Název mého příspěvku je inspirován titulem knihy, kterou napsal britský novinář Austen Ivereigh (nar. 1966).1 Podle mne se jedná o nejlepší knihu, která byla o papeži Františkovi napsána a nabídla určitý klíč pro pochopení jeho myšlení a jednání. Autor strávil v říjnu a listopadu 2013 v Buenos Aires pět týdnů, naplněných rozhovory a pátráním po papežových spisech a jeho působení (od května 1992 zde byl Jorge Mario Bergoglio pomocným biskupem, od února 1998 arcibiskupem). Knihu napsal během sedmi měsíců (od prosince 2013 do června 2014). Austen Ivereigh není obyčejným novinářem. Pro porozumění prostředí, z něhož pochází papež František, byl v podstatě předurčen, neboť v roce 1993 získal doktorát na univerzitě v Oxfordu na základě disertační práce na téma Katolicismus a politika v Argentině v letech 1930 až 1960.2 Takže zájemcům vřele doporučuji nejenom tuto knihu, ale i aktuální komentáře, které Austen Ivereigh pravidelně píše.
Kniha se v anglickém originále jmenuje „Velký reformátor“ /The Great Reformer/, navíc s provokativním podtitulem „Francis and the Making of Radical Pope“. Český překlad vyšel v roce 2016 s názvem „Papež Reformátor“ bez podtitulu.3 Pro některé lidi může být spojení slov papež a reformátor neobvyklé. Tohoto spojení se zřejmě obával i vydavatel italského překladu, který knihu vydal s názvem „Tempo di Misericordia“, tj. Čas milosrdenství. Možná jsou tyto rozpaky jen důsledkem nedostatku vhodných výrazů. Německý kardinál Walter Kasper ve své loňské přednášce o Martinu Lutherovi prohlásil: „Luther war ein Reformer, kein Reformator.“ Přemýšlel jsem, jak bych tuto větu srozumitelně přeložil do češtiny. Překladatelka knihy nakonec zvolila opis: „Lutherovi šlo o reformu, nikoli o reformaci.“ Spojení historické reformace s rozdělením západního křesťanství zřejmě nese vinu na negativním vnímání označení „reformátor“. S odkazem na německého evangelického Wolfganga Pannenberga však kardinál Kasper uvedl, že vznik samostatných církví nebyl úspěchem, nýbrž nezdarem reformace. Místo obnovy církve došlo k rozštěpení a vinu není možné klást pouze reformátorům.
V prostředí katolické církve není příliš oblíben ani termín reforma, neboť je spojený s určitými změnami. Většina členů katolické církve až do 19. století žila v určitém „ahistorickém snu“: Tedy s představou, že církev, tak jak jí zažívají nyní, je v podstatě pořád taková, jakou jí založil Ježíš. Na stále rostoucí námitky, že tomu tak nebylo a není, že dějiny dosvědčují neustálé reformy a změny, reagovali představitelé církve odmítáním a zákazy. Mluvíme o mentalitě tzv. „katolického ghetta“, do něhož se uzavírali a kritizovali různé „bludy moderní doby“. Tzv. modernisté, kteří v dobré víře usilovali o smíření víry a moderní vědy, byli za papeže Pia X. (1903-1914) obviněni z toho, že se snaží podlomit a zcela rozvrátit Kristovo království. Jejich nebezpečnost byla v tom, že se skrývali v samém středu církve, proto byli označeni jako nejškodlivější nepřátelé církve. Boj proti modernismu znamenal odsouzení a pronásledování řady slušných lidí, výrazně poškodil rozvoj teologického bádání a posílil mentalitu osobních útoků a udavačství v katolické církvi. Paradoxně to byl ten samý papež, Pius X., který byl prvním skutečně reformním papežem moderní doby. Zasloužil se o vznik prvního souhrnného kodexu církevního práva (vyšel až za jeho nástupce v roce 1917), výrazně podpořil časté a časné přijímání eucharistie a provedl důkladnou reformu římské kurie (v roce 1908), při které dosavadních 21 kongregací zredukoval na 11, lépe uspořádal jejich kompetence a úředníkům vyměřil pevný plat. Takže na jedné straně tvrdě bránil promítnutí myšlenky reformy a vývoje na oblast církevní struktury a nauky. Na druhé straně v podstatě inicioval různé reformy, které pokračovaly a rozvíjely se dále během 20. století. Díky tomu i tento protimodernistický papež přispěl k postupnému přijetí myšlenky potřebných církevních reforem, jak je například formuloval II. vatikánský koncil v dekretu o ekumenismu v roce 1964:
„Církev je při svém putování volána Kristem k této neustálé reformě, kterou trvale potřebuje, nakolik je institucí lidskou a pozemskou.“ (Dekret o ekumenismu, čl. 6)
Osobně se vždy trochu divím, jak je u mnoha lidí v katolické církvi hluboce zakořeněna představa důležitosti udržovat stávající stav a na změny se dívat s nedůvěrou. Přitom je za zakladatele církve považován Ježíš Kristus, který neustále vybízel k obrácení a změně smýšlení i jednání... Tedy ke konverzi.
Možná si říkáte, že jsem se dostal hodně daleko od papeže Františka, ale já se k němu prostřednictvím termínu konverze, tj. obrácení, nyní vrátím. Byl to právě Austin Ivereigh, který ve svém článku z března letošního roku (2017) přirovnal čtyři roky pontifikátu papeže Františka k dlouhé postní době, která by měla být časem obrácení. Její hlavní náplní mělo být znovu se zaměřit na základní poslání církve, kterým je misijní poslání, tedy hlásání evangelia, radostné zvěsti. Ve svém základním programovém textu, v apoštolské exhortaci o hlásání evangelia v současném světě s názvem Evangelii gaudium z listopadu 2013, to papež František vyjádřil následovně:
„Všichni mají právo zaslechnout evangelium. Křesťané mají povinnost hlásat jej, aniž by někoho vylučovali – nikoli jako někdo, kdo ukládá nový závazek, nýbrž jako někdo, kdo sdílí radost, ukazuje krásné obzory a nabízí lákavou hostinu.“ (EG, 14)
Papež František v exhortaci citoval slova svého předchůdce Jana Pavla II., že „misijní činnost „představuje dnes pro církev velkou výzvu“ a „misijní zájmy musí stát na prvním místě““ (EG, 15)4 K tomu dodal potřebu uznat, že „misijní působení je paradigmatem každého díla církve“.
Poté papež František v exhortaci pro změnu citoval společné prohlášení latinskoamerických biskupů, shromážděných v brazilském mariánském poutním místě Aparecida v květnu 2007:5
„Již nemůžeme zůstat klidní a pasivně čekat v našich kostelích“ a je nezbytné „přejít od pouhé konzervující pastorace k pastoraci rozhodně misijní“. (EG, 15)
Papež František vyzval všechna společenství v katolické církvi ke konverzi neboli obrácení v pastoračním a misijním působení, „jež nemůže nechat věci takovými, jaké jsou.“ Opět s odkazem na latinskoamerické biskupy uvedl, že: „Nyní nestačí „pouhá administrativa“. Osvojme si ve všech částech světa „trvalý misijní stav““. (EG, 25)
Misijní poslání se podle papeže Františka má stát základem pro obnovu církevních struktur.
Tato silná misijní výzva vznikla v Latinské Americe. Papež František o jejím vzniku a základních principech detailně mluvil ještě před sepsáním exhortace Evangelii gaudium, během své první zahraniční cesty do Brazílie koncem července 2013, kdy se v Rio de Janeiru konaly Světové dni mládeže.6 Misijní výzva pro církev byla zformulována v závěrečném dokumentu, který vzniknul na již zmíněném 5. plenárním zasedání Rady latinskoamerických biskupských konferencí (zkratka CELAM) v Aparecidě v květnu 2007. Tato rada sdružující biskupské konference zemí Latinské Ameriky a Karibiku byla založena již v roce 1955 a stala se inspirací a vzorem pro myšlenku celosvětové synody biskupů, založené papežem Pavlem VI. (1963-1978) v roce 1965. Nakonec i její závěrečný dokument z roku 2007, který dal výrazný podnět ke kontinentální misii v Latinské Americe, se o šest let později (tj. roku 2013) stal pro prvního latinskoamerického papeže programem pro celou církev. Dokonce i způsob jednání rady a přípravy závěrečného dokumentu se stal inspirací k dalšímu rozvoji celosvětové synody biskupů. Tento dokument totiž oproti minulým textům z předchozích zasedání nevznikl pouhou úpravou přípravného materiálu vypracovaného v římské kurii. Jednalo se o dokument vyrůstající z místních církví, jehož náročnou závěrečnou redakci vedl právě kardinál Bergolio (tedy pozdější papež František). Opět se setkáváme s určitým paradoxem. Byl to papež Benedikt XVI. (2005-2013), který jako kardinál Joseph Ratzinger v 80. a 90. letech v pozici prefekta Kongregace pro nauku víry prosazoval vatikánský centralismus, nyní v případě jednání v Aparecidě umožnil prostředí velké svobody a samostatnosti bez výrazných zásahů Vatikánu. Cestou do Aparecidy na slavnostní zahájení údajně uvedl: „Jsem si jistý, že tady se rozhodne o budoucnosti katolické církve. Možná jen o její části, ale bude to podstatná část. Vždy jsem o tom byl přesvědčen.“7
Zřejmě i on si byl vědom, že potenciál katolické církve pro potřebnou obnovu v Evropě a ve Spojených státech má klesající tendenci.8 Zatímco na bohatém Severu pozice katolické církve slábne a její věrohodnost je vážně otřesena nejen historickými aliancemi trůnu a oltáře v některých zemích, ale také nově zveřejňovanými skandály spojenými se sexuálním zneužíváním ze strany kněží, církev v Latinské Americe se zdála být blíž obyčejným lidem. Kromě jiného si díky plodům teologie osvobození svým nasazením pro chudé získala určitou důvěryhodnost při hlásání radostné zvěsti, evangelia. Jedná se o velké zjednodušení, ale zřejmě vystihuje situaci, která vedla k volbě současného papeže.
Arcibiskup z Buenos Aires, kardinál Jorge Maria Bergoglio (nar. 1936), byl zvolen papežem (13. března 2013) v relativně rychlé volbě (druhý den konkláve po pěti volebních kolech) s poměrně silným mandátem: získal 95 hlasů ze 115 možných (k volbě mu stačila dvoutřetinová většina, tj. 77 hlasů). Pro srovnání jeho předchůdce, Benedikt XVI., byl v roce 2005 zvolen 84 hlasy (rovněž ze 115) ve čtvrté volbě. Tehdy k jeho zvolení údajně přispěl právě kardinál Bergoglio, který kardinály požádal, aby místo něho volili kardinála Ratzingera. Stalo se tak po třetím kole, kdy Ratzinger získal 72 hlasů a Bergoglio 40. Pokud by ani jedna strana neustoupila, volba nového papeže, který potřeboval získat dvou třtinovou většinu (tj. 77 hlasů), by se výrazně protáhla. Podle některých zpráv tato epizoda z minulého konkláve přispěla k tomu, že jeho jediný vážný protikandidát po třetí volbě v konkláve v roce 2013, milánský arcibiskup kardinál Angelo Scola, na oplátku požádal své stoupence, aby podpořili zvolení Bergoglia.9
Současný papež před svým zvolením nebyl součástí římské kurie a patřil k reformně smýšlející skupině, která se od konce 90. let scházela v St. Gallenu v čele s milánským arcibiskupem kardinálem Carlo Maria Martinim (1927-2012). Předmětem kritiky skupiny byla přílišná centralizace církve, rostoucí moc římské kurie a poměry v ní, včetně korupce. Po smrti Jana Pavla II. vyplouvaly na povrch skandály z doby jeho dlouhého pontifikátu. Přes určité snahy o nápravu problémy v kurii neustávaly ani za papeže Benedikta XVI., naopak v letech 2011-2012 se ještě zintenzívnily.10 Z dosud umírněných kardinálů se tak stávali zastánci potřebných reforem. Odstoupení papeže Benedikta XVI. umožnilo důkladnější diskuse o směřování katolické církve, protože nebylo potřeba věnovat čas a energii záležitostem tradičně spojeným s pohřbem předchůdce. Kardinál Bergoglio si v přípravných jednáních získal sympatie mnoha kardinálů, neboť se nevěnoval kritice kurie, ale ve svém stručném příspěvku nabídl pozitivní program: Místo církve, která je nemocná, protože se příliš zabývá sama sebou, je třeba usilovat o církev vycházející ze sebe a soustředící se na evangelizaci. Ve svém vystoupení během konkláve spojil „politického génia charismatického vůdce a prorockou posvátnost poustevníka“, což údajně rozhodlo. Zbývalo jen překonat obavy z jeho vysokého věku (76 let) a zdravotního stavu, konkrétně s důsledky operace plic prodělané v mládí. Ve svých 76 letech se stal třetím nejstarším zvoleným papežem od poloviny 18. století. O rok starší byl Jan XXIII. (nar. 1881, papežem 1958-1963), o dva roky Benedikt XVI. (nar. 1927, papežem 2005-2013), všem ostatním papežům nebylo v době volby ani 70 let.
Změna ve stylu papeže byla patrná již od jeho prvního vystoupení před lidmi na Svatopetrském náměstí, když v jednoduchém bílém hábitu pozdravil civilním „dobrý večer“ a na závěr poprosil o modlitbu. Odmítl používat zlatem zdobená roucha, cestovat v papežské limuzíně a nastěhovat se do papežského apartmánu. Zprávy o vatikánských skandálech v médiích nahradily fotky papeže, který se nezdráhá projevovat city na veřejnosti, živě komunikuje s dětmi, objímá nemocné a žehná jim, často se usmívá a naopak neskrýval rozhořčení, když odsoudil válku v Sýrii. Opakovaně odmítal mytologii, která se kolem papeže vytváří a dělá z něj Supermana nebo Superstar. „Papež je člověk, který se směje, pláče, klidně spí a má přátele, jako každý jiný. Je to normální člověk,“ uvedl v bilančním rozhovoru po roce pontifikátu. Ohledně změny důrazů na některá témata ve svém prvním rozhovoru v září 2013 uvedl: „Nemůžeme klást důraz jenom na otázky interrupce, homosexuálních manželství a antikoncepci.“ Od začátku pontifikátu se snažil připomenout jiná důležitá témata, jakými jsou evangelizace, starost o chudé a migranty nebo zodpovědnost za životní stvoření.
Do reformy kurie se papež František pustil okamžitě. Měsíc po svém zvolení zveřejnil jména osmi kardinálů, reprezentativně vybraných z celého světa, kteří se stali poradním orgánem papeže a byli pověřeni přípravou reformy.11 Tím papež František splnil jeden z nejčastěji uváděných úkolů budoucího papeže. Velká očekávání okamžitých reforem v rozhovoru ze září 2013 však mírnil: „Mnozí se domnívají, že změny a reformy mohou být provedeny v krátké době. Já si myslím, že je vždycky zapotřebí času, aby byly položeny základy opravdové, účinné změny.“
Ohledně uvažované decentralizace katolické církve v již zmíněné programové exhortaci Evangelii gaudium dal jasně najevo, že si nemyslí, „že je zapotřebí očekávat od papežského magisteria konečné nebo kompletní slovo ke všem otázkám, které se týkají církve a světa. Není vhodné, aby papež nahrazoval místní episkopáty při rozlišování všech těchto otázek, které se vyskytují na jejich územích. V tomto smyslu vnímám potřebu pokračovat v blahodárné „decentralizaci“.“ (EG, 16)
Z mnoha vyjádření na adresu církevních představitelů ohledně jejich úkolů jsem pro ilustraci vybral výzvu z proslovu na světovém setkání rodin ve Filadelfii v září 2015, kde papež řekl: „My, pastýři máme ve stopách Pastýře hledat, provázet, pozvedat a ošetřovat rány své doby.“ V apoštolské exhortaci o lásce v rodině Amoris Laetitia z března 2016 papež uvedl, že coby představitelé církve: „Jsme povoláni svědomí vychovávat, a ne jej nahrazovat.“ (AL, 37)
Za čtyři roky pontifikátu toho papež František stihnul udělat více než dost, i když lidem očekávajícím skutečné změny to připadá žalostně málo. Například se zdá, že dělá podobnou chybu, která byla vyčítána papeži Janu XXIII. při přípravě II. vatikánského koncilu. Tedy že neprovádí personální změny v čele hlavních kongregací, čímž ponechává na důležitých místech lidi, kteří se jakýmkoliv reformám většinou brání, neboť ty směřují k eliminaci jejich moci a vlivu. Americký jezuita Thomas Reese při prvním jmenování kardinálů papežem Františkem v únoru 2014 označil za jeho „první velkou chybu“, že i nadále pokračuje v tradici jmenování představitelů kurie kardinály.12 Skutečná proměna „římského dvora“ ve správní orgán, který by neusiloval uzurpovat si moc, ale naopak by sloužil jak papeži tak místním církvím, se podle Reese těžko uskuteční, pokud budou i nadále kuriální úředníci jmenováni titulárními biskupy, arcibiskupy nebo kardinály.
Při detailnějším pohledu je vidět, že personální změny v římské kurii intenzívně probíhají. O jejich charakteru si můžeme udělat představu například z nedávno zveřejněných jmen nových členů Papežské rady pro život To je samostatná instituce v rámci Vatikánu, důležitý poradní orgán, který založil papež Jan Pavel II. v únoru 1994 s cílem „zkoumat základní bioemedicínské problémy související s podporou a ochranou života v souvislosti s křesťanskou morálkou a naukou učitelského úřadu“. Ve skutečnosti se stala silnou lobby různých hnutí pro život. Austin Ivereigh tuto změnu okomentoval, že akademie pro život již nebude „enklávou ideologické čistoty“.13 Ostrá kritika bývalých členů akademie směřovala proti jmenování anglikánského kněze, morálního teologa a profesora Oxfordu Nigela Biggara, který se v minulosti vyjádřil, že by si dovedl představit provedení potratu do 18. týdne od početí (britské právo umožňuje potrat do 24. týdne). Kritici zapomínají, že to nebyl důvod, proč byl jmenován. Důvodem bylo doporučení arcibiskupa z Canterbury Justina Welbyho, který jej navrhl jako hlavního morálního teologa anglikánské církve. Jeho jmenování je dokladem úmyslu vytvořit reprezentativní sbor ve snaze nalézt co možná nejširší konsenzus v etických otázkách navzdory náboženskému rozdělení. Novými členy jsou mimo jiné i dva zástupci židovství a muslimský profesor z univerzity v Tunisku.
Jiným příkladem může být 1. července 2017 zveřejněná změna na pozici nejvýznamnějších z kongregací, prefekta Kongregace pro nauku víry. Německému kardinálu Gerhardovi Ludwigu Müllerovi nebyl prodloužen pětiletý mandát prefekta a jeho nástupcem byl jmenován dlouholetý sekretář kongregace španělský titulární arcibiskup Luis Francisco Ladaria Ferrer. Zprávy médií, že se „papež se zbavil stoupence tvrdé linie v církvi kardinála Müllera“, jsou přehnané a příliš zjednodušující.14 Přes existující napětí mezi některými vyjádřeními papeže Františka a kardinála Müllera, je zřejmě jedním z hlavních důvodů nedostatečná spolupráce kongregace s Komisí pro ochranu nezletilých ohledně programů prevence sexuálního zneužívání, kvůli které v březnu 2017 odstoupila její nejaktivnější členka Mary Collinsová. Tehdy v březnu došlo k veřejné výměně názorů mezi ní a kardinálem Müllerem. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Již v dubnu došlo k výměně na pozici vedoucího disciplinární sekce Kongregace pro nauku víry, v květnu následovaly další změny. Papež František na tiskové konferenci na palubě letadla cestou z Fatimy (13. května 2017) to komentoval slovy: „Mary Collins mi to vysvětlila dobře. Mluvil jsem s ní, je to velmi dobrá žena... Mary Collins měla v této věci pravdu, ale také my jsme na tom již pracovali. Existuje však dva tisíce nahromaděných případů!“15 Většina novinových komentářů nevnímala hlubší pozadí těchto změn. Spolu s kauzou australského kardinála George Pella, prefekta důležitého ekonomického sekretariátu Vatikánu, který byl kvůli obvinění ze sexuálních deliktů ze 70. let u australského soudu dočasně uvolněn ze svých funkcí, aby se mohl hájit, je i nadále zřejmé, jak problematika sexuálních skandálů minulosti výrazně ovlivňuje katolickou církev i dnes.
Myslím si, že jsme uprostřed probíhajících strukturálních změn v římské kurii. V loňském roce byl počet papežských rad z původních 13 redukován na 5, přičemž vznikly dva nové úřady, tzv. dikasteria (jeden pro laiky, rodiny a život, druhý pro službu integrálnímu lidskému rozvoji). Dva z devíti prefektů kongregací, tj. nejdůležitějších úřadů římské kurie, které bychom mohli s nadsázkou přirovnat k ministerstvům, již přesluhují, tj. dožili se věku 75 let, kdy je předepsán odchod prefektů do důchodu. Další čtyři dosáhnou důchodového věku (75 let) během dvou let. S největší pravděpodobností je tedy možné v dohledné době očekávat další změny. Někteří komentátoři oznámení dalších výrazných reforem očekávali již v červnu, v souvislosti se jmenováním pěti nových kardinálů. Nakonec se však očekávaná dvoudenní porada sboru kardinálů bez bližšího vysvětlení nekonala (podobně jako již v listopadu 2016).16 Budoucí výrazné změny signalizuje i nervozita v římské kurii, která se projevuje kampaněmi proti papežovi Františkovi (např. plakáty proti papežovi v ulicích Říma začátkem února).
Ke stále sílícím hlasům kritiků papeže bych jen uvedl citáty dvou historiků. V březnu 2014 italský historik Andrea Riccardi (nar. 1950) trefně charakterizoval přístup k papeži: „Je zvláštní, že pro některé je platná tato úvaha: pokud papež není takový, jak chci já, a pokud nedělá to, co chci já, je papežem jen napůl. Jenže katolictví není ideologie, je to dynamická síla, která se v dějinách vyvíjí.“17 O rok později (v únoru 2015) italský historik působící ve Spojených státech Massimo Faggioli uvedl, že odpůrci papeže jsou nyní především ti, kteří desítky let prohlašovali, že pro katolíka je nejdůležitější být poslušný papeži. Když ale dostanou papeže, který se jim nelíbí, stanou se z nich jeho největší kritici.18
Klademe-li si otázku po budoucnosti katolické církve, je třeba si uvědomit, že zatímco změny v kurii jsou plně v kompetenci papeže Františka a jeho poradců, tak změny v životě katolické církve jsou mnohem složitější. Očekávat jejich provedení od papeže Františka by bylo projevem naivity a přecenění role papežů, jejichž kult je pěstován od poloviny 19. století. Papežovy výzvy k decentralizaci a k iniciativě jednotlivých biskupských konferencí leckdy vyvolávají zmatek, neboť jejich činnost byla v posledních desetiletích Vatikánem systematicky paralyzována jak centralizací rozhodování, tak výběrem biskupů, jejichž hlavní ctností byla poslušnost a loajalita. Stanoviska odlišná nebo kritická k těm oficiálním byla překážkou případného jmenování biskupem a často vedla k disciplinárnímu řízení a postihům. Taková atmosféra vedla k potlačování tvůrčího myšlení a k rigiditě nebo také k záměně teologie za pouhé papouškování papežských dokumentů a vatikánských instrukcí. Není náhodou, že biskupskou kariéru udělalo mnohem víc církevních právníků než teologů. Přitom církev kromě právníků dohlížejících na pořádek potřebuje také proroky hledající nové cesty. Papež František na toto téma kázal v kapli Domu sv. Marty 16. prosince 2013: „Když se lidu Božímu nedostává proroků, pak tuto prázdnotu zaplní klerikalismus. Právě klerikalismus farizeů přiměl položit Ježíšovi otázku, odkud má plnou moc konat své činy. Myšlenka na Boží zaslíbení a naděje, že kráčíme vpřed, se redukují na pouhou přítomnost: farizeje zajímá pouze zákon přítomnosti.“ 19
Sledovat kuriální reformy může být mediálně zajímavé, ale pro budoucnost katolické církve je třeba více než na činy papeže zaměřit pozornost na jednání církve na místní a lokální úrovni, tedy na úrovni biskupství a farností. Je třeba se ptát, nakolik zde našla odezvu papežova výzva z exhortace Evangelii gaudium, aby každá místní církev „rozhodně nastoupila cestu rozlišování, očišťování a reformy“ s cílem hlásat Ježíše Krista „na jiných potřebných místech, tak i v neustálém vycházení na periferie vlastního území nebo do nových sociálně-kulturních oblastí... snažit se být vždycky tam, kde nejvíce chybí světlo a život Zmrtvýchvstalého“ (EG, 30). Papežova výzva k pastorační konverzi se týká všech. Její realizace a úspěch nezáleží ani tak na papeži samotném, ale na místních církvích a společenstvích, nakolik tuto naléhavou výzvu přijmou za důležitou pro svůj každodenní život a působení.
Na závěr se chci ještě stručně zmínit o předmětu mého zájmu, kterým je ekumenismus. Papežovým častým tématem je řeč o tzv. ekumenismu krve. V promluvě k účastníkům mezinárodní charismatické konference 31. října 2014 uvedl: „Ježíšova krev, prolitá mnoha jeho svědky v různých částech světa, nás volá a nutí k jednotě. Pro pronásledovatele nejsme rozděleni, nejsme luteráni, pravoslavní, evangelikálové, katolíci… Nikoli. Jsme jedno! Pro pronásledovatele jsme křesťany! Další je nezajímá. Toto je ekumenismus krve, který se dnes žije. Myslete na to: Hledejte jednotu, která je dílem Ducha svatého a nemějte strach z rozdílů“20
Ekumenismus krve zmínil také nedávno, během promluvy v rámci mezinárodní charismatické konference v Římě v předvečer svatodušní neděle 3. června 2017, kde přímo v Cirku Maximu řekl: „Dnes jsme se rozhodli shromáždit se tady, na tomto místě protože tady, byli během pronásledování mučeni křesťané pro zábavu těch, kdo se přišli podívat. Dnes je více mučedníků než včera! Dnes je více mučedníků. Křesťanů. Ti, kdo zabíjejí křesťany, se předtím neptají: „Jsi pravoslavný? Jsi katolík? Jsi evangelík? Jsi luterán? Kalvinista?“ Nikoli. „Jsi křesťan?“ a hned jej podříznou. Dnes je více mučedníků než v počátcích. Je to ekumenismus krve. Sjednocuje nás svědectví našich dnešních mučedníků. Na různých místech světa je prolévána krev křesťanů!“21
V souvislosti s ekumenismem papež František často mluví o své nedostatečnosti a o kompetenci teologů. Např. při návštěvě luterského kostela v Římě 15. listopadu 2015 řekl: „Na otázku o společné Večeři Páně pro mne není lehké odpovědět, zvláště pokud je tu s námi takový teolog jako kardinál Kasper! Bojím se!... Nikdy si nedovolím udílet nějaká povolení, protože to není v mé kompetenci.“22
Na tiskové konferenci na palubě letadla cestou z Gruzie a Ázerbájdžánu 2. října 2016 také řekl: „O tom, co nás spojuje a dělí, bych řekl – nediskutujme o doktrinálních problémech, přenechme to teologům, protože to umí lépe než my. Debatují o nich a jsou schopní, dobří, plní dobré vůle...“23
Pro papeže Františka to však neznamená, že bychom se neměli ekumenismu věnovat. Naopak. Při jiné tiskové konferenci na palubě letadla cestou z Istanbulu 30. listopadu 2014 v souvislosti s dialogem s pravoslavnými církvemi řekl: „Na co tedy máme čekat? Až se teologové dohodnou? Takový den nikdy nenastane, o tom vás ujišťuji, jsem tady dosti skeptický. Teologové pracují dobře, ale já si vzpomínám na to, co Athenagoras24 údajně řekl Pavlu VI.: „Pošleme všechny teology na ostrov, ať si tam přemýšlejí, a půjdeme dál sami.“ ... Nemůžeme čekat: jednota je pouť, společná cesta. To je duchovní ekumenismus – společná modlitba, práce, charitativní díla, výuka…“25
Úsilí o jednotu je podle papeže Františka úkolem pro všechny. Na již zmíněné tiskové konferenci cestou z Gruzie a Ázerbájdžánu dne 2. října 2016 si položil řečnickou otázku: „Co máme dělat my, jako lid?“, na kterou si vzápětí odpověděl: „Modlit se jedni za druhé. Modlitba je velice důležitá. A za druhé – pracovat společně. Je třeba pracovat pro chudé? – Udělejme to spolu. Vyskytne se nějaký problém? Můžeme-li ho vyřešit společně, učiňme to! Jsou tu migranti? Věnujme se jim společně. Prokazujme společně dobro druhým. Společně. To je možné dělat, a tak kráčet cestou ekumenismu. Nejenom cestou věrouky, což je poslední věc, ke které dospějeme až nakonec. Začněme společnou cestou, kterou se, v dobré vůli, můžeme a musíme ubírat.“26
To v závěru stručně shrnul slovy: „Ekumenismus dnes spočívá v tom, že kráčíme spolu a vzájemně se za sebe modlíme.“
Podobné shrnutí nabídl papež před svou loňskou návštěvou Švédska, když v jednom rozhovoru charakterizoval budoucnost ekumenismu slovy: „Mluvit, modlit se, společně pracovat a snažit se pochopit ekumenismus krve.“27
O důležitosti ekumenismu a potřebě nezůstat stát, nýbrž jít dál, mluvil papež v již zmíněné promluvě při svatodušní vigilii v Cirku Maximu 3. června 2017:
„Jednota křesťanů je dnes naléhavá jako nikdy předtím. Jednota působením Ducha svatého, v modlitbě a pomoci těm nejslabším. Jít společně, pracovat společně. Mít se rádi. Mít se rádi. A společně se snažit vysvětlovat rozdíly, usilovat o shodu a putovat. Pokud bychom zůstali nehnutě stát, nedojdeme shody, to je pravda. Duch totiž chce, abychom putovali.“28
A v této výzvě, jít dál v síle Ducha svatého, vidím budoucnost katolické církve, nejen v oblasti ekumenismu. Při všem tom pochopitelném zájmu o postavu papeže Františka nezapomínejme, co on sám zdůraznil bezprostředně po svém zvolení při setkání se zástupci médií 16. března 2013, když řekl: „Nikoli Petrův nástupce, ale Kristus je středem. Kristus je zásadním opěrným bodem, srdcem církve. Bez Něho by Petr a církev neexistovaly a neměli by ani proč existovat.“29
Tedy „Mluvte s Pánem a jděte dál. Více si neodvážím říci,“ jak zakončil papež František svoji odpověď v luterském kostele na otázku ohledně možnosti společného slavení večeře Páně.30 Myslím si, že tuto odpověď si můžeme přivlastnit všichni jako odpověď na otázku, co dělat pro budoucnost katolické církve: Mluvit s Pánem, tedy modlit se, a jít dál!
1 Text je příspěvkem na semináři s názvem "V ústrety budúcnosti - vychodiská, šance a výzvy pontifikátu pápeža Františka" pořádaném v Bratislavě dne 8. července 2017 nadací Antona Srholca ANTÓNIO.
2 Práce byla v roce 1995 publikována Catholicism and Politics in Argentina, 1810-1960. New York: St Martin's Press; Basingstoke: Macmillan in association with St Antony's College, Oxford, 1995.
3 IVEREIGH, Austen. Papež reformátor. Praha: Stanislav Juhaňák - Triton, 2016.
4 Jedná se o citáty z encykliky Jana Pavla II. o stálé platnosti misijního poslání s názvem Redemptoris missio z prosince 1990.
5 Jednalo se o 5. plenárním zasedání Rady latinskoamerických biskupských konferencí (CELAM).
6 Především v promluvě k biskupům Brazílie dne 27. července 2013 a v promluvě k zástupcům episkopátů Latinské Ameriky dne 29. července 2013.
7 IVEREIGH, Austen. Papež reformátor. Praha: Stanislav Juhaňák - Triton, 2016, s. 303.
8 Z papežova projevu v Evropském parlamentu (25. listopadu 2014):
-v úvodu: „Zdá se, že vedle širší a vlivnější Unie vyvstává obraz poněkud stárnoucí a stísněné Evropy, v níž roste pocit, že v důsledku odstupu, nedůvěry a někdy i podezření, s nimiž se na ni hledí, ztrácí svoje vůdčí postavení.“
-v závěru „Nadešla chvíle opustit ideu ustrašené, do sebe shrbené Evropy a probudit Evropu, která bude protagonistkou, nositelkou věd, umění, hudby, lidských hodnot a také víry. Evropu, která si hledí člověka, brání jej a chrání; Evropu, která kráčí po bezpečné a zdravé zemi a je cennou oporou pro celé lidstvo.“
Udržovat naživu demokracii před nátlakem neznámých impérií: Promluva papeže Františka v Evropském parlamentu, Štrasburk. Radio Vaticana, 25.11:2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21141 [cit. 2017-07-02]
9 IVEREIGH, Austen. Papež reformátor. Praha: Stanislav Juhaňák - Triton, 2016, s. 366.
10 Pravdou je, že v letech 2011–2012 panovala v římské kurii velmi neutěšená situace a docházelo k různým skandálním událostem. Např. odvolání trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka v červenci 2012 (již v lednu 2012 byla kauza Bezák rozhodnuta v jeho neprospěch a litoměřický biskup Jan Baxant při apoštolské vizitaci zjišťoval, jak Slovensko přijme jeho odvolání). Jiná kauza se týkala Institutu pro náboženská díla (tzv. Vatikánské banky), jejíž dozorčí rada vyslovila v květnu 2012 nedůvěru jejímu prezidentovi Gotti Tedeschimu, který byl později soudně očištěn a z finančních manipulací byli naopak obviněni členové dozorčí rady. Rovněž v květnu 2012 byl zatčen papežův nejbližší spolupracovník, majordomus Paolo Gabriele, který byl uvězněn a obviněn z vynášení tajných dokumentů (v říjnu byl odsouzen a v prosinci papežem omilostněn a propuštěn z vězení). Zároveň probíhalo intenzivní vyšetřování úniků tajných dokumentů, tzv. Vatileaks, v dubnu 2012 zahájila činnost tříčlenná vyšetřovací komise kardinálů. Podle některých zveřejněných informací tato neutěšená situace v kurii vedla papeže Benedikta XVI. již v polovině roku 2012 k rozhodnutí odejít z úřadu.
11 Od roku 2014 se jejich počet rozšířil na 9, když k nim přibyl nový státní sekretář/tajemník kardinál Pietro Parolin.
V červnu 2017 se tato rada, nyní složená z devíti kardinálů, sešla již na svém 20. zasedání a hlavním předmětem jejich diskuse byly změny v procesu výběru biskupů, které by měly umožnit větší zapojení laiků z místní církve.
12 REESE, Thomas. Francis makes his first mistake. National Catholic Reporter, 24. 1. 2014. Dostupné online: https://www.ncronline.org/blogs/faith-and-justice/francis-makes-his-firs... [cit. 2017-06-22]
13 IVEREIGH, Austen. Academy for Life no longer an ‘enclave of the ideologically pure’. Crux, 20.6.2017. Dostupné online: https://cruxnow.com/commentary/2017/06/20/academy-life-no-longer-enclave... [cit. 2017-06-22]
14 Tak o výměně informovala např. zpráva České televize. Papež se zbavil stoupence tvrdé linie v církvi kardinála Müllera. 1.7.2017. Dostupné online: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/2169346-papez-se-zbavil-stoupence-... [cit. 2017-07-02]
15 „Předevčírem byli přijati dva či tři noví lidé. Změnil se ředitel disciplinárního úřadu, který byl velmi dobrý, ale byl již vyčerpán. Vrátil se do vlasti, aby pokračoval v této své práci se svými biskupy.“ Vztahy k FSSPX pro mne nejsou problémem vítězů či poražených: tisková konference papeže Františka na zpáteční cestě z Fatimy. Radio Vaticana, 13.5.2017. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=25710 [cit. 2017-07-02]
16 Jednalo se již o čtvrtou konsistoř se jmenováním nových kardinálů:
1) 22. února 2014: 16+3
2) 14. února 2015: 15+5
3) 19. listopadu 2016: 13+4
4) 28. června 2017: 5
Celkem tedy 49 kardinálů-volitelů a 12 kardinálů nad 80 let.
K 6. červenci 2017 je 121 kardinálů-volitelů a 103 nad 80 let.
17 Riccardi tvrdil, že žádný papež 20. století se nesetkal s takovým odporem uvnitř církve, z řad biskupů a kněží, jako papež František. To je podle něj známkou toho, že skutečně dochází ke změnám. Oproti tomu silná kritika během pontifikátu papeže Pavla VI. (1963-1978) byla širšího charakteru, zaměřená na pokoncilní reformy, a kritika papeže Benedikta XVI. (2005-2013) zaznívala více vně církve. Viz Riccardi: “Here’s who’s standing up to Pope Francis”. Vatican Insider, 18.3.2013 Dostupné online: http://vaticaninsider.lastampa.it/en/inquiries-and-interviews/detail/art... [cit. 2017-06-22]. Český překlad: Vnitřní odpor proti Františkovi. Dostupné online: http://www.umlaufoviny.com/index.php?a=umlaufoviny%2Fvnitrni-odpor-proti... [cit. 2017-06-22].
18 Uvedená slova zazněla v rámci série přednášek, které měl Massimo Faggioli v rámci Anthony Jordan Lecture Series 27. a 28. února 2015 na Newman Theological College v kanadském Edmontonu. Pope faces strong opposition inside, outside the Church. Western Catholic Reporter, 9.3.2015. Dostupné online: http://www.wcr.ab.ca/This-Week/Stories/entryid/6452 [cit. 2017-06-22].
19 Papež František: Chybí-li v církvi proroctví, převládá klerikalismus. Radio Vaticana, 16.12.2013. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=19250 [cit. 2017-06-22].
20 Papež k účastníkům mezinárodní charismatické konference. Radio Vaticana, 31.10.2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4? id=21021
Již dříve, 8. května 2014, při audienci patriarchy arménské pravoslavné církve Karekina II. papež řekl: „Ekumenismus utrpení a mučednictví, ekumenismus krve, je mocným voláním k tomu, abychom kráčeli cestou smíření mezi církvemi, s rozhodností a v důvěřivém spolehnutí na působení Ducha. Cítíme povinnost kráčet touto cestou bratrství také jako dluh vděčnosti, který máme vzhledem k utrpení tolika našich bratří, jež je spásné, protože je spojeno s utrpením Kristovým.“ Papež František: ekumenismus mučednictví je mocným voláním k jednotě. Radio Vaticana, 8.5.2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20156 [cit. 2017-06-22]
Zřejmě poprvé papež František zmínil ekumenismus krve v rozhovoru pro deník La Stampa, který vedl s Andrea Tornellinim 10. prosince 2013: „Je pro vás prioritou jednota křesťanů?
„Ano, ekumenismus je pro mne primární záležitostí. Dnes existuje ekumenismus krve. V některých zemích vraždí křesťany kvůli tomu, že nosí křížek nebo mají Bibli. Před tím, než je zavraždí se neptají, zda jsou anglikáni, luteráni, katolíci či pravoslavní. Krev se smísila. Pro ty, kdo zabíjejí, jsme křesťané. Jsme spojeni krví, i když mezi sebou nedokážeme ještě udělat nezbytné kroky k jednotě a snad k nim ještě nenadešel čas. Jednota je milost, o níž musíme prosit. V Hamburku jsem znal jednoho faráře, který měl na starosti beatifikační proces katolického kněze popraveného nacisty protože vyučoval děti katechismus. V řadě odsouzených za ním stál luteránský pastor, zabitý ze stejného důvodu. Jejich krev se smísila. Onen farář mi vyprávěl, že šel za biskupem a řekl mu: „Pokračuji v procesu, ale pro oba dva, nejen pro katolíka“. To je ekumenismus krve. Existuje dodnes, stačí číst noviny. Ti, kdo vraždí křesťany, po tobě nechtějí žádný průkaz, kde by se dozvěděli, ve které církvi jsi pokřtěný. Musíme tuhle skutečnost brát v potaz.“ Nebojte se něhy: říká papež František pro deník La Stampa. Radio Vaticana. 17.12.2013. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=19259 [cit. 2017-06-22]
21 Ducha svatého nelze zavřít do klece! Promluva papeže Františka na Mezinárodní charismatické konferenci, Řím – Circus Maximus. Radio Vaticana, 3.6.2017. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=25832 [cit. 2017-06-22]
22 Římský biskup František navštívil luteránský sbor. Radio Vaticana, 15.11.2015. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=22770 [cit. 2017-06-22]
23 Genderová indoktrinace je ničemnost, ale homosexuály je třeba přijímat a doprovázet: říká papež na tiskové konferenci při návratu z Gruzie a Ázerbájdžánu. Radio Vaticana, 2.10.2016. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24471 [cit. 2017-06-22]
24 Konstantinopolský patriarcha v letech 1948-1972.
25 Tisková konference papeže Františka na palubě letadla cestou z Istanbulu do Říma. Radio Vaticana, 1.12.2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21162 [cit. 2017-06-22]
26 Genderová indoktrinace je ničemnost, ale homosexuály je třeba přijímat a doprovázet: říká papež na tiskové konferenci při návratu z Gruzie a Ázerbájdžánu. Radio Vaticana, 2.10.2016. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24471 [cit. 2017-06-22]
27 Papež František: Nikoli náboženství, nýbrž modloslužba je příčinou válek. Radio Vaticana, 28.10.2016. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24639 [cit. 2017-06-22]
28 Ducha svatého nelze zavřít do klece! Promluva papeže Františka na Mezinárodní charismatické konferenci, Řím – Circus Maximus. Radio Vaticana, 3.6.2017. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=25832 [cit. 2017-06-22]
29 František: Církev nemá politickou, ale bytostně duchovní povahu. Radio Vaticana, 16.3.2013. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17968 [cit. 2017-06-22]
30 Římský biskup František navštívil luteránský sbor. Radio Vaticana, 15.11.2015. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=22770 [cit. 2017-06-22]
Komentáře
Společná cesta
Teologové, kteří jezdí opakovaně na delší pobyty na sever, tak si všímají, jak tyto země kopírujeme ve vývoji.
Jsme asi 20-30 let pozadu. Jak ubývá křesťanů a jak se tím bortí ego, dochází k otvírání dveří a spolupráci.
Od charity, užívání bohoslužebných a jiných prostorů, zaskakování kazatelů a společných bohoslužeb.
Je škoda, že jsme nepoučitelní a budeme je následovat - určitě v tom úbytku.
Nyní velké škody působí česká hierarchie. Jednak ten odpor proti papeži Františkovi probublává ven.
Podporují se tím konzervativní proudy, které se nedokáží orientovat.
Ale oni snad ani nechápou princip křesťanství. Staví na svojí pravdě a svých §.
Nestávají se největší brzdou křesťanství?
Jak jsou odtrženi od života. Jak málo je "teoretické" teologie v Evangeliích. A na čem my stavíme.
Pak není divu, že není možné se s nikým dohodnout.
Ekumena je jediná možná cesta. Nikdo sám do božího království nevejde.
A jak je pro mnohé evangelík stále sprosté slovo. Jak pořád mnozí nechápou. Ježíš nikomu
neříkal - vstup do jediné ŘKC, ale obrať se ve svém srdci!
A není potřeba se unifikovat. Můžeme být rozdílní. Ale nic jiného nám tolik neprospěje, jako
nastavené zrcadlo od bratrů ve víře. Přestat si myslet, že jsem vlastníkem pravdy.
Je tolik věcí, co nás dokáže spojit a posunout....
Proto je potřeba vyjít ze své pravdy, či konzervy. Mít trpělivost nebo štěstí nepotkat konzervu
na druhé straně. Pak se dějí věci....