Meditace bývá často považována za východní modlitební techniku, ale provází křesťanství od samého jeho počátku. Křesťanská meditace je plně soustředěna na osobu Ježíše Krista. Laurence Freeman říká, že „meditace je modlitbou srdce, která nás v Duchu svatém spojuje s lidským vědomím Ježíše Krista".1 Nejpropracovanější systém meditace - duchovní cvičení (exercicie) - pochází od sv. Ignáce. Knihu Duchovní cvičení sepsal Ignác z Loyoly na základě vlastních zkušeností s meditací i z vedení druhých v meditaci a poprvé oficiálně vyšla v r. 1548. Od té doby vyšla nesčíslněkrát znovu, v mnoha světových jazycích. Poslední české vydání je z r. 2002.2 S využitím této útlé knížky jsou tedy již 4 a půl století konány duchovní cvičení (exercicie) po celém světě. Většinou je vedou jezuité, ale ignaciánská „metoda" je dnes daleko rozšířenější. V čem tkví její aktuálnost? Jak je možné, že více než 400 let stará „metoda" stále „funguje"? Podle mého názoru proto, že je založena na meditaci Písma, které mluvilo a mluví k lidem všech dob a hlavním cílem je „připodobňovat se" našemu Pánu, učit se jeho pohledu na svět, jednání s lidmi, učit se poslušnosti, trpělivosti a snažit se uvést svůj život do souladu s boží vůlí. A tyto snahy a cíle nikdy nepřestanou být aktuální, protože jsou v samém jádru křesťanství. K tomu říká Thomas Merton: „Úlohou rozjímání je především umožnit nám vidět a prožít tajemství Kristova života jako skutečné a přítomné součásti našeho vlastního duchovního bytí. Nejdůležitějším aspektem Kristova života pro každého z nás je jeho aktuální přítomnost a jednání v našem životě."3
Jak v praxi vypadají tato duchovní cvičení? Sv. Ignác píše: „Pojmem duchovní cvičení se rozumí každý způsob zpytování svědomí, rozjímání, nazírání, ústní a vnitřní modlitby a jiných duchovních úkonů. Duchovními cvičeními se nazývá každý způsob přípravy a disponování duše k tomu, aby se člověk zbavil neuspořádaných náklonností a aby po jejich odstranění hledal a našel Boží vůli v uspořádání vlastního života ke spáse duše"4 Tato „definice" zní velmi obecně, ale v dalších Ignácových poznámkách najdeme i bližší údaje. Do duchovních cvičení má člověk vstoupit „s velkodušností a štědrostí vůči svému Stvořiteli a Pánu, a to tak, že mu nabídne svoje celé chtění a celou svou svobodu, aby jeho Božská velebnost použila jak jeho osoby, tak všeho toho, co má, podle své nejsvětější vůle".5 Základní podmínkou duchovních cvičení je odloučení od běžného života a ticho. Ignác říká: „Čím více se naše duše nalézá sama a v ústraní, tím více se stává schopnější přiblížit se svému Stvořiteli a Pánu a dotýkat se ho; a čím více se mu přiblíží, tím více se disponuje pro přijímání milostí a darů od jeho božské svrchované dobroty."6 Proto ignaciánské exercicie probíhají v ústraní, v exercičních domech, v tichu. Jen v samotě a v tichu lze dospět k vlastnímu já. Správnou atmosférou pro rozjímání (meditaci) je ticho, pokoj a vyrovnanost. Jednotlivé meditace (biblických textů či různých specifických textů předkládaných sv. Ignácem) mají několik kroků:
Najít si místo a tělesný postoj pro meditaci, uvědomit si, k čemu se chystáme, že vstupujeme na „svatou půdu".
Přípravná modlitba: Prosit Boha o milost, aby vše v mém životě směřovalo k jeho chvále a ke službě. Prosit o vedení Duchem svatým v meditaci...
Pečlivě si přečíst meditovaný text (i opakovaně)
Představit si popisovanou scénu - kde a jak se odehrává, co se v daném textu děje
Prosit Boha o specifický dar podle meditovaného textu, např. při meditaci Kristova utrpení o bolest, při meditaci vzkříšení o radost, při meditacích Kristova života o podobnou empatii, pokoru, trpělivost apod.
Použít rozum a všechny smysly k prožívání děje, který meditujeme. Dívat se, poslouchat, účastnit se děje. Nechat meditovanou událost k sobě mluvit: kde jsem já, proč apod. a jak to mluví do mého života.
Každá meditace trvá přibližně hodinu (i když „to nejde" a nic se neděje, je nutné vydržet!!) a je zakončena asi 10-15 minutami reflexe, co se dělo, co mi meditace řekla, ukázala, jsou-li z ní nějaké konkrétní závěry. Tato reflexe je zakončena modlitbou (Otčenáš, Duše Kristova a jiné). Meditace jednoho textu se má alespoň dvakrát opakovat. V jednom exercičním dni má být 3-5 meditací.
Původní duchovní cvičení byla čtyřtýdenní a byla rozvržena do 4 částí:
Hřích
Život Krista (až do Květné neděle)
Utrpení Krista
Vzkříšení a nanebevstoupení Krista
Tato dlouhá cvičení jsou dnes doporučována při volbě povolání, stavu či při jejich změně. Dnes se často konají cvičení týdenní, která se buď věnují jedné ze zmíněných částí nebo se snaží projít vše v jednom týdnu.
Cílem duchovních cvičení je uspořádat svůj život podle boží vůle, učit se Bohu naslouchat a Boha poslouchat, Bohu se odevzdat. Dobře to vyjadřuje modlitba, kterou Ignác doporučuje ke konci cvičení. Není snadné se ji modlit, je to modlitba sebeodevzdání. Ale duchovní cvičení by nás postupně měla uschopnit k tomu se tuto modlitbu upřímně a s důvěrou modlit.
„Vezmi si, Pane, a přijmi celou moji svobodu, mou paměť, můj rozum a celou moji vůli, všechno co mám a vlastním. Tys mi to všechno dal a Tobě to, Pane, vracím zpět. Všechno je Tvoje, nalož s tím podle své vůle. Dej mi jen svou lásku a milost a to mi stačí."7
Ignác z Loyoly: Duchovní cvičení. Refugium Velehrad-Roma, 2002
Freeman, Laurence: Křesťanská meditace. Vyšehrad, Praha, 2010.
Merton, Thomas: Duchovní vedení a rozjímání. Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1997
1 Freeman, L. 2010. Křesťanská meditace. Vyšehrad, Praha, s. 13.
2 Ignác z Loyoly. 2002. Duchovní cvičení. Refugium Velehrad-Roma.
3 Merton, T. 1997. Duchovní vedení a rozjímání. Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, s. 62.
4 Ignác z Loyoly, op. cit., s. 8.
5 Ignác z Loyoly, op. cit., s. 9.
6 Ignác z Loyoly, op. cit., s.16.
7 Ignác z Loyoly. 2002, op.cit., s. 76.