Ožehavé otázky dnešních lidí - dopis z holandské církve

Tuto rubriku, která se umístila ve čtenářské anketě na prvním místě, otevíráme dopisem zaslaným do jedné pražské farnosti v závěru loňského roku. Tři následující reakce na tento dopis jsou výzvou i pro vás, abyste se i vy k němu vyjádřili. Své názory zasílejte na adresu vydavatele Getseman co nejdříve.

Vážený pane faráři Řehoři, milí přátelé.

Nyní, když mezi námi vzniká stále více kontaktů, dostáváme se do stadia hlubšího poznání našich způsobů života a víry. Díky srdečnosti a vřelosti, jež jsme navzájem pocítili, vznikla snad i dostatečná důvěra k tomu, abychom spolu mohli hovořit o názorech. Tímto dopisem chceme k tomu dát podnět. Přivedlo nás k tomu i vaše přání vzájemné styky prohloubit. Kromě toho nás naše mládež požádala, abychom něco napsali o rozdílech mezi katolickou církví v Holandsku a v Československu. Všimli si totiž, že někteří z vás reagovali znepokojeně či překvapeně na některé naše názory. Píši tento dopis velice váhavě. V žádném případě nechceme vzbudit dojem, že naše názory jsou lepší než vaše. Jako dobří přátelé spojeni láskou Ježíše Krista myslíme, že je nutné, abychom byli k sobě navzájem otevření a upřímní. Vidíme to jako společné hledání toho, co je dobré pro lidstvo, na základě společné víry v Boha. Rozdíl v názorech Po druhé světové válce prošly naše země různými etapami vývoje. Vy jste se již záhy ocitli pod jařmem komunistické diktatury. Styky se Západem byly zakázány. Vaše církev byla těžce pronásledována a velmi omezována ve svých možnostech. Teologická výuka a moderní teologická vědecká činnost byly téměř nemožné. Víme, s jakou odvahou a vytrvalostí jste pracovali na tom, aby se církev udržela, často tajně a proti odporu režimu. Změny II. vatikánského koncilu se u vás mohly daleko obtížněji projednávat a zpracovat. Katecheze a informace o církvi byly téměř zakázány. Obdivujeme vaši vytrvalost a způsob, jakým jste se snažili víru udržovat a předávat další generaci. V padesátých letech vznikla v naší zemi na úseku společenském i církevním celá řada nových názorů. S pomocí USA byla naše země znovu vybudována. Následoval ekonomický růst a prosperita. Nejen ekonomicky, ale i na úseku kultury byla pro nás USA velkým příkladem. Pomysleme jenom na tzv. "pop" kulturu. Také tendence ke stále větší osobní a společenské svobodě k nám zavála z Ameriky. Tzv. "antiautoritativní výchova" dr. Spocka měla velký vliv. Pochopitelně nás ovlivňovali i evropští myslitelé: Teilhard de Chardin, Jean-Paul Sartre, Paul Ricoeur, Levinas, Paul Tillich, Hans Küng, Edward Schillebeeckx a celá řada dalších. Velký význam měl rozhlas, film a televize. Nové myšlenky se rychle rozšiřovaly i na úseku životních názorů a morálky. II. vatikánský koncil byl proto mnohými pociťován jako jakési uvolnění. Změny v liturgii, úloha laiků a přizpůsobování se církve moderní společnosti byly nadšeně a průbojně zaváděny. Svým vývojem prošla i celá řada morálních norem.

Změna v sexuální morálce

V šedesátých letech jsme u nás měli pokrokové biskupy, např. kardinála Alfrinka a biskupa Bekkerse. Biskup Bekkers vystupoval denně v televizním pořadu na uzavření dne. Jeho nejznámějším vystoupením byl pořad na téma svobody rodičů moci sami rozhodnout o počtu dětí. Do té doby zde byla silná kontrola ze strany církve: běžná byla i každoroční návštěva kněze v rodinách. Biskup Bekkers uznal však nyní právo rodičů na určení velikosti rodiny. "Je to jejich svobodné, na svědomí založené rozhodnutí, a do toho nemůže nic a nikdo zasahovat." Řada kněží s ním souhlasila a námitek proti používání antikoncepce ubývalo. Antikoncepční prostředky byly a jsou běžně k dostání. Některé z nich jsou dokonce uhrazovány z fondu nemocničního pojištění. Mezi faráři a věřícími narůstalo přesvědčení, že na sexualitu by se nemělo pohlížet pouze jako na akt plození dětí. Sexualita byla nyní nahlížena jako krásná, intimní, Bohem daná možnost vyjádření lásky mezi partnery. Používání antikoncepce je také dáno stále více hrozícím přelidněním. V příběhu o Stvoření dostává člověk za úkol množit se, ale současně musí dobře panovat nad Zemí. Nyní, kdy celému světu a životnímu prostředí hrozí přelidnění, musíme sami zodpovědně regulovat populaci. Jiným motivem je to, že rodiče musí při výchově věnovat svým dětem dostatečnou pozornost. V rodině s více dětmi tato pozornost není dost dobře možná. Dnes, kdy se společnost stává stále volnější a složitější, je od rodičů vyžadováno mnohem více než kdy předtím. S těmito argumenty se oddělení sexuality od pouhého plození dětí může morálně a teologicky dobře obhájit. Proto vyvolala encyklika "Humane vitae" (pojednávající o zákazu antikoncepce) v r. 1968 takový rozruch. Mnohými byla považována za pokus zbrzdění vývoje, který do té doby považovali za správný. Pro některé věřící to byl také důvod se od církve poněkud distancovat. Nedávný průzkum ukázal, že 87 % katolíků tuto oficiální teorii zamítá. Naše farnost není výjimkou. Nepohlížím na to jako na nemorálnost nebo nevíru. Všeobecně se k plánovanému rodičovství přistupuje s pocitem velké zodpovědnosti a v čistém svědomí. Další vývoj prodělává i názor na oddělení sexuality od manželství. Zdaleka ne všichni mladí lidé si myslí, že ani ve vážném vztahu nesmí docházet k sexuálnímu styku. Podmínkou dobrého vztahu je pro ně pouto lásky a důvěry bez toho, že se mluví o manželství. Mladí lidé v Holandsku se stávají poměrně brzy samostatnými. Společnost to uznává. Tak např. každý má po završení 18 let právo na vlastní byt, i když ne každý této možnosti využívá. Ale i tehdy, zůstanou{li bydlet u rodičů, mají přece jen zapotřebí určitou volnost. Mnoho mladých, kteří mají vážný poměr, začne spolu po čase žít. Společné bydlení je dokonce zákonem regulováno. Přibližně 70 % uzavírá po čase občanský sňatek. Pouze 30 % mladých katolíků uzavírá sňatek církevní. Příčinou toho je jejich negativní pohled na církev (staromódní, konzervativní), ale také všeobecná krize víry. Z těch, kteří v posledních pěti letech uzavřeli v naší farnosti církevní sňatek, bydlelo již 90 % společně. Faráři akceptují společné bydlení a tudíž i sexualitu před sňatkem. Z 15 % farností našeho děkanátu existuje pouze jediná, kde je v případě společného bydlení církevní sňatek odmítnut. Ostatní zastávají názor, že není na škodu, poznají-li se partneři ještě před sňatkem. Může se tím předejít případnému pozdějšímu rozvodu. Samozřejmě, že upozorňujeme na to, že sexualita patří do sféry lásky a úcty. Je to nejintimnější vyznání lásky. A to vyžaduje důvěru, věrnost. S tím se nikdy nemůže slučovat to, že někdo udržuje více sexuálních vztahů. Mám dojem, že stejný názor zastává většina mladých. S "poklesem" na tzv. volný sex jsem se setkal málokdy. Naopak: dochází stále více k ocenění vážného vztahu. Počet uzavřených sňatků v poslední době také stoupá. Rodiče a ostatní vychovatelé kladou při výchově dětí důraz na formování svědomí a na nutnost naučit se zodpovědnosti. Přesvědčení, že vzájemná láska a úcta je tím nejdůležitějším ve vztahu dvou lidí, hraje daleko větší roli než učení církve. Pochopitelně, že tím dochází k určitému napětí mezi církevní základnou a papežem a biskupy. Také starší generace nad 50 let má v určité míře potíže tyto nové názory pochopit. Další otázky dané vývojem Krátce bych se chtěl zmínit o některých vývojových skutečnostech, které jsou u nás v určité míře akceptovány, ale na které budete asi reagovat poněkud zachmuřeně.

Rozvod

Okolo 25 % manželství se u nás rozpadá. U občansky uzavřených sňatků je procedura rozvodu poměrně jednoduchá. Prohlásit církevní sňatek za neplatný je velice složité. Téměř nikdo tuto proceduru nezahájil. Rozvedení lidé nejsou v naší farnosti nikterak diskriminováni. Podílejí se na svátostech a mohou zastávat i různé funkce. Při opětovném uzavření sňatku se konají alternativní obřady, které však nejsou oficiálně uznávány. Ekumena Jak je známo, spolupracujeme úzce s protestantskou církví. Pravidelně jsou konány společné nedělní bohoslužby. Občas se podílíme na společné Večeři Páně a na Svátosti oltářní, i když to oficiálně dosud není povoleno. Cítíme se spojeni v naší víře, a tím vlastně předbíháme dobu. Kromě toho jsou vzájemné křty a sňatky již oficiálně uznávány. Role ženy v církvi Tak jako mnoho farností v naší zemi klademe důraz na přínos žen v pastoraci. Chceme, aby v naší farnosti byli muži a ženy rovnocenní. V podstatě jsou všechny činnosti přístupné jak mužům, tak ženám, a to při bohoslužbách tak i ve vedení. Při vaší návštěvě jste viděli dívky jako ministranty. Kázala také žena, Vera van Soest. Poznali jste i Helenu v.d.Bemt, která je u nás na stáži jako pastorální pracovnice. Po vystudování bude moci působit jako farářka v některé farnosti tam, kde není vyžadováno kněžské svěcení. Roste počet těch, kteří by rádi viděli více vysvěcených farářek. Bohužel to ještě není v blízké budoucnosti možné. Po pravdě řečeno vidíme, že ženy např. v protestantské nebo anglikánské církvi vykonávají své funkce znamenitě. Tradiční teologie a učení o úřadu musí být podle mnohých zrevidována. Není to pouze náš názor, ale také názor našeho biskupa. Ten se např. výrazně vyslovil pro zrušení povinného celibátu. Stále více biskupů ve světové církvi zastává shodné stanovisko (např. v Německu, Švýcarsku, Americe, Indonésii). Milé sestry a bratři, tímto uzavírám svůj dopis. Zdůrazňuji znovu, že v žádném případě nepovažujeme naše názory za lepší než vaše. I u nás se o mnoha věcech stále diskutuje. Ne vždy máme na všechno shodné názory. Část starší generace má často s novými názory potíže. O výchozích bodech teologie a etiky jsem se v tomto dopise zmínil pouze velice stručně, ale toto je pouhý začátek a my pevně doufáme, že budeme moci pokračovat. "Prozkoumej vše a uchovej si dobré" píše Pavel v jednom ze svých dopisů. To je ta svoboda, která byla dána Božím dětem. "Kde panuje láska a přátelství, tam je Bůh" a tam se můžeme navzájem se vším svěřovat. Doufám a modlím se, abychom mohli ve společném duchu pokračovat na naší cestě při hledání opravdového lidského štěstí. Dále věřím, že jsem tímto dopisem alespoň trošku zmírnil vaši starostlivost o církev v Holandsku. Na druhé straně bychom chtěli slyšet také vaše názory na Boha a bibli, a to i tehdy, nebudou-li se shodovat s našimi. Přeji vám za celou farnost sv. Bernadety radostné a požehnané vánoční svátky a mnoho síly do nového roku! John Batist, správce farnosti

K "Rozhovoru na papíře"

1. Sexuální morálka

Souhlasím, pokud se opouští dříve tak časté pojetí sexu jako tabu. Souhlasím, opouští{li se Augustinův, v podstatě nepřátelský postoj k sexu, chápanému jako boží dopuštění po prvotním pádu (tzv. "druhý plán Stvořitele"). Souhlasím, nevidí-li někdo v sexuálních selháních a priori to nejhorší z hříšného. Souhlasím s názorem (biblicky dostatečně doloženým a neméně fundovaným i v tradici církve), že správně žitá sexualita patří nikoli do oblasti čehosi trpěného, ale do oblasti dokonalosti lidské existence jako božího stvoření, které se Stvořiteli povedlo ("a viděl, že je to dobré"). Souhlasím také (spolu s koncilem, ale i spolu s učiteli církve, mnohem dřív tak učícími), že láska mezi manžely má víc legitimních cílů než zplodit potomky. Přesto nesouhlasím, usuzuje-li někdo z toho, že lidský sex netřeba regulovat normami nadosobními a osobně zavazujícími. Tyto normy oprávněně berou ohled na stav jedince (svobodný, v manželství žijící, k celibátu zavázaný), na jeho stupeň zralosti tělesné i duchovní, ale především na lásku jako takovou. Chci-li argumentovat láskou, musím respektovat její podstatu. Zdá se totiž, že příliš často zde lidé snadno a rychle deklarují jako lásku něco lásce jen podobného, např. pouhou citovou vazbu místo vztahu, pouhé sebeoblažení místo pravdivého MY, sebestřednost místo sebeotevření atd. Právě proto, že sexuální jednání (nikoli chování!) výborně naznačuje, oč vskutku jde v lásce mezi lidmi, právě proto, že láska člověka musí mít prioritu mezi ostatními potencemi člověka, musí láska na vrcholu lidství zůstávat. To zjevuje zpráva o stvoření člověka jako božího obrazu. Láska je uměním v plném smyslu slova. Neznám žádný druh umění, který by od člověka nevyžadoval kázeň a sebevydání. Neznám žádné umění, které by nevyžadovalo poslušnost (pochopitelně poslušnost dospělou, tvůrčí a odpovědnou, nicméně poslušnost) jakémusi řádu transcendujícímu požadavky zúčastněného ego. Proto "láska" mezi nezralými je iluzí, anebo v nejlepším případě učednickým obdobím, které ovšem bezpodmínečně vyžaduje pokoru. Neprávem pak pro sebe reklamuje jakási práva (např. na nezávazné sexuální soužití prý na zkoušku, antikoncepce zbavující odpovědnosti za budoucnost). Argumentuje-li se ve prospěch předmanželského styku potřebou získat zkušenost, budí to úsměv podobně jako při pokusech ochutnat posmrtný život už během života: Co vlastně vyzkoušejí? Reálné podmínky manželských vztahů (včetně zásadní role, jakou bude hrát v konkrétní dvojici jejich společné dítě?) nelze nastolit, pouze vysnít. Skutečné manželství pak klade na dvojici nároky, o kterých neměli tušení a budou se s nimi muset vyrovnat bez zkoušky, zato zde a teď. Budou se muset učit na vítězstvích i na selháních. Až se pak budou dívat zpět na takové situace, budou za ně vděčni, takový řád lidského života má své nezastupitelné půvaby. A navíc svou kázní schopnou ovládat své tužby před manželstvím budí jeden v druhém důvěru, že se na sebe mohou v čemkoli spolehnout. Budou{ li pak budovat svou vzájemnou věrnost, taková dříve již osvědčená důvěra jim pomáhá nedocenitelně. Důvěru budou věru ještě mockrát potřebovat. Pouhou iluzí se mi zdá také deklarovaná snaha o odpovědnost takových mladých dvojic, které - z principu? ve jménu absolutní autonomie? z pohodlnosti? - odmítají instituovat své soužití manželstvím veřejně společensky zavazujícím. Komu pak odpovídají? Jestliže jen každý sám sobě, těžko zůstávají křesťany. Bylo by pouhým bílením hrobů, poukazuje-li se v této souvislosti na menší počet rozvodů. Rozchod je vždy nejen událostí právní, ale vždy též personální. Je traumatem, ať k němu dojde před manželstvím či během jeho trvání. Bez následků se rozcházejí jen ti, kteří se nikdy nemilovali, kteří v druhém viděli pouze příležitost k sebeukojení: tu ovšem najdou bez větších obtíží jinde, kdežto lásku musí člověk budovat.

2. Rozvody a rozvodem postižení

Neměl by se směšovat sám fakt rozpadu manželství a právní či jiné společenské sankce s rozvodem spojené. Věcně jde o významně odlišné skutečnosti. Rozpad společenství, a tím spíš společenství lásky, je vinou. De facto vinou obou partnerů, i když míra zavinění se může osoba od osoby značně lišit. Selhala tu nejen snad jejich osobní morálka, ale také širší odpovědnost a lidská vzájemnost. Ti dva se přece kdysi opravdu milovali, jak nejvíc uměli. Dnes touto láskou pohrdají, přednost má před ní všechno možné: spravedlnost, kariéra, pohodlí, někdo třetí. . . Specificky ovšem obviňuje taková událost právě ty, kteří kdysi samolibě pohrdli oporou, kterou v krizi poskytuje instituce, ať už světská, anebo církevní (svátost je přitom víc než jen slavnost v kostele). Také u nás, v zemi převážně nevěřící, je přibližně stejné procento rozvodů jako v holandské farnosti. Zdá se tedy, že proklamovaná volnost soužití před manželstvím v rámci církevního konsenzu nepřináší ve skutečnosti to očekávané ovoce - snížení počtu rozvodů, jak si holandští přátelé slibují. Mluvíme-li v souvislosti s rozpadem manželství o vině, není to z jednoduše ideologických důvodů, odvozovaných z nějaké strnulé tradice. Nový zákon říká zřetelně, že v této věci nemůže rozhodovat člověk autonomně. Ostatně i nevěřící, kupříkladu Fromm (americký neofreudovec a spíše socialista), dokládají v analýze fenoménu láska, co je vinou jaksi z přirozenosti věci samé. Pak ovšem má pramalý význam poukazovat na ztrnulost či staromódnost církve a už vůbec nemá smysl kvůli "ospravedlnění" církev opouštět. Zásadně jiný problém představuje zkušenost, jak se s provinilým ve společnosti anebo v církvi zachází. Obvyklý katolický ostrakismus provinilých bez ohledu na to, zda svou vinu už uznali a touží změnit smýšlení, je s následováním Ježíše evangelií prostě neslučitelný. Nediktuje jej starost o pravdu a mravnost, ale podvědomá agresivita, štítivost nad něčím, co se mi (prý) nemůže stát, anebo docela všední pokrytectví, sebejisté svou vlastní nadřazeností. Ježíš nazýval hřích hříchem, ale s hříšníkem dovedl být solidární. Dokonce tvrdí, že nad hříšníkem měnícím smýšlení je v nebi větší radost než nad bezúhonným, který pokání nepotřebuje. V tom zajisté církev mnoho dluží. Nicméně ani křesťanská obec tvářící se, jako kdyby rozvodem se nestalo nic vážnějšího než kolize se staromódní tradicí rigoristů, nedluží svým členům postiženým rozvodem méně, než kritizovaní rigoristé. Taková obec se pouze domnívá, že je tolerantní. Ve skutečnosti takovou dvojici v jejich krizi opustila. Dokonce ke krizi sama přispěla tím, že ve věřícím vzbudila iluzi, že v podstatě o nic nejde: Oslavíme spolu nový sňatek, pak třeba i třetí. . . Věrnost i nevěrnost se tu společensky oceňuje stejným gestem, rovnocenným postavením v obci. Tomu přece nelze poctivě říkat tolerance, ale laxnost. Milosrdenství ke slovu nepřijde právě tak jako v postojích rigoristů, vždyť se "nic" nestalo. Taková obec selhává, protože do příští krize soužití spadne postižený podobně nepřipraven jako poprvé, vždyť chybí srozumitelné znamení smysluplnosti zápasu o proměnu takové krize v krizi uzrávání, v krizi apelující na změnu smýšlení, v krizi volající po spáse (záchraně, uzdravení z bezmoci). Takové postoje činí traumata rozchodů událostí zcela marnou, zmarněnou, a právě proto hříšnou. Ovšemže zde sklízí trpké ovoce především taková obec, která souhlasila s nezávazným a přitom prý odpovědným předmanželským soužitím na zkoušku, anebo s formální bagatelizací rozvodu: smazání rozdílů připravilo mladé a pochopitelně nezkušené o významnou motivaci úsilí budovat věrnost jako skutečnou lidskou hodnotu. Taková (místní) církev tu není znamením ani svým vlastním členům, natož ostatním nevěřícím, že milosrdenství patří k podstatě boží þvšemohoucnosti\ a že i člověk věřící v boží království může na síle Ducha participovat a překonat krize s úspěchem díky témuž milosrdenství, které funguje v obci Pánově. Církev tak selhává v tom, v čem je nezastupitelná: Nedemonstruje víru v realitu evangelia, ale řídí se - podobně jako ostatní - čistě racionální důvěrou ve statistiku, ve veřejné mínění. Není už ani kvasem, ani solí, které ta úctyhodná racionalita vyžaduje, má-li být racionalitou oplodňující celek lidské bytosti i celek lidské společnosti. Nemá pak žádný smysl svalovat vinu na rigidní hierarchii, leží na místní obci. Běžný člověk věří nikoli podle pastýřského listu, ale podle zkušenosti přístupné v životě vlastní obce. Tedy shrnuto: Je veskrze správné, když obec provinilé nevyhání a netrestá ty, kteří už svou vlastní situací trpí dostatečně a chápou, co nepatřičného se stalo. Je jistě správné, když obec prokazuje skutečné milosrdenství a je Getsemany číslo 17 - 19. strana velkodušná. Vždyť křesťan věří, že "pokorným dává Bůh milost" a þz jediného hříšníka pokání činícího je v nebi radost. . .\. Jenže nesmí chybět ani ta pokora, ani to pokání. Egalizující "tolerance" nenaučí člověka ani pokoře, ani pokání. Zdaleka ne každý je schopen potřebné reflexe, proto ji musí poskytnout srozumitelným způsobem jeho obec. 3.Antikoncepce Problém antikoncepce nelze redukovat na samotnou regulaci porodnosti či na odpovědné rodičovství. Jistě s obojím těsně souvisí, ale argumentaci pro jedno či druhé nelze bez pečlivější reflexe aplikovat. Souhlasím, že kolem tohoto tématu panuje mnoho iracionálního (např. strach, hysterie), že věřící je často vydírán, vydán všanc demagogii, nepřiznané agresivitě frustrovaných, pýše diktující svévolně hranice přirozeného atd. Přesto musí i antikoncepce zůstat problémem svědomí. Roli svědomí zde nemůže plnohodnotně zastoupit nic. Lidské svědomí lze podpírat, lze ho i zmást anebo neurotizovat až k psychopatiím. Nelze však učinit člověka mravným bez jeho vlastního svědomí. Katolík spolu s koncilem vděčně vyznává, že svědomí je pro každého poslední autoritou. Nicméně: pokud je pro někoho autoritou vůbec jen jedinou, bude takové svědomí nemocné. Přinejmenším nemocné naivitou, ale pravděpodobně i pýchou. Nevidím ve věci antikoncepce jiný prostor pro zralou odpovědnost (k rodině, k hrozbě přelidnění, ale také k hodnotě vlastního manželství a lidské lásce) než ten, který vymezil se známou důkladností B. Häring. Pochopitelně vím, že i on je často napadán - podle mého skromného názoru spíš z pozic jisté ideologie než z věcných - a že ani on nepovažuje celý problém za uzavřený, vede proto dialog dále. Přesto tu získal konsensus významné části božího lidu (včetně jeho pastýřů) a prostor pro odpovědnou svobodu tu tedy nechybí. Právě proto jsem přesvědčen, že souvisí-li antikoncepce s láskou, nemůže se ponechat na libovůli jedince. Láska svou podstatou jedince překračuje, její odpovědnost musí vzít do hry stejně vážně i další subjekty. Na druhé straně nemůže být takovým subjektem veřejné mínění ani praxe chovající se většiny. Antikoncepce může a má být seriózním východiskem z jinak neřešitelných situací, které by bránily řádnému a pravdivému směřování k legitimním cílům manželství. Ztrácí však svou mravní hodnotu, redukuje-li se na pouhé "osvobození" pudové roviny lidské bytosti. To ostatně platí o lidském sexu vůbec. Taková redukce člověka nejen neobohatí, ale devalvuje jeho osobnost: Z činu, který mohl patřit k vrcholům, stane se pouhé chování. Proto také nevidím žádný spravedlivý důvod pro jakoukoli formu generálního pardonu ve prospěch antikoncepce. Má-li zůstat věcí svědomí, musí člověk vážně reflektovat všechny relevantní okolnosti, cesty i cíle. Volba antikoncepce pak může být i volbou menšího ze dvou zel, tedy činem zajisté mravným. K takové odpovědné volbě však vůbec nedojde, pokud se antikoncepce nijak neproblematizuje. Jinak řečeno: Vychovávat křesťana v předsudku, že "o nic nejde" anebo že jde o "tabu", znamená prakticky totéž: církev tu selhává ve svém poslání být znamením schůdnosti smysluplné a odpovědné volby včetně jejích nutných důsledků. Taková církev (ať na úrovni obce či regionu) dluží světu zvoucí znamení, že evangelium je zpráva dobrá pro každého, že láska je víc než uspokojení i víc než zdrženlivost a že vskutku "Otec ví, co potřebujete". Láska je víc než přikázání, ovšem víc i v nárocích na lidské ego, a sebevydanost pravdě takového podivuhodného tajemství (lásky) se vposledku opravdu každému - silnému i slabému - "vyplatí" nejen jednou, ale i zde a teď. Jakékoli apriorní generalizace jsou možné jen na půdě ideologické. Ideologie zavádí stejně, jde-li o laxismusní nebo o rigorismus. Jistě máme povinnost vyhlížet pozorně znamení doby. Podobně musíme hájit proti své vlastní setrvačnosti i poctivou otevřenost změně smýšlení. Přesto poukazovat na většinu praktikujících bez reflexe, co vlastně taková většina znamená (větší věrnost pravdě? krok ke zralosti? úpadek?) je pokleslé: Ježíš byl v mnohém ohledu mezi zbožnými současníky sám proti všem, přesto se jeho pravda osvědčila jako pravda. Znamení času dává nejen svět církvi, ale také církev světu. A ne vše, co si vzájemně nabídnou, je i znamením času. Na každém křesťanovi vposledku leží váha odpovědnosti za to, zda jeho znamení je i znamením spásy, anebo znamením nevěrnosti či dokonce nevěrohodnosti evangelia.

4. Role ženy v katolické církvi.

Souhlasím, že v této věci katolictví dluží evangeliu velmi mnoho (dokonce i prohlášení svého koncilu raději obchází, než by otevřela s potřebnou radikalitou a na dnešní kulturní úrovni staletý problém ženství). Ženský faktor téměř chybí v katolické teologické reflexi a v praxi je nedostatečně respektován očividně jak v pastoraci aktivní, tak pasivní. Co do kvalifikovaných specificky církevních práv je žena buď vůbec vyloučena, anebo aspoň výrazně znevýhodněna oproti muži, a to i podle "nového" CIC z r. 1983. To vše je nejen nespravedlivé vůči ženě, poškozuje to neméně i mentalitu církve jako takové (mluví se pak o "církvi mužů", nikoli o církvi lidí). Dokonce se zdá, že není přílišnou nadsázkou, dává-li se do souvislosti tento faktický stav se známými výstřelky některých forem mariánské úcty, jak o nich jednal poslední koncil. Těžko popřít: ženskost je přinejmenším kaňkou v kádrovém materiále současných Božích dětí právě tak, jako za svatého Augustina či za sv. Řehoře VII. Ač by se mohlo zdát, že taková role ženy je spojena s problémem celibátu bez vnitřní souvislosti, musím dát za pravdu holandským bratřím. Dějiny katolických reforem o tom svědčí. Zůstane "zásluhou" Řehořovou, že svůj vlastní (pochopitelně mnišský) ideál povýšil na závaznou normu duchovní kvalifikace v církvi západu. Žena jako "nádoba všeho hříchu" je v církvi jen trpěna a z blízkosti ordinovaných služebníků je vylučována absolutně { má prostě v církvi podobně pochybný zvuk jako samotné manželství: Ani jedno, ani druhé se prostě nepromíjí. Holandští přátelé by ovšem těžko pochopili, že na pražské teologické fakultě smí katolička studovat jen teologii nekatolickou, mezi studenty muže prostě nesmí (prý by je připravila o povolání) a seminaristé nesmějí z téhož důvodu používat vysokoškolské menzy, zřízené pro všechny fakulty. Celibát tedy s oceněním ženy souvisí přinejmenším implicitně. Je bohužel těžko omluvit něco, co se projevuje negativně a o čem se diskuze vposledku nepřipouští. Obojí rigorismus ovšem církev zraňuje uvnitř a zpochybňuje její věrohodnost navenek, zamlžuje souvislost dnešní církve s církví prvých století, ba tisíciletí. Ta totiž nejen vítala jáhenky, ale legitimních manželství si vážila nejen u laiků, ale i u hodnostářů (papeže nevyjímaje). Závěrem Zdá se mi, že "aggiornamentu" - přizpůsobení - rozumím jinak, než naši holandští přátelé. Přizpůsobením rozumím korekci způsobu, tedy modu či formy svědectví o pravdě. Pravdy netřeba měnit vůbec, výpověď o pravdě se přizpůsobit může, dokonce má. Jak církev sama vyznává ve svých autentických vyjádřeních, je to církev pro svět, nikoli svět pro církev. Proto za srozumitelnost a ryzost svého poselství církev velmi vážně odpovídá Bohu i světu. Smyslem přizpůsobení je dialog plodný pro obě strany { pro svět i pro církev. K dialogu nedojde, pokud jednu uniformu (např. scholastickou, rigorismus Augustinův či cokoli podobně dnes kontroverzního) jen nahradím uniformou druhou, třebaže moderněji střiženou. Zdá se mi, že naši přátelé důvěřují zvyklostem světa příliš nekriticky: tolik a tolik procent se chová tak a tak. . . Oponuji-li v některých oblastech, musím naopak jen souhlasit s voláním po vcelku i v jednotlivostech milosrdnějšímu posuzování a vůbec zacházení s jednotlivými osobami, ať jejich konflikty pramení ze slabosti, ze selhávání či z nonkoformity. Obávám se, že nevěrnost nehrozí ani tak jednotlivým přísně (někdy až komicky přísně) střeženým idejím, ale evangeliu. Zdá se mi proto, že přes všechny rozdíly mezi holandskou a naší obcí sluší se vyznat, že holandská praxe má aspoň jednu, zato nepopíratelnou výhodu: Lépe respektuje důležitou charakteristiku evangelia, které je evangeliem pokoje. Snad smím k tomu připomenout, že pokoj je jedním z předních darů Ducha křesťanské obci. Tohoto Ducha se nesmí uhášet. A to vyžaduje od nás stejně jako od katolíků holandských nebo římských totéž: pokoru, pozornost vůči souvislostem, ochotu nehrát si na držitele veškeré moudrosti, neřkuli pravdy. Vyžaduje to od všech vkořenění do dějin spásy a úctu k dějinám . A - budiž mi prominuto - úctu k církvi jakožto církvi. Církev není jen instituce a není jen jakási bezhraničná veřejnost. (Proto považuji za nepochopení věci, odchází-li kdo z církve na základě neshod o té či oné zásadě.) S potěšením čtu, že se naši přátelé odvolávají na takové teologické autority, jakými jsou T. de Chardin, E. Schillebeeckx, H. Küng. Ti všichni měli nemalé obtíže, nicméně z církve neodcházeli, právě naopak: milovali ji jako svou. Snad se tu také má připomenout to, co mi připadá eminentně křesťanskou vírou, nicméně nejčastěji opomíjenou: víra ve skutečnou moc bezmocných, pokud trvají v pravdě.

-j-

Rozhovor na papíře

Vzájemná otevřenost v hledání společné cesty nám nabízí pohled, který je zaměřen na naše osobní postoje a názory, ale současně nás vybízí k hledání a uskutečňování Boží vůle s námi se všemi jako bratřími a sestrami jednoho Pána. Přiznáním se ke Kristu, církvi, nejsme vytrženi z tohoto světa, ale jsme za něj zvláštním způsobem více odpovědni. Jedním z odpovědných kroků je nepřizpůsobování se myšlení a jednání "tohoto světa" tam, kde to škodí nám samotným, našemu společenství, ale i celé společnosti. Božím slovem jsme vyzýváni být světlem a solí v prostředí, ve kterém žijeme. Krátce bych se chtěl dotknout té části dopisu, kterou považuji za nejchoulostivější. Společné bydlení, ale obzvlášť sexuální život před sňatkem nevidím jako pozitivní, pokrokový, ale jako zvlášť škodlivý pro vývoj osobnosti a stabilitu nastávajícího manželství příp. rodičovství. Řešení nelze hledat jen v zákazech, zvlášť ne u mladých lidí, ale poukazovat na nebezpečí a škodlivé vlivy. Slabost nemůžeme omlouvat tím, že se to tak dělá. Ze hříchů se můžeme a máme vyznávat, to je lidské, ale omlouvat hříchy a zastírat je vede k samolibému a svévolnému přístupu k svěřenému životu. Souhlas by znamenal v extrémním případě (protože žádná antikoncepce není 100 %), že početí nového života může nastat mimo manželství. Domnívám se, že se tady dotýkáme oblasti svátosti smíření, která je v krizi, jinak řečeno prochází zkouškou. Je nám snad nepohodlné či ponižující si přiznávat hříchy? Ježíšova slova jsou jasná. On nepřišel pro spravedlivé, ale pro hříšníky. Zde bych chtěl upozornit na možnost společných kajících pobožností, které nás blíže uvádějí k pravdivosti poznání sama sebe, našich vzájemných vztahů, ale především následování Krista. Kořenem problému, alespoň jsem o tom přesvědčen, je nedostatek víry. Nemíním se tímto tvrzením nikoho dotknout, neboť mluvím tím i sám k sobě a do vlastních řad. Víra v Ježíše Krista, její ovoce, nám nabízí víc, než je pouhý příjemný zážitek v tělesném objetí. Vírou se otevíráme Jeho působení, přijímáme Jeho přísliby a stáváme se dětmi Božími. Stáváme se "nádobami", ve kterých Duch svatý může konat své dílo - činit nás pokojnými a radostnými. Co nám brání v této nabídce Boží velkorysosti? Jsme příliš zaměstnáni sami sebou, svými problémy a hledáním potěšení, které je stejně jen chvilkové. Odevzdat svůj život Bohu a nechat se vést Duchem sv. - to není únik ze života, ale odpovědné a radostné prožití vztahů, které jsme nevymysleli, ale povolává nás k nim Bůh. Je sympatické, že u vás nedochází k diskriminaci rozvedených, ale tím se tíživá situace neřeší. Jsem toho názoru, že po individuálním zvážení by mohl být umožněn přístup ke svátostem s výslovným zdůrazněním, že se tím jaksi neotvírají "zadní dveře" rozvodu. Zde je znovu důraz na prevenci. Jde o nerozlučitelnost a věrnost manželského svazku. Chtěl bych zdůraznit, že přes veškeré problémy, se kterými se setkáváme ať už v oblasti etiky či pastorace a které nás vystavují nebezpečím či zkouškám, nás Bůh nenechává bez pomoci. Dal nám svatého Ducha a s jeho pomocí můžeme najít životní postoje ve shodě s Jeho vůlí a to je pro nás to nejkrásnější. Díky za otevřenost vašeho dopisu.

Josef

Upřímný dopis Johna Batista vybízející k dialogu vzbudil ve farnosti, kam byl zaslán, určité rozpaky a nebyl raději šířeji publikován. Není divu. Propast mezi situací církve u nás a v Holandsku je veliká. Nicméně by bylo škoda nevyužít nabídky a dialog nezahájit. Getsemany se toho ujímají. Nejprve je zapotřebí dát prostor k vykrystalizování vlastních názorů. Pokouším se formulovat heslovitě několik postřehů a věřím, že budou inspirací k dalším.

1. I já se domnívám, že nic a nikdo nemůže zasahovat do svědomí rodičů, kolik mají mít dětí. Rodiče jsou ovšem povoláni k tomu, aby děti měli, pokud je to možné. Pokud toto povolání odmítají z důvodů svého pohodlí, sobectví atd., pak to má daleko k odpovědnému rodičovství. Nevím, zda praxe, nyní módní na Západě, kdy rodiče mají jedno dítě vlastní a druhé adoptují z nějaké rozvojové země, odpovídá povolání rodičů.

2. Domnívám se, že pro morální kvalitu antikoncepce je rozhodující motivace, nikoli metoda. Je-li užito např. teplotní metody k sobeckým cílům, je to nemravné, zatímco jiná metoda může být při dobré motivaci zcela namístě. (S vyloučením metod vypuzujících oplodněné vajíčko a pochopitelně s vyloučením potratu, který není antikoncepční metodou.)

3. Sexualitu vidím nejen jako krásnou a intimní, ale její rozvinutí je zcela nezbytné pro harmonický rozvoj osobnosti každého člověka. Sexualitu však nelze zúžit pouze na pohlavní akt - je zakomponována do celku osobnosti. I člověk svobodný či člověk celibátní by měl svou sexualitu přijmout a sílu, kterou dává nabídnout druhým. Souhlasím, že sexualita dává možnost vyjádření lásky mezi partnery. Charakteristikou pravé lásky je pak věrnost, trvalost.

4. Obavy z přelidnění jsou neopodstatněné, zejména v Evropě. Lidstvo má mnoho možností, jak uživit více lidí. Je to otázka priorit (nyní je to stále zbrojení).

5. Encyklika "Hummane vitae" se skutečně příliš "nepovedla". Je třeba však vidět i její klady. V první části, dle mého názoru, zdařile pojednává o motivech rozhodujících pro plánování rodičovství. Druhou část, kde se hovoří o tom, která metoda je "přirozená", je nutno posuzovat v dobovém pozadí. Očekávalo se, že papež "schválí" používání hormonální antikoncepce. To se však nestalo a je dobře, že se tak nestalo. Jednak nepřísluší církvi rozhodovat o tom, která metoda je vhodná a která ne (bohužel to encyklika, i když implicitně, udělala), jednak v době vydání byla hormonální antikoncepce ještě na nízkém stupni vývoje. Vedlejší účinky byly významné. Je to farmaceutický a nikoli teologický problém. Vždyť ani dnes to není metoda (při použití našich přípravků) zcela bez následků na psychiku, zdraví a konec konců i libido ženy. Přesto však je v některých případech na místě tuto metodu doporučit.

6. Oddělení sexuality od manželství je dle mého názoru nešťastné. I když v případě vážné známosti, která směřuje k manželství, se obecně nedá nazvat společný život smilstvem, jak to někteří činí, přesto jsou proti němu vážné výhrady. (Smilstvem se ovšem může velmi lehce stát, stejně jako sobecký vztah "řádně oddaných" manželů.) Argument, že se společným životem před svatbou předejde pozdějším nedorozuměním, nemá patřičnou váhu a lze ho formulovat i obráceně - že se tak připravuje rozpad manželství. Obojí není pravda. Je známo, že sexuálního souladu se nedosahuje za rok, či za dva, ale za mnohem delší dobu. K tomu je zapotřebí atmosféra lásky, ke které se nutně váže věrnost. Nepopírám mnohá pozitiva, mnohé silné zážitky, mnohá obdarování, která společný život přináší. Celou věc je však třeba posuzovat nejen z hlediska momentálního dobra partnerů, ale z hlediska jejich trvalého dobra i z hlediska dobra všech lidí. Jistou analogii této problematiky vidím v ekologii. Když začali lidé používat automobil, byly sice námitky, že plaší koně, že zapáchá, ale brzy se přišlo na to, že je to výborná věc. Na to, že masové použití přinese obrovské problémy s životním prostředím - že to přímo člověka ohrožuje, nikdo tehdy nepomyslel. Nebo např. při zavedení sprejů byla ta nejlepší motivace, jak lidem pomoci, a nikdo nemyslel na to, že freony, kterými se spreje plní, narušují ozónovou vrstvu země. Nyní je velmi složité dávat dohromady tímto způsobem a mnoha dalšími škodlivinami narušenou ekologickou rovnováhu země. Na to už na Západě přišli a jsou nám vzorem v tom, jak situaci řeší. Nitro člověka je ještě mnohem zranitelnější než příroda. Člověk potřebuje mít pro rozvoj své osobnosti určité sociální zázemí, určité jistoty, žít v atmosféře solidarity. To má právo vyžadovat od nejbližších, od partnera, a to je povinen i sám jiným dávat. Tato atmosféra formuluje i vztah k Bohu, vytváří jeho správný obraz. Dnes se zdá "normální", že lidé spolu sexuálně žijí na zkoušku už před manželstvím a že je možnost rozchodu. V důsledku toho je narušeno sociální cítění pro stabilitu rodiny i výchova dětí. (Když se může opustit partner před manželstvím, vždy se najde "rozumný" důvod, proč by se nemohl opustit i v manželství.) Následky se budou odstraňovat velmi dlouho. Problém není ani tak v tom, že to někdo někdy poruší, ale že se to považuje za "normální". Člověk si sám utváří pravidla odlišná od záměru svého Tvůrce - a to je projev hříchu. Podobně jako v oblasti ekologie. Pokud někdo vypustí olej ze svého automobilu do země, nemusí se nic stát. Pokud by ho však vypouštěli všichni, je to katastrofa. Proto musí zákonodárce dbát, aby ho nevypouštěl vůbec nikdo. Pro získání celkového dojmu je však třeba doplnit, že dle statistik je v Holandsku rozvodovost nízká a potratovost nejnižší v Evropě. Možnost rozchodu partnerů může mít kromě negativního stresujícího momentu i moment pozitivní - partneři jsou nuceni svůj vztah neustále obnovovat. (To by měli v každém případě, ale někdy chybí motivace.)

7. Je jistě správné, že rozvedení a znovu sezdaní nejsou nijak diskriminováni. Pokud si jsou vědomi své viny, pokud došli k poctivému přesvědčení, že druhý sňatek je správným řešením pro ně i pro jejich děti, pokud tím nepoškozují prvního partnera, pak myslím není důvod, proč by je církev měla vylučovat od svátostí. Proti čemu bych se však ohradil, jsou alternativní obřady napodobující obřady svatební. Zde se nedivím, že nejsou oficiálně uznávány. Kněží a zejména biskupové jsou strážci a správci svátostného života. Musí dbát na to, aby svátostná znamení pravdivě vystihovala skutečnost. Druhý sňatek rozvedených není svátostný a proto není na místě znamení, které byť jen napodobuje svátostný obřad. Dochází tak ke zmatení pojmů.

8. Co se týká ekumeny, nemám zásadně odlišný názor. U nás je situace jiná v tom, že křty jsou sice vzájemně uznávány de facto a nikoli zatím de iure a na vzájemném uznávání sňatků se teprve pracuje. Společné slavení Večeře Páně bych připouštěl pouze tam, kde je stejná víra, kde všichni věří v Krista reálně přítomného v eucharistii. Není myslím třeba dosáhnout úplné shody včetně všech teologických detailů, nicméně pokud tato shoda není, tak by slavení nebylo pravdivým znamením jednoty.

9. Souhlasím s tím, že je třeba posílit postavení ženy v církvi. J. Zvěřina nám říkal: "Není dogmatického důvodu proti svěcení ženy". Důvody jsou pouze disciplinární a je v pravomoci církve to změnit a věřím, že to udělá. Obdobně je to s celibátem. I zde se dá čekat, a pravděpodobně dříve než ordinace ženy, uvolnění. Je však správnější mluvit o "zdobrovolnění" než o "zrušení" celibátu. Celibát jistě zrušen nebude, v církvi zůstane, ovšem jen pro ty, kdo jsou k němu povoláni. Kněžství s ním nebude bezpodmínečně spojováno. Vysoce hodnotím otevřenost dopisu. Na dialogický charakter, který nevnucuje vlastní názory a čeká na názory partnera, není česká církev dosud zvyklá. Co bychom však přijímat nemuseli, je mnohdy masová ztráta víry i u těch, kteří se považují za křesťany. Církev se mnohde na Západě stává dobře fungujícím společenským klubem, který pamatuje na potřebné jak doma tak i ve světě, ale neočekává už příliš od Krista - Pána budoucnosti. Zde jsme měli pro život z víry daleko lepší podmínky (mnohé, zač se J. Batist zasazuje, je v ES realitou) a současná situace v tom není výjimkou. . .

Pavel