50 let existence synody biskupů

Ve dnech 4.–25. října 2015 se ve Vatikánu uskuteční XIV. řádné valné shromáždění synody biskupů1 na téma „Povolání a poslání rodiny v církvi a v současném světě“. V jejím průběhu je na 17. října naplánovaná oslava 50. výročí této instituce, která je plodem znovuobjevené biskupské kolegiality v katolické církvi po II. vatikánském koncilu. Při té příležitosti bych rád ve stručnosti přiblížil diskuse kolem vzniku této instituce, její účastníky a typický průběh synodálního procesu.

Vznik synody biskupů

Již před II. vatikánským koncilem zaznívaly myšlenky o kolegialitě všech biskupů a úvahy nad jejím institučním zakotvením v rámci celosvětové církve.2 Mnozí biskupové měli zkušenosti s biskupskými konferencemi národními nebo regionálními.3 Nejvýznamnějším podnětem pro vznik synody byla zkušenost biskupů během II. vatikánského koncilu, kde měli možnost zažít kolegialitu v praxi při plenárních zasedáních nebo během společných porad.

Celé první jednací období koncilu (1962) bylo pro většinu biskupů praktickou školou kolegiality. Na pořad jednání se otázka kolegiality biskupů a jejího vztahu k papežskému primátu dostala až ve druhém jednacím období na přelomu října a listopadu 1963. Přes bouřlivé diskuse vyjádřila výrazná většina biskupů při orientačním hlasování o pěti otázkách ze schématu O církvi souhlas s tezí, že kolegium biskupů je nástupcem apoštolského sboru v jeho úloze učit, posvěcovat a vést a že spolu se svojí hlavou, římským veleknězem, mu náleží plná a svrchovaná moc nad univerzální církví.4 Ještě několik dní pokračovala zajímavá diskuse, mimo jiné o potřebné reformě římské kurie. Třetí jednací období koncilu charakterizovala horečná práce na přípravě dokumentů, ale také vzrůstající napětí a nesnáze. Přestože odpůrci kolegiality byli na koncilu výraznou menšinou (nepřevyšující 10-15% sněmovních otců), dařilo se jim prosazovat některé svoje návrhy a papež Pavel VI. jim vycházel vstříc ve snaze dosáhnout co největší podpory sněmovních textů. To samozřejmě vzbuzovalo nelibost u zástupců koncilní většiny a vznikal pocit nedůvěry vůči papeži.5

Zřízení biskupské synody

Papež Pavel VI. ve své zahajovací řeči na počátku čtvrtého (a posledního) jednacího období koncilu dne 14. září 1965 oznámil plánované založení synody biskupů. Překvapivé rozhodnutí bylo motivováno snahou předejít dalším dlouhým sporům o biskupské kolegialitě. Následující den byl koncilním otcům předložen apoštolský list ve formě motu proprio Pavla VI. Apostolica Sollicitudo (z 15. září 1965), kterým papež synodu biskupů založil. Diplomatický tah papeže slavil úspěch. Odpůrce kolegiality (zhruba 10–15 % sněmovních otců) uspokojilo, že biskupská synoda byla založena jako papežův poradní sbor bez vlastní iniciativy. Zastánci kolegiality přivítali založení synody jako první krok a očekávali její další rozvoj. Očekávání podpořila mimo jiné i zmínka v závěru motu proprio, že synoda se jako každá lidská instituce může časem zdokonalit. K výraznějším změnám směrem k větší kolegialitě však nedošlo.6 Existence synody biskupů byla pak již jen zmíněna v koncilním dekretu o pastýřské službě biskupů Christus Dominus z 28. října 1965.7

Během prvních tři shromáždění synody biskupů v letech 1967, 1969 a 1971 se projednávaly důležité otázky a zaznívaly různé návrhy na posílení její role v rámci katolické církve.8 Narůstající polarizace v katolické církve po II. vatikánském koncilu však poznamenala i jednání synody biskupů. V roce 1974 se biskupové nebyli schopni shodnout na závěrečném textu synody. Materiály ze synody proto předložili papeži Pavlu VI., který o rok později vydal apoštolskou exhortaci o hlásání evangelia Evangelii nuntiandi (z 8. prosince 1975). Tento dokument je nejenom vysoce ceněn (i současným papežem Františkem), ale bývá považován za ukázku velmi dobré spolupráce synody biskupů a papeže. Jelikož se tato praxe osvědčila, od synody v roce 1977 vydávají shromáždění biskupové pouze poselství Božímu lidu a papeži předávají návrhy (Propositiones) k dalšímu zpracování. Tato spolupráce už tak dobře nefungovala po nástupu papeže Jana Pavla II. (1978–2005), jehož apoštolská exhortace o úkolech křesťanské rodiny v současném světě Familiaris consortio (z 22. listopadu 1981) mnohem více odrážela jeho teologické důrazy než podněty ze synody o rodině v roce 1980.9

V mezidobí, tj. mezi jednotlivými shromážděními synody biskupů, má agendu na starosti Sekretariát synody biskupů, kterému předsedá Rada sekretariátu synody biskupů.10 Rada má 15 členů, 12 členů je volených synodou biskupů (se snahou o zastoupení všech kontinentů) a 3 jmenuje papež. Rada se schází dvakrát až třikrát do roka. V čele sekretariátu je generální sekretář jmenovaný papežem. V září 2013 nahradil v této funkci chorvatského arcibiskupa Nikolu Eterovice italský arcibiskup (od února 2014 kardinál) Lorenzo Baldisseri.

Formát synody

Existují tři různé druhy shromáždění synody biskupů:

1) Řádné valné shromáždění projednává důležité záležitosti univerzální církve, které vyžadují pozornost celého episkopátu. Dosud se uskutečnilo 13 řádných shromáždění biskupských synod, první v roce 1967 a poslední na podzim roku 2012 na téma Nová evangelizace pro předávání křesťanské víry.

2) Mimořádné valné shromáždění se týká otázek vyžadujících okamžitou pozornost pro dobro celé církve. Dosud se konala tři: první v roce 1969 na téma spolupráce mezi svatým stolcem a biskupskými konferencemi, druhé v roce 1985 při příležitosti 20. výročí zakončení II. vatikánského koncilu a třetí v roce 2014 na téma Pastorační výzvy pro rodinu v podmínkách evangelizace.

3) Speciální shromáždění se věnuje důležitým otázkám církve v určitém regionu. Dosud jich proběhlo deset: dvě pro Evropu a pro Afriku, po jedné synodě pro Holandsko, Libanon, Ameriku, Asii, Oceánii a naposledy v roce 2010 pro Blízký Východ.

Synodální shromáždění probíhají většinou na podzim. V případě řádných shromáždění se až na výjimky (např. ve 2. polovině 90. let, kdy se konalo hned několik speciálních shromáždění krátce po sobě) konají v rozmezí 3 až 4 let. Jejich délka byla v roce 2005 zkrácena ze čtyř týdnů na tři týdny. Mimořádná shromáždění trvají dva týdny. Rovněž délka speciálních shromáždění se pohybovala mezi dvěma a třemi týdny.

Hlavním rozdílem mezi řádným a mimořádným valným shromážděním je v delegátech biskupských konferencí. Zatímco řádného shromáždění se účastní 1–4 zvolení zástupci jednotlivých biskupských konferencí podle jejich velikosti (biskupská konference do 25 členů volí jednoho delegáta, 26–50 dva, 51–100 tři, nad 100 čtyři), mimořádného shromáždění se účastní pouze předsedové nebo místopředsedové biskupských konferencí (tj. každá biskupská konference je zastoupena pouze jedním biskupem). Zřejmě nejvýraznější novinkou papeže Františka je propojení dvou shromáždění. Loňské mimořádné shromáždění bylo první etapou, letošní řádné shromáždění bude navazující druhou etapou.

Účastníci synody

Ústřední roli má papež, který rozhoduje o svolání zasedání synody biskupů, volbě tématu a úpravách jednacího řádu, schvaluje zvolené delegáty a podle svého uvážení jmenuje další členy (jejich počet nesmí přesáhnout 15 % z celkového počtu sněmovních otců). Dále papež jmenuje hlavního zpravodaje synody, dohlíží na její průběh (prostřednictvím pověřených předsedů) a schvaluje případná rozhodnutí. Od synody v roce 1974 rovněž shrnuje téma synody ve své apoštolské exhortaci, v níž však není nijak vázán návrhy synody biskupů.

Podívejme se nejprve na důležité aktéry synody biskupů:

Synodě biskupů předsedá papež, fakticky ho v této funkci zastupují pověření předsedové. Pro letošní shromáždění byli jmenováni hned čtyři, což je podle mne novinka (běžně bývali tři). Návaznost na loňské mimořádné shromáždění je vyjádřena stejnou trojicí předsedů (francouzský kardinál André Vingt-Trois, arcibiskup z Paříže; filipínský kardinál Antonio G. Tagle, arcibiskup z Manily; brazilský kardinál Raymundo Damasceno Assis, arcibiskup z Aparecidy). K nim jako čtvrtý předseda byl již v listopadu 2014 jmenován jihoafrický kardinál Wilfrid Fox Napier, arcibiskup z Durbanu. Toto jmenování je možné chápat jako určitou reakci na incident, který se odehrál při loňském mimořádném shromáždění synody biskupů. Kardinál Walter Kasper se vyjádřil kriticky vůči lidem z afrických nebo muslimských zemí, pro které je homosexualita tabu, proto není možné s nimi o tomto tématu mluvit. Vůči tomu se kardinál Napier ohradil a také patřil k hlavním kritikům průběžné zprávy synody, které se ohledně homosexuálů vyjadřovala vstřícněji než pozdější závěrečný dokument, k jehož přípravě byl dodatečně přizván. Takto jsou zastoupeny téměř všechny kontinenty.

Zřejmě ještě důležitější roli má hlavní zpravodaj (relator general), kterým je letos stejně jako loni kardinál Péter Erdö, arcibiskup ostřihomsko-budapešťský a předseda Rady evropských biskupských konferencí (od roku 2006). Hlavní zpravodaj na úvod synody předkládá zprávu, shrnující přípravné práce a připomínky zaslané minimálně 30 dní před zahájením zasedání. Tato zpráva je základem pro jednání (tzv. Relatio ante Disceptacionem). Během zasedání synody připravuje další průběžné zprávy (viz dále).

Už byla zmínka o generálním sekretáři, který stojí v čele stálého úřadu (Rady sekretariátu synody biskupů), jež má na starosti agendu synody i v mezidobí mezi shromážděními. Na úvod synody přednese zprávu shrnující práci sekretariátu od posledního shromáždění. K ruce má svého podsekretáře, kterým je od února 2014 biskup Fabio Fabene. Zatímco ostatní aktéři jsou jmenováni jen pro toto konkrétní zasedání synody, tito dva zastávají svůj úřad trvale.

Zpravodaji i (hlavnímu) sekretáři je k dispozici zvláštní sekretář (special secretary) jmenovaný pro konkrétní zasedání synody (letos je jím stejně jako vloni Bruno Forte, arcibiskup z Chieti-Vasto).

Účastníci synody se dělí do dvou skupin podle možnosti hlasovacího práva:

A) Účastníci s hlasovacím právem:

1) Nejvyšší představitelé katolických východních církví (tj. jednak patriarchové a metropolité, a také biskupové zvolení synodami východních katolických církví).

2) Biskupové z národních nebo regionálních biskupských konferencí. Již bylo uvedeno, že v případě mimořádného shromáždění synody biskupů se jedná o jednoho zástupce z každé biskupské konference (většinou předsedu nebo místopředsedu), pro řádné shromáždění biskupské konference volí 1–4 zástupce podle počtu členů. Českou biskupskou konferenci na loňském zasedání zastupoval místopředseda, olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Pro letošní synodu byl zvolen královéhradecký biskup Jan Vokál.

3) Deset zástupců mužských řeholních společností v případě řádného shromáždění (v případě mimořádného jsou jen tři).

4) Představení vatikánských úřadů (státní sekretář, prefekti kongregací, prezidenti papežských rad a některých komisí, předsedové nejvyšších soudních tribunálů). Letos jich je stejně jako vloni 25.

5) Papežem volně jmenovaní členové synody, jejich počet nesmí přesáhnout hranici 15 % z celkového počtu členů synody. Stejně jako vloni najdeme i letos mezi těmito jmenovanými jak příznivce určitého zmírnění církevních předpisů (např. kardinála Waltera Kaspera), tak jejich kritiky (kardinál Carlo Caffarra, již zmíněný jihoafrický kardinál Wilfrid Fox Napier atd.). Opět je mezi papežem jmenovanými členy Antonio Spadaro, jezuita a šéfredaktor časopisu La Civilta Catolica.

B) Bez hlasovacího práva:

1) Spolupracovníci (tj. poradci nebo experti) sekretariátu synody, včetně jednoho manželského páru.

2) Hosté (tzv. auditoři), letos včetně 17 manželských párů (vloni bylo manželských párů mezi hosty 13 a další byl zařazen mezi poradci).

3) Spolupracovníci sekretariátu synody biskupů a asistenti.

4) Bratrští delegáti z křesťanských církví. Letos jich je 14 (7 zástupců východních církví, 7 zástupců světových svazů protestantských církví, včetně jednoho zástupce Světové rady církví).

K těmto účastníkům je třeba ještě připočíst zástupce médií a hlavně rozmanitý pomocný personál.

Průběh synody biskupů

Synodální proces: Má tři fáze a během něho vznikne 9 různých dokumentů:

I.) Přípravná fáze před zasedáním synody:

1) Po poradě se sekretariátem rozhodne papež o tématu a datu konání synody.

2) Sekretariát s pomocí expertů vypracuje přípravný dokument k tématu, tzv. Lineamenta (1. dokument synody). Je vydán v sedmi jazycích (angličtina, francouzština, němčina, italština, španělština, portugalština a latina) a rozeslán biskupským konferencím, římské kurii a řeholním představeným s požadavkem na písemná vyjádření (obsahuje otázky). S ohledem na neobvyklé spojení dvou po sobě následujících shromáždění synody se přípravným dokumentem stala závěrečná zpráva mimořádného zasedání synody, ke které jen sekretariát dodal otázky (zveřejněna byla 9. prosince 2014).

3) Takto získané připomínky jsou zpracovány a sekretariát vypracuje a zveřejní pracovní dokument tzv. Instrumentum laboris (2. dokument synody). Pro letošní synodu byl vydán 24. června 2015.

II) Zasedání synody:

1) Nejprve předloží svojí zprávu o činnosti sekretariátu synody od posledního zasedání její generální sekretář (Lorenzo Baldisseri).

2) Hlavní zpravodaj (Péter Erdö) přednese svoji zprávu tzv. Relatio ante Disceptacionem (3. dokument synody), vypracovanou na základě Instrumentum laboris a písemně došlých připomínek (doručených nejpozději 30 dní před zahájením zasedání synody; v loňském roce byla tato lhůta zkrácena na 15 dní).

3) Následují vystoupení jednotlivých biskupů,11 které zaberou zhruba celý první týden. Přestože se může jednat o zajímavou paletu názorů z různých místních církví, je tato část nedialogická a pro řadu účastníků spíše nudná. S ohledem na kritiku umožnil papež Benedikt XVI. od roku 2005 na konci každého dne zařadit jednu hodiny pro možnost otevřené diskuse, případně bezprostředních reakcí. Během loňského mimořádného zasedání byla vystoupení biskupů uspořádána do určitých okruhů. Papežem Františkem opakovaně proklamovaná ochota naslouchat našla své konkrétní vyjádření v řadě svědectví pozvaných manželských párů, které zaznívaly vždy na úvod každého zasedání (většinou se konala dvakrát denně). Teprve po nich mluvili k tématu předem přihlášení biskupové

4) Vystoupení biskupů uzavře shrnující zpráva hlavního zpravodaje, který ji zpracuje na základě přednesených příspěvků, tzv. Relatio post Disceptacionem (4. dokument synody).

5) V další fázi se biskupové rozdělí do menších skupin (circuli minores) podle různých světových jazyků (latina, angličtina, francouzština, němčina, italština a španělština spolu s portugalštinou). Počet by neměl přesáhnout zhruba 20–25 osob. Pokud je o některý jazyk větší zájem, vznikne více skupin, do nichž jsou biskupové rozděleni většinou podle abecedy. Každá skupina si zvolí moderátora a zpravodaje, kteří vedou a shrnují diskusi, jejíž závěry zprostředkují plenárnímu zasedání a sekretariátu synody (5. dokument /resp. celá sada dokumentů/ synody).

6) Na základě podnětů z malých skupin zpracuje hlavní zpravodaj s dalšími spolupracovníky jeden společný seznam návrhů (tzv. propozic) (6. dokument synody).

7) V závěrečné fázi synody je nejenom zvoleno 12 nových členů Rady sekretariátu biskupů, ale především se hlasuje o připraveném dokumentu na základě podnětů z malých skupin.

8) Na základě hlasování a vznesených připomínek je vypracována závěrečná zpráva, kterou od roku 1974 nahradil seznam návrhů, který je předán prostřednictvím sekretariátu synody papeži (7. dokument synody). V 80. a 90. letech byly návrhy utajované, i když vždy alespoň něco z jejich obsahu uniklo do tisku. Oficiálně byly zveřejněné poprvé z podnětu papeže Benedikta XVI. po synodě v roce 2005. V loňském roce došlo k již zmíněné novince. Místo seznamu jednotlivých návrhů byl vypracován souvislý text, který se stal přípravným dokumentem letošního shromáždění. Dokonce byly poprvé zveřejněny přehledy hlasování o jednotlivých článcích, mezi které byly zcela nezvykle zařazeny i ty, které nezískaly potřebnou 2/3 většinu hlasů.

9) Místo závěrečné zprávy se od roku 1977 stalo běžnou praxí synodních otců vydávat poselství Božímu lidu (8. dokument synody).

III) Po zasedání synody:

Návrhy vzešlé ze synody papež podle svého uvážení zapracuje při sepsání posynodální apoštolské exhortace, což je poslední text celého synodálního procesu (9. dokument synody).

I přes dílčí inovace je celý synodní proces hodně formalizovaný, prostoru pro přímé diskuse je málo a vše probíhá pod časovým tlakem. Samotný papež František brzy po svém zvolení kritizoval podobu synody biskupů.12 Snaha o zapojení celé církve při sbírání podnětů pro pracovní dokumenty synodu a především papežova podpora svobodné diskuse a informování veřejnosti o jejím průběhu se zdají být příslibem případné změny.13

Je možná ekumenická inspirace?

Ačkoliv kolegiální struktury v katolické církvi nikdy zcela nevymizely, jejich potřeba nebyla a dosud stále není vnímána tak intenzivně jako u většiny bratří a sester z ostatních křesťanských církví.14 Přestože se od II. vatikánského koncilu hodně mluví o decentralizaci církevní správy, o biskupské kolegialitě nebo o uplatňování principu subsidiarity,15 zdá se, že u mnoha katolických křesťanů – mám teď na mysli především situaci v našich končinách – je stále hluboce zakořeněná představa hierarchicky pojaté církve v čele s poněkud idealizovaným „Svatým otcem“, který sám téměř vždy a o všem správně a neomylně rozhoduje. Svojí roli nepochybně hraje malá nebo dokonce žádná zkušenost katolického křesťana se sborovými orgány katolické církve, ačkoliv jejich obnova v podstatě na všech úrovních církevního života by měla být jedním z důsledků koncilu.16

Zkušenost pravoslavného křesťana s kolegiálními strukturami je oproti tomu mnohem větší. Když pravoslavný teolog popisuje synodální strukturu církve, považuje za základ pravoslavné eklesiologie koncept konciliarity.17 Jádrem církve je synod, tj. SYN-HODOS /společná cesta/, což podle něj nejlépe odpovídá doslovnému významu slova „ekklesia“, tj. EK-KLESIA /svolané shromáždění/. Každý výraz církevní praxe má být výsledkem konciliárního či synodálního přístupu.18 Také zkušenost evangelického křesťana s kolegiálními církevními strukturami je mnohem větší než u katolického. Ve většině evangelických církví (vyjma církví kongregačních) nachází uplatnění presbyterně-synodní model řízení a správy církve. Podle evangelického teologa je tento model založen na přesvědčení, že „žádný jedinec není vybaven všemi dary, potřebnými k realizaci odpovědnosti za život církve ať na úrovni místní, ať na úrovních vyšších, takže je vždy zapotřebí společné porady zvolených nebo delegovaných zástupců církevního lidu.“19

Je těžko možné předpokládat, že bez pozitivní a dlouholeté zkušenosti bude myšlenka synodality v praxi katolické církve fungovat. Zvlášť když na celocírkevní i místní úrovni byly a jsou tendence zcela opačné.20 Je tedy otázkou, zda řádné zasedání synody biskupů přinese nějaké pozitivní signály a ukáže smysl této, již padesát let existující instituce, jejíž realizace byla po koncilu, podobně jako jiné reformy, omezována prostřednictvím centrálních vatikánských úřadů. V neposlední řadě a s ohledem na téma (rodina) půjde také o to, zda ještě někoho bude zajímat, co na toto téma vymyslí a vysloví lidé, kteří se s ohledem na svojí profesi rodinného života zřekli.

1 Latinský název zní „Synodus Episcoporum“. Česky: synoda biskupů nebo biskupská synoda. Oficiální překlad kodexu kanonického práva uvádí „biskupský sněm“. Český překlad z roku 1994, který je dílem Miroslava Zedníčka (1931–2012), na rozdíl od latinského originálu z roku 1983 nerozlišuje mezi koncilem (obecným kán. 337–341 a místní církve /partikulárním, tj. plenární nebo provinční/ kán. 439–446) a synodou (biskupů kán. 342–348 a diecéze kán. 460-468), oba výrazy překládá termínem „sněm“. Kodex kanonického práva : úřední znění textu a překlad do češtiny. Praha: Zvon, 1994.

Čeština umožňuje mužský (synod) i ženský rod (synoda). Slovník spisovného jazyka českého i Slovník spisovné češtiny rozlišují ženský rod pro diecézní sněm katolické církve a mužský rod pro zasedání nejvyššího orgánu Českobratrské církve evangelické a Ruské pravoslavné církve („Svatý synod“ působící od 18. století do roku 1918). Osobně pro označení shromáždění biskupů preferuji ženský rod i s ohledem na latinský resp. řecký originál. Řecké SYN-HODOS je možné přeložit jako „společná cesta“ nebo i „schůze“ (řecké slovo HODOS má více významů, např. cesta, stezka, chůze).

2 Na internetových stránkách synody biskupů jsou výslovně uvedeny návrhyi talského arcibiskupa Silvia Oddiho (1910–2001, od roku 1969 kardinálem) a holandského arcibiskupa z Utrechtu (v letech 1955–1975) Bernarda Alfrinka (1900–1987, od roku 1960 kardinálem). Dostupné z: http://www.vatican.va/roman_curia/synod/documents/rc_synod_20050309_docu... [cit. 2015-09-25]

3 Za nejstarší pravidelně zasedající biskupskou konferenci je považována belgická (vznikla v roce 1830). Ke společným poradám biskupů v rámci zemí nebo určitého území vybízeli papežové Pius IX. (1846–1878) a především Lev XIII. (1878–1903). Porady biskupů postupně nahrazovaly plenární a provinční sněmy. Přestože existence biskupských konferencí nebyla nijak právně předepsána pro celou církev, doporučil kodex kanonického práva z roku 1917, aby se místní ordináři církevní provincie scházeli alespoň každý pátý rok „za tím účelem, aby po výměně názorů uvážili, co nutno v diecésích podniknout k povznesení blaha náboženství, a připravili to, o čem bude mět být jednáno na budoucím provinčním sněmu“ (CIC 1917 / kán. 292). Překlad Kodexu kanonického práva. S. l., s. d., s. 97. (Pracovní text komise pro překlad Kodexu při CMBF v Praze, pobočce v Olomouci.). Existenci biskupských konferencí oceňoval i papež Pius XII. (1939-1958), např. v promluvě z 1. listopadu 1954. V papežské ročence Annuario Pontificio z roku 1959 byl poprvé uveden seznam 42 existujících biskupských konferencí. V roce 1964 jich bylo 47, v roce 1968 už 68. RYŠKA, Josef. Biskupské konference. Via, 1970, č. 3, s. 47-48. Viz též sborník REESE, Thomas J. (ed.). Episcopal Conferences : Historical, Canonical, and Theological Studies. Washington, 1989. II. vatikánský koncil ocenil význam biskupských konferencí v dekretu o pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus, vyhlášeném 28. října 1965, v článcích 37 a 38.

4 Dne 30. října 1963 se z 2148 biskupů vyjádřilo 1808 placet /84 %/, 336 non placet /16 %/, 4 hlasy byly neplatné. MELLONI, Alberto. Der Beginn der Zweiten Konzilsperiode und die grosse ekklesiologische Debatte. In ALBERIGO, Giuseppe, WITTSTADT, Klaus (eds.). Geschichte des Zweiten Vatikanischen Konzils (1959–1965) III. Mainz – Leuven, 2002, s. 1–138 (přehled o hlasování s. 124).

5 Velkou pozornost vzbudila tzv. Předběžná vysvětlující poznámka (Nota praevia explicativa) ke konstituci o církvi, která byla „z vyšší autority“ předložena sněmovním otcům v závěru třetího jednacího období, dne 14. listopadu 1964, spolu s pozměňovacími návrhy. Poznámka sice není součástí ještě nehotového textu konstituce o církvi, ale text je třeba v jejím smyslu vykládat. Takový postup rozladil biskupy a spolu s událostmi tzv. černého čtvrtku (dne 19. listopadu 1964 bylo opět z příkazu „vyšší autority“ provedeno v již hotovém textu dekretu o ekumenismu 19 změn, které mírně oslabovaly text a hlavně na základě žádosti asi 200 španělských a italských biskupů bylo na poslední chvíli odročeno hlasování o deklaraci o náboženské svobodě) skončilo třetí jednací období určitým rozčarováním a s otázkami nad dalším směřováním koncilu.

6 Řád synody biskupů (Ordo synodi episcoporum) byl vydán 8. prosince 1966 (viz Acta Apostolicae Sedis /AAS/, 59, 1967, s. 91–103. Jeho dílčí úpravy byly provedeny 24. června 1969 (AAS, 61, 1969, s. 525–539) a 20. srpna 1971 (AAS, 63, 1971, s. 702–704). K poslední úpravě řádu zatím došlo 29. září 2006 (AAS, 98, 2006, s. 755–779).

7 „Biskupové vybraní z různých krajů světa podle způsobu a řádu, který stanoví římský biskup, poskytují platnější pomoc nejvyššímu pastýři církve v radě zvané „biskupská synoda“. Tato biskupská synoda jako zástupce veškerého katolického episkopátu je zároveň znamením, že se všichni biskupové v hierarchickém společenství podílejí na péči o celou církev.“ (s odkazem na věroučnou konstituci o církvi Lumen gentium, 23) ChD, 5. Ke genezi viz příslušné komentáře dekretu.

8 Jeden z nejzajímavějších návrhů zvažoval možnost, aby předsedové biskupských konferencí v rámci mimořádného zasedání synody biskupů volili nového papeže namísto dosavadní volby kardinály. Byla by tak více vyjádřena role papeže v čele biskupského sboru. K synodě biskupů viz např. HEBBLETHWAITE, Peter. The Synod of Bishops. In HASTINGS, Adrian (ed.). Nodern Catholicism : Vatican II and After. London : SPCK, 1991, s. 200-209; REESE, Thomas J. Inside Vatican : The Politics and Organisation of the Catholic Church. Cambridge, Massachusetts : Harvard University Press, 1996, s. 42-65 nebo HINZE, Bradford E. Practices of Dialogue in the Roman Catholic Church : Aims and Obstacles, Lessons and Laments. New York : Continuum, 2006, s. 157-178.

9 Detailní rozbor viz GROOTAERS, Jan, SELLING, Joseph A. The 1980 Synod of Bishops "On the Role of the Family" : An Exposition of the Event and an Analysis of its Texts. Leuven, 1983. Dlužno říct, že také papež František se rozhodl návrhy z posledního řádného zasedání synody biskupů o nové evangelizaci v roce 2012 pojmout poněkud šířeji a po svém. Výsledkem je apoštolská exhortace o hlásání evangelia v současném světě Evangelii gaudium (z 24. listopadu 2013).

10 Podle některých výkladů nemá synoda biskupů trvalý charakter, ale sekretariát ano, proto jméno není rada synody, ale rada sekretariátu.

11 Do roku 2005 byl většinou limit jednotlivých vystoupení stanoven na 8 minut. S ohledem na zkrácenou dobu trvání shromáždění o týden, došlo ke zkrácení limitu na 6 minut. Během loňského mimořádného zasedání byl limit 4 minuty.

12 „Myslím si však, že konzultace jsou velmi důležité. Například konsistoře a synody jsou důležitá místa, kde může být konzultace pravá a účinná. Je ovšem třeba, aby měly méně rigidní formu. Chci konzultace reálné, nikoli formální... Měli bychom jít společně: lid, biskupové i papež. Kolegialitu je třeba žít na různých úrovních. Možná je čas změnit způsob organizace synodu, protože ta stávající mi připadá statická. To může mít také ekumenickou hodnotu, zvláště ve vztahu k našim pravoslavným bratřím. Od nich se můžeme naučit víc o smyslu biskupské kolegiality a tradici kolegiality. Úsilí o společnou reflexi toho, jak se řídila církev v prvních staletích před roztržkou mezi Východem a Západem, přinese ve svůj čas plody.“ Rozhovor s papežem Františkem. Radio Vaticana, 22.9.2013. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18878 [cit. 2015-09-25]

13 Ohlédnutí za loňským mimořádným shromážděním synody biskupů a především podporu papeže Františka celému procesu viz VAŇÁČ, Martin. K synodě biskupů o rodině. Getsemany, 2014, č. 11, s. 278-283. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/3171 [cit. 2015-09-25]

14 Prohlášení o jurisdikčním primátu a neomylnosti papeže na I. vatikánském koncilu vedlo mnohé k přesvědčení, že další koncil už nebude zapotřebí. „K řízení církve všeobecný sněm /tj. koncil/ není nutný, poněvadž církev je zřízena na primátu biskupa římského a moci biskupské,“ dočteme se např. ve skriptech církevního práva z 60. let.

15 V hierarchicky strukturované společnosti princip subsidiarity znamená, že co může rozhodnout nižší autorita, nemá rozhodovat vyšší, a tedy vzdálenější autorita.

16 Mám na mysli farní rady pastorační i ekonomické, vikariátní konference, diecézní synody, kněžské rady, sbory konzultorů, diecézní pastorační a hospodářské rady, provinční koncil, shromáždění biskupů (církevní oblasti), biskupské konference, plenární sněmy a nakonec i biskupské synody.

17 PATSAVOS, Lewis J. The Synodal Structure of the Orthodox Church. Dostupné online: http://www.goarch.org/ourfaith/synodal-structure [cit. 2015-09-25]

18 Na nejvyšší úrovní církevní správy tomuto pojetí odpovídá kombinace „demokratického“ a „monarchického“ prvku v řízení; monarchický prvek v patriarchátu reprezentuje patriarcha, demokratický prvek reprezentuje synod biskupů patriarchální církve.

19 FILIPI, Pavel. Malá encyklopedie evangelických církví. Praha 2008, s. 112.

20 Vzpomeňme např. na nepodařenou realizaci tzv. plenárního sněmu u nás viz VAŇÁČ, Martin. Odbytý sněm české římskokatolické církve. Getsemany, 2005, č. 9, s. 198-200. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/766 [cit. 2015-09-26]. Ohledně velkých očekávání srov. RABAN, Miloš. Sněm české katolické církve : Obnova synodality. Praha : Vyšehrad, 2000.