009 - srpen 1991

Evropský kongres základních křesťanských obcí

Díky pozvánce zahraničních přátel jsme se tři z naší obce ocitli na 4. kongresu CCB (Communautes chretiennes de Base, Christian Basis Communities, Basis-Gemeinde), konaném v Paříži 26.-29. 7. 1991. K referátům o celém dění se ještě vrátí další čísla Getseman, dnes jen několik dojmů a pro lepší srozumitelnost těchto dojmů i psaných příspěvků také několik charakteristických údajů o kongresu samém.

Kongres zahájil v pátek odpoledne a končil pondělním obědem. Účastnili se jej skupiny, národní delegace i jednotlivci, celkem asi 800 lidí z Evropy, ale i jiných světadílů, lidí nejrůznějšího věku, zaměstnání i vzdělání. Proto zde zněly příspěvky ve francouzštině, italštině, angličtině a španělštině, ale občas i portugalsky, řečí Basků a možná i jiné. Kongres pracoval v plenárních zasedáních, v zasedáních 14 tematických sekcí a hlavně v podskupinách jednotlivých tematických sekcí (naše podskupina měla asi 12 členů z Irska, Anglie, Švýcarska, Itálie, Belgie a Československa).

První dojmy z plenárního zasedání byly hodně smíšené - měli jsme pocit, že se pokoušíme stavět Babylónskou věž. Nejen co do různosti jazyků, ale především co do světonázorů: Žasli jsme, co vše lze považovat za "křesťanské" (zpočátku se zdálo, že s křesťanstvím souvisí aspoň ten nápis na emblému kongresu, ale nic víc). Toto zasedání totiž prezentovalo jednotlivé "národní" delegace - v uvozovkách psáno proto, že stěží šlo o nějaké delegování, spíš o spontánní účast sekulárně dělenou podle národností. (Ukázalo se, že z Československa jsme byli právě jen my tři.) Bylo zde přítomno hodně přátelské otevřenosti a dobré vůle, ale slyšeli jsme mimo jiné "protiimperialistickou" agitaci, staré "dělnické" písně, mávalo se rudými šátky. Zaznělo lecos, ale nikoli modlitba, ba ani Kristovo jméno.

A tak jsme se dohodli, že naše "delegace" - podle abecedy předposlední (za námi Zaire) toto podivné tabu prolomí; Honza měl připravený prezentační projev, ale před projevem improvizoval v tom smyslu, že nám Čechoslovákům se zdá, že evangelium ani samotné jméno Ježíš tu zřejmě nepatří k panující "módě", což vůbec neshledáváme moudrým právě my, kteří důvěrně známe nejen revoluční ideologie, ale i revoluční praxi. Dlužno přiznat, že sál zřetelně ztichl a Čechoslováci rázem získali některé příznivce i vášnivé odpůrce. (V přestávkách se pak na chodbách k nám hlásili jedni i druzí po celý kongres.)

V dalších dnech stavba Babylonské věže nepochybně pokračovala, ale vedle plamených výzev k solidaritě s baskickými či urugvajskými teroristy, vedle rezolucí feministického hnutí, vedle požadavku zrušit daně a omezit svobodu pohybu pracovních sil konkurujícím domácím zněly i písně z Taizé a příspěvky k diskusím z pozic cílevědomě křesťanských. Pán nám dopřál, že naše pracovní podskupina patřila mezi ty křesťanské. Většina se ráda před prací pomodlila a všichni - jak se ukázalo - usilovali o totéž: Hledali jsme, jaké formy má a může mít dospělá odpovědnost věřícího křesťana vůči světu. (Sekce zpracovávala téma: "Místo křesťanských obcí v sekularizovaném světě".) Zazněla při tom povzbudivá svědectví o takovém úsilí jednotlivců i skupin. Diskutovalo se o smyslu osobního a skupinového angažmá, o významu společenství pro jednotlivce angažované ve světě, o roli povolání (které skupinu mění ve společenství), o roli svátostí, o ceně jednoty s církví, o roli institucí v církvi a o obtížích, jaké s sebou nese existence v křesťanském angažovaném společenství.

Zdá se nám, že i výsledek našich diskusí v podskupině byl paradoxně pozitivní: Shodli jsme se totiž, že nemůžeme vydat žádné závěrečné doporučení pro plénum kongresu kromě jediného: Sekularizaci současného světa je třeba přijmout, nikoli nad ní naříkat, anebo z ní udělat revoluční prapor. Je prostě tu a je pro křesťana výzvou toho světa, který Stvořitel sám zhodnotil jako dílo dobré. Jen na křesťanu záleží, zda se mu sekulární hodnoty stanou pokušením, pohoršením nebo ohrožením víry. Analýzy s tím související (např. učit náboženství, anebo vychovávat k víře?

- reformovat staré struktury či je opustit?

- význam teologického studia laiků -

- význam liturgie a účast laika na ní narážely totiž na bariéry nedostatečného porozumění, bariéry vzniklé dlouhým izolovaným vývojem skupin (jazykové překážky Honza báječně likvidoval: Hovořil plynně anglicky, německy, italsky i francouzsky, takže pomáhal se dorozumět přes některý z jazyků nejen nám, ale i ostatním). Shodli jsme se, že zatím rozumíme i některým klíčovým pojmům (např. svoboda víry, církev, svátost) natolik odlišně, že k dialogu potřebujeme mnohem víc času, než je na kongrese k disposici. Bylo ovšem potěšitelné, že chuť k dialogu nechyběla ani na samém začátku a že s diskusí spíš ještě rostla. Už z domova jsme měli připravenou podrobnější informaci o naší obci. Posloužila nikoli jako referát, ale jako materiál předávaný jednotlivě osobním přátelům, v pracovní podskupině i v kuloárech. Podobně jsme se nakonec rozhodli nepublikovat na plenárním zasedání další prohlášení, koncipované až na základě příspěvků z dalších pracovních sekcí jako "Stanovisko čs. křesťanské obce k zaměření kongresu" jako protiváha revolučnímu horlení některých. Přidám ještě několik dojmů či naléhavých pocitů za svou osobu. (Na důkladnější reflexi zatím neuzrál čas, proto je řeč o "dojmech".)

1. Mnohokrát jsem si tam musel uvědomit, jak snadno používáme slova ve skutečnosti nesmírně náročná. Mluvíme o solidaritě, o úctě k jinakosti druhých, o ekumenismu, o jednotě. Někdy mohou být takové pojmy přímo křížem, např. jde-li o solidaritu s křesťanem žijícím pro permanentní revoluci, pro ideály anarchismu nebo pro feministické hnutí.

2. Velice obtížnou se mi zdála poctivá spoluúčast na (jediné) společné "liturgii" v neděli večer v Notre Dame. Během téměř 2 hodin se mi znovu a znovu vracely bolavé otázky, vyvolané samotnou "liturgickou" kreací, které jsme byli svědky. Ptal jsem se sám sebe, jak srozumitelná jsou pak i naše liturgická znamení jiným; co vlastně je žene k tak radikálnímu rozchodu s tradicí. Byli jsme svědky upřímného úsilí vyjádřit bídu člověka, jeho beznaději, i léčivou vzájemnost navzdory zcela rozdílným kulturám západu i východu, Evropy či Jižní Ameriky. Nemohl jsem nemyslet na to, že i naše tradiční znamení milosti - svátosti - mohou pro někoho být podobně nevýmluvným či vůbec nesrozumitelným znamením, v dalších možná budí rozpaky nebo i odpor, protože touží nějak se přidat. Naši hostitelé vložili do přípravy své liturgie mnoho invence i poctivé kázně. Uměli provokovat city, vložili do toho srdce. Ale zdálo se mi, že tam jedná srdce poslušné právě jen svého já. Nemohl jsem přitom nemyslet na jiné křesťany, kteří chtějí slavit liturgii poslušně rubrikám, ale bez pravdivé účasti srdce; anebo se srdcem více poslušným rituální kázně, ale právě jen kázně, a o vůli boží se nestarají. Musel jsem myslet na úsilí, které někteří věnují právě jen církevněprávní validitě. A na ty, kterým nikdy nevadila pseudosakrálnost gest, protože jsou si podivně jisti svou nezastupitelností role v "církvi" - instituci na víře přítomných prý nezávislé. Zdá se, že má-li jít o skutečnou liturgii, nesmí chybět ani pravda účasti celé bytosti, ani poslušnost svobodného srdce, ani pokora božího dítěte. To ovšem není vůbec snadné, ani aspoň průhledné tajemství. Musel jsem tam být vděčen za dar tradice, za dar znamení osvědčených delší zkušební dobou, než je existence jedince či dokonce jedna slavnostní příležitost. Jenže s tím bezprostředně souvisí i vážný závazek vůči tradici samé: má-li tradice zůstat živá a plodná, musí do ní všechny generace přispět čímsi z pravdy svého života dnes a zde. Tradice musí žít. A její formy musejí zrát i pod tím sluncem, které pálí dnes a zde. Zrát, nikoli jen módně se převlékat.

3. Kongres byl svou praktickou provozní stránkou odkázán na služby dobrovolníků, kteří uklidili, uvařili, postarali se o malé děti během zasedání. Mezi 800 křesťany se hledalo denně 20-30 takových dobrovolníků. A hledalo se s velkými obtížemi . . . "Chceš-li sjednotit lid, přinuť jej stavět věž", říká Exupery v Citadele, vzpomněl jsem si. I naší obci je vždycky třeba i takové služebné práce pro celek, který se zabývá zrovna třeba zajímavějšími věcmi, než je vařit či umývat nádobí. Jenže jednota srdcí roste nejen sjednocováním myšlenek, ale také služebnou prací lidských rukou. Bylo by jistě předčasné hodnotit, zda přátelství zasetá na kongrese v příznivé atmosféře obstojí i ve všedních dnech a budou-li plodná. Některé z účastníků jsme pozvali jako přátele i do naší obce v naději, že i pro další mohou být obdarováním podobným, jako se to zdálo nám tam. Pozvání byla přijata, prověří je čas. Mluvili jsme i vaším jménem a doufali, že nikoli neprávem. Publikovali jsme tak svou zkušenost, ale také i svá přání a "sny". Jde o to, aby každý z obce s jistotou věděl, zda vlastně sám chce součástí takové obce být. Anebo jak by se rád stal součástí jiné obce. Právě na kontrastech mezi "stíny" a "světly" kongresu bylo patrné, jak důležité je pro zdravý rozvoj víry být či nebýt sám, být či nebýt obcí. Zdálo se mi tam zřetelně vidět, jakou roli hraje v zdraví a plodnosti obce či komunity pokoj srdce povolaného. Některé na kongres přivedly jejich frustrované existenciální potřeby, a je to pak znát. Není na překážku, jsme-li i my sami "lidmi na okraji", lidmi všelijak nepohodlnými, pokud ovšem jsem si jisti svým povoláním právě sem. Za sebe vyznávám, že život v takové obci je někdy i křížem (ať už z viny vlastní nebo cizí), stejně upřímně však vyznávám, že pro mne je takový kříž vposledku spásonosný, je vskutku znamením spásy ve Vzkříšeném, žijícím uprostřed církevní obce. Obec je víc než oltář.

-j-