317 - léto 2019

Stín mariánského sloupu

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze se prý kdysi používal i jako sluneční hodiny: když vrhl stín na určité místo, vědělo se, že nastalo poledne. Na místě nestojí sice už víc než sto let, ale jako by tam stín vrhal pořád, a sice nejen ve dvanáct hodin. Zda ho obnovit nebo neobnovovat je předmětem neustálých sporů a každá strana má část pravdy. Kdybychom se dokázali dohodnout a většinově kopii sloupu přijmout jako ozdobu náměstí, místo pobožnosti a vděčnosti i připomínku nesnadné a nejednoznačné historie města a státu, nebylo by proč váhat s umístěním skulptury na původní místo. Ale řada poctivých lidí sloup cítí jako nepatřičný a neautentický, ba i jako sůl v ráně nebo jako pokus vrátit čas před rok 1918.

Pavel Hradilek píše o teologii, která za pokusy o obnovu zřejmě stojí: podle jeho názoru je barokní sloup příznakem (novo)barokní mentality, pokusem vrátit se ne pouze před rok 1918, ale i před osvícenství. Zároveň však oceňuje dobrou vůli, vytrvalost a poctivost podporovatelů obnovy sloupu. Myslím si proto, že ideálním řešením sporu by bylo umístit již prakticky hotový sloup na některé jiné významné náměstí, které zatím svou uměleckou dominantu postrádá. Nemůže-li stát v centru Prahy, byla by škoda ho nechat ležet ve skladu. Na jiném místě by sloup snad stál sám za sebe, za Pannu Marii, za svou uměleckou hodnotu, a ne za dávný a dnes již poněkud přenošený spor o to, co nám Čechům udělali nebo neudělali Habsburkové. Najde se vhodné místo? Co třeba něco jako Vítězné náměstí v Praze-Dejvicích, jež kdysi zdobil nadživotní Lenin, který však roku 1989 odkráčel do propadliště dějin?

Čím víc přemýšlím o Bohu, tím odlišnější a nepochopitelnější se mi zdá. A tím víc zároveň vím, že Bůh je zároveň všechno a ve všem, že každý z nás je jako On, že jsme všichni jiskry božího bytí. Paradox nepřemostitelné odlišnosti a zároveň intimní blízkosti ba totožnosti. Křesťanství si dobře uvědomuje oba úhly pohledu a jejich úběžník hledá v člověku-Bohu Ježíši. Teologové k tomu vytvořili řadu modelů a pojmů a dvěma z nich se věnuje nejdelší text tohoto prázdninového dvojčísla. Napsala ho Štěpánka Paluchníková a je to její mírně upravená bakalářská práce. Kontrastuje a zkoumá „opačné“ směry pohybu v prostoru mezi Bohem a člověkem: kenozi (tedy pohyb Boha dolů k člověku, „vyprázdnění“ a zlidštění Boha v Kristu Ježíši) a teozi (tedy pohyb vzhůru k Bohu, „zbožštění“ světa).

Miroslav Zvelebil píše o odezvě jednoho Hildegardina proroctví u Jana Husa: „Čti kroniku a patř k časuom, že vždy viece ubývá moci světské papežóm, jak sú počali bojovati; a jakož die sv. Hildegardis, že papežovi panství ubude, že jedva biskupská čepice na hlavě ostane,“ píše Mistr Jan, a toto proroctví se vskutku stále víc a víc plní.

A ještě kratší texty: Eucharistické „společenství svatých“ je téma Martina Grubera. Pavel Hradilek zkoumá dvě ekumenické bohoslužby, u příležitosti inaugurace slovenské prezidentky a před velkou demonstrací na Letné. (Mimochodem organizátoři demonstrace jsou teologové různých církví – ekumena na velmi neobvyklém poli!) A konečně Martin Vaňáč recenzuje český ekumenický komentář k Starému zákonu. Přeji vám radostné a požehnané prázdniny!