Kongres teologů ve Vídni, vyznamenání pro T. Halíka

Vídeň (KAP) V rakouském hlavním městě se konal za účasti 250 vědců výroční kongres Evropské společnosti pro katolickou teologii. Tématem byla hranice tělesnosti. „Co je člověk? Bytost tělesná nebo duchovní?" ptali se účastníci a zkoumali soudobé tendence jak k přílišnému kultu tělesnosti, tak i k jisté spiritualizaci.

Na úvod kongresu byly předány ceny za nejlepší evropskou teologickou knihu, vyznamenanými byli Čech Tomáš Halík a Francouz François Wernert. Halíkovi byla cena udělena za knihu Vzdáleným nablízku (anglický i německý překlad nesou titul Trpělivost s Bohem), Wernert byl oceněn za knižní analýzu významu neděle v moderní společnosti Nedělní debakl.

Národní katedrála ve Washingtonu těžce poškozena

Washington (KAP) Zemětřesení, které zasáhlo východní pobřeží Spojených států, poškodilo mezi jiným i washingtonskou Národní katedrálu. Spadly tři špičky věží ze čtyř a v budově vznikla celá řada trhlin. Celkové škody budou v řádu mnoha milionů dolarů. Katedrála, spravovaná episkopální církví a sloužící věřícím všech vyznání, bude při opravách odkázána především na dary občanů. Rozpočet Národní katedrály byl navíc nedávno podstatně snížen a její personál redukován ze 170 na 70 osob. Katedrála byla nyní z bezpečnostních důvodů uzavřena a plánovaná ekumenická bohoslužba u příležitosti odhalení nového pomníku Martina Luthera Kinga byla přeložena do katolického chrámu.

Turecký premiér za rovno­právnost náboženství

Ankara (KAP) Turecko se rozhodlo vrátit dříve zabavený majetek tamním křesťanským a židovským institucím, čímž byly vyřešeny některé problémy, s nimiž se země potýkala na mezinárodní úrovni, zejména v souvislosti s rozsudky Evropského soudu pro lidská práva. Premiér Recep Tayyip Erdoğan při této příležitosti v istambulském Archeologickém muzeu povečeřel se zástupci 161 nemuslimských organizací a zdůraznil rovnoprávnost nemuslimů s muslimy. V Turecku podle něj existují jen „občané první třídy" bez ohledu na náboženskou příslušnost.

Prvního setkání tureckého ministerského předsedy s křesťany a židy se mimo jiné účastnili také konstantinopolský patriarcha Bartholomaios I., úřadující arménský patriarcha Aram Atesyan a turecký vrchní rabín Isak Haleva jakož i několik vysokých státních představitelů. Patriarcha Bartholomaios I. uvedl, že Turecko je na správné cestě, a rabín Haleva dokonce mluvil o „revoluci".

Česko: Dohoda o financování církví

Praha (KAP) Česká vláda a zástupci církví se dohodli, že Česká republika během následujících 17 let postupně zruší „josefínský" model financování církví, tedy financování platů duchovních ze státního rozpočtu, a vrátí církvím majetek zabavený komunisty. Po přechodnou dobu 17 se budou platy ze státního rozpočtu postupně snižovat a církve budou paralelně vytvářet model vlastního financování. Pokud návrh zákona projde parlamentem, vstoupí tento model v platnost k 1. lednu 2013.

Restituce majetku se mají týkat 56 procent bývalého majetku v hodnotě 75 miliard korun, dále stát církvím vyplatí odškodnění 59 miliard korun v průběhu příštích 30 let.

Spor o pohřbívání po eutanazii v Nizozemí

Amsterodam (KAP) V nizozemské katolické církvi pokračuje spor o to, jak mají duchovní přistupovat k pohřbům těch, kdo zesnuli následkem eutanazie. Ve farnosti Liempde v diecézi Herzogenbusch byl dočasně jmenován administrátor místo dosavadního faráře, který odmítl pohřbít muže, který si vyžádal eutanazii a zakázal i použití kostela k pohřbu jiným duchovním. Rodina se obrátila na jinou katolickou farnost, kde pak obřad proběhl. Diecéze dočasné odvolání kněze vysvětluje potřebou získat čas, aby se uklidnily vášně.

Diecéze ovšem nezaujala ve věci jasnou pozici a nedala za pravdu ani jednomu z obou kněží. Katolická církev odmítá eutanazii, ale při rozhodnutí o církevním pohřbu v takovém případě doporučuje řádně zvážit všechny okolnosti, což přenechává svědomí příslušného kněze. Farní rada z Liempde žádá nizozemské katolické biskupy, aby v této věci uveřejnili své směrnice. „Pastorační pomůcka" na toto téma z roku 2005 pro nizozemské kněze totiž nebyla nikdy zveřejněna.

Zájem o teologii stoupá

Vídeň (KAP) P. Friedrich Bechina, expert na vysoké školy odpovědný za kvalitu teologického studia, uvedl v rozhovoru pro agen-turu Kathpress, že již skončily roky, kdy teologie musela bojovat o obhájení své existence na univerzitách. Naopak „vědecká teologie je na univerzitách znovu žádaná," a zájem stoupá v celé Evropě. Zájem je především o „jednoznačně církevně a konfesně vázanou teologii," která je jasně definovaná a přesně stanovuje dogmatický rámec svého bádání. Tím působí i jako korektiv proti disciplínám, které samy sebe už dávno nedokáží tak přesně definovat.

Stoupající relevanci teologie podtrhuje podle Bechiny i to, že je po ní poptávka i na nejvyšší politické úrovni, jako například u Rady Evropy.

Farářská iniciativa vyzývá k neposlušnosti

Vídeň (KAP) Rakouská kněžská organizace Farářská iniciativa (www.pfarrer-initiative.at) vydala v červnu sedmibodovou „Výzvu k neposlušnosti". V ni signatáři slibují v každé mši zařadit modlitbu za reformu církve, odmítají zákaz podávat eucharistii rozvedeným a jinověrcům i zákaz laického kázání, odmítají v neděli sloužit více mší a podporují alternativní formy bohoslužeb bez kněze i svěcení žen a ženatých mužů. Rakouská vrcholová organizace katolických laiků AKV ovšem na výzvu reagovala ostrým odmítnutím a vyzvala autory k veřejné omluvě. Forma neposlušnosti je totiž podle ní v církvi „zcela nepřijatelná" a mezi křesťany nevhodná.

Na papežské bohoslužbě budou ministrantky

Berlín (KAP) Na bohoslužbách, které papež Benedikt XVI. odslouží během své německé návštěvy ve Freiburgu, budou ministrovat i dívky. Ve Vatikánu při papežských bohoslužbách obvykle přisluhují pouze mužští pomocníci, zde však vedle osmi ministrantů bude sloužit i devět ministrantek z celé freiburské diecéze. Při výběru chlapců a dívek ve věku 15 až 18 let hrálo roli to, jak se angažují v dobrovolných funkcích.

Luis Gonzáles-Carvajal Santabárbara v článku Být křesťanem bez církve ilustruje protiklad dřívějšího církevního tradicionalismu a dnešního náboženského individualismu na příkladu francouzského literáta Ferdinanda Brunetièra, jenž koncem 19. století na otázku, čemu věří, odpověděl: „Zeptejte se v Římě!"

Dovolím si věc uvést na pravou míru. Sršatý, inteligentní a nesmírně sečtělý Brunetière totiž právě vůbec není příkladem člověka zakotveného od kolébky v tradici, o níž se nemusí přemýšlet, a tím spíš ne příkladem člověka, který ani přemýšlet nechce, jelikož za něho myslí monsignorové v Římě. Vyrostl jako ateista a k víře se dostal až v dospělosti; stal se tak jedním z plejády tehdejších západoevropských intelektuálů, konvertitů ke katolicismu, polemizujících z konzervativních až ultrakonzervativních pozic proti tomu, co považovali za omyly své doby. U nás v Česku z této líhně asi nejlépe známe G. K. Chestertona a Léona Bloye, který tolik ovlivnil našeho Josefa Floriana. Tito netradiční tradicionalisté se rádi uchylovali k výrokům, pohoršujícím měšťácké rozumáře; a citovaná Brunetièrova věta je zkrátka jednou z řady takových provokací. Teze o papežském původu vší duchovní pravdy již tehdy roku 1898 připadala vzdělaným, „rozumným" Francouzům natolik šílená, aby ji Brunetière po nich mohl s úspěchem plivnout. Nevyslovil ji tradicionalista v prostředí tradicionalistů, ale naopak člověk duchovně hledající v prostředí skeptiků a „modernistů".

Proč o tom píšu: Je dobré si uvědomit, že „staré" a „nové" jsou kategorie velmi relativní a nesnadno rozeznatelné. Iluzi o starých dobrých časech, kdy víra byla skálopevná a lidé nezkažení skepsí, zřejmě nepodléhají jenom dnešní tradicionalisté. Je dobré si uvědomit, že stejně jako mnohé zdánlivě tradicionalistické názory jsou ve skutečnosti poměrně nedávného původu, tak i naopak řada zdánlivě novodobých, nedávných jevů má nečekaně dlouhé kořeny v historii.

Včetně těch, o kterých píšeme v tomto čísle Getseman. Problém ženatých kněží (či takových, kteří žijí ve společenství podobném manželství), jak je popisuje Antonio Duato Gómez-Novella, je s větší či menší intenzitou přítomen od zavedení povinného celibátu. Odcizení církvi a „soukromé" duchovní hledačství, o němž je výše zmíněný článek s Brunetièrovým citátem, lze na Západě vysledovat nejpozději v době osvícenství. Problém místa ženy v církvi (rozhovor s Elżbietou Adamiakovou Ženské vzory v bibli) museli řešit už současníci Kateřiny Sienské a Jany z Arku.

Ale každá doba je jiná, a tím pádem se stejné problémy jeví pokaždé v jiném světle. Naši katoličtí kněží už nečelí veřejnému mínění, považujícímu sexualitu za cosi ponižujícího, znečišťujícího, neslučitelného s posvátností. Naši duchovní hledači mají přes internet ťuknutím prstu k dispozici nebývalé množství náboženských nabídek, od nejctihodnějších starobylých textů po bláboly fanatiků, šílenců a falešných proroků. Naše ženy se dnes těší v mnoha oblastech takovým svobodám a takovým právům, jaká nelze srovnávat s ničím, co bylo v naší civilizaci v dohledné minulosti. Je tedy o čem přemýšlet. A nezapomeňme se ptát v Římě, řešit by to měli předně tam.

Zkušenost, kterou je třeba vzít na vědomí

Ženatí katoličtí kněží - to není téma budoucnosti v tom smyslu, že jednou by je katolická církev měla povolit. Ani to není okrajové téma, které by se týkalo jen kněží orientálního ritu nebo příslušníků anglikánské církve. Je to současná skutečnost. A obrovské množství zkušeností ze všech diecézí světa je statisticky průkazné. Mluvím o kněžích, kteří opustili svůj úřad, protože se rozhodli pro manželský život. Na toto téma už vycházejí sociologické studie, které přinášejí nejen statistické údaje, ale především životní příběhy, svědectví.

Z těchto zpráv, ze zkušeností mnoha jiných lidí v podobných situacích i z vlastních poznatků (sám jsem 34 let vykonával službu katolického kněze a dalších dvacet let jsem žil jako manžel a otec rodiny) vycházím, když zde předkládám několik myšlenek týkajících se života ženatých kněží.

Existují tajně ženatí kněží.

Nevzdali se svého úřadu, přestože vedou manželský život v plném smyslu slova, někdy mají i děti a v civilní společnosti je jejich manželský svazek nějakým způsobem uznáván. A i když tato situace může být známa, tolerantní postoj biskupa a pochopení obce často dovoluje, aby dále zůstali ve službě. Naproti tomu jejich manželské soužití se tají pod pláštíkem nějakého jiného příbuzenského vztahu. Zdá se, že počet takto ženatých kněží roste; tím se zabraňuje odchodu mnoha kněží, jichž je zapotřebí pro službu obci. Život v manželství a otcovství způsobuje často, že kněz má pro lidi větší pochopení a na svou práci se více soustřeďuje. - Přesto si myslím, že upřímná láska vyžaduje, aby se k ní člověk hlásil veřejně, především před představiteli a členy obce. Musí-li ji tajit, pociťuje to jako kruté násilí. A především je to akt bezpráví vůči milované ženě: ta totiž pro svého milovaného dává všechno - byť dobrovolně, aniž je její podíl na jeho kněžské službě a společenském životě oceňován a respektován.

Existují ženatí kněží, o jejichž rodinném životě veřejnost ví, kteří ale přesto nepožádali o laicizaci, ani se nevzdali úřadu.

Většinou vzniká taková situace tam, kde křesťanská obec, v níž kněz slouží či dokonce zastává úřad faráře, svého kněze hájí proti biskupovi, který by ho chtěl suspendovat. Členové obce knězi naprosto důvěřují a většina farníků jeho manželský stav plně akceptuje a oceňuje. V takovém případě nejde o tajnou lásku a manželce se dostává uznání - avšak vzniká nezdravé napětí: na jedné straně se zachovává institucionální charakter kněžské služby, na druhé straně je výslovně porušována právní norma této instituce. Podobně jako v předchozím případě tajně ženatých kněží lze toto porušení církevněprávních předpisů ospravedlňovat vyššími motivy, jako např. věrností ke křesťanské obci, jíž se cítí dotyčný povinen sloužit. To ale způsobuje, že kněz vnitřně znovu a znovu naráží na problém, proč oficiálně jedná jako hodnostář instituce, jejíž normy zcela viditelně překračuje. Podle mého názoru to není psychologicky ani spirituálně zdravý stav.

V následujících řádcích se chci ovšem věnovat situaci kněze, který se v určitém životním okamžiku zcela otevřel manželské lásce a partnerství a učinil tak veřejně a se všemi důsledky před svou církví a před společností.

To vyžaduje laicizaci, o niž se formálně žádá nebo která prakticky nastane. Znamená to vzdát se jakéhokoli církevního úřadu, jenž má něco společného s kněžskou službou. Dotyčný obvykle také ztratí možnost vyučovat na církevních fakultách, a byl-li učitelem náboženství, i v civilních zařízeních. Takový kněz zůstane v církvi jako prostý laik, což nepociťuje jako trest. Jeho svobodné rozhodnutí mu přináší osvobození, i když s ním může být spojena řada obětí. Přesně k tomuto typu kněze se vztahují následující poznámky:

1. Rozhodnutí katolického kněze pro laický stav musí být akt naprosto svobodný a dobře uvážen.

To není žádná maličkost pro člověka, kterého jeho služba formovala mnoho let (deset, dvacet, a někdy dokonce třicet nebo čtyřicet). Nesmí se rozhodovat pod tlakem nějakých událostí nebo osob, v depresi nebo ve „stavu zmatení". Musí mít dostatečnou intelektuální výbavu a emociální inteligenci, aby byl schopen analyzovat celou složitost této změny v určitém životním okamžiku. Musí myslet na vlastní prospěch (i na své city a svá niterná hnutí) i na prospěch těch, kdo jsou na něm spirituálně závislí. Musí sám posoudit, která cesta pro něj bude nejsprávnější. V každém případě se může řídit klasickými kritérii pro rozlišování duchů, jak je formuluje např. Ignác z Loyoly ve svých Duchovních cvičeních. Ale nedoporučuji předkládat toto dilema biskupovi či jiným bratřím v úřadě, pokud člověk nedospěl k osobnímu rozhodnutí. Je také třeba být sám k sobě upřímný. A jestliže problém odchodu do laického stavu nastal v důsledku setkání s nějakou ženou, po němž se začala otvírat nová koncepce života, pak je nutno vidět to jasně a nesnažit se zdůrazňovat jiné pohnutky. Zamilovat se není projev slabosti, je to moment osvícení a kreativity. A žena na světě není proto, aby nás pokoušela, nýbrž aby se stala partnerkou pro život.

2. Rozhodnutí je třeba přestaveným, kolegům, příbuzným a obci sdělit s maximální samozřejmostí a otevřeností.

Ty doby naštěstí minuly, kdy taková kritická situace znamenala společenskou stigmatizaci, byla považována za zradu (často je tak dotyčný sám pociťoval) a leckdy končila útěkem na vzdálené a skryté místo. V prvních chvílích je důležité nepřipustit, aby zatracující odsudek druhých ovlivnil vlastní svědomí nebo sebevědomí. Na druhé straně nelze dovolit, aby lichotky nebo pustá zvědavost druhých dělaly z takového kněze hrdinu nebo člověka, jemuž se dostalo osvícení. Jsem přesvědčen, že v této zlomové chvíli je vhodné - při vší energii, kterou takové rozhodnutí v člověku mobilizuje - stáhnout se poněkud z očí veřejnosti a budovat základy nového života pro rodinu a především pro práci v mimocírkevní oblasti.

3. Je důležité, aby člověk udržoval ve svém novém životě spojení s církevní obcí a necítil se z ní naprosto vyloučen.

Dobře znám zkušenost mnoha kolegů, kteří díky této nové perspektivě poznali jiný rozměr křesťanské existence a příslušnosti k církevní obci: účastní se slavení eucharistie, ale jen jako rovný mezi rovnými, nikoli jako předsedající; přebírají odpovědnost v oblasti katecheze či sociální práce; spolupracují v základní obci či v teologické pracovní skupině. ... Kdo se vzdá kněžské služby, může objevovat nové způsoby, jak být křesťanem a uskutečňovat všeobecné kněžství.

4. Většina těch, kdo toto prožili, se shoduje v jedné věci: že dozráli v dospělé lidi, kteří vědí, co to znamená pracovat jako všichni ostatní, aby uživili rodinu, a mít odpovědnost za zcela konkrétní lidi se zcela konkrétními potřebami.

Život se stane skutečnější. Ženatý kněz si uvědomí, že jeho kněžský život probíhal v nereálné situaci plné privilegií. Teoreticky se kdysi vzdal rodiny, aby mohl lépe sloužit druhým, ale v praxi byl podivínský starý mládenec. Zdálo se mu, že je velmi zaměstnán, ale teď poznává, že lze pracovat mnohem víc, než pracoval předtím. Mnozí mu říkali „otče", ale ve skutečnosti nebyl ničí otec.

5. Ženatý kněz začne úplně jinak chápat, co je žena a co je sexualita.

Jistě jsou kněží, kteří žijí svůj celibát zcela vyrovnaně a v míru sami se sebou. Velmi často však vzpomíná ženatý kněz, že se při společenském nebo profesionálním kontaktu s nějakou ženou cítil k ní sexuálně přitahován, pokoušen, musel se ovládat, bylo pro něho těžké chovat se normálně. Naproti tomu teď, kdy je jeho život orientován na jednu ženu, jedná s jinými ženami přirozeně, kolegiálně a přátelsky. A na druhé straně pozoruje, jak náhle zmizela ona neurčitá a nepřiznaná přitažlivost, kterou měl především pro ženy svobodné či v manželství nespokojené nebo pro ženy s vyhraněným mateřským instinktem. Ženy už po něm tajně netouží - je totiž veřejně známo, že jeho život náleží jedné konkrétní ženě. Nehledě na výjimky, které považuji za samozřejmé (i když jsem nesetkal s mnoha), vyvolává muž žijící v celibátu sexuální obsese, ať už sám aktivně, nebo jako jejich pasivní objekt. Každý se s tím nějak vyrovnává: sní, hraje, nachází způsoby náhradního uspokojování, sublimuje nebo vytěsňuje. To všechno je velmi lidské a pochopitelné, pokud to neznamená zneužívání moci, což je časté, a to nejen vůči nezletilým. Ale ženatý kněz poznává poprvé, co je mezi mužem a ženou opravdu normální, a bolestně si uvědomuje, kolik času a duchovní energie musel vynakládat po celá léta, aby zvládal nevyřešený problém, jímž je sexualita a žena.

6. I když s obtížemi - dotyčný nebyl v mládí ani jako mladý dospělý připravován na zdravý život ve dvojici, dokonce možná naopak - objeví ženatý kněz podstatu manželské lásky, naprostou vzájemnou životní oddanost tělem i duší.

Prožívat tuto skutečně neomezenou lásku, spojující to nejtělesnější s nejdu-chovnějším ve stálém rytmu, je pro uskutečnění vlastní osoby jedinečná zkušenost. Křesťanská spiritualita, jak jsme ji zažili, udělala z těla nepřítele ducha a ze sexuálního vzrušení nízkou vášeň. Pavel a především Augustin k tomu značně přispěli. A mnoho se mluvilo o lásce, aniž bychom si uvědomovali, že analogatum princeps lásky vždy byla a bude konkrétní manželská láska, v níž se spojuje eros a agape. Na základ této zásadní zkušenosti se osoba otvírá vůči ostatním osobám ve vší přirozenosti lásky a respektu. V rozhovoru na toto téma mi řekl jeden proslulý teolog: „Chápu tvoji cestu, ale jsem si vědom, že já sám nejsem povolán k lásce v těsné blízkosti." Výrok objasňující, ale bezděky děsivým způsobem antievangelijní.

7. Pokud se ženatému knězi dostalo daru otcovství, proměňuje tato zkušenost nejhlubší struktury jeho osobnosti ještě více než manželská láska.

Prožívá-li kněz manželskou lásku jako něco nového, pak o prožitku reálného otcovství neměl zpravidla před změnou stavu ani tušení. Tato zkušenost promění život i člověka velmi mladého, natož toho, který jí prochází ve věku zralém (léty a zkušenostmi). Tento dlouhý, trvalý proces, kdy se muž v intimní blízkosti a naprosté oddanosti věnuje neustále, hodinu za hodinou, den za dnem dítěti, jež z něho od okamžiku početí učinilo otce, je pro většinu kněží velké překvapení. Zplozené dítě je na rodičích zcela závislé, ale není tady pro ně. Skrze své otcovství rozumíš Bohu, jako on se cítíš Stvořitelem; zároveň jsi příjemcem neočekávaného daru, který sám ze sebe dává tvému životu smysl. Z pouhého prožitku otcovství roste odpovědnost, aniž by potřebovala jiný základ. Je absurdní, že instituce, jako je církev, tuto zkušenost všem svým vedoucím pracovníkům upírá. Jakákoli snaha osvojit si tutéž odpovědnost vůči duchovním dětem je ve srovnání s tímto prapůvodním prožitkem otcovství nedostatečná. To potvrdí každý ženatý kněz, který zná jak pastorační, tak otcovskou odpovědnost.

8. A nakonec: Spiritualita ženatého kněze se postupně prohlubuje a je realističtější.

Může se jistě stát, že někdo v traumatickém okamžiku zlomu opustí víru nebo nechá snahy o duchovní život. Mnozí jiní v hledání Boha Ježíše pokračují - bez přerušení nebo po čase. V takovém případě pociťuje ženatý kněz, jak se jeho víra pročišťuje a sílí. Způsoby a praktiky víry, na něž doopravdy nevěří, odvrhne. Ale hluboký smysl pro uctívání tajemství přítomného v nejhlubším nitru jeho skutečného života a života všech lidí se v něm upevní.

Ženatý kněz, který prodělal právě popsaný proces, rozhodně nebude usilovat o návrat do kněžské služby, jak je dnes v církvi koncipována. Avšak nadále cítí odpovědnost při pohledu na osud svého původního náboženského společenství. Proto trpí, když vidí, že ti, kdo jsou za ně odpovědni - biskupové a příslušníci hierarchie, často jeho bývalí kolegové a žáci, žijí zcela odtrženi od reality v naději na návrat předmoderní doby a vedou církev do ghetta. Neodvažují se učinit kroky, jež jsou nevyhnutelné, má-li se církev v 21. století stát skutečnou líhní věřících učedníků a učednic Kristových. Ženatý kněz by přitom rád pomohl svými zkušenostmi z cesty, kterou má za sebou, a jistě by mohl být velmi užitečný.

Z Concilia 3/2011 přeložila Helena Medková

Čmelák je aeronautický zázrak. Vědci Auguste Mangan a André Saint-Lague vypočítali, že vlastně by neměl být schopen letu, ale on lítá. Něco jako křesťan bez církve by právě tak mělo být nemožné, ale ono to existuje, alespoň podle sociologů. Rozebrat toto téma ve dvou tisících slov je další podobně nemožná věc, a přesto se o to chci pokusit, i když „typologie případů" nutně zůstane neúplná.

Zklamání z církve

V r. 1965 vyšla proslulá kniha Leszka Kolakowského „Náboženské vědomí a vazba na církev" (Świadomość religijna i wieź Kóscielna), která byla do španělštiny přeložena - jistě i z komerčních důvodů - pod názvem „Být křesťanem bez církve". Polský filosof se v ní zabývá různými náboženskými hnutími, jako byli např. menonité, baptisté nebo quakeři, kteří se v 17. století odštěpili od protestantské církve, které vytýkali, že neuskutečňuje důsledně reformační ideály a uzavírá kompromisy se „světem".

Nehledě na otázku, zda termín „křesťané bez církve" lze považovat v souvislosti s těmito hnutími za přesný, je nepochybné, že existovali lidé, kteří se sice nadále cítili křesťany, avšak vědomě se distancovali od církve, protože se podle nich vzdálila evangelijnímu poselství. Připomeňme jen Simone Weilovou, která ve svých dopisech dominikánskému knězi J. M. Perrinovi napsala: „Miluji Boha, Krista a katolickou víru, jak jen je dovoleno tak uboze nedostatečnému stvoření, jako jsem já. Miluji svaté [...]. Miluji šest nebo sedm katolíků, jejichž spiritualita je pravá a s nimiž mne během mého života svedla náhoda. Miluji katolické zpěvy, stavební památky, rity a ceremonie. Ale necítím lásku k církvi jako takové, mimo její souvislost se všemi těmito věcmi, které miluji." Simone Weilová, která vždy cítila zvláště s vyděděnci, se nechtěla dát pokřtít z obavy, že by byla uvnitř církve ohrožena „měšťáctvím". „I kdybych si byla jista, že je křest nevyhnutelnou podmínkou spásy, nechtěla bych se ani kvůli své spáse vystavovat tomuto nebezpečí." „Co mne odrazuje, je církev jako společenský útvar,", neboť „mám silný sklon ke stádnosti" a „kdyby v tuto chvíli přede mnou dvacet mladých Němců sborově zapělo nějaké nacistické písně, okamžitě by se část mé duše nakazila nacismem." „Existovali svatí, kteří schvalovali křížové výpravy a inkvizici. [...] musím tedy předpokládat, že byli v této věci zaslepeni něčím velice silným. Toto něco je církev jako společenská instituce."

Pochybuji, že by v této postmoderní, rozhodně nehrdinské době opouštělo mnoho lidí církve proto, že chtějí žít evangelium v jeho radikalitě (kromě toho nemůžeme srovnávat dnešní církev s církví před II. Vaticanem, jakou poznala Simone Weilová). Dnes existují především dva jiné důvody, proč by mnozí lidé na Západě označili sami sebe jako křesťany bez církve.

Expresivní individualismus

Druhou formu křesťanského bytí bez církve popsala Grace Davieová výstižně termínem „víra bez příslušnosti" (believing without belonging).

Naše dnešní situace se v nevyznačuje ani tak ztrátou víry nebo lhostejností vůči religiozitě, jako spíše skutečností, že představa víry daná individuálními potřebami se stále rozmlžuje.

Ve srovnání s tezemi klasického individualismu a v souvislosti s teoriemi společenské smlouvy jde dnes o „expresivní individualismus". Podle něho musí každý člověk rozvíjet své jedinečné intuice a pocity, aby mohl vyjádřit vlastní individualitu. Expresivní individualismus zplodil nové, méně dogmatické a zřídka institucionalizované formy náboženství, které slouží posilování lidské subjektivity a afektivity. V rozhovoru, provedeném v rámci jedné známé studie o současné severoamerické kultuře, to velmi názorně vyjádřila jistá zdravotní sestra jménem Sheila, když řekla, že jejím náboženstvím je „sheilaismus" - „takový hlas jenom pro mě samotnou".

Podobně jako ona je mnoho lidí přesvědčeno, že odpověď na otázky po smyslu života mohou nalézt sami, díky svým schopnostem. Často přitom spojují prvky různých náboženských tradic. To mnohým z nich nebrání označovat samy sebe jako věřící křesťany, ale necítí se vázáni tradičními náboženskými povinnostmi a učitelským úřadem církve - odmítají jeho vměšování do věcí, které považují za soukromou sféru: sex, tělo, požitek a život.

Dříve se říkalo: „Roma locuta, causa finita." Ferdinand Brunetière, proslulý francouzský literární kritik, proto r. 1898 na otázku, čemu věří, odpověděl: „Zeptejte se v Římě!" Dnes, v době expresivního individualismu, Řím sice mluví, ale ti, kdo se sami označují za křesťany a katolíky, se necítí nuceni měnit svůj postoj.

Kultura expresivního individualismu je zdrojem problémů především pro katolickou církev a její instituce. I když je nepochybné, že křesťanská víra se nesmí stát něčím libovolným, přece jen by neměl vznikat dojem, že lidské individuum je v církvi pouze jednou milióntinou miliónu. Naopak - jak zdůrazňoval Karl Rahner už před 60 lety - individuum je „něco většího než jednotlivec (jenž je pro zákon pouhým případem), je něco většího než individualizace všeobecného a stejného". A také: „Co si křesťan myslí, co čte a jak se modlí, které náboženské povolání zvolí, po které cestě ke křesťanské dokonalosti kráčí atd., to je věc jeho vlastního uvážení."

Mimo univerzální morální normy musí každý člověk následovat Boží volání, které nikdy nebude totožné s všeobecnými normami. Na konci prvního týdne Ignácových duchovních cvičení účastník jak známo vyslovuje otázku, jež je výrazem jeho niterné potřeby: „Co mám od této chvíle dělat pro Krista?" Ježíš odpoví vždy: „Každý konej své." Máme-li rozumět této jedinečné výzvě, musíme ovládat ono „umění" (ve starobylém slova smyslu), jemuž se obvykle říká „rozlišování duchů".

V církvi jsou známy jisté formy podrobenosti, které nezasluhují obdiv, protože ve skutečnosti opomíjejí, že člověk má brát na sebe osobní odpovědnost. Rahner v tom vidí „kolektivismus srdce [...], poslušnost, která není silou plynoucí z víry ani osobním rozhodnutím učiněným z přesvědčení, nýbrž slabostí srdce".

Kulturní křesťanství

Třetí forma křesťanského bytí bez církve je podle Daniele Hervieu-Légerové dána kulturním rozměrem křesťanství - nazývá ji analogicky k formulaci Grace Davieová „příslušnost bez víry (en être, sans croire). Bývá často označována jako „kulturní křesťanství".

Nietszche, který si jak známo zakládal na tom, že se od křesťanství emancipoval, říká v odstavci 344 své Radostné vědy zcela jasně, že je nemožné křesťanství „zapomenout". Píše: „...je to pořád jistý druh metafyzické víry, na čem spočívá naše víra ve vědu, i my dnešní lidé, schopní poznávat, my bezbožní antimetafyzikové, stále ještě bereme svůj oheň z toho plamene, jejž zapálila tisíciletá víra, ona křesťanská víra, [...] že Bůh je pravda, že pravda je božská".

Podobně se vyjádřil také Benedetto Croce (jak známo ateista a antiklerikál) ve svém článku Proč se nesmíme nazývat „křesťany" z r. 1942. Nezabývá se v něm náboženským, nýbrž kulturním křesťanstvím. Správně proto dává slovo „křesťané" do uvozovek. Slovy Heinricha Heineho by křesťanství bez Kristova božství bylo jako „želví polévka bez želvy". Takoví „křesťané" jsou přesně řečeno „nevěřící post-křesťané".

Zatímco církev „víru bez příslušnosti" odmítá, zdá se, že na „příslušnost bez víry" hledí důležitá část církve s neskrývaným zadostiučiněním. Od ní očekává podporu v celoevropské diskusi o křesťanských symbolech ve veřejných institucích. Skutečnost, že by tyto symboly mohly mnoha nevěřícím či jinověrcům vadit, přitom nebere na vědomí.

Nedávno to ukázala žaloba italské občanky Soile Lautsiové. Požadovala, aby byly z učeben veřejné školy, do níž chodí její děti, odstraněny kříže. Evropský soudní dvůr pro lidská práva ve Štrasburku 4. listopadu 2009 rozhodl, že „povinné umístění náboženského symbolu ve veřejných prostorách, především ve školních třídách" porušuje právo rodičů vychovávat děti „v souladu s vlastním přesvědčením". Odvolací komora Evropského soudního dvora vyhověla 18. března 2011 apelu italské vlády a poměrem hlasů patnáct ku dvěma rozsudek zvrátila. Rozhodla, „že krucifix umístěný na zdi je primárně pasivní symbol, jehož vliv na žáky nelze srovnávat s didaktickým výkladem nebo účastí na náboženských aktivitách". Proto prý kříže v italských veřejných školách neodporují Evropské konvenci o lidských právech. I když se rozsudek týkal pouze zmíněného případu, není divu, že vzhledem k autoritě soudního dvora vyvolal intenzivní diskusi a zvedl vlnu podobných požadavků v celé Evropě. Představitelé církve se obecně brání odstranění kříže s odůvodněním, že křesťanství a jeho symboly jsou součástí evropské kultury.

Mne jako věřícího křesťana znepokojuje tvrzení, že ateisté, muslimové a buddhisté mají samozřejmě uznávat kříž, protože je součástí naší kultury. Znepokojuje mne to téměř stejně jako skutečnost, že se nevěřící politikové účastní slavení eucharistie, např. při státních pohřbech a oslavách patronů, a ke všemu obsazují čestná místa. Podle mého nesměrodatného názoru je vnitřní sekularizace církve, kterou biskupové plným právem kritizují, nejen důsledek slábnoucího etického vědomí a mizející víry či nedostatečné teologické nabídky, nýbrž je podmíněna uspokojením, s nímž je přijímáno kulturní křesťanství.

Víme, že prvním křesťanům ukládala tzv. disciplina arcani držet svátosti v tajnosti před těmi, kdo je neuctívali. I katechumeni museli opustit kostel po bohoslužbě slova. Myslím, že bychom si my, dnešní křesťané, měli uchovat aspoň něco z tehdejší „metafyzické cudnosti". Johann Baptist Metz řekl: „I profánní společnost zná něco jako ochranu údajů; zdá se, že církev nezná už ani ochranu tajemství."

Byl bych ochoten - i když se skřípějícími zuby - připustit přítomnost kříže tam, kde ho nevěřící post-křesťané považují za symbol lidských práv. Naproti tomu nechápu požadavek nechat kříž viset i tam, kde je odmítán a kde se žádá jeho odstranění. Místo toho bychom si v takových případech měli klást otázku, proč křesťanství, resp. kříž, vyvolává takové odmítání. S tím, co jsem právě kritizoval, kontrastuje citlivý postoj předsedy biskupské konference Salvadoru Josého Luise Escobara, který požádal prezidenta své země, aby vetoval dekret předepisující denní čtení bible na veřejných školách, nedávno schválený parlamentem.

Z Concilia 3/2011 přeložila Helena Medková

Rozhovor s dr. Elżbietou Adamiakovou, teoložkou a feministkou, o tom, zda současné ženy mohou nalézt své vzory v tradici Bible

Red.: Nezní pojem katolická feministka jako oxymoron, tedy spojení, které se samo vylučuje?

EA: To si nemyslím, i když mám sama pochybnosti týkající se pojmu katolický feminizmus. Jsem katolička a feministka, ale upřednostňuji pojem křesťanský feminismus. Pojem katolický feminismus zní příliš úzce, jako by se týkal otázek víry. Křesťanský znamená pro mne ekumenický, a to i tehdy, pokud bude každý z jeho zdrojů mluvit svým specifickým jazykem.

V knize Mlčící přítomnost jste chtěla, aby církev vytvořila více prostoru pro ženy a aby byly ženy aktivnější. Uběhlo několik let. Došlo k nějakým změnám?

Ne tolik, kolik bych chtěla, ale změny pozoruji. Na teologických fakultách je více žen a před nimi se otvírá možnost vědecké dráhy. Objevují se publikace týkající se ženského pohledu na otázky víry a na ženské tradice v Církvi. Co však schází, je uznání tohoto pohledu za samozřejmost. Když jsem psala Mlčící přítomnost, byla jsem asi jedinou teoložkou v Polsku, která se označovala za feministku. Dnes je nás více, i když mnoho žen z mého prostředí se brání tomuto označení, ačkoli jejich názory lze považovat za feministické.

Eva

Zabýváte se biblickými hrdinkami, jejichž osudy by se mohly dotknout současných žen. Začněme od Evy. Její přestupek v ráji se stal odůvodněním pro to, aby „byla žena podřízena muži jako svému pánu".

Originální text hebrejské bible vůbec tolik o Evě nehovoří. Ta získává na významu až v křesťanských pramenech. Když čtu první úseky knihy Genesis, odděluji slova o prvních lidech a o první ženě od těch, která mluví o Evě. Je to ta samá postava, ale její jméno se objevuje až na konci, až po příběhu o prvotním hříchu.

Když žena dostane jméno, je to prvním znamením vlády muže nad ženou, neboť v tehdejší kultuře přidělit jméno znamenalo určit jeho osud. Před tímto textem se píše, že první člověk dává jména jiným stvořením a tím z nich činí své poddané. Jméno Adam se odvozuje od slova „země", a to znamená, že byl vzat ze země, že je pozemskou bytostí a tedy že je člověk a nejen muž. Teprve v pozdějších překladech bylo slovo Adam čteno jako vlastní jméno.

Když budeme dále sledovat, jak se v popisu stvoření v zahradě Eden objevují jednotlivé osoby, zjistíme, že se v něm muž objevuje teprve až tehdy, když se v něm objevuje žena. V knize Genesis se nehovoří o posloupnosti stvoření, která se v dějinách, a to rovněž v NZ, stane záminkou pro podřízení žen mužům. Tam se zdůrazňuje, že žena byla stvořena jako druhá a první zhřešila. Ale o takové posloupnosti se v Knize Genesis nemluví. Biblická bádání poukazují na to, že tato její část se odvolává spíše na mýtus, který byl známý v tehdejších kulturách, v kterém žena hrála velkou roli jako ta, která vládne nad životem a smrtí. Jejími atributy byly strom a had, který symbolizoval život, protože svléká kůži a stále se obnovuje.

Cítíme tu dech mocné pohanské bohyně.

Ano. V sousedních kulturách jí náležela božská moc. Biblický text ji zbavuje božské síly, protože poukazuje na to, že žena je stvořena Jahvem, Bohem Izraele. Řečeno ve zkratce: mění bohyni v ženu. A důsledkem toho ukazuje, jak má být chápána její role.

A důsledky pro ženy byly dost ošklivé.

Ano. To, že byla údajně stvořena jako druhá i to, že údajně jako první zhřešila, zůstalo doslovným způsobem pochopeno jako důvod vlády muže nad ženou i jejích porodních bolestí. V logice knihy Genesis je to následek hříchu a nikoli prvotní záměr Boha vůči lidem. Ten text je svědectvím o hledání smyslu, porozumění, proč tomu tak je. Proč musíme trpět, umírat, proč je tak těžké dobývat prostředky k životu, proč jedni - tedy muži, vládnou nad druhými - tedy nad ženami. Písmo říká: to nebylo Božím záměrem, to je skutek lidské volby.

A byla by možná taková reinterpretace postavy Evy, při ní by utržení ovoce ze stromu poznání dobra a zla bylo chápáno jako hlad po vědění?

Velmi správně. První žena pozoruje, že plod je hezký a po jeho požití poznají dobro a zlo. A to se splní. Had neklame.

Lilit

A co se stalo s Lilit, první Adamovou ženou, která nechtěla být poslušná?

V knize Genesis se nevyskytuje. Setkáme se s ní někde v knize proroka Izajáše jako s „nočním přízrakem". Je to mýtus o ženě, která se nechtěla poddat muži a proto z vlastní vůle opouští rajskou zahradu. Líčení tohoto tématu nalezneme v mnoha kulturách, hlavně v legendách, midraších, apokryfech. Zde se začíná větvit původní mýtus o bohyni, která vládne nad životem a smrtí. Eva jako matka všech lidí se spojuje s životem a Lilit se smrtí. Existují prameny, které o ní mluví jako o matce démonů, jiné, že se stala vědmou, která unáší děti. Ale Lilit je především nebezpečná pro samotné muže. Démonická krása, která je vábí svými dlouhými rudými vlasy a oni upadají do její pasti. Symbolicky reprezentuje svobodnou ženu.

Hrdinky SZ ale nešly cestou Lilit. Hlavně rodí a mlčí, svými muži jsou považovány za součást jejich živého inventáře. Občas úskočně setnou hlavu nepřátelským vojevůdcům, jako Judita nebo Jáel.

Nemohu souhlasit s tvrzení, že jen rodí a mlčí. Ano, rodí. Zachování rodu zůstává jejich základním posláním, neboť je spojeno se zaslíbením daným Bohem Abrahámovi a Sáře. Rození je zde chápáno jako předávání Božího příslibu dalším pokolením. Dokonce i tehdy, když základní smysl života je chápán jako rození, tehdy vůbec nemlčí. Začněme Sárou, když se andělé zjevují pod duby, aby zvěstovali Abrahamovi narození syna. Vstupuje do rozmluvy, i když do ní nebyla pozvána. Další hrdinky, jako Ráchel, se hlasitě domáhají od svých mužů zplození potomka. Samozřejmě mužského, protože to byl svět patriarchální a patrilineární. Anna, budoucí matka Samuela (tak vejde do historie) ve velkém zoufalství, že nemá syna, pronáší text zvaný Magnifikát SZ, protože je to dlouhá, krásná modlitba, její modlitba. Míst, v nichž ženy mluví, zpívají a modlí se, je překvapivě hodně.

Rút a Noemi

Ale mimo to všechno je obtížné ve SZ nalézt postavu, která by mohla být vzorem pro současné ženy.

Je i v současnosti mnoho žen, pro které je mateřství důležitým rozměrem jejich života. Pro mě je nejženštější biblickou knihou Kniha Rút. Je to příběh o ženském přátelství a solidaritě. Exegeti dokonce říkají, že to, co ospravedlňuje její existenci v Kánonu, totiž napojení tohoto příběhu na rodokmen krále Davida, je teprve pozdějším dodatkem. Je o příběh o vztahu dvou žen: staré a mladé, tchýně a snachy, Židovky a cizinky (protože Rút byla Moabitka) a sehrála prvotně roli při diskuzích o smíšených manželstvích. Ve starozákonních textech je nejčastěji řeč o zákazu takových manželství. Ta se uzavírala pouze v okruhu 12 kmenů Izraele. Kniha Rut je opačného názoru. Díky této knize se cizinka Rút objevuje rovněž v Ježíšově rodokmenu.

Jisté ale je, že to pro současné ženy není vůbec snadný příběh. Mluví o dvou ženách, které ovdověly. Noemi, tchýně Rút, ztrácí i své syny. A jako osamělá žena končí na samém dně společenského žebříčku, jako nejubožejší z ubohých. Stává se ženským Jóbem. Dříve emigrovala, aby hospodářsky přežila a nyní se chce vrátit do své země, aby tam zemřela. Rút se rozhodla, že jí bude následovat. Rozhoduje se vzít na sebe ten nejtěžší z ženských údělů, postavení vdovy, která jde do cizí země. Náš údiv vzbuzuje skutečnost, že nevíme, proč se ty dvě ženy tak spřátelily. Kladný závěr této knihy je psán již v patriarchálním pojetí, protože najdou nejbližšího pokrevního příbuzného Noemi, který se stane mužem Rút. Ale pro mě je to příběh o tom, že jestliže se ženy vzájemně podpírají, přečkají i ty nejtěžší chvíle.

Ester

Příběh Ester je asi pro současné ženy rovněž obtížný, protože začíná od castingu na královskou manželku, který Ester vyhrává a končí se tím, že u krále dohaduje masovou vraždu nepřátel Izraele.

Vraždě, kterou se tato kniha končí, není opravdu snadné porozumět. Ale i bez Ester by se celý příběh skončil krvavě... Ptejme se jen, kdo by se stal obětí. Muži řídí politiku. Jejich intriky vedou ke sporu, který se má skončit smrtí tamních Židů. Tento příběh je popisován optikou Izraele, který chce přežít, uniknout záhubě, a v této perspektivě Ester zachraňuje svůj lid, lid vyvolený Bohem. Zpočátku se do příběhu vůbec nechce vměšovat, nemá na nic vliv. Není jí dovoleno ani vejít do komnaty svého muže, neboť by to mohlo být chápáno jako neposlušnost. V klíčovém okamžiku příběhu se ale rozhoduje jednat ženským způsobem. Jediným, který je jí dostupný. Když ženy jako Ester nebo Judita zachraňují vyvolený národ tím, že stínají hlavu nepřátelskému vojevůdci Holofernesovi, jednají tak, jak jedná Bůh.

Lotovy dcery

Asi nejvíce nás překvapí příběh o Lotových dcerách, když jejich otec přijal pod svou střechu Boží posly. Místní jej žádají, aby jim je vydal, protože s nimi chtějí obcovat. Lot odmítá a nabízí jako náhradu vlastní dcery, prohlašujíce o nich, že jsou panny. Podobně se chová stařec, který hostí levitu s ženou. Brání se vydat levitu a „obdarovává" hosty svou ženou a nabízí i svou dceru. Říká přitom: „můžete je zneužít a nakládat s nimi, jak se vám zlíbí, ale vůči tomu muži nesmíte spáchat takovou hanebnost". Těžko je si představit horší zacházení se ženami. Žena levity to zaplatila životem, umučena při hromadném znásilnění. Dodejme, že levita přitom spokojeně spal.

Pro mě je příběh ženy levity jedním z nejstrašnějších v celé Bibli. Vždyť potom on čtvrtí její tělo a posílá je kmenům Izraele, aby vzbudil jejich pomstu. Stejně strašný je i příběh dcery, jejíž otec Jefte při návratu z války slibuje, že dá v oběť první osobu, kterou potká. Jako první mu naproti přišla dcera. Je to paralela s Izákovou obětí, ale s tím rozdílem, že tam se jednalo o syna a Bůh v posledním momentu Abrahamovu ruku zadržel. V tomto případě byla oběť dokonána.

Ve SZ se vyskytují příběhy, v nichž v žádném případě Bůh nejedná jako ochránce. Můžeme se jen utěšit, že v nich zůstane zaznamenaná celá tíha ženského údělu. Můžeme se utěšit, že kulturně jsou pro nás tyto texty tak cizí, protože to znamená, že žijeme už v jiném světě. Pokud se i dnes dějí některé strašné věci, budí to v nás odpor a děs.

Marta

Lze nazvat Ježíšův vztah k ženám slovem „revoluční"?

Byl revoluční, ale současná bádání poukazují na to, že nebyl jedinečný. Dříve se považovalo za zcela výjimečné, že Ježíš měl učednice. Dnes víme, že existovali i jiní učitelé, kteří přijímali ženy do kruhu svých učedníků, i když to bylo výjimečné. Existuje mnoho tabu, která Ježíš prolamuje, jako například tabu spojené s krví, které v židovském zákonodárství znamená rituální nečistotu. Ježíš uzdravuje ženu, která už 12 let trpí krvotokem, což rovněž znamená, že ji osvobozuje od nečistoty a společenského vyloučení. Když na veřejných místech rozmlouvá se ženami, také se chová proti obyčejům. V Janově evangeliu jsou rozhovory Ježíše se ženami téměř teologické traktáty.

Ženy jsou v Evangeliích popsány jako nejvěrnější z věrných, stojí při Ježíšovi, když většina učedníků utíká, ale posléze jsou zcela odsunuty do ústraní. Marta v rozhovoru s Ježíšem vyznává takové vyznání víry, které vy srovnáváte s Petrovým. A co dále? Petr se stává prvním papežem a ona patronkou hospodyň. Marie Magdaléna vidí zmrtvýchvstalého jako první a má tu skutečnost odnést jiným a za to obdrží titul Apoštolka Apoštolů. A co dále? Je ztotožněna s veřejnou hříšnicí.

Je rozdíl mezi učedníky a učednicemi. Neexistují texty, které by pojednávaly o povolání žen. Povoláno je Dvanáct, kteří se mají stát patriarchy nového Božího lidu. Tento rozdíl je třeba zachovat. Ženy nejsou v Evangeliích označovány jako učednice. Objevují se tu jako ty, které jdou za Ježíšem.

V NZ lze nalézt mnoho způsobů chápání role ženy. Evangelia se rovněž liší popisem žen u hrobu. Markovo evangelium, které je považováno za nejranější, končí tím, že ženy překvapeny utíkají od prázdného hrobu. Nekončí zvěstováním, že Ježíš vstal z mrtvých. Bylo to Evangelium o nepoznaném Ježíši. A potom k němu bylo dopsáno druhé zakončení, protože to první přestalo stačit. Na druhém místě je Janovo evangelium, kde se u prázdného hrobu objevuje pouze Marie Magdaléna. Petr a ještě jeden učedník, který je nazýván jako milovaný, utíkají k hrobu, ale jí se Ježíš zjevuje. A ona jako první vyhlašuje vyznání víry v Pána, který žije a zjevil se jí.

Marie Magdaléna

Co provedla Marie Magdaléna, že se z ní stala veřejná hříšnice?

Lukášovo evangelium po scéně, v níž veřejná hříšnice maže Ježíše olejem a omývá jeho nohy svými vlasy, hovoří o tom, že existovala skupina žen, které šly za Ježíšem. Jako první mezi nimi je zmiňována Marie Magdaléna, z níž Ježíš vyhnal sedm zlých duchů. A tyto dvě postavy byly sloučeny do jedné osoby. Papež Řehoř Veliký tuto tradici potvrdil, a protože měl velkou autoritu, byla všeobecně přijata.

A je to jen náhodný omyl nebo snaha snížit význam ženy, která byla příliš důležitá?

Marie Magdaléna není lehce pochopitelnou postavou. I když nám schází důkazy, podle nichž bychom ji ztotožnili s veřejnou hříšnicí, zůstává nám zde Ježíšovo vyhnání sedmi zlých démonů, což lze chápat jako uzdravení z duševní choroby. A to mohlo dodatečně devalvovat její svědectví. Protivníci křesťanství tvrdili, že je to náboženství, které se opírá o svědectví bláznivé ženy. Ale bylo i snadné přijmout model obrácené veřejné hříšnice, protože měl velkou přesvědčivou sílu.

Marie

A teď k hlavní ženské hrdince - k Marii, Ježíšově matce. V NZ je to vlastně okrajová postava a třeba v Markově evangeliu se vůbec nevyskytuje.

Ja tam. Objevuje se na jednom místě, na němž Ježíš zůstává označený jako syn Marie. To je zajímavé, protože u Matouše a u Lukáše, který píše o panenském početí, je Ježíš vždy nazýván buď synem tesaře, nebo synem Josefa. U Marka je ještě jedna scéna, kdy matka spolu s Ježíšovými bratry přichází a chtějí s ním hovořit, ale on k nim odmítá vyjít. Říká, že jeho bratry a sestrami jsou ti, kteří plní vůli Boží. Je to interpretačně obtížný text, protože z něj jakoby vyplývá, že Ježíšova matka nenáležela do skupiny věřících.

Je i obtížné sloučit existenci sester a bratrů s dogmatem o Mariině věčném panenství.

Lze to vysvětlit. První možností je, že slova bratr a sestra byla užívána nejen ve vztahu k nejbližším příbuzným, ale rovněž i k bratrancům a sestřenicím, a druhou možností, že se jedná o Josefovy děti z předchozího manželství. Ale vyskytují se i hlasy, že to byli opravdu bratři a sestry Ježíše - toto vysvětlení se vyskytuje zejména v evangelické teologii.

Zvláštní je i rozhovor popsaný v Janově evangeliu, kdy Ježíš rozmlouvá se svou matkou v Káně Galilejské. Ona mu říká, že nemají víno, a on jí odpovídá: Co to ode mne žádáš. To je velmi nezdvořilé.

Skutečně, to bylo v tehdejší kultuře zcela neuctivé. Jan zde ale vyjadřuje hlubokou teologickou myšlenku: Ježíš přechází ze vztahů založených na pokrevních vazbách ke vztahům založeným na víře. Je tu ještě jedna interpretace. Ježíš říká matce: Ještě nepřišla má hodina. Na počátku veřejné činnosti Ježíše je Kána, na konci kříž. Tyto dva momenty uvozují evangelium. Když přijde čas, matka s ním bude.

Když rozebereme všechny nitky textů NZ, nenajdeme v nich v žádném případě postavu v podobě Matky Boží, jak je dnes uctívána. Aby se do ní mohla proměnit, musela si vypůjčit některé atributy pohanských bohyní. Bez ženského božstva by křesťanství mělo malou šanci uspět v pohanském světě.

Byl to dlouho trvající proces. Když se na věc podíváme chronologicky, prvotně byla nejdůležitější postavou NZ Marie Magdaléna. Tzv. evangelia dětství, čili počáteční oddíly Lukášova a Matoušova evangelia, kde je zmínek o Ježíšově matce více, jsou pozdějšího data. Mnoho jejích připomínek je i v apokryfech. To ukazuje, co lidem scházelo. Zcela jistě mnoho prvků z kultů pohanských bohyň přešlo nakonec i do mariánské zbožnosti. K zásadní změně došlo po koncilu v Efezu v 5. století, kde bylo vyhlášeno dogma o Bohorodičce.

Nejprve tedy se ženám dalo za věčnou vinu chování Evy a nyní opět matka panna - vzor tíživě nereálný.

Tak jako se dnes nově odkrývá a chápe postava Evy, tak se to děje i s postavou Marie. Např. její panenství můžeme chápat jako pevný postoj, který ona reprezentuje, jako výraz její nezávislosti. Představme si scénu zvěstování. To Maria rozhoduje a není to pokorné a tiché, ale promyšlené rozhodnutí, o kterém se s nikým neradí. Toho si všimli už církevní otcové.

Tak jako Eva učinila rozhodnutí, kterým přišel na svět hřích, tak Marie přijímá rozhodnutí o příchodu spásy. Ženy rozhodovaly o nejdůležitějších událostech tohoto světa.

Junia

V prvních staletích křesťanství se současně odehrávaly dva procesy - rozvoj mariánského kultu a odsouvání žen od aktivní účasti v křesťanských společenstvích.

Ano, ale nehledejme tu vzájemnou souvislost. Bylo to spíše přizpůsobování se současnému světu, který byl přísně patriarchální. K zásadním změnám došlo ve 4. století, kdy bylo křesťanství uznáno za oficiální náboženství v římském císařství. Prvky hierarchické vlády pronikly do církve a to znamenalo postupné odstavování žen. Nějakou dobu ještě fungovaly jáhenky, ale dodnes trvají spory, zda byly považovány za duchovní. Ve středověku z překladů Písma mizí i Junia, zmiňovaná v listu Římanům jako „velmi váženou mezi apoštoly". V překladech se mění na Juniáse.

A čím dále, tím hůře. Když člověk čte sv. Tomáše, je mu to velmi líto. Ženu nazývá „náhradou člověka" , „člověkem s vadou".

Takových výpovědí bylo mnoho, předtím i potom.

Ano, ale byl to přece svatý Tomáš, církevní učitel, uznávaný dodnes za velkou autoritu.

Nekriticky a bezmyšlenkovitě přejímá v tomto ohledu názory Aristotela. Je to překvapující u myslitele formátu, jakým byl Tomáš, protože na jedné straně hlásá, že žena i muž byli stvořeni podle obrazu Božího a tedy si jsou rovni a na druhé straně opakuje teze o podřízenosti a bezvýznamnosti žen. Rozpory ve vztahu k ženám najdeme i u sv. Pavla. Na jednom místě říká, ať ženy ve shromáždění mlčí a na jiném doporučuje, když ženy prorokují, měly by mít pokrývku hlavy. Jak prorokovat a přitom mlčet?

Ať už budeme číst tyto texty jakýmkoli způsobem, jsou v Písmu i v tradici věci vůči ženám urážlivé a ponižující. Co je příčinou, že místo abyste tyto tradice odvrhla, podrobujete je důkladným analýzám?

Neznám náboženství, které by v určitých aspektech nebylo patriarchální. A co víc, neznám společnost ani kulturu, která by v nějakých svých aspektech nebyla patriarchální. Velmi mi pomohla zásada interpretace Bible, kterou vypracovala feministická teologie. Obecně uznávaná zásada v církvi říká, že v Písmu je normativní to, co se týká naší spásy. Uvažme to konkrétně ve vztahu k ženám: cokoli brání jejich spáse, nemůže být normativem. Události jako je příběh ženy levity jsou strašné, odpudivé, ale přece k nim došlo. A protože jsou zapsány v Bibli, zůstávají v paměti Boha.

Dr. Elżbieta Adamiaková, asistentka na fakultě dogmatické teologie Univerzity Adama Mickiewicze v Poznani, autorka mnoha knih, spolu s biskupem Czajou a J. Majewským redaktorka šestidílné Dogmatiky.

Přeložil Pavel Kouba; zdroj: www.polityka.pl

Když se (Ježíš) vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk, a poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?"

Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.

Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!"

On mu na to řekl: „Mistře, to všechno jsem dodržoval od svého mládí."

Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!"

On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.

Ježíš se rozhlédl po svých učednících a řekl jim: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!"

Učedníky ta slova zarazila.

(Biblické učení o bohatství a následování: Mk 10,17-24a; paralelní místa Mt 19,16-23; L 18,18-24)

Paní Církev přistoupila k Ježíšovi a řekla mu:

„Podívej se, co jsem pro tebe všechno udělala. Tvoje Slovo jsem zvěstovala po celém světě. Pro tebe vlastním mnoho kostelů, nemovitostí, pozemků a uměleckých drahoceností. Desátky z toho daruji podpůrným organizacím."

„Získala jsem pro tebe mnoho lidí - v současné době jsou to přibližně dvě miliardy. Tisíce lidí pro tebe pracují."

„Tvoje učení jsem udělala významným, prohloubila jsem je a teologicky uspořádala. Upevnila jsem tvoje učení dobře zkonstruovaným církevním právem."

„Co mám teď ještě udělat, abych dotvořila tvé Boží království?"

Ježíš odpověděl: „Jedno ti ještě schází: opusť to všechno a následuj mne!"

Po těch slovech paní Církev od Ježíše smutně odešla, neboť byla (materiálně, personálně a teologicky) velmi bohatá.

Papež a biskupové byli zděšeni... (a jak má ten příběh jít dál?)

Z němčiny přeložil Jiří Kohl

V sobotu 23. července 2011 mi poslal jeden dobrý přítel úryvek z článku německého teologa Theodora Schneidera. Jsem přesvědčen, že český překlad úryvku může pomoci si trochu rozšířit obzor.

(...) Rozdíl mezi předkoncilní a pokoncilní koncepcí křesťanské bohoslužby - a tím také sebechápání místní církve jako eucharistické obce - není nikde tak zdůrazněn, jako při odpovědi na otázku: kdo je nositelem bohoslužby? Před třiceti¹ lety by se návštěvníci bohoslužby na tuto otázku pravděpodobně velmi překvapeně tvářili, proč se ptát na něco tak samozřejmého. Jejich každodenní zkušenost nedovolovala žádnou jinou odpověď než: kněz je ten činitel, který provádí mešní liturgii, který ji nese a uskutečňuje.

Ti starší mezi námi si jistě dobře vzpomínají - a měli by to mladším klidně stále znovu vyprávět - třeba jak probíhala normální ranní mše ve všední den. Kněz říkal sice střídavě s ministranty latinské modlitby, které ale lidé v lavicích vnímali jenom jako tiché mumlání. Přítomní věřící nemuseli ani jednou otevřít pusu, k tomu přece neměli žádnou příležitost. Přivítání k bohoslužbě neexistovalo, odpověď na opakované „Dominus vobiscum" dávali jenom ministranti. Čtení - zvané epištola - a evangelium se „zvěstovalo" tiše latinsky proti oltářní stěně. Slova ustanovení mešního kánonu se neslyšitelně vydechovala a šumivě šeptala. Aklamace „Tvou smrt zvěstujeme..." neexistovala. „Otče náš" se modlil kněz sám a následující požehnání se říkalo tak tiše, že jenom ministrant mohl odpovědět slovem „amen". Přítomní věřící byli odkázáni sami na sebe, byli přenecháni svým misálkům a růžencům. Nebyli nikde přímo osloveni nebo jiným způsobem do bohoslužby zapojeni, když odhlédneme od zvonění zvonky k obětování, proměňování a přijímání². Přece jenom se však přijímání konalo - každopádně v mé domovské církevní obci - normálně také pro návštěvníky bohoslužby dokonce na správném místě ve mši a ne před začátkem mše, jak to bylo mnohde rozšířeno. Při slavné mši, při nedělní velké slavnostní (hrubé) mši, bylo přijímání lidu dlouhá léta vyloučeno. Přijímání celé shromážděné obce nebylo v hlavní nedělní bohoslužbě ani obvyklé, ani možné. Kdo by chtěl přijímat, ten musel, prosím pěkně, jít na ranní mši.

Tohle všechno patří k nedávné minulosti, v mém povědomí je to však ještě skoro přítomnost. Napadá mi to vždy tehdy, když si někdo někde stěžuje na nedostatky obnovené liturgie nebo dokonce vychvaluje předkoncilní dobu jako ideál, ke kterému bychom se měli vrátit. (...)

Úryvek z článku Theodor Schneider, Kirche als Eucharistiegemeinde (Církev jako eucharistická obec), který je součástí sborníku: Walter Seidel (Hg.), Kirche, Ort des Heils. Grundlagen - Fragen - Perspektiven (Církev, místo blaženosti. Základy - otázky - perspektivy), Würzburg, 1987, strana 87-88.

(K osobnostem: Theodor Schneider (*1930) je emeritovaný profesor pro dogmatiku a ekumenickou teologii v odboru (fakultě) katolické teologie univerzity v Mohuči. Walter Seidel (22. 2. 1926 - 31. 12. 2010), byl prelát, ředitel akademie Erbacher Hof biskupství Mohuč, čestný katedrální kanovník v Mohuči.)

1 Článek byl napsán v roce 1987. Jedná se tedy o povědomí existující v 50. letech.

2 V originále „Kommunion", česky „společenství". Běžný český výraz „přijímání" nevystihuje adekvátně ani obsah, ani význam pojídání chleba (hostie), který se stal Kristovým tělem.

Promluva biskupa Dušana Hejbala při pohřbu Josefa Königa

V pátek 15. 7. 2011 zemřel ve věku 67 let po krátké těžké nemoci dlouholetý místopředseda synodní rady Starokatolické církve v ČR Josef König. Pohřeb se konal 25. 7. 2011 v katedrále sv. Vavřince na Petříně. Getsemany vděčí Josefu Königovi za asi 50 příspěvků, které přeložil.

Až jednou bude někdo psát dějiny téhle církve - po jejím vzkříšení v roce 1990 - setká se s nepřehlédnutelnou osobností rtuťovitého chlapíka, který se zničehonic zjevil pět let po Synodě obnovy, zazvonil u dveří našeho tehdejšího suterénního ordinariátu, a ač přijel ze Západu, neofrňoval, ale zůstal a spoluvytvářel to, co jsme tu začali budovat. Získal jsem kamaráda.

Byl u všeho podstatného, co se v církvi dělo, ať už to byla rozhodnutí synod, zahraniční vztahy, překladatelská práce, historické bádání, archiv, misál - všude nechal kus svého srdce. Církvi, která vůbec neměla peníze, věnoval první počítač, a mně první mobil, takovou obrovskou briketu, to abych byl stále v dosahu jeho nápadů a otázek.

Josef šílený řidič, Josef ne tlumočník, ale interpret, Josef architekt svých globálních představ... Josef milující kuloáry, Josef nesmiřitelný kritik, Josef noční kuřák a hltač Coca Coly... A taky Josef dříč nepřipouštějící si své nemoci a únavu, Josef skromný, ale vůbec ne nenápadný, Josef neúprosně spravedlivý, Josef citlivý, laskavý, spolehlivý a obětavě pomáhající všem, kteří pomoc potřebovali, a kteří někdy jeho pomoc a lásku brali jako samozřejmost.

Ale především Josef do morku kosti muž Církve - bez zadních vrátek, které si někdy tak snadno necháváme otevřené. Náš Josef.

Až jednou přijde někdo, kdo bude s náruživostí vytahovat na světlo ty části historie, které legendisté vynechávají, setká se zase s ním. Všichni se vlastně - doufám - setkáme - nejenom snad v nějaké církevní historii, ale především v tom Otcově domě, kde je hodně příbytků a kde nám Kristus připravil místo.

Věřím, že tam už má svůj domov i náš Josef. Že už tam zase sedí u počítače, který když se mu sekne, mu už neopraví Bendy, ale andělský servis, kouká do nějakých starých, samozřejmě německých knih, občas usne a zase se vzbudí, noc nebo den, to je zase úplně jedno, kouří jednu za druhou a klepe dlouhý popel do klávesnice (do té doby se v nebi nekouřilo) a jede... A možná, že mi dnes večer zase zavolá tentokrát z nebeského mobilu: „Tak teď ti řeknu něco, co určitě nevíš. Tady u nás doma v nebi máme starokatolický kuřácký sektor, a taky nebeský spolek přátel Laienfora, a nebeský Logos. A taky je tu synodalita. A už nemusím jíst tu každodenní kupičku barevných prášků a při tom porušovat dietu, protože už žádnou nemám.

A taky jsem rehabilitoval svého křestního patrona - je docela fajn, dělá kafe líp než ty a ten Josef II. ho s námi pije taky... A tuhle jsem potkal toho Pia, víš kterého, a ten mi tuhle řekl, že to tehdy v roce 1870 udělal schválně kvůli mně a kvůli tobě, že prej, abychom jako udělali kariéru. Tak jsem mu odpověděl, že se stejně jako tehdy neomylně mýlí.

A v tom špitále jste se sice tvářili jako blbci, ale naposledy mě takhle hladila moje máma. Modlil jsem se s vámi, i když jsem nemohl mluvit, ale to vy přece víte...

A konečně si dočti všechny ty poslední historický střípky, který jsem ti poslal mailem, a nevymlouvej se, že je to bulvár, a že musíš dělat u Vavřince kytky pro větší slávu Boží...

Ovšem mám problémek: ta hrobka, kterou jste kvůli mně s Petrem koupili v sekáči, to je pěkný římanský fuj. A ten oblek jste mi do čistírny taky dávat nemuseli, tady ho přece nepotřebuju, ostatně byl by mi velkej, shodil jsem bříško. Zkrátka starý svět pominul ..."

Tak na tohle zavolání čekám....

Josefe, kdybys teď seděl támhle v lavici jako ještě nedávno, děláš na mě už asi půl hodiny kritický ksichty, a teď se protáhneš, lehce zívneš a nenápadně nápadně se odkolíbáš na cigáro před kostel... a pak mi řekneš: „Nuda, tohle kázání, býval jsi vtipnější."

Když jsem se o tobě naposledy v kázání zmínil, řekl jsem, že víra je stejně riskantní záležitost, jako když si s tebou sednu do auta a věřím, že to oba přežijeme. Ano, je to asi 16 let, co jsem se přestal úpěnlivě modlit při tvých šílených jízdách desetitisíce kilometrů Evropou, protože jsme věděli, že to co děláme, má smysl především pro církev a tím i pro nás dva... a že si musím udělat řidičák.

Už vůbec nemluvím o tom, co jsi znamenal pro mě...

Naučils mě chápat a přijímat dost věcí, které bych bez tebe nepochopil a navzájem jsme se inspirovali.

Kolikrát jsme si vynadali a jen my dva jsme věděli, že je to potřeba, že tak se tříbí názory... a hlavně, že se máme rádi, protože nás spojuje láska k církvi a práce pro ni. Byl jsi darem pro církev i pro mě.

Vážil jsem si tě a vážím si tě, měl jsem tě moc rád a mám tě moc rád - a to už tak zůstane. Díky, Josefe.

Když jsme se setkali naposledy, měl jsem radost, že Ti mohu posloužit kromě svátosti nemocných i kapkou Krve Páně, a s Petrem jsme s nadějí sledovali každý pohyb tvých rukou, choval ses jako miminko a měli jsme chvíli pocit, že bude zase dobře, že se ti doktoři mýlí....

Milý Josefe, ať je to pro nás jakkoli smutné, nějaký čas se neuvidíme.

Loučíme se s tebou s vírou, že smrt je sice bolestným tajemstvím mezi člověkem a Bohem, ale také velikým znovuzrozením v Bohu.

Zemřel jsi s Kristem a budeš s ním žít.

 

Přáním Josefa Königa bylo, aby nakladatelství Síť vydalo knihu Roberta Carusa Starokatolická církev, obsahující kapitoly starokatolické historie a eklesiologie. Knihu proto připravujeme k vydání.

1. Úvod

Tématem tohoto příspěvku je problematika úplného půstu/hladovění z hlediska nejčastějších motivací a sonda do oblasti psychologie jednotlivých fází půstu, a to ve srovnání s některými praktickými poznatky autora za přibližně 25 let praktických zkušeností s hladověním. Jedná se zejména o úplné půsty v trvání 3 - 4 týdny. Nejprve vymezme základní pojmy, za půst se totiž považuje mnohé!

Pojmem úplný půst rozumějme úplné přerušení příjmu potravy na období nejméně 24 hodin. Mimo duchovní oblast je analogií pojem hladovění. Zpravidla je doprovázen omezením příjmu tekutin co do druhu, nikoliv však co do množství. Ačkoliv jsou u přísnějších forem tohoto půstu zakázány i bylinné čaje a minerálky, u vody je obvykle doporučována běžná nebo spíše zvýšená konzumace.

Při částečném půstu je potrava přijímána s omezením např. druhů potravin, jejich množství nebo času jejich příjmu. Za neduchovní analogií částečného půstu lze považovat podle okolností dietu, případně podvýživu.

Naopak zpřísněný půst neumožňuje např. příjem tekutin, spánek, zakazuje nebo přikazuje určité aktivity.

Do výčtu lze zařadit i nulovou dietu, kdy příjem potravy je nahrazen aplikací vitamínů a živin jinými způsoby (tablety, speciální nápoje, nitrožilní aplikace).

V dalším textu se budeme věnovat především úplnému půstu. Pokud je tedy dále používán termín půst, je míněn úplný půst s převažujícím duchovním významem, popřípadě půst blíže neurčený. Je-li užit termín hladovění, je míněno totéž, avšak s důrazem na tělesnou stránku věci.

2. Půsty podle motivace a očekávání

2.1 Půst náboženský

Půst měl své místo už v pohanských náboženstvích od pravěku až po vrcholné období starověkého Řecka. Zatímco v Egyptě byly rozšířeny třídenní náboženské půsty, v řecké společnosti, kde bylo hladovění více rozšířené, často splývaly motivy náboženské, filozofické a léčebné. Pythagoras držel čtyřicetidenní půsty a vyžadoval to i od svých žáků. Sókrates a Platón drželi pravidelné půsty desetidenní.¹ Východní náboženství tradičně spojovala půsty s meditací, od samého počátku zde docházelo k propojení duchovního, duševního a tělesného významu půstu (jóga, různé východní medicíny). Dr. Ruediger Dahlke upozorňuje, že zakladatelé téměř všech velkých náboženství (Mojžíš, Ježíš, Mohammed, Buddha a další) měli intenzivní zkušenosti s dlouhými půsty, viz např. Mohammedův výrok: „Modlitba vede na půl cesty k Bohu, půst nás přivádí k nebeské bráně." ²

Křesťanství má oporu pro své půsty jak v Písmu, tak v tradici - obojí částečně sdílí s židovstvím. Ježíš Kristus setrval na poušti 40 dní zcela bez potravy, ale půsty v délce 40 dní nacházíme již u Mojžíše a Eliáše. Úplné půsty o délce 40 dnů se v židovství i ranném křesťanství vyskytují častěji. Židé měli jediný povinný půst, bylo však zvykem na důkaz zbožnosti hladovět vždy v pondělí a ve čtvrtek. Tuto skutečnost dávali někteří židé najevo záměrně vystavovaným zuboženým zevnějškem. Ježíš v tom viděl pokrytectví a vyzýval učedníky, aby se nepostili před lidmi, ale před Otcem, a to s veselou tváří (Mt 6, 16 - 18). Po smrti Ježíšově se ranná církev rozhodla změnit na jeho památku postní dny na středu a pátek.³ Významu nabýval půst před Velikonocemi, zprvu trval tři dny, pak týden a od třetího století již tradiční postní období trvá 40 dní. Současně se ovšem změnil z půstu úplného na částečný s přibývajícím množstvím dispenzí. Úplný půst se stal spíše jen výsadou některých mnišských řádů, a to ještě na jednotlivé dny nebo poměrně krátká období (pondělí až pátek apod.). Mimořádně přísné půsty drželi v židokřesťanské tradici esejští. Půstu připisovali duchovní (to především), ale i tělesný význam. Půstu se věnují i některé z kumránských svitků.⁴

Zhruba od 10. století půst v křesťanství ztrácel na významu, i dnešními církvemi je chápán spíše symbolicky a jen málokdy jako dlouhý a úplný půst. Anselm Grün soudí, že církev na účinný půst zapomněla a přenechala jej léčitelství a meditačním hnutím. Ptá se: „Kde se dnes lidé nejvíc postí? Sotva tam, kde bychom to nejvíce čekali - v klášterech. Člověk se tam dozví mnoho důvodů, proč dnes není možné postit se tak, jak se postil třeba svatý František nebo jak půst chápal ve své řeholi svatý Benedikt." ⁵ Sám Grün přitom má na půst poměrně „měkká" měřítka. Na úplném půstu netrvá, za příklad dává mnichy, kteří zůstávali bez jídla jen některé dny a cituje R. Arbesmanna: „Hrdinové mnišské askeze přitom dávali přednost syrové stravě před vařenou." ⁶ Laťka hrdinství zde tedy není nastavena nikterak vysoko. Profesor Richard Foster konstatoval, že při svém studiu nenašel žádnou křesťanskou knihu o půstu, vydanou v téměř stoletém období od roku 1861 do roku 1954 ⁷ Derek Price říká: "Půst je ztracený klíč - milost, která se nachází na stránkách Bible. Přesto jej křesťanská církev odložila a ztratila." ⁸ Bill Bright se domnívá, že církev spí, je znečištěna materialismem a žádostmi světa a ví dnes jen málo o duchovní sebekázni.⁹ Dahlke konstatuje úpadek půstu v náboženstvích obecně, komercionalizaci půstu v buddhistických klášterech i přejídání muslimů po západu slunce v období ramadánu. To, co po různých reformách zůstalo z křesťanského půstu, pak bez servítků označuje za frašku. Svou kritiku výslovně adresuje jak katolickým, tak protestantským církvím. Uvádí zajímavé příklady z klášterů v Bavorsku. Po povolení konzumace ryb následovalo povolení konzumace „všeho, co plavalo ve vodě". Klášterní kuchyně pak připravovaly pečené kachny a dokonce i postní pokrmy z bobrů. Také tradiční klášterní pivovary vznikaly v Bavorsku již od roku 1040 proto, aby dodávaly tekutý chléb postícím se mnichům. ¹⁰

Co může křesťan, který chce do praktikování své víry vrátit půst, očekávat? Anselm Grün považuje už sám půst za modlitbu tělem.¹¹ To bychom mohli přijmout spíše symbolicky. Půst sám není kontakt s Bohem, ale jeho velké usnadnění. Nemá v sobě nic posvátného, ale může ke svátostným věcem naši duši i tělo připravit. Půst je výborný pomocník modlitby, pokání, kontemplace. Posouvá naše hranice o kousek blíže k Bohu. Udržuje naše svědomí při bdělosti a ukazuje naše současné i minulé viny i cestu k nápravě. Pozornosti si zaslouží i jeho význam hermeneutický: týdny se postící člověk vidí v textech nové hlubší významy. Někdy je půst vnímán - a to i v jiných náboženstvích - jako upevnění nadvlády duše nad tělem jako boj proti hříchu a pokušení, popřípadě potrestání těla za hřích samý.

Praktické poznatky - exkurz 1:

Zkušeností autora je, že funguje jen první část. Dobře snášený půst tělo nijak netrestá a hříšným myšlenkám rozhodně nebrání. Dává však duši více síly s nimi bojovat. Půst také otevírá dveře k opravdové křesťanské pokoře, touze po smíření a odpuštění „svým viníkům". Právě v jiném prožívání pokory vidí autor hlavní příčinu zintenzivnění modlitby i pokání a meditace během půstu.

Na co by naopak křesťan spoléhat neměl? Půst není samospasitelný, není to zvláštní zásluha či výsada. Bez duchovní náplně je půst prázdný. Je-li stavěn na odiv či se stane předmětem pýchy (nikoliv upřímné radosti z úspěšného absolvování), ztrácí svůj křesťanský smysl. Neměl by ani spoléhat na to, že k absolvování náročnějšího půstu stačí jen a pouze víra bez nutnosti zvládat techniku hladovění. Přitom by se neměl zapomínat radovat. Snad nebude nemístné toto srovnání: jestliže se vydá křesťan a turista pěšky z Prahy do Santiaga de Compostella, pak oba patrně s pomocí Boží dojdou do cíle. Cesta trvá týdny - jako půst. Turista získává denně krásné zážitky z cesty, ale křesťan také, i když dostane ještě mnoho důležitějšího navíc. Pouť a túra má se k sobě jako půst a hladovění. Obojí je přínosné, ale duchovní obsah je přesahující. A dále: i křesťan si jistě před cestou několikrát vyrazí do Brd - aby měl natrénováno, vyšlápnuté boty a vyzkoušenou výbavu. Pokud půjde v sandálech bude spoléhat jen na Boží pomoc, možná bude muset pouť přerušit. Proto i první půsty je dobré brát víc jako praktický nácvik hladovění. Učit se techniku hladovění je jako učit se v dětství nazpaměť slova modlitby. Ostatně, vhodnosti spojení pěšího putování a půstu si povšimli i mnozí lékaři. K propagaci postního putování uspořádal švédský lékař Otto K. Aly desetidenní 500 km dlouhý pochod z Goteborgu do Stockholmu. Účastníci zdolávali 50 km denně, nepřijímali žádnou potravu a pili pouze 3 litry vody a malé množství ovocné šťávy každý den.¹²

2.2 Půst jako duševní očista a léčba

Nazíráme-li zdraví člověka jako jednotu zdraví duševního i tělesného, pak půst působí na obě tyto složky synergicky. Již starověké a dálněvýchodní medicíny toho hojně využívaly. K léčbě nemocí, k upevňování zdraví těla i ducha a podle Grüna i k vyvolávání extatických stavů, snů a vizí. Moudrost kmene Zulu říká: „...plný žaludek tajemné věci neuvidí" ¹³ Můžeme říci, že půst po přechodném počátečním období nervozity uklidňuje, tlumí stres, agresivitu i pocit křivdy, ublíženosti a chronické nespokojenosti, dává nadhled nad všedními problémy, prohlubuje vnímání a prožívání, dává schopnost hlubšího myšlení a koncentrace a bystří smysly, odstraňuje chronickou otupělost a únavu. Člověk díky půstu začíná lépe rozumět svému okolí. Dahlke si všímá, že půst přináší člověku efekty, které se dnes lidé spíše snaží koupit, než by o ně usilovali. Pokračuje:

„Půst se na rozdíl od všech ostatních metod hodí k tomu, aby vybudoval most mezi různými rovinami naší existence a navzájem je sladil. Kdo je zaměřen jen na tělo a má na mysli jen detoxikaci, přesto si všimne, jak je senzibilnější a jak se jeho duch otevírá a rozšiřuje. Kdo má naproti tomu namířeno k vyšším spirituálním cílům, může při půstu zažít, jak velmi k tomu jeho tělo patří. Těm, kteří se rádi vznesou příliš vysoko, se tělo při půstu stane kotvou. Naproti tomu lidem těžce spočívajícím na zemi, zaměřeným jen na bytí tady, propůjčí půst křídla, která jejich duši vynesou do netušených výšin. Tento efekt je o to zřetelnější, čím méně půst směřuje k nulové dietě a čím více se naopak stará o to, aby nebyly volnější jen kalhoty, nýbrž i vědomí"¹⁴

Praktické poznatky - exkurz 2:

Autor pozoroval na sobě mimo jiné vymizení příznaků dlouhodobého stresu z přepracování, korelujících se syndromem vyhoření a psychosomatickým stavem blížícím se chronickému únavovému syndromu, a to jak přímým vlivem na psychiku, tak rázným rozetnutím začarovaného kruhu nezdravého životního stylu - po půstu člověku připadá zcela přirozené žít jinak. K dalším vlivům: postícímu se člověku se zostří smysly tak, až ho to překvapí. Autor kupříkladu v kuchyni náhle ucítil vůni levandule. Považoval ji za čichovou halucinaci, ale vydal se za stále silnější vůní. Hluboko v prádelníku, který oddělovaly zavřené dveře dvou místností, jednoznačně identifikoval jako zdroj levandulové mýdlo, ačkoliv bylo zabalené v neporušené folii. Jeho vůně se předtím nezdála být intenzivní ani z bezprostřední blízkosti. Dále i po ukončení půstu dlouho přetrvává citlivá chuť. Kvalitní brambora uvařená ve slupce a konzumovaná po malých soustech překvapí harmonií zajímavých a výrazných chutí. Grünem zmíněné extatické stavy autor nezaznamenal. Fantazie je sice při půstu košatější, ale vnímání reality naopak střízlivější a konstruktivnější. Působení půstu se jeví silnější na oblast vědomí, nežli nevědomí. Jím zmíněnou moudrost kmene Zulu o porozumění tajemnému je možno s určitým úspěchem vyzkoušet na pochopení vyšších významů tajemných míst v Písmu.

Půst je ovšem prostředkem starověké i moderní medicíny k léčbě konkrétních psychiatrických diagnóz. Partyková se odvoláním na konkrétní světové lékařské kapacity upozorňuje na pozitivní vliv hladovění na většinu psychických chorob, zejména schizofrenie, epilepsie a chorob souvisejících s abnormalitami v prokrvení některých částí mozku nebo se správnou činností jater.¹⁵ Nilov a Nikolajev z vlastní praxe uvádějí pozitivní vliv půstu na schizofrenii, bipolární poruchu a řadu různých syndromů, souvisejících s utkvělými myšlenkami, nutkavými stavy, strachem a pochybnostmi.¹⁶ Dále se zabývají praktickými výsledky při léčbě alkoholismu.¹⁷ Dahlke zdůrazňuje význam půstu při odvykacích terapiích, ať už se jedná o závislost na alkoholu, kouření, drogách (dokonce výslovně uvádí i heroin), nebo na různých činnostech či nadměrné konzumaci zákusků.¹⁸

2.3 Půst jako očista těla a léčba chronických onemocnění

Od dob Hippokrata se traduje moudrost: „Co nevyléčí hlad, nevyléčí žádný lék." Dostupná literatura se obvykle shoduje na tom, že půst detoxikuje tělo, zbavuje jej depozit, odlehčuje a regeneruje orgány, autolyzuje patologická ložiska, omlazuje tkáně, zvyšuje imunitu, s určitými výjimkami léčí chronická onemocnění bakteriálního, virového i mykotického původu, zlepšuje krevní oběh a stav kardiovaskulární soustavy a celkově zlepšuje psychosomatický stav a vitalitu organizmu.

V literatuře nacházíme desítky - snad i stovky - diagnóz, na které nějak hladovění působí. Autoři většinou odkazují na konkrétní klinické výzkumy, někdy si však částečně odporují. Proto jen stručně: S odkazem na další zdroje MUDr. Partyková shrnuje výsledky léčby 30 chorob u sledované skupiny 948 pacientů, kteří byli léčeni hladověním. Vyléčení nebo patrné zlepšení vykázalo 877 pacientů (úspěšnost 93%), přičemž bez zlepšení zůstalo jen 71 pacientů (7%). U jednotlivých diagnóz byla úspěšnost odlišná, u mnohých ovšem stoprocentní.¹⁹ Autorka bohužel výsledky podrobně nekomentovala. Vlastní průzkum provedl spisovatel Upton Sinclair. Po 10 let sledoval 109 osob, podrobujících se půstům v trvání od 6 do 30 dní. Tvrdí, že u 100 osob došlo k vyléčení konkrétních nemocí.²⁰ Dahlke poukazuje na zajímavý léčebný přínos hladovění: časté neočekávané „vyřešení" párové neplodnosti po půstu obou partnerů.²¹

Naše očekávání vyléčení nebo zmírnění zejména chronických problémů a zlepšení našeho zdraví tedy může být naplněno. Reálnost očekávání v případě známých konkrétních diagnóz lze předem ověřit v literatuře. Udržení výsledků půstu závisí obvykle i na vhodné životosprávě po půstu.

2.4 Půst pro snížení tělesné hmotnosti

Snížení hmotnosti je nejčastější motivací k půstu v dnešní společnosti. Nemusí se jednat vždy o povrchní módní pohnutky. Řada lidí trpí nadváhou vlivem nemoci, dědičnosti nebo jen vlastní špatnou životosprávou. Každému z nich může půst pomoci a zároveň může být motivací k trvalým změnám životního stylu. Vyšší smysl půstu by se ani v tomto případě neměl zanedbávat. Zlepšení tělesného i duševního stavu je zde vítaným bonusem. Často se setkáváme s hovorovou charakteristikou „ztučnělý mozek". Pokud je tento mozek schopen se odhodlat k půstu, po něm už nebude ztučnělý.

Obvyklý úbytek hmotnosti činí počátkem půstu asi 1-2% tělesné hmotnosti denně, postupně se snižuje. U 80 kg vážícího člověka může být při třítýdenním půstu okolo 15 kg.

Partyková uvádí případ otylé ženy, která držela nepřetržitý úplný půst 119 dnů a její hmotnost se snížila ze 143 na 81 kg - tedy o 62 kg a více než 43%!²² V podobných extrémních a lékařsky monitorovaných půstech se však jedná spíše o nulovou dietu - v uvedeném případě pacientka dostávala 2x týdně vitamíny injekční formou. Při běžných několikatýdenních půstech obvykle nepřesahuje úbytek hmotnosti 20%.

2.5 Půst jako protestní hladovka

Takto pojatý půst nese vážné morální otazníky, spojené s přítomným nástinem vydírání: když nebude po mém, tak umřu! Takoví morálně pokleslí hladovkáři obvykle ke smrti odhodláni nejsou a uchylují se i k různým švindlům. Před několika lety při mediálně sledované skupinové hladovce v Praze novináři přistihli hladovějící, kterak konzumují polévku. Hladovkáři poté vydali vysvětlující tiskové prohlášení, podle něhož se jejich hladovka vztahuje jen na tuhou stravu. U tak silných osobností, jako byl třeba Gándhí, tyto pochybnosti jistě nemáme. Přiznejme morální právo hladovky též zajatcům či vězňům, byť by měli nesmyslné či povrchní požadavky. Ve všech ostatních případech je třeba morální oprávněnost hladovky pečlivě vážit.

Člověk, který má zkušenosti s půstem může hladovět mnohem déle - ovšem tím i vzbuzovat neoprávněné obavy veřejnosti o svůj život. Veřejnost tím však posléze otupí a začne považovat hladovku za něco, co se může táhnout týdny či měsíce, aniž by bylo nutno se tím zabývat.

2.6 Půst a přežití

Člověk vydrží bez potravy mnoho desítek dnů. Pravděpodobně nejdelší v literatuře popsané půsty trvaly 236 a 249 dnů, jednalo se o dvě otylé ženy z Glasgova.²³ Z odkazu není jasné, zda se jednalo o půst či o nulovou dietu. Pokud se lidé octnou bez potravy vlivem přírodní katastrofy, havárie letadla či lodi, zpravidla neumírají hlady, ale vlivem stresu. Mají-li dostatek tekutin a nevysilují se stresem, jejich šance na přežití bez potravy je i nad sto dnů. Příkladem psychického nezvládnutí stresu je známá později zfilmovaná havárie letadla v Andách. Nezranění cestující měli k dispozici dostatek vody ze sněhu a ledu a zásoby potravin na řadu dní, které mohli řízeně konzumovat a poté přejít k hladovění. Místo toho ve strachu ze smrti hladem došlo ke sporům o potraviny a jejich hltavou nadměrnou konzumaci. Následné desítky dní psychicky nezvládnutého hladovění zbytečně vyústily - podle tradované verze - v kanibalismus. Pro změnu úsměvná představa o nebezpečí hladovění byla před několika lety prezentována ve zprávách ČT. Mladý muž na Břeclavsku byl pouhé dva dny „odříznut" povodní u zámečku Pohansko, kde měl k dispozici pitnou vodu. Na dotaz redaktora uvedl, že jej od smrti hladem zachránila konzumace žab.

Při zvládnuté technice půstu lze tedy očekávat lepší psychické i fyzické zvládnutí nepředvídatelných situací, spojených s nedostupností potravin.

2.7 Jiné motivace půstu

Půst při větším rozšíření v populaci může mít veliké dosahy ekologické, ekonomické a politické, zatím však tyto motivace neoslovují žádnou viditelnou část společnosti.

Praktické poznatky - exkurz 3:

Autor během měsíčního půstu v březnu 2011 vyprodukoval pouze jeden koš odpadků (vyluhované čaje) a jednu náplň myčky nádobí (hrnky, konvice). Ušetřil desítky kilogramů potravin a množství obalů. Úspora energie plyne z minimálního vaření (voda na čaj), mytí nádobí a z vypnutí ledničky po celou dobu půstu. Časová úspora je 1 - 2 hodiny denně (čas na vlastní vaření nebo cestu do stravovacího zařízení včetně čekání a vlastní konzumace) a umožní využití získaného času pro pěší a cyklistické přesuny ve městě místo jízdy autem všude tam, kde to je možné. Chůze či jízda na kole má současně příznivý vliv na detoxikaci organizmu při půstu. Nepřímý ekonomický efekt je tedy úspora pohonných hmot. Celkový součet úspor autor odhaduje ve svém případě u měsíčního půstu na 14 000 Kč. Tato částka by měla být věnována podle Písma na dobročinné účely. Aplikace těchto poznatků v masovém měřítku by v mnoha směrech přispěla k ochraně přírody. Úspora potravin i finančních prostředků by mohla při správném využití pomoci k lepší „distribuci hladu a bohatství" mezi vyspělé a rozvojové země. Za pozornost by zajisté stála i kvantifikace úspor na zdravotní péči, spotřebě léčiv a snížení nemocnosti.

3. Fáze půstu z hlediska psychiky

3.1 Období před půstem

Fyziologicky se dělí vlastní půst na více období podle acidobazických krizí, průběhu adaptace na vnitřní spalování apod. V období před a po vlastním hladovění je řešen hlavně přechod na normální stravu. Z hlediska psychiky hladovějícího je pohled poněkud odlišný.

V období před půstem adept řeší hlavně motivaci k půstu a věnuje se rozumovým činnostem a přípravě: plánování délky půstu, termínu pro jeho začátek a konec a průběhu přechodu na normální stravu, nákup čajů a vyprázdnění ledničky (sníst, rozdat, vyhodit). Posledně jmenované činnosti mohou mít až rysy rituálu. U některých půstů - především náboženských - probíhá současně duchovní příprava. Toto období je emočně náročné pro začátečníky, strach z dlouhého půstu by měl pomoci tlumit někdo zkušený, kdo bude schopen i v dalších fázích půstu pomoci radou.

3.2 Období hladovění

Tato fáze je velmi náročná především na vůli v několika prvních dnech. Klasický hlad, který známe z běžného života, asi po dvou dnech ustává a objevuje se již jen výjimečně, vždy je nutno jej překonat vůlí. Pocit hladu již není vyvoláván smyslovými vjemy. Hladovějící cítí vůni opékaných klobás, se zájmem pozoruje hltající strávníky u stánku a cítí k potravě lhostejný odstup. Kázeň je nutno dodržovat v pitném režimu a v odmítání jakéhokoliv „výjimečného" přijímání i malého množství potravy - bez přechodného období to může být nebezpečné, navíc se tím může navrátit pocit hladu a ztížit na několik dní další průběh půstu.

Kromě dříve uvedených příznivých vlivů na psychiku se naopak může objevovat nervozita, nespavost nebo naopak nadměrná únava, porucha koncentrace apod. Tyto symptomy mají krátkodobý charakter. Tyto potíže spolehlivě řeší zejména u náboženského půstu hlubší ponoření do duchovního smyslu půstu. Nevšední možnosti k tomu nabízí zejména někdy se vyskytující období noční nespavosti.

3.3 Období přechodu na normální stravu

Přechod na normální stravu je nejnebezpečnější období půstu po stránce fyziologické a zároveň nejnáročnější na psychiku. Doporučená doba přechodu na normální stravu je přibližně rovna době hladovění.²⁴ V tomto období se vrací pocit hladu, někdy i těžko zvladatelný nutkavý hlad. Přesto je bezpodmínečně nutné jej překonat, jinak hrozí vážné poruchy příjmu potravy, při předčasné konzumaci nadměrného množství tuků pak i smrt. Nikolajev zaznamenává případ pacienta, který hladověl pod lékařským dohledem. Při přechodu na normální stravu požádal o propuštění na reverz, ale nedodržoval životosprávu. Dostavily se vážné problémy a pacient zemřel. Nikolajev to připisuje okamžité velké konzumaci tučné stravy.²⁵ Tradují se četné případy úmrtí vězňů navrátivších se z koncentračního tábora, které příbuzní uvítali hostinou z ukrytých zásob nebo zabíjačkou tajně vykrmeného prasete.

Tělo se v tomto období musí znovu „učit" trávit jednotlivé složky potravy. Nejprve jednoduché cukry v malé koncentraci (mrkvová šťáva), pak ve větší (přírodní 100% ovocné šťávy). Poté je možno přejít na složité cukry (bramborová kaše bez mléka, rýžová kaše) a zhruba po týdnu na malé dávky bílkovin (bílý jogurt po lžičkách). S tuky je možno začít až v druhé polovině přechodného období, kdy již normálně pracuje žlučník. Po celé přechodné období je nutno jíst po malých soustech a stravu dlouhým žvýkáním promísit se slinami a tím stravu enzymaticky připravit. Bezpodmínečné dodržování stravovacího režimu navzdory velkým výkyvům v síle pocitu hladu je mimořádně náročné na psychiku, zejména na pevnou vůli.

Praktické poznatky - exkurz 4:

Ačkoliv se autor vždy snažil vyvarovat chyb, několikrát zažil po banální dietní chybě problém při adaptaci na běžný režim, který nebyl řešitelný jinak, než dalším dnem hladovění a novým, pečlivějším a ukázněnějším dodržováním jídelníčku znovu od zeleninových šťáv. Z toho může plynout zajímavý pohled na mentální anorexii. Při nezvládaném půstu stejně jako při různých drastických dietách může dojít ke ztrátě pocitu hladu. Poté po nezvládnutém přechodu k normální stravě se dostaví nejprve hlad, vedoucí k nadměrné konzumaci pokrmů, které zažívací ústrojí nezvládne a dojde ke zvracení. S časovým odstupem následuje nutkavý hlad a celý cyklus se opakuje. K poruše příjmu potravy připomínající anorexii a bulimii může tedy docházet již z čistě fyziologických důvodů - pouze v důsledku prvotního rozumem a vůlí nezvládnutého selhání při přechodu na normální stravu. Lze jej v této fázi překonat krátkým obnovením hladovění a poté důsledným dodržováním správného režimu přechodu k normální stravě.

3.4 Období udržování přínosů půstu

Lze říci, že výsledky, dosažené půstem si můžeme udržet dlouhodobě, pokud se nám podařilo rozetnout kruh nesprávného životního stylu a už se k němu nevracet. To je však asi z celého půstu to nejtěžší. Ať už byla naše motivace k půstu jakákoliv, může být náš duchovní život nyní hlubší, mysl i tělo zdravější, postava štíhlejší. Vyžaduje to ovšem určitou kázeň a volní úsilí - jediná vážnější chyba v životosprávě často vede ke zmaření výsledků půstu a návratu starých zlozvyků.

4. Závěr

Půst dává člověku mnoho šancí ke změně kvality života v duchovní, duševní i tělesné rovině. Navrácení původního významu půstu v nových podmínkách je velkou výzvou pro církve i každého jednotlivého křesťana. Moderní medicína by pak měla tento fenomén podrobněji zkoumat, netabuizovat půst jako takový, ale věnovat se skutečným a konkrétním nebezpečím půstu, jakož i praktickému využití příznivých účinků půstu na lidské zdraví.

Použitá literatura

BRIGHT, Bill: Modlitba, půst a probuzení, Praha: Nový život, o.p.s. 1999

DAHLKE Ruediger, EHRENBERBER Doris: Očista těla i duše, Praha: Ikar 1998

DAHLKE Ruediger, Velká kniha půstu, Olomouc, Fontána 2009

GRUN Anselm: Půst, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2005

LÜTZNER Hellmut, Na jídelním lístku půst, Praha: Ottovo nakladatelství 2007

NILOV, E. I., NIKOLAJEV, J.C., Léčivý půst, Bratislava: Eko-konzult 2007

PARTYKOVÁ, Vilma, Hladovění pro zdraví, Praha: Impuls 2010

1 PARTYKOVÁ Vilma, Hladovění... str. 23

2 DAHLKE Ruediger, Velká kniha půstu, str. 33

3 GRüN Anselm, Půst... str. 9

4 DAHLKE Ruediger, Velká kniha půstu, str. 44

5 GRüN Anselm, Půst... str. 61

6 tamtéž, str. 8

7 BRIGHT Bill, Modlitba, půst a probuzení ... str. 74, neuvádí, zda je míněna anglosaská nebo i jiná literatura

8 tamtéž, str. 74

9 tamtéž, str. 7, zde komentována hlavně situace křesťanských církví v USA

10 DAHLKE Ruediger, Velká kniha půstu, str. 33 - 35

11 GRüN Anselm, Půst... str. 39

12 LüTZNER Hellmut, Na jídelním lístku půst, str. 12

13 GRüN Anselm, Půst... str. 51

14 DAHLKE Ruediger, EHRENBERBER Doris, Očista těla i duše, str. 114

15 PARTYKOVÁ Vilma, Hladovění... str. 197 - 199

16 NILOV E. I., NIKOLAJEV J. C., Léčivý půst... str. 72 - 81

17 tamtéž, str. 107 - 110

18 DAHLKE Ruediger, Velká kniha půstu, str. 26

19 PARTYKOVÁ Vilma, Hladovění... str. 204

20 PARTYKOVÁ Vilma, Hladovění... str. 16

21 DAHLKE Ruediger, Velká kniha půstu, str. 197

22 PARTYKOVÁ Vilma, Hladovění... str. 36

23 PARTYKOVÁ Vilma, Hladovění... str. 36

24 PARTYKOVÁ Vilma, Hladovění... str. 15

25 NILOV E. I., NIKOLAJEV J. C., Léčivý půst... str. 6