Třicet let po vzplanutí sexuální revoluce se západní odborníci pokoušejí bilancovat její faktický význam. Pro nás poněkud nepochopitelně za sexuální revolucí skutečně stála revoluční, marxisticky laděná ideologie osvobození člověka a rozbití kapitalistické společnosti rozbitím rodiny. Ve věci osvobození člověka prý zřejmě sexuální revoluce selhala nejvíce, neboť rozbila jedno pouto a vytvořila spoustu nových tlaků, o nichž mohou mnoho vyprávět psychoanalytikové. Selhala však i v protikapitalistickém ohledu - tržní hospodářství se ukázalo jako silnější a využilo této revoluce ke vpádu do zatím pro ně nepřístupné sexuální oblasti a ke komercializaci sexu - ze sexu se stal kšeft nebo jeho průvodní znak. Přínos snad sexuální revoluce znamenala v objektivnějším přístupu k sexualitě a odbourání některých mýtů - ovšem za cenu, že se ze sexu stalo normální uspokojování jedné z lidských potřeb. Lidé - nejen vyznavačky romantické lásky - však od této oblasti čekají více. Odtabuizování sexu paradoxně vedlo k poklesu napětí, a tím, jak aspoň signalizují výzkumy, zřejmě i k tomu, že je ve skutečnosti sexuální styk mnohem méně frekventovaný než dříve. Nebýt papeže, říká se položertem, sex zbavený zákazů a tabu by úplně upadl. Klade se otázka, zda by se dnes nemělo mluvit o druhé sexuální revoluci, projevující se přenesením sexu do oblastí morbidních zvráceností či někam, kde už z jeho funkce nezůstává vůbec nic, jako tomu je v počítačovém sexu. Jako křesťané pamatující pád starého Říma však spíše než o druhé revoluci budeme asi mluvit o typickém konci sexuální volnosti. Spíše než filozofovat o staronových morbidních formách bychom si měli položit otázku, zda se Desatero zase jednou neukázalo jako zákaz k dobru člověka.

(podle zahraničních pramenů)

(Podle časopisu Wiez 20, 1977, č. 1)

Jakýsi zahraniční ekumenista prý řekl představitelům polských křesťanů:

„K úplnému sjednocení křesťanů dojde teprve na konci světa, a v Polsku o pár dní později..." Jízlivost to nemalá, ale přece nepostrádá opodstatnění. Skutečně, kde by se ideály sjednocení nesetkávaly s nějakým odporem? Možná jsme si onu jízlivost zasloužili jenom zčásti, ale zasloužili jsme si ji všichni. Všichni polští křesťané, představitelé všech církví. Kdybychom měli formulovat jakýsi ekumenický dekalog, museli bychom začít:

1 Všimni si též třísky ve svém oku - není-li trámem. Všimni si, zda i tvá církev nenese část viny.

2 Nejvíce požadujeme od církve, která v dané zemi nejvíce převládá. Tato výsadní situace ji silně zavazuje. Nezmění-li svůj postoj - a to konsekventně, od shora až dolů, od nejvyššího vedení až po nejzapadlejší zákoutí vzdálené od hlavního města - neprožije-li jako celek ekumenickou konverzi, pak to neudělají ani církve menšinové.

3 Současně nejvíce požaduj od vlastní církve. Každou křesťanskou obnovu lidských vztahů je třeba začínat - a to obzvlášť - od sebe. Od sebe také, od vlastní církve začínej teologickou obnovu.

4 Snaž se, abys nebyl sektářem. Teologickou obnovu začínej především zdůrazňováním základů víry, které jsou společné celému křesťanstvu. Nestavěj do popředí prvky, specifické pro tvé vyznání. Snaž se být především křesťanem, a pak teprve římským katolíkem, pravoslavným nebo adventistou sedmého dne.

5 Nepřipisuj sobě a své církvi monopol na porozumění bibli. Přijmi konečně, že v mnoha otázkách nedává Písmo svaté jasné odpovědi a neodsuzuj jako nebiblická ta stanoviska, která se neshodují s tvými vlastními.

6 Pamatuj, že existuje též Východ! Tuto připomínku adresuji evangelíkům:

Když hodnotí doktrínu církve římské, ať berou v úvahu stanovisku východních církví - v některých bodech se shodují se stanoviskem katolickým, nebo je dokonce radikálnější. Ale též katolíkům: Ať si stále uvědomí, že nejen protestanté, ale i východní církve, staré tak jako církev římská, neuznávají papežství a ať v každém případě zpochybňují dosavadní formu realizace primátu.

7 Měj pochopení pro avantgardu. Ať „hlavní síly" obecných církví chápou, že v každém hnutí musí být vpředu avantgarda. Bez těch, které současníci považovali za blázny nebo zrádce, nebylo by dnes již samozřejmých věcí, jako např. samotného ekumenického hnutí!

8 Avantgardo, ber ohled na hlavní síly. Uvědom si, že nejsi samostatnou armádou, že se nemůžeš odtrhávat od zbývající církve. A musíš dbát o její jednotu...

9 Nezneužívej vstřícné kroky avantgardy partnerské církve v prospěch zásad své vlastní víry a neříkej: .. . . však vidíte, někteří z vás už nám dávají za pravdu..."; raději napodobuj otevřenost avantgardy. A měj na mysli jednotu partnerské církve - jejím rozbíjením ji k jednotě nedovedeš. 

10 Dbej toho, aby ekumenismus byl v tvé církvi záležitostí veliké důležitosti.  Nikoli ve smyslu kvalitativním: Nejde ani o rozmnožení odpovídajících kontaktů a činností, jako o zachování té věci, jak o míry, kritéria hodnocení všech záležitostí církve. Jako závazek každého člena církve, především duchovního. Kdyby všichni kněží dobré vůle...

V příloze Katolického týdeníku Perspektivy (číslo 6, červen 1996, str. iv - v) vyšla dvojstrana O „skryté církvi", jejímž hlavním autorem je pražský arcibiskup kard. M. Vlk. Tímto textem doufejme končí šest let mlčení, lavírování a vyhýbavých odpovědí ohledně mlčící církve ze strany .oficiálních" církevních představitelů vůbec a kard. Vlka zvlášť. To je třeba rozhodně přivítat, v zájmu celé církve a všech jejích členů, ať „skrytých" nebo „veřejných"; a Vlkovo přiznání „příliš dlouho jsme mlčeli" by si myslím měli vzít k srdci všichni, kdo ještě mohou o historii, k současnosti a pro budoucnost „skryté církve" něco podstatného říci.

Díky kardinálu Vlkovi především konečně dostáváme poněkud přesnější odhady počtů nositelů svěcení v „davídkovské" církvi. Je třeba říci, že příslušné údaje dosud neměl k dispozici nikdo jiný než „oficiální" místa, která je získala především díky dotazovacím akcím počátkem devadesátých let, kdy již bylo jasné, že problémy „podzemí" se nevyřeší samy sebou a bylo třeba provést průzkum terénu. Sama „podzemní církev" z pochopitelných důvodů statistiku nevedla. Podle kardinálovy tabulky tedy v „podzemní církvi" v ČR žije 10 biskupů (6 svobodných, 4 ženatí), 50 svobodných kněží, většinou již tzv. „začleněných" (rozuměj: oficiálně vykonávajících veřejnou kněžskou službu), 56 ženatých kněží (z toho 6 vdovců) a 3 jáhni. Celkem tedy přes sto nositelů svěcení. Protože do těchto čísel nejsou zahrnuti lidé mimo Českou republiku, zejména Slováci, ani jistý počet zesnulých, můžeme souhlasit se staršími odhady, podle kterých se celkový počet svěcení měl pohybovat kolem dvou set.

Třebaže si ovšem Vlkova tabulka podle svého autora „činí jistý nárok na úplnost", pravděpodobně zcela věrohodná není: v rozhovoru na téže (!) straně tentýž kardinál Vlk udává celkový počet dvanáct žijících biskupů podzemní církve na území ČR a „asi třicet" ženatých kněží, tedy zcela odlišná čísla než v tabulce. Padesát šest může snad po zaokrouhlení dát „asi třicet", pokud chceme záležitost bagatelizovat před zahraničními čtenáři; co ale znamenají dva biskupové navíc? Nemyslím, že by v této věci kardinál Vlk vědomě lhal (proč by to dělal?): rozpory jeho tvrzení jsou zřejmě znameními nejistoty, neúplnosti a neurčitosti údajů.

Přesto jsou Vlkova data prvními přesnějšími oficiálními čísly a pravděpodobně jsou poměrně správná. Samozřejmě bychom mohli očekávat ještě další upřesnění (posloupnosti biskupských svěcení, údaje o svěcení žen atd.), buďme však zatím rádi tomu, co je k mání.

„Podzemní" církev samotnou kardinál ovšem nehodnotí pozitivně. Obraz aktivistů podzemní církve, jak ho kreslí Miloslav Vlk, je velice temný. Davídkova a Blahova činnost se podle něho od počátku zakládala na zneužití papežských zmocnění, byla motivována iracionálním strachem před komunismem a zdůvodňována smyšlenkami či nerealistickým, překrouceným výkladem církevních pokynů a směrnic.

Toto číslo Getseman dává slovo i druhé straně, abychom mohli posoudit, nakolik je kardinálovo hodnocení objektivní a odůvodněné.

Mediální aktivity České biskupské konference k problematice skryté církve

Italský týdeník Il Regno nejprve zveřejnil text Tomáše Halíka, kde se vyjadřoval mj. k tzv. skryté církvi. Poté si šéfredaktor Francezsko Strazzari vyžádal stanovisko skryté církve a naposledy otiskl rozhovor s kardinálem Vlkem. Tento rozhovor byl přetištěn na dvoustraně Perspektiv 6 - červen 1996, str. IV-V (příloha KT 26 ze dne 30. 6. 1996). O týden později otiskl Katolický týdeník. Pro řešení situace tajně svěcených kněží" (KT 27 z 7. 7. 1996). Jde o upravený text Normae, vydaných v r. 1992 Kongregací pro nauku víry, které mají zásadním způsobem řešit situaci členů skryté církve. Skutečnost, že až dodnes nebylo nikomu z těch, koho se dokument v tak závažné věci dotýká, ukázáno jeho plné znění opatřené .hlavičkou", příslušným podpisem a razítkem, je ovšem bolestná a není divu, že pak vrhá na věc jistá podezření...

Chybí dialog

Dialog mezi Českou biskupskou konferencí a skrytou církví téměř sedm let po listopadu 1989 dosud prakticky nezačal. Dva „výslechy" ordinovaných nebo singulární rozhovory s ing. Janem Blahou nelze označit za skutečný dialog. Pro dialog je zapotřebí otevřenosti obou stran, je obtížné jej nahradit jakýmsi „disciplinárním řízením proti skryté církvi", zakončeným vynesením „rozsudku".

Když se zeptal šéfredaktor italského listu Il Regno Francezsko Strazzari kardinála Vlka: „Co tedy zamýšlíte s podzemní církví," kardinál odpověděl:

„Jednat. Jsme pro otevření dialogu, ale články tohoto druhu ho ruší a vzájemnou důvěru též." Podklad pro článek, o kterém hovoří pan kardinál (stanovisko skryté církve k textu Tomáše Halíka, vyžádané od biskupa ing.  Jana Blahy), uvádíme v tomto čísle v plném znění, aby bylo zcela zřejmé, že se těžko může stát důvodem, proč by dialog neměl být veden.

Strategie řešení situace skryté církve

Postup biskupské konference lze charakterizovat jednak nezájmem o specifické zkušenosti pastorace skryté církve (např. u skupin klasickou pastorací jen těžko oslovitelných, jako jsou lidé v podstatě věřící, ovšem „nepraktikující" a mající vůči církvi nejrůznější předsudky, a to pastoraci na pracovišti, v místě bydliště, v místech, která jsou těmto lidem přirozená), jednak snahou využít služebníky skryté církve jedině v rámci tradičních tridentských církevních struktur s jejich pastoračními schématy (ve farnosti dominantní role faráře, církev se projevuje zejména slavením mší, občas zpestřených účastí na pouti).

Celý velký komplex otázek tak zůstává hiearchií bez povšimnutí. Vše je zasazováno do žádaného a předem daného „tridentského" rámce. V této logice (a jen v té) .skrytá církev" jsou „dosud nezařazení" ženatí jáhni, presbyteři a biskupové. Tuto nezařazenost je třeba .řešit", neboť církev, to jsou .už" od Řehoře VII. v plném slova smyslu jen řádní nositelé duchovní moci, zatímco lid boží je pak pojem, který je vhodné používat jen když se mluví o II. Vatikánu. A řešení v tomto eklesiologickém „rámci" pak nutně muselo vyústit v tyto kroky:

• odstranit biskupy skryté církve. Biskupové byli donuceni podepsat prohlášení, kterým se zříkají svého poslání. Většina biskupů skutečně prohlášení podepsala vdobré víře, že se jedná o rozumné řešení.
• převést všechny jim dosud řádně podřízené služebníky pod svoji jurisdikci; ktomu bylo nutno:
• zpochybnit platnost svěcení ve skryté církvi, aby jej bylo nutné podmínečně opakovat. Stímto novým svěcením je pak spojen slib poslušnosti novým ordinářům. Zpochybnění platnosti velké většiny svěcení se provedlo zpochybněním duševního zdraví biskupa Felixe Davídka, a to na základě jednoho lékařského výroku a bez ohledu na celou řadu svědectví vypovídajících o opaku. Žádné řádné řízení ovšem vté věci neproběhlo, vše se dozvíme jen zdruhé ruky nebo zpublicistiky.
• vytvořit řeckokatolický exarchát, který budí dojem, že i ženatí služebníci skryté církve mohou být „začleněni do církve", jak se rádo říkává. Ve skutečnosti ktomu stanovit takové podmínky, které jsou prakticky nesplnitelné - např. reordinace, opuštění civilního zaměstnání, přesun rodin kněží do pohraničí a pod.
• tvářit se, že řešení situace skryté církve spočívá vřešení situace jejích kněží a jáhnů. Problém církve je však podle mého přesvědčení problém celého božího lidu, tedy ordinovaných i laiků.

Nástroj k provedení těchto kroků byl vytvořen v Normae z r. 1992. Biskupská konference jednak dávala podněty k jejich vytvoření, jednak je aplikovala v intencích uvedené strategie.

Skrytá církev se po celých šest let snažila dodat do Říma dokumentaci svých minulých postupů a vysvětlit své pastorační postupy. Žádný z biskupů nebyl nikdy přijat v audienci papežem. Zdá se, že řada hlášení skryté církve se ke kompetentním činitelům římské kurie vůbec nedostala, bude zapotřebí pátrat po jejich osudu.

Pokud mají být Normae základem pro nějaké řešení, musí být konečně už publikováno jejich autentické znění. Dosud je nikdo ze skryté církve neměl možnost vidět. Mělo by být také znovu prověřeno, zda aplikace Normae z počátku devadesátých let je adekvátní reálné situaci.

Sub conditione...

Požadavek „přesvěcování" - nové ordinace sub conditione (pod podmínkou) patří mezi hlavní sporné body mezi stanovisky ČBK a skrytou církví.  ČBK se odvolává na Normae z r. 1992, které prý toto požadují, členové skryté církve se odvolávají na své svědomí, které jim brání přesvěcování podstoupit, protože odporuje dosavadní katolické nauce o svátostech a snad i platnému kanonickému právu:

• Kánon 845 § 2 CIC stanoví podmínky, kdy je udílení podmínečné ordinace oprávněné: musí se jednat o rozumnou pochybnost, která zůstává i po pečlivém zkoumání a je neodstranitelná. Prof. Hans Jorissen, profesor dogmatické teologie na univerzitě vBonnu, který případ detailně studoval, nenalezl jediný argument, který by „ordinaci sub conditione" mohl ospravedlnit (viz Stanovisko kotázce re-ordinace a podmíněné ordinace, Getsemany 5/1996, str. 84-89).
• Nikdo není schopen řádně identifikovat a vymezit, čeho se údajné pochybnosti dnešních hierarchů mají týkat. Ti, kdo nové svěcení odmítají, o starém nepochybují. Nepochybují ani jejich světitelé. Ani vpřípadech, kde jsou kdispozici svědkové ordinace, nebyli současnou hierarchií nebo jiným soudem vyslechnuti a bylo rovnou požadováno nové svěcení. Také vosobních dokladech svěcenců i ve schematismu se uvádí už jen datum nové ordinace. Zdá se tedy, že požadavek reordinace je pouze záminkou pro sní spojený nový slib poslušnosti jinému ordináři. Také blahopřání vTeologických textech 3/1996 vytváří podobnou účelovou mlhu: „S radostí blahopřejeme... vladykovi Ivanu Ljavincovi, který 30. března 1996 přijal vŘímě biskupské svěcení...) přesto, že sám vladyka vKT před nedávnem potvrdil, že předchozí svěcení Felixem Maria Davídkem bylo podle jeho přesvědčení platné.
• Praxe přesvěcování stojí proti křesťanské ortodoxii. Např. donatisté po diokleciánském pronásledování ve 4. století přesvěcovali, protože podlehli sektářské víře, že jen oni jsou vyvoleným božím lidem, že jen jimi udělované svátosti jsou platné. Ale již sv. Augustin hodnotí tuto praxi jako destruktivní pro jednotu církve i pro duchovní život těch, kdo se na „zdvojování neopakovatelných svátostí podílejí", neboť tím .vyznávají svou nevěru vjednání Ducha svatého".

Těmto argumentům ovšem není popřáván sluch a na veřejnosti jsou služebníci skryté církve představováni jako ti neposlušní, kteří se nechtějí podřídit Normae.

Kardinál Vlk v rozhovoru zveřejněném v Perspektivách říká: ... „V duchu této mentality jednají příslušníci skryté církve i dnes, aby zachránili chyby minulosti a aby odmítli Normy stanovené Kongregací pro nauku víry. Hledají alibi - jak je tomu v článku Il Regno 6/1996 -, a proto tvrdí, že sub conditione jsme si vymysleli my, tj. Česká biskupská konference..." Zda je možné takové stanovisko z výše otištěného článku odvodit, nechť každý posoudí sám. Normae dosud nikdo z členů skryté církve oficiálně neviděl.  Výtah, který z nich otiskl po čtyřech letech Katolický týdeník, nelze považovat za právně relevantní dokument (srov. CIC can. 4, 8 § 2, 10, 14). Problém zřejmě spočívá v tom, že biskupská konference (tehdy ještě federální, kde český episkopát byl až na jednu výjimku spíše nakloněn mírnějšímu řešení) aplikovala plošně nástroj podmínečného přesvěcování obsažený v Normae, ač je určen k překonání nejistoty skrupulózního svěcence. Aplikuje se dnes i na případy, kde zcela prokazatelně žádná pochybnost o svěcení není. Pochybnost nemá „církev", ale jen někteří členové biskupské konference a možná i některý člen papežské kurie, jak ukazuje pozoruhodná praxe královéhradeckého ordináře Otčenáška. (Několik let po r. 1989 ordinovaní členové ES pomáhali i ve veřejné duchovní správě.) Zástupci jednotlivých skupin skryté církve, tj. biskupové a jejich nejbližší spolupracovníci po několika letech trpělivého čekání proto využili právo, které jim Kodex kanonického práva dává a své stanovisko stvrdili 13. 4. 1996 na Zdobnici manifestační přísahou, kterou zaslali kardinálu Ratzingerovi a na vědomí dali ČBK. Nezbývá než ji publikovat, protože druhá strana vytváří nepodložené mínění v té věci:

Iusiurandum manifestationis k otázce ordinace sub conditione

My podepsaní prohlašujeme, že nemáme nejmenší rozumnou pochybnost o platnosti svěcení, kterým jsme byli přítomni, protože byly splněny základní podmínky platnosti - úmysl a apoštolská sukcese světitele a úmysl svěcence.  Dále prohlašujeme, že v našich případech byla dodržena kanonicky definovaná materie a forma. K problematickému požadavku ordinace sub conditione, která se hluboce dotýká našeho svědomí, připojujeme teologickou studii prof. dr. Hanse Jorissena.  Osobně se seznámil s naší situací a všemi podrobnostmi svěcení, a proto se plně stavíme za jeho závěry.

(Studii, která je v textu přísahy zmíněna, otiskly Getsemany č. 5/1996.)

I když jde i o minulost, záleží zejména na budoucnosti. . .

Jde o problém mnohem vážnější, než zda někdo dostal v r. 1967 ve skutečnosti zmocnění k vytvoření paralelních církevních struktur (i když i to je třeba vyjasnit). Bude nutno řádně doložit, zda někdo takové zmocnění formálně překročil nebo dokonce „zneužil". Biskupové skryté církve vysvětlili vícekrát, oč jim jde, naposledy písemným podáním ČBK v květnu t.r. Podle jejich přesvědčení neřeší exarchát všechny vážné problémy. Ani nově zřízený exarchát řeckokatolické církve s alternativními modely pastorace nepočítá.  Je zapotřebí, aby se aspoň některé z legitimních struktur církve hiearchicky řízeným apoštolátem věnovaly i těm vrstvám společnosti, které se už klasickému církevnímu vlivu neotevírají. Proto řádně zvolení zástupci jednotlivých skupin skryté církve spolu se svými nejbližšími spolupracovníky z řad kněží, jáhnů a laiků požádali Svatý stolec o zřízení samostatné církevní struktury (prelatury), která bude se stávajícími strukturami (diecézemi) spolupracovat, ale měla by mít specifické úkoly a podmínky. Pro ilustraci uvádíme část preambule návrhu stanov uvažované prelatury:

Během několika poválečných let se v naší zemi prosadil militantní ateismus i v širokých vrstvách, dříve katolických. Pastorace nekonvenčními formami byla nejen nutností, ale někde i jedinou možností (např. v nemocnicích, ve věznicích, na vyšších školách, na sídlištích, nyní i mezi bezdomovci).  Zkušenost několika desetiletí vede k systematickému hledání nových forem pastorace a k jejich prověřování za široké spolupráce celé církve ve světle misie soluňských bratří Konstantina a Metoděje.

Třebaže dnes už militantní ateismus nedisponuje politickou mocí, je ovoce jeho dlouholeté formace společenského mínění zřetelné a trvalé. Mnohé okruhy společnosti jsou dnes programově nebo aspoň prakticky nenáboženské a nelze je získat pro evangelium jen tradiční katechezí. Apoštolát se musí nadále vést v našich zemích vedle klasických modelů i podle modelů nových, které citlivě reflektují znamení doby.

Proto je v zájmu apoštolského díla jedné svaté obecné a apoštolské církve působit vedle osvědčených struktur také v strukturách nových, i nadále neveřejných, lépe přizpůsobených úloze skrytého kvasu, zato dobře ošetřených legitimní autoritou. V zájmu aktivní jednoty veškerého apoštolátu je však třeba takové nové struktury účinně spojit s dosavadními strukturami bez jakékoli vnější okázalosti.

Jde o to, aby církev svou klasickou i skrytou pastorací v jednotě už konečně začala mít starost i o jiné problémy, než jsou jen ty její vlastní. Jde o to, aby získala svou nezištnou službou ve společnosti lepší kredit, než má v dnešní době boje o restituce. A aby svou praxí plurality vyvrátila existující podezření sekulárních kulturních kruhů, že sama dnešní ČBK trpí představou mesianismu, kterou vytýká v tisku skryté církvi.

Příloha Katolického týdeníku - Perspektivy - publikovala v červnu 1996 ve svém článku „O skryté církvi" řadu pozoruhodných domněnek, ale také výslovnou deklaraci zájmu o dialog. Škoda však, že i Perspektivy sáhly k osvědčené praxi nedávných desetiletí, kdy se publikovala kritika nějakého textu, ale kritizovaný text se přísně utajil. (Ten kritizovaný je tentokrát sice prý publikován v italském časopise Il Regno; tam je ovšem pro největší část čtenářů Perspektiv bezpečně nedostupný.)

Perspektivy uvedly v té souvislosti i moje jméno. Nezbývá mi tedy než konstatovat: Perspektivy se kupodivu nijak nepokusily o kontakt se mnou, aby si cokoli ze svých domněnek napřed ověřily. Abych parafrázoval známý citát z Vančury: Takový způsob dialogu shledávám poněkud nešťastným.  Tvrdí-li kursivka článku Perspektiv, že se dokonce „zjistilo, že skutečným autorem článku v Il Regno je Jan Konzal", úspěšně navodila dojem, že rozhovor pana kardinála s redaktorem Strazzarim je vlastně o názorech a činech Jana Konzala. Tak tomu řada čtenářů také porozuměla a mně nezbývá než dodatečně vrhnout do celé záležitosti víc světla. V zájmu objektivní pravdy musím konstatovat:

Není pravda, že Jan Konzal byl autorem nějakého článku v 6. čísle Il Regno.  Nikdy jsem pro Il Regno nic nepsal, tím méně bych něco snad jinými napsaného aspoň autorizoval.

Nečetl jsem - podobně jako prakticky žádní jiní čtenáři Perspektiv - co vlastně mělo být Il Regno v polovině roku 1996 publikováno.  Předpokládám, že celá aféra souvisí spíš s textem, který jsem vypracoval vloni jako stanovisko k některým tvrzením dr. Tomáše Halíka ohledně „skryté církve", publikovaným v zahraničí. Posudek byl určen pro vnitřní potřebu zde v tuzemsku jako analytický materiál a předal jsem jej ještě v roce 1995. Musím ovšem prohlásit, že můj text stanoviska se sice obírá podobnou tématikou, podstatně se však liší v některých východiscích i závěrech od toho, s čím Perspektivy přímo či nepřímo polemizují jako s údajně mými názory nebo snahami.

Je-li snaha o dialog myšlena vážně, jak stále ještě doufám, je na mně, abych domněnky Perspektiv očistil a čtenářům dal k dispozici text, který vyvolal takový poněkud nezasloužený zájem. Připomínám, že text byl pracovní verzí, nebyl určen k tisku; v zájmu korektního postupu jej dnes už nemohu krátit ani stylisticky upravovat.

Text je ovšem dlouhý, proto si dovolím nejprve předeslat formou tezí, v čem se můj text liší od toho, co komentují nebo kritizují Perspektivy:

Není pravda, že v textu „vyslovuji podiv nad tím, že by teologické vzdělání tajně svěcených mělo být prověřováno právě těmi, jejichž vzdělání je snad ještě chatrnější". Navíc v dané souvislosti jde v mém textu o věcně zcela jiný problém než je odborná nebo morální kvalifikace akademického sboru pražské teologické fakulty.

Není pravda, že bych chtěl „zachránit chyby minulosti a odmítnout Normy stanovené Kongregací v duchu této mentality" (prý mentality mesianismu a nepodložených obav z postupného ničení církve komunistickým režimem).

a)  K mentalitě v podzemí pracujících: Nebylo třeba vymýšlet si nepodložené obavy, k dispozici mám řadu písemných dokladů o tom, jak někteří křesťané selhávali a jiní zase pozoruhodně obstáli i ve vězení; doklady ukazují, že nešlo zdaleka jen o léta padesátá, ale o celou dobu vlády komunismu.  Ostatně dnešní kardinál Vlk, tehdy ještě administrátor v Rožmitále, a dnešní ordinář Liška, tehdy administrátor v Poříčí, tajně - spolu s dalšími - učili teologii jistý čas naše kandidáty podzemí ne v letech padesátých nebo snad šedesátých, ale hodně později. I oni byli přesvědčeni, že jde o činnost nebezpečnou.

b)  Nemám také co zachraňovat ze své církevně společenské minulosti. Veškeré relevantní skutečnosti o své minulosti jsme totiž uvedli do protokolů.  Hned na počátku devadesátých let - v létě 1990 - byli biskupové přesně informováni o detailech mé teologické přípravy, formace, svěcení a pastorace v podzemí - pochopitelně včetně jmen dosud žijících kanonických svědků toho všeho. Naše výpovědi tenkrát formulovali a sepisovali do protokolu sami členové dnešní České biskupské konference. Na základě toho mi (a mnohým dalším) později poděkoval sbor českých ordinářů osobním dopisem za moji pastorační činnost v podzemí během posledních dvaceti let před převratem.

c)  K Normae: Nikdo nemůže doloženě tvrdit, že jsem odmítl dokument, který jsem dosud ještě nemohl ani jedenkrát číst; je před námi dodnes utajován.

Není pravda, že bych hledal pro něco ve své minulosti nebo přítomnosti alibi, a už vůbec ne údajným „tvrzením, že svěcení sub conditione si vymyslela Česká biskupská konference".

Není pravda, že by se mnou v roce 1995 vůbec někdo z Kongregace pro nauku víry či z České biskupské konference hovořil, natož aby byla řeč o „dubie validum" mého svěcení ve skryté církvi. O zmíněných rozhovorech nic nevím.

Není pravda, že bych „odmítl rozhodnutí Kongregace ohledně platnosti svěcení". Dosud dokonce nebyla k žádnému právnímu aktu v té věci žádná příležitost. Protože platné kanonické právo upravuje důvody případné neplatnosti svátostného aktu odchylně, musely by se náležitosti právního dokumentu podobné závažnosti pečlivě zkoumat.

Pokud už snad bylo učiněno takové závazné rozhodnutí Svatého Stolce, nesměl jsem autentický text takového rozhodnutí číst.

Příloha

Přepis originálu Stanoviska, o kterém je řeč výše. J. Konzal prohlašuje, že níže uvedený text je totožný s originálem, tedy úplný a bez jakýchkoli dodatečných korektur.

Tomáš Halík se snaží vykreslit poměry v bývalém Československu. Dělá to s elegancí a čtivě. Se sympatií čtu podmínku, kterou si ukládá sám: že bude referovat jen o tom, co sám dobře ví z autopsie. Článek určitě patří mezi ty, které by mohly v zahraničí osvětlit z minulosti a přítomnosti katolické církve to, co domácí vědět nechtějí a před čím zavírají oči i uši. Už proto se patří doplnit nebo korigovat některé Tomášem uvedené reflexe. Nemusí totiž jít o polopravdy úmyslné a smím doufat, že následující moje poznámky přivítá.

Schéma podzemí katolické církve členěné do tří vrstev je jednou z oblíbených fikcí, ale jen fikcí. Nemá reálný podklad. S její definicí má i Tomáš sám obtíže, pokud se pokouší o kritérium. Vždyť kritérium té „třetí" vrstvy má prý znít: .. . . kteří přijali své svěcení od tajně vysvěcených domácích biskupů." Tomáš správně uvádí, že např. nynější českobudějovický ordinář Liška byl svěcen tajně tajným biskupem Matouškem, a to zde v Praze. Podobných příkladů bych mohl vyjmenovat desítky a jistě by se dotyční divili, proč je kdosi řadí mezi třetí jakost presbyterátu, nebo libo-li, někdy i prý sektu.

Takové schéma nefunguje ani tam, kde to Tomáš dobře zná: Tomáše připravovalo na kněžství zcela konkrétní společenství celibátních i ženatých. Celá léta tam platila praxe, že představený (a spiritus agens společenství, kněz z klasického semináře) posílal celibátní kandidáty s příslušnými zárukami pro svěcení do ciziny, pro ženaté sám osobně vyjednával svěcení u Felixe Davídka. Nezdá se mi dost srozumitelné, kde vlastně povedeme dělící čáru mezi těmi dvěma dobrými sortami a tou třetí, ex offo zlou?  Ve skutečnosti lze najít pro ty „zlé" jen jednu charakteristickou vlastnost.  Je nepohodlná pro všechny jiné, často z důvodů zcela protichůdných. Jenže negativní vymezení není instruktivní, nepomůže čtenáři orientovat se.  Ani já zdaleka nemám potřebný přehled o amorfním podzemí. Ale o těch, se kterými spolupracuji po celá desetiletí a v řadě měst Čech i Slovenska, musel bych vypovídat jinak, než podsouvá čtenáři Tomáš.  Pokud tedy Tomáš neváhá znovu publikovat čísi oblíbené pohádky o tom, že ona „třetí sorta" měla pochybné vzdělání, musím dodat: Tomáš tentokrát nemluví o tom, o čem má zkušenost. Zná přímo jen poměry ve svém pražském společenství a okolnosti svého vlastního vzdělání.  Spíš by nu mělo být nápadné, že celibátní kandidáti - ať už pocházeli odkudkoli - byli až na výjimky pokládáni za dostatečně vzdělané a priori.  Řečeno naplno: celibátní kněze bylo potřeba do prázdných far, kdežto legitimně ženatí by prý působili rozruch mezi (dobrovolně) celibátním diecézním kněžstvem.

Jediné, co ve skutečnosti liší ty „vhodné" a .nevhodné" je kupodivu oddací list, přesně řečeno zápis v matrice matrimonii. Nikdo se neptal na vzdělání těch, kteří nemají ženu, anebo mají sice ženu a třeba i děti, ale nemají ji legálně. (Ti druzí jsou jistě také leckomu nepohodlní, ale zdaleka ne všem mocným něco takového vadí, pokud se s tím ovšem nechodí na náměstí.) Přiznávám, že jsem svého času odmítl návrh, abych svou ženu před farníky ukrýval a tajil. Nemusel jsem to dělat po desetiletí, našim tehdejším klientům moje manželství nevadilo, naopak.

Odkud se vlastně bere ta houževnatá potřeba odsuzovat i bez ověřování kvalitu přípravy „těch jiných"? Zdá se mi, že tu pracují jungovské stíny.  Je třeba konstatovat neméně veřejně, že po roku 1950 vyhověl z kandidátů veřejného svěcení předepsaným kanonickým podmínkám sensu stricto jen málokdo, jestli vůbec někdo. Nejen celé generace kněží včetně dnešních hierarchů (až na známé výjimky) studovaly u učitelů, kteří neměli a ani nemohli dostat kanonickou misi, a připravovali se v seminářích, které dalekosáhle nesplňovaly kanonické podmínky (dlouhou dobu byly semináře v Československu dokonce právoplatnou autoritou vůbec výslovně zakázány, později trpěny jako východisko z velké nouze). Pokud citujeme Dra Zvěřinu, měli bychom pokoře některých v té souvislosti připomenout, co o kvalitě tehdejšího semináře soudil a neskrýval: prý průmyslovka pro přípravu ministrantů.

Přesto se domnívám, že bylo správné, že poctiví kandidáti z Litoměřic nebo z Bratislavy mohli nastoupit do duchovní správy. A nepokládal bych za lidské je dnes nechat přezkoušet, třebaže by je zkoušeli většinou právě ti, kteří jim kdysi tolik zůstali dlužni.

Vůbec nerozumím, proč právě ti, kteří kdysi směli realizovat svá kněžská povolání právě jen díky velkorysým dispenzím, dnes posazeni na katedry vyžadují od jiných splnit podmínky do puntíku. Ne ovšem od všech, i dnes jsme svědky velkorysých dispenzí. Tím absurdnější to pak všechno je.  Tomáš ovšem překročil sympatické hranice vlastnoručně načrtnuté, referuje -li jakoby z vlastní zkušenosti o osobních rozhovorech a pečlivém zkoumání jednotlivých případů těch kněží a jáhnů, kteří dosud nesmějí vykonávat nic z duchovenské služby. Jde o čísi výmysl, kterému sám snad bona fide uvěřil.  Nesežene pro to jediný důkaz. Naopak mohu každého ujistit, že pět let po osobním odevzdání podrobné protokolární výpovědi jak o okolnostech svěcení, tak o studiu se ještě nikdo o nic z toho nezajímal, tehdy uvedené kanonicky významné svědky dodnes nepředvolal, prostě nic vědět nepotřeboval.  Platí to nejen u mne, i o ostatních, které znám. Na žádná písemná podání jednotlivým hierarchům mi nikdo nikdy neodpověděl. (Možná je to i dobré: Když jsem před patnácti lety na výzvu kardinála Tomáška podepsal svou podporu pod jistou petici, přišel za mnou důstojník StB pozvat mne k výslechu v té věci už po třech dnech; byl už o všem dobře informován.  Nebyla to žádná nešťastná náhoda, můj bratr byl tehdy také vyslýchán ve stejné věci. Tehdy jako po převratu jsem listiny hierarchům doručoval jen osobně, abych si byl jist, že věc neskončila v nesprávných rukách.) Další ošemetná polopravda se skrývá za konstatováním, že většina prvých dvou (rozuměj lepších) sort z podzemí nastoupila do duchovní správy, kdežto „davídkovci" až na výjimky nikoli. Je poctivé přidat i vysvětlení: od „davídkovců" se žádá, co od jiných nikoli. Žádá se přezkoušení na fakultě - právě té fakultě, která nenávidí nejen davídkovce, ale všechny, kteří před převratem pracovali a nekolaborovali (i Tomáš přece ví, proč nesměl ani po převratě učit na pražské fakultě Dr. Mádr nebo Dr. Zvěřina, o jiných nemluvě.) A žádá se i cosi mnohem závažnějšího: reordinace. Mnozí z nás (a nejen z nás) ji považují ve svém svědomí za mravně neúnosnou svévoli, devastující katolické pojetí svátosti a vysmívající se všem těm, kteří od nás po desetiletí přijímali svátosti. Dlužno k tomu dodat: pokud jsem informován správně, naše biskupská konference nedostala tuto podmínku z Říma, jak se rádo tvrdívá, rozhodně ne jako cosi aplikovatelného plošně i tam, kde žádná pochybnost o aktu, úmyslu světitele a habilitě světitele i svěcence neexistuje.  Podle stanovisek už publikovaných se tak rozhodla konference podle vlastního uvážení, nikoli podle nějakého zkoumání podkladů a už vůbec ne podle ducha a litery CIC, jak se každý může přesvědčit sám.  Těch několik poznámek uvádím, protože Tomášův článek považuji za vcelku poctivou snahu osvětlit aspoň některé z hádanek, které servírujeme světu my ze střední Evropy. Celá naše církev, zdaleka ne jen ti z takzvaného podzemí. Ne všemu sám rozumím, ač jsem byl do věci ponořen celá desetiletí a důvěrné přátele jsem za mnohá léta církevního angažma získal jak ve strukturách viditelných, tak v těch neviditelných (a zdaleka ne jen zde v Praze).

Věřme tedy, že i další zpřesnění a nová zjištění budou patřit k té pravdě, která je schopna osvobodit. Nejen nás, ve hře je mnohem víc než budoucnost několika desítek ne-li přímo zostouzených, tedy aspoň mnohomluvně podezřívaných lidí.

V Praze v prosinci 1995. J.K.

Pozoruhodných výsledků dosahují věřící ženy z heidelberské Birke - jedné z poraden pro konflikty v těhotenství. Některou z těchto poraden musí v Německu navštívit žadatelka o interrupci. Co tam vyslechne, může být na různých místech diametrálně odlišné. Ženy z Birke vycházely z feministického hnutí. Když se toto hnutí počátkem sedmdesátých let zvrhlo v hnutí interrupční, nejprve jen objektivně sledovaly působení interrupcí na ženy, a nakonec dospěly k závěru, že se tímto způsobem ženám nepomáhá, ale ubližuje. Postupně se tato skupinka přiklonila ke křesťanství. Specifikum Birke je v tom, že v ženě žádající o interrupci vidí především ženu v nesnázích.  „Co se stalo s ženou, která jistě byla kdysi mladou dívkou, jíž by nenapadlo o interrupci uvažovat, že o ni nakonec žádá?" Většina žadatelek jsou - pro někoho překvapivě - ženy po třicítce, které (v manželství či mimo ně) se pokusily těhotenstvím zachránit rozpadající se vztah. Když se jim to tímto způsobem nepodařilo, těhotenství se stalo nežádoucím a žádají v zoufalství o interrupci. Ženy z Birke jim ukazují, že interrupce jejich skutečný problém neřeší, ale jen zakrývá. Snaží se řešit skutečný problém, jímž je rozpadlý vztah. Někdy je celkem snadno možné jej dát dohromady, jindy žena dospěje k závěru, že je schopna a ochotna žít i bez něj. Někdy dokonce stačí i jen materiální pomoc. Více než devadesát procent žadatelek od své žádosti nakonec ustoupí. O křesťanství ženy z Birke nemluví, přesto se vysoké procento žen nakonec ke křesťanství přikloní - většinou však až po narození dítěte, kdy neuvažují ve stresu, ale spíše s výhledem do budoucnosti.

1.  Především si je potřeba uvědomit, v čem je naše největší síla a slabost. Něco z toho se pokusím naznačit dále, odpověď si však musí hledat každý sám osobně.

2.  Další, co je potřeba si uvědomit, je v čem naše znalosti o podstatě člověka a příčinách jeho krize převyšují znalosti lidí bez víry.

3.  Dále je nutné vytipovat, co můžeme reálně svým svědectvím a nasazením ovlivnit či změnit na různých úrovních - od osobní přes místní (obec, společenství, rodina, škola) a regionální až po globální.

4.  V neposlední řadě je potřeba uvědomit si, co lidem kolem nás z hlediska Boží vůle dlužíme, co je tedy naší vinou, kterou musíme před Bohem vyznat.

5.  Musíme realisticky zhodnotit postavení křesťanů v naší společnosti, její vztah k nám.

6.  To nám poslouží jako východisko pro hledání odpovídajících forem práce a svědectví a spolupráce.

V předchozím textu jsem, i když zkratkovitě a neúplně, naskicoval svůj pohled na současné krize a jejich příčiny. Chtěl bych zopakovat to, co jsem možná jen naznačil:

Krize životního prostředí je především krizí vnitřního světa člověka, jeho myšlení, chtění a víry.

Situace lidské společnosti se podobá přepracovanému člověku, který ví, že nedělá to, co by chtěl, nemá čas na skutečnou tvůrčí práci a záliby, stýká se s lidmi, kteří mu nesedí, který cítí, že jeho práce i celá existence nemá smysl.

K vyléčení takového člověka stačí často velmi málo - většinou jen vytržení z nekonečné řady událostí, které ho štvou kupředu, které ho nenechávají odpočinout, které ho připravují o spánek. Někdy je to nemoc či neštěstí, někdy jen chvíle opravdové čisté radosti z krásy stvoření, umění či dokonalosti vlastního díla či úspěchu.

Od toho je však člověk neustále pod nejrůznějšími, falešnými záminkami oddělován. Neustále se mu vrací do mysli, co ještě musí udělat, že tyhle věci ho odvádějí od důležitější práce, že mohou počkat. Člověk je nucen žít neustále mimo přítomný okamžik, buď v minulosti, nebo v budoucnosti.  Čisté potěšení, radost, pokoj jsou však atributy přítomného okamžiku. A tady je právě ta zrada.

Lidské společenství žije v současné době v budoucnosti, zanedbává přítomný okamžik - „Cesta je důležitější než cíl. Hledání pravdy je důležitější než Pravda sama." - to jsou neúžasnější ďáblovy lži, které snad existují.  Obětováváme ten jediný okamžik, ve kterém skutečně žijeme, budoucnosti nebo minulosti.

Myslím, že jedním z největších dluhů křesťanské církve vůči světu je to, že zkarikovala a zdiskreditovala před lidmi podobu Boha a ďábla a zatajila, v jakém postavení vůči sobě jsou. Zpochybnili jsme sami sobě i světu absolutní svrchovanost Boží moci a lásky, i nebezpečnost, inteligenci, ale i slabost ďábla jako definitivně poraženého vzbouřeného Božího stvoření.

Ovšem jen dluh konstatovat a nic nedělat mnoho neznamená. Je potřeba se ptát dál především po tom, jak a čím lze začít tento dluh splácet, jak žít tak, abychom v dané situaci k něčemu byli. A o tom jsou následující odstavce.

Světlo a sůl

Ptáme-li se, co je úkolem křesťanů v oblasti ochrany a tvorby životního prostředí, nutně dojdeme k otázce, co je vlastně posláním křesťanů na tomto světě. Jak se dotýká toto poslání a úkol současné krize rozvoje a všech krizí, které se skrývají po jejím povrchem?

Klíčovým veršem se mi zdá velice známý výrok Ježíšův z kázání na hoře, jak ho zachytil evangelista Matouš:

"Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích." (Matoušovo evangelium 4,13-16)

Tento oddíl byl již bezpočtukrát vykládán. Jistě ani moje reflexe není pravděpodobně zcela originální a mnoho věcí, které budu dále uvádět, jsem někde zaslechl. Avšak chci se s vámi podělit o to, čí mě tento notoricky známý oddíl náhle oslovil v souvislosti s již nastíněnou otázkou. Tyto čtyři verše shrnují ty nejdůležitější úkoly křesťanů ve světě a skrývají zároveň i nejtěžší obvinění křesťanů. Zároveň v obecné rovině ukazují i na to, v čem je naděje pro tento svět.

Sůl

Sůl je látkou, bez níž si lze těžko představit život. Pohádka Sůl nad zlato to ostatně ukazuje velice názorně. Dává jídlu základní chuť. Sůl však není jenom pochutinou a nezbytnou přísadou do jídel. Je a byla dlouhá tisíciletí hlavní konzervační látkou, bránící kažení potravin, jejich rozkladu.  Když Ježíš říká svým následovníkům „vy jste sůl země," říká jim „Jste to vy, kdo dodávají světu chuť a brání jeho zkáze. Když to nebudete dělat, kdopak to bude dělat místo vás?" V této souvislosti si můžeme připomenout ono známé smlouvání Abrahama s Bohem o Sodomu a Gomoru z Genesis 18, 16 až 33. Končí následujícími verši:

„Na to (Abraham) řekl: Ať se Panovník nerozhněvá, promluvím-li ještě jednou: Možná, že se jich tam najde jenom deset (spravedlivých). Pravil (Bůh): Nezahladím je kvůli těm deseti. Hospodin po skončení rozmluvy a Abrahamem odešel a Abraham se vrátil ke svému místu." Uvědomujeme si, jak úžasnou roli máme? „Nezahladím je kvůli těm deseti." Pouhá přítomnost malé hrstky „spravedlivých" může odvrátit zkázu od odsouzených měst. V tomto příběhu se v Sodomě a Gomoře těch deset „spravedlivých" nenašlo.

Napadá mě, zda v případě globální krize rozvoje a životního prostředí se těch deset „spravedlivých" najde. Stačí si jen uvědomit, zda způsob života nás křesťanů tuto krizi neprohlubuje.

Další věcí, kterou ukazuje nám tento oddíl, jako ostatně mnoho dalších, je, že v modlitbách lze bojovat za zmírnění nebo zrušení Božího soudu. Náš Bůh není slepý a chladný Osud. Lze s ním smlouvat o záchranu druhých.  Lze za ně bojovat s Bohem: Děláme to? Bojujeme s Bohem na modlitbách o osud této planety?

„Na prvním místě vás žádám, aby se konaly modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti." (1.  epištola Timoteovi, 2, 1-2)

Že je nad světem vyřčen Boží soud, je zřejmé. Že jde především o soud nad lidstvem, které zavrhlo Boha a místo něj slouží modlám, je také zřejmé:

"Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu." (epištola Římanům, 2, 18-19) Většinou si však neuvědomujeme, že tento soud, Hospodinův hněv, má za následek i postupnou zkázu všeho stvoření:

„Slyšte slovo Hospodinovo, synové izraelští! Hospodin vede spor s obyvateli země, protože není věrnost ani milosrdenství ani poznání Boha v zemi.  Kletby a přetvářka, vraždy a krádeže a cizoložství se rozmohly, krveprolití stíhá prolitou krev. Proto země truchlí, chřadnou všichni její obyvatelé, polní zvěř a nebeské ptactvo; hynou i mořské ryby." (Ozeáš 4, 1-3) Lidským hříchem je postiženo celé stvoření. My křesťané bychom v rozkladu, který působí hřích, měli působit jako sůl, zabraňující rozkladu. Sůl v jídle poznáme na první ochutnání, přítomnost křesťanů a jejich „konzervační služba" by měla být ve společnosti patrná na první pohled. Znamená to možná žít vědomě jinak, s jiným cílem, jiným smyslem života; a dělat „nesmyslné" věci, které nepřinášejí hmotný zisk (třeba zájmová mimoškolní činnost pro děti a mládež, služba rodinám s malými dětmi, dobrovolná pomoc v ochraně přírody a mnoho a mnoho jiných věcí). Jako křesťané máme v takovém životě a službě ohromnou výhodu v tom, že nemusíme být závislí na výsledku své práce, na pochvale a ocenění druhých lidí.  Svou úlohu „soli světa" můžeme plnit třeba i tím, že společnosti připomínáme otevřené a nezahojené rány. Otevřená rána, když je ponechána v klidu, obvykle moc nebolí, jen v ní občas cuká. Mezitím hnisavý proces zasahuje stále hlubší vrstvy tkáně. Když nastoupí prudká bolest snětivého zánětu, bývá už obvykle pozdě na konzervativní léčbu. Když se však do otevřené rány dostane sůl, okamžitě celý organismus o ráně ví. Není to nic příjemného, ale může to být varování, které přichází včas.

Víme dobře, jak rádi zavíráme oči před problémy, které se nám zdají našimi silami neřešitelné. Naše chtěná slepota často vede k tomu, že sami sebe nakonec přesvědčíme, že o žádný problém vlastně nejde. Tak mi připadá reakce některých vedoucích činitelů světa i naší společnosti, kteří tvrdí, že ekologická a rozvojová krize jsou výmysly „zeleně" deformovaných jedinců.  Přesvědčují společnost, že další růst, svobodný trh a globální ekonomika vyřeší všechny bolesti a problémy lidstva. Nevidí a ani vidět nechtějí, že neomezený růst, nadměrný konzum a bezbřehé „tržní" sobectví jsou příčinami současné zkázy.

Úloha křesťanů je v tomto případě velmi, velmi nepopulární a nepříjemná.  Musíme být solí v ráně, solí, která pálí v otevřených ranách a nedovoluje falešné sebeuspokojení. Dlužíme světu svědectví o tom, co je to vlastně hřích, co je hřích a jasné nazvání hříchu hříchem. Církev se často ve snaze neztratit jakousi pomyslnou „popularitu" a „přitažlivost" chová velice oportunisticky.

„Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu." (epištola Římanům, 6,23)

To musíme „zvěstovat vhod či nevhod." Pokud to nebudeme dělat, padne krev našich „bližních" na nás, protože jsme je nevarovali před smrtelným nebezpečím. Že sklidíme posměch, urážky, zlobu, lhostejné pohrdání a možná i rány, je více než jisté. Jenže to museli strpět všichni proroci i náš Pán, Ježíš Kristus. Že budeme považováni za blázny? Ano, budeme:

.Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží." (1. epištola Korintským, 1,18) Musíme být „blázny pro Krista." Naše životy musí být z hlediska světa hnaného konzumem, hnaného heslem „mít znamená žít", bláznovstvím. Musí to být bláznovství lidí, kteří se vzpírají proudu konzumu, degradace mezilidských vztahů, sobeckému a bezohlednému nakládání s přírodou, mají svobodu ode všech módních vln, hnusu a špíny, které nám často sdělovací prostředky i umění vnucují jako životní normál.

"Když jste byli služebníky hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti; jaký jste měli tehdy užitek z toho, zač se nyní stydíte? Konec toho všeho je přece smrt. Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný." (epištola Římanům, 6, 20-22)

Musíme být v tomto světě pálivým, nepříjemným a nepřehlédnutelným mementem a překážkou vražedného sebeuspokojení. Musíme být svědky, že existuje jiný styl života. Styl, který přináší opravdovou svobodu a naplnění života. Tím se dostáváme k další úloze křesťanů:

Světlo

Jak jsem již uvedl, myslím si, že nejvlastnější příčinou všech krizí je krize smyslu lidské existence. Hrůzné závěry o nesmyslnosti lidské existence, k nímž dospěla řada moderních filosofů, jsou jen do krajnosti dotaženým důsledkem lidského života, který byl zbaven přítomnosti Boha, přítomnosti věčného rozměru lidské bytosti. Odmítnutím Boha člověk ztratil světlo ve tmách:

.Na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha a to slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila." (Jan 1, 1-5)

Život z Boha je světlem. Bez tohoto světla se cesta životem mění v nesmyslné tápání ve tmě, kde svoji existenci i existenci druhých si ověřuji srážkami s nimi. Neznám směr, neznám smysl a cíl svého putování.  My křesťané to světlo na cestu máme. Máme i nádherný cíl, ke kterému jdeme. A na té obtížné a nebezpečné cestě životem nejsme ani na okamžik sami. Není to naše zásluha, je to dar, který jsme bez jakýchkoli zásluh dostali od Boha. A dostali jsme ho proto, abychom ho rozdávali. Abychom svítili těm, kteří toto světlo nemají nebo jdou za mámivými bludičkami zavádějícími je do zkázy.

Ďábel se v tomto světě chová jako pobřežní piráti v minulém století. Na pobřežích severních moří Evropy zapalovali tito lidé za bouří klamné ohně, které naváděly lodi do zkázy na mělčinách. Posádku a cestující pak tito lidé pobili a lodi vyloupili. Opravdový maják však vždy přesvítí falešný oheň. Ďábel v tomto světě zapaluje spoustu takovýchto falešných ohňů. Je naše světlo dost silné, aby je přesvítilo? Je naše světlo dost silné, aby jasně ukázalo odpornost a nesmyslnost jeho lákadel?

Uznávám, že mluvit o ďáblu jako o reálně existující a působící inteligentní síle je i v církevních kruzích nemoderní a místy se to považuje za pořádnou zpozdilost a neslušnost. Ale proč pak o něm Bible mluví? Neznám vhodnější termín a označení pro to, co se snaží zkazit Boží dílo.

"Žijte proto jako děti světla - ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí Pánu. Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem. O tom, co oni dělají potají, je odporné jen mluvit. Když se však ty věci správně pojmenují, je jasné, oč jde. A kde se rozjasní, tam je světlo." (epištola Efezským 5, 9-14) Tady vidím naši velikou vinu. Zamlčujeme světu pravdu, kterou známe.  Vymlouváme se přitom na nezájem, lhostejnost, snahu nepohoršovat, ohledy na veřejné mínění. Nejsme chladní jako led, nejsme horcí tak, abychom pálili a byli nepříjemní. Snažíme se být společensky váženou a uznávanou skupinou. Jednou z mnoha podobných. Je nám zkrátka ve světě příjemně.  To je však nejlepší cesta k tomu, aby nad námi zazněla slova jako nad sborem v Laodikeji:

"Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.  Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. (...) Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání. Hle stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou." (Zjevení sv. Jana, 3, 15-20)

Sečteno a podtrženo: to nejlepší, co křesťané pro životní prostředí mohou udělat, je to, že budou skutečně křesťany ve smyslu Kristových učedníků, kteří nesou Jeho evangelium všemu světu. Slovy i svědectvím života. To s sebou samozřejmě nese každodenní angažovanost a rozhodování o tom, jak budu žít, na čí straně budu stát v oblasti malé, tedy „domácí ekologie", morálky, politiky, etiky atd.

Zejména v zemích Severu, který žije v dostatku, je to velice těžké. Asi si neuvědomujeme, jak je celá stavba naší společnosti závislá na stále se zvyšujícím konzumu materiálních i nemateriálních statků. Pokud by se významná skupina obyvatel pokusila žít jinak, výrazně konzum omezit, stanou se tito lidé největšími nepřáteli společnosti, protože začnou ohrožovat samu podstatu systému a „prosperity". Tlak na tyto lidi je a bude obrovský. A tady můžeme jako křesťané sehrát úlohu rozhodující opory. Křesťané přece představují ohromné společenství, nezanedbatelné počtem i silou. Pokud vezmeme vážně své učednictví, musí se to projevit na způsobu života celé společnosti včetně ekologických důsledků.

V současné době je v naší zemi jasné, že církve mají zanedbatelnou společenskou prestiž. Jsme tedy v postavení, kdy vlastně již žádnou prestiž či popularitu ztratit nemůžeme. Takže můžeme jít s plnou vervou ale i s pokorou „na věc". Jako doklad, že lze lecčeho smysluplného dosáhnout, nechť nám poslouží příklady z práce YMCA (Křesťanské sdružení mladých lidí - asi největší organizace pro děti a mládež na světě) Green Consumers (Zelení spotřebitelé). Je to hnutí, které vzniklo v Norsku, na půdě norské YMCA.  Bylo založeno na jednoduché myšlence: Každý nákup, každá platba je volba a bankovky jsou hlasovací lístky, které rozhodují o tom, co bude na trhu.

Na základě této jednoduché myšlenky a samozřejmě díky trpělivému oslovování a vysvětlování na osobní úrovni se podařilo z trhu vytlačit dost výrobků, které nebyly přijatelné jak z hlediska životního prostředí, tak třeba i morálky či etiky (výrobky vznikající v asijských továrnách, kde pracují děti

• to je mimochodem i většina neznačkového textilu u nás). Předpokladem úspěchu bylo osobní nasazení stovek a tisíců většinou mladých lidí.

Sustainable Seattle (Trvale udržitelný Seattle)

Je komplexní program zasahující všechny stránky života města Seattle.  Opět začal a stojí na obětavé práci stovek dobrovolníků, kteří laskavě a trpělivě vysvětlují lidem, co je z hlediska životního prostředí dobré či špatné.  Dělají to osobně přímo v místě bydliště, ve školách, církvích, na úřadech.  YMCA i ostatní, kteří se do tohoto programu zapojili, jsou přitom příkladem, jak žít trvale udržitelným životním stylem, jak k němu hledat cesty.  Z této práce vyrostla po mnoha letech lobby, na kterou musí brát zřetel i radnice při svém rozhodování.

Všimněte si jedné věci. Oba velice úspěšné programy nejsou postaveny na kritice, ale na pozitivní motivaci, na tom, že povzbuzují v lidech vědomí vlastní ceny a moci ovlivňovat i .velké" problémy.

A na závěr bych chtěl dodat ještě zcela osobní svědectví. Opět z YMCA.  YMCA je, přes všechny námitky, které jsou proti ní vznášeny ze stran církví, opravdu křesťanským společenstvím. Jsou místa, třeba v USA, kde to moc znát není, kde je její činnost redukována na provozování sportovních klubů a fitness center. Avšak jakékoli globální nebo regionální setkání podává o jejím charakteru dost jednoznačné svědectví. YMCA sama je svědectvím o tom, že křesťané, kteří hledají jednotu v čemkoli, co je v souladu s Boží vůlí, tuto jednotu najdou, a to bez ohledu na konfesijní příslušnost nebo kulturní pozadí.

Tak tomu je i v otázkách životního prostředí. V minulém roce se v Soulu konalo celosvětové pracovní setkání YMCA, které mělo najít a formulovat doporučení pro celosvětový postup YMCA v oblasti rozvojové politiky a ochrany životního prostředí. Sešlo se zde 93 lidí ze 46 zemí světa a všech kontinentů, s výjimkou Austrálie. Po zhruba týdnu opravdu tvrdé práce a diskusích dospělo šest pracovních skupin k prakticky shodným výsledkům a doporučením. A to hned v prvních dnech byly diskuse tak bouřlivé a ostré, že z lidského hlediska asi dohoda možná nebyla. Jenomže to bylo setkání křesťanů, kteří měli společný cíl a chtěli ho dosáhnout. Zažil jsem momenty, kdy si účastníci zástupně za své národy navzájem odpouštěli, například Filipínci a Číňané s Japonci, kdy ostrá diskuse končila omluvami a prosbami za odpuštění. Vím, že mnoho účastníků se za výsledek setkání modlilo.

Zúčastnil jsem se řady ekologických setkání nejrůznějších úrovní. Zvláště na té mezinárodní mi často bylo až smutno z toho, jak se lidé, kteří mají společný cíl, nejsou schopni dohodnout, jak se nesnášejí. A málokde jsem zažil takovou intoleranci, jako v ekologických kruzích. Na setkání YMCA jsem však zažil jednotu, která je dána křesťanům tehdy, když zapomenou na sebe a hledají Boží vůli.

Sečteno a podtrženo, to nejlepší, co křesťané pro životní prostředí mohou udělat, je to, že budou skutečně křesťany ve smyslu Kristových učedníků, kteří nesou Jeho evangelium všemu světu.

Reč, ktorú predniesol presbyter Ján Krstiteľ Balász na františkánskej rohožkovej kapitule v Trnave 9. 5. 1996

Drahí spolubratia,

stretávame sa tu z rôznych kútov našej krajiny, z viacerých komunít, s rôznymi poslaniami i darmi, aby sme aj takýmto spôsobom vyjadrili spolupatričnosť na ceste. A skôr než sa pustíme ďalej do akýchkoľvek úvah či diskusií, musíme povedať, že sa tu stretávame rôzni, no všetci pozvaní na túto cestu. Zdôrazňujem: všetci pozvaní a povolaní. Sú to kľúčové slová, na ktoré nesmieme zabudnúť, no na ktoré sa zabúda veľmi rýchlo vo chvíli, keď ten druhý je iný.

Niekedy aj navonok vyjadríme tú skrytú hrdosť, že sme povolaní, že sme odpovedali na volanie, skrytú pýchu - ktorá miesto pokory - podvedome formuje niektoré naše postoje a vzťahy a často vedie k postojom nadradenosti.  No v skutočnosti, ako hovorí Giovanni Albanese, „jedinou tvojou zásluhou by mohlo byť azda to, že si odpovedal. Ale odpovedať nie je zásluhou. Je to iba prejav dobrej vychovanosti."

Tým, že sme pozvaní a povolaní, stávame sa aj spoluzodpovední. V tom vonkajšom vyjadrení tejto spoluzodpovednosti je každý ohraničený svojím postavením, svojimi darmi či svojou kompetenciou. A tu sa môže stať, že ono postavenie, dary či kompetencia sa dostanú na šikmú plochu, na inú rovinu než na akú boli povolané. A tak náš zjav, naša existencia vo vnútri i smerom navonok je povolaná k zmene, k tej zmene, ktorú Biblia nazýva metanoia - obrátenie, iným slovom návrat domov, t.j. návrat k pôvodnému určeniu.

A tu si všimnime skutočnosť, ktorá je akoby skrytá a pre svoju nepríjemnosť často vedome i nevedome obchádzaná. Keď sa Izrael nachádzal v ťažkej mravnej i náboženskej situácii, Boh ústami proroka Ozeáša vypočítava všetky poklesky. No po tomto výpočte Ozeáš vyzýva: .Počujte že toto, kňazi, dom Izraela pozoruj..." (Oz 5,1) A čo majú kňazi - a my to môžeme vztiahnuť dnes na všetkých zasvätených - počuť? .Vám patrí tento súd." (Oz 5,1) Aký súd má prorok na mysli? Boh nechá svoj ľud, ktorý bol povolaný, vyvolený spustnúť. Prorok Micheáš vymenúva prehrešky vyvolených vodcov či predstavených a potom odhaľuje ich vnútorný postoj, ktorý je často aj naším vnútorným, podvedomím postojom: „Pritom sa o Pána opierajú a vravia: Či nie je Pán medzi nami? Nepríde na nás nešťastie." (Mich 3,12) A ako pristupuje k tomuto falošnému alibistickému postoju Boh? „Preto pre vás" - teda kvôli vodcom a predstaveným a ich hriechy a falošné postoje - „zorú Sion ako pole. A Jeruzalem bude zboreniskom." (Mich 3,12) A teraz si miesto Jeruzalem doplňme každý svoje meno. „A Ján bude zboreniskom..." A doložme si sem: pre teba a tvoja komunita.  „Preto pre teba... tvoja komunita bude zboreniskom..." A doložme si sem: pre teba a tvoja provincia. „Preto pre teba. . . tvoja provincia bude zboreniskom. . ." Boh teda opustí svoj národ, kým sa ten nedá na pokánie.  „Idem, na miesto svoje sa navrátim, kým sa na pokánie nedajú." (Oz 6,1) Ak pri týchto skutočnostiach prejdeme s tradičnou skrytou ľahostajnosťou, naše vlastné zabezpečovanie sa môže budiť pred nami samými - a to je paradox, že len pred nami, no nikdy nie pred inými - zdanie Božieho požehnania.  Strata ochoty i schopnosti rozlíšiť vlastné zabezpečenie a istoty od Božieho požehnania privádza stále hlbšie a hlbšie k potláčaným vnútorným rozporom a napätiam tak v jednotlivcoch, ako aj v komunite ako celku.  A tak obnovujeme pobožnosti, kláštory, kostoly - no nie naše srdcia. Pracujeme na obnove duchovného života ľudí, no najprv sa musíme obnoviť my, ktorí žijeme zasväteným spôsobom života, a zrevidovať svoje vnútorné i vonkajšie postoje. Nemôžeme pomáhať iným pri zanechávaní ich hriechov, kým my sami sme hriešni.

Keď Izrael postavil chrám, obnovil kňazstvo i náboženstvo, Boh posiela proroka Zachariáša, aby vyzval k pokániu práve kňazov. Práve na tých „zasvätených" najtvrdšie dopadá jeho hlas.

V Jeruzaleme pôsobiaci prorok Joel vidiac hriešny stav ľudu volá izraelský národ k pokániu a bez okolkov mu ukazuje tresty, ktoré naň doľahnú pre jeho hriešnosť. A všimnime si dobre, koho berie na zodpovednosť a na koho sa obracia so zvláštnou vehementnosťou: „Opášte sa a nariekajte, kňazi, kvíľte, služobníci oltára, poďte, bedlite vo vrecovinách, sluhovia môjho Boha.  Zasväťte pôst... a volajte k Pánovi." (Joel 1,13) ... „nech plačú kňazi, sluhovia Pána, a nech hovoria: Ušetri, Pane, svoj ľud a nevydávaj svoje dedičstvo na hanbu. . ." (Joel 2,17) A prorok pokračuje tónom, ktorý dáva jasne najavo, ak sa služobníci, teda „zasvätení" neobrátia, ak nebudú činiť pokánie a nezmenia nielen svoje vnútorné, ale aj vonkajšie postoje a spôsoby, potom príde trest a Boh ich opustí. Až keď vypočujú volanie k pokániu, k uznaniu svojich hriešnych postojov a spôsobov, až potom príde požehnanie. No my toto volanie Božieho slova posúvame výlučne do roviny historickej alebo do potrieb tých druhých. Alebo uznáme túto nutnosť, ale v skutočnosti len preto, lebo sa to tak patrí. Aby sme vyzerali ako praví kresťania a rehoľníci, aby sme ukázali, akí sme čnostní a ako vieme o potrebe obrátenia. No vo vnútri sa nič nedeje. A navonok okrem pokryteckých prázdnych rečí tiež nič.

No toto všetko je súd. „Keďže sme zašpinení hriechom, vstúpiť do tohto súdu znamená nastaviť odhalenú hruď a nechať, aby nás prebodol meč. . .  Činiť pokánie znamená cítiť, že ma bodla do srdca bolesť pri myšlienke, čo sme urobili s naším Bohom." (R. Cantalamessa) A ja dodávam, že aj s našimi bratmi.

Dnes tu už nie sú niektorí bratia, ktorí tu ešte pred rokom boli. Zodpovednosť za ich odchod oni sami nenesú v takej miere, v akej sa na nich zhadzuje.  Koho bodla do srdca bolesť pri myšlienke, čo sme urobili s našimi bratmi?  A to aj s tými, ktorí tu dnes ešte sú, no nik nevie, či o rok tu ešte budú. A neklaďme hranicu večných sľubov či vysviacky ako istotu zotrvania.  „Byť bratom znamená byť veľmi pozorný voči nespravodlivosti, ktorú spôsobujú ľudia a okolitý svet." (H. Schalück, OFM, generálny minister) Byť pozorný voči nespravodlivosti vychádzajúcej zo sveta - to je práca na poli obrany ľudských práv a dôstojnosti človeka, k čomu máme dnes zvláštnu príležitosť v tejto historickej situácii. .Tak ako naši predkovia každý rok potrebovali sláviť Paschu, aj my potrebujeme paschu (prechod) z mentality chápajúcej našu službu len ako službu spoločenstvu viditeľnej cirkvi do mentality chápajúcej františkánsku službu ako spoluprácu v širšej ľudskej rodine a pre ňu. Potrebujeme paschu (prechod) z našich výsostne lokálnych záujmov k záväzkom voči celému spoločenstvu." (H. Schalück, príhovor v New Yorku na pôde OSN 27. 10. 1993)

Dnes prežívame obdobie, v ktorom vládna moc koná štátny teror, očierňuje kňazov, útočí na predsedu KBS, vyhlasuje sa za ochrankyňu cirkvi, aby ju skrytým spôsobom mohla rozbiť, rozdeliť či niektorých jej predstaviteľov získať pre seba, obdobie, v ktorom vládna garnitúra nevyberaným spôsobom stále útočí na hlavu štátu, keď došlo už aj k prvej politickej vražde od novembra 89, ktorej dôvod i „autori" sú zrejmí, obdobie, v ktorom rôznymi spôsobmi silnie hon na nepohodlných, a v ktorom bol vydaný sedem stranový dokument podpísaný Ivanom Lexom a obsahujúci o. i. aj opätovné očierňovania cirkevných predstaviteľov a náčrty smerovania v snahe pri rozbití jednoty cirkvi a získavaní niektorých jej predstaviteľov na svoju stranu. V tejto historickej situácii musíme jasne a nekompromisne povedať:

Páni, toto sa nerobí, a kým vy robíte takto, my nebudeme mlčať! Musíme v tejto situácii zostúpiť na zem z abstraktných a metafyzických rovín a jasne povedať, že niekto verejne svoju lož nazýva pravdou a že niekto tu pácha násilie, a že v dôsledku tohto násilia mnohí trpia. Včera mi jeden novinár povedal, keď sme sa rozprávali o tejto situácii, že v Latinskej Amerike sú kardináli prví, ktorí dostávajú guľku do hlavy. Je to tvrdé a pravdivé a o niečom to svedčí. Ján Pavol II. hovorí veľmi jasne: „Cirkev musí pomenovať nespravodlivosť menom... Musí nazvať menom každú sociálnu nespravodlivosť, každú diskrimináciu, každé násilie proti ľuďom, proti svojmu telu, proti svojmu svedomiu alebo svojmu presvedčeniu." A potom je tu druhá rovina spomínanej pozornosti voči nespravodlivosti - a to uprostred nás. Voči nespravodlivosti v rôznej podobe či postojoch voči bratom laikom, ktorí sú často braní ako „pracovná sila", voči nespravodlivosti, ktorá je niekedy hriešnym sebaobranným postojom na zachovanie svojho obrazu o sebe či svojej pozície na úkor toho druhého, voči nespravodlivosti, ktorá ubíja dary a bráni v ich rozvinutí v bratoch pod falošnou zámienkou nebezpečenstva slávy či pádu, čo je len prejavom frustrácie a komplexov takéhoto „ochranára". Na stráženie stáda totiž stačí aj pes. Ale na to, aby ono stádo prišlo na zelené pasienky, je potrebný pastier, a to dobrý pastier, ktorý kráča vpredu a ukazuje smer. Spomínané postoje nespravodlivosti a mnohé ďalšie vedú v jednotlivcoch k strate nádeje i zmyslu.  .Nádej svoju silu nečerpá z presvedčenia, že preukážeme vynikajúce výsledky, ale z istoty nezávislej od výpočtov úspechov, z istoty, že niečo má zmysel." (Václav Havel)

Spomínané oblasti spolu s ďalšími sú oblasťami, v ktorých sa má a musí uskutočniť naše obrátenie. Každého zvlášť a všetkých ako celku.  Nedávno mi jedna veľmi známa žurnalistka povedala: „Ja veľmi nechodím do kostola odvtedy, ako som zažila, že kňaz na kázni vyzýval k zanechaniu hmotných majetkov, vyčítal ich, a on sám po sv. omši nasadol do svojho drahého západného auta." V tejto žurnalistke zostala hlboká rana a sklamanie.  A ten kňaz nevie, čo spôsobil týmto rozporným zjavom. A koľkí už podobne nechodia do našich kostolov len preto, že po našich krásnych rečiach vidia rozpor medzi vonkajšími prejavmi štýlu nášho života a tým, aký by mal byť?

Všetci, ktorí tu dnes sme, sme vyzvaní k obráteniu. A musíme jasne poznať a vedieť z čoho a z akých konkrétnych postojov chceme a máme konať pokánie.

„Bonaventúra a Scotus a celá naša františkánska tradícia nám dáva dôležitú lekciu aj dnes najmä v tom, že svedkovia sú dôležitejší než učitelia, básnici a proroci sú dôležitejší než advokáti minulosti, vizionári dôležitejší než administrátori status quo, že žiť ako chudobní s chudobnými je dôležitejšie ako akákoľvek teológia, že svedectvo života je dôležitejšie ako teória." (H.  Schalück, OFM, príhovor na pôde OSN v New Yorku 27. 10. 1993) Sme vyzvaní k obráteniu. Nie k onomu formálnemu, ale k živému vnútornému, pôsobiacemu potom aj navonok. Až vonkajší prejav je totiž dôkazom pravdivosti toho obrátenia, ktoré sa deje vo vnútri. Až tak sa staneme prorockým znamením. „Tak ako Františkovo poslanie, aj naše volá k chudobným a slabým. V podstate ide o toto: Sme odhodlaní strážcovia prísne stráženého „status quo", alebo ešte v nás žije Františkov prorocký duch?  Ako unavení strážcovia nemáme budúcnosť. Ako proroci, hoc ako malí, ju máme." (H. Schalück, OFM)

Milé sestry!

S velkou starostí nasloucháme stupňujícím se požadavkům, aby i muži byli svěceni na kněze. To však nelze sjednotit s Božím zjevením a řádem stvoření.  Proto vám tímto dopisem chci ještě jednou a definitivně sdělit, proč se muž stát knězem nemůže.

Muž sice vykazuje důstojnost jako manžel a otec rodiny, ze své podstaty ovšem není schopen věrohodně ztělesnit kněžství. Kněžský úřad je otevřen pouze ženě. To lze s jistotou odůvodnit:

1. Teologií úřadu

Úřad v katolické církvi znázorňuje, že církev spočívá na prvotním Božím obdarování. Církev nemůže stvořit sebe samu, nýbrž sám Bůh povolal společenství věřících svým zjevením v Ježíši Kristu. Protože úřad znázorňuje tuto vztaženost k Bohu, mohou být jeho nositelkami pouze ženy. Počátky církve totiž Bůh zakotvil v ženách.

Bůh vyvolil ženu, Marii, aby přivedla Jeho Syna na svět.

Jako plod Matky Boží se mohlo Slovo stát tělem (Jan 1,14; Lukáš 1, 26-38).  Tato událost narození, jakou může podle Boží stvořitelské vůle uskutečnit pouze žena, je preexistentním, vlastním počátkem církve. Eklesiogenese (zrození církve, vznik církve) je tedy děním uskutečnitelným pouze skrze ženy. Jen ženy mohou svou podstatou věrohodně znázornit, že církev je „matka" a její lůno je otevřeno Božímu životodárnému působení.  Nejdůležitějším úkolem církevního úřadu však je pokračovat v tomto zrozujícím dění církve neustálým rozením nových dcer (a synů) Božích, které jsou do lůna matky církve vkládány a plozeny Bohem. Protože muži nemohou bez ohledu na sociální a kulturní podmínky nikdy rodit děti, nemají být připouštěni k tomuto úřadu, protože by se tím ztratilo působení úřadu jako znamení. Je nemyslitelné, aby muž dokázal svou podstatou symbolizovat toto mateřství církve. Mužská povaha, zaměřená k prosazování mocí a násilím, by nemohla nikdy být sloučena s niterným tajemstvím tohoto úřadu, ale zatemňovala by jedině podstatné působení Boží a vyzvedala by muže do postavení, kde by sami hráli roli „bohů". Učedníci, mužové, se hádali o to, kdo z nich je největší (Marek 9,34 par.) a chtěli mít v Božím království moc (Marek 10,37); Petr používá svůj meč k agresi (Jan 18,10); odmítnutí Ježíše chtěli tito učedníci mstít nebeským ohněm (Lukáš 9,54) a chtěli druhým bránit v konání dobra jen proto, že nepatřili k nim (Marek 9,38).

Povaha pastýřského úřadu je však v Písmu vyložena na příkladu ženy a vyjádřena ženskými atributy (viz např. Lukáš 15, 8-10).

2. Biblickými svědectvími

Pán pověřil jako první ženy, aby hlásaly radostnou zvěst.  Ženy u hrobu, mezi nimi především naše sestra Marie z Magdaly jako „apoštolka apoštolů", jsou prvními svědkyněmi zmrtvýchvstání. Ježíš se po svém vzkříšení zjevil nejdříve ženám.

Zatímco mužové ještě pochybovali (Lukáš 24,11 aj.), ženy se již klaněly Zmrtvých- vstalému. Dokázaly tuto nepochopitelnou božskou dimenzi pojmout svým duchem, zatímco mužům zůstávala ještě skryta anebo tito mužové ještě potřebovali hmatatelné důkazy (jako např. Tomáš, Jan 20, 24-29).  V tomto prvenství žen v setkání se Zmrtvýchvstalým a v Ježíšově pověření hlásat vzkříšení mužům spočívá jednoznačná přednost žen co se týče úřadu církve.

Ženy také byly těmi, kdo první rozpoznaly Ježíše jako Krista, tj. „Mesiáše", .Pomazaného".

Maria z Betánie, Lazarova sestra, to je, kdo toto Ježíšovi vyznává (Jan 11,27). A je to opět žena, kdo Ježíšovo mesiášství zveřejňuje a hlásá, když Ježíšovi podle starého židovského zvyku uděluje mesiášské pomazání (Marek 14, 3-9). Ježíš sám této ženě slibuje, že bude mít proto význam pro všechny doby. Ženy tedy podle svědectví Písma jsou prvními a vlastními hlasatelkami Krista.

3. Prostřednickou funkcí kněžky

Úkol kněžky spočívá v její prostřednické funkci. Pouze žena, stojící biologicky a vírou v následnictví Marie a žen u hrobu, může prostředkovat mezi božskou a profánní sférou.

Muž není z biologických a duchovních příčin schopen přivést na svět něco božského, jak to můžeme jednoznačně vyčíst z Mariina mateřství. Jinak by si totiž Bůh mohl vyvolit i pro cestu na tento svět prostřednictví nějakého muže; vždyť pro něho není nic nemožné (Lukáš 1,37). To by ostatně lépe odpovídalo tehdejšímu vnímání, kdy měli mužové přednost. Protože si Bůh vybral ženu, aby se „vtělil" světu, dal tím církvi pro všechny doby trvalý příklad. Jím je církev vázána!

4. Podstatou svátostí

Zdroj života církve, zakoušení Boží spásy, je věřícím darován ve svátostech.

Svátosti nejsou jen vnější znamení, mají i vnitřní spásnou účinnost.  Podle toho může svátosti udílet jedině žena. Vždyť ženské tělo je vnějším znamením ochoty a schopnosti přijmout do sebe život. Jen žena může být .kalichem Ducha" a „Boží schránkou úmluvy", jak se modlíme ve starých mariánských hymnech. Jako Maria porodila božství coby plod svého těla, rodí i kněžka božství coby ovoce svého Ducha.

5. Obětním charakterem mše

Jak nás Písmo svaté nepochybně učí, byly to ženy, které následovaly Ježíše až pod kříž (Marek 15,40). Mužové ovšem až na Jana utekli. Nebyli schopni snést utrpení. Již předtím stále znovu odmítali přijmout Ježíšovu křížovou cestu jako důsledek jeho života. Petr si tím dokonce vysloužil ostré Ježíšovo odmítnutí, ať mu jde z očí; je totiž satan a nemá na mysli Boží vůli, ale lidské přání (Marek 8, 32-33). A o ostatních se říká: Nerozuměli smyslu Ježíšových slov (Marek 9,32).

Jak potom mohou mužové, kteří Ježíše dokonce zapřeli a nestáli pod jeho křížem, být schopni slavit mešní oběť, tedy zpřítomnění oběti na kříži?  Jedině žena je schopna předsedat slavení eucharistie, nemá-li hloubka společenství s Ježíšem a obětní myšlenka eucharistie zaniknout kvůli povrchním mužům.

Z toho všeho vyplývá, že kněžská služba je ze své podstaty vyhrazena ženám.  To podle Boží vůle platí pro všechny časy. A prosím především muže, aby se toho drželi. Dnešní muž se svým funkcionalistickým myšlením jistě bude mít obtíže porozumět tomuto objasnění skutečně do hloubky. Ale církev je vždy tajemstvím. Přijmout to s vírou jako pravdu je skutečně křesťanský úkol pro muže. Pravda přináší z-klamání; ta však vynášejí pravdu na světlo. A jedině pravda může osvobodit (Jan 8,32).

Jana Pavla III., Citta del Mutticano, aRoma.

Z němčiny přeložil JaS.