Dne 10. 8. 1998 nečekaně zemřel kněz Antonín Rous z Třebechovic pod Orebem. Až do své smrti pravidelně sloužil pražské obci ES, celkem více než 20 let. Předsedal nedělní liturgii, sloužil svátostí smíření, zejména dětem. Děti, pokud si mohly vybírat z více služebníků, přednostně volily jeho pro jeho přívětivost a proto, že jim rozuměl. Jeho život nebyl lehký. V padesátých letech byl vězněn pro svoji činnost ve skautu. Své ženě byl příkladnou oporou během její dlouhodobé těžké choroby, které před deseti lety podlehla. Vzorné manželství, ze kterého vzešly tři děti, dokumentuje, že je možné navzájem skloubit manželství a kněžství. Přestože byl tiché, nenápadné a zdánlivě poddajné povahy, zůstal věrný svému povolání a svému ordináři i přes nátlak oficiálních církevních představitelů, aby dosavadní služby zanechal, podstoupil reordinaci a dal se k disposici sídelnímu biskupovi. Sloužil v části církve zvané mlčící. Přesto mu nebyl lhostejný ani osud části „oficiální". Trápil se i jejími problémy, aférami a nešvary. Toníkův život v posledních měsících ovlivňovala evangelijní Ježíšova slova: „Já jsem ta cesta, pravda i život." (J 14,6) Hojná účast lidí na pohřbu svědčila o tom, že si váží charismat, kterými je Toník obdarovával. Pohřeb vyjádřil i základní jednotu kolem oltáře řady přítomných biskupů, kněží a jáhnů jak oficiálně působících, tak z mlčící církve reordinovaných do řeckokatolické eparchie, tak těch, kteří v mlčící církvi zůstávají. Homilií na text 2 Tm 4, 1-8, kterou přetiskujeme, posloužil Jan Kofroň.
To, oč v tomto okamžiku jde, jsme my sami. Jde o naši víru ve smysl a v posledku o naši víru ve vzkříšení. Antonín sám je už v pravdě. To my jsme ještě na cestě, zatímco on už došel. Otevřme se tedy Božímu slovu i tomu, jak sám Antonín nám jeho sílu a pravdivost svým životem přiblížil. „Zapřísahám tě pro jeho příchod a jeho království: Hlásej vhod či nevhod, buď ve všem střízlivý, snášej útrapy, konej dílo zvěstovatele evangelia a cele se věnuj své službě." Toto jako by byla slova, které kněz Kristův Antonín - náš Toník - slyšel a svým životem i naplnil. V jeho životním příběhu je pro nás praktické naplnění evangelia čitelné. V něm se nám Pán naší víry dostával na dohmat. „Hlásej vhod i nevhod" je pro nás stejně podivnou dvojicí jako je třeba Marie a Marta. Marie jako kdyby byla tou „zbožnější", Marta pak jakousi materialisticky shánčlivou hospodyňkou. Zapotřebí jsou však obě. Je zapotřebí vhod i nevhod. Já si však troufám povědět, že v Toníkově interpretaci bylo všechno nějak vhod. Jako kdyby o to někde vskrytu až úzkostlivě dbal. Znali jsme se dobrých 20 let. A přece mi dalo moc namáhání vybavit si jeho plastický obraz v tom smyslu, jako bych někomu měl dlouho vyprávět řekněme o nějaké báječně mnohotvaré osobnosti, jak tomu je třeba u nějakých světových velikánů. Ne, tohle se mi nepodařilo. Vybavil se mi prostě on - Toník se svým úsměvem, přítomný jaksi přirozeně, neokázale všude tam, kde bylo třeba posloužit. Ale to mi přece nějak nestačilo. A tak jsem oslovil pár svých přátel se slovy: „Pověz mi bez přemýšlení, co se Ti vybaví, když pomyslíš na Toníka?" A přiznám se, že mě skoro potěšilo, že jsem se mnoho dalšího nedozvěděl. Něco však přece: Byl to člověk služby. Vždyť my z Prahy jsme ani tak nevnímali, že on se na naše setkání musel třeba tři nebo čtyři hodiny cesty trmácet. A trmácel se, aby sloužil. Předsedal liturgii, sloužil svátostí smíření našim dětem. Nebo jiná vzpomínka z dob naši tajných letních setkání: brzo ráno, když většina z nás spala, Toník už stál v naší improvizované kuchyni a krájel chleba. Tak jako kdyby nějak patřil do oné Holanovy scény Zmrtvýchvstání, kde maminka vstane první, aby uvařila kafe. Když dovolíte, vrátím se k tomu nakonec. Neexistuje služba velká a malá. Je jen služba. A ta se děje, když v pravý čas se dějí věci pravé. A tak službou druhým může být i pouhá lidská tvář. Říká se, že od určitého věku je každý sochařem své tváře sám. Nevím, kdy Toník vytesal tu svou. Ale jisté je, že další kusá vzpomínka vypráví o tom, jak jeden z blízkých čekal na něj po pracovní době za hluboké totality před Závody Vítězného února v Hradci. Z brány se po nějakých 15 minut hrnuly davy lidí povzbuzených do života socialistickou velkovýrobou. Byly to tváře vyprázdněné, o lidství oloupené. A právě mezi nimi - tak si můj přítel všiml - mezi nimi tvář Toníkova byla skutečným světýlkem lidství. Byla to tvář zvěstující, skýtající povzbuzení, že tak zle není, že je tu naděje, že radost je možná. „Ty však buď ve všem střízlivý, snášej útrapy, konej dílo zvěstovatele evangelia" - jsme právě četli. Toníkův příběh je nám tedy evangeliem z masa a kostí. Sám jsem ho neznal jiného než právě takového - s tím jeho úsměvem a laskavostí. Jistě též byly věci, které ho třeba nazlobily. Nezažil jsem však, že by zvedl hlas. A pak tu byla Inka, někdo, o kom těžko mluvit, aby se jeden nedopustil nějakého frázovitého zjednodušení. Vždyť ta, která o sobě kdysi říkávala, že je jen obyčejná ženská, která nemá ostatním co říct, právě ona byla po svém léta trvajícím zápase s nevyléčitelnou chorobou zdrojem žité naděje pro nás všechny. A Toník vedle ní byl stále týž. Trpěl s ní, ale úsměv měl týž. Sloužil jí, nesl vše s ní, ale tak, jako by se navenek zas tolik nedělo. A co víc, klasická námitka, že pro kněze tu musí být celibát, se tu jakoby míjela účinností. Byl to naopak vzor toho, jak je kněžství a manželství navzájem slučitelné. Vždyť tím pro kněžství rozlišujícím je oběť, nikoli fara či klerika. A oběť se zde vpravdě děla. „Dobrý boj jsem dokonal, běh jsem ukončil, víru zachoval." To říká v dnešním čtení Pavel. Ale s ním platí ta slova i o tobě. Bojovals ovšem úsměvem, nikoli boxerskými rukavicemi. Na straně druhé o tobě ale neplatilo jen ono suaviter in modo - mírně ve způsobech, ale také fortiter in re - jako tvoje vytrvalé a trpělivé ne vůči tomu, co se příčilo tvému svědomí. V dobách mimořádných přijals ve víře pověření službou kněžskou, přijals svěcení a nikdy jsi nepochyboval, že by to nebylo dílem Božím. Vzpomínám, jak někdy kolem Listopadu jsme se v pražské komunitě dnes tak řečené skryté či tajné církve pokoušeli o jakousi zpětnou reflexi toho, kdo vlastně jako obec jsme. Tehdy jsi do ticha vstoupil s první větou: „Věříme, že naše obec je dílem Ducha svatého." .Běh jsem ukončil, víru zachoval." Zachovals víru. Nebyl to ovšem jen nějaký teoretický světonázor. Bylo to svědectví - ať již těm, kteří spolu s tebou seděli v kriminále, nebo těm, kdo s tebou dělali šamotové vyzdívky pecí. Tvoje víra je něčím pro nás. Je to něco, co dosahuje za hranice smrti, co najednou dává ožít dnešnímu evangeliu do té míry, že jeho poslední věta nabývá na jiné, nové přesvědčivosti a pravdivosti, a to právě dík žitému evangeliu, tentokrát evangeliu podle Antonína: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde byl vzkříšen." Že po tomto životě zde mělo by nás jednou vzbudit úděsné ječení trub a polnic? Odpusť, Bože, ale utěšuju se, že počátek a vzkříšení všech nás nebožtíků bude ohlášen tím, že prostě zakokrhá kohout. . . To potom zůstaneme ještě chvíli ležet. . . První, kdo vstane, bude maminka. . . Uslyšíme ji, jak tichounce rozdělává oheň, jak tichounce staví na plotnu vodu a útulně bere z almárky kávový mlýnek. Budeme zase doma. A Vladimír Holan odpustí: Bude tam taky Toník a bude krájet chleba.