286 - říjen 2016

Nenechat církev na pokoji

Dne 31. října 1517 Martin Luther údajně přibil svých 95 tezí na dveře kostela ve Wittenbergu. Nebo možná nepřibil, ale jeho teze proti odpustkům a jiným zlořádům se začaly po Německu šířit rychlostí blesku a zanedlouho poté převrátily evropské křesťanstvo naruby. Rok před 500. výročím reformace se ptáme, co nám hnutí zahájené Lutherem dalo a vzalo – a především kam nás impuls z počátku novověku má směrovat dnes, na počátku 21. století.

Martin Kováč ve své článku na toto téma píše, že v roce 1617 sté výročí reformace napomohlo formování společné identity všech reformovaných, luteránů i kalvinistů. A naznačuje, že o 400 let později by další výročí mohlo napomoci většímu sblížení reformovaných a katolíků. Dokument Od konfliktu ke společenství, vydaný Evangelicko-římskokatolickou komisí pro jednotu, aspoň tuto ambici má.

Málokterá z 95 původních Lutherových tezí se dnes dá z katolického hlediska považovat za tak výstřední, že by byla zcela nepřijatelná, že by nepřipouštěla výklad smiřitelný s katolickou věroukou. Dokonce se domnívám, že s původními Lutherovými tezemi by se dnešní katolíci mohli ztotožnit lépe než dnešní protestanti, kteří od té doby zašli dál: Luther v roce 1517 ještě například uznával autoritu papeže nebo očistec. Navíc od počátku katolicko-protestantských ekumenických rozhovorů došlo k velkému pokroku. Cesta ke smíru se našla dokonce i v otázce ospravedlnění, dříve často považované za hlavní rozdíly mezi oběma náboženskými směry.

Zásadní teologické rozdíly postupně přestávají být tím, co by obě skupiny křesťanů dělilo nejvíce. Myslím tedy, že je čas sáhnout k tomu, co považuji za největší přínos a nejcennější dědictví reformace: ochotu se měnit, víru v to, že církve se nemají fixovat na minulost a nesmějí zkamenět. Ecclesia semper reformanda, tedy volně přeloženo: církev je třeba stále přeformátovávat, přeměňovat, vylepšovat. Nesmíme ji nechat na pokoji. I na této tezi se katolíci a protestanti dnes již teoreticky shodnou, jen skutky jako by chyběly.

Další článek pochází od Martina Grubera a samozřejmě se týká starého keltského světa. Pod jménem „Peredur – ideál křesťanského rytíře“ se dočtete o muži, kterého my Češi známe spíš pod jménem Parsifal. A hlavně o legendách, které kolem Parsifala/Peredura vznikly, protože spolehlivé poznatky o skutečném Peredurovi z masa a krve jsou víc než skromné.

A konečně přinášíme první část rozsáhlejší studie (a bakalářské práce) „Člověk jako součást stvoření v teologii Dumitru Stăniloae“, jejímž autorem je Petr Miencil. Rumunský kněz Dumitru Stăniloae (1903–1993) patří k nejvýznamnějším pravoslavným teologům 20. století, ale u nás je poměrně málo známý. Připomenutí tohoto muže, mimochodem několik let vězněného rumunskými komunisty, ale poté opět postupně vzatého na milost, proto můžeme považovat za malý krůček směrem k jeho náležitému uvedení k nám. Kdyby časem někdo vypracoval a vydal český překlad jeho třídílné Pravoslavné dogmatiky (1978), bylo by to ještě lepší...