Moc, sexualita, absurdita

Celosvětová „sexuální“ krize katolické církve se dostává i do Česka. Nebudeme doufejme mít tisíce případů zneužívání nezletilých osob duchovními jako v některých západních státech se silnou tradicí církevního školství. Ale reportáž Televize Seznam o činnosti jistého jihočeského kněze a nečinnosti jeho nadřízených ozřejmuje, že problém se týká i nás. A že nejde o ojedinělé selhání nebo problém jen některých zemí, ale o systémovou záležitost v instituci, která si na problémy zadělala sama tím, jak přistupovala k moci a sexualitě.

Rozhovor s jezuitou Klausem Mertesem, který v tomto čísle nejdete, totiž potvrzuje to, co sexuologie dávno ví: že v případech sexuálního násilí obvykle nejde jen o patologickou sexualitu, ale také o patologickou touhu po moci a o patologické zacházení s mocí. A moc je přitom dokonce důležitější než sexualita, jak Klaus Mertes demonstruje na případech duchovního zneužívání bez sexuální složky. (Také jsme takové v Česku měli, vzpomeňme třeba na činnost skupiny kolem P. Vladimíra Mikulicy v 90. letech v Praze.) Katolický klerikalismus, tedy mocenské pojetí církve a vyzdvihování kléru a úřední církve vysoko nad laiky a oddělování se od nich, je jednou z hlavních příčin toho, co se stalo: pokud se kněz provinil, bylo třeba v první řadě chránit před dopady jeho činu takzvanou církev (tedy její funkcionáře včetně provinilce samotného), a až potom snad přemýšlet o prevenci a pomoci obětem.

Samozřejmě je důležitý i sexuální aspekt. Mertes připouští, že na často zmiňované hypotéze o povinném celibátu jako příčině problémů něco je, ale ukazuje i jiného viníka: oficiální katolickou morální teologii. Jako je každá kočka v noci černá, tak je pro tuto nauku každý sexuální prohřešek stejně závažný, náhodný sex s cizí osobou stejně těžce hříšný jako to, když se den před svatbou pomiluje párek snoubenců. Absurdní systém odtržený od reality stejně jako od křesťanské lásky pak vede k dezorientaci věřících i jejich pastýřů v této důležité oblasti, brání jim dozrát a vytváří podhoubí pro sexuální zneužívání.

Jinou dimenzi problému označila kniha francouzského sociologa a publicisty Frédérica Martela o homosexuálech ve vatikánské kurii, která francouzsky vyšla pod jménem Sodoma a kterou pro nás recenzuje David Nebeský. Martel hovoří o tom, že v kurii je homosexuálů velmi mnoho, dokonce i na nejvyšších úrovních, a především že mnozí z nich se se svým založením nedokáží vyrovnat a často propadají pokrytectví a dvojímu životu. A tato jejich mravní nezralost nebo dokonce zkaženost pak má důsledky pro rozhodování a styl řízení Vatikánu, a tím přímo ovlivňuje celou světovou církev. Recenze končí odkazem na epochu konce středověku, kdy snad někteří mohli doufat, že i ve zkaženosti papežského dvora se projevuje boží moc. Já bych ovšem raději doufal, že nová reformace přijde dřív, než bude pozdě.

Ještě přinášíme studii Dianne Bergantové o božím obraze, antropocentrismu a nutnosti právě ve jménu bible uznat meze lidské moci nad přírodou. Navíc tři další knižní recenze, všechny od Pavla Hradilka: týkají se dvou knižních rozhovorů (Ladislav Heryán a Josef Suchár) a nové liturgické knihy Presbyteriánské církve USA.