Teologický ahistoricko-kulturní přehled katolické praxe prvního přijímání dětí
José M. de Mesa
Úvod
Jako rodič často pociťujibolest při slavení nedělní eucharistie – společné večeře všech, kdo jsou vKristu pokřtěni. To, co sám doma nikdy nedělám, se v kostele pravidelně děje vechvíli, kdy se podává přijímání. Malé děti, které nejsou „ve věku rozumovéhorozlišování, “ se totiž nemohou účastnit večeře křesťanů shromážděných jakoobec věřících. Není nic zvláštního, že rodiče stojící v zástupu a čekající, ažna ně přijde řada, berou raději své malé s sebou, než aby je ponechali svémuosudu v kostelních lavicích. Když pak přijmou hostii a kněz nechá děti bezpovšimnutí, vidím na tvářích dětí zmatek; dívají se na kněze a na své rodiče,jako by říkaly „a co já?“ Jedinou odpovědí, kterou rodiče mohou dát, je, že jevezmou za ruku a dovedou je zpět na místo do lavic. Kněží, kteří pocitytakových dětí vnímají, je třeba pohladí po hlavičce nebo jim na čele udělajíkřížek jako znamení požehnání, aby tak nahradili to, že děti nebyly k přijímánípřipuštěny. Když jsem svědkem takové scény, často mi v mysli vyvstávají otázky:„proč to děláme?“ anebo „musí se to dělat právě takto?“ A chci vědět, zdatéž ostatní rodiče cítí v takových situacích podobné pocity. Také mě zajímá, copociťují děti, kterým se zabraňuje přijímat.
Poslední komentáře