Má mše obětní charakter?

Odpověď na tuto otázku představovala jeden z hlavních sporů mezi katolickou a reformační stranou. Dnes je spor vyřešen, nepředstavuje v ekuméně problém. Má smysl se jím ale zabývat, neboť někteří problém stále vidí, ať již z nevědomosti, nebo z katolického či protestantského fundamentalismu.

Zastavme se nejprve u pojmu mše, který je zatížen středověkým obsahem, který nenese žádné reformní poselství. Je stále užíván, ačkoli oficiální římskokatolické dokumenty nabízí výstižnější pojmy jako eucharistie (díkůvzdání, díkůčinění) či večeře Páně (odkazující na původ této slavnosti). Termín „mše svatá“ se vůbec v těchto dokumentech nevyskytuje, a pokud výjimečně ano, tak je to (nepřesný) překlad latinského missa. Pojem mše se hodí tak k označení středověkého útvaru, ve kterém už nešlo rozpoznat večeři na rozloučenou, kterou slavil Ježíš se svými učedníky. Obsah se zúžil na tajemné dění na oltáři, zakryté zády obrácenou osobou kněze, který zde hrál hlavní roli, zatímco lidé, pokud byli vůbec přítomni, se soustřeďovali na zření na „čerstvě proměněnou“ hostii (communio per oculos). Přijímání lidí probíhalo jednou do roka (zpravidla o Velikonocích) a to ještě mimo mši. Přesto i dnes ještě můžeme slyšet např. že „kněz slouží/obětuje mši (svatou)“, ačkoli po 2. vatikánském koncilu je smysluplné říkat: „obec, za předsednictví kněze, slaví eucharistii“, nebo „kněz i obec celebrují“ (tj. slaví). Ani nekatoličtí bratři a sestry by neměli katolíkům vyjadřovat vstřícnost tím, že budou katolickou večeři Páně označovat jako mši. Nechme pojem nevzdělaným novinářům, kteří jej užívají – vhod či nevhod.

Odpověď na otázku zda eucharistie/večeře Páně má obětní charakter je jednoduchá. Ano, je aktualizací oběti Ježíše Krista za nás a naše hříchy. Ale o naši oběť se nejedná.

Pozdně středověká představa předpokládala oběti dvě: nejprve naši a potom Kristovu. Tomu odpovídala i skladba liturgie eucharistického bloku. Nejprve proběhlo tzv. obětování („malý kánon“), které vyjadřovalo naši oběť. Pak následovala vlastní eucharistická modlitba (“velký kánon“), demonstrující oběť Ježíšovu. Reformou posledního koncilu bylo obětování zrušeno. Je nahrazeno přípravou eucharistických darů chleba a vína. Příprava odpovídá prvnímu eucharistickému slovesu: (Ježíš) vzal chléb…

Nový útvar „příprava darů“ byl reformován pouze částečně, kompromisně a věřím, že při budoucích úpravách zmizí i berachot přednášené nad chlebem a vínem („Požehnaný jsi Bože celého světa, z tvé štědrosti jsme přijali chléb…“) Zdvojují totiž eucharistickou modlitbu. Ještě naléhavěji by mělo zmizet Orate fratres („Modlete se bratři a sestry, aby se má i vaše oběť zalíbila Bohu…“) Pochází z doby, kdy se kněz, stojící jinak zády, otočil k lidu s touto výzvou, než se začal potichu modlit Římský kánon. Dnes, kdy každý eucharistickou modlitbu slyší, je tato výzva nadbytečná. Navíc má zastaralý teologický obsah („má i vaše oběť“).

Ačkoli k Ježíšově oběti nemůžeme nic přidat, je dokonalá a definitivní, přesto Pavel píše, pravděpodobně z vězení: „Proto se raduji, že nyní trpím za vás a za to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev.“ (Ko 1,24). V nových eucharistických modlitbách zejména protestantské provenience se tak objevuje myšlenka naší oběti „chvály a díků“ za Ježíšovu oběť. (viz např. Ž 50,23). V tomto smyslu lze, i v ekumenickém prostoru, hovořit o „naší oběti“.

Můžeme také, i v rámci ekumény, přinášet chléb a víno. Vhodně tak oddělíme stůl Božího slova od stolu eucharistického. Neříkáme tomu již „obětní průvod“, ale příprava darů či příprava chleba a vína.

Doporučuji:

Ondřej Kolář – Eucharistie – svátost jednoty, Getsemany 163, léto 2005, https://www.getsemany.cz/node/757

Pavel Filipi – Hostina chudých, Kalich, Praha, 1991, kap. 10 – Oběť Kristova, nebo oběť církve? str. 89-100

Peter Neuner – Ekumenická teologie, Vyšehrad, Praha, 2001, Mše jako oběť, str. 198-200