Syrští křesťané: Osobní příběh o uzmutém dědictví

Syrskou populaci tvoří šest až šestnáct etnických skupin, záleží na tom, koho se zeptáte, přičemž hlavních šest z nich tvoří sunnité, ší'ité (alavité a ismá'ílíjité), křesťané, drúzové, Kurdové, Čerkesové a palestinští uprchlíci bez státní příslušnosti a jejich potomci. Křesťané nejsou v Sýrii cizinci, jsou původním obyvatelstvem a spoluzakladateli státu. Název Sýrie je odvozen od asyrského a syrského křesťanství, které vyznávalo osmdesát procent obyvatelstva, než do země v sedmém století dorazil islám.

Syrští křesťané přežívají nehledě na to, kdo je právě u moci, a to i přesto, že trpěli pod většinou vlád. Jsou hrdí na svou státní identitu, patriotismus, účast na boji o syrskou nezávislost a svou roli při formování moderního syrského státu. Podporou Palestinců v jejich boji proti izraelské okupaci a pan-arabskou identitou prokazují, že mají pevné vazby na ostatní skupiny v regionu a jejich boj za nezávislost.

Během posledních šesti let vzniklo několik teorií vysvětlujících příčiny mlčení syrských křesťanů vzhledem k narůstající brutalitě režimu. Místní křesťané se bojí odplaty džihádem a je jednoduché je odlišit od zbytku populace, protože žijí blízko sebe v urbanizovaných oblastech. Často mají také sklony k následování představitelů svých církví. Až na několik symbolických velitelů nejsou ve vyšší míře přítomni v syrské armádě, a to z různých důvodů, ať už jimi jsou odpor k násilí, preference civilních povolání či vypočítavá sektářská politika Asadova režimu, který vládne zemi již téměř padesát let. Tíživá situace místních křesťanů spočívá v tom, že zatímco jsou režimem zobrazováni jako ochraňovaná menšina, ve skutečnosti je režim přehlíží a opozice očerňuje.

Pro lepší porozumění tomuto dilematu je třeba podívat se do moderní historie. Elity syrských křesťanů hrály zásadní roli při formování Syrské arabské republiky. Libanonsko-syrský politik, byznysmen a intelektuál Michelle Lutfallah vedl vyjednávání o syrskou nezávislost a účastnil se Pařížské mírové konference v roce 1919. Faris Al Koury, další z křesťanských vůdců, byl jedním z čelních představitelů syrských nacionalistů, sekularistů a zástupců pan-arabských národních hnutí a později se stal syrským premiérem. Církev také zasáhla do běhu dějin. Při velkém hladomoru v letech 1915–1918 se damašský patriarcha rozhodl prodat svou korunu, aby za získané peníze koupil hladovějícím jídlo. Poté, co se o činu doslechl jeden muslimský obchodník, vykoupil patriarchovi jeho korunu zpět, a ten ji obratem znovu prodal, aby mohl nasytit více lidí bez ohledu na jejich náboženskou příslušnost. Jeden přední syrský akademik říkával: „Neptejte se mne, jaký je počet křesťanů v syrské armádě, ale raději se mne zeptejte na jejich přispění k budování továren, škol a nemocnic. Vyjmenoval bych jich mnoho.“

Po vojenském převratu strany Baas roku 1963 a následném puči proti Salah Jadidovi v roce 1971 byla ustavena jasná a vypočítavá politika ve stylu rozděl a panuj. Dny národní koexistence a budování společné komunity byly pryč, nahrazeny snahami rozdělit zemi dle socio-ekonomického, urbanizačního a sektářského vzorce. Alavitští zemědělci byli přesunuti do měst a povzbuzováni ke vstupu do armády, aby tak znovu nabyli svůj sociálně-ekonomický status, který kvůli diskriminačním praktikám ztratili. Křesťanům bylo řečeno, aby zůstali na svém místě, nebo se připravili na odplatu. Uspět v čemkoliv znamenalo přidat se do strany Baas a jasně deklarovat svou věrnost novému režimu. Tajná služba „mukhabarat“ byla všudypřítomná. Někteří křesťané sice zůstali prominentními byznysmeny či v jinými významných povoláních, ale většina křesťanské populace byla záměrně čím dál více izolována od sunnitské většiny.

Není také žádným tajemstvím, že syrská církev byla infiltrována příslušníky mukhabaratu, stejně jako každá jiná instituce. Kněží stejně jako imámové byli nabádáni, aby udávali členy svých farností a komunit a byli odměňováni, pokud tak činili. Také měli příkaz číst režimem předem připravené zprávy ve svých pátečních a nedělních čteních, při významných náboženských událostech a svátcích.

Syrští křesťané tedy za vlády Assada nedosáhli žádných velkých privilegií, právě naopak. V každé vládě jim byl delegován jen jeden ministr, který musel pocházet z Hawranu nebo Latakie. Členové damašských elit byli nepřípustní. Křesťanské vesnice byly marginalizovány, podfinancovávány, ponechány bez významné infrastruktury a mladí byli podněcováni k migraci, zatímco alavitské vesnice prosperovaly díky nejmodernější infrastruktuře a podpoře státu.

Do poklidných a neozbrojených masových protestů v srpnu 2011 bylo zapojeno mnoho křesťanských aktivistů, a to zejména v logistických aspektech revoluce. Zapojili se svými žurnalistickými, dokumentaristickými, fotografickými a lingvistickými schopnostmi v naději, že konečně přijdou reformy, skončí brutální beztrestnost režimu a jeho pohůnků, a že jim bude dopřáno žít v moderní společnosti respektující vládu práva. Tito aktivisté na počátku odolávali režimním snahám je hnát do ozbrojeného odporu. Příkladem může být obléhání Darayi, kde křesťanské komunity na rostoucí napětí zareagovaly nejlepším možným způsobem: humanitární pomocí dětem zanechaným režimem k vyhladovění, zatímco většina světa jen nečinně přihlížela.

Možná nejvýznamnější křesťanskou tváří revoluce byl Basel Shahada, jež byl zabit režimem v Homsu v roce 2012. Basel, mladý a nadějný filmový producent a inženýr, neváhal zanechat své Fulbrightovo stipendium ve Spojených státech a vrátil se do vlasti jako dokumentarista a aktivista zapojený do humanitární pomoci, přesvědčen, že je zapojen do legitimního a nenásilného boje proti Asadovu režimu. Po jeho smrti trvalo dny, než se jeho tělo dostalo do rukou jeho rodiny v křesťanské čtvrti Bab-Touma v Damašku. Poté, co se ulice zaplnily truchlícími většinou podporujícími revoluci, vedení církve poslechlo příkaz režimu a zrušilo pohřeb ve strachu z toho, že se protesty rozšíří po celé čtvrti. „Ticho bylo ohlušující,“ řekl přítel, který byl na místě, „a ta ostuda, kterou jsme všichni jako křesťané cítili, byla neuvěřitelná. Naše církev zklamala Basela stejně jako jeho rodinu a přátele v době, kdy ji potřebovali nejvíc. Byl to typický projev zbabělého a zkorumpovaného vedení.“

Někteří křesťanští duchovní přesto odporovali režimu i přes obrovské osobní nebezpečí. Kdykoliv křesťanský kněz obvinil ze zodpovědnosti za smrt a strádání syrského lidu obě strany konfliktu, zmizel za záhadných okolností a byl prohlášen za „zabitého či uneseného“ radikálními islámskými milicemi. Nejvýznamnější z nich byl italský Otec Paolo Dall’Oglio, který sám sebe popsal jako Syřana volbou a mluvil výborně syrskou arabštinou. Dalšími byli Otec Francis, zavražděný v Homsu, kde byl zapojen do poskytování humanitární pomoci a útěků z obležení, či Otec Haddada, který byl unesen v Quataně poté, co kritizoval režim za používání síly proti civilnímu obyvatelstvu.

Aby předešel zárodkům křesťanské opozice, režim tradičně využíval strategie rozdělování křesťanů a muslimů. Nejgrotesknějším symbolem těchto snah je věznice v Saidnaye – vojenský žalář, kde jsou političtí vězni vystavováni mučení a jsou vražděni po tisících, přičemž tato čísla narůstají od počátku povstání. Umístění věznice není náhodné – dvacet sedm kilometrů od Damašku je jedno z nábožensky, kulturně i historicky nejvýznamnějších křesťanských center v zemi, kde původní obyvatelstvo stále ještě mluví aramejštinou. Toto křesťanské poutní místo bylo spojeno s nejodpornějšími a nejnelidštějšími praktikami Asadova režimu, při nichž zahynuly desetitisíce lidí.

Ještě zvrácenější a neuvěřitelnější kontrast mezi existencí vězení a místem, jež mnozí považují za svaté, jsou opakované a pečlivě sehrané návštěvy saidnayského kláštera samotným Asadem a jeho ženou Asmou. Při nich se vládci usmívají, líbají a objímají se s pravoslavnými řeholnicemi a sirotky, což má být důkaz podpory a sloužit pro vylepšení obrazu progresivních podporovatelů menšin. Křesťané jsou zas a znovu využíváni a vystavováni režimem na odiv tak, jak se mu to hodí. Ústy režimu v této propagandistické kampani se stala jedna z libanonských sester. Matka Anežka dávala v průběhu tří let jeden rozhovor za druhým, a v nich se stavěla za Asada a přístup jeho armády k minoritám.

Dalším příkladem je využívání pravoslavných křesťanů jako způsob, jak zasáhnout ruské veřejné mínění. Putin je zobrazován jako novodobý zachránce východního křesťanství. Povídačky a propaganda se dostaly tak daleko, že jim většina pravoslavných uvěřila i v tom, že jim bude udělen azyl v Rusku. Tyto zvěsti se nakonec ukázaly jako nástroje syrského a íránského režimu a jejich plánu na úpravu demografického profilu země, přičemž sunnitské a křesťanské rodiny byly nuceny zanechat své domy a odejít, aby tak uvolnily místo pro šíity z Íránu, Iráku a Libanonu v plánovaných populačních výměnách. Velká část historického starého města v Damašku, která byla dříve osídlena křesťany (a také Židy), byla prodána íránským byznysmenům jako další část pokus o využití války k vymazání křesťanského charakteru místa, který zde přetrvával po staletí. Zároveň ale režim selektivně nabízel některým křesťanským oblastem zvýšení investic do infrastruktury, slevy na službách, jako je připojení k internetu, moderní telekomunikace, dálnice a asfaltové silnice či lepší sanitaci. To vše slouží ke koupi jejich podpory (nebo alespoň mlčení) a stojí v kontrastu s bombami a obrazem destrukce a zkázy zbytku země.

Je tedy lží, že by syrský konflikt ušetřil křesťanskou populaci. Z mnoha milionů Syřanů nucených utéct ze země, a z celkově čtrnácti milionů vyžadujících humanitární pomoc, je jeden a půl milionu křesťanů. Pár z nich stále podporuje Asadův režim jako menší zlo z mnoha větších, ale většina prostě mlčky přežívá, touží emigrovat a upírají své touhy k bezpečnějšímu životu na Západě, který opustil je i jejich trpící spoluobčany.

Z angličtiny přeložil Jan Spousta jr.