Poměr církve a světa je především poměr oboustranný: církev má co říci světu, ale i svět má co říci církvi. A není to jenom nějaký ping-pong; církev a svět pomáhají také jeden druhému pochopit sám sebe. Církev během celé své dvoutisícileté historie dávala - více či méně době odpovídající a více či méně z evangelia vycházející - odpověď na otázku, co je jejím posláním ve světě té které doby. Skutečnost, že se církev od Druhého vatikánského koncilu už nepovažuje za uzavřenou, soběstačnou, autonomní societas perfecta, vůči níž se moderní sekularizovaný svět - alespoň z pohledu církve - staví spíše nepřátelsky, nýbrž za znamení a nástroj, za odlesk Krista, světla národů, implikuje nové pojetí poměru církve a světa. Toto pojetí také formuloval poslední koncil v Pastorální konstituci o církvi v dnešním světě, známé podle svých počátečních slov jako „Gaudium et spes": „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků."
Poslední komentáře