Stálý jáhen v eklesiologickém pohledu vzhledem k současným výzvám v církvi a společnosti

Přednáška pronesená na mezinárodní konferenci jáhnů 11. 10. 1997 v Brixenu II. Elesiologie communia jako základ diakonátu

1. Eklesiologie communia a diakonie

Jako nejkrásnější modlitbu jsme dostali od Pána Ježíše darem „Otče náš". V této modlitbě vyznáváme a můžeme říci, že všichni máme jednoho a téhož Otce, a proto jsme společně děti boží. To je hluboká myšlenka. Před Bohem a z pohledu od Něho patříme spolu se všemi lidem k jedné rodině, která má společného Otce v nebesích.

Odloučení, osamocení a odcizení, a tím spíše nepřátelství mezi lidmi jsou známky hříchu. Proto nechtěl Bůh v řádu našeho vykoupení (v dějinách spásy), vykoupit a posvětit člověka jako samotného jednotlivce nezávislého na veškerém vzájemném spojení, ale chtěl jej učinit „svým národem". Připodobňujíc k tomuto obrazu chápe koncil církev jako „mesiánský národ", a to přesto, že ve skutečnosti nezahrnuje církev všechny lidi, a dokonce se jeví jako malé stádce, vidí je koncil jako nezničitelný klíčící zárodek jednoty, naděje a spásy pro celé lidské pokolení (LG 9).

Eklesiologie communia II. vatikánského koncilu čerpá a přidržuje se tohoto pohledu církve na dějiny spásy. Její význam sahá tak současně daleko za hranice církve, přes vnitrocírkevní otázky. Eklesiologie communia vykazuje církvi místo v celkových dějinách spásy a v dějinách světa vůbec, je takto jedním z nejdůležitějších impulsů koncilu. Konečně je eklesiologie communia konkretizací základní výpovědi koncilu. Církev je v Ježíši Kristu rovna svátosti, tj. je znamením a nástrojem jednoty (LG 1a aj.). Pro církev platí jen jedna jediná správná cesta do budoucnosti: Ta cesta, kterou naznačil koncil. To znamená: uvést ve skutek koncil a jeho eklesiologii communia. Tato cesta vypovídá, že církev není pro sebe; je církví pro druhé, církví pro člověka a pro svět, a pro jeho jednotu, jeho smíření a mír, ona je církví sloužící. Rozuměno v širším slova smyslu diakonie není tedy jedna z činností, nýbrž podstatná dimenze církve!

Co eklesiologie communia znamená konkrétně, vyjadřují Skutky apoštolské takto: „Setrvávali v apoštolském učení, bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách" (Sk 2,42). Podle toho je církev společenstvím těch, kteří svědectvím apoštolů přijali Ježíšovu zvěst, tj. boží lásku, která se stala člověkem, společenstvím těch, kteří se o tuto zvěst dělí s druhými, jsou v ní jedno a věrně v ní spolu setrvávají. Ona je společenstvím těch, kteří v eucharistii mají podíl na jednom chlebě, a tak spolu tvoří jedno Tělo (porovnej 1 K 10,17). Řečeno se sv. Augustinem, je eucharistie „Svátost jednoty" (cit. SC 47 aj.). Církev je konečně společenstvím těch, kteří toto společenství (kterému Ježíš dal svým jednáním základ, které svým slovem zjevil) v eucharistii slavené ve všech oblastech svého života také uskutečňují, kteří se o svůj denní chléb a svůj majetek dělí s druhými. Martyria, leiturgia a diakonia jsou takto zřetelné jako tři základní dimenze církve. A současně je tak i jasné, že uskutečnění lásky, tj. diakonie, je důsledek, a tím také kritérium opravdovosti víry a eucharistie každé církevní obce a každého jednotlivce.

Základ tomu položil sám Ježíš vlastním poselstvím i vlastním jednáním. Ježíšova pastýřská služba spočívala ve spásné službě a službě uzdravování. To je zřejmé ze zázraků, které činil na lidech, kteří se nacházeli v různých nouzích: nasycení hladových, uzdravování nemocných, kříšení mrtvých, vyhánění zlých duchů atd. Tak posílá Ježíš své učedníky, nejen aby hlásali slovo a učili, ale - na co se často zapomíná - aby i uzdravovali (Mt 10,8).

Učitelský a pastýřský úřad církve se musí proto tedy uskutečnit, a být hodnověrný i skutky uzdravování a diakonicky charitativní službou. Proto nese každá místní církevní obec odpovědnost za to, že v ní diakonie bude uskutečněna. To znamená, že víra a hlásání slova, tak jako eucharistie a liturgie musí být zaměřeny) na diakonii. Víra bez diakonie není křesťanskou vírou. Hlásání bez diakonie není křesťanským hlásáním. Církevní obec, která slaví eucharistii, ale která není zaměřena na diakonii, vyjadřuje sice svoji víru, ale její víra je mrtvá: konečně, ona nemůže najít Boha proto, že jí uniklo, že Bůh se dává najít v člověku, zejména v chudých (srov. Mt 25). Nemůžeme lámat eucharistický chléb bez toho, že bychom se dělili o chléb každodenní.

Církev žije tam, kde se konají skutky tělesného milosrdenství: sytit hladové, napájet žíznivé, odívat nahé, cizím poskytovat nocleh, osvobozovat vězněné, navštěvovat nemocné, pochovávat mrtvé. Stejně žije církev tak, jak jsou konány skutky duchovního milosrdenství: napravovat hříšníky, učit nevědomé, pochybující posilovat v pravdě, utěšovat zarmoucené, snášet ty, kteří jsou nám na obtíž, rádi odpouštět těm, kteří nás urážejí, modlit se za živé i mrtvé.

Vezmeme-li tyto diakonické dimenze vážně, pak nemůže existovat žádná čistě „soukromá" nouze, pak by měla pro communio církve, být jen jedna nouze, solidárně nesená společně všemi. Trpí-li jeden úd, cítí tu bolest všechny ostatní údy, je-li jeden úd vyznamenán, všechny ostatní se s ním společně radují (srov. 1 K 12,26). To je logický důsledek společného bytí v Ježíši Kristu jako vykonávání pastýřského úřadu Ježíše Krista, který jako „Dobrý Pastýř" dává svůj život za své stádo (srov. J 10, 11-16).

Takto není diakonie nějakou vedlejší činností církevní obce anebo „koníčkem" několika jedinců v ní; diakonie je následování Krista a s poslušností vůči jeho poslání i ústředním úkolem křesťanské obce a zvláště církevního úřadu.

2. Eklesiologie communia a diakonát

Ukázali jsme, že církev bez diakonátu nemůže existovat, neboť Kristus sám je ten, který slouží (diákon-jáhen L 22,27). Večer před svým utrpením a smrtí nám dal příklad, když umyl svým učedníkům nohy: „Jak jsem já učinil vám, tak máte činit i vy..." (J 13,15). V těchto slovech můžeme vidět ustanovení diakonátu. V diakonátu má církev úřad, který dává úzkému spojení mezi martyrií, leiturgií a diakonií svátostnou podobu. Tím nejsou ani laici, ani biskupové a kněží zproštěni diakonických povinností a úkolů. Nabízí se však otázka, jaký vztah má diakonie církevního úřadu, kterou jáhen reprezentuje zvláštním způsobem, k diakonii, která je uložena celému božímu lidu a všem, kteří se vydali na cestu následování Krista.

V LG 10 mluví koncil o společném kněžství všech pokřtěných; v SC 14 mluví o činné účasti (actuosa participatio) celého božího lidu, a tato účast se nevztahuje jen na liturgii, ale na celou činnost církve svaté. To říká, že být božím lidem všech pokřtěných, tedy příslušnost k božímu lidu, je přednější, než různost úřadů, charismat a služeb. Avšak podle LG 10, ani tak není smazán podstatný rozdíl mezi klérem a laiky. Církev jako communio je tedy nutno chápat jako diferencovaný celek, jako jedno tělo, popř. organismus, v němž různé orgány různým způsobem spolupůsobí k dobru všech. Takto učinila eklesiologie communia konec dosavadnímu modelu pečovatelské a zaopatřovací pastorace. Z eklesiologie communia vyplývá, že všechny údy církve společně a každý svým způsobem nesou v církvi a pro církev svou zodpovědnost.

Avšak „corruptio optimi pessima"! (zkaženost nejlepšího je to nejhorší). Sotva byl a je některý jiný z aspektů koncilového učení tak těžce nepochopen jako právě tento. Nejprve byla mylně chápána teologická veličina „lid boží" (laos tú theú) ve smyslu jakéhosi politického občanského spolku (demos), a proto se požadovala tomu odpovídající demokratizace církve. Pokud by tím byl míněn jen požadavek o větší participaci, pak by to bylo v podstatě oprávněné. Avšak s tímto oprávněným požadavkem se často spojují ideologické požadavky nivelizace různých charismat, úřadů a služeb v církvi, jejichž rozdílnost je v podstatě nezrušitelná. „Boží lid" ve smyslu koncilu nejsou snad jenom laici, popř. základna, na rozdíl, nebo ještě spíše v protikladu k úřadu církve. Boží lid je organický a strukturovaný celek církve, shromážděný okolo biskupa a na svém pastýři závislý lid, jak říká sv. Cyprián z Kartága.

Co je tedy specifickým posláním (úlohou) úřadu? Nejlepší odpověď najdeme ve 4. kap. listu Efeským. Tam mluví sv. Pavel o tom, jak z pohledu nebe ustanovil různé úřady: úřad apoštolský, proroky, úřad hlásání evangelia, pastýřský a učitelský úřad. Dále je zde řeč, proč to udělal: „Aby připravili křesťany k úkolům, které mají plnit, aby Kristovo tělo dělalo pokroky" (Ef 4,12). Církevní úřad je tedy služba jiným službám. Má tedy jiné "služby" připravit k službám, to znamená, že je nesmí vytlačit a mít je za bezvýznamné, maličké, ale naopak, má je pro jejich vlastní úkoly inspirovat, motivovat, kvalifikovat, a tak s mnohými údy, s mnohými charismaty a službami sloužit k vybudování Kristova těla, tj. církve.

To platí také o jáhnovi. Jáhen nemá, ani vůbec nemůže, vykonávat a zvládnout celou diakonii církve. Může ale a má jiné ke službě diakonie inspirovat, motivovat a kvalifikovat, a toto zvládne nejlépe tak, že sám službou diakonie půjde napřed příkladem, hlásáním k tomu přivede jiné a svátostnou službou je k tomu bude posilovat.

Zapamatujme si tedy: diakonie je jedna z podstatných základních dimenzí církve a patří k ústřednímu poslání biskupa. Jáhen diakonii vykonává z příkazu svého biskupa, s účastí na jeho úřadu. Svým způsobem tak reprezentuje „Dobrého Pastýře" Ježíše Krista. Jeho diakonická služba má druhé nadchnout, strhnout a posílit, aby i oni následováním Krista sloužili bratřím a sestrám, aby se s nimi o vše dělili, a uskutečňováním duchovních a tělesných skutků milosrdenství při nich stáli, budovali a žili společenství Ježíše Krista, tj. církevní obce.

Právě z eklesiologie communia takto vyplývá nutnost služby stálého jáhna. On představuje Ježíše Krista jako „Dobrého Pastýře", který jde hledat ztracenou ovci, vezme ji na ramena přinese zpět ke stádu, aniž by šetřil vlastní život.

III. Aktuálnost communia-diakonie

Církevní obce žijí a působí v daném čase, a proto musí vnímat a respektovat „znamení tohoto času". Dnes se jak církev, tak společnost vůbec, nachází ve velkých vnějších, ale i vnitřních změnách poměrů. Jáhen je tak zvláštním způsobem povolán a vyzván „znamení tohoto času" rozpoznat, dobře slyšet a sledovat radosti a naděje, smutek a strach lidí (srov. GS 1). Má je sdílet a podle svých sil léčit. Má je vykládat, slovem vyjádřit a přitom z víry ukazovat směr a orientaci, a z nitra, ze středu křesťanské víry zprostředkovávat odvahu, sílu a trpělivost, naději, radost a mír ve všedním životě člověka.

Proto se v závěru ptejme po communio-diakonii v dnešní situaci, a tím se ptejme na aktuálnost diakonické služby a její způsobilost v budoucnu. K tomu je zapotřebí krátké a tím také nutně zkrácené analýzy dnešní situace, v níž se nacházíme.

Jedno z velkých slov, snad veliké centrální a stěžejní slovo moderny, je slovo „svoboda". Toto slovo a jeho vysokou hodnotu, kterou vyjadřuje, církev často podcenila, ano, mnohdy i odsoudila. Dlouho přehlížela, že moderna má co děkovat za patos svobody také křesťanským kořenům. Až II. vatikánský koncil strhnul kormidlo správným směrem, přičemž patří k velkým činům pontifikátu Jana Pavla II. a jeho důsledné „politiky lidských práv", že se nejen chopil dědictví koncilu, ale vedl je dál, dále prohluboval a obohatil, a tak přispěl podstatným přínosem k nastolení svobody ve východní Evropě (pád komunismu). Svatý otec, Jan Pavel II., však neustále ukazuje i na rub moderního západního úsilí o svobodu. Ne pro nic za nic vyústilo toto snažení do postmoderního individualistického trendu, který hodnoty třetího hlavního hesla francouzské revoluce bratrství, po případě solidarita, zničil, a vedl k dalekosáhlému úbytku solidarity a ke zvětšení osamocenosti, k izolaci, sociálnímu chladu a k erozi společných nosných hodnot. Neboť jednostranně emancipačně chápaná svoboda se postupně emancipovala od těchto základních hodnot, které moderní dějiny svobody teprve umožnily. Tato emancipovaná „svoboda od" bez „svobody pro" vedla k základnímu postmodernímu pluralismu, k libovůli, která se už neumí pro něco nadchnout a rozhodnout, která je indiferentní a skeptická i vůči všem posledním hodnotám, a která vede ke ztrátě smyslu života, k duchovnímu vakuu a vnitřní prázdnotě, která vede ke ztrátě smyslu a konečně ústí v nihilismus.

Několik vysvětlení nám může tuto situaci ve společnosti objasnit: i v oblasti rodiny a manželství přibývá podrážděnosti, osamocení a dlouhé chvíle. Stále přibývá počet rozvedených manželství a zrovna tak roste počet osamělých rodičů, kteří vychovávají děti (buď jen matka, nebo jen otec).

Ve větších společenských oblastech je vedle materiální chudoby také nouze lidí, kteří jsou na útěku, bez domova, bez bydliště, nemocní závislostí na drogách, osamělí, zoufající, žijící bez perspektivy, smutní, kteří nemohou navázat společenský styk, ženy a děti v tísni, existence žijící v okrajových skupinách, ohrožení kriminalitou, atd. Vcelku se zdá, jako by na naši společnost dopadla kolektivní neschopnost navazovat vztahy a neschopnost života, která je spojena s opuštěností, osamělostí a odloučeností, s touhou po ničení a odmítání, neschopností mluvit, strachu s navázáním kontaktu. Pro mnohé se život zešeřil. A opět jiní stojí v klatbě depresivní rezignace vzhledem k ohrožení jejich tělesné existence nebo jejich psychosociálních životních možností. Mentalita rezignace, přizpůsobení či odmítání životní reality jsou dalším znamením doby. Jiné osoby vytvářejí vlivem reklam a mediální manipulace permanentní obrazy bůžků života, z čehož vzniká sebepřeceňování, přeceňováním druhých, případně i zklamání vlastní i zklamání jiných. Na druhé straně žijí někteří lidé v nezřízeném, bezuzdném blahobytu a přepychu, bezohledných požitcích, agresivně se prosazují atd. I to jsou znamení doby.

Je pochopitelné, že v této krátce popsané situaci, vzniká právě u mladých lidí znovu touha po communiu (společenství). Communiem je především myšleno společenství. Je to snaha o překonání osamělosti a opuštěnosti, izolace a nedostatku kontaktů. Communio touží po míru a smíření. Communio ale znamená také participaci, podílet se, „patřit někomu". To se děje zevně, ale v podstatě nejen zevně, prostřednictvím módy. Protože stejně moderně se oblékat, vyjadřovat se, stejně jednat a chovat se, signalizuje, že chci k něčemu patřit a že sdílím stejné postoje. Konec konců je ovšem dnešní móda, docela jinak než staré zvyky a tradice, naprosto nespolehlivý základ. Móda je definována tím, že zítra je opět „z módy". Mnozí to cítí. Existuje však také hlubší hledání smyslu, ano, nové náboženské hnutí či hledání. I když často tato hnutí zůstanou vágní, neurčitá a všeobecná a zdaleka nevyústí do řečiště církevní tradice, jsou zde, mohou být uchopena a často zrovna volají po tom, aby byla uchopena.

Toto je výzvou pro communio-diakonii. Zde nachází své místo a svůj naléhavý úkol. Kdo může být povolanější pro zdolání této výzvy, ne-li právě diakon, přední a naslouchající hlídka, předvoj a průkopník církve. Na podkladě svého způsobu života, jako ženatý otec rodiny, má (nebo alespoň může mít) diakon často snadnější přístup k lidem než v celibátě žijící kněz. Proto by se neměli jáhni pokoušet uchopit pro sebe co největší díl ze specifického životního řádu kněžského. Jejich úkol je jiný než úkol kněze a je dostatečně důležitý a naléhavý. Protože dříve než mohou být církevní obce (farnosti) vedeny, dříve než budou společně slavit eucharistii, musejí být napřed shromážděny a vybudovány. Na tomto okraji a styčných zónách církve a společnosti je místo jáhna. Jáhen nemá myslet jen na ty a být zde jen pro ty, kteří „ještě" k církvi patří, ale zvát ty, kteří zítra snad k církvi „patřit mohou". Jáhen musí communio-diakonii v církvi uskutečňovat v tom smyslu, že buduje církev budoucnosti. A to je podstatný a nepostradatelný přínos k dnes vyhlášené nové evangelizaci.

Vedle nouze člověka dnešní společnosti, která se zrcadlí též v životě církevních obcí, zjišťujeme i v církvi nouzi specifickou. I tato klade na jáhna požadavky. Tato nouze se týká podoby církve a jejích obcí (farností) a forem duchovní služby. Církev je zatížena událostmi dějin a setkává se u mnoha lidí s nedůvěrou. Nový pocit svobody a také nové náboženské cítění mnoha lidí dělá církvi potíže. Mnoho katolíků se stáhlo z církevní praxe a také ze života církevních společenství do pozadí, mezi nimi stále rostoucí počet žen.

Ne zřídka si musíme stěžovat na dalekosáhlou ztrátu diakonické dimenze anebo zjišťujeme, že se dává hlásání a liturgii přednost před diakonií. Jen zřídka si ztěžuje společenství věřících, že by mu chyběla diakonická činnost. Nářky jsou však nesmírné, jakmile odpadne jedna bohoslužba anebo se zanedbá katecheze. Také se velice mluví o nedostatku kněží, o nedostatku jáhnů - pokud vím - nemluví nikdo. Z oblasti diakonie se mnohé, ano téměř všechno z církevních obcí (farností) deleguje na instituce (Charita, sociální síť aj.). I v pohledu na obnovení stálého jáhenství zjišťujeme často nedostatky, pokud se diakonie týká: „V každém případě způsob, jakým bylo u nás v Německu znovuzavedení stálého jáhenství uskutečněno, s velkým teologickým, spirituálním a finančním nákladem, bez toho, že by se přitom diakonie v obcích a charitních ústavech dostala do pohybu, musíme hodnotit skepticky". Spojit charitativní činnosti s pastorací se v tomto novém úřadě v žádném případě nepodařilo.

Tento rozbor situace může vyznít depresivně. Ale problémy jsou vždy také vyhlídkami, šancí, nadějemi a výzvami. Je to výzva, která volá po obnovení „tvářnosti církve a jejich obcí - církve jako společenství, církve-communia, církve, která není upřena jen na sebe a své vlastní problémy, které jde spíš o boží království, církve, jejíž cestou je (jak říká Jan Pavel II.) člověk". Je prokázáno, že obraz církve ve veřejnosti žije v první řadě z diakonie, a že diakonie, popř. církevní charitativní činnost, je společností nejvíce ceněna. Proto je diakonická pastorace pastorací misijní. Protože přesvědčí více než všechno ostatní.

Tradiční podoba církevních úřadů a služeb neodpovídá dnešním požadavkům mimo jiné i proto, že pokračování Kristovy diakonie dál už ani zajistit nemohou. Proto umožnil koncil znovuzavedení stálého diakonátu. Nouze člověka, zrovna tak, jako nouze farnosti, nutí k tomu, aby (pokud by zde už nebyl), diakonát byl rychle obnoven, a aby se také obnovilo i vědomí, že diakonie je podstatný, významný rys celé církve a všech jejich úřadů!

IV. Několik upřesnění k podobě současného diakonátu

V závěru bych chtěl, na pozadí základních teologických úvah a vývodů k současné situaci, říci několik konkrétních připomínek k podobě diakonátu.

Začnu několika poznámkami k základnímu duchovnímu postoji jáhna. V evangeliu sv. Jana čteme: „Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená" (J 6,63).

Také institucionální a strukturální reformy mohou - řečeno biblickým jazykem - být tělem k „ničemu", nejsou-li neseny životadárným duchem.

Obnovení jáhenství je proto v prvé řadě spirituální úkol.

Ze základního duchovního postoje jáhna musí být zřejmé, že křesťanská cesta není cestou výstupu, není to cesta v lesku a slávě, ale cesta, která obsahuje pohled směrem dolů, ano, která - v následovaní Krista, který sestoupil s nebe - zahrnuje „sestupnou kariéru". Tak to říká Kristův hymnus v listu Filipanům (Fil 2,6-11). Zde je položen základ k tom, co v duchovní tradici, jako základní ctnost, dělá křesťana, a co zvláště musí být základním postojem (znakem) diakona: Být pokorný a být připraven k službě!

K základnímu postoji jáhna patří především, aby vnímal lidi, kteří žijí v nouzi, v nemoci a ve strachu, a všímal si jich. Potom jde o uzdravení, které daruje osvobození, které pomůže člověku získat důvěru, dá podnět k tomu, aby se sám stal sloužícím a milujícím. To nám pěkně ukazuje setkání Pána Ježíše s tchyní sv. Petra (Mt 8,14n). Petrova tchyně leží nemocná. Nemůže se starat sama o sebe, natož aby se starala o druhé. Pán Ježíš přijde a vidí tuto ženu. Všímá si jí, vnímá ji. Vidět a vnímat, to jsou dva podstatné rysy jeho jednání. Pán Ježíš se bez řečí skloní k nemocné, vezme ji za ruku a pozvedne ji. Ona vstane a stojí opět na vlastních nohou. A pak vykonává - jak stojí v původním řeckém textu - diakonii, tak, že se věnuje druhým a slouží jim. Ta, která stojí na svých nohou, pomáhá druhým postavit se na nohy.

Tak můžeme říci: Cílem diakonického jednání není jednoduše pomoc, nýbrž otevření možností k životu, aby ti, co leží, se opravdu postavili na vlastní nohy. Ovšem je potřeba (i přes jednotlivce dál) vidět sociální poměry, v kterých tento člověk žije.

A právě z pohledu těchto základních duchovních postojů a stanovisek je třeba začít tyto konkrétní úkoly řešit. Konkrétně je diakon partnerem, kterého mohou všichni oslovit v různých výše popsaných problémových situacích. Každý se na něho může obrátit s důvěrou. Prostřednictvím služby liturgie, hlásání a diakonie má šanci přivést do vědomí věřících spojení víry s životem. Ve službě u oltáře klade nouzi lidí na eucharistický stůl: vezme je samozřejmě i do svých promluv. Takto motivuje společenství a činí je citlivým pro veškeré nouze všeho druhu, aby se spolu a mezi sebou angažovali dovnitř i navenek.

Podstatná jáhnova úloha spočívá ve vyhledávání dobrovolných spolupracovníků, které zapracovává a s nadějí sleduje jejich práci, provází je. S postupem času musí víc a více služeb a úkolů přenechávat těmto dobrovolným pracovníkům, a sám se více věnovat práci odborné, personální a odbornému vedení svých spolupracovníků. Pastorální péči a duchovní vedení potřebují i spolupracovníci charitativních institucí (mateřské školy, sociální stanice, domovy důchodců a pod.). Ideální by bylo, kdyby jáhen zakládal a duchovně vedl svépomocné skupiny, např. rodiče, kteří sami vychovávají děti (matka či otec bez partnera), pro závislé na drogách, atd. Z popsaných nouzí současnosti vyplývá, že se tyto aktivity netýkají jen církevního společenství a nejsou jím ohraničeny. Problém drog nekončí na hranicích jedné farnosti. Také je nutná „otevřená práce s mládeží", která se zřídka řídí hranicemi farnosti.

Z posledně jmenovaného pohledu vyplývá návrh ustanovit jáhna s činností přes hranice farností, pro město, děkanát či region. Sice by měl být vázán na jednu konkrétní církevní obec (farnost), odtud by však mohl budovat ve více farnostech diakonické úkoly a postupně je síťově propojit. Přitom těžiště jeho práce by bylo v získávání, školení, provázení a podporování dobrovolných pracovníků v jednotlivých farnostech a jejich propojení uvnitř města nebo regionu. Zde se otvírají velké šance pro stálé jáhenství.

Pro svou účast na kněžském úřadu má jáhen také podíl na vedení církevní obce (farnosti). Přitom musí však uvést do chodu diakonii a postarat se o to, aby dostala své přiměřené místo uvnitř pastorace ve farnosti. Jako úřední zástupce farního společenství je kontaktní osobou k regionálním charitním zařízením a sociálním stanicím. Má mít zastoupení v diakonických ekumenických svazech. Přes něho mají mít církevní společenství kontakt se všemi, kdo v obcích nebo u nositelů péče o veřejné blaho jsou zodpovědní za sociální záležitosti. Situace naší společnosti se stala nepřehlednou, nouze vzala na sebe mnoho tváří, takže jí lze čelit jen rozhodnou, důvěryhodnou spoluprácí profesionálních pracovníků Charity, místních iniciativ na základě charitních výborů ve farnosti a také farních diakonů.

Mnohé z uvedených úkolů lze řešit jen s pomocí pracovníků z povolání, jiné ale může zvládnout i jáhen s civilním zaměstnáním. Těžiště práce a jeho šance pro ni se jáhnovi s civilním povoláním naskýtají více v jeho pracovním prostředí. Podobně jako někde tzv. „dělničtí kněží" by měl a má ve svém konkrétním pracovním okolí a svým životem v povolání reprezentovat místní církev (farní společenství) a být přítomen tam, kde se nikdo jiný z církve nedostane. Své zkušenosti má pak přenášet do farního společenství a být tam zástupce diakonie. Tak by splňoval požadavky svého vlastního jáhenského poslání a nebyl by „náhradníkem a zástupcem" v době nedostatku kněží.

Samozřejmě není ideálním pracovním polem působnosti jáhna jen církevní obec, ale stejně tak i kategoriální duchovní správa. Mám na mysli nemocnice, domovy důchodců, duchovní služba na pracovišti, věznice, domovy azylantů aj. K tomu je třeba připočíst i spolupráci ve vedení diecéze v těch úsecích, kde jde především o diakonické řídící úkoly. V této souvislosti bych chtěl poukázat na to, že společenství jáhnů jedné diecéze (jáhenské kroužky) mohou být vítaným poradním grémiem biskupa. Jáhni jako společenství mohou ve vztahu k nouzím lidí být biskupovým okem a uchem, a tak mu pomoci plnit úkol být otcem chudých.

Přirozeně musí být jáhen pro své úkoly také kvalifikován odpovídajícím způsobem. K tomu se však nyní z časových důvodů už nemohu vyjadřovat.

Na závěr jednu myšlenku, které se na první pohled může zdát utopickou: Protože církev bez diakonie nemůže existovat, a protože církev má pro diakonii vlastní úřad, nebylo by nevhodné, aby v každém společenství (farnosti) byl diákon. To není finanční problém, neboť tato naléhavá potřeba by se dala vyřešit ustanovením jáhna s civilním povoláním. Domnívám se, že každá církevní obec má v tomto směru ještě zdaleka nevyčerpaný, neodkrytý potenciál. Ideální případ by byl, kdyby každá církevní obec mohla říci: Tohoto nebo onoho muže bychom si mohli představit ve službě stálého jáhna s civilním povoláním v naší farnosti. Farář a zástupci farnosti by mohli vyhlédnutého adepta představit a navrhnout biskupovi.

Z diecéze Besancon (Francie) jsem se dozvěděl, že tam šli dokonce o krok dál: Kněz zodpovědný v diecézi za diakonát se účastní jednotlivých děkanátních konferencí. Děkanáty zkoumají už předem, kde a jaká se na jejich území vyskytují ohniska sociálních problémů, a současně hledí objevit pro tyto úkoly vhodné muže, o nichž se domnívají, že by v daném obvodě mohli vykonávat službu jako stálí jáhni s civilním povoláním. Tito muži jsou pak osloveni a konfrontováni s otázkou stálého jáhenství. Dostanou pak rok na rozmyšlenou. Rozhodnou-li se pozitivně, mohou začít se studiem a přípravou.

Právě dnes potřebuje církev duchovně motivované, vzdělané, dobře připravené a smysluplně ustanovené a nasazené jáhny. Takto nebudou ani náhradními faráři, ani sociálními pracovníky. Svátostným způsobem jsou reprezentanty „diakona" - Ježíše Krista.

Tak potom v tomto světě reprezentují a zviditelňují lásku boží, která skrze Ducha svatého je vlita do našich srdcí (Ř 5,5). Jsou tak předními pracovníky nové „civilizace lásky". Jsou požehnáním pro církev a pro lid, který je nám svěřen. Proto je na čase onomu impulsu Svatého Ducha, který nám dal II. vatikánský koncil, udělat v církvi daleko víc potřebného prostoru.

Přeložil Jan Kaplan; článek česky vyšel rovněž ve sborníku Služba trvalých jáhnů (Sborník I.: Teologický pohled), vyd. r. 1998 Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském, Kolejní 4, 160 00 Praha 6.