Římský ritus, který na Západě začal dominovat v době Karla Velikého (zač. 9. stol.), přinesl systém nedělních perikop, v němž epištola obsahově souvisela s evangeliem. Starozákonní texty se v neděli četly jen zcela výjimečně. Při přepisování tzv. „Lekcionáře Karla Velikého“ v jednom středověkém klášteře došlo k chybě. Sloupec epištol na dobu po Letnicích (která představuje celou polovinu liturgického roku) byl opsán dobře, ale ve vedlejším sloupci příslušných evangelií opisovač omylem vynechal evangelium jedné neděle (5. neděle po Letnicích), takže obě perikopy spolu přestaly souviset – epištola teď odpovídala evangeliu následující neděle. Tento chaos se přenesl do Tridentského misálu a trval až do reforem II. Vatikána.
Feriální římský lekcionář postní doby již jako „chaotický“ vznikal. Souvisel s rozvojem tzv. stacionárních liturgií v 7. stol. Biskup postupně předsedal eucharistii v jednotlivých kostelích Říma a ke slavení se přicházelo průvodem z jiného kostela, místa srazu. Původní obsah postní doby, jímž byla bezprostřední příprava katechumenů na křest, se vytrácel. Dospělí katechumeni neexistovali, neboť děti se křtily obvykle brzy po narození. Perikopy byly voleny buď podle polohy titulárního kostela,1 nebo podle jeho jména.2
Oproti tomu ambroziánský lekcionář, který se vyvíjel již od dob antiky, měl určitou logiku uspořádání. Od počátku obsahoval SZ texty, od počátku byly vybírány související perikopy. Tvůrci pokoncilní verze lekcionáře, vydané v r. 2008, se proto drželi uspořádání ambroziánského lekcionáře mnohem více než římského.
Lekce doby adventní a vánoční byly převzaty z původního lekcionáře pouze s drobnými úpravami. Od 5. neděle adventní do Zjevení Páně existuje jen jedna řada textů. U 1.–4. neděle adventní byly stávající texty převzaty do řady A a bylo třeba nově vytvořit řady B a C s obdobnou tematikou jakou má rok A.3
V tomto období jsou texty všech tří nedělních cyklů vybrány nově.
1. neděli po Zjevení Páně, tj. na svátek Křtu Páně, se v ambroziánském lekcionáři původně četlo o dvanáctiletém Ježíši v chrámě. Nový lekcionář převzal římské uspořádání:– Iz 55,4–7 (povolání všech národů, univerzalita spásy), Ef 2,13–22 (rovnost Židů a pohanů), Mt 3,13–17 (Ježíšův křest).
Témata dalších nedělí demonstruji na cyklu A. Lekce zbylých cyklů jsou analogické.
2. neděle po Zjevení Páně A: Hospodin se ujímá naší nouze – Nu 20, 2.6–13 (svatba v Káně, nedostává se vody), Ř 8,22–27 (ani nevíme, za co se modlit), J 2,1–11 (nedostává se vína).
3. neděle po Zjevení Páně A: Hospodin dává potřebné – Ex 16,2–7a.13b–18 (rozmnožení chlebů, mana), 1K 10,1–11b (ochota se rozdělit), L 9,10b–17 (zázračné nasycení).
Zařazení následujících nedělí závisí na datu Velikonoc. Pravděpodobnost klesá s rostoucím pořadovým číslem neděle. Tematika 5.–7. neděle je obdobná. Systém je jiný než u římského lekcionáře, kde na první období liturgického mezidobí (zde dobu po Zjevení Páně) navazuje druhé období (po Letnicích) a téměř všechny neděle jsou zařazeny buď v rámci prvního období, nebo druhého – podle data Velikonoc. V ambroziánském lekcionáři „nevyužité“ neděle odpadají a po Letnicích následuje vlastní specifický cyklus.
4. neděle po Zjevení Páně A: spoléhání na Boží přítomnost – Sir 43,23–33a (s Boží pomocí doplujeme k cíli), Ko 3,4–10 (oblékli jste člověka nového), Mt 8,23–27 (i větry a moře ho poslouchají).
5. neděle po Zjevení Páně A: záchrana pro všechny národy – Iz 66,18b–22 (Hospodinova sláva mezi národy), Ř 4,13–17 (dědictví Abrahamovo pochází z víry), J 4,46–54 (uzdravení syna královského úředníka).
6. neděle po Zjevení Páně A: uzdravující moc velekněze Ježíše – 1 Sa 21,2–6a.7ab (mimořádný dar kněze Achímeleka), He 4,14–16 (milosrdný Ježíš), Mt 12,9b–2 (uzdravení člověka s odumřelou rukou).
7. neděle po Zjevení Páně A: důvěra v Boží milosrdenství – Iz 64,3b–8 (žádné oko nevidělo, co činí Bůh těm, kdo v něj důvěřují), Fp 2,1– 5 (mějte smýšlení Ježíše), Mt 9,27–35 (uzdravení slepců a démonizovaného člověka).
Předposlední neděle po Zjevení Páně A: Boží milosrdenství – Bar (dej nám svou milost), Ř (jsme zproštěni od Zákona), J (cizoložná žena).
Poslední neděle po Zjevení Páně A: odpuštění – Oz (zasnoubím si tě navěky); Ř (není žádného odsouzení v Kristu Ježíš), L (podobenství o dobrém otci a marnotratném synu).
Podobně jako v případě adventu a Vánoc byly užity stávající texty s drobnými úpravami. Byly zařazeny do cyklu A s výjimkou 3.–5. neděle v době postní, jejichž epištoly jsou nyní v cyklu B. V případě 1.–5. neděle byly cykly B a C nově vytvořeny (kromě předchozí výjimky, kde byly nově vybrány epištoly cyklu A). Jednotlivé neděle v době postní mají ve všech třech cyklech stejná evangelia. Ostatní čtení se mění.
O 1. neděli na začátku postní doby (ambroziánský liturgický rok nezná Popeleční středu) se čte o Ježíšově pokušení na poušti (Mt 4,1–1).
Další čtyři neděle obsahují klíčové janovské texty sloužící k bezprostřední přípravě na křest. 2. neděli dominuje evangelium o setkání Ježíše se Samaritánkou (v římském cyklu A je zařazeno na 3. neděli). Tématem 3. neděle je Abraham, abrahámovská víra (J 8,31–39, Ježíš mluví k těm, kteří v něj uvěřili, ale poté ho chtějí zabít). O 4. neděli se čte o uzdravení slepého od narození (J 9,1–38b), o 5. neděli o vzkříšení Lazara (J 11,1–5).
Texty velikonočního Tridua jsou uvedeny v jednom z předchozích příspěvků.4 Zajímavé je např. zařazení prakticky celého Jonáše na Zelený čtvrtek. Příběh tří mládenců v ohnivé peci, který byl v Římě součástí každé ze sedmi vigilií (vánoční, velikonoční, letniční a čtyř v rámci kvatembrů) je v ambroziánském lekcionáři zařazen na Velký pátek večer jako součást ukládání Ježíšova těla do hrobu. Evangelia jednotlivých dnů tvoří (polo)souvislou řadu Matoušova evangelia, zatímco římský lekcionář zařazuje obdobnou řadu z Jana.
Celý velikonoční týden je součástí nikoli feriálního, nýbrž nedělního (a svátečního) lekcionáře. Každý den obsahuje dvě řady čtení. Jedna je určena pro nově pokřtěné, druhá pro ostatní. Při úpravě lekcionáře došlo ke kombinaci obou řad – ta, která byla určena pro nově pokřtěné, je nyní určena pro všechny, a naopak. Některé lekce byly jen přehozeny, lekce některých dnů nebo jejich součásti byly nově vybrány.
Texty 3.–7. neděle velikonoční jsou ve všech třech cyklech zvoleny nově (pouze ve třech případech využívá nový lekcionář stávající lekce). Jejich charakteristice bude věnován další příspěvek, který představí také lekce doby po Letnicích, jež jsou nejinspirativnější částí ambroziánského lekcionáře.
1Např. pro úterý prvního postního týdne byl statiem kostel sv. Anastasie na náměstí s trhy a směnárnou. Čte se tedy o vyhnání penězoměnců z chrámu (Mt 21,10 –17).
2Pátek po 2. neděli postní se slavilo u sv. Vitalise. Tento světec byl hozen do jámy podobně jako Josef svými bratřími. Čte se proto Gn 37,6–22. K tomu je tematicky vybráno evangelium o zlých vinařích (Mt 21,33–46). Není bez zajímavosti, že tyto texty jsou dodnes součástí římského feriálního lekcionáře pro tento den.