Bernhard Häring - Moje zkušenost s církví

Ukázka z knihy vydané nakladatelstvím Herder ve Freiburgu (7. vydání, 1989, úvod a otázky Gianni Licheri)

Rozuměl-li jsem dobře, patří otázka role ženy v manželství a rodině, v církvi a ve světě do samého středu evangelia míru a vykoupení. Právě tak to chápu. "Mužská církev" se nad tím musí ještě hodně zamyslet. Jednostranná nadvláda muže je opravdu výrazem pádu do hříchu a stále znovu i otráveným pramenem násilí ve světě. Jistě, církev přijímala v průběhu všech staletí Marii jako velký Boží dar - a to ji uchránilo před mnoha omyly. Ale mužové na vedoucích místech církve často a v mnoha ohledech jinakost ženy a její rovnoprávnost nepřijímali. Žena byla chválena za svou ochotu sloužit, mužové ji však nepřijali jako model pro své vlastní postavení "služebníků". Mluvilo se o ženství a o sexualitě, aniž by bylo ženám církve dovoleno říci otevřeně své slovo, přinést vlastní příspěvek. Celkem je asi - bohužel - třeba říci: ženě nebylo v církvi (dostatečně) nasloucháno. Zastáváte názor, že by ženě mohlo a mělo být zpřístupněno i svátostné kněžství? Dnes a zde nedávám této otázce prioritu. Nezdá se mi ještě, že by již nastal čas, kdy bychom o tom mohli s rozvahou a v pokoji přemýšlet nebo diskutovat. Církev je ještě příliš klerikalizována, než aby mohla zaručit pravý životní prostor pro ženy v kněžském úřadě. Kromě toho je v pravoslavných církvích odmítání ordinace žen ještě téměř obecné, a to s velkým důrazem. Domnívám se, že to tam není výrazem jakéhosi pohrdání ženou anebo nepřátelství k ní. Pomysleme, jak vážená je v pravoslaví farářova žena. Pravoslavní jsou také zásadně ochotni dát ženám možnost jáhenského svěcení a odpovídající roli ve svých církvích. Jelikož však nikdy neměli centrální církevní vedení srovnatelné s římskou kurií a na základě svého chápání církve ani nic takového nechtějí, je u nich mimořádně nesnadné měnit zavedené církevní řády a tradice. To se musí brát naprosto vážně. Protože římskokatolická církev stojí tak blízko pravoslavným církvím a protože se i ekumenicky s nimi opět sblížila, měla by ordinace žen v tomto okamžiku být ponechána stranou. Kromě toho přinášejí své zkušenosti církve vzešlé z reformace a anglikánské společenství církví a podle úsudku mnohých jsou tyto zkušenosti velmi pozitivní a mohou být ještě lepší. Podle mne mohou a mají být bez otálení vykonány následující kroky: všichni laici a přitom obzvláště ženy mají hovořit a spolupracovat v rozhodujících grémiích na všech úrovních, poněvadž téměř všechna rozhodnutí postihují právě tak ženy jako muže. Jde tedy o pronikavé odklerikalizování. Ženy, včetně významných zástupkyň feministické teologie, mají být zastoupeny i v Kongregaci pro nauku víry a ve všech teologických komisích na nižší úrovni. Tak by muži ve vedení církve měli projevit, že jim nejde o nadvládu ke škodě ženy, ale o citlivost pro dlouho nedotčenou tradici. Samy ženy a ženskost mají být ve všech úvahách o sexuální morálce zcela novým způsobem slyšeny a brány v potaz. Nedá se přece popřít, že celibátní mužská církev od Řehoře z Nyssy přes Augustina a Tomáše až k encyklice "Casti connubii" až do dneška naslouchala jen vybraným přitakávačkám, a i těm jen velmi zřídka. To by pak měla úřední církev vykonat nad touto historií velmi vážnou a smutnou práci a také prosit pokorně ženy za odpuštění? To neplatí, myslím, jen pro nositele vysokých úřadů, ale i pro nás teology. Právě i teologové udělali v průběhu dějin až do dnešního dne takové výpovědi o ženě a o jejím postavení v církvi a světě, jaké by nám jistě vyhnaly ruměnec studu do tváře. Už tu opravdu není důvod a prostor pro triumfalismus. Obraty jako "církev přece vždy hájila důstojnost a rovnoprávnost ženy" nejsou jednoduše možné. Jistěže byli muži, kteří to z části dělali, museli však za to platit příslušnou cenu nebo jim nebylo nasloucháno. Bylo však docíleno i chvályhodných pokroků. Poukazuji také na prohlášení sv. Terezie z Avily a sv. Kateřiny Sienské za učitelky církve Pavlem VI. Tato zkušenost snad nebyla ještě dostatečně doceněna. Pomysleme však, jak jsou až do dnešních dní poručníkovány řeholnice a ženské řády, a sice často velmi hrubě. Ještě během Druhého vatikánského koncilu se nepodařilo začlenit řeholnice do koncilní Komise pro řeholníky. Předseda oné komise na příslušné petice odpověděl, že by se to snad mohlo uvážit při třetím nebo čtvrtém vatikánském koncilu - pevně přesvědčen, že zůstane u Druhého vatikánského koncilu. Velký seminář v Římě byl až do dob koncilu smutným symbolem. Studenti (seminaristé, kandidáti kněžského úřadu) nesměli přijmout návštěvu ani vlastních tělesných sester. Otec a matka je nesměli navštívit společně. Ani řádové sestry nesměly být přítomny v tomto semináři, ani za účelem péče o nemocné - vše s ohledem na "asexuální" výchovu k celibátu. Podobně (mnozí!) mužové církve věřili, že řeholnice musí kvůli panenskosti pokud možno zapomenout na své ženství a ženskost, místo co by je správně zhodnotily. Msgr. Landucci, dlouholetý rektor tohoto semináře, popsal tuto výchovu asexuálních mužů k celibátu v knize, které dal ještě k tomu titul "Moderní seminární výchova". Landucci měl před koncilem velký vliv v italském episkopátu a po koncilu v konzervativních kruzích. Jedny italské odborářské noviny otisky bez komentáře příznačné stránky z této knihy, aby tak zesměšnily římskou seminární výchovu. Tyto výstřelky nesmějí sice být zevšeobecňovány, nemůžeme je ale ignorovat, když dnes musíme zápasit s novým náporem pohlavního rigorismu v oblasti církevní kariéry. Tyto věci je třeba nazvat pravým jménem, jelikož právě z těchto kruhů je stále znovu slyšet tvrzení, že krizi celibátu způsobil jen Druhý vatikánský koncil a progresívní teologové. Sám jsem byl žádán o terapii exseminaristy a kněžími, kteří nevyšli z takové výchovy bez neuróz. Pochopila a prezentovala podle Vašeho mínění celibátní mužská církev smysl a cíl lidské sexuality vůbec správně? Řehoře Naziánského, na rozdíl od Řehoře z Nyssy, můžeme uvést jako biskupa a učitele církve, který věrně a šťastně předkládal názor Bible. Písněmi chválí důstojenství manželství, konkrétně něžnou manželskou lásku své matky, která svého muže (Řehořova otce) přivedla k víře a obohatila ctnostmi, které z něho učinily příkladného biskupa (tedy případ ženatého biskupa, jemuž se cestou ke spáse stala správně křesťansky chápaná manželská láska). Podobně vyslovuje Řehoř básnickou velepíseň manželské lásky i při příležitosti sňatku své sestry. V pravoslavné církvi nalézal tento duch vždy znovu vynikající zastánce. V církvi západní se těžkou hypotékou stal jinak velký a geniální Augustin. Podle něho byl původním Božím plánem - podobně jako u Řehoře z Nyssy - bezpohlavní člověk, jemuž by bylo dáno rozmnožovat se čistě duchovními akty. Sexualita podle Augustina patří ke "druhému stvořitelskému plánu" a má jako pohlavní akt podle něho v sobě cosi znehodnocujícího, co však může být odčiněno pouze výslovným úmyslem plození. Tomáš Akvinský je proti Augustinovi pokrok, ale přece ještě dalece zajatec oné tradice.

Encyklika "Casti conubii" Pia XI. zcela následuje augustinskou tradici. A přece v průběhu dějin vždy existovaly i jiné, zdravější proudy. Mám na mysli, že např. německý a podobně francouzský episkopát vydával v posledních desetiletích velmi užitečná vyhlášení ke správnému pochopení. Přitom pomáhali v manželství žijící laici. Otázka však zůstává: nemusí muži řízená církev, bude-li v budoucnosti mluvit o otázkách sexuality, stejně nechat dojít sluchu i hlasu ženy, a to zcela novým způsobem? Předně musí zřetelněji rozlišovat mezi čistotou těch, kdo žijí celibát pro království Boží, která je charakterizována zdrženlivostí, a mezi láskyplným sjednocením určenou manželskou čistotou. Už teď se mi zdá, že se v církvi čtou více práce o pohlavní etice napsané laiky, muži i ženami, než spisy celibátních mužů, které jednoduše opakují staré formy. Myslím, že na tomto poli není důvod k triumfalismu, ale jen k vážné práci. Aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, musí se však povážit, že církev vedla od prvních století nesnadný zápas proti pohlavnosti nepřátelským proudům jako manicheismu a gnosticismu, a přitom ubránila podstatné lidské hodnoty. Existuje vůbec pravé přitakání celibátnímu povolání bez niterného přijetí vlastní sexuality? Volba života ve stavu svobodném pro Boží království bezpodmínečně předpokládá vysoké hodnocení manželské cesty. Nepřátelství k tělu a dokonce nepřátelství k ženě by zbavily hodnoty a znemožnily zdravé vytrvání v takto zvolené neženatosti. Počáteční deformace však mohou za určitých okolností být překonány skutečnou obnovou orientace, a tak zahojeny jimi zasazené rány. Kdo překonal takovou krizi růstu, ten většinou může pomáhat i jiným. Dovolte mi indiskrétní otázku: znamená celibát pro Vás samotného oběť? Nebyl občas i těžkým břemenem? Na to chci odpovědět bez vytáček: při mém rozhodnutí pro kněžství a řeholi to pro mne nebyla snadná oběť. Zažil jsem v domě svých rodičů šťastné manželství a rodinu. Moji rodiče až do vysokého stáří nejen jeden druhého milovali a vážili si. Zůstávali i jeden do druhého vskutku zamilováni. Sám jsem si jako mladý muž uměl dokonale představit, co by pro mne mohlo znamenat šťastné manželství s ušlechtilou, moudrou a krásnou ženou. Byl jsem velmi citlivý pro náklonnost a nebyl jsem ani slepý, když jsem viděl, že se líbím některé sympatické dívce. Proč to popírat? Patří to k normálnímu lidství. Nikdy jsem netrpěl nepřátelstvím k ženám či podobnými pocity. Právě proto, že vysoce hodnotím tu druhou cestu, manželství, byla pro mne tak jako pro mnoho jiných volba neženaté čistoty pro nebeské království obětí, citelným zřeknutím, smysluplným pouze s ohledem na plnou svobodnou disponovatelnost pro věc evangelia, pro lásku právě i pro nemilované a zarmoucené. Ve svém celibátu, který nijak nenarušil moji radost a mé štěstí, poněvadž jsem objevil jeho smysl, jsem vždy viděl povzbuzení pro ty, kdo z různých důvodů zůstali proti své vůli svobodní, a pro rozvedené, kteří již nemohou znovu vstoupit do manželství. Jasné mi ale bylo i to, a chápu to dnes ještě mnohem lépe než na počátku: aby bylo možné žít bez manželství, aniž by tím byl člověk deformován, je zapotřebí podpory nějakého společenství a přátelství. Proč bych měl zamlčovat, že mě na okamžik přepadalo něco jako závist, potkal-li jsem své přátele z mládí s jejich šťastnými ženami a krásnými dětmi. Avšak přesto mi podobná setkání pomáhala lépe pochopit své povolání a jeho krásu, být vděčnější za tolik lásky a vděku, který jsem všude od mnoha lidí zakoušel. Jen jako příklad uvádím, že mi tak mnoho afrických biskupů či teologů píše: "Tvůj syn Albert, Tvůj syn Petr. . ." To rozhodující na celibátu je, že člověk zůstává schopný lásky a vděčný. Jsou-li pak náznaky začínající zamilovanosti z některé strany, je třeba jasně rozlišovat mezi takovými náznaky a základním rozhodnutím, které má z toho vyjít posíleno. Zakyslé "staré panny" a kyselí, citově chladní "staří mládenci" nemají jistě s pravým celibátem nic co dělat. Niterným zdrojem síly svobodně žitého celibátu je radost z Pána a účast na konání Jeho lásky k lidem, předně k těm, kdo nejsou milováni. Věříte, že historicky vzniklé spojení celibátu a připuštění ke kněžství musí platit ještě i dnes? Mohu si dobře představit mnohé ženaté muže z mnoha zemí jako dobré a úctyhodné kněze. Sám jsem poznal celé množství pravoslavných ženatých kněží a příkladných evangelických pastorů. Nezřídka jsem byl hostem na evangelických farách. K mnoha z nich vzhlížím s obdivem. Mám zato, že bychom měli revidovat historicky podmíněný pojem "dokonalé čistoty", abychom překonali psychologickou překážku pro svěcení ženatých mužů. Když jsem psal knihu "Zákon Kristův", zalíbila se mému vydavateli Dr. Erichu Wewelovi kapitola o manželské čistotě a čistotě svobodných a přečetl ji své ušlechtilé ženě. Když slyšela, že jsem pojem "dokonalá čistota" vyhradil svobodnému stavu, poznamenala: "Ale Erichu, nesnažíme se i my jako manželé žít v dokonalé čistotě?" Můj vydavatel mi to vyprávěl, načež jsem bez meškání změnil slovník. Nikdo z nás nemůže tvrdit, že by byl v čistotě naprosto dokonalý, i když žijeme naprosto zdrženlivě. Je tato čistota zcela prostoupena láskou? Uvolňuje lásce všechen prostor? V nejlepším případě jsme na cestě. Ale právě tak na cestě jsou ušlechtilí mladí lidé, kteří směřují k manželství. Odvážím se tvrdit, že mnozí manželé jsou lépe a rozhodněji na cestě ke skutečné manželské čistotě, než leckterý celibátník na cestě ke skutečné zdrženlivé čistotě. Pouze ztotožní-li se čistota jednostranně se zdrženlivostí, lze pojem "dokonalá čistota" rezervovat svobodným. Manželé jsou povoláni ke svatosti stejně jako svobodní a nezřídka své povolání následují dokonce lépe, než my následujeme svoji cestu. Všechno to musí být výslovně řečeno předtím, než budeme věcně diskutovat dnes tak palčivou otázku svěcení osvědčených ženatých mužů. Kristus povolal za apoštoly ženaté a podle Pavlovy zprávy bral Petr svou ženu s sebou na misijní cesty. To nijak neumenšovalo jeho věrnost apoštolskému úřadu. Nyní přímo k věci, o které jsem mnoho přemýšlel a radil se i s jinými. Současná situace v "latinské" církvi (západní, římská církev) je podle mne neudržitelná. V rozsáhlých částech této církve máme velký nedostatek autentických povolání k celibátu. Z toho důvodu existuje mnohde tendence světit mladé muže, kteří nejsou ve všech ohledech vhodní k pastýřské službě a často ani k naplnění celibátu. Velká část katolíků nemá pravidelnou příležitost k účasti na slavení eucharistie a přijímání svátostí, včetně svátosti umírajících. Právo na pravidelnou účast na eucharistii pochází ze slavnostního odkazu, zmocnění Ježíšova: "To čiňte na moji památku. Vezměte a jezte všichni!" Církev to dokonce výslovně vykládá tak, že se všichni podle možnosti musejí účastnit mše každou neděli a svátek. Na druhou stranu však je připouštění ke kněžství jen pro svobodné čistě lidská tradice. V případě konfliktu by přece mělo být jasné, že božské zmocnění musí mít přednost. V nynější společnosti existuje výrazné cítění práva na manželství jako práva základního především proto, že osamocený, nezačleněný do žádné rodiny, se cítí osamělý - uprostřed všeho ruchu života. Neženatost pro Boží království se s Boží milostí nechá poměrně snadno uskutečnit v řádovém společenství anebo kněžských sdruženích podobného druhu. Východní církev, která světila a světí ženaté se stabilními rodinnými poměry, přitom měla vynikající povolání k řeholnímu stavu. Nechyběla by ani v církvi západní, kdyby se více důvěřovalo působení Ducha Svatého než kanonickým předpisům. 

Nechtěl bych být špatně pochopen ve smyslu, že by nyní měli diecézní kněží být začleněni do trhu sňatkových zprostředkovatelů. Usiluji o pochopení pro ty, kteří neunesli celibát. Ale můj hlavní záměr je, že západní církev nesmí kvůli předpisu o celibátu upírat velké části, ba dokonce většině věřících na základě této lidské tradice a zákonodárství právo na pravidelnou účast na eucharistii. I následující budiž ještě poznamenáno: prezentuje-li se zásadně celibát jako bezesmyslný, činí se připuštění ženatých mužů ke kněžství zbytečně nesnadným. Chtěl bych proto výslovně zdůraznit cenu charismatu pro celibát. Měl jsem v Africe stále znovu příležitost poznávat a obdivovat velkolepé katechety a jejich ženy. Jaký duch víry a oběti! Jaká lidská blízkost ke druhým věřícím! Nyní smějí - díky Bohu - přinejmenším slavit bohoslužbu slova, většinou i udílet svaté přijímání. K čemu však musejí tito muži konat cesty 50 a více kilometrů, aby vyzvedli konsekrované hostie! Proč se jim zabraňuje vyslovit slova proměňování jen proto, že mají (právě tak obětavou) ženu a hejno dětí? Je ještě možné učit, že svobodný stav je vyšší než manželský? Domnívám se, že tento jazykový obrat pochází ze středověkého pojmu stavů. Mezi Kristovými učedníky by takové pojmy měly být neznámé. Jsme všichni před Bohem sestry a bratři. Jsme všichni zcela a plně povoláni ke svatosti a niterné lásce k Bohu. Myslím si však, že Duchem Svatým inspirovaná neženatost pro Boží království je charisma, na které nesmí povolaný být domýšlivý. Ve světě, ve kterém hrozí nebezpečí nechat se jím pohltit, má určitou naléhavost, za určitých okolností dokonce pronikavost. To však nelze vyjadřovat nomenklaturou vyšší - nižší. Cením si svého povolání. Bylo by však bláhové si myslet, že na základě svého povolání stojím výše než třeba moji rodiče, kteří přinesli přece jistě víc obětí než já. Jde o odlišnost darů Ducha a povolání. Ale nikdo ať se nepyšní svým stavem!

K "Rozhovoru na papíře".

Žena v církvi, ač nepatří k hlavnímu tématu dopisu Johna Batisty, není jistě tématem okrajovým. Prof. Švejcar nedávno v rozhovoru pro Lidové noviny vyjádřil názor, že velký vzestup ženy v naší době je obranou přírody proti zlu a ničení, které páchá muž. Vzestup ženy však jistě nenastal v rovině biologické, pouze v rovině společenské a to ještě mnohdy "s úvozovkami". Bylo by krásné, kdyby hlavní nosnou myšlenkou emancipačního hnutí žen byla změna agresivního postoje člověka vůči člověku a vůči přírodě. Obávám se však, že převážně tomu tak není. Svět ani církev nebude lepší, jestliže se dokáže, že žena stačí na stejné funkce jako muž a bude se od něj nadále vnitřně oddělovat postavením konkurenta. Dnes už není pochyb, že žena inteligenčně stačí na stejné funkce jako muž, ovšem v mnoha případech tím vůbec nenaplňuje své poslání a povolání. Místo ženy při přetváření světa k lidštější, autentičtější podobě bude podle mého názoru natolik silné, nakolik se jí v tom nejhlubším slova smyslu podaří získat srdce muže. Jistěže s klasickým arzenálem ženských ctností při tomto úkolu nevystačí. Aby se ovšem pro muže mohla stát stálou a živou výzvou ke změně smýšlení, musí být od něj v celosti přijímána, musí být přijaty nároky, které soužití muže a ženy klade. Proto se velice přimlouvám za zdobrovolnění celibátu, té možnosti ženy působit bezprostředně na srdce muže i v církvi. Proto vítám možnost žen studovat, vyjadřovat své názory, vykládat Boží slovo a všemožně aktivně se podílet na životě obce. Nesouhlasím však s úvahami o možné ordinaci žen. Nejsou-li proti ní důvody dogmatické, jsou proti důvody přirozené. Žena není přirozenou autoritou muže. Autorita morální podle mého názoru k ordinaci nestačí. To, co svatý František (který tak významně ovlivnil tvář církve) nechtěl přijmout z pokory - totiž autoritu spojenou s ordinací, by mělo být ženám vlastní. Jen pochopit krásu této spirituality.

Jana

Vatikán zamítá tajné kněze vysvěcené v Československu

Burton Bollag

Vatikán zrušil status asi 300 československých tajně vysvěcených kněží, kteří byli tajně vysvěceni, aby se římskokatolická víra udržela v desetiletích komunistické vlády naživu. Mužům, kteří sloužili jako tajní kněží, bylo řečeno, aby se do Květné neděle hlásili u svých místních biskupů. Ti, kdo nejsou ženatí, mohou požádat o formální ordinaci, což bude zahrnovat přezkoušení jejich znalostí věrouky a liturgiky církve a případné další vzdělání. Ženatým podzemním kněžím bylo řečeno, že musejí přestat vykonávat své kněžské povinnosti v římskokatolické církvi. Mohou však pracovat jako jáhni: pomáhat jiným kněžím nebo vyučovat. Mohou též požádat o vysvěcení v řeckokatolické neboli uniatské církvi, která je nejsilnější na východním Slovensku a připouští ženaté kněze.

Konečné rozhodnutí Vatikánu

Rozhodnutí bylo vyřčeno vatikánskou Kongragací pro nauku víry, dřívějším Svatým Oficiem, konečnou instancí římskokatolické církve v doktrinálních otázkách. Uvedené vatikánské rozhodnutí vycházelo z pochybností o platnosti tajných svěcení v Československu a bylo přijato těmi, kteří byli aktivní v podzemních církevních společenstvích, se zklamáním, v některých případech se vzdorem. Mnozí, kteří přijali tajné kněžské svěcení, říkají, že po letech osobních obětí se s nimi zachází velmi špatně. Říkají, že zatímco oni riskovali pro podzemní společenství, někteří z oficiální církve spolupracovali s komunistickými úřady, někdy dokonce jako donašeči. Svěcení byla tajnými biskupy prováděna od začátku 50. let a pokračovalo se v ní po více než 20 let. Fridolín Zahradník, tajný biskup, ženatý, otec dvou dětí, zdůrazňuje, že ženatí kněží byli svěceni "na platných základech" se schválením Vatikánu. "Církev by měla žít s myšlenkou, že zde mohou pomáhat ženatí kněží," říká. Bratr Zahradník, jak si rád nechává říkat, mohl během totality pracovat pouze manuálně, protože byl považován za politicky nespolehlivého. Bratr Zahradník nyní pracuje jako ředitel sociálních služeb ve městě vzdáleném asi 140 km východně od Prahy. V osmdesátých letech byl na 6 let uvězněn za práci v podzemní církvi. Mnozí z tajných kněží chodili přes den do svých civilních zaměstnání a večer a po víkendech sloužili v malých komunitách a nemocnicích. Někteří říkají, že právě pod tíhou takovéhoto dvojího života bylo úplně normální se oženit. Nyní se však zdá, že není naděje na změnu rozhodnutí ze strany Vatikánu. Právo římskokatolické církve vyžaduje od středověku pro kněze celibát, ačkoli východní pravoslavná církev i východní církve řeckého ritu napojené na Řím povolují ženatým mužům vstupovat do kněžské služby. Někteří tajně vysvěcení kněží, kteří dosud vedou malá společenství, říkají, že by ve slavení mší pokračovali i navzdory Vatikánu. Rozhodnutí v pastýřském listu Vatikánské rozhodnutí bylo nastíněno v pastýřském listu, který se minulý měsíc předčítal v katolických kostelích po celém Československu. Církev poděkovala tajným kněžím za jejich oběti, ale řekla, že "dvojí kněžství" nemůže nadále existovat. I když církev kněžskou službu tajných kněží neuznává, přesto oznámila, že všechny úkony, které tito kněží v době totality vykonali, jsou považovány za platné (včetně křtů a svátosti nemocných). Vedle 3000 československých katolických duchovních stojí okolo 300 tajně vysvěcených kněží. Odhady říkají, že z celkového počtu 16 miliónů obyvatel jsou přibližně 2/3 katolíků, ale po přestálém poválečném náboženském pronásledování je toto číslo možno zpochybnit. V ostrém protikladu ke kdysi revolučnímu duchu, který v podzemní církvi převládal, potvrdila Kongregace své absolutní odmítnutí umožnit kněžskou ordinaci žen. Pár takových se domnívá, že byly během čtyř dekád komunistické vlády tajně ordinovány. V prvním desetiletí po r. 1948 římskokatolická církev trpěla pod tvrdým útlakem militantně ateistické vlády. Kostely a kláštery byly zavírány, mnoho biskupů, kněží, řeholníků a řádových sester bylo vězněno anebo posláno do pracovních táborů. V šedesátých letech se represe pomalu zmenšovaly. Mezitím již tajná církev dobře zakotvila. Po vpádu vojsk varšavské smlouvy došlo opět k zintenzivnění náboru. Podle oficiálních duchovních znalých věci pracovala podzemní církve v době totality většinou s požehnáním Vatikánu. Tajní kněží učili katechismus a působili v malých farnostech. Vatikán viděl v podzemní církvi odvážného protihráče komunistického státu, který umožňoval pouze zlomku uchazečů vstoupit do některého ze dvou oficiálních římskokatolických seminářů v zemi a občas věznil ty, kteří slavili mši v bytech. Ale na začátku 80. let, kdy nastávalo uvolňování totalitního režimu, se podzemní církev s rostoucí nezávislostí stávala Vatikánu více nepohodlnou a Vatikán ji začal veřejně kritizovat. Menší část tajně vysvěcených kněží udržovala s Vatikánem během let komunismu úzké styky a Vatikán uznal jejich status za oficiální. Těchto asi 50-60 kněží bylo v Československu tajně připravováno, potom odjeli do sousedního Polska nebo Východního Německa pro vysvěcení tamějšími biskupy, mj. i Karlem Wojtylou, později zvoleným papežem Janem Pavlem II. Vědom si choulostivosti tohoto sporu doufá Vatikán, že postupně znovu získá autoritu nad všemi ostatními a ukončí spor doutnající již více než dva roky. Ale není jasné, zda toho svým rozhodnutím dosáhne. Getsemany číslo 18 - 13. strana Obavy z rostoucí nedůvěry P. Václav Malý, veřejně vysvěcený katolický kněz, jeden z vůdčích disidentů v době komunismu, vyjadřuje obavy z toho, že toto rozhodnutí Vatikánu by mohlo vést k "nárůstu nedůvěry, dokonce k rozštěpení" mezi československými katolíky. Zdá se, že oficiální čtení pastýřského listu minulý měsíc mělo za cíl také přesvědčit věřící, aby přestali navštěvovat neschválené bohoslužby dosud některými kněžími vykonávané v soukromých domech a pronajatých sálech. Zástupci oficiální církve v Československu říkají, že muže z podzemí nezavrhují. "Práce těchto kněží je vysoce ceněna," řekl Miloslav Fiala, mluvčí Československé biskupské konference. "Ale musíme respektovat normální podmínky, ve kterých církev pracuje."

Zprávy o vysvěcených ženách

Jiným předmětem, který uvádí do rozpaků jak oficiální, tak podzemní církev, je svěcení žen. Otec Fiala řekl, že zná nejméně tři ženy, které uvádějí, že byly za komunistické éry tajně vysvěceny. "Všechny úkony, které prováděly, jsou neplatné," řekl. Ludmila Javorová sloužila jako generální vikář Felixovi Maria Davídkovi, vedoucímu þbiskupovi\ podzemní církve od poloviny 60. let do jeho smrti krátce před vyhnáním komunistické vlády v Československu na podzim 1989. Za rozhovoru v jejím malém bytě v panelákovém bloku v moravském městě Brně pí. Javorová odmítnula potvrdit anebo popřít zprávy, že Otec Davídek světil ženy. "Čas není zralý, abychom o tom hovořili," řekla. Pokračovala však tvrzením, že podzemní církev byla nucena hledat nekonvenční způsoby práce ve svém utajeném úsilí zajistit přežití víry. "Vatikán posuzuje situaci zvenčí a na základě svých zákonů," řekla, "ale tyto zákony se nehodí na naši situaci." Biskup, kterému nařídili přestat Biskup Davídek se stal knězem v roce 1945 a jeho biskupské svěcení, i když tajné, mělo oficiální vatikánský souhlas. Zástupci oficiální katolické církve ale řekli, že jeho činnost v přípravě kněží, sankcionovaná jako první, způsobila znepokojení. Řekli, že se vzdálil od Vatikánu a vytvořil si vlastní "osobní církev". Také začal žít se ženou, která byla považována za jeho manželku. V roce 1978 nařídil Vatikán Otci Davídkovi, aby přestal vykonávat své biskupské povinnosti. Pražský arcibiskup zaslal tajným kněžím dopis, ve kterém jim děkoval za jejich oběti a žádal je, aby dovršili svou oběť a přijali "řešení církve". "Myslím, že většina se podrobí," řekl mi asi padesátiletý muž, tajně vysvěcený kněz. Tiše mluvící muž, který si nepřeje být jmenován, je ženatý, má tři děti a žádá o zařazení do řeckokatolické církve. Ve své malé pracovně s výhledem do přírody má kleriku, kterou dostal před 20 lety, kdy byl tajně vysvěcen. Oficiálně ji mohl nosit pouze několik měsíců po pádu komunistické vlády na podzim 1989, kdy mu oficiální duchovní dovolili pracovat jako farní kněz v zapadlých částech Československa. Potom mu bylo toto právo odňato. "Pociťujeme zklamání," říká, "ba něco víc, pociťujeme bolest."

New York Times 12. 4. 1992:přeložila H.R., redakčně upraveno

Československo - misijní země?

Aktuální zkušenost francouzských dělnických kněží - nejen věřící, i nevěřící se potřebují obrátit. Mnozí křesťané bolestně nesou odcizení velké části našeho národa od křesťanství a touží po její získání či znovuzískání pro Krista. Většinou si však už tito křesťané neuvědomují, jak velikou cenu bude nutno zaplatit. Představa, že se prostě jen trochu zmodernizuje církevní činnost a lidé se navrátí do církve, je naivní. Rovněž je naivní představa, že by zde mohly napomoci vnější společenské procesy - naopak, raný kapitalismus, který se u nás někteří pokoušejí instalovat, zasadil křesťanství v minulosti těžší rány než komunismus. V našem století vzniklo několik významných duchovních proudů s misijním zaměřením. K nejpozoruhodnějším patří misie dělnických kněží ve Francii. Tato misie přes všechny peripetie dala církvi koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let zkušenost, dodnes zcela nezužitkovanou, a právě v našem prostředí aktuální. Někteří čtenáři jistě znají Perrinovu knihu Staveniště Evropy, zachycující působení dělnických kněží v Německu v době 2. světové války. Počátky této obnovy je však třeba hledat mnohem dříve. Zřejmě nejvýznamnější událostí nových dějin francouzského křesťanství bylo vypovězení konkordátu francouzským státem r. 1905. Katolická církev byla přes noc zbavena majetku včetně far a platů farářů. Tato situace církev rychle zbavila iluzí o sobě samé. Před touto událostí církvení hodnostáři rádi mluvili "jménem pětatřiceti miliónů francouzských katolíků" - nyní, když se na ně obrátili s prosbou o příspěvek na činnost církve, dočkali se minimálního ohlasu. O polovinu klesl počet bohoslovců, což odhalilo pochybné motivace ke kněžství, které se mnohým zřejmě jevilo jako sice nevýnosné, nicméně jisté zaměstnání. Došlo jistě k očistě církve - ukázalo se přitom však něco, co je aktuální i u nás: Církev zbavená vazby na stát je v nebezpečí dostat se do područí boháčů. Vcelku však se francoužští katolíci tomuto nebezpečí bránili. Například biskup z Aix odmítl přijmout od bohatého dárce prostornou vilu namísto "znárodněného" biskupského paláce s tím, že palác nepotřebuje. Jeho postoj nebyl výjimkou. Dochází ke zintenzívnění pastorace v tradičních formách, to však ještě více ukáže její faktickou neúčinnost. Roku 1940 vychází kniha s názvem Francie - misijní země? Tato kniha popudila tradicionalisty, lpící na iluzích o Francii "jako nejstarší dceři katolické církve", byla však kladně přijata pařížským kardinálem Suhardem, pro něhož znamenala cosi jako obrácení. Kardinál Suhard do své smrti podporoval misii "dělnických kněží", která má zde svůj počátek, a bránil ji proti pomluvám církevněpolitické pravice a zásahům Říma. Nejde zde o to psát dějiny této misie. Cílem je shrnout základní poznatky a zkušenosti, které misie kněží manuálně pracujících v továrnách přinesla. Prvním poznatkem bylo dokonalé poznání situace. Potvrdilo se, že v "katolické Francii" většina lidí prakticky nikdy nepřijde s církví do styku. Ukázalo se, že církev se ve městech váže prakticky jen na jedinou, a to měšťáckou sociální vrstvu, a je v zajetí jejích zvyků a představ. Bohoslužebný rytmus je přizpůsoben rytmu života této vrstvy, dělníci pracující na směny mají sotva možnost se účastnit. Fakticky se bohoslužeb účastní ženy v domácnosti, děti a staří lidé. Druhý poznatek byl daleko závažnější: Církev, tak jak je, je spíš překážkou než nástrojem misie. Farní společenství nepřijme, ale odradí člověka, který je do něho přiveden. Často to ani není společenství, ale izolovaní návštěvníci bohoslužeb. I zvěstování evangelia je přizpůsobeno určitému typu posluchačů. Nejde o to kázat nově nevěřícím, i věřícím je nutno nově zvěstovat evangelium. Závěr je zřejmý: Aby se obrátili nevěřící, musí se nejprve obrátit věřící. To je cena za misii. Členové církve však většinou potřebu obrácení nepociťují. Naproti tomu misionář, žijící v jiném prostředí, prožívá stálou proměnu, která jej však odcizuje podobě církevního společenství, které jej vyslalo. Vzniká napětí, někdy vzájemná kritika nebo naopak lhostejnost. Potvrzují to slova Hanse Urs von Baltazar, podle něhož každá skutečná svatost v církvi musí snést tento vnitrocírkevní odpor. Podle téhož autora je proměna základní kategorií biblické a křesťanské existence - ovšem neochota k proměně vede až k tragickému přerušení kontaktu mezi misionářem a církví. Misie jednotlivce je však neúčinná, nestojí-li za ní živé společenství. Zmíněné napětí je pochopitelné - věřící si hájí svůj církevní svět a jeho představy, církevní úřady nemají rády, když se něco vymyká jejich kontrole. Nicméně se ukázalo, že největší odpůrci nových misijních metod pocházeli z řad těch kněží, kteří se v mládí sami o něco nového pokoušeli a rezignovali. Naopak podporu našli misionáři u teologů, kteří sami před studiem prošli civilním povoláním. Odpor vzbudilo i to, že se vytvářel nový typ kněze, který odkládal určité vnější projevy, typické pro měšťáckou sociální vrstvu, vyšel ze své situace, aby podle příkladu Kristova byl uprostřed lidí - nejen, aby je poučoval, ale aby se sám nejprve od nich něčemu přiučil, aby poznal jejich skutečné problémy a nepředpokládal u nich potřeby lidí minulého století. Nikoli aby "vykládal svět" a "poskytoval útěchu", ale prostě byl přítomen. Krátce před smrtí formoval kardinál Suhard poslání dělnických kněží takto: "Být svědkem, zpřítomňovat Boží tajemství. To znamená: Žít tak, aby tento život byl bez Boha nevysvětlitelný." Vytvářet skutečně živé společenství s chudými. Jiní doplňují: Kněz může být lidem směšný, nepochopitelný, provokující - nesmí se jim však stát lhostejným. Navzdory tvrzením tradicionalistů dnes křesťanství tolik neohrožují "bludy" jako pocit, že není vztah mezi křesťanstvím a skutečným životem, a s tím spojený tichý odchod z církve. V československých podmínkách působilo mnoho duchovních podobně, protože jim stát znemožňoval působit ve farnostech. Bylo to pro ně trauma, na něž se dnes snaží, co nejrychleji zapomenout? Nebo i oni zužitkují své individuální zkušenosti a poznatky pro práci celé církve?

Jaroslav Vokoun

V souvislosti s řešením současného statutu ES se často říká: situace církve u nás je nyní normální, na rozdíl od situace před listopadem '89. Slovem normální se vůbec nevyjadřuje, zda je nyní situace lepší nebo horší než před listopadem '89. Pouze to, že odpovídá normě, totiž Kodexu kanonického práva. Nejvýrazněji se to projevuje tím, že jsou obsazeny biskupské stolce. Z pozice příslušníků ES je situace jiná. Normální byla již před listopadem '89. Existovaly zde zákonné autority, kněží ani věřící nebyli bez pastýřů. Tito pastýři riskovali své životy za stádo jim svěřené. (V jednom případě dokonce byl život položen, jiní byli vězněni.) Přitom si autoritu získávali příkladem (viz 1 P 5,3), nikoli mocí. Žili v blízkých vztazích se svými kněžími. Nyní jsou od svého stáda oddělováni, oficiální činitelé se tváří, jako kdyby zde žádné autority ES nebyly. Prý mají konsekrace některých z nich "pochybnou platnost". Nejsem kompetentní posuzovat závažnost takových pochyb. Nicméně: každá pochybnost má rub i líc: Nepodařilo se prokázat neplatnost. Co když se jim tedy křivdí? V každém případě tu jsou - byť s pochybností těch nevěřících, kteří nemohli vložit prst do jejich konsekrace - a je křesťansky neomluvitelné ignorovat tato - byť pochybná - svátostná svěcení. Se svátostí manželství "in dubio" by tak nikdo nenakládal! Oficiální činitelé žádají ordinované služebníky ES, aby se podrobili jejich autoritě, a tak je vlastně vyzývají k neposlušnosti jejich zákonných autorit. Kam tento stav povede? Co je vlastně normální?

Pavel

"Genocida je nejvyšším zločinem, protože si přivlastňuje budoucnost, zpřetrhává jeden z kořenů, z nichž vyrůstají dějiny.\ þS každou smrtí ubývá metafyzicky ze zásoby lidských zdrojů cosi absolutně jedinečného."

George Steiner

PhDr Alfréd Fuchs

Tato slova, náhodně čtená v podivuhodném souběhu času a místa asociují jednu z velkých postav české předválečné publicistiky, spisovatele a novináře, Dr. A. Fuchse, příslušníka pražského židovského etnika. Tato osobnost konvertity a mučedníka, který je integrální součástí našich dějin, atmosféry našeho města i jeho v míru odpočívajícím obyvatelem, stojí za pozornost. Vztah k němu by neměl zůstat bez vyjádření úcty, společenství, oboustranného koloběhu díků a důvěry. Pro představení či oživení je nutné uvést pár reálií, které jsou nejstručněji vyjádřeny na jeho náhrobku: 23. 7. 1892, pokřtěn 29. 7. 1921, 16. 2. 1941 umučen v Dachau. Umučen v Dachau. . . Když jsme jednou jeli s J. přes Terezín, oba jsem měli stejnou myšlenku - Fuchs! Vsadili jsme se. Bylo to tady, kde drezurovaní, zkřehlí a vyčerpaní vězňové nosili na obrácených stolech a kabátech sníh do řeky, nebo to bylo v Dachau? Bylo to tady nebo tam, kde dvojnásob tupený Izraelita a křesťan stál v mrazu u brány tábora, mokrý od hlavy k patě, aby se postupně změnil v ledový sloup? Bylo to tady, kde vřelost srdce dodala odvahu mrznoucím rtům k předsmrtnému Vyznání? Když měl opakovat pozdrav vůdci, pozdravil Krále. Volil tak vědomě život, humanitu, snášenlivé bratrství. Život jako požehnání budoucích životů v této zemi, na tomto kontinentu. Kdysi mě tato odvaha oslovila obdivem a úctou. Vyvolala zájem. A otevřela bohatství, které tento bystrý intelekt dovedl nabídnout v předstihu koncilního ducha. Minulý rok uběhlo půl století od jeho smrti v koncentračním táboře Dachau. Je až udivující, kolik z jeho postřehů a myšlenek má současnou nosnost, jak bystré jsou jeho analýzy meziválečných poměrů a atmosféry u nás, jakou školou a nastaveným zrcadlem pro nás je drama jeho života. Jaké svědectví tolerance, vzdělanosti a taktu reflektoval jeho život z přátelství s otci benediktiny, za kolik nevzdělanosti, primitivismu a nedůvěry křesťanů musíme se studem prosit za odpuštění. Kontinuita v předávání osobních hodnot člověka bezděčně napadá při svědectví P. M. K. Klementa OSB o životě Fuchsově: "Jméno Alfréda Fuchse rozechvívá ve mně každý nerv ve zvláštní vibraci. Neměl mnoho přátel, a zvláště přátel, kteří by mu věřili. Poznal jsem ho v jeho časném mládí a byl mi druhem, který mne, malého a tehdy ještě chudého duchem povznášel ke hvězdám." Jsou to slova osobního svědectví člověka opravdu skvělého, jakým P. Klement byl. V jediném setkání dovedl svou opravdovostí, neklerikálností a osobní svatostí ovlivnit generace Fuchsovy nebo později generace P. Jiřího. Tolik tedy svědectví jednoho z blízkých. Ve zkratce je možné se seznámit s životem a myšlenkovým světem A. Fuchse v brožurce R. Malého nazvané A. Fuchs, muž dvojí konverze, která vyšla v nakladatelství Cesta v Brně v r. 1990. Osobností, které by pozoruhodně integrovaly křesťanské smýšlení a život se semitskou bystrostí a citlivostí, nemáme opravdu mnoho. A ještě trochu historizující dodatek. V roce 1948 vydalo nakladatelství Universum výbor z autorova díla pod názvem Křesťan a svět, který by si zasloužil četbu i převod do současného jazyka. Pro ilustraci osobnosti A. Fuchse i názvu jeho díla namátkou vybírám: ". . .ideál ovšem zní: Státi se světcem! A pod slovem světcem si obyčejně svět představuje člověka exaltovaného, mystika od světa odvráceného. Ale životopisy některých aktivních světců přesvědčují nás o tom, že jest možno spojovati nejhlubší zbožnost s naprostou praktičností a rozumovou přesností. A tato rozumová přesnost diktuje postavit se v boj proti vládě zla ve světě, ať je v jakékoliv podobě." Slova osobně prorocká a odvážná. Teď už víme, jak čelil zlu on, E. Steinová, M. Kolbe. Každý po svém, ve svých podmínkách a v možnostech své osobnosti. Jaké svědectví dramatu a plnosti života nám tyto osobnosti předaly. Díky za ně. A tak, jestli vyšetříte - nebo spíš sami sobě zcizíte chvilku času, zařaďte A. Fuchse do pořadí svého "soukromého vzdělávání". Jeho analýzy, myšlenky i sám život stojí za to! Připomínka Alfréda Fuchse byla evokována malým mementem, které se každoročně dostavuje s prvními květy, dobývajícími se z ledového krunýře a tajícího sněhu. Ukazují směrem na břevnovský hřbitov, kam odvážný převor A. Opasek OSB pohřbil tělesné ostatky našeho bratra převezené s velkým rizikem z Dachau.

Ra