Angelo Giuseppe Roncalli se narodil 25. listopadu 1881 v Sotto il Monte v italském Bergamu jako třetí z třinácti dětí v chudé rolnické rodině. V roce 1892, v 11 letech, vstoupil v Bergamu do chlapeckého semináře, v roce 1895 do kněžského semináře, kde v letech 1898–1899 přijal nižší svěcení. V roce 1895 si začal psát poznámky, ve kterých pokračoval až do své smrti, byly vydány pod názvem Deník duše (Il Giornale dell'anima). V září 1900 vykonal pouť do Říma u příležitosti jubilejního roku. Začátkem roku 1901 mohl díky stipendiu pokračovat ve studiu a kněžské formaci v římském semináři sv. Apolináře, přerušené roční vojenskou službou v Bergamu (od listopadu 1901 do listopadu 1902). V roce 1904 získal doktorát z teologie a přijal kněžské svěcení. Následujícího roku se stal sekretářem nově jmenovaného biskupa v Bergamu Giacomo Maria Radini-Tedeschiniho (1857–1914), jehož pastorační činnost měla spolu se studiem spisů Karla Boromejského (1538–1584) na Roncalliho výrazný vliv. Zároveň na diecézním semináři v Bergamu vyučoval v letech 1906–1914 církevní dějiny, k nimž časem přibyla apologetika a patrologie. Přitom využíval díla Louise Duchesneho (1843–1922), francouzského kněze a historika, jehož kniha o raném křesťanství byla v době boje proti tzv. modernismu za pontifikátu Pia X. (1903–1914) zařazena na seznam zakázaných knih, takže i Roncalli byl později obviněn z náklonnosti k modernismu. Na podzim 1906 podnikl pouť do Svaté země. V prosinci 1907 na přednášce představil svoji první vědeckou práci o církevním historikovi Cesare Baroniovi (1538–1607), autorovi slavného díla církevních dějin Annales Ecclesiastici. Začal psát do místních novin a díky kontaktům svého biskupa měl možnost setkávat se s významnými osobnostmi církevního života. Silně vnímal sociální problémy v diecézi, zvlášť těžký úděl dělníků v místní továrně, jejichž padesátidenní stávku v roce 1909 biskup i jeho sekretář podpořili a přispěli svými penězi na jejich podporu. V Římě byli takovým jednáním biskupa pohoršeni. V té době už byla diecéze v Bergamu pod drobnohledem římské kurie, probíhala zde vizitace. Spolu s přibývajícími úkoly Roncalliho v diecézi rostlo i napětí a pocit nedůvěry ve vztahu k Římu. Krátce po smrti papeže Pia X. zemřel i bergamský biskup (1914).

Se vstupem Itálie do první světové války v roce 1915 byl povolán do vojenské služby jako kaplan. Po odchodu ze služby v roce 1918 byl jmenován spirituálem semináře. V roce 1921 byl prefektem Kongregace pro šíření víry povolán do Říma, aby se věnoval práci společnosti pro šíření víry v Itálii. Roku 1925 byl jmenován apoštolským vizitátorem (od roku 1931 delegátem) v Bulharsku a obdržel biskupské svěcení jako titulární arcibiskup Areopole. V roce 1934 byl povolán do Istanbulu, aby se stal apoštolským delegátem Turecka a Řecka. Působil v zemích, kde byli katolíci výraznou menšinou. Jeho ekumenické zkušenosti a kontakty byly ještě obohaceny poté, co byl v roce 1944 jmenován nunciem v Paříži, aby pomáhal v nelehkém poválečném úsilí o obnovu katolické církve ve Francii, jejíž představitelé čelili kritice za spolupráci s vichistickým režimem. Stal se prvním stálým pozorovatelem Svatého stolce při UNESCO, kde v letech 1951 a 1952 promluvil na jeho generálním shromáždění. V roce 1953 byl jmenován kardinálem a stal sel patriarchou v Benátkách. Očekával, že tam stráví poslední roky svého života pastorační prací a historickým studiem.

V konkláve v říjnu 1958 byl ve svých 77 letech zvolen papežem a přijal jméno Jan XXIII. Což bylo stejné jméno, které měl papež z pisánské linie v 15. století, zařazené ještě začátkem 20. století v oficiálním seznamu papežů v papežské ročence. Přes svůj vysoký věk překvapil svými reformními kroky. Hned při prvním jmenování kardinálů v prosinci 1958 překročil dosud předepsaný maximální celkový počet 70 kardinálů. V lednu 1959 oznámil chystanou reformu kodexu církevního práva, svolání synody římské diecéze a konání ekumenického koncilu. Jeho diplomatické zkušenosti a kontakty s nekatolickým prostředím přispěly k tomu, že za jeho pontifikátu se začaly rozvíjet ekumenické vztahy a katolická církev se zapojila do ekumenického hnutí, ke kterému se dříve stavěla odmítavě. Při přípravě II. vatikánského koncilu byl v roce 1960 vytvořen Sekretariát pro podporu jednoty křesťanů, ze kterého se později stal trvalý vatikánský úřad rozvíjející vztahy s nekatolickými církvemi a s judaismem (dnes Dikasterium pro podporu jednoty křesťanů). Dokončení II. vatikánského koncilu, jehož vizi představil ve svém slavném úvodním projevu Gaudet Mater Ecclesia 11. října 1962, se nedožil. Zemřel 3. června 1963. Dne 3. září 2000 byl prohlášen za blahoslaveného, 27. dubna 2014 za svatého. Jeho svátek se slaví 11. října, v den zahájení II. vatikánského koncilu.

První jmenování papeže v kurii: žena

(MV) Prvním personálním rozhodnutím, které nově zvolený papež Lev XIV. učinil v rámci římské kurie, bylo jmenování Tiziany Merletti, právničky a řeholnice z Institutu Františkánských sester chudých, vedoucí sekretariátu Dikasteria pro zasvěcený život. Na tomto postu nahradila Simonu Brambillu, řeholnici Misionářek Consolaty, kterou papež František v lednu 2025 povýšil do vedení dikasteria a stala se tak první ženou ve Vatikánu na pozici prefektky.

Tiziana Merletti (1959) se narodila v italském Pineto (provincie Teramo), vystudovala právo a v roce 1986 složila první řeholní sliby v Institutu Františkánských sester chudých. V roce 1992 získala doktorát v oboru kanonického práva na Papežské lateránské univerzitě v Římě. V letech 2004 až 2013 byla generální představenou svého řeholního institutu. V současné době je profesorkou na Fakultě kanonického práva Papežské univerzity Antonianum v Římě a spolupracuje jako církevní právnička s Mezinárodní unií generálních představených.

O své zkušenosti se ženami, jmenovanými papežem Františkem v roce 2022 do vatikánského Dikasteria pro biskupy, jehož byl papež Lev XIV. od roku 2019 členem a v letech 2023–2025 ho vedl, se v rozhovoru z roku 2023 vyjádřil, že jejich pohled byl obohacením, přinášel novou perspektivu a stal se důležitým příspěvkem k procesu. Podle něj se nejednalo o pouhé gesto papeže Františka, kterým chtěl říct, že jsou zde i ženy. Byla to skutečná, smysluplná účast, kterou nabízely na setkáních, když se projednávaly spisy kandidátů.

Synod ČCE umožnil duchovním asistovat při uzavírání partnerství osob stejného pohlaví

(MV) Dne 16. května 2025 schválilo 3. zasedání 36. synodu Českobratrské církve evangelické (ČCE), že duchovní ČCE mohou asistovat při uzavření partnerství osob stejného pohlaví. Pro bylo 62 hlasů, proti 7. Vedle Starokatolické církve se jedná o druhou církev, která svým duchovním umožnila takto reagovat na změnu občanského zákoníku.

Novela občanského zákoníku, která začala platit od ledna 2025, změnila dosavadní práva stejnopohlavních svazků. Stát mimo jiné rozšířil právo uzavírat partnerství i na církve, které dosud využívaly zvláštní právo umožňující uzavírat manželství, které stát uznává.

S možností požehnání svazků osob stejného pohlaví, pokud o to požádají, vyslovilo souhlas 1. zasedání 36. synodu ČCE v roce 2023. Zároveň platí, že žádný kazatel není povinen žehnat svazkům osob stejného pohlaví. Na 2. zasedání 36 synodu ČCE v roce 2024 byla novela občanského zákoníku už známa, ale pouze krátce, proto bylo rozhodnuto nejprve zjistit stanoviska sborů a seniorátů. Pro možnost asistence při uzavírání partnerství se vyslovilo 12 ze 14 seniorátů, jeden jasné stanovisko nedodal a jeden byl proti.

S přihlédnutím k tomuto výsledku letošní zasedání synodu nakonec přijalo usnesení, které umožní těm duchovním ČCE, kteří o to mají zájem, aby oficiálně i před státem mohli asistovat při uzavírání partnerství osob stejného pohlaví.

Jelikož na toto téma nejsou v církvi jednotné názory, preambule usnesení uvádí:

"Synod konstatuje, že žádný kazatel není povinen žehnat svazkům osob stejného pohlaví. Bude-li kazatel o takové požehnání požádán, projedná tuto žádost se staršovstvem svého sboru. Může nastat rozdílnost v názorech, kdy farář je ochoten žehnání udělit, ale staršovstvo nikoliv či naopak.

V takových případech je možno postupovat následovně:

a) Bude-li farář k požehnání stejnopohlavnímu páru ochoten, ale staršovstvo bude mít ve své většině odmítavé stanovisko, může farář tomuto páru po řádném projednání požehnat při shromáždění farního sboru, který s tím bude souhlasit, nebo pár odkáže na faráře a farní sbor, kde odmítavé stanovisko k tomuto žehnání nemají.

b) Bude-li staršovstvo ve své většině mít pozitivní přístup k žehnání stejnopohlavnímu páru, ale farář k tomu bude mít odmítavé stanovisko, požehnání v daném sboru vykoná jiný farář.

c) Bude-li mít odmítavé stanovisko k žehnání stejnopohlavnímu páru farář i ve své většině staršovstvo, odkáže farář dotyčný pár na faráře a farní sbor, kde k tomu odmítavé stanovisko nemají."

Prof. Žák na ETF UK o rozporech v katolické recepci M. Luthera

(MV) Velký katolický znalec Martina Luthera prof. Ľubomír Žák z Cyrilometodějské teologické fakulty (CMTF) Univerzity Palackého v Olomouci přednášel dne 15. května 2025 na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy na téma „Protiřečení současných katolických recepcí Martina Luthera a jeho reformace“.

Prof. Žák se zaměřil na otázku, jak se v katolické církvi zpracovávají konfliktní témata minulosti a jak by bylo dobré se k nim postavit. Ve čtyřech částech svojí přednášky představil rozpory vnitrokatolické interpretace začátku reformace, rozpory vnitrokatolické interpretace dopadů reformace, rozpory vnitrokatolické interpretace reformace u papeže Františka a o problematice svatořečení postav se silně protireformačním postojem.

V přednášce představil řadu zajímavých skutečností a postřehů, které jsou vlastně smutné. Jak je možné, že výsledky katolicko-luterského dialogu, předložené v dokumentu Od konfliktu ke společenství z roku 2013, vlastně nepronikly do hodnocení reformace v katolickém prostředí a nevedly k odstranění předsudků a leckdy záměrně falešných interpretací Martina Luthera, které se táhnou od papeže Hadriána VI. (1522–1523)? Prof. Žák např. trefně kritizoval katolický způsob předkládání učení kumulativní formou bez toho, aby se magisterium jasně vymezilo vůči chybným interpretacím z minulosti (jako to udělalo pouze v některých případech, např. ve vztahu k židovství nebo k inkvizici). Poté stojí různé interpretace a různé dokumenty vedle sebe, což jen podporuje různé frakce v církvi, které si vybírají to, co se jim hodí a odkazují se na určitý typ dokumentů, zatímco jiné ignorují.

Erudice prof. Žáka, který v letech 1998–2020 na Papežské lateránské univerzitě v Římě vyučoval fundamentální teologii a dogmatiku a intenzívně se účastnil katolicko-luterského dialogu, se projevila v jeho zasvěceném pohledu do vnitrokatolického dění, přičemž několikrát poukázal na nelichotivé intriky, které toto dění ovlivňují, aniž bychom věděli proč. Např. se zmínil o chystané akci v souvislosti s výročím exkomunikační buly proti Martinu Lutherovi z roku 1521, která už byla téměř připravená, ale pak jí kdosi zastavil a nebylo z toho nic.

Podle prof. Žáka je důležité, pokud to katolická církev myslí s ekumenismem vážně, aby se jasně vymezila proti předsudkům minulosti. Není to jen v zájmu férového dialogu s luterány, ale v zájmu pravdy! Prof. Žák je vedoucím Insitutu Maxe Josefa Metzgera pro dialog a smíření na CMTF v Olomouci.

Zemřel Ctirad Václav Pospíšil (1958–2025)

(MV) Dne 18. května 2025 zemřel po těžké nemoci Ctirad Václav Pospíšil, katolický kněz a teolog, autor řady knih a překladů, který přednášel systematickou teologii na téměř všech teologických fakultách v ČR (KTF a HTF UK v Praze, CMTF UP v Olomouci a TF JU v Českých Budějovicích).

„Mám pocit, že můj pontifikát bude krátký, čtyři nebo pět let, nevím, možná také dva nebo tři. Dva roky už uběhly. Je to jakýsi vágní pocit. Je to možná jako psychologie hazardního hráče, který sám sebe přesvědčí, že prohraje, aby si nečinil iluze, a když vyhraje, je rád. Nevím. Mám však pocit, že mne sem Bůh umístil na krátký čas. Nic víc. Ale je to jen pocit. Nechávám tedy stále možnosti otevřené…“ Tak zněla slova papeže Františka v rozhovoru, který poskytl Valentině Alazrakiové z mexické televizní stanice Televisa odpoledne 6. března 2015 a odvysílán byl v Mexiku 12. března v předvečer druhého výročí pontifikátu.¹

Mezi konkláve v letech 2005 a 2013

Úvahy o volbě papeže „z konce světa“ v roce 2013 jsou zajímavé ve srovnání s předchozí volbou. Zatímco při konkláve v roce 2005 se stal 68letý arcibiskup z Buenos Aires kardinál Jorge Mario Bergoglio kandidátem kritiků stylu vedení katolické církve a hlavním konkurentem vlivného německého prefekta Kongregace pro nauku víry kardinála Josepha Ratzingera, který byl nakonec zvolen papežem Benediktem XVI., před konkláve v roce 2013 již k favoritům nepatřil. Bylo mu více než 76 let, již v prosinci 2011 podal povinnou rezignaci na svůj úřad s ohledem na dosažení kanonického věku 75 let a těšil se na důchod. Navíc se ve Vatikánu moc dobře necítil.²

V roce 2013 ani neexistovala zformovaná skupina kardinálů a biskupů podobná té, která se od poloviny 90. let scházela ve švýcarském St. Gallen na pozvání tamního biskupa Ivo Fürera (1930–2022), dlouholetého generálního sekretáře Rady evropských biskupských konferencí (v letech 1977–1995) a blízkého spolupracovníka italského kardinála, milánského arcibiskupa a jezuity Carla Maria Martiniho (1927–2012).³ Původně měl být v roce 2005 kandidátem této skupiny tehdy 78letý kardinál Martini, který se na konci života proslavil vyjádřením, že církev zůstala pozadu o 200 let, ale pro nemoc už kandidaturu odmítl, tak padla volba na jiného jezuitu.⁴ Nakonec byl v roce 2005 zvolen oproti Martinimu jen o dva měsíce mladší kardinál Ratzinger, se svými 78 lety nejstarší papež od volby Klementa XII. (1730–1740).

Osm let pontifikátu Benedikta XVI. (2005–2013) sice přineslo v některých ohledech posun oproti předchůdci, například v postupu proti případům sexuálního zneužívání, přičemž neustále vyplouvaly na povrch další kauzy a hrozivá fakta ohledně tohoto fenoménu, ale v době jeho rezignace se zdálo, že jeho nástupce čeká řada problémů a otázek.⁵ Přes určité snahy o nápravu problémy v kurii neustávaly a v závěru pontifikátu Benedikta XVI. se ještě zintenzívnily. Podle dostupných informací panovala letech 2011–2012 v římské kurii velmi neutěšená situace a docházelo k různým skandálním událostem. Patří k nim i v našich zemích pozorně sledovaná kauza odvolání trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka v červenci 2012. Závažnější kauza se týkala Institutu pro náboženská díla (tzv. Vatikánské banky), jejíž dozorčí rada vyslovila v květnu 2012 nedůvěru jejímu prezidentovi Gotti Tedeschimu, který byl později soudně očištěn a z finančních manipulací byli naopak obviněni členové dozorčí rady. V květnu 2012 byl zatčen papežův nejbližší spolupracovník, komorník Paolo Gabriele, který byl uvězněn a obviněn z vynášení tajných dokumentů, tj. v případu nazývaném Vatileaks.⁶ Od ledna 2012 se začaly ve zpravodajství objevovat úniky z vatikánských dokumentů, které vyvrcholily v květnu 2012 vydáním knihy, jejímž autorem byl italský novinář Gianluigi Nuzzi. Případ ukázal nejenom velké napětí uvnitř římské kurie, ale její skutečné problémy (např. finanční machinace, soupeřící frakce v kurii atd.). Přesto se např. John L. Allen vyjádřil, že více než obsah těchto dokumentů byla závažnější skutečnost, že k úniku došlo.⁷ V materiálech se mimo jiné objevilo jméno tehdejšího apoštolského nuncia v USA a pozdějšího hlasitého kritika papeže Františka Carla Maria Vigana.⁸ Výsledky vyšetřování úniku dokumentů, které papež Benedikt XVI. v dubnu 2012 svěřil třem kardinálům, zaplnily stovky stran.⁹ Později, v březnu 2020 v rozhovoru s italským novinářem Gian Marco Chioccim, papež František vzpomínal, jak od svého předchůdce převzal „štafetu a pokračoval v jeho díle“ ohledně postupu proti korupci: „Téma korupce je hluboký problém, sahající do hloubi staletí. Na začátku svého pontifikátu jsem byl navštívit Benedikta XVI. Když mi předával takovou velkou krabici, řekl: »Tady uvnitř je všechno. Jsou tam akta s těmi nejkomplikovanějšími situacemi. Já jsem došel až sem (ukázal), intervenoval jsem a poslal dotyčné pryč, a nyní... je to na tobě«.“¹⁰

Po Benediktově překvapivé rezignaci v únoru 2013 bylo jasné, že jeho nástupce bude muset řešit řadu problémů spojených s římskou kurií.

Hlavním tématem evangelizace

Čteme-li o problémech, které zaměstnávaly papežství a římskou kurii v závěru pontifikátu Benedikta XVI., může překvapit rozhodnutí kardinálů a jejich volba argentinského arcibiskupa, který nerad jezdil do Vatikánu a opakovaně říkal, že se církev nemá zabývat sama sebou, ale má být zaměřena na hlásání evangelia.¹¹ Důraz na evangelizaci a na církev, která se nezabývá sama sebou, zopakoval ve svém krátkém vystoupení během generální kongregace kardinálů před konkláve dne 9. března 2013, čímž nad sebou podle vlastních slov vynesl rozsudek.¹² V proslovu zdůraznil evangelizaci jako projev apoštolské horlivosti, se kterou má církev vycházet ze sebe na periférie nejenom zeměpisné, ale také existenciální. Zopakoval, že církev, která sama ze sebe nevychází a vztahuje se k sobě, je nemocná. Ohledně charakteristiky budoucího papeže uvedl, že by to měl být muž, který by prostřednictvím kontemplace a adorace Ježíše Krista pomohl církvi vycházet ze sebe na existenciální periferie a pomohl by jí být plodnou matkou, která žije ze sladké a útěšné radosti z evangelizace.¹³

Pro kontext důrazu na evangelizaci v diskusích před konkláve v roce 2013 je třeba zmínit debatu o „nové evangelizace“, což byl termín, který do papežských textů uvedl a zpopularizoval papež Jan Pavel II.¹⁴ V encyklice o stálé platnosti misijního poslání Redemptoris missio ze 7. prosince 1990 se vedle misie ad gentes, tedy hlásání evangelia tam, kde bylo dosud neznámé, píše o zemích se starou křesťanskou tradicí, kde celé skupiny pokřtěných ztratily živý smysl víry, anebo se dokonce již vůbec necítí jako členové církve, případně se svým životem vzdálily od Krista a od evangelia, které potřebují „novou evangelizaci“ anebo „opětnou evangelizaci“ (čl. 33). Církev má pro novou evangelizaci a misii ad gentes nasadit všechny svoje síly.¹⁵ Papež Benedikt XVI. myšlenku zaštítil institucionálně v roce 2010 zřízením Papežské rady pro novou evangelizaci, jejímž úkolem bylo prohloubit teologický a pastorační význam nové evangelizace a podporovat studium a šíření papežského magisteria (s odkazem na Katechismus katolické církve) s podporou moderních forem komunikace.¹⁶ Ve stejném roce v homilii na závěr speciálního zasedání synody biskupů pro Blízký Východ oznámil papež Benedikt XVI. konání XIII. řádného zasedání synody biskupů na téma „Nová evangelizace pro předávání křesťanské víry“ v říjnu roku 2012.¹⁷ O rok později, apoštolským listem Porta fidei z 11. října 2011, oznámil Benedikt XVI. konání Roku víry, který bude zahájen 11. října 2012, tj. v den 50. výročí zahájení II. vatikánského koncilu, potrvá do slavnosti Krista Krále následujícího roku, tj. do 24. listopadu 2013.¹⁸ V souvislosti s rokem víry začal Benedikt XVI. práci na encyklice o víře, jejíž dopracování nakonec připadlo jeho nástupci papeži Františkovi, který ji vydal s datem 29. června 2013 a názvem Lumen fidei.¹⁹

Problémem bylo, že „nová evangelizace“ se v době pontifikátu Benedikta XVI. příliš soustředila na Evropu, resp. na její záchranu před sekularismem a relativismem.²⁰ Životopisec papeže Františka, Austen Ivereigh, se zmiňuje o údajném zděšení argentinského teologa Carlose Galliho, teologického poradce Rady latinskoamerických biskupů (CELAM), z přípravného dokumentu synody, který byl příliš zaměřen na krizi víry v Evropě.²¹ Tato „eurocentrická arogance“ se údajně projevila při popsané diagnóze situace (problémem je realtivismus a sekularizace) a strategie nové evangelizace, která byla vzdálena misijní vizi z 5. plenárního zasedání CELAMu v Aparecidě v květnu 2007, vyjádřené v jeho závěrečném dokumentu, jehož náročnou závěrečnou redakci vedl právě kardinál Bergolio ve spolupráci s Gallim.²² V diskusích během zasedání synody biskupů v říjnu 2012 se tento rozdílný přístup projevil. Zatímco evropští a američtí biskupové se více soustředili na řídnoucí počty věřících a hrozby pro církev a svobodu víry, tak v příspěvcích latinskoamerických biskupů zaznívaly odkazy na dokument z Apericidy, na jeho misionářskou a na periferie orientovanou evangelizaci, na naději a radost, které jsou ovocem Ducha sv., což rezonovalo se zkušenostmi ostatních biskupů z rozvojového světa. Carlos Galli, který byl součástí argentinské delegace na synodu, později uvedl, že nejpůsobivější příspěvky zazněly od biskupů církví v převážně chudých zemích, což shrnul do vyjádření: „Vítr vane z jihu.“²³ Dlužno říct, že i papež Benedikt XVI., který prosazoval římský centralismus, při jednání CELAMu v Apericidě v roce 2007 umožnil prostředí svobodné diskuse a samostatnosti při jednání bez větších zásahů Vatikánu. Cestou do Aparecidy na slavnostní zahájení údajně uvedl: „Jsem si jistý, že tady se rozhodne o budoucnosti katolické církve. Možná jen o její části, ale bude to podstatná část. Vždy jsem o tom byl přesvědčen.“²⁴

Rozhodnutí kardinálů v roce 2013 pro argentinského kardinála je v tomto kontextu snad více srozumitelné, zvlášť pokud ho chápeme jako rozhodnutí pro misijní vizi a program z Aparecidy.

Překvapivě dlouhý pontifikát

Volba první latinskoamerického papeže byla přece jen volbou opatrnou. Potomek italských migrantů pokročilého věku (76 let) se zdravotním handicapem (bez horního laloku pravé plíce) byl pravděpodobně vnímán jako přechodný papež. Můžeme-li věřit uniklým zprávám z tajného průběhu konkláve, tak k jeho hlavním konkurentům patřil 72letý italský kardinál a milánský arcibiskup Angelo Scola a 69letý kanadský kardinál a prefekt kongregace pro biskupy Marc Ouellet. Podle některých zpráv epizoda z minulého konkláve v roce 2005, kdy kardinál Bergoglio vyzval své příznivce, aby volili kardinála Ratzingera, který měl více hlasů, přispěla k tomu, že nakonec jediný vážný protikandidát po třetí volbě v konkláve v roce 2013, milánský arcibiskup kardinál Angelo Scola, na oplátku požádal své stoupence, aby podpořili zvolení Bergoglia.²⁵

Jak je zřejmé z citátu z roku 2015, uvedeném v úvodu článku, samotný papež František byl přesvědčen o relativně krátkém trvání svého pontifikátu, přesto s reformami nijak nechvátal a zdůrazňoval potřebu konzultací a rozlišování. V jednom z prvních obsáhlých rozhovorů, zveřejněném v jezuitských časopisech po celém světě v září 2013 na téma reforem mimo jiné uvedl: „Toto rozlišování vyžaduje čas. Mnozí se domnívají, že změny a reformy se dají udělat v krátké době. Já si naopak myslím, že je vždycky zapotřebí času, aby se daly položit základy opravdové, účinné změny. A to je čas rozlišování. Někdy rozlišování nutí okamžitě uskutečnit něco, o čem se zpočátku myslelo, že přijde na řadu až pak… Naopak nedůvěřuji rozhodnutím, přijatým bez rozmyslu. Vždycky nedůvěřuji prvnímu rozhodnutí, tedy té první věci, která mě napadne, když mám něco rozhodnout. Většinou je to špatná věc. Musím čekat, vnitřně hodnotit a vzít si potřebný čas. Moudré rozlišování vyvažuje nevyhnutelnou dvojznačnost života a umožňuje najít nejvhodnější prostředky, což nejsou vždycky ty, které se zdají velké nebo mocné.“²⁶

Papež František překvapoval řadou drobných gest i svými bezprostředními vyjádřeními, podobně jako stejně starý předchůdce, papež Jan XXIII. Podobně jako on přicházel s různými podněty, jejichž realizaci měli promýšlet jeho spolupracovníci a svým způsobem celá církev. Při poradách se jako Jan XXIII. nespoléhal pouze na římskou kurii, ale zvolil si poradní orgán složený z nekuriálních kardinálů z celého světa. Na rozdíl od papeže Jana XXIII., který zemřel v průběhu II. vatikánského koncilu, už po prvním ze čtyř jednacích obdobích se papež František nakonec dožil rozhodnutí a částečné realizace reformních plánů, např. reformy římské kurie (2022) nebo synody biskupů o synodalitě (2021–2024, v březnu byl zveřejněn plán synodálních prací až do roku 2018). V mnoha tématech navázal na své předchůdce, především na dva neitalské papeže. Program nové evangelizace prohloubil v myšlence misijní obnovy církevních struktur, aby lépe složily svému hlavnímu poslání, kterým je hlásání radostné zvěsti, evangelia (viz např. apoštolská exhortace Evangelii gaudium z roku 2013). Vstřícnost k jiným kulturám a náboženstvím a snahu o odmítnutí násilí ve světě vtělil do myšlenky lidského bratrství a přátelství (encyklika Fratelli tutii z roku 2020). V jiných tématech si dovolil jít dál a otevírat nové cesty, pro jeho předchůdce možná sotva představitelné, např. v přístupu k ženám v církevních strukturách, k lidem rozvedeným a znovusezdaným, k lidem s odlišnou sexuální orientací nebo obětem zneužívání. Odmítal církevní centralismus, upřednostňoval změny, které vycházejí z procesu naslouchání a pečlivého rozlišování.

V prvních letech pontifikátu opakovaně ocenil příklad svého předchůdce papeže Benedikta XVI., který z úřadu papeže odstoupil a nevyloučil, že by ho mohl následovat. V rozhovoru pro časopis La Vanguardia v červnu 2014 papež ocenil rezignaci svého předchůdce jako „velké gesto“ a uvedl: „Otevřel bránu k vytvoření nového úřadu, úřadu případných emeritních papežů. Ještě před sedmdesáti lety nebyli emeritní biskupové. Kolik je jich dnes? Právě vzhledem k tomu, že žijeme déle, docházíme do věku, ve kterém se již nemůžeme dále věnovat vnějším záležitostem. Já udělám totéž. Až nastane ten moment, budu Pána prosit o světlo, aby mi řekl, co mám udělat. A On mi to jistě poví.“²⁷

V již zmíněném rozhovoru pro mexickou televizi v březnu 2015 zopakoval, že krok papeže Benedikta XVI. odvážně otevřel dveře instituci emeritních papežů: „Mnozí kardinálové se před konkláve během generálních kongregací zamýšleli nad touto velmi zajímavou a bohatou teologickou otázkou. Já si myslím, že papež Benedikt otevřel dveře. Před šedesáti lety neexistovali emeritní biskupové. Dnes jich máme 1400. Došlo se tehdy k přesvědčení, že muž po 75 letech je více či méně neschopný nést tíhu místní církve. Myslím, že Benedikt velice odvážně otevřel dveře emeritním papežům. Netřeba jej považovat za výjimku, ale za instituci. Možná bude jediný po mnohé roky, možná bude jediný. Ale institucionálně jsou dveře otevřené. Dnes už emeritní papež není něco divného. Otevřela se možnost, něco co může nastat.“²⁸ Na druhou stranu ve stejném rozhovoru sice připustil, že je možné, aby papežové stejně jako biskupové v osmdesáti letech abdikovali, ale stanovení pevné věkové hranice se mu nelíbí a považoval by to za omezování pontifikátu.²⁹

O pár měsíců později vzbudila pozornost papežova slova „Je vhodné, aby všechny služby v církvi byly na dobu určitou, nikoli doživotně,“ která uvedl během shromáždění členů italské Katolické charismatické obnovy na svatopetrském náměstí ve Vatikánu v pátek 3. července 2015.³⁰ Dodal, že doživotní vůdci s pocitem nenahraditelnosti jsou „v některých zemích, kde vládne diktatura“. Naproti tomu v květnu 2016 na setkání se zástupci univerzit v rámci světového kongresu Papežské nadace Scholas Occurrentes na otázku jednoho ze studentů ohledně papežových úvah o odstoupení František odpověděl: „Neuvažoval jsem o odchodu, kvůli odpovědnosti. – Svěřím se vám: nepočítal jsem s tím, že mne zvolí. Bylo to pro mne překvapení, ale Bůh mi tím okamžikem daroval pokoj, který trvá dodnes. A nese mne vpřed. Je to milost, kterou jsem dostal. Na druhé straně jsem od přirozenosti bezstarostný a tak pokračuji dál.“³¹

V červnu 2016 během tiskové konference na palubě letadla cestou z Arménie na dotaz, zda jsou tedy dva papežové, znovu ocenil emeritního papeže Benedikta XVI., který je pro Františka „emeritní papež a moudrý děd“, odpověděl, že je pouze „jeden papež“.³² Zopakoval svá slova, že Benedikt XVI. otevřel dveře pro instituci emeritních papežů a že před sedmdesáti lety neexistovaly emeritní biskupové a dnes již jsou: „Copak lze spolu s prodlužováním věku mít v církvi úřad i v pokročilém věku a se zdravotními obtížemi? A on odvážně, s odvahou, modlitbou, věděním a teologií rozhodl otevřít tyto dveře. A myslím, že je to pro církev dobré. Je však jen jeden papež. A dále – snad – jako u emeritních biskupů – neříkám, že jich bude mnoho, ale možná budou dva či tři emeritní papežové.“

Podle vlastních vyjádření v závěru pontifikátu, v knize vydané na jaře 2024, však o rezignaci nikdy nepřemýšlel: „V poslední době, zvláště po historickém činu Benedikta XVI., se někteří lidé také ptali, jaká budoucnost čeká papeže. Dodneška jsem díky Bohu nikdy neměl důvod přemýšlet o rezignaci, protože to je volba, kterou z mého pohledu lze vzít v úvahu pouze v případě, že se objeví vážné zdravotní problémy. Budu upřímný: nikdy jsem o tom nepřemýšlel i proto, že jsem před pár lety řekl několika bratřím z řad afrických jezuitů, že si myslím, že Petrův stolec je ad vitam, a proto nevidím důvod pro to, abych na něj rezignoval. Změnilo by se to, kdyby se objevila nějaká vážná fyzická překážka, a pro ten případ jsem již na začátku svého pontifikátu tak jako ostatní papežové podepsal list, že se zříkám svého úřadu. Je uložen ve státním sekretariátu. Pokud by se to stalo, nenechal bych se nazývat emeritním papežem, ale jednoduše emeritním římským biskupem a přesunul bych se do Santa Maria Maggiore, kde bych znovu dělal zpovědníka a poskytoval nemocným svátost pomazání. Ale to je, opakuji, vzdálená hypotéza, protože opravdu nemám žádné natolik vážné důvody, abych přemýšlel o rezignaci. V průběhu let možná někdo doufal, že dříve či později, možná poté, co jsem byl v nemocnici, podobné oznámení udělám, ale žádné takové riziko není. Díky Pánu se těším pevnému zdraví, a jak už jsem řekl, dá-li Bůh, budu chtít udělat ještě spoustu věcí.“³³

Ve stejné knize zřejmě prozradil i jeden z dalších důvodů, proč rezignaci nepodal. Zkušenost s emeritním papežem nebyla pouze pozitivní: „V následujících letech mě pak bolelo, že byla jeho postava jako emeritního papeže zneužívána k ideologickým a politickým účelům bezohlednými lidmi, kteří nepřijali jeho rezignaci a mysleli jen na vlastní zisk a na obdělávání vlastní zahrádky, a podcenili tak možnost vážného rozkolu v církvi.“³⁴

Čas na hodnocení

Zatímco téměř veškerá pozornost se dnes již soustředí na nového papeže, kterým byl dne 8. května 2025 po 4. volebním kole zvolen 69letý americký kardinál, člen řádu augustiniánů, který dlouhá léta působil jako biskup v Peru, Robert Francis Prevost (přijal jméno Lev XIV.), je naopak vhodný čas začít přemýšlet a hodnotit odkaz Františkova dvanáctiletého pontifikátu, přestože přijetí jeho myšlenek na úrovni místních církví bude možné posoudit až s odstupem času. Těžkosti s uváděním Františkových podnětů do praxe v místních církvích mimo jiné ukazují okolnosti kolem dotazů emeritního pražského arcibiskupa kardinála Dominika Duky směřované Dikasteriu pro nauku víry ohledně praxe zavedené plzeňským biskupem Tomášem Holubem s názvem Milosrdenství pro rozvedené z roku 2023.³⁵ Sedm let po vydání apoštolské exhortace Amoris laetitia z roku 2016 její uvedení do praxe v jediné z diecézí v ČR naráží na pochybnosti, které snad Dikasterium pro nauku víry z velké části objasnilo. Pokud vím, ani po dalších dvou letech se žádná z dalších diecézí v ČR nepřipojila. Podobně by se dalo uvažovat o uvádění synodality do praxe a dalších tématech.

Jen pár dní po zvolení nového papeže se ozvaly hlasy očekávající výraznou změnu, kterou znamená nový papež Lev XIV. oproti papeži Františkovi, ať už dělali s radostí (Období svévole skončilo) nebo se smutkem či nostalgií (Františkova revoluce skončila).³⁶ Myslím si, že taková hodnocení jsou předčasná.

Výraz svátost (mystérion) se v Novém zákoně nevyskytuje s výjimkou Ef 5,32, kde je takto označen vztah Krista a církve a analogicky k tomu vztah muže a ženy v manželství. Církevní Otcové rozšiřují pojem mystérion na liturgické slavení, kterým je aktualizováno boží spásné dílo v Kristu. Tak Ignác z Antiochie v listu Magnesijským hovoří o „mystérion, skrze které jsme přijali víru“, a má tím na mysli křest. Mystérion není tedy jakousi záhadnou, tajemnou, neproniknutelnou naukou, ale božím činem směřujícím ke spáse člověka. Účinným znamením tohoto mystérion je svátost (sakramentum). Tento latinský pojem se užívá pro jednotlivé úkony, jejichž počet v historii církve kolísal mezi 2–30. Ve 12. století se počet ustálil na sedmi. Tento počet závazně stanovil až Tridentský koncil jako reakci na reformaci, která zredukovala svátosti na dvě – křest a večeři Páně.

Symbol

Symbol spojuje dvě věci, aby patřily dohromady. Jedna zapadá do druhé. Ve starověku chápali symbol tak, že je v něm věc zhuštěna, že ji obsahuje. Symbolicky znamenalo reálně. V novověkém významu slova „je to jenom symbol“ je velký posun.

Antický pojem symbol umožňuje přesah, má schopnost propojit naši lidskou rovinu s rovinou transcendentní. Symbol nese duchovní obsah. Je to vnější znamení s vnitřním smyslem. Svátost je symbolem spásného božího jednání.

Obnovit širší pohled na svátostné dění, vrátit se k biblickému a patristickému chápání se pokusili ve 20. století zejména Karl Rahner a Edward Schillebeeckx. Z tohoto pohledu je Kristus prvotní svátostí (Ursakrament). Samotná osoba Krista-Ježíše — boho-člověka je základem a vzorem symbolického jednání v liturgii. Způsob spojení božského a lidského v Kristu, který je hlavním aktérem liturgie napomáhá přijmout i ostatní dílčí svátostná znamení. Božské v Kristu (neviditelné) s lidským (viditelným) není ani promíšeno, ani odděleno, ale spojeno v jednotu (unio hypostatika). Církev je chápána jako základní svátost (Grundsakrament). V církvi je propojena viditelná, lidská, hříšná společnost s eschatologickou Kristovou přítomností. Církev je znamením božího jednání v tomto světě, je „svátostí světu“. V tomto pojetí, kdy z Krista vychází svátostný pohled na církev a z církve jednotlivá svátostná znamení, není podstatné, kolik znamení se využívá.

Počet svátostí

Tridentský koncil anatematizoval ty, kteří tvrdí, že od Krista nepochází sedm svátostí. Dnes můžeme tvrdit, že současná podoba některých svátostí zcela určitě nepochází od Krista. Např. ušní zpověď nebyla známá několik staletí, uzavírání manželství nebylo opět několik staletí církevním obřadem atd. To je však nikterak nedegraduje. Jiné úkony, které naproti tomu byly ustaveny Kristem, jsou účinným znamením božího spásného jednání a mohly by být „svátostmi“, za ně považovány v současné době nejsou (např. mytí nohou). Minimálně jedno tisíciletí byly za svátosti považovány mnohé úkony, které jsou dnes „svátostinami“. Např. přijetí do řeholního stavu, žehnání („svěcení“) opata apod.

Eulogie jako jednotící prvek různých slavností

Tridentský koncil definoval počet sedmi svátostí, když předtím v historii počet podobných slavností kolísal. Jedná se o obřady velmi různého charakteru a původu (např. archetypální jednání vyjádřené iniciačními či přechodovými rituály). Díky znovuobjevení eulogií mohou mít dnes svátostné liturgie společného jmenovatele v eulogiích. Eulogie se zachovaly v liturgiích křesťanského Východu, ze kterých můžeme dnes čerpat inspiraci.

Výrok Tridentina, že všechny svátosti pocházejí od Krista, se pokoušel dát váhu obřadům, které reformace opouštěla. Dnes můžeme říci, že zcela určitě některé podoby svátostné praxe nepochází od Krista, ani z prvních křesťanských staletí. I trvat na přesném počtu není rozhodující. Diskuse o tom, zda je určitý obřad svátostí či nikoli, náleží systematické teologii či církevnímu právu. Pro liturgickou teologii to není tak důležité. To skýtá silný ekumenický potenciál. Je možné např. sestavit ekumenické svatební obřady mající všechny náležitosti z pohledu široké ekumény, ať již považujeme manželství za svátost či nikoli. Tou částí, která liturgie sjednocuje, je zejména eulogie, tj. centrální modlitba, která vyjadřuje obsah slavnosti.

Souvislost eulogie s liturgickým konáním

Eulogická modlitba zpravidla souvisí s liturgickým jednáním podstatným pro danou slavnost. U některých obřadů eulogie následuje po příslušném liturgickém jednání (ordinace, manželství, řeholní slib, instalace opata, liturgie světla). U některých obřadů eulogie jednání předchází (eucharistie, křest, svátost nemocných, pohřeb), někde dokonce předchází dlouhou dobu, jako v případě biřmování, kde je žehnání („svěcení“) křižma vyhrazeno biskupovi a děje se jednou ročně. Protože však eulogie by neměla nikde chybět, vkládá se těsně před označením křižmem jakási „malá“ eulogie – „modlitba nad biřmovanci“.

Eulogie se obrací k Otci (skrze Syna v Duchu svatém). Řídké výjimky se vyskytly v protiariánském období, kdy byly některé modlitby adresovány k Ježíši Kristu, aby se zdůraznilo jeho božství.

Formou dobrořečení přednášená modlitba je anamneticko-epikletická, tj. obsahuje dvě hlavní části: anamnézi, ve které jsou připomínány (za základě biblického poselství) velké boží činy týkající se daného tématu; epiklézi, která je prosbou o Ducha svatého, aby se velké boží činy, zmíněné v anamnézi staly zřejmými i teď. Tyto dvě hlavní části jsou uvedeny stručným oslovením (anaklézí) a uzavřeny chvalořečením Trojice (doxologií). U některých typů modliteb (např. eulogie nad vodou) na jednotlivé anamnetické myšlenky hned navazují epikletické. Eulogie jak pak sadou jakýchsi „minianamneticko-epikletických“ modliteb.

Eulogii přednáší jménem shromáždění předsedající (obvykle kněz). Zpravidla ji improvizoval. Zachovalé písemné prameny sloužily jako příklady, jako zásobárny myšlenek. Některé eulogie jsou vyhrazeny biskupovi (např. v rámci ordinace či žehnání křižma), jiné (např. Exsultet) jáhnovi. Souhlas s přednesenou modlitbou shromáždění vyjadřuje aklamací Amen. Aklamací může být řada, ať již jedna vícekrát se opakující či různé.

Úvahy vysílala stanice ČR Vltava v r. 2001

1. Vztah a prožitek

Nepopírám: Přemýšlet o vztazích lidského já ke všem ostatním ne-já se u nás moc nenosí. Takhle něco hezkého nebo vzrušujícího prožít, prohnat žilami trochu adrenalinu, sehnat levněji viagru – do takových dobrodružství jsou i u nás lidé hotovi vrazit nějakou tu korunu. Ale do kultury vztahů?!

Tahle moderní chuť raději prožívat než přemýšlet nás všechny hodně stojí. Jenže zralé vztahy jsou pro uspokojivou, neřkuli šťastnou existenci člověka stejně důležité jako zralé orgány. Právě díky vztahům se člověk stává bytostí tvořivou, svobodnou a odpovědnou, a tím také láskyhodnou. Zní to škrobeně, ale jen zní. Fakta jsou fakta.

Člověk je svou podstatou bytost společenská. Nezáleží to na něm, takový prostě je. Ke svému vývoji a rozvoji potřebuje druhé lidi a přírodu kolem sebe. Druzí jej učí myslet a mluvit, druzí jej učí analyzovat spoustu informací, které se na něho denně valí. K tomu potřebuje citlivě fungující komunikační kanály, mnoho různých komunikačních kanálů, jako jsou řeč, gesto, prožitek nebo empatie, vcítění se.

Vztah slouží při komunikaci jako vlákno natažené mezi já a jakýmkoli ne-já. Vztahem jako skleněným vláknem proudí informace, ale také energie, motivace. Kde tohle nefunguje, bytost se rozvíjí různě pokřivená.

Také příroda dokáže s člověkem komunikovat, pokud si k ní vybudoval vztah. Přátelé přírody nejsou podivíni utrácející čas, který by mohli věnovat zábavě. Právě naopak, jdou na to chytře.

Každého malého človíčka ovlivní domácí prostředí, dokonce i vztah matky k němu už před porodem. Je známo, že dítě nemilované tento handicap samo neodstraní. Rodiče může zastoupit dětský domov, ale protéza je protéza. Ne náhodou říkají děti dětskému domovu také pasťák, i když tam mohly prožít příjemné chvíle.

Lidské štěstí nesídlí na nejvyšším vrcholu jakési pyramidy. Je to spíš zlatá rybka zachycená vhodnou sítí vztahů. Taková síť mírní nárazy nepřízně, dodává odvahu k sebepřekonání a zvyšuje šanci na štěstí.

Nepopírám, i život koncentrující se na několik málo vztahů může být krásný. Ale jedině ten, kdo má výběr mnohem širší, než je jeho vnímaná momentální potřeba, má možnost tříbit vkus a optimalizovat ony důležité sítě vztahů.

A tak nakonec jednu radu: Neváhejte si život komplikovat tím, že budete trpělivě kultivovat své vztahy. Vyplatí se to doslova každému.

2. Člověka formuje i vztah k tzv. neživé přírodě

Určitě jste to zažili sami. Jdete na návštěvu k přátelům a jejich pes okamžitě ví, kdo to přišel. Ta němá bytost umí rozlišovat: Na cizího vztekle štěká, před silnějším předstírá nebojácnost nebo nezájem, vůči milému partnerovi zvířecímu či lidskému projevuje radost celým tělem.

Anebo jdete lesem. Někdy je ten les vstřícný, přátelský, někdy jakoby do sebe schoulený, jindy vyzařuje nasupené nepřátelství. Jistě to závisí i na momentálním rozpoložení našeho já – podle vlastní situace interpretujeme situaci svého okolí živého i neživého. Ale opravdu to nezáleží pouze na nás.

Pohádky vědí, že člověku má co říci nejen zlatá rybka. Hovoří k němu les, potok i slunce. A v pohádkách je hodně pravdy.

Každý z nás má k dispozici bohatství mezilidských vztahů. Člověk je šťasten nebo nešťasten z lásky, to ví každý. Ne každý si ale připustí, že kromě lásky k lidem jde také o vztah k prostředí a k vlastnímu dílu. A možná i o víc.

Při svých prázdninových pobytech na Šumavě jsem se už jako kluk učil vnímat život lesa, lučin, řeč oblohy. Později jako student jsem se učil v kánoi rozumět řeči řeky a jejích břehů.

Tenhle vztah k přírodě nejen podněcuje lidskou fantazii, bez níž je nemyslitelný třeba pokrok vědy. Ten vztah učí vidět věci dosud neviditelné, učí vidět za roh. Někdy se v té souvislosti mluví o zjevení. Zjeví se nám třeba krása pokřiveného kořene. Zjeví se moudrá setrvalost masivní skály, kterou po miliony let ohlodává vodní proud. Člověk najednou pochopí, co se myslí otvíráním studánky nebo zpřístupněním velkopátečních pokladů.

Trvá to okamžik, ale po takovém zjevení je člověk jiný než předtím. A co že se to stalo? Vlastně nic, jen lidské srdce zaslechlo zpěv a zahlédlo tanec takzvaně mrtvé anebo aspoň hluchoněmé přírody.

Najednou si připomenete dávno zasutou vzpomínku, jak ta lípa na návsi vašich letních prázdnin v dětství byla krásná, velebná a pokojná zároveň. Ještě dnes vnímáte celým tělem, jakou vitalitu ten strom vyzařoval. Slyšíte, jak vítal včely a jak se strom i včela těšily z toho setkání.

Podobně se malíři zjevuje jedinečnost pole se slunečnicemi nebo řady rybářských bárek na písčitém břehu. Viděl ty skutečnosti tisíckrát, jsou stále stejné, ale jen někdy promluví, jen někdy se domáhají se našeho porozumění.

Mít oči pro zjevení není zbytečný přepych. Člověk je člověkem také díky reálné odpovědnosti svých lásek, radostí, úspěchů a nadhledů. Mnoho z toho je živo z náhodných zjevení. Tahle zjevení – jako všechna zjevení – totiž člověka motivují. A nejen motivují, vedou ho k důstojnosti.

Kdo jako dítě považoval svého psa za hračku, kterou je dovoleno házet nebo z nudy rozbít, ten bude v dospělosti považovat za pouhou věc všechno živoucí, dokonce i nepohodlného bližního. Takový člověk může řídit výrobu masa ve velkochovech, může vydělávat dost peněz, ale ze života bude mít nakonec méně než vandrák, který tráví noc ve spacáku pod širákem.

Bible vyduje od křesťana i od žida, aby obdivuhodný dynamický celek přírody spravoval, aby s ním odpovědně hospodařil. Hospodařit totiž znamená zapřáhnout do díla lidskost, ne pouze bezohlednost kořistníků, vychytralost ekonomů, aroganci těch, kdo mají stroje silnější než kořeny stoletých smrků. Hospodář musí rozumět i očím laně, která neopatrně vběhla do rány pytlákovi, nebo vnímat poslání lužního potoka, který vodu nejen vede do náruče řeky, ale také ji čistí a poskytuje domov rybkám a možná i rakům.

3. Kráska zvířeti a zvíře krásce

Říkává se (jistě právem), že kdo nemá rád zvířata, těžko bude mít rád lidi. Ano, jde o umění milovat, o nic menšího. Zvířata hrají v  osudu člověka a v procesu lidského uzrávání přinejmenším tak velkou úlohu jako člověk v osudu zvířat. A jak to bývá, člověka formují vztahy kladné i záporné.

Sám jsem viděl víckrát tu romantickou pohádku pro dospělé, v níž kráska přemohla sílu prokletí, které z krásného prince udělalo zvířecí šeredu. Je to moudrá pohádka a nese důležité poselství. On i ona se vzájemně dokázali obdarovat něčím životně důležitým, třebaže v to zpočátku nemohli doufat.

Delfíni a některá silnější plemena psů dokáží z vlastní iniciativy zachránit tonoucí děti. Němá tvář umí být věrná. Když ztratí milovanou bytost, truchlí.

Světově proslulý přírodovědec a teolog Pierre Teilhard de Chardin hájil v minulém století svoji vizi evoluce jakožto jediného procesu, jenž je společný veškerému stvoření – od neživé přírody přes rostlinstvo až k živočichům včetně člověka. Byl přesvědčen, že rozdíly mezi zvířaty a rostlinstvem stejně jako mezi zvířaty a člověkem jsou sice podstatné, ale mají společný důvod: momentálně nestejný stupeň vývoje noosféry, sféry poznávání. Evoluce ovšem pospíchá vpřed; nerovnoměrně, ale nezadržitelně.

Vztahy mezi člověkem a říší živočichů jsou jistě hodně tajemné. Člověk se konec konců obejde bez zvířat a zvířata bez člověka, ale je přirozené, že spolu sdílejí tento svět. Ještě lepší je, když se vzájemně potřebují.

To netvrdí jen poezie nebo Bible. Praktické důkazy vidíme všichni denně. Pražští důchodci neváhají platit nemalý peníz za to, aby směli v bytě chovat nějaké zvířátko. Pes či kočka umožňují opuštěnému člověku komunikovat a dávají tak smysl vyhasínajícímu životu – nutno říci, že s úspěchem. Na němou tvář to není vůbec málo.

Takový člověk zvíře nechová, chraň Bůh. Pes, kočka nebo kanárek patří do rodiny, nikoli do mobiliáře. A člověk i zvíře vědí moc dobře, že jsou na stejné lodi, a jsou tam rádi. Váš pes sice plní úlohu strážce prahu a je za to jaksi „placen“, ale už za dveřmi bezpečně rozliší cizího příchozího od „svého člověka“ a reaguje podle toho.

Ti, kdo ve velkovýrobnách vajec a drůbežího masa vězní ptáky v klecích bez možnosti třeba jen se otočit, natož máchnout křídly, takoví lidé by jistě dokázali vyprojektovat efektivní zařízení pro chov vězňů. Není to tak dávno, co se z lidí těžilo zubařské zlato a lidé svázaní drátem do skupin pochodovali těžit uran.

Vztahy mezi zvířetem a člověkem fungují obousměrně. Svět zvířat má člověku co zjevovat. Ale marně svá moudra nabízí lidem, kteří zvířaty pohrdají nebo je považují za pouhý zdroj surovin či adrenalinové zábavy.

4. Člověk člověku vlkem aneb O společenství

Říkává se s trpkou příchutí: Člověk člověku vlkem. Tak ovšem mluví jen ten, kdo ví o životě příliš málo a o životě vlčí smečky ještě méně.

Narážím na to, že vlčí smečka si mezivlčí vztahy pěstuje. Mladého vlčka to stojí hodně úsilí, ale ta dřina budování vlčího étosu se mu vyplatí. Vlk se dokáže vzorně chovat, dokáže se obětovat pro dobro celku. Smečka je solidární, respektuje reálnou autoritu, jednotlivci v ní dokáží přijmout i role podřadné, a proto celek nádherně klape. Podrazy se tam netrpí, nikdo si nestěžuje na děravou legislativu, funguje to i bez úplatků.

Nemám nejmenší chuť moralizovat. Zamýšlím se spíš nad tím, do jaké míry spolurozhodují o smyslu individuálního lidského lopocení mezilidské vztahy. Jestli vlk skutečně potřebuje svoji smečku a člověk bližního, anebo je blíženectví pouze Stvořitelem vymyšlená testovací past pro ty zbožné.

Lidé se často sdružují. Ale ne vždy si vyberou přiměřenou formu. Mezi spolkem, společností a společenstvím jsou ohromné rozdíly v akceschopnosti. Každý ten útvar nese jiné ovoce. Ostatně tohle má sociologie už dobře prozkoumané a popsané.

Každá z těch forem chce ovšem své. Vždycky mne znovu rozesměje, když v rámci nedělní rozhlasové mše slyším, jak kněz vítá docela neznámé rozhlasové posluchače ujištěním, jak krásné společenství prý spolu při té příležitosti vytvořili… Tak snadno, pouhým prohlášením, jemuž ostatní více nebo méně naslouchají, se společenství zcela jistě utvořit nedá.

Společenství je společné dílo svéprávných, a přesto vůči sobě otevřených lidí. Je to dílo svým způsobem umělecké, vůbec ne laciné, vyžaduje od každého mít nejen buňky pro druhé, ale také dost trpělivosti k týmové práci. Společenství není příležitost někde účelově pobýt, je to koncert vztahů mezi značně různými, ale sjednocenými bytostmi.

V takovém společenství probíhá vzájemná komunikace i beze slov. Sdílená energie vyrovnává projevující se deficity, fantazie jedince dává křídla společnému úsilí.

Tohle zná ostatně každá manželská dvojice, v níž je každý sám k sobě kritický a dovede proto realisticky ocenit přínos druhého. Nejen matka, ale oba rodiče mají dítě. Oba dva je odnosí, oba se připravují na krizi porodu, oba dítě doprovázejí do světa lidí, oba je učí mluvit, myslet, kriticky se distancovat. Matka samozřejmě investuje víc a jinak než otec. Ale to, co vnímáme smysly, není přesný obraz reálné spoluúčasti. Exupéry právem říká, že „to nejdůležitější je očím neviditelné“, což ostatně potvrdí každý, kdo směl zblízka sledovat dramatický pedagogický zápas matky samoživitelky.

Rozhodně nemám v úmyslu při oceňování zásluh nějak zdůrazňovat význam muže. Chci říci, že matka může být matkou nejen díky svému ženskému já, ale také díky mužskému ty. A že muž smí být otcem nejen díky svému domněle neodolatelnému mužství, ale díky nepoměrně větší investici ze strany matky. Jejich soužití je soužití typu společenství. Společná práce neokázale a přitom požehnaně formuje vlastnosti zúčastněných individuí tak, aby nebujely zhoubně, a neméně požehnaně buduje jejich osobnost.

Jen hodně zakrnělé duše by chtěly bojovat za jakousi iluzivní proporcionalitu společného úsilí. Nic takového neexistuje, tím méně to lze měřit. Ti věčně ukřivdění by si spíš měli všimnout, že společné dílo obou rodičů je víc než pouhý součet toho, čím se podílel každý z nich.

Zralá osobnost ví dobře, že díky katalyzující atmosféře společenství rostou při práci na společném díle všichni, kde se na něm podílejí. A proto dovede pozvánku do společenství ocenit jako dar, skoro jako milost. Žid ani křesťan i leckdo z nevěřících o tom nepochybují.

5. Mami, proč ten pán nosí na krku chomout?

Jednomu z mých nejlepších přátel ve výzkumném ústavu dlouho vrtalo hlavou, proč zrovna já patřím k věřícím. Pracovali jsme spolu mnoho let, často jsme se hádali kvůli odborným záležitostem a bavili jsme se otevřeně o nejintimnějších věcech. Prý nejsem zrovna iracionální typ, říkal. Pro něho věřit znamenalo mrzačit rozum roztodivnými dogmaty.

Otázku po mém katolictví mi nikdy nekladl agresivně, spíše s ostychem, jako kdyby naznačoval, že by se mi jistě ulevilo, kdyby mi někdo pomohl ten chomout zděděného tmářství sejmout. Byl by mi to ze srdce přál.

Nezazlíval jsem mu to. Víra sloužila po celá staletí jako universální odpověď na tajemství přírody a kosmu, bolesti a smrti. Jenže na to není stavěna. Jako pravzor víry klade Bible odjakživa Abraháma. To je opravdu zvláštní paradox.

Uvažme: Abraham žil před třiceti pěti, možná třiceti šesti stoletími v Mezopotámii. Byl to velmi bohatý šejch, vůdce početného klanu nomádů. Dodnes patří mezi slavné postavy arabského světa. Jenže ideologie z doby historického Abraháma nemají co říci nejen nám a dnešnímu světu, ale ani světu řekněme apoštola Pavla. Všechno, co si Abrahám tehdy myslel o světě a o bolesti, je prostě jinak. Přesto je Abrahám vzorem víry dnešním židům i křesťanům.

Náboženská víra židů a křesťanů nespočívá na systému idejí. Těžištěm biblické víry je vztah, nikoli nauka. Ježíš učil víře tak, že učil své posluchače důvěřovat Bohu přesto, že Bůh zůstává tajemný a prostě jiný.

Víra podle Bible má ovšem tři podmínky. Zaprvé: Důvěra se neupíná k nějaké moudré nebo mocné ideji, nýbrž k osobě. Proto Boha oslovujeme ty, přičemž toto ty je hodno naší důvěry a podle zkušenosti také lásky. Zadruhé: Protože Bůh Bible je oním ty také pro naše bližní, musíme své bližní brát vážně. A konečně třetí podmínka: Víra není záležitostí jednotlivce, nýbrž společným postojem shromáždění.

Náboženská víra se může stát něčím jako opiátem, který umožňuje člověku skrýt se před nemilosrdnými tvrdostmi života. Netřeba kvůli tomu bít na poplach, jak to činil Schopenhauer a po něm Marx. Bereme-li občas léky proti akutní bolesti, nejsme ještě proto méně lidmi. Ovšem ani duchovní opium nelze užívat příliš dlouho, jinak bytost na něm závislá neopravitelně zchátrá, protože opustila realitu.

Existuje také víře velmi podobné dvojče – pověra. Ta běžně čachruje s realitou, nahrazuje ji virtuální skutečností, nabízí iluzi. Dokáže vyprojektovat svého boha podle vlastních potřeb. A také morálku a zbožnost. Tato nebezpečná varianta duchovnosti je i v dnešní době velmi oblíbená.

I víra původně dobrá může degenerovat, anebo naopak zhoubně bujet. Ježíš naší Bible tomu věnoval řadu podobenství. Říká v nich třeba, že kvalita víry ověří praxe – spolehlivě o ní svědčí např. ohleduplnost a pomoc potřebným.

6. Je náboženství přežitek?

V souvislosti s prvními výsledky sčítání lidu jsem zaslechl v rozhlase názor katolické aktivistky, že každý katolík, který svoje vyznání nezapsal do sčítacích archů statistického úřadu, zradil Krista. Rovnou říkám, že takto zjednodušeně věřit nechci a nemohu.

V současné převážně sekulární společnosti se věřící člověk stává pomalu ale jistě bílou vránou. Nejen proto, že věřících ubývá, ale také proto, že se mezi nimi relativně často vyskytují všelijaké extravagantní typy, fanatici nebo fundamentalisté, kteří trapně trvají na nejrůznějších předsudcích. A nebudeme si nic namlouvat, v Česku není nikdo kritizován pro víru v Krista Ježíše, nýbrž spíše pro některé projevy podivínství. Poctivý věřící pak nemá chuť být bílou vránou, určenou k uklování.

Kdysi uprostřed padesátých let jsem dostal o Velikonocích bláznivý nápad, že celou cestu z domova do farního kostela půjdu oblečený v klerice. Byl to absurdní počin, jaký naše vesnice nepamatovala. Moji rodiče pravidelné návštěvy kostela před nikým neskrývali, ale nepotřebovali jimi ani kohokoli provokovat. Já jako čerstvý maturant jsem se naopak k takové manifestaci náboženské příslušnosti cítil povolán, protože můj kulturní rozhled měl tehdy dimenze romantických románů o pronásledování statečných křesťanů v pozdním starověku.

Dodnes jsem své matce vděčný, že tenkrát s mou akcí sice nesouhlasila, ale nezakázala mi ji. U nás na venkově už tehdy nechodil do kostela téměř nikdo, snad dvě rodiny. Bdělí soudruzi v čele obce ovšem neradi viděli, že vesnice stále ještě není stoprocentně „pokroková“. V takové situaci nebyl můj čin projevem víry, nýbrž záměrnou provokací. To jsem se ovšem naučil rozlišovat až mnohem později.

Dnešním současníkům už většinou netřeba vysvětlovat, že náboženství není nepřítel lidu. Mají však podezření, že se přežilo. Formy náboženských projevů jsou opravdu časově podmíněné a některé jsou už zatuchlé. Náboženská praxe 19. a 20. století nevyhovuje. I poslední koncil katolíků konstatoval, že neodpovídající formy je třeba nahradit. Ovšem náboženství sama se vůbec nepřežila, vznikají dokonce nová a jsou po celém světě vitální až hrůza.

Papež Jan XXIII. viděl řešení té zapeklité situace v „aggiornamentu“, v přiblížení dnešku. Nepodbízel se tím, nýbrž připomenul všem katolíkům právě ten styl, který kdysi Ježíšovi učedníci odkoukali přímo ze života, když putovali se svým mistrem po prašných cestách Blízkého Východu. V evangeliu podle Matouše Ježíš říká, že strom se pozná až podle ovoce, ne podle listí.

Křesťané věří, že právě tomuto Ježíšovi bude jednou na konci dějin svěřeno posoudit s konečnou platností, co ze světového hemžení a co z lidských tragédií i komedií si uchovalo smysl i ve chvíli konečné krize dějin, a co by proto nemělo nikdy zemřít.

7. Jak to bylo s hořícím keřem aneb O společenství s Bohem

Aspoň někdo snad tuší, že narážím na onen zvláštní příběh, který Bible uvádí v souvislosti s vývojem vůdčí osobnosti dějin Izraele i křesťanstva, totiž Mojžíše, hebrejsky Mošeho. Jako politického uprchlíka z egyptské veleříše zaměstnal tehdy Mojžíše midjánský kněz místního božstva. Potřeboval někoho, kdo by se mu staral o stáda, a také chtěl vyvdat jednu ze svých dcer. Mojžíš tehdy nemohl ani pomyslet na nějakou kariéru proroka či vůdce kmene Hebrejců. Teprve setkání s keřem pořádně zamíchalo kartami jeho osudu.

Jak už to při čtení Bible bývá, musíme si uvědomit, že starověcí spisovatelé používali jiné literární prostředky než my dnes. Na tom není nic divného, každá doba má vlastní metody a nástroje. Když dnes dobývá armáda nějaké město, nepoužívá praky k drcení hradeb jako staří Římané, ani soudky s fekáliemi jako naši táborité, kteří je vrhali na obléhatele měst za husitských válek. Staří literáti používali s oblibou například formu mýtu anebo umně zkonstruovaného příběhu. Šlo jim především o to, aby posluchači pochopili smysl nějaké události. Říkám schválně „posluchači“, protože číst tehdy uměli jen ti nejvzdělanější, ostatní naslouchali jejich předčítání.

Ale zpět k příběhu Mojžíše-Mošeho. Pastýř musel pro stádo koz a ovcí vytrvale hledat pastvu, protože tamní step připomíná spíš kamenitou pustinu než horskou louku. A při takových služebních toulkách se Mojžíšovi stalo, že narazil na hořící keř. Nic zvláštního, nebyl to určitě první ani poslední keř, který ve stepi shořel. Ale Mojžíše zaujalo, píše se v textu, že keř hořel a neubývalo ho.

Nechme stranou, zda šlo či nešlo o zázrak. Důležitější je, co si z události Mojžíš odnesl. Nebyl tehdy nijak nábožným člověkem, ale v tu chvíli k němu promluvil jakýsi Bůh. Samo o sobě by to nebylo tak divné, stávalo se to i jiným a nejednou. Jenže tenhle Bůh jednal velice nezvykle.

Představil se Mojžíšovi jako ten, kdo je tu pro něho a pro podrobené Hebrejce, kteří uvízli na otrockých pracích na stavbách egyptské veleříše. Ten divný Bůh neoznámil, jak si přeje být uctíván, jakou potřebuje svatyni, co si mají jeho ctitelé odříci k jeho slávě – nic takového. Přišel Mojžíše ujistit, že on, Hospodin, stojí na jeho straně a že spolu půjdou do obtížných, ale skvělých akcí. Hospodin zkrátka nabídl Mojžíšovi nejen dobrodružství, ale také dobro-družství. Tak začal úžasný příběh, do kterého jsou zapleteni lidé ještě po více než třech tisíciletích. I já se k nim rád hlásím.

Chci z toho zdůraznit jediný aspekt: Ten zvláštní Bůh nabídl Mojžíšovi společenství. Tohle partnerství je nápadně nerovné, ale ukázalo se přesto smysluplné a plodné právě proto, že jde o společenství.

Narazili jsme přitom na dělicí čáru mezi vírou židů i křesťanů na jedné straně a judaistickým, respektive křesťanským náboženstvím na straně druhé. Víra důvěřuje nosnosti takového společenství. Náboženství takové soužití ještě pojistí osvědčeným prostředkem – smlouvou.

8. Smířit se s jinakostí Boha i s jinakostí vlastního já

To může být problém. Pro věřící to bývá hlavní problém, ovšem málokdo si ho přizná. A pak je to neopravitelné.

Krize znamená v řečtině soud. Manželská krize například neúprosně odhalí, co jsou ve vztahu plevy a co zrno. Podobně i občanská válka. Nebo ztráta zaměstnání, ztráta blízkých lidí. Také poslední soud, v který věří křesťané, je takovou krizí. Jako by se ve chvilce ukázalo, zač ve skutečnosti stály naše dosavadní ideály, etika či naše pachtění.

Několik měsíců po návratu z vojny jsem se ocitl za mřížemi v Ruzyni. Bylo mi tenkrát dvacet pět let a myslel jsem, že jsem dospělý. Vězení je ovšem permanentní krize. Ukázala, že mnohé bylo jinak, než jsem si myslel.

Tak třeba: Pro mne byl tenkrát Bůh ještě všemohoucí na způsob dětských představ – mohl prostě vše. S tím byla trapně v rozporu fakta: Můj Bůh se třeba nezastal ani těch tří děvčat odsouzených s námi čtyřmi muži! Choval se podle docela jiné etiky, než mu moje tehdejší víra předepisovala.

Mně bylo všechno jasné, jak je to jasné právě jen dětem. Nemám se čeho bát, říkal jsem si, nic jsme přece neprovedli ani podle znění tehdejších zákonů, stačí hrdě mlčet. Nestačilo. Vyšetřovatelé byli dobrými žáky sovětských poradců. Nejen v padesátých létech, i v šedesátých se někteří skvělí lidé u soudů káli za zločiny nikdy nespáchané ani neplánované a slibovali socialismu vše nahradit. Já se nekál, ale daleko jsem k tomu neměl. Dodnes si pamatuji, jak jsem nakonec při soudu musel zatnout zuby, abych nahlas nepřipustil, že prokurátor má pravdu, a neodříkal kající tirády, jak mi naléhavě doporučoval můj obhájce.

V té dosud nejhlubší krizi mého života fungoval Bůh docela jinak, než jsem mu v modlitbách radil. A také díky tomu se během let vazby začalo z mlhy a iluzí, které jsem si do té doby o sobě dělal, vynořovat moje já. Bylo to jako zemětřesení, nezůstal kámen na kameni. Trvalo několik let, než jsem si to v hlavě srovnal, ale bylo to veledůležité trápení. I když to bolelo jako ošetření u zubaře, domů jsem se vracel mnohem zdravější a šťastnější. A proto o tom mluvím.

Musel jsem zaujmout nějaký rozumný postoj k vlastnímu já, které nebylo sice úplně zbabělé, ale ani heroicky statečné podle zbožných legend. Strašně mě to zklamalo. Musel jsem se naučit přijmout sám sebe. Přijmout svůj charakter a reálnější výběr šancí, obojí s pokojným srdcem. Když se podaří tohle, může se pak podařit i smír s tím Bohem, který tenkrát zůstal nesrozumitelně svůj.

Tohle smíření neznamená žádnou tlustou čáru. Právě naopak. Smíření s vlastním já znamená veřejně vyznat víru a naději v dobrou budoucnost toho já, které v minulosti nebylo vzorné. Znovu přijaté já pak bude méně hrdé v srdci, ale silnější v kolenou. I na Boha došlo. Mám toho nejskvělejšího Boha a nemusel jsem si ho vymýšlet. Beru ho, jaký je.

9. Svoboda nám spadla do klína

Bydlím v paneláku, mám slušný rozhled do parku před naším domem. Pohled do zeleně je příjemný a přirozenější než výhled na beton panelů. Jenže nechtěně vidím z okna i současný měšťanský étos, a nejsou to vždy věci veselé.

Zdá se mi, že většina lidí už ani nedokáže cítit, že i věc – orientační tabule, mramorová stěna v podchodu metra, natož tráva, strom, pes – má svoji hodnotu, a nejen ekonomickou. Ty předměty a prostředí mají dokonce svoji důstojnost, která souvisí s důstojností naší. A podle toho to s naší lidskou důstojností nevypadá nejlépe.

Opravdu mi vadí, když vidím v parku stromek zlomený z pouhé bujnosti nudících se mladíků. To není jen škoda na majetku, hrazená z našich daní. Je zničen strom, ale je raněna i lidskost toho vandala ještě dřív, než stihla nasadit do květu. Na ten budoucí jírovec (kaštan jsme tomu říkali v dětství) se kdosi těšil, vím to, já se také těšil a jistě ne sám, a zase zvítězila bezohlednost. Vadí mi, když lidé vydupali trávníkem cestu, dokonce několik cest. Je to vandalství dehumanizující dospělé i děti.

Už se ani neptám: Proč, prosím vás, ničíte ten trávník?! Odpověď je pokaždé pro mne zdrcující: Máme demogracii! Říkají “demokracie“ a myslí svévoli. Nemíní demokracii, ani svobodu, to jsou pojmy ctihodné a mají svůj uznávaný obsah, ale dovolávají se práva na bezmyšlenkovitou svévoli teenagerů, třebaže je jim třeba čtyřicet.

Kdyby svoboda nebyla stavem, ale bytostí, musela by patrně emigrovat. Málokdo ji postrádá, málokdo ji cení. Pro anonymní dav znamená svoboda právo dělat cokoli. A demokracie znamená, že žádné rozhodnutí vlastně není závazné. Jenže kde svoboda a demokracie dostávají dennodenně na frak, tam úpí příroda i kultura.

Svoboda a její rodná sestra odpovědnost mi připadají jako princezny s osudem Popelky: Málokdo je u nás zná a ještě méně je těch, kterým inkognito princezen vadí. Prostě nám chybějí princové.

Nelze se divit. Těch, kdo za svobodu platili, nebylo příliš mnoho. Porodní váha svobody naší společnosti byla pak zoufale nízká. A porodní váha novorozence spolurozhoduje o jeho růstu a rozvoji inteligence.

Svoboda se neosvědčila, vzala nám jistoty, žalují někteří. Na těch egyptských hrncích masa za časů socialistického otroctví totiž něco bylo. Bývaly málokdy, zato nám je přinesli pod nos, a hlavně – druhý nefasoval víc. Konzument chce mít své jistoty. Ať jde o ideje, anebo o hmotné požitky, není nad přídělové hospodářství, říká.

Občas se zdá, že svoboda u nás všechny ty transformace nepřežije. Ne že by měla tak záludné nepřátele. Je to horší: Nemá dost přesvědčené zastánce. Bohužel ani mezi věřícími. Vlivní katolíci říkají rovnou, že s liberály nemají dobrou zkušenost. Jak kdo.

10. Pravda prý vítězí – ale proč se nevyplácí?

To namítá leckdo, kdo se nespokojí s frází.

Nu, nejsem si jist, že se pravda vposledku nevyplácí. Podtrženo a sečteno, výsledek nebude v záporných číslech. Anebo je třeba zařídit, aby se vyplácela? Když nikdo jiný, křesťan pro to nepostrádá motivaci: Jsme to dlužni Kristu, kterému jsme uvěřili.

Všechno lze zkarikovat. Kdysi jsem dal výpověď z dobrého zaměstnání právě proto, že můj tehdejší šéf mi docela bezostyšně zalhal. Nešlo o život, ba ani o čest, tenkrát šlo jen o dohodu nad technickým řešením projektu tuším plzeňského divadla. Ale mne to tehdy rozhořčilo k nepříčetnosti. Ještě mi nedošlo, že pravdivost není hodnotou sama o sobě, ale ve vztahu.

Samozřejmě bylo ode mne neodpovědné odejít z inženýrského místa, které jsem po mnoha letech práce v dělnických profesích získal teprve rok předtím, a to díky velké snaze přátel. Bylo dvojnásob netaktické praštit pěstí do stolu právě na počátku normalizačního období – k moci se zrovna prodral Gustav Husák. Odešel jsem hrdě, ale v mém dalším zaměstnání netrvalo ani rok a už jsem zase držel v ruce ukončení pracovního poměru v důsledku tehdejších prověrek. Přesto toho rozhodnutí nelituji, aspoň jsem byl donucen později rozpoznat, do jaké míry je vždy ve hře i vztah, ono převzácné předivo vztahů.

Vůbec tím netleskám neomalenosti jistých lidí, kteří říkají, že co na srdci, to na jazyku. Ti zneužívají počestné jméno pravdivosti jako fíkový list na nahotu vlastní bezohlednosti. Pravda osvobozuje ne tím, že objektivně zazní, ale tím, že ji někdo druhým daroval a adresát ji skutečně přijal.

Mnozí jsou přesvědčeni, že dnešní podmínky života neumožňují ani lidem čestným mluvit vždycky pravdu. V televizi můžeme vidět, jak i vysocí veřejní činitelé politiky nebo dokonce církví řeší nepříjemné otázky útěkem k polopravdám či formálně nenapadnutelným, zato očividně zavádějícím výrokům. Bují populismus, třebaže všichni vědí, že je založen na líbivých lžích.

Protože je ve hře vztah, nebylo by dobré pravdivost izolovat a radikalizovat, i fanatik pravdy zůstává fanatikem, a ti jsou vždy nebezpeční. Je samozřejmě nutno rozlišovat lež ziskuchtivou nebo zlomyslnou od neúplné pravdy. Nikdo by si však neměl zakrývat, že každá chtěná polopravda je také z polovice pokusem klamat, svést někoho z cesty. I kdyby to protistranu nepoškodilo, poškodí to lháře.

Pravda se děje ve vztazích, a proto osvobozuje nikoli okamžikem, ale procesem. Svoboda i pravda mají společný úběžník, společný bod zralosti. V Bibli se mu říká Boží království. Teolog Schilling říká, že Boží království je tam, kde už člověk nemusí lhát ani krást nebo cizoložit.

Nevím, jak se to děje, ale pravda jako životní postoj doopravdy čistí lidské srdce podobně, jako se čistí potůčky. Takové srdce pak vidí i to, co jiným zůstává skryto. Háček na posměváčky je možná v tom, že pravda vítězí, zvítězila a bude vítězit, ale slepý to nevidí.

11. Sex už není tabu

K úvaze o lidském sexu pobízejí dvě zprávy. Jako obvykle je jedna dobrá a jedna špatná. Tou dobrou zprávou je, že tabu v oblasti sexu se definitivně zhroutilo.

Někdo možná spráskne ruce: To že je dobrá zpráva?! Pro morálku je to dobrá zpráva. Kde je tabu, tam je odpovědná svoboda pro člověka příliš obtížná, ne-li vůbec iluzorní. Křesťan má odpovědnou svobodu uloženu.

Lidský sex je svou podstatou krásný, byl člověku darován jako projev boží milosti, jak věří ti, kdo důvěřují Bibli, tedy židé i křesťané. Moudře rozhodli kdysi dávno hebrejští učenci, že sbírka světské milostné lyriky starého Izraele bude patřit mezi posvátné knihy Izraele. Píseň písní patří od té doby do Bible židů i křesťanů.

Sexuální vztah člověka vyžaduje umění i étos. Nejen techniku, jak poskytnout a vytěžit oboustrannou slast, ale také umění šlechtit obě osobnosti: sdílet se, odevzdat se, s pokorou a vděčností přijímat dary, žasnout. Bible má pro to spoustu dokladů. Třeba hned důležité slovo „poznat“ užívá jak pro láskyplné tělesné spojení muže a ženy, tak pro ovoce vztahu mezi člověkem a Bohem.

Tabu padlo a není čemu se divit, leda proč to vlastně trvalo tak dlouho. Tabu různého druhu mohou být užitečná i dnes, ovšem patří do světa lidí jen ve fázi jejich nedospělosti. Tabu přežívající do dospělosti člověka obvykle mrzačí.

A zpráva špatná? Tu vidím v tom, že v naší společnosti mizí sex vpravdě lidský, tedy sexuální vztah dvou osobností se zralým vnitřním životem.

I dnešní „slušný člověk“ mívá povážlivě posunutá měřítka kvality sexuálních vztahů. Odsoudí sice znásilnění nebo dětské porno, protože drasticky negativní prožitek slabší strany je evidentní a budí spontánní odpor. Zato ne zrovna nenásilné zacházení s tělem partnera je prý soukromá věc dvou dospělých lidí a považuje se za a priori správné. Sex má přece svébytný étos, jiný, než žádá program nenásilí.

Pěstuje se vynalézavost, oslňuje se razancí a arogancí, ale duchovní stránka lidské osobnosti je jakoby vykázána za dveře ložnic. Vztah dvou osobností, celé to související bohatství lidského erótu se většinou ani nedostane ke slovu, natož do fáze rozvíjeného umění. Zúžením na pouhé řemeslo samozřejmě trpí podstata i humanizující význam lidského sexu. A nepomůže ani pověstná indická technika.

Není vůbec dobré, že se sex stal pro pozoruhodnou většinu lidí levnou drogou. Každá droga rozleptává étos osobnosti a mění její životní obzor. Kdo umí pokojně a s mírou vychutnat dobrý džbánek poctivého vína, ten potvrdí, že opilci o vínu vlastně nic důležitého nevědí (a přijdou o játra).

Kdo konzumuje drogy, bývá přesvědčen, že na  tom není nic špatného. Je to prý věc svobody. Svobody je tu pramálo, zato otroctví mnoho.

12. Slávou člověka je jen sex skutečně lidský

Dnes už Evropan nepatří mezi křesťany tak samozřejmě, jako řekněme ještě v době před francouzskou revolucí. Nemá v podvědomí uložený křesťanský étos, tím méně se vědomě zabývá křesťanskou morálkou.

Dnešní Čech jako dědic postkomunismu navíc využívá svoji svobodu i životní šance jen instinktivně. Málokdo se v nich vyzná a chce vyznat. Zdá se také, že v postmoderně se cení hlavně intenzivní prožitky. A mezi ně určitě patří sex. Ze všech důvodů se vztah k sexu významně změnil v posledních padesáti letech i v Česku, tak dlouho chráněném železnou oponou před zlým světem kapitalistů.

Občas zaslechneme i naivní zdůvodnění promiskuity: V přírodě je prý běžná, a proto nemůže být špatná ani v případě lidí. Je to zdůvodnění hloupé – jelenovi nevadí, že má parohy, ale lidský paroháč se cítí ponížen až k nepříčetnosti. Obdivovatel všech přírodních vzorů by si měl dopřát chvilku a pozorovat přirozené chování samičky kudlanky nábožné, která po prvním úspěšném sexuálním prožitku svého samečka zaživa pozře.

Neučit se z přírody by bylo hloupé. Ale neméně hloupé by bylo přírodu kopírovat bez pozorného uvážení, co že se tou či onou zvláštní procedurou v životě některých druhů vlastně sleduje. Sex zvířat se vyvíjel ohromně dlouho. Je skvělý, pokud zůstane ve světě zvířat. Podobně je to se sexem lidí. Čím dál postoupila za miliony let druhově rozlišená evoluce, tím méně vtipné je bezhlavě kopírovat cokoli z rafinované etologie jiných druhů.

Zkrátka: Lidský sex bude dobrý a krásný právě tehdy, když bude a zůstane lidským. A ke křesťanskému rozměru radosti smyslů nutně patří i síť kultivovaných vztahů, v tomto případě tedy i vztahů pohlavně polarizovaných.

Ostatně čeština právem rozlišuje přírodu a přirozenost. To, co příroda nezná, může být ve světě lidí správné – třeba léčení dlouhodobě nemocných anebo ošetření u zubaře. Pokud je nějaké chování lidí v rozporu s lidskou přirozeností, je to už na pováženou, takový čin může být ne-lidský nebo i protilidský a vždy bude vyžadovat důkladnou analýzu souvislostí a osobně zavazující odpovědné rozhodnutí.

Jestliže kopírovat přírodu v oblasti lidského sexu může být směšné nebo dokonce absurdní, ohled na přirozenost člověka je namístě vždy a je vážnou povinností. Zcela proti přirozenosti člověka je dnešní snaha používat sexualitu jako výrobní prostředek. Dítě nesmí klesnout na úroveň komerčního artiklu, strhne tam nutně i biologické rodiče.

V Bibli jsou u prvního vzájemného „poznání“ Adama a Evy dva šťastní lidé a jeden spokojený Bůh, který jim tu šanci daroval. Zásady sexu vpravdě lidského mají chránit dobro a štěstí lidí a další účast spokojeného Hospodina.

13. Kam se poděl lidský erós?

K duchovnímu rozměru lidské existence patří kultivace vztahů. Platí to jistě i o vztazích pohlavně polarizovaných. Nemělo by se zapomínat, že z dobrého hospodaření sexuální energií člověka profituje třeba jeho altruismus, výtvarné nebo slovesné umění, dokonce i náboženská horlivost.

Kvalita všech aplikací sexuální schopnosti člověka záleží také na erotice. Nejen fyziologie, ale také etika a morálka vyžadují kultivovat vrozenou erotickou vazbu mezi lidmi tak, aby se na zdravé a vitální vazbě rozvinul i zdravý a životodárný sexuálně polarizovaný vztah dvou individualit.

Lidský erós má výbornou detekční schopnost odkrývat kvality lidí, dokonce i ty, které se jinak jen obtížně sdílejí. Motivuje k trpělivému překonávání překážek, které brání sdílení našeho já s ty při současném vnímání sexuální polarity. Místo toho dnešní překotná praxe zná jen erotiku pokleslou, která uvolňuje endorfiny a působí slepotu příznačnou pro zamilované. Mistři erotických televizních programů považují za umění pouhé řemeslo fyziologické předehry sexu. Tohle pseudoumění je žalostně málo i v případě, že jde o řemeslo mistrovské.

Korunou každého řemesla je až umění vznikající spojením řemeslné techniky a řekněme „ducha“ (espritu, intuice, nadání), uloženého v genetické výbavě a rozvíjeného díky vztahové síti člověka. Ne nadarmo přivádí Bible v té souvislosti na scénu i ducha božího. Bible považuje umění za nesamozřejmý dar boží, za důsledek sebesdílení svobodného Boha se svobodným člověkem.

K vlastní škodě a ke škodě svých partnerů dnes málokdo bere vážně, že mezi mužskou a ženskou stránkou humanity je veliký rozdíl. Bible výslovně připomíná, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Člověčenství je rozprostřeno ve dvou komplementárních bytostech. Pokud touží po vrcholech, nutně potřebují mít k chybějící verzi člověčenství dobře fungující vztah. A je jen dobře, že vrchol lidskosti je dosažitelný pouze vzájemným obdarováním.

Muž a žena mají mnoho společného, ale díkybohu také mnoho odlišného. Každý ví, že žena je krásná jinak než muž. Svým způsobem je muž neúplný a neúplná je i žena. Plnosti člověčenství mohou dojít nalezením onoho ty, jež je kompatibilní s jejich já. Tohle přitahuje muže a ženu, jakmile jejich tělo začne s přicházející dospělostí mobilizovat všechny síly. Právě to také bývá zdrojem vzájemných lásek i nenávistí. Tady má své nezastupitelné místo lidský erós, skrytý motor mnoha manévrů.

Narážím na to, že jen žena má přirozené nadání vykouzlit z obydlí skutečný domov. Jen žena díky své přirozenosti umí milovat nepodmíněně a jen muž miluje podle své přirozenosti podmíněně. Jejich dítě potřebuje k osobnostnímu rozvoji zkušenost s obojím typem lidského sebevydání. Zdravou humanita potřebuje různé vlastnosti, o nichž čteme v Bibli: jak pružnost Moabitky Rút, tak přímočarost a specifickou důslednost betlémského Bóaze.

Pokračování v příštím čísle