Každý křesťan by se měl vzdělávat v teologii

Pavel Hradilek oslavil v lednu 2020 životní jubileum. Při té příležitosti jsme mu položili několik otázek.

Jak Tě ovlivnilo domácí prostředí? Byl jsi nejstarší z osmi dětí a Tvůj otec byl univerzitním profesorem.

Zřejmě podstatně. Nejstarší dítě v početné rodině má (asi předčasně) mnoho povinností, ale také velká práva. Je chráněno autoritou rodičů, mladší se tomu musí podřídit, byť často se skřípajícími zuby. Otec mě již od dvanácti let brával do terénu do Tater. Jako geodet se zde věnoval vývoji metody velmi přesného měření výšek ve vysokohorském prostředí. Nejlepší měření bylo po východu a před západem slunce. Přespávali jsme na vrcholcích (vč. Gerlachu). Byla to drsná škola, počasí je v horách nevyzpytatelné. Zažil jsem, jak např. jeden člen výpravy, povoláním učitel tělocviku, nad několik set metrovým srázem psychicky zkolaboval. Nechtěl se pohnout z místa. Museli jsme jej přivázat na lano a pomalu spouštět.

Táta chodil z práce domů dost pozdě. Až v dospělosti jsme se dozvěděli, že tam denně hrál s ostatními profesory karty. V mariáši byl téměř neporazitelný. Možná díky tomu přečkal na fakultě padesátá a šedesátá léta, protože ho kolegové potřebovali ke hře. Jako nekomunista ale nemohl být vedoucím katedry. Vyřešili to tak, že mu, dokonce v době normalizace, po roce 1969, zřídili „kabinet“. Byla to katedra, ale formálně to katedra nebyla. Asi také pomohlo, že v r. 1968 chtěl dav před fakultou lynčovat kádrovačku, a otec ji, díky své autoritě, ubránil. Za Husáka se vrátila, chovala se jako ještě větší svině, ale otce hájila.

Jaká byla Tvoje „náboženská výchova“? Kdo nebo co Tě v dětství nejvíc formovalo?

Tradiční - večer odříkávání společných modliteb vkleče, což mne na dost dlouho od modlitby odradilo. Ve 2. třídě (v roce 1957) nám soudružka učitelka říkala, že žádný Ježíšek neexistuje, že to byl obyčejný kluk, akorát když ho fotili, tak mu dali za hlavu lampičku, aby to vypadalo jako svatozář. Doma jsem se svěřil s jistými pochybnostmi nad tímto výkladem a máma mne utvrdila v tom, že fotografie byla vynalezena až v 19. stol. Táta se mnou a bratrem četl a komentoval různé knihy, např. Dominika Pecky.

Výraznou zkušeností pro mne byly návštěvy ve vězení, kam mohly být děti brány bez omezení jinak striktně stanoveného počtu návštěv. Věděl jsem, že strýc či křestní kmotr tam jsou kvůli víře. Vstřebával jsem, že víra je hodnota, pro kterou stojí zato se nechat i zavřít. Obdivoval jsem své strýce na návštěvě bratra /tj. uvězněného Jana Konzala – pozn. MV/ na Pankráci. Každý bachař kontroloval dva vězně. Když poslouchal, tak jeden strýc referoval vězněnému bratrovi o připravované přestavbě domku, jakmile bachař začal poslouchat druhého vězně, druhý strýc hovořil o začínajícím II. vatikánském koncilu. Prvý sledoval bachaře a jakmile se otočil, tak pokračoval stavebními tématy.

Od 14 let jsem u sv. Havla začal poslouchat Jiřího Reinsberga, což bylo pro mou formaci zřejmě rozhodující.

Jak ses dostal k zájmu o liturgii?

Od šesti let jsem několikrát týdně ministroval. Poměrně dlouho ještě v Tridentském ritu. Od roku 1964 jsem u sv. Havla a v Týně poznával osobnosti jako byli Antonín Mandl, Bonaventura Bouše, Miloslav Máša, Josef Myslivec. Hodně jsem se od nich naučil. Byla to doba zavádění liturgické obnovy a Jiří Reinsberg byl u nás jedním z jejích protagonistů. Dosáhl asi maxima toho, co lze v kamenném chrámu dosáhnout. Sloužil jsem tam koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let jako ceremonář. Ale teprve při liturgiích v menším počtu (poprvé jsem slavil u stolu za předsednictví A. Mandla) jsem začal chápat, oč v liturgii jde. Základní kurs liturgiky jsem absolvoval až začátkem osmdesátých let u Miloslava Máši.

Proč kladeš tak velký důraz na slavení liturgie a jaká je její role pro sebepochopení slavícího společenství/církve?

Jakkoli je osobní vztah k Bohu důležitý a nezbytný, prvotní oslovení od Hospodina k nám přichází jako k celku. Vztah Hospodin-my a my-Hospodin se děje v liturgii. I v mezilidském dialogu jsme odkázání na slova a různá symbolická jednání. Společné slavení vyžaduje určité předpoklady, určitou blízkost, určitou ohraničenou obec. Liturgie není primárně určena k misii, k ní slouží jiné prostředky. Ježíš slavil hostinu na rozloučenou uprostřed svých nejbližších. Odkázal nám tuto slavnost jako znamení své totální vydanosti. Těžko mohu slavit eucharistii (kromě výjimek) v anonymním davu. Jak mám následovat Ježíše v jeho vydanosti, když ostatní ani neznám, když se s nimi jinak nepotkávám? Na druhou stranu slavení pomáhá křesťanskou obec dotvářet.

Specifickou roli hraje liturgie v ekuméně. Zatímco dříve bylo odlišné slavení víry jednou z největších překážek sjednocení, dnes se liturgie stala prostředkem hledání jednoty. Jestliže dokážeme svou víru společně slavit, není už takový problém se sjednotit na obsahu víry.

Jak začala Tvoje práce v podzemních církevních strukturách?

Zcela prozaicky. Salesiánský kněz Václav Komárek, kolem kterého jsme se shromažďovali, byl zbaven „státního souhlasu“. Po 15 letech sice přišel listopad 1989, možnost působit veřejně, ovšem skrytá existence nám ukázala nové kvality, kterých jsme se už nechtěli vzdát.

Proč jste považovali za jeden z nejdůležitějších úkolů podzemních církevních struktur studium teologie?

Pokud církev „jede v zajetých kolejích“, tak teologii tolik nepotřebuje. Pokud ovšem hledá nové cesty, pak je třeba je poměřovat jednak tím, s čím křesťané již zápolili v minulosti, a při hledání vizí, při experimentování, je nutná, kromě odvahy, určitá odpovědnost, zakotvenost v Bibli a tradici církve.

Co vedlo k povolávání do duchovní služby ženaté muže?

I když ordinovaná služba není jedinou službou v církvi, je jednou z mnoha, zřejmě máš na mysli kněžskou a biskupskou službu. Každé z typů kněžství, jak celibátní, tak těch žijících v manželství má své výhody i nevýhody. Teologické důvody proti ordinaci ženatých nejsou, jsou to důvody disciplinární (navíc jen v západní církvi). Naše autority díky pravomocem, které měly, se rozhodly povolat ke kněžské službě i ženaté. Když byla v nějaké obci potřeba kněze, vybral biskup, spolu s presbyterátem, vhodného kandidáta. Vhodných kandidátů žijících v celibátu byl nedostatek.

Jak na základě svojí zkušenosti vnímáš téměř nekonečné diskuse o celibátu katolických kněží v současnosti?

Podle mého názoru tyto diskuse necílí na podstatu problému. Primárním problémem dnešní církve není nedostatek kněží, ale nedostatek křesťanů, kteří by svou víru a s tím spojenou odpovědnost za církev považovali za prioritu. Myslím, že celibát měl být již dávno zdobrovolněn. I když by se tak stalo teď hned, tak ve stávajících strukturách už bude málo ochotných přijmout kněžskou službu i z řad ženatých. V církvi je třeba provést hluboké systémové změny, zdobrovolnění celibátu je nutná, avšak ne postačující podmínka.

Jak se podle Tebe v podzemí osvědčil model, že duchovní vykonávají svoji službu vedle svého vlastního zaměstnání, kterým si vydělávají na živobytí? To je model, který někteří teologové, např. Jan Evangelista Urban, považovali za budoucnost církve.

Určitě, nejen, že je pak provoz církve levnější, ale takový model je eklesiologicky čistší. Kněz je především křesťan se všemi právy a povinnostmi jako ostatní a k tomu má něco málo navíc. Dokonce papež Jan Pavel II. řekl, že být křesťanem je víc, než být biskupem a to dokonce biskupem římským.

V čem se změnilo Tvoje působení po roce 1989?

Bylo možné do života obce plně integrovat děti, což předtím bylo z bezpečnostních důvodů riskantní. Bylo možné přijímat nové zájemce, což kromě pozitiv, přineslo i problémy – život v komuniální obci klade daleko větší nároky, než ve farnosti. Lidi lákaly dobré vztahy, které v obci panovaly, ale ty jsou jen předpokladem pro poslání církve – církev je víc, než „klub dobrých vztahů“. Bylo možné veřejně zahájit studium teologie (k čemuž jsme přistoupili až tehdy, když Katolická teologická fakulta řadu let stagnovala).

Jak došlo k rozhodnutí založit Getsemany a jaké byly proměny Getseman? Mám na mysli cestu od periodika obce ke křesťanskému měsíčníku.

Brzy po listopadu 1989 ještě nebylo k disposici mnoho náboženské literatury přiměřené kvality. V pozůstalosti Miloslava Máši se našlo množství homilií pro jednotlivé neděle liturgického roku. Nabízel jsem je tenkrát Antonínu Liškovi, pomocnému biskupovi v Praze. Ten mne odkázal na Aleše Opatrného, nově jmenovaného pastoračního referenta arcidiecéze. Ale Opatrný o homilie nejevil zájem, tak jsme je začali vydávat sami pro potřebu obce a k nim jsme přidávali nějaké aktuality. Počet čtenářů narůstal, tak se měnil i obsah, z časopisu jedné obce se stal časopis celé Ecclesia silentiae a později dalších zájemců.

Jak vám pomáhaly kontakty v zahraničí a jejich zkušenosti? Nechali jste se něčím inspirovat, ať už v době před rokem 1989 nebo po něm?

Jsem vděčný křesťanům západní Evropy, kteří nás zásobovali literaturou. Sami jsme se podíleli na tranzitu této literatury dále na východ, konkrétně do Polska, a Biblí v ruštině do Moskvy. Před rokem 1989 jsem poměrně dost služebně cestoval, ale pouze do zemí východního bloku. Vždy jsem se pokoušel navazovat kontakty s místními křesťany. Např. ve Varšavě v akademickém kostele sv. Anny jsem měl přednášku o situaci církve u nás. Na stáži v NDR jsem se seznámil s jaderným fyzikem z Ukrajiny, ze kterého se vyklubal velmi angažovaný křesťan, díky kterému jsem poznal sílu pravoslaví. Hostili jsme doma i jeho rodinu.

Na Západ jsem se dostal až v prosinci 1989. V létě 1991 jsme se zúčastnili v Paříži Evropského kongresu základních křesťanských obcí. To, co jsme tam zažili, příliš inspirativní nebylo.¹ Přesto se snažíme v kontaktech se základními skupinami pokračovat. Např. v Rakousku je asi 30 takových skupin – většina vznikla plánovitě a tvoří jádro nově vzniklých farností, např. na sídlištích. Některé vznikly spontánně, nezávisle na diecézích. V Maďarsku jsme byli na studijní cestě poznat různé odnože tamních základních skupin. Nejvíce nás oslovil Bokor, nějaké kontakty jsme měli, ale již je nemáme. Zástupci Bokoru se začali evropských aktivit stranit. Poznali jsme španělské skupiny v Zaragoze a v Barceloně.

Pozitivním šokem pro mne byla první konference Mezinárodního ekumenického sdružení (IEF), které jsem se účastnil v anglickém Durhamu v r. 1994. IEF bylo v té době pro nás inspirujícím prostředím. Umožňuje setkání křesťanů napříč celou Evropou. Stále má co nabídnout, i když stárne.

Mohl bys říct něco málo k založení Institutu ekumenických studií?

Kurzy teologie jsme organizovali ještě za hluboké totality. Po listopadu 1989 jsme mysleli, že to nebude potřeba, když začala svobodně působit v rámci Univerzity Karlovy Katolická teologická fakulta. Styl výuky teologie, který se tam praktikoval, ale odpovídal spíše poměrům v Rakousko-Uhersku než v současnosti. Navštívili jsme několikrát vedení fakulty, ale bez výsledku. Intervenovali jsme u arcibiskupa Vlka, ale zřejmě neměl dost síly tandem Matějka-Wolf prorazit a asi neměl ani vizi, kam fakultu směřovat. Tak mi Jan Konzal na začátku roku 1994 řekl, ať veřejné studium teologie spustíme. V říjnu 1995 se tak stalo. Počátky Institutu ekumenických studií jsou popsány na jeho webových stránkách (www.iespraha.cz).

Proč považuješ za důležité, aby teologii studovali lidé, co studují nebo pracují v jiných oborech?

Církev je velkou většinou tvořena tzv. laiky, jejichž význam stále roste. Každá kvalifikovaná činnost dnes vyžaduje vzdělání. Myslím, že každý křesťan, který bere své křestní závazky vážně, by se měl vzdělávat úměrně svým schopnostem. U vysokoškoláka, který „se naučil učit se“ není zas takový problém věnovat tři roky druhému oboru. Rozšíří mu to obzory, pomůže reflektovat svou víru, aby ji byl schopen předávat.

Jakou roli by takoví lidé mohli hrát ve svých církvích/společenstvích?

Budovat církev odspodu, z pozice laiků. Být aktivním a kvalifikovaným členem kolektivních orgánů, jako jsou farní rady, staršovstva. Naši absolventi pracují v křesťanských i jiných médiích, učí ve školách, působí, vysláni svými církvemi, jako kaplani v armádě, nemocnicích, vězeních (např. v současnosti hlavní vězeňský kaplan, původním povoláním elektroinženýr, je naším absolventem). Vystudovala ale i řada kazatelů, kteří předtím neměli vysokoškolské vzdělání. Měli jsme ale i kuriózní případy. Např. u nás začal studovat římskokatolický kněz z východního Slovenska, protože měl v Praze milenku. Zajistil si i stipendium z diecézních prostředků, ze kterého si platil cesty a ubytování. Chtěl se něco dozvědět o jiných církvích, aby – až se ožení – se v nich mohl ucházet o službu. Teologií byl ale téměř nedotčen, tak jsme se s ním po roce rozloučili.

Jak Tě osobně obohacuje práce s lidmi z rozmanitého konfesního, sociálního i profesního prostředí?

Velmi. Studovali u nás lidé snad všech profesí – historici, pedagogové, lingvisté, politologové, právníci, lékaři, přírodovědci, technici, umělci různých žánrů, zemědělci i student fakulty tělesné výchovy. Zpočátku tvořili většinu katolíci, což již dnes neplatí. Měli jsme pravoslavné studenty, celou vlnu evangelikálů. Jsme tolerantní nejen vůči nejrůznějším konfesím, k těm, kteří nejsou (možná zatím?) zakotveni nikde, ale i k různé sexuální orientaci či různým národnostem. Tak jako jinde na univerzitě u nás studuje řada Slováků (které těžko považovat za „cizince“) ale i pár zástupců jiných národností. Hlásí se třeba Rusové, ale jde jim především o studijní víza a když pro studium nemají předpoklady, tak je nepřijímáme. Jsou ale i výjimky, jedna naše absolventka původem z Murmansku uvěřila jako dospělá a patřila mezi výborné studenty. V rámci písemné části zkoušky z liturgiky mi odevzdala upravenou liturgii sv. Jana Zlatoústého tak, aby byla vhodná pro ekumenické slavení.

Má podle Tebe smysl studovat teologii ještě dnes, když je tolik zajímavějších oborů a činností, které mají na chod současného světa zřejmě mnohem větší vliv než teologie?

Odpověděl bych lidovým pořekadlem: Devatero řemesel a desátá víra. Pro toho, kdo věří, je racionální reflexe víry – teologie – důležitá už proto, aby nebyla v rozporu s dalšími obory, kterým se věnuje.

Máš nějakou vizi církve budoucnosti nebo třeba přání, jak by podle Tebe měla vypadat, aby obstála?

Stávající struktura farností již odchází (chybí jak farníci, tak faráři). Diecéze budou následovat později, neboť zatím mají zdroje z restitucí. Proces zániku je samovolný, není třeba mu pomáhat, ale vyžadovalo by nadlidské úsilí struktury zachránit. Pro obnovu církve je však třeba změnit smýšlení, přijmout tento stav. Církev se ve svých dvoutisíciletých dějinách ocitla v horších situacích. Zodpovědní křesťané, kteří zbydou, se budou snažit budovat kontakty s jinými, protože křesťan nemůže být sám. Zodpovědní biskupové, kteří budou muset možná opustit paláce a začít pracovat, se budou snažit zbylým křesťanům poskytnout formaci a vzdělání. Ekumenická spolupráce bude samozřejmostí, křesťané se budou shromažďovat bez rozdílu denominací. Budou se snažit, podle svých možností o svědectví víry, o pomoc potřebným, o společné slavení. A vydrží, dokud Pán nepřijde. Pak už bude církev zbytečná.

Díky za rozhovor!