Vatikánská Kongregace
pro nauku víry vydala 18. dubna 2012 dokument s názvem Doctrinal
Assessment of the Leadership Conference of Women Religious,
který kritizuje věroučné postoje nejpočetnější konference
ženských řeholních představených ve Spojených státech (dále
jen LCWR) a zřizuje v podstatě nucenou správu v podobě
arcibiskupa-delegáta jmenovaného kongregací. Ten má po dobu pěti
let dohlížet nad provedením požadovaných změn.
Zveřejnění dokumentu
okamžitě rozbouřilo především americké veřejné mínění a
vyvolalo řadu reakcí. Ve velké míře zaznívá podpora sestrám a
kritika postupu vatikánské kongregace. Nabízí se zjednodušené
porozumění tomuto problému jako např. sporu mezi muži (v
církevních strukturách) a ženami (v terénu) nebo sporu mezi
hierarchií a církevním „disentem" nebo sporu mezi různými
mentalitami atd. Je možné, že i tyto aspekty hrají určitou roli.
Domnívám se, že problém je přece jen složitější. Rád bych
poukázal alespoň na některé aspekty této kauzy.
V úvodu vatikánského
dokumentu je charakterizován kontext, do kterého promlouvá. Děje
se tak pomocí citátu z posynodálního (tj. reflektujícího
biskupský synod věnovaný roku 1994 zhodnocení reformy řeholního
života po II. vatikánském koncilu) apoštolského listu papeže
Jana Pavla II. o zasvěceném životě a jeho poslání v církvi a
ve světě s názvem Vita consecrata z roku 1996. Jde o pasáž,
v níž tento list zdůraznil potřebu „sentire cum Ecclesia"
(cítění/smýšlení s církví). Konkrétně je zmíněna „horlivá
poslušnost vůči pastýřům církve, zvláště římskému
papeži" u zakladatelů i zakladatelek řeholních společenství a
také „věrnost myslí i srdce vůči učitelskému úřadu
biskupů, kterou všechny zasvěcené osoby musí věrně dodržovat
a před Božím lidem zřetelně dosvědčovat", protože
„zasvěcené osoby zaujímají v církvi zvláštní místo, jejich
názory a smýšlení mají u lidu Božího velkou vážnost" (Vita
consecrata, čl. 46). Jak je z dalšího textu dokumentu zřejmé,
tento úkol konference amerických řeholnic z pohledu kongregace
neplní. Cílem dokumentu má být obnova LCWR. Na druhou stranu
dokument s vděčností uznává velký přínos řeholnic pro život
církve ve Spojených státech a také konstatuje, že odhalení
„vážných problémů v nauce"
LCWR nemá být vztaženo na všechny řeholní sestry, které
tato konference zastřešuje.
Je na místě vysvětlit,
jakou roli vlastně LCWR zastává. Stejně jako v jiných zemích
vznikla v době snah papeže Pia XII. (1939-1958) o větší
centralizaci a koordinaci řeholního života v 50. letech Konference
vyšších řeholních představených žen (Conference of Major
Superiors of Women), konkrétně v roce 1956. Tato konference
zastřešovala všechny ženské řeholní komunity ve Spojených
státech. Nemá však charakter nadřízeného orgánu a neruší
samostatnost jednotlivých společností. Její role je spíš
koordinační, jak v oblasti vzájemné komunikace, tak v rámci
spolupráce s biskupy a s římskou kurií. Druhý vatikánský
koncil znamenal silný impuls pro reformu řeholního života,
vyjádřený především v dekretu o přizpůsobené obnově
řeholního života Perfectae caritatis z roku 1965. Po koncilu
sestry v jednotlivých řeholních komunitách hledaly způsoby, jak
nové výzvy promítnout do svého života. Bylo to poměrně
bouřlivé období, v němž nebyla nouze o konflikty, které vedly
až k rozdělení nebo zániku některých komunit. Příkladem je
třeba spor, který vedl v Los Angeles arcibiskup a kardinál
McIntyre s komunitou sester (Sisters of the Immaculate Heart of Mary)
ohledně jejich modernizace. Pod tlakem kardinála a Vatikánu
nakonec v komunitě zůstalo 50 sester, zatímco 400 dalších
komunitu opustilo a ustavilo se jako laické společenství. Spory se
vedly jak o viditelné znamení „odlišnosti" sester, tj. řeholní
hábit, tak o preferenci způsobu vedení nebo o míru angažovanosti
mimo komunitu. Větší část sester se rozhodla pro odložení
řeholních hábitů, kladla důraz na kolegiální způsob
rozhodování a větší angažmá sester „v terénu" na úkor
společného života v klášteře. Toto jsou jen stručně některé
viditelné hlavní trendy, které měly rozmanitou podobu v
konkrétních komunitách.
Na základě podnětů
zdola proběhla v letech 1970-1971 také restrukturalizace
zastřešující konference, která byla završena změnou stanov,
včetně změny jména na Leadership Conference of Women Religious
(LCWR, zhruba „Vůdcovská konference řeholnic"). Tato změna
byla prosazena navzdory zamítavému stanovisku Vatikánu, který v
názvu „Leadership" (tj. vedení) vnímal snahy řeholních
společenství o větší autonomii a nezávislost. Sestry údajně
usilovaly o dialog s představiteli Vatikánu, především s
papežem, v rámci kterého chtěly vysvětlit důvody svého
rozhodnutí a blíže představit svojí činnost a své záměry,
ale neuspěly. Např. sestra Margaret Brennenová, jež stála v čele
LCWR v letech 1972-1973, vzpomíná na šok a zklamání, které
tehdy řada sester prožívala. Vzaly vážně výzvu k obnově
řeholního života, ale brzy narazily na odmítavý postoj Vatikánu,
který většinu návrhů zdola odmítal a trval hlavně na jejich
poslušnosti vůči hierarchii. Některé sestry s tímto směřováním
nesouhlasily a v roce 1971 založily novou organizaci s názvem
Consortium Perfectae Caritatis. Tato skupina kladla důraz na
odlišnost od okolního světa (ponechaly si zvláštní řeholní
hábit), ale i na společný život, společnou modlitbu a hlavně na
tradičně chápanou poslušnost vůči církevní hierarchii. Úsilí
této menšiny sester stát se alternativní konferencí vůči LCWR,
bylo nejprve neúspěšné. Teprve v roce 1992 tyto sestry založily
Council of Major Superiors of Women Religious (CMSWR), který Vatikán
později oficiálně schválil. Vznikla tak zvláštní situace, kdy
ve Spojených státech existují dvě různé organizace zastřešující
ženské řeholní komunity. V té době konference LCWR
reprezentovala více než 90 % sester (z celkového počtu cca 110
000). Dnes má LCWR kolem 1500 členek, které zastupují asi 80 %
řeholních sester ve Spojených státech (z celkového počtu cca 57
000). Zároveň existuje několik řeholních společností, které
patří k oběma konferencím.
Zpět k dokumentu. Ten
je výsledkem šetření Kongregace pro nauku víry, které bylo
začátkem roku 2009 svěřeno biskupovi Leonardu Blairovi z
amerického Toleda. Zároveň stojí za zmínku, že od roku 2005
stojí v čele Kongregace pro nauku víry poprvé v historii
Američan, William Joseph Levada, původně arcibiskup San Francisca.
Podněty pro zahájení šetření se týkaly hlavně tři oblasti:
projevů na každoročních shromážděních LCWR, postojů
neslučitelných s církevním učením (např. v otázce svěcení
žen, pastorace homosexuálních osob atd.) a „radikálního
feminismu" (komentátoři často upozorňují na to, že není
zcela zřejmé, co se tímto termínem konkrétně myslí). V určitém
přehledu je uveden průběh šetření a zjištěné nesrovnalosti.
Témata se s různými obměnami opakují. Zatímco je oceněno
angažmá LCWR v oblasti prosazování sociální spravedlnosti v
souladu se sociálním učením církve, je naopak kritizováno
mlčení v otázce práva na život od početí do přirozené smrti,
tj. téma potratu a euthanasie, což jsou aktuální témata veřejné
diskuse ve Spojených státech. Stejně tak podle dokumentu není
věnována dostatečná pozornost správnému pohledu na rodinný
život a lidskou sexualitu. Navíc se v prohlášeních LCWR
vyjadřují stanoviska, která jsou v rozporu s postoji biskupů.
Dokument zdůrazňuje, že biskupové jsou v církvi
autentickými učiteli ve věci víry a mravů.
Podle dokumentu se
účastníci řádného zasedání kongregace v lednu 2011 shodli na
tom, že věroučná a pastorální situace LCWR je vážná a s
ohledem na vliv i v jiných částech světa vyžaduje zvláštní
pozornost. Proto se rozhodli, že by měl Vatikán zasáhnout. Toto
rozhodnutí bylo o dva dny později schváleno papežem Benediktem
XVI. během setkání s prefektem kongregace. V textu je uvedeno, že
se tak stalo na základě pověření, které dal Pán Šimonu
Petrovi: „Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra
neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím a
sestrám." (zmínka o sestrách je doplněna do biblického
citátu Lk 22,32) A jak je uvedeno dále, tento biblický úryvek je
již dlouho aplikován na roli Petrova nástupce jako hlavy sboru
biskupů a rovněž na roli papeže jako hlavního pastýře a
učitele celé církve (anglický originál uvádí „chief",
nikoliv „supreme" - tj. „nejvyššího" pastýře, jak o
papeži mluví texty I. i II. vatikánského koncilu, viz Lumen
gentium 25).
Zajímavá může být
skutečnost, že toto rozhodnutí bylo zveřejněno o více než rok
později. Svojí roli zřejmě sehrála apoštolská vizitace
řeholních sester ve Spojených státech, probíhající z podnětu
jiné vatikánské kongregace, Kongregace pro společnosti
zasvěceného života a společnosti apoštolského života. V
prosinci 2008 jí inicioval tehdejší prefekt, slovinský kardinál
Franc Rodé, a jejím provedením byla pověřena Mary Clare Millea,
představená jedné z kongregací. Řada komentátorů mylně
považuje dokument Kongregace pro nauku víry za výsledek této
vizitace. Ve skutečnosti se jednalo o dvě na sobě nezávislá
šetření. Kromě toho vyšetřování kongregace pro nauku víry se
týkalo pouze konference LCWR, zatímco apoštolská vizitace se
týkala všech sester ve Spojených státech. Jelikož závěrečná
zpráva z této vizitace z roku 2011 není veřejná, je těžké
ověřit tvrzení některých komentátorů. Např. korespondent
National Catholic Reporter John L. Allen tvrdí, že tato zpráva je
vůči sestrám příznivější. Allen na základě toho mluví o
vícehlasém Vatikánu, který má svého „hodného i zlého
policajta". Podle něj je to zároveň vyvrácení zjednodušené
teze, že by se jednalo o spor amerických sester s (celým)
Vatikánem.
Vatikánský dokument
působí dojmem, že se poměrně důkladně snaží vysvětlit cestu
k uvedenému opatření a zavedení „nucené správy". Je zřejmé,
že se nejednalo o náhlé rozhodnutí a také nešlo o reakci na
skutečnost, že se LCWR nepostavila na stranu amerických biskupů v
nedávném sporu o Obamovu zdravotnickou reformu. Podpora této
reformy jistě nepřidala na popularitě sester v očích církevní
hierarchie, která se aktivně zapojuje do veřejného života v
souvislosti s blížícími se prezidentskými volbami. Kořeny
problémů s věroučnými postoji amerických sester jsou
staršího data. Biskup Blair analyzoval různé texty LCWR minimálně
za posledních deset let a konstatoval, že často protiřečí
učitelskému úřadu církve nebo ho zcela ignorují.
Nejstarší příklad,
zmíněný v dokumentu, se týká veřejného odmítnutí učení
vyjádřeného v instrukci Kongregace pro nauku víry Inter
Insignores (tj. Prohlášení o připuštění žen ke služebnému
kněžství z roku 1976). Pod vlivem ordinace žen u metodistů,
presbyteriánů a luteránů (rovněž v rámci reformovaného
judaismu) se řada sester v polovině 70. let cítila být oslovena
myšlenkou na možné kněžské svěcení žen v katolické
církvi. Když v roce 1975 vznikla ve Spojených státech Women's
Ordination Conference, stalo se tak za účasti řady sester. Výše
zmíněný vatikánský dokument o rok později zavrhl myšlenku
svěcení žen v katolické církvi a sestry neskrývaly svůj
nesouhlas. Zřejmě nejznámějším se stalo vystoupení sestry
Terezy Kaneové, tehdy stojící v čele LCWR, během návštěvy
papeže Jana Pavla II. ve Spojených státech v roce 1979.
Předstoupila před papeže oblečená v kostýmku. Ve své krátké
řeči nejprve ocenila jeho zájem o problematiku chudých, ale pak
pokračovala: „Žádám vás, abyste pamatoval na velké utrpení
a bolest, která je součástí života mnoha amerických žen...
Jako ženy jsme vyslechli mnohá skvělá pojednání naší církve
o důstojnosti a vážnosti všech lidí. Jako ženy jsme o těchto
slovech přemýšlely a naše závěry jsou, že pokud chce církev
svému prohlášení o boji za důstojnost a vážnost všech lidí
zůstat věrna, měla by ženám umožnit, aby mohly zastávat
všechny duchovní úřady v církvi." (text cituji podle knihy
Michael Walsh: Jan Pavel II. Životopis. 1995, s. 70). Bezprostřední
reakci papeže nechme stranou, svědectví o ní se rozcházejí
podle míry sympatií k této akci. Důležitější reakcí byl o
řadu let později vydaný apoštolský list papeže o kněžském
svěcení vyhrazeném jen pro muže Ordinatio Sacerdotalis
(1994), který zopakoval odmítavé stanovisko ve věci svěcení žen
v katolické církvi. Nedostatečná snaha LCWR při recepci tohoto
učení je rovněž zmíněna ve sledovaném dokumentu.
Je zřejmé, že v
dokumentu nejde o nějakou teologickou polemiku s odlišnými názory,
nýbrž jedná se o požadavek nadřízeného orgánu, který od
LCWR, konference vyšších řeholních představených (viz kánony
708-709 kodexu církevního práva) schválené Apoštolským
stolcem, vyžaduje větší zodpovědnost za hlásání víry a
předkládání jasných a přesvědčivých postojů, které budou v
souladu s učením církve. Problém je nejenom v prezentování
konkrétních omylů, resp. problematických stanovisek, které
neodpovídají učení církve, tak také v mlčení a nečinnosti
LCWR vůči takovým omylům. Proto je třeba pro příště nejenom
dohlédnout na náležitý výběr řečníků při každoročních
shromážděních, ale je třeba přepracovat některé materiály,
především ty, které jsou určeny pro formaci sester.
Dokument rovněž
reaguje na námitku, že nesoulad s naukou církve je možné
odůvodnit výkonem prorockého úřadu. Považuje za omyl výklad,
který by s odkazem na prorocký úřad ospravedlňoval nesouhlas s
učením církve na základě teologické intuice některých
věřících. Pravé proroctví je milost, která naopak provází
zodpovědný křesťanský život a vykonávání služeb
(ministerií) v rámci církve. Některé projevy na akcích LCWR
jsou podle kongregace poznamenané pokřivenou ekleziologickou vizí,
která opomíjí roli učitelského úřadu církve coby garanta
autentického výkladu víry.
Konkrétní výhrady
jsou v tomto dokumenty jen naznačeny nebo zmíněny okrajově.
Můžeme si o nich však udělat poměrně dobrou představu z jiného
dokumentu Kongregace pro nauku víry, který vydala 4. června
(ačkoliv je datován 30. března). Jde o oznámení (Notifikaci),
které poukazuje na věroučné omyly v knize Just
Love. A Framework for Christian Sexual Ethics (z roku
2006), jejíž autorkou je řeholní sestra (Sisters of Mercy) a
emeritní profesorka křesťanské etiky (v letech 1971-2007 na
prestižní Yaleově universitě)
Margaret A. Farleyové. Dokument je výsledkem
dvouletého zkoumání a vyjasňování stanovisek, které však
podle kongregace bylo ze strany sestry Farleyové nedostatečné.
Jednou z hlavních výtek je skutečnost, že autorka „buď
ignoruje trvalé učení magisteria nebo, pokud je příležitostně
zmíněno, s ním zachází jako s jedním míněním z mnoha".
Takže kniha „obsahuje defektní chápání objektivní povahy
přirozeného mravního zákona a čerpá buď z určitých
filosofických proudů anebo svého vlastního chápání takzvané
,soudobé zkušenosti‘. Tento přístup není v souladu s
autentickou katolickou teologií." Dokument tyto výhrady
následně ilustruje uvedením citátů z knihy, které se týkají
masturbace, homosexuálního jednání, homosexuálních svazků,
nerozlučitelnosti manželství a problematiky rozvodu a opětovného
manželství.
Velmi dobře na mne
zapůsobila klidná, stručná a věcná reakce Margaret Farleyové,
ve které opakovaně oceňuje úsilí a práci, se kterou kongregace
knihu posuzovala (nevím, zda nejde o ironii). Vyjádření
kongregace, že některé postoje nejsou v souladu s učitelským
úřadem církve, nezpochybňuje. Kniha ani nebyla vydána s úmyslem
vyjádřit autentické učení církve. Autorka se v ní snažila
zohlednit svá zkoumání i plody dlouholeté učitelské praxe, aby
pomohla lidem, zejména křesťanům, ale nejenom jim, promýšlet
některé otázky ohledně lidské sexuality. V knize navrhuje
důležitost posunu vnímání morálky. Konkrétně od morálky,
která vymezuje určitá tabu, k morálce a sexuální etice založené
na rozlišování toho, co je považováno za moudré, pravdivé. Na
základě výkladu biblických textů, zkušeností, nových znalostí
i hlubšího pochopení lidské tělesnosti a sexuality se zdá, že
by bylo třeba alespoň prověřit možnost určitého vývoje
sexuální etiky. O to se kniha pokouší. Autorka jen lituje, že
oznámení pouze cituje úryvky bez toho, aniž by kongregace zvážila
argumenty, které ji k těmto názorům vedly. Každopádně kniha
nebyla zaměřena proti církvi ani proti věřícím. Farleyová je
uznávaná teoložka a podporu jí vyjádřila řada kolegů. Nejde
jen o pouhá gesta, ale mnohdy o velmi zajímavé postřehy. Např.
Lisa Cahillová z Bostonu vyjádřila názor, že výběr
kritizovaných témat v dokumentu kongregace nerespektuje priority
knihy: Farleyová věnuje velkou pozornost problematice násilí a
sexuálním útisku žen ve světě. Zdá se, že zabývat se tématem
masturbace je pro Vatikán důležitější. Lítost nad dokumentem
kongregace a ocenění odborných i lidských kvalit sestry Farleyové
vyjádřila i její řeholní představená.
Chce se mi říct, že
se vlastně nejedná o nic nového. Stačí si vzít do ruky třeba
útlou knížečku od Bernharda Häringa s názvem Jde
to i jinak, Cesty k novým vztahům k církvi (Vyšehrad
1994). Píše v ní o podobných procesech proti teologům, včetně
jeho samého, ze strany Kongregace pro nauku víry v 70. letech.
Jejich cílem bylo především vynucení konformismu i v naukách,
které nespadají pod neomylnost. Kritika římských prohlášení
je trestána a naopak „římský učitelský úřad" je ztotožněn
s učením církve. Häring v té souvislosti kritizuje také
Katechismus katolické církve, kde je na řadě míst jako „učení
církve" označena i taková pozice Říma, která není přijímána
celou církví. Zmínka o katechismu nás opět vrací do
současnosti. Zdá se že avizovaný Rok víry, který bude zahájen
v říjnu u příležitosti 50. výročí zahájení Druhého
vatikánského koncilu a 20. výročí vydání Katechismu katolické
církve, bude více než koncilu a jeho dokumentům věnován právě
katechismu. Ostatně katechismus je nejenom zmíněn v dokumentu o
LCWR, ale argumentuje se s ním i v případě kritiky knihy Margaret
Farleyové.
Jak se bude vyvíjet
kauza konference amerických sester, ukáže čas. Teprve probíhá
vyjednávání o podobě nucené správy. Mnohé napoví každoroční
shromáždění LCWR, které se bude konat v srpnu. Zatím zaznívá
řada hlasů na podporu sester, nejenom od laiků, ale i od kněží
a biskupů. Samozřejmě se ozývají i hlasy kritické, zvlášť od
lidí, které se směřováním LCWR dlouhodobě nesouhlasí (patří
k nim třeba George Weigel, u nás známý autor monumentální
biografie Jana Pavla II. s názvem Svědek naděje nebo Ann Careyová,
autorka kritiky LCWR v knize Sister in Crisis z roku
1997). Z řad zodpovědných osob je znát určitá opatrnost. Nucený
správce James Peter Sartain, arcibiskup v Seattlu, se vyjadřuje
přece jen smířlivěji než kardinál Levada, prefekt Kongregace
pro nauku víry. Ten po červnovém setkání s představiteli LCWR
ve Vatikánu prohlásil, že sice doufá v reformu LCWR, ale
neskrýval obavy, že se bude jednat o „dialog hluchých", neboť
jednání probíhají už čtyři roky bez konkrétních výsledků.
Zároveň pohrozil, že jednou z variant je i odebrání kanonického
uznání ze strany Vatikánu a založení alternativního orgánu,
který by LCWR nahradil v roli hlavní konference ženských
řeholních představených. V kontextu již existujícího rozdělení
ženských řeholních představených ve Spojených státech, jak
jsme o něm psal výše, může být tato hrozba reálná. Taková
vyjádření ze strany prefekta příliš nepřispívají k dobrému
ovzduší požadovaného dialogu. Na druhou stranu je třeba zmínit,
že i ze strany sester zaznívají úvahy o přerušení kanonických
vazeb s církevní hierarchií, pokud dojdou k závěru, že to je
jediný způsob, jak by mohly pokračovat ve své činnosti.
Smířlivější tón arcibiskupa Sartaina a jeho pověst se zdá být
zatím dobrým znamením. On má nucenou správu na pět let, zatímco
v případě Levady se každou chvíli očekává jeho odchod do
důchodu v souvislosti s dovršením 76 let (už nyní o rok
přesluhuje).
Spor s vedením
amerických sester odhaluje celou řadu problémů, se kterými se
potýká současná katolická církev. Jedním z nich je dramatický
pokles počtu amerických řeholnic a jejich vysoké stáří. Počty
zasvěcených osob obou pohlaví klesají celosvětově, ale pokles v
případě amerických sester je obzvlášť dramatický. Podle
statistických údajů neziskové organizace na Univerzitě v
Georgetownu (Center for Applied Research in the Apostolate, zkratka
CARA) počet amerických sester klesal od roku 1965 (180 000,
zaokrouhleno na tisíce), 1975 (135 000), 1985 (115 000), 1995 (91
000), 2000 (80 000), 2005 (69 000), 2011 (57 000). Nejedná se jen o
demografický pokles a nedostatek nových povolání. Jak bylo
uvedeno výše, řada sester byla zklamaná spory s církevní
hierarchií a řeholní komunity opustila. Za zmínku stojí i
skutečnost, že zájem o život v ženských řeholních
komunitách kulminoval v 60. letech, v době oživení církevního
života v souvislosti s přípravou a konáním Druhého vatikánského
koncilu (1962-1965); v roce 1960 bylo 168 000 sester. Kritici LCWR
uvádí, že konkurenční a tradičněji zaměřené sdružení
sester, výše zmíněný Council of Major Superiors of Women
Religious (CMSWR), se přece jen může pochlubit větším zájmem o
tento řeholní způsob života
Jiným problémem je
stále připomínaná otázka
postavení žen v církvi. Existuje výrazný nepoměr mezi
významnou rolí žen v církvi a jejich zastoupením v řídících
strukturách církve, které zůstávají vyhrazené mužům, vesměs
celibátníkům. Tento nepoměr je možné ilustrovat třeba
množstvím členek řeholních komunit ve srovnání s jejich
mužskými protějšky. Jak ve Spojených státech, tak celosvětově
počet žen převyšuje počet mužů více než desetkrát. Stejně
tak třeba v roli neordinovaných/laických služebníků v katolické
církvi (Lay ecclesial ministry) ve Spojených státech bylo v roce
2005 z celkového počtu 31 000 služebníků 80 % žen. Podle
statistik se tito laičtí služebníci řadí mezi zaměstnání,
kde je výrazně větší zastoupení žen než mužů (např. po
sekretářkách 97 %, zdravotních sestrách 92 %, učitelkách na
základních školách 91 % a kadeřnicích 90 %). Kromě statistik
je třeba vzít v úvahu také to, že jsou to opět ženy, které
často hrají velkou roli v rodinách při předávání víry dalším
generacím. Omezovat téma žen v církvi na problém jejich svěcení
mi připadá jako přílišné zjednodušení. Jenže není toto
zúžení dáno především představou o církvi, ve které je
zodpovědnost za řízení církve a výklad jejího učení svěřen
do rukou pouze svobodným mužům, jak je opakovaně zdůrazněno i v
případě amerických sester? Nemám na mysli vytvoření nějakého
alternativního „magisteria jeptišek", jak někteří kritici
posměšně nazývají aktivitu sester, ale spíš o hledání
způsobů, jak by charizmata žen mohla obohatit učení i praxi
katolické církve. Představa, že Duch svatý (v hebrejštině
ženského rodu) působí pouze v hierarchických strukturách církve
a v těch, které jsou jim zcela podřízeni, neodpovídá svědectví
bible ani církevní tradice.
Považuji téměř za
zbytečné na závěr opakovat, že obnovu nepotřebuje pouze vedení
amerických sester, ale také církevní ústředí ve Vatikánu. Na
papežský stolec v roce 2005 usedl zřejmě jeden z teologicky
nejvzdělanějších papežů historie. Přesto nebo právě proto je
jeho pontifikát plný chyb, i když je otázkou, zda některé z
nich nejsou dědictvím jeho předchůdce (na druhou stranu současný
papež byl jedním z jeho nejbližších spolupracovníků, téměř
po celou dobu v roli prefekta Kongregace pro nauku víry, od roku
1982). Zdá se, že zápas různých zájmových skupin v posledních
měsících paralyzuje samotný Vatikán a dotýká se papežova
nejbližšího okolí (viz zatčení a vyšetřování papežova
majordoma). Přestože média hrají velkou roli, není možné na ně
všechno svést a tvrdit, že jde pouze o mediální kampaň vedenou
proti církvi. Vše nasvědčuje tomu, že útoky nejsou vedeny
zvenčí, nýbrž vycházejí zevnitř církve, resp. římské
kurie. Veřejná prohlášení nejvyšších představitelů kurie
(např. dvou nejvlivnějších mužů: státního sekretáře
kardinála Bertoneho nebo děkana kardinálského kolegia kardinála
Sodana) sice mluví o „bratrském společenství" v kardinálském
kolegiu, ale přiznávají „různost názorů". Znamená to snad,
že kurie směřuje k přiznané legitimní pluralitě názorů a
promítne jí do své praxe při vedení katolické církve? Nebo je
to jen dočasná záležitost vypovídající zřejmě o skutečném
rozdělení kardinálského kolegia, v němž se uvažuje o
směřování katolické církve, především o způsobu jejího
vedení, po Benediktu XVI.? Vše nasvědčuje tomu, že se katolická
církev skutečně nachází na určitém rozcestí. Přestože to
pravděpodobně nebude změna nijak radikální, sílí přesvědčení
o potřebě nějakých změn. Liší se názory na to, jak by měly
případné změny vypadat a komu by měla být svěřena jejich
příprava a provedení. Nejde jen o konkrétní jména, ale obecně
o styl, spiritualitu, postoj ke světu a další východiska, která
by měla budoucí tvář katolické církve formovat.
Jsou tu další
skutečnosti, které zřejmě budou hrát v případě změn
určitý vliv. Odchází generace přímých účastníků druhého
vatikánského koncilu, jedinečné události v novodobých dějinách
katolické církve, se svými klady i zápory. Tradiční
evropocentrické vedení církve bude muset dříve nebo později
vzít v úvahu, že těžiště života katolické církve a její
vitalita se nachází mimo Evropu. Role římské kurie v rámci
církve byla většinou konzervativní, konzervující, obranná a
její pojetí jednoty si zakládalo na požadavku, aby druzí
přebírali „římské způsoby" jednání, slavení, modlitby
atd. Myslím si, že rychle postupující sekularizace v Evropě má
v dnešní době na jednání Vatikánu výrazný vliv. Podobně jako
v 19. století je zřejmě i dnes ztráta vlivu křesťanství
papežem a kurií vnímána ne jako výzva nebo znamení času nýbrž
jako ohrožení, vůči němuž je třeba se postavit a bránit
tradiční hodnoty. Podle některých by tak otevřenost církve vůči
světu a jeho problémům, ke které dal velký impuls koncil, měl
nahradit postoj mnohem opatrnější, který se vůči světu bude
jasněji vymezovat. Pro takový úkol by byla zřejmě vhodnější
církev mnohem více semknutá, vnitřně jednotná i za cenu menšího
počtu jejích členů. Církev tu bude „pro mnohé" nikoliv „pro
všechny", abych si pohrál se slovíčky z eucharistické
modlitby, o jejichž překlad se vede spor.
Tento kontext naznačuje,
že v současné diskusi kolem budoucnosti konference amerických
sester se zřejmě projevuje širší spor v rámci katolické církve
o podobě jejího života a svědectví světu.
Komentáře
Jak to bylo?
Bible nás učí, že jsme pořád stejní. To neplatí jen o nás, ale i o nadřízených.
/První posledními, Pane, my tě neznáme a opačně, stavění pomníků prorokům,
jež "ukamenovali" naši otcové/
Po té, co se na Slovensku stalo s Róbertem Bezákem, ztrácí se i víra v autoritu.
Autorita nemá být absolutní víra v její moc nebo projev arogance "my to přece víme nejlépe", ale svědectví ve službě, ale ne té STB.
Jenom doufám, že americké řeholnice nejsou něco podobného.
Ale vzhledem k tomu, jak téměř mlčí Česko, tak se bojím...
JM
Kdo má málo informací o RB, dávám odkazy:
http://www.vojtechkodet.cz/dulezite-otazky/robert-bezak---poslusnost-a-d...
http://www.vojtechkodet.cz/admin/files/File/PDF/kauza-Bezak-reflexe-v02-...
Víra v autoritu
Odkazy o RB jsem si přečetla,ale nic se mi více neobjasnilo. Není v našich silách se dozvědět pravdu, protože lidé jsou jen lidé a pravdou manipulují.
Víru v autoritu představených- tedy přesvědčení, že vždy jednají správně - jsem ani nikdy neměla. Nezbývá mi, než věřit v autoritu Ducha svatého, který Církev vede i přes nehodnost služebníků. Modlit se za představené je podle mě nejlepší způsob, jak Církvi pomoct. Když se totiž modlím, přestávám si myslet, že já vím o celé věci nejvíc a můj pohled je ten správný. Takže mlčení Česka může být i mlčením modlitby, jinak vím, že naši biskupové vyjádřili RB podporu, když zasedali na Velehradě.
RB
Prosím, tuto větu smažte a zvažte, zda nesmazat i tu poslední! Děkuji JM
Paní Bézová,
ty odkazy si přečtěte ještě jednou, prosím, a je potřeba nad nimi asi hodně přemýšlet.
Ještě žijí lidé, kteří o STB a Jánu Sokolovi vědí své. V archivech je o něm hodně věcí,
které je potřeba vyjasnit. Ale když vám něco potvrdí řeholník - kněz, který jezdil za totality vypomáhat na Slovensko, má to pro mne velkou váhu. Nechci ho soudit /aJS/, ale nezlobte se na mne, takový člověk je pro mne velmi nedůvěryhodnou osobou, i když je biskup. Další věc, která se kolem něj točí jsou peníze, velké peníze a bankovní operace – třeba 80 účtů, které se po převodu zruší, obrovské částky právníkům.
Na straně druhé, je biskup, kterého by si měli hlídat jako oko v hlavě. Kolik znáte biskupů,
co dovedou přijít na rokový koncert a promluvit k mládeži o víře? A dokáže je zaujmout? Kolik věřících dokáže takovou skupinu vůbec oslovit? A že farizeové mají problém, že nebyl předpisově oblečen a nemluvil dostatečně „zbožně“, to není nic divného, farizeové s tím mají vždy problém, nejen na Slovensku. Tak tento biskup žádal o apoštolskou vizitaci na hospodaření svého předchůdce. Nebyl vyslyšen. Jako náhodou, na biskupa s dobrou pověstí, přijede vizitace /nejsou příliš časté/ na něj a je „velký průšvih“, že se musí odvolat. Biskup, kterého se zastane vlastní řád, který ho zná nejvíc, dominikáni a mnoho náboženských společností Slovenska, jen ne biskupové. Viz http://www.postoy.sk/list_giordana_zvolensky stojí za pozornost.
A zase na straně jedné, přehmaty Vatikánu. Biskupové, kteří spolupracovali s STB a jsou jmenováni do úřadů /v Polsku se to podařilo zvrátit na poslední chvíli, asi jen díky protestu věřících/
ale někdy se to nepodařilo zvrátit – viz Rakousko a následné problémy.
Tak můžete vidět, že Vatikán, dokáže dělat přehmaty. A proti nespravedlnosti by jste se měla ozvat, nejen se modlit.
Na jedné straně vidíte obvinění arcibiskupa Bezáka, ale ten papír vypadá, nezlobte se na mne, jako napsaný od VB /byla potvrzena jeho pravost!/.
Na straně druhé, RB tvrdí, že si není ničeho vědom. Věroučně je OK, jeho diecéze kvete, Teofórum u něj není a ani jej nepodporuje. Zbavoval se finanční zátěže po předchozím biskupovi /nevýhodné smlouvy/. Tak proč to nezveřejní? Vždyť to sám chce? A neví, co udělal. Vždyť se z toho pak třeba můžou i poučit druzí. Jak se má postupovat, dle Evangelia, když někdo něco dělá špatně? Proč to tak nedělají? Takže peníze? Dokáže to někdo vyvrátit? Mlčením a mlžením ne!
Všimněte si, prosím, co způsobuje největší škodu. Není to tehdy, když někdo udělá chybu. Ale je to tehdy, když se problém neřeší a zakrývá. To je největší problém všech skandálů poslední doby. Mlčení, mlžení, tutlání.
Ještě jsem s nikým nemluvil, jak to vypadalo na Velehradě. Ale dokážu si to představit, jakou dostal podporu. Přivítání slovenského biskupa, „poplacávání a slova útěchy“. Původně tam měl být RB jako oficiální zástupce KSB, ale už tam byl jako „soukromý biskup“. Co udělal tak strašného, že se ho kolegové zřekli? Nejdále v podpoře došel Václav Malý, který mu nabídl práci v Čechách. Původně to totiž vypadalo tak, že ho na Slovensku vůbec nezaměstnají. /I řeholník musí mít souhlas místního biskupa/ Určitě je i tato podpora včetně modlitby důležitá. Ale nic víc.
Pokud RB podrazí instituce, jako je KSB či vyšší, nebude jednoduché se odvolávat a je potřeba hodně intervencí. Zejména z okolních států.
Oslovil jsem mailem i osobně několik biskupů Čech a Slovenska. Ale tvrdě jsem narazil. Mlčení /žádná odpověď na slušný mail/ nebo „já nic nevím a uhýbání“. Nevím, zda jde o strach, poslušnost Vatikánu či nezájem. V případě, že se jedná o slovenského kolegu, tak mne jejich postoj děsí. O to víc, pokud je RB nevinný, že šlo proti němu mnoho „kolegů“ na Slovensku a ve Vatikánu. Co je ten průšvih, že se ho bojí pojmenovat? Jsou to finanční machinace předchůdce, jak se povídá po Slovensku?
äö JM
Církev je celá o lidech a
Církev je celá o lidech a jejich hříších. O tom něco vím, byla jsem dost dlouho v klášteře. Ale je taky o Boží milosti, když lidé svých činů litují. Nevím, co ode mě očekáváte. I já jsem po zveřejnění té kauzy psala svému biskupovi. odpověd ani nemohla být jiná. Vatikánské politice nerozumí. Myslím, že nejde o strach, ale opravdu o jejich podřízenost Vatikánu. Tím pádem zase mě nezbývá, než se podřídit jejich postojům a za věc se modlit. Bůh totiž může i z našich pochybení vyvodit dobro. Čekat od církevních představitelů jiné postoje nebo se proti tomu bouřit nemá s vírou v Boha nic společného. Někteří jsou zkrátka obětováni a jejich poslušnost přinese Církvi požehnání. To je vše, co k tomu mohu říct.
RB
Je to hodně politika. S vírou to nesouvisí, ale i souvisí. To se občas stává, že je potřeba někoho odstranit, něco „zachránit“. Nejznámější církevní přehmat je starý 2000 let. Nejen tenkrát, se do toho zapletli ti nejvyšší a nejváženější představitelé. Sice náboženský dopad byl nakonec positivní, ale nemyslím si, že to máme taky tak dělat.
Můžeme porovnat 2 skandály poslední doby a jejich dopad.
Zneužívání dětí. Průšvih. Místo, aby se řešil v zárodku, tváříme se svatě, vše se zakryje, „aby se nebudilo pohoršení“ = větší průšvih. Pak to všechno praskne a výsledek je ztráta důvěry a víry. Problémy se neřeší průhledně viz Mt 18:15-17 a vše se tutlá. A u odvolání arcibiskupa Bezáka - pojmenuje průšvih a chce ho řešit /finance/. Aby nepohoršil, je odvolaný. Počkejte, až to praskne… Věřím tomu, kdyby si slovenští biskupové nepřihráli svoji polívčičku a netvářili se „strašně moc“ poslušně a ostatní nemlčeli, tak by jsme byli dál. Ani pro apoštola Pavla nebyl problém zkritizovat svého „papeže“ nahlas a můžeme si to dokonce i přečíst v Galatským 2:11-14. Tohle dnešní biskupové, pokud chtějí zůstat v úřadu, asi vůbec nedělají. A tady nejde o papeže. Všichni vědí, že je poctivý. Ale ta moc okolo....
To jsme se od amerických řeholnic dostali daleko. Jen jsem poznamenal, jestli to není jako s Bezákem...
JM
Můžu-li k tomu ještě
Můžu-li k tomu ještě poznamenat pár vět: Zdá se mi, že krize Církve vyrůstá z kořene, který nikdo nechce pojmenovat. Až aféry kolem zneužívání dětí vyvolaly tolik přemýšlení, kde se stala chyba. Asi to bude znít divně, ale zdá se mi, že nejvíc zneužívaným v Církvi je Ježíš Kristus. To jeho si berou za svědka potvrzení svých slov všichni biskupové světa. Místo, aby se před ním káli ze svých hříchů, vyžadují toto od laiků. Ne že by to nebylo třeba, ale kde má vzít člověk motivaci k takovému jednání? Kdyby alespoň splnili podmínku danou papežem už v roce 2007 a změnili konsekrační slova, změněné po 2. vaticanu. Copak si opravdu myslíme, že Ježíš Kristus se nechá donekonečna zneužívat, a jeho slova si můžeme upravovat, jak se nám to hodí?
Americké řeholnice dnes?
Zdravím,v souvislosti s arcibiskupem Bezákem jsem zaslechl, že v USA byl po protestech lidí určen jiný biskup/kardinála vše se začíná obracet k dobrému. NEvíte někdo něco o tom víc?Děkuji JM
Stránky