(Kdo se dnes nechá vysvětit) "přijímá životní formu, spojující v sobě dva rysy,

v nichž je normálně nutno vidět extrémní protiklady, které však vcházejí

v podivný sňatek: pohodlný poklid úřednického stavu a vysloveně protiměšťácký

způsob života tzv. evangelijních rad. . ."

Eugen Drewermann, "Klerikové"

Když jsem měl za sebou četbu poslední stránky Drewermannových Kleriků, byla má první myšlenka: Proč se mě tento generální útok na církevní úřad sice velmi dotkl, ale proč přesto nejsem zmaten, když se přece tolik kněží vzruší nebo rozčílí či reaguje cynicky a sarkasticky, jakmile se začne mluvit o této knize? (. . .)

Ano, ptal jsem se, jak to, že se mohu vlastně docela dobře s touto knihou "snést"? A při přemýšlení o tom jsem narazil na téměř zapomenutou událost:

Asi před 36 lety, na samém počátku mého studia teologie, nám kdosi, ředitel nebo spirituál či profesor (. . .) řekl něco v tomto smyslu: "Pokud byste někdy upadli do rukou psychoanalytika, pak vám budou přecházet oči, když vám odhalí, jaké motivy stojí za vaším rozhodnutím pro kněžské povolání. Ale to nevadí! Bůh vás může přesto použít!" "Takový jsem - ale Bůh mě přesto může použít!" Tato maxima mne od té doby nikdy neopustila. Asi byla tehdy podpořena i oním románem, s nímž moje generace vyrostla (jeden z prvních poválečných románů, který tehdy vyšel jako ro-ro-ro = Rowohltův rotačkový román), Moc a sláva Grahama Greena. V centru tohoto románu stojí kněz-alkoholik, tělesně i duševně nemocný duchovní, lidský vrak, na němž se přesto ukazuje Boží moc a sláva. (. . .) Tato maxima, která - někdy jen nevědomě - nějak určovala můj život, se mi po přečtení Drewermannovy knihy opět jasně vybavila:

Takoví nebo podobní (nebo třeba i jinak omezení) jsme, ale Bůh nás přesto může použít!

Přesně to poslední však Drewermann neříká. A to je to, co se ve mně ozývá jako nejsilnější kritika jeho výzkumu. Kniha nezprostředkovává ani na tomto rozhodujícím místě ani na jiných krystalizačních bodech skutečně mezi psychologií a teologií, mezi empirickými fakty a možností víry s nimi naložit, ani v popisu, ani v terapii.

Z toho hned plyne druhá část mé kritiky: Drewermann nechává analyzovaného klerika stát nahého a bez pomoci v dešti, a všechny možné terapie přikládá změnám struktur církevního úřadu.

Nejprve však otázka: Stojí klerik na svém psychickém pranýři skutečně tak sám? (. . .) Nesedí klerik a neklerik vposledu v jednom a témže člunu lidských rozporů, porušitelnosti a propastnosti? (. . .)

Krátce poté, co jsem přečetl tuto knihu, mi řekl jeden biskup zhruba toto:

Nemohu přijmout, že bychom všichni my kněží byli tak .kaput". Odpověděl jsem mu: Především věřím, že všichni lidé jsou "kaput". Nemíníme totéž učením o dědičném hříchu, které nás nechává relativně klidnými, když se přednáší v abstraktně doktrinální formě, které však hned ukazuje svou výbušnost, když je uvidíme v jeho rozmanitých konkrétních podobách? A k těmto konkrétním podobám patří i psychologické konstelace, mechanismy, pohyby, ale i všechny rozpory a převrácenosti, které jsou sice dány především osobní vinou, vedou však k jejich osobnímu přivlastnění. Nemusíme vzít vážně, že ve starém důležitém teologickém axiómu "Gratia supponit naturam" - "Milost předpokládá přirozenost" je natura míněna konkrétně, tzn. neoznačuje integrální lidskou přirozenost, jak vyšla z dobrých rukou Božích, ale přirozenost zraněnou, zkaženou hříchem? Tato a žádná jiná je zasahována Boží uzdravující milostí, Boží láskou a příslibem života. Jsem hříšník, nezdravý až do nejhlubších struktur své duše a svého chování - a Ty mne přesto přijímáš, můžeš mě potřebovat, vedeš mne cestou k životu. To platí o každém člověku. A to pak ještě jednou specificky platí o "specificky" zraněné klerikální "přirozenosti" a o milosti, která uschopňuje k církevní službě.

Jeden regens protestoval: "Co ještě zbyde z nadpřirozeného povolání ke kněžství, když volba tohoto povolání je jen výsledkem určitých konstelací v raném dětství a psychických mechanismů?" Má odpověď: "Boží povolání není prostě něco přidaného k jedinci stojícímu o sobě, spíše mě Boží volání dostihuje v mé podstatě, formované fyziologickou dědičností, dějinnou situovaností a psychologickou determinovaností. V přísném smyslu - tak to formuluje Karl Rahner - nemám Boží povolání, ale jsem Boží povolání. V souhrnu mé určenosti - a k tomu patří také a dokonce v první řadě všechny psychické rysy, jsem "vtěleným" Božím voláním, které se mě ptá, zda s tím, čím jsem, se svými mezemi a propastmi, ale i se svými dary a přednostmi chci vstoupit do jeho služby. Tedy i zde: Gratia supponit naturam. Volání Boží milosti se takříkajíc inkarnuje v mé zcela konkrétní, a to znamená i porušené podstatě. "Takový jsem - ale Ty mě přesto můžeš použít!" Jeden kněz, před nímž jsem tyto myšlenky vyslovil, namítl. . . že se tím dává zelená všemu klerikalismu. To z toho neplyne! Píšu tento text na Velký pátek ráno a napadá mě první modlitba odpolední liturgie: "Podle zákona přirozenosti neseme na sobě podobu prvního Adama; pomoz nám svou milostí vštěpit v nás obraz nového Adama a stát se podobnými Kristu." Takto je křesťanství cestou - stávat se křesťanem, tak je kněžství cestou - stávat se knězem - pryč od klerikalisticky karikované existence ke zralé (zrající) osobnosti, která se nechá postavit do prosté samozřejmé služby v síťoví rodiny Boží. Předpokladem takového procesu zrání je pravdivost, poctivý pohled na sebe sama, otevřenost ke kritice ze strany druhých. A právě tomu může opravdu Drewermannova kniha napomoci. Ovšem Drewermann by zde asi namítl: .Právě toto zrání nemůže a priori u klerika proběhnout, protože je veden, vychováván a stimulován k tomu, aby obětoval svou osobnost úřadu, úřední instituci, a ztratil svou osobní tvář." Přesně toto jsou přece základní otázky Drewermannovy knihy: "Jaké vlivy dovedou člověka k tomu, aby své Já zcela podrobil diktátu svého Nadjá, a zvnitřněnou formu tlaku a ovládání zvenčí prohlásil za vlastní pravdu svého života?" Jak to, že lidé, "nucení osudem svých dětských dnů stát se něčím mimořádným a hledat něco mimořádného,. . . jsou příliš slabí, než aby toto neobyčejné ve svém určení žili ze síly své osobnosti a. . . místo toho se současně utíkají k objektivitě úřadu?" (59n). Klerikální neštěstí spočívá podle Drewermanna právě v hesle: úřad místo osoby, úřednost místo osobního zrání, instituce místo lidskosti.

Instituce nebo osobnost - to je zcela falešná alternativa. Téměř ve všech Drewermannových pracích jsem nacházel podcenění dimenze "ab extra", niternosti, vnitřní obrazivosti, snů a pohnutek. Přitom však je to právě .vnější" dimenze, co mě skutečně dovede dál, co mě osvobodí od kroužení kolem sebe sama, od mých úzkoprsostí a křečovitostí do šíře vztahů světa. Je třeba si jednou položit otázku, co kdy můj život změnilo, co mu dalo nové perspektivy, nový směr, učinilo jej lidštějším, laskavějším, a narazíme na velmi konkrétní "vnější" zkušenosti - setkání s jinými lidmi, vlivy společenství, na lásku, důvěru, odpuštění, na slova, která zasáhla srdce, na přesvědčivě ukázané životní modely jiných, ano i na imperativy, apely, pokyny, které šly pod kůži. (. . .)

V úřadu přeneseném svěcením se objektivují podstatné - vůbec ne všechny - rysy Kristovy vůle spasit lidi. To, že se toto prostředkování spásy děje instituční stránkou, má pro "příjemce" něco obrovsky osvobodivého. V úřadu Pán právě neváže své spásné působení na subjektivní schopnosti určitých osob, ale. . . na nadindividuální veličinu, která jako taková odkazuje nad sebe k tomu, koho zde ztělesňuje, k Ježíši Kristu samému. Takto viděno, nejde .o prioritu instituce před životem v ní žitém, ale mnohem spíše o prioritu svobodného života umožněného milostí, který ze své plnosti propouští instituční rámec svého následování". (v. Balthasar). . . Bezprostřednost vztahu věřícího k Bohu není porušena ani vazbou na náboženskou velkolepost a obdarovanost a subjektivně náboženský patos nějaké osoby, ani její omezeností a bídou. Právě objektivita úřadu působí, že obec není vázána na osobu duchovního, ale na Pána. Kde je institucionalita zpochybňována a místo toho se jede pouze po subjektivní koleji, je blízko nebezpečí, že dotyční klerici .kladou svou osobu na místo svého poslání a snaží se nafukováním vlastní důležitosti dohnat velikost svého ztraceného poslání". (v. Balthasar) (. . .) Drewermannovy analýzy lze při vší výhradě číst jako osvětlující kritiku nezdařeného vztahu mezi osobou a institucí, osobní svobodou a institucí. Pak se mi ovšem jeho návrhy terapie jeví jako to nejméně uspokojivé na jeho knize. Chtěl bych načrtnout pozitivní návrhy terapie.

1. Pravdivost, důvěra, vzájemnost.

Není asi sporu o tom, že pravdivost je jednou z nejslabších stránek církevního života. Tím není míněno, že by se zde příliš mnoho vědomě lhalo, ale že se vědomě nebo nevědomě příliš mnoho předstírá, zatlačuje se, ukrývá. Je šťastnou výjimkou, když kněží a řeholníci otevřeně mluví o tom, jak to s nimi skutečně vypadá, jaké jsou jejich potíže, zranění, propasti. A přesto - jak bychom si mohli vzájemně pomoci!. . . To ovšem předpokládá nechráněnou pravdivost a bezvýhradnou důvěru. Obojí se vzájemně podmiňuje. (. . .) Zde by mělo být jedno z těžišť výchovy kněží a jejich pastorace: Zacvičování do vzájemné důvěry (jejímž základem je asi jen společný hluboký vztah ke Kristu), společenství života, zacvičování do pravdivého vnímání sebe sama (se svými mezemi a propastmi, nadáními a šancemi).

2. Posílení vlastního Já.

Nemíní se zde "seberealizace" ani Drewermannovo fatální .Vše, co žije v našem srdci, zaslouží být žito, je samo o sobě oprávněné." (. . .) Ne, za heslem "posílení vlastního Já" stojí poznání: To nejlepší a nejvyšší, co mohu darovat Kristu, své službě a svým bližním, jsem já sám. A proto musím být Někdo a stát se Někým. Právě to však nemohu, když se odevzdávám masochistickému syndromu pomocníka nebo mentalitě obětující se matky (k tomu důležité poznámky u Drewermanna), ani když "spontánně" uskutečňuji své JÁ nerozlišeně se všemi jeho zlými, dobrými a ambivalentními pohnutkami a hranami, ale jedině a pouze když je získám před Bohem. Zde je místo specificky ignaciánské spirituality exercicií, jejíž cíl je objevit svou zcela osobní cestu před Bohem a své zcela osobní poslání k jiným.

3. Vztah ke Kristu. Víra.

.Miluješ mne více než tito?" Této Kristově otázce se musí neúprosně vystavit každý jednotlivec. Víra je osobní, jedinečný vztah mezi osobami, mezi mnou a Kristem. Když jím nejsem fascinován a nenechám se stále znovu fascinovat, pak se všechen instituční handicap stane "zákonem", neúnosným břemenem, odcizujícím tlakem, jehož špatné důsledky Drewermann ukazuje na mnoha případech. Tím více dnes, kdy to, co se do kněžského úřadu vkládá jako církví "vyžadovaný" vstup, není kompenzováno pastoračními úspěchy a velkolepým uznáním jako výstupem. Ne, osobní vztah k Ježíši Kristu je jediná podmínka, která je kladena Petrovi, aby přijal svou (úřední) službu, je to také jediný základ, na němž mohu najít oporu v kolísáních svého života i velkých dějin světa.

Vrůstání do takového vztahu potřebuje čas, prostor a vnímavost. Církevní tradice zde nabízí mnoho prostředků (modlitba, služba, duchovní životní řád), které bohužel nemálo kněžím ve stresu všedního dne unikají. Co je více nasnadě, když je člověk nárokován tisícem věcí, než aby ušetřil čas a energii tam, kde to vypadá nejnevinněji, totiž v modlitbě, naslouchání Božímu slovu, vnímavosti k výzvě přítomného okamžiku. Nejprve se zdá, že se vůbec nic nemění, a to je na tom to nejnebezpečnější, že se nejdříve zdá, že se nic nezměnilo. (. . .) Zde tedy lze nalézt vlastní terapii, kterou nelze nahradit ani psychoterapeutickým ošetřením, ani reformami církevní struktury, jakkoli i to je v konkrétním případě asi důležité. Odtud se však nyní skutečně kladou neúprosné otázky po duchovním nebo neduchovním životním stylu kněze, jakož i po seminární výchově. Ohledně této výchovy považuji čas, kdy kandidát může vrůst do osobního vztahu ke Kristu vzhledem k dnešní společenské situaci za příliš krátký. Už bych nesvětil nikoho mladšího třiceti let a doby mezi studiem a svěcením bych využil pro vzdělání v jiném povolání nebo pastorační zapojení, v němž by kandidát v klidu a bez vnitřního spěchu mohl zakusit své místo a míru své lidské a duchovní zralosti. Dále: Nevysvětil bych nikoho, kdo se nesnaží být tmelem jednoty a smíření mezi lidmi, schopným spolupráce a zřeknutí se kompetencí, zaměřeným na bratrský životní styl .uprostřed světa" mezi mnoha bratřími a sestrami, které člověku připadnou. "Elitní" seminární výchova. . . v životní atmosféře horní střední třídy a na základě vnitřních seminárních závazků ztěžující normální lidské vztahy tomuto cíli neodpovídá. Potvrzuje pouze to, co Drewermann ukazuje na tolika markantních příkladech.

Něco podobného by bylo třeba říci i o životním stylu mnoha kněží: duchovně i materiálně odděleni tam, kde by byla zapotřebí solidarita se svěřenou obcí, ale přizpůsobující se trendům tam, kde by bylo zapotřebí svědectví odlišné existence. To, že se musíme vystavit takovýmto a jiným výzvám, je asi v neposlední řadě neoddiskutovatelným důsledkem Drewermannovy knihy.

(Zkrátil a přeložil jv)

"Takový jsem - ale Bůh mě přesto může použít! A ostatně, každý jsme nějaký. A Bůh může i to zlé obrátit v dobré. Církev to tak dělá staletí, nač se rozčilovat - udělejme pár menších vylepšení a všechno zase půjde." Je jistě pozitivní, jestliže alespoň teolog G. Greshake přinejmenším zčásti přijímá oprávněnost kritiky ideálu římskokatolického duchovního, jak ji uvádí například kniha Klerikové; je dobré, že nereaguje rozčilením, sarkasmem a cynismem jako mnozí dotčení kněží, kteří se tak snaží kritickou analýzu z vědomí vytlačit.

Na druhou stranu je třeba se zeptat, zda se i on - přes všechna pozitiva svého přístupu - také nevědomky neutíká k výmluvám ve snaze vyhnout se skutečnostem jsoucím nabíledni: naznačují to extrahované teze na počátku tohoto článku. Zbožných poukazů na všemoc Páně, užitečnost ignaciánských a jiných tradic i na nutnost prohloubení duchovního života slýchá totiž člověk v jistých kruzích dost - nemýlím-li se, již po několik staletí. Chybí-li však za těmito slovy reálné představy o lidské psychologii, o sociologických vlastnostech prostředí, o realizovatelném a člověku přiměřeném životním stylu, o strukturách a prostředcích křesťanského života, pak zůstává u zbožných (sebe) útěšných řečí. Což potom vidíme na stavu církve. Netvrdím, že by Pán nemohl do své slávy vyzvednout i ty kněze, kteří jsou církevním prostředím těžce neurotizováni - naopak: chudým a trpícím patří království (jsou-li schopni svoji chudobu nahlédnout a dát Bohu k dispozici). Ale povinností církve je léčit, nikoli vyvolávat a udržovat chronické duchovní choroby, nota bene v řadách svých vlastních představených. Domnívám se, že je (nejen Drewermannem!) sdostatek jasně prokázáno, že současný ideál katolického duchovního na jednu stranu k takovým chorobám přispívá, a na druhou stranu mnohdy neumožňuje kněžím vykonávat kněžskou službu tak, jak je zapotřebí. Tím, že je tolik odděluje od ostatních lidí, dokonce již citelně i od ostatních křesťanů, že je vyděluje jako specifickou kastu s obzvláštním a nepochopitelným způsobem života, tím, že odstrašuje mladé lidi od toho, aby se rozhodli do svého života zabudovat pozitivní "archetyp" a vzor kněze - bez ohledu na to, zda někdy budou skutečně sami pracovat jako duchovní -, tím vším tento ideál ukazuje svoji nedostatečnost.

To nijak neznamená, že by křesťané nepotřebovali služebníky a představené; potřebují však služebníky, kteří budou sloužit jim a všem ostatním lidem, nikoli předně ideologizovanému a odcizenému ideálu "chudoby, čistoty a poslušnosti". Většina kněží svoji službu koná či přinejmenším započíná s velkou dávkou odhodlání, idealismu, nadšení, obětavosti a víry v nastoupenou cestu - proč jsou tedy výsledky často tak zlé? Proč se společnost odklání takovou rychlostí od křesťanských tradic, proč semináře nenacházejí dost uchazečů a venkovské kostely, smutné památníky bývalé slávy, pomalu pustnou? G. Greshake má pravdu, že bychom měli být a jednat v pravdě, že bychom se měli modlit, že je třeba dát kandidátům svěcení čas, aby mohli dozrát. Jako by si však pozapomněl položit několik základních otázek: Mluví a svědčí církev svým jednáním, strukturou a učením vůbec dost jasně o Kristu, zachránci, osvoboditeli, milujícím a trpícím, mluví o mocipány, kněžími a fanatiky národa a víry umučeném, a přesto Bohem přijatém Ježíši? Anebo jakoby často "hlásala" spíše své sutany a mitry, svůj morální a zejména sexuální rigorismus a ultrakonzervativismus, pověrečná zjevení, formální bohoslužbu bez základního mezilidského spojení, titánskou, hrůznou a současně tak křehkou ideologii sebeoběti a vyvolení? Stačí skutečně posunout věkovou hranici vysvěcení o pár let později a o trochu více neurotizovat beztak přetížené kněze tím, že jim doporučíme o několik modliteb a duchovních cvičení více? Je možné někomu nadekretovat pravdivost, důvěru a vzájemnost v podmínkách církve, kde "se příliš mnoho předstírá", a dodejme i pletichaří, manipuluje a bojuje se o (doživotní a téměř nekontrolovatelnou) moc?

Ani já nesouhlasím s Drewermannem ve všem všudy. Zdá se mi, že ani jeho ideál kněze jako poety a terapeuta není vším, co jako křesťané můžeme očekávat a vyžadovat, i když souhlasím, že tvořivá a úzdravná síla nesmí mezi námi vyschnout. Spíše by se tedy snad dalo říci, že se mi Drewermannova kritika zdá být v některých směrech příliš málo radikální či spíše příliš úzce založená. Jestliže však je tato kritika zcela popírána anebo jsou k nápravě věcí nabízeny staré osvědčené recepty, připadá mi to, jako když člověk onemocní rakovinou, ale nechce buď vzít svoji chorobu na vědomí, anebo se hodlá léčit jitrocelovou šťávou a teplými zábaly. Přijde někdy doba, kdy se už nebudeme vemlouvat (Bohu) a vymlouvat (sami před sebou). "Bůh nás může použít, ačkoliv jsme takoví," ale vrátíme se zpět k úžasu svatého Pavla "ačkoliv jsme takoví, Bůh nás přesto tak nádherně používá"? (Viz 1 K 1,26nn.)

Evropské setkání ekumenických skupin 19. - 25. 7. 1993 pořádané Ekumenickou radou církví

Místem setkání bylo evangelické internátní gymnázium v městě Postupimi.  Ve velkém sále se nás scházelo přes 200 účastníků z 27 zemí. Na čelní stěně obrovská mapa Evropy bez hranic, kde byly vyznačeny pouze řeky a města, ze kterých účastníci přijeli. Mezi účastníky bylo dost kazatelů - mužů i žen, pravoslavných mnichů, ale většina účastníků byli laici z různých církví. Ubytování bylo v místní škole nebo v Oberlinhausu, což je církevní nemocnice pro postižené děti i dospělé. Církevní školy i nemocnice mohly v bývalé NDR na rozdíl od poměrů u nás pracovat, a tak bylo vše v příjemném, fungujícím prostředí.

Vlastní program začínal v kostele v 8.30 zpěvem. Úvod a závěrečnou modlitbu s požehnáním měl vždy některý kazatel. Pak následovalo čtení žalmu, který se přečetl vždy celý v jednom jazyce a úryvek z téhož žalmu vždy v jiném jazyce. Potom za zpěvu nesli dva lidé zapálené svíce, jiný nesl Bibli a za nimi šli další, kteří četli úryvek z Bible určený pro biblické studium na ten den. Úryvek z Bible se četl stejným způsobem jako žalm. Před oltářem na zemi byla hromada kamení a uprostřed zapálená svíce. Od ní si zapalovali malé svíčky ti, kteří za všechny přednášeli svou modlitbu k Bohu.  Připravené modlitby zazněly opět v několika jazycích. Mezi zpěvy a modlitbami jsme vždy zpívali píseň v několika jazycích. Také nám vždy alespoň jednou písní přiblížili svoji církev pravoslavní bratři a sestry z bývalého Sovětského svazu. A tak od ranního setkání v kostele jsme si mohli uvědomovat, že kolik jazyků zaznívalo, tolik je rozdílů národnostních i rozdílností v chválení a uctívání Pána. Při setkání v kostele i po celý den nás zpěvem vedl Dieter Trautwein, který dovedl výborně rozezpívat celé shromáždění.  Je výborným hudebníkem, na místě také skládal a překládal nové písně. Právě vydal nový zpěvník s kresbami českého malíře Miroslava Rady a každé skupině jeden věnoval.

V dopoledním programu jsme vždy vyslechli výklad biblického oddílu, který byl určen na ten den a četl se v kostele při ranním setkání. Ve zbývajícím čase do oběda byla buď ještě nějaká přednáška, anebo plenární jednání.  Po obědě měli někteří přípravu na ranní setkání v kostele, ostatní měli asi hodinu a půl volno, ve kterém bylo vždy možné sdílení s ostatními. Po odpolední kávě se setkávalo sedm pracovních skupin, do nichž jsme byli rozděleni podle jazykových znalostí.

Za Českou republiku jsme tam byli čtyři - farář ČCE Miroslav Heryán a Marie Hradilková (katol.) z Černošic, Hanuš Landsperský (katol.) za Prahu-Jižní město a Jiří Roman z Českého Těšína (ČCE). Ze Slovenska byl zastoupen evangelický sbor z Nitry kazatelem Ondrejem Prostredníkem, Pravoslavem Prableskem, Pavlem Stehlem a Vierou Stubnovou.  V naší pracovní skupině byli zástupci z Postupimi, Maďarska, Anglie, Švédska, Holandska, Polska, Jugoslávie, Norska a Rumunska - celkem 25 lidí.  Každá země byla zastoupena dvěma, někde třemi účastníky. Každá skupina seznámila ostatní se situací místa, odkud přichází. Četla se společná zpráva, abychom mohli vzájemně poznat problémy a obohatit se ze snah a zkušeností jinde. Někteří měli svou přípravu doplněnou diafilmy, videem a rozličnými materiály. Již v těchto skupinách jsme mohli rozeznat velký rozdíl mezi poměry v zemích Východu a Západu. Např. v Anglii se společně scházejí k bohoslužbě a práci s dětmi lidé z osmi církví. Jinde jsou snahy sblížit alespoň dvě církve.

Každá země je jiná, má jinou mentalitu, problémy, zkušenosti. Je rozdíl mezi evangelickou a pravoslavnou církví, jejich způsobem bohoslužby, chválení a uctívání Pána. Ale všichni jsme byli rádi, že jsme se mohli vzájemně poznat, obohatit se o zkušenosti těch druhých, slyšet o velikých problémech a těžkostech ve východních zemích, zvláště v Jugoslávii a v bývalém Sovětském svazu. Rozdíly mezi bohatým Západem a chudým Východem jsou veliké, ale jistota, že i přes velké rozdíly nás spojuje náš Pán, byla a je větší. A tato naděje nás po celou dobu provázela, i když mnozí včetně mne měli jazykové problémy. Máme stále hledat toho, který nás spojuje, a nikoli Getsemany číslo 34 - 14. strana vnější věci, které rozdělují. Ježíš Kristus je vítěz, pro nás všechny stejně, a bude spojovat svou církev až do doby, než přijde znovu na tuto zem.  Poslední večer bylo rozloučení. Hosté z různých zemí nám zazpívali, předvedli vtipné výstupy, předali kousek sebe a své země. Na závěr jsme se všichni sešli venku. Každý dostal pruh látky, který jsme svázali, až se vytvořil spojený velký kruh, a od velké svíce uprostřed kruhu jsme zapálili své svíčky. Tyto symboly nám budou připomínat, že Ježíš Kristus nás spojuje přes všechny naše rozdíly a Jeho světlo má stále zářit tam, kam nás Pán povolal. Onu velkou svíci si na památku mohla odvézt černošická skupina, aby mohla zářit na jejích setkáních.

Pozoruhodné ekumenické setkání se uskutečnilo 25. 9. u renovovaného kostela na Mouřenci u Sušice. Beze vší parády, na louce kolem improvizovaného kříže a ambonu se k bohoslužbě slova shromáždili duchovní katolické, starokatolické a evangelické církve, mladé rodiny, skauti a mládež ze Sušicka, Domažlicka, Merklína a Chrástu u Plzně. Liturgii připravil P. Václav Diviš, kněz mimo službu, hlavním liturgem byl P. Václav Dvořák, generální vikář českobudějovický, jako vždy plný Ducha, hlavním kazatelem zvolený starokatolický biskup Dušan Hejbal, biblická čtení komentoval děkan teologické fakulty dr. Karel Flossmann. Staří pánové byli poněkud zaskočeni oblibou zpěvů z Taizé, jinak panovalo srozumění o nutnosti vést církev k plné jednotě.  Stínem zůstává bojkot se strany místně příslušných duchovních.

-jv-

Český zápas (orgán CČSH) vyšel 10. října 1993 se zásadním úvodníkem.  Jde o hledání "čechoslovácké" teologické identity, které podle autora úvodníku nyní po různých peripetiích dochází svého dovršení: "Dosavadní dějiny naší církve jsou cestou programového vyjasňování vlastní duchovní identity, jež se na prvním a druhém zasedání VII. sněmu v březnu 1991 zcela již rozjasnilo v zásadním rozpoznání, které by už i do budoucna mělo setrvat jako conditio sine qua non (podmínka, bez níž není možné dál pokračovat):

Církev československá husitská je církví svobodně reformační husitského směru." Po sedmdesáti letech existence je skutečně již na čase, aby církev věděla, co je zač - nejen pro sebe samu, ale i kvůli těm, kdo stojí kolem a hledají pravdu svého vztahu k ní. Její vlastní duchovní rozhodnutí má ovšem být podrobeno zkoumání. Zmíněný úvodník k otázkám přímo nutí.  1. CČSH odstříhla své modernistické/liberální počátky i pozdější tápání někam ve směru anglikánství/luterství a zařazuje se ke svobodně reformačním církvím, tedy do sousedství baptistů a Církve bratrské. Je však tak obrovský skok vůbec možný, a pokud ano, byl by v duchu dosavadního vývoje, poznamenaného spíše liberalismem a eklekticismem než strohou vyznavačskou kázní svobodných církví? Jak se s tímto posunem snáší dosavadní liturgická a pastorační praxe, která má většinou stále ještě daleko blíže k liberálnímu luterství než ke starému husitství nebo k moderním "free churches"?  2. Hlásí-li se CČSH ke kalvínské a husitské tradici, proč se dokonce i v samotném citovaném úvodníku objevuje liberální představa "Ducha Kristova, jak se nám zachoval v Písmu a podání starokřesťanském. . ."? (Toto pojmosloví je nepoužitelné v tradicích, zdůrazňujících živost a aktuální, aktivní a lidmi nemanipulovatelnou duchovní přítomnost Svatého Ducha, který "se nám" tak nemůže prostě v něčem "zachovat" a dochovat.) 3. Jak si CČSH představuje spojení "husitského směru" se .svobodně reformační" tradicí? Není to protimluv nebo alespoň příliš laciný výrok? Kalvína s Husem spojuje zejména křesťanská mravní vážnost hraničící bezmála s fanatismem a tvrdošíjné reformátorské úsilí, tedy dvě věci, kterých se v CČSH bohužel nedostává. (Viz častá spolupráce představitelů této církve s bývalým režimem nebo beznadějně ztuhlá duchovní tvářnost vymírajících náboženských obcí.) Na druhou stranu však si věroučné systémy obou reformátorů a jejich následovníků příliš podobné nejsou, v některých oblastech se mi zdají být přímo protichůdné, a stejně tak nepodobná a někdy protichůdná je i praxe a nauka CČSH vzhledem k teologii husitů nebo reformovaných.  Není tedy zmíněný úvodník Českého zápasu pouze další figurou eklektického tanečku, který se tváří chvíli jako valčík a chvíli jako lambada, jen aby se v něm něco pěkného neopominulo?

Ne, dosud nemohu sdílet optimismus. Ještě se zcela nerozjasnilo. Bude pokračovat bloudění?

JaS

Snad nikdo s takovým citem nevystihl situaci celibátního kněze v pohraničí jako básník Ladislav Stehlík v úvodu 3. dílu Země zamyšlené: .Kněz nesl sám dvě konvičky v rukou, neboť bez vína a vody nelze sloužit mši ani v prázdném kostele, kde byl sám a sám bez jediného věřícího. Tento kněžský Vystrkov bez ministranta i kostelníka může být předstupněm svatosti v podzimních plískanicích a zimním nečase, kdy tlusté zdi jizeb jsou plny vlhkosti a okna věčně pozastřena zamlženou šedí. Mrazivá osamělost starých far se nemění ani příchodem nových vysvěcenců a stále se jí stýská po dětských hlasech i lidském teple." Dotyčný kněz po čase překvapil své kolegy tím, že se oženil. Vzal si věřící učitelku, což počátkem sedmdesátých let znamenalo, že oba ztratili zaměstnání, a stali se terčem útoků zbožných i bezbožných současně. Po tvrdém dvacetiletí je nyní pastorálním referentem dotyčné - obnovující se farnosti. V uplynulých týdnech jej navštívil plzeňský biskup František Radkovský. Přijel bez pompy, modlil se, vykládal věřícím Písmo, hodně času věnoval rozhovorům s lidmi a byl ochoten spolu s místním knězem navštívit i prosté, světsky bezvýznamné lidi a potěšit je v jejich trápeních. A na okraj: Zajímal se v neposlední řadě i o to, zda se místní kněz s rodinou mají kde umýt a čím topit. Máme naději, že to vše jsou znamení nového stylu biskupa jako skutečného pastýře a že i další zprávy z Plzeňska budou povzbudivé.

Jv

Ve dnech 18.-25. srpna 1993 se konal ve španělské Salamance 26. kongres Mezinárodního ekumenického sdružení (IEF). O této organizaci jsme referovali v letošním květnovém čísle. Španělský region IEF uvítal regiony z Belgie, Francie, Německa, Velké Británie, Holandska, Spojených Států, Rakouska a Polska. Nechyběla ani zástupkyně ekumenické skupiny "Křesťané z Černošic". Starobylá papežská univerzita v Salamance (založená 1218), na které se kongres konal, má bohatou tradici kulturního centra země, centra evangelizace latinské Ameriky a v nové době i centra, které se otevřelo ekumenickému hnutí.

"Společné zvěstování Ježíše Krista v dnešním světě" bylo mottem setkání.  Hlavní důraz je kladen na semináře, při kterých probíhá vzájemné sdílení zkušeností praktického ekumenického života jednotlivých regionů uplynulého roku. Mohou si pohovořit lidé, kteří žijí sice daleko od sebe, ale poutá je již dlouhodobé přátelství, spojuje je silná touha po viditelné jednotě křesťanů a práce na ekumenickém díle. Atmosféra je proto bližší rodinnému setkání než kongresu. Semináře měly následující témata:

- Evropa, prostor pro evangelizaci

- Nová evangelizace

- Evangelizace a ekumenismus

- Možnosti veřejných evangelizací

- Těžkosti evangelizace

- Role žen při evangelizaci

- Spiritualita a evangelizace

- Evangelizace s pomocí hudby

- Umění v Salamance a evangelizace

- Tanec

Hlavní přednášky pronesli Španěl prof. Antonio Gonzales Delgado o nové evangelizaci v západních církvích a Rumun prof. Ion Bria o nové evangelizaci ve východních církvích.

Účastníci spolu postupně v jednotlivých dnech slavili anglikánsko-starokatolickou liturgii, reformovanou liturgii, římsko-katolickou liturgii (v mozarabském ritu), luterskou liturgii a liturgii rumunské pravoslavné církve. Jednotlivé církve tak nabízí ostatním to nejlepší ze svého duchovního bohatství.

Všimněme si blíže mozarabského ritu. Dnes je to jediný starý západní ritus, kromě římského, který se dochoval do dnešních dnů. Ještě v 11. století existovala pestrá škála ritů. Římský se slavil v Římě, ambrosiánský v Miláně, lyonský ve Francii, mozarabský (neboli španělský či vizigótský) ve Španělsku.  Na Východě pak byzantský, alexandrijský, antiochijský a arménský, které se zachovaly dodnes.

Existence mnoha ritů v církvi - jedné, svaté, apoštolské a všeobecné - je dokladem možnosti žít v jednotě, která není uniformní. Každá liturgie je víc než pouhý obřad, odráží život víry těch, kteří ji slaví. Bůh je oslavován způsobem, který odpovídá mentalitě, stavu teologického poznání i důrazům v duchovním životě.

Mozarabská liturgie byla obnovena v roce 1517 a v nové době prošla, stejně tak jako římská liturgie, po II. vatikánském koncilu revizí. Nová verze byla schválena Kongregací pro bohoslužbu v roce 1988. I když dnes nemá téměř žádný praktický význam (slaví se výjimečně v jedné kapli katedrály v Salamance), má obrovský význam ekumenický. Tím, že je stále možná i na Západě existence alespoň dvou katolických ritů, se otvírá možnost v budoucnu akceptovat i rity další v jediné všeobecné církvi.

Co je pro nás, současné .římany", na mozarabské liturgii zvláštní? Především úloha obce - shromážděného lidu. Projevuje se větším množstvím aklamací - odpovědí lidu. Předsedající a ostatní musí více "spolupracovat".  Obec hraje nezastupitelnou úlohu. Např. v centrální části liturgie, při eucharistické modlitbě, se donedávna v římském kánonu věřilo, že proměnění darů nastává v okamžiku, kdy kněz vysloví slova instituce. Zde v této mozarabské liturgii, neméně katolické, mají slova ustanovení pronášená předsedajícím svoji váhu, jsou-li stvrzena slavící obcí zvoláním Amen.  (Současné pojetí po II. vatikánském koncilu váže "proměnění" na celou eucharistickou modlitbu a předpokládá i při "soukromé" mši přítomnost alespoň jednoho přisluhujícího, který reprezentuje obec.) Zatímco v římské liturgii jsou proměnné části liturgie, které ji v daný den aktualizují, tvořeny oracemi a v eucharistické modlitbě prefací, v mozarabské liturgii jsou proměnné prvky zakomponovány v daleko větším rozsahu.  Jenom v uvedené ukázce, obsahující pouze centrální část liturgie - eucharistickou modlitbu, je apoštol Jakub, v jehož svátek účastníci kongresu liturgii slavili, vzpomínán na třech místech. Na západě nastal úplně odlišný vývoj než na Východě, kde liturgie mají velmi málo proměnných prvků a eucharistická modlitba téměř žádné.

Na jiném místě než v římské liturgii je umístěn úkon pokání - před začátkem eucharistické modlitby. Také ve východních liturgiích není úkon pokání zařazen na začátku, nýbrž po přinesení darů. Je inspirován slyšeným božím slovem, které je podstatným kritériem při sebehodnocení nitra. Hned po pokání následuje pozdravení pokoje. Vždyť smíření se netýká jen mého vztahu k Bohu, ale i vztahu k druhému. Pozdravem pokoje to dávám najevo.

Zatímco římská liturgie se obrací zpravidla k Otci, k Ježíši výjimečně, španělská se obrací k Synu či k Trojici daleko častěji. Díky střetu s ariánstvím bylo nutno zdůrazňovat Kristovo božství. V uvedené ukázce je možné si toho všimnout např. ve vstupním dialogu.

Přijímání po skončení eucharistické modlitby začíná způsobem pro nás zvláštním - vyznáním víry. Potom se modlí obec slavící mozarabskou liturgii modlitbu Páně. Předsedající se modlí jednotlivé věty a shromáždění na ně odpovídá Amen.

Nedostatkem této liturgie, pro Západ charakteristickým, je absence epikléze (prosby k Duchu svatému o proměnění darů). Jistý náznak představují slova při žehnání darů. Podobný charakter má i římský kánon. Epiklézi postrádají i z reformace vzešlé liturgie, pokud nebyly revidovány.

Ekumenická skupina "Křesťané z Černošic" se hodlá příštího 27. kongresu IEF, který bude v anglickém Durhamu od 25. 7. do 1. 8. 1994, zúčastnit ve větším počtu a zve další zájemce z České i Slovenské republiky, kterým leží na srdci znovusjednocení církve a kteří chtějí "již dnes žít církev budoucnosti", což je záměr IEF. Tématem konference je život v Trojici dnes. Případní zájemci, hlaste se již nyní na adresu redakce Getseman. V případě menšího zájmu se pokusíme domluvit na dopravě autobusem spolu s polským regionem, v případě většího zájmu vypravíme vlastní autobus. Máme přislíben příspěvek k hrazení pobytu (v jednoduchých podmínkách), platili bychom si dopravu.

Eucharistická modlitba mozarabské liturgie ke svátku apoštola Jakuba

Vstupní dialog

P (předsedající): Přicházím k božímu oltáři.

V (všichni): K BOHU NAŠÍ RADOSTI.

J (jáhen): Očekávejte Pána.

V: VŠECHNA NAŠE POZORNOST JE UPŘENA K PÁNU.

P: Vzhůru srdce.

V: MÁME JE U PÁNA.

P: Vzdávejme díky a chválu Bohu a našemu Pánu Ježíši Kristu, Synu božímu, který je v nebesích.

V: JE TO DŮSTOJNÉ A SPRAVEDLIVÉ.

Preface

P: Otče všemohoucí, věčně živý Bože, je dobré Ti vždycky a všude vzdávat díky skrze Ježíše Krista, Tvého Syna a našeho Pána. V jeho jménu Jakub, Tvůj vyvolený, když byl veden na smrt, uzdravil malomocného, který jej prosil, aby byl očištěn: tímto divem obrátil srdce svého soudce tak, že přijal svátosti víry a následoval jej ve slávě mučednictví. A tak pro vyznání víry v Tvého Syna byl sťat a dosáhl plného pokoje s tím, pro něhož zemřel.  Neboť On je Tvůj jednorozený Syn, který dal svůj život jako výkupné za všechny. Skrze něho Bůh, náš Otec, odpustil všechny naše hříchy. Proto tě všechen nebeský zástup nikdy nepřestává chválit:

Sanktus (je zpíván - první část latinsky, závěr řecky) V: SVATÝ, SVATÝ, SVATÝ. SVATÝ PÁN BŮH ZÁSTUPŮ. NEBE I ZEMĚ JSOU PLNY TVÉ SLÁVY. HOSANA SYNU DAVIDOVU. POŽEHNANÝ, JENŽ PŘICHÁZÍ VE JMÉNU PÁNĚ. HOSANA NA VÝSOSTECH.  SVATÝ, SVATÝ, SVATÝ. PÁN BŮH.

Post sanktus (ustanovení)

P: Tvůj Syn a náš Pán Ježíš Kristus je vpravdě požehnaný, Jakub, syn Zebedeův jej následoval tak oddaně, že vyvolený ve svém životě, čistý ve svém svědomí, věrný ve svém učení, milující jej odevzdaně, byl sťat. Věděl však, že svůj život dává za sebe i za všechny Kristu Pánu. Tomu, který v noci před svou smrtí vzal chléb, vzdal díky, vyslovil požehnání, lámal chléb, dával svým učedníkům a řekl:

Vezměte a jezte: toto je mé tělo, které se vydává za vás. Kdykoliv je budete jíst, čiňte to na mou památku.

V: AMEN.

P: Na konci večeře vzal kalich a řekl:

Toto je kalich nové smlouvy v mé krvi, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Kdykoliv ji budete pít, čiňte to na mou památku.

V: AMEN.

P: Kdykoliv jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde v nebeské slávě.

V: TOTO JE NAŠE VÍRA, PÁN JEŽÍŠ.

Požehnání darů

P: Bereme na sebe, Pane, Tvé jho, které netlačí, a břemeno, které je lehké pro ty, kdo Tě milují. Dej, ať je neseno s takovou láskou, s jakou ti Jakub radostně nabídl svůj život v mučednické smrti. Posvěť tyto dary, které Ti přinášíme, a požehnej nás v přijetí naší oběti.

V: AMEN.

P: Svatý Pane, Ty jsi stvořil všechny tyto věci pro své nehodné služebníky a služebnice, naplň je svou dobrotou, svatostí a životem (učiní nad dary znamení kříže), požehnej je a dej nám je zpět požehnané Tebou, naším Bohem, na věky a na vždy.

V: AMEN.

Přeložila Ivana Dolejšová