S Martinem C. Putnou rozmlouvá Jan Spousta

Martin C. Putna (ročník 1968) dokáže zpravidla způsobit daleko více rozruchu, popuzení, nadšení, užitku a škod, než by se dalo čekat od mladého univerzitního učitele rusistiky, který dává přednost černé barvě kalhot a klobouků, chodí v neděli zpívat do kostela žalmy a rediguje časopis pro křesťanství a kulturu. Jisté však zatím není, zda dosahuje svých slavobrán a pranýřů pro své mládí, přes své mládí anebo zda jeho buřičství vůbec s datem narození nesouvisí. Asi souvisí s povahou; leckdo se ovšem jistě může cítit pobouřen už tím, že takový mladíček suverénně píše o paradigmatech a spiritualitách, hovoří v televizi, má svou hlavu, občas někoho nabere na rohy a občas se splaší, nedbá zavedených hodnostních stupňů, dovoluje si mluvit po svém i do posvátných věcí, je úspěšný.  MCP konvertoval v době, kdy mu bylo osmnáct let ("Měla černé vlasy a soprán," říká, "a když jsem jí jednou po celonočním rozhovoru řekl, že bych chtěl být pokřtěn, zeptala se mě, ve které církvi? Řekl jsem, že je mi to v podstatě jedno, a ona odpověděla, že je dobře, že je mi to jedno. Ona například je v církvi katolické. A tak jsem byl pokřtěn u katolíků.") Dva roky promodlil v charismatickém hnutí, pak se dostal do chartovních seminářů a seznámil se s Tomášem Halíkem. S jeho pomocí usiloval o studium bohosloví a o kněžství, z výjezdu za teologií do Polska však sešlo.  Od listopadu 1989 se jeho jméno objevuje v nejrůznějších křesťanských a kulturních periodikách, naposledy je výkonným redaktorem Souvislostí.  Z redakce Katolického týdeníku, kde pracoval po revoluci v kulturní rubrice, byl nucen odejít po osmiměsíčním působení v důsledku svého kritického článku .Rozcestí českého katolictví", který vyšel v Literárních novinách.  Před vydáním je jeho kniha o ruské kulturní emigraci po bolševickém převratu v roce 1917 Rusko mimo Rusko.

JS: Po roce 1989 se bezmála všechno změnilo, i pro církev jsou mnohem lepší podmínky, než když musela působit potajmu. Jak hodnotíš léta, která nás a ji od tohoto mezníku dělí?

MCP: Stejně jako pro mnoho dalších lidí, i pro mě jsou ty tři roky od listopadu 1989 značným zklamáním, co se týče katolické církve zevnitř.  Nepoučila se za těch čtyřicet let naprosto v ničem, a když již dávno ztratila spojení s vnější mocí, uzavřela se do vnitřního prostoru, kde mohla nadále předstírat, že moc má a stanovovat velmi přesné hranice, kdo je ještě náš a kdo už je mimo, rozdělovat křesťany do první, druhé, třetí, případně úplně podzemní kategorie, třeba od kněze a fokolarína v jedné osobě po rozvedenou ženu.

JS: Strávil jsi před rokem dva semestry rusistiky v Mnichově a poznal "zdola" tamní situaci v církvi.

MCP: Docházel jsem tam do studentské katolické obce a chodil s nimi na spoustu akcí. Jsou vůči nám skutečně mnohokrát svobodnější. Tam jsou samozřejmostí věci, se kterými se tady dělá řada problémů a varuje se, že "lidé na to ještě nejsou zralí" - což je ale úplný nesmysl. Zralí nejsou pouze ti, kdo by měli některé věci povolovat.

JS: Můžeš být konkrétnější?

MCP: Chodil jsem v Mnichově také poslouchat přednášky na katolickou i pravoslavnou teologickou fakultu - nikdo mi nečinil překážek. Ihned po návratu jsem potom dělal přijímací pohovory na katolickou teologickou fakultu v Praze. Ty pohovory jsem neudělal - bylo mi řečeno, že jsem neuspěl z předmětu, který se jmenoval Základní teologické znalosti. Rektor Univerzity Karlovy prof. Palouš mě na odvolání přijal, nicméně ač toto přijetí nebylo nikým oficiálně zrušeno, nebyl jsem připuštěn k imatrikulaci a dodnes na této fakultě oficiálně nesmím studovat (pokud je nám známo fakulta dokonce takové rektorské rozhodnutí podle vysokoškolského zákona ani rušit nesmí, pozn. red.). Přes veškeré urgence rektorovi, arcibiskupovi a děkanovi stav trvá dál. Podle zákona jsem přijat, a fakticky na fakultu nesmím vstoupit. Pokusil jsem se přijít k zápisu. Pan děkan Wolf mi tam sdělil, že přece chápu a přece nebudu dělat problémy a že je mu to velmi trapné. Mně to bylo také velmi trapné.

JS: V čem jsi neuspokojil komisi u přijímacích pohovorů na fakultě? 

MCP: Soukromě mi řekli, že jsem sice prokázal značné znalosti, ale nedokázal je dát do souladu s naukou katolické církve, a že bych možná měl uvažovat o studiu religionistiky nebo jít na Husitskou fakultu. Hlásil-li jsem se jako člen katolické církve na Katolickou teologickou fakultu a byl pak posílán jinam, měl jsem přitom opravdu velmi zvláštní pocity. 

JS: Jaké jsou souvislosti nynějšího pokusu o zrušení "tvých" Souvislostí? 

MCP: V Souvislostech jsem pracoval od jejich vzniku v únoru 1990 do 30.  června 1993. Když jsem se na počátku června vrátil z dovolené, bylo mi sděleno, že časopis byl zastaven a redakce dostala výpověď. Zřejmě vyjde ještě třetí letošní číslo, které je už ve výrobě, a tím v nakladatelství Zvon definitivně končíme. Jak zněla oficiální verze, došlo k tomu z čistě z ekonomických důvodů a nějaké dohady o případných mimoekonomických důvodech jsou naprosto neodůvodněné a neodůvodnitelné. Současně s tím už nějakou dobu probíhá proti nám kampaň v Katolickém týdeníku a Perspektivách - že jsme "pornografové", že .není všechno v pořádku v této nové linii", že se tam "projevuje redaktorská nezralost" a "pubescentnost". Možná ano.  Ovšem když jsme se pokoušeli na obvinění z pornografie reagovat, bylo nám sděleno mluvčím Biskupské konference p. Fialou, že si můžeme uspořádat besedu se čtenáři, případně otisknout si odpověď v našem časopise, ale v Katolickém týdeníku to možné není.

JS: Uvedl jsi zrušení Souvislostí do určitého vztahu k "nové linii", kterou časopis nastoupil v polovině loňského roku, když se šéfredaktorem stal Václav Konzal a výkonným redaktorem, který de facto obsah časopisu ovlivnil nejvíce, jsi byl ustaven právě ty. Mohl bys tuto linii charakterizovat? 

MCP: V prvních dvou letech své existence se Souvislosti snažily především mapovat takzvaná bílá místa. Tisknout v devadesátém roce Zahradníčka a Renče bylo dobré, bylo to potřeba, bylo to objevné. V roce devadesát dva už je to - nezlobte se - zbytečné. Česká katolická klasika už vychází a vycházet bude, byla vrácena do čítanek i na knižní pulty. Původní podtitul - revue pro křesťanskou kulturu - už neodpovídal. Teď se jmenujeme revue pro křesťanství a kulturu, což znamená, že jsme časopisem, který se programově snaží konfrontovat křesťanství a společnost, křesťanství a jednotlivé kulturní okruhy, křesťanství a témata, která hýbou společností. V loňském roce to byl například feminismus, postmoderna, spor o české dějiny, vydali jsme jedno číslo komeniologické. V letošním roce jsme se pokusili být ještě o něco radikálnější. První číslo tohoto ročníku mělo název Člověk v podzemí a bylo věnováno setkání křesťanství a undergroundu, a to nejen českého politického a kulturního undergoundu 70. a 80. let, ale vůbec člověka, který je na okraji, který je "mimo", toho, o kterého Ježíšovi, jak dosvědčuje evangelium, jde především - "nebyl jsem poslán ke zdravým, ale k nemocným, neboť ti potřebují lékaře". Číslo vzbudilo velmi negativní reakci, byli jsme označeni za pornografy, obviňováni z neúcty k ženě a z exhibicionismu.  Ve druhém čísle "Básníci, věštci, psychiatři", věnovaném konfrontaci křesťanství a psychoanalýzy, psychologie a různých jejích směrů - Junga, Grofa, Lacana -, nebyl největší pokřik ani tak kolem vlastního obsahu čísla, jako spíše kolem závěrečného článku od Bohuslava Blažka Problém problémů.  Naši kritikové velmi správně pochopili, že toto je článek, který se poprvé snaží kompletně popsat problémové pole v současné církvi. To, co lidi v církvi trápí, co pociťují jako nezdravé a čemu se bude třeba - jak bylo explicitně řečeno v článku i v editorialu - v blízké době věnovat. Ne-li v Souvislostech, bude se tomu třeba věnovat jinde, v jiných médiích, jaksi každý na vlastní pěst. Jsou to otázky jako vztah církve a kultury, vztah kléru a laiků, struktura církve, vztah církve a médií, autoritářství, pokrytectví v morálce, nedostatek ekumenismu, uzavřenost do sebe, a tak dále.  Po tomto článku prohlásili někteří, že takhle to dál nejde. Jak mi řekl doktor Mádr, dali jsme tímto článkem jasně najevo, že jdeme proti Božímu království. Zalapal jsem tehdy po dechu a zjistil, že je třeba připravit se skutečně na nejhorší.

JS: Jak vidíš budoucnost Souvislostí?

MCP: Hledáme vydavatelství, sháníme peníze. To je ten hlavní problém.  Když s sebou přineseme věno, tak nás vezme leckteré vydavatelství, které není úplně komerční. Protože tenhle časopis se četl nejen mezi křesťany, ale i mezi literárními kritiky, mezi studenty, a tak dále. Byl bych si býval myslel, že ti, kdo o nás rozhodují, pochopí, že takový časopis je pro ně samotné nezbytný, a důležitý. Pokud se tam - v náročném časopise, určeném pro nepříliš velký okruh lidí - bude o horkých tématech mluvit, budou se tam formulovat stanoviska, je to pro ně samotné jenom dobře, neboť je to jakési vedlejší bitevní pole, na kterém oni mohou také něco uvidět. Má to terapeutický účel - otevírat problematiku, která bublá pod efektním povrchem tisícových poutí, otevírat ji dříve, než se začne kumulovat a pracovat k výbuchu. Ukazuje se, že o takovou terapii tady zatím zájem není. Autorů, kteří by do Souvislostí přispívali, témat a textů máme dost a věříme, že na ně dojde. Můžeme být zdrženi, snad se nám nepodaří obnovit časopis v této podobě a vbrzku, ale okruh lidí zůstává, je připraven a má zkušenost, sice trpkou, ale pobízející - vidíme, jak je podobné práce skutečně zapotřebí. 

JS: Myslíš si, že konflikty, o kterých si povídáme, jsou zákonitými projevy určitého vývoje?

MCP: Tak. Řada lidí se ještě donedávna pokoušela mluvit o takzvaném "držení středu". To znamená nesklouznout ani do úplného folklorismu a fundamentalismu kryptolefébvristického ražení, a na druhou stranu ani neupadnout do nějakých "levičáckých", feministických a já nevím ještě jakých extrémů. To se ukazuje jako iluze, protože jako se polarizuje celá společnost, polarizuje se i církev. Vývoj, který proběhl ve svobodném světě během několika minulých desetiletí, probíhá teď tady u nás, naprosto stejně, jen zrychleně, hektičtěji a s menší kulturou. Jde tu o vyjasňování dvou stanovisek uvnitř církve: jedno křídlo míří dovnitř a dozadu a chce držet církev jako citadelu uprostřed světského, zkaženého a bezbožného světa, kdežto druhé chce tento svět brát vážně jako prostředí, do něhož jsme posláni.  U nás se reformní tábor bude vlastně teprve utvářet, teprve vystoupí na povrch, protože zatím je v podstatě neviditelný. Jak bude silný a z koho všeho se bude skládat, to se teprve uvidí. Je třeba počítat dokonce i s tím, že tohle reformní hnutí ztroskotá tak, jako ztroskotalo mnoho reformních hnutí předtím. Současná vlna nového konzervativismu a fundamentalimu, touhy po zjednodušení, "mít to všechno jasné a přehledné", je dosti silná, a jak dlouho bude trvat, bych se neodvážil říkat. Možná, že nás čekají církevní katakomby, že budeme prostě převálcováni. Že naše naděje zůstane až eschatologická, .jenom" eschatologická.

JS: Myslím, že člověk má svůj životní cíl vždy především "u sebe", takže třeba budeš odstaven anebo nedojde k dobrým věcem, ke kterým by mohlo dojít, ale nakonec to, co uděláš, nějak zůstane, přinejmenším v tobě a v těch, kterým jsi to stačil předat.

MCP: Jistě. To je ale jen jedna z alternativ. Jiná je tiché vnitřní schizma.  Mám pocit, že v Evropě jsou síly dosud přibližně vyrovnány. Oni mohou nějakého teologa zakázat, ale tím dosáhnou jenom toho, že se jeho popularita zvýší.

Bude mi namítnuto, zčásti možná právem, že to je černobílé vidění světa a skutečnosti. Že si představuji svět jako "ti zlí hierarchové", kteří sedí jako žába na prameni, a .my hodní", kteří nesmíme do ničeho mluvit, a až se nám podaří odstranit ty zlé hierarchy, všechno bude dobré. Takhle to ale samozřejmě nemyslím. Nemyslím si, že bychom - samozřejmě nejen my okolo Souvislostí, ale obecněji všichni, kdo se snaží v církvi o reformu, měli nějaký platný, univerzální, a především hotový recept k tomu, aby se evangelium stalo znovu živým. Tento recept nemá ani Hans Küng, ani Eugen Drewermann, a také v zemích, kde reforma pokročila nejdále, jako je Německo nebo Holandsko, se církev potýká se stejnými problémy, se stejným odlivem lidí a s přesunem zájmu směrem k alternativní religiozitě, připadně k naprostému konzumnímu materialismu. Nemáme recept. Víme jenom, že ta struktura, která tvrdí, že je skrze ni hlásáno evangelium, že v ní Bůh promlouvá ke světu a svědčí o své lásce, že tedy tato struktura usiluje o jedinou věc, o udržení sebe samé. Základní mechanismy, které ji udržují v pohybu, jsou strach a zvyk.

JS: Někteří snad chtějí sloužit, část i slouží, ale situace přerůstá jejich horizont.  Jde jim poctivě o věc evangelia, ale nalévají nové víno do starých měchů.

MCP: Nebo i tak.

JS: A perspektivy vývoje?

MCP: Chmurné. Při současném způsobu obsazování biskupských stolců, při současném způsobu vládnutí v církvi nemá devadesát pět procent lidí vůbec možnost do něčeho mluvit. Rozhoduje klika, kterou nikdo nepovolal a která nicméně tvrdí, že reprezentuje všechny, a jedině ona vystupuje na veřejnosti jménem církve. Nezbývá proto, než se začít sdružovat do malých skupinek, které budou neustále této vládnoucí skupině nabízet dialog, hledat řešení, upozorňovat ji na její chyby, vytvářet jakýsi malý vlastní prostor svobody. Myslím si, že poměry se budou dál vyhrocovat tak, jak se vyhrocují celocírkevně. Co se týče příštího papeže. . . Bude-li to člověk stejného zaměření jako Karol Wojtyla, nicméně menších osobních kvalit - a to je dosti pravděpodobné, té rozhněvané části církve může zvolna dojít trpělivost.  Ať si ovšem pánové nemyslí, že bouchneme dveřmi a řekneme dost, s touhle špinavostí nechceme nic mít, odcházíme. To nikoli. Tak to bylo vždycky, že ti, kdo protestovali proti zlořádům, proti svévoli, museli odcházet, nebo byli ve slavnějších dobách přímo fyzicky likvidováni. Toho už bylo dost. Proč máme odcházet my? My jsme členové této církve a nemáme, kam bychom odcházeli.

Situace bude nejspíš asi vypadat tak, že část církve si prostě řekne: nebudeme vás poslouchat. Dělejte si, co chcete. Ctíme římského biskupa, modlíme se za našeho biskupa, ale do našich věcí, do naší liturgie, do našich škol, do našich časopisů nám mluvit nebude. Jsme svobodní, dospělí lidé s vlastním svědomím a své věci si budeme zařizovat sami. A jakou mocí nás chcete vyhodit z katolické církve?

JS: Domnívám se, že takový vnitrocírkevní disent ještě zdaleka nestačí. Zdá se mi, že právě takováto myšlenková pozice stála už dávno například u kořenů starokatolictví - a to také nějakou velkou díru do světa neudělalo, a do jisté míry je zpetrifikováno také. Ne možná tolik jako katolicismus římský, ale přesto znatelně dost.

MCP: Starokatolictví - možná že předběhlo svou dobu, a proto má dnes tu podobu, kterou má. Tehdy Řím zabouřil, řekl - ten, ten a ten anathema sit, buď proklet, a všichni zasalutovali. Dnes - i když, kdo ví.  Tohle nemá být disent, ale naopak krok mimo tradiční chápání duality .pastýři versus neposlušné ovce". Rozumíš mi, to je jejich přání, abychom odešli. Oni potřebují rozhněvaného muže mimo. Oni ho nesnesou uvnitř své struktury, protože to je něco, co je ohrožuje. Vytlačují ho a nutí ho k co nejostřejším prohlášením. To je třeba problém Drewermanna a jeho interview ve Spiegelu, kde on už byl tak naštvaný, že jim řekl i to, co snad ani sám nechtěl a nad čím oni zajásali: "Ejhle, heretik!"

JS: Nestačí ale asi dělat si, co chci, protože to chci.  MCP: Ne proto, že to chci, ale proto, že to pokládám za dobré.  JS: Není takový postoj ale příliš mesiášský ve smyslu, že váže záchranu církve na skupinu .osvícených" progresistů? Neměli bychom mít stále na mysli, že Mesiáš je někdo jiný?

MCP: Právě proto se musí počítat s tím, že to ztroskotá. Není to nic, co by mělo samo v sobě mesiášské poslání.

JS: Dokonce si myslím, že v Bibli je jedním z častých znaků "mesiášského" poslání to, že právě ztroskotá. Aspoň načas nebo zčásti. Třeba když ukřižovali Ježíše. Na tom se to právě pozná, když to ztroskotá, a přesto dosáhne cíle.

MCP: Je to podmínka nutná, ale nikoli postačující. Komunismus taky ztroskotal. 

JS: Je jistý rozdíl mezi ztroskotat a zkrachovat. Ale neexistuje v naší situaci pozitivní východisko?

MCP: Situace pro církev se nezlepší, dokud se všeobecně a důsledně nezřekne nároku na jakoukoli moc, na to, že někdo bude někoho ovládat, někoho zajišťovat, prostředkovat mu spásu anebo ho této spásy zbavovat, určovat mu, jak se má chovat, co si má myslet, co má číst. 

JS: Každá skupina ale potřebuje mít nějakou strukturu. 

MCP: Tahle vertikální struktura, kdy se v jednom italském městě rozhoduje o tom, jaké šaty se budou nosit v Hongkongu a jestli se jihoamerický kněz může setkávat s Indiány nebo nemůže, rozhodně dobrá není. Jediná možná struktura je struktura malých společenství, tedy horizontální. A struktura biskupů a kněží má fungovat především a téměř výhradně jako struktura svátostná. Jako jedna ze služeb v církvi, která není vševyčerpávající a nevyplývá z ní nárok na vládu nad církví.

JS: Co říkáš možnosti, že se v církvi budou konzervativci s progresisty tak dlouho škorpit, až se zatím většina normálních lidí naštve a odejde, a v církvi zbydou poslední dva lidé, konzervativec s progresistou, kteří se spolu budou někde na odlehlém místě prát za naprostého nezájmu světa?  Sociologický trend, zdá se mi, k něčemu takovému směřuje. 

MCP: No tak v takovém případě by ten konzervativec měl určitě tvrdší úder.

JS: Myslím si, že to není vize tak úplně absurdní. Když se budeme ještě dlouho handrkovat o to, zda se musí v takovém tom posvátném hávu anebo jestli stačí v kravatě, případně o jiné pseudoproblémy, tak to lidi jistě brzy přestane bavit.

MCP: Přesně tak. Protože proč by se tím měli proboha zabývat? Proč by takovéhle věci ke své spáse potřebovali, pokud vůbec o takovém pojmu uvažují - a oni o něm uvažují.

JS: Do jisté míry je tak pro některé lidi lepší, pokud je jasně definováno, že se slouží v rouchu, tečka. Aspoň se tím nemusejí zabývat a mohou se soustředit na podstatnější věci.

MCP: V tom je právě síla konzervativní strany a všech těch fundamentalistických hnutí. Nabízejí jistotu jasnou, jednoduchou, o které není třeba dál přemítat. A proto mají i tak velký ohlas mezi mládeží. Ta je znuděná hledáním alternativ a nějakým myšlenkovým úsilím, a chce rychlý, jednoduchý recept na spásu a velký zážitek. Tak jde jednou na holotropní dýchání, jednou na letniční shromáždění.

JS: Bohužel. A něco programového na konec?

MCP: Církev se všeobecně v Evropě dostává na okraj dění, pokud už na něm dávno není. Je třeba, aby tento svůj stav, tuto svoji okrajovost vzala vážně, naučila se žít na tomto okraji a dělala na okraji to, co je jejím poselstvím - to znamená zvěstovala evangelium, zvěstovala ho chudým a potřebným, a nestarala se o nic dalšího. Zatím vynakládá devadesát devět a půl procenta své energie na starost o sebe samu. Taková organizace ztrácí svůj smysl. Může se namítnout: brány pekelné ji nepřemohou. Ale uvědomme si, že ani po příchodu Kristově vyvolený národ nepřestal být vyvoleným národem, Židé jsou stále národ Hospodinův. Těžiště spásy se ale přeneslo jinam. Přesně tak se to může stát i nám. Církev stále bude místem spásy, ale to hlavní dějiště se přenese jinam, její vinou. Až se Pán zeptá: co jste udělali s tou hřivnou?, nebude nám dobře. Neříkám .jim", říkám .nám", protože jsem spoluodpovědný za všechno, co tahle církev dělala a dělá, za to dobré i zlé.

JS: Děkuji ti za rozhovor a přeji ti jak peníze na Souvislosti, tak potřebný prostor svobody pro nás všechny.

V sobotu 26. 6. 1993 nás na lešením obestavěné evangelické faře v centru Domažlic vítaly nápisy "Liturgická konference". Kromě účastníků z pořádající Církve českobratrské evangelické byli přítomni duchovní Církve československé husitské a zástupci katolické církve. Hlavní přednášku "Liturgie a ekumena" přednesl prof. Dr. Karl Schlemmer, profesor liturgiky a homiletiky na pasovské univerzitě, který účastníkům konference přinesl pozdravy od pražského arcibiskupa M. Vlka, jehož předtím navštívil.  Prof. Schlemmer je katolický kněz, a kromě úvazku na univerzitě působí v pastoraci ve vesnici vzdálené asi 20 km od Norimberka. Vedle samotné liturgiky přednáší také ekumenickou liturgiku. K ekumenickému zaměření má velké předpoklady. Jeho otec byl evangelík. V úvodu nám řekl: "Nevím, zda bych se stal katolickým knězem, pokud by můj otec byl katolík." Pan profesor se nevyhýbal kritice postojů a praxe, která dosud brání jednotě jak na katolické, tak na evangelické straně.

Text přednášky přinášíme v plném rozsahu v překladu prof. dr. Josefa Smolíka z Komenského evangelické teologické fakulty UK, který v Domažlicích přednášku s přehledem tlumočil. Tato stať se proto spíše soustřeďuje na přiblížení diskuze, která po přednášce následovala.  Na dotaz, zda existují v Německu místa, kde luteráni a katolíci slaví společně pravidelně nedělní bohoslužby, odpověděl prof. Schlemmer kladně.  Děje se tak několikrát do roka, je to však silně ovlivněno faráři, případně biskupy daného místa. Jsou velké místní rozdíly, zejména mezi městem a vesnicí. Někteří faráři nejsou vůbec k ekumeně citliví. Předseda ekumenické komise Německé biskupské konference, würzburský biskup Scheele, je ostře kritizován jak ekumeniky pro pomalý postup sbližování, tak odpůrci ekumeny pro .přílišné ústupky protestantům".

Bez velkých problémů se interkomuniu daří např. ve studentských obcích či v nemocniční duchovní správě. Situaci poněkud komplikuje okolnost, že Německá biskupská konference zakázala účast katolíků na ekumenických bohoslužbách v neděli dopoledne. Ale např. ve Švýcarsku takový zákaz není.  Prof. Schlemmer poukázal na rozšíření možností interkomunia dané nově vyšlým ekumenickým direktářem. Je umožněno např. v případě smíšených manželství.

Na dotaz, jaké je hlavní kritérium pro pravdivé interkomunio (pomineme-ůli aspekty církevněprávní), odpověděl prof. Schlemmer: víra ve skutečnou přítomnost Krista v eucharistii. Neznamená to ani, že by katoličtí účastníci měli na evangelických bratřích požadovat přijetí (dobově podmíněného) modelu transsubstanciace, ani že by evangelíci pro pravdivé interkomunio s katolíky vystačili s představou, že společným jezením chleba a pitím vína na Ježíšovu památku jsme psychologicky disponováni přijímat Ježíše mezi sebou.

Pan profesor referoval v této souvislosti o evangelické ženské komunitě na Schwannbergu, která žije podle benediktinské řehole. Pasovský katolický biskup zde sice interkomunio nepovolil výslovně, ovšem sám sem osobně rád zajede načerpat sílu ve zdejší atmosféře modlitby často pečetěné i interkomuniem.  Dokonce sem posílá i své kněze a jáhny, aby zde svou spiritualitu zdravě formovali. Prof. Schlemmer poukázal na nutnost se i v případě interkomunia řídit vlastním svědomím, které je pro jednotlivce nejvyšší instancí, jak potvrdil i II. vatikánský koncil.

Klíčovým problémem, na kterém se dosud katoličtí a evangeličtí teologové nedohodli, je otázka, kdo má právo předsedat eucharistii - otázka úřadu.

Na dotaz, zda je naděje na pokrok ve vzájemném uznání úřadu mezi katolíky a luterány, odpověděl pan profesor názorem biskupa Scheeleho: taková naděje v brzké době není.

Na dotaz týkající se rozsahu ekumenického liturgického vzdělávání na teologických fakultách v Německu náš host uvedl, že takový obor ve studijních plánech není. On sám se považuje za "exota", který má na toto téma dobrovolné přednášky. Ovšem úroveň samotného liturgického vzdělání je v Německu dobrá. Problém je na evangelické straně, kde liturgika není samostatným oborem, je součástí praktické teologie. Kontakty ovšem existují. On sám je vždy zván na evangelické liturgické konference. (Pan profesor věděl i o stavu studia a úrovni učitelů u nás na katolické i nekatolické straně. . .)

V diskuzi o katolické teologii prof. Schlemmer vysvětlil, že dnes již tato teologie není monolitem, nýbrž je pluralitní. V řadě otázek nelze jednoznačně specifikovat, jak se na věc dívá katolická teologie, neboť názorů je více, a přesto mohou být legitimně katolické.

Liturgická konference byla zahájena slavením Jakubovy liturgie. Text liturgie v provizorním překladu včetně úvodních poznámek uvádíme. Tato liturgie ze začátku 4. stol., jejíž původ sahá dle tradice až k Jakubovi, bratru Páně, je pozoruhodná z několika důvodů. Představuje vyvážený celek akcentující celé dějiny spásy včetně eschatologického rozměru. Má dva rovnocenné vrcholy - slova ustanovení a epiklezi - stvrzené dvojitým Amen.  K takovému pojetí eucharistické modlitby se blíží Instructio generalis v misálu Pavla VI.

Jakubova liturgie je podnětná pro protestanty, kteří obvykle nemají velké pochopení pro objektivitu Kristovy přítomnosti v eucharistii nezávisle na naší víře (považují to za chápání až středověké). Z večeře Páně se tak mnohdy stala velkopáteční ponurá událost vzpomínající Kristovy smrti za naše hříchy, která postrádá velikonoční radost a eschatologické vyústění, zatímco vlastní bohoslužbu hledá většina protestantů ve svobodném hlásání slova božího.

Jakubova liturgie je podnětná také pro katolíky, kteří sice instituci zachovali organicky začleněnou do textu eucharistické modlitby, ovšem oblékli ji do magického hávu s přesně definovanými slovy a úkony. Vytratila se přitom úloha shromážděné obce, byla vytěsněna pohledem právním. Kromě toho z římského kánonu - dnešní prvé eucharistické modlitby misálu Pavla VI., která pochází ze 7. stol., - téměř zcela zmizela epikleze. Nachází se tam v rudimentální formě, a vůbec jí nebyla věnována náležitá pozornost. Nové anafory po II. vat. koncilu tento nedostatek částečně napravují.  Jakubova liturgie je podnětná také pro pravoslavné křesťany; ačkoli uchovali dle mého názoru podstatu eucharistie nejméně narušenou, přesto se nevyhnuli jistému úpadku. Vlastní jádro eucharistie je klerikalizované (vyhrazené právě jen knězi a diakonovi), lid se účastní pouze zprostředkovaně, vlastní text vůbec neslyší.

Po slavení liturgie následovala diskuze k obětnímu charakteru eucharistie.  Tato otázka byla v době reformace silně kontroverzní a dodnes působí obtíže při dialogu. Reformátoři, kteří se chtěli oprostit od špatné praxe "získávání zásluh" slavením množství mší, vyzdvihli jedinou Kristovu oběť, jejíž památku slavíme. Katolíci naproti tomu viděli ve mši oběti dvě: my obětujeme své dary, a zároveň se děje (zpřítomňuje, revokuje) oběť Kristova. Tomu odpovídala i výstavba tridentské mše s hlavními částmi "obětováním", "proměňováním" a "přijímáním". V současném pojetí už katolická mše neboli večeře Páně (viz IG 7) po reformě II. vat. koncilu části "obětování" a "proměňování" nezná. Tato změna je významná. Zrušením "obětování" dáváme najevo, že zde nejde o naši oběť, ale o oběť Kristovu. My přinášíme své dary (část se nazývá "příprava darů"), které symbolizují, že se dáváme k dispozici boží milosti. Nejde ovšem o myšlenku naprosto novou, protože už stará římská orace super oblata, nyní zařazená např. v liturgii 18. neděle v mezidobí, to vyjadřuje takto:

Přinášíme ti, Bože, dary, které jsou znamením toho, že se ti s celým životem odevzdáváme; posvěť je a přijmi i nás, abychom ti patřili navěky.  Skrze Krista našeho Pána. Amen.

Podle současného učení už také katoličtí kněží "neproměňují", oni na místě Kristově pronášejí eucharistickou modlitbu, jejímiž klíčovými místy jsou epikleze a slova o ustanovení a proměnění. Proměňuje Duch svatý.  (Tuto nauku ovšem kalí v naší zemi různé pozůstatky dob minulých, jako např. nedávno s církevním schválením vydaný "katolický" misálek pro děti /Portál 1993/, jinak vkusně uspořádaný, kde kněz stále ještě proměňuje. . .  V oficiálním misálu "pro dospělé" bychom něco takového marně hledali.) I na evangelické straně jsou významné posuny ke sblížení s praxí katolickou, pokud je zároveň praxí s úctyhodnou tradicí starověké církve. V nové agendě ČCE, která je ovšem někdy kritizována jako příliš katolická, se pojem oběť (ve smyslu naše oběť) vyskytuje. Není to nic nebiblického. V listě Kolosanům stojí: "Proto se raduji, že nyní trpím za vás, a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to je církev." (Ko 1,24)

Dnes již není ekumenickým problémem přijmout syntézu, ke které účastníci konference za přispění prof. Schlemmera došli: Eucharistie má obětní charakter, protože je v ní zpřítoměna oběť Ježíše Krista. O žádnou jinou oběť se nejedná. Naše "oběť" spočívá v tom, že se dáváme Bohu k dispozici, napospas boží milosti, že se vydáváme za druhé podobně, jako se Kristus vydává za nás. To už je interpretace drahá a vzácná i protestantům.  Na přetřes se dostala i otázka intencí (mešního stipendia). Bylo konstatováno, že se nejedná o problém teologický, nýbrž ekonomický. Frekvence oficiálních vyhlášení k tomuto tématu, a to z nejvyšších vatikánských míst, svědčí o tom, že reálná možnost zneužití zde existuje. Nejlépe by bylo praxi zcela opustit, aby jednak nebudila pohoršení, jednak nepřispívala ke zcela mylnému přesvědčení, že svátostné dění lze nějak manipulovat penězi.  Celá konference byla pro účastníky obohacením. Pořadateli Jaroslavu Vokounovi a jeho ženě patří velký dík. Také Getsemanům přinesla konference mnoho podnětů pro utváření nově uvažované liturgické rubriky. Příští obdobná konference bude v Praze a Getsemany o ní budou případné zájemce včas informovat.

Písemná předloha přednášky prof. ThDr. Karl Schlemmera z Pasovské uviverzity.

Přeložil prof. ThDr. Josef Smolík.

V našich dobách, formovaných ekuménou, je samozřejmostí vědecky podložené přesvědčení, že reformace 16. století chtěla být ne na posledním místě obnovou bohoslužby sboru shromážděného ve jménu Ježíšově. Je-li tomu tak, lze mít za to, že liturgická reforma II. vatikánského koncilu dojde na evangelické straně značné pozornosti. Skutečně se mnozí významní evangeličtí teologové pozitivně vyjádřili k liturgické konstituci - spolu s otci koncilu věděli, že dnes už není možné teologické myšlení v konfesijním sebeuspokojení a samozřejmosti a že se tak zároveň mění situace rozhovoru uvnitř vlastní konfese.

1. Liturgická obnova v reformačních církvích a liturgická konstituce II. vatikánského koncilu.

Nepatří k samozřejmým znalostem katolických křesťanů, kteří se angažují v bohoslužebném životě své církve, že paralelně s liturgickým hnutím ve vlastní církvi existovala také v církvích reformace liturgická obnova. Rozsáhlé zavedení nových řádů bohoslužebného života v evangelické oblasti nesmí svádět k domněnce, že liturgická reforma dosáhla svého cíle a splnila svůj úkol tím, že byla církví přijata. Společné úsilí obou velkých církví spíše směřuje k cíli, k jehož uskutečnění je nezbytná trvalá systematická výchova sborů a jejich pastýřů. V katolické církvi to bylo - po liturgické obnově iniciované II. vat. koncilem - úkolem plným problémů a často bolestným. Na základě zkušeností, ke kterým se přitom došlo, je možno položit pět otázek k bohoslužebné praxi v církvích reformace, jejichž kladné řešení by mohlo vést k plodnému ekumenickému společenství v bohoslužebné oblasti.

a)  Liturgické hnutí znovu objevilo bohoslužby jako centrální funkci církve, jako základní modus projevu a působení eklésie. Tím také dalo vyniknout i charakteru bohoslužeb jako communio, jako služby všeho božího lidu.  Nové agendy oprávněně odmítají bohoslužbu, které se účastní jeden člověk a otevírají ve vztahu k předchozím bohoslužebným řádům dříve neznámé a většinou málo využívané možnosti aktivní účasti obce na bohoslužebném dění.

b)  Jen tehdy, je-li podstata bohoslužeb primárně chápána v tom, že se v nich aktualizuje spásné boží jednání, je možno překonat i v novějším protestantismu přinejmenším latentně existující zkraty pedagogicky-moralistického nebo individualisticky-sentimentálního chápání bohoslužeb.

c)  U protestantů je třeba vyvést kázání jako nezadatelnou část bohoslužeb z izolace a zařadit je přiměřeně do celku bohoslužeb. Jasná struktura liturgické obnovy v katolické církvi v bohoslužbě slova a svátosti by tu měla být uznána.

d) Večeře Páně musí dostat .zhodnocení", jaké jí náleží, tzn. musí být osvobozena ze svého .babylónského zajetí" a integrována do běžných nedělních

bohoslužeb, které ve své novozákonní plné formě zahrnují v jednotě zvěstování Slova i slavnost eucharistie.

e)  V životě církve existuje nerozlučitelná jednota tří základních funkcí: liturgia, martyria a diakonia. Proto k sobě musejí být komplementárně přiřazeny jednak existence pro lidi, která je vyžadována vírou, jednak absolutnost a transcendence bohoslužeb. Má-li křesťanský život zůstat duchovně "zdráv", znamená to s Rogerem Schutzem, převorem Taizé, zachovat v zorném poli a uskutečňovat obojí: "Bez hlubokého života, který se živí z ryzích pramenů božího slova, a svaté večeře Páně nemůžeme nikdy doufat, že vážně naplníme své povolání;" a "chvalozpěv Kristu, jak jej liturgie vyjadřuje, působí do té míry, do jaké se v něm pokračuje i v té nejskromnější práci." Není možné podrobně uvádět množství stanovisek evangelické strany k liturgické konstituci. I kritičtí pozorovatelé, kteří si přinesli ze svých konfesijních a teologických pozic distancovaný postoj k liturgickým otázkám, nemohli než uznat liturgickou konstituci za výraz vážné vůle obnovit římskou církev. Základní tendenci protestantských hodnocení liturgické konstituce trefně vystihl známý evangelický ekumenik, mezitím zemřelý Wilhelm Stählin: "Čím lépe vnímáme obsáhlý význam slova .liturgie" (= jako souhrnu všeho bohoslužebného jednání, stejně při slavení mše a jiných svátostí jako při každodenní bohoslužbě modlitby), tím více vyžadují usnesení koncilu k obnově svaté liturgie naši pozornost a úctu. Až v budoucnosti zhodnotíme smysl a záměr liturgického života římskokatolické církve podle zásad a měřítek zde vytyčených, bude nutné revidovat falešné představy a polemické závěry, a kdyby existovala instance, která by měla právní a duchovní zplnomocnění vydat podobné zásady pro celou oblast evangelické církve, je třeba se vážně ptát, zda by nemusela jít dlouhý kus cesty paralelně s touto konstitucí vatikánského koncilu."

2. Uznání ústředních cílů reformace v katolické liturgické reformě

V evangelických komentářích k liturgické konstituci a k reformám, které následovaly, se kladně hodnotí, že do ní byly přijaty ústřední cíle reformace a byly zužitkovány v teologickém výkladu liturgie stejně jako při uskutečňování liturgické reformy. Toto hodnocení je možno shrnout v následujících bodech:

a)  Zavedení mateřského jazyka v liturgii je zárukou živějšího, přesvědčivějšího i životu bližšího spoluslavení božím lidem. 

b)  Vůle liturgii zjednodušit a tím přispět k jasnosti, přehlednosti a srozumitelnosti liturgického dění v "srozumitelných znameních".

c)  Nové naslouchání a nová vážnost k božímu slovu jakožto strukturálnímu principu liturgie; proto silnější důraz na kázání, rozšíření výběru perikop pro bohoslužebná čtení, zřízení samostatné bohoslužby slova a požadavek samostatných bohoslužeb s kázáním.

d) Překonání klerikalizace liturgie, jaká nastoupila ve středověku, podporou aktivní, vědomé a plody přinášející účasti "celé obce".

e)  Zrušení jednostranně kultického chápání bohoslužeb ve prospěch dialogického charakteru liturgie, přičemž se dbá na prioritu božího spásného příklonu ve vztahu k odpovídajícím činům člověka.

f)  Přizpůsobení liturgických forem jednotlivým kulturám a vytvoření vlastních bohoslužebných řádů "ve kterých víra pokřtěných nalézá takové vyjádření, jaké odpovídá podobě, k níž byli stvořeni, a pneumatickému obdarování".

3. Kritické otázky evangelických teologů k liturgické konstituci

Vedle těchto pozitivních hodnocení, která by ještě bylo možno doplnit, lze formulovat nejzávažnější kritiku evangelických teologů ve čtyřech bodech:

a)  Otázka, zda je dialogický charakter liturgie čímsi, co utváří skutečně celou konstituci o liturgii.

b)  Vyváženost vztahu slova, svátosti a liturgie, tedy otázka, zda "kázání a eucharistie stojí navzájem v pravé korelaci na stejné úrovni a zda svátost nepřevyšuje slovo.

c)  Otázka zhodnocení pneumatologické struktury liturgie.

d) Otázka po církevním úřadě a jeho významu v liturgii jako činu hierarchie i obce.

Zde není místo pro "kritiku kritiky". Přesto poukazuji na dvě významné zásady, na které se v hermeneutice liturgické konstituce na straně evangelických kritiků někdy nebere zřetel. Za prvé by se liturgická konstituce neměla posuzovat izolovaně od ostatních dokumentů koncilu. Za druhé liturgická konstituce není - jako koncilní texty vůbec - jenom textem, nýbrž zároveň a především impulzem.

Rozhodující zdá se je, že uskutečnění ústředních cílů reformace v liturgické konstituci a liturgické reformě katolické církve na straně evangelické nesvádí k sebeuspokojní a zalíbení v sobě samých, nýbrž že podněcuje k vážnému přezkoušení vlastní pozice, k ekumenické připravenosti na rozhovor o otázkách dříve i nyní sporných a v neposlední řadě k realistickému hodnocení vlastní bohoslužebné praxe. Neboť obráceně je možno si docela dobře položit otázku, zda evangelické bohoslužby, jak jsou slaveny neděli co neděli ve většině sborů, skutečně stojí v tradici reformace a odpovídají reformačním zásadám. V "Confessio Augustana" čteme totiž něco jiného, než co vykazuje běžná luteránská bohoslužebná praxe. Proto můžeme tvrdit s Wilhelmem Stählinem: "Ve všech rozhodujících bodech působí v liturgické konstituci stejné poznatky, jsou na zřeteli stejné cíle, jaké působí po léta v liturgické obnově evangelické církve; a tak analýza této konstituce připouští úsudek, že liturgická obnova není jen ekumenickým úkolem, nýbrž reálným ekumenickým děním, a že, jak to vyjádřil jeden luterský pozorovatel na koncilu, liturgie římské církve utvářená podle těchto zásad bude evangeličtější, než jsou běžné protestantské bohoslužby."

4. Otevřenost a konvergence

Reformace byla silnou výzvou katolické církvi, a tím zdravým popudem ke kritickému zpytování svědomí a obnově. Liturgická konstituce II. vatikánského koncilu a impulzy, které z ní vycházejí, jsou zřetelným důkazem toho, že zásada .ecclesia semper reformanda" není vlastnictvím jedné konfesionální rodiny, nýbrž starým katolickým principem. Na druhé straně je liturgická obnova v katolické církvi zároveň stejně silnou výzvou bohoslužebnému životu církví reformačních.

Závazek ve "století ekumény" věrohodně žít a misijně předávat svědectví o Kristu v sekularizovaném světě je dostatečným důvodem nesmiřovat se se skandálem rozdělení. V pravidlech komunity v Taizé se přece říká: "Nesmiřuj se nikdy s pohoršením rozdělení mezi křesťany, kteří tak snadno vyznávají lásku k bližnímu, a přece zůstávají rozděleni. Buď vášnivě zaujat pro jednotu Kristova těla." Bohužel však stále ještě trvají vážné otevřené otázky vzhledem k rozdílnému chápání církevního úřadu, a také s ohledem na "eucharistickou pohostinnost", které jsou pociťovány nanejvýš bolestně především ve vztahu k slavení společného bohoslužebného shromáždění v neděli a k eucharistickému obecenství křesťanů, kteří žijí v konfesijně rozdělených manželstvích.

Je potěšující, že řada mezikonfesních snah posledních let vedla k důležitým výsledkům, které jsou popudem k naději s ohledem na jednotu křesťanů. Je na místě zde jmenovat dokument společné římskokatolické a evangelicko-luterské komise "Večeře Páně", konvergenční dokument Komise pro víru a řád Ekumenické rady církví "Křest, eucharistie a úřad" a jeho ilustraci v dokumentu "Eucharistická liturgie z Limy". Ne na posledním místě je třeba vyzvednout snahy o ekumenickou formulaci liturgických textů, o ekumenický poklad písní a především o jednotný překlad Písma svatého.  Ten však je v Německu bohužel užíván z evangelické strany s ohledem na tradiční překlad Lutherův jen při ekumenických bohoslužbách. I když tím jsou kladeny na členy jednotlivých církví nemalé požadavky co do schopnosti učit se novému, není možno dostatečně docenit rituální, eklesiální a ekumenickou hodnotu těchto společných liturgických textů a písní pro "ekuménu místa". Neboť společné texty umožňující společné modlení mají sloužit zvláště ekumenickým bohoslužbám slova. Jednota textů má být znamením ekumenické vůle církví, krokem na cestě k plné jednotě v jednom Pánu. To se stalo samozřejmostí, když byl tento poklad písní a textů přijat do katolického zpěvníku "Gotteslob", vydaného r. 1975 pro německy mluvící diecéze.

Slovo spásy, které je svěřeno církvi, je "věčným evangeliem", co do obsahu a cíle neproměnným. Toto a "žádné jiné evangelium" má církev zvěstovat.  A přece by se stalo jiným evangeliem, kdyby církev chtěla přijaté evangelium konzervovat, a tak předávat dál. Nebo to řekněme jinak: Církev by se stala muzeem snad důstojných starožitností, kdyby nenasazovala celou svou myslitelskou sílu a misijní angažmá pro setkání poselství a situace, pro stále novou interpretaci a aktualizaci zaslíbení a nároku slova božího k výzvám času.

Toto aggiornamento ("zdnešnění"), které si evangelium samo vyžaduje, platí stejným způsobem pro všechno usilování o pravou podobu bohoslužeb.  Být si při jakékoli liturgické obnově vědomi, že je za každou cenu zapotřebí se chránit před povrchní hektikou reformování tím, že bude uchován správný poměr kontinuity a otevřenosti k dané situaci, na druhou stranu však chtít vztáhnout kontinuitu liturgické tradice na reality přítomné situace člověka, světa a společnosti.

"Tajemství pravého liturgického života spočívá vždy v polaritě, nevzdat se konsenzu Kristovy církve všech dob, a přece slavit bohoslužby jako člověk, který ví, že je závazně povolán k působivému svědectví ve své přítomné době a ve vztahu k ní." Viděno a chápáno z tohoto úhlu musí liturgická reforma být trvalým závazkem každé křesťanské konfesijní církve a zůstat zaměřena na konvergenci.

 (jeruzalémská liturgie)

Starobylá Liturgie svatého Jakuba získala v naší době značný ekumenický význam, zejména zásluhou F. Heilera a M. Thuriana. Je pozoruhodná zejména z těchto důvodů:

- je biblická, a to nejen proto, že je sestavena z biblických citátů či narážek, ale i proto, že shrnuje dějiny spásy - velmi zdůrazňuje působení Ducha svatého (její epikléze je součást Limské liturgie)

- citlivě postihuje napětí zákona a milosti, víry a skutků

- čtverým Amen (po slovech ustanovení a epiklézi) je realizováno všeobecné kněžství pokřtěných Liturgie je doložena v různých verzích, ovlivněných příbuznými liturgickými typy, zejména byzantským. Předkládaný text ("postsanktus") mírně oslabuje pleonastické užití adjektiv (např. všesvatý, přesvatý, svatosvatý) a pokud možno se vyhýbá vztažným větám a přechodníkům. 

Svatý jsi, Králi věků, Pane a Dárce veškeré svatosti a svatý je tvůj jednorozený Syn a náš Pán Ježíš Kristus, skrze něhož jsi všechno stvořil a svatý je i tvůj svatý Duch, zkoumající všechno, i hlubiny Boží.

Svatý jsi, vladaři všech věcí, všemohoucí, dobrý, plný slitování, vzbuzuješ bázeň, ale hlavně projevuješ soucit s dílem svých rukou, člověka jsi učinil ze země ke svému obrazu, štědře jsi mu poskytl radost ráje, a když přestoupil tvůj příkaz a proto padl, ty jsi jím nepohrdl, ani jsi jej ve své dobrotě neopustil, ale napomínal jsi jej jako milovaný otec.

Volal jsi ho zákonem a vyučoval skrze proroky. Nakonec jsi poslal na svět svého jednorozeného Syna, našeho Pána Ježíše Krista, aby nás svým příchodem obnovil a povznesl tvůj obraz v lidu.

Sestoupil z nebe a byl vtělen mocí Ducha svatého a Marie, panenské matky Boží, žil mezi lidmi a učinil všechno pro spásu našeho rodu.  A když se chystal přijmout tvou vůli a darovat život smrtí na kříži - on bez hříchu na spasení hříšníků! - v tu noc, kdy byl zrazen, či spíše vydal sám sebe, vzal do svých svatých, neposkvrněných, bezúhonných a nesmrtelných rukou chléb, pohlédl k nebi a ukázal jej tobě, svému Bohu a Pánu, vzdával díky a blahoslavil tě, lámal jej a dával svým žákům a apoštolům se slovy:

Vezměte, jezte, toto je moje tělo, které se láme a vydává na odpuštění hříchů.

Lid: Amen

Také vzal po večeři kalich, promísil víno s vodou, pohleděl k nebesům a ukázal jej tobě, svému Bohu a Otci, vzdával díky a požehnal jej a naplnil jej svým Duchem a žehnal své žáky se slovy:

Pijte z něho všichni. To je má krev nové smlouvy, která se prolévá za vás a za mnohé na odpuštění hříchů.

Lid: Amen

To čiňte na mou památku, neboť kdykoli budete jíst tento chléb a pít z tohoto kalicha, budete vyhlašovat smrt syna člověka a vyznávat jeho zmrtvýchvstání, dokud nepřijde. Tak činíme a vyznáváme.

Lid: Tvou smrt, Pane, ohlašujeme, a tvé vzkříšení vyznáváme.  A my hříšníci, když si připomínáme jeho život, jeho odevzdané utrpení, jeho zachraňující kříž, smrt a pohřeb a vzkříšení třetího dne po smrti a jeho zasednutí po tvé pravici, Bože a Otče, a jeho druhý, slavný a bázeň budící příchod, kdy má přijít. aby soudil živé i mrtvé, kdy má odměnit každého člověka podle jeho skutků, nebo spíše podle své drahé milosti - podáváme ti Pane, tuto strašnou a nekrvavou obět a úpěnlivě tě prosíme, nenakládej s námi podle našich hříchů, ani nám neodplácej podle našich nepravostí, ale podle své shovívavosti a své nevýslovné lásky k lidem. Zahlaď úpis, který svědčí proti nám. Tvá štědrá milost nechť na nás vloží tvé štědré dary - co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, ale co jsi, Bože, připravil těm, kdo tě milují. Nezavrhuj svůj lid kvůli mně a mým hříchům, Bože, ty který miluješ člověka.

Lid: Smiluj se nad námi, Pane Bože, Otče všemohoucí.  Smiluj se nad námi, Bože všemohoucí, smiluj se nad námi, Bože, náš Spasiteli, smiluj se nad námi, Bože, podle svého velkého slitování a sešli na nás a na tyto dary, které leží před tebou, svého svatého Ducha, Pána a dárce života, který sdílí trůn s tebou, Bože a Otče, a s tvým jednorozeným Synem, kraluje s tebou, je téže podstaty a spolu věčný, mluvil v Zákoně a prorocích, a v tvé Nové smlouvě sestoupil v podobě holubice na Pána Ježíše Krista v řece Jordánu a zůstal na něm, v podobě ohnivých jazyků sestoupil na tvé apoštoly v horním prostoru Sionu v době letnic.  Sešli, Bože, na nás a na tyto dary, které pře tebou leží, téhož tvého svatého Ducha, nechť posvětí a učiní tento chléb svatým tělem Kristovým.

Lid: Amen

A tento kalich drahocenou krví Kristovou.

Lid: Amen

Tak aby to bylo pro všechny, kteří na nich mají účast, pro odpuštění hříchů a věčný život, k posvěcení duší a těl, k plodnosti v dobrých skutcích, k ustavení tvé obecné a apoštolské církve, kterou jsi založil na skále víry a brány pekel ji nepřemohou, ty jsi ji zbavil veškerého bludu a zachoval ji až do konce časů.

Nabízíme ti, Pane, tuto hroznou, nekrvavou oběť.

Následují přímluvy, památka svatých, doxologie a Otče náš.