359 - květen 2023

autor: 

Nové synodální kvóty

Na tiskové konferenci 26. dubna 2023 ve Vatikánu byly oznámeny změny ve skladbě účastníků říjnového generálního shromáždění synody biskupů. Jednou z nich je, že deset kněží-řeholníků bude nově nahrazeno pěti řeholnicemi a pěti řeholníky patřícími k institutům zasvěceného života, které zvolí příslušné organizace zastupující generální představené. Jako členové synodu budou mít hlasovací právo. Významnější změnou, která vzbudila pozornost, bylo nahrazení dosavadní kategorie „posluchačů“ (auditores), což byli lidé se zvláštní kompetencí pro projednávané téma bez hlasovacího práva, skupinou dalších 70 členů synodálního shromáždění. Ti budou zastupovat různé skupiny Božího lidu (kněze, zasvěcené ženy, jáhny, věřící laiky) a budou pocházet z místních církví. Budou vybráni papežem ze seznamu 140 osob, který sestaví na základě výběru (nikoliv volby) pět mezinárodních shromáždění biskupských konferencí (latinskoamerická CELAM, evropská CCEE, africká SECAM, asijská FABC, oceánská FCBCO), shromáždění patriarchů východních katolických církví a společně biskupské konference USA a Kanady. Zůstalo dodrženo územní rozdělení, podle kterého se konala kontinentální synodální shromáždění ve druhé fázi synodálního procesu. To znamená, že každý z těchto 7 subjektů navrhne 20 osob. Požadavkem je, aby 50 % tvořily ženy a také, aby bylo pamatováno na zastoupení mladých lidí. Při jejich výběru se má přihlížet k jejich znalostem, teoretickým i praktickým, a také k jejich účasti v různých funkcích během dosavadního průběhu synodálního procesu. Jako členové budou mít hlasovací právo.

S účastí kněží (tj. ne-biskupů) s hlasovacím právem již dosavadní předpisy počítaly. Nově budou na shromáždění synody laici s hlasujícím právem, včetně žen. Jejich počet nebude 70, jak se někdy mylně uvádí, protože mezi těmito 70 novými členy budou jistě i kněží. Na druhou stranu přibude výše zmíněných pět řeholnic a také mezi členy synody jmenovanými papežem mohou být nově i laici. Kardinálové Mario Grech (generální sekretář synody) a Jean-Claude Hollerich (generální zpravodaj synody) zdůraznili, že se nejedná o revoluci, ale o obohacení synody, která bude mít úplnější zastoupení. Nadále zůstává synoda plenárním shromážděním biskupů s určitou účastí ne-biskupů.

Tento krok je zvlášť reformně laděnými teology a teoložkami hodnocen jako správný a nutný krok směrem k širšímu zastoupení Božího lidu na synodě. Podle církevního historika Massima Faggioliho se nejedná o revoluci, ale evoluci synody. Na druhou stranu je podle něj škoda, že došlo ke zrušení kategorie odborníků bez hlasovacího práva, neboť ti se mohou vyjadřovat mnohdy svobodněji než vybraní delegáti, jak např. ukazují dějiny II. vatikánského koncilu. Představená amerických řeholních sester Maureen Geary, uvedla, že papež František dal jasně najevo, že nelze mít synodální církev a zároveň naslouchat pouze hlasům mužům z řad duchovních. Podle ní je i toto doklad, že v synodálním procesu je možné vidět působení Ducha svatého.

Faustýna Kowalská

Faustýna se narodila jako třetí z deseti dětí 25. srpna 1905 v polském Glogowieci, při křtu dostala jméno Helena. K prvnímu svatému přijímání přistoupila v roce 1914 a biřmována byla v roce 1923. Byla oddána modlitbě v kostele, doma i při práci na poli. Její rodiče byli chudí rolníci. Helena proto musela pracovat u jedné bohaté rodiny jako posluhovačka, dále se však intenzivně věnovala modlitbě. Jednou v noci se probudila ze spaní a volala: „Oheň! Oheň!“ Všichni v domě se probudili, ale nikde žádný oheň nebyl. Dívka se omluvila, brzy si ale tuto událost vyložila jako znamení, aby se stala řeholnicí. Vrátila se do otcovského domu s předsevzetím, že vstoupí do kláštera. Rodiče jí to nechtěli dovolit kvůli své chudobě: nemohli jí totiž dát věno, jež se v mnoha klášterech při vstupu žádalo. Helena je ujišťovala: „Nepotřebuji peníze. Do kláštera mě vede sám Ježíš.“ Aby si našetřila nutné prostředky, vrátila se do služby, kde byla velmi oblíbená, až 1. srpna 1925 vstoupila k varšavským Milosrdným sestrám blahoslavené Panny Marie. Při obláčce v dubnu 1926 přijala jméno Marie Faustýna. Věčné sliby složila 1. května 1933. Pobývala v mnoha klášterech, kde pracovala většinou na zahradě a v kuchyni. V roce 1928 onemocněla tuberkulózou, chorobu jí ale diagnostikovali až v roce 1932, poté co jí byla uložena velmi tvrdá práce. V dubnu 1938 byla hospitalizována, aby se v září téhož roku vrátila mezi spolusestry. Zemřela v krakovském klášteře 5. října 1938. Blahoslavena byla 18. dubna 1993, svatořečena 30. dubna 2000.

Faustýna od mládí pociťovala Boží osvícení. Zakoušela mystické jevy jako extáze, zjevení a vidění. I když byla prostou venkovskou dívkou, dospěla k těmto mystickým výšinám vytrvalým úsilím v oblasti ctností a modlitby a rovněž pozorností k hlasu Ducha Svatého. Rozjímání jí otevřelo cestu k vlité kontemplaci a po této cestě Faustýna dospěla až k mystickému sňatku s Kristem a k tomu, že jí bylo svěřeno poselství o Božím milosrdenství. V jednom zjevení jí Ježíš řekl: „Namaluj obraz podle toho, co vidíš, s nápisem: Ježíši, důvěřuji ti. … Slibuji, že duše, která bude tento obraz uctívat, nezahyne. […] Já sám ji budu bránit jako svou slávu“.

Faustýna je mystičkou milosrdné lásky Boha Otce. Sama tuto lásku uváděla do života svou prostotou, radostností, pokornou a pracovitou službou ostatním, především ale skrytým životem s Kristem v Bohu, jak to vidíme z jejího Deníčku. Obraz milosrdného Ježíše, namalovaný podle jejích pokynů, se rozšířil po celém světě. Úcta k němu se zařazuje do proudu tradice. Její kořeny sahají až k biblickému zjevení: s úctou k Božímu milosrdenství se setkáváme už u starozákonních proroků: „Odedávna se mi ukazoval Hospodin: ,Miluji tě láskou, jež trvá navěky, vztahuji se k tobě v milosrdenství´“ (Jer 31,3) aj. Naplněním Božího milosrdenství je Ježíš Kristus, srovnej zejména patnáctou kapitolu Lukášova evangelia, kde se nacházejí podobenství O ztracené ovci, O ztracené minci a O ztraceném synu.

Faustýnina kniha Deníček: Boží milosrdenství v mé duši vyšla v češtině poprvé v českém překladu v Karmelitánském nakladatelství v roce 2001. Zde z ní uvádím citát: „V jistou chvíli jsem uslyšela tato slova: Má dcero, říkej celému světu o mém nesmírném milosrdenství. Toužím, aby svátek Milosrdenství byl útočištěm a úkrytem pro všechny duše a zvlášť pro ubohé hříšníky. V tento den je otevřeno nitro mého milosrdenství; celé moře milostí vylévám do duší, které se ke zdroji mého milosrdenství přiblíží. Duše, která přijme svátost smíření a svaté přijímání, dosáhne úplného odpuštění vin a trestů; v tento den jsou otevřena všechna stavidla Boží, skrze něž proudí milosti; ať se žádná duše nebojí ke mně přiblížit, i kdyby její hříchy byly jak šarlat. Mé milosrdenství je tak veliké, že je nepochopí žádný rozum, ani lidský, ani andělský, za celou věčnost. Vše, co existuje, má svůj důvod v nitru mého milosrdenství. Každá duše, která má ke mně vztah, bude po celou věčnost rozjímat o mé lásce a mém milosrdenství. Svátek Milosrdenství vzešel z mého nitra, toužím, aby byl slavnostně slaven první neděli po Velikonocích. Lidstvo nedojde pokoje, dokud se neobrátí ke zdroji mého milosrdenství.“

Připraveno podle slovníkového hesla M. Michejeka

Zprávy

Nová předsedkyně Vězeňské duchovenské péče

(MV) Novou předsedkyní Vězeňské duchovenské péče (VDP) se na výroční členské schůzi zapsaného spolku, která se konala v budově pražského arcibiskupství za účasti téměř šedesáti dobrovolníků a kaplanů ve čtvrtek 20. dubna 2023, stala její dosavadní místopředsedkyně Kristýna Čobanová, členka římskokatolické církve. Po osmi letech vystřídala Pavla Zvolánka z církve adventistů, který byl dle stanov předsedou dvě funkční období za sebou. Po dvaceti čtyřech letech je tak v čele spolku zástupce jiné církve než církve adventistů sedmého dne.

Členská základna si na schůzi také hlasováním vybrala nový výkonný výbor. Jeho členy jsou Kristýna Čobanová (předsedkyně), Ladislav Brzobohatý z Církve bratrské, Radmila Sýkorová a Pavel Zvolánek z Církve adventistů sedmého dne, Pavel Kočnar a Zdeněk Turek z Českobratrské církve evangelické a David Smetana z Církve československé husitské.

Zahájení členské schůze se zúčastnil generální ředitel Vězeňské služby ČR generálmajor Simon Michailidis, pražský arcibiskup Jan Graubner a biskup Zdeněk Wasserbauer.

Rakouská Starokatolická církev zvolila biskupku

(MV) Volební synoda starokatolické církve v Rakousku dne 22. dubna 2023 zvolila do čela církve poprvé ženu Marii Kubin, která 24. června přijme ve Vídni biskupské svěcení. Marie Kubin se narodila v roce 1965, byla aktivní v římskokatolické církvi a stala se zdravotní sestrou a psychoterapeutkou. Se starokatolickou církvi se seznámila ve Štýrském Hradci (Graz) v roce 2008 a oslovila ji jako velmi otevřená a moderní církev. Ve Štýrském Hradci vystudovala teologii a poté dálkově magisterský obor starokatolická teologie na univerzitě v Bonnu. V roce 2017 přijala jáhenské svěcení, v roce 2019 kněžské. Spolu s manželem mají pět dětí a čtyři vnoučata. V předvolebnímm videu uvedla, že je pro svá vnoučata „alelujová babička“.

Původně byli kandidáty ještě farář Richard Gödl (farnost Krems/St. Pölten), vikář Albert Haunschmidt, ale oba svou svou kandidaturu z osobních důvodů stáhli. Maria Kubin ve funkci vystřídá Heinze Lederleitnera (65), který byl biskupem Starokatolické církve v Rakousku od roku 2016.

„V naší církvi není díky Bohu vůbec překvapivé, že žena je knězem nebo může být i biskupem, a myslím, že v 21. století to už není a nemusí být problém ani uvnitř, ani vně církve,“ řekla dosavadní vikářka a budoucí biskupka Maria Kubin. V současné době tvoří ženy přibližně pětinu starokatolického kléru. Česká starokatolická církev schválila možnost kněžského a biskupského svěcení žen na synodě v minulém roce.

Nový luterský biskup pro církev v Británii

(LWF/MV) Luterská církev ve Velké Británii zvolila nového biskupa, Dr. Jaakko Rusama, který se ujme úřadu koncem října. Pochází z Finska, je vědeckým pracovníkem a docentem na Helsinské univerzitě a zároveň působí jako spolumoderátor Anglikánsko-luteránské společnosti.

Volba proběhla během zasedání církevní synody 22. dubna 2023, která rovněž schválila společné prohlášení o lidské sexualitě a vztazích. Rusama vystřídá biskupa Tora B. Jorgensena, který vedl církev v posledních čtyřech letech. Rusama uvedl, že na rozdíl od svých dvou předchůdců, kteří do Británie cestovali ze Švédska a Norska, bude funkci zastávat z Londýna.

Jako profesor ekumenické teologie a bývalý generální sekretář finské ekumenické rady církví přináší Rusama silné zaměření na jednotu a misii. Na základě deklarace z Porvoo mezi anglikánskými a luteránskými církvemi v Evropě z roku 1996 má také povolení sloužit jako kněz v anglikánské církvi.

Ocenění zimbabwské luterské duchovní

(LWF/MV) Elitha Moyo, zimbabwská ženská aktivistka, ordinovná duchovní v Evangelické luterské církvi v Zimbabwe (ELCZ), která v této církvi působí také jako koordinátorka pro genderovou spravedlnost, získala ocenění People's Choice Women Changing the World 2023 v kategorii Gender Equality.

Moyo byla členkou delegace Světového luterského svazu (LWF) na nedávném zasedání komise OSN pro postavení žen, kde mimo jiné mluvila o pokroku v oblasti školení pastorů zaměřeného na genderovou problematiku, rostoucí účasti žen v ordinované službě a řešením násilí na ženách.

Moyo s podporou LWF se věnuje projektu místní komunitní zahrady, kde se ženy učí udržitelným způsobům pěstování potravin, které jim poskytují důležitý zdroj nezávislého příjmu.

V roce 2021 Moyo předložila disertační práci na jihoafrické univerzitě v Pretorii (University of South Africa, UNISA), ve které zkoumala postavení žen v Evangelické luterské církvi v Zimbabwe a jejich vyloučení z nejvyššího vedení církve. Práce založená na historickém výzkumu a 39 rozhovorech popisuje patriarchální sturktury církve, která byla založena v roce 1903. Rozhodnutí ordinovat ženy bylo učiněno v roce 1987, první ženy přijaly svěcení v roce 1991. V roce 2021 bylo pouze 34 žen z celkového počtu 150 duchovních, což je 23 % oproti 77 % mužů. Přitom členství žen v církvi tvoří cca 80 % všech členů církve. Ženy jsou stále ještě mnohými považovány za majetek mužů a jejich hlavním úkolem je vykonávání domácích prací. Skutečnost vyloučení žen z vedení církve byla důvodem pro zřízení oddělení pro genderovou spravedlnost. Moyo ve své práci navrhuje historicko-náboženský genderový model pastorace, který povzbuzuje církev a společenství, aby braly ohled na rovnost mužů a žen před Bohem, a tedy na potřebu rovnosti ve vedení církve. Model využívá šest kroků zkoumání současného stavu a vývoje duchovních-žen v církvi. Církev by měla porozumět své historické perspektivě a náboženskému přesvědčení, poté by měla být ohleduplná k situaci duchovních-žen. Práce doporučila promyšlený a cílený program posílení postavení duchovních-žen v církvi, aby se zlepšila jejich současná kvalifikace. Dále doporučila revizi ústavy, některé programy a postupy pro volby a části, které by podpořily rovnost mezi duchovními muži a ženami ve vyšších funkcích.

Ekumenický rozměr synodálního procesu

(DPCU/MV) Ve čtvrtek 19. dubna 2023 se v tiskové kanceláři Svatého stolce konala tisková konference, která uzavřela druhou etapu synodálního procesu, tj. kontinentální etapu.

V rámci tiskové konference vystoupil také P. Hyacinthe Destivelle, úředník Dikasteria pro podporu jednoty křesťanů (DPCU), který mluvil o mezinárodních konferencích o synodalitě v různých křesťanských tradicích, které dikasterium organizovalo.

Ve svém vstupu zdůraznil, že tyto konference s názvy „Naslouchání Východu“ (Listening to the East) a „Naslouchání Západu“ (Listening to the West) byly zamýšleny jako ekumenický příspěvek k probíhajícímu synodálnímu procesu. Uvedl, že lze říct nejen to, že ekumenické hnutí přispívá k probíhajícímu synodálnímu procesu, a to ve všech jeho fázích, ale také to, že synodální proces katolické církve je příspěvkem k ekumenickému hnutí. Na závěr uvedl, že synodalita a ekumenismus jsou vlastně dva procesy v rámci společné cesty, které mají společný cíl: lepší svědectví křesťanů v dnešní době, „aby svět uvěřil“ (J 17, 21).

Ohlasy na úmrtí emeritního papeže Benedikta XVI.

Thomas J. Reese (nar. 1945) je americký katolický jezuitský kněz, spisovatel a novinář. Studoval na univerzitě v St. Louis (B.A. a M.A.), na jezuitské teologické fakultě v Berkeley (Jesuit School of Theology, Santa Clara University, získal titul M.Div.) a na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát z politických věd (Ph.D.). Do jezuitského řádu vstoupil v roce 1962. V roce 1974 obdržel kněžské svěcení. V letech 1975-1978 pracoval ve Washingtonu jako spisovatel a lobbista za daňovou reformu. Jeho jméno je spojeno především s jezuitským časopisem America, ve kterém v letech 1978–1985 působil jako zástupce šéfredaktora a v letech 1998–2005 jako šéfredaktor. Během svého působení ve funkci šéfredaktora časopis podporoval důslednou etiku života (consistent life ethic / consistent ethic of life / whole life ethic, vychází z předpokladu, že veškerý lidský život je posvátný a měl by být chráněn zákonem, tj. staví se proti potratům, trestu smrti, asistované sebevraždě a eutanazii, ale i proti válce), jak ji prosazoval kardinál Joseph Bernardin (1928–1996), podporoval učení církve o sociální spravedlnosti, vystupoval proti invazi do Iráku v roce 2003, informoval o případech sexuálního zneužívání v katolické církvi a podporoval diskusi o problémech, kterým čelí církev. To nakonec vedlo k jeho odvolání z místa šéfredaktora v roce 2005, jak o něm níže píše.

V letech 1985–1998 a 2006–2013 působil jako výzkumný pracovník v Teologickém centru Woodstock. Woodstock Theological Center je nezávislý, jezuity sponzorovaný výzkumný ústav sídlící na University of Georgetown ve Washingtonu, který se zabývá teologickou a etickou reflexí palčivých problémů. Vychází z římskokatolické tradice, ale je ekumenicky otevřený, multidisciplinární a spolupracuje mimo jiné s podnikatelskou sférou, vládou, různými náboženskými skupinami, univerzitami, dalšími výzkumnými centry a médii. Historicky navazuje na jezuitský seminář, který existoval ve Woodstocku ve státě Maryland západně od Baltimoru v letech 1869–1974 (Woodstock College). Jednalo se o nejstarší jezuitský seminář ve Spojených státech amerických. V roce 1969 se škola přestěhovala do New Yorku, kde působila ve spolupráci s Union Theological Seminary a Jewish Theological Seminary až do svého uzavření v roce 1974.

Během svého působení v teologickém centru v 80. a 90. letech napsal Reese vysoce ceněnou trilogii o organizaci a působení katolické církve na diecézní, národní a celosvětové úrovni.1 Editoval dva sborníky: jeden se věnoval analýze prvního návrhu Katechismu katolické církve, druhý biskupským konferencím.2 Později vydal komentář k encyklice papeže Františka o životním prostředí.3

Od března 2013 do června 2017 byl vedoucím analytikem National Catholic Reporter (NCR). Od roku 2017 je analytikem Religion News Service (RNS). Píše a vystupuje i v jiných médiích. Jeho texty a komentáře, především o dění ve Vatikánu a v katolické církvi, jsou velmi kvalitní a respektované.

V květnu 2014 byl Reese jmenován prezidentem Barackem Obamou do americké Komise pro mezinárodní náboženskou svobodu (US Commission on International Religious Freedom, USCIRF), nezávislé komise federální vlády USA, která přezkoumává fakta a okolnosti porušování náboženské svobody a vydává politická doporučení prezidentovi, ministru zahraničí a Kongresu. V květnu 2016 byl znovu jmenován na další dvouleté funkční období. Od června 2016 do května 2017 byl zvolen předsedou komise. V letech 2010–2020 zároveň působil jako hostující vědec (visiting scholar) v centru pro aplikovanou etiku na Santa Clara University (Markkula Center for Applied Ethics)

Thomas J. Reese publikoval článek o emeritním papeži Benediktovi XVI. na webových stránkách National Catholic Reporter už dne 22. února 2022. Jmenoval se „Papeži Benediktovi odpouštím. Doufám, že to dokáží i ostatní.“ (I forgive Pope Benedict. I hope others can too) a popisoval v něm svoji zkušenost a setkání s kardinálem Josefem Ratzingerem. V závěru psal o požadavku na jeho odchod z místa šéfredaktora jezuitského časopisu America začátkem roku 2005:

Brzy poté přišla zpráva od Ratzingera, že Reese musí odejít. Z různých důvodů mi tato zpráva byla sdělena až po jeho zvolení papežem. Nebyl jsem překvapen, když jsem se to dozvěděl. Dospěl jsem k závěru, že je čas odejít. Vzhledem k mé zkušenosti s Ratzingerem bylo nyní, když se stal papežem, pro jezuity a časopis nejlepší, abych se stáhnul. I když jsem tuto práci měl rád, byl jsem po sedmi letech neustálé kontroly unavený. Pravda, byl jsem naštvaný a deprimovaný. Brzy se však ukázalo, že jakmile už nejsem šéfredaktorem, nikoho v Římě nezajímá, co říkám nebo píšu. Byl jsem svobodný. Svou kariéru po odchodu z časopisu America jsem si užíval jako autor Religion News Service (RNS) a National Catholic Reporter (NCR). Zvolení papeže Františka v roce 2013 mě zbavilo deprese.

Stárnu, tak chci nyní Benediktovi odpustit. Chci to už nechat být. Myslím si, že skutečně nedospějeme, dokud nejsme schopni odpustit svým rodičům jejich selhání. Benedikt mě o odpuštění nepožádal. Pochybuji, že si pamatuje, kdo jsem. Pravděpodobně stále věří, že to, co udělal mně a mnoha teologům, bylo pro církev správné, ale já mu přesto chci odpustit. Nemohu trvat na tom, aby mu odpustili ostatní, zejména ti, kteří byli zneužiti kněžími. V počátcích krize se choval jako každý jiný prelát, ale časem se polepšil, a to rychleji než mnozí jeho kolegové. Nakonec pomohl církvi zlepšit její reakci na krizi zneužívání. Moje zkušenost se v žádném případě nedá srovnat s bolestí, kterou zažili oni.

Benedikta zkrátka vnímám jako svatého, ale chybujícího člověka, který dělal to nejlepší, čeho byl schopen. Pro nás všechny je to to nejlepší, co o něm můžeme říct. Měli bychom odpouštět tak, jak bychom chtěli, aby bylo odpuštěno nám. Nakonec, jak řekl, „soudit může jen náš Pán“.

Ve svém textu, publikovaném na stránkách National Catholic Reporter bezprostředně po úmrtí Benedikta XVI. dne 31. prosince 2022, zopakoval mnohé ze svého únorového článku. Začal svojí vzpomínkou na první setkání s kardinálem Ratzingerem v červnu 1994, když Reese psal svoji knihu „Inside the Vatican“.

Málem jsem rozhovor zmeškal. Kardinál Ratzinger byl v den naší schůzky nemocný. Když jsem dorazil, byl jsem dotázán, zda se chci setkat se sekretářem kongregace. Souhlasil jsem, protože jsem si myslel, že je to lepší než nic. Když jsem se ocitl v jeho přítomnosti, nemohl jsem ze sebe dostat ani slovo, když na mě sekretář arcibiskup Alberto Bovone4 zaútočil otázkami: "Kdo jste?" "Co tady děláte?" "Já rozhodnu, zda se můžete setkat s kardinálem Ratzingerem." "Ale kardinál už souhlasil, že mě přijme," koktal jsem. To pro něj nic neznamenalo; dožadoval se seznamu otázek, které jsem mu chtěl položit. Pak mi přidělil mladého dominikána, aby mě vyslechl. Výslechy jezuitů dominikány pracujícími pro inkvizici mají dlouhou a neblahou historii. Na druhou stranu nám dominikáni také přišli na pomoc. Když v roce 1775 zemřel generální představený jezuitů Lorenzo Ricci, kterého papež uvěznil v římském Andělském hradu, byl nejvyšší dominikán jediný, kdo byl ochoten předsedat jeho pohřbu. Od té doby se v této tradici pokračuje.

V každém případě jsem byl předán dominikánovi, který, jak se zdálo, už byl na mé straně. Během mého výslechu, který vedl Bovone, se za sekretářovými zády tvářil a koulel očima. Místo aby mě vyslýchal, radil mi, co mám dělat. "Napište dopis kardinálovi. Vysvětlete mu, že koncem týdne odjíždíte a že byste se s ním rád na patnáct minut setkal." "To je v pořádku," řekl jsem. Dopis jsem napsal hned, jak jsem se vrátil na pokoj, odfaxoval ho na Kongregaci pro nauku víry a dostal termín nové schůzky. Ratzinger souhlasil, že se se mnou sejde odpoledne, kdy jsou vatikánské úřady obvykle zavřené. Rozhovor trval více než hodinu.

Ještě před začátkem rozhovoru jsem se o Ratzingerovi dozvěděl mnoho zajímavého. Byl milý a ochotný vyjít vstříc mladému vědci, a to i v době, kdy se necítil dobře. Na druhou stranu to, že měl za svého muže číslo 2 tyrana (tj. výše zmíněného sekretáře kongregace – pozn. MV), svědčilo buď o Ratzingerově slepotě, nebo o nezdravé závislosti na lidech, kteří sice byli loajální, ale na svou práci se nehodili. Ani jako prefekt, ani jako papež si neuměl dobře vybírat své podřízené.

Když jsme si sedli k rozhovoru, Ratzinger se mě zeptal, zda ho chci dělat v němčině, nebo v italštině. S panikou v hlase jsem řekl: "Angličtina by byla mnohem lepší". Souhlasil se slovy: "Moje angličtina je velmi omezená." Ve skutečnosti byla výborná. Pouze jednou během rozhovoru zápasil s nějakým slovem.

Řekl mi, že zpočátku nebyl rozhodnutý, zda místo prefekta Kongregace pro nauku víry přijme. Papež Jan Pavel II. se ho musel třikrát zeptat, než řekl ano. "Dejte mi čas, Svatý otče," řekl Janu Pavlovi. "Jsem diecézním biskupem, musím být ve své diecézi." Nakonec souhlasil, že se v roce 1982 přesune do Říma.

V našem rozhovoru mluvil o podpoře dialogu mezi teology a jeho úřadem, ale teologové, kteří kvůli němu přišli o práci nebo byli umlčeni, to tak nevnímali. Rozčilovaly ho urážlivé útoky na jeho úřad, i když se nad situací dokázal pousmát. Měl jsem si na to vzpomenout o několik let později, když jsem se v jednom úvodníku časopisu America pošetile zmínil o "inkvizičních" postupech jeho kongregace.

Z dnešního pohledu bylo na rozhovoru nejpozoruhodnější jeho přiznání: "Nemám charisma na strukturální problémy". Jinými slovy, Ratzinger byl v jádru učenec, nikoli manažer, ale v Římě se stal hlavou miliardové organizace s hierarchickou strukturou a složitou byrokracií.

V roce 1998, po vydání mé knihy, jsem se stal šéfredaktorem časopisu America, který jezuité poprvé vydali v roce 1909. Mým cílem bylo vytvořit z něj "časopis pro myslící katolíky a ty, kteří chtějí vědět, co si katolíci myslí". V úvodnících jsem si téměř vždy dával pozor, abych se držel vatikánské linie. Přesto jsem se domníval, že bych mohl v názorové sekci časopisu publikovat alternativní názory za podmínky, že tyto články nutně nemusí reprezentovat postoje časopisu. Koneckonců jsme byli názorový časopis.

Během mého sedmiletého působení ve funkci šéfredaktora Kongregace pro nauku víry zveřejňovala důležité dokumenty, k nimž jsem žádal příslušné odborníky o vyjádření. Ti obvykle chválili ty části, které se jim líbily, a kritizovali ty, které se jim nelíbily. Kritické reakce na tyto články jsem vždy rád publikoval. Zveřejnil jsem také články mnoha biskupů a kardinálů, včetně tehdejšího arcibiskupa Raymonda Burka. Toho jsem pozval, aby vysvětlil, proč by církev měla katolickým politikům, kteří podporují legalizaci potratů, odepřít přijímání eucharistie. Mnohokrát jsem žádal chicagského kardinála Francise George, významného konzervativce, aby pro nás něco napsal, ale vždy odmítl.

Vrcholem časopisu jako fóra pro dialog byl příspěvek kardinála Waltera Kaspera, vedoucího vatikánského ekumenického úřadu (tj. Papežské rady pro jednotu křesťanů – pozn. MV), který kritizoval ekleziologii kardinála Ratzingera. Když šel článek do tiskárny, poslal jsem jeho kopii Ratzingerovi s výzvou k odpovědi. Nejprve odmítl, ale později změnil názor a poslal odpověď v němčině, kterou jsme nechali přeložit a zveřejnili. Měli jsme radost, že dva významní kardinálové debatují o důležité otázce na stránkách časopisu America, ale později jsem se dozvěděl, že kardinál George si na tuto výměnu stěžoval a požádal vatikánského státního sekretáře, aby kardinálům řekl, aby v Americe nediskutovali, protože to pohoršuje věřící.

Navzdory mým pokusům o spravedlnost se ukázalo, že ani Jan Pavel II., ani kardinál Ratzinger nestáli o názorový časopis, pokud neodrážel jejich názory. Po dvou a půl letech ve funkci šéfredaktora jsem se od generálního představeného jezuitů Petera-Hanse Kolvenbacha dozvěděl, že Vatikán není spokojen s článkem o AIDS a kondomech, který napsali jezuitský teolog James Keenan a jezuitský lékař Jon Fuller. Rád bych zveřejnil protiargumenty od kohokoli z Vatikánu, ale přímo od kongregace jsem nikdy nic nedostal. Kongregace se mnou vždy komunikovala prostřednictvím mých jezuitských představených.

V červnu 2001 mi bylo sděleno, že kongregace považuje "způsob kritiky Svatého stolce a zejména kongregace ze strany otce Reese za agresivní a urážlivý". Zejména jim vadil náš úvodník o řádném procesu v církvi (9. dubna 2001). Obvinili nás, že jsme proti hierarchii. Koncem února 2002 otec Kolvenbach uvedl, že Kongregace pro nauku víry se rozhodla "na žádost amerických biskupů a nuncia" zavést v časopisu America komisi církevních cenzorů. Cenzory měli být tři američtí biskupové. Nejenže to byl špatný nápad, ale byl i naprosto nepraktický, protože jsme vycházeli týdně.

V dubnu jsem dostal seznam věcí publikovaných v časopisu America, které se kongregaci nelíbily. Patřila mezi ně recenze jezuitského historika Johna O'Malleyho na knihu „Papežský hřích“,5 článek Keenana a Fullera, článek o homosexuálních kněžích od jezuity Jamese Martina a články o dokumentu Kongregace pro nauku víry Dominus Iesus od Francise X. Clooneyho, Michaela A. Faheye, Petera Chirica a Francise A. Sullivana. Zdálo se, že Ratzingerovi vadila hlavně kritika dokumentů z dílny jeho kongregace. Zmíněny byly pouze dva úvodníky: jeden o Dominus Iesus (28. října 2000) a druhý o "potratové pilulce" RU-486 (14. října 2000). Odsoudili jsme potratový lék, ale naznačili jsme, že je možná načase přehodnotit církevní učení o kontrole porodnosti jako způsobu, jak snížit počet potratů.

Zajímavé je, že o rozsáhlém a důrazném informování časopisu America o krizi sexuálního zneužívání se kongregace nikdy nezmínila, ačkoli jsem věděl, že se to některým americkým biskupům nelíbí. Ratzinger, ačkoli nebyl dokonalý, byl v tomto tématu lepší než kdokoli jiný v Římě.

Nikdo mi nedokázal říct, kteří američtí biskupové si vyžádali cenzurní komisi. Věděl jsem, že na zasedání Konference katolických biskupů USA se o tom nikdy nemluvilo. Podle mých zdrojů (mezi nimiž byl i arcibiskup Thomas Kelly, který byl v té době členem výboru) se o tom nejednalo ani na zasedání výboru konference. Když jsem se na to zeptal biskupa Donalda Trautmana, předsedy výboru pro nauku, rozzuřilo ho, že cenzurní komise byla zřízena bez konzultace s jeho výborem. Hodlal proti tomu důrazně protestovat.

Konzultován nebyl ani americký arcibiskup John Foley, vedoucí jednoho z úřadů pro komunikaci ve Vatikánu. Řekl, že kdyby byl požádán, řekl by, že je to špatný nápad. Sám sebe žertem označil za "levé křídlo římské kurie". Požádal jsem o pomoc arcibiskupy Kellyho, Johna Quinna a Daniela Pilarczyka, ale všichni řekli, že jim Řím nedůvěřuje, takže jejich podpora by nebyla k ničemu dobrá. Quinn a Pilarczyk byli předsedy Konference katolických biskupů USA. Kelly byl generálním sekretářem konference a zaměstnancem papežské nunciatury ve Washingtonu.

Obrátil jsem se na jezuitského kardinála Averyho Dullese, který považoval cenzurní komisi za hrozný nápad. Slíbil, že se za mě u Ratzingera přimluví. "Zveřejněte mě," řekl velmi pravověrný kardinál. Někdy před koncem července 2003 se Kolvenbach s Ratzingerem sešel a podařilo se mu zavedení cenzurní komise rozmluvit. Kolvenbach mě varoval, že kongregace bude sledovat, jak časopis America zareaguje na připravovaný dokument Kongregace pro nauku víry o manželství homosexuálů. Požádal jsem zástupce šéfredaktora Jamese Martina, který o homosexuálech v církvi hodně psal, aby o dokumentu nic neříkal. Chtěl jsem chránit jeho i časopis. Souhlasil.

Náš první článek na toto téma vyšel 7. června 2004 a napsal ho monsignor Robert Sokolowski, filozof z Catholic University of America ve Washingtonu, který byl rozhodně proti homosexuálnímu sexu a homosexuálním manželstvím. Musel jsem ho přemluvit, aby vypustil odstavec přirovnávající homosexuální sex k sexu se zvířaty. Není divu, že jeho článek vyvolal silné reakce, z nichž jedna přišla od Stephena Popea, profesora teologie na Boston College. Přestože jsem Popea přiměl, aby článek trochu zmírnil, a přestože jsem Sokolowskému dovolil, aby na Popea reagoval ve stejném čísle, už když šel článek do tiskárny, věděl jsem, že by to mohl být poslední hřebíček do mé rakve. Ačkoli jsem se k tématu nikdy nevyjadřoval ani jsem nebyl redaktorem, bylo jasné, že pouhé povolení diskuse o některých otázkách v časopisu America je víc, než by byl Ratzinger ochoten tolerovat.

Téměř okamžitě po vydání čísla 6. prosince 2004 si můj americký nadřízený vyslechl stížnosti od papežského nuncia ve Washingtonu. Stěžoval si také na článek o politicích, potratech a přijímání eucharistie od člena Sněmovny reprezentantů USA Davea Obeye, kterému Burke přijímání odepřel. Bylo shledáno, že jsme publikovali články obou stran „hostiové války“ (wafer war).

V roce 2005 se svět soustředil na nemoc a smrt Jana Pavla a na konkláve, které zvolilo Ratzingera papežem Benediktem XVI. V této době jsem se věnoval práci s médii, která vysvětlovala a komentovala aktuální dění. Před konkláve, na jedné neformální večeři s několika novináři v Římě, jsem byl dotázán: „Jaká by byla vaše reakce, kdyby byl Ratzinger zvolen papežem?“. Odpověděl jsem: „Jak byste se cítil, kdyby vaše noviny převzal Rupert Murdoch?“.

V den Ratzingerova zvolení jsem již slíbil, že vystoupím v pořadu PBS Newshour. V pořadu jsem nevýrazně poznamenal, že některým lidem se výsledky budou líbit, jiným ne. Poté jsem na dotazy tisku odpovídal „no comment“, protože jsem se domníval, že jeho zvolení je katastrofa, ale jako jezuita jsem to nemohl říci. Když jsem 19. dubna 2005 slyšel na Svatopetrském náměstí oznámení o Ratzingerově zvolení, věděl jsem, že mé působení ve funkci redaktora časopisu America skončilo. Pro dobro časopisu i jezuitů jsem musel odejít. Navíc jsem toho měl po sedmi letech, kdy jsem byl sledován, dost. Přestal jsem poskytovat rozhovory a opustil Řím.

Když jsem se vrátil do New Yorku, ostatní jezuité v časopise mi nedovolili rezignovat. O několik dní později jsem se setkal se svým nadřízeným, předsedou jezuitské konference. Dozvěděl jsem se, že můj čas ve funkci redaktora skončil. Teprve pak jsem se dozvěděl, že už v březnu Ratzinger generálnímu představenému jezuitů řekl, že musím odejít. Z různých důvodů se k tomu nedostali, aby mi to řekli. Tak jsem rezignoval.

Moji jezuitští nadřízení mě vždy velmi podporovali v mé práci, ale věděl jsem, že mě nakonec nemohou ochránit, pokud nebudu ochoten slevit ze svých hodnot jako redaktor. Nedokázali ochránit řadu jezuitských teologů, kteří byli disciplinárně potrestáni Kongregací pro nauku víry. Když se zpráva dostala do tisku, byl jsem vykreslen jako první Benediktova oběť. Pravda byla taková, že jsem byl poslední obětí kardinála Ratzingera. Protože jsem byl tak dobře známý médiím, která mě často využívala jako zdroj informací, bylo zpravodajství vůči novému papeži rozsáhlé a negativní. Ohlasy byly tak špatné, že Vatikán ustoupil od plánovaného odvolání jezuitského redaktora německého časopisu „Stimmen der Zeit“. Nechali ho ve funkci redaktora do konce jeho funkčního období.6

Kdybych byl ojedinělým případem, byl by můj příběh zajímavý, ale pro posouzení odkazu Josepha Ratzingera by nebyl důležitý. Bohužel můj případ je jen jedním ze stovek příkladů potlačování svobodného psaní novinářů a teologů během pontifikátů Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Několik měsíců před mou rezignací nám Jacques Dupuis (1924–2004), významný teolog, který byl Ratzingerem disciplinárně potrestán, vyprávěl svoji vlastní zkušenost. Poté, co Kongregace pro nauku víry odsoudila jednu z jeho knih, připravil tento postarší (a nemocný) teolog dvousetstránkovou odpověď. Když se setkal s Ratzingerem a členy kongregace, překvapili ho tím, že ho požádali o odpověď. Když ukázal na dokument, který před nimi ležel na stole a který mu zabral měsíce práce, vysmáli se mu: „Snad si nemyslíte, že to budeme číst?“. Dupuis zemřel nedlouho po našem setkání.

Zda jsem měl či neměl pravdu, je irelevantní. Důležité je, že prostor pro otevřenou diskusi po II. vatikánském koncilu byl v době pontifikátu Jana Pavla II. Ratzingerem omezen. Pokud jste s Vatikánem nesouhlasili, byli jste umlčeni. Bez otevřené diskuse se však teologie nemůže rozvíjet a reformy nemohou být prováděny. Bez otevřené diskuse nemůže církev najít způsoby, jak hlásat evangelium způsobem srozumitelným lidem 21. století.

Papežství papeže Františka znovu otevřelo okna církve, aby do ní mohl vniknout svěží vánek Ducha. Rozhovor a debata je opět možné, dokonce je možné i nesouhlasit s papežem. Na rozdíl od svých předchůdců František své kritiky neumlčuje. Pro mnohé v církvi nedojde ke změně dostatečně rychle, ale umožnění rozvoje vzájemného rozhovoru je pro přípravu reformy zásadní.

1 Archbishop. Inside the Power Structure of the American Catholic Church, San Francisco: Harper & Row, 1989; A Flock of Shepherds. The National Conference of Catholic Bishops, Kansas City, MO.: Sheed & Ward, 1992; Inside the Vatican. The Politics and Organization of the Catholic Church, Cambridge, MA.: Harvard University, 1996.

2 The universal catechism reader. Reflections & responses, San Francisco: Harper, 1990; Episcopal Conferences. Historical, Canonical, and Theological Studies, Washington: Georgetown University Press, 1989.

3 Caring for Our Common Home. A Readers’ Guide and Commentary on Pope Francis’ Encyclical on the Environment. NCR eBook.

4 Italský kuriální prelát Alberto Bovone (1922–1998) působil v pastoraci jen jeden rok po svém vysvěcení na kněze v květnu 1945. V letech 1946–1951 pokračoval ve studiích na univerzitě v Turíně a papežské univerzitě sv. Tomáše Akvinského v Římě (tzv. Angelicum), kde získal doktorát kanonického práva. V říjnu 1951 vstoupil do služeb římské kurie, nejprve jako úředník Kongregace koncilu, od května 1973 byl podsekretářem, od dubna 1984 sekretářem Kongregace pro nauku víry. V roce 1984 obdržel hodnost titulárního arcibiskupa, v únoru 1998 byl jmenován kardinálem. V červnu 1996 se stal pro-prefektem Kongregace pro svatořečení, krátce před svou smrtí se stal jejím prefektem.

5 Knihu Papal Sin: Structures of Deceit od amerického žurnalisty a historika Garryho Willse (nar. 1934, za knihu Lincoln at Gettysburg: The Words That Remade America získal v roce 1993 Pulitzerovu cenu), která je obžalobou „moderních“ papežů a struktury podvodu, kterou vytvořili, přitom jezuitský historik John W. O'Malley (1927–2022) ve své recenzi hodnotil poměrně kriticky. Např.: „Wills to někdy přehání… Ztrácí soustředění, takže v některých okamžicích hrozí, že se kniha zvrhne v snůšku stížností. Tyto nedostatky navíc naznačují širší otázku: Co dobrého přinese taková kniha, jejíž dopad na ty, které kritizuje, je podle jejích vlastních zásad téměř nevyhnutelně přiměje k tomu, aby se ještě pevněji zakopali do způsobů, které chce kniha změnit?“ Závěr recenze však vyzněl pozitivně: „Dobré je, že někdo důrazně vyslovil pravdu, jak ji vidí. Zdá se mi, že v křesťanském uspořádání to není nepodstatné. Wills také řekl svou pravdu, a to s impozantní argumentací, a dokonce i ve svém prudkém zápalu s úctou k pramenům jako učenec. Jedná se tedy o seriózní knihu seriózního autora, kterou je třeba brát vážně. Mimo jiné je příkladem odcizení mnoha myslících katolíků od řeči a jednání, které pozorují u mnoha vysokých církevních hodnostářů, což není zdravá situace!“ John W. OMalley: Truth Be Told, America, 1. 7. 2000, online: https://www.americamagazine.org/issue/culture/truth-be-told

6 Šéfredaktorem německého jezuitského časopisu Stimmen der Zeit byl v letech 1998–2009 Martin Maier (pozn. MV).

Spravedlnost, nebo milosrdenství?

autor: 

Milosrdenství (v podobě např. tradičních skutků milosrdenství) tvoří hlavní tradiční akcent křesťanské služby a charitativní činnosti. Vedle něj dnes ovšem mnohem více vystupuje do popředí také prvek spravedlnosti, která ostatně v křesťanském chápání vždy představovala nezbytný pendant lásky. Tento pozoruhodný posun v chápání diakonického poslání církve má celou řadu souvislostí. Diakonie se ve své organizované podobě snoubí se sociální prací, oborem, který se od svých náboženských kořenů odpoutal, své zaměření spojuje s motivem sociální spravedlnosti a na sémantiku milosrdenství hledí spíše s podezřením. Zejména od druhé poloviny minulého století stále více oblastí mezilidského soužití zasahuje také emancipační hnutí, které usiluje o spolupráci sobě rovných partnerů a odmítá blahosklonnou dobročinnost vůči společensky znevýhodněným. A působí zde také teologické faktory, respektive teologická interpretace zmíněných procesů, pojící se s důrazy politické teologie a teologie osvobození, upřednostňující potřebu nápravy nerovností, místo kompenzace v duchu „pečující“ charity.

Zmíněný posun důrazů od milosrdenství směrem ke spravedlnosti a úsilí o ni se zdaleka netýká jen institucionalizované křesťanské služby v podobě charitativních organizací nebo prorockého hlasu církve navenek, kritizujícího nerovnosti a zastávajícího se znevýhodněných a utlačovaných. Z hlediska diakonické a pastorační praxe hraje napětí mezi spravedlností a milosrdenstvím důležitou roli také v rámci života křesťanských obcí. Právě v nich se totiž diakonické poslání církve uskutečňuje ve své základní a neodmyslitelné podobě. Význam problému spravedlnosti a jejího správného poměru ke křesťanské, bratrské lásce je zde akcentován právě proto, že ve společenství sboru nejde o jednostrannou službu milosrdenství, ale o vzájemnost, která je založena na spravedlnosti. Očekávání těch, kdo právem hledají v křesťanských společenstvích zázemí a podporu v životních těžkostech, se často pojí s předpokladem onoho tradičního přístupu, postaveného na konání dobrých skutků či dávání almužny. V praxi ovšem dříve či později takový způsob narazí na problém spravedlnosti a na otázku, proč by měli vždy dávat jen jedni a druzí pouze přijímat. Křesťanská láska v sobě zahrnuje prvek náročnosti, která od druhého očekává spoluodpovědnost a nemůže pouze akceptovat strategii těch, kteří chtějí církev brát jako útočiště před nároky života a své problémy považují za problémy druhých.

Jak připomíná Paul Tillich, láska bez spravedlnosti by byla jen „chaotickým sebezřeknutím“ s destruktivními účinky jak na milujícího, tak na milovaného.1 Pokud láska má být pravdivá, nesmí přeskočit spravedlnost. A tak křesťanské milosrdenství se spravedlností souvisí mnohem zásadněji, než se často zdá. Ať začneme u jednoho či druhého pólu této dvojice, vždy musíme zohlednit i ten opačný. Vyjdeme-li od individuálního skutku milosrdenství v duchu milosrdného Samařana, dojdeme časem též k prorockému úsilí o obecnou spravedlnost, od nahodilé pomoci na cestě k hledání způsobu, jak cesty učinit bezpečnějšími. A budeme-li naopak preferovat strukturální přístup s důrazem na rovné podmínky pro všechny, stejně si nakonec uvědomíme, že žijeme ve světě, v němž nároky Božího království s konečnou platností uskutečnit nelze a je možné se jim jen blížit, a také, že jednotlivé případy nezbývá než posuzovat a řešit individuálně s přihlédnutím ke konkrétním podmínkám a možnostem.

V tomto kontextu se mi zdá, že z praxeologického hlediska problém vztahu spravedlnosti a milosrdenství, resp. lásky dnes nabývá na intenzitě. Jsme nuceni vždy znovu hledat řešení trvajícího napětí lásky a spravedlnosti a učit se chápat jejich vzájemný vztah i s teologickým vědomím, že obojí tvoří jednotu v Bohu. Přitom se můžeme opřít o početné příspěvky autorů, kteří tento problém řešili od minulého století s pohledem na situaci moderní doby. Například americký etik a teolog Reinhold Niebuhr již v 1. polovině 20. stol. připomíná, že lásku je třeba chápat jako naplnění, ale současně i jako negaci spravedlnosti, tedy její konec a transcendenci. Jednotlivé podoby zacházení s touto dualitou je podle něj možné dobře pozorovat v různých konfesních tradicích. Katolicismus má tendenci akcentovat lásku jako naplnění spravedlnosti, zdůrazňuje tedy kontinuitu a milosrdenství chápe jako „vyšší spravedlnost“. Protestantismus, především tedy ten lutherského typu (kalvinisté podle něj v podstatě sdílí model s katolíky a moderní liberální protestanté lásku a zákon ztotožňují v tom smyslu, že veškeré právo chápou jako uskutečnění přikázání lásky) klade důraz na diskontinuitu a lásku vnímá jako konec zákona a jeho protiklad.2 Již zmíněný Paul Tillich se proto v 50. letech pokouší formulovat ontologické chápání spravedlnosti, lásky (a moci) a pochopit jejich vzájemné vztahy v rámci účasti na jednom bytí. A tvrdí, že spravedlnost je formou, v níž se uskutečňuje láska jako základní znovusjednocující síla, která tak tvoří princip spravedlnosti. Láska bez spravedlnosti není v tomto pojetí možná.3 Podobné stanovisko zastává ve své řeči při předávání Lucasovy ceny v roce 1989 i Paul Ricoeur, podle nějž láska má přístup ke skutečnosti pouze pod vedením spravedlnosti. Při hledání mostu „mezi poetikou lásky a prózou spravedlnosti, mezi hymnem a formálním pravidlem“ francouzský filosof ovšem – na základě reflexe evangelijního vztahu zlatého pravidla a přikázání lásky k nepřátelům - více zdůrazňuje dialektiku obou přístupů. Jen ta totiž podle něj odpovídá odpovědnému jednání.4

A odpovědné sociální jednání v perspektivě evangelia nakonec představuje vlastní náplň křesťanské diakonie, ať už je v jejích různých podobách více zdůrazněna spravedlnost nebo milosrdenství. V dlouhodobém horizontu hledání teologicky adekvátní a odůvodněné podoby služby a solidarity je třeba vždy zohlednit obojí, a to zvláště tam, kde má služba vést k vzájemnému soužití, počínaje křesťanskou obcí. S Heinzem Schmidtem můžeme dokonce říci, že diakonie představuje specifický pokus, jak právě v sociálním jednání uplatnit dialektiku lásky a spravedlnosti v podobě logiky přemíry a odpovídající míry.5 Rezignovat nelze křesťansky ani na jedno, ani na druhé. Jen spravedlivý přístup vede člověka ke zralému lidství, přijetí odpovědnosti a vlastního podílu na životě společenství, k němuž nutně patří vzájemnost. Současně ale evangelijní přístup musí odkazovat také ke Kristovu milosrdenství, které zákon reciprocity a požadavků spravedlnosti překračuje a dává předem a zdarma, ovšem právě s nadějí, že tento pohyb lásky umožní také odpověď a odpovídající reakci.

Toto vědomí pochopitelně nenabízí žádný konkrétní recept na jednotlivé situace. Vymezuje však jistým způsobem pole, v němž můžeme zkoušet hledat konkrétní vzory jednání. V nich budeme vždy muset milosrdenství se spravedlností vyvažovat, aniž bychom kdy v tomto světě dokázali najít dokonalou rovnováhu. A pokud bychom v teoretické reflexi daného napětí chtěli v křesťanské perspektivě najít formulaci, která nebude svádět k dualistickému pojetí, můžeme ještě s Niebuhrem dodat, že jde nakonec o spravedlnost, kterou prozařuje láska, protože jen taková spravedlnost může člověka pohnout k obrácení a odpovídá Boží spravedlnosti, zjevené v Kristově kříži.6

1 Paul TILLICH: Liebe, Macht, Gerechtigkeit, Tübingen: Mohr, 1955, s. 186.

2 Reinhold NIEBUHR, Love and Law in Protestantism and Catholicism, in: Reinhold NIEBUHR, Robert McAfee BROWN, The Essential Reinhold Niebuhr: Selected Essays and Addresses, New Haven : Yale University Press. 1986, s. 143

3 Paul TILLICH: Liebe, Macht, Gerechtigkeit, Tübingen: Mohr, 1955, s. 188.

4 Paul RICOEUR, Liebe und Gerechtigkeit. Amour et Justice. Tübingen: J.C.B. Mohr (Paul Siebeck), 1990

5 Heinz SCHMIDT, Gerechtigkeit und Liebe im Dienst der Versöhnung. Zum Ethos diakonischen Handelns und Lernens, in: Norbert COLLMAR, Christian ROSE (Hg.), das soziale lernen – das soziale tun. Spurensuche zwischen Diakonie, Religionspädagogik und Sozialer Arbeit, s. 34.

6 Reinhold NIEBUHR, The Power and Weakness od God, in: Reinhold NIEBUHR, Robert McAfee BROWN, The Essential Reinhold Niebuhr: Selected Essays and Addresses, New Haven: Yale University Press. 1986, s. 29.

Světová rada církví a římskokatolická církev: Společně kráčíme, modlíme se a usilujeme o spravedlnost, smíření a jednotu

Ve dnech 22. a 23. března 2023 navštívila Řím a Vatikán delegace nového vedení Světové rady církví, kterou zastupovali biskup bavorské Evangelické luterské církve Heinrich Bedford-Strohm, moderátor ústřední komise SRC, prof. Jerry Pillay, člen spojené presbyteriánské církve v Jižní Africe a generální sekretář SRC, prof. Vasile Octavian Mihoc, člen Rumunské pravoslavné církve a programový vedoucí SRC pro ekumenické vztahy a komisi pro víru a řád. Ve čtvrtek 23. března se delegace setkala s papežem Františkem. V návaznosti na papežovo poselství 11. valnému shromáždění SRC, které se konalo v německém Karlsruhe v září 2022, vyjádřil generální sekretář SRC vděčnost za to, že papež zdůraznil význam společného povolání všech křesťanů být viditelným znamením smíření a jednoty ve světě, který je poznamenán konflikty a nejednotou. Generální sekretář rovněž vyjádřil uznání za účast katolické církve na práci SRC v rámci různých komisí a několika společných projektů. Papež během rozhovoru znovu potvrdil neodvolatelný závazek katolické církve kráčet cestou jednoty křesťanů spolu s ostatními církvemi ve věrnosti Kristově výzvě a pokračovat ve spolupráci se SRC ve spolupráci s různými dikasterii římské kurie. Poté se delegace SRC setkala se zástupci některých dikasterií, která se SRC spolupracují, především Dikasteria pro podporu jednoty křesťanů, Dikasteria pro mezináboženský dialog a Dikasteria pro službu integrálnímu lidskému rozvoji. V rámci návštěvy se delegace SRCC setkala také s Federací protestantských církví v Itálii, včetně Evangelické baptistické unie Itálie, Evangelické metodistické církve v Itálii a Valdenské církve. Kromě toho se delegace setkala s zástupci Centro Pro Unione a ředitelem Metodistické ekumenické kanceláře Řím.

Při příležitosti této návštěvy bylo vydáno prohlášení SRC adresované papeži, které shrnuje spolupráci s římskokatolickou církví.

Světová rada církví (SRC) vstoupila do nové fáze vedení jmenováním generálního sekretáře prof. Jerryho Pillaye a zvolením ústřední komise, výkonného výboru a moderátorů na 11. shromáždění SRC.1

Vyjadřujeme vděčnost za poselství Svatého otce valnému shromáždění, zejména jsme vděčni za vizi, že naším společným posláním následovníků Krista je přinášet světu smíření a inspirovat církve, aby pokračovaly na společné cestě spravedlnosti, smíření a jednoty.

V tomto poslání však nezačínáme znovu, ale stavíme na předchozím vedení a na členských církvích, které pomáhaly formovat potenciál k uzdravení a obnově trpícího a rozvráceného světa. Pro řešení současných globálních výzev se strategický plán SRC a celosvětového společenství na příštích osm let zaměřuje na jednotu, vizi, spravedlnost, mír a na to, aby se svět stal lepším místem pro všechny lidi a celé stvoření.

Stále silnější pouta: WCC a římskokatolická církev

SRC a římskokatolická církev pokračují ve stále rostoucí spolupráci v rámci společného díla a společného závazku vůči jednomu ekumenickému hnutí.

V roce 2025 oslavíme 60 let spolupráce v rámci společné pracovní skupiny (Joint Working Group with the Roman Catholic Church). Název desáté zprávy „Společně kráčet, modlit se a pracovat: Ekumenická pouť“ (Walking, Praying and Working Together: An Ecumenical Pilgrimage) byl inspirován mottem návštěvy Svatého otce v Ženevě v červnu 2018 v souvislosti se 70. výročím založení SRC. Je v něm zdůrazněno téma SRC po 10. valném shromáždění v Pusanu v roce 2013 Pouť spravedlnosti a míru. Zachycuje také přesvědčení papeže Františka, že jednota křesťanů může růst pouze prostřednictvím společné cesty jako poutníků kráčejících společně v Kristově lásce. SRC je vděčná římskokatolické církvi za to, že každý druhý rok hostí setkání společné pracovní skupiny.

Jsme i nadále hluboce vděčni za spolupráci mezi SRC a římskokatolickou církví v rámci podpory ekumenického Globálního křesťanského fóra (Global Christian Forum), které spojuje rozmanitá vyjádření církví s cílem vytvářet větší jednotu.

Při přípravě nového pracovního cyklu směrem k příštímu valnému shromáždění si uvědomujeme, že naše spolupráce prostřednictvím orgánů, jako je Komise pro víru a řád a Komise pro světovou misii a evangelizaci, je velmi plodná. Proto se stalo pravidlem, že je římskokatolická církev zvána k účasti ve všech komisích a poradních skupinách SRC.

Náš společný závazek vůči mladým lidem a formaci se uskutečňuje prostřednictvím Ekumenického institutu v Bossey, kde římskokatolická církev obsazuje místo jednoho člena fakulty a poskytuje dvě stipendia pro pravoslavné studenty. Stále rostoucí zapojení mladých v rámci spolupráce SRC a římskokatolická církev sahá od synodálních setkání přes setkávání komunity Taizé až po ekumenické setkání mládeže na 11. shromáždění SRC.

Doufáme, že na této cestě budeme pokračovat. Zároveň bychom ocenili moudrost Svatého otce v otázce, jak můžeme pokročit ve vzájemné eucharistické pohostinnosti.

Dobrá zpráva pro všechny lidi

Komise pro světovou misii a evangelizaci (Commission on World Mission and Evangelism, CWME) se těší na spolupráci s římskokatolickou církví v několika důležitých oblastech.

Svatý otec od pandemie COVID-19 několikrát hovořil o dekolonizaci v naléhavé potřebě proměny politické, sociální, ekonomické, ekologické, církevní i osobní sféry. To má zásadní význam pro překonání nerovnosti a budování jednoty, míru a lásky. Systémové problémy, které papež jmenoval, jako je změna klimatu, ekonomická nerovnost, válka a násilí a zneužívání zranitelných, poukazují na nutnost společně se zapojit do této práce na dekolonizaci.

Spolupráce je zásadní v práci ekumenické sítě na podporu zdravotně postižených (Ecumenical Disability Advocacy Network, EDAN), která klade důraz na vzájemné propojení problematiky zdravotního postižení, vyloučení a téma práv a zranitelnosti žen a dívek.

Důležitým tématem zůstává evangelizace. Musíme přehodnotit, jak bychom měli evangelizovat v kontextu klimatické katastrofy; jak bychom měli evangelizovat vzhledem k historii násilí v křesťanských církvích.

Nedávná návštěva papeže Františka v internátních školách v Kanadě a jeho omluva domorodým obyvatelům silně rezonuje s prací CWME. Společně s Afričany, lidmi afrického původu a domorodým obyvatelstvem po celém světě jsme vyzváni, abychom misii a evangelizaci rámovali pokáním, nápravou a obnovující spravedlností (restorative justice).

CWME by ocenila propojení a spolupráci s novým Dikasteriem pro misii a evangelizaci.

Společně pro lidský rozvoj

Vize plné lidskosti a důstojnosti všech lidí je středem křesťanského sebepochopení a je také středem práce SRC v oblasti veřejného svědectví a diakonie.

Historie spolupráce mezi SRC a římskokatolickou církví v této oblasti zahrnuje společnou komisi pro společnost, rozvoj a mír (Society, Development and Peace, SODEPAX) v letech 1968–1980. SRC si bude v rámci jubilea Nicejského koncilu v roce 2025 připomínat tradici hnutí pro praktické křesťanství (Life and Work), ve kterém se rodila SODEPAX.

Spolupráce v rámci ekumenické diakonie může podpořit ty, kdo se nacházejí ve zranitelných situacích, a umožnit jim, aby se vyhnuli pasti a paralýze způsobené chudobou, vysídlením, utlačovatelskými vládami a násilnými konflikty.

Spolupráce umožňuje zaměřit pozornost na pochopení všech sil, které ohrožují lidskou důstojnost, a může zajistit, že teologické sebepochopení a respektování lidských práv jsou základem našeho úsilí o lidskou důstojnost. To by mohla být další příležitost ke společnému novému pojetí inkluzivního lidského rozvoje.

Přechod od rozdělení ke společnému životu

Římskokatolická církev se historicky hluboce zapojila do práce Komise pro víru a řád SRC na teologických tématech, která pomáhají církvím přejít od rozdělení ke společnému životu. Neoficiální katoličtí pozorovatelé byli přítomni již na druhé světové konferenci v roce 1936 a oficiální pozorovatelé na konferenci v Montrealu v roce 1963. V roce 1968 se Svatý stolec oficiálně připojil k práci Komise pro víru a řád, když jmenoval své zástupce. Ti působí v komisi dodnes.

Povzbudivá slova papeže Františka při jeho návštěvě SRC v roce 2018 jsou velkou naději pro budoucnost této práce. Řekl, že římskokatolická církev uznává zvláštní význam práce, kterou vykonává Komise pro víru a řád, a přeje si k této práci nadále přispívat.

V posledních letech katoličtí teologové přispěli k teologickému zkoumání, k práci na morálním rozlišování v církvích a k hledání společného pochopení církve při přijímání druhého konvergenčního dokumentu Komise pro víru a řád: „Církev: Na cestě ke společné vizi.“ (The Church: Towards a Common Vision).

Zástupci římskokatolické církve působili jako místopředsedové komise, spoluzakladatelé studijních skupin a v poslední době také jako předsedové nominační komise, který připravuje seznam členů příští komise.

Mezinárodní redakční skupina složená ze zástupců sekretariátu Komise pro víru a řád a římskokatolických zástupců úzce spolupracuje na přípravě materiálů pro Týden modliteb za jednotu křesťanů, který je jedním ze základních kamenů ekumenického hnutí. Text, který společně vydávají Dikasterium pro podporu jednoty křesťanů a SRC, je distribuován členským církvím SRC a katolickým biskupským konferencím.

Ekumenická formace

SRC a římskokatolická církev sdílejí sen a odpovědnost za růst a rozvoj mladých lidí v ekumenickém hnutí.

Dr. Andrzej Choromanski působil v Komisi pro ekumenické vzdělávání a formaci, která řídí práci v této programové oblasti.

Každoroční návštěva studentů a zaměstnanců Bossey ve Vatikánu během Týdne modliteb za jednotu křesťanů přispívá k jejich ekumenické formaci, studenti byli povzbuzeni a vděčni za uznání od papeže Františka. Návštěvu vedl Vatikánem vyslaný katolický profesor biblické hermeneutiky v Bossey, kterým je v současnosti P. Lawrence Iwuamadi.

Hlas pro spravedlnost, smíření a jednotu

Inspirativní a inovativní komunikace, která je důvěryhodná, transparentní, inkluzivní a dobře koordinovaná, je klíčem k tomu, aby se globální ekumenické hnutí stále více sbližovalo jako společenství lásky, které společně jedná a modlí se za spravedlnost, smíření a jednotu.

Digitální spravedlnost

Papež František poznamenal, že moderní komunikační prostředky mohou být „mocným prostředkem k podpoře společenství a dialogu v naší lidské rodině“, ale mohou se také stát „místem toxicity, nenávistných projevů a falešných zpráv“. Tuto obavu sdílí i SRC a je vyjádřena v dokumentu nových komunikačních prostředcích (A New Communications Paper for the 21st Century). Tento dokument byl přijat (v únoru 2022) ústřední komisí SRC. Zdůraznil, že komunikace je v našem digitálním věku klíčová. Prohlášení SRC naléhavě žádá, aby „technologie sloužily spíše lidem než vládám nebo korporacím“.

Přítomnost v sociálních médiích

Sociální média jsou jednou z technologií, které mají silný potenciál, ale vyžadují velkou citlivost a pozornost. Zapojení SRC do online komunikace se světem prostřednictvím sociálních médií bylo oceněno tím, že v únoru získala nejvyšší ocenění pro nevládní organizaci v mezinárodní Ženevě od organizace Geneva Engage.

Návštěva SRC

Zájem o práci SRC, který podporují informace o této práci, se projevuje žádostmi o návštěvu, a to i ze strany mladých katolíků.

V lednu navštívilo SRC téměř 70 studentů z hnutí fokolare, kteří se seznámili se SRC, absolvovali prohlídku ekumenického centra a vyměnili si s pracovníky SRC poznatky a nápady týkající se důležité role komunikace pro viditelnou jednotu, spravedlnost a mír. Návštěva byla zakončena společnou modlitbou v kapli.

Bratr Alois, představený komunity Taizé, spolu s 60 mladými lidmi z této komunity navštívil v březnu ekumenické centrum v Ženevě. Zde strávili čas věnovaný modlitbě a vzájemnému sdílení.

V březnu se také skupina dvanácti německých a švýcarských katolických novinářů setkala s moderátorem SRC biskupem Heinrichem Bedford-Strohmem a generálním sekretářem SRC prof. Jerrym Pillayem. Jednalo se o součást návštěvy organizované Nadací Konrada Adenauera, jejímž cílem bylo studium práce v mezinárodní Ženevě a systému OSN.

SRC očekává skupinu padesáti mladých mnišek z Říma. Ty sledovaly návštěvu skupiny mladých z Taizé na sociálních sítích a nechaly se inspirovat k návštěvě Světové rady církví.

Jsme skutečně vděční za návštěvy členů a skupin z římskokatolické církve v ekumenickém centru a za rostoucí zájem o práci SRC. To vše jsou známky toho, že „společně kráčíme, modlíme se a pracujeme“.

Obavy a naděje do budoucna

V současné době existují oblasti, které vzbuzují obavy, ale také oblasti, které jsou inspirací a nadějí do budoucna.

Válka na Ukrajině a zkáza, kterou způsobuje světu, nám připomínají, že válka je v rozporu s Boží vůlí a že máme společné poslání být nástroji míru. Válka také vzbuzuje naši společnou starost o jednotu všech církví a společenství, ale v této době zejména o pravoslavnou církevní rodinu. Podnikáme iniciativy s cílem svolat církevní představitele z Ukrajiny a Ruska k dialogu u kulatého stolu na podporu míru. Ocenili bychom, kdyby se do těchto snah zapojila také římskokatolická církev.

Sdílíme také obavy z napětí v Izraeli a Palestině a v jiných částech světa. Společně můžeme pozvednout svůj hlas ve prospěch dialogu a míru. Naše sdílené modlitby za mír na Blízkém východě mohou být podpořeny společnou prací a svědectvím.

Komise pro víru a řád se připravuje na oslavy 1700. výročí prvního ekumenického koncilu v Niceji v roce 325. Těší se na úzkou spolupráci s římskokatolickou církví při organizaci řady akcí a šesté světové konference Komise pro víru a řád. Oslavy Niceje 2025 nabízejí příležitost k posílení strategického partnerství mezi SRC a katolickou církví, vyzývají křesťany a církve po celém světě, aby se zamysleli nad apoštolskou vírou a společně ji dnes prožívali. V roce 2025 budou západní a východní církve slavit Velikonoce ve stejný den. Těšíme se na spolupráci s římskokatolickou církví na tom, jak z této skutečnosti udělat významnou příležitost k oslavě jednoty a svědectví křesťanů v rozvráceném a rozděleném světě.

Klimatická nouze nás vyzývá ke společné aktivitě ve prospěch ochrany životního prostředí a jedné lidské rodiny. I zde je třeba podpořit globální diskusi občanské společnosti o otázkách celosvětové důležitosti pro lidstvo.

Nestabilita, konflikty, války a ekonomické potíže, které jsou rovněž způsobeny změnou klimatu, zvyšují migraci a vysídlování. Společně se můžeme zabývat tím, jak chránit uprchlíky, zejména s ohledem na jejich úmrtí ve Středozemním moři.

Na společné cestě

Zatímco se celosvětové společenství spojuje v modlitbách a naději při plánování dalších osmi let, pokorně prosíme také vás o modlitby za nové možnosti porozumění, povzbuzení a naděje.

Modlíme se, abychom se při našem dalším „společném putování, modlitbě a práci“ drželi za ruce, aby svět poznal (J 17, 21), že Kristova láska nás pohání ke spravedlnosti, smíření a jednotě.

1 Jerry Pillay byl zvolen generálním sekretářem Světové rady církví centrální komisí v červnu 2022, jeho funkční období začalo 1.lednem 2023, slavnostní uvedení do úřadu se konalo 17. února 2023.

Křesťanské texty písní Marty Kubišové II.

Přináším druhou část textu o křesťanských písních Marty Kubišové, vybraných z jejího repertoáru v šedesátých letech 20. století, přesněji v roce 1968. Cílem článku je zasadit písňové texty do historického kontextu a najít v nich biblické motivy, které se prostřednictvím židovsko-křesťanské tradice dostaly do žánru pop music. Věc je zajímavá proto, že sleduje inspiraci textařů sekulárního komunistického státu v náboženských textech duchovních proudů, které tento stát svou materialistickou ideologií potlačoval.

Magdaléna,1 text Pavla Zachařová, 1968

31. března 1968 natočila Marta Kubišová píseň Magdaléna. Autorem hudby je evangelický kněz Luboš Svoboda, text složila Pavla Zachařová. Píseň vyšla na EP desce v říjnu 1968 spolu s dalšími křesťanskými songy a později se stala znělkou rádia Vatikán.2 Píseň byla natočena ve Studiu A Československého rozhlasu pod taktovkou Václava Zahradníka a hudebního provedení jeho orchestru. Textařka Pavla Zachařová (1929-1987) v 60. letech 20. století působila v divadle Semafor. Je autorkou mnoha textů s biblickou tematikou, např. Apokryf od Betshedy, Miriam Aronova, Neboj se, Maria, Vánoční Ježíš, Zachariáš, Žalm 46, Zná Hospodin dny upřímných, Zvěstování atd.3

Od chvíle, Pane, kdy Tě znám,

je k zešílení znát svůj hřích,

lehčí je bída, křivda, hlad,

nemohu dál, prosím Tě, přijď.

A já to vím, že musím přijít sama

a jako nard Mu přinést duši svou,

z posledních sil rozdrtit její obal,

a vylít Ti ji u nohou.

 

Ref. Máří, Máří Magdaléna,

rozlila Pánu vonný nard,

tak jako Máří Magdaléna,

u Tebe klesnu jedenkrát.

Máří, Máří Magdaléna,

že břímě nejtěžší z ní sňal,

stala se Máří Magdaléna,

tím, kdo Ho nejvíc miloval.

 

Od chvíle, Pane, kdy Tě znám,

Tvé nevýslovné něhy proud,

děsí mě závrať, propast, tma,

mezi Tebou, Tebou a mnou.

A já to vím, že musím přijít sama,

že na můj nard Ty čekáš s láskou svou,

z posledních sil překlenout propast zkázy, a klesnout Tobě u nohou.

 

Makovcová – Demartini o textu píše, že je v něm spojena postava Marie, sestra Marty z Janova evangelia (J 12,1-8) s Marií Magdalenou a hříšnicí (L 7,37-50 a 8,2), tedy s pomazáním Ježíšových nohou. Text je založen na podobenství o Ježíši a hříšnici v domě farizeově, jak o tom svědčí motivy v textu písně: vylít nard, klesnout u nohou, snětí břemene, nejvíce miluje ten, komu je nejvíce odpuštěno). Tento náboženský text je podle Makovcové-Demartini v podstatě modlitbou a biblické motivy jsou v něm užity v jejich původním významu.4

Pojetí Marie z Magdaly jako hříšnice odpovídá ztotožnění, které provedl kolem roku 591 n. l. papež Řehoř Veliký ve svých Homiliích na evangelia 25 a které se v učení římskokatolické církve udrželo právě až do šedesátých let 20. století. Po druhém vatikánském koncilu v roce 1965 svátek Marie z Magdaly začal být slaven 22. července, zatímco Marie z Betanie začala být slavena 29. července s její sestrou Martou, tak jak je to zvykem i v pravoslavné církvi. Římskokatolická církev tak zrušila Řehořovo ztotožnění těchto dvou Marií. Ztotožnění s hříšnicí z Lukášova evangelia zrušil papež Pavel VI. v roce 1969, když rozhodl, že Marie z Magdaly nemá být slavena jako kajícnice, ale jako učednice.

Pavla Zachařová ve svém textu změny pojetí Marie z Magdaly ještě nereflektuje, protože z časových důvodů ani nemůže, a přebírá tradované pojetí Řehoře Velikého. Zpěvačka Marta Kubišová se v první sloce textu vyznává Ježíši ze svého hříchu, který není přímo pojmenován, je pouze odhalen známostí s ním, což odkazuje na gnostické pojetí spásy nebo na dramatickou anagnorisi. Modlitba za příchod Ježíše Krista pokračuje uvědoměním si nutnosti jeho aktivního následování. Můžeme se ptát, co zde znamená obal duše, který musí kajícnice rozdrtit. Je to tělo, nebo nějaká falešná egoistická maska, pod kterou se duše schovává? Tipuji to druhé.

V refrénu se kajícnice odvolává na Marii z Magdaly tím, že se k ní přirovnává. V tomto ohledu text není přímo věnován Marii z Magdaly, ale je její aktualizací u soudobé kajícnice, promlouvá tedy ústy konkrétní ženy žijící v roce 1968, které Marta Kubišová propůjčuje svůj hlas. Druhá sloka se věnuje Ježíšově lásce, která osvětluje lidský hřích, což je pojetí známé z Evangelia podle Jana (J 1,4-5; 3,21).

Magdalena,5 text Jan Schneider,6 1968

9. prosince 1968 začíná v dejvickém studiu v Praze nahrávací frekvence LP Marty Kubišové Songy a balady, ke které se zpěvačka vyjadřuje v časopise Melodie č. 2/1969: „Tak od 9 prosince konečně točím LP desku pro Supraphon. Prozrazovat moc nebudu…všechny věci se mi líbí, jinak bych je taky asi nedělala…“7 Dokumentace Supraphonu k natáčení LP Songy a balady uvádí, že píseň Magdalena s textem Jana Schneidera Marta Kubišová natočila 9. prosince 1968 spolu s písní Mama.8 LP deska vyšla v červenci 1969. První vydání bylo rychle rozebráno, v reedici vyšla pozměněná v roce 1970 se zachováním této písně.9

Aleluja aleluja-a

Zář sáronské růže je v ní, žár denice odpolední,

na rtech jejích réva sladká, nardem voní kůže hladká.

Jmenuje se Magdalena, není svatá, je jen žena.

Aleluja.

Jak studnice bývá žena zámkem ctnosti uzamčena,

přijde poutník, zmírá žízní, vodu žalář studně trýzní.

Žízeň ztiší Magdalena, není svatá, je jen žena.

Aleluja.

Špatně luna hrozny hlídá, lišky vinic nedohlídá,

mužů těch je mnohem více, dala jim klíč od vinice.

Není svatá, je jen žena, proto hřeší Magdalena.

Aleluja.

Marně luna lišky stíhá, vinici už neostříhá,

slyším volat farizeje: tato žena v peklo spěje.

Amen, pravím, amen stůjte, jste-li svatí, kamenujte.

Aleluja.

Krása není hříchem, hříchem bývá přísný půst,

láska je jak píseň, v níž se mění žízeň úst.

Aleluja aleluja-a.

Nocí myrha hořce voní, tráva pláče rosu roní

marně pastýř ovci hledá, luny svit se chytit nedá.

Vítr z vinic tiše sténá: Magdalena Magdalena.

Aleluja.

Přísní soudci ženu jali, krásnou kadeř ostříhali,

k pranýři ji městem vedou, odpustit to nedovedou.

Mají pro ni různá jména, jen neslyší: Magdalena.

Aleluja.

Kámen z hory Olivetské bude pršet v zlobě světské,

Ústa, která líbávala, talár nutí, aby lhala.

Ruka něžná v roztoužení, ta teď sahá po kameni.

Aleluja.

Jménem lásky, jménem mládí, jménem dlaní, které hladí,

jménem noci, která zpíjí, jménem srdce kterým biji.

Amen, pravím, amen stůjte, jste-li svatí, kamenujte.

Aleluja.

Krása není hříchem, hříchem bývá přísný půst,

láska je jak píseň, v niž se mění žízeň úst

Aleluja aleluja-a.

Text písně Magdalena je českou verzí španělského originálu Aleluya, k němuž hudbu složil Ferrero Rafael Jimenez a původní text napsal Luis Eduardo Aute v roce 1967 pro zpěvačku Massiel. Původní text a česká verze se obsahově zcela liší. Makovcová–Demartini sděluje, že Schneiderův text vyznívá částečně jako kritika pokrytecké morálky a částečně akcentuje sexuální svobodu, která prošla v šedesátých letech revolucí.10 Podle ní Schneider vytváří jakýsi kvazibilicky vyznívající příběh, a to za použití množství biblických motivů: (Marie) Magdalena, aleluja, sáronská růže, svatá, hřích, farizejové, peklo, půst, Olivetská hora, vinice, vinice a lišky, žena, která hlídá svou vinici.11

K postavě Marie Magdaleny Makovcová–Demartini uvádí, že je jednou z těch, která byla mezi ženami, uzdravenými od zlých duchů a nemocí, které se připojily k Pánu a k jeho učedníkům při jejich evangelizační službě. Ježíš z ní „vyhnal sedm démonů“ (L 8,2). Bývá ztotožňována s „hříšnou ženou“ z L 7,36–50. V lidovém pojetí byly obě postavy spojeny v jednu a Marie Magdalena tak zosobňuje kajícnici. Tím pak dochází k všeobecné identifikaci této postavy s hříšnou ženou potažmo nevěstkou, ale biblicky toto ztotožnění podloženo není.12

Výraz aleluja je v obecném povědomí spojen s chválením Boha. V písni zvyšuje expresivitu a kvazibiblické vyznění dalším opakováním mezi slokami písně.

První sloka písně - příběhu představuje Magdalenu jako krásnou ženu, z níž vyzařuje zář sáronské růže. Motiv růže sáronské má biblické zakotvení v Písni písní (Pís 2,1), kde se nevěsta přirovnává ke květu zaslíbené země.13 Žár denice odpolední představuje sálání jitřenky, což poukazuje na hvězdný původ lidské ženy. Sladká réva na rtech může znamenat, že Magdalena pije nebo jí víno nebo že její polibky jako víno chutnají. Víno se tak stává symbolem lásky. Vonný olej na hladké kůži vnuká představu mladé ženy. Spojení „není svatá, je jen žena“ podtrhuje lidskou stránku přirozenosti v kontrastu k zdánlivě nadsazenému požadavku svatosti, který se zdá být s touto přirozeností v rozporu. Motivu svatosti je zde užito ve významu mravní dokonalosti, čistoty.14

Druhá sloka rozvijí význam mravní čistoty v kontrastu s Magdalenou tím, že obecně představuje mladou ženu jako ctnostnou studnici, která svou cudností chrání „vodu“, pramen života před konzumací mužským poutníkem. Zámek ctnosti se zdá odkazovat ke středověkým pásům cudnosti tím, že jejich „žalář“ trýzní vodu studně, která může ukojit žízeň, erotickou touhu poutníka. Magdalena je ta, která této touze vyhoví. V návaznosti na předchozí sloku a v anticipaci sloky následující se zde voda stává látkou schopnou proměnit se ve víno, Schneiderův symbol pohlavní lásky.

Třetí sloka pracuje s motivem hroznů z vinice. Luna představuje mateřskou ženskost, matku, která nedokáže uhlídat lásku své dcery Magdaleny. Verš špatně luna hrozny hlídá, lišky vinic nedohlídá je zjevnou aluzí na Píseň písní 2,15: Lišky nám schytejte, lištičky malé, plenící vinice, vinice naše, když kvetou. Vinice je biblickým znamením vlastnictví obecně, je jedním z nejdůležitějších znaků, které člověk může mít, na což odkazují též verše v Písni písní (Pís 1,6 a 8,12). Užití motivu vinice v Schneiderově textu je evidentně přímo odvozeno z biblických veršů právě v Písni písní. Také význam v textu je tentýž: žena, která neuhlídala svou vinici, neuhlídala sebe samu. Následující verš: mužů těch je mnohem více, dala jim klíč od vinice akcentuje právo na sexuální svobodu, což je nebiblický posun.15

Čtvrtá sloka pokračuje v užití motivu luny, která už neohlídá Magdaleninu vinici před liškami. To lze vyložit jako marnou snahu matky uhlídat panenství své dcery před množstvím nápadníků. Množství mužů, se kterými má žena pohlavní zkušenost, vyvolává zlobnou (žárlivou?) reakci farizejů, původně novozákonních členů židovské náboženské skupiny, kteří se vyznačovali nejpřísnější snahou o dodržování Zákona a rabínské tradice.16 V evangeliích jim Ježíš vyčítal pokrytectví a pýchu (např. Mt 5,20; 6,1; 6,16-1; 23,1-36). Český výraz farizej (původně farizeus) přešel do profánního jazyka, kde označuje neupřímného člověka s přehnanými nároky na morálku druhých.17 V tomto významu jej používá i textař Jan Schneider, který vkládá farizejům do úst označení Magdaleny jako do pekla spějící ženy, což je profánní úsloví, které s biblickým pojetím souvisí jen vzdáleně: žena sice bude potrestána, ale nedojde věčného zavržení, jak to říkají biblické texty, když mluví o pekle (např. Mt 25,41.46). Proti farizejským odsudkům Schneider parafrázuje Ježíšovu obranu ženy přistižené při cizoložství z Janova evangelia 8,7: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem.“

Pátá sloka není vyprávěcí, ale obsahuje poučení: Magdalenina krása není hříšná, hříchem je půst, jenž se vyhýbá lásce, což je v podstatě hlavní Ježíšova výtka vůči farizejům, když mu vyčítali, že uzdravuje v sobotu. Schneider přirovnává lásku k písni, ve kterou se proměňuje žízeň úst, což lze vyložit tak, že touha po líbání vede k vyznání lásky slovy písně. Žízeň je zažehnána okoušením vody ze studny nebo vína z vinice, což jsou Schneiderovy metafory pro lásku, jak je čteme v druhé a třetí sloce. Tato sloka celou píseň také uzavírá po sloce deváté.

Šestá sloka je narativní, popisuje však dramatické napětí v přírodě, které se stupňuje před zajetím Magdaleny přísnými soudci, ostříháním jejích vlasů a veřejným pranýřováním za doprovodu hlasitých nadávek ve sloce sedmé. Přísnými soudci jsou zřejmě míněni farizejové s jejich lpěním na liteře Zákona bez možnosti milosti odpuštění. Vrátím-li se ještě k šesté sloce, musím upozornit na ono dramatické napětí v přírodě vyvstávající kvůli pokrytectví a pýše farizejů: pod tímto úhlem může myrha v noci hořce vonět, tráva plakat a pastýř marně hledat svou ovci. Schneider tu popisuje eko-feministickou katastrofu, která přeznačuje i Ježíšovo podobenství z Lukášova evangelia 15,4: „Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne?“ Domnívám se, že pesimismus textu je způsoben básníkovým vědomím postupující normalizace po okupaci Československa v srpnu 1968, kdy Jan Schneider text zřejmě napsal.

Tomu nasvědčuje i osmá sloka: Olivetská hora u Jeruzaléma, kde Ježíš často působil, se skládá z vápence a je pojmenována po olivách, které jsou zde už pořídku.18 První verš působí jako proroctví o světské zlobě, kterou bude doprovázet déšť z horského kamení a které je na lidské úrovni naplněno veršem třetím, kamenováním ženy přistižené při cizoložství podle Mojžíšova zákona (J 8,4-5; Lv 20,10; Dt 22,22-24), místo naplnění lásky líbáním a hlazením. Schneider se zřejmě dotýká i zneužití soudní moci v procesech proti ženám, vzpomeňme například čarodějnické procesy na šumperském a velkolosinském panství na konci 17. století nebo politický proces s Miladou Horákovou v roce 1950. Dá se dokonce spekulovat o tom, že text písně Marty Kubišové prorocky předznamenává zákaz umělecké činnosti její interpretky v roce 1970.

Devátá sloka zapřísahá zúčastněné lidi, aby jménem lásky a mládí zadrželi svůj hněv nad Magdalenou, protože je motivován farizejským pokrytectvím a žárlivostí. V parafrázi se opět odvolává na Ježíšova slova z Janova evangelia 8,7, citovaná již ve čtvrté sloce. Milosrdná láska odpouštět se zde proměnila v lásku milostnou. Podle Makovcové – Demartini se v textu jedná o kritiku pokrytectví dvojí morálky pro ženy a muže a pokrytecké morálky předchozích generací.19

Makovcová – Demartini shrnuje svůj rozbor textu písně takto: „Text písně pracuje se symbolem Marie Magdaleny jako hříšnice (na základě mylného spojení dvou biblických postav a ztotožnění hříšné ženy s nevěstkou). Intenzivním vrstvením biblických motivů a kombinováním motivů z příběhu o cizoložné ženě (J 8,1-11) se SZ motivy z Písně písní v lyrickém básnickém stylu (styl připomíná evropskou barokní poezii) klade tento text akcent na obhajobu Magdaleniny „hříšnosti“ a postavu Magdaleny tímto kombinováním motivů erotizuje. (…) Erotizovaná postava „Marie Magdaleny“ se stává symbolem moderní ženy s důrazem na přirozenost sexuální svobody.“20

Modlitba pro Martu, text Petr Rada,21 196822

14. června 1968 vystoupila Marta Kubišová na III. mezinárodním hudebním festivalu Bratislavská lýra s písní Cesta skladatele Jindřicha Brabce a textaře Petra Rady.23 Autoři této vítězné písně obdrželi na festivalu od Jaroslava Dietla scénář k dalšímu dílu televizního seriálu Píseň pro Rudolfa III. – Hrabě Monte Christo, pro který měli napsat nové písně. Námět seriálové písně pro Martu Kubišovou opatřil ve scénáři Sc 372/68 Jaroslav Dietl slovy: „Řekněte andělům, kteří bdí nad Vaším životem, aby se modlili za člověka, který si myslí, že smí zasáhnout do života jinému člověku.“24 V televizním pořadu Písnička česká z roku 1996 vzpomíná Petr Rada: „Bylo tam sedm písní víceméně do děje, ta osmá byla taková přilepená, která už s dějem neměla moc společného, akorát tam Dietl předepsal, že to má zpívat jakýsi anděl smíření, což mi nepřipadalo moc inspirující.“ Jindřich Brabec pokračuje: „Napsal jsem témata a jedno takové pomalé. Přijel jsem k Petrovi Radovi: ,Co na to říkáš?´ A on mi odpověděl: ,Svatováclavský chorál.´ Dělal si ze mne legraci, jako bych napsal kus melodie na mši.“ Petr Rada pokračuje: „Začal jsem o tom uvažovat a napadl mě Komenský. Byla tam předepsaná Marta Kubišová. Všechno jsem dělal na hudbu. Postupně jsem Brabcovi odevzdával texty, až mi zbyla ta osmá věc. Tu jsem měl započatou a do toho sem vlítli Rusáci.“25

23. srpna 1968, ve třetím dni okupace, dopsal Petr Rada na telefonickou žádost Jindřicha Brabce celý a původní text Modlitby pro potřebu televizního vysílání protestsongu proti okupaci.26 Marta Kubišová v ten samý den tuto verzi písně nahrála ve zvukovém studiu Československé televize v Praze Na Petynce, bývalé kapli kdysi patřící břevnovskému klášteru.27

Ať mír dál zůstává s touto krajinou.

Zloba, závist, zášť, strach a svár,

ty ať pominou, ať už pominou.

Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých

zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí.

Z oblohy mrak zvolna odplouvá

a každý sklízí setbu svou.

Modlitba má ta ať promlouvá k srd-

cím,

která zloby čas nespálil

jak květy mráz, jak mráz.

Ať mír dál zůstává s touto krajinou.

Zloba, závist, zášť, strach a svár,

ty ať pominou, ať už pominou.

Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých

zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí.

 

Že domov svůj můžeš vytvořit

k obrazu svého srdce, víš.

Však mocných stín

musíš překročit.

Křivda, lež a násilí

kéž tvou hlavu neschýlí,

teď víš.

Makovcová – Demartini uvádí, že celý text nese charakter prosebné modlitby za národ a zemi.28 Počáteční výzva první sloky reflektuje dobový pacifismus šedesátých let a skutečnost tzv. Pražského jara 1968, které přišlo po dvaceti letech totalitní vlády Komunistické strany Československa, poznamenané třídním bojem proti jejím společenským oponentům. Dále Petr Rada použil slov Jana Amose Komenského z 19. kapitoly jeho knihy Kšaft umírající matky Jednoty bratrské (z roku 1650) ve verši Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí. Původní Komenského věta v plném znění zní ovšem takto: „Věřímť i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy náše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český.“29 Důraz na hřích ve smyslu vlastního zavinění či spolupodílu na osudech národa v textu písně použit není, motivem je jen druhá část věty, čímž je akcentována naděje na znovunastolení řádných poměrů, avšak bez teologického důrazu, který nacházíme u Komenského.30

Začátek druhé sloky lyricky reflektuje změnu, která v československé společnosti nastala po rezignaci a odvolání konzervativních politiků z vedení země, zrušení cenzury a obnovení svobody slova na jaře 1968. Verš modlitba má, ta ať promlouvá k srdcím, která zloby čas nespálil jak květy mráz je podle Makovcové-Demartini spíše výzvou ke sjednocení, než aby ona srdce byla přímým adresátem. Makovcová-Demartini se domnívá, že uvedený text je obdobným případem, jako když v době národního obrození sahali autoři písňových textů po náboženském pojmosloví, aby tak vlastenectví dodali téměř „posvátný“ charakter.31 Tím, že se sám text deklaruje jako „modlitba“, dodává pouhému přání jakýsi vyšší, „sakrální“ rozměr a dociluje tak hlubšího účinku.32

Závěrečná sloka byla napsaná 23. srpna 1968, kdy Jaroslav Brabec telefonicky vyzval Petra Radu, aby dopsal text písně tak, aby byla použitelná jako protest proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Začátek sloky ve mně evokuje verš Přišel jsem na svět, abych si postavil život dle obrazu srdce svého z básně Jiřího Wolkera Těžká hodina z roku 1922.33 Zatímco se básník Wolker bolestně loučí s chlapeckým srdcem, textař Rada prožívá těžkou hodinu svého národa a rodné země. Text písně vyzývá každého člověka, který ji uslyší, aby se přenesl přes stín mocných, kteří na něm páchají křivdu, lež a násilí.

Tato první verze Modlitby z 23. srpna 1968 vyšla poprvé v roce 1973 na exilovém kompilačním albu Písničky roku 1968, které bylo vydáno v Curychu vydavatelstvím Artes.34Prvního vydání v Čechách se první verze dočkala až v roce 1996 na reedici alba Songy a balady v rámci vydávání Kolekce Marty Kubišové.35 Nahrávku ve svém archivu uchoval režisér seriálu Píseň pro Rudolfa III. Jaromír Vašta.

Druhá verze písně, zkrácená o text poslední sloky, je doprovázená velkým Hybšovým orchestrem a byla natočena pro televizní seriál Píseň pro Rudolfa III.36 Tvůrci seriálu, tedy scenárista Jaroslav Dietl a režisér Jaromír Vašta, na konci sedmého dílu s názvem Hrabě Monte Christo do závěrečných titulků dali toto prohlášení: „Autoři podotýkají, že závěrečná píseň Modlitba byla původně složena pro tento příběh a že není jejich vinou ani jejich zásluhou, že mezitím proslula a přerostla rámec celého pořadu.“37

Je otázkou, proč byla druhá verze zkrácena o původní poslední sloku, napsanou na protest proti okupaci. Domnívám se, že to musíme přičítat znovuzavedení cenzury požadované tzv. Moskevským protokolem z 26. srpna 1968.38 Druhá verze písně byla totiž natočena až 10. září 1968 ve studiu Československé televize. Marta Kubišová v září 1968 v rozhovoru o ní říká: „Ne, to je normální písnička z Rudolfa. A už včera byla před cenzurou, už tam seděli cenzoři a usmívali se na ni, takže tu si zazpívám. Už od včerejška fungovala cenzura. Já nevím, tu moji jsem udělala v ten den,39 co jsem ji musela na fofr zazpívat, protože byla aktuální, a ještě s páskem jsem tam40 jela na vysílání.“41 V říjnu 1968 vyšla druhá verze písně v Supraphonu už pod názvem Modlitba pro Martu v nákladu 80 598 kusů. Deska se prodávala do srpna 1969, poté byla stažena z prodeje.42

Třetí verze písně byla pod názvem Modlitba pro Martu natočena 10. 12. 1968 pro první dlouhohrající desku Marty Kubišové Songy a balady,43 vydanou v červenci 1969. Tato verze má střídmější aranžmá orchestru skupiny Golden Kids pod vedením Josefa Vobruby.44 Nahrávka vznikla v pražském studiu Supraphon v Dejvicích. Textově se tato verze nijak neliší od zkrácené verze druhé, na reedici alba v roce 1970 už chybí.

Z písně se už během babího léta 1968 stal symbol protestu proti okupantům a později proti nastupující normalizaci, aniž by o to její tvůrci jakkoli usilovali.45Jak podotýká Makovcová – Demartini, ve svém sociálním dosahu v tomto případě pop music přesáhla svůj žánr, totiž zábavnou funkci a stala se symbolem odporu proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy.46

Závěr:

Křesťanské motivy se v textech písní Marty Kubišové objevují od jara 1968, kdy došlo k obnovení svobody slova díky zrušení cenzury ve sdělovacích prostředcích během tzv. Pražského jara. Marta Kubišová sama v té době byla pokřtěnou katoličkou a neměla tedy problém zpívat písně s křesťanskou tematikou. 6. září 1968 věnovala Alexandru Dubčekovi svůj talisman, brož anděla.47 Domnívám se, že znovuzavedení cenzury po okupaci Československa v srpnu 1968 a nástup normalizace byly pro ni jakožto pro věřícího člověka také důvody, proč se v roce 1970 raději stala disidentkou, než aby se veřejně vzdala duchovních hodnot, které zastávala, totiž smyslu pro spravedlnost a touhy žít v pravdě a lásce.

1 URL: https://www.youtube.com/watch?v=JMnkm_MISQQ [online]. Navštíveno 20.11.2022.

2 Chochola, Luděk: Marta Kubišová v písních a pořadech. Praha : Galén, 2022, s. 95.

3 Makovcová – Demartini, Lenka: Biblické motivy v české pop music 60. a 70. let dvacátého století : funkce a užití biblických motivů v textech písní pop music na pozadí původní biblické výpovědi. Diplomová práce obhájená na Katedře biblických věd KTF UK. Praha 2013, s. 104.

4 Makovcová – Demartini, L.: Biblické motivy v české pop music 60. a 70. let dvacátého století, s. 64.

5 URL: https://www.youtube.com/watch?v=I9_JKhhFWMg [online] Navštíveno 20.11.2022.

6 URL: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Schneider [online] Navštíveno 20.11.2022.

7 Chochola, Luděk: Marta Kubišová v písních a pořadech. Praha : Galén, 2022, s. 123.

8 Chochola, L: Marta Kubišová v písních a pořadech, s. 124.

9 Chochola, L: Marta Kubišová v písních a pořadech, s. 153.

 

10 Makovcová – Demartini, L.: Biblické motivy v české pop music 60. a 70. let dvacátého století, s. 56.

11 Makovcová – Demartini, L.: Biblické motivy v české pop music 60. a 70. let dvacátého století, s. 56-57.

12 Makovcová – Demartini, L.: Biblické motivy v české pop music 60. a 70. let dvacátého století, s. 57.

13 Makovcová – Demartini, L.: Biblické motivy v české pop music 60. a 70. let dvacátého století, s. 58.

14 Makovcová – Demartini, L.: Biblické motivy v české pop music 60. a 70. let dvacátého století, s. 58.

15 Makovcová – Demartini, L.: Biblické motivy v české pop music 60. a 70. let dvacátého století, s. 61.

16 Makovcová – Demartini, L.: Biblické motivy v české pop music 60. a 70. let dvacátého století, s. 59.

17 Makovcová – Demartini, L.: Biblické motivy v české pop music 60. a 70. let dvacátého století, s. 60.

18 Novotný, Adolf: Biblický slovník. Praha : Kalich, 1956, s. 547.

19 Makovcová – Demartini, L.: Biblické motivy v české pop music 60. a 70. let dvacátého století, s. 62.

20 Makovcová – Demartini, L.: Biblické motivy v české pop music 60. a 70. let dvacátého století, s. 69.

21 URL: https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Rada_(texta%C5%99) [online] Navštíveno 22.4.2023

22 URL: https://www.youtube.com/watch?v=8IzKWTcK1po [online] Navštíveno 22.4.2022.

23 Chochola: Marta Kubišová v písních a pořadech, s. 102.

24 Chochola: Marta Kubišová v písních a pořadech, s. 104.

25 Chochola: Marta Kubišová v písních a pořadech, s. 106.

26 Tabášek, Arnošt: Cesta k Modlitbě : aneb textař Petr Rada vypráví. Praha : Jindřich Kraus – Pragoline, 2004, s. 51.

28 Makovcová – Demartini, L.: Biblické motivy v české pop music 60. a 70. let dvacátého století, s. 37.

29 Komenský Jan Amos. Kšaft umírající matky Jednoty bratrské. In: Dvojí poselství českému národu. Praha : Vyšehrad, 1970, s. 23. Cituje Makovcová – Demartini, L.: Biblické motivy v české pop music 60. a 70. let dvacátého století, s. 37.

30 Makovcová – Demartini, L.: Biblické motivy v české pop music 60. a 70. let dvacátého století, s. 37.

31 Makovcová – Demartini, L.: Biblické motivy v české pop music 60. a 70. let dvacátého století, s. 37.

32 Makovcová – Demartini, L.: Biblické motivy v české pop music 60. a 70. let dvacátého století, s. 37-38.

33 Wolker, Jiří. Těžká hodina [online]. V MKP 1. vyd. Praha : Městská knihovna v Praze, 2011, s. 5 [cit. 2023-04-16]. Dostupné z WWW: <http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/37/06/52/tezka_hodina.pdf>.

34 URL: https://cs.wikipedia.org/wiki/Modlitba_pro_Martu [online] Navštíveno 19.4.2023).

35 Marta Kubišová: Songy a balady. Kolekce Marty Kubišové 5. Editor Karel Knechtl. Praha : BONTON Music, a. s, 1996.

36 Zemanová, Zuzana: Písničky pro (ne)všední den. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci. Filozofická fakulta, 2015, s. 133.

37 Zemanová, Z: Písničky pro (ne)všední den, s. 134.

38 URL: http://csds.cz/cs/g6/4654-DS.html [online] Navštíveno 22.4.2023).

39 23. 8. 1968, studio Na Petynce.

40 Provizorní studio ve Výzkumném ústavu sdělovací techniky A. S. Popova v Novodvorské ulici v Praze, odkud byla Modlitba vysílána.

41 Chochola, L: Marta Kubišová v písních a pořadech, s. 114-115.

42 Chochola, L: Marta Kubišová v písních a pořadech, s. 116

43 Chochola, L: Marta Kubišová v písních a pořadech, s. 124.

44 Zemanová, Z: Písničky pro (ne)všední den, s. 133.

45 Zemanová, Z: Písničky pro (ne)všední den, s. 134.

46 Makovcová – Demartini, L.: Biblické motivy v české pop music 60. a 70. let dvacátého století, s. 38.

47URL: https://www.youtube.com/watch?v=etWNUjraBOg [online] Navštíveno 22.4.2023.

Petr Beneš: Vzhůru srdce: meditace nad písmem

Portál, 2023

Kniha redemptoristického kněze, který vede i duchovní cvičení, je sestavena z více než třiceti zamyšlení, kázání, či jak říká název knihy, meditací.

Jednotlivé části knihy jsou samostatnými zamýšleními autora nad různými duchovními tématy, prolínající jeho výkladové slovo s úryvky biblických textů k nim se vztahujícím.

Autor se nejdříve ke čtenářům obrací předmluvou, kde vysvětluje koncept knihy a je vhodné si ji nejdříve přečíst.

Jednotlivé kapitoly jsou několikastránkové, pozorným čtením nezaberou příliš času a hodí se k přemýšlení nad oblastí, které se věnují. Jedná se o zamýšlení nad slovem, naději, víře i lásce. Autor se nevyhýbá i názvům jako „O koze a voze“, či „O nevíře“, věnuje se i konci života.

Kniha obsahuje kromě tematických zaměření i dvě samostatná a podnětná zamýšlení, na která bych rád upozornil. Jde o „Kázání o Josefu Toufarovi“, knězi, umučeném komunisty, u kterého probíhá proces svatořečení a jehož život může být vzorem pro náš život. Druhé, „Kázání proti válce“ bylo vyřčeno v neděli 27.2.2022, tři dny pro napadení celé Ukrajiny Ruskem a je podnětným zamýšlením nad tímto tématem.

Co v kapitolách postrádám a je jediným menším nedostatkem knihy, je na počátku jednotlivého zamýšlení chybějící přehled použitého biblického textu, byť jen s označením použité části a číselného označení kapitoly. Nicméně na kvalitě knihy se toto nepodepsalo.

Použit knihu může čtenář několikerými způsoby. Může ji využít pro sebe na několikadenní zamýšlení, například v době adventu, postního období, případně v přípravě k důležitým událostem v životě (svatba, křest, biřmování). Může být využitelná pro nemocné, kteří nemohou navštěvovat bohoslužby pro nedělní přemýšlení. Využití je pro různá duchovní cvičení či samotnou meditaci.

Meditace má mnoho způsobů, jak ji provozovat. Jeden z nich, v poslední době provozovaný mnohými křesťany, se nazývá Křesťanskou meditací. Ta je složená ze dvou částí, první ztišením s vyslovováním mantry a druhá čtením textu. Délka textů, předkládaných v knize, jsou pro druhou část meditace velmi vhodné a dají se použít.

Využití knihy je pro čtenáře i několikeré, může si dle obsahu vybrat téma, které ho zrovna zajímá, nebo si vybrat několik textů v rámci bloku, třeba prodlouženého víkendu, dovolené apod. Dá se k nim i vracet. Přečíst celou knihu najednou za den či dva by nebyl problém, ale množství podnětných myšlenek by se tím ztratilo a čtenář by byl přesycen.

Pro mne jako čtenáře jsou jednotlivé části knihy ideální k přečtení před spánkem či po výše popsané meditaci.

6. neděle velikonoční A

autor: 

Síla milosti, láska a přenos, iluze

Sk 8, 5-8.14-17; J 14, 15-21

Zdálo by se, že "zachovávat přikázání" je v příčinné souvislosti s láskou tak, že kdo zachovává přikázání, automaticky také miluje. Jenže celé to dnešní čtení z evangelia, ba dokonce obě čtení vypovídají právě opačně. Stručně řečeno: Přikázání dovede zachovávat jen ten, kdo miluje. Nikdo jiný to prostě neumí.

Kde který farizej si myslí, že to přece jen umí, spěje prý k dokonalosti, velice se snaží. Je to možné, asi se opravdu snaží. Ale míjí se s tím, co do toho přikázání náš Pán vlastně vložil. A tak se míjí i smyslem toho svého činu, možná docela obtížného, ale přece jen činu bez budoucnosti.

Boží slovo tedy dnes ve dvou sekvencích ukazuje: umím-li zachovávat přikázání, pak je moje láska nikoli iluzí, nikoli snem romantika nebo nirvánou po droze, není pouhým přenosem mých vlastních představ na nějaký objekt, ale je realitou. To je důležité; Každý z nás už zkusil někdy sám sebe přemluvit, že máme kohosi rádi. Jde to snadno, tenhle opiát vstřebává naše vědomí rádo a snadno. Své představy obdivujeme snadno, třeba i s bohatým citovým doprovodem. V kázáních ostatně často slyšíme, jak se ten či onen sám sebe chválí, že my křesťané prý milujeme bližní, milujeme dokonce prý i jinověrce. Druhého má rád až ten, kdo se smí odlišit od našeho ideálu a není pak za to nenáviděn. Milujeme až toho, kdo smí na nás klást požadavky; nepřipadají nám neschůdné, a kdyby i byly, rádi do nich investujeme úsilí. Požadavky milovaných nám nepřipadají scestné. (A pokud přece jenom se nám zdá, že to není moc rozumný požadavek, nerozčilujeme se, ale smířlivě se smějeme a tu radost mu přece uděláme.)

Je v tom dnešním úryvku skryt také paradox disciplíny: o pár veršů před dnešní perikopou bychom se dozvěděli, že ten tolik úspěšný Filip byl původně pověřen apoštoly k něčemu docela jinému. Vkládáním rukou jej přece povolali autoritativně ke službě u stolu - a my jej dnes slyšíme kázat, evangelizovat daleko od těch stolů v Jeruzalémě. Dnešní katolík by ovšem měl velký průšvih, kdyby jej jeho autority přistihly při činnosti jiné, než ke které dostal pověření. A opravdu, Filip nejenže už neslouží těm vdovám, které reptaly, že nedostávají jídlo. On jde do Samaří - do ciziny - a tam hlásá Slovo boží. Hlásání si přece podle textu Písma vyhradili pro sebe apoštolové. Kupodivu nenásledují hromy ani blesky, naopak. A tak se pozoruhodně potvrzuje apoštolskou praxí táž myšlenka, která zazněla v evangeliu: Kdo miluje Pána, ten "zachovává přikázání" i tak, že ostatní mají někdy dojem neposlušnosti. To není hra se slovy, to je táž pozoruhodná praxe, kterou Ježíš neváhal "naplnit" sobotu.

A nepřehlédněte, prosím: Kdyby ti apoštolové svého Pána neměli rádi, tak by v takové situaci tloukli do stolu a křičeli na Filipy: K tomu jsme tě nepověřili, musíme tě potrestat. Jenže právě proto, že měli svého Pána doopravdy rádi, tak byli také doopravdy rádi, že jeho dílo kvete i díky jiným, díky jakýmsi nekonformním Filipům. A tak - aniž mudrovali, naplnili zákon Kristův přímo v jeho podstatě. A má to ten spásný účinek: zachráněno pro boží slávu je i to, co by bez té lásky na obou stranách bylo objektivně jen čirou neposlušností.

Ti apoštolové nejen nevyčítají Filipovi, ani nepotřebují aspoň formálně něco z jeho hlásání poopravit. Apoštolové Kristovi jdou a to dílo svým charismatem dokončí. Milost boží se tu setkala s milostí lidí, milost autorit nese milost boží jako základ. To je pak krása! Takto jedná milující církev.

Katolíci se v promluvách i v dekretech často zabývají morálkou - tím, co kdo smí a co nesmí. Co smějí dělat manželé a co nikoli. Co se smí rukou a co ústy. Zkoumáme, dělá-li se co podle kodexu, aniž se ptáme, zda je tím oslaven Pán. A pokud udělá někdo něco neprávem, tak autorita nečeká na Pána a pro jistotu potrestá.

Zdá se mi, že naše praxe i teorie jsou sice logické, ale už příliš nezávislé na tom, co čteme sobě i druhým při liturgii jako boží slovo. To je podivné nedorozumění. Jako by se Zákon dostal na trůn, který po vtělení Slova už patří milování. Po Ježíšově životu, smrti a vzkříšení už přece platí, že všechny zákony mají smysl právě jenom jako lakmusový papírek toho, zda svého Boha miluji doopravdy, anebo iluzívně, nebo dokonce ani nechci milovat. Ten, kdo Boha miluje, umí plnit ta přikázání - na prvý pohled možná všelijak kulhavě, ale to přece není rozhodující. A také naopak: kdo nemiluje svého Boha, neumí splnit Kristovo přikázání, třebaže mu kázeň jde jako když bičem mrská, třebaže je sám se sebou spokojen a třebaže mu jiní pochlebují, jak je dobrý. V našem vztahu k Bohu jde jen o jedno jediné: Aby bylo pro mne radostí a záchranou, že Bůh je ve mně a já v něm.

Jde o to, aby člověk obdařený milostí byl z té milosti lidsky opravdově šťasten, natolik šťasten, aby podobně jako kdysi Nazaretský dokázal učinit z boží milostivosti šťastnými i některé své bližní. Na tom se zakládá nebe už zde: Že jeden druhého a všichni dohromady - jak to říká Apokalypsa, že starci a 144 tisíc znamenaných - ti všichni se vzájemně ujišťují, jak je krásné, že nás Bůh skutečně přijal.

Aby to člověk vůbec pochopil, aby to uměl přijmout s úlevou a potom i s nadšením, že je přijat, na to se musí tady naučit toho Boha milovat právě na těch procesech, které jsou člověku hluboce vlastní.

Každý člověk by měl posuzovat ty druhé podle toho, jakou radost z nich asi má milující Bůh; ne ten spravedlivý, ale ten Bůh milostivý. Ne ten, který ví, co se má a co se nemá, ale ten milující.

Když občas vidíme nějakou mámu, která vleče za sebou malé dítě, mnoho nám to napoví: To dítě chodit neumí, žvatlá strašlivě, špatně vyslovuje, nohama plete. Ale milující matka je z těch prapodivných pokroků nadšená, vidí daleko za ně, věří dítěti a doufá i v to, co ještě není ani v náznaku. My diváci víme, co dítě neumí. Nadšený dovede být z těch chabých výkonů právě jen ten, kdo má to dítě rád. A to je problém našeho vztahu k Bohu. Toto je smysl přikázání. A toto je smysl naší zbožnosti.

7. neděle velikonoční A

autor: 

(2005)

RCL: Sk 1, 6-14; Ž 68, 1-10.32-35; 1P 4, 12-14; 5, 6-11; J 17, 1-11

Z pozoruhodných témat dnešních perikop vyberu jen dvě; chci s vámi nahlas přemýšlet, co že je to jednota církve. Církevní jednota totiž nemůže být prostě jednotou jakoukoli, třeba jako jednota stejnokrojů nebo jednotné lyžařské vybavení předepsané pro konkrétní kurs. V případě církve musí být podle vůle Krista Ježíše, žádná jiná v té souvislosti prostě nemá smysl;

Druhé téma s tím úzce souvisí nejen v Janově evangeliu, ale svou přirozenou podstatou. Je to téma církve zůstávající ve světě.

Tisíc let se pokouší křesťanství v západním římském patriarchátu o mocenské sjednocení všech pokřtěných pod jediným velením.

Už tisíc let víme, že jednotě neslouží nesmiřitelnost idejí, neváhající jménem prý absolutní pravdy exkomunikovat jakékoli odlišné názory, tradice a jistoty. Jenže moc vyhánět jiné, dokazovat jim svoji mocenskou převahu, to je pokušení tak silné, že vyvolává znovu a znovu vynalézavé převleky pro taková dramata.

Je to pod nejroztodivnějším zdůvodněním „jen pro dobro církve“, slyšíme i čteme. A svědectví Janova evangelia zní hluchým uším. A tak mohu jen doufat, že s novým papežem Němcem se uzavře to druhé militantní tisíciletí církevních dějin.

Dnes je jednota božího lidu všech do Krista pokřtěných rozbitější než na počátku Řehořových reforem. Nemohlo to dopadnout jinak, navzdory všem nesmírným obětem, zásluhám, modlitbám, náboženským válkám. Boží lid je totiž povolán zrát do svobody, tak rozuměl prolité Kristově krvi apoštol Pavel.

Jednota, ke které Ježíš našeho evangelia poukazuje, to je jednota dynamická, křehká, riskantní. Má vzor v jednotě velmi různých a zcela svéprávných osob Trojice. Jenže leckdo má v Kristově církvi docela jiný názor, jak vystihl už kdysi Dostojevský v Bratrech Karamazových, v Ivanově příběhu Velkého Inkvizitora.

Nechť jsou jedno jako my, vysvětluje Ježíš. Taková jednota nevymáhá poslušnost pod kanonickými tresty. Syn Otci poslušnost daruje znovu a znovu proto, že má dost důvodů Otce respektovat a být s ním ve shodě.

Teologie komunia rozvinutá po posledním koncilu snesla pro radikální změnu kursu církevní disciplíny i církevního sebe-vědomí dost argumentace. Tahle teologie říká, že spásou neboli záchranou smyslu existence nás pokřtěných nejsou nějaké zbožné skutky (třeba účast na svátostech, modlitbách), ale umění sjednocovat tak ohromně rozdílné póly vzájemných vztahů. Myslí se tím vztahy mezi Bohem a člověkem, člověkem a ostatním stvořením, a samozřejmě i vztahy mezilidské.

A nejede při tom jen o vzájemnou snášenlivost, jakou vyžadují třeba ekologové. Jde o to, proměnit vzájemnou toleranci ve vzájemnou úctu, úctu zase v touhu po sounáležitosti.

Ta touha po jednotě musí být natolik pravdivá a silná, že nás donutí hledat společně srozumitelný jazyk, aby naše touha po komunikaci dostala konečně šanci sdílet vzájemně svoji různost podobně jako blaženě sdílí svoji různost milující žena s milujícím mužem.

Teologie komunia je přesvědčena, že takové vzájemné sebesdílení napříč hranicemi mezi stvořením a napříč hranicemi mezi stvořeným a nestvořeným je záchranou smyslu naší lidské existence. Naše vztahy, tedy konkrétně lásky, naše utrpení, naše úzkosti i naše hříchy dostanou v takovém ovzduší vzájemnosti smysl hodný trvalého dynamicky fungujícího „nového věku“ – ne ovšem New Age, ale toho, co měl na mysli už starověký neznámý autor listu Kolosským a Efezským: nového aiónu, jak tenkrát říkali.

Vyhovět Ježíšově přání jednoty jeho přátel nelze vyhovět lacinějšími metodami, jako jsou roubíky v ústech teologů, nebo tabuizace některých témat. Nelze tomu Ježíšovu přání vyhovět žádnými triky, jako když se kritické dialogy nahradí monologem jednoho monarchy.

Jak známo už od dob apoštola Pavla, různost i v oblasti náboženské je legitimní. Apoštol o svém osobním povolání a vyslání vůbec nepochyboval, ale nežárlil na tradice, které vnášel do jeho misie třeba Apollo nebo Petr. Vyžadoval, aby se každý trpělivě smiřoval s růzností v poctivých pokusech zvěstovat evangelium.

Kdo chce vytvářet jednotu ještě lepší než Ježíš našich evangelií, je buď snílek, anebo slouží jiné církvi než je ta Kristova. Není divu, že se to nepodařilo ani po deseti stoletích úsilí vyjadřovaného ohněm a mečem, kletbami i kanonizačními procesy.

Některé příklady? Každý pokus jednotu různých nahradit uniformitou, každý pokus zakázat jiné jazyky v bohoslužbě, jiné formy liturgie, jiné formy církevní služby je tohoto druhu. Pro některé militantní duše je ideálem jeden jediný družinový pokřik, jedna jediná hymna, jedno jediné úřadující pohlaví.

Taková jednota duchů nepohoršujících se nad jinakostí druhých je ovšem uměním. List k Židům prozrazuje, že takové moudré a svobodné poslušnosti Otci i znamení doby se musil učit v pláči (!) i sám Kristus Ježíš. Je proto jistě na čase, abychom sebrali odvahu a začali se už konečně učit na vlastní kůži podobné poslušné svobodě a svobodné poslušnosti typu: “člověk není pro sobotu, ale sobota pro člověka“.

Ovšem, nesmí nám při tom uniknout ze zřetele další vymezení Ježíšova přání církevní jednoty, jak je slyšíme z jeho modlitby. Ježíš říká: Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Tedy rozuměli jsme: Ježíš poslal své učedníky nikoli nad svět, nikoli jako ty, kteří mají svět a své spoluvěřící mistrovat, zatímco Ježíš myl svým přátelům nohy. Církevní autority prý smí poroučet i nebesům, jak neváhal publikovat papež Pius IX., nedávno blahoslavený, díky jistým mocichtivým kruhům.

Svět je to místo, ze kterého byl Ježíš vyzdvižen na nebesa. Nemáme lepší startovní plochu pro věčnou jednotu s Otcem než tento svět. Ne jiný svět, ale svět nemocný na mnoho způsobů, které znal tak důvěrně i Nazaretský Ježíš.

Jan sám rozuměl svému poslání jako poslání lékaře, kterého nepotřebují ti zdraví, ale ti nemocní. Nenutil ten nemocný svět, aby se před tím zázrakem uzdravení změnil na nebeské království. Umožnil svojí přítomností, svojí inkarnovanou přítomností, aby svět ochutnal, co že jim slibuje boží vláda, boží království, Basileia.

Přeloženo: Ježíšovo poselství má zaznít v Africe skrze africké zvyklosti a porozumění světu, podobně v Čechách na český způsob a v Grónsku na způsob grónský: Zatím jsme svědky tlaků právě opačných. Naše stále ještě prý Matka církev vyžaduje, aby kdokoli na světě používal jen slov a gest s razítkem Made in Roma.

Zdá se vám to světem iluzí? Zdá se vám, že církev prostě jiná nebude než ta, kterou formovali z papežovy svrchované vůle vrchní inkvizitoři a z dopuštění těchto oficiálů mnoho větších i menších samozřejmě anonymních inkvizitorů ve svatém městě i v diecézích celého světa?

Pokud chceme zůstat církví Kristovou, budeme muset brát evangelium ještě vážněji, než bere svoji důstojnost a moc nad dušemi papež, biskupové, kněží i kdekdo pověřený v církvi nějakou službou. Budeme muset brát jako výzvu ke změně smýšlení i to, co jsme dnes spolu směli slyšet v rámci liturgických čtení.

Letnice

autor: 

(2017)

Nu 11, 24-30; Ž 104, 24-34.35b; Sk 2,1-21; J 20, 19-23

Duch boží je tajemstvím. Když tajemství začne jednat, bývá kolem toho hodně nedorozumění. Dotknout se smyslu působení tajemna je možné způsobem, který nám naznačí přímo či nepřímo Duch sám. Ale i tenhle poukaz má formu znamení. Třeba znamení ohnivého keře, ohnivých jazyků, holubice, prorockého vnuknutí, daru pokoje – šálom. Jde o epifanii, nikoli o teofanii. Duch boží není holubicí ani ohněm. A je pochopitelné, že se člověk ve výkladu znamení umí někdy pořádně mýlí. Rozhodující cejch správnosti pak poskytne s pořádným odstupem jen „ovoce“. Tak cejchovali staří proroky pravé a falešné.

Jde o záblesky komunikace mezi božským a lidským, jen záblesky. Podobně je v hlubinách osobnosti tajemstvím každému JÁ i jeho milované TY. Když láska ženy a muže v určitém čase zralosti vtahu dovolí, aby se ti dva „poznali“, míní tím Bible šanci zainteresovaného JÁ dosáhnout mimořádně až do hlubin milovaného TY. Také zde jde jen o záblesk. Ale i ten záblesk dokáže léčit úzkost, starosti, obavy, rozpaky, pokusy o vzpouru. Ovšem pozor: Jsou to okamžiky pravdy, ale nikoli navždy platné.

Doteky Božího Ducha jsou právě jen znameními, abychom zajeli na hlubinu toho okamžiku vzájemné komunikace. Taková znamení nejsou plodem euforie vybuzené biochemií nebo drogou. Faktická účinnost komunikace tu závisí zcela zásadně na tom, jakou důvěru dokážeme do takové události investovat. Ne každý reaguje na takový boží apel celou svojí bytostí podobně jako Šavel před Damaškem. Lid vlekoucí se pouští mezi Egyptem a Zemí zaslíbenou zase už poměřuje smysl svého života dostatkem okurek a masa, cibule a pórku. Také mnozí z nás při biřmování přežijí znamení boží slávy bez potřeby změnit smýšlení. Podobně jako valná většina lidu katolického nedlouho po posledním koncilu.

Přiznávám, dnešní úryvky z Písma nám všem v přípravném týmu působily rozpaky. Ale ani rozpory biblických pramenů v posledku nevadí, nejsou vzácností v oblastech, kde se děje epifanie (nikoli teofanie). Křesťanská víra se ve svých kořenech opírá právě o důvěru znamením a právě jen lidským svědectvím. To neuškodí jen těm, kdo takové dotyky boží a lidské reality přijímají v pokoře, tedy s vědomím síly i slabostí takových zdrojů.

Dnes tedy slavíme, že Bohu se záměr skvostně podařil vyhlášený kdysi v poušti z hořícího keře. Tenkrát ten dotek božského a lidského docela proměnil Mojžíšův pohled na svět. A všechny generace poté žijí z ovoce té obdivuhodné kompatibility stvořeného a božského, která rozhodla náš dynamický svět i s jeho přemety prostě mateřsky obejmout, nejen otcovsky trpělivě snášet. A co víc, našla vhodnou pedagogiku, která naučila člověka takovým procesům důvěřovat. Mladý uprchlík Mojžíš důvěřovat dokázal a vrátil se do Egypta, vyvedl otroky a uměl doufat, že se stanou lidem toho Jahve, kterého zaslechl.

Plameny znamenající energie božího Ducha podle Písma nedisponuje ani Mojžíš, ani apoštol Petr, i tentokrát si vane Duch „kam chce“. Ovšem odpovědnost za efektivnost každého jednotlivého plamene děje svěřil Bůh naší lidské svobodě a ochotě důvěřovat ve smysluplnost charismat šlechtících někoho jiného.

Dnešní liturgie o boží slávě není replikou záchrany božího lidu kdysi. Lid shromážděný kolem Mojžíše v poušti i lid shromážděný v Jeruzalémě kolem Petra se třásl strachem, co bude zítra. Duch do jejich panik i ochromujících obav nejen vnesl pokoj, ale zároveň i hojil jejich bolavá srdce. V situacích existenciálně vypjatých se i dnes ukazuje mocnou záchranou přítomnost duchovních energií, umožňujících čelit strachu i teroru. Šálom občas potřebuje naléhavě i každý z nás. Tehdy i dnes zůstává k tomu jakoby katalysátorem odvaha sdílet své obavy ve svém společenství a modlit se pospolu. Kultivující charisma přijdou. Budeme-li schopni jim důvěřovat, stane se naše bída jevištěm slávy Boží.