Trest smrti jako odplata, nebo brána do nebe?

„Právo trestat smrtí je právo hrozné, a soudíc podle jeho dějin a vývoje, bude v budoucnosti zrušeno.“ (T. G. Masaryk)¹

Úvod

Chtěl bych na začátku připomenout starou irskou legendu, vyprávějící o krvavé události, předcházející vzniku zákoníku Senchus Mor: Jednou chtěl Léogaire, Vysoký král Irska, vyzkoušet schopnost svatého Patrika odpouštět. Slíbil tedy bohatou odměnu tomu, kdo zabije některého z biskupových učedníků. Nabídky využil Léogairův bratr Nuada, nacházející se právě v tíživé situaci – z nám neznámého důvodu trávil nedůstojně čas v bratrově zajetí. Byv propuštěn, vrhl oštěpem po Patrikově kočím Odranovi a probodl mu srdce. - Soudce Dubbtach, křesťan a Patrikův přítel, odsoudil vraha překvapivě k smrti. (Nesrovnatelně častější trest za vraždu totiž představovala pokuta, vyplacená rodině příbuzného, jíž – domnívám se – tu zastupovala Patrikova komunita.) „Nuada byl zabit za svůj zločin, a Patrik pro něj získal nebe. V tom rozsudku je odpuštění, ale také je tam odplata.“² Modlitba světcova a jeho odpuštění – spolu s trestem – viníka očišťuje pro Věčnost. Je to vlastně výsada. Ale je vůbec trest smrti v souladu s křesťanskou – potažmo humanistickou – etikou?

Starý zákon a trest smrti

Co se týče biblického stanoviska, pak mojžíšský Zákon Izraelitům trest smrti důrazně přikazuje, a to nejen v případě vraždy, kdy by ho bylo možno chápat jako řádnou odplatu, ale i za činy nepoměrně méně závažné (aspoň z našeho pohledu), což jasně svědčí o sakrálním charakteru takové exekuce. Odstraněním viníka měla být obnovena svatost Izraele.³ V teokratické společnosti to dává smysl, což lze v novější době dobře ilustrovat na příkladu prvních mormonů, kde jejich „andělé smrti“ podřezávali hrdla narušitelů posvátné čistoty, přičemž – kromě zabití a cizoložství - byl takovým proviněním sexuální styk bílého mormona s Afroameričankou.⁴ Nelze ovšem přehlédnout, že už před vydáním Zákona je stanoven trest smrti jako odplata za zabití člověka, „Božího obrazu“ (Gn 9, 6); impulzivní vrahové Kain a Mojžíš přesto najdou v Božích očích milost. Trestem je v obou případech vyhnanství.⁵ Za zákeřného vraha Davida pak dokonce zástupně umírá jeho syn, počatý z cizoložství (2 Sam, 11. a 12. kap.). Dětské oběti byly sice starému Izraeli známy, tuto však nepřináší člověk, nýbrž sám Bůh se ujímá role obětníka/popravčího.⁶

Nový zákon, křesťanstvo a trest smrti

Křesťanům by měl být zásadní směrnicí v otázce trestu smrti postoj Mesiášův. Jenže… V kanonických evangeliích⁷ k tomu Ješuovo zřetelné vyjádření nenacházíme, snad jen „bludná“ perikopa o ženě, kterou zachraňuje před kamenováním (Jan 8, 2 – 11), ukazuje na jeho odmítnutí absolutního trestu. S tím koresponduje skutečnost, že se k popravám, nařizovaným náboženskými vůdci, stavěl pramálo souhlasně i zhruba o generaci mladší Eliezer Ben Azarijá, nemluvě už o Akivovi a Tarfonovi, kteří otevřeně prohlašovali: „Kdybychom my byli členy sanhedrínu, nikdo by nikdy nebyl odsouzen k smrti.“⁸

Křesťanští teologové se stali zastánci trestu smrti teprve poté, co Církev přestala být pronásledována spolčila se se světskou mocí. Připomeňme ty nejvlivnější - Augustina (ovšem až po neblahých zkušenostech s donatisty), bývalého augustiniána Luthera, a především dominikána Tomáše Akvinského.⁹ Církev se sice formálně zříkala prolévání krve,¹⁰ ale u zatvrzelých kacířů bezživotí rozhodně vyžadovala. Výjimku v tom tvořily některé okrajové proudy křesťanstva (valdenští, anabaptisté), vystavené tvrdému pronásledování, a humanističtí učenci (Erasmus Rotterdamský, Thomas More).¹¹ Až s nástupem osvícenství se začalo o oprávněnosti trestu smrti vážně diskutovat. A diskutuje se dodnes. Je potěšitelné, že v současnosti nezanedbatelné množství křesťanských denominací ve svých prohlášeních absolutní trest odmítá.¹²

Argumenty pro trest smrti a jejich nedostatečnost

Teď je namístě uvést stručně nejdůležitější argumenty pro trest smrti. Jako první tu máme „odstrašení.“ Jan Zámečník zpochybňuje účinnost tohoto důvodu skutečností, že veřejné – často velmi kruté – popravy se stávaly zdrojem povyražení širokých mas a bujnými veselicemi.¹³ Opačného názoru je K.-H. Peschke, dokládající své tvrzení snížením kriminality v Číně v roce 1983 po mohutné vlně medializovaných poprav.¹⁴ (Netřeba asi připomínat, že současná Čína je specifickou formou teokracie, ateistickou sice, v základech však stále konfuciánskou.) „Odstrašení“ jako argument pro absolutní trest shledávám poněkud sporným.

Dalším argumentem je „prevence“, jakási pojistka, že pachatel se už dalšího trestného činu nedopustí. To je pravda, otázkou ovšem zůstává, zda jednáme eticky, když viníkovi vezmeme možnost konat pokání.¹⁵ To je také hlavním důvodem, proč absolutní trest odmítá Franz Furger¹⁶, vhodně připomínající Ješuova slova o nutnosti neustálého odpouštění (Matouš 18, 21.22). – „Ireverzibilita“ je rovněž něčím, co nelze odbýt mávnutím ruky, neboť justiční omyly se stávají (justiční vraždy jsou trochu jiná kapitola) a mrtvé většinou vzkřísit neumíme.¹⁷

Argumentem mnohem zajímavějším je „odplata“. To by mohlo platit v případě jedné vraždy, nebylo by to však trapně nedostatečné u sériového nebo masového vraha? (Leda, že bychom ho naklonovali.) A co si počít třeba se znásilněním? To pachatele za trest znásilníme? Proslulý Ius talionis se tu jeví jako něco pradávného, jako primitivní a dětinská společenská hra, jako něco, od čeho nám rozum radí se distancovat. Samozřejmě to platí jen za předpokladu, že mu nepřiznáme něco velmi podstatného – a tím je jeho „očišťující charakter“.

Očištění skrze popravu

Očištěním nemám na mysli očištění „znesvěceného“ společenství, ale očištění „znesvěceného“ viníka, jako tomu bylo v uváděném případu irského prince Nuady. Kdybychom pro to hledali biblické zdůvodnění, snad bychom mohli uvést kajícího lotra na kříži (Luk 23, 39 - 43). Ten - uznáním oprávněnosti svého utrpení - dosahuje očištění, neboť mu Ježíš zaslibuje okamžitý vstup do ráje. Potřeba očištění člověka před jeho přijetím do Božího království se pak odráží v křesťanském učení o očistci.¹⁸ S podobným přístupem ostatně přichází i (přinejmenším vaišnavský) hinduismus – pachatel vraždy musí být usmrcen, aby nemusel nepoměrně víc trpět v příštích vtěleních.¹⁹

Závěr

Argumenty pro trest smrti jsem neshledal natolik přesvědčivými, aby jeho používání ospravedlnily, obzvlášť velké riziko pak spatřuji v omylnosti nebo zneužití lidské justice. Jsem proti absolutnímu trestu, ale s jednou výjimkou – totiž, že si ho sám provinilec vyžádá v touze po očištění. Vnitřně poctivý člověk,²⁰ který spáchal těžký zločin, může ve vězení výčitkami trpět víc, než zasluhuje, a smrt se mu může jevit jako přiměřené zadostiučinění. Otrlé vrahy, nepociťující nad svými činy žádnou lítost, bych ponechal v naprosté izolaci dožít, samozřejmě bez internetu, mobilů, televize a podobných vymožeností – toliko s patřičnou dávkou duchovní literatury. Ať se kají.