte zůstat katechumenům!“ v momentě, kdy byli katechumeni propuštěni, aby nemohli být svědky eucharistických mystérií před svým křtem; nebo „Pozdravme se navzájem svatým polibkem!“ před pozdravením pokoje.

Navíc se objevily podstatné rozdíly ve vývoji samotných liturgických textů, zvláště v litaniích a eucharistických modlitbách. Na Západě měly „slavnostní modlitby“, jedna z klasických forem přímluv, formu série proseb pronášených jáhnem; za každou jejich skupinou následovalo ticho k modlitbě, po kterém předsedající vyjádřil souhrn úmyslů společně s modlitbou kolekty. Tento způsob modliteb se nekonal v byzantských liturgiích ve východních církvích, kde se namísto toho stala normou série litanií zpívaných jáhnem a zakončených předsedajícím liturgie. V obou formách lze pozorovat, že jáhni plnili svou úlohu být „ušima a očima“ biskupa tím, že přednášeli potřeby církve a světa před místní církev. A nadto eucharistické modlitby v Byzanci a na Východě dávaly mnohem aktivnější roli jáhnovi, který opakovaně zpíval pokyny předsedajícímu, duchovním, lidu i Bohu způsobem jako: „Požehnej!“; „Ti, co sedí, vstaňte!“; „Otevřete vějíře!“; „Požehnej, Pane!“ atd., což se podobalo úkolům ceremoniáře na císařském dvoře.

Ve stejné době dostali jáhni kvůli svým dohlížecím funkcím nesmírnou moc. Jejich zodpovědnost se rozrostla tak, že zahrnovala správu církve jako celku a rovněž také péči o chudé. Jáhni se tak dostali ke kontrole církevní pokladnice. Biskupové byli voleni přímo z diakonátu poměrně mnohem častěji, nežli z početně většího kolegia presbyterů. Arcijáhen jako vedoucí místních jáhnů obdržel autoritu prosazovat disciplínu u nižších duchovních a též je podrobovat zkouškám, jakož i určovat stupeň jejich připravenosti k dalším svěcením. To se odráželo v liturgii; byl to totiž arcijáhen, kdo prezentoval kandidáty svěcení a svědčil o jejich schopnosti k nastávajícímu postavení. Mezi osmým a třináctým stoletím narostla moc arcijáhnů do té míry, že vykonávali jakousi episkopální zodpovědnost za správu církve ve svém regionu (arcijáhenství). Tato změna statusu a funkcí se odrážela v tom, že se obvykle stalo úkolem arcijáhna ustavovat duchovní do jejich funkcí spíše než aby to činil biskup, i když jeho pastorační zodpovědnost (alespoň teoreticky) zůstávala v tomto ohledu zachována. A tak ve skutečnosti jáhni vykonávali pastorační episkopé, která historicky na úřad jáhna nikdy nepřešla.

Středověk zaznamenal masivní přeměnu v základním charakteru eucharistického života křesťanského společenství. Kdysi jasné poslání celého lidu božího, ve kterém každý pokřtěný křesťan měl svou osobní leitourgia, liturgickou aktivitu (včetně pravidelného přijímání), se stoupající měrou stávalo doménou duchovenstva a postavení laiků se pozvolna redukovalo k pasivitě. Důvodů je pro to příliš mnoho než abychom je zde vypočítávali, avšak zahrnovaly faktory jako je rozvoj národních jazyků, zatímco západní liturgie zůstávala latinská, vznik chápání duchovenstva jako jakési „kasty“ postavené mimo laosjako celek, rozšíření se římského ritu z politických důvodů do prostředí, kde jeho obřady nebyly doposud ani známy a ani chápány a konečně i značně materialistické chápání Kristovy eucharistické přítomnosti.

Nedělní slavení eucharistie, při kterém kdysi všichni pokřtění měli svoji osobitou roli a všichni se účastnili přijímání, se nyní stalo záležitostí kléru. Protože ani jazyk ani obřady lid nechápal, bylo jim zapotřebí dodat smysl zavedením nového druhu textů – komentářů ke mši (expositiones missae), které se silně opíraly o uměle vytvořené alegorie liturgických úřadů, nádob, úkonů a textů. To mělo závažné důsledky pro roli jáhnů v liturgii. Protože účast laiků na liturgii byla stále menší, mnohé z tradičních úkolů jáhna v liturgii se staly překonanými a zbytečnými. Mizely zvláště poté, když se „tichá mše“ pouze s předsedajícím a přisluhujícím (ministrantem) stala všeobecnou normou a postupně nahradila „slavnou mši“, která vyžadovala širokou paletu liturgických funkcí a úřadů. Jak postupně mizelo týdenní přijímání laiků, tak mizel i průvod s dary i potřeba přijímání pro ty, kteří nebyli na shromáždění přítomní. Když laici přestali považovat přijímání za normální část svého podílu na nedělní eucharistii, které se zúčastnili, pak nebyla ani potřeba přinášet přijímání těm, kteří se z jakýchkoli důvodů slavení eucharistie nezúčastnili, pokud nebyli v nebezpečí smrti – v takovém případě potřebovali duchovní službu presbytera, aby vykonal „poslední pomazání“ a udělil též viaticum¹. Komplikovaná příprava stolu, jaká se vyskytovala v patristické církvi, si zachovala mnoho ze své složitosti, avšak zahrnovala přípravu jediné hostie a jediného kalicha s vínem pouze pro jednoho „celebranta“. Tyto úkony, nyní postrádající svůj původní smysl, se vysoce alegorizovaly – zpravidla v kontextu utrpení Páně, při kterém byla hostie obětujícím se Kristem, kalich hrobem a paténa kamenem, který zavalil hrob – a stejně tak se alegorizovala i služba jáhna samotná.

Jáhni v době reformace

Reformy šestnáctého století se netýkaly jáhnů. Ty církve, které si zachovaly trojstupňový úřad biskupa, presbytera a jáhna, celkem vzato redukovaly diakonát na víceméně neviditelný krok v cusus honorumv procesu postupného svěcení na cestě k presbyteriátu. Tzv. intersticesčili doba, která měla být dodržena mezi svěcením z jednoho ordodo druhého, byla původně zamýšlena jako doba testování připravenosti i vhodnosti pro další „ordo“, byla spíše zanedbávána, než dodržována. Nebylo neobvyklé vysvětit kandidáty pro diakonát a presbyterát do těchto úřadů v průběhu několika dní po sobě, nebo dokonce ve stejný den. Většina farností nikdy nezažila duchovní službu jáhna. V římskokatolické církvi se presbyteři a biskupové dále oblékali jako jáhni, aby vykonávali předepsané liturgické úkony jáhnů při liturgii (zvláště při slavné mši) – zvyk napodobený i anglikány po liturgické obnově devatenáctého století a rovněž tehdy převzatý i starokatolíky.

Novější diskutabilní užívání diakonátu

Výjimky z řečeného, alespoň v anglikánství, byly buď považovány za anomální nebo nepříliš úctyhodné. Až do devatenáctého století byly všechny pozice vyučujících na historických školách v Anglii (včetně starobylých univerzit v Oxfordu a Cambridgi) obsazovány svěcenými duchovními. A tak bylo vysvěceno mnoho jáhnů, aby byl splněn tento zákonný požadavek, bez jakéhokoliv jejich osobního dalšího zájmu ve smyslu povolání k diakonátu, natožpak touhy po vykonávání nějakých osobitých úkolů jáhna – ať liturgických nebo administrativních.

Počínaje druhou čtvrtinou devatenáctého století až do druhé světové války bylo mnoho mužů vysvěceno na jáhny, aby mohli být misionáři mezi různými etnickými skupinami a v různých izolovaných společenstvích. Nezřídka to byli muži pocházející ze stejného společenství, kterému měli na základě svého svěcení sloužit, avšak nesplňovali vzdělávací nebo sociální (a bohužel někdy i rasové) požadavky, které by jim jinak umožnily vysvěcení do presbyteriátu. Tím se diakonát stával zařízením pro neúspěšné kandidáty kněžství.

Od pozdního devatenáctého století až do sedmdesátých let dvacátého století bylo anglikánskými církvemi vysvěceno mnoho žen na „jáhenky“ (často za použití téhož ritu jako pro svěcení jáhnů, avšak s nahrazením výrazu „jáhen“ za „jáhenku“), protože tyto církve tehdy nepřipouštěly ženy ke kněžskému svěcení. Po jejich vysvěcení, jim byla svěřena (alespoň v některých anglikánských provinciích) zodpovědnost za pastorační a (nejméně částečnou) liturgickou episkopév odlehlých oblastech s širokými územími jako jsou v severní Kanadě a na Aljašce. Slavení eucharistie bylo vyhrazeno arcijáhnovi (což byl kupodivu vždy presbyter) nebo biskupovi, kteří pak zastávali funkci předsedajícího při příležitostných vizitacích. Když různé anglikánské provincie začaly světit ženy do diakonátu, mnohé z těchto „jáhenek“ byly kvůli ritům, jimiž byly vysvěceny, považovány za jáhny. Jejich duchovní úřad zůstával stejný – jáhni s episkopépresbytera ve všech věcech s výjimkou předsedání eucharistii. Tak se diakonát stal útěkem z ožehavého teologického problému, což je vidět na velice malém počtu těchto žen, které zůstaly jáhenkami poté, co jim bylo umožněno svěcení do presbyterátu.

Jáhni v liturgii dnes

Otázka liturgické role jáhna je dnes mnohem komplikovanější nežli tomu bylo před čtvrt stoletím. Tehdy, alespoň u většiny západních církví, byl diakonát jako trvalé povolání něčím neslýchaným. Jáhni byli čímsi „tranzitním“ a odsloužili si svých šest měsíců až jeden rok nežli mohli „postoupit“ k presbyterátu. Když finanční problémy v mnoha diecézích začaly komplikovat zaměstnaneckou situaci, stále méně a méně farnosti se setkávalo s byť i „tranzitními“ jáhny coby duchovními správci. Příležitostně se vyskytovali jáhni, kteří byli neúspěšnými kandidáty kněžství – většinou to byli starší muži (a jenom muži), kteří se kdysi kojili nadějí být kněžími, ale pro nějaký důvod nesplňovali požadavky místního biskupa, a byli tím odsouzení zůstat jáhny po celý čas své duchovenské služby – jáhenské služby, ke které mnoho z nich necítilo povolání a která mnohé vskutku frustrovala.

Během téhož období došlo ke změně v eucharistické zbožnosti. Všeobecné očekávání věřících křesťanů, aby se jejich každá neděle vyznačovala slavením eucharistie, bylo konfrontováno s rostoucím počtem studentů teologie, kteří byli ordinováni do diakonátu v průběhu posledního ročníku svých studií, aby mohli být vysvěceni na kněze dříve, než budou posláni do svých prvních farností. Výsledkem toho bylo, že fenomén „jáhen z povolání“ v malých farnostech docela vymizel.

Dohromady ale všechny tyto faktory přinesly kuriózní výsledek, že pokud nějaká farnost viděla „jáhna“ při liturgii, pak byl tento „jáhen“ nejpravděpodobněji presbyterem či biskupem přestrojeným za jáhna za „liturgickým účelem“.

Výsledkem široce rozšířené reformy a obnovy liturgického života v církvích v posledních desetiletích bylo povědomí, že smyslem liturgie je dílo celého božího lidu (spíše nežli něco činěného duchovními pro laiky), což se stalo základním předpokladem slavení liturgie. Celá řada liturgických funkcí začala být rostoucí měrou zastávána laiky. Mezi těmito funkcemi bylo mnoho takových, které byly historicky funkcemi jáhnů a za jejich nepřítomnosti byly plněny presbytery. Tyto úkony zahrnovaly mezi jiným úvod k velké modlitbě lidu (oratio fidelium), pomoc při přípravě darů při „obětování“ a v některých místech hlásání evangelia a propouštění. V některých anglikánských společenstvích se stalo zvykem oblékat laika do dalmatice podobného roucha a označovat ho nebo ji za „jáhna“, protože tato osoba plnila historickou funkci liturgických povinností jáhna.

Obnovení stálého diakonátu a v důsledku toho opětné objevení se jáhnů v mnoha farnostech neproběhlo bez jistých napětí. Nově vysvěcení jáhni dobře znali své liturgické funkce, i ty, které jim náležely historicky, a očekávali, že je budou vykonávat ve farnostech, do kterých byli ustanoveni. To často vedlo ve farnosti ke konfliktům s těmi laiky, kteří zpravidla plnili tyto tradičně „jáhenské“ funkce. Vytvoření liturgické „tradice“ vyžaduje relativně málo času, mnoho liturgických funkcí, které byly historicky funkcemi jáhna, začalo být považováno za funkce „tradičně“ vykonávané laiky, kteří pak pociťovali, že jáhnové si uzurpují „jejich“ zaužívané funkce ve farnosti. Na mnoha místech by proto bylo pastoračně neuvážené, ba dokonce kontraproduktivní, dovolit jáhnům, aby vykonávali liturgické role, které byly prováděny jáhny historicky.

Jistě není součástí úřadu jáhna, aby nahrazoval funkce laiků. Hovořit dnes o liturgické roli jáhna vyžaduje, aby se počítalo s těmito novými faktory, spíše než se domnívat, že všechno, co jáhen v liturgii činil po staletí, je vhodné i pro jáhna dnes.

Zmatek v úřadech?

Liturgický úřad jáhna musí být dnes založen na dobře fundované teologii diakonátu. Ve svém nedávném velice instruktivním článku²ukazuje Richard Gaillardetz některé v současnosti prezentované teologie diakonátu, které podle jeho náhledu vedou do slepé uličky. Tyto slepé uličky jsou ty teologie, které považují diakonát za 1) mezistupeň k presbyteriátu (cursus honorum); 2) součást alegorického modelu sakrálních svěcení, v němž jáhen je ikonou Krista služebníka; 3) vstup do výlučně odlišného „duchovenského stavu“. Každá z těchto teologií diakonátu, tím či oním způsobem, vážně poškozuje teologii služby zakořeněné ve křtu. Proto každá z nich poškozuje obnovený diakonát, který musí najít své specifické místo v církvi, ve které jsou všichni díky svému křtu „ordinováni“.

Při Gaillardetzově hledání současné teologie diakonátu tento autor navrhuje celou řadu faktorů, které by měly tuto teologii charakterizovat. Mezi nimi jsou dva zvláště relevantní pro projednávanou otázku: 1) teologie diakonátu musí rozlišovat mezi jáhenským úřadem a úřady presbytera a biskupa; 2) teologie diakonátu musí rozlišovat mezi diakonátem a laickou církevní službou, aniž by ji nějak snižovala.

V římskokatolické církvi byl zájem o obnovený diakonát vyjádřen některými biskupy jako prostředek proti nedostatku kněží. Liturgické sakramentální potřeby jako mít předsedající při křtech, sňatcích a pohřbech jakož i pro svátostné pomazání nemocných a umírajících vedly biskupy k tomu, aby dovolili jáhnům zastávat tyto funkce.

Výsledkem je opačné zamlžování rolí biskupa/presbytera a jáhnů. Tak jako presbyteři a biskupové byli (a na některých místech doposud jsou) zvyklí se oblékat jako jáhni po dobu liturgie, aby to vypadalo, že plní jáhenské liturgické „role“ v nepřítomnosti skutečného jáhna, jsou nyní jáhni delegováni k liturgickým funkcím, které jsou tradičně záležitostí biskupů a presbyterů, aby to vypadalo, že mají regulérní liturgickou episkopé nad životem společenství. Jistě lze uznat pastorační potřebu mít předsedající při těchto liturgických slavnostech. Umožnění jáhnům předsedat při těchto příležitostech však zabraňuje kladení zásadnějších otázek, které vyvstávají na pozadí nedostatku kandidátů presbyteriátu v římskokatolické církvi. Tato krize kněžských povolání se dnes neobjevuje ve většině jiných církví a jistě není problémem pro anglikánské nebo starokatolické církve. A tak by bylo pro anglikány a starokatolíky značně nemoudré, aby začali delegovat liturgické úkony tradičně prováděné biskupy a kněžími na jáhny na základě toho, že je to nyní dovoleno v římskokatolické církvi. Pokud někde existuje jáhen (nebo laická osoba podobného charakteru), který vykonává normální pastorační a liturgickouepiskopénad daným společenstvím, pak ani sňatek ani pohlaví nevytváří žádnou kanonickou překážku k vysvěcení této osoby za presbytera ve většině anglikánských a starokatolických církví.

Exhortace a promluvy určené těm, kteří mají být vysvěceni, ozřejmují, že biskupové a presbyteři jsou svěceni do úřadu, který je značně odlišný od úřadu jáhna. Úřad dohledu (episkopé) byl historicky uskutečněn v úřadu biskupa jako hlavního pastýře a předsedajícího při liturgii v místní (diecézní) církvi – zvláště při nedělních svátostech křtu a eucharistie. Biskupové také vykonávají tuto episkopé skrze delegování zodpovědnosti za pastorační dohled a liturgické předsednictví na presbytery, kteří předsedají za biskupovy nepřítomnosti v daných farnostech nebo shromážděních. Jáhni do takového úřadu episkopé svěceni nejsou.

Nikdy nebylo normální součástí úřadu jáhna, aby vykonával pastorační duchovní úřad nebo předsedal v místních společenstvích. Namísto toho byl jáhen vysvěcen, aby „asistoval a sloužil potřebám pastorálního dohledu (episkopé), což bylo určeno tím, kdo tento dohled vykonával.“ Liturgický úřad jáhna musel tedy být manifestací dvou věcí, rozdílem mezi úřadem jáhnů a úřady biskupů a presbyterů a též zvláště jáhnova úřadu služby potřebám úřadu episkopé.

Jak se obě tyto reality mohou nejlépe odrážet v liturgii? V celé řadě nových ordinálů je budoucí biskup před svěcením tázán následujícími nebo podobnými slovy: „Budeš jako hlavní kněz a pastýř dodávat odvahu a podporovat všechny pokřtěné v jejich darech a úřadech, vyživovat je z bohatství boží milosti, modlit se za ně a slavit s nimi svátosti naší spásy?!“ Biskupové, kteří slíbili „dodávat odvahu a podporovat všechny pokřtěné v jejich darech a úřadech“ si musí být zvláště vědomi toho, jak to mohou činit v kontextu mnoha liturgických shromáždění, kterých se sami účastní – ať je tomu při významných příležitostech, na kterých je shromážděna celá diecéze, nebo při těch méně významných, např. v nějaké skomírající farnosti. Přítomnost jáhnů vykonávajících liturgický úřad, který jasně přísluší k jejich stavu, je zvláště důležitá. Liturgický model, který představujeme při biskupských liturgiích, má být modelem církve v jejím nejlepším stavu – je možno jasně říci „slavení eucharistie je dílem celého božího lidu“ – a ne modelem, který vyvyšuje jednoho nad druhého nebo dokonce nějaký úřad eliminuje.

Dalším důsledkem jakéhokoli pokusu o reflexi rozlišení a zvláštnosti jáhenského úřadu musí být opětné zhodnocení některých liturgických praktik, které se vyvinuly v našich církvích v nedávné minulosti, když jsme rozšířili funkce jáhna na základě poznatku „Řím to udělal také“, a sice bez seriózní reflexe o historických nebo teologických důsledcích. Jsou jáhni v postaveních, kde je jim dána pastorační a liturgická episkopépři každodenním provozu? Pokud ano, nemají být spíše vysvěceni do presbyterátu – protože úřad tohoto ordo ponejvíce vykonávají? Pověříme-li jáhny křtěním, podáváním eucharistie pravidelně při bohoslužbě slova v neděli a předsedáním při sňatcích, neškodíme jednomu z důležitých aspektů teologie diakonátu?

Pomazání nemocných je asi zcela rozdílnou záležitostí. To se nestalo doménou vyhrazenou presbyterům až do devátého století – kdy se objevila idea duchovenstva jako speciální kasty – a prameny ukazují, že do té doby bylo vykonáváno více laiky nežli duchovenstvem. Spíše než považovat pomazání nemocných za úkol biskupů a presbyterů, který byl delegován na jáhny pro nedostatek kněží, by snad církve měly znovu vyhodnotit důsledky historického vývoje této svátosti a poté vyvodit důsledky z poznatku, že tuto funkci mohou docela dobře vykonávat nejenom jáhni, nýbrž i laici, nebo alespoň ti laici, kteří jsou členi farního „pastoračního týmu“.

Rozdílný liturgický úřad v souladu s ostatními úřady

Jedním z cílů hnutí za obnovení stálého diakonátu je zajistit, aby byl v každé farnosti stálý jáhen tak, jako je v každé farnosti normálně kněz. V důsledku toho by měl biskup za normálních okolností zajistit, aby při každé biskupské liturgii fungoval liturgicky nějaký jáhen. To má být takovou samozřejmostí, jakou je dnes pro biskupa či biskupku zajistit, že je u oltáře doprovázen členy kolegia presbyterů a že „neordinovaní“ členové a členky shromáždění budou mít čtení, povedou přímluvy, zazpívají žalm po prvním čtení, zastanou funkci akolytů a všechny další liturgické funkce, které jsou zvyklí provádět. Při sloužení dobře sestavené liturgie vykonává biskup učitelský úřad, který je pro biskupa fundamentální, což vytvoří jistě mnohem více trvalého dobra než mnohé přednášky a pastorační listy synodního úřadu.

Jaké liturgické funkce má tedy jáhen vykonávat při těchto příležitostech? Ty, které dávají jasně najevo, že jáhni jsou těmi, kdo slouží potřebám episkopécírkve, ty, při kterých vystupují jako osoby „vyslané“ z pověření biskupa (nebo osoby s bezprostřední pastorační zodpovědností za dané společenství) ve službě této episkopé a jako ti, kterým je často dána zodpovědnost za charitativní a sociální práci církve. Pohlížíme-li na klasické texty a objevujeme-li v nich úřad jáhna, pak to není nějaký historický restauracionalismus – snaha o znovuvytvoření „zlatého věku“ jáhna – ale je to snaha o zařazení jáhenského liturgického úřadu do kontextu, v němž by byl jasnější vztah mezi jáhnovou rolí v církvi a jejím odrazem v liturgii.

A tak je liturgickým úkolem jáhna pomáhat biskupovi; má sloužit těm, kteří vykonávají episkopé a vykonávat ty úkoly, které ozřejmují, že jáhnova role spočívá v interpretování církve světu a světa církvi. „Pomáhat biskupovi“ spočívá v poměrně jednoduchém úkolu přítomnosti a doprovázení – nikoli coby ceremoniář, ale jako někdo, na koho se může biskup spolehnout. To by bylo jasně patrné, kdyby se jáhen vyskytoval blízko biskupa v každý rozumný moment (asi nepotřebujeme jáhny čekající u podstavce ambónu až biskup sestoupí). Biskupské vizitace se stávají rostoucí měrou příležitostí, při které se udělují křty – zpravidla dospělých. Vhodné by bylo, aby byl k těmto křtům delegován jáhen, což by zdůraznilo biskupovu roli jako toho, kdo pomazává křižmem. Při přípravě darů má být role jáhna jasná v tom, že nespočívá ve funkci „číšníka u stolu“, nýbrž v zajištění toho, aby bylo všechno v pořádku pro biskupovo předsednictví u stolu. To by bylo jasnější, kdyby dary nepřipravoval jáhen sám, ale kdyby tento úkol konal spolu s jinými (včetně laiků) a aby bylo viditelné, že je to jáhen, kdo zajišťuje, že je vše dobře připraveno pro příchod předsedajícího ke stolu. Jáhen má stát vedle předsedajícího po celou dobu eucharistické modlitby a účastnit se lámání chleba a podávání přijímání. To všechno jsou funkce pomoci a služby úřadu episkopé.

Jáhnův úřad jako někoho, kdo je „vyslán“ a kdo má zvláštní úlohu pro vztah církve a světa, je nejlépe vyjádřen v hlásání evangelia, pravidelných kázáních (vhodných, když jáhen nebo jáhenka slouží ve farnosti, do které byli ustaveni, spíše než tehdy, když pouze doprovázejí biskupa) a ve zpěvu propuštění ke konci liturgie.

Existují jisté tradiční funkce jáhna, o kterých jsme se nezmínili – týkají se charizmat, které nezískává svěcením. Aidan Kavanaugh má asi pravdu, když tvrdí „Pokud neumíte zpívat, pak byste neměl být ordinován, “ avšak to je zřídka jedním z kritérií uplatňovaných, když výběrová komise diskutuje kandidátovu vhodnost pro svátostný duchovní úřad. Pokud to tato komise nečiní, pak to má důsledek pro některé tradiční funkce jáhna. Zpěv Lumen Christi (světlo Kristovo) při vnášení paškálu a Exsultet (praeconium paschale) při velké velikonoční vigílii nebo části římského Martyrologia oznamujícího Kristovo zrození na počátku půlnoční eucharistie obsahuje texty, jejichž zpěv klasicky přináležel jáhnům a které shrnují jáhnův úřad zprostředkovávat mezi světem a církví, protože jsou to spíše prohlášení celému světu než pouze shromážděnému společenství. Nikomu neprospívá, pokud jsou tyto texty zpívány špatně. Mají být delegovány na ty, kdo umějí dobře zpívat, a ne aby byl o jejich zpěv žádán jáhen, který má potíže se zpěvem a bude se obtížně probojovávat textem, jenom proto, že je to tradiční role jáhna. V těchto věcech má rozhodovat spíše charizma nežli svěcení.

Závěr

Z toho, co bylo řečeno, budou asi ti, kdo očekávali jednoznačná pravidla pro liturgickou roli jáhna, zklamáni. Definovat jáhnovu roli v liturgii dnes vyžaduje nejenom jisté znalosti historického vývoje úřadu jáhna, ale vyžaduje též jasné teologické chápání, čím chceme, aby byl obnovený diakonát v našem věku. Pokud se domníváme, že obnovený diakonát může nabídnout něco cenného a rozdílného církvi, která se nachází v pokračujícím procesu obnovy, potom to liturgický duchovní úřad jáhnů musí reflektovat. Jáhni nemají úřad služby protože mají nejprve liturgický úřad; jáhenský duchovní úřad je zrcadlem úřadu služby, který mají nosit ve svém srdci a ve vědomí svého povolání ke stálému diakonátu. Historické chápání vývoje a teologická reflexe postavení diakonátu v církvi, dnes umístěná do kontextu vývoje v posledních třiceti letech, se týká obnoveného chápání úřadu v mnoha našich společenstvích.

Eklesiologie křtu jako základ našeho chápání úřadu si získala své místo v mnoha společenstvích. Z ní vyplynulo i povědomí, že všichni pokřtění jsou obdarovávaní charizmaty, které mají být užívány v úřadu církve. Správně se to manifestuje při nedělní eucharistii, kdy si je široká škála lidí vědoma, že vykonává zvláštní liturgické úkoly. Užívat naše historické znalosti o liturgických rolích jáhnů v minulosti jako jakousi normu pro všechno, co mají jáhni činit při liturgii dnes, by bylo v mnoha farnostech vyloženým pastoračním šílenstvím. Pokud jáhen nebo jáhenka plní svůj úřad jako „někdo, kdo je poslán“ do služby episkopé a jako někdo, kdo interpretuje svět církvi a církev světu, potom liturgická působnost, která z toho vychází, bude jasně společenstvím chápána a oceňována; pokud ne, bude to znít falešně a nebude to ničím více nežli liturgickou parodií. Je to záležitost mnohem větších proporcí než jednoduše se pokoušet poznávat a aplikovat soupravu liturgických povinností sesbíranou z různých rolí jáhnů prováděných v minulosti. V mnoha farnostech, které v minulých letech poznaly úřad stálých jáhnů, souhra mezi mimoliturgickými a liturgickými úřady stálých jáhnů začala hrát závažnou roli v pokračování obnovy jejich celkového života coby křesťanského společenství.

Příspěvek určený ke zveřejnění v bernském čtvrtletníku Internationale Kirchenzeitung (IKZ). Z anglického rukopisu přeložili Josef König a Petr Vinš

David R. Holeton (narozený roku 1948 ve Vancouveru), prof. Dr. phil. et theol. Byl ordinován v Anglikánské církvi v Kanadě, kde působil až do svého přestěhování do Prahy, dnes pracuje jako profesor liturgiky na Husitské teologické fakultě UK v Praze a je duchovním správcem starokatolické filiální obce u sv. Maří Magdaleny v Praze. Založil International Anglican Liturgical Consultation (IALC) a byl jejím prvním předsedou; vykonával též předsednictví v North American Consultation on Common Texts (CCT). Současně je prezidentem Societas Liturgica, mezinárodní a ekumenické odborné společnosti liturgických vědeckých pracovníků, a je též sekretářem English Language Liturgical Consultation. Má doktoráty z Institut Catholique de Paris (Dr. theol) a z Université de Paris IV (Sorbonne) Dr. phil.

---

¹ Viaticum , lat. „na cestu“ , je označení eucharistie udělené umírajícímu člověku. Pozn. red.

² Richard R. Gaillardetz , „Towards a Contemporary Theology of the Diaconate“ , in: Worship 79 (2005) 419-438.

Chceme-li sledovat nejstarší dějiny křesťanství, stojíme před řadou problémů. Jednak jsme odkázáni na práce různých specialistů, především biblistů, ale i archeologů nebo znalců kulturně-náboženských poměrů tehdejšího židovství a helénismu. Každý nám podle své specializace odhalí nejeden detail a poukáže na mnohdy netušené souvislosti. Také nám hrozí nebezpečí, že se ztratíme v množství různých interpretací a nakonec se přistihneme, že si do nejstarší doby vlastně promítáme naše dnešní představy o křesťanství a církvi. Vůči této a historické projekci ostatně nejsou imunní ani mnozí badatelé, kteří z množství útržkovitých zpráv zdůrazňují ty, jež podporují jejich teorie nebo v jejichž světle se jeví jejich církev jako ta nejpůvodnější. Taková díla pak více než o dané době vypovídají spíše o názorech jejich autorů.

Možná, že tyto problémy vedou u řady lidí, věřících i nevěřících, ke dvěma extrémům. Na jedné straně je to téměř naivní víra v historičnost dochovaných zpráv a tradic. Podle tohoto pohledu jsou evangelia chápána jako věrné záznamy událostí a autentických rozhovorů, Skutky apoštolů jako kronika počátku křesťanství a apoštol Petr jako první papež, který řídil celou církev. Takové postoje zcela ignorují výsledky biblické a historické práce několika desetiletí. Americký biblista Raymond Brown konstatuje, že biblická kritika dosud do katolické veřejnosti výrazně nepronikla a hlavní příčinu vidí v prostoduchých kázáních. Argument, že cokoliv složitějšího by mohlo lid zneklidňovat, považuje za pokrytecký a hlavní příčinu vidí v tom, že „sdělovat lidem jemněji odstíněné pohledy na bibli způsobem pro ně konstruktivním vyžaduje více úsilí a představivosti, než jsou mnozí kazatelé ochotni vynaložit. Nasládlá idyla nedá práci a přežívá, i když církev učí opak.“ (Brown, s. 32).

Druhým extrémem je naopak zpochybňování či odmítání veškerých zpráv a tradic, které jsou považovány za pozdější nebo dokonce za záměrně zfalšované. Tento postoj bývá spojen s důvěrou v údajně nové objevy či interpretace, které jsou často na první pohled naivními konstrukcemi nebo literárními fikcemi. Sem by patřily různé zprávy o údajném falšování biblických textů, např. vyškrtnutí učení o reinkarnaci, a zřejmě i diskutovaná kniha Šifra mistra Leonarda. V českém prostředí navíc sehrála svoji roli ateistická propaganda totalitního režimu, která předkládala hlavně díla sovětského popularizátora Kryveljova, který coby zastánce tzv. mytologické školy odmítal historickou existenci Ježíše a biblické texty považoval za falzifikáty.

Chceme-li se vyvarovat obou extrémů, je třeba si uvědomit nejenom charakter pramenů, které máme pro poznání počátků křesťanství k dispozici, ale i rozdíl mezi určitými teologickými výpověďmi a doložitelnou historickou skutečností. Hodnocení pramenů raného křesťanství prodělalo svůj vývoj a do jisté míry kopírovalo oba uvedené extrémy. Dlouhou dobu nebyl zpochybňován tradiční obraz převzatý z biblických knih a z tradice církve. Teprve rozvoj historické kritiky v 18. století podrobil nejprve bibli a poté tradici zkoumání. Někteří autoři dospěli až k odmítnutí biblických zpráv jako nedůvěryhodných pramenů pro historickou práci. Zjednodušeně je možno říci, že se po složitých odborných diskusích bádání o počátcích křesťanství vrátilo k biblickým textům, v podstatě jediným relevantním historickým pramenům. Na základě důkladného rozboru textů, bohatého dobového srovnávacího materiálu a s propracovanějšími metodami se toto bádání rozrostlo ve 2. polovině 20. století do těžko zvládnutelných rozměrů. Vznikla řada pozoruhodných analytických prací, které studují různé aspekty křesťanství (např. sociálně-historický rozbor některých křesťanských obcí, vztahy k tehdejšímu židovství nebo k římské říši atd.). Zvlášť zajímavé jsou studie o kořenech a počátcích liturgického slavení církve (viz např. práce Kunetkova).

Přesto je na místě opatrnost, neboť omezená pramenná základna vyžaduje obezřetnost při jakémkoliv zevšeobecňování. Novozákonní spisy chtějí především vzbudit víru nebo ji u posluchačů utvrdit a historicky zajímavé zprávy jsou v nich obsaženy mnohdy zcela náhodně. Badatelé je pak interpretují na základě srovnávání s ostatními dobovými prameny. Je pochopitelné, že se jedná o řadu více či méně dílčích hypotéz, někdy i protichůdných. Poctivý badatel vám hypotetičnost své studie přizná, pokud možno i s vysvětlením, co jej vedlo k jeho interpretaci. Na místě je tedy větší skromnost i u čtenářů, kteří by se měli smířit s pluralitou pohledů a mnohdy s jejich neúplností. Např. o většině postav raného křesťanství, včetně apoštolů, toho víme velmi málo, často jen jejich jména. Mnohdy známe jen legendy, které, jak se zdá, mají historické jádro (např. Petr a Pavel asi skutečně zemřeli v Římě), ale bližší detaily nám zůstávají skryty (např. datum a okolnosti úmrtí).

Nemyslím si, že bychom z tohoto konstatování měli být nějak zklamaní, ostatně laik by se možná divil, kolik věcí z našeho historického povědomí neprojde sítem odborné kritiky. Otázkou však je, jak uvést v soulad výsledky historického studia s některými teologickými výroky o církvi (např. její zřízení Kristem jako hierarchické společnosti, primát Petrův i jeho nástupců nad celou církví atd.). Souvisí to také s dosud přežívajícím konfesijním pohledem na církevní dějiny, který bývá stále ještě pěstován více jako apologetika určité tradice, případně určitých církevních struktur, než jako odborná historická věda. Opět tak stojíme před problémem, jak se vyhnout dvěma extrémům, naivní víře a destruktivní skepsi. Osobně vidím určitou cestu jednak v jasném rozlišení, co můžeme konstatovat z pohledu historického rozboru a co na základě teologické reflexe, jednak v interpretaci teologických výpovědí v jejich dobovém kontextu. Jejich cílem byla ochrana určité historicky vzniklé podoby církve, jež se zdá nebo zdála být jedině možná, samozřejmě na základě dobově podmíněnému stavu povědomí o minulosti. Ohledně biblických textů si myslím, že kritická interpretace jejich historických údajů není v rozporu s přesvědčením, že „učí spolehlivě, věrně a bez omylu pravdu, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou v Písmě svatém pro naši spásu.“ (DV 11).

Zřejmě nejcharakterističtějším znakem křesťanství v prvním století, který také přispívá k obtížnému a nejednoznačnému zpracování, je jeho mnohost, resp. rozmanitost, a to v podstatě ve všech ohledech. Někteří badatelé proto nehovoří o raném křesťanství v singuláru, nýbrž o raných křesťanstvích v plurálu, např. s poukazem na dva řetězce osobností ve formuli vyznání v 1K 15, 3–7 (v. 5–6: Petr, Dvanáct, 500 bratří, zřejmě v Galileji; v. 7: Jakub, všichni apoštolové, zřejmě v Jeruzalémě; viz Vouga). Tato mnohost nalezla své vyjádření v různých textech a postupem času se některé vývojové linie křesťanského hnutí prosadily a jiné byly asimilovány druhými. Už nejstarší zprávy, především Skutky apoštolské, mají tendenci napětí nebo rozpory mezi různými proudy harmonizovat. Přesto vyniká důležitá otázka, se kterou se Kristovi následovníci setkali a která se týkala jejich vztahu k platnosti židovského zákona (např. nutnosti obřízky). Tento spor býval líčen jako spor mezi křesťany a židy nebo mezi tzv. pohanokřesťany a židokřesťany, dnes se badatelé kloní k tomu, že zřejmě šlo o spor uvnitř „kristovského židovského hnutí“ (tj. mezi židokřesťany podle původu, Prudký, s. 34). Poukazuje se přitom na rozrůzněnost soudobého židovství, v jehož rámci se první křesťané pohybovali. Teprve hluboké změny, které na přelomu 1. a 2. století prodělalo židovství v souvislosti s porážkou v židovské válce a zbořením jeruzalémského chrámu Římany (v roce 70), přispěly k postupnému odcizení křesťanů.

Možná si položíte otázku, jak je to tedy s Ježíšovým založením jedné církve? Asi nejčastěji zmiňovaným citátem v této souvislosti je výrok modernistického teologa Alfreda Loisyho (+1940): „Ježíš zvěstoval Boží království a přišla církev.“ Někdy bývá vyhrocen ještě tak, že místo „a“ je uvedeno „místo toho“. Loisyho slova přitom poukazují na skutečnost, že Ježíšova zvěst uvedla do pohybu proces, který vyústil ve vznik církve. Domnívám se, že se dá celkem dobře přijmout také jako připomínka, abychom příliš snadno nekladli rovnítko mezi naší představou o církvi a tím, co hlásal Ježíš. Namyšlenost na vlastní tradici, kterou bychom považovali za bezprostřední a výlučnou realizaci Ježíšova hlásání, skutečně není na místě. V roce 1963 ve svém, dnes již legendárním, příspěvku v kanadském Montrealu na světové konferenci pro víru a řád Světové rady církví poukázal novozákonník Ernst Käsemann (+1998) na skutečnost, že podle přesvědčení mnoha badatelů Ježíš nezaložil církev v našem slova smyslu, respektive Ježíšem hlásané Boží království se zcela nekryje s žádným pozdějším církevním útvarem. Zároveň poukázal na to, že Nový zákon nám nenabízí jednotnou nauku o církvi, nýbrž celou pluralitu modelů církve. Možná i díky této skutečnosti se představy o jednotě v rámci ekumenického hnutí postupně posunuly od původní představy o „organické unii“ spíše k pojmům jako je „smířená rozdílnost“ nebo „jednota prostřednictvím různosti“.

Biblická tradice zná i některé konkrétní kroky, které Ježíš učinil, a v podstatě tím vybízel k následování a hlásání radostné zvěsti také po jeho smrti, avšak ani tato tradice nezastírá, že čistě lidské struktury nedostačovaly k tomuto úkolu a teprve sesláním Ducha sv. vlastně vzniká církev. Především díky helenizovaným Židům žijícím v diaspoře po celé římské říši se zvěst o Ježíši poměrně rychle rozšířila a nezůstala bez odezvy. O emocích, které vzbuzovala, máme svědectví nejenom ve Skutcích a Pavlových listech, ale možná i ve zprávě o vypovězení židů z Říma kvůli nepokojům za císaře Claudia (41–54). Divíme se snad, že Ježíšův život, jeho učení a smrt, byly ve své době chápány a vykládány rozdílně podle kulturního, sociálního nebo náboženského původu jejich posluchačů? Vždyť i dnes můžeme sledovat tak rozmanitá filmová zpracování Ježíšova příběhu, jako jsou Evangelium podle Matouše (1964, režie P. Pasolini), Jesus Christ Superstar (1973, N. Jewison), Ježíš Nazaretský (1977, F. Zeffirelli), Život Briana (1979, T. Jones), Poslední pokušení Krista (1988, M. Scorsese) nebo Umučení Krista (2004, M. Gibson).

O tom, jak v počátcích křesťanství rostla potřeba v této rozmanitosti pochopení rozlišovat a jak křesťanství postupovalo od původní spontaneity k určitému řádu, pořádku a strukturám příště.

Literatura

Brown, R.: Ježíš v pohledu Nového zákona, 1998. Filipi, P.: Církev a církve, 2000

Gillieron, B.: Církev právě zrozená, 1996

Hengel, M.: Evangelista Lukáš, první křesťanský dějepisec, 1994

Kunetka, F.: Eucharistie v křesťanské antice, 2004

Markschies, Ch.: Mezi dvěma světy, 2005

Prudký, M.: Zvláštní lid Páně, 2000

Vouga, F.: Dějiny raného křesťanství, 1997

Spisy apoštolských otců, 1986

Prohlášení účastníků demonstrace za práva bezdomovců, konané u příležitosti Dne lidských práv 10. 12. 2005

My, bezdomovci a lidé, jímž problematika bezdomovectví leží na srdci, my všichni, kteří jsme se dnes sešli na demonstraci za práva bezdomovců, přijali jsme toto společné prohlášení:

Problematika bezdomovectví je v České republice problematikou, o které se dlouho vůbec nechtělo vědět a mluvit. Dnes již se o ní mluví a dokonce občas i píše – nelze ani jinak, když podle Českého Helsinského výboru žilo v ČR v roce 1998 přibližně 100 tisíc bezdomovců a odhaduje se, že každým rokem přibývá 10 % nových bezdomovců (viz. Zpráva o lidském rozvoji v ČR 1998 – Český Helsinský výbor). Avšak až na existenci několika málo převážně křesťanských organizací, které se touto problematikou zabývají (provozují azylové domy a rozdávají polévku) zůstává převážně jen u mluvení a psaní. Dodnes však chybí i tak základní věc, jakou je právní vymezení pojmu „občan bez přístřeší“. Občany bez přístřeší se samostatně nezabývá žádný odbor ministerstva práce a sociálních věcí ani Magistrátu hl. města Prahy, přičemž vzhledem ke svému rozsahu by si tato problematika samostatnou agendu zasloužila. Počet občanů bez přístřeší v ČR je alarmující a stále jich přibývá a s plánovanou deregulací nájemného lze předpokládat, že jejich počet poroste ještě mnohem rychleji. Přitom součástí Ústavy ČR je i Listina základních práv a svobod, v níž je kromě mnoha dalších velmi zajímavých a často porušovaných práv i toto: „Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. (Článek 30, odstavec 2)“. Z toho tedy vyplývá, že bezdomovci nežádají – bezdomovci mají nárok. Mají nárok na to, aby toto a další práva, zaručená jim jako občanům ČR Ústavou, jim nebyla upírána. A hodlají se za tato svá práva brát. Apelujeme proto na parlament, vládu i Magistrát hlavního města Prahy a magistráty dalších měst, jichž se bezdomovecká problematika týká, aby se touto problematikou začali neprodleně komplexně zabývat a věnovaly jí dostatečné množství pozornosti i finančních prostředků.

Dne 12. prosince 2005 proběhla v Senátu ČR konference o bezdomovectví. Ač v Senátu a pod záštitou senátora (MUDr. Richarda Sequense), žel, příliš mnoho politiků jí pozornost nevěnovalo. Proto mne překvapilo, když jsem tam spatřila poslance za ODS Ing. Jana Schwippela, CSc. Nedalo mi to a položila jsem mu několik otázek.

Pane poslanče, co Vás přivedlo na konferenci o bezdomovectví?

Bezdomovství považuji za závažný sociopatologický jev, který způsobuje mnoho strádání nejen těm, jichž se přímo dotýká. Konference jsem se zúčastnil, abych získal nové informace o tomto fenoménu nejen od odborníků, kteří se jím zabývají, ale i osobní svědectví o osudech lidí, kteří se stali bezdomovci.

Jakou koncepci řešení problematiky bezdomovectví má ODS?

Maximální pozornost hodláme věnovat zefektivnění veřejných politik, které, jak potvrdila i uvedená konference, fenomén bezdomovství významně ovlivňují. Věříme, že naše rovná daň a další ekonomická opatření povedou ke zlepšení ekonomické kondice ČR a tím i postupnému poklesu nezaměstnanosti, což je jev, který je nejvýznamnější příčinou bezdomovectví. Stejnou pozornost chceme věnovat zlepšením v oblasti sociální politiky, vzdělávacího systému, zdravotnictví a bytové politiky. Připomínám, že motto Modré šance pro svobodu volby v sociálním systému zní: „Je zcela zásadní, aby si člověk mohl zachovat lidskou důstojnost i v nejtěžších životních situacích.“

Domníváte se, že plánovaná deregulace nájemného nepovede k nárůstu počtu bezdomovců. Můžete tento svůj názor vysvětlit?

Jsem přesvědčen, že deregulace nájemného ke vzrůstu počtu bezdomovců nepovede. Za první a velmi významný pozitivní dopad uvolnění trhu s byty považuji jejich větší dostupnost a tím větší možnosti mobility pracovní síly a v důsledku toho snížení nezaměstnanosti. Uvolnění trhu s byty v některých oblastech nepochybně povede i ke snížení cen tam, kde jsou dnes vyšší právě v důsledku regulace (např. v domě s regulovaným nájemným je majitel nucen nadhodnotit ceny v jeho neregulované části, u nových bytů atd). Deregulace by měla vést i k větším soukromým investicím do nové výstavby. Za významné považuji i větší oprávnění obcí nakládat se svým majetkem – bytovým fondem, což společně s ohlašovací povinností nájemníků (např. komu a za jakých podmínek svůj pronajatý byt dále pronajímají) povede k větším možnostem poskytování sociálního bydlení. Na okraj dodávám, že ODS v rámci aktuálně projednávaného zákona o deregulaci nájemného předložila pozměňovací návrh, jímž navrhla garantovat osobám starším 70 let, aby mohly zůstat ve svých bytech, a to za nezměněných podmínek.

Blíží se vánoce, svátky, které bezdomovci zcela jistě neprožívají příliš radostně - bez střechy nad hlavou a bez rodinného zázemí. Netajíte se tím, že jste křesťan. Chystáte se právě v této době udělat něco konkrétního pro pomoc bezdomovcům?

Ano, rád bych v tomto směru pomohl. Zatím se zamýšlím nad tím, komu konkrétnímu věnovat sponzorský dar tak, abych pomohl co nejlépe a zároveň aby tento dar případně nebyl zneužit.

Pane poslanče, děkuji Vám za rozhovor.

První leden se stal svátkem v rámci liturgického roku teprve tehdy, když svátek Narození Páně byl opatřen oktávou podle analogie neděle velikonoční. První leden byl tedy především oktávou Narození Páně; k tomuto stavu se vrátila dílčí liturgická reforma posledních let. Karolinská doba však dala tomuto dni historickou náplň, jak k tomu přímo vybízí Lukášova zpráva (2, 21) o obřezání Páně. V římském okruhu se v 8. století objevuje v tento den i svátek Natale S. Mariae, tedy jakési díkůvzdání Panně Marii za její mateřství. Byla to zřejmě zdrobnělá analogie oné oslavy Bohorodičky, kterou církev byzantského ritu i obou ritů syrských konají už 26. prosince. Ale časem se tento mariánský podíl na námětu svátku vytratil a v dosavadním misálu jej připomínal jen text orace a postcommunia (a pak ovšem v breviáři všechny hodinky na tento den). Nový kalendář nyní obnovil tento starý a obecně křesťanský zvyk a položil na 1. leden „Slavnost svaté Bohorodičky Marie“ (oficiálně byl nakonec název přeložen jako Slavnost Matky Boží Panny Marie – pozn. editora), která je zároveň náhradou za zrušený svátek Mateřství Panny Marie (11. října), ustanovený v r. 1932 Piem XI. na památku 1500 výročí efezského sněmu.

Svátek Obětování Páně je jeruzalémského původu. Koncem 4. století jej zde viděla slavit známá galská poutnice Egerie. Poznamenává, že oslava probíhala „valde cum summo honore“ (s velkou oslavou) a poněvadž přidává „zde“, znamená to, že ze svého domova svátek neznala. Do Byzance svátek proniká za vlády Justiniánovy, kdy byl r. 542 poprvé slaven jako prosebný den za moru s velkou úmrtností. Zde pak také svátek dostal jméno. Zatímco v Jeruzalémě to byl prostě čtyřicátý den po Epifanii (byl tehdy slaven 14. února, což je dalším dokladem, že zde svátek Zjevení Páně byl zároveň oslavou jeho narození), je v Byzanci nazván Hypapante, setkání, tj. Krista se Simeonem. Toto jméno má na Východě. Dosud a proto je to i výrazný svátek Kristův, tak jako se jím od letošního roku (1970) stává i u nás.

V Římě dostává název Očišťování, jak dosvědčuje sakramentář Gelasiův. Poněvadž to zde byl svátek mariánský, nařídil papež Sergius I. (687–701) kající průvod do basiliky S. Maria Maggiore (odtud také fialová liturgická barva donedávna užívaná), jaké se konaly o všech mariánských svátcích.

V západní Evropě nebyl však svátek ještě v 7. a v počátku 8. století obecně znám. Obřad žehnání svící před Večeří Páně je poprvé zaznamenám v 10. století. Římské průvody před matutinem, k nimž patřily i ony průvody mariánské, se neobešly bez světla, poněvadž se konaly za ranního šera. Proto má žehnání a rozdělování svící původ ryze praktický. Teprve vrcholný středověk se svou tendencí k symbolickému výkladu všech liturgických úkonů viděl v tomto obřadu náznak Simeonova proroctví o Kristu jako o světlu národů a v průvodu napodobení Panny Marie, putující k rituálnímu očištění a k vykoupení prvorozence ze zasvěcení Bohu.

Pracovní texty k bohoslužbě slova – Matka Boží p. Týnem a sv. Havel, leden a únor 1970

Editorialy (Spousta)

Epikie nebo rebelie? 1/1

Jednota neznamená uniformitu 2/21

Právo, povinnost a antikoncepce 3/45

Hranice vnější autority 4/69

Benedikt XVI.: překročí stíny? 5/93

Editorial 6/117

Pyšná odtrženost od reality 7-8/141

Dvě smutné zprávy 9/197

Radostná zvěst – hrozebná zvěst 10/221

Vazači břemen 11/245

Hlas lidu – ukazatel cesty církve 12/269

Ekumenismus

Ekumenické organizace a jejich vazby na ERC v ČR (Krausová) 1/19

Ekumenická rada církví v ČR (Krausová) 2/41

Světová rada církví (Krausová) 3/66

Eucharistická pohostinnost (Kohl) 4/77

Ekumena – ekumenická pohostinnost (Hasenhüttl) 4/79

Světový luterský svaz (Krausová) 4/90

Action by Churches Together International (Krausová) 5/110

Český ekumenický komentář (Vaňáč) 6/139

Ecumenical Youth Council in Europe (Krausová) 7-8/189

Pozvání k naději (Outrata) 7-8/195

Ekumenické fórum evropských křesťanských žen (Krausová) 9/218

Katolíci versus evangelíci (Konzal) 10/226

Oikumené neboli cesta k nové katolicitě (Houtepen) 10/229

Konference evropských církví (Krausová) 10/242

Světový reformovaný svaz (Krausová) 11/262

Leuenberské společenství (Krausová) 12/290

Křesťanství a společnost

Mezi závislostí a svobodou (Zulehner) 2/23

Jak přirozené je přirozené plánování rodičovství? (Vácha) 3/55

Klimatická změna jako oslovení a výzva (Nečas) 3/61

Spolupatřičnost pre rast ke zralosti a slobode (Vaniše) 3/63

Metódy bývalej ŠtB jako som ich poznal (Srholec) 4/83

Máme právo na náhradní orgány? (Macháčková) 6/119

Jak se žije křesťanům na Kubě? (Krausová) 6/138

Výzkum: ateisté a jejich představy o věřících (Bartoň, Razim, Talpa, Kratochvíl) 7-8/165

Liturgie

Dětská eucharistická liturgie (Hradilek) 2/36

Římské tituli (Hradilek) 6/125

Liturgické hnutí kdysi – živá bohoslužba dnes (Kraft) 6/130

Stacionární bohoslužby (Hradilek) 7-8/179

Obsah římských statií (Hradilek) 9/210

Církev v dnešním světě

Svatá neposlušnost – kvůli člověku a kvůli Bohu (Langer) 1

Otevřený dopis Jan Konzala 1/22

Nemocný papež a řízení církve (Vaňáč) 3/46

Práva a povinnosti členů církve (Halama) 3/48

Neposlušnost jako povinnost (Rotter) 4/70

Od Jana Pavla II. k Benediktu XVI. (Vaňáč) 5/94

Sen o novém papeži (Hradilek) 5/96

Krize v CČSH a patriarcha Jan Schwarz 6/118

Odbytý sněm české římskokatolické církve (Vaňáč) 9/198

Bilance deseti let hnutí My jsme církev (Kohl) 10/222

Synoda biskupů o eucharistii (Vaňáč) 11/246

Jak vede slovenské katolíky Ján Sokol? (Hradilek) 11/247

Malé křesťanské společenství: kde začít? (O´Halloran) 12/283

Teologie

Div Ducha a jeho darů (Bauer) 1/11

Modely společenství církví (Švandová) 2/27

Čas boje i čas pokoje: Kazatel 3, 1-8 (Kratochvíl) 3/50

Charisma a instituce (Konzal) 5/97

Eucharistie – svátost jednoty (Jorissen) 7-8/142

Od sakramentality církve k sakramentalitě světa (Noble) 7-8/148

Eucharistie – svátost jednoty (Kolář) 7-8/156

Narozen z panny (Myslivec) 12/270

Sensus fidelium: Smysl pro víru božího lidu (Demlová) 12/273

Životopisy, portréty a nekrology

Jan Augusta, biskup Jednoty bratrské (Handová) 1/17

Dietrich Bonhoeffer (Handová) 4/86

Roger Schütz, apoštol ekumenismu (Handová) 5/111

Životopisy na léto: Markéta a W. Booth (Handová) 7-8/191

Roger Schütz z Taizé: Pokus o portrét (Murín) 9/201

Dag Hammarskjöld (Handová) 9/217

Theodor Beza (Handová) 10/241

Kardinálové doby renesance (Pekárek) 11/250

Bernard Bolzano (Handová) 12/286

Recenze, polemika

Tři dopisy 1/14

Eucharistie v křesťanské antice (Hradilek) 4/91

Jak nepřirozené je plánování rodičovství? (Novotná) 5/103

Přirozené plánování: výběr reakcí čtenářů 5/108

Diskuse o hnutí My jsme církev 11/264

Vznikne aliance katolíků a pravoslavných?

Vídeň (KAP) Pro ustanovení nové evropské aliance mezi ortodoxními a katolíky se vyslovil vídeňská biskup ruské ortodoxní církve Hilarion (Alfejev) ve své přednášce pro Pro Oriente.

Aliance by se měla na jedné straně skládat ze zástupců evropských biskupských konferencí a na druhé straně z oficiálních representantů každé ortodoxní a staré východní církve, které mají diecéze v Evropě. K důležitým tématům by patřily především etické, bioetické, a sociální otázky. Měl by být vypracován i kodex chování pro katolické církve v ortodoxních zemích, stejně jako pro ortodoxní v katolických zemích. Ten je nutný pro zdolání problémů spojených s proselytismem, řekl biskup Hilarion.

Vídeňský ruský pravoslavný biskup učí od května na katolické teologické fakultě ve švýcarském Fribourgu, kde tak došlo k mimořádnému ekumenickému sblížené mezi Římem a Moskvou. Hilarion Alfejew se stal jako první ruský ortodoxní biskup členem profesorského sboru, vyučuje dogmatiku.

Biskup Hilarion vede také zastoupení moskevského patriarchátu v Bruselu u institucí EU. Mimoto je členem centrální komise a výkonného výboru ekumenické rady církví a působí ve více ekumenických komisích.

K případné návštěvě papeže v Moskvě řekl biskup, že patriarcha Alexij II. je tomu principiálně otevřen, avšak požaduje řešení vzhledem k masovému proselytismu katolíků v Rusku, Ukrajině, Bělorusku a Kazachstánu.

Biskup Hilarion potvrdil, že práce smíšené mezinárodní katolické-ortodoxní komise pro dialog bude pokračovat na podzim roku 2006. Representanti pravoslaví se vrátí do komise po pětileté pauze na pozvání patriarchy Bartholomea I. do Istanbulu Tím bude ustanoven nový počátek.

Ostrou kritiku vyslovil ruský biskup vůči teologickému liberalismu, který je častým hostem především u protestantů. V katolicko-ortodoxní alianci nemá místo pro jasně zřejmou až křiklavou rozdílnost mezi křesťany obou tradic a křesťany liberálních směrů. Tak dochází ke spojování sil obou křesťanských společenství víry pro obhajobu tradice proti liberalismu.

Obnovené násilí proti katolíkům v Číně

Peking (KAP) V Číně opět dochází k napadání katolíků. Jak hlásila misijní tisková agentura AsiaNews, neznámí násilníci ozbrojení železnými tyčemí a obušky napadli skupinu kněží a řeholnic, kteří demonstrovali za navrácení církevních budov. Přitom bylo šest z nich těžce zraněno. K události došlo v přístavním městě Tientsin (Tianjin).

Přivolaná policie nejdříve odvezla demonstranty k výslechu. Teprve po několika hodinách byly zranění převezení do nemocnice k ošetření. Čínští biskupové byli podle Asia-News rozhořčeni.

Podobný případe se stal 23. listopadu v Xianu, kde 16 františkánek bylo napadeno výtržníky, když chtěly zachránit před demolicí bývalou katolickou školu demonstrací vsedě.

Německo: Katolická církev chce uzavřít 700 kostelů

Bonn (KAP) Katolická církev v Německu počítá s tím, že během následujících deseti let bude muset být pro bohoslužebné účely uzavřeno okolo 700 kostelů. K tomuto závěru došla německá katolická biskupská konference na základě výsledků ankety, kterou na přání liturgické komise biskupské konference provedl německý liturgický institut v únoru 2005 v německých diecézích.

Anketa ukázala, že v letech 1990 až 2004 přestalo být liturgicky využíváno 329 kostelů, z toho 278 se jich stále nachází v majetku církve. Třetina není využívána a je prázdná, třetinu využívají církevní organizace a zbytek pak necírkevní instituce. 51 kostelů bylo prodáno nebo strženo. Celkem je v Německu okolo 24 500 katolických kostelů.

Ankety se zúčastnilo 23 z 27 německých diecézí. Dotazy byly směřovány na počet liturgicky využívaných církevních budov, počty již liturgicky nevyužívaných kostelů, počet kostelů v letech 1990 až 2004 prodaných případně zbouraných a na odhad počtu kostelů, které během příštích deseti let přestanou být liturgicky využívány.

Církve darovaly 400 tisíc Euro pro nové židovské centrum

Mnichov(KAP) Arcidiecéze Mnichov podpořila stavbu nového židovského společenského a kulturního centra 300 000 Euro. Dalších 100 000 Euro poskytla bavorská evangelicko-luterská církev.

Mnichovský arcibiskup, kardinál Friedrich Wetter, a evangelický zemský biskup Johannes Friedrich předali dary jako symbolické základní kameny presidentce Mnichovské židovské obce, Charlottě Knoblochové.

Wetter řekl, že s novostavbou se navrací zpět i židovský život do středu bavorského zemského hlavního města. Nové kulturní centrum bude především důkazem vůle budovat společnou budoucnost, umožnit vzájemné poznávání a dialog. Katoličtí křesťané to přijímají s vděčností.

Současně kardinál varoval proti známkám antisemitismu a nenávisti vůči cizincům: Nechceme jen společně odpírat těmto tendencím, ale společně se i nasazovat za bezpodmínečnou ochranu důstojnosti člověka.

Darem, který byl shromážděn sbírkou ve farních obcích, chce německá evangelicko luterská církev vyjádřit úzké spojení mezi židy a křesťany, řekl zemský biskup Friedrich. Jeho církev by mohla pomoci postavit most mezi historickou odpovědností a budováním společné budoucnosti.

Charlotte Knoblochová řekla, že novostavba má být otevřené centrum dialogu. Vůči kardinálu Wetterovi vyjádřila přání, zda by se papež Benedikt XVI. mohl během své zářijové návštěvy Bavorska v roce 2006 setkat i s židovskou obcí v Mnichově.

Anglikáni: útoky na arcibiskupa Williamse

Londýn (KAP) Vedoucí biskupové anglikánských církví vytkli své čestné hlavě, arcibiskupu Rowanu Williamsovi, otevřeně slabost při vedení církve. 17 z 38 hlav anglikánských církví prohlásilo v otevřeném dopisu, že anglický primas chová osobní sympatie k liberálním pozicím ve sporu o homosexuální biskupy, a proto se bojí zavést konkrétní sankce.

Současně se zveřejněním tohoto otevřeného dopisu vyzval Williams na generální synodě opětovné k dialogu mezi znesvářenými křídly církve a varoval před pletichami a vzájemnými zesměšňováním.

Anglický primas je v celosvětovém Anglican Communion první mezi rovnými a nemá žádnou soudní pravomoc. Za rozpory, které se táhnout v anglikánském společenství již několik let, stojí svěcení Gene Robinsona, který se otevřeně prohlašuje za homosexuála, za biskupa diecéze New Hampshire v USA. Na protest se od episkopální církve v USA odtrhlo více než 100 farností a připojily se k anglikánské církvi v Africe.

Více anglikánských církví v Africe a Asii vypovědělo společenství s episkopální církví v USA. Obávají se asi se zřetelem k jejich postoji k islámu příliš liberálního kurzu anglikánů.

Sbírka na pomoc bezdomovcům v Praze

Praha Občanské sdružení Dům Agapé vyhlásilo veřejnou sbírku na pomoc bezdomovcům na nájem nového azylového domu v Praze 10 – Vršovicích, kde najde domov a práci dvacet bezdomovců. Sbírka již započala a probíhá formou sbírání příspěvků do kasiček a na sbírkový účet, jehož číslo je: 199198156/0300.

Pokud chcete vědět víc, pište na adresu eduarda@seznam.cz nebo volejte na číslo 736 453 028.

USA: Mají být sbory o vánocích zavřené?

Washington (USA Today) Připadnou-li vánoce na neděli jako v roce 2005, rostoucí počet „megasborů“ dává svým pastorům a členům volno, nekoná žádné bohoslužby. Je to rozhodnutí vysoce sporné a někteří evangelikální představitelé ho odsuzují.

Během vánoc 2005 bylo takto zavřeno kolem sta megasborů s celkem asi 375 tisíci členů. Je to stále jen několik procent z celkem asi 1500 evangelikálních megasborů v USA, majících dohromady asi 5,5 milionů členů.

Například vlivný megasbor Willow Creek Community Church v South Barringtonu poblíž Chicaga, který každý víkend navštíví kolem 20 tisíc věřících, zaznamenává velkou návštěvnost 24. prosince večer, ale 25. prosince 2005 byl zavřen. Jeho členové obdrželi zvláštní vánoční DVD, které si mohli prohlédnout doma se svými rodinami.

Důvodem této praxe je, že mnozí členové megasborů se v neděli o vánocích chtějí věnovat svým rodinám a modlit se v klidu domova. Vedení některých megasborů se proto rozhodla vyjít této potřebě vstříc.

Pro evangelikální křesťany, kteří příliš nezdůrazňují roli liturgie a kladou důraz na vědomí boží přítomnosti všude a vždy, není takováto praxe většinou zásadně nepřípustná.