Ač je Hugo Grotius (Huigh de Groot, 1583–1645) proslulý především díky svým právnickým dílům, stojí za to jej zmiňovat i jako teologa, filosofa a historika. Narodil se 10. dubna 1583 v Delftu, kde byl jeho otec purkmistrem a později se stal kurátorem leidenské univerzity. Otec se staral o výchovu svého syna v humanistickém duchu bez jednostranných konfesních vlivů.

Nejen otcův vliv a vzor, ale i talent vedly k tomu, že Grotius absolvoval právnické studium na leidenské a na orleánské univerzitě ve velmi mladém věku 17 let. V této době také sepisoval světskou i duchovní poezii a věnoval se i historii nizozemské revoluce. V roce 1604 vypracoval pro Nizozemskou východoindickou společnost pojednání De iure predae (O právu zajímat lodě), kde se vyjadřoval k aktuálním případům zajímání nizozemských obchodních lodí Portugalci.

Toto dílo zůstalo v rukopise až do 19. století, pouze kapitola De mare librum (O volném moři) vyšla tiskem anonymně roku 1609. Zde byl poprvé v historii představen názor, že moře nepatří žádnému státu a obchodní plavba nemůže být omezována, což bylo v rozporu s tím, co ostatní námořní velmoci té doby považovaly za svá práva (Španělsko a Portugalsko odvozovaly své nároky na světová moře z Tordesillaské smlouvy a také Anglie odmítala vpouštět cizí lodě do blízkosti svých břehů).

Od východoindické společnosti přešel Grotius roku 1607 do služeb holandských provinciálních stavů a v roce 1616 se stal městským syndikem v Rotterdamu. Od roku 1608 by ženatý s Marií van Reigersberchovou, dcerou purkmistra z Veere. Měli spolu celkem osm dětí, z nichž čtyři přežily do dospělosti.

Také do remonstrátského (arminianistického) sporu, jenž štěpil nizozemskou církev i politickou scénu na počátku 17. století, vstoupil Grotius jako právník. (Portrét Jacoba Arminia, který myšlenky remonstrátského hnutí poprvé formuloval, jsme přinesli v únorovém čísle Getseman.) Vůči leidenské univerzitě Grotius hájil práva holandských stavů i na rozhodování o duchovních věcech. V této otázce se tak dostal do konfliktu i s místodržícím nizozemských provincií princem Mořicem Oranžským, který se v té době přiklonil k ortodoxně kalvinistické, proti­remonstrátské straně. V roce 1619 byl proto Grotius uvězněn a odsouzen k doživotnímu trestu.

O dva roky později se však Grotiově manželce s pomocí služebné podařilo zorganizovat útěk: slavného právníka pronesli z vězení na hradě Loevenstein ukrytého v truhle na knihy. Následující léta žil Grotius v Paříži, kde sepsal další právnické veledílo De iure belli et pacis (O právu války a míru), jež se stalo jedním ze základů zásad mezinárodního práva závazného pro všechny, jak se prosadilo po skončení třicetileté války.

Grotiova právní filosofie vycházela z aplikace přirozeného práva. Sice znamenala jistou sekularizaci (právo se neodvozuje přímo od božího zjevení, platilo by, „i kdyby Bůh nebyl“), současně však přirozené právo chápala jako součást vrozené lidské povahy odvislé od řádu stvoření, a tedy neoddělitelné od křesťanského výkladu světa. Grotiovy postoje tak měly blízko k osvícenskému deismu.

Grotius Paříž opustil v roce 1631 vzhledem k nejistým perspektivám dalšího zajištění svého živobytí. Nakrátko se vrátil do vlasti, kde se však necítil bezpečně, cestoval do Hamburku, vstoupil do švédských služeb a jako švédský vyslanec se o tři roky později vrátil do Paříže. Vedle diplomatické služby se v následujících letech věnoval i teologické, právnické a historické práci. K teologickým dílům z tohoto životního období patří různé biblické komentáře a v roce 1642 zveřejněný spis Via ad pacem ecclesiasticam, kde žádal znovusjednocení církví na základě vzájemné tolerance. V roce 1645 byl Grotius uvolněn z diplomatické služby. Byl slavnostně přijat ve Stockholmu na dvoře královny Kristiny a bylo mu nabídnuto místo v královské radě. Avšak Hugo Grotius se nechtěl natrvalo usídlit ve Švédsku. Na zpáteční cestě ztrostkotala loď, na které se plavil, při pomořanském pobřeží, a Grotius zemřel na následky utrpěných zranění o dva dny později, 28. srpna 1645 v Rostocku. Tělo pak bylo převezeno do vlasti; Hugo Grotius je pohřben v Novém kostele v Delftu.

Spor o přípravu církevního zákona v Maďarsku

Budapešť (KAP) Kontroverzní změny maďarských zákonů včetně ústavního pořádku, jež prosazuje tamní vládnoucí pravicová strana Fidesz, vedly k dalšímu konfliktu. Evangelický biskup Gusztáv Bölcskei, představitel druhé nejpočetnější maďarské církve, se v překvapivém veřejném prohlášení odmítl dál podílet na diskusích v rámci příprav nového církevního zákona. Nové vládní návrhy podle biskupa obsahují „ostré rozpory“ a upevňují „nestejné zacházení“ s náboženskými společnostmi.

Zákon byl již dvakrát odmítnut maďarským ústavním soudem, nové ústavní změny v Maďarsku však pravomoci tohoto soudu oklešťují. Kritici navrhované normě vytýkají především to, že oficiální schválení statusu náboženské společnosti se má udělovat parlamentem bez udání důvodu a nebude možné se proti rozhodnutí odvolat. Zákon však obsahuje i další sporná místa: náboženská společnost usilující o status státně uznané církve musí například podle návrhu doložit, že má dostatečný počet členů, což je podle kritiků zákona v rozporu s právem občanů na ochranu osobních údajů.

Izrael: Zeď omezující klášter schválena

Jeruzalém (KAP) Izraelské úřady schválily přes protesty katolíků výstavbu další části takzvané Izraelské bezpečnostní bariéry, tedy zdi, která odděluje území Židů a Palestinců. Plánovaný úsek ohraničí budovu katolické školy konventu sester Dona Bosca ze tří stran osm metrů vysokou betonovou zdí a odřízne instituci od jejích pozemků. Katolická lidskoprávní organizace Society of St. Yves plánuje proti rozhodnutí podat odvolání k izraelskému Nejvyššímu soudu.

Katoličtí biskupové Svaté země již v předchozím prohlášení odsoudili stavbu zdi jako „ilegální“. Její dokončení by podle nich mohlo vést k zesílené emigraci křesťanů z Betléma.

Únos syrských biskupů

Řím (Rádio Vatikán, KAP) Ve válčící Sýrii byli uneseni dva pravoslavní biskupové, syrský metropolita Mar Gregorios Ibrahim a řecký pravoslavný biskup Paul Yazici. Cestovali do Aleppa z města na tureckých hranicích, kde konali humanitární práci. Jejich řidič byl při přepadení zabit.

Za propuštění obou biskupů se zasazují křesťané bez ohledu na vyznání. Oficiální prohlášení z Vatikánu říká, že papež František sleduje události s hlubokou účastí a modlí se za zdraví a osvobození obou unesených biskupů a vyzval k jejich propuštění. Také moskevský pravoslavný patriarcha Kirill vyhlásil, že podnikne všechny možné kroky k osvobození obou duchovních.

Ministr Kerry za obnovu semináře v Turecku

Vídeň (KAP) Ministr zahraničí Spojených států John Kerry podpořil během své návštěvy Turecka znovuotevření pravoslavného kněžského semináře na ostrově Halki. Ministr oznámil, že o otázkách náboženské svobody a zejména obnově semináře hovořil se svým tureckým kolegou Ahmetem Davutoğluem. Setkal se rovněž s konstantinopolským patriarchou Bartolomějem, jemuž sdělil, že doufá v úspěch této snahy.

Kněžský seminář spojený s teologickou akademií na Halki působil od roku 1844. Byl považován za jednu z nejvýznamnějších vzdělávacích institucí pravoslavného světa a vyznačoval se ekumenickou otevřeností. Skončil roku 1971, když byly v Turecku zakázány soukromé univerzity. Od té doby však vzniklo mnoho nových soukromých univerzit, a přesto nebyla obnova semináře dosud možná.

V Lipsku budují kostel

Lipsko (KAP) Katolický biskup diecéze Drážďany-Míšeň Heiner Koch položil během slavnosti pod širým nebem základní kámen nového kostela v Lipsku, plánovaného na kapacitu 600 osob. Jde o největší projekt stavby kostela na území východního Německa. Lipsko je dnes jediným německým velkoměstem, v jehož centru schází reprezentativní katolický chrám.

Nový kostel bude kubickou budovou se zvonicí a dalšími prostory pro rostoucí náboženskou obec. Bude to první kostel v Evropě postavený podle přísných ekologických měřítek. Cena stavby se odhaduje na 15 milionů euro.

Bývalý proboštský chrám v Lipsku byl roku 1943 vybombardován. Nekvalitní náhradní stavba z 80. let je v havarijním stavu. Od sjednocení Německa se počet katolíků ve farnosti zdvojnásobil a činí 4000 osob.

Křesťanský převlek extremistů: varování z Německa

Münster (KAP) Centrální výbor německých katolíků (ZdK) varuje před skupinami pravicových extremistů a šovinistů, kteří údajně brání křesťanské a západní hodnoty. „Tyto pravicové organizace velmi vědomě a důrazně předstírají občanskou angažovanost a tvrdí o sobě, že jsou vlastenci hájící občanské hodnoty,“ řekl prezident ZdK Alois Glück. Je proto potřeba věnovat větší pozornost „duchovní infiltraci“ křesťanství ze strany extrémní pravice.

Papež jmenoval poradní komisi k reformám kurie

Vatikán (Rádio Vatikán) Papež František jmenoval poradní komisi, tvořenou církevními hodnostáři z celého světa. Má mu radit při vedení univerzální církve a připravit projekt revize apoštolské konstituce Pastor Bonus o římské kurii. Skupinu tvoří kardinálové Giuseppe Bertello, předseda governatorátu Městského státu Vatikán, Francisco Javier Errázuriz Ossa, emeritní arcibiskup Santiaga, Oswald Gracias, arcibiskup Bombaje, Reinhard Marx, arcibiskup Mnichova-Freisingu, Laurent Monsengwo Pasinya, arcibiskup Kinshasy, Seán Patrick O’Malley, arcibiskup Bostonu, George Pell, arcibiskup Sydney a Oscar Andrés Rodríguez Maradiaga, arcibiskup Tegucigalpy, který bude koordinátorem skupiny. Sekretářem komise byl jmenován Marcello Semeraro, biskup italské diecéze Albano. První setkání bylo určeno na počátek října. Skupina nemá rozhodovací, ale pouze poradní pravomoci.

Srbské pravoslaví odmítá dohodu o Kosovu

Bělehrad (KAP) Nedávnou dohodu o statusu Kosova, fakticky ukončující vládu srbského státu nad Kosovem, ostře napadla srbská pravoslavná církev. Svatý synod této církve se obává ztráty „nejdůležitějšího regionu“ Srbska a ve svém prohlášení hovoří o „diktátu násilí a nespravedlnosti“. Církev má za to, že místo přenechání všech pravomocí Prištině by bývalo lepší se dohodnout na rozdělení Kosova na dvě části podle většinového zastoupení Albánců nebo Srbů, což by podle pravoslavných bylo řešení „spravedlivější a stabilnější“.

Protikřesťanské zákony v Saúdské Arábii se nemění

Brusel (KAP) Saúdská Arábie nebude ani nadále dovolovat stavbu nemuslimských svatyní, jelikož je „ochránkyní svatých míst islámu“. Řekl to saúdský ministr spravedlnosti Muhammad Aisa před poslanci Evropského parlamentu v Bruselu. Ministr přitom obhajoval tezi, že Saúdská Arábie je právní stát, dodržující lidská práva.

Podle odhadů žije v zemi asi 1.5 milionu křesťanů, vesměs cizinců, kteří sem přijeli za prací. Je zde zakázáno dovážet bible, slavit křesťanské bohoslužby a nosit křesťanské symboly. V sousedních arabských státech podobná omezení neexistují.

Neúspěch rakouské petice proti privilegiím církve

Vídeň (KAP) Rakouská Iniciativa proti církevním privilegiím loni zahájila petici na podporu svých požadavků. Ta získala podpisy asi 57 tisíc Rakušanů, tedy necelého 1 % voličů, a stala se tak nejméně úspěšnou peticí v historii rakouské druhé republiky. Kardinál Christoph Schönborn výsledek přijal s uspokojením: Rakušané prokázali, že oceňují církve a jejich službu obecnému blahu, řekl.

Přesně měsíc po volbě nového papeže, 13. dubna 2013, bylo zveřejněno prohlášení vatikánského Státního sekretariátu o ustavení poradní skupiny kardinálů. Jedná se o poradní orgán bez rozhodovací pravomoci, složený z osmi nekuriálních kardinálů (ani italský kard. Giuseppe Bertello, stojící v čele governátu městského státu Vatikán, není součástí kurie). Jeho úkolem má být radit papeži při řízení univerzální církve a promýšlet plán na revizi apoštolské konstituce Pastor Bonus o římské kurii (ta je z 28. června 1988).

Řada lidí s napětím očekává, jaké nový papež udělá změny, především jaká bude jeho personální politika. Jenže on to ani papež, který podle některých textů působí jako neomezený monarcha, to nemá tak jednoduché a struktury církve si do jisté míry žijí svým životem. Ačkoliv formálně všichni představení římských úřadů (kromě kardinála komořího) pozbývají své funkce v době neobsazeného papežského stolce, nový papež je v podstatě vždy potvrdí a personální změny připravuje pomalu. Také František potvrdil stávající složení kurie (16. března 2013) a jeho první personální rozhodnutí v kurii bylo jmenování nového sekretáře Kongregace pro instituty zasvěceného života, které bylo téměř půl roku neobsazené (6. dubna 2013 se jím stal generální ministr františkánů Španěl José Roriguez Carballo, který byl zároveň jmenován titulárním arcibiskupem). Kromě státního sekretariátu je většina kuriálních úřadů obsazená, změny z důvodu dosažení „důchodového věku“ (75 let) se týkají jen několika úřadů (italský kard. Angelo Amato z kongregace pro svatořečení, apoštolský penitenciář portugalský kard. Manuel Monteiro de Castro a předsedové dvou papežských rad, pro migranty a pro výklad legislativních textů).

S ohledem na pětileté funkční období prefektů jednotlivých kongregací se rovněž nedá uvažovat o okamžitých změnách. Rekordmanem je nepochybně polský kard. Zenon Grocholewski, který je v čele kongregace pro katolickou výchovu již od roku 1999. Pod tuto kongregaci spadá agenda seminářů, tj. příprava budoucích kněží, což je často diskutované téma, které by podle mnohých vyžadovalo reformu. Nejde jen o případy sexuálního zneužívání, ale o celkové pojetí služby. Současný papež např. mluvil o tom, že církev se nemá uzavírat sama do sebe, nýbrž má „vyjít na ulici“, i když to nese „riziko nehod“ („A pokud bych si měl vybrat mezi poraněnou církví, která se vydala na ulici, a nemocnou, odtažitou církví, rozhodně bych si vybral tu první.“). Rovněž ostře kritizoval kněze, kteří odmítají pokřtít děti svobodných matek, neboť se nenarodily ve svátostném manželství: „Jsou to pokrytci dnešní doby. Jsou to ti, kdo klerikalizují církev. Jsou to ti, kdo božímu lidu upírají spásu.“ Samozřejmě případné změny ve formaci budoucích kněží jsou během na dlouhou trať a výměna prefekta kongregace sama o sobě nic neřeší. Takže je otázkou, zda nebude Grocholewskému umožněno, aby v čele kongregace setrval do podzimu příštího roku, kdy dosáhne 75 let.

Argentinský kard. Leonardo Sandri je v čele kongregace pro východní církve od roku 2007. S ohledem na složitou situaci na Blízkém Východě se jedná o velmi důležitý post, takže se zdá, že výhodou by byla kontinuita. Nenechme se zmást stejným původem i skutečností, že jak papež František, tak o sedm let mladší kard. Sandri jsou synové italských imigrantů. Jedná se o muže se zcela rozdílnými kariérami. Zatímco současný papež dosud působil v Argentině, Sandri již čtyřicet let působí ve vatikánských službách a v letech 2000–2007 to dotáhl až na substituta Státního sekretariátu, což je post považovaný za třetí nejdůležitější ve vatikánské hierarchii (po papeži a státním sekretáři). Kromě již zmíněného kard. Angela Amata, prefekta kongregace pro svatořečení od roku 2008, který se v červnu dožije 75 let, je dalším kandidátem na případnou změnu prefekt kongregace pro bohoslužbu (od roku 2008) španělský kard. Antonio Cañizares Llovera.

Llovera byl mimo jiné nazýván „malý Ratzinger“ s ohledem na jeho údajnou blízkost k papeži Benediktovi XVI. a jeho myšlenkám o liturgii. Zdá se však, že kard. Llovera není mužem na svém místě a někteří komentátoři tvrdí, že již papež Benedikt XVI. uvažoval o jeho výměně. Proslýchá se, že Lloverovo vystoupení na kardinálské konsistoři v listopadu 2010, kde referoval o liturgii v životě dnešní církve, vzbudilo mezi kardinály takové emoce, že musel zasáhnout tehdejší papež. Každopádně je zajímavé, že názory papeže Benedikta XVI. na liturgii (především v souvislosti s kontroverzemi kolem motu proprio Summorum Pontificum ze 7. července 2007, umožňujícím širší uplatnění slavení liturgie podle misálu z roku 1962, tj. tzv. mimořádné formy) od tohoto roku častěji tlumočil švýcarský kard. Kurt Koch, předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů (od 2010). Odlišný přístup nového papeže k liturgii je dosud jednou z nejviditelnějších skutečností jeho pontifikátu, přestože již legendární slova o „konci karnevalu“ nepronesl.

Papež František se postupně setkává s představiteli jednotlivých kongregací. Za pozornost stojí skutečnost, že 4. dubna 2013, tj. dva dni před audiencí kard. Llovery (6. dubna), přijal papež italského titulárního arcibiskupa Piera Mariniho, dlouholetého papežského ceremoniáře (v letech 1987–2007) a jednoho z architektů pokoncilní reformy liturgie. Ten mimochodem v roce 2007 vydal zajímavou knihu A Challenging Reform: Realizing the Vision of the Liturgical Renewal, ve které popisuje mnohé překážky, které liturgické reformě v 70. letech kladli konzervativní členové kurie. Co bylo předmětem rozhovoru, se samozřejmě neví. Piero Marini byl ceremoniářem do října 2010, kdy papež Benedikt XVI. jmenoval nového ceremoniáře se stejným příjmením, Guida Mariniho, což nepochybně vyjadřovalo i změnu v přístupu k liturgickému slavení papeže. Od té doby Piero Marini předsedá Papežskému výboru pro mezinárodní eucharistické kongresy. Vzhledem k tomu, že příští eucharistický kongres se má konat až v roce 2016 na Filipínách (vloni se konal v irském Dublinu), dá se předpokládat, že tématem byla zřejmě především liturgie. Brzo po nástupu Františka se spekulovalo právě o brzké výměně na postu ceremoniáře. I když není vyloučená, je podobně jako v případě jiných veřejných úřadů role „šéfa protokolu“ pro nového představitele nepostradatelná. Pokud papež skutečně uvažuje o decentralizaci a uplatnění subsidiarity (tj. co může rozhodnout nižší autorita, nemá rozhodovat vyšší, vzdálenější autorita), tak oblast liturgického zákonodárství bude stát na jednom z předních míst. Koncilem požadované přenesení autority na příslušné biskupské konference nahradila za pontifikátu Jana Pavla II. stále rostoucí centralizace. Příkladem z poslední doby jsou především vatikánské zásahy do již hotových nových překladů anglických liturgických textů, jež vstoupily v platnost v adventu roku 2011. Polemika kolem výsledku, ale především kvůli způsobu přípravy neustala dodnes.

To jsou jen některé z úvah nad případnými personálními změnami na významných postech v kurii. Samozřejmě nelze zcela vyloučit nějaké mimořádné změny, ale ani v tom případě dosavadní praxe nezná příliš radikální postupy. Například prosincová změna na postu šéfa prefektury Papežského domu, kdy papežův osobní sekretář Georg Gänswein nahradil Američana Jamese Michaela Harveye, byla zřejmým důsledek aféry s únikem informací. Přesto byl dva týdny před touto výměnou Harvey jmenován kardinálem (24. listopadu 2012), jak bývalo zvykem u jeho předchůdců.

Nejvíce očekávaná změna je na postu státního sekretáře, kde italský kard. Tarcisio Bertone již tři a půl roku „přesluhuje“ (v prosinci mu bude 79 let). Kromě toho byl v posledních letech velmi často terčem kritiky, takže se jej papež Benedikt XVI. musel opakovaně zastat veřejným prohlášením, což bylo neobvyklé. Státní sekretář je považován za muže číslo dvě ve Vatikánu a bývá zvykem, že se nějaký čas po volbě nového papeže mění (Jan Pavel II. výměnu provedl zhruba půl roku po svém zvolení, Benedikt XVI. až více než po roce, v září 2006 právě jmenováním Bertoneho).

Zdá se, že částečnou odpovědí na očekávání jména nového muže číslo dvě ve Vatikánu je právě zřízení kardinálské komise. Papež František vyslal jasný signál, že mu nejde jen o jména. Nejde jen o změnu stylu vykonávání papežské služby, ale jde o změnu struktury, po které poslední dobou volá tolik hlasů, nejen mezi kardinály. Zároveň se nehodlá spolehnout jen na římskou kurii, která se v průběhu 20. století rozrostla v natolik samostatný a těžko zvládnutelný orgán, že se zvlášť v závěru pontifikátů již starých a nemocných papežů mohlo zdát, že ne papež řídí kurii, nýbrž ona jeho.

Stručná charakteristika členů poradní skupiny kardinálů může ukázat, že se papež František snažil o rovnoměrné zastoupení jednotlivých kontinentů, přičemž někteří členové mají zkušenosti s předsednictvím národních či regionálních biskupských organizací.

Italský kard. Giuseppe Bertello (nar. 1942, kardinálem od 2012) působil celý život v diplomatických službách Vatikánu, naposledy ve funkci nuncia v Itálii (2007–2011). Od října 2011 stojí v čele zákonodárného i správního orgánu, který jménem papeže spravuje městský stát Vatikán (je zároveň předsedou papežské komise i governátu městského státu Vatikán).

Chilský kard. Francisco Javier Errázuriz Ossa (nar. 1933, kard. 2001), bývalý generální představený Schönstattských Otců (v letech 1974–1990, jedná se o společenství kněží zal. 1965 Josefem Kentenichem /+1968/, které je jedním ze šesti institutů Schönstattského hnutí), sekretář Kongregace pro instituty zasvěceného života (1990–1996), emeritní arcibiskup Santiaga (1998–2010), předseda biskupské konference v Chile (1998–2004) a předseda Rady latinskoamerických biskupských konferencí CELAM, v níž je zastoupeno 23 biskupských konferencí Jižní Ameriky a Karibiku (2003–2007), tj. nepochybně zastřešuje nejvíce katolických křesťanů. Mimochodem CELAM, první kontinentální orgán biskupů schválený v roce 1955 papežem Piem XII., byl v úvahách o kolegialitě pro mnohé inspirací a vzorem.

Indický kard. Oswald Gracias (nar. 1944, kard. 2007) arcibiskup Bombaje (od 2006), předseda indické biskupské konference (od 2010), čtvrté nejpočetnější na světě (po Brazílii, Itálii a USA), předseda asijské federace biskupů (od 2011).

Nejmladší člen skupiny a čtvrtý nejmladší kardinál ze současného kolegia 205 kardinálů je německý kard. Reinhard Marx (nar. 1953, kard. 2010), arcibiskup Mnichova-Freisingu (od 2007) a od roku 2012 předseda komise biskupů Evropské unie (tzv. COMECE, založena 1980, delegátem ČBK v této komisi je od roku 2012 litoměřický biskup Jan Baxant; nepleťme si tuto komisi s kontinentální biskupskou organizací v Evropě, kterou je Rada evropských biskupských konferencí, zal. 1971, v jejím čele je od roku 2006 maďarský kard. Péter Erdő).

Konžský kard. Laurent Monsengwo Pasinya (nar. 1939, kard. 2010) arcibiskup Kinshasy (od 2007), bývalý předseda konžské biskupské konference (1984–1992, 2004–2008) a předseda regionální organizace biskupů Afriky a Madagaskaru (1997–2003) se v 90. letech se svolením Vatikánu aktivně účastnil politického života poté, co nemocný diktátor Mobutu Sese Seko (+1997) umožnil vstup opozice do vlády. Jednalo se o velmi složité období, neboť na jaře 1994 se v sousední Rwandě odehrála genocida Tutsiů a umírněných Hutuů (dodnes se diskutuje o ostudné podpoře vraždících Tutsiů ze strany některých představitelů místních církví), občanská válka se časem přelila i do Zairu (Mobutu byl nakonec svržen v roce 1997 a Zair byl opět přejmenován na Demokratickou republiku Kongo).

Americký kard. Seán Patrick O’Malley (nar. 1944, kard. 2006), člen řádu kapucínů, se v roce 2003 stal arcibiskupem Bostonu poté, co jeho předchůdce kard. Bernard Francis Law musel odstoupit pod tíhou skandálních odhalení o sexuálním zneužívání mladistvých kněžími. Aféra vypukla v lednu 2002, kdy reportéři z listu Boston Globe začali vydávat sérii článků, čerpající ze soudem odtajněných dokumentů (v češtině vyšlo knižně v roce 2004 s názvem Zrada, aneb krize v katolické církvi). Kardinál O’Malley musel vynaložit úsilí nejenom na obnovu důvěryhodnosti církve, ale také prodejem rezidence a zrušením farností (údajně 63 z 357) získat finanční prostředky na zaplacení odškodnění obětem. Podle komentářů si kard. O’Malley počíná velmi dobře. Podle vatikánologa Johna Allena je kard. O’Malley blízkým přítelem nového papeže a charakteristiky typu prostý, skromný a blízký lidem jsou spojovány s oběma.

Australský kard. George Pell (nar. 1941, kard. 2003), arcibiskup Sydney (od 2001, předtím Melbourne 1996–2001), předseda komise Vox Clara (od 2002), spolupracující s Kongregací pro bohoslužbu na novém (a kontroverzním) překladu liturgických textů do angličtiny. Komentátoři jej považují za nejkonzervativnějšího člena skupiny. Zároveň reprezentuje Oceánii jako jediný aktivní kardinál-volič (ostatním třem kardinálům je již přes 80 let).

Koordinátorem skupiny má být honduraský kard. Oscar Andrés Rodríguez Maradiaga (nar. 1942, kard. 2001), bývalý generální sekretář (1987–1991) a předseda CELAM (1995–1999), nyní arcibiskup Tegucigalpy (od 1993) a předseda honduraské biskupské konference (od 1996).

Italský mons. Marcello Semeraro (nar. 1947), biskup italské diecéze Albano (od 2004) by měl působit ve funkci sekretáře. Na řádném zasedání biskupské synody v roce 2001 byl Semeraro údajně asistentem současného papeže.

První setkání komise je plánováno až na začátek října, očekává se však, že se na dotyčné bude obracet papež František průběžně již nyní. Stejně tak se předpokládá, že se papež neomezí jen na tuto osmičku. Ostatně při pokusech proniknout do způsobu rozhodování papeže před jeho zvolením se komentáře shodují na dvou věcech. Jednak je současný papež zvyklý vyslechnout si názory z mnoha stran dříve, než sám rozhodne. Zároveň se snažil vést svou agendu natolik, že prý nejčastěji býval sám sobě „pravou rukou“. Čas ukáže, zda úvahy a případné snahy o strukturální reformy v církvi budou znamenat nějaké výraznější změny. Při těchto úvahách o případných personálních nebo strukturálních změnách považuji za velmi důležitá slova, která nový papež pronesl krátce po svém zvolení na setkání s novináři (16. 3. 2013): „Nikoli Petrův nástupce, ale Kristus je středem.“

Otevřený dopis papeži Františkovi na podporu odvolaného arcibiskupa Róberta Bezáka

Na Slovensku neustává podpora věřících ve prospěch arcibiskupa Róberta Bezáka, odvolaného loni za nejasných okolností z trnavského stolce. Otevřený list papeži Františkovi již na stránkách http://pastorbonus.sk/projekty/peticia01/# podepsalo téměř 15 tisíc věřících. Text dopisu zní:

Vaše Svatosti Františku,

my, níže podepsaní věřící ze Slovenska, máme upřímnou radost z Vašeho zvolení hlavou katolické církve a Petrovým nástupcem na zemi. Věříme, že s Boží pomocí budete spravovat Církev rozvážně a spravedlivě. Po nečekaném odchodu dnes již emeritního svatého Otce Benedikta XVI. se na Vás obracíme s naléhavou prosbou ve věci odvolaného trnavského arcibiskupa Mons. Róberta Bezáka.

V poslední době jsme svědky historických momentů, kdy se rozhoduje o charakteru a povaze církve na Slovensku. Emeritní otec arcibiskup Mons. Róbert Bezák je symbolem církve, která otevírá brány i nevěřícím lidem, zasazuje se za transparentní církev a je pro nás jedním z biskupů, kteří ukazují cestu k nové evangelizaci. Jsme přesvědčeni, že to, jak se dospělo k odvolání otce arcibiskupa Mons. Róberta Bezáka, nevrhá dobré světlo na katolickou církev.

Před třemi lety sv. Otec Benedikt XVI. jmenoval otce arcibiskupa Mons. Róberta Bezáka do služby trnavského arcibiskupa na základě jeho příkladného života a obětavé služby církvi a společnosti. Po nástupu do úřadu otec arcibiskup Mons. Róbert Bezák uskutečnil v trnavské arcidiecézi audit, který nalezl řadu závažných nesrovnalostí ve správě financí a majetku z dob jeho předchůdce, arcibiskupa Mons. Jána Sokola. Obrátil se proto na příslušné orgány ve Vatikánu s žádostí o pomoc a radu, jak tuto situaci řešit. Namísto pomoci a rady přišla v únoru 2012 z Vatikánu do trnavské arcidiecéze apoštolská vizitace pod vedením otce biskupa Jana Baxanta, která se však nevěnovala správě majetku a financí.

Krátce po apoštolské vizitaci obdržel otec arcibiskup Mons. Róbert Bezák od Kongregace pro biskupy 11 otázek, které byly velmi ponižující. Do dnešního dne neexistují relevantní argumenty, které by potvrzovaly obvinění zveřejněná a vyšetřovaná v podobě 11 otázek na adresu otce arcibiskupa Mons. Róberta Bezáka.

Dne 2. července 2012 sv. Otec Benedikt XVI. odvolal otce arcibiskupa Bezáka z úřadu a dopisem ze dne 18. října 2012 informoval otce arcibiskupa Zvolenského, předsedu Slovenské biskupské konference:

„Pečlivě a věcně jsem se seznámil s vážnou a znepokojivou situací a po dlouhé modlitbě jsem se nemohl vyhnout povinnosti, vyplývající z lásky, obnovit mezi vámi účinnou kolegialitu a uspořádané pastorační řízení trnavské arcidiecéze, v autentickém duchu II. vatikánského koncilu, jehož padesáté výročí zahájení si připomínáme právě v tomto roce.“

Plně respektujeme rozhodnutí sv. Otce Benedikta XVI. a autoritu církve odvolat arcibiskupa Mons. Róberta Bezáka. Na druhé straně je otec Róbert Bezák na Slovensku již dlouhá léta známou a akceptovanou osobností nejen na církevní, ale i celospolečenské úrovni. Svou hlubokou mravní integritu potvrzoval jako kněz, řeholník, kazatel, zpovědník, učitel, formátor, vysokoškolský pedagog, ale i jako představený Řehole Nejsvětějšího Vykupitele či v čele Konference vyšších řeholních představených na Slovensku. Je znám jako člověk lásky, klidu, dobra a spravedlnosti. Během jeho 25-leté kněžské i pedagogické mise nikdo z jeho představených nenašel něco, co by jakýmkoliv způsobem zpochybnilo jeho morální a mravní kredit nebo věrnost církevnímu magisteriu.

Vzhledem k všeobecně známým faktům o morálním kreditu a lidském charakteru arcibiskupa Bezáka jsou pro nás důvody jeho odvolání nadále nepochopitelné, vyvolávají dohady, napětí a rozkol mezi věřícími.

Dne 16. a 17. prosince 2012 promluvil otec arcibiskup v médiích, kde vyslovil opodstatněné a vážné argumenty o tom, že byl před sv. Otcem Benediktem XVI.. obviněn neznámými osobami z prostředí církve. Mimo jiné byl obviněn i z toho důvodu, že se ve Vatikánu ptal kompetentních lidí na způsob řešení pochybných finančních toků svého předchůdce, arcibiskupa Mons. Jána Sokola.

Znepokojuje nás, že otec arcibiskup Bezák do dnešního dne nezná důvod svého odvolání a ani mu nebylo umožněno se spravedlivě hájit.

V dějinách církve známe mnoho případů neprávem odsouzených kněží i biskupů, kteří byli po letech nakonec rehabilitováni.

Vaše Svatosti Františku, máme důvodné podezření, že otec arcibiskup Róbert Bezák byl vlivnými osobami z církve křivě obviněn a tyto osoby zosnovaly plán, na jehož základě byl odvolán.

Neustálá medializace a odhalování nových skutečností o financování trnavské arcidiecéze za dob Mons. Jána Sokola a způsob, jakým proběhlo odvolání otce arcibiskupa Róberta Bezáka, vrhá velmi špatné světlo na církev nejen na Slovensku, ale i ve Vatikánu. Velmi nás to znepokojuje.

Dovolujeme si tímto požádat Vaši Svatost, aby vyslechla volání slovenských katolíků a posoudila důvody odvolání emeritního arcibiskupa Róberta Bezáka. Chceme Vás poprosit, abyste se osobně setkal s otcem arcibiskupem Bezákem, vyslechl ho a poté zvážil jeho další působení v církvi či jeho rehabilitaci.

Na Slovensku si v tomto roce připomínáme 1150. výročí příchodu našich věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Budeme se na Vás srdečně těšit, pokud přijmete pozvání na návštěvu Slovenska od státních představitelů Slovenské republiky a představitelů církve.

S láskou a úctou (14 896 podepsaných ke dni 1. 5. 2013)

 

Slovenští kněží dostali zákaz vystupovat v médiích bez povolení

Atmosféru slovenské katolické církve dokresluje nový či nově zdůrazněný zákaz duchovním, vyjadřovat se v médiích bez svolení nadřízených. Přinášíme překlad článku Kňazom zakázali hovoriť do médií bez povolenia z deníku SME o této věci (http://www.sme.sk/c/6731482/knazom-zakazali-hovorit-do-medii-bez-povolen...). Článek vyšel 12. března 2013.

Slovenští biskupové omezili vystupování katolických duchovních v médiích. Volně může vystupovat v médiích jen úzký okruh. Ostatní musí mít povolení, jinak jim hrozí podle závažnosti porušení normy trest od napomenutí až po nejvyšší – suspendování, tedy zbavení úřadu.

Předseda Slovenské biskupské konference Stanislav Zvolenský tvrdí, že přijetí normy nesouvisí s mediálními výstupy arcibiskupa Róberta Bezáka, který kritizoval katolickou církev. Normu připravovali údajně jeden a půl roku.

Zvolenský dodal, že otázky týkající se Bezáka nespadají do kompetence KBS, ale Svaté stolice. „Kodex kanonického práva vyžaduje, aby bylo vystupování kleriků a zasvěcených osob v médiích jménem katolické církve regulované normami Slovenské biskupské konference. Chceme zajistit, aby v médiích vystupovali lidé, kteří jsou na dostatečné odborné a duchovní úrovni ... Není třeba se obávat,“ konstatoval Zvolenský.

Znamená to, že kněz v jakékoliv slovenské vesnici, který by chtěl mluvit i pro lokální média například o Velikonocích, musí nejprve požádat diecézního biskupa nebo generálního vikáře o povolení. Pokud ho nedostane, musí mlčet.

„Myslím si, že základní lidskou svobodu neomezujeme. Samozřejmě, kdo je v katolické církvi vázán jistou úlohou, tak musí respektovat pravidla. Loajalita vůči katolické církvi ho pak váže, aby dodržoval pravidla vystupování v médiích,“ dodal Zvolenský.

Konference zatím normu nezveřejnila, protože musí ještě projít jazykovou úpravou. Mluvčí Ján Kováčik zdůrazňuje, že se neděje nic nového, jen to, co vyžaduje kanonické právo.

„Viděli jsme polské, italské, německé návrhy ... I vy pracujete s ministerstvy, institucemi. Všude takové normy platí a jsou mnohem přísnější než v katolické církvi. Na toto apeluji dříve, než to budete chtít hodit na církev, že někoho chce umlčet,“ řekl Kováčik. Zvolenský dodal, že ve slovenské verzi není nic speciálního, co by nás odlišovalo od jiných zemí.

Správce farnosti v Čataji Jána Sucháně znají mnozí i díky jeho pravidelným zamyšlením v rozhlase. Začínal po roce 1989, kdy ho oslovili lidé z rádia Twist. Tvrdí, že povolení k mediální vystupování potřeboval už tehdy.

„Když jsem byl po roce 1989 v Lamači a začínal jsem v rozhlase, musel jsem mít souhlas děkana. Nové normy neumím posoudit, ještě jsem je neviděl,“ dodal.

Když papež odvolal Bezáka z postu trnavského diecézního biskupa, stal se pomocným duchovním v banskobystrické diecézi v Radvani a dostal čas na ztišení. O několik měsíců později ho církev „ztišila“ úplně.

Banskobystrický diecézní biskup Marián Chovanec potvrdil dosavadní stav. Bezák může sloužit mše jen v soukromí. Svatý stolec mu dal najevo, že po odvolání by neměl vystupovat veřejně.

Později dostal Bezák zákaz vyjadřovat se i pro média a vystupovat s duchovními promluvami v televizi. Rozhodl o tom kardinál Marc Ouellet. Zákaz trvá, dokud se definitivně vyřeší Bezákovo další působení v církvi.

Biskup Chovanec je optimista. Myslí si, že arcibiskup Bezák má na Slovensku stále budoucnost.

„Samozřejmě má budoucnost. Vidím to optimisticky. Všechny kroky, i setkání, které měl v Římě minulý měsíc, vedou k tomu, aby se mohl do plnohodnotné služby vrátit,“ reagoval Chovanec na otázku, zda Bezák má ještě nějakou budoucnost na Slovensku.

Od papeže Jana XXIII. po biskupa Romera

I. Papež Jan XXIII. v koncilové aule a „Pakt z katakomb“

Vyhlášení Druhého vatikánského koncilu 25. ledna 1959 bylo epochální událostí. Další epochální okamžik nastal, když papež Jan XXIII. ve svém rozhlasovém poselství 11. září 1962, měsíc před zahájením koncilu (11. října 1962), prohlásil: „Církev je dnes zvláštním způsobem církví chudých.“ To byl první úspěch církve chudých.

Už v době před koncilem tu byla hnutí podobného druhu: existovali dělničtí kněží ve Francii, kteří měli podporu kardinála Suharda, ozývaly se hlasy ze třetího světa – Dom Hélder Câmara z Brazílie nebo biskup George-Louis Mercier od afrických misionářů z Alžíru. A tyto skupiny se také zasazovaly o rozchod s kapitalistickou civilizací, s níž církev žila ve shodě.

Tímto směrem uvažovali někteří biskupové i na začátku koncilu. 26. října 1962 řekl na shromáždění v belgické katolické koleji kardinál Gerlier, arcibiskup lyonský, k tématu chudých, že církev je povinna zaměřit se na utrpení tolika lidí s maximální vnímavostí. A na adresu koncilu řekl: „Jestliže se tím nebudeme vážně a hluboce zabývat, pak riskujeme, že všechno ostatní bude k ničemu.“ A navázal na citovaná slova Jana XXIII.

Přesto kardinál Lercaro konstatoval 6. prosince, dva měsíce po zahájení koncilu, poněkud pateticky: „[Máme za sebou] dva měsíce úsilí a vpravdě šlechetného, pokorného a bratrského hledání … [Přesto] všichni cítíme, že koncilu až dosud něco chybělo.“ Chyběla mu právě ona církev chudých, o níž mluvil Jan XXIII. Tento pojem bylo sice možno na koncilu slyšet, ale nevěnovala se mu pozornost. To byl náznak jistého nezdaru.

Mnozí biskupové brzy poznali, že většině přítomných je představa církve vehementně se zasazující za chudé cizí, a rozhodli se, že se budou důvěrně, pravidelně a bez jakéhokoli sektářství scházet v Domus Mariae na okraji Říma, aby důkladně promýšleli téma „chudoba církve“. Několik dnů před skončením koncilu slavilo početné shromáždění koncilových otců eucharistii v katakombách svaté Domicily. Prosili o „věrnost Ježíšovu duchu“ a na konci eucharistické slavnosti podepsali to, čemu se později začalo říkat „Pakt z katakomb“. Tato úmluva, k jejímž inspirátorům patřil i Dom Hélder Câmara, byla výzvou „bratřím v biskupském úřadě“, aby vedli „život v chudobě“ a uskutečňovali církev „sloužící a chudou“. Její text začíná takto: „My, biskupové shromáždění na Druhém vatikánském koncilu, uvědomujíce si, jak mnoho nám ještě chybí k tomu, abychom vedli život odpovídající evangeliu, a vzájemně se povzbuzujíce ke společnému jednání bez jakéhokoli individualismu a nesnášenlivosti […] bereme na sebe v pokoře a u vědomí vlastní slabosti, zároveň však se vší rozhodností a silou, kterou nám dává Boží milost, tyto závazky […].“

Ve třinácti bodech se signatáři z Latinské Ameriky a dalších kontinentů zavázali žít v chudobě, odmítat veškeré symboly a privilegia moci a chudé učinit středem své pastorační služby. – Byla to doba úspěchů.

V koncilové aule samotné se samozřejmě o chudých mluvilo, ale zdrženlivě. A o církvi chudých se mlčelo. Byly schváleny dva nádherné texty, v nichž jsou zmínky o chudých a výslovně či nepřímo také o církvi: „[…] v chudých a trpících vidí [církev] obraz svého chudého a trpícího zakladatele. Snaží se zmírnit jejich bídu a chce v nich sloužit Kristu.“ (Lumen Gentium, 8) – „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků.“ (Gaudium et Spes, 1) Tyto texty vyjadřují důležité myšlenky o poslání církve a její spiritualitě, ale nezabývají se tématem chudé církve, ani církve pronásledované za to, že hájí chudé, ani skutečností, že chudí mohou přinášet církvi spásu.

 

II. Medellín: Osvobozující církev chudých – sama chudá a pronásledovaná

Z dokumentu Chudoba církve, který je součástí závěrečných dokumentů Generálního shromáždění latinskoamerického episkopátu v Medellínu (1968), je znovu slyšet patos a étos Paktu z katakomb. Biskupové věrně reprodukují nářky chudých, „že hierarchie, klérus a řeholníci jsou bohatí a stojí na straně bohatých“ (14,2). Třebaže často bývá vnější zdání zaměňováno se skutečností, biskupové připouštějí, že k tomuto obrazu církve jakožto bohaté instituce lecčím přispěli: budovami far a řádových domů, které velikostí převyšují stavby v příslušné městské čtvrti; vlastními auty, někdy luxusními; způsobem oblékání, převzatým z minulosti. „V situaci, kdy většina latinskoamerického lidu žije v chudobě a dokonce v nouzi, my biskupové, kněží a řeholníci máme vše, co je k životu potřebné, i určitou jistotu, zatímco chudým chybí to nejnutnější a žijí ve strachu a nejistotě.“ (14,3) Biskupové dodávají, že chudí si stěžují nejen na rozdíly materiální úrovně, nýbrž právě tak na distancovanost a nesolidární jednání: „V mnoha případech chudí cítí, že jejich biskupové či jejich kněží a řeholníci se s nimi, s jejich problémy a úzkostí ve skutečnosti neidentifikují a že nepodporují vždy ty, kdo s chudými pracují nebo se za ně staví.“ (14,3)

Na závěr biskupové vyžadují „osvědčení“ o odpovídajícím způsobu života a správě majetku (14,12–17). A zdůrazňují nutnost distancovat se od společenského postavení a bohatství. „Přáli bychom si, aby se naše latinskoamerická církev osvobodila od pozemských okovů, od tajných dohod a dvojznačné prestiže; aby její služba, „svobodná v duchu a nezávislá na poutech bohatství“, byla viditelnější a silnější.“ (14, 18) – Toto jsou zásady, které se týkají církve chudých ad intra, tedy jejího vlastního vnitřního stavu.

Co se týče poslání církve, dokument Chudoba církve říká, že chudí vyžadují od církve, aby odsoudila hmotný nedostatek a hřích, jenž ho způsobuje. Tuto myšlenku podrobně rozvádějí oba úvodní dokumenty (Spravedlnost, Mír). Jejich obsah je dostatečně znám, ale připomeňme si to podstatné.

Dokument Spravedlnost začíná konstatováním, které slouží jako princip a základ celé myšlenkové konstrukce. Bez okolků se zde říká:

„O situaci lidí v Latinské Americe existuje řada studií. Všechny popisují nouzi, která doléhá na velké skupiny lidí na okraji společnosti. Tato nouze jako masový jev je nespravedlnost křičící do nebe.“ (1,1)

A biskupové dodávají, že tento křik musejí biskupové slyšet. „Sílí němý křik miliónů lidí, kteří prosí své pastýře o vysvobození, jehož se jim odnikud nedostává.“ (14,2) Závěr zní: „Latinskoamerický episkopát nesmí zůstat lhostejný vůči strašlivé sociální nespravedlnosti v Latinské Americe, vůči nespravedlnosti, která udržuje většinu našich lidí v bolestné chudobě, hraničící v mnoha případech s nelidskou bídou.“ (14,1)

Je důležité zaznamenat, že první slova biskupů nejsou náboženské povahy, nejsou biblická ani dogmatická. Jsou to slova o realitě tohoto světa, o jeho hříchu a o zjevných důsledcích tohoto hříchu pro poslání církve. Podobně drsně – i když jinými jazykovými prostředky – to vyjádřil dominikán Antonio Montesino v roce 1511. Skutečnost byla strašná a hřích majitelů komend obrovský. „Jak to, že je [tj. chudé] utiskujete a vyčerpáváte, aniž byste jim dali najíst nebo léčili jejich nemoci, jimž pod nadmírou uložené práce podléhají? Umírají, lépe řečeno zabíjíte je, abyste vy denně vydělávali zlato.“ Chování majitelů komend bylo krutě nelidské: „Jak to, že jste upadli do takového letargického spánku?“ – V Medellínu sebrala církev odvahu „probudit se z kruté nelidskosti“, pranýřovat vykořisťování a usilovat o osvobození vykořisťovaných. To jsou zásady týkající se jednání církev chudých ad extra, navenek.

Co následovalo, bylo neslýchané. Tím, že Medellín postavil do centra zájmu chudé a chtěl se zasazoval za jejich osvobození, vyvolával (na rozdíl od koncilu) od počátku rozhořčený odpor ekonomických, vojenských a policejních sil a z velké části i médií Latinské Ameriky. Vzpomeňme jen na zprávu Rockefellerovy komise z roku 1968, na dokument ze Santa Fe z roku 1980 a na tajná setkání vojenských představitelů na jihu kontinentu v průběhu osmdesátých let minulého století. Byla organizována krutá tažení, jichž se někdy účastnila i část institucionalizované církev.

A byla to také doba mučednictví, toho, co bylo z církevního dění Ježíšovu duchu nejbližší: mučedníci žili, jednali a byli vydáni na smrt jako Ježíš z Nazareta. Pronásledování a mučednictví se staly – jistě v různé míře – historickým existenciálním rysem církve chudých.

Církev jako instituce byla pronásledováním zděšena; kromě toho s úzkostí sledovala, jak Medellín a někteří významní biskupové a ještě více teologie osvobození povzbuzují křesťany, kteří se angažují na straně chudých, ke svéprávnému jednání a k odvaze. Cítila, jak se moc její hierarchie začíná otřásat. A reagovala. Někteří biskupové byli potrestáni a teologie osvobození byla napadána.

Pronásledování rozmnožilo nezdary, utrpení a slzy, ale také úspěchy – tak nějak to bylo také v Ježíšově případě. Církev chudých se stala realitou.

 

III. Biskup Romero a Ignacio Ellacuría – církev chudých: pronásledovaná, na kříž přibíjená, spásu přinášející

Tato církev se uskutečnila v různých částech latinské Ameriky a ve velmi pozoruhodné míře i v El Salvadoru.

Ignacio Ellacuría učinil důležitý teologický krok se značnými praktickými důsledky, když přesněji vymezil, jak je třeba rozumět pojmu „církev chudých“. Napsal na toto téma tři texty, z nichž budeme citovat to podstatné (bez přesného odkazu na stránku). Církev chudých není část církve, nemá regionální těžiště, nýbrž je konstitutivním a konfigurativním rysem církve jako celku. Vyznačuje se tím, že se staví na stranu chudých a bere na sebe důsledky tohoto rozhodnutí – důsledky jak pro hierarchický a organizační stav církve jako instituce, tak pro její hlásání evangelia. Je to církev solidární, solidární především s chudými a jejich problematikou. A proto je to církev pronásledovaná, přesně řečeno pronásledovaná bohatými. Zaujímají-li chudí v církvi to místo, jež jim přísluší, pak je církevní jako instituce naplněna Duchem. A blahoslavenství se pak mohou jevit jako zakládací listina církve chudých.

Rozeberme si to na čtyřech bodech:

1. Církev chudých není církev, která „stojí mimo svět chudých a odtamtud jim nabízí velkorysou pomoc“. Církev se nekonstituuje v logické nezávislosti na chudých, aby si pak – dodatečně – kladla otázku, co s nimi.

2. Základ církve chudých je vposledku teologální. „Spojení Boha s lidmi, jak je uskutečněno v Kristu Ježíši, je – na dějinné úrovni – uskutečňováno spojením Boha, který se zříká sám sebe, se světem chudých.“

3. Chudí jsou podmínkou a zdrojem spásného charakteru církve. „Tím, že se církev realizuje mezi chudými, že jim v poslední instanci zasvěcuje svůj život a umírá pro ně, může se křesťansky stát účinným znamením pro všechny lidi.“

4. Chudí tvoří církev zevnitř, což bylo a stále ještě je prakticky ignorováno. „[Církev chudých je] církev, v níž jsou chudí hlavním subjektem a principem vnitřní struktury.“ To se možná málo ví a ještě méně se to praktikuje. Znamená to, že chudí jsou – spolu s evangeliem a pravou evangelijní tradicí – jedním z principů, jež dávají tvar následování, spiritualitě, učení, liturgii, morálce, církevnímu právu atd.

Chudí konfrontují církev s evangeliem – úplně samozřejmě a bez vytáček. A jestliže jim církev nejen stojí po boku, nýbrž se stane jejich obhájkyní, pak se ex opere operato dostává do konfliktu s modlami, s božstvy přinášejícími smrt. Pak se nutně stává pronásledovanou církví a vítězí nad všeobecností koncilových formulací: „Církev při svém putování prochází mezi pronásledováními ze strany světa a útěchami od Boha […]“ (Lumen gentium, 8)

Biskup Romero takto církev chápal a takto ji žil. A řekl, že pravou církví je tato církev, a žádná jiná. Uchvácen evangeliem blahořečil pronásledování: „Raduji se, bratři, že je naše církev pronásledována, a to právě proto, že dala přednost chudým a že se v zájmu chudých snaží vzít na sebe tělesnou podobu.“ (Kázání z 15. 7. 1979) A jindy uchvácen evangeliem řekl: „Bylo by smutné, kdyby v zemi, kde se tak strašně vraždí, nebyli mezi zavražděnými také kněží: oni jsou svědectvím církve, která uprostřed chudých na sebe vzala tělesnou podobu.“ (Kázání z 24. 6. 1979) Církev chudých je také církev pronásledovaná a na kříž přibíjená.

V této souvislosti je nutno připomenout, že jak biskup Romero tak také P. Ellacuría byli přesvědčeni o důležitosti pojmu „lid“ na Druhém vatikánském koncilu. Oba nakonec dospěli k tomu, že mluvili o „ukřižovaném lidu“. Ellacuría napsal například články Ukřižovaný lid. Pokus o historickou soteriologii (1981) a Lid přibíjený na kříž je stále znamením doby (1981). Biskup Romero přirovnává 19. června 1977 v Aguilares, měsíc po zavraždění rolníků, trpící lid k ukřižovanému Kristu: „Vy jste obrazem probodnutého Krista [… Tento lid] je obrazem všech, kdo jsou probodáváni a tupeni jako ti z Aguilares.“

Tady jsou z pohledu zjevení, christologie a soteriologie zřetelně vidět úspěchy a nezdary církve chudých. Byla to církev biskupa Romera, biskupa Samuela Ruize, biskupa Leonidase Proañose – a dnes je to církev biskupa Pedra Casaldáligase.

 

IV. Závěrečná reflexe: církev v situaci zmrtvýchvstání

Koncil neřekl nic k pronásledované církvi a ještě méně k církvi přibíjené na kříž pro spravedlnost. Doba nebyla vhodná na to, učinit středem církve lidi skutečně chudé a jejich kříž – spolu s jejich Pánem. Koncil takříkajíc otevřel možnosti, ale o samotných chudých mluvil pouze zdrženlivě. A bylo smutné (i když za to koncil nebyl odpovědný), že vatikánská hierarchie a jiné, lokální hierarchie chtěly potom „církev chudých“ urážet a vytrvale o ní mluvily jako o „lidové církvi“. Odmítání církve chudých nemělo logiku – byl to pouze projev odhodlání skoncovat s církví toho druhu, o jaké jsme právě mluvili, a skoncovat také s teologií osvobození.

Ani různé aktuální teologie se tématem církev chudých nezabývají často. O Paktu z katakomb se neví. A mluví-li se o církvi, pak jako by nebylo známo, že ústředním bodem Starého zákona je „hluboké vyznání Izraele, že jediným silným pomocníkem je Jahve, podpírající bezmocné“. A v Novém zákoně je rozhodující, že „království Boží patří toliko chudým“. A zapomenuta je i věta biskupa Romera: „Slávou Boží je chudý, který žije.“

Dnes je náš reálný svět stále světem chudých, utlačovaných a obětovaných. Pedro Casaldáliga píše:

„Dnes je na světě více bohatství, ale také více nespravedlnosti. Na Zemi jsou dvě a půl miliardy lidí, kteří mají k životu méně než 2 eura denně, a podle Organizace pro výživu a zemědělství při OSN umírá denně 25 tisíc lidí hladem. Rozšiřující se pouště ohrožují život 1,2 miliardy lidí ve stovce států. Vystěhovalci nenacházejí bratrské přijetí a živoří zcela bez perspektiv. Spojené státy stavějí zeď proti Latinské Americe, dlouhou 1500 km. A Evropa zřizuje na jihu Španělska hráz proti Africe. To všechno je ničemnost, a nadto plánovitě prováděná.“

To se netýká minulosti. Ani současný svět tato slova nevyvrací. A význam chudých je i dnes vpravdě teologální.

Církev chudých by bez Druhého vatikánského koncilu nebyla možná, avšak dospěla dál, než sahaly jeho představy. Podle mého názoru pomohla církev chudých přinejmenším v Latinské Americe dějinně zakotvit a obohatit postoje k zásadním tématům koncilu, jakými bylo např. Boží slovo, Boží lid, znamení času, slavení liturgie, společenství …

Závěrem ještě jednu věc: Církev chudých se nachází v situaci zmrtvýchvstání. Již v rámci dějin prožívá zmrtvýchvstání, když jsou chudí naplněni Duchem a žijí; když se ona sama energicky obrací ke světu a humanizuje jej tím, že usiluje o civilizování chudoby. To je dědictví, jež nám odkázali biskup Romero a Ignacio Ellacuría.

Z Concilia přeložila Helena Medková

Odstraňování starých stereotypů v přístupu k roli pohlaví

Kongregace pro nauku víry Svatého stolce uveřejnila v roce 2004 Dopis biskupům katolické církve o spolupráci mužů a žen v církvi a ve světě. Tento dopis se k pojmu gender vztahuje výhradně negativně. Spojuje s ním konkurenci a boj mezi muži a ženami a zpochybňování instituce rodiny. Takovému přístupu k genderové problematice se pak vytýká, že je zaměřen pouze na ženy, nikoli také na muže. Taková antropologie prý inspiruje vznik ideologií, jimž jde o osvobození žen od biologického dualismu a o rovnoprávnost pohlaví. Ve skutečnosti však prý zpochybňují rodinu, usilují o zrovnoprávnění homosexuality s heterosexualitou a zavádějí model polymorfní sexuality.

Komise „Justicia et Pax“ Německé biskupské konference uveřejnila rovněž v roce 2004 dokument Spravedlnost ve vztahu k pohlavím a postoj světové církve, který genderovou politiku a tzv. gender-mainstreaming hodnotí pozitivně. Při definici pojmů gender a gender-mainstreaming vychází komise z mezinárodních dokumentů a dokumentů EU. Pojem gender interpretuje jako sociální a kulturní aspekt odlišnosti pohlaví, který není identický s biologickou odlišností pohlaví. Pojem gender-mainstreaming vykládá jako metodu jednání, které má ženám i mužům umožnit přístup ke všem oblastem života bez ohledu na tradičně připisované role. Komise považuje tuto metodu za vhodnou k nastolení rovných podmínek pro muže a ženy v církvi, vidí v ní nástroj odpovídající jedné z důležitých aktivit církve, totiž odkrývání nespravedlnosti a strukturálního násilí a hledání preventivních prostředků proti nim. Komise výslovně zdůrazňuje, že snahy o politiku citlivou vůči rozdílům mezi pohlavími lze biblicky a teologicky zdůvodnit.

Tyto dva dokumenty ukazují, že v katolické církvi existují vedle sebe dvě neslučitelné interpretace pojmu gender: jedna z nich se drží významu, v jakém pojem gender užívají mezinárodní politické dokumenty, druhá je naproti tomu věrna určitému vnitrocírkevnímu výkladu. Prameny, z nichž vychází druhá interpretace, jsou tématem zde předkládaného článku. Její důsledky pak dokládám příklady z Chorvatska. Pro objasnění rozdílů mezi oběma přístupy chci velmi stručně popsat, jak je pojem gender interpretován v politickém kontextu a jak jej na druhé straně vidí určité dokumenty Svatého stolce.

Politický kontext

V dokumentech OSN byl pojem gender poprvé použit u příležitosti Mezinárodní konference k otázkám obyvatelstva a vývoje (Káhira 1994), ale na konferenci se o něm nediskutovalo. Tématem diskuze se stal v průběhu přípravných prací ke Čtvrté světové konferenci žen (Peking 1995). Delegace Svatého stolce a několik delegací z islámských zemí se postavily proti jeho používání. Komise pro otázky životních podmínek žen, která konferenci připravovala, zřídila neformální kontaktní skupinu. Ta schválila prohlášení, podle něhož:

1. slovo gender musí být používáno a chápáno ve svém obvyklém a obecně (mj. na četných fórech a konferencích OSN) používaném smyslu;

2. neexistují důkazy, že by Platform for Action (akční program konference) chtěl používat slovo gender v jiném než dosud obvyklém významu či konotaci. 

Není sice zcela jasné, co znamená dosud obvyklé používání, slovo gender však bylo v Akčním programu použito přibližně dvěstěkrát, a to často prostě místo „muži a ženy“. Mluví se např. o „gender-equality“, tj. o rovnoprávnosti žen a mužů.

Po pekingské konferenci se výrazy gender, gender-equality, gender-mainstreaming staly součástí obecného společenského jazyka. V rámci zavádění genderových hledisek do všech politických opatření a strukturálních programů OSN podává Výbor pro ekonomiku a sociální záležitosti OSN (ECOSOC) v roce 1997 tuto definici: „Gender-mainsgtreaming, tedy citlivější zaměření na sociální a kulturní rozdíly životních podmínek mužů a žen, je proces stálého hodnocení dopadů veškerého plánovitého jednání (včetně zákonodárství, politického rozhodování a programů ve všech oblastech a na všech úrovních) na muže i ženy. Tato strategie má učinit zájmy a zkušenosti mužů i žen podstatným aspektem při plánování, provádění, kontrole a hodnocení politických opatření a programů ve všech politických, hospodářských a společenských oblastech, aby byla odstraněna nerovnost pohlaví a ženám a mužům zaručena stejná práva. Konečným cílem této strategie je nastolení rovnoprávnosti pohlaví.“ Zdůrazňuje se tedy, že gender-mainstreaming je metoda sloužící ke zrovnoprávnění žen a mužů. Zrovnoprávnění ovšem neznamená, že ženy a muži si mají být rovni na úrovni své identity, nýbrž že práva, odpovědnost a možnosti člověka nemají záviset na tom, jestli se narodil jako žena nebo muž.

Takto definovaný gender-mainstreaming a principy jeho zavádění do praxe byly převzaty i do základních pravidel Evropské unie. V rámci EU nemá pojem gender žádný jiný význam než v rámci OSN. To dokládá glosář ke stovce slov na téma rovnoprávnost (100 Words for Equality. A Glossary of Terms on Equality Between Women and Men, vyd. European Comission Unit in Charge of Equal Opportunities), zajišťující společné chápání příslušných pojmů na evropské úrovni.

Prohlášení Svatého stolce

Na závěr Čtvrté světové konference žen v Pekingu uveřejnil Svatý stolec dokument Reservations and Statements of Interpretation of the Holy See (Výhrady a interpretační stanoviska Svatého stolce) zároveň s dokumentem Statement of Interpretation of the Term „gender“ (Interpretační stanovisko k termínu „gender“). V těchto prohlášeních Svatý stolec akceptuje, že slovo gender má být chápáno v souladu s „obecným používáním“ v OSN, ale vzápětí připojuje vlastní interpretaci. Podle Svatého stolce vychází to, co se označuje slovem „gender“ z příslušné biologické sexuální identity, která je buď mužská, nebo ženská. Pak se Svatý stolec vyjadřuje k Akčnímu programu, který jasně mluví o „obou pohlavích“ (sexes), čímž vylučuje „víceznačné interpretace vycházející z názoru, že pohlavní identita může přizpůsobena novým, odlišným cílům“. I když Svatý stolec spojuje pojem gender s biologickou sexuální identitou, přesto se distancuje od „deterministického biologického pohledu, podle něhož jsou veškeré role obou pohlaví a jejich vzájemné vztahy pevně zakotveny v jediné statické formě“.

Tuto interpretaci pojmu gender vyjádřil Svatý stolec opakovaně i v jiných prohlášeních. Pracovní skupinu Spojených národů pro zrovnoprávnění pohlaví a větší autonomii žen hodnotili zástupci Svatého stolce v souladu s katolickou sociální naukou. Při té příležitosti znovu zdůraznili, že Svatý stolec chápe gender především jako skutečnost vycházející z biologické pohlavní identity mužů a žen, a že tento pojem dostává pro katolickou církev negativní význam v souvislosti s akcemi určité lobby, která propaguje extrémní genderovou ideologii, pro niž skutečnost, že člověk je narozen jako muž nebo žena, nehraje roli.

Vycházíme-li z těchto prohlášení, vidíme jasně, že Svatý stolec sice pojem gender uznává, že ho však chce chápat v rámci heterosexuálního vztahu; ještě zřejmější je, že pro něj zůstává vázán na biologické pohlaví. Obavy Svatého stolce v souvislosti s pojmem gender nevzbuzuje gender-mainstreaming jako snaha o zrovnoprávnění mužů a žen; jde mu o to, aby se do zákonodárství nedostala práva homosexuálních mužů a žen. Tam, kde se Svatý stolec vyjadřuje k homosexualitě, používá termín sexuální orientace. 

Církevní dokumenty

I když dokument Dopis biskupům katolické církve o spolupráci mužů a žen v církvi a ve světě (2004) není prvním dokumentem na toto téma, který se vyjadřuje k pojmu gender kriticky, je přesto nejdůležitější. Tam, kde se vztahuje k pojmu gender, se opírá o předcházející dokumenty Papežské rady pro rodinu. Co se týče „komplexního problému genderu“, vychází z jediného pramene, z dokumentu Papežské rady pro rodinu s názvem Manželství, rodina a „faktická životní společenství“. Tento dokument Papežské rady cituje zase jako jediný zdroj informací o tématu pohlaví a o genderové ideologii jiný dokument téže Papežské rady o právech rodiny s názvem Rodina a lidská práva (1999). Odkud čerpali informace k tématu gender autoři posledně zmíněného dokumentu, nelze z  poznámek pod čarou vyčíst.

Ve jmenovaných dokumentech je pojem gender v souladu s prohlášeními Svatého stolce interpretován jako akceptovatelný jen tehdy, vychází-li z biologické identity. O jeho interpretacích v mezinárodních politických dokumentech se tyto církevní dokumenty vůbec nezmiňují. V dokumentu Rodina a lidská práva se však říká, že na konferenci v Pekingu se objevila teorie, „která se odvažuje zavádět ‚genderovou ideologii‘ do národních kultur (č. 74). Hlavním určujícím rysem genderové ideologie je prý to, že vychází z individualistické antropologie radikálního neoliberalismu a marxismu, z radikálního feminismu a z autorů, kteří propagují sexuální svobodu a právo na potrat.

Odkud se berou taková tvrzení? Proč dokumenty církve ignorují skutečnost, že jak v univerzitní obory, tak mezinárodní politické dokumenty používají pojmy gender a gender-mainstreaming ve smyslu analytické kategorie a věnují genderové ideologii veškerou pozornost? Dobrý obraz  situace poskytuje publikace Lexicon. Termini ambigui e discussi su famiglia, vita e questioni etiche, vydaná Papežskou radou pro rodinu se schválením Kongregace pro nauku víry. Myšlenka vydat tento spis se zrodila na Konferenci neziskových organizací v Římě 1999. Tehdy se ukázalo, že účastníkům nejrůznějších konferencí a schůzí OSN, poslancům a členům hnutí laického apoštolátu „musí být poskytnuty informace k nejednoznačným pojmům a formulacím“, které by je jinak mohly při posuzování etických problémů dezorientovat. Cílem lexikonu bylo „vyjasnit skutečný obsah a pravý význam“ určitých nejednoznačných či pochybných pojmů, informovat o „jejich původu, vývoji a šíření“ a umožnit jejich bezprostřední, analytickou a jednoznačnou interpretaci. Jako jeden z pojmů, které působí mimořádné potíže, je v lexikonu označen výraz gender.

Způsob, jakým tento lexikon pojem gender vykládá, podrobila legitimní kritice Marianne Heimbachová-Steinová. Podle ní autoři přípěvku zamlčují vědeckou diskusi o pojmu gender a jeho významu a konstruují vlastní primitivní obraz feminismu jako nepřítele. Co genderovému feminismu připisují, nevychází většinou z bezprostředního studia pramenů, nýbrž je vybráno ze sborníků textů údajně pocházejících od genderových feministek. Autoři naprosto ignorují analytický význam kategorie gender a nevidí důležitý rozdíl mezi oblastí vědy a oblastí politiky, mezi právem a morálkou, mezi etikou analytickou a normativní. Vymýšlejí katastrofický scénář celosvětového spiknutí genderových feministek, které prý využily Světové konference žen v Pekingu, aby zahájily novou kulturní revoluci.

K této kritice nutno připojit, že autoři lexikonu v žádném článku nepřekračují rámec tohoto svého předem vytyčeného postoje k genderové ideologii a nevěnují sebemenší pozornost tomu, v jakém smyslu pojem gender používají mezinárodní dokumenty. Zvlášť důležité je povšimnout si pramenů, z nichž čerpají informace o genderové ideologii. Dobrým příkladem je článek Ideologia di genere: pericoli e portata, jehož autorem je Oscar Alzamora Revoredo.

Jeho příspěvek vychází ze stati katolické spisovatelky a aktivistky Dale O‘Learyové La decostruzione della donna. Tato stať sehrála na Čtvrté mezinárodní konferenci žen v Pekingu pro konzervativní a fundamentalistické delegátky katolických nevládní organizací významnou roli. Jak se s obsahem genderové ideologie O’Learyová seznámila, popisuje podrobně její kniha Gender Agenda z roku 1997. Podle této knihy panoval již před konferencí v Pekingu názor, že slovo gender je kód, za nímž se prý skrývá tajný plán boje za práva homosexuálů. Katoličtí delegáti se o významu tohoto slova před konferencí neinformovali; v Pekingu jim pak byla nabízena příručka používaná předtím v rámci kurzu Re-Imaging Gender [Nový obraz genderu] na newyorské Hunter College. Tyto texty, určené pro studenty jako úvod do nových teorií a jako podklad pro diskusi, byly delegátům v Pekingu představeny jako prostředek k indoktrinaci studentů a interpretovány bez teoretického kontextu, pro nějž byly koncipovány.

Své hypotézy o genderové ideologii spojila pak O’Learyová s hypotézami filozofky a antifeministky Christiny Hoffové Sommersové. O’Learyová přejímá její pojem genderový feminismus (který Sommersová použila poprvé roku 1994 v knize Who Stole Feminism [Kdo ukradl feminismus]) a přejímá i její rozdělení feministického hnutí na původní, starý, intelektuální, spravedlivý a liberální feminismus a na nový, genderový feminismus, který vznikl v šedesátých letech 20. století. Sommersová ho prezentuje jako hnutí neoliberální, antiintelektuální, iracionální, nespravedlivé, elitářské a ideologické. Její definice genderového feminismu není založena na analýze feministické teorie; podle jejího mínění se feministické hnutí vydalo v šedesátých letech špatným směrem a samo sobě se odcizilo. Sommersová se ztotožňuje s hypotézou Virginie Heldové z Hunter College týkající se genderové revoluce, ale zavrhuje feministický požadavek stejných příležitostí pro ženy a muže a nazývá jej genderovou válkou.

Podle O’Learyové používá Akční program Čtvrté světové konference žen pojem gender jako kód pro potrat, lifestyle a homosexualitu. O’Learyová tvrdí, že jde o komplot genderových feministek, které chtějí v celém světě rozpoutat nebezpečnou revoluci. Při sledování svého cíle prý nevyhledávají otevřené konflikty, nýbrž pronikají do center politické a společenské moci a své skutečné úmysly skrývají za nejasnými pojmy.

Na rozdíl od mezinárodních politických dokumentů, které genderovou perspektivu spojují s úsilím o zrovnoprávnění žen a mužů v konkrétních životních podmínkách, Dale O’Learyová a spolu s ní i Oscar Alzamora Revoredo tvrdí, že zastáncům genderové perpektivy jde o devalvaci mateřství jako jediného povolání ženy, zpomalení nárůstu obyvatelstva, zvýšení sexuální rozkoše, potlačování rozdílů mezi ženami a muži; že jejich cílem je plná zaměstnanost žen, volný přístup k antikoncepci, legalizace potratů, podpora homosexuálů, zavedení sexuální výchovy dětí povzbuzující k raným sexuálním zkušenostem, omezení práva rodičů na sexuální výchovu dětí a diskreditace všech duchovních a řeholníků, kteří se proti tomuto programu staví. Protože je Dale O’Learyová přesvědčena, že genderová perspektiva je neomarxistickou interpretací dějin světa, která jako základní kategorii útlaku zavádí místo pojmu třída pojem gender, mluví o „třídní a sexuální revoluci“ žen proti mužům.

Srovnáme-li slovník a hypotézy na téma gender, které používají O’Learyová a po ní Alzamora Roveredo, s Dopisem biskupům katolické církve o spolupráci žen a mužů v církvi a ve světě, objevíme zřejmou podobnost. Podle Dopisu biskupům „nové tendence“ feminismu příliš zdůrazňují existující podřízenost žen, aby rozdmychávaly rivalitu mezi pohlavími a nakonec podkopávaly heterosexuální monogamní manželství, rodinu a národ; genderový koncept prezentovaný jako prostředek k emancipaci žen prý ve skutečnosti slouží k šíření ideologií podporujících polymorfní sexualitu, tj. sexuální promiskuitu, s cílem zničit rodinu a přirozené rodičovství. Je vidět, že negativní a neobjektivní prezentace a interpretace genderu a debat na toto téma, typická pro americký antifeminismus a katolický fundamentalismus,  proniká do církevních dokumentů a přispívá k jednostrannému spojování pojmu gender s tématem sexualita, zejména s podporováním homosexuality.  

Debata na téma gender v katolické církvi Chorvatska

V chorvatské katolické církvi jsou feminismus a feministická teologie stále ještě témata okrajová a exotická. Diskuse o „konci feminismu“ jsou přijímány s obzvláštním uspokojením, protože vycházejí vstříc převládajícímu přístupu katolické scény k feminismu („tak dlouho brzdit, až to zase přejde“). Zdá se nicméně, že se pojmu gender v tomto kontextu nelze vyhnout. Přejímá ho chorvatské zákonodárství, což vyvolává otázku, co to slovo vlastně znamená. Jako pravá katolická odpověď se čtenářům nabízí kniha katolické spisovatelky Gabriele Kubyové, jejíž závěry jsou inspirovány hypotézami O’Learyové a Sommersové. Kubyová, zastánkyně fundamentalistického světového názoru, se k modernímu světu staví nepřátelsky. Podle její knihy se pojem gender netýká zrovnoprávnění žen a mužů, nýbrž je to kód používaný v zájmu rozšíření práv homosexuálů. Slovo gender by bylo nejlépe zakázat; je třeba se vrátit ke starému pojmu pohlaví (sexus). Katolická církev je prý „zapřisáhlým nepřítelem genderové revoluce, všech jejích vedoucích postav, spojenců a celé její klientely“. Zmíněný lexikon Papežské rady pro rodinu i Dopis biskupům katolické církve o spolupráci mužů a žen v církvi a ve světě takový postoj podporují. V situaci, kdy neexistuje žádná jiná teologická literatura na téma gender, nelze použít slovo gender, aniž by byl člověk považován za stoupence tzv. genderové ideologie.

Ještě jedno důležité upozornění: Toto všechno neplatí jen pro Chorvatsko. Podobný je osud feministické teologie a genderové teologie ve všech postkomunistických zemích Evropy. Lexikon Papežské rady pro rodinu existuje ve vydání italském, ruském, španělském, portugalském, francouzském, anglickém, arabském a německém. A kniha Gabriele Kubyové byla přeložena do polštiny, maďarštiny, italštiny a chorvatštiny. Uvážíme-li, že v těchto zemích nejsou k dispozici žádná jiná teologická díla na téma gender, je jasné, jaká interpretace pojmu gender se zde katolickým křesťanům nabízí. To všechno vede k hlubokému nepochopení moderního světa, na druhé straně to přispívá k tomu, co katoličtí fundamentalisté chtějí: vzniká pocit, že jsme zranitelní a musíme se semknout k boji proti modernímu světu. V takové interpretaci genderu se obrážejí dějiny šíření amerického katolického fundamentalismu a jeho myšlenek o kulturním boji s Evropou, především s bývalými socialistickými zeměmi.

Z Concilia přeložila Helena Medková

Münsterská přednáška morálního teologa Konrada Hilperta

Katolická církev má podle názoru mnichovského morálního teologa Konrada Hilperta v oblasti své sexuální etiky velký problém s důvěryhodností. „Mezi oficiálními církevními požadavky a žitým niterným přesvědčením většiny věřících je nepříjemný rozpor,“ řekl podle německé katolické zpravodajské agentury KNA Hilpert během jarního plenárního zasedání Centrálního výboru německých katolíků (ZdK) v Münsteru.

Hilpert varoval před tím, abychom si idealizovali tradiční normy: ideály mohou být nebezpečné, pokud lidi neustále značně přetěžují. Církev by podle něj neměla lidi poučovat o sexualitě z nadřazené pozice toho, kdo všechno zná lépe, ale naopak by se sama měla ptát a učit a měla by používat jazyk, který zahrne zkušenosti a přesvědčení lidí.

Teolog dále pranýřoval zúžení sexuálně etické diskuse na půdorys „v manželství nebo mimo manželství“. Sexuální morálka nemá předkládat detailní předpisy a zákazy, ale má být zařazena do kontextu etiky mezilidských vztahů. Sexualita je totiž „zvláštním typem komunikace“, v níž si lidé sdělují osobní hodnoty jako je náklonnost, úcta, péče o druhého, přijetí a útěcha. Nejde tedy ani tak o stanovení hranic, „uvnitř kterých je uspokojení povolené a mimo něž je zakázané,“ ale o odpovědnost za lidi, s nimiž se člověk emočně a tělesně sblíží. „Sexuální etika tedy musí být promýšlena a vytvářena tak, že vyjdeme ze vztahů, a ne naopak,“ řekl Hilpert. Tato změna perspektivy je náročná a vyžaduje schopnost utvářet a podporovat mezilidské vztahy.

Hilpert také vyjádřil lítost nad tím, že mnoho teologů se nevěnuje sexuálně etickým otázkám ze strachu před církevními tresty. Situace se však podle něho po případech pohlavního zneužívání z posledních dvou nebo tří let zlepšila.

Podobně jako Hilpert se vyjádřil i prezident ZdK Alois Glück. Podle něj se v církvi sexualita tabuizuje a panuje kolem ní klima strachu a nepoctivosti. Tuto křečovitost je potřeba odbourat.

Podle zprávy KAP připravil JaS

Text Elsy Tamezové Vedoucích role žen v Novém zákoně jsme přinesli v dubnovém čísle Getseman. Nyní přidáváme malý portrét autorky z pera německé teoložky Annabelle Pitthanové.

V roce 1998 byla Elsa Tamezová první vysokoškolská akademická ředitelka (rektorka) v Latinské Americe.

Annabelle Pithanová sestavila ve stejném roce její portrét, ze kterého jsou tyto informace.

Elsa Tamezová se narodila 17. září 1950 v mexické provincii Tamaulipas a vyrůstala se svými sedmi sourozenci v chudinské čtvrti průmyslového města Monterrey. V 18 letech začala studovat evangelickou teologii na tehdejším Seminario Bíblica Latinoamericana (později se z toho stala Universidad Bíblico Latinoamericana, UBL) v San José, ve státě Costa Rica (Kostarika). Během studií pobývala jako studentka na výměnu v Západním Berlíně. Po získání bakalářského titulu pracovala dva roky v biblické společnosti v Mexiku. V roce 1975 se vrátila zpět do Kostariky. Studovala dále teologii, literární vědu a lingvistiku a získala v těchto oborech licenciát. Universita UBL patří mezi malý počet těch vysokých škol Latinské Ameriky, na kterých je možno získat universitní ukončení studia a příslušný akademický titul. Od sedmdesátých let 20. století se universita UBL vyvinula v jedno z důležitých středisek ekumenické teologie osvobození. Na tom měla a má Elsa Tamezová významnou zásluhu. Od roku 1979 tam přednáší literární vědu a biblickou teologii. Tuto činnost přerušila pouze postgraduálním studiem a doktorskou promocí v Lausanne, kde žila se svou rodinou od 1986 do 1990.

V roce 1998 se stala rektorkou university UBL. Je to první žena, která v Latinské Americe vede teologickou vysokou školu. Již dlouhá léta zastává posice latinskoamerické teologie v grémiích mezinárodní ekumény, v Ekumenické radě církví a ve Sjednocení teoložek z třetího světa (EATWOT). Patří také k zakladatelkám spolku latinskoamerických pastorek a teoložek. V jejích přednáškách konaných v Latinské Americe a v celosvětové ekuméně se jedná o společensko-politické otázky jako globalisace, ženská práva, feminisace zbídačování a jde o to, jak tyto otázky mohou být interpretovány ve světle bible.

Elsa Tamezová je biblická teoložka, která miluje jazyk a která spojuje společensko-politické otázky s biblickými texty. Tak píše na příklad o erotice ve starozákonní Písni písní, o ospravedlnění u apoštola Pavla, které oproti tradiční interpretaci neslouží utlačovatelům, ale těm vylučovaným, nebo klade pomocí proroků otázku, jak je vůbec možno v „dobách mesiášského sucha“ mluvit o víře. Ve sporné oblasti uznávání původních náboženství indiánů křesťanstvím nalezla již roku 1992 cestu vzájemného porozumění, když poukázala na elementy jak teologie nadvlády, tak teologie osvobození ve španělském i v aztéckém náboženství.

Je to žena s energií a vizionářskou sílou. Tak se jí v roce 1994 podařilo vyvolat kampaň „Jeden milion žen“, aby se mohl uskutečnit její sen postavit nové budovy pro universitu bez závislosti na zahraničních finančních dárcích. Za každý darovaný dolar bylo možno dokumentovat jméno jedné ženy, která měla význam pro víru a teologii. Universita UBL se tím stane místem, které udržuje památku na významné ženy.

Annabelle Pithanová je profesorka na vysoké škole Pädogisch-Theologischs Institut (PTI) provozovaný společně Evangelickou církví Středního Německa a Evangelickou zemskou církví Anthaltska. Překlad z němčiny pořídil Jiří G. Kohl

Pozvání na prezentaci knihy

V úterý 4. června t. r. v 18 hod. hodin bude v Rakouském kulturním fóru v Praze, Jungmannovo nám. 18, představena za osobní účasti autorů kniha Moderní průvodce křesťanstvím (v originále Die christliche Matrix).

Manželé Dr. Peter Pawlowsky, katolík, dlouholetý vedoucí náboženské redakce v rakouské televizi, a prof. Susanne Heineová, evangelička, profesorka na evangelické teologické fakultě vídeňské univerzity, napsali společně text odborně fundovaný, hovořící k modernímu člověku současným jazykem, přitom inspirovaný a inspirující. Pro paní Heineovou jde zároveň o symbolický návrat do rodné Prahy, kterou musela jako dítě za dramatických okolností opustit po 2. světové válce.

O knize promluví Petr Kolář SJ. V překladu Heleny Medkové ji loni vydalo nakladatelství Vyšehrad.

Na ukázku přinášíme úryvek z kapitoly K čemu je náboženství. Její podtitul zní „Seznam provizorních odpovědí“.

Jak vůbec přišli lidé na myšlenku, že existuje nějaký neviditelný svět vyšších mocností, jak to, že mluví o bozích nebo o Bohu? Na to existuje řada teorií. Některé z nich náboženství oceňují, jiné odmítají, některé je považují za neodmyslitelný prvek lidského života, jiné za nemoc lidstva. Sotva zároveň s rozpadem Sovětského svazu ztroskotal i poslední státní ateismus, už se formuje nový druh ateismu. Celá řada bestsellerů přináší jako objev to, co kritikové náboženství tvrdili už dávno. Trvají na tom, že náboženství je nesmysl, že odporuje zdravému rozumu, snášejí na hromadu důkazy o hrůzách a krutostech, které napáchalo náboženství v dějinách, a docházejí k závěru, že Bůh je blud a náboženství jed, který všechno otravuje. Tato nová kritika je šířena s misionářskou horlivostí. Že by to snad byl projev určité bezmoci? Náboženství se totiž po všech dosavadních útocích vždycky zotavilo, i když mnohé výtky na jeho adresu vůbec nejsou vykonstruované. Mimořádná odolnost náboženství, tohoto „neštěstí“ v dějinách lidstva, musí mít nějaké důvody, které odpůrci náboženství zjevně nemohou odstranit.

Dík a prosba

Jedno z nejběžnějších vysvětlení pro existenci náboženství je – odborně řečeno – „zvládání kontingence“: Člověk, nadaný vědomím, odpradávna nutně docházel k poznání, že jeho schopnosti jsou omezené. Všechno se mu jevilo kontingentní, náhodné, a takové je to dodnes: všechno dostáváme i ztrácíme zcela nevysvětlitelně – vlastní život, původ, rodinu, jazyk, děti, přírodu, z níž žijeme, zdraví, nemoc i smrt. Nepoměr mezi tím, co můžeme sami vytvářet, a tím, co bez vlastního přičinění dostáváme a ztrácíme, nikdy nemohl být důvodem k sebevědomí. Mezitím sice s hrdostí hledíme na vymoženosti civilizace, ale život a smrt stále nemáme pod kontrolou. Aby se s tím člověk vyrovnal, aby přesto život zvládal – proto prý vzniklo náboženství. První krok učinil člověk tím, že o všechno, co nemohl ovlivnit, prosil a že za to děkoval. S prosbou a díkem se obracel na ony neznámé, neviditelné, nepochopitelné mocnosti, které všechno dávají a berou, protože život v univerzu, kde vládne slepá náhoda, by byl těžko snesitelný. Člověk hledal přístup k těmto mocnostem, a tak z proseb a díků vznikaly modlitby, rituály a oběti. Zprvu byli uctíváni zemřelí členové kmene, předkové. Představa, že nebyli prostě vymazáni, nýbrž přeneseni do jiného světa, umožňovala zajistit si jejich solidární ochranu; vědět o posloupnosti generací znamenalo dát vlastní krátké existenci jiný rozměr. Ostatně přesně tak to dodnes vidí šlechtici, kteří jsou hrdí na svůj dlouhý rodokmen.

Projekce vzhůru

Teď můžeme hledat hypotézy, jak vznikaly pozdější představy Boha a zda prodělaly vysvětlitelný vývoj. Je logické předpokládat, že se viditelné projektovalo do neviditelného, že se společenský řád promítal do řádu nebeského. Už staré kultury v Egyptě a Mezopotámii si představovaly nebe plné bohů a bohyň, kteří měli na starosti určité události, dary a potřeby. Stejnou podobu měl neviditelný svět v řeckých, římských nebo germánských mytologiích; jména byla jiná, ale struktura a kompetence bohů odpovídaly všude klíčovým bodům lidské životní zkušenosti. Proto také se nepochopitelné životní protiklady a konflikty vysvětlovaly kompetenčními spory ve světě bohů a lidský rozum, vnášející do věcí pořádek, vtiskl hierarchii i světu neviditelnému.

Určitou roli přitom mohl sehrát politický vývoj. Rodiny a kmeny se spojovaly do větších útvarů, vznikaly první velké říše; analogicky ke společnostem a jejich organizaci byli nižší a vyšší bohové, polobozi a bozi podřizováni jednomu nejvyššímu božstvu, sestavovaly se jejich rodokmeny, vymýšlely mýtické příběhy lásky a žárlivosti. Až potud je možno chápat náboženství jako odraz pozemských poměrů. Podle těchto představ to v nebi funguje úplně stejně jako ve skutečném životě, až na to, že se neviditelným postavám tohoto divadla připisuje nesmrtelnost.

Raná kritika náboženství

Proti promítání příliš lidských představ „nahoru“ se stavěla už antická kritika náboženství. Kritias, jeden z nevydařených Sókratových žáků, soudil, že nějaký chytrák vymyslel vševědoucí bohy, kteří jsou schopni číst nejtajnější myšlenky lidí, nahánějí jim strach, a tak je drží v poslušnosti vůči vrchnosti. Kritias se nerozpakoval zavést v Athénách vládu násilí, která ovšem vydržela jen rok. Jeho učitel Sókratés to viděl jinak. Ani pro něho už athénští bohové mnoho neznamenali, i když sám se obvyklých rituálů účastnil. Ale důležitější než náboženství byl pro něho právní stát: chtěl, aby bez ohledu na formu vlády bylo zachováno právo. Pro Sókratovo odsouzení byly tudíž rozhodující důvody politické, avšak obžalován a odsouzen k smrti byl jako ateista, který kazí mládež. Toto obvinění ve své obhajobě odmítl a prohlásil, že stále naslouchá vnitřnímu hlasu (daimonion), hlasu Boha, který se staví proti státnímu bezpráví, Boha, o němž vždy mluvil v jednotném čísle. I to je forma kritiky náboženství, poněvadž je-li Bůh přesunut do lidského nitra, dostává se do centra pozornosti člověk. V roce 399 př. Kr. musel Sókratés vypít pohár jedovatého bolehlavu.

Už dvě století předtím se v Izraeli prosadilo jiné paradigma. Starý zákon sice umisťuje víru Izraelitů v jediného Boha (Jahve) už do nejranější doby, ale zároveň popisuje, jak dlouho přežívala představa rozmanitých bohů. Nebylo možno vyloučit vliv okolního světa, s cizími ženami v královských harémech přicházeli do země cizí bohové a rituály. Velcí bibličtí proroci, jako Eliáš, Izajáš a Jeremjáš, byli náboženští kritikové, kteří odmítali nebe plné bohů a propagovali víru v jednoho jediného Boha, naprosto odlišného od všech těch nebešťanů, jimiž byl jinak starověký nadpřirozený svět zalidněn.

Definitivně se víra v jednoho Boha prosadila teprve tehdy, když Izraelité ztratili vlastní stát a jejich elita byla v roce 586 př. Kr. zavlečena do babylonského exilu. Bůh Izraele byl Bůh neviditelný a nesměl být zpodobován. Proto je sporné dávat prvopočátek víry v jednoho Boha do souvislosti s vývojem v Izraeli. Už ve 14. století př. Kr. soustředil egyptský faraón Amenhotep IV. (Achnaton) náboženský kult na uctívání boha slunce Atona, což ovšem po jeho smrti opět zaniklo. Mnohem později zastával perský kněz Zarathuštra víru v jednoho boha jménem Ahura Mazda, ale tento druh monoteismu se rovněž v mnohém lišil od uctívání onoho Boha, o němž se věřilo, že řídí dějiny Izraele.

Výměna obsahu

Takto se náboženství jeví z vnějšku jako prostředek plnící rozmanité účely, přičemž hlavním cílem je udržovat navzdory neovlivnitelným otřesům stabilitu individuálního života a společenského systému. Předpokládáme-li podobně jako sociolog Niklas Luhmann, že jde o specifickou funkci, pak z toho vyplývá, že náboženství nemůže být nahrazeno ničím jiným než opět náboženstvím, tedy něčím, co má náboženské rysy. Jedním z nich, a to podstatným, je hypotéza neviditelného světa, jenž obklopuje svět viditelný a v němž působí autonomní síly. To je formální, na obsahu nezávislé vymezení a tento rámec lze naplnit nejrůznějším obsahem. Když se nějaký obsah přežije, je nahrazen jiným. Od 18. století je tahle opakující se výměna jednou ze součástí zmatků, jež jsou pro dějiny Evropy určující.

Počínaje židovským exilem, tj. od konce 6. století př. Kr., se už víra v jednoho Boha šířila v kulturní oblasti Blízkého Východu a Evropy nezadržitelně. Prosadila se v křesťanství i v islámu a na novou radikální kritiku náboženství narazila teprve za evropského osvícenství 18. a 19. století. Příčinu k tomu nesporně zavdaly náboženské instituce a jejich představitelé. Církve se aktivně podílely na evropské feudální politice a měly po celá století monopol na vzdělání, což vedlo k nesnesitelnému poručníkování a vykořisťování lidí. Reformace v 16. století způsobila v důsledku těžkopádnosti Říma rozštěpení církve, přestože to reformátoři původně nezamýšleli. Následující války kvůli mocenským nárokům, vedené pod vlajkami soupeřících náboženských vyznání, proměnily Evropu na několik století v krvavé bojiště. Křesťanský východ Evropy byl západnímu světu zcela odcizen už od schizmatu v roce 1054.

Výměna obsahu spočívala nejdříve v tom, že jedno vyznání bylo nahrazeno jiným. To se teď změnilo. Jako důsledek poreformačních náboženských válek, ale i předchozích křížových tažení (11.–14. století) a stále se vracejících střetů s islámem se zrodila myšlenka, že mír a lidská důstojnost mohou být zaručeny jedině bez náboženství, v opozici k němu. Evropské osvícenství (na rozdíl od amerického) bylo tudíž z politicko-historických důvodů nutně protináboženské. Francouzská revoluce pozvedla rozum na božstvo a uctívala jej rituály, vypůjčenými z křesťanské liturgie. Kromě této principiální kritiky náboženství jako takového existovala i vnitronáboženská kritika, která vedla k těžkým názorovým rozporům v etablovaných církvích, především v římskokatolické. Běžná představa Boha už dávno znovu nabyla někdejších příliš lidských rysů, jediný Bůh byl zase obklopen ne sice jinými bohy, ale nesčetnými svatými, kteří měli na starosti různé záležitosti a z nichž někteří, především Maria, matka Ježíšova, jsou dodnes uctíváni téměř jako božské bytosti. Mohli bychom mluvit o tajném návratu polyteismu, jehož prvky a způsoby myšlení se vkradly do křesťanského monoteismu (což platí přinejmenším v oblasti lidové víry).

Tak se podobně jako v antice opět sešly různé důvody pro zásadní kritiku. Náboženství bylo znovu demaskováno jako lidská projekce. Ludwig Feuerbach s ním zúčtoval, Sigmund Freud je prohlásil za iluzi. Friedrich Nietzsche vystavil Bohu úmrtní list. Se zpožděním se tento trend objevuje i ve vnitronáboženské kritice – ve 20. století vznikla teologie „smrti Boha“, která žádá, aby byl Bůh zastoupen člověkem. Podle jejího názoru jsme dlouho očekávali, že Bůh udělá něco pro člověka; teď prý je na čase udělat něco pro Boha.

Tradiční náboženství na politické scéně dohrála a zanechala po sobě prázdné místo, které vyplnily ideologie 20. století. To byla nejnebezpečnější výměna obsahu: měla za následek masové vraždění lidí. Údajně nenáboženské režimy si teď samy osvojily náboženské manýry: své diktátory – od Hitlera přes Stalina a Mao Ce-tunga až po Pol Pota – uctívaly jako božské hrdiny a rozhodně nehájily mír a lidskou důstojnost. Osvícenci a kritikové náboženství vylili s vaničkou i dítě a odmítali připustit, že náboženství se přes nepopiratelnost kritizovaných jevů nedá prostě odstranit. Dnes církvím stále ubývá členů, ale zájem o náboženství nemizí, jen jeho podoba je jiná. K velkým protináboženským světským koncepcím se mnoho lidí staví právě tak skepticky jako k tradičním náboženským systémům. Zase se vyměňuje obsah – tentokrát nastupuje zájem o východní moudrost a volné formy ezoteriky, jimiž se lidé zabývají individuálně nebo ve volných společenstvích bez závazné institucionální organizace.

Ani vysoká úroveň technické civilizace včetně úspěchů v medicíně a sociální péči, dosažená stejně jen v malé část světa, nám není schopna dát tak definitivní jistotu, abychom mohli zapomenout, že nejsme pány vlastní existence. Život, láska a smrt se nedají naplánovat. Na tuto těžko snesitelnou skutečnost reagujeme zase postaru, nábožensky: prosíme a děkujeme. Na koho se přitom obracíme, to už tak jasné není. „K čemu své srdce upínáš, nač spoléháš, to je tvůj Bůh“, řekl Martin Luther. Adresát proseb a díků ztratil svou zdánlivě jednoznačnou tvář, skrývá se za různými maskami – a přesto zůstává naším zřejmě nepostradatelným protějškem.

Trýzeň vědomí

Cesta od polyteismu k monoteismu je posuzována různě – jako vzestup a pokrok, nebo jako politováníhodná ztráta rozmanitosti a tolerance. Pokud je monoteismus spojen s politickou mocí, je skutečně důvod činit jej odpovědným za netoleranci a násilí. Monoteismus, který pěstuje obraz autokratického Boha a z něho odvozuje legitimitu monokratických politických systémů, rychle přestává být k člověku přátelský. Ale přestože i křesťanství v průběhu svých dějin znovu a znovu upadalo do této léčky, primitivní odůvodňování monokracie monoteismem odporuje křesťanskému obrazu trojjediného Boha.

Tak se znovu dostáváme k základnímu problému: K čemu je náboženství? To záleží na tom, jestli chrání člověka před násilím a netolerancí, nebo ho zbavuje svéprávnosti a podrobuje autoritářskému systému; jestli je konstruktivní pomocí pro zdařilý život, nebo jen narkotikem, abychom vydrželi to, co se nedá změnit (náboženský člověk se pak jeví jako narkoman a náboženství jako „opium lidu“ – termín Karla Marxe). Ale protože náboženství nelze vykořenit, protože lze jen vyměnit jeho obsah, není jeho původ otázkou pouze pro historiky a sociology, nýbrž i pro psychology. Vznik a vývoj náboženských představ se obráží ve spisech a tradici jednotlivých náboženství; avšak takové představy se vždy rodí v lidech také z příběhu jednotlivé duše.

Vědomí, tato schopnost vidět vlastní stav a přát si jeho změnu, ukazuje člověku jasně, jak je jeho situace děsivá. Americký psycholog Ernest Becker popisuje lidskou existenci z biologické perspektivy drasticky: „Život na této planetě je krvavé divadlo, příšerná scéna ze science-fiction, v níž zažívací trakty, vybavené na jednom konci chrupem, rvou každý kus masa, jehož se mohou zmocnit, a na druhém konci zanechávají hory agresivních exkrementů.“ Ale člověk je „organismus, který ví“, a tedy ví především, že zemře. To, že příroda nevnímá člověka jako jedinečné individuum a že nakonec zmizíme v naprosté nicotě, pociťujeme jako útok na vlastní sebeúctu, říká Becker. Abychom si navzdory této přirozené mizérii mohli sami sebe vážit, vznikla touha něco znamenat, touha, aby náš život, práce, trápení a smrt na této planetě měly nějaký smysl.

Jak se lze vyrovnat s tímto rozporuplným stavem, ukazuje chasidský příběh o rabínovi, který radí žákovi, aby s sebou nosil v jedné kapse lístek, na němž je napsáno „Kvůli mně byl stvořen svět“, a v druhé kapse lístek s větou „Jsem jen prach a popel“; být moudrý znamená vytáhnout v pravou chvíli jeden, nebo druhý.

Člověk potřebuje vztah

Od prvního nadechnutí jsou lidé odkázáni na to, že mají nějaký význam. Potřebují k životu, aby je někdo vnímal, aby jeden pro druhého něco znamenali a aby bytí na této zemi znamenalo něco pro ně. Mnohem dříve, než se dítě naučí mluvit, poznává z chování dospělých, zda je vítáno, nebo považováno za náhodu či dokonce nehodu, poznává, jestli je někdo chrání, nebo zanedbává, a z jeho emočního stavu rostou jeho přání a fantazie. Tak se utváří sebechápání a identita člověka, jeho vnímání toho, co ve světě znamená a jestli k němu svět zaujímá láskyplný, nebo nepřátelský postoj, zda ho ochraňuje, nebo napomíná, chválí, nebo trestá. Z tohoto základního pocitu „jsem na světě“ roste vztah dítěte nejprve k okolí, pak k celému světu. V této fázi stojíme na prahu náboženství, neboť náboženství je celostní sféra představ a nabízí svůj obsah člověku, který touží po smyslu a hledá souhrnný pohled na svět. I psychologický pohled nám říká, že na tomto místě se rodí obrazy Boha, protože – alespoň v monoteistických náboženstvích – postava jednajícího Boha je personifikací kosmu.

Argentinská psycholožka Ana-Maria Rizzuto se zabývala různými obrazy Boha v lidské duši. Je ostatně zajímavé, jak se ke svému tématu dostala. V roce 1963, kdy zasedal 2. vatikánský koncil, ji požádal děkan papežského semináře v argentinské Córdobě, aby studentům, kandidátům kněžství, vysvětlila možnosti osobního vztahu člověka k Bohu, protože tím se tradiční dogmatika vůbec nezabývá.

Ana-Maria Rizzuto ukazuje, jak se podoba pozdějších obrazů Boha připravuje v raném dětství: Ať už různé náboženské instituce vyučují náboženství sebepůsobivěji, pro toho, kdo nemá základní vztahové zkušenosti, zůstane náboženství pouze vyučovacím předmětem. Vyučovaná látka nechává člověka vnitřně chladným, pokud se nespojuje s city, vzpomínkami a vnitřními obrazy vzniklými v průběhu dětství. Kdo dokáže pohlédnout dost hluboko do svého nitra, ví velmi dobře, že vlastní emoční pozadí zabarvuje i osobní obraz Boha. Strach, láska nebo nedosažitelná vzdálenost jsou zkušenosti, které vedou štětec, jenž maluje vnitřní ikonu Boha. Změnit ji mohou jen nová setkání, která dokáží dřívější vztahové zkušenosti vymazat nebo transformovat. Protože člověk je bytost, která potřebuje vztah.

K čemu je náboženství

Všechny odpovědi na tuto otázku zůstávají nejednoznačné. V podstatě se totiž veškeré historické, sociologické a psychologické pokusy o vysvětlení vztahují k člověku jako k bytosti nedokonalé, k jeho slabosti a omezenosti, která má být pomocí fantazií a projekcí učiněna snesitelnou. Dokonce i poznání, že člověk je bytost, která potřebuje vztah, může být vykládáno tak, že člověk je nedostatečně autonomní. Je očividné, že člověk není schopen žít sám; to platí, už když přichází na svět „fyziologicky předčasně“, i později, když se probudí jeho sexualita, a vůbec vzhledem k jeho potřebě nalézt domov ve společenství. Je-li pro nás ideálem představa člověka v každém směru nezávislého, pak se tohle všechno skutečně musí jevit jako politováníhodná slabost. Onen ideální obraz je ovšem snadné demaskovat jako nerealistický a nelidský sen. Náboženství však vidí člověka takového, jaký je, a nežádá od něho, aby se zřekl své potřeby sounáležitosti s druhými nějakým hrdinským gestem. To, že člověk je bytost potřebující vztah, není slabost, říká náboženství: je to příležitost.

Ale naše nepotlačitelná touha po společenství se ve všech našich prožitcích naplňuje jen částečně a přechodně. Kromě toho, že různá náboženství tuto lidskou potřebu uznávají, dávají i konkrétní odpovědi – každé z nich podle svého obsahu. Kdo nebo co odpovídá na lidskou touhu po vztahu? Co zůstává, když jsou lidé skutečně sami? Existuje nějaké kompetentní místo, kam se můžeme obrátit, když už všechno selhalo? Je tu někdo, když už tu nikdo není? Ať už náboženství vzniklo tak nebo tak, ať už přijalo v dějinách, ve společnosti či v duši člověka jakoukoli podobu – k čemu je dobré, o tom rozhodne jeho účinnost. Tím se ale dostáváme k jiné úrovni vnímání. Jen ve vztahu k určitým náboženským obsahům se může ukázat, co náboženství člověku přináší. Tato kniha chce čtenáře provést jedním ze světových náboženství – křesťanstvím.