Don Quijotové a katolická hierarchie

autor: 

Přišel mi tuhle e-mail od kněze, hodnostáře královéhradeckého biskupství. Týkal se mého článku o kardinálu Vlkovi, který mi toho dne (21. června) otiskli v novinách. Napsal jsem do MF Dnes, že kardinál naříká nad nedostatkem kněží, ale sám je spoluodpovědný za krizi kněžského stavu v naší církvi. Nevnesl totiž pořádek na pražskou teologickou fakultu, nezasadil se o době přiměřenou změnu forem a řádů kněžského života, kupř. o zrušení povinnosti celibátu, ani nezabránil šikanování zasloužilých, ale nekonformních kněží církevní vrchností.

Zmíněná knězova reakce byla stručná a ne příliš vyargumentovaná, leč velmi imperativní: „Pane redaktore, se zájmem jsem si přečetl Váš článek. Osoby neinformované a dychtící po článcích bulvárního charakteru jistě zajásají. Nevšak ti, kteří do celé problematiky vidí. Ti spláčí nad jeho a pravděpodobně i autorovou úrovní. Prosím, pište články objektivní formou a nejprve se obeznamte s celým problémem. Ubude tak ostudy na Váš účet.“

Na moji zdvořilou žádost o bližší vysvětlení mých chyb onen dobrý kněz zatím nereagoval. Protože je však možné, že opravdu nejsme o hierarchii dosti nformováni, měli bychom se lépe seznámit se skutečným stavem problému zvaného katolická církevní vrchnost. Do tohoto čísla proto zařazuji dvě osobní svědectví na toto téma.

Jedno z nich přináší Němec Klaus Metsch. Je knězem již čtvrtstoletí, vlastní platný celebret a měl by být kdekoli na světě v katolické církvi připuštěn k oltáři. Navíc je biritualista, takže smí sloužit mši v řeckém i latinském obřadu. Byl sice vysvěcen tajně v prostředí československé „mlčící“ církve, ale po pádu komunismu se s požehnáním kardinála Ratzingera zařadil do prešovské diecéze.

Klaus Metsch má ovšem jednu drobnou vadu: je knězem východního obřadu a má ženu, děti a vnoučata. Poněvadž tato skutečnost v Německu brání Duchu svatému, aby před veřejností sestupoval na obětní dary, je Klausovi opakovaně a z nejvyšších míst zakázáno vysluhovat na území Německa svátosti mimo soukromí domova. On by to ale přesto rád zkusil, a tak bombarduje různé církevní úřady marnými žádostmi. Pokud jste nečetli Dona Quijota, přečtěte si aspoň tohle.

Jiné zajímavé svědectví o atmosféře v diecézních kuriích přichází přímo z biskupství královéhradeckého. Jaromír Matěna je velice obětavý člověk; jako takového jsem ho poznal – byť jen korespondenčně – už v době, kdy připravoval dílčí sociologickou studii v rámci projektu Aufbruch, věnovanému východoevropským církvím. Nyní se rozhodl svůj úvazek v církvi ukončit a odejít zcela do civilního povolání.

Naštěstí odešel v dobrém, bez hořkosti a s chutí dál sloužit. Některé jeho zkušenosti však příliš optimistické nejsou. Rozhodl se je sepsat pro své přátele, a poté došel k názoru, že je uveřejní i na internetu. Na naši prosbu svolil, že pro ty, kteří internet nemají zaveden, smějí paralelně vyjíti v Getsemanech. A jistě také pro poučení a nápravu jejich bulvárního, neobjektivního a neobeznámeného šéfredaktora…

A posléze upozornění na text z pera Martina Vaňáče. Jde ozajímavou historickou analýzu ekumenických vztahů v půlstoletí od roku 1918 do počátku šedesátých let.

Milí čtenáři, přeji vám požehnané, radostné léto.