Blahořečena politička Hildegard Burjanová

Vídeň (KAP) Ve Vídni byla na základě dekretu papeže Benedikta XVI. prohlášena za blahoslavenou Hildegard Burjanová (1883-1933), rakouská charitativní pracovnice a křesťansko-sociální politička německého židovského původu. Roku 1909 konvertovala ke katolicismu a 1919 ve Vídni založila ženskou řeholní společnost Caritas Socialis, která se věnuje pomoci lidem v nouzi, dnes především dětem a umírajícím. Burjanová byla první ženskou poslankyní rakouského parlamentu a je zároveň první blahořečenou poslankyní. Obřad blahořečení konaný 29. ledna byl první svého druhu v katedrále sv. Štěpána ve Vídni. V zastoupení papeže blahořečení vyhlásil kuriální kardinál Angelo Amato, kázání pronesl kardinál Christoph Schönborn.

Santiago de Compostela: loni 180 000 poutníků

Vídeň (KAP, www.jakobsportal.de) Po některé z mezinárodních cest svatého Jakuba dorazilo loni do severošpanělského poutního místa Santiago de Compostela celkem 180 tisíc poutníků. Každý z nich přitom ušel aspoň několik set kilometrů. „Většina šla pěšky, někteří jeli na kole, 491 lidí přijelo na koni a 32 na kolečkovém křesle," řekl Anton Wintersteller z rakouského Spolku svatojakubské cesty. I když nebyl překonán rekord svatojakubského „svatého roku" 2010, kdy do Santiaga dorazilo 272 000 poutníků, zájem přesto zůstává vysoký, řekl Winter­steller. Podle statistik putují častěji muži (58 %), většina (57 %) poutníků je ve věkové skupině 30-60 let, ve věku do 30 let je to 28 %. I když lidé putují z nejrůznějších motivů, je jim společné, že „vyrazí na cestu, konfrontují se s cizím prostředím a otevírají se novým zkušenostem, aby hledali smysl a odpověď na otázky života," uvedl Anton Wintersteller.

Nigérie: Protikřesťanský teror pokračuje

Vídeň-Abuja (KAP) Lidskoprávní aktivista a katolický kněz Obiora Ike uvedl, že v Nigérii nyní reálně probíhá pronásledování křesťanů. Dlouholetý generální vikář jihonigerijské diecéze Enugu uvedl v rozhovoru pro vídeňský deník Die Presse, že následkem trvajících teroristických útoků islamistické sekty Boko Haram je mnoho křesťanů traumatizováno a bojí se vyjít z domu, natož pak jít do kostela. Všude, kde se shromažďují křesťané, totiž podle Ikeho je životu nebezpečno a stát není schopen jim v severní převážně muslimské části země poskytnout dostatečnou ochranu. Sektou Boko Haram jsou tam silně ovlivněni i mnozí policisté. Řada křesťanů se proto ze strachu stahuje na jih země, kde mají početní převahu. Již nyní tam bojuje o přežití 10 000 uprchlíků.

Francie: spor o zakotvení laicismu v ústavě

Paříž (KAP) Francouzský socialistický prezidentský kandidát François Hollande vyvolal rozporné reakce svým návrhem, aby byl zákon o oddělení náboženství a státu z roku 1905 povýšen na součást francouzské ústavy. Zástupci náboženských společností vyjádřili obavy, že by to mohlo poškodit současné vztahy mezi náboženstvím a státem. Například by se tím zpochybnil zvláštní status náboženství v Alsasku-Lotrinsku nebo ve francouzských zámořských územích. Navíc je podle nich návrh zbytečný, protože světonázorová neutralita státu již je ve francouzské ústavě zakotvena. Naopak Hollandeův návrh přivítali zednáři a zástupci humanistů a volnomyšlenkářů. - V Alsasku-Lotrinsku doposud platí Napoleonův konkordát s Vatikánem, protože území v době přijetí zákona z roku 1905 nepatřilo Francii, ale Německu. Proto je tam na rozdíl od zbytku země náboženské vyučování v zásadě povinné a stát platí duchovenstvo.

Ordinariátu pro ex-anglikány chybí peníze

Londýn (KAP) Personální ordinariát pro britské anglikány, kteří přestoupili ke katolicismu, bojuje stále s nedostatkem prostředků. Jeho představený, bývalý anglikánský biskup Keith Newton, proto v dopise u příležitosti prvního výročí zřízení ordinariátu poprosil věřící o podporu. V neposlední řadě kvůli finanční situaci prý došlo ke „zklamáním", ale ordinariát prý roste dále. Navíc prý na účet ordinariátu dorazil dar Bratrstva Nejsvětější svátosti, ale není možné ho použít, dokud nebude uzavřeno šetření vládní komise (Charity Commission), která kontroluje vynakládání charitativních prostředků. Vyšetřování se ještě může táhnout měsíce, ale peníze jsou naléhavě zapotřebí k zajištění existence ordinariátu a k vyplácení mezd a penzí duchovních, kteří přestoupili ke katolictví. Dar bratrstva, které patří k anglikánské High Church a snaží se o podporu katolických prvků v anglikánské církvi, totiž narazil u některých členů na kritiku, protože cíle bratrstva se nevztahují na katolickou církev. Proto byla vyzvána Charity Commission, aby případ přezkoumala. Vatikán ex-anglikánský ordinariát umožnil v listopadu 2009 výnosem Anglicanorum coetibus, kterým dovolil konvertitům ponechat si anglikánské zvláštní tradice. První personální ordinariát Our Lady of Walsingham byl pak v Anglii zřízen uprostřed ledna 2011. Od té doby do něj v Anglii a Walesu vstoupilo asi 900 věřících.

Tvrdě na hranici: EU zachází nelidsky s migranty

Vídeň (KAP) Lidskoprávní aktivista Elias Bierdel přednášel ve Vídni v Misijním domě sv. Gabriela a kritizoval zacházení Evropské unie s migranty. Boj s imigrací na vnějších hranicích EU podle něj představuje „nelidskou" podobu Evropy. Utečenci a migranti, kteří chtějí do Evropy z Afriky a Blízkého Východu, jsou na hranicích odhánění vojenskými prostředky. To je podle Bierdela v rozporu s mezinárodním právem a „elementární lidskostí".

Například v roce 2004 německá loď Cap Anamur ve Středozemním moři zachránila 37 Afričanů, kteří tam ztroskotali. Když chtěla trosečníky vylodit v Itálii, bylo jí v tom zabráněno ozbrojeným násilím. Posádka byla obviněna z obchodu s lidmi a pašování lidí a loď byla zabavena. Až po dlouhém procesu byla roku 2011 tato obžaloba vyvrácena. Přitom je pomoc trosečníkům povinností zakotvenou v námořním právu a mezinárodním právem rovněž je se svobodně plavit po moři, a to i v případě, že „se jedná o lidi, kteří by se snad mohli chtít nelegálně dostat do některé evropské země," řekl Elias Bierdel.

Rakouský kněz Christian Tauchner v této souvislosti uvedl, že pro křesťany setkání s cizincem znamená zároveň setkání s Ježíšem Kristem. Mají proto odmítat předsudky a xenofobii.

Honduras: Biskup chce být prezidentem

Tegucigalpa (KAP) Penzionovaný biskup z Copanu, Luis Alfonso Santos Villeda (75), potvrdil, že chce ve volbách 2013 kandidovat na prezidenta svého státu. „Cítím širokou společenskou podporu, stojí za mnou i evanglikální církve," řekl Santos. O kandidaturu se bude ucházet v levicovém Hnutí 28. června a chce si k tomu zajistit i dovolení od papeže Benedikta XVI.; katolické církevní právo totiž duchovním přímou politickou angažovanost zakazuje. Santos je ostrým kritikem vojenského puče z roku 2009, který svrhl posledního demokraticky zvoleného honduraského prezidenta Manuela Zelayu.

Kubánská disidentka žádá zrušení papežské návštěvy

Ciudad de Mexico (KAP) Smrt kubánského disidenta Wilmana Villara na následky padesátidenní hladovky několik týdnů před plánovanou papežskou návštěvou vyvolala vlnu protestů ze strany kritiků režimu. Lidskoprávní organizace Ženy v bílém obvinila prezidenta Raúla Castra, že Villara odmítáním dialogu „zavraždil". Bývalá politická vězeňkyně Martha Beatriz Roqueová, žijící ve španělském exilu, vyzvala papeže Benedikta XVI., aby odřekl svou cestu na Kubu, plánovanou na konec března. Program návštěvy podle ní ani neobsahuje setkání s kubánskou opozicí a katolická církev je vůči režimu konformní. Ženy v bílém naopak návštěvu Benedikta XVI. na ostrově vítají.

Není pochyb, že „plné evangelium" některých letničních křesťanských kazatelů je leckdy evangelium fundamentalisticky interpretované, evangelium dobře neukotvené v kontextu minulosti i současného světa, a tedy evangelium zúžené. Není pochyb, že i dary Ducha, kterými disponují či si namlouvají disponovat, se mohou stát předmětem marnivosti a samoúčelným divadlem, někdy dokonce šarlatánstvím či lacinou výmluvou z vlastních selhání. Na druhou stranu nelze popřít ani obdivuhodný přínos, změnu života tisíců a jejich zapálení pro Krista. Svatost a bláznovství k sobě nemají daleko; apoštol Pavel dokonce hovoří o „bláznovství pro Krista" skoro jako by to byla jeho definice svatosti.

Letniční hnutí nevzniklo v papežských palácích ani na žádné ze slavných univerzit. Jeho původcem byl William J. Seymour, černý syn otroků, který počátkem 20. století kázal v boudách stlučených z prken jiným černochům na jihu Spojených států. Jistě nečetl soudobé přední exegety, neznal podrobně dějiny koncilů ani oficiální dokumenty církevních vůdců. Měl jen bibli a posluchače podle našich měřítek ještě nevzdělanější a naivnější než byl sám. Nerozuměli všemu tak přesně, jako tomu rozumějí „moudří tohoto světa". Zprávu o letnicích, kterou si v bibli přečetli, ale pochopili správně, protože se obracela přímo na ně, mířila do jejich situace: Chudí dostali Dary. Ponížení se stali dětmi Krále. Umlčení dostali dar promlouvat. Nevzdělaní získali moudrost. Děti otroků byly zmocněny, pověřeny duchovní mocí. Jestli něco je evangelium, tak je to toto. Evangelium znamená „radostná zpráva". Radostná zpráva o Bohu, o Kristu a o Duchu svatém. O našem ospravedlnění a zmocnění a spolu-kralování. Nepotřebujeme v první řadě znát významy hebrejských slov ani bádat o vývoji tradice: to je sice dobré, protože nás to chrání před fundamentalismem a falešnou sebejistotou, ale na prvním místě musí stát setkání živého člověka s živým Bohem a jím vyvolaná změna, nové narození z Ducha. To, co dává skutečný fundament a pravou jistotou přijetí Bohem.

Proto je letniční zkušenost důležitá, ovlivnila i tradiční církve a musí být brána vážně, třebaže po teologické stránce stále ještě zčásti dlí ve světě prostých jižanských kostelíků pro černochy. O tom je i text Veli-Mattiho Kärkäinena „Duch vylitý na veškeré tělo", který přebíráme z Concilia.

A v jiném kontextu je o zmocnění z Ducha i zpráva o vývoji rakouských katolických reformních iniciativ, kterou v Rožmitále pod Třemšínem přednesl Peter Žaloudek a pro Getsemany připravil Martin Šály. I tady se doposud bezmocní hlásí o svá práva a o svou královskou, prorockou a kněžskou úlohu v církvi.

Další text tohoto čísla je na úplně jiné téma, s předchozími ho však spojuje otázka Ducha svatého. Denis Edwards v článku Koncept ekologické teologie Ducha a Slova vypracovává a vyzvedává ekologickou dimenzi křesťanství. Nikoli tak, že by mířil k „biocentrismu", zbožštění stvoření, ale právě přes teologii Ducha a Slova.

Letniční křesťanská svědectví a zakoušení Ducha svatého

Nalézání slov při hledání letniční křesťanské identity

Máme-li se zabývat letničním hnutím, je nejprve nutno odpovědět na logickou otázku (která je v případě etablovaných náboženských tradic, jako je římskokatolická nebo protestantská, zbytečná): Kdo jsou letniční křesťané? Neexistují ani formální vyznání, ani delší tradice; místo toho vidíme matoucí internacionalitu a kulturní rozmanitost. Proto se nejen nezasvěcenec stojící mimo, ale i zasvěcenec často ptá, v čem spočívá identita letničních křesťanů, pokud se o ní vůbec dá hovořit. Vyjasnění této otázky je podmínkou každého pokusu popsat svébytný příspěvek letničního křesťanství k pneumatologii. Pro vědecké zkoumání je užitečné opírat se o klasifikaci publikace New International Dictionary of Pentecostal and Charismatic Movements. Podle ní rozlišujeme zaprvé (klasické) letniční denominace jako Assemblies of God nebo Foursquare Gospel, které za svou existenci vděčí proslulému kalifornskému obnovnému hnutí Asuza Revival, zadruhé charismatická hnutí, tj. spirituální hnutí uvnitř etablovaných církví, která se letničním křesťanům podobají (největší z nich je charismatická obnova římskokatolické církve), a zatřetí neocharismatická hnutí, z nichž nejznámější jsou Vineyard v USA, nezávislé africké církve a hnutí domácích církví v Číně, jakož i nepřehledný počet nezávislých církví a seskupení po celém světě.

V tomto příspěvku se chci vědomě soustředit na první kategorii „klasických" letničních křesťanů a jejich zkušenost s Duchem. Kdybychom se chtěli zabývat všemi třemi typy najednou, narazili bychom na nepřekonatelné potíže. Např. pneumatologii římskokatolických charismatiků lze těžko rozlišit od obecného římskokatolického učení o Duchu svatém.

I při tak drastickém vymezení stojí vědecké pojednání o pneumatologii letničních křesťanů před určitými problémy. Až donedávna nevytvořilo letniční hnutí prakticky žádnou teologickou literaturu. Jeho literární přínos ke křesťanství spočívá převážně v příležitostných spiscích pro potřeby obce či misie, ve svědectvích o víře, záznamech snů, proroctví apod., což všechno nelze jednoduše převést do analytické, logicky usuzující teologie. Dilema je zřejmé: Má se vědecký přístup opírat především o literaturu, jejíž přístup je racionální, nebo o svědectví základny, tj. věřících z kostelních lavic a z ulice? Rozhodneme-li se pro první možnost, pak bude autorita stejně jako ve většině tradičních církví vycházet pouze z elity - farní či vědecké. U druhé možnosti vyvstává otázka teologické metody: Jak shromažďovat a zpracovávat svědectví o víře, vidění, proroctví a podobný materiál, jak jej učinit „použitelným" ve vědeckém kontextu? V následujícím výkladu jsem se soustředil v prvé řadě na příspěvky letničních teologů-vědců. Není vlastně jiná možnost - leda že by se prováděl rozsáhlý průzkum v terénu formou rozhovorů a pozorování.

Důležitá otázka týkající se identity zní: Co je vlastně podstatou letničního hnutí? V rozporu s tím, co si představuje neinformovaný pozorovatel, není nutně středem letniční spirituality pneumatologie. V jejím centru stojí spíše Ježíš Kristus a Duch svatý ve vztahu ke Kristu. Jádro spirituality letničních křesťanů tvoří myšlenka „celého evangelia" (full gospel); tento model vidí Ježíše v pěti rolích: vykupuje, posvěcuje, křtí Duchem, uzdravuje a je král, jehož brzký příchod očekáváme. Z toho vyplývá, že klíč k objevení a definování identity letničních křesťanů je v christocentrické charismatické spiritualitě. K ní patří vášnivá touha po „setkání" s Ježíšem Kristem, protože on je ten, kdo přináší „celé evangelium". Toto je zvláštní forma „christologie Ducha".

Po vyjasnění těchto úvodních otázek rozdělím svůj příspěvek na tři části. Nejdříve popíši podstatu „základní" spirituality zaměřené na Ducha svatého, jak se jeví u letničních hnutí. I když ve svém výkladu vycházím z písemných vědeckých pramenů, chci toto téma podat pokud možno „typicky" letničně. V druhé části budu zkoumat, jak reflektovala „první generace" letničních teologů-vědců zkušenosti s Duchem. A zatřetí se budu věnovat právě se vynořujícím novým tématům a možnostem. Na závěr chci formulovat několik úkolů pro budoucnost.

„Moc shora" - dynamický charakter pneumatologie

Letniční křesťané milují Skutky apoštolů, protože se v nich vypráví o prvních křesťanských obcích, které vznikly vylitím Ducha o Letnicích. Zaslíbení ze Skutků (1,8) berou vážně, věří, že se děje „tady a teď": „... dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mými svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku a Samařsku, až na sám konec země." To, co je na této letniční zkušenosti a na očekávání Ducha specifické, je stručně shrnuto na začátku dialogu mezi římskokatolickou církví a letničním hnutím: „Těžko lze popřít, že probuzení letničního hnutí v našem století vyvedlo koinoii Ducha svatého, resp. koinoii s Duchem svatým z církevní mystické tradice odvrácené od světa a učinilo ji společnou zkušeností celého lidu Božího."

Mluvit o síle Ducha svatého v životě církve a jednotlivých křesťanů není v dějinách křesťanství přirozeně ničím novým. Obrovsky nový je ale předpoklad letnických křesťanů, že všichni křesťané - muži i ženy, chudí i bohatí, vzdělaní i nevzdělaní, bílí i černí - nejen mohou doufat, že se jim dostane „zmocnění" (empowerment) skrze Ducha svatého, nýbrž že toto zmocnění je součástí normálního křesťanského života. Toto letniční očekávání tudíž znamená jistou formu demokratizace a usmíření. Teď mají všichni muži a ženy přístup nejen k Bohu a ke „svatým věcem", nýbrž i k úřadům a vedoucím pozicím. Přitom nezáleží na vzdělání, statusu či bohatství - jde o zmocnění skrze Ducha svatého.

To, čemu letničtí říkají „zmocnění", označil Harvey Cox, známý pozorovatel celosvětového letničního hnutí, jako „primární spiritualitu". Tímto pojmem nazývá ústřední bod lidského bytí, místo stálého zápasu o smysl vlastního života a jeho význam; tento bod zůstával dosud do značné míry bez povšimnutí. Pro Coxe představuje letniční hnutí spirituální obnovu významu a smyslu života, jejímž cílem je vyvést lidi ze zoufalství a beznaděje. V tomto zřetelném důrazu na „primární spiritualitu" v dnešním (postmoderním) světě a také mezi letničními křesťany na Jihu světa spatřuje Cox hlavní příčinu dramatického rozmachu letničního hnutí.

Zatímco pro většinu ostatních křesťanů je přítomnost Ducha právě pouhou přítomností, znamená pro letniční křesťany zmocnění. Toto zmocnění se projevuje často duchovními dary, jako jsou dar mluvení v neznámém jazyce (glosolálie), prorokování a uzdravování. Avšak i když tato znamení chybějí, letniční křesťané ono zmocnění pociťují a vyhledávají. Bohoslužba letničních křesťanů vytváří především možnost setkat se s Ježíšem jako ztělesněním „celého evangelia", aby bylo možno přijmout moc Ducha, ono „zmocnění". Přestože jsou kázání, písně a liturgie rovněž důležité, při tzv. „setkání s Pánem" jsou přece jen druhořadé.

Proto je letniční hnutí pro etablované církve a teologie výzvou, přicházející zdola. Problém způsobuje především stoupencům tzv. cessacionismu, tj. názoru, že zázraky a mimořádné dary Ducha ustávají, čím více se blíží konec apoštolského věku. Letniční křesťané sice svou emocionalitou často vyvolávají úsměv, ale do bohoslužebného života dnešních církví vnášejí dynamické a entuziastické formy spirituality a zdůrazňují možnost zakoušet Boha mystickým způsobem.

I když jistě zkušenost předcházela nauce, v počátcích hnutí vznikalo nové a zpochybňované dogmatické chápání křtu Duchem. Přestože nebylo nikde jednotně formulováno a ani celosvětové hnutí tento postoj nesdílí, je možno říci, že většina letničních křesťanů chápe křest Duchem jako „počáteční viditelný důkaz". To znamená, že letniční očekávají jako vnější znamení či signál křtu Duchem glosolálii. Podle jejich názoru vychází tento názor ze Skutků apoštolů, jejich oblíbené knihy, a z dnešních zkušeností. V teologickém smyslu působí tento „počáteční viditelný důkaz" sakrálním způsobem - je vnějším stvrzením vnitřní milosti, přijaté skrze Ducha Božího. Samozřejmě letniční křesťané nemluví o něm jako o „svátosti", a asi by tuto souvislost ani nekonstruovali.

Další dary Ducha, jako prorokování, uzdravující modlitbu a konání zázraků, letniční křesťané nadšeně přijímají a horlivě vyhledávají. Víra ve schopnost Ducha uzdravovat tělesně i psychicky je jedním z poznávacích znamení letničního hnutí. Takto se v ní odráží postmoderní důraz na celostní chápání vztahu mezi tělem a duchem. S tím souvisí i schopnost „vést spirituální boj", a je-li nutno, vyhánět démony. To je důležitou součástí spirituality letničních křesťanů především na jihu zeměkoule.

Od zážitku Ducha k pneumatologické reflexi

Amos Yong charakterizuje pneumatologii letničního hnutí a její vztah k jiným tradičním učením o Duchu stručně:

„V letničním křesťanství [...] převažuje i nadále ortodoxní učení o Duchu svatém jako božské osobě. V přesvědčení, že Duch svatý i nadále působí ve světě a vstupuje ve styk s lidmi nebo společenstvími, jdou přitom letniční křesťané dále než jejich ortodoxní spolukřesťané. V rámci této letničně křesťanské tradice se ovšem očekává, že Duch svatý odpovídá na prosebné modlitby, že stále a osobním způsobem zasahuje do dění ve světě a do života věřících, i když se o to výslovně nemodlili, a že se projevuje charismatickými dary Ducha (jak je jmenuje Pavel v 1K 12,4-7)."

Yong dodává: „Přirozeně se mezi tím vším, co se odehrává v prostředí letničního hnutí, vyskytují mnohé fantaskní příběhy [...] a není vždy snadné oddělit zrno od plev. Situace letniční křesťanů je kontroverzní. Na jedné straně zastávají spíše tradiční, nadpřirozený pohled na svět, k němuž patří přinejmenším několik sporných tvrzení, což má za následek, že jsou vylučováni z diskuse ve vědeckých kruzích. Na druhé straně dochází k pokusům chápat svědectví letničních křesťanů nově, zaměřovat se při jeho interpretaci silněji na konkrétní život, aby bylo možno postavit se tvrdým námitkám, jež na adresu letničních křesťanů vyslovují přírodní vědy."

Toto hodnocení podtrhuje dynamiku letničně teologických úvah o Duchu. Teologické texty letničních se na jedné straně připojují k tradičnímu učení o Duchu svatém a o Trojici a také zpravidla používají i kategorie a pojmy vypůjčené odjinud. Na druhé straně se však letniční pohybují mimo tradiční teologické způsoby myšlení a vycházejíce ze své výše zmíněné specifické spirituality posunují hranice pneumatologie.

První vědecké pneumatologické texty nepocházejí od systematiků nebo dogmatiků, nýbrž od exegetů. Poněvadž je jim Lukášův dvojdílný spis jako paradigma letniční spirituality a „zmocnění" neobyčejně blízký, nepřekvapí, že své zkoumání zaměřovali a zaměřují zvláště na tuto část Nového zákona. Jednou z hlavních myšlenek v práci Kanaďana Rogera Stronstada A Charismatic Theology of St. Luke je přenesení charismatického ducha z Ježíše na učedníky. Předání Ducha o Letnicích znamená, že Ježíšovo vlastní poslání je teď přeneseno na církev. Američan Robert Menzies vychází z misionářského zaměření Lukášova vyprávění a formuluje tezi, že církev je na základě svého přijetí letničního daru prorockým společenstvím, jež je zmocněno k misii. Australan John Michael Penny v tomto hledání specifické letniční pneumatologie zaměřené na misijní činnost pokračuje. Další australský teolog Andrew Lord vytvořil letniční pneumatologii, která zahrnuje i eschatologickou perspektivu.

Vykladači bible z řad letničních křesťanů se dosud většinou zabývali Novým zákonem. Kanaďan Steven Studebaker vyzývá, aby byla pozornost věnována rovněž dílům Ducha svatého ve Starém zákoně, především těm, jež jsou jmenována na jeho počátku. I korejští misionářští teologové Wonsuk a Julie Ma se zaměřují na začátek Bible a tedy na vyprávění o stvoření, při němž Duch Boží působí jako Duch života. Jde jim o „pneumatologii Božího stvoření"; teprve poté lze posuzovat dílo „charismatického Božího Ducha". To je jen jeden z mnoha slibných a podnětných nových směrů, které lze pozorovat v rychle rostoucí oblasti letniční vědeckého uvažování o Duchu.

Zatímco téma samo je mezi letničními křesťany již dávno známé, způsob, jakým je zpracovává ve svém nedávném díle známý systematik Frank Macchia, je zcela nový. Macchia se snaží při výkladu nejvýraznější věroučné součásti letniční teologie, tedy křtu Duchem, formulovat nejen ucelenou teologii křtu Duchem, nýbrž i teologické hledisko, z něhož by mohla vyjít koncepce všeobecné letniční teologie. Pro Macchiu představuje křest Duchem úplný a reálný zážitek společenství. Obrat k teologii společenství je naléhavě nutným korektivem obecného sklonu k přehnané individualizaci v post-osvíceneckých kulturách na Severu zeměkoule. Macchia a další letniční teologové navrhují, aby byl křest Duchem považován za „polosvátostné" dění. Pro letniční křesťany znamená křest Duchem ujištění o přítomnosti milosti Boží, podobně jako jsou jím pro tradiční věřící svátosti.

Místo závěru: nová témata letniční pneumatologie

Mnoho nových teologických pojednání se věnuje stále rostoucí oblasti letničních teologií Ducha. Američan Paul W. Lewis se pokusil koncipovat „pneumatologický postoj k etice ctnosti", přičemž osvětluje roli Ducha při pohledu na etické otázky. Takto obsáhlý přístup je v souvislosti se společensko-politickými skutečnostmi předmětem diskuse především v Latinské Americe, ale nejen tam. Podle Yonga „svědčí tento zájem o sílícím vědomí, že vykoupení není jen očekáváno na onom světě, nýbrž že je lze zakoušet i na tomto světě, kde se projevuje v materiálním, hospodářském, společenském a politickém směru".

Potřebě vymanit se nejen z ekumenického ghetta, nýbrž i ze zajetí určité kultury, odpovídá skutečnost, že někteří letniční teologové začali svůj dynamický pohled na Ducha spojovat s přírodními vědami. S tím souvisí také problém stvoření. Výsledkem této diskuse je víceletý projekt „Letničně křesťanské perspektivy dialogu mezi přírodními vědami a náboženstvím", zahájený před několika lety s podporou Nadace Johna Templetona; v jeho rámci vychází stále více publikací.

Dalším polem bádání, kde jsou skryty jak problémy, tak příležitosti, je otázka vztahu mezi letničním pohledem na Ducha a rolí Ducha v náboženstvích. V současné době vzniká celá řada vysoce zajímavých příspěvků z oboru pneumatologické teologie náboženství.

Nepochybně se letniční teologie obecně a zvláště letniční teologie Ducha stávají dospělými. Přibývající věk a zralost nesou s sebou i povinnosti; k nim patří i trvalý úkol pěstovat styky s druhými. Naštěstí se letničtí teologové mladší generace - kteří většinou nabyli vzdělání u teologů jiných křesťanských tradic - rádi pohybují mezi teology a křesťany všech odstínů a ekumenickou práci považují za součást svého povolání.

Letniční teologové se také musejí mnohému naučit ze starších tradic. Dnešní situace je přitom pro sdílení poznaného příznivá. „Starší bratr" (etablované církve) je v současnosti spíše ochoten naslouchat tomu, co chce „mladší bratr" - někdy dost entuziasticky - říci. A ten už také není „ztraceným synem", který sešel z pravé cesty, nýbrž patří do rodiny a sedí s ostatními u jednoho stolu. Vědecká fronta letničních křesťanů tak může obdělávat pole, na němž před ní pracovalo mnoho vynikajících znalců. Uvidíme, jaký bude osud rozvíjející se ekumenické spolupráce a jakou úrodu přinese společné úsilí.

Z Concilia přeložila Helena Medková

Na rozdíl od předchozích generací jsme dnes schopni pohlížet na naši planetu jako na celek. Na záběrech pořízených na Měsíci jsme viděli, jak na obzoru vychází Země. Astronauti popsali, jaké to je hledět na Zemi z velké vzdálenosti a uvědomovat si, že je domovem všech těch rozmanitých forem života, které známe, celých dějin lidstva a vší lidské lásky. Dnes si začínáme jinak vážit pohostinnosti Země vůči životu i své příslušnosti ke globálnímu společenství, v němž všechno souvisí se vším.

Zároveň si uvědomujeme, že lesům na Zemi, krajině, řekám, mořím a ovzduší způsobujeme nenapravitelné škody. Používání fosilních paliv a další lidské činnosti způsobují změny klimatu, které urychlují vymírání četných druhů a lidem přinesou obrovské utrpení. Ničíme životní prostor a ohrožujeme biodiverzitu. Tím se zpronevěřujeme nejen své zodpovědnosti za jiné formy života, nýbrž i povinnostem, jež máme vůči příštím lidským pokolením.

Pro dnešní teologii je to problém zásadní a zároveň krajně naléhavý. Některé ekologické kruhy reagují s pochopitelnou netrpělivostí na to, co nazývají křesťanský antropocentrismus a zaměřenost na individuální vykoupení. Prohlašují, že je nutno nahradit tento antropocentrismus biocentrickým pohledem a že jednostranné zaměření na vykoupení v Kristu musí ustoupit obnovené teologii stvoření. Já jsem však přesvědčen, že ekologická teologie, má-li být teologií vpravdě křesťanskou, nemá být biocentrická, nýbrž radikálně teocentrická, tj. zaměřená na Boží mystérium, zjevené v Kristu, a že nemá teologii vykoupení odmítat ani ignorovat, nýbrž musí hlouběji proniknout mystéria vtělení a vykoupení, vzájemně nejvnitřněji spojená, aby svůj významný ekologický náboj učinila ekologicky přínosným pro naši dobu.

Na tomto pozadí chci načrtnout tři strukturální prvky ekologické teologie, vycházející z plnosti tradice. Taková teologie bude totiž zaprvé jak teologií Ducha, tak teologií Slova, tedy teologií veskrze pneumatologickou a hluboce zakořeněnou ve vtělení; zadruhé bude jak teologií stvoření, tak teologií vykoupení v Kristu; a za třetí toto vykoupení v Kristu bude zahrnovat zbožšťující proměnu člověka a jiných stvoření. Zakončím krátkou úvahou o svém prožitku Ducha-Stvořitele a svaté Moudrosti při setkání s přirozeným světem.

I. Ekologická teologie Ducha a Slova

Ve 20. století vyzval Yves Congar západní církev, aby se vrátila k teologii, v níž má Duch svatý své trvalé místo. Připustil, že výtky ortodoxních teologů jako Nikose Nissiotise, podle nichž má západní teologie sklon ke christomonismu, tj. k soustředění na Krista na úkor Ducha, jsou přinejmenším částečně oprávněné, a vyslovil se pro vyvážený a vzájemný vztah mezi Slovem a Duchem.

Tento koncept vycházel z myšlenky, že příběh Kristův byl od začátku do konce nejen příběhem Slova, nýbrž i skutečným příběhem Ducha, a že působení Ducha nelze omezovat na začátek Ježíšova života. Congar považuje Ježíšův život a působení, příběh jeho božské identity coby milovaného Syna, jeho početí, křest, službu Božího vyslance, jeho smrt na kříži, zmrtvýchvstání a povýšení a nakonec jeho vylití Ducha na učedníky za pravý příběh Ducha. Tento historický pohled na působení Ducha v Ježíšově životě připravuje půdu pro pohled na církev, v níž je Duch činný nejen při jejím založení, nýbrž i po celý její život, a to konkrétně a historicky, takže o seslání Ducha je stále znovu a znovu nutno prosit. Jak v  Ježíšově příběhu, tak v historii církve konají Slovo a Duch společně dílo Boží.

Jsem přesvědčen, že toto poznání má zásadní význam nejen pro ekleziologii, nýbrž i pro veškerou křesťanskou teologii, včetně současné ekologické teologie, kterou je ještě nutno vytvořit. Za významné prameny takové teologie považuji díla patristických teologů, např. Ireneje, Atanáše a Ambrože. Irenej (cca 115-190) čerpal inspiraci z biblické představy tvůrčí síly Božího dechu a Božího slova: „On je [...] Tvůrce, [...] který skrze sebe sama, tj. skrze své Slovo a svou Moudrost učinil nebe a zem a oceány a vše, co je v nich." V jeho spisech se stále znovu vynořuje představa, že Bůh při stvoření a vykoupení jedná „oběma rukama" - Slovem a Duchem. Ireneus vychází ze součinnosti Slova a Ducha při stvoření a vykoupení, nicméně jednání Trojice vidí diferencovaně a píše, že Otec „plánuje a rozkazuje", Syn „provádí a tvoří" a Duch „živí a dává růst".

Atanáš (cca 296-377) zdůrazňuje božství Ducha; těsně spojuje Ducha s tím, koho nazývá Slovo (logos), Moudrost a Obraz: „ Duch totiž není mimo Slovo, nýbrž jest ve Slově", a je-li Duch ve Slově, je v Bohu. Přesvědčen o jednotě Slova a Ducha může Atanáš rozšířit existující učení o Slovu-Stvořiteli na jasně artikulovanou teorii o Duchu-Stvořiteli: „Neboť Otec tvoří všechno skrze Slovo v Duchu. Neboť kde je Slovo, tam je též Duch, a co je tvořeno skrze Slovo, má sílu bytí z Ducha, jenž je ve Slově." Jak při stvoření, tak při novém stvoření v Kristu jedná Trojice v jediném a nedělitelném aktu, avšak různým způsobem: Otec všechno „tvoří a obnovuje" skrze Syna a v Duchu svatém. Atanáš vidí Ducha jako toho, kdo „spojuje tvorstvo se Slovem". Duch je sjednocujícím poutem mezi Slovem a lidmi žijícími v milosti. Společenství mezi tvorstvem a Slovem je možné teprve skrze Ducha svatého.

Ambrož z Milána ve svém spise O Duchu svatém z roku 381 formuluje pozoruhodně jasnou teologii Ducha-Stvořitele. Zdůrazňuje, že Duch je ten, kdo dává tvorstvu život. Duch spolu s Otcem a Synem je Stvořitelem všech věcí. Za dar Ducha považuje Ambrož zvláště půvab a krásu stvoření. Duch svatý, jenž nás vede vstříc novému stvoření v Kristu, je mocně činný i při původním stvoření. V „christologii Ducha" popisuje Ambrož Ducha jako „původce" vtělení. Je-li „plod těla dílem Ducha", je-li Duch odpovědný za vtělení, pak z toho vyplývá, že není nic, co by Duch nebyl stvořil. Duch Boží je původce stvoření i vtělení. Na závěr Ambrož píše: „Nemůžeme tedy pochybovat, že Duch, jehož známe jako původce vtělení Páně, je Stvořitelem."

Všechny věci jsou stvořeny skrze Moudrost Boží v životadárném Duchu a naše vykoupení se děje skrze vtělení božské Moudrosti z moci Ducha. Chci zde vyložit, že toto chápání vzájemných vztahů mezi Duchem a Moudrostí (Slovem) je pro odpovídající moderní ekologickou teologii nezbytné. Na tomto pozadí se chci teď věnovat neméně zásadnímu strukturálnímu prvku této teologie, totiž vnitřnímu vztahu mezi stvořením a novým stvořením v Kristu.

II. Ekologická teologie stvoření a zároveň vykoupení v Kristu

V tomto odstavci bych rád ukázal, že vpravdě křesťanskou ekologickou teologii lze nalézt nikoli distancováním se od teologie vykoupení, nýbrž jen tehdy, budeme-li stvoření a spásný příběh Kristův vidět jako jeden celek: Bůh Stvořitel je Bůh, jenž nám v Ježíši z Nazareta a v Duchu seslaném o Letnicích dává své nejvlastnější já jako dar. Křesťanská teologie stvoření a křesťanská ekologická teologie by se při vytyčování pozic neměly vztahovat pouze ke zkušenostem přirozeného prostředí a k tomu, co na tomto poli nabízí věda. Také by se neměly vztahovat jen ke starozákonním textům o stvoření, přestože jejich význam je zásadní. Měly by se vztahovat k tomu, co považují za rozhodující zásah Boha do dějin lidstva: k události Krista.

V této události se Bůh zjevuje jako láska, jež sděluje sebe samu: ve vtěleném Slovu a vylitém Duchu je nám darováno nejvlastnější Boží já. Rahner poukazuje na to, že toto Boží sebesdělení, protože je vpravdě Božím sebezjevením, autenticky vyjadřuje v našem konečném příběhu, kdo je Bůh. Boží sebesdělení může být tudíž považováno za charakteristický rys veškerého Božího konání: stvoření, milosti, vtělení i konečné proměny všech věcí. Stvoření a vykupující vtělení, stvoření a nové stvoření v Kristu jsou v Božím trojičním aktu sebesdělení jedno. Bůh se v lásce rozhodl umožnit všemu, co není Bůh, účast na Božím já, a tak došlo ke stvoření.

Vycházeje z teologické tradice - kterou dává do souvislosti s františkánskou školou a příkladně vysvětluje s odvoláním na Dunse Scota (1266-1308) - Rahner tvrdí, že Bůh byl od počátku svobodně rozhodnut stvořit svět, v němž Slovo se stane tělem a Duch bude vylit. Takový názor nepovažuje událost Krista ani za doplněk stvoření, ani za pouhý lék proti hříchu - to, že Bůh vtělením sděluje sám sebe, je vlastním účelem a smyslem stvoření. Stvoření universa je součástí zásadního Božího rozhodnutí darovat tomu, co není Bůh, v lásce sám sebe.

Ve světle vtělení tedy stvoření neznamená jen, že Bůh stvořil konečnou „jinakost", nýbrž že Bůh této konečné „jinakosti" svobodně sděluje vlastní skutečnost Boží. Z tohoto úhlu pohledu universum vzniká a život na Zemi se vyvíjí v procesu Božího sebesdělení. Bůh není tomuto procesu nebo všemu stvořenému nikdy vzdálen, nýbrž je v sebedarující lásce všemu imanentní. Sebesdělení transcendentního Boha „je to, co je na stvoření nejvnitřnější". Rahner vidí zachraňující Boží přítomnost mezi lidmi jako spíše formální než eficientní kauzalitu: Skrze ni budeme všichni proměněni a naplněni, neboť Bůh nám v Duchu sděluje vlastní Boží já. Aniž by nás stravoval oheň božské nekonečnosti, můžeme přijímat Boží život jako své vlastní naplnění. Rahner je dále přesvědčen, že tato přítomnost Boha (inhabitatio Dei) skrze milost je nejlepší analogií základního vztahu Boha ke všemu stvořenému. Veškeré tvorstvo je způsobem sobě vlastním určeno k tomu, aby nalezlo naplnění v Bohu. Bůh je tvůrčím způsobem přítomen v každé bytosti tak, že „skutečnost samého Boha je světu sdělována jako jeho nejvyšší určení".

To hlavní z křesťanského obrazu Boha nalezneme jen ve vtělení: Zatímco Bůh a svět zůstanou věčně odlišní, daroval Bůh Boží já stvořenému světu tak, že Bůh „je nejvnitřnějším středem skutečnosti světa a svět je vpravdě osudem Boha samého". Skrze Ducha se Slovo stává tělem a Bůh tělo neodvolatelně přijímá. Zmrtvýchvstání ukřižovaného Ježíše v síle Ducha znamená, že Boží Slovo je navždy tělem, hmotou, stvořením, součástí materiálního universa. Ve stvoření, vtělení a jeho vrcholu, tj. zmrtvýchvstání, předává Bůh Boží já tomuto světu, tomuto universu a všemu stvořenému - a činí to věčně.

Tohle všechno znamená, že ekologická teologie musí respektovat jak stvoření, tak nové stvoření v Kristu. Nové stvoření není útěkem před původním stvořením a zcela určitě ani jeho zrušením, nýbrž je jeho od Boha daným osudem a jeho naplněním ve vykoupení. V ekologické teologii je nutno chápat stvoření a nové stvoření ve vzájemném vztahu a vzájemné závislosti.

III. Teologie vykoupení skrze zbožšťující proměnu lidí i všeho stvořeného

Třetím zásadním strategickým úkolem pro křesťanskou ekologickou teologii je formulovat teologii vykoupení neboli nového stvoření v Kristu, která bude schopna hlásat událost Krista v nové době a ukázat, jak je významná nejen pro lidi, nýbrž pro celé stvoření. Taková teologie by musela brát vážně celou řadu novozákonních textů, které mluví o stvoření a usmíření všech věcí v Kristu (1 K 8,6; Ř 8, 18-25; Ko 1, 15-20; Ef 1, 9-10.20-23; Žd 1, 2-3; 2 P 3,13; J 1,1-14; Zj 5, 13-14; 21, 1-5; 22,13). Musela by nabídnout praktickou alternativu k teoriím o pokání a zástupném trestu, které už nejsou vhodné, aby dnešnímu světu předaly dobrou zvěst o osvobozujícím Bohu Ježíši. Musela by být práva celému Novému zákonu s jeho rozmanitými obrazy a představami toho, co pro nás dělá Bůh v Kristu.

Pavel mluví v této souvislosti především o proměně: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně a tak jsme proměňování k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně" (2K 3,18; srov. Ř 12,2; F 3,21). Konáním Ducha jsme proměňováni v obraz Krista, který je zase ikonou Boha. Joseph Fitzmyer to považuje za „jeden z nejvíce sublimujících" Pavlových popisů události Krista a upozorňuje, že autoři řecké patristiky z tohoto obrazu odvodili představu zbožštění. Řečtí teologové jako Maxim Vyznavač to spojují se synoptickou tradicí o proměnění Krista a jeho zářící roucho vykládají jako znamení, že tohoto proměnění jsou účastny i stvořené věci. Považuji představu o zbožšťující proměně za schůdnou cestu, jak dnešnímu světu sdělit, co znamená vykoupení pro lidi i vše stvořené.

Role teologa Atanáše je při koncepci teologie zbožštění skrze vtělení centrální. Důležité je, že pro něho nejde při vtělení prostě o začátek Kristova života, nýbrž o celý Kristův život a zejména o jeho smrt. Bůh vstupuje do tělesného bytí a umírání, aby obojí mohlo být skrze zmrtvýchvstání proměněno. Slovo Boží se stává člověkem, aby lidé mohli být zbožštěni. Jistě, nemáme božskou přirozenost, ale skrze milost dostáváme „podíl na božské přirozenosti" (2 P 1,4). Atanáš tvrdí, že se toto zbožšťující vtělení Slova týká i jiných stvoření, která mají podíl na Bohu svým vlastním způsobem. Podle něho „veškeré stvoření má podíl na Slově v Duchu". Vykupující zbožštění se týká nejen lidí, nýbrž veškerého tvorstva, my všichni jsme v Duchu připodobňováni Slovu:

„V něm tedy Logos oslavuje stvoření, neboť je skrze zbožštění a přijetí za děti přivádí k Otci. [...] Duch tedy nepatří ke stvořenému, nýbrž je vlastní božství Otcovu, a skrze něj také Logos zbožšťuje všechna stvoření. Ten pak, skrze něhož je tvorstvo zbožštěno, nemůže sám býti mimo božství Otcovo."

Atanáš považuje Ducha za božského právě proto, že v něm je stvoření skrze Slovo zbožštěno. Přítomný Duch činí stvoření rovné Slovu. To se v Atanášově myšlení sice týká především a jedinečným způsobem člověka, ale na určité rovině skutečnosti se to spolu s člověkem vztahuje i na veškeré tvorstvo. Vtělení Slova, jež zahrnuje život, umírání a zmrtvýchvstání Ježíše i vylití Ducha, proměňuje veškeré tělo, nejen tělo Ježíšovo. Tuto myšlenku rozvedl papež Jan Pavel II., když nazval vtělení „největším dílem Ducha" v dějinách stvoření a spásy:

„Jestliže se Syn Boží stal člověkem, znamená to, že do jednoty s Bohem byla přijata nejen lidská přirozenost, nýbrž do jisté míry všechno, co je ‚tělem‘: celé lidstvo, celý viditelný a hmotný svět. Vtělení má tedy i kosmický význam a rozměr."

Domnívám se, že vykoupení v Kristu může být chápáno jako zbožšťující proměna na třech rovinách: 1. na rovině lidství zahrnuje odpuštění hříchů, ospravedlnění z milosti, přítomnost Ducha svatého, přijetí za syny a dcery Boží, společenství v životě Trojice, povolání k učednictví a zmrtvýchvstalý život; 2. na materiální rovině představuje vtělení, vrcholící zmrtvýchvstáním, počátek proměnění universa se všemi jeho procesy a formami, „počátek proměnění a zbožštění veškeré skutečnosti, jenž v sobě už skrývá konec", jak to vyjádřil Rahner; 3. na rovině biologického života se biblické zaslíbení - přestože nám chybí adekvátní obraz pro tvorstvo proměněné v Bohu - vztahuje na naplnění „celého tvorstva" (srov. Ř 8,19), všech věcí „jak na zemi, tak v nebesích" (Ko 1,2) v Kristu, což zahrnuje způsobem pro nás dosud nepředvídatelným i ostatní živé bytosti a celou vzájemně propojenou strukturu života na zemi.

V Ježíšovi z Nazareta bere Bůh na sebe „tělo", které může být proměněno a zbožštěno. Jsem přesvědčen, že k tomuto „tělu" patří každý klokan, každý pes a každý delfín. Jsou stvořeni skrze velkou Moudrost Boží a skrze Ducha Božího, jenž je v nich přítomen, nějakým reálným způsobem mají účast na vykoupení a usmíření v Kristu. Ve vtěleném Slově se Bůh s veškerým životem na zemi včetně všech evolučních procesů spojuje do události, která je radikálním připodobněním a zároveň neporušitelným slibem.

IV. Zážitek Ducha a božské Moudrosti ve stvoření

Když jsem se nedávno procházel na vysočině u Adelaide (Adelaide Hills, Austrálie), vytrhla mne z myšlenek pouhá přítomnost obrovského eukalyptu (Eucalyptus camaldulensis). Stojí na břehu řečiště, které bylo v létě téměř vyschlé. První, co mi bylo nápadné, byl jeho mohutný kmen, měřící v průměru kolem čtyř metrů, s odlupující se kůrou v mnoha barevných odstínech od bílé přes šedou až po červenavě hnědou. Strom je asi 35 metrů vysoký a modrozeleným listím jeho koruny prosvítalo zářivě modré, zelené a oranžové peří papoušků z rodu lori (Trichoglossus haematodus).

Starší eukalypty shazují větve; takto vzniklé otvory v kmeni poskytují úkryt mnoha tvorům. Při záplavách se v nich rozmnožují ryby, korýši a hmyz, ve větvích spadlých do řečišť a na břehy potoků a řek žije mnoho druhů živočichů. Tyto stromy se dožívají až 700 let. Ten, o kterém mluvím, tam musel stát už dávno předtím, než Angličané založili v roce 1836 město Adelaide. Celé věky před touto událostí poskytoval ochranu domorodcům z kmene Kaurna, kteří se v zimě stěhovali z rovin u dnešní Adelaide do kopců, kde nacházeli úkryt, palivo a potravu.

Spatřil jsem tento strom v okamžiku, kdy jsem prožíval pocit jednoty se světem, a jeho jinakost mne zcela ohromila. Byl jsem přenesen do božské sféry bytí, která přesahuje oblast člověka a slov, cítil jsem, že jsem veden vstříc nekontrolovatelnému, nespoutanému Duchu Božímu, který „vane, kam chce" (J 3,8). V setkání s tímto velkolepým stromem a vším, co v něm a kolem něj žije, lze zakusit Ducha jako nepochopitelnou a nevyslovitelnou přítomnost Boha, jako zázračně tvůrčí plodnost, jako onoho dárce života z Kréda, jako Hopkinsovu „nejlahodnější svěžest", která je v „nejvnitřnější hloubi" všech věcí. Ale tato zkušenost má ještě jednu stránku. V Duchu mohu tento eukalyptus přijmout jako zjevení a sebesdělení Boha. Tento strom vyjadřuje sobě vlastním, smyslově vnímatelným způsobem tutéž věčnou Moudrost Boží, která přijala v Ježíši z Nazareta tělo a má lidské rysy. Svým jedinečným, specifickým a omezeným způsobem je tento strom dar a přítomnost božské Moudrosti v našem světě, je to zjevující slovo, klidné a krásné, přinášející zvěst o věčném Slovu.

Z Concilia 5/2011 přeložila Helena Medková

Reflexe účastníka kolokvia v Rožmitále pod Třemšínem

Místní skupině České křesťanské akademie v Rožmitále pod Třemšínem a Hvožďanech se 26. ledna 2012 podařila věc nevídaná. Kolokvium Úloha církví dnes a nové horizonty, které pořádali, vyvolalo takový zájem, že organizátoři museli na poslední chvíli zajistit největší sál ve městě. Zvědavost byla podnícena jmény hlavních hostů, kterými byli manželé Kohlovi, angažující se v hnutí Wir Sind Kirche (My jsme církev) a Peter Žaloudek, který mj. aktivně podporuje hnutí Pfarrer-Initiative (Farářská iniciativa).

Setkání bylo již předem považováno některými za kontroverzní, byla zaznamenána i „antipropaganda". Pořadatelské nároky kladl také zamýšlený formát akce, kterým mělo být kolokvium, tedy rozprava na téma určené názvem setkání.

Rozpravu zahájily příspěvky manželů Kohlových a P. Žaloudka.

Jiří a Natálie Kohlovi informovali účastníky o hnutí Wir Sind Kirche. Protože čtenáři Getseman informace o tomto hnutí znají nebo je mohou dohledat¹, nechci je zde opakovat. Z novějších informací bylo zmíněno, že Wir Sind Kirche se bude aktivně podílet na přípravě a průběhu akcí připomínajících 50 let od zahájení II. vatikánského koncilu v r. 1962. Tyto aktivity jsou vedeny také snahou o zmírnění faktu, že „mladí nezažili koncil", jak si povzdechl jeden z účastníků.

Jméno Petra Žaloudka a hnutí Farářská iniciativa rovněž nejsou čtenářům Getseman neznámé². P. Žaloudek ve svém vynikajícím příspěvku seznamoval s historickým pozadím se závěrem, že hnutí typu Farářská iniciativa představuje „přetékající pohár". Tento pohár měl být naplněn např. nešťastnými rozhodnutími ohledně jmenování biskupů (Groer, Krenn), sexuálními skandály a mnoha zkušenostmi ignorance vůči dřívějším organizovaným či neorganizovaným výzvám rakouských křesťanů směřujícím k reformě církve.

Hosté zmínili, že se podobná hnutí dnes úspěšně koordinují³. Farářská iniciativa pak již přesáhla pro množství kněží, kteří se k ní připojili, rozměr okrajové aktivity, nyní jsou prý její protagonisté zvědaví na reakci episkopátu. Aktivita navíc dostává mezinárodní rozměr, má mnoho signatářů v Irsku, Belgii, Francii, Austrálii atd., P. Žaloudek věří, že „vyvolá lavinu" a podle něj je Farářská iniciativa významná svou odlišností od dřívějších iniciativ, „které byly převážně laické", zatímco „nyní pozvedli hlas kněží".

Po hlavních příspěvcích se rozproudila diskuze, která trvala několik hodin. Kromě hostů se do ní zapojilo nejprve deset pozvaných panelistů, posléze také mnoho účastníků z publika. K názorovému rozpětí pak pomohla pestrost účastníků panelu - zasedli zde výrazné farářské osobnosti (P. Kuneš, V. Vacek), ale také např. zástupce akademické obce, propagátor Hnutí farních buněk, zastánce komuniální eklesiologie nebo v dobrém slova smyslu konzervativnější účastníci „běžného" farního života. Příkladné moderování pomohlo diskuzi udržet v pokojné atmosféře,

Diskuze byla ovšem velmi pestrá a zaznívaly leckdy protichůdné názory. Tak například bylo konstatováno, že výše zmíněná zvědavost na reakci biskupů na Farářskou iniciativu není u našich sousedů jediným postojem - pro mnoho německy mluvících katolíků prý naopak platí, že „přicházejí k názoru, že s biskupy se nemá cenu bavit". Zaznělo mj., že církev trpí „ztrátou věrohodnosti", opakovaně se objevovaly povzdechy týkající se „nevyužitého potenciálu laiků", ale např. také to, že u nás oproti německy mluvícím sousedům „chybí občanská odpovědnost a narovnání se".

Zmíním alespoň jednu konkrétní snahu o oživení liturgického života. Manželé Kohlovi se aktivně účastní přípravy liturgie, které předsedá jednou měsíčně penzionovaný kněz (pokaždé někdo jiný, bohužel). Průběh liturgie včetně homilie je však plně v rukou přípravného týmu. Po liturgii následuje občerstvení a sdílení a „této formě přicházejí mnozí na chuť".

Mám-li se na závěr pokusit o určitou osobní reflexi kolokvia, pak jedním z dojmů je to, že oproti Rakousku nebo Německu existuje v českých zemích významně menší zájem o organizaci zodpovědné diskuze s církevními představiteli. Tak např. manželé Kohlovi nebo P. Žaloudek na vznesený dotaz neměli informace o aktivním zájmu rozšířit některé z uvedených hnutí do ČR. Velká část českých katolíků patrně považuje současné klerikálně-správní církevní formy (založené na místně vymezených farnostech s rozhodující úlohou kněze) za dané a neměnné. Faráři, kteří umějí a chtějí se svými farníky aktivně spolu-pracovat a věnují se jim, jsou přetížení (cit. „já bych se reálně potřeboval věnovat tak 120 lidem"). Tam, kde takovéto farářské osobnosti nejsou, jakoby neexistovala alternativa - ochota převzít zodpovědnost „běžnými farníky" se jeví malá, buď rezignují a stahují se do individuální spirituality, nebo se alespoň angažují v aktivitách, o kterých věří, že stávající struktury oživí⁴.

Jestliže jsem uvedl určitou osobní reflexi, ke které mne kolokvium dovedlo, pak věřím, že každý z účastníků si díky širokému spektru názorů a pokojné atmosféře mohl provést reflexi „svou". Nejen za to organizátorům patří velký dík.

1 Z řady článků lze pro seznámení se s hnutím My jsme církev doporučit např. Jiří G Kohl, Bilance deseti let hnutí My jsme církev. In: Getsemany, říjen 2005.

Viz http://www.getsemany.cz/node/775.

2 Viz Peter Žaloudek, Rakousko píše církevní dějiny. In: Getsemany, prosinec 2011.

Viz http://www.getsemany.cz/node/2868.

3 Srv. např. Peter Žaloudek, Sedm tezí o eucharistii. In: Getsemany, prosinec 2011.

Viz http://www.getsemany.cz/node/2867.

4 Příkladem může být již zmíněné Hnutí farních buněk.

Každá událost, každý fakt či konkrétní situace má svou historii, své pozadí, svou minulost, vývoj a průběh. Mluvit dnes o reformních hnutích v Rakousku bez onoho dějinného kontextu by bylo příliš jednoduché a laciné. Než se tedy dostanu k těm již snad všude známým čtyřem reformním hnutím, dovolte mi vrátit se nejdříve několik desítek let zpět a připomenout si tu dlouhou cestu časem, než to ovoce ze stromu, na kterém teď dozrálo, vezmeme do svých rukou.

Rakousko je tradičně katolická země. Více než 600 let zde vládl rod Habsburků, který bedlivě dbal na zachovávání katolické víry. A když i tu hrozilo šíření protestantských myšlenek, jak se to stalo v Německu, Švýcarsku, v Čechách nebo jinde, Habsburkové udělali všechno pro to, aby převládl katolicismus. A Habsburkové se s protestanty nijak nepárali. Ještě Marie Terezie (1717-1780) vysídlovala Horní Rakousko a protestanty nemilosrdně „přesázela" do oblasti dnešního Rumunska i jinam. Už jen tyto akce, vládní propagace a šíření jedině správného náboženství, by samy o sobě mohly stačit - a historikové se k nim stále vracejí - k vysvětlení dnešní náboženské situace, především fenoménu odchodu z katolické církve. Protože když budete někomu servírovat k obědu a k večeři pořád to samé jídlo a vykládat o tom, jak je zdravé, jednou se vám to jídlo zprotiví, začnete ho odmítat a budete se domáhat něčeho jiného. Podobný jev, vyvolaný zpětnou reakcí, v Rakousku nastal.

Rakousko je zemí lidí dbajících na kulturu a určité tradice, jejichž součástí, jakýmsi druhem náboženského folklóru, se stal i tradiční katolicismus. Snad nikde jinde v Evropě nebylo kdysi tolik klášterů jako právě zde, nikde nestojí tolik kostelů, převážně barokních, a nikde se nekomponovala duchovní hudba za takové podpory panovnického dvora. Dnes je Rakousko vzorem země, která dokáže perfektně prodat svou kulturu i tradice umocněné nádhernou přírodou. „Žít z cestovního ruchu" - to charakterizuje dnešní Rakousko. A tak vydává stát nemalé částky na opravy kostelů, klášterů i jiných církevních budov. Ano, je to i turistická atrakce.

V zemích západní Evropy nastal již v šedesátých letech 20. století velice čilý náboženský ruch. Nový duch začal vát dávno před začátkem II. vatikánského koncilu. Ve Francii se objevili dělničtí kněží, pracující jako dělníci a úředníci; v německy mluvících oblastech se k diskusím o reformě scházeli teologové - vzpomeňme např. Memorandum německých teologů z 9. února 1970, které podepsal i Josef Ratzinger, tehdy mladý profesor teologie. Dnes už zřejmě zapomněl, za jaké reformy byl ochoten bojovat. Jen o pár měsíců později, 7. listopadu 1970, se teologové sešli znovu, aby Memorandum doplnili a upřesnili - připomeňme si stručně šest nejzajímavějších požadavků:

1. Knězem je možno být i při jiném, hlavním zaměstnání. Kněžská služba nemusí být nevyhnutelně hlavním pracovním poměrem.

2. Knězem je možno být jen na určitou dobu. Kněžská služba se nemusí nezbytně vykonávat do konce života.

3. I světský člověk může být duchovním. Kněžská služba se nemusí nutně spojovat se sociálním stavem.

4. Člověk může být knězem i bez akademického titulu. Kněžská služba nemusí být nevyhnutelně orientována vědeckým směrem.

5. Kněz nemusí žít v celibátu, může být i ženatý.

6. Knězem může být nejenom muž. Kněžská služba nemusí být nezbytně rezervována jenom mužům. (Hans Küng: Zradené proroctvo, str. 44-47)

Ale vraťme se do Rakouska. Jak nedávno vzpomenul prof. Walter Kirchschläger v rozhovoru pro rakouskou televizi, hlavní hybnou silou byla na začátku II. vatikánského koncilu čtveřice osob: kardinál Franz König z Rakouska (1905-2004), kardinál Julius Döpfner z Bavorska (1913-1976), kardinál Josef Frings z Kolína nad Rýnem (1887-1978) a teolog Karl Rahner (1904-1984), kterého si Franz König vzal s sebou jako poradce, přestože v té době již měl Rahner zákaz publikovat a sám se divil tomu, že ho König chce mít u sebe. Této čtveřici se podařilo hned na úplném začátku koncilu změnit jeho tok. Aggiornamento Jana XXIII. nejen podpořili, ale přímo vyprovokovali celé koncilové shromáždění k tomu, aby začalo otevřeně diskutovat o skutečných problémech církve a o tom, kde a v čem je potřebné, aby se církev změnila.

Kardinál König byl po návratu do Vídně oslavován téměř jako hrdina a Rahner opět dostal povolení publikovat. Rakouská církev byla nadšená. Začaly se konat místní, diecézní synody, diskutovalo se, a začala se realizovat koncilová usnesení. Lidé byli opravdu zapálení; v té době se stali známými a populárními mnozí kněží - faráři, kteří prosazovali reformy radikálním způsobem. Jedním z nich byl např. dodnes žijící Helmut Blasche ze Schwechatu u Vídně. V plánu bylo zřízení tzv. živých komunit, Basisgemeinden, ve kterých by se lidé navzájem znali, věděli jeden o druhém, takže pokud by měl někdo problémy, církevní společenství by mu pomáhalo. Kněží měli aktivity zastřešovat, úkoly však měly být rozděleny mezi členy společenství. V té době euforie dostali zelenou všichni, kdo se cítili být povoláni v církvi něco dělat či říkat. Tak se začaly aktivovat nejen dynamické, otevřené skupiny věřících, ale i takové, které se dnes označují jako „konzervativní", např. Hnutí Legio Mariae anebo společenství Opus Dei, které začalo působit na území Rakouska právě v době kardinála Königa. Když mu tehdy někdo vyčítal neschopnost udržet si přehled a to, že dal dovolení působit takovým hnutím, dostal odpověď, kterou kardinál vyslovil už dříve: „To, co nechal Bůh růst ve své zahradě, já nemám právo zničit." Byla v tom jeho tolerance a velkorysost, se kterou přijímal vše nové.

Euforická situace se vyvíjela dál a v roce 1977 se již otevřeně mluvilo o Basisgemeinden v Rakousku - o základních společenstvích. Takové společenství se zásadně odlišovalo od farnosti. Zatímco farnosti se rozkládaly na velké ploše a zahrnovaly možná stovky lidí, v základních komunitách šlo o společenství s omezeným počtem členů. Nemělo jich být více než 70, tak aby každý z nich měl přehled o druhých, znali se jménem; když někdo onemocněl, ostatní ho navštěvovali, když ztratil práci, pomáhali mu najít novou. Kněz byl ve společenství katalyzátorem, přinášel eucharistii, avšak nebyl nad ostatní vyvýšen. Rozdíly mezi klerikem a laikem byly zredukovány na minimum, hlavními tahouny komunity byli aktivní laici. V roce 1977 působilo ve Vídni takových fungujících základních společenství deset, dnes existují snad ještě dvě. Jiné jsou ve městech Dornbirn, Landeck, Innsbruck a na jiných místech.

V roce 1983 se uskutečnil rakouský národní katolický sjezd - Katholikentag. Bylo definováno nejenom to, co tvoří podstatu křesťanského společenství, ale také kladen důraz na šíření Basisgemeinden:

- respektovat tradici, ale zároveň ochota přizpůsobit se moderní době;

- rozdělení pracovních úkonů mezi více lidí, aby již nebyl za všechno zodpovědný jen kněz;

- hledání nových forem existence - základních společenství.

Rok 1983 byl důležitý ještě z jiného důvodu: poprvé přijel do Rakouska papež. Kardinálu Königovi bylo již 78 let, a protože již dříve požádal papeže o možnost odstoupení z úřadu pro vysoký věk a papež jeho žádosti zatím nevyhověl, očekával, že se tak stane alespoň nyní, při papežově návštěvě Vídně. Jako vzdělaný, dialogu otevřený člověk předpokládal, že si o tom ve vhodném okamžiku s papežem promluví, a že řeč přijde i na jeho možného nástupce. Papež však rozhovor s kardinálem odkládal na pozdější dobu. Když pak takový moment nastal a kardinál měl dojem, že by mohl s papežem mluvit, ten jej odbyl slovy: „Netrapte se tím, všechno bude brzy vyřešeno." Kardinál již dále nenaléhal a čekal, až se papež nebo někdo z vatikánské kurie sám ozve. (Je veřejným tajemstvím, že to byl právě kardinál König, kdo navrhl a prosazoval volbu kardinála Wojtyly za papeže.)

Uběhly další dva roky, nic se nedělo, a tak v roce 1985 znovu požádal papeže o možnost odstoupení z funkce. Mezitím odjel na přednáškovou cestu do USA. Při návratu, ještě během cesty z Ameriky, se z rádia dověděl, že papež jmenoval nového vídeňského biskupa, Hermanna Groera. Pro Königa to byl dvojnásobný šok. On, člověk usilující celý život o komunikaci a transparentnost v církvi, se musí z druhé ruky dovědět o jmenování svého nástupce, aniž by byl sám požádán o rozhovor a možnost vyjádření. Zadruhé, Groer byl zcela neznámý člověk, a to málo, co se o něm vědělo, bylo, že z každé dosavadní funkce utekl a vzdal se jí. Kdysi působil jako světský kněz, této funkce byl na vlastní žádost zproštěn a stal se vychovatelem v přípravném semináři pro budoucí adepty kněžství v Hollabrunnu. Tam také došlo ke zneužívaní studentů, což ale na veřejnost proniklo až později. Ostatně odtamtud Groer také odešel a vstoupil, již v pokročilém věku, k benediktinům do Götweigu. A zde si jej papež sám vybral jako nástupce na arcibiskupský stolec do Vídně. Přitom z toho, co proniklo na veřejnost, je známo, že Groer na žádném seznamu možných kandidátů pro jmenování biskupem nefiguroval. (V 80. letech se ve věcech církevních angažovala rakouská Lidová strana ÖVP, bohužel někdy až moc, a kriticky se vyjadřovala na adresu kard. Königa a jiných reformních kněží. Prý toto její stanovisko nepřímo vyvolalo potřebu světit za biskupy Římu oddané kněze.)

Teprve nyní, po tolika letech, se veřejnost dozvídá nové informace o tom, jak volba Groera proběhla. V nedávno vydané knize Helmuta Krätzla, Königova bývalého pomocného biskupa, Mein Leben für eine Kirche, die den Menschen dient (Můj život pro církev, která slouží lidem) je poprvé uveřejněn list, který Krätzl napsal papeži a v němž líčí situaci v Rakousku a také zklamání věřících z jmenování Groera vídeňským biskupem a Krenna jeho pomocným biskupem (str. 71-76). O existenci tohoto listu se prakticky nevědělo, a jak sám biskup Krätzl řekl, dlouze zvažoval, jestli ho má nyní vůbec uveřejnit. Nakonec se rozhodl pro publikaci, aby na sklonku svého života ukázal, že tehdy nemlčel, že byli i jiní, kteří nemlčeli, ale jejich hlasy byly z Říma umlčeny. Na list, který byl napsán v přátelském duchu, mu papež stručně odpověděl prostřednictvím státního sekretáře kardinála Casaroliho až za čtyři měsíce, ubezpečil ho, že Svatý otec bere jeho list v úvahu a modlí se za něho.

Kardinál König byl touto novou situací a hlavně způsobem, jak se o jmenování Groera dověděl, hluboce zasažen. Z jeho nejbližších kruhů proniklo na veřejnost, jak trpěl. Přesto si až do smrti zachoval velikost a charakter. Nikdy na veřejnosti nekritizoval ani papeže, ani nově jmenovaného biskupa. Za zmínku stojí jedna zdánlivá maličkost. Když slavil v kruhu přátel, kněží i laiků, své 90. narozeniny, jedním z hostů, kteří pronesli slavnostní přípitek, byl i jeho bývalý spolužák ze semináře, kněz Jantsch. Všechny šokoval, když řekl: „Franzi, přeji ti brzkou a hlavně dobrou smrt." Mohli bychom říci, jaká je to nehoráznost, a pochybovat, jestli je ten člověk při zdravém rozumu, když při oslavě narozenin pronáší takovou větu. Každý však tehdy věděl, co tím myslí. Jak těžce kardinál König trpí tím, co všechno musel ve svém pokročilém věku zažít. Nikdo v Rakousku s takovou nominací nepočítal a bylo evidentní, že Groer se ani svým způsobem jednání, ani promluvami, ani ničím jiným Königovi nevyrovná. Věřící začali dávat stále více najevo svou nespokojenost s tím, co se stalo. Podotýkám, že se to událo ještě před propuknutím aféry se sexuálním zneužíváním studentů Groerem. Když pak v roce 1987 došlo k dalšímu jmenování nového pomocného biskupa pro Groera, jímž se měl stát Kurt Krenn ze St. Pöltenu, všechna v té době aktivní hnutí v rakouské církvi - mládežnická skupina Jungschar, Cursilio, Aktion 365, kněží, Männerbewegung, Basisgemeinden i všech 23 děkanů z Vídně - se pokoušelo Krenna přemluvit, aby svěcení na biskupa nepřijal. Proti jeho jmenování se psaly petice. Nic nepomohlo, papež jej jmenoval proti vůli lidu.

To, co se přihodilo v den svěcení ve vídeňském Stephansdomu, již vešlo do dějin, ale málo lidí o tom ví, protože se o tom nemluví. Toho dne se konal „Schweigemarsch" - od Heldenplatzu před Stephansdom šel tichý protestní průvod asi dvou tisíc katolíků proti svěcení Krenna. Pak se stalo něco, co nemá obdoby. Lidé si lehli před vchod do katedrály, aby do ní Krenn nemohl vstoupit. Když policisté viděli, že vchod je zatarasen ležícími těly, zvedli Krenna nad hlavu a přenesli ho opatrně nad těly protestujících dovnitř.

Policie - proti vůli věřících, nad jejich těly - přenesla budoucího biskupa do katedrály. Kdysi, na počátku křesťanství, se stávali biskupy adepti per exclamation - aklamací, svobodnou volbou lidu - a zde byl někdo vysvěcen na biskupa proti vůli lidu. Jistě si dovedete představit, co tato skutečnost v Rakousku a v celém světě způsobila. Od tohoto okamžiku začala být vůči hierarchii vnímavá a kritická i ta část rakouských věřících a občanů, které až doposud bylo jedno, co se děje. Při každé další nominaci na úřad se již děly podobné protestní akce běžně: při jmenování biskupa Klause Künga ve Vorarlbergu křičeli lidé: I my jsme církev, i my máme právo, aby bylo slyšet náš hlas, nebo při jmenování Georga Edera v Salzburgu, kdy se šířily hlasy za „otevřenou církev", ve které je možno říci svou věc nahlas, nebo touha po „cestě naděje", jak skandovali lidé v St. Pöltenu.

Tyto biskupské nominace lidi podráždily natolik, že se začali v různých zemích Rakouska spojovat a vytvářet kritické skupiny. Sice počtem malé, neměly žádnou společnou platformu, ale existovaly. K vzniklo Forum - sdružení různých seskupení: Kirche ist Gemeinschaft (Církev je společenství), 9. Mai (v Holandsku vzniklo hnutí 8. květen, tak aby se ta čísla nepletla), Regenswurm (Dešťovka) - alespoň smysl tohoto hnutí vysvětlím: „My jsme ti, co žijí v hovně (doslovný překlad slova Dreck) a v odpadcích, my tvoříme humus, ze kterého vyroste nová církev." Všechna tato hnutí se pak sjednotila a nazvala se Offene Kirche Österreich - Otevřená rakouská církev. Od osmdesátých let se hnutí začalo šířit za rakouské hranice do Německa, Belgie, Holandska, Francie, Španělska, Portugalska, dokonce i do komunistického Maďarska - zde byl hnacím motorem piaristický kněz Györgi Bulanyi v katolické akci Bokor - hořící keř a Československa, kde tuto novou, otevřenou církev šířil dosud žijící tajně svěcený biskup Fridolín Zahradník. Nové hnutí sílilo a rozšiřovalo se nejenom co do počtu členů, ale i zemí.

Wir sind Kirche!

Pak přišel rok 1995, kdy jako bomba zapůsobila zpráva, jež se objevila v týdeníku Profil (26. 3. 1995), kde jakýsi Josef Hartmann prohlásil, že byl před lety zneužíván nynějším arcibiskupem Groerem, který v té době působil v semináři jako duchovní. Reakce církve byly samozřejmě radikálně odmítavé, avšak bomba již byla hozena a zkázu, kterou šířila, nebylo možné zastavit. Kardinál Groer (1919-2003) mlčel, a i když odstoupil, nikdy se k ničemu nepřiznal a své tajemství si odnesl do hrobu.

Z té doby si pamatuji jednu veřejnou diskusi v televizi, které se zúčastnil pomocný biskup Kurt Krenn a tehdejší generální vikář Helmut Schüller, který veřejně, před kamerou a před celým rakouským národem Kurta Krenna vyzval, aby také odstoupil. Něco takového se v Rakousku ještě nestalo. Jenže důsledkem tohoto vysílání nebylo to, že by odstoupil Krenn, ale že Helmut Schüller byl zbaven funkce generálního vikáře. Situace uvnitř církve se tím vyhrocovala stále víc. Na tuto dobu mají snad nejhorší vzpomínky bývalí učitelé náboženství na školách (jak známo, v Rakousku se náboženství vyučuje i na středních školách). Tři z nich - Thomas Plankensteiner (dnes krajský školní inspektor v Tyrolsku), Marta Heizerová (dnes penzistka a zástupkyně představeného WSK, bývalá asistentka na teologické fakultě ve Vídni) a Bernadette Wagnleitnerová (dnes žije v ústraní, již není aktivistkou), kteří se znali z různých protestních akcí, tlak již nevydrželi a o neúnosném stavu katolické církve začali mluvit i s jinými lidmi. Podnětem k tomu byla celkem banální reakce manželky Thomase Plankensteinera, když po vypuknutí skandálů se zneužíváním mládeže přicházel domů znechucený a frustrovaný, že nemůže ve výuce náboženství pokračovat, protože mu třída neustále klade otázky, jak je možné, že kněz zneužíval mladé studenty: „Nenaříkej pořád, začni něco dělat!" A on opravdu začal. Při setkání s Martou Heizerovou a Bernadettou Wagnleitnerovou si připomněli, jak v roce 1989 při pádu komunismu ve Východním Berlíně lidé křičeli: „My jsme národ!" Inspirováni touto akcí, rozhodli se založit podobné hnutí uvnitř církve, právně fungující společenství, a dali mu název My jsme církev, Wir sind Kirche. Prvním krokem v historii tohoto nového právního seskupení bylo vyvolání církevního referenda - Kirchenvolksbegehren. Výraz „begehren" má kromě „referenda" ještě dvojí význam: muž, kterému se líbí určitá žena a on by ji rád získal - er begehrt die Frau - po ní touží, ale zároveň ji také žádá o ruku. Kirchenvolksbegehren tedy znamená, že církevní neboli Boží lid po něčem touží a zároveň žádá - po svobodě božích dětí, po větší svobodě, která je stejná pro všechny, nejenom pro biskupy a hierarchii.

Referendum proběhlo ve dnech 3. až 25. června 1995 a podepsalo jej více než 500 tisíc katolíků, téměř 10 procent všech rakouských věřících. I když v té době již existovaly počítače, začínali členové hnutí z ničeho - rozesílali programy protestních akcí poštou, používali obyčejný papír, lepili známky. Ze strachu před možnými represemi ze strany církevní hierarchie - referendum podepsalo také mnoho kněží, řeholníků i řeholnic - byly všechny vyplněné formuláře uloženy v sejfu jistého notáře v Innsbrucku. Šlo tehdy o pět požadavků:

• právo spolurozhodovat při volbě biskupa,

• zrovnoprávnění žen v církvi

• zrušení povinného celibátu

• pozitivní hodnocení sexuality

• radostná zvěst (Frohbotschaft, evangelium), nikoliv hrozby (Drohbotschaft)

Velice stručně shrnuto - k založení hnutí My jsme církev přispěly tři fenomény:

• celkový vývoj v církvi po II. vatikánském koncilu

• propuknutí aféry kardinála Groera

• svěcení biskupa Krenna, od něhož nejpozději dochází již k aktivní revoltě

Církevní reformy nelze delegovat. Touha po reformě vzniká na konkrétním místě jako reakce na stagnující nebo zpátečnickou situaci. Hnutí jde o vytvoření celkově nového obrazu církve jako společenství plnoletých, svéprávných, nezávislých osob. Slovy Hanse Petra Hurky: „Potřebujeme najít nový výraz pro naši víru - vrátit se k tomu, co je pro církev podstatné: být živým a funkčním společenstvím (...), naučit se přijímat mínění jiných, ať jsou konzervativní nebo progresivní, nedělat žádné rozdíly mezi muži a ženami, všem dát možnost zastávat funkce, pokud se na ně cítí a jsou schopni je zastávat."

Někdo může namítnout: ale vždyť o toto jde i nynější církvi.

Hans Peter Hurka však říká: „Když jí o to jde, tak ať to dělá, my jí v tom nebudeme bránit, právě naopak, budeme se z toho těšit, protože to je i náš cíl."

My jsme církev (Wir sind Kirche, WSK) má v Rakousku asi 1500 členů, z toho je asi stovka kněží. Prvním představeným byl novinář Hubert Feichtelbauer (1998-2004), druhým je Hans Peter Hurka. WSK vydává vlastní časopis, je řízeno grémiem. Za každou rakouskou diecézi je jeden člen + kronikář a představený.

Nyní pár slov k ostatním reformním hnutím, které WSK zastřešuje, i když podle Hanse Petra Hurky tomu tak přesně není. Je dokonce trochu skeptický. Z množství reformních hnutí velkou radost nemá a spíše si myslí, že by se všechna tato hnutí měla spojit v jedno jediné, protože čím více jich bude, tím více bude narůstat tlak ze strany hierarchie rozdělit je, rozbít... Povšimněme si těchto hnutí:

• Priester ohne Amt (POA) - Kněží bez úřadu (70. léta)

• Laien-Initiative - Laická iniciativa (Dr. Peter Pawlowsky, 2009)

• Pfarrer Initiative (PI) - Farářská iniciativa Helmuta Schüllera (2006)

Kněží bez úřadu

V Rakousku žije kolem 700 kněží suspendovaných kvůli rozhodnutí oženit se. Celkově zde působí kolem 3200 kněží. Ne všichni ze suspendovaných jsou členy tohoto dobrovolného sdružení. Je mnoho takových, kteří po odchodu z kněžství nechtějí mít s církví a biskupy nic společného. Ti, kteří členy jsou, se na různých místech Rakouska občas setkávají, ve Vídni pravidelně každé druhé úterý večer. Setkání začíná společným sloužením mše, pokaždé jiný kněz připraví texty ke čtení, zpěvy, homilii a navrhne nebo vede liturgii. Po mši následuje dlouhé, někdy až do půlnoci trvající agapé. Ve skupině, do níž chodím já, je mnoho vzdělaných kněží, kteří kdysi působili jako profesoři teologie, později vystudovali jiný obor, většinou psychologii, a dnes pracují jako psychoterapeuti. Tito kněží, toužící po oficiální kněžské službě, se vyjadřují k různým otázkám v církvi, jejich hlavní cíl je však prostý: poukázat na nesmyslnost povinného celibátu.

Laická iniciativa

Laickou iniciativu tvoří neklerikální členové církve - ať již muži nebo ženy. Jejich hlavní touhou je „deklerikalizace" církve a podstatně širší zapojení laiků do liturgicko-eucharistické činnosti: příprava bohoslužeb slova, kázání, vedení liturgie tam, kde nejsou kněží, rozdávání svátostí. Když 19. června minulého roku vyhlásili „Neposlušnost papeži", provedli to tímto prohlášením:

1. V každé bohoslužbě vyslovíme ve společných modlitbách prosbu za uskutečnění církevní reformy. Bereme vážně slova Písma: Proste a bude vám dáno. Před Bohem platí právo svobody slova.

2. Lidem dobré vůle nebudeme bránit v tom, aby přijali eucharistii. To platí především pro rozvedené a znovu vdané či znovu ženaté, rovněž pro členy jiných křesťanských církví, a v některých případech i pro ty, kteří z církve vystoupili.

3. V neděli a ve svátky nebudeme celebrovat více mší a nebudeme povolovat sloužení mší kněžím na cestách nebo kněžím, kteří jsou pro místní shromáždění cizí. Je lepší samostatně zorganizovaná a slavená bohoslužba slova než liturgické divadelní hry.

4. V budoucnu budeme označovat slavení liturgie božího slova s rozdáváním hostií jako „nekněžskou eucharistickou slavnost". Takovým způsobem naplníme neděli v této době nedostatku kněží.

5. Zákaz kázání pro kompetentně vzdělané laiky a učitele či učitelky náboženství budeme ignorovat. Právě v těžkých dobách je potřebné ohlašovat slovo boží.

6. Budeme se zasazovat za to, aby každá farnost měla svého vůdce: muže nebo ženu, ženatého nebo svobodného, ve funkci úřední - na plný úvazek, nebo jako dobrovolníka. Nebudeme podporovat slučování farností, ale zasazovat se za nový kněžský obraz.

7. Budeme využívat každou možnost k tomu, abychom se veřejně zasazovali za připuštění žen ke svěcení, stejně jako za povolení, aby ženatí kněží mohli sloužit mši. Považujeme je totiž za dar - za kolegyně a kolegy v duchovní službě lidem.

Nevím, co bych ještě k těmto bodům dodal. Nedávno jsem napsal text, který byl také uveřejněn v časopise Getsemany: Rakousko píše církevní dějiny. To malé Rakousko je opravdu zdrojem naděje pro mnohé. Když jsem se na Štědrý den potkal na jedné vídeňské ulici s dr. Richardem Pickerem, ženatým knězem, kdysi profesorem teologie, nyní dosud činným psychoterapeutem, i když je mu již 80 let, řekl mi: „Petře, jsem tak rád, že jsem se na stará kolena dožil toho všeho, co se teď v Rakousku děje. Kdyby mi někdo řekl - podívejte, církev umírá, tak mu odpovím, že neumírá. Právě všechna ta hnutí dobrovolníků, laiků, lidí bez privilegií usilujících o reformy jsou pro mne znamením, že církev žije..."

Farářská iniciativa

Proč existuje farářskou iniciativa? Helmut Schüller z několika teologických důvodů uvádí tyto tři. (Je to doslovný záznam z jeho vystoupení v bratislavském teologickém fóru 16. ledna tohoto roku, který jsem tlumočil a zároveň si nahrával):

Ve farnostech cítíme stále větší rozkol mezi tím, co prožívají věřící, a tím, co po nás žádá hierarchie. Ve farnostech potkáváme upřímné, hledající lidi, nevybíráme si je - všichni mají své vlastní problémy a otázky na adresu církve. Ty chceme s nimi řešit. Pokud vůbec ještě někde žije duch II. vatikánského koncilu, tak je to, myslím, právě ve farnostech.

Dokument II. vatikánského koncilu Gaudium et spes (Radost a naděje) hovoří o třech bodech: Impuls comunia - církev je společenství všech věřících bez rozdílu. Toto společenství má být charakterizováno kolegiálností - nejen mezi biskupy a papežem, ale hlavně kolegiálností laiků s biskupy, laiků s hierarchií.

Impuls pastorační blízkosti. Jedná se o pastorační přiblížení se člověku dnešních doby. Už na samém začátku Gaudium et spes se píše: Radost a naděje, ale i utrpení lidí by měly být radostí, nadějí, ale i utrpením církve.

Impuls pokřtěných - povolání pokřtěných. Je to jakoby znovuobjevení II. vatikánského koncilu, který dlouhá léta připravovali pionýři laického apoštolátu - tisíce a tisíce neznámých, avšak aktivních laiků. II. vatikánský koncil jasně řekl, že pokřtění mají samostatné, vlastní, plnohodnotné postavení. Na laicích stojí celá církev. Avšak všechny tyto tři impulsy jsou dnes ve velkém nebezpečí.

Za prvé. Pokud comunio má být správně pochopeno jako společenství shromažďující se kolem eucharistie - centrem společenství je eucharistie -, právě tento střed je v nebezpečí, protože máme nedostatek kněží. Nejedná se pouze o communio jednotlivce, tak jak říkají biskupové, že lidé mají nasednout do auta a jít tam, kde je mše či kněz. Jaká to jen je strašně ubohá představa o eucharistii. Pro náš je eucharistie duchovním modelem společenství - vztahu společenství s Kristem, společenství mezi námi, dělení se mezi sebou a hlavně rozdělování se s chudými. Eucharistie není jen slavnost společenství, Eucharistie je zároveň i program společenství.

Za druhé. Pastorační blízkost je také v nebezpečí, protože kněží je málo a mají stále větší území na starosti. Jen jednou za čas se tam slouží mše - jak může kněz či farář poznat problémy lidí, jejich radosti, jejich naděje, ale také jejich starosti a trápení, když tam nežije a pokaždé slouží mši někde jinde? Z faráře se stal řidič z povolání. Já jsem se nestal knězem proto, abych byl aktivním členem rakouského autoklubu, ale abych byl co nejblíže k lidem. Říkám to jako humorný příklad, ale věc je velmi vážná. Pastorace blízkosti, pastorace solidarity, pastorace spolu-žijícího života s jinými je ve velkém nebezpečí. A takto se vzdalujeme stále více od obrazu Krista, který chtěl byt s lidmi a chtěl jim pomáhat řešit jejich situační problémy.

Za třetí. Činnost pokřtěných je v nebezpečí - moc v církvi mají jen konsekrovaní, jako kdyby hierarchie měla z pokřtěných strach a viděla v nich jen nepřátele. Nevidí v nich nositele božího ducha, ale jen nositele ducha doby a světa. Pokud by se měli pokřtěni laici více spolupodílet, spolurozhodovat s klérem, viděla by v tom hierarchie nebezpečí proniknutí ducha světa do toho, co je podle ní, hierarchie, světem božím. Příklad: farní rady. I když se scházejí s farářem, nikdy nemohou převálcovat faráře, farář má prostě stále pravdu, i když je v absolutní menšině.

Vedení církve se bojí dát pokřtěným laikům větší moc, protože se bojí, že by mohli na zasedáních farních rad přehlasovat faráře. Když jsem ještě spolupracoval s kardinálem Schönbornem, chtěli jsme tyto praktiky změnit a pokoušeli se vytvořit koncept nové spolupráce farářů s farním radami na principu rovnocennosti, aby farář už neměl tak velké kompetence, jako dosud. Jenže informace o tomto našem úmyslu se dostala do papežské nunciatury ve Vídni. Náš koncept nebyl ještě ani sepsaný a papežský nuncius už považoval za nutné reagovat. Dva a půl řádky dlouhým pokynem zakázali tento náš ještě ani nenapsaný koncept publikovat. Jednou z dodnes nezodpovězených otázek zůstalo, jak se vůbec tato informace dostala k uším papežského nuncia. Na tomto příkladu však vidět, že ti, kteří mají odpovědnost a moc v církvi, mají obrovský strach už i jen z malých možných změn. Z hlediska do sebe uzavřeného systému je však logické a důsledné takto jednat - udusit na samém začátku jakýkoliv pokus, který by mohl zpochybňovat existenci tohoto systému. Jak víme, tyto systémy mají staleté zkušenosti. Jakékoliv snahy nahradit faráře laikům ztroskotávají na paragrafu č.. 517 kodexu církevního práva, podle kterého ten, kdo řídí, moderuje a slaví svátosti, může být jen a jen konsekrovaný kněz. A právě v takové situaci potřebujeme nutně charisma pokřtěných, kteří se jako takoví osvědčili ve světě a mohli by být nejen skvělými vůdci společenství, ale i vy­sluhovateli svátostí. Velmi nutně je potřebujeme! To je teologické pozadí existence naší farářské iniciativy.

Ježíš inkognito mezi chátrou (evangelium 1. neděle v mezidobí)

Biskup bez kolárku mezi homosexuály a rozvedenými (Mons. Gaillot)

Prezident v pivovarské hospodě (Havel v Trutnově)

Arcibiskup ve svetru v pivnici (kdy?, kde?)

Ježíš, žrout a pijan vína, přítel hříšníků a nevěstek (Lukášovo a Matoušovo evangelium)

Prezident čerpá benzin (Svoboda nad Úpou od r. 1990...)

Biskupové čistí septik (Valdice, věznice Kartouzy 1961)

Kněz kritizuje berly, mitry, pompu prelátů (Abbé Pierre)

Zákaz církevního pohřbu, za rakví biskupové a kněží v talárech (Edith Piaf+, Paříž 1963)

Papež popíjí ve sklepě s dělníky (Jan XXIII., Vatikán 1961)

Mše v kravatě bez štoly, alby, ornátu a s číškami s vínem (Ratzinger, Wolfesing 1976)

Kardinál umírá v nevěstinci (Daniélou, Paříž 1974; zachraňoval čest francouzského prezidenta)

Prezident zvoní u dveří jeptišek (Janské Lázně 1990)

Biskup na obědě v nádražní restauraci (kdy?, kde?)

Láska a Pravda na popravišti (Kalvárie, Jerusalem)

Zločinec svatořečen (lotr na kříži)

dále už doplňujte sami... je toho víc...

V roce 50. výročí od zahájení II. vatikánského koncilu oslavují svá životní jubilea dva muži české církve, kteří nám významnou měrou pomáhají koncil uchopit a uvádět v život.

80 let oslavuje 4. února 2012 dlouholetý redaktor nakladatelství Vyšehrad Jaroslav Vrbenský. Má rozhodující zásluhu na tom, že sáhneme-li po jakékoli teologické knize Vyšehradu vydané v posledních desetiletích, na brak nenarazíme. Mezi nejinspirativnější patří např. knihy Peter Neunera Laici a klérus?/Společenství Božího lidu či Otto Hermanna Pesche Druhý vatikánský koncil/ Příprava - průběh - odkaz. Dílo J. Vrbenského uvádí v přehledu http://www.ivysehrad.cz/filosofie-a-teologie

Před 75 lety 6. února 1937 se narodil Pavel Kuneš, římskokatolický kněz, t.č. administrátor v Odolené Vodě. Patří k praktikům, kteří považují za samozřejmé, že církev tvoří a na všech jejích aktivitách se podílejí tzv. „laici". Je průkopníkem podávání kalicha laikům; liturgického zpěvu přiměřeného mentalitě současných lidí. Pavel Kuneš popsal např. počátky rytmických zpěvů u nás na přebalu CD Poutníci, které vyšlo 6. prosince 2001: ...z Francie se k nám dostaly písně Aimé Duvala a Soeur Sourire. Když se počet kamarádů rozrostl a přišel Jirka Litoš s banjem a jednoduchou bicí soupravou, ukázalo se, že zpívání může tvořit významnou součást nejen společné zábavy, ale i kostelního života. Hudební vedení převzal Josef Litoš. Hrálo se přitom na kytary, banjo, bubínky, flétničky. Od začátku roku 1968 se už zpívaly nejen vložky při nedělní mši svaté, ale pravidelně celou večerní mši v úterý. Nezpíval jen náš sbor, ale s potěšením celý kostel. Maminka Laděny, Dana Vejborová, přeložila tzv. první rytmickou mši Slyš nás, ó Pane, na výsosti. Díky odvaze pana Míši Miškovského (zaměstnance Konstruktivy) jsme vytiskli první jednoduché zpěvníčky. Pásky s nahrávkami prvních písniček cestovaly po Čechách. (...)

Oběma jubilantům blahopřejeme! -pH-