S Jiřím Kvapilem o čekání a církvi

V tiché olomoucké ulici poblíž výstaviště Flóry stojí nenápadná vilka. Na
dlažbě za plůtkem si v předjarním sluníčku hraje snědá tmavooká holčička
a přátelsky zdraví. Nebojí se, je tu doma, ačkoli dům zjevně neobývají
lidé "cikánského" způsobu života. Po zazvonění jsem vpuštěn do prostě
zařízeného bytu a setkávám se s jeho obyvateli. Otec rodiny, Jiří Kvapil,
v jediné osobě elektromontér, adoptivní tatínek zmíněné cikánské holčičky
Kristýnky, katecheta a tajně vysvěcený katolický kněz východního obřadu.
Jeho obětavá manželka Zdislava a vedle adoptované dcerky ještě tři vlastní,
již starší děti. A navíc množství přátel. Během našeho rozhovoru neustále
zvoní domovní zvonek a Jiří odbíhá otevírat návštěvám. "U nás je to jak
na Pražském mostě," říká.
Narodil se v roce 1949. Byl z osmi dětí a od malička až do vojny ministroval
v kostele. Z elektrotechnické fakulty odešel po roce 1968, raději sám
a včas. "Byl jsem zamotaný do všech stávek, petic, politických výborů a
všeho podobného. Bál jsem se, že nastanou čistky a že mě vyhodí, ve třeťáku,
ve čtvrťáku, a tak jsem si netroufal. Byly příznaky, že na mě mají
pifku." Jde na vojnu, a tam se setkává se společenstvím kolem mladého
kaplana v místním kostele. Půjčuje si od něho teologickou literaturu, čte,
přemýšlí, rozmlouvá. "Jednou na mě vyrazil otázku, proč jsem se nezajímal
o kněžství. Skutečně, zajímalo mě to, tady v Olomouci byl seminář, kam
jsme chodili a povídali si s bohoslovci. Bylo to tu velmi živé, kus radostného
náboženského projevu. Ale uvědomil jsem si, že celibát by pro mě byl břemeno,
které bych nezvládal. Tíhnul jsem k rodině. Měl jsem už v pubertě
jasnou představu ideálu rodiny, mít vedle sebe ženu. Byl to třeba dětský
ideál, ale ideál."
Kaplan mu řekl, že se postoj církve k celibátu brzy změní; na počátku
sedmdesátých let panoval v katolické církvi ještě obecný optimismus. Byl
špatným prorokem - "ale přesto mě to zajímalo pořád. Čím víc se o víru
zajímáš, tím víc zjišťuješ, že málo víš a že potřebuješ vědět hlouběji. Potom
přišly děti, a to si více uvědomuješ hloubku a spiritualitu manželství. Bylo
mi jasné, že je musíme také nějak vychovávat, a nebylo možné vystačit s tím
katechismem, který se tenkrát považoval za náboženskou výchovu. Musí
existovat náboženský život, a to i navzdory prostředí. Snažili jsme se vytvářet
společenství, něco s děckama dělat, něco radostného - v komunistickém
prostředí ve škole byli ušlápnutí a izolovaní. Posílat děcka do náboženství
jsme nechtěli - viděl jsem u mnoha rodičů, že oni jsou hrdiny a děti z toho
mají trauma. A školní náboženství kromě toho upadalo, sklouzávalo čím
dál víc do formálního otázka-odpověď a bylo problematické i organizačně,
konalo se jednou za měsíc s pěti dětmi z celé školy. Myslím, že dost statečnosti
děti projevily tak, že odolaly nátlaku a nevstoupily do Pionýra s tím,
že se pak nikam nedostanou."

"Kdy ses, Jiří, dostal ke studiu teologie?," ptám se.

"Někdy v roce 77 nebo 78. Dostal jsem se do skupiny, kterou později vedl
Dr. Zvěřina. To trvalo dva roky. Když potom Zvěřinu zatknuli, skupina
se rozpadla. Intenzivně jsem pak hledal zase něco takového, hledal jsem
spojení. Věřil jsem tehdy, že bych mohl být knězem. Setkal jsem se pak
znovu se svým kaplanem z vojny, a ten mi dal kontakt na Tinťu. Víš, kdo
to je?"

"Ne."

"To je skautská přezdívka Václava Dvořáka. Tak jsem podle všech instrukcí
přicestoval v určený den do Prahy a zazvonil na zvonek v ulici U Santošky
s tím, že mě posílá ten a ten. O co vám jde? O studium a případné svěcení.
Pojď dál! - Začal mi hned tykat a zasvětil mě do podmínek studia. Řekl
mi, že po ukončení bych mohl být vysvěcen ve východním obřadu jako
řeckokatolický kněz, ale byla by mi dána možnost, abych podle potřeby
mohl sloužit i v západním ritu. To bylo na podzim 1980. A v roce 1986
jsem byl svěcen."

"Co jsi dělal po vysvěcení?"

"Pokračoval jsem v tom, co jsem začal už předtím. Dost jsem pracoval s
mládeží. Uvědomil jsem si, že nikdo nic nedělá s manželskými páry. Jakmile
mladí lidé uzavřou sňatek, jsou jakoby exkomunikováni ze společenství
svých vrstevníků. Jsou sami. Podařilo se nám vytvořit společenství manželských
párů, které trvá už sedm let. Snažíme se o systematické čtení Písma,
intenzívnější duchovní život, setkávání rodin. . ."

"Sloužíš jim i svátostně?"

"Sloužil jsem do loňského roku, kdy biskup Graubner zakázal podobné úkony.
Zavolal si mě a zakázal to."

"Jak to zdůvodnil?"

"Směrnice Svatého Otce to prý tak nařizují. Jsou některé pochybnosti, a do
té doby. . . Neradi odpovídají na takové otázky. Nemilují diskuzi. Dozvěděl
jsem se dokonce, že intervenovali u rakouské televize, která o mě natočila
krátký pořad, aby tento dokument nebyl vysílán. Neuspěli, naštěstí."

"Jak zákaz vysluhování svátostí přijalo tvé společenství?"

"Jsou z toho rozpačití. Myslím si, že to společenství poškodilo. Rozhodně
nikdo z nich po revoluci neřekl: Jé, konečně je tu svoboda, můžeme chodit
do kostela. - Tam chodili beztak, samozřejmě. Sám jsem ještě předtím, za
komunistů, spolupracoval s celou řadou kněží, dokonce jsem je i zastupoval;
věřící věděli, že se to nesmí prozradit církevnímu tajemníkovi."

Náhodou se v té chvíli bytem mihne další návštěva, Jarka, jedna z členek
Jiřího společenství. "Prospěl nám moc," říká, "osobně i svátostně. Bez Jirky
a jeho ženy by se společenství neudrželo. Pochybnostmi o Jiřího kněžství
netrpíme, jsme dobře informováni. Trpíme ale tou nynější schizofrenií, kdy
se něco jiného oficiálně říká a něco jiného si sami myslíme. Ani nevím, jak
mnoho do všeho máme zasvětit děti."

"Proč si ty sám myslíš, že k zákazu došlo?," ptám se Jiřího.

"Je to podivné kněžské ješitnictví. Nesnesou, když se děje něco, co oni
nevědí. Ale církev zakazuje hodnoty, které bude jednoho dne pracně křísit
z mrtvých: malá společenství, duch modlitby. . . Vyšetřují, zakazují, slibují,
prý abych počkal, že se to brzy vyřeší, abych stále čekal. Biskup Liška
mi v srpnu 1990 řekl, že nejpozději do Vánoc - myslel jsem, že teď už
budu vědět, na čem jsem; ale on mi neřekl, do kterých Vánoc, a tak pořád
jen čekám. Nemůžu se ani pořádně věnovat práci a rozběhnout podnikání,
abych byl volný, kdyby mě přijali do služby jako kněze. Přistihuji se, že už
těm naším pánům nevěřím ani pozdravení. Když tě Bůh celý život tak vede a
povolává, je těžké připustit, že si to najednou rozmyslí, nadto v situaci, kdy
je takový nedostatek kněží. Ale jediné, co vždy bylo z jejich strany, je zákaz.
A když se začneš ptát konkrétně, tak žádný zákaz nebyl. Ale ve skutečnosti
byl. Oni chtějí jen absolutní poslušnost. Připadá mi to teď, jako kdyby
v Římě zjistili, že jim nějací malí kluci chodili tajně na hrušky. Chytnou,
udělají tytyty, odpustí - co bylo, bylo -, a dál už ať se to neopakuje. Že ve
skutečnosti Pius XII. zakázal právě státní seminář a vydal pokyny o tajném
svěcení duchovních, že vybízel, aby nebyli opomenuti řeckokatoličtí bratři - to je nezajímá."

Jiří vypráví o své nynější práci pro církev. Učí pět hodin týdně náboženství
na školách za nevelký peníz, který v podstatě utrácí za benzín, když musí
z nedostatku času přejíždět autem mezi pracovištěm a školami. Připravuje
skupinky lidí ke svátostem. Vedle toho musí na biskupův pokyn dálkově
studovat teologickou fakultu, protože dosavadní studium mu nebylo uznáno. "Zabere to hodně času, ale mnoho nového jsem se tam zatím nedozvěděl,"
říká. "Také jsem byl v rámci diecéze pověřen prací s mládeží. Dlouho mi
trvalo, než jsem povolení získal a než jsem přesvědčil biskupa, že by to
neměli dělat zbožní důchodci - nic proti nim, mají však vědět, že jejich
poslání je jinde -, ale že jsou pro tu práci vhodní bohoslovci. Ti dostali
kanonickou misi a mohl jsem je začít vést. Dal jsem si s nimi jednou schůzku,
ale podruhé jsem to už neopakoval: ačkoliv jsem byl pověřen já, řídil ji rektor
semináře podle svého. Přesto si jeden hoch prosadil, že bude docházet na
jisté učiliště, kde už tři roky krachovaly všechny pokusy o evangelizaci.
Začal v říjnu s pěti učni, a před Vánoci jich tam chodilo třicet. Pak mu
to pan rektor zakázal: jednak to bylo o půl osmé, kdy mají bohoslovci již
být v semináři - ne že by tam měli co na práci, ale musejí tam být -, a
za druhé se výuka neděla podle katechismu. Snad byl dotyčný bohoslovec
podezříván dokonce i z charismatického přístupu. Výsledek je, že se část
mládeže přeorientovala - čtyři už jsou pokřtěni u baptistů - a zbytek zůstal
bez vedení. Asi by tedy bylo nejlepší, kdybychom si jako církev zalezli někam
pod víko a zmizeli a neukazovali se. K čemu jinému tu ještě jsme?"

"Vaše arcibiskupství patří k největším diecézím světa. Má své organizační
a majetkové problémy. Jak se jeví jeho situace tobě?"

"Diecézi bych si představoval tak velkou, aby ji biskup stačil sám obsáhnout,
bez všelijakých světících a pomocných biskupů. Biskupství by měla
být vilka, kde by v přízemí byly kanceláře a počítače, v prvním poschodí
nějaká modlitebna a větší sál na shromažďování lidí, v podkroví biskupův
byt a pohostinské pokoje a v suterénu technická zařízení, tiskárna, a případně
garáž na biskupskou Škodovku. Je trapné, když každý jezdí v autě
ze třičtvrtě miliónu korun s placeným osobním řidičem. Na tohle mají dost
peněz - a také na nové zvony, když by přitom stačilo třeba mlátit do kolejnice,
pokud už se to někomu líbí, a na jiné zbytečnosti. Zato časopis
Velehrad se pro nedostatek financí asi položí. Nebožtík arcibiskup Vaňák si
představoval, že se vrátí všechno, co zažil zamlada. Pořád žijeme v mylné
představě, že nás okolní svět nepozoruje. On ale velmi citlivě vnímá všechny
tyto signály."

Rozhovor připravil JaS