Eucharistická úcta

Již od druhého století máme doloženo, že eucharistický chléb a víno byly uchovávány pro přijímání nemocných, kteří se nemohli zúčastnit vlastní eucharistické slavnosti. Zvláštní význam mělo podávání umírajícím, tzv. viaticum (z lat. via - cesta, ve smyslu "pokrm na cestu"). Zatímco prvních osm století přinášeli nemocným svátostné způsoby laici a jáhnové, později, v souvislosti s klerikalizací církevního života, již pouze kněží, a jáhni jako mimořádní přisluhovatelé (stále až do dvanáctého století pochopitelně pod obojí způsobou). Víme také, že si věřící v prvních křesťanských stoletích brali v neděli eucharistický chléb domů a celý týden z něho přijímali. Bylo to pokračování eucharistie, nikoli projev nějaké zvláštní úcty.  Od jedenáctého století se pomalu začíná vytrácet chápání eucharistie jako mystického pokrmu a nápoje a eucharistické způsoby se stávají předmětem klanění. Čím méně se podstatě liturgie, podstatě eucharistie rozumělo, tím více se kladl důraz na demonstraci eucharistických způsob. Optickému kontaktu věřících se svátostnou způsobou se přisuzovala zvláštní účinnost.  V přirozené rovině asi právem, optický i akustický signál mobilizuje lidské vědomí jinak než pouhá fantasie. Pro nadpřirozené účinky (a právě o ty jistě demonstrátorům šlo) chybí jakýkoli teologicky nosný důvod. Z této doby pochází tzv. "pozdvihování". Lidé, jakmile spatřili eucharistické způsoby, často odcházeli domů či do jiného kostela, kde mohli tajemné dění shlédnout znovu. V tomto duchu se objevují eucharistické průvody, eucharistické výstavy i vysloveně úpadkové jevy jako slavení eucharistie před vystavenou svátostí. V době protireformace se výstavy velmi rozšířily, katolíci jimi chtěli vyjádřit svoji víru ve skutečnou přítomnost Kristovu v eucharistickém chlebu.

II. vatikánský koncil jednoznačně obnovil starokřesťanské chápání eucharistie. Zdůraznil, že je (eschatologickou) hostinou. Tomu odpovídají např. již předpisy pro eucharistický chléb. Nemá to být bílé "papírové" kolečko, které bylo vhodné (tvarem, trvanlivostí) na "monstraci", ale chléb příliš nepřipomíná.  I když nejsou malé hostie zakázány, přednost mají větší formy chleba, které je možné lámat, ideálně chléb jeden. "Lámání chleba - tak byla eucharistie za časů apoštolských označována - zřetelně ukazuje sílu a důležitost znamení jednoty všech v jednom chlebě i znamení lásky, když se jeden chléb rozděluje mezi bratry" (IG 283). Na raně středověkých vyobrazeních vidíme, že eucharistický chléb měl podobu věnečkových pletenců ("corony") či trojhranných preclíků. Vůbec neodporuje tradici, přestává-li II. vat. koncil trvat na "bělostné hostii".

Ježíš použil při poslední večeři pravděpodobně chléb nekvašený, první křesťané používali pravděpodobně chléb kvašený. První tisíciletí se na Východě i Západě používal chléb obojí. Až později Východ striktně odmítá chléb nekvašený ("nekvašený chléb není prý pravým chlebem, a proto se nemůže stát tělem Páně. . ."), Západ odmítá kvašený chléb (je prý znamením duchovní nečistoty s odvoláním na paschální charakter poslední večeře a 1 K 5,7) a začínají problémy.

I dnes se najdou fundamentalisté, kteří na této věci nesmírně lpí. Jestliže není na Západě dogmatických důvodů proti chlebu kvašenému (důvod používat nekvašený je disciplinární - viz CIC 926), alespoň trvají na tom, aby byl pšeničný (opírají se o IG 282 a CIC 924 §2). Zapomínají ovšem, že .pšeničným" chlebem rozumí starobylá tradice kvalitní chléb, důstojný pro eucharistii, nikoli přesný popis jeho ingrediencí. Zajímavá v této souvislosti je janovská evangelijní zpráva o nasycení pěti tisíc, psaná jistě pod vlivem eucharistické praxe, kde je k dispozici pět ječných chlebů (J 6,9). Přitom v evangeliích není zbytečných slůvek.

Dřívější předpisy a nesprávná spiritualita vypěstovaly v mnohých služebnících církve až neurotický přístup k purifikaci liturgických nádob, zacházení s drobky eucharistického chleba a u věřících obdiv k domnělé zbožnosti takového pečlivého celebranta. K eucharistickým způsobám je třeba se chovat s úctou. To ovšem neznamená vyhledávat téměř neviditelné drobečky a z tohoto počínání dělat obřad, který má shromážděná obec sledovat. Purifikaci je možno vykonat po skončení bohoslužby (viz IG 120). Víru v eucharistii prokážeme lépe než přehnanou purifikací nádob věrností smyslu eucharistie; podle slov ustanovení je znamením sjednocení Pánovy obce skrze vydanost jednoho každého za druhé. Kde se taková sebevydání opravdu dějí, tam je ctěn Ježíšův odkaz a děje se tam společná chvála Boha, tedy pravé eucharistein "v Duchu a pravdě". Možná jsme my katolíci právě nešťastným chováním před svátostí Těla a Krve Páně nutili reformované k demonstrativní neúctě k samotným způsobám; dnes už lze pozorovat mnohem vstřícnější chování; i v reformovaných církvích kalvínského směru roste úcta k eucharistickým způsobám po skončení večeře Páně.

Přijímání na ruku je téměř všude ve světě samozřejmostí. Ještě federální biskupská konference v této věci již rozhodla i u nás, a to tak, že podávající je povinen podat na ruku tomu, kdo o to požádá. Je ale zapotřebí vysvětlovat liturgické a eklesiologické důvody tohoto způsobu přijímání a dodržet určitou kulturu podávání. Tak jako je přirozené, že velmi malé děti jsou krmeny, ale jakmile jsou schopny obsloužit se samy, mají jíst na způsob dospělých, tak je nevhodné, jsou-li (bez nějakého vážného důvodu) krmeni dospělí. Podávání do úst liturgie prvních staletí nezná vůbec (s výjimkou kojenců), v raném středověku se tato praxe ujala u nemocných a malých dětí. Všeobecné rozšíření je mnohem pozdější, souvisí s klerikalizací liturgie a se zatemněním její podstaty ve středověku, jak již bylo zmíněno. Hygienické důvody, proč podávat na ruku, jsou také důležité, ale není moudré jimi argumentovat na prvním místě. Závažnější argument poskytují slova ustanovení: VEZMĚTE (podobně i PIJTE). . . VŠICHNI.  Požádání se dá najevo tak, že se nastaví levá dlaň v podobě misky (v případě, že je přijímající pravák), kterou podepírá pravá ruka. Tělo Páně dostaneme na dlaň a přijímáme pravou rukou.

Důvody, proč někteří kněží příliš podávání na ruku nepodporují, jsou zcela subjektivní, iracionální. Rozhodnutí však již padlo a lze tuto formu přijímání vyžadovat. Celebrant a jím řízení pomocníci mají být služebníky církve a sloužit věřícím, kteří si přejí přijímat tak či onak. Pokud to duchovní správce odmítá, je na místě žádat nápravu u vikáře, biskupa či Biskupské konference ČR.

Místem, kde křesťan za normálních okolností přijímá tělo a krev Páně, je eucharistická slavnost. Katoličtí a pravoslavní křesťané kromě toho uchovávají eucharistické způsoby pro přijímání nemocných. Rovněž při tzv. "aliturgických" dnech, kdy se neslaví eucharistická liturgie, přijímají "ze zásoby". Na Západě je to dnes již jen Den utrpení Páně (Velký pátek), na Východě se slaví liturgie "Předem posvěcených chlebů" sv. Řehoře Velikého ve středu a v pátek v postní době. V katolické církvi se bude stále častěji vyskytovat liturgie slova, které předsedá jáhen, akolyta či laik spojená s přijímáním.

Přijímání při všech těchto příležitostech upravují obřady "Svaté přijímání a eucharistická úcta mimo mši" vydané v r. 1972. (Česky dosud, pokud je mi známo, nevyšly.) Nejdůležitější zásadou je, že není povoleno přijímání bez vstupních a závěrečných obřadů a zejména bez předchozí bohoslužby slova.  I zde, tak jako ve mši, je přítomnost ve slově srovnatelná s přítomností eucharistickou. To platí i u lůžka nemocného.

Nejčastější prohřešky proti duchu liturgické reformy:

1.  Ačkoli nejen Všeobecný úvod k misálu (IG 13), ale i samotná liturgická konstituce (SC 55) jednoznačně ukládají, že během eucharistie mají věřící přijímat chléb "z téže oběti", často přijímají se zásoby. Zásoba je však určena pro nemocné.

Je liturgicky zcela nepřijatelné, aby kněz sám přijímal eucharistický chléb konsekrovaný při dané mši a věřícím podával z ciboria ze svatostánku. Rovněž pokud podávají dva nebo více služebníků, pak by měli mít k dispozici více nádob a ciboria použít pouze v nouzi, pokud by se již svátostného chleba nedostávalo.

2.  Současné předpisy preferují přijímání během eucharistické slavnosti a mimo ni je umožňují pouze ve spojení s bohoslužbou slova. Přesto bývá přijímání podáváno bez těchto náležitostí.

Křiklavý příklad takovéto svévole můžeme vidět v jednom kostele v Brně. Zde je na vývěsce oznámeno, že se 4 x denně podává v určenou hodinu. Podávání se děje bez jakékoli bohoslužby.

Jiný příklad, jistě méně závažný, je z kostela nedaleko Prahy. Zde se mladý vzdělaný kněz naopak přesně držel předpisů, ale jejich duch mu unikal.  Skupina zpěváků během přijímání účinkovala na kůru, a proto jim bylo poslouženo po skončení eucharistie novou bohoslužbou slova s přijímáním. . .  Taková situace ovšem teoreticky nemůže v současné římskokatolické liturgii nastat. Chrámový sbor je pojem patřící do historie, stejně tak kůr. Pokud se jedná o scholu, z praktických důvodů umístěnou sice na kůru, ale scholu, pak se má účastnit komunia spolu s presbyteriem a ostatními služebníky obce, tj. hudební produkci v potřebnou chvíli přerušit. Účast na komuniu jistě patří k vrcholům eucharistické slavnosti a hudba tomu nemá konkurovat, natož bránit.

3.  Přijímání je podáváno téměř výlučně jen pod jednou způsobou, ačkoli současné předpisy umožňují v řadě případů podávat pod obojí. Pro závažnost tohoto tématu se jím budu zabývat v příštím samostatném pojednání.

4.  Dodnes doznívá představa, že středem kostela je svatostánek, kde se eucharistie uchovává, zatímco tímto místem je stůl, kde se eucharistie děje.

5.  V bohoslužebných plánech obcí se objevují útvary jako "požehnání", "výstavy", zatímco útvary jako "bohoslužba slova", "bohoslužba smíření" jsou opomíjeny. Chybí zde vyváženost.