Seminář Křesťanských základních společenství (CCB) v Ženevě 30. 11. - 3. 12. 1995

Je možné žít ve sjednocující se Evropě křesťanství v malých skupinách a považovat se ještě přitom za člověka hlásícího se ke své církvi? Co je fundamentem západního křesťanství, které se angažuje v sociální oblasti a v oblasti lidských práv? Nesetkáme se jen s milovníky levičáckého pseudokřesťanství?  Není to ztracený víkend?

Tyto otázky jsme si kladli, když jsme se měli zúčastnit evropského setkání, jehož úvodní přednášky byly zaměřeny na zkušeností malých křesťanských skupin z Československa a Maďarska. Celkem se sjelo 150 účastníků v 18 národních delegacích.

V následujících dvou dnech probíhala výměna názorů ve skupinách o 7 - 12 členech nad jedním z 16 témat. Ta byla na celém semináři asi nejpřínosnější.  Bylo možné se zde dozvědět mnoho nového o praxi a současné situaci křesťanství v Evropě a každý byl nucen si položit mnoho otázek. Lze říci, že i přes neustálé problémy a v mnoha zemích radikální úbytek praktikujících křesťanů lze nalézt ve zkušenostech účastníků tvář církve, která trpí a v utrpení se raduje, stárne, zaniká a současně se obnovuje příchodem mladých, a jejíž hledání je bolestné a ne vždy přijatelné pro naše přesvědčení.  Litovali jsme jen vedoucího české delegece, který ztrávil většinu času ve workshopu tím, že vysvětloval ostatním, proč komunismus není řešením sociálních problémů lidstva.

Bylo možné si položit otázku, co účastníky této konference sjednocovalo:

Byla to kritika oficiální církve a jejích zastaralých modelů? Výstřelky feminizmu, přepjatého levičáctví nebo tzv. „každodenní odpor proti současné společnosti"? Jistě ne, i když tyto projevy nechyběly a daly o sobě vědět s patřičným důrazem.

Když jsem slyšel osudy lidí ve své skupině, byl jsem mile překvapen. Matka ze švýcarské rodiny, která ztrávila i s rodinou 5 let na misii ve Venezuele (práce s mládeží - učit ji vyplňovat volný čas), španělský piarista - klinický psycholog, řeholnice, ošetřovatelka, katechetka, maďarský kněz - disident.  Při probírání tématu, jímž byly projevy víry a smyslu v liturgii, modlitbě a sdílení jsem ucítil, že všem opravdu upřímně jde o život ve vydanosti druhým a o děkování za malá společenství, v nichž žijí a v nichž podle shody všech se může církev žít. Byla odmítnuta role kněze profesionála, slavícího eucharistii před neznámými lidmi ve prospěch kněze - člena obce. Nové symboly - keltská spiritualita, viditelnost víry v pozorné přípravě bohoslužeb, symboly blízké životu. Nikdo rovněž nezpochybnil nutnost slavení eucharistie za předsednictví ordinovaného kněze, ačkoli názory na slavení, pokud kněz není k dispozici, se již rozcházely. Velká pozornost byla věnována mládeži, jejím problémům a jejich vyjádřením smyslu života. Smíření?  To je přece jeden z vrcholů mše! Ale svátost smíření? Mlčení.  „V dnešní době nechybí církev, ale křesťané," řekl jeden z účastníků. Můžeme žít spolu, i když jsme různí. Můžeme se sdílet, pokud známe jazyky a nalezneme partnera. Ale proto jsme sem přišli! I v rozhodnutí křesťanů k životu pro chudé, uprchlíky, nemocné, staré, mládež a osamělé nalezneme podobu církve, se kterou se setkáváme v Písmu, i když její postmoderní podoba není bez vady. Ale kdo z nás je?