Katolický teolog, kněz a psychoanalytik Eugen Drewermann se dostal do centra zájmu odborné i široké veřejnosti svým originálním pokusem vystavět mosty mezi teologií a psychoanalýzou. Psychoanalýza je v dnešní době nejenom vědeckou disciplínou, ale lidé k ní vzhlížejí jako ke zdroji odpovědí a řešení hlubokých otázek smyslu lidské existence. Je jakýmsi společným jmenovatelem široké škály filozofií dnešní doby, tedy jednotícím zájmem lidí dneška. Nepokusit se vybudovat návazné body či mosty mezi ní a teologií by znamenalo vzdát se šance na oboustranně obohacující dialog. Každý takový pokus je jistě heuristický, je to krok do neočekávaného, může s sebou nést rizika nepochopení nebo I slepé uličky. Tohle všechno se však v dějinách teologie a církve vždy dělo. Syntézy církevních otců od Justina, Origena, Athanasia až k dnešním teologům jakými byli např. K. Rahner, H. Urs von Baltazar, H. de Lubac aj. jsou toho důkazem. Církev vždy těžila z této teologické práce, reflektující znamení doby a význam inkarnace. Jedním z velkolepých ukázek takového přijetí byl II. vatikánský koncil. Celosvětový retardující vývoj v kultuře, politice, ekonomice, filozofii se v posledních letech objevuje i v teologii. Strach z nového, z přicházejícího a neočekávaného vede k akcentaci konzervativismu. Je to trend ve všech sférách, a zastírat si ho v církvi, je zbytečné. Je to tak. Eugen Drewermann je zbaven své katedry v Paderbornu a 26. 3. 1992 suspendován ze svých kněžských funkcí. Rozpoutal se kolem toho hluk jak od těch, kteří se s ním solidarizují, tak i od jeho církevních odpůrců. I u nás se zprostředkovaně upozornilo na jeho některé práce (Teologické texty 5/91). Přinášíme autentický rozhovor pro francouzský časopis Actualité religieuse dans le monde (15. 4. 1992), aby si naši čtenáři mohli sami nezprostředkovaně utvořit obraz. Složitost otázek nás jako redakci neopravňuje zaujmout ani nadšenecké ani inkvizitorské stanovisko. Těší nás zápas o pravdu, o hledání cest k navázání kontaktu mezi církví a moderním myšlením, jak o to vždy v dějinách církve šlo. Těší nás to i jako rozčeření usazených vod, protože se věci znovu pročišťují, promýšlejí, dozrávají. Drewermann je pro nás příležitostí znovu promýšlet otázky víry a dneška, prožít obnoveně věrnost církvi.

-v

Děláte psychoterapii a terapeutická setkání. Užíváte hlubinnou psychologii C. G. Junga při interpretaci Nového zákona. Za to vás ovšem kritizují. . .

Mezi psychoanalýzou a teologií je dnes obrovská propast, kterou lze překlenout jen tehdy, když budeme systematicky mezi oběma disciplínami stavět mosty. Úsilí, jež vyvíjím, směřuje od existenciální filozofie: za pomoci pojmu strachu chci znovu uchopit pojem hříchu, jak ho vypracovala teologie, a představu spásy v křesťanství. Je tedy nespravedlivé říkat, že dělám "jen" psychologii. Ještě nespravedlivější je říkat, že dělám z bible pohádky a že popírám autonomii křesťanství či že stavím všechna náboženství na jednu rovinu. Kdo tohle říkají, nepochopili podstatu problematiky, a už ani nemluvím o metodě, jak tuto problematiku řešit! Už sto let stojíme před obrovským problémem, který nastolila historická kritika: Starý i Nový zákon, co se týká centrálních náboženských témat, neposkytují žádnou historickou informaci. Právě v těch nejdůležitějších momentech historická pravda uniká. Jinak řečeno, všechny velké náboženské svátky - Vánoce, Velikonoce, Nanebevstoupení, Seslání Ducha sv. - se vztahují na texty, které nejsou historickými dokumenty, ale spíše legendárními vyprávěními, nebo mají mýtický charakter. Ve chvíli, kdy to lidé pochopí, z nich většina z toho vyvodí závěr, že bible neříká pravdu. Když jsem toto řekl v interview pro Spiegel, byl to pro mnohé šok. Ale musím říci - jak jsem to ostatně řekl v onom krátkém rozhovoru pro Spiegel - že jsou pravdy, které lze vyjádřit jen formou mýtu, pohádky nebo legendy. Už deset let se pokouším interpretovat mimobiblické pohádky a mýty, abych lidi naučil tyto pravdy chápat. Je to totéž jako pochopit, že ve snu je historická zkušenost osobních prožitků přepracována poeticky. Sen je nositelem velice silné osobní pravdy, blízké prožitému, ale neinformuje nás o vnějších skutečnostech. V bibli jsou podstatná poselství skryta do snové řeči ve formě symbolů, které odrážejí vnitřní lidskou zkušenost. Neinformují však o objektivních skutečnostech v prostoru a čase. Proto je pro mne tak významná psychoanalýza: naučila nás chápat pravdu symbolů a vyprávění blízkých snu. V tom hraje velmi důležitou roli psychoanalýza Sigmunda Freuda, která pomáhá pochopit, co je počátkem potlačení v řeči symbolů, a pomáhá interpretovat, co je ve snu a zároveň v náboženství symptomatické, patologické a neurotické. C. G. Jung naopak zdůraznil, že v symbolu je "nezbytná" mluva, která vyjadřuje procesy obnovy, sebeobjevení, "personalizace". Chceme-li zhodnotit pozitivní obsah náboženských symbolů, je zajímavé užít interpretační metody Jungovy a jeho přístup k textům. Já pracuji s oběma metodami. Ve své knize Kleriker (1989) jsem vedl argumentaci metodou freudovskou; především však interpretuji bibli ve smyslu Jungově. Je to alternativa, kdy lze na symbol, který je ambivalentní, v interpretační rovině nahlížet buď kriticky, nebo pozitivně.

Sám jste v knize Slovo, které uzdravuje řekl, že Jung má "gnostické" vidění božského. . .

On i samo slovo Bůh chápe jako symbol v lidské psyché. Je tu nebezpečí, že veškeré mluvení o Bohu, celá teologie se rozpustí v psychologii. Já si toto nebezpečí uvědomuji a stále zdůrazňuji, že pro řešení strachu člověka existuje osobní protějšek. Bůh je osoba. Sám Jung se zdržel jakéhokoli závěru. Říká: to, co mohu analyzovat, je představa Boha, jakou má člověk, tedy psychologický jev, který v rovině psychologie interpretuji. Pokud jde o odpovídající "objekt", o tom musí rozhodnout filozofové a teologové. Já jsem také teolog a chtěl bych, aby lidé mohli věřit, že jejich představa Boha alespoň v něčem odpovídá objektivní skutečnosti. V každém případě jsem přesvědčen, že z problematiky historického bádání vychází nutnost historické interpretace. Stále se na to zapomíná, pro mne z toho však neplynou žádné pochybnosti: říci, že bible vypráví za pomoci symbolů, je výsledkem historického bádání. Když se lidem říká buď: "Ježíš je biologickým synem Panny," nebo "není božím Synem" nebo dále "Ježíš opravdu vstoupil na nebesa, to je historický a objektivní fakt" či opačně: "nevěříme, že je u Boha", nechává se jim prostor pro volbu mezi pověrou a nevěrou. Tohle je skutečný problém dneška. Lidé běžně odpovídají nevěrou, protože symboly jsou jim směšné. Já bych si přál, aby se tyto obavy braly vážně. . .

V knize Od zrození bohů k narození Krista srovnáváte starověké mýty a texty evangelií o Ježíšově dětství. Jaký je přínos tohoto bádání?

Musíme být poctiví. Historicky obrazy jako narození božího syna či krále jsou o dva tisíce let starší než křesťanství. Dokonce byly známější před Ježíšem Kristem než po něm. Proto jsem si řekl: abychom pochopili smysl a význam těchto obrazů, musíme je studovat tam, kde se představily v co největší bohatosti. Potřebujeme znát náboženské dějiny Egypta, abychom pochopili své vlastní obrazy v bibli. Jasně se ukáže, že popisovat Ježíše jako krále a jako Mesiáše je z velké části nedostatečné. On sám stále odmítal tyto pojmy (srv. Mk 8). Bylo by těžké najít člověka, který si tak málo přál být králem v takovém smyslu. Byl někým zcela jiným než nějakým faraonem! Tento konflikt, tento kontrast si musíme uvědomit: Ježíše označujeme pojmem, který pochází z mytologie faraónů, "Syn Boží"! Abychom překonali tento rozpor, je třeba vidět, že Ježíš interpretuje tyto pojmy zcela nově, ale také to, že bible užívá mytické obrazy, aby interpretovala Ježíše, obojí je v napětí. Ježíš "Syn Boží", jak tedy ho máme chápat ve vaší perspektivě? Ježíš se stal pro lidi středem jejich života, novým začátkem, nadějí v beznaději. Osoba, která je důvodem a smyslem života, může být nazývána Bohem. Takhle mluvit, neznamená to zkracovat Kristovo poselství? Naopak, je to "intenzifikace" jeho poselství. . .

Za dva tisíce let jsme vytvořili obrovské množství traktátů o Ježíšovi, které však jen málo lidem sloužily. Ospravedlňovaly spíše náboženské války, všechny formy vykořisťování, zbytnění moci v církvi. . . Ježíš chtěl ale něco mnohem prostšího: abychom dělali, co si přeje jeho Otec, abychom vyháněli démony, uzdravovali nemocné. Vzít toto vážně, to je smysl jeho poselství. Psychoanalytik a kněz Tony Anatrella vám vytýká, že chcete z církve udělat "permanentní psychiatrickou léčebnu". Vzniká dojem, že vidíte pouze choroby, neurózy. . . Tak mluví Matouš ve 4. kapitole: Ježíš pronesl kázání na hoře pro všechny nemocné, pro ty, kteří trpí. Jedna z prvních slov jsou "Blahoslavení jsou ti, kteří pláčou". Církev má velký úkol. Samozřejmě na prvním místě ale musí být místem, kde lidé mohou žít. Byl by to konec církve, kdyby prvořadě budovala svou posvěcenou tradici, aniž by se otevírala lidem. Ježíše je třeba vzít vážně a ne ho jen oslavovat. V 7. kapitole Matoušova evangelia se říká: "Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích". A u Matouše Otcova vůle je: "Jděte k uvězněným, nemocným, chudým, oblečte nahé, dejte jíst hladovým". Tak uvidíme Syna člověka, jinak ne. Myslím, že jsme vybudovali obdivuhodnou doktrínu o Ježíšovi, která nám dává obdivuhodné vědomí o nás samých a kterou omíláme od dětství. Jsme jako malé děti, které každý večer poslouchají tutéž pohádku a které mají strach, když se v ní změní jediné slůvko. Zrovna tak jako ti biskupové, kteří propadnou panice, když to, co se učili od dětství, nějaký teolog vyjádří trochu jinak. Nejde o Ježíše, to je reflexe donucovacího systému.

Nedementoval jste své interview ve Spiegelu, které vám přineslo zákaz kázat a z kterého vzniká dojem, že jste propadl hlubokému pozitivismu?

Toto interview bylo velmi zkrácené. Nevzal bych zpět ani slovo z toho, co Spiegel napsal, ale spíše bych mnoho přidal. Arcibiskupovi jsem napsal: Chcete-li znát můj názor, čtěte mé knihy a ne jen časopisy. Jsem obviňován, že popírám vzkříšení? Tři knihy jsem napsal o této otázce! Spiegel není časopis náboženský, jeho poselstvím není zvěstovat víru. . . Spiegel mi položil otázku historicismu 19. stol. Vyšel jsem z této otázky a snažil jsem se o co nejkorektnější odpověď. Spiegel z toho neotiskl ty pozitivní interpretace. Nechali jen ten negativní základ historického bádání. Např. na otázku: "O velikonočním ránu, hrobka byla prázdná?" jsem odpověděl, že to, co víme ze současné exegeze je, že vyprávění o prázdném hrobu se objevilo až později jako interpretace velikonoční víry. Spiegel to tady ukončil. Já jsem však dále říkal, že vzkříšení je naděje, v níž Kristus byl vyvýšen a bylo vzato vážně, co chtěl sdělit lidem o překonání strachu ze smrti. A uměleckým ztvárněním vyprávění je, že místo smrti a smutku vidíme u hrobu anděla, který říká: "Jděte do Galileje, budete-li následovat jeho slova a cesty, přijde k vám". Vzkříšení není nic jiného než toto. Církev odmítala po staletí sdělit lidem stav bádání. Já se pokouším za pomoci hlubinné psychologie ukázat věrohodnost vyprávění a textů, které sice v rovině historické nejsou "pravdivé", ale přesto zprostředkovávají náboženská poselství. Jak chápete právě "pravdivost" vzkříšení? Pavel říká: "Nevstal-li Kristus skutečně, marná je naše víra. . ." Nejprve musíme pochopit, že vzkříšení se netýká jen osoby Kristovy. Ježíš sám v této víře, která je asi o 2000 let starší než křesťanství, vyrůstal. Ale smysl toho, že Ježíš byl vzkříšen, je někde jinde: Určitý typ světového řádu, v němž je člověk podroben smrti, skončil. Ve světě, který ve svých strukturách a svém řádu je nositelem smrti, začíná nový život. Ještě dnes je řád, ve kterém žijeme, smrtící: v Německu je jedna třetina daní využívána pro výrobu tanků a atomových bomb, každý rok umírá na zemi 50 miliónů lidí hladem a naše církev obnovuje kostely za miliardy marek. . . Tohle všechno působí, že lidé jsou nemocní. A právě tohle musí přestat, nelidský svět musí zmizet a o tom vypovídá Ježíšovo vzkříšení v pavlovském smyslu. Život začal dávno, začíná teď znovu. Nemusíme čekat na den posledního soudu, abychom prožili tuto pravdu.

Vytyčil jste mnoho paralel mezi křesťanstvím a starými náboženstvími, zejména egyptským, ale málo s židovským.

Jaký je vztah mezi Starým a Novým zákonem? Lze říci, že v určitém smyslu je Nový zákon něco jako originální ústní interpretace Zákona starého. Ale je také pravda, že centrální symboly užívané k interpretaci Ježíšovy osoby si vypůjčují více z pohanství než ze židovství.  Především z helénismu a uvnitř něho ze širokého proudu náboženských dějin starého Egypta. Z tohoto základu vycházejí pojmy jako Trojice, Boží synovství Mesiáše, panenské zrození. Tyto náboženské představy nepocházejí ze židovství, ale z jiných kontextů, to je zjevné. Např. texty o ustanovení eucharistie, které se objevily až později, jak nás dnes informuje exegeze, tkví v myšlence, a to centrální pro křesťanskou víru, že ve společné hostině chleba a vína máme účast na krvi a tělu Syna Božího, který zemřel. Tato myšlenka je zcela cizí židovství. Není jen prostým pokračováním velikonoční hostiny, ale zjevně se opírá i o kulty jako např. Dionysův či Osiridův. Základní prvky křesťanství nestojí na židovství. A přesto je židovství plné obrazů. . . Ano. Ale starostí judaismu je tvořit náboženství bez obrazu. Lze říci, že křesťanství je syntézou mezi židovským monotheismem, který uchovává a světem zásadně lidským, světem symbolů lidské psyché, tedy světem pohanským. Vytýká se vám, že vytváříte katolický new age. . . Jistě jsou témata, která najdete v mém díle i v hnutí new age, jako je např. ochrana zvířat a přírody (jsem vegetarián). Přál bych si také, aby různá náboženství se spíš od sebe navzájem učila, než aby proti sobě bojovala. Jsem přesvědčen, že náboženství zítřka bude integrující v rovině psychologické, ekologické a kulturní. Náboženství, které by překonalo křesťanství? Křesťanství, jak je v současném stavu, se zcela jasně musí vyvíjet. Musíme opustit jednostranný západní charakter naší interpretace Ježíšova poselství. Začínáme teprve pouze chápat, v jaké lidské rovině toto poselství stojí, a nemáme žádné právo s ním zacházet, jako by patřilo jen jednomu kulturnímu okruhu, který se vydává za absolutní a zcela zjevně se nedokáže vymanit ze svých vlastních problémů.

z francouzštiny přeložil V.V.

Rheinischer Merkur 17. 7. 1992

Rebelie z podzemí

Ludwig Watzal

Po převzetí moci komunisty v zemích východní Evropy vznikla vedle oficiální církevní hierarchie tajná církev, tak také v Československu. Vatikán tuto tajnou církev chtěl a ona se těšila jeho výslovné podpoře. Zástupci této podzemní církve byli vybaveni "facultates specialissimae". Tyto zvláštní pravomoci znamenají, že biskupové měli stejná práva jako papež a kněží stejná práva jako biskupové. "Všichni byli papežové," jak to vyjádřil jeden tajný biskup. Tyto pravomoci byly pro východoevropské země uděleny papežem Janem XXIII. Řím a v jeho čele Kongregace pro věrouku si nyní staví za cíl tajnou církev zrušit a převést ji do oficiální církve. Za tím účelem dlel nejvyšší římský ochránce víry, Josef kardinál Ratzinger, ve dnech 28. března - 1. dubna 1992 v Praze. Jak v jednom rozhovoru řekl sekretář československé biskupské konference, světící biskup František Radkovský, jednalo se s Ratzingerem o tomto problému jen okrajově. Kardinál prý nedal žádné ultimátum. Naopak, Ratzinger se v této záležitosti ukázal být velmi "citlivý" a prý zamýšlí přijmout zástupce tajné církve k rozhovorům v Římě. Kdyby šlo jen o převedení několika set tajně vysvěcených kněží a biskupů do oficiální hierarchie, nebylo by o tom třeba informovat. Komplikace spočívá v tom, že nemalá část těchto tajných kleriků je ženatých a má rodiny. Toto faktum by nebylo problémem u těch, kdo byli vysvěceni podle řecko-katolického ritu, protože východní církev i uniaté sloučení s Římem zná ženatý nižší klérus. Pro Řím však je mimo diskuzi, že nikdo z ženatých kněží tajné církve nemůže být také knězem pod papežem Wojtylou. Z hráze povinného celibátu nesmí tedy být vylomen jediný kámen.

Na zasedání českých a moravských biskupů 15. června byla na programu otázka tajné církve. Jednalo se o tom také během návštěvy ad limina československé biskupské konference v Římě 19.-26. června s vyhlídkou na vyřešení během příštích dvou měsíců. Kongregace pro věrouku připravuje vyhlášení o postavení tajné církve v ČSFR. Papež Jan Pavel II. vyjádřil ve své závěrečné promluvě k biskupům naději, že by se tajní klerikové měli dát k dispozici "svým zákonným pastýřům" (biskupům), protože na ně čeká "velká žeň". Dosud se u příslušných diecézí přihlásilo asi 160 kněží a 19 biskupů. Co se týče přesné síly tajné církve, čísla se značně rozcházejí. Oficiální odhady vycházejí od asi 260 kněží a 20 biskupů. Podle údajů StB existovalo prý 1200 kněží. Jeden tajný biskup odhaduje počet kněží mezi 200 a 600 a biskupů na 40. Po pronásledování komunisty očekává jiný tajný biskup pronásledování Kongregací pro věrouku "pokud se nezveřejníme". Jak je s nimi zacházeno, je podle něho nepřijatelné. Ultimativně jsou vyzýváni, aby už nevykonávali své úřady. Až posud utajovaná kapitulační listina, kterou jim předkládali, zní: "Veden poslušností k papežovi Janu Pavlu II. a jeho nástupcům vyznávám a slibuji, že od tohoto okamžiku už nikdy nebudu užívat slova a insignie a činit úkony včetně liturgických, které jsou v katolické církvi ustanoveny k užívání a provádění biskupům jmenovaným Svatým stolcem." Kněze a biskupy, kteří se přihlásili, očekává zneucťující procedura. Neodpovídají-li římskému standardu - řádně vzdělán a vysvěcen, život v celibátu -, hrozí jim degradace na jáhny. Kdo zůstanou vězet v této síti - pouze svobodní - mají být vysvěceni sub conditione (podmíněně). Musejí složit zkoušku, odpovídající novokněžím v prvních letech. Tuto proceduru tajný biskup a kněz, kteří vykonávali svůj kněžský úřad po desetiletí s nasazením života, pociťují jako "urážející a nepřijatelnou".

Ještě při své návštěvě r. 1990 děkoval Jan Pavel II. tajně vysvěceným kněžím za to, že nesli tak velké riziko. Vnášeli podle něho církev do těch kruhů, které byly pro oficiální církev uzavřeny. Československé biskupské konferenci jsou podezřelí všichni kněží a biskupové vysvěcení tajným biskupem Felixem Davídkem, zemřelým v roce 1988. Davídek sám byl řádně vysvěceným knězem a byl na biskupa vysvěcen brněnským tajným biskupem Janem Blahou v roce 1967. Davídek tedy stál v apoštolské posloupnosti, tím byla všechna následující kněžská svěcení církevně právně korektní. Radkovský naproti tomu zpochybňuje, zda byl Davídek vůbec řádně vysvěcen. Blaha byl prvním biskupem, který nebyl členem řádu. "Tady to přeskočilo do nekontrolovatelného světa neřádových kněží". Davídkovi se podkládá, že byl psychicky labilní a "schizofrenní", ale i velmi nadaný. "A trvají-li tato podezření, musejí všichni vysvěcení od Davídka být přezkoušeni a nově vysvěceni, to vyžaduje Řím," říká světící biskup. Jeden tajný biskup, vysvěcený Davídkem v r. 1978 na kněze a v r. 1988 na biskupa, odporuje oficiální verzi. Ta směřuje k tomu, aby byl Davídek dodatečně diskreditován. "Davídek byl svatý a učený." Davídek prý byl již v roce 1968 dopisem z Říma, který mu byl prý předán kardinálem Korcem, vyzván, aby působil jen jako "simplex sacerdos" (obyčejný kněz) a zdržel se světící činnosti. Ve druhém psaní z Říma, které prý Davídkovi předal msgre. Kelly 6. června 1972, mu bylo pohroženo exkomunikací, nepřeruší-li svěcení ženatých na kněze. To prý tehdy Davídek přislíbil. V témž dopise se prý poukazuje na možné schizma, vyvolané tajnou církví. Jak neprůhledné byly Davídkovy světící aktivity, vychází najevo tím, že prý světil na kněze i ženy. Jeho "generální vikářka" Ludmila Javorová žije v Brně. Hrála v tajné církvi centrální roli, byla podle slov jednoho tajného biskupa "velmi dobrá a vzdělaná". Přes svůj tvrdý postoj v zásadních věcech vykazuje oficiální církev mnoho pochopení pro postavení tajných kleriků, snaží se řešit věc v oboustranném souhlasu. Podle světícího biskupa Radkovského přitom vysvítá řešení po způsobu dělnických kněží francouzské "Mission de France". S takovým řešením by tajní biskupové a kněží byli srozuměni. Tito kněží, kteří byli vysvěceni podle východního ritu, by měli být převzati do řeckokatolické církve. Jedná se o tom mezi Římem, biskupy a řeckokatolickým biskupem Jánem Hirkou z Prešova. Kardinál Ratzinger přislíbil, že bude tento biritualismus podporovat. Ztroskotá-li integrace tajných kleriků, je ze strany oficiální církve obava, že se vytvoří "zvláštní církev". Kvůli jednotě církve požaduje Řím rychlou integraci. Tato jednota podle výpovědí tajných biskupů vždy existovala. "Vždy jsme byli zajedno s papežem, jsme jedna církev. Nebyli jsme žádná vedlejší církev a pracovali jsme tam, kde nemohla pracovat oficiální církev". Podle tohoto tajného biskupa ještě konec misie tajné církve nepřišel, vždyť odštěpí-li se Slovensko, obává se, museli by jít znovu do podzemí. "Jsme církví pro doby poslední." Při setkání s tajnými biskupy je ještě cítit vanutí prvního křesťanství a církve katakomb. Není tu nic z nádhery a lesku obvyklých biskupských paláců, znaky této církve jsou naopak jednoduchost a učenost. Jako "rezidence" slouží třípokojový byt v jedné ze smutných socialistických panelových králíkáren. Zde "sídlí" biskup se svojí paní v celibátním společenství, protože od svého biskupského svěcení dobrovolně žije v této exkluzivní katolické formě života. Biskup nenese žádné insignie, odhlédneme-li od prostého kroužku s vyvýšeninami, symbolizujícími deset Zdrávas Maria. "Co dělá biskupa biskupem, je vnitřní síla, a ne vnější nádhera." Pobyt ve stálém pronásledování a strachu ještě dnes určuje život tajného biskupa, je velmi opatrný. "Můžeme důvěřovat jen Bohu, protože máme jen Jeho." Kritizoval triumfalistická rozhodnutí papeže a požadoval kolegialitu biskupů zavedenou II. Vatikánským koncilem. Papež by měl rozhodovat jen s biskupy. Tajný biskup se vyslovuje za svěcení žen, protože v prvotní církvi existovaly i jáhenky. V pýše hodnostářů vidí hlavní problém současné krize církve. "V církvi není plná svoboda, která by vlastně měla vládnout, každý se bojí. Teprve když se osvobodíme od tohoto strachu, něco se změní."

z němčiny přeložil JaS

Na okraj rozhovoru s Otcem biskupem Stanislavem Krátkým

"Vykonal pro poučení a spásu jiných všechno, nač stačil a co mohl: a přesto nemohl zabránit tomu, aby ho někdy lidé nesoudili a neopovrhovali jím. Proto všechno poručil Bohu, který všechno zná. Jen trpělivost a pokora mu byly obranou proti zlým řečem, nesprávným a lživým výmyslům i svévolným pomluvám. Ale někdy i on se hájil, aby svým mlčením nedal pohoršení těm, kdo byli duchovně slabí." (Tomáš Kempenský o sv. Pavlovi)

Když jsem v předposledním čísle Proglasu uveřejnil recenzi na Gansriglerovu knihu o tajné církvi, ozvali se někteří: pro jedny jsem to napsal příliš mírně a smířlivě, druhým se zdálo, že zbytečně mnoho mluvím biskupům "þdo řemesla" a situaci vyostřuji. Nemyslím si pochopitelně ani jedno ani druhé, ale můžeme o věci diskutovat. O čem však diskutovat rozhodně nemíním, jsou motivy, pro které se otázkami skryté církve v poslední době v našem časopise zabýváme. Snad je však nutné ještě jednou podat vysvětlení. Aby to tedy bylo řečeno hodně nahlas: je to z pocitu povinnosti. Otec biskup Krátký o tomto aspektu mluví v našem rozhovoru také, i když poněkud z jiné pozice. Náš pocit povinnosti má také duchovní kořeny. Je to hlas svědomí, který k tomu vybízí. Někteří z nás se také účastnili života skryté církve v tom smyslu, že jsme užívali jejích plodů. Biskupové a kněží působící ve skrytosti nám byli a jsou oporami, vedli nás a vedou v duchovním životě. Pomáhali nám najít cestu k Bohu v těch letech, kdy nás oficiální církev tou formou činnosti, kterou měla povolenou, nedokázala oslovit. Nikdy jsme ji nechápali jako nějakou paralelní církev, ale vždy jako součást jedné jediné církve; oni byli pro nás světlem světa a solí země. Skutečnost, že se nyní ozýváme, je jen malou splátkou toho, co těmto lidem dlužíme, nejen osobně: za to, že vzali vážně svoje poslání a že se je snažili všemi silami naplnit. Eritis mihi testes, budete mi svědky, říká Kristus. My v tuto chvíli nemůžeme udělat víc, než být svědky této části tajemného těla Kristova, že vydávala dobré ovoce. Je naší povinností a věcí svědomí, abychom jim ve chvíli jejich tísně pomohli ukázat pravdu, kterou mnozí nechtějí slyšet. Jean Guitton ve své knize Mlčení o podstatném zakončil první kapitolu, ve které se mimochodem zabývá Pravdou, slovy: "Nepřipustí-li čtenář to, co jsem mu vyložil v této kapitole, nemá cenu, aby četl dále." Já říkám nyní totéž. Kdo nepochopil o čem mluvím, komu nic neříkají slova, jež používám, jako třeba svědomí, povinnost, dobré ovoce či tajemné tělo Kristovo, ten ať nečte dál! Rozhodně ať nečte ani rozhovor s biskupem Krátkým: bude mu totiž špatně rozumět. My tu nekonstruujeme senzace, nevytváříme nové hrdiny, ale snažíme se popsat skutečnost. To, o čem mluví Otec Krátký, je v jistém smyslu velmi bolestné. Pro něj i pro mě. Toto nepochopí ani redaktoři Respektu či jiných podobných časopisů, ani zahraniční novináři, kteří se snaží odhalit nikdy neuskutečněné svěcení žen a pro něž je nejzajímavější povolání několika ženatých mužů ke kněžské službě a napětí mezi skrytou a "oficiální" církví. Nepochopí to ani modernističtí církevní liberálové, pro něž se tu údajně v praxi realizovalo to, o co oni usilují, a kteří mají radost z napětí uvnitř naší církve, protože vztah napětí mezi nimi a "Římem" je pro ně už dávno samozřejmostí. Těm všem je nutno říci: nepíšeme pro vás. Nás toto napětí bolí.  Možná ještě mnoho lidí nechápe, o co všechno v této věci jde. Pro ně si dovolím přinést jeden příklad. Konstrukci jednoho osudu, modelový příklad; s různými obměnami je takových osudů ovšem v realitě mnoho. Představme si tedy následující situaci: Píše se rok 1950, vám je kolem dvaceti a vy v sobě cítíte jasné povolání ke kněžství. Možná už studujete nebo se chystáte studovat bohosloví a poslechnete správného hlasu svých biskupů, abyste dál nenavštěvovali komunisty ovládaný litoměřický seminář. Poslechnete, léta prožijete v PTP nebo ve vězení a touha po kněžství je ve vás ještě silnější. Potom se dovíte, že je možno studovat tajně. Po léta se vedle namáhavého zaměstnání po nocích a víkendech vzděláváte. Na konci šedesátých let je vám kolem čtyřiceti, konce komunistické diktatury se nedá dohlédnout a jste po dvaceti letech usilovné práce tajně vysvěcen na kněze. Nemůžete to ovšem veřejně říct. A zase konáte svoji službu vedle civilního zaměstnání, sloužíte těm, ke kterým se státem spoutaná þoficiální\ církev nedostává, ale především konáte eucharistickou službu. Riskujete prozrazení, zatčení, ale sloužíte tak, jak je potřeba bez ohledu na sebe, na svůj strach, na své pohodlí. Přijde listopad 1989, doba svobody církve, okamžik, pro který jste pracovali, o kterém jste snili. Nečekáte vděk ani ocenění, čekáte jen, že budete moci veřejně sloužit mši svatou, veřejně kázat, veřejně se starat o své farníky, zvláště, když je tak málo kněží. Je vám už kolem šedesáti, každý měsíc dalšího čekání je pro vás nekonečný. Po více než dvou letech mlčení, které prožíváte daleko hůř než celá léta diktatury, je vám biskupy řečeno, že si sice vaší práce váží, ale že s tím vaším svěcením je to nějak podivné, a že vás pro jistotu vysvětí znovu, ještě vás trochu vyzkouší, co víte o Nejsvětější Trojici, o zodpovědném rodičovství nebo na téma kněz jako lékař, soudce a učitel ve svátosti pokání; a taky vám řeknou, že nemáte v podstatě žádnou praxi v pastoraci. Vy, který jste sloužil Bohu v těch nejhorších podmínkách, který jste dostál svému kněžskému povolání v těch nejtěžších zkouškách, jste v okamžiku svobody prohlášen za pochybného, po straně o vás řeknou, že jste to přeháněl jako dobrodruh. Jste najednou daleko méně vzdělaný a méně zkušený, než všichni ti bývalí členové Pacem in terris, absolventi komunistického semináře, kteří tehdy neposlechli rozkazu svých biskupů, než ti kněží, kteří se báli vytáhnout paty za dveře fary a přečíst si jakoukoli teologickou literaturu s výjimkou několika oficiálně vydaných knih a Katolických novin, které neměly církevní schválení. Oni nejsou problematičtí, zato vy jste neměl pravdu. V době, kdy jsou vaši vrstevníci, kteří se v jiných povoláních zachovali stejně statečně jako vy, rehabilitováni, kdy dostávají ocenění a čestné doktoráty, vám se "zhroutí svět". Nechtějí vás, jste podezřelý. Státní bezpečnost, která vás po léta pronásledovala, nepochybovala ani na okamžik o platnosti vašeho svěcení. Církev o něm pochybuje. Jste ale pokorný a trápíte se tím, zda jste přece v něčem neudělal chybu, zda jste se nemýlil a s vámi všichni spolupracovníci. Ne, nemýlili jste se, a církev o vás nepochybuje. To jen někteří biskupové se nemohou vyrovnat s něčím, co sami nedělali a neznali. Myslím, že tomuto příkladu lze rozumět. Že si lze představit za skrytou církví tyto konkrétní lidi a trochu i to, co prožívají. Hloubku jejich zklamání si ovšem představit nelze. Jistě, dá se to odbýt tím, že přeháním. Upozorňuji ovšem, že to není důstojný argument. Mnohokrát jsem se sám sebe v posledních měsících ptal, jestli se nemýlím. Zda jsem se příliš jednostranně nenechal ovlivnit lidmi ze skryté církve, které znám, a nepovýšil jejich pravdu na Pravdu a kvůli nim neviděl nic ostatního. Je to pro mě zcela nový pocit, když musím v církevní záležitosti zastávat názor, který se liší od názoru mého biskupa. Je to opravdu stejné, jako kritické postoje, které jsem před lety tak nerad viděl u řady katolíků na západ od nás? Před několika dny jsem hovořil s jedním profesorem teologie ze Spojených států. Chtěl se se mnou setkat, protože ho zajímala skrytá církev. Těšil se na to, jak se ode mne dozví o "překonání" celibátu, jak mu potvrdím svěcení žen, jak se shodneme na špatnosti "Říma", na negativním konzervatismu našich biskupů. Jsem za ten rozhovor vděčný. Pochopil jsem hloubku rozdílu: nemohl jsem mu potvrdit ani jednu z těchto věcí. Nejsem ani proti Římu, ani proti biskupům, nemyslím si, že by měly být svěceny ženy, ani porušován celibát. Nechci mít z církve demokratickou instituci ani charitativní spolek. Naše postoje jsou zásadně odlišné. Pokud ovšem liberální teologové hledají pro prosazení svých "zlepšení" podporu v některých skutcích skryté církve, není to její chyba. Z rozhovoru s biskupem Krátkým jasně vyplývá, jak představitelé skryté církve smýšlí. Je to chyba oficiálního mlčení, které se kolem ní na tak dlouhou dobu rozprostřelo, chyba těch, kteří ze skrytých biskupů a kněží dělají rozvratníky. V naší církvi je plno otázek o kterých můžeme diskutovat. Společně - biskupové, kněží i laici. Kdo toto nechápe, měl by si dobře přečíst apoštolský list Christifideles laici a dokumenty II. vatikánského koncilu. Všechno v pořádku není, dialog je nutný. O kněžských a biskupských svěceních se ovšem příliš diskutovat nedá. Když za mnou někdo přijde a řekne mně: jste sice pokřtěn už řadu let, ale je to nějaké pochybné, já vás pro jistotu pokřtím znovu, pak budu muset odmítnout. Kdybych byl dvacet let knězem a někdo pochyboval o mém svěcení, zachovám se stejně. Jistě, rozdíl mezi těmito dvěma svátostmi existuje. Neprojevuje se však mírou připouštěných pochybností. Není možné věřit každému, kdo o sobě prohlásí, že je kněz. Budiž. Ale existují-li důkazy, jsou-li svědci jeho svěcení a činnosti, dosvědčují-li to ti, kteří ho připravovali, i biskup, který ho světil - potom je nedůvěra přinejmenším pošetilostí: posloupnost v skryté církvi je dnes dokumentována, byly vypracovány seznamy kněží a biskupů, jsou k dispozici svědci. V době nedostatku kněží však někdo toto všechno nechce vědět. Možná jsou mu tito lidé nepříjemní tím, že mu připomínají jeho vlastní selhání, jsou mu důkazem, že bylo možno být i tam, kam se on bál vstoupit. To ale není křesťanské. Chci být už stručný. Ať je to jakkoli: nechtějí-li vidět někteří naši biskupové pravdivě skutečnost, protože je jim nepříjemná nebo nemohou-li se někteří vatikánští úředníci rozloučit s mylnou koncepcí vatikánské východní politiky, a proto se snaží skrytou církev znovu umlčet, lze to pochopit. Nelze s tím však souhlasit. Je to věcí našeho svědomí jim pravdu připomínat. K tomu by měl s Boží pomocí přispět i následující rozhovor s Otcem biskupem Krátkým.

Proglas 4/92

Rozhovor přetiskneme v příštím čísle a doplníme jej vlastním komentářem.

c) Nejistota v teologii a hlásání novozákonního kněžství a kněžského povolání

Nemálu kněží a adeptů kněžství se zdá, že se zpochybnilo tradiční kněžské sebepochopení, poněvadž si již nejsou jisti, co vlastně kněz teologicky je, co tvoří jeho podstatu a jaké jsou jeho funkce. Zdá se jim, že tu byl dán prostor příliš mnoha předkřesťanským, archaicky pohanským a starozákonním prvkům, jako by tu trvale platilo mnoho proměnného, jako by se tu mnoho theologumen drželo za nezměnitelné, podstatné výpovědi. Vrátíme se k tomu v obou následujících oddílech.

d) Nejistota ohledně lidského, společenského a církevního statutu kněží

Kněžské sebepochopení, které je tu třeba promyslet teologicky, je dnes nezřídka zpochybňováno i z lidské stránky. Nízká či ještě klesající životní úroveň mnoha kněží - nemluvě o tísnivé chudobě v Itálii, Francii, Skandinávii a postkomunistických zemích - osamělost uprostřed zcela lhostejného nebo i nepřátelského světa a prostředí, neúspěšnost a beznadějnost působení v takovém světě kněze přivádí do lidsky již téměř nezvladatelné situace, která odrazuje od povolání mladé lidi, kterým se takový život již nejeví být přitažlivým, smysluplným a únosným. Z části již z takových, ale i z pastoračních důvodů se klade otázka vykonávání světského povolání u řady kněží, kteří by se tak i více přiblížili světu (dělničtí kněží). Takto by vznikly zcela nové typy formy kněžské existence k doplnění dosavadního kněžského typu a došlo by tak k pluralitě i v této oblasti. Z této lidské stránky se otevírá i problematika celibátu v latinské církvi. Ještě tísnivější je existenciální nejistota, vycházející najevo i v anketách a interview a jsoucí v posledku krizí víry. Je živena z mnoha pramenů, jedním z nich je bezesporu zaostalá, otázky lidí a doby si již nepřipouštějí teologie. Není-li tato krize skutečně zvládnuta, musí vést k úplnému zhroucení povolání, které žije jen z víry a ztrácí bez víry jakýkoli smysl. K tomu se připojuje i společensky zcela změněný status kněze.

V předmluvě k "Pravidlům chování pro kandidáty duchovního stavu" se mohlo ještě roku 1885 číst: "Duchovní vstupuje přijetím svěcení do nejvyšší vrstvy společnosti, lhostejno kterému stavu náležel rodem. Jeho služební povinnosti ho přivádějí do styku s vyššími a vysokými stavy. Příslušností ke stavu má za povinnost konat vše, aby zasluhoval chvály, kterou Duch svatý (Sir 45,1) přislibuje vůdci lidu: Je milován Bohem i lidmi". Pro takové výjimečné postavení duchovního stavu už ve zcela pluralizovaném světě není místo. Ve stále více zemích a situacích je pochybné, zda se kněz vůbec může nebo i jen chce jevit jako příslušník určitého sociálního stavu nebo i povolání. Zpráva o vývoji diecézních a řádových povolání v Západní Evropě z roku 1965, ze které jsme vyšli, hovoří o "všudypřítomných nátlakových skupinách", ale také jen spíše ve smyslu přítomnosti křesťanů ve světě podle Diognétova listu (Dg 5n). V rostoucí míře se kněz podílí na ztrátě funkcí církve, za jejíhož zástupce je uznáván. Mnoho tradičních funkcí, které v průběhu dějin přejal, ztrácí prostě svůj smysl, mnohé mizejí již v legitimním dovršení dospělosti světa, který si je vědom své svébytnosti, jiné { pro které jistě o sobě příslušný zůstává - ztrácí proto, že lidé již neočekávají vysvětlení světa a smyslu života od něho, ale od pojišťovny a poněvadž i normy svého konání nechají určovat jinými faktory a kromě toho jej chápou jako zcela nekompetentního pro mnohé otázky života, jako je manželství nebo sexuální chování. Řídí se podle všeobecného mínění, tedy podle většiny. "Z tradičních funkcí velkých náboženských systémů, objasnění světa - normování jednání - překrytí pocitů bezmocnosti, se v moderní společnosti většinou udržela jen třetí jako pastýřská péče o nemocné, umírající a truchlící." (G. Seifer). Situace se zostřuje ještě tím, že se církev, již kněz reprezentuje, stává stále více jen jednou z mnoha náboženských světonázorových skupin a kněz tak zástupcem jedné určité skupiny, jejíž zboží musí chválit, a kterého tedy nelze brát příliš vážně. To vše nevede jen k vymizení běžného společenského þstavu\, ale i ke ztrátě "stavovské" vážnosti, vlivu a sociální prestiže. Kněz se stává okrajovou figurkou společnosti, na kterou se obracejí již jen okrajové vrstvy společnosti anebo lidé teprve, když na tento okraj poklesli bezmocí, chudobou, nemocí či stářím. Natrvalo v tom málo změní i jednotlivé osobnosti - jako Jan XXIII.; vždyť právě tu se ukazuje změna situace, kdy už dojem nedělá status, postavení, ale jednotlivá osobnost, jejíž vliv a lesk mizí s ní samotnou.

I teprve nedávno uzavřený, bohužel v tajnosti chovaný sociopsychologický dotazníkový výzkum kněží v Německu konstatoval: "Z hlediska komunikačního se kněžské povolání jeví jako sociálně izolované." Taková změna situace musí nejdříve vést k nejistotě kněží v jejich chování k dnešnímu světu a jejich roli, dokud se nenalezne nový vzor kněze této doby. Ale právě uvedený výzkum konstatuje "tendence k labilitě a liberalizaci". To se musí projevit i na kněžském dorostu, vždyť rozhodnutí věnovat se takovému povolání vyžaduje dnes hlubší motivy než v dobách, kdy s sebou takové rozhodnutí přinášelo společenský vzestup a při vystoupení z takto zvolené životní dráhy se nabízely nepříliš žádoucí možnosti. Nově promyslit je potřebí i církevní status kněze, jeho postavení vůči svěřenému lidu jakož i vůči představenému, u diecézních kněží konkrétně vůči biskupovi popř. faráři. Kněz má stále více co do činění s lidmi, kteří již nejsou "laici", ale jsou mu v mnoha oblastech nadřazeni, kteří mají nejen ve světě, ale i v církvi své zcela specifické úkoly a charismata, která již musí respektovat, a kteří jsou mu rovni v ohledu základního křesťanského důstojenství. Poměr k nim tedy naprosto není jen poměrem otce k dítěti, představeného k podřízenému a už vůbec ne panovmíka k poddaným. Ale ani jeho vztah k biskupovi nemůže být vůbec popsán jen takto. Mnohé formy jednání a zacházení, nařízení ad nutum, aniž by byl postižený jen vyslechnut, jsou snad ve feudálním světě ještě únosné, když už ne křesťanské, dnes pak již nejsou ani to. Ne málo lidí se domnívá, že nepřizpůsobený vnitrocírkevní status představuje hlubší příčinu krize kněží a kněžských povolání než změna sociálního statutu nebo problém celibátu.

e) Zastaralá představa kněze

Mnohonásobná změna statutu zapříčiňuje zhroucení představy o knězi, která už neodpovídá dnešnímu světu a kultuře: např "kněz jako nositel sociálně - etické tradice" nebo "jako militantní zástupce církevní instituce" (O. Schreuder). Nyní jsou takové a podobné představy často hluboce zakořeněny v lidu, ale i v církevních institucích, formy vystupování těchto institucí jsou takovými představami podstatně určovány. Jistěže v mnoha zemích opět nebo ještě existuje vědomé znetvořování představ o kněžích i pomocí veřejných sdělovacích prostředků: pomysleme na proticírkevní propagandu. Ale téměř právě tak špatně působí obvyklá často ještě oficiální nebo alespoň oficiózní představa o knězi, která může dobře odpovídat agrárnímu a měšťanskému statickému světu, mobilní městské kultuře industrializovaného světa však již neodpovídá. Musí být přezkoušena a přizpůsobena až do svých posledních projevů, do gest, titulů a oděvu. S touto nepřizpůsobeností souvisí i pozorovaný fatální paralelismus industrializace a urbanizace a poklesu počtu kněží, kulturní zaostalosti a nepohyblivosti a poměrně příznivého počtu povolání. K tomu často přistupuje ještě teologicky defektní a znetvořený ideál kněze u samotné obce křesťanů. I nedávno proběhnuvší Třetí evropský kongres národních ředitelů a moderátorů Papežského díla pro duchovní povolání vidí jako jednu z hlavních příčin krize dorostu vedle ostychu mladých lidí před definitivním rozhodnutím a vázaností, vedle nespokojenosti s době odcizenou seminární výchovou a teologickým vzděláním a latentní nebo otevřené krize víry také nejasnost o platné představě kněze.

f) Nejistota kněžského života a služby

Lidská, společenská a církevní změna statusu vede, jak jsme již uvedli, také ke krizím kněžského života a samotné kněžské služby. Nezřídka tak dochází k opravdovým konfliktům rolí, nekryjí-li se již například očekávání křesťanů a knězova biskupa, očekávají-li od kněze různé vrstvy obce zcela odlišné role, musí-li on sám - snad kvůli tradici, kterou nelze v tomto okamžiku ještě změnit - v sobě sjednocovat různé a často stěží sjednotitelné role: kněze a učitele, ale i duchovního pastýře a teologa, má-li zastávat dvě teologie: jednu, kterou sám už nebere vážně a na které staví své hlásání či myslí, že je na ní musí stavět, a svoji vlastní, odpovídající teologickému vědeckému poznání dneška. Tento poslední rozštěp je ještě tíživější, je-li dlouho překonaná teologie zastávána nejen lidem v církvi, ale i od jeho kněžských spolupracovníků a představených. To může vést ke stavu, ve kterém nevěří, že by mohl sjednotit svoji kněžskou existenci se svojí pravdivostí a svědomím a jeho život se mu takto zdá být proměněn v lež. A ještě trapnější role jsou mu přisuzovány, často před jeho vlastní obcí: nechtějí v zásadě kněze Nového zákona, ale šamana, ano kouzelníka, mága, věštce a medicinmana, kněze fetišů nebo přinejmenším určitý druh starozákonního levitského kněze, hledají ochránce tajemných sil, někoho, kdo má přístup k věcem, jež jsou jiným skryty.

I Duquesne opakovaně mluví o "náboženské mentalitě vůči svátostným křesťanským ritům, která je pohanská", cituje jistého kněze: "Konflikt pro mne spočívá v tom, že sám už absolutně nemám náboženství, u kterého moji farníci bezpodmínečně chtějí setrvat." Kněz sám se oproti tomu cítí již do hloubky nespokojen v roli pouhého ritualisty, "mága posuňku", jehož ruce nic nedělají, jen něco vyjadřují, který je ve všem protikladem dnešního člověka: "Nic nebuduje, nýbrž dává smysl tomu, co již existuje, buduje-li něco, je to nadstavba, u které si ruce nezašpiní. Také nic neboří. On je to, kdo pronáší poslední uklidňující slovo, a on je pověřen stále znovu činit přijatelným, že pravda leží uprostřed, právě na tom místě, kde ji ještě nikdo neviděl ani necítil, kde nemůže způsobit neštěstí, ale ani nemůže osvobodit." (Verhoeven)

Nejistoty statutu, o kterých byla řeč, mohou však vést přímo k naprosté životní krizi. Kněz už prostě neví, k čemu zde je. Tradice a naučené role včerejška mu byly odňaty. Co mu však z kněžských úkolů zbývá, dělají stejně dobře nebo ještě lépe i laici - a kde to ještě nedělají, cítí se již jen jako jejich dočasný zástupce: jako lektor a vedoucí modlitby při bohoslužbách, jako katecheta, kazatel, vedoucí mládeže, ten, kdo navštěvuje rodiny, jako kancelářská síla, správce a podobně. Skutečně nezastupitelný je vlastně již jen v centru eucharistické slavnosti, při svátostném rozhřešení a při udílení pomazání nemocných, a stále více shledává, že tyto úkony člověka zcela nenaplňují, v každém případě pak nevydají na povolání. Předkřesťanský kněz byl dalekosáhle naplněn prováděním předepsaných ritů, které v Novém zákoně už nemají tento význam, dnešní kněz se u tohoto zbytkového zaměstnání již necítí šťasten. Dočasně tato funkční chudoba kněze zatěžuje, většinou jen psychicky. V nemálu pozicích svého povolání, předně jako duchovní správce, je bohatě pokryt mnoha více či méně kněžskými funkcemi. Někdy však také v pozadí útěku do hektických činností leží vědomí ztraceného sebeporozumění nebo vlastního neúspěchu ve víře. Tím vším jsme se již dotknuli kněžské služby. Služba kněze rozdrtí, je-li trvale přetěžován a nadměrně nárokován anebo má-li pocitþ že v tomto povolání nemůže dostatek rozvinout své plné lidství a nasadit své schopnosti. I trvalá neúspěšnost může z kněžské služby učinit těžkou zátěž. Existují zajisté krize, které nelze obejít, a je třeba přestát je ve víře. Nezřídka však jsou zapříčiněny zcela odstranitelnou nepřizpůsobeností pastoračních struktur a nedostatečným pochopením zodpovědných. Tím mohou kněží, kteří věci vidí, ale nemohou změnit, často trpět víc než nevyhnutelnými problémy. Zde vyvstává požadavek na trvalé přezkoumání našich pastoračních struktur, jejich přizpůsobení rytmu času a urbanizované společnosti, po přezkoumání účelnosti mnoha případů knězova nasazení a rozdělení a koordinace apoštolských sil až k přezkoumání diecézního plánu služebních míst, volání po pročištění funkcí, po celostné pastoraci. Často chybí plánování a strategie, odvaha vzdát dlouho ztracené pozice a vykonat dlouho známé nevyhnutelnosti. Všude musí být vypracována schémata priorit. Pomysleme jen, jakou psychickou zátěž znamená, musí-li mnozí kněží kvůli několika málo lidem vstávat podle dávno překonaného agrárního rytmu (jitřní mše), ale uléhat podle urbánního rytmu. Dary a charismata každého jednotlivce musejí být využity, pěstěny, pokud možno racionálně nasazeny, aby přinesly plody v co největším počtu obcí. Zpráva "Pro mundi vita" stále znovu dochází k nutnosti zcela nové spolupráce diecézního a řádového kléru. Také zde musí čas izolovaných akcí a dokonce institucí pryč a uvolnit místo epoše vzájemného doplňování a zčásti i pomoci a nahrazování. To by však platilo právě tak pro biskupské konference navzájem, pro biskupství, pro farnosti a pro všechna církevní sdružení. Co bylo dříve dobré a užitečné, může dnes být pochybné, ba škodlivé. Je pochopitelné, že se mladí lidé nezajímají o povolání, ve kterém je podle jejich názoru třeba počítat s trvalými konflikty rolí, nejistotami, krizemi a frustracemi. Takové povolání je neatraktivní samo o sobě, tím spíše pro mladé lidi naší doby, kteří se všeobecně rozhodují méně snadno než jejich vrstevníci v dřívějších dobách.

g) Defektní obec

Otázka kněží je otázkou celé Kristovy obce, diecézního a řádového kléru, kléru i celého laikátu, obce a všech jejích příslušníků a seskupení. Je-li obec v některém bodě defektní, je-li nábožensky nevědomá, teologicky a pastoračně zaostalá i zastaralá, snad jen sakramentalizována, nikoli evangelizována, apoštolsky ne otevřená, zúžená na farní, diecézní nebo národní hranice a bez lásky, nemohou povolání růst, a dokonce i ta již vyklíčená znova odumírají.

h) Jiné příčiny Kromě toho přirozeně působí dále i jiné uvedené vnitřní a vnější příčiny, ano, jsou dnes zde ještě znásobeny a akcentovány: časté zhroucení rodinných poměrů, všeobecná nouze víry, zmizení vědomí víry z rodiny a společnosti, negativní vliv sekularizovaného světa, čiře ekonomické, na prosperitu zaměřené myšlení, materialistická atmosféra společnosti blahobytu, všeobecná přemíra dráždidel v sexuální oblasti, zcela jiné vzory mládeže, nedostatečný kontakt s kněžími, špatný či jen málo přitažlivý příklad kněží, také defektní péče o mládež a rodinu, usnadnění jiných a velmi přitažlivých a výnosných možností povolání. Ohledně vnitřních příčin lze myslit na opožďování duchovní zralosti, chybějící chuť se rozhodovat a zavazovat, krizi autority, nespoutanou potřebu svobody, náboženskou nevědomost. Jako příčiny snižování počtu kněží jsou uváděny i naprosto pozitivní jevy naší doby: hlubší pohled na obecné kněžství věřících a z něho plynoucí možnosti aktivní apoštolské práce i hlubší pohled na manželství s jeho křesťanskými a apoštolskými možnostmi. Většina těchto příčin působí na rodiče, mládež, ale i na samotné kněze. Předpokladem každé terapie je diagnóza. Té především tento příspěvek slouží. Je dosti vážná. Už jsme při ní narazili i na mnohé příčin nemoci a tím i na možnosti léčby. Teologie i hlásání, ale i konkrétní kněžský život musejí tuto diagnózu vzít na vědomí.

z němčiny přeložil JaS

O tom, že budoucnost církve záleží na rozvoji malých společenství, existuje již dnes významná shoda. Tento názor zastávají všechny významné obrodné proudy a hnutí v současných křesťanských církvích, i když se v jiných otázkách třeba i rozcházejí. Naproti tomu názor na budoucnost instituce farnosti není již tak jednoznačný. Ačkoli je mnoha oficiálními činiteli i mnoha farníky obhajována jako prý zcela nezbytný prvek struktury církve, v řadě evropských zemí již tato instituce zřetelně přežila a dnes už jen živoří přesto, že jí nechybí žádné obvykle užitečné existenční předpoklady. Není divu. Je spojena s logikou feudálního řádu, který už opravdu nenávratně odezněl. Předpokládá, že v čele farnosti stojí zástupce lenního pána (před Bohem i králem odpovědného za světská i duchovní dobra poddaných), - farář, distribuující potřebné duchovní služby, více nebo méně nutné ke spáse: křty, zpovědi, manželství, pohřby, aspoň minimální vzdělání náboženské i světské. Farářů je ovšem stále méně a společenská dělba práce už je dnes docela jiná než před staletími v době Tridentina. O mnohé pečuje společnost jinak a jinde. Farnost však existuje dodnes jako instituce statická, do které se člověk rodí, která nepředpokládá osobní rozhodnutí a nasazení. Zcela vyhovovala v době masového křesťanství, organizovaného vrchností. I dnes může plnit úlohu určité záchytné sítě, ovšem většina potřeb křesťanů  je dnes již jinde, než může farnost poskytnout. Především jde o pravdivý společný život, o sdílení všech stránek běžného života, zakládající reálnou jednotu srdcí (a tím i - mezi jiným - pravdivost znamení společenské dimenze katolických svátostí eucharistie a smíření). Dějí se pochopitelně pokusy těmto naprosto oprávněným potřebám lidí vyhovět a tím instituci farnosti "zachránit". Je nabízeno schéma společenství - farnost - církev, kde je farnost jakýmsi koordinujícím mezičlánkem mezi "církví" (tou je stále ještě pro mnohé katolíky jen vyšší hierarchie) a "božím lidem" (tím je myšlen křesťanský dav, krmený jako děti slovem i svátostmi). Tyto pokusy jsou rozhodně pozitivní jak upřímností osobního nasazení aktivistů ordinovaných i laických, tak zájmem o společné dílo v křesťanské obci. Často přinášejí dobré plody, ale nejsou trvalým řešením, protože měřítka platná ve společnosti se od dob Tridentina značně posunula: farní okrsky jsou dnes mnohdy lidnatější než tehdejší diecéze, ale zároveň už zdaleka neexistuje společná křesťanská kultura státu. Resuscitace farností jsou dnes tedy spíš pokusy naroubovat nové větve na příliš starý strom, pokusy nalévat mladé víno do starých měchů. Církvi již nepostačí restaurace, je zapotřebí reformace. Ne nadarmo připomněl II. vatikánský sněm znovu celé církvi starou zásadu "semper reformanda". Tento přerod od farních struktur kamkoli jinam spontánně v zahraničí probíhající vede často k problematickým výsledkům. Mnozí katolíci nespokojení s dosavadními strukturami si už od konce šedesátých let vytvářejí neformální skupiny (např. Basisgemeinde), které však nejsou v jednotě s biskupy, a co je horší, ani tuto jednotu již nepostrádají. Slaví eucharistii bez předsednictví ordinovaného kněze, přes všechnu dobrou snahu postupně ztrácejí víru v evangelium a křesťanství devalvují na pouhý humanismus. Jsou ale i takové skupiny, které, ačkoli již nemohly v tradičních strukturách vydržet, se poctivě snaží hledat jednotu s celou církví.

Mezi takové skupiny patří i společenství La Porte Etroite (Těsná brána) z Marseille, s jehož několika členy jsme se setkali loni na celosvětovém kongresu křesťanských skupin v Paříži. Getsemany o něm referovaly v č. 9 v srpnu 1991. V tomto roce jsme pozvali jeho zástupce na týden společného pobytu k nám do Čech. Vedla nás k tomu odpovědnost za budoucnost křesťanské obce, ve které žijeme, i odpovědnost za budoucnost církve v naší zemi. Dosud jsme totiž neměli možnost konzultovat své zkušenosti s obdobnými katolickými nefarními strukturami, protože žádné v našem zorném poli neznáme. Setkání bylo podnětné pro obě strany. 

Těsnou bránu založili před čtyřmi roky dva muži - asi čtyřicetiletý učitel gymnázia a šedesátiletý jezuita. Postupně se k tomuto duchovnímu zárodku přidávali další - padesátiletá paní, která má již odrostlé děti, a zejména vysokoškolští studenti ve věku 20-25 let. Nyní má Těsná brána 12 členů, z toho dva manželské páry. Vedle členů společenství má větší počet (několik set) sympatizantů. Nás navštívili tři: pětadvacetiletý student literatury Filip, jedenadvacetiletý student historie Ondřej a třiadvacetiletý Jean Marie (poslední je právě sympatizantem, další dva plnými členy). Vznik Těsné brány je spojen se selháním farních struktur v Marseille, s jejich neschopností oslovit dnešního člověka. Pro vstup nového člena je zapotřebí v průměru půlroční čekatelství a jednomyslný souhlas stávajících členů. Společenství se schází jednou týdně v úterý. Vlastní dům, který patřil původně církvi a byl nevyužitý. Nabídl jim jej jeden mladý kněz. Setkání se sestává z modliteb, zpěvů, četby Písma, sdílení a jídla. Někdy je slavena eucharistická liturgie. Asi polovina členů Těsné brány navštěvuje ještě vedle svého společenství i nedělní bohoslužby ve farnostech. Ti, kteří nás navštívili, mezi ně nepatřili. Od letošního podzimu však bude Těsná brána jednou za měsíc slavit eucharistii v neděli večer. Již v minulém roce se konalo jednou měsíčně velké shromáždění pro středoškoláky a jiné pro vysokoškoláky. Tato shromáždění navštěvovalo 50-100 účastníků. Těsná brána má svou vlastní spiritualitu. Vyvinula se z životní zkušenosti Marcela Legauta, nar. 1900, původně univerzitního profesora matematiky a fyziky, který v r. 1940 zanechal svého povolání a odešel pást ovce v jižní Francii. Je to spiritualita velmi lidská, zdůrazňující Ježíšovo lidství. Kromě toho jsou ovlivněni spiritualitou Taizé. Členové Těsné brány slouží různými způsoby zejména mezi mládeží. Tak Filip se např. v rámci své náhradní vojenské služby stará o narušenou mládež velkoměsta. Od svého vzniku hledá Těsná brána svou identitu.

V minulém roce společenství navštívil generální vikář a letos v říjnu se je chystá navštívit místní ordinář před odchodem mladých lidí do Taizé. Je snaha hledat společnou cestu s tradiční strukturou církve, i když existují sporné body. Z více než 100 členů francouzské biskupské konference má pro podobné aktivity pochopení jen asi 5-10 biskupů. Všichni jsou však nuceni se situací zabývat, protože i ve Francii je v duchovní správě nedostatek kněží a jejich průměrný věk je 60 let. To nutí biskupy zapojovat do církevní služby i laiky. U nás se Těsná Brána zajímala o historii naší obce v době totality, na perspektivy budoucnosti umlčené církve, na společné slavení smíření v naší obci. Měli jsme radost, že jak o teologické, tak také o praktické poznatky slavení byl intenzivní zájem po mnoho hodin v několika dnech. Ukazuje se, že hledání nových forem svátostného života je pro budoucnost církve úkol zcela zásadní. Staré formy ztrácejí na sdílnosti a pravdivosti. Svátost se pak často redukuje na pouhý rituál, od života odtržený, jakýsi zbožný folklór. Přitom zakoušíme, že církev bez svátostí být nemůže. Pokud nechceme opustit svátostný život, musíme hledat formy, které odolají odumírání v klasických strukturách. Zároveň je nám zcela jasné, že všechny tyto pokusy se musí dít ne-li přímo s podporou, pak aspoň s vědomím biskupů, kteří jsou odpovědnými strážci svatých tajemství přímo z Božího povolání a vyvolení. Neméně je nám jasné, že i když bychom mohli mít pravdu v našich analýzách a z nich vyplývajících námitkách, jde v Kristově díle - církvi - nejen o pravdu idejí a života včetně života společenství a svátostí, ale vždy také o jednotu Božího lidu, který Kristu Ježíši patří. Jednota velice ležela Ježíši Kristu na srdci, tuto svou touhu nám odkázal neméně naléhavě než eucharistii.

Pavel

Brazilský františkán Leonardo Boff (53 let) je po právu považován za jednu z největších postav "teologie osvobození" (je autorem mnoha vědeckých knih). Tento františkán oznámil 28. června, že se zříká kněžského úřadu a opouští řád, aby "si uchoval svobodu a mohl pokračovat ve své práci, v níž mu bylo stále bráněno". V otevřeném dopise dále stojí: "Opouštím kněžský úřad, ale ne církev, odcházím z františkánského řádu, ale neopouštím sen o něžné lásce a bratrství sv. Františka. Zůstávám a stále budu teologem, z celé své bytosti katolickým a ekumenickým, který vychází ze situace chudých a bojuje za jejich osvobození... kdo není věrný důvodům, které dávají smysl jeho životu, ztrácí svou důstojnost a identitu."

Pak připomíná různá disciplinární řízení, která proti němu byla vedena od r. 1971, zejména pak v roce 1985, kdy mnohé jeho názory byly odsouzeny. V roce 1991 musel opustit místo šéfredaktora revue Vozes. Pak pokračuje: "Osobní zkušenost, kterou jsem za 20 let kontaktů s církevní mocí udělal, je tato: je krutá a nemilosrdná. Nic nezapomíná, nic neodpouští, požaduje všechno. Proto si dává na čas a užívá všech prostředků, aby dosáhla svých cílů: omezit teologické myšlení. Jedná buď přímo, nebo užívá nepřímých způsobů, dokonce v mém případě nutila mé spolubratry z františkánského řádu, aby vykonávali za ni to, co podle kanonického práva přísluší jedině její autoritě (biskupům a Kongregaci pro nauku víry)."

DC 16. 8. 1992, přeložil V.V.

"V Maďarsku téměř nutně vznikne paralelní církev," prohlásil v interwiew pro německé sdělovací prostředky známý maďarský teolog András Szenay, emeritní opat benediktinského opatství v Panonhalmě (duchovním významem srovnatelné s naším Velehradem). Szenay byl už v minulém období znám hlubokými analýzami situace církve. Hlavním předmětem Szenayovy kritiky je klerikalismus církevního vedení a neschopnost dialogu. Na rovině vedení katolické církve v Maďarsku je nedostatek aktivity.

"Základní rovina věřících má více vitality než vedení," a to vede k napětí a faktické nezávislosti na biskupech. "Neschopnost vedení je podmíněna strachem z laiků". To se týká nejen biskupů, ale i kněží. Neúčinnost své činnosti svalují biskupové na "liberální antiklerikalismus" maďarské společnosti. Szenay vytýká biskupské konferenci i to, že ještě nevyjádřila politování nad svými selháními za minulého režimu. V této souvislosti ovšem komentátoři připomínají, že Szenay byl v minulém desetiletí jakožto panonhalmský opat členem maďarské biskupské konference.

Výhledy 25/26