Ambrosiánský lekcionář

Knihu italského liturgisty Norberta Valliho Ambrosiánský ritus. Stručný úvod, nedávno vydanou nakladatelstvím Krystal v překladu Radka Tichého, jsem četl s velkým zájmem. Skutečnost, že Ambrosiánský ritus, užívaný kromě milánské arcidiecéze i v okrajových částech sousedících diecézí vč. míst v jižním Švýcarsku, odolal pohlcení dominantním římským ritem, je významná nejen v rámci římskokatolické církve (kterou čeká proces liturgické inkulturace v zemích Latinské Ameriky, Afriky či Asie), nýbrž i v rámci ekumeny – jako precedens pro vzájemné uznání a obohacení ritů současných západních církví a jako důkaz, že liturgie může vypadat jinak než v Římě.

S unifikací liturgie a prosazením latiny jako liturgického jazyka započal již římský císař Karel Veliký (přelom 8. a 9. století). Ambrosiánské liturgii hrozil mnohokrát v dějinách zánik, a to i v nedávném období po 2. vatikánském koncilu. Nemalou zásluhu na jejím zachování měl Pavel VI., který předtím, než byl zvolen papežem, byl milánským arcibiskupem. Podle mého soudu byl Pavel VI. posledním papežem, který měl liturgický talent. Možná k tomu přispělo i praktikování ambrosiánské liturgie.

Eucharistická slavnost

Ambrosiánská liturgie se římské liturgii v řadě ohledů podobá. Ambrosiánský misál převzal např. čtyři eucharistické modlitby Římského misálu. Doplnil je vlastními anaforami pro večerní eucharistii Zeleného čtvrtku a velikonoční vigilii. Přidal též dvě rekonciliační a jednu „švýcarskou“ anaforu (ve čtyřech variantách), které se užívají i v římském ritu.

Skladba eucharistické liturgie se od římské v drobnostech liší. Pozdrav pokoje je zařazen na rozhraní bloku slova a bloku eucharistie, což je běžné i v jiných liturgiích (s výjimkou římské). Vyznání víry těsně předchází anaforu, je tedy až po přípravě darů. Zpěv k lámání eucharistického chleba následuje hned po anafoře. Nemá charakter ordinária jako v římském ritu, kdy se vždy zpívá Beránku Boží, nýbrž je proměnný podle liturgické doby.

Příprava darů

Za zmínku stojí rozdíly při přípravě darů (tato část je v římském ritu stále přetížena privátními modlitbami):

- Kněz (biskup) požehná každému, kdo přináší dary („Kéž ti Pán požehná pro tento tvůj dar“).

- Římské berachot nad chlebem a vínem (poslední reformou ne zcela domyšleně zařazená, neboť zdvojují obsah anafory) mohou být nahrazena krátkou modlitbou („Dobrotivý Bože, přijmi tento chléb/víno, aby se stal/stalo tělem/krví Krista, tvého Syna“) s aklamací lidu Amen.

- Při míšení vína s vodou užívá římská liturgie formuli odpovídající alegorické interpretaci tohoto konání („Jako se tato voda spojuje s vínem, tak ať jsme spojeni s božstvím věčného Slova, které je spojeno s naším lidstvím.“). Ambrosiánská liturgie interpretuje konání biblicky („Z otevřeného Kristova boku vyšla krev a voda.“). Míšení se dostalo do liturgie v antice, kdy příslušníci kulturních národů – na rozdíl od barbarů – pili víno vždy ředěné.

- Římská výzva „Modlete se bratři…“, která dávno ztratila svůj význam, v ambrosiánském ritu není.

Liturgický rok

Také liturgický rok se v drobnostech liší. Oproti římskému čtyřtýdennímu adventu je ambrosiánský advent šestitýdenní. Pokud Štědrý den připadne na neděli, neříká se jí sedmá adventní, nýbrž předvánoční neděle. Doba postní začíná první nedělí, nikoli Popeleční středou jako v římském ritu. První část liturgického mezidobí římského ritu se v ambrosiánském ritu nazývá doba po Zjevení Páně (tak tomu bylo v římském ritu před reformou a podobně je to uspořádáno dnes v ekumenickém lekcionáři). Druhá část liturgického mezidobí (v minulosti týdny po Trojici) je v ambrosiánském ritu rozdělena na tři části: týdny po Letnicích, týdny po umučení Předchůdce a týdny po dedikaci milánské katedrály.

I když uvedená specifika ambrosiánského ritu mohou být v mnohém inspirativní, to co jsem hledal, jsem nenašel. Zajímalo mě totiž, jak se ambrosiánský ritus vyrovnává s klíčovou charakteristikou pokoncilní liturgie, totiž s „aktivní účastí lidu na liturgii“, jež nemá být pouhým „konáním pro lid“, nýbrž skutečným „konáním všeho lidu“. Výrazný posun oproti římskému ritu jsem však nezaznamenal.

Co mě však zaujalo tak, že jsem se nespokojil jen s knihou, ale začal jsem studovat primární zdroje, je nový ambrosiánský lekcionář. Pokusím se představit jeho hlavní rysy.

Lekcionář

Vazba na liturgický rok

Lekcionář je svázán s ambrosiánským liturgický rokem. Temporál má (kromě význačných svátků) přednost před sanktorálem. Počet lekcí daného dne se liší podle jeho charakteru.

Neděle

Každá neděle je oslavou Zmrtvýchvstání Páně. V ambrosiánském ritu je to zvýrazněno tím, že se na začátku každé nedělní liturgie čte „velikonoční“ evangelium. Vybírá se z 12 perikop o setkání se Zmrtvýchvstalým. Výjimku tvoří neděle v době postní (od 2. neděle), kdy se čtou evangelia obsahující velikonoční předobrazy (např. proměnění na hoře, znamení proroka Jonáše). Lekcionář každé neděle má 6 položek:

- zmíněné velikonoční evangelium

- čtení ze Starého zákona (v době velikonoční ze Skutků)

- žalm

- epištolu (jako epištoly slouží jen perikopy z pavlovských listů a listu Židům)

- verš před evangeliem

- evangelium

Sobota

Na rozdíl od římského ritu, který vnímá sobotu jako postní den, má sobota v ambrosiánském ritu charakter jakési „předneděle“ či „poloviční“ neděle (podobně jako v liturgiích Východu). V lekcionáři (pro dobu po Zjevení a všechny tři doby po Letnicích) je to oproti jiným fériím zohledněno jednou lekcí navíc. Zatímco lekcionář ostatních všedních dnů má 4 položky (čtení, žalm, verš a evangelium), sobota jich má 5 (čtení, žalm, epištolu, verš a evangelium).

Vigilie

Bohatě dotované biblickými texty jsou slavnostní vigilie (Vánoc, Zjevení, Letnic). Obsahují 4 starozákonní čtení s příslušnými žalmy. Velikonoční vigilie obsahuje dokonce 6 starozákonních čtení se žalmy. Poté následuje epištola, verš a evangelium.

Advent

O fériích během adventu se vždy čte velký prorok (Jeremiáš nebo Ezechiel), žalm, malý prorok, verš a evangelium. V předvánočním týdnu se čte Rút a Ester.

Každá z adventních nedělí má své téma:

1. Příchod Páně

2. Synové království

3. Naplněná proroctví

4. Příchod Mesiáše

5. Přechůdce

6. Vtělení neboli Božské mateřství blahoslavené Panny Marie

7. předvánoční neděle – pokud připadne na Štědrý den, není považována za součást adventu

Doba vánoční

Na Vánoce se podobně jako v římském ritu a pod jeho vlivem slaví tři liturgie. Jejich charakter je ale jiný. Prolog Janova evangelia se čte v noci, zatímco Lukáš ve dne.

Lekcionář férií v této slavnostní době má 5 položek (čtení, žalm, epištola, verš a evangelium).

Zcela nově byl vytvořen lekcionář vigilie Zjevení Páně. Jako první čtení je zařazeno proroctví Bileámovo – „Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele.“ (Nu 24, 15–25a) Druhé čtení předjímá příchod mágů – „Jedni přijdou zdaleka, jiní od severu, jiní od moře a jiní ze země Síňanů.“ (Iz 49, 8–13) Další dvě čtení líčí události, které se odehrály u Jordánu: ve 3. čtení je Eliáš vzat do nebe (2 Kr 2, 1–12), ve 4. čtení Elizeus zachraňuje utopenou sekeru (2 Kr 6, 1–7).

Doba postní

Nedělím postní doby dominují (podobně jako v řadě jiných ritů) janovské perikopy vážící se ke křtu. Na 2. neděli se čte o setkání Ježíše se Samaritánkou (J 4, 5–42), na 3. neděli o abrahámovském původu Ježíše (J 8, 31–59). 4. neděle je věnována uzdravení slepého od narození (J 9, 1–38b), 5. neděle vzkříšení Lazara (11, 1–53).

Postní férie (po–čt) obsahují vždy dvě semikontinuální čtení ze Starého zákona – jedno z Gn a druhé z Př. O pátcích, kdy se neslaví eucharistie, jsou nabízena vždy čtyři starozákonní čtení.

Velikonoční triduum

Římský lekcionář velikonočního tridua je postaven na (polo)souvislém čtení Janova evangelia (mytí nohou, pašije, prázdný hrob). Oproti tomu využívá lekcionář ambrosiánský souvislé čtení Matouše.

Mezi velkopáteční liturgii a slavení vigilie jsou vsazeny ještě dva menší celky – připomenutí Ježíšova pohřbu v pátek večer a setkání v sobotu ráno. Podobné návrhy dávala před třetím vydáním Římského misálu Německá biskupská konference, ale z návrhu Vatikán neuplatnil vůbec nic. V naší obci Společná cesta, pokud triduum slavíme společně mimo Prahu, tyto miniliturgie praktikujeme.

V římském ritu má liturgie Zeleného čtvrtku radostný ráz. Vážný tón zazní až v závěru, který symbolizuje Ježíšův odchod do Getsemanské zahrady. Ambrosiánská večerní liturgie je celá vážná. Témata Zeleného čtvrtku prolínají celou liturgií, nejsou řazena chronologicky. Kromě večeře na rozloučenou si všímají i začátku utrpení Páně. Toto pojetí je věrnější prameni, který se dochoval z konce 4. stol. (Putování Egeřino¹) a koresponduje s pojetím Zeleného čtvrtku v pravoslaví. U nás se na Zelený čtvrtek večer začíná pořádat pesachový séder – ve středověku vzniklý židovský rituál paschální noci. Možná si křesťanští účastníci takového konání myslí, že tak nějak slavil Ježíš večeři na rozloučenou. Jak ji slavil, nevíme, ale víme, jak ji slavili křesťané ve 4. stol. v Jeruzalémě. Je známo, které texty se přitom četly, které žalmy či kantika se zpívaly. A toho bychom se měli držet.

Ambrosiánský lekcionář velikonoční vigilie obsahuje 6 starozákonních a 3 novozákonní čtení. Na čtení vždy navazuje biblický zpěv (žalm, kantikum, verš). Zpěv je velmi dobře zvolený, což ostatně platí pro celý ambrosiánský lekcionář.

Po celý velikonoční oktáv nabízí ambrosiánský lekcionář kromě „běžných“ perikop i každodenní sadu čtení určených pro nově pokřtěné. Ukazuje na různé aspekty iniciačních svátostí. V sobotu je zařazeno Janovo evangelium o umývání nohou, které se v ambrosiánském ritu nečte na Zelený čtvrtek. Mytí nohou je ale součástí křestního ritu o velikonoční vigilii.

Velikonoční neděle

Pondělí velikonoční

Úterý velikonoční

Středa velikonoční

Čtvrtek velikonoční

Pátek velikonoční

Sobota velikonoční

Harmonizace podle tématu

Stejně jako římský/ekumenický lekcionář má i ambrosiánský lekcionář tři nedělní a sváteční řady (A, B, C) a dvě všední (I a II). Zatímco v římském lekcionáři spolu sváteční a feriální texty nesouvisejí, v ambrosiánském ano. S nedělí souvisí následující týden až do soboty. Zatímco základním rysem římského/ekumenického lekcionáře je (polo)souvislé čtení jednotlivých biblických knih, v ambrosiánském jsou v daném dni čtení tematicky harmonizována. V římském/ekumenickém nedělním lekcionáři se v roce A čte Matouš, v roce B Marek, v roce C Lukáš. Jan je zařazen ve svátečních obdobích. To v ambrosiánském lekcionáři neplatí, perikopy jsou voleny tak, aby tematicky souvisely. Je jedno, jaká nedělní řada se potká s řadou feriální; tematická souvislost je dodržena.

Ukáži to na příkladech. Témata nedělí po Letnicích jsou seřazena chronologicky takto:

1. Trojice (odpovídá jiným lekcionářům)

2. Stvoření světa a jeho krása

3. Stvoření muže a ženy

4. Přítomnost zla a hříchu v dějinách

5. Smlouva s Abrahamem

6. Mojžíš

7. Jozue

8. Soudci

9. David

10. Šalamoun

11. Eliáš

12. Jeruzalém a pád Jeruzaléma

13. Návrat z vyhnanství

14. Nový náboženský život Izraele

Počet nedělí po Letnicích se liší podle termínu Velikonoc. Eventuální patnáctá neděle před svátkem umučení Předchůdce je ale vždy věnována Makabejským. Novozákonní texty christologicky interpretují texty starozákonní.

Jako příklad mikrostruktury lekcionáře uvádím 9. neděli po Letnicích, věnovanou králi Davidovi (letos vyšla na 10. 8.)

Jak lekcionář využít v našich podmínkách?

Ambrosiánský lekcionář je koncipován tak, že jednotlivé lekce jsou vzájemně tematicky provázány, což odkrývá nové biblické souvislosti. Naproti tomu v římském/ekumenickém lekcionáři hledají kazatelé spojitost mezi lekcemi marně – nebyla totiž autory zamýšlena.

Cenný tematický vztah mezi nedělními a feriálními texty, který v římském lekcionáři, zejména v liturgickém mezidobí, zcela chybí.

Velmi dobře jsou voleny zpěvy oddělující jednotlivé lekce, ať už jde o žalmy, kantika, verše před evangeliem. Připadá mi, že jsou pro ambrosiánskou liturgii konstitutivní. Slavit bez nich by bylo jako slavit liturgii sv. Jana Zlatoústého bez zpěvu.

Součástí nového ambrosiánského lekcionáře jsou i úvody k jednotlivým lekcím, které čte komentátor. Jsou koncipovány jako jakýsi abstrakt perikopy, jako její charakteristika. Na můj vkus jsou příliš obsažné. Mám raději stručné úvody s jednou myšlenkou, které uvedou do kontextu či upozorní na nějaký prvek dobového pozadí důležitý k porozumění textu. Na druhou stranu ambrosiánské úvody pomáhají pochopit, proč autoři lekcionáře vybrali právě daný text.

Rád bych do ambrosiánského lekcionáře pronikl hlouběji a využil jej jako inspiraci pro osobní modlitbu, případně navrhl uplatnění některých prvků v liturgii obce. Hodlám ho umístit na web, podobně jako je umístěn ekumenický lekcionář na www.iespraha.cz. Pokud by někdo z čtenářů měl o takovouto formu lekcionáře zájem, napište (hradilek@etf.cuni.cz).