Ultimátum pro americkou větev anglikánů

Dodoma (KAP) Ultimátem skončil v noci na úterý 20. února krizový summit světového Anglikánského církevního společenství (Anglican Communion) v tanzánském Dar-es-Salaamu. Rezoluce, na které se účastníci krátce před půlnocí jednomyslně usnesli, vyzývá americké křídlo anglikánů, Episkopální církev, aby během sedmi měsíců dokázala, že se trvale odklonila od dosavadního kurzu. V případě, že se tak nestane, bude to mít „důsledky pro plnou účast v Anglikánském církevním společenství". Vysvěcení homosexuálního biskupa a žehnání párů stejného pohlaví v USA a Kanadě dovedly světové anglikánské společenství na pokraj rozdělení. Pětidenní summit v Dar-es-Salaamu se od počátku odehrával ve znamení možného rozkolu. Několik afrických arcibiskupů prohlásilo, že nechtějí zasednout za jeden stůl s vedoucí biskupkou americké Episkopální církve Katherine Jefferts Schori. Odmítli také společné slavení eucharistie.

Až do samého závěru považovali pozorovatelé za možné, že se anglikánští arcibiskupové z Afriky a jižní Asie nezapojí do závěrečného společného prohlášení a zveřejní menšinové stanovisko. To by v podstatě znamenalo cír­kevní rozkol. Arcibiskupové z „jihu" už několik let požadují „obrácení" nebo „pokání" Episkopální církve, což se doposud uskutečnilo jen zčásti. Proto afričtí církevní představitelé, jako např. nigérijský arcibiskup Peter Akinola, už vedení Episkopální církve neuznávají a podporují projekt paralelní anglikánské církve v USA.

Čestný primas Anglikánského církevního společenství, arcibiskup Rowan Williams, řekl po světovém setkání v Dar-es-Salaamu, že závěry setkání nebudou stačit na vyřešení všech sporů, ale poskytují cestu, jak důstojně postupovat vpřed.

Slovensko: Biskup Tondra kritizoval arcibiskupa Sokola

Praha-Bratislava (KAP) V komentáři pro český křesťanský server Křesťan Dnes předseda Slovenské biskupské konference František Tondra ostře kritizoval slovenského primase, arcibiskupa Jána Sokola. Podnětem Tondrovy kritiky byl televizní rozhovor se Sokolem o slovenském prezidentovi válečných let, Jozefu Tisovi. V roce 1939 Slovensko získalo s podporou nacistického Německa vlastní státnost. Za Tisa bylo mj. ze Slovenska deportováno 70 000 Židů do koncentračních táborů, kde byla většina z nich zavražděna.

Sokol v rozhovoru prohlásil, že Tisova doba byla „pro Slováky také dobou blahobytu". „Nic nám nechybělo, ačkoli byla válka. Proto si Tisa velmi vážím," řekl arcibiskup doslova. Ústřední svaz židovských obcí na Slovensku označil tyto výroky za „urážku obětí holokaustu," předseda Sdružení romských obcí, Ladislav Richter, kritizoval Sokola v otevře­ném dopise za jeho „cynismus". Biskup Tondra na serveru Křesťan Dnes zdůraznil, že arci­biskup Sokol vyjádřil „svůj osobní názor a ne názor biskupské konference, tak jako i já sám se nevyjadřuji jménem biskupské konference, i když jsem jejím předsedou". Biskupská konference každopádně Sokolovi nedala své svolení, aby vydával taková prohlášení; „o tom nemůže být ani řeč. Já osobně mu jeho výroky zazlívám, také proto, že jimi znovu otevřel kampaň," uvedl Tondra.

Teolog Oto Mádr oslavil 90 let

Praha (KAP) Mezinárodně uznávaný český katolický teolog Oto Mádr oslavil 15. února devadesát let. U příležitosti jubilea zorganizovala Katolická teologická fakulta UK 20. února vědecké sympozium Česká katolická ekleziologie druhé poloviny 20.století. V rámci sympozia také rektor Václav Hampl předal Mádrovi pamětní medaili Univerzity Karlovy.

Oto Mádr se narodil v roce 1917 v Praze, teologii studoval ve svém rodném městě a na papežské Gregoriánské univerzitě v Římě. V letech 1951 až 1966 byl vězněn komunistickým režimem. Poté se musel živit jako sanitář a správce muzejního depozitáře. V průběhu pražského jara mohl Mádr v roce 1969 opět obnovit svou práci jako kněz a teolog. Stal se profesorem morální teologie v kněžském semináři v Litoměřicích. Už v roce 1970 mu ale státní úřady začaly činnost omezovat, nicméně do roku 1978 mohl vykonávat pastorační činnost ve dvou farnostech. V této době Mádr překládal texty Druhého vatikánského koncilu do češtiny. V roce 1975 byla jeho soudní rehabilitace opět zrušena a když v roce 1978 odešel do důchodu, byl mu odebrán tzv. státní souhlas k výkonu duchovenské služby.

Až do roku 1989 byl Mádr jedním z vedoucích organizátorů církevního podzemí. Publikoval řadu samizdatových časopisů a věnoval se široké teologické vzdělávací činnosti. Přitom spolupracoval také s členy Charty 77. V této době patřil Mádr společně se svým kolegou Josefem Zvěřinou k nejdůležitějším poradcům tehdejšího českého primase, kardinála Františka Tomáška.

Po listopadu se stal Mádr šéfredaktorem teologického měsíčníku Teologické texty, které založil už v podzemí. Byl také poradcem biskupů v otázkách teologického vzdělávání a médií.

Církev a teologie v dnešním Česku vděčí Mádrovi za to, že nebyly během izolace komunistické diktarury zcela odříznuty od teologických trendů. Svým překladem koncilních textů a svými publikacemi ovlivnil řadu mladých kněží a teologů, kteří dnes vystupují jako vůdčí intelektuální osobnosti české církve, např. Václav Malý a Tomáš Halík. Společně s nimi se Mádr dodnes zasazuje o obnovu české teologie v duchu koncilu. Neustále zdůrazňuje, že „musí být posílen střed", což se však např. v případě pražské Katolické teologické fakulty do jisté míry podařilo až 15 let po sametové revoluci.

V roce 1991 mu byl udělen čestný doktorát Katolickou teologickou fakultou v Bonnu. V roce 1999 byl jmenován kanovníkem Vyšehradské kapituly.

Ekumenické setkání ve Stuttgartu

Řím-Stuttgart (KAP) Více než 10 000 zástupců ze 170 křesťanských hnutí a společenství z celé Evropy se má v květnu zúčastnit evropského ekumenického setkání ve Stuttgartu, sdělili organizátoři z hnutí Společně pro Evropu před novináři v Římě. Cílem setkání 12. května je prohloubit vědomí křesťanských kořenů Evropy. Mezi hosty se mají objevit např. italský premiér Romano Prodi a kardinálové Karl Lehmann a Walter Kasper. Orga­nizátory jsou hnutí Sant‘Egidio, hnutí Fokoláre a evangelické i pravoslavné organizace. Společně pro Evropu je setkání křesťanských společenství, která uzavřela „svazek lásky v duchu evangelia," aby se společně zasazovala za Evropu míru, smíření, spravedlnosti a jednoty. První setkání Společně pro Evropu se konalo taktéž ve Stuttgartu 8. května 2004 několik dní po přijetí deseti nových členských států do Evropské unie. Zúčastnilo se ho tehdy více než 9 000 účastníků.

Velkému setkání 12. května bude předcházet 10.-11. května kongres hnutí a společenství pod názvem Společně na cestě. Prvního kongresu tohoto druhu se 6.-7. května 2004 účastnilo 2000 zástupců z více než 170 hnutí z celé Evropy.

Bible přeložena do 2426 jazyků

Stuttgart (KAP) Lidé si mohou přečíst jednotlivé biblické spisy nebo celé Písmo svaté už ve 2426 světových jazycích. Německá biblická společnost dále uvedla, že v minulém roce přibylo 23 nových jazyků. Kompletní Bible je přeložena do 429 jazyků. Nový zákon existuje v 1145 jazycích. Bible tak zůstává nejčastěji překládanou knihou historie od vynálezu knihtisku Johannem Gutenbergem.

Církev prohlubuje česko-rakouské kontakty

Linec (KAP) Pražský světící biskup Václav Malý a linecký biskup Ludwig Schwarz se setkali v úterý 20. února v Linci. Oba biskupové vedli delegace církevních komisí pro spravedlnost a mír (Iustitia et Pax) z České republiky a Rakouska. Hlavním tématem rozhovorů byla snaha o intenzivnější spolupráci obou komisí. Za českou stranu se setkání zúčastnila také generální sekretářka pražské komise Iustitia et Pax Helena Žabžová a P. Anton Otte, za rakouskou stranu generální sekretář Hanspeter Rüdl a Friedrich Gleißner.

Komise Iustitia et Pax jsou orgány jednotlivých biskupských konferencí a mají za úkol ve spolupráci s jinými církevními a veřejnými institucemi podporovat mír, spravedlnost a lidská práva ve vlastní zemi i ve světě. Tento úkol se komise snaží naplňovat tím, že vnáší základní etické a politické otázky z hlediska církevní sociální nauky do politického diskurzu a společenskopolitické procesy hodnotí z pohledu sociální etiky.

Toto číslo Getseman je věnováno především otázce, jak se má církev vypořádat s tím, když na její hodnostáře vycházejí najevo nepříjemná odhalení, především odhalení spolupráce s komunistickou tajnou policií. Po úvodním komentáři Jana Konzala, věnovanému otázce důvěryhodnosti, a homiletickém výkladu Václava Vacka si přečtěte, jak se s podobnými problémy potýkají polští katolíci - tamní situaci popisuje Pavel Hradilek. Drama kolem jmenování a následné rezignace biskupa Wielguse ukazuje, jak vážně se mohou tajemství zakopaná v archivech projevit i dnes, skoro dvě desítky let poté, co se komunistický režim začal hroutit.

Není nic nového, že v čase pronásledování mnozí křesťané zapřou, občas i vyloženě zradí. A není také nová otázka, kterou pak musí řešit ti ostatní: Jak se postavit k těm, kteří takto selhali?

Pašijový příběh nabízí pohled na dvě taková selhání, v obou případech selhání samotných apoštolů: Jidášovo, které vede ke smrti, a Petrovo, které vede k obrácení, k pozitivní změně smýšlení.

Často bývají tato dvě vyústění vykládána jako paradigmata - univerzální modely - člověkova setkání s vlastní vinou. Buď hřích nepřinese nic než svou „mzdu", tedy ničení a zánik, anebo jako felix culpa, šťastná vina, bude nakonec s boží pomocí i on „opracován" a využit jako jeden z cenných stavebních kamenů božího království.

Je však dobré si zde tyto příběhy připomenout právě jako příběhy zrady a zapření. Samozřejmě jako důkaz, že takové selhání nemusí člověka navždy diskvalifikovat, že ho však může navždy zničit. A také pro připomenutí, že oba příběhy, Jidášův i Petrův, mají jeden společný podstatný prvek: Emocemi nabitou konfrontaci s činem poté, co byl spáchán. Tedy nikoli lhostejnost a výmluvy ve stylu „vždyť se vlastně nic nestalo, já o ničem nevím".

Křesťanské podání je velmi přísné nejen k Jidášovu činu, ale i k Jidášovi samot­nému; tak Dante Alighieri mu ve 34. zpěvu Pekla uděluje nejtvrdší ze všech možných trestů, spočinutí v tlamě samotného Satana, obličejem dovnitř. Dovolte mi přiznat, že básníkův názor nesdílím. Jidáš totiž svého hrozného činu litoval. Litoval zoufale, bezmocně a destruktivně, ale přece jen litoval, ošklivil si ho celou svou bytostí. Mrazivý, v led proměněný devátý kruh Dantova pekla by neměl být věčným vězením tomu, kdo se následkům své zrady vzepřel s tak žhavou vášní. Lépe si tam představím spíše ty, kteří po činu reagují popíráním a výmluvami anebo začnou z ničeho nic trpět výběrovou ztrátou paměti. Podle mne nikoli Jidáš, ale právě oni jsou těmi, kdo strkají hlavu do - do Satanovy tlamy.

Otevírání komunistických archivů veřejnosti je nesporně bolestivý proces. Přinese církvím mnoho problémů, ale zároveň představuje novou šanci: Za prvé šanci k ozdravění a očistě pro celou církevní obec. A dále též šanci se postavit tváří v tvář své minulosti pro postižené - i kdyby jeden jediný z nich zažil Petrovo zakokrhání kohouta anebo aspoň Jidášovo odhození zrádcovských stříbrňáků, celá nepříjemná operace by se vyplatila. Pravda nás osvobodí, ale musíme si ji napřed nějak pustit k tělu přes tu hroší kůži, kterou si dnešní člověk umí tak skvěle vypěstovat.

A ještě k dalšímu obsahu čísla: Vedle textů na téma vyrovnání s minulostí přinášíme také překlad článku německého evangelického biskupa Ulricha Fischera o situaci v ekumenismu. Úvodní metafora: Prý podzim ekumeny - jaké jsou tedy její plody?

Komentář k Prohlášení ČBK k případům spolupráce duchovních s StB

Doba je málo průhledná, třebaže informace na scénu vytrvale prší a jsou každému relativně dostupné. Pochopitelně ne všechny jsou kvalitou rovnocenné. Tím významnější je jejich spolehlivá hermeneutika a odpovědná interpretace. Je neštěstím, když současně vysychá důvěryhodnost institucí, a tím i autorita reprezentantů těch institucí. To platí všeobecně. Politikové či představitelé kultury a náboženství si proto rádi stěžují na média, ale medvědí službu odvádějí svým poddaným sami. Čest devalvuje reprezentantovi i jeho instituci především skutek nebo postoj aktéra, nikoli referát o tom, co se stalo. Nikoli média, ale reprezentanti sami mají rozhodující vliv na důvěryhodnost politické či náboženské reprezentace a je správné, že za ni nakonec před veřejností odpovídají.

Dobře to ilustruje nedávný spor polské veřejnosti o to, zda bude arcibiskup Wielgus jako primas vhodným reprezentantem polské hierarchie. Po příliš emotivním a jen emotivním prohlášení emeritního primase kardinála Glempa před kamerami televizí máme zase o čem přemýšlet: Kardinál nazval úřední dokumentaci cárem papíru, který prý proti jeho osobnímu přesvědčení (a oblibě) kněze Wielguse nemá žádnou váhu. Nahé a údajně bez významu zůstaly v tom okamžiku nejen podpisy politické policie, ale logicky také všeho druhu církevněprávní listiny (např. zápisy do matrik, výpisy církevních soudů atd.). Mnohým katolíkům v Polsku to nevadilo, budou dál důvěřovat svému kardinálovi. Mnohým katolíkům v Polsku i mimo Polsko to ovšem zasadilo ránu.

A do takové situace publikovala (dne 26. 1. 2007) vrcholná reprezentace českých římských a řeckých katolíků „Prohlášení ČBK k případům spolupráce duchovních s StB".

Nemíním tu bojovat za vinu nebo nevinu těch, kdo jsou na seznamech, nediskutuji, zda spolupracovníků bylo cca 12 % z diecézního i řeholního kněžstva, jak tvrdily doklady bývalého ministra vnitra Obziny, anebo maximálně 150, jak prý uvádí biskupský vikář Aleš Opatrný. Na rozdíl od ministra i vikáře skutečnou situaci, počty a věrohodnost pramenů prostě neznám. Přesná čísla by mým starostem neubrala. Také nechávám stranou problematické tvrzení dokumentu ČBK, že včerejší konfidenti přišli v Československu resp. později v Česku o kariéru. A konečně říkám nahlas, že i já jsem měl a mám mezi bývalými „signatáři spolupráce s StB" (a dokonce i mezi bývalými komunisty) své přátele, kterých si právem vážím, protože jejich pokání jsem uvěřil podle ovoce, které neslo.

Ale nevěřím, že co provinilec, to i kajícník. Kdo se nekál, ani neměl důvod se přihlašovat k pohovoru. A kdo se přihlásil, možná sehrál divadlo - možná před ordinářem, možná i sám před sebou. Skandály ještě po patnácti letech od převratu naznačují, že kajícníků je méně než provinilců. Pokud někdo své selhání nejprve veřejně popírá, později donucen fakty kličkuje polopravdami a nakonec své jasně prokázané selhání aspoň bagatelizuje, ten není kajícníkem, ale hazardním hráčem. Takoví mají občas i pozoruhodný úspěch ve veřejném mínění.

Ve světě, kde už ani polský primas nevěří nepříjemným papírům, najde se jen vzácně někdo, kdo by bral vážně evangelium o „pravdě, která nás osvobodí" (srov. J 8, 32). Jistý slovenský biskup se před zhruba deseti lety „vyrovnal" se svou minulostí konfidenta stručnou, zato kontextem ohavně zavádějící větou: „však i Krista Ježiša ohovárali". Své tehdejší oběti má ve své moci dodnes. Přinejmenším občas budeme svědky dnes už osvědčené taktiky: Bývalý konfident si koupí negativní lustrační osvědčení, pak se „cítí uražen na cti" některým z médií a k soudu o svou dávno neexistující čest si pozve jako svědka své údajné neviny svého řídícího důstojníka StB. Ten mu s potěšením „dosvědčí", že konfidenta buď vůbec nezná, anebo si jeho protokoly jen tak vymýšlel a vyplácel třicet stříbrných pro nic za nic. Oběma hráčům se taková komedie vyplatí. Soud pak odsoudí nás ostatní věřit, že dotyčný je „podle zákona nevinen". V takové atmosféře působí tvrzení našeho Prohlášení typu: „Máme to už dávno a v předstihu vyřešené" prostě podezřele.

Lze pochopit, že Prohlášení vzniklo jako kompromis značně odlišných postojů jednotlivých členů konference; mezi členy grémia najdeme skutečné oběti i skutečné konfidenty a vedle pastýřů vážících slova ohledem na osudy lidí tam máme i pastýře ideology, kteří považují za svoji svatou povinnost apologetikou včas zneškodnit každé „pohoršení". Nicméně všichni nesou společnou odpovědnost, pokud jejich poselství vstříc médiím přilévá olej do ohně.

Prohlášení zdůrazňuje, že církevní reprezentace se už několikrát omluvila za ty duchovní (zůstávající v anonymitě), kteří s StB spolupracovali. V evropské konzervativní politické kultuře platí něco takového jako srozumitelné gesto jen tehdy, kdy představený (např. ministr nebo lídr politické strany) spolu s omluvou podá demisi přesto, že sám vině absolutně nemohl nijak zabránit. V případě představených římskokatolických místních církví v ČR by taková demise neměla smysl (ovšem s výjimkou rezignací těch, kdo se při hromadné anonymní omluvě omlouvají i za své vlastní osobní selhání). Tím větší význam však musí mít v takovém případě nápravná opatření očividná v diecézích. A jak že mohou verifikovat pravdivost „napravení škod", které zůstaly inkognito? Bez toho se musí jevit omluva ČBK podobně jako popřevratová „omluva" dnešní KSČM - a to by byl jistě výsledek nechtěný a nespravedlivý.

V té souvislosti pak opravdu překvapí, když Prohlášení poukazuje na nedostateč­nost očisty státních institucí od bývalých členů StB. Očistu hospodářských elit i policejních centrál samozřejmě nemůžeme považovat za spolehlivou a ukončenou, v tom se naši biskupové nemýlí. Jenže ti popřevratoví reformní politikové se později hájili podobnými slovy jako dnes ČBK. Zda to byla tenkrát jako dnes výmluva nebo poctivý kompromis, to by mohl rozsoudit možná jen odborník, možná ani ten ne. Ovšem ani ordináři při očistě kléru prostě nedisponovali lepšími nástroji než stát. Může pak někdo spolehnout na jejich optimistické: „je vyřešeno, dokonce s předstihem"?

Reprezentant moci klíčů to má složitější než politik. Musí zůstat ostražitý, setká-li se s lítostí bývalých(?) hráčů. Lítost toho, kdo byl přistižen in flagranti, může docela dobře znamenat: „podruhé už se trapně chytit nenechám", nic víc, nic méně. Taková lítost postačí kvalifikovanému politikovi, protože úředník nemusí být čistého srdce, zato musí být loajální a aspoň relativně spolehlivý. Ordinář a jeho místní církev potřebují lidi nejen důvěry-hodné, ale také věro-hodné, protože jde o „svědky víry.

Podtrženo, sečteno: ČBK si dík některým svým členům nechala svázat ruce a příliš dlouho otálela se skutečným řešením. Prohlášení se teď snaží napravit příliš mnoho a zároveň postihnout etablované viníky co nejméně. Zrcadlí se v tom i osobní zájmy některých členů autorského kolektivu Prohlášení. Nepříznivou půdu připravil Prohlášení i fakt, že se v naší církvi důvěryhodnost listinných pramenů ministerstva vnitra dlouho bezdůvodně bagatelizovala slovem i písmem, aby se jednotlivci dostali do příznivějšího světla, než jaké vrhá jejich realita. Jak ukazuje např. Apokalypsa (Zj 2), není nutné, aby hierarcha patřil svým kádrovým materiálem do andělských kůrů, člověk je tvorem hříšným. Ale je nutné, aby byl svědkem věrohodným. Každé další Prohlášení by proto mělo na to pamatovat a vyhnout se laciným manévrům. Ty nakonec přijdou vždy mnohem dráž, než řeč Ano - Ano, Ne - Ne.

Autor je předsedou redakční rady Getseman.
V dobách komunismu působil jako tajný biskup a byl pro svoji činnost vězněn.

Opět se mluví o vyrovnání - nevyrovnání církve s její hříšností. V neděli jsme četli z Nehemiáše, jak se Izraelité káli po návratu z babylonského zajetí. Uvědomili si, že příčinou jejich neštěstí bylo odvrácení se od Hospodina. Proto se k Hospodinu obrátili. Bible od začátku mluví o milosrdném Bohu. Židé vypravují dětem o svých nejstarších předcích a nezamlčují jejich pády: „Děti, i když se snažíme žít dobře a statečně, někdy podlehneme strachu, někdy se neptáme Hospodina, nedáme na něj, a pak selžeme. Ale, děti, nikdy nezapomeňte, že Boží přátelství nepadá naší nevěrností, ale stojí na Boží věrnosti. Kdyby Adam a Eva nesváděli svou vinu na druhého, mohli zůstat v ráji. Abraháma si velice vážíme, byl statečný, vzpomínáte třeba, jak osvobodil zajatého Lota a jeho lidi, ale i Abrahám se někdy bál a provinil se proti naší praprababičce Sáře, ta byla nějaký čas dokonce v harému faraóna a podruhé u Abímeleka. Děti, každému se může stát, že padne, i spravedlivý sedmkrát denně hřeší. Náš veliký praotec Jákob si někdy pomáhal lstivostí, než poznal, že za ním stojí Bůh a nemá, lsti zapotřebí. I Jákobovi synové se dopustili zločinů, a přece je Bůh neodepsal. Náš svatý král David spáchal veliké zločiny, ale hned přiznal  svou vinu, mohlo mu být odpuštěno a mohl dál kralovat. Děti, v nouzi poznáte přítele a Bůh je  největší přítel, nabízí pomoc každému hříšníkovi, když se snaží napravit chybu."

Ježíš v Nazaretě četl z Izajáše: „Mesiáš přichází propustit zdeptané na svobodu..." Nedošlo k tomu. Zbožní zapomněli na kajícnost z Nehemiáše. K přijetí svobody a jejímu udržení je třeba obrácení se k Bohu!

„Vaši otcové nepřijímali proroky, myslíte, že vy přijmete Mesiáše?" Kdyby se Ježíš nebránil,  dokonali by vraždu. Platí o nich: „Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých a říkáte: „Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků. Posílám vám proroky a učitele moudrostí; a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat a pronásledovat." (Srov. Mt 23, 29-34)

Zbožní židé vodili vnoučky na poutě k hrobům proroků, ale už jim neříkali: „Děti, snést proroka není lehké, váš dědeček donášel na proroka a já jsem po něm házel kamením. Buďte moudřejší než my, naslouchejte víc slovu Božímu."

Pokládáme za správné, aby nacisté přiznávali dětem: „Uvěřil jsem Hitlerovi, byl jsem v SS, byl jsem v nacistické straně" a komunisté: „Byl jsem v KSČ, milicionář, v StB ..." Proč jsme na sebe méně nároční? Naše maminka nám říkávala: „Děti, budeme si říkat pravdu" a „Neberte si příklad z toho, co s tatínkem děláme špatně".

Ježíš si získal naše srdce, obdivujeme jej a chceme se mu podobat. Víme, že všechno, co jsme řekli a mysleli si o druhých, může vyjít na veřejnost. Dá se tomu předejít, Ježíš nám radí: „Mějte se na pozoru před kvasem farizeů, to jest před pokrytectvím. Nic není zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude jednou poznáno. Proto vše, co jste řekli ve tmě, bude slyšet na světle, co jste šeptem mluvili v tajných úkrytech, bude se hlásat ze střech." (L 12, 1-3) „Přinášíš-li svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijd' a přines svůj dar. Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi na cestě k soudu, aby tě neodevzdal  soudci a soudce do vězení." (Mt 5, 23-25)

„Jestliže proti tobě bratr zhřeší sedmkrát za den, a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: ,Je mi to  líto‘, odpustíš mu!" (L 17, 4)

Naše spolupráce se zlem nebude promlčena. Ježíš nepřišel s tlustou čárou, ale vyhledává hříšné. Na naše selhání nejsme sami. Zavraždili jsme Mesiáše a Bůh na nás nezanevřel. Apoštolové selhali a sami to o sobě rozhlásili po celém světě. Nikdo nic netutlal.

Nám, kteří zakoušíme milosrdenství Boží, je lehčí přiznat nevábnou pravdu o sobě. Jsme posilováni svátostmi a očišťováni Božím slovem („pravda vás osvobodí", srovnej J 8, 32). Máme být: „Světlem, solí a kvasem". Víme o statečnosti mnohých (včetně manželek vězněných řeckokatolických kněží v 50. letech, vyhoštěných s dětmi do pohraničí, víme o těžkém pronásledování žen z Charty 77, atd).

Nepodceňujme spolupráci s komunistickým režimem. Vím, že je mezi spolupracovníky StB rozdíl, ale nezlehčujme svazky o jejich spolupráci. Někdo spolupracoval vědomě a někdo nevědomě (z naivních vytáhli kdeco, zbytečné povídání škodilo jiným). Jediný estébák se mi nepřišel omluvit, ale nepřišel ani jediný kněz, který na mne donášel. Jakou zkušenost máte vy?

Každou chvíli spolupracujeme se zlem, někdy vědomě, někdy nevědomě. Od nacistů až po nás zlehčujeme své viny. Na jiné sočíme, ale v čem dáváme příklad těm, kteří neznají Boha?

Po válce někteří bez soudu hrozně zacházeli s Němci. Dnes nikdo nikoho nešikanuje. Žaluje-li někdo na sebe, hned mu nabízíme pomoc a odpuštění.

Dodneška jsme poznamenaní minulým režimem, jsme přikrčení, předposranost se stala naší národní vlastností, nepříjemné věci zatajujeme.

Potřebujeme si přiznat pravdu a říkat ji dětem. Jinak je nepřipravíme na střet se zlem. Častokráte jsme mlčeli ke zlu. Potřebujeme se narovnat, zbavovat se strachu, pěstovat si statečnost, učit se z chyb jiných i vlastních, učit se, jak si vzájemně říkat pravdu bez vlastního povyšování.

Máme světlé i stinné stránky. Jsme církví hříšníků. Nechceme zneužívat Božího milosrdenství, ale můžeme je využít. Víme, že nejprve je třeba se omluvit oběti. Řidič se musí vyrovnat s poškozeným, nikdo jiný mu odpustit nemůže.

Německý spisovatel Günter Grass se až loni přiznal, že byl v mládí členem SS. Dost pozdě, ale přece jen. Až Jan Pavel II. se omluvil pravoslavným i protestantům za viny našich předků (ještě dlouho budeme napravovat chyby navršené za staletí). Ale jak ocenit vynucené pozdní přiznání varšavského arcibiskupa Wielguse o spolupráci s komunistickou bezpečností? (Po Katyni, Varšavě srovnané se zemí za 2. světové války, kardinálu Wyszynském, po Jerzy Popieluszkovi ... Polští biskupové říkali kněžím: „Když budeš předvolán k výslechu, nikam nechoď, já si to se státní policií vyřídím".) Kroutíme hlavou nad slovy pana arcibiskupa Sokola: „Za prezidenta Tisa bylo na Slovensku dobře." (Jak komu. Slovenská vláda Židy prodávala za marky německé říši).

Jeden starý řeholník si posteskl: „Na kající pouť na Velehrad jsme ze dvou vikariátů jeli s Františkem Lukešem jen my dva" (ti co spolupracovali, zůstali doma).

V církvi jsme jeden hříšník vedle druhého (nejen těch, kteří sexualitou ubližují jiným, také mnoho bažících po kariéře víc než po dobrém jménu církve), neřídíme se slovem Božím a nesnášíme proroky.

V r. 1945 i v r. 1989 jsme dostali darem svobodu. Nekáli jsme se jako Izraelité po návratu z babylónského zajetí. Jejich poctivost je pro nás biblickým vzorem.

Bez obracení se k Bohu svobodu opět neudržíme. Nestačí být v pravé církvi a chodit do kostela. I sv. Petrovi (mě také) se příčila Ježíšova slova: „Mesiáše nezabijí pohané, ale kněží, teologická fakulta a biskupská konference s papežem" (Mesiáše nezavraždí pohané, ale starší, zákoníci, a velekněží). Jsme my, co se pokládáme za zbožné, Bohu nejnebezpečnější? Eliáš řekl (oproti nazaretským) jednu z největších modliteb: „Bože, nejsem lepší než naši otcové."

Slovo Boží neomlouvá jediný hřích, ale ukazuje, že selhání je výzvou. Pravidla známe. Jsou pro nás výhodná. Jeden starý tesař říkával: „Řemeslník se pozná podle toho, jak se postaví ke své chybě."

Polský institut v Praze uspořádal 7. 2. 2007 ve spolupráci s Českou křesťanskou akademií diskuzní večer na téma „Lustrace v polské církvi". Hostem setkání byl dr. Zbigniew Nosowski, šéfredaktor časopisu WIĘŹ, člen pracovní skupiny polského ombudsmana pro záležitosti arcibiskupa Wielguse.¹ Setkání moderovala publicistka Petruška Šustrová. Připravený sál byl zcela zaplněn, mnozí museli stát. Z množství účastníků jmenuji ty nejvýznamnější: za pořádající instituce Maciej Szymanowski, ředitel Polského institutu; Tomáš Halík a Stanislav Novotný, prezident a ředitel České křesťanské akademie; ředitel odboru Archivu bezpečnostních složek ministerstva vnitra Pavel Žáček; veteráni odporu komunistické totalitě Adolf Rázek a Václav Vaško; nejvyšší představitelé pražské Katolické teologické fakulty, profesoři Ludvík Ambruster a Albert-Peter Rethmann; ředitel Vyšší odborné školy publicistiky Rudolf Vévoda; pražský pomocný biskup Václav Malý, letohradský farář Václav Vacek a další.

V Polsku neexistuje žádný lustrační zákon a s lustracemi se začalo pozdě. Přesto probíhaly v atmosféře společenského konsensu. Problémy nastaly, až když se začaly týkat církve. Gradovaly v posledních týdnech v souvislosti se jmenováním varšavského arcibiskupa Wielguse, který nejprve svoji spolupráci s tajnou komunistickou policií popíral a rezignoval pouhých několik hodin před inaugurací po zveřejnění usvědčujících dokumentů. Kauza byla vnitropolitickou událostí číslo jedna a poutala i velkou pozornost zahraničních médií. Dokonce islámská televize Al-Jazeera vyslala k tomuto případu do Varšavy svůj tým...

Zbigniew Nosowski byl potěšen velkým zájmem o tuto problematiku v České republice. Řekl: „Mysleli jsme, že se budeme učit lustracím od Čechů, ale vidím, že Češi se chtějí učit od Poláků..." Vyprávěl nám dva podobné životní příběhy kněží, jejichž spolupráce s tajnou policií je prokázána, které se však diametrálně liší závěrem. Jakési příběhy dvou apoštolů - zrádců Jidáše a Petra, či příběh lotrů ukřižovaných spolu s Ježíšem.

Michał Franciszek Czajkowski² (nar. 1934), kněz wroclavské arcidiecéze, profesor Nového zákona, bývalý spolupředseda Polské rady křesťanů a židů, charismatik, ekumenista byl v letech 1960-1984 tajným spolupracovníkem Służby Bezpieczeństwa (analogie StB). Protože byl také „církevním asistentem" měsíčníku Więź, mohl jej Zbigniew Nosowski poznat zblízka. Hodnotil jej spíše jako pastýře než cenzora.

Spolupráce vyšla najevo v květnu 2006 před příjezdem papeže Benedikta XVI. do Polska. Czajkowski nejprve spolupráci zapřel, byl zoufalý. Nosowski s dalšími pracovníky redakce se snažili jej kontaktovat a pomoci mu poznat pravdu. Nejprve byl nedostupný, rezignoval na spolupředsednictví Polské rady křesťanů a židů. Poté přistoupil na konfrontaci s osobami uvedenými v dokumentech (přes 1000 stran textu). Vše se dálo v atmosféře modlitby na půdě redakce. Czajkowski nepopíral, co bylo v dokumentech uvedeno a po několika dnech byla zveřejněna zpráva: „Moje vina je nesporná."

Spolupráci započal již jako student pod krycím jménem „Jankowski". Donášel mj. na wroclavského arcibiskupa Bolesława Kominka, kněze Jerzego Popiełuszka či Jacka Kuroně. Jedním z jeho řídících důstojníků byl i Adam Pietruszka, nadřízený trojice estébáků, která brutálně zavraždila Jerzego Popiełuszka.³ Spolupráci přerušil koncem října 1984, v době, kdy byl Jurek Popiełuszko nezvěstný a jeho tělo leželo na dně nádrže u Włocławku.

Stanisław Wojciech Wielgus (nar. 1939) byl v období 5.-7. ledna 2007 varšavským arcibiskupem a primasem Polska. Předtím v letech 1989-1998 rektorem Katolické univerzity v Lublinu a v letech 1999-2007 biskupem v Plocku (asi 100 km východně od Varšavy). Se státní tajnou policií spolupracoval mezi léty 1967-1973 pod krycím jménem „Adam".

Nejprve byla zveřejněna 19. 12. 2006 informace o spolupráci, neobsahovala však bližší důkazy. Wielgus informace popíral. Vatikán dokonce vydal osvědčení, že nespolupracoval. Na základě jakých údajů a kdo je poskytl, bude třeba řádně vyšetřit. Wielgus odmítal jakýkoli odklad inaugurace na varšavského arcibiskupa. Teprve 4 dny před uvažovanou inaugurací se podařilo zveřejnit důkazy. Papež, který jej 14 dnů předtím podpořil, byl nucen jej vyzvat k rezignaci. Ta se uskutečnila několik málo hodin před inaugurací, kdy katedrála sv. Jana již byla zaplněna lidmi, kteří o momentální situaci nebyli informováni.

Zda vůbec a do jaké míry Wielgus někomu ublížil, se dosud přesně neví. Zřejmě prováděl s tajnou policií jakousi hru. Ke spolupráci se upsal proto, aby mohl cestovat na Západ (nikoli na výlet, ale kvůli odborným kontaktům). Přesto se Zbigniew Nosowski domnívá, že tato hra byla mimo hranice možného morálního kompromisu. Polští kněží měli jasně nařízeno svými biskupy, že se nesmějí setkávat s představiteli moci. Dokument polského episkopátu k morální kvalifikaci spolupráce s StB, vydaný v loňském roce (a podepsaný i Wielgusem...) říká:

- spolupráce je veřejným hříchem i když o tom nikdo nevěděl, týká se veřejné dimenze působení církve, pokání musí být veřejné (pokud donášel na farníky, musí to vědět všichni farníci)

- podstata zla spočívá s dobrovolném se podřízení totalitní moci, záleželo na spoutání svědomí, nemusel dávat žádné informace

Wielgus se měl ujmout úřadu metropolity a pravděpodobně se brzy stát kardinálem. Přesto že byl k tomu vyzýván, nedokázal říci pravdu o své minulosti. Pokud by případ nebyl řešen, těžko církev mohla říkat, co znamená „žít v pravdě", ztratila by jakoukoli věrohodnost. Naštěstí se podařilo „koalici pravdy", reprezentující nejrůznější názorové proudy polských katolíků, sjednotit v odmítnutí Wielguse. Tábor jeho zastánců, který má oporu v ultrakonzervativním radiu Maryja, je ovšem také silný. Případem žilo celé Polsko. Vše bylo veřejné. Každý měl možnost reflexe vlastní hříšnosti. Církev bývá často pyšná a případ je velkou lekcí pokory, zvláště pro biskupy.

Ačkoli v loňském roce byly v každé diecézi ustanoveny zvláštní komise pro studium minulosti, v některých diecézích existovaly pouze na papíře. Nyní začínají opravdu pracovat. Biskupové museli začít sami u sebe - každý z vlastní vůle požádal o lustraci. Co bude s těmi, kteří v sítích uvíznou (očekává se kolem sedmi biskupů - spolupracovníků ze 120 členů episkopátu) není jasné. Zbigniew Nosowski uvedl, že je třeba respektovat dvě hodnoty současně: logiku pravdy i logiku milosrdenství. Mezi hodnotami musí být vytvořena rovnováha. Milosrdenství, které odsouvá pravdu do pozadí, se stává laciným. Je také otázka, jak umožnit hříšníkům obrácení, když valná většina spolupracovníků tajné policie nemá vůli to přiznat. Pak může pravda zjištěná komisemi pomoci. Není ovšem zatím jisté, zda jejich práce nebude potlačována.

Po vystoupení Zbigniewa Nosowského, muže oddaného církvi i pravdě, následovala diskuze týkající se více situace v naší zemi než v Polsku.

Pavel Žáček představil projekt „Otevřená minulost", jehož cílem je zpřístupnit široké veřejnosti archivní materiály z doby komunistické totality. V této souvislosti se hovořilo i o komisi, která bude zkoumat spolupráci kněží s StB. Jedná se o neformální skupinu vznikající na základě domluvy ředitele archivu ministerstva vnitra a ředitele Křesťanské akademie Stanislava Novotného. Nejde tedy, bohužel, o iniciativu biskupské konference či arcibiskupa Vlka, jak je ostatně zřejmé z Vlkovy internetové stránky.⁴ Stanislav Novotný má s činností bývalé StB bohaté zkušenosti.⁵

Václav Malý vyjádřil názor, proč se zájem nasměrovává na spolupracovníky StB v řadách církve a nevšímáme si spíše těch, kteří je ke spolupráci donutili a úkolovali a kteří stále zastávají důležité posty ve státní správě. Obdobně se vyjádřila ve svém prohlášení⁶ Biskupská konference ČR, podobně se vyjadřovala řada telefonujících na ČR 1 - Radiožurnálu, když otázka spolupráce kněží s StB byla „tématem dne".

Mrzelo mne, že se takto vyjádřil i biskup Malý. Jednak se tak závažný problém, který církev má a který je pro její věrohodnost důležitý, zametá pod stůl. Jednak je společnost (na rozdíl od církve) vázána lustračním zákonem. Pochopitelně byl mnohokrát obcházen. Ovšem důležité je, že existuje a že lze (na rozdíl od praxe církve) příslušného provinilce odvolat. Jak ukazuje např. případ ředitele české pobočky Interpolu Mihála, za 14 dnů od zahájení lustrace již ředitelem nebyl.

Naproti tomu sympatické bylo, když Václav Malý poukazoval na řadu dopisů Katolickému týdeníku, kde píší kněží, kteří s StB spolupracovali. Prý „vůbec nevěděli, že spolupracují". To podle Malého i dalších účastníků diskuze není možné. Katolický týdeník by neměl tyto dopisy otiskovat. Pisatelé si tak namlouvají něco sami sobě i čtenářům.

Adolf Rázek upozornil, že v řadě případů došlo u kněží ke spolupráci, ačkoli chyběl vázací akt a nejsou tedy na oficiálním seznamu. Smyslem vázacího aktu bylo jedince psychicky zlomit (je tedy nemožné, aby ten, kdo podepsal, o tom nevěděl). StB však vydala v 80. letech tajnou směrnici, která umožňovala využívat spolupracovníky z řad kněží i bez vázacího aktu. StB zřejmě viděla, že samotné kontakty s některým knězem již plní požadovaný účel a žádat vázací akt by znamenalo o spolupracujícího kněze přijít. Sebral by poslední zbytky odvahy a odmítl podepsat. Pokud informace podával, podepisovat nemusel.

Domnívám se, že je zapotřebí, aby všichni představitelé církve, kteří se zapletli s StB, věděli, že dříve nebo později to vyjde najevo, a využili poslední zbytek času na pokání. Dá se předpokládat, že v síti nově odhalených spolupracovníků uvíznou někteří biskupové, generální vikáři, představitelé řádů, okrskoví vikáři, kanovníci.

Hlubinně-psychologický výklad postoje kněze spolupracujícího s StB podal Tomáš Halík. Kněží nechtějí porušit svůj obraz morálního vzoru pro své okolí a minulost vytěsňují do nevědomí. Halík řekl, že musíme najít zdravý střed mezi honem na čarodějnice a tolerancí k převlékání kabátů. Církev má být prostředím, kde se děje obrácení, má být prostředím, kde se to může i společnost učit.

K některým otázkám se vyjádřil i host večera Zbigniew Nosowski:

- Na otázku, jak jsou zpřístupněny archivy tajné policie v Polsku, odpověděl, že v současné době poškozeným a badatelům.

- Tajná policie „lovila" mezi těmi kněžími, kteří měli sexuální delikt či potřebovali peníze pro náročnější život či byli vlastenci (byť byl režim komunistický). Bylo možné však obstát. Například současný primas Jozef Glemp byl vytipován na spolupracovníka. Tajná policie odposlouchávala 5 žen, se kterými měl Glemp blízké kontakty, ale nic, čím by jej mohla kompromitovat, neobjevila. Navíc žil skromně a jeho „postoj k lidově demokratickému zřízení" nebyl kladný. Byl proto vyřazen jako neperspektivní.

Wielgus nebyl zavilým agentem. Motivací byla snaha se dostat do Německa, stát se profesorem. Jeho hlavní problém je, že lhal.

- Několik biskupů stále považuje Wielguse za nejvhodnějšího kandidáta na primase. Radio Maryja jej podporuje a považuje za mučedníka - „rodí se noví svatí", odvysílalo.

- V Polsku není znám případ (a asi takový není), aby se agent tajné policie nechal vysvětit na kněze, jako tomu bylo v případě agenta Holečka u nás.

- Na otázku, proč se kard. Glemp při bohoslužbě, během které se měla uskutečnit Wielgusova intronizace, Wielguse v podstatě zastal, Nosowski přiblížil atmosféru dané chvíle. Glemp a většina účastníků byli připraveni na úplně jinou situaci. Změna nastala jen krátce předtím, Wielgus, ačkoli krátce předtím rezignoval, se své „intronizační" bohoslužby zúčastnil... Dodávám, že Glempovi je také již 78 let, a navíc není tak výraznou osobností jako jeho předchůdce kardinál Wyszynský (1901-1981), který provedl polskou církev tím nejtěžším obdobím komunismu.

- Podpis spolupráce není jediná výpověď o člověku. Ale morální standardy v polské církvi je třeba pozvednout.

Večer ukázal, že se přece jen i u nás blýská na lepší časy. A to přesto, že biskupská konference přistupuje k problému spolupráce s tajnou policií velmi liknavě. I přesto, že ve Vatikánu mohou být stále úředníci, jako byl agent Simandl. Jednak zpřístupňování archivů napomůže najít pravdu, jednak se proslýchá, že papež byl poprvé ve svém úřadu s souvislosti s Wielgusem diplomaticky řečeno „poněkud rozrušen". Věřím, že systematický člověk, jakým Josef Ratzinger je, bude iniciovat systémová opatření, aby se obdobné situace neopakovaly.

Ideální by bylo, pokud by biskupové a další vyšší představitelé církve sami požádali o lustraci, pak by během několika týdnů měli výsledky. Jinak musí věrohodnost církve zachraňovat odvážní křesťané jako Marie Rút Křížková či Bob Fliedr.

1Druhý z avizovaných hostů, dr. Andrzej Grajewski, odborník na moderní dějiny církve ve střední Evropě, zástupce šéfredaktora katolického týdeníku Gość Niedzielny, bývalý předseda Kolegia Institutu národní paměti, nedorazil.

2Více informací na http://pl.wikipedia.org/wiki/Micha%C5%82_Czajkowski_(duchowny)

3Viz http://www.getsemany.cz/node/913 (Getsemany 11/2004: Dvacet let od vraždy Jerzego Popiełuszka)

4http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=72

5Po revoluci působil v různých funkcích na ministerstvu vnitra, v letech 1993-4 byl policejním prezidentem. Systematicky policii očišťoval od pracovníků StB. Během úřadu ministra Grosse se však většina z nich vrátila...

6http://tisk.cirkev.cz/z-domova/prohlaseni-cbk-k-pripadum-spoluprace-se-s...

Děkuji všem, kteří reagovali na mé články Podezření okolo biskupa Bicana (G 11/2006) a Bez skutků pokání to nepůjde (G 1/2007) a poskytli doplňující informace.

Kauza pražského biskupa CČSH Karla Bicana je stále živá. Bican pomohl mladému vězni Lukášovi začít nový život. Po čase po něm požadoval homosexuální styk. Lukáš pořídil nahrávky telefonních rozhovorů. Bican nejprve celou věc popíral. Poté, když byla provedena kriminalistická expertíza hlasu, přiznal. Tvrdí ovšem, že je to jeho věc, odstoupit nehodlá a že jej může odvolat pouze diecézní shromáždění, které jej zvolilo. Domnívám se, že homosexualita je jeho věc a nikdo jej pro ni pranýřovat nemůže. Ovšem promiskuitní chování, lhaní a totální pastorační selhání se neslučuje se službou biskupa. Většina jeho kolegů biskupů (Klásek, Šandera, patriarcha Butta) a biskupka Šilerová jej vyzvali k rezignaci. Sbírají se hlasy petice vyzývající k odstoupení.¹ Myslím, že to není jen interní záležitost CČSH. Bican dělá ostudu všem křesťanům. Komplexní informace lze najít na internetových stránkách Husova sboru v Praze-Vršovicích.²

Spolupráce představitelů katolické církve s StB také není a zřejmě hned tak nebude vyjasněna. Byl jsem upozorněn, že reakce biskupa Duky na článek Boba Friedla „Církev se brání pravdě" byla v LN uveřejněna 7. 12. 2006³ Nesprávně jsem uvedl, že zveřejněna nebyla a rád to uvádím na pravou míru. Dále jsem byl upozorněn čtenářem z východního Slovenska, že je problematické stavět do jedné řady biskupy Lobkowicze, u kterého je spolupráce s StB jasná a Hučka, kde jasná není. S podezřením na spolupráci přišli odpůrci Hučkova svěcení jejichž věrohodnost je problematická. Ve slovenských seznamech spolupracovníků StB je Hučko uveden jako kandidát spolupráce, což není důkaz o spolupráci. Navíc není jasné, zda se skutečně jedná o současného biskupa, neboť údaje nejsou úplné. Zdroj blízký exarchátu mi sdělil, že se snad jedná o příbuzného. Proto jsem v internetové verzi článku jméno Hučko vypustil.⁴ Lze si jen přát, aby lustrace všech biskupů proběhla co nejdříve a bylo jasno.

František Moudr, sekretář generálního vikáře Josefa Sochy, reagoval v internetovém vydání Getseman. Mj. uvedl: „Jmenovaný Mons. Josef Socha, generální vikář Královéhradecké diecéze, má navíc platné soudní rozhodnutí z 28.2. 1994, které nabylo právní moci 13.4.1994, o tom, že byl i ve zmíněných nic nedokazujících seznamech veden neoprávněně. To je v nových oficiálních seznamech vydaných Ministerstvem vnitra ČR označeno hvězdičkou, která odkazuje na příslušné vysvětlení." K tomu dodávám: Josef Socha byl za totality sekretářem kapitulního vikáře Jonáše, rovněž spolupracovníka StB. Socha dosáhl zmíněného rozhodnutí svědectvím náčelníka církevní správy StB v Hradci Králové Letochy. Český stát bude žádat u soudů revokaci takovýchto rozhodnutí, která jsou v rozporu s realitou.

Pro pořádek uvádím, že Socha není jediný spolupracovník StB na biskupství v Hradci Králové. Dalšími evidovanými jsou kanovník Karel Moravec, biskupský vikář pro pastoraci (!) (krycí jméno Motorista), který spolupráci údajně podepsal proto, aby mohl vstoupit do semináře, a Pavel Dokládal (krycí jméno René), který vede diecézní poutní centrum.

1Text „Petice za odstoupení pražského biskupa Mgr. Karla Bicana" zní: Z důvodů závažného selhání v duchovní správě a morální rovině s negativními důsledky pro celou Církev československou husitskou žádáme, aby Mgr. Karel Bican neprodleně odstoupil ze své funkce pražského biskupa. Arch obsahuje kolonky: jméno a příjmení; adresa, podpis, povolání, vyznání. Poslední dvě kolonky není nutné vyplňovat. Archy se zasílají na adresu: Farní úřad CČSH, Moskevská 34/967, Praha 10, 101 00

2http://www.husuvsbor.cz/vestniky/20070112.pdf

3http://lidovky.zpravy.cz/s-minulosti-jsme-se-vyrovnali-dkh-/ln_noviny.as...

4http://www.getsemany.cz/node/1055

Přednáška pronesená 26. 2. 2006 na 50. evropském zasedání pro nauku o konfesích v Bensheimu. Autor je zemský biskup Evangelické církve v Bádensku.

1. Podzim ekumeny

Přestože právě uplynulé dny byly velmi chladné, nežijeme v „ekumenické době ledové", i když to mnozí tvrdí. Jaro samozřejmě vypadá také trochu jinak, a o ekumenickém jaru nemůže být řeč. To už máme totiž za sebou, čímž myslím průlom po II. vatikánském koncilu, jehož čtyřicáté výročí jsme nedávno vzpomínali. Spíše bych řekl s Paulem Gerhartem, že „to léto milostivé" dalo dozrát v duších mnoha ekumenicky angažovaných lidí „mnohému plodu víry" a že jsme se pouze odnaučili vděčnosti za tyto plody. Řekl bych, že právě prožíváme podzim ekumeny - tj. namáhavou dobu žně po dlouhých časech setí a zavlažování. Ovšem - a tím se blížím ke svému tématu - ovoce ekumenické práce, sklizené v posledních letech, je různé. Lze obdivovat krásné plody, jako dorozumění v otázce nauky o ospravedlnění v roce 1999, první Ekumenický Kirchentag v roce 2003 a samozřejmé plodné ekumenické spolužití v mnoha zemských církvích a diecézích našeho státu. Kromě tohoto krásného ovoce najdeme však na stromě ekumeny také nejeden plod nahnilý, jako třeba disharmonii po zveřejnění vatikánského textu „Dominus Iesus", vytrvalou neochotu římskokatolické církve uznat protestanty jako církev, i skutečnost, že evangelická církev vystoupila z projektu jednotného překladu bible.

Mluvím-li ve své dnešní přednášce z hlediska dějin církve o podzimu, naznačuji tím ambivalenci všeho, co je spojeno s termínem konfese. V dobách nadšených pocitů ekumenického jara nebylo příliš slyšet o konfesích resp. o vázanosti na vyznání. Místo toho jsme hledali, co církve spojuje, objevovali jsme mnoho společného a s lehkým srdcem přeskakovali to, co nás rozděluje. Jako by vykročení směrem k jednotě dávalo všem křídla. Jako by překypující jarní city ekumenického jara rušilo všechny hranice konfesí. To způsobilo dekonfesionalizaci značné části německého křesťanstva. Ekumenická identita - ovšem nikoli ve smyslu Klause Bergera - byla od té doby důležitější než konfesní utvrzování se. Mezitím nastal ekumenický podzim a nelze přehlédnout jistou ekumenickou únavu, obvyklou v namáhavém čase žně. Mnozí jsou unaveni tím, že se v ekumenickém soužití dostavila jistá rutina - protože leccos je tak nádherně samozřejmé. Na druhé straně je únavné, že v otázce vzájemného pozvání k večeři Páně resp. k eucharistii nebylo od osmdesátých let dosaženo žádného podstatného pokroku. Ekumenická únava přinesla smrt mnohých nadějí, ale zároveň znovu ožily konfesní otázky.

Pro renesanci pojmu konfese byl důležitý také společenský vývoj: rostoucí komplexnost života vyvolala nové hledání pocitu domova i zdrojů identity. V dobách, kdy se vlastní životní situace a život společnosti jeví nepřehlednými, roste touha lidí po profilaci jako zdroji identity a po utvrzení vlastního životního příběhu. A to nejen v církvích, nýbrž i v médiích - všimněme si rostoucího trendu k osobnímu vyznání v četných talkshow.

Po této odbočce do společnosti zpět k situaci církve: „Po ovoci je poznáte" - to se týká i ekumenické spolupráce konfesí v podzimním období. A jsou to především ony nahnilé plody, co vyvolává znovu otázku po vlastních kořenech a připomíná nutnost vazby na konfesi, co však zároveň oživuje nebezpečí rekonfesionalizace. V těchto podzimních dnech ekumeny zesílilo vědomí přináležitosti k vlastní konfesi, a to i v našich evangelických zemských církvích, pro které je ostatně nové strukturování Evangelické církve v Německu (EKD) a jejích konfesních svazů výzvou, aby svou vazbu na vyznání utvářely vědoměji.

Pravda: Jako protestanti máme k vyznání rozporuplný vztah. Mluví-li někdo v evangelické církvi příliš často o vyznání, snadno může být „podezírán z ideologie" nebo přiřazen k jednoznačně konzervativnímu prostředí. Na druhé straně se všude mluví o nutnosti „protestantského profilu", a to tím spíše, že katolicismus je v médiích vnímán zvláště v posledních letech zvýšenou měrou. Kdo má „jasný" profil, toho bere veřejnost na vědomí. „Jasný" znamená zřetelný, nezaměnitelný, identifikovatelný. Ptáme-li se na profil církve, ptáme se na to, co ji konstituuje, a tedy klademe otázku, jaké vyznání tvoří základ naší církve. Naše církevní vyznání je to, co nás činí jasně rozpoznatelnými, čím se lišíme od ostatních a co utváří naše vědomí specificky protestantského propria. Když se rozpomínáme na vlastní vyznání, dostává tím profil naše víra i existence nás samých jako církve. Konfesní profilace slouží upevnění vlastní víry, a tím vlastního stanoviska. Potud lze znovuobjevení vlastní vazby na vyznání hodnotit jako pozitivní, neboť teprve konfesní profilace umožňuje plodnou diskuzi s ostatními konfesemi.

Jak se ale můžeme ekumenicky pohybovat v napětí mezi profilací a vymezováním se? Může nás naše profilace činit schopnými dialogu, může nám umožňovat dialog, aniž bychom - sami sebe vymezujíce a omezujíce se na vlastní konfesi - propadli ledově chladnému konfesionalismu? Jak se může dařit ekumenická práce, aniž bychom se stahovali zpět do ghetta vlastní konfese, a tím napomáhali nedobré rekonfesionalizaci? Jak se může dařit „ekumenismu profilů" (Wolfgang Huber) v napětí mezi profilací a vymezováním se tak, aby tato práce přinášela množství krásných ekumenických květů? Jak potom může rozkvétat vícehlas víry, který by se těšil z živé rozmanitosti konfesí, nově do hloubky poznával ekumenické možnosti a rozhodně čelil ledově chladné rekonfesionalizaci? Maje na zřeteli tyto otázky, chci nejprve blíže osvětlit protestantský profil, a potom se věnovat možnostem ekumenického dorozumění, které se vyhýbá jakémukoli rekonfesionalizujícímu vymezování.

2. Protestantský profil

V situaci ekumenického podzimu, kterou jsem nastínil na začátku, je na čase se ptát jako protestanti, jak si se svým protestantským profilem můžeme zjednat sluch v ekumenické diskuzi a které specificky evangelické zkušenosti jsou pro naše vyznání podstatné. Záměrně neříkám „pro naši konfesi", neboť k profilu protestantismu patří skutečnost, že pod svou střechou spojuje více evangelických konfesí. A přesto jsou tyto konfese podobami téhož evangelického vyznání, jež nás spojuje a jehož nástin teď hodlám podat. Jde o čtyři „protestantské zkušenosti", které chci popsat.

2.1 Svoboda křesťana

V roce 1529 předstoupila před Říšský sněm ve Speyeru skupina mužů s těmito slovy: „... takže jest naším úmyslem a ... naší naléhavou potřebou veřejně protestovati proti ... láskám a ... urozenostem vašim, což tímto činíme". Co dalo těmto mužům odvahu dosvědčit slovem i činem vnitřní nezávislost na světských silách a institucích? Nepřeháním, když říkám: protest ve Speyeru byl výrazem nově získané protestantské svobody křesťana. Tím jsem pojmenoval nejhlubší evangelickou zkušenost, totiž že důsledkem absolutní vazby na Boha je naprostá svoboda vztahu vůči všem světským silám. Na počátku protestantismu stála tato nová zkušenost svobody.

Být evangelíkem znamená především bezpodmínečně uchovávat tuto hodnotu svobody, získané z vazby na Boha, ve všech aspektech života. Základem této protestantské zkušenosti svobody je jistota, že hříšník bude ospravedlněn pouze a jedině díky milosti, kterou lze opsat slovy velkého syna země Bádensko Philippa Metanchtona. Jeden z jeho nejdůležitějších výroků zní: „Toto jest poznati Krista: poznati jeho milost." Pochopíme-li tuto větu, naše srdce získá pevnou oporu. Potřebujeme Ježíše Krista, který se za nás zasazuje. Jsme lidé ohrožení, potřebujeme někoho, kdo ručí za nás a za náš svět před Bohem. My lidé za sebe nevděčíme sami sobě, nýbrž milosti Boží, zosobněné v Ježíši Kristu. Když toto víme, je naše srdce pevné.

Z lidí pevného srdce toto vědomí vyzařuje. Lidé vědomí si svého omilostnění jsou ve svém nitru i navenek svobodní. Jejich vnější svoboda vychází z vnitřní svobody pevného srdce. Pro společnost je osudným, stává-li se vnější svoboda nezávislou na svobodě vnitřní. A pro společnost je osudným, když zásadně nikdy nevítězí milost nad právem. Milosrdenství je víc než spravedlnost - to je zásadní poselství nauky o ospravedlnění. Život se konstituuje z milosti Boží a utváří se jako vděčná odpověď na tuto milost. Tato protestantská zkušenost přináší vnitřní a vnější svobodu, bez níž lidské obecenství nemůže zdárně existovat.

2.2 Biblický obraz člověka

S protestantskou zkušeností svobody je nerozlučně spojen specifický pohled na člověka. Proti obrazu člověka jako autonomního tvůrce, který svůj život koncipuje sám, postavil protestantismus biblicky orientovaný obraz člověka, který za své právo na život vděčí výlučně nezasloužené milosti Boží. Tak vychází evangelická víra z představy člověka slabého, a nikoli silného. Odtud její vášnivý důraz na přikázání respektovat lidskou důstojnost. Proto musí evangelická etika při utváření lidského spolužití vyžadovat právě tak ochranu menšin jako solidaritu s těmi, jimž hrozí odsunutí na okraj společnosti. Proto musí evangelická etika vystupovat proti jakékoli diskriminaci, ať náboženské či etnické, sexistické nebo ekonomické, a pomáhat vytvářet prostor pro lidskost, v němž by problém člověka nebyl redukován na otázku financí.

Z bible vycházející obraz člověka, jak ho zastává protestantismus, neredukuje člověka na specifické schopnosti a role, ale je si vědom lidské omezenosti a ohrožení. Mluvit o člověku z biblického hlediska znamená hovořit o jeho velkých možnostech, o jeho tvůrčí schopnosti propůjčené od Boha - a právě tak o strašlivé, propastné bezmocnosti. Člověk je bytost nadmíru ambivalentní - má úžasné možnosti konat dobro, a zároveň je schopen vrhat se do nejhorších propastí zla. Tento ambivalentní člověk je nadán důstojností, kterou mu nikdo a nic nemůže vzít.

2.3 Kněžství všech věřících

Jako třetí evangelickou zkušenost jmenuji znovuobjevení kněžství všech věřících, které se stalo základem protestantské zodpovědnosti za svět. Je-li všem křesťanům přislíbena ve křtu kněžská důstojnost, pak je jejich úkolem vykonávat bohoslužbu v každodennosti světa. Pak už neexistuje oblast, která by se mohla principiálně vymykat evangelickému zájmu. Být evangelíkem znamená vměšovat se do zdánlivě vnitřních záležitostí světa. V církvi a ve společnosti mají zodpovědnost všichni křesťané, a ne jedna osoba či několik málo osob.

Toto přivrácení se ke světu vychází ze skutečnosti, že protestantismus - spolu s filozofickým osvícenstvím - dospěl ve své historii k přitakání sekulárnímu světu. V novodobém protestantismu došlo k usmíření mezi vírou a rozumem. Protestantismus vyslovil k sekularizaci své „ano". Odcírkevnění, ke kterému došlo v rámci kulturní sekularizace, v žádném případě neznamená nutně odkřesťanštění. Správně chápané světskosti světa přísluší vlastní právo a důstojnost. To zároveň znamená, že si protestantismus zachoval velmi bdělou vnímavost pro hrozící absolutizaci sekulárního světa. Právě tuto roli strážce vykonává v současné době církev evangelická ve svém sporu s berlínským senátem o zavedení vyučování etiky v režii státu. Už bychom se měli poučit z německých dějin, že je fatální, když předávání hodnotových představ vezme stát do svých rukou a není ochoten uznat, že žije z předpokladů, které sám nemůže vytvořit. V rámci boje proti absolutizaci sekulárního světa musí protestantismus odporovat i šířící se ekonomizaci a od tržního hospodářství vyžadovat plnění sociálních a ekologických povinností. Právě proto, že protestantismus řekl své „ano" k sekulárnímu světu, nesmí ho přenechat jemu samému a jeho zdánlivým zákonitostem.

2.4 Evangelická schopnost pluralismu

Evangelická víra vděčí za svoji existenci jistotě, že hříšník bude omilostněn, založené pouze na milosti Boží. Protože si je vědoma toho, že každý člověk si tuto jistotu víry musí individuálně osvojit, protože tedy evangelická zbožnost ví, že Pravda, kterou je Ježíš Kristus, existuje pouze ve formě osvojené subjektivní jistoty víry, je evangelická zbožnost nejen sama o sobě mnohotvárná, nýbrž zároveň do značné míry schopna pluralismu. Podle evangelického sebepochopení nemohou církev ani křesťanská víra existovat jinak než v pluralitní podobě.

Vzhledem k tomu, že uvnitř protestantismu existují různé konfese, existuje v něm také od počátku pluralita při interpretaci víry. Potud patří konfesní vícehlas k esenciálním rysům protestantismu. To však rozhodně neznamená, že by protestantismus zastával libovůli při hledání pravdy. Rozmanitost konfesí však znamená, že protestantismus nepovažuje pravdu za bezprostředně a neomylně uchopitelnou. „Pravda je symfonická" (Hans Urs von Balthasar). Hledání pravdy se děje prostřednictvím symfonického dialogu, přičemž slabosti a síly jednotlivých církví na sebe narážejí, takže dochází k vzájemnému obohacování. Proto se evangelická církev nebude identifikovat s jednou, svatou, katolickou a apoštolskou církví. A musí oponovat, kdyby se nějaká jiná církev s touto jednou, katolickou církví ztotožňovala - a zároveň vůči ostatním vymezovala. Chápe naopak sebe a ostatní církve spíše jako různé dialekty jednoho základního jazyka víry. Nebo - vyjádřeno jiným obrazem: Ona myšlená jedna, svatá, katolická, apoštolská církev je skrytě přítomna v rozmanitě utvářených církvích.

3. Ekumenický „podzim" a jeho žeň

3.1 Vytyčovat hranice je lákavé

Takto profilován může protestantismus vstoupit do onoho podzimního období „ekumenismu profilů", aniž by podléhal nebezpečí rekonfesionalizace. Bohužel, práce na vlastním konfesionálním profilu může podporovat tendenci k vymezování se. Tak např. „ztráta tradice" v církvi, na niž se nejen v médiích, nýbrž i v našich církvích často kriticky poukazuje, snadno budí iluzi, že by rekonfesionalizace mohla vyřešit krizi církví. Avšak vyžadovat ukvapeně a bez nutné reflexe protestantskou konfesionalitu znamená dvojí zúžení: Jednak se to, co je vyznáním, v kontextu církevního vytváření tradice jednoznačně uzákoňuje v jasnou a neměnnou definici „reformačního" jako kritéria víry. A za druhé tím vzniká dojem dogmaticko-teologického klidového stavu, za něhož se církevní učení vyčerpává výlučně formulováním textů týkajících se vyznání. Přitom zůstává jejich dějinná kontextualita a poplatnost době nepovšimnuta, právě tak jako skutečnost, že tyto texty vznikaly na pozadí teologických a církevních sporů, které jsou nám dnes již cizí.

Na evangelické půdě jsme alespoň mezitím ve smyslu Leuenberské konkordie konstatovali, že věroučné odsudky z doby reformace a z doby poreformační se už netýkají dnešních evangelických konfesí. Pravdu má Hermann Barth, když říká: „Od časů reformace se učení evangelické církve dále vyvíjelo, což umožnilo uplatňovat v jedné a téže církvi různá vyznání reformační doby, tedy jak luterských tak reformovaných, a to vedle sebe i společně. Konkordie reformačních církví v Evropě (Leuenberská konkordie) z roku 1973 je svým způsobem svědectvím o překonání rozdělení, způsobeného tradicí předávanými reformačními vyznáními." To je velký přínos Leuenbergu: Naučili jsme se pomocí historicko-kritického výkladu vyznání překonávat to, co evangelické konfese rozděluje.

Ostatně jedině s použitím této metodiky, která umožňuje „diferencovaný konsens", se dá vysvětlit i ekumenické podepsání „Společného prohlášení k nauce o ospravedlnění" mezi Světovým luterským svazem a římskokatolickou církví: Zachovávajíce vlastní vazbu na vyznání, odvážili jsme se překročit dogmaticky úzký výklad vyznání. Toto jsem považoval a považuji - při vší kritice ze strany našich evangelických fakult - za vzor pro další vývoj ekumenismu. Rozhodně nehlásám relativizaci církevních vyznání, ale jsem proti jejich často nereflektované absolutizaci, která je - jako jedině platná norma - tváří v tvář evangeliu nebezpečná. I vyznání církve vyžadují historicko-kritický výklad, jak dnes vidíme při evangelických diskuzích o úřadu a jeho vazbě na ordinaci.

Vymezovat se je lákavé, neboť se zdá, že to slouží identifikaci. A v určité dějinné konstelaci se to někdy dokonce může jevit jako nutné. Takové někdy nutné vymezování se by však nikdy nemělo svádět k tomu, abychom vlastní vyznání považovali za exkluzivní. Vždyť protestantismus je právě svým zásadním rozpoznáním mnohohlasosti víry motivován k tomu, aby se zasazoval o usmíření mezi odlišnými konfesemi. V tom je přece síla evangelického pluralismu, že ukazuje, jak jistota víry, získaná milostí, přímo nutí vést otevřenou ekumenickou rozpravu. Žít evangelicky vždycky také znamená být schopen dialogu. Vůči druhým lidem máme dosvědčovat slovo Boží, a přitom zároveň přesvědčení druhých naslouchat, neboť i v přesvědčení druhých se vždy projevuje pravda.

3.2 Naděje a nebezpečí konfesní rozdílnosti

3.2.1 Vnitroevangelické smíření v rozdílnosti

Co to ale znamená, žít v usmířené konfesní rozdílnosti? Než budu hovořit o poměru ke katolické církvi, rád bych se ještě jednou vrátil k vnitřní situaci protestantismu: reformační pohled na víru otevřel nakonec cestu pro koexistenci autonomních církví a suverénních států, přičemž viděno historicky se obojí spojilo v podobě státně církevního křesťanství, které vyhradilo přednostní pozici konfesi panovníka. Avšak tuto historicky vzniklou pluralitu prožíváme v protestantismu nejen jako obohacení, přináší s sebou také potíže. Struktura protestantských církví v Německu svádí k nebezpečné a málo plodné zahleděnosti do sebe. Leckde se odvažujeme různých reforem, na mnoha místech vyrážíme k novým břehům - ale ti, kdo jsou za to odpovědni, často jeden o druhém nevědí. Přitom bychom se jeden od druhého mohli tolik naučit, vzájemně se v evangelické církvi duchovně obohacovat, jen kdyby to propojení lépe fungovalo. Musíme si v církvi mnohem častěji a pravidelněji dovolit jednat v zastoupení, tak aby to přinášelo prospěch jiným. To je, oč jde vzhledem k nutnosti reforem v evangelických církvích v naší zemi. A to je, oč jde vzhledem k nutnosti učinit hlas protestantů v Německu zřetelněji profilovaným a na veřejnosti lépe vnímatelným.

Tradiční svazky zemských církví nejsou schopny osvobodit nás od zahleděnosti do sebe. Jsou zapotřebí nové formy spolupráce, překonávající dosavadní církevní a konfesní struktury. Je samozřejmé, že vyznání platná v jednotlivých členských církvích musejí být „ve společném křesťanském svědectví a službě respektována", jak stojí v preambuli základního řádu Evangelické církve v Německu (Evangelische Kirche in Deutschland, zkratka EKD). Z hlediska smíření vnitroevangelické rozdílnosti prožíváme v těchto měsících církevně historickou událost mimořádného významu. Vytvořením Unie evangelických církví (Union Evangelischer Kirchen, zkratka UEK) v rámci EKD, integrací církevních úřadů UEK a Spojené evangelicko-luterské církve (Vereinigte Evangelisch-Lutherische Kirche, zkratka VELKD) v rámci církevního úřadu EKD se uskutečňuje mnohem více než jen strukturální očista evangelického prostředí v Německu. Konečně vyvozujeme organizační důsledky z teologického poznatku Leuenberské konkordie, že základy vyznání našich zemských církví už nemají žádný rozdělující účinek. Pro mne tím odpadá jakýkoli teologický důvod, aby vnitroevangelické rozdílnosti byly kopírovány specificky luterskými, unijními či reformovanými církevními strukturami nadřazenými zemským církvím. Nepochybně má EKD, jakož i UEK - a přirozeně také VELKD - ekleziální kvalitu. Nepochybně jsou církví, ale další trvání konfesních svazů v rámci EKD je ospravedlněno výhradně důvody pragmatickými - jako např. péčí o postupně vytvořené vztahy VELKD k Světovému luterskému svazu. Budoucnost německého protestantismu je dána jedině silnou EKD, v jejímž kontextu mohou konfesní svazy konat svou práci.

3.2.2. Naděje a meze profilace konfesí

Leccos z toho, co jsem právě řekl o vnitroevangelické spolupráci, platí také pro vztah k církvi římskokatolické. Také zde se můžeme jeden od druhého mnoho naučit, můžeme se vzájemně obohacovat - to se týká právě postupů při reformách církve, které se postupem doby staly nutnými v obou církvích. I v našem světě určovaném pluralitou a médii je často nevyhnutelné promluvit jednohlasně jako křesťané napříč konfesemi, aby bylo slyšet, oč usilujeme. O to důležitější je stavět do popředí to, co nás spojuje, a v rámci možností objevovat další společné rysy a další prostor pro spolupráci. Cíl ekumeny přitom přirozeně nelze spatřovat v hledání nějaké jednotného modelu, v úsilí o plnou, viditelnou jednotu jako o dějinný stav křesťanstva. Jak jsem již uvedl, pohlíží evangelická ekleziologie na rozmanitost konfesí nejen jako na „skandál". Naopak, dokáže v něm vidět i bohatství, pokud se jednotlivé konfese vzájemně respektují, vyhledávají dosažitelnou pospolitost a neupírají si vzájemně právo na existenci. Odlišnost konfesí má své oprávnění. To ukazuje už biblické svědectví o Ježíši Kristu, ale také zkušenost: Jednotlivé konfese, se vším, co je pro tu kterou církev specifické, mají dodnes význam - lidé jsou v nich doma, cítí se doma v jejich důvěrně známé liturgii a učení, v rituálech a zvycích. To je zřejmé i z výsledků studie o vstupech do církve, kterou dala vypracovat bádenská zemská církev.

Potíže začínají tam, kde je rozdílnost pociťována bolestně jako rozdělení. Příkladem z nedávné doby je rozhodnutí Rady EKD neúčastnit se dále revize jednotného překladu bible. Zpráva o tom znepokojila mnoho křesťanů, kteří se angažují v ekumeně. I Rada EKD velice lituje, že při společné práci na novém jednotném překladu nebylo dosaženo dohody. Tato záležitost však ukazuje dvě věci: meze a možnosti existence ve smířené rozdílnosti. Meze se ukazují tam, kde protestanté nemohou přijmout určité požadavky římskokatolické církve, které se nesrovnávají s jejich vyznáním a jejich učením. Pro všechny překlady bible orientující se podle protestantského principu Písma je zásadní význam původního textu konstitutivním faktorem. Velmi lituji, že se přesto nepodařilo - při respektování této zásady - nalézt pragmatická opatření, jež by vyřešila možné rozpory při práci na novém jednotném překladu bible. Jsem přesvědčen, že v dobách ekumenického jara by byla bývala oboustranná vůle k plodným kompromisům - při respektování zásad - silnější. Ekumenická práce může být zkrátka namáhavá také proto, že se s podzimem hlásí únava.

Co teď bude s našimi překlady bible? Konfesní profilace nemůže vést k vzájemnému oddělování. A tak se budou společné texty již existujícího jednotného překladu bible používat při ekumenických bohoslužbách a setkáních i nadále. A po revizi jednotného překladu budou přirozeně tyto texty i Lutherovy překlady používány při ekumenických bohoslužbách paralelně a budou jimi vyjadřovány různé dialekty víry. I když už v budoucnu nebudeme mít k dispozici společný překlad biblických textů, zásadnější a nesrovnatelně významnější společný majetek tím zůstane nedotčen: Křesťanské církve mají týž biblický text. Považují bibli za vodítko křesťanského učení a křesťanského života. V tom smyslu zůstává bible nejsilnějším poutem, které spojuje křesťanské církve. Uskutečněná protestantská profilace by proto neměla ani zde vést k oddělování se, nýbrž by nás měla motivovat, abychom se tím pevněji drželi společných rysů, a tak podporovali život ve smířené rozdílnosti.

3.3 Ad fontes

Vycházeje z toho, co bylo řečeno o sporu nad jednotným překladem bible, bych chtěl závěrem nastínit cesty pro ekumenismus, která by byla vázána na konfese a zároveň umožňovala smířenou rozdílnost. Jsem toho názoru, že jsou to často církevní vyznání a jejich výklady, co nám ztěžuje ekumenický rozhovor. Příliš lehkomyslně přehlížíme, že vyznání jako normae normatae jsou podřízeny Písmu svatému jako norma normans. Kdybychom se v ekumenickém rozhovoru pevněji a bezpodmínečně drželi Písma svatého, jeho středu a jeho výkladu, ukázaly by se nové cesty ekumenického dorozumění. Narazíme-li např. uprostřed Písma na takový text, jako je hymnus na Krista z 2. kapitoly dopisu Filipským, pak se měřítkem ekumenického dorozumění stane Kristova kenosis, jeho ponížení až k smrti na kříži. „Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši." - kdo se orientuje podle tohoto apoštolova napomenutí, pro toho bude centrem, a to bezpodmínečně, ukřižovaný a ponížený Kristus. Kde tomu tak je, tam se bází pro veškeré další dorozumění stává křest ve jménu tohoto Krista, a nikoli nějaký církevní úřad nebo nějaké církevní vyznání a jeho výklad. Ve spolužití konfesí jsme se rozhodli upřednostnit takové „určení místa", které kdysi formuloval Klaus Hemmerle: „Mé místo je u Ježíše Krista, ukřižovaného a zmrtvýchvstalého."

Taková kristocentrická orientace je skutečně prožívána ve stále četnějších komunitách a duchovních společenstvích. Taková společenství - nezpozorována mnoha teology na našich fakultách a ignorována mnoha vedoucími církevními místy - vyvíjejí kristocentrickou spiritualitu napříč konfesemi, a ohlašují tím změnu v ekumenismu. Vyhroceně by se dalo říct: Oproti petrovské dimenzi, jejímž centrem je úřad a vyznání, roste v těchto buňkách ekumenického společenství význam charismatické - na Ježíše Krista a jeho přikázání lásky zaměřené - dimenze církve. Tak např. žije hnutí focolare charismatem jednoty, když důsledně staví do středu Ježíše - tak říkajíc jako ekleziogenetické centrum, jehož vyzařování dává vznikat ekumenickým buňkám. Ano, originalita bible je to, co se pro koexistující konfese musí stát východiskem církevního úsilí o jednotu. V odvolávání se na Krista, dosvědčovaného v bibli, na křest v jeho jménu, v kristocentricky orientovaných komunitách a společenstvích a v ekumenické praxi připomínky křtu vidím naději, že bude nalezen nový výchozí bod pro ekumenické snahy. Kdo se radikálně znovu obrátí k bibli a k pravdě biblí dosvědčené, ten se naučí - díky stále silnější vazbě na Ježíše Krista - ve spolužití konfesí správným způsobem relativizovat vlastní konfesionalitu. Taková cesta ekumenické práce by přinesla obrovskou šanci, že orientace výhradně na Ježíše Krista posílí jistotu víry a zároveň zachová pocit důvěrného zakotvení ve výkladech svědectví o Kristu, zaměřených na vyznání, tak jak je znají jednotlivé konfese. Zatím se ovšem obávám, že v církvích považujeme historicky vzniklou konfesionalitu za důležitější než její biblí dané odůvodnění. Proto musí platit pro podzimní nálady našich ekumenických žňových prací Melanchtonovo napomenutí: Ad fontes!

Orientace na evangelium je základem našeho vyznání. „Solus Christus" je klíčem k ekumenickému dorozumění na cestě ke smířené rozdílnosti. Protože platí „solus Christus", nesmí se žádná konfese prohlašovat za absolutní. Musíme naopak - jako církev evangelická obzvláště - připomínat, že všechny konfese se svým svědectvím stojí vždycky až za Kristem a mají ukazovat před sebe na něho jako na jedinou útěchu v životě a v umírání. Solus Christus - on, ale jedině on, vyhraňuje profil každé křesťanské konfese. On, ale jedině on, nás uchrání ledově chladné rekonfesionalizace tím, že vytyčuje hranice našemu vytyčování hranic.

Přeložila Helena Medková,
Materialdienst des Konfessionskundlichen Instituts Bensheim 2006, č. 5.

Svátek sv. Josefa žije v povědomí i těch, kteří nechtějí mít se svatými nic společného a oslavují je nejvýše zvýšeným konzumem alkoholu. A pro nás, kteří to myslíme se svatými poněkud vážněji, je tento svátek samozřejmou a vžitou ozdobou předjaří, ani nás nenapadne, že by kdy bývalo jinak. Vždyť svědectví o sv. Josefu jako o muži spravedlivém podává samo evangelium, a to samo o sobě by přece zdůvodňovalo úctu muže, který byl Bohočlověku Ježíši tak nesmírně blízko, i když jinak evangelia zprávami o sv. Josefu nijak neoplývají. To totiž jen znovu ukazuje, že evangelia jsou zvěstí o spáse a nikoli historickou knihou nebo Ježíšovým životopisem, a proto se tu o sv. Josefu mluví jen potud, pokud jeho život souvisel s Božím plánem spásy člověka.

Nevíme, kdy se sv. Josef narodil, jak se stal Mariiným manželem a kdy umřel. V staré křesťanské tradici se dokonce neobjevuje nejmenší snaha označit jeho hrob. Že byl tesařem, víme ze dvou míst evangelia (Mk 6, 3; Mt 13, 55), která však mluví o Kristu. Ale přece sv. Josef nebyl mimo okruh zájmů prvotního křesťanství, a to ve dvojím směru. Zdá se, že židovská protikřesťanská agrese nevynechala ani sv. Josefa.

Z Origenovy obrany proti Celsiovi (I.28.32.39) totiž víme, že se mu posmívala jako oklamanému manželu. Je až nápadné, že posměšky podobného druhu se objevují ještě v hlubokém středověku, kdy v duchovních hrách je sv. Josefu přisouzena úloha „komického starce". Toto pojetí má sice řadu odstínů, od drastické vulgárnosti až po dobromyslný úsměv, ale základ je společný. Není vyloučeno, že se i zde ještě uplatnily vlivy starého judaismu, vždyť proslulá „Toledoth Ješuah" žila ve vědomí židovstva po celý středověk a - jak dnes víme - rabínská nauka zasahovala i do křesťanské společnosti.

I výtvarné umění vydávalo svědectví o těchto podivných soudech a názorech. Od východokřesťanského umění, které dává ve scéně narození Páně sedět Josefovi stranou v naprostém nezájmu až po vrcholnou gotiku, kde sv. Josefu připadla úloha pobíhajícího staříka, který se snaží pomoci, jak se dá. Pomáhá porodní bábě připravovat lázeň (např. Vyšebrodský oltář), vaří kaši (slova koledy „svatý Josef sem tam běhá, kašičku hledá" jsou zase zpětným odrazem v lidové slovesnosti), nebo drží svíci (např. týnský oltář mistra I.S.) apod., tedy stále jako vedlejšího, dílem bezradného, dílem zbytečného účastníka posvátného dětství.

Druhý proud představují apokryfy. Charakteristickým znakem všech spisů, církví odmítnutých, je zvídavost. Chtějí říci něco o tom, o čem Písmo mlčí. Proto se apokryfní evangelia i zde obracejí ke dvěma momentům z Josefova života. Protoevangelim Jakubovo líčí Josefa jako vdovce, kterému byla svěřena kněžstvem jeruzalémského chrámu ochrana Bohu zasvěcené mladičké Marie. Josef ji odvádí do svého domu, aby tu žila s Josefovými dětmi z prvního manželství, z nichž nejstarším je Jakub, domnělý autor tohoto spisu a pozdější první biskup jeruzalémský.

Dále pak apokryfy zajímá vztah Josefa k dítěti Ježíši. Celý soubor textů, hromadně nazvaných „O dětství Ježíšově", vypravuje události zázračné, ale přitom naivní, až banální. Konec Josefova života líčí okolo r. 400 vzniklý apokryf „Historie Josefa tesaře". Uchoval se v obou koptických nářečích, a i když originál byl řecký, rozhodně vnikl v Egyptě, v líčení Josefova pohřbu se totiž objevují prvky staroegyptského kultu Osirisova. Ale rozsáhlé dialogy mezi Ježíšem a Josefem, které spis uvádí, vyzdvihují Josefovy ctnosti a jeho víru v Ježíšovo mesiášství tak, že se tato kniha po ideové stránce výrazně liší od ostatních apokryfů, pokud se obracejí k pěstounu Páně. Proto neudiví, že první stopy jeho úcty najdeme právě v koptickém prostředí v Egyptě. V jednom koptickém kalendáři asi ze 7. stol. se totiž objevuje 20. července svátek „Josefa tesaře", podobně i v jiném kalendáři asi z 9. stol. Ale tato heortologická tradice pak zaniká beze stopy. V Byzanci se připomínka sv. Josefa (25. prosince) objevuje až v menologiu Basila II. (976-1025) a dodnes církve byzantského ritu slaví sv. Josefa v neděli po Narození Páně společně se sv. Jakubem, bratrem Páně, a prorokem Davidem, nikoli samostatný svátkem.

Také na Západě se v 10. stol. objevuje svátek sv. Josefa, „živitele Páně", v martyrologiu z Fuldy. I když se tento údaj opakuje i později v různých kalendářích, nevyjadřuje oficiální stanovisko církevní autority. Kult sv. Josefa je téměř po celý středověk soukromý. Půdu pro veřejnou úctu připravovaly některé řády. Tak serviti slavili sv. Josefa od r. 1324 a františkáni od r. 1399. Ale i jiné, duchovně významné osoby se podílely na těchto snahách. Z nich nejvýrazněji vystoupil proslulý kancléř pařížské univerzity Jan Gerson, význačná postava na kostnickém sněmu, který složil okolo r. 1400 oficium ke cti světcově. Teprve františkánský papež Sixtus IV. (1471- 1484) úctu schválil a do brevíře zařadil oficium jako simplex (nejnižší svátkový stupeň). Velkou zásluhu o rozšíření úcty sv. Josefa měli karmelitáni, zejména reformovaní, kde se o ni zasloužila sv. Terezie z Ávily. (Všimněte si, jak na Liškově obrazu na našem hlavním oltáři sv. Josef s úsměvem shlíží na sv. Terezii.)

V liturgickém řádu svátek sv. Josefa nyní neustále stoupal, až Řehoř XV. jej r. 1621 zařadil mezi svátky zasvěcené. R. 1654 byl sv. Josef zařazen i mezi patrony království českého. Odtud pochází i obliba jeho jména jako křestního v našich zemích.

Do svátkové reformy Jana XXIII. jsme slavili ve středu po 5. velikonoční neděli ještě druhý svátek sv. Josefa jako ochránce celé církve. I ten vznikl v karmelitánském prostředí a v r. 1847 jej Pius IX. rozšířil na celou církev. V r. 1955 pak byl ustanoven svátek sv. Josefa dělníka a na přání kanadských a jiných křesťanských odborových organizací byl položen na 1. května. Ale zřejmě se nevžil, a byl proto novou kalendářní reformou změněn na „nezávaznou památku"

Pracovní texty k bohoslužbě slova - Matka Boží před Týnem a sv. Havel;
březen 1971; pravděpodobný autor Josef Myslivec

„Jidáš byl možná nevinný", mohli jsme se dočíst před několika měsíci na stránkách všech médií. Právě tehdy byl poprvé publikován text gnostického Jidášova evangelia. Papyrový kodex pochází asi z let 220-34. Vznik textu samého se klade do doby dřívější, dokonce až do let 130-170 (o evangeliu se zmiňuje Ireneus ve spisu Adversus haeresis).

Spolu s publikováním textu se objevily zprávy o Jidášově rehabilitaci. On jediný prý podle obsahu spisu Ježíše chápal. Zradil jej tedy proto, aby mu pomohl dokonat jeho božské poslání.

Písmo představuje Jidáše jinak. Jako člověka, který byl povolán Ježíšem. Podobně jako ostatní učedníci, i Jidáš měl své lidské chyby. Janovo evangelium jako jediné používá tvrdé označení „zloděj" (J 12, 6). Naznačuje tak, že zrada Ježíše mohla být motivována hmotným ziskem.

Přesto není tak zcela průzračné, proč Jidáš zradil. Spekuluje se i o tom, že snad očekával Ježíšovo politické vystoupení a že by byl ochotný se angažovat v národně-osvobozeneckém boji. Právě ta nejistota dala v průběhu dějin prostor pro mnoho spekulací a výkladů. Jidášova postava dráždí, a tak se stala předmětem divadelních her, románů, písní...

Přes veškeré dějinné spekulace však evangelium stále chápe Jidáše jako člověka, který selhal a nebyl schopný své selhání čestně vyřešit. Na rozdíl od Petra, který byl také zrádcem, Jidáš nehledal odpuštění na pravém místě. Snaží se řešit svůj pád spolu s mocí, se kterou se zapletl, protože je pro něj tato moc důležitější než Bůh sám. Přesto má Jidášův příběh pro nás otevřený konec. Poslední slovo v něm stejně má Bůh sám...

Text Iz 55, 1-9 začíná jako výzva pouličního orientálního vyvolávače, který láká kolemjdoucí, aby se jen tak nezávazně přišli podívat do jeho krámku. V tomto případě nabízí poměrně exkluzivní zboží - víno, mléko, tuk, ale i voda... to vše bylo ne zcela běžnou záležitostí. Zde je to vše navíc nabízeno zdarma. Při představě, že do role onoho pouličního vyvolávače se stylizuje sám Hospodin, nás může nejprve napadnout, zda se takovým způsobem vlastně člověku nepodbízí, zda to není urážlivá role.

Pozvání, které platí všem, i chudým, není na tomto místě Písma ojedinělé. Dovolával se ho ve svých podobenstvích o Božím království i Ježíš (L 14, 16-24 či spíše v radikálnější paralele Mt 22, 2-10). Také na jiných místech evangelia akcentují pohled na eschaton jako na veliké stolování (např. L 13, 26; 22, 28), kde hostitelem bude Bůh sám.

Některé biblické komentáře zasazují proto toto míst do kontextu vztahujícímu se přímo k velikonočním událostem, konkrétně k Večeři Páně. Není to nepřípadná souvislost. Text se mimo dobu postní objevuje jako jedno z biblických čtení velikonoční vigilie, kde má právě zdůraznit Boží pozvání všech bez rozdílu k účasti na tom nejexkluzivnějším, co Bůh může člověku dát, totiž sebe sama.

Časopis Teologie & společnost, který koncem loňského roku přestal vycházet, předal část svého poslání a svého personálního zázemí obnovené revui Proglas. Ta vycházela samostatně mezi roky 1990 a 2002, poté jako kulturní příloha Revue Politika. Nyní se vydavatelství rozhodlo Proglas znovu osamostatnit, dalo mu dvouměsíční periodicitu a podtitul Kultura, literatura, náboženství.

Těžištěm prvního čísla je spíše kultura, od devadesátého výročí první jazzové nahrávky až po Kostohryzovy básně. Ale většina textů má i náboženský nebo filozofický přesah: třeba Putnova studie věnovaná náboženskému rozměru díla předního literárního historika Arne Nováka, nebo duchaplná úvaha Alana Jacobse o „luštitelích kódů", kteří si minulost a její památky představují jako šifry, ke kterým mohou nabídnout jednoduchý klíč.

Kniha sociologa a religionisty Zdeňka R. Nešpora Děkuji za bolest... nese podtitul Náboženské prvky v české folkové hudbě 60. - 80. let. Záběr knihy je dokonce ještě širší, začíná někde u Osvobozeného divadla a končí hlavsovským a jirousovským undergroundem. Samozřejmě že interpretace musí být mnohdy subjektivní a sporné - ve světě básnické tvorby neexistují objektivní měřítka. Bývají však podnětné, a především je velkou zásluhou autora, že shromáždil a utřídil tak obrovské množství informací a že poukázal na nesporný náboženský rozměr mnoha důležitých děl naší nedávné hudební historie.

Ve stejném vydavatelství, CDK Brno, se objevil i další sociolog náboženství, Američan Mark Juergensmeyer, s knihou Teror v mysli Boží - Globální vzestup náboženského násilí. První verze knihy byla napsána těsně před 11. zářím 2001, současné vydání se opírá o verzi rozšířenou po této klíčové události. Základní hypotézou knihy je, že se nalézáme ve zvláštní kulturní a politické situaci, označované nálepkami jako „globalizace". Na tuto situaci po celém světě někteří lidé reagují aktivním odporem, teroristickou partyzánskou válkou. A právě různá náboženství jsou velmi dobře schopna jim dodat ideologickou a mravní oporu pro jejich boj - každé z nich totiž má svoji revoluční stránku, obsahuje jisté ideje alternativního sociálního řádu a obrazy násilného boje za jeho dosažení. Detaily této vazby mezi náboženstvím a terorismem v jednotlivých náboženských tradicích a v jednotlivých etapách zrodu násilí pak autor analyzuje.

Je správné, myslím, že se lidé přestávají dívat na náboženství jako na cosi pasivního, pomalu dožívajícího, polomrtvého. Že také začínají vnímat i jeho temnou a nebezpečnou stránku, která zde nesporně je. Na druhou stranu my, kteří jsme na rozdíl od Američanů zažili v posledních sto letech zdaleka nejvíc teroru přísně nenáboženského, budeme protestovat proti přílišné fixaci na náboženství, když se mluví o násilí. Přehnaný důraz na náboženské násilí od křižáckých tažení po Usámu bin Ládina totiž zejména pro lidi nenáboženské může znamenat nebezpečnou pštrosí politiku: „Nás se to netýká, my něčeho takového nejsme schopni protože my ničemu nevěříme." Ale teror ve skutečnosti v mysli Boží nesídlí, to je jenom autorův trik jak přilákat pozornost kupců nevšedním slovním obratem. Teror ve skutečnosti nemůže sídlit jinde než v mysli lidské, ať už v mysli náboženského fanatika nebo v mysli naprostého neznaboha. Obě dvě tyto mysli jsou pro zahnízdění teroru zhruba stejně schopné, což bohužel znamená, že jsou toho schopné velmi dobře, jak nám dosvědčuje celá historie lidstva.

Přednášky probíhají v Institutu ekumenických studií, Vyšehradská 41, Praha 2 (proti Botanické zahradě) a jsou veřejně přístupné. Další informace viz http://www.iespraha.cz.

1. ročník (středy od 17:30, od 15:45 výuka Praktická znalost Písma)

21.2. Jan Kranát: Analytická filosofie

28.2. Ivana Noble: Hermeneutika Písma a tradice

7.3. Ivana Noble: Hermeneutika Písma a tradice

14.3. Ivana Noble: Hermeneutika Písma a tradice

21.3. Ondřej Fischer: Kierkegaard, Nietzsche

28.3. Jan Černý: Feuerbach, Marx, Freud

4.4. velikonoční prázdniny

11.4. Jan Černý: Husserl

18.4. Jan Černý: Heidegger

25.4. Mike Kirwan: Hermeneutika Písma a tradice

2.5. Jan Černý: Jan Patočka

9.5. Jan Černý: Existencialismus

16.5. Jan Černý: Lévinas

23.5. Jan Černý: Focoult, Derrida

30.5. Panelová diskuse na vybrané téma z filosofie

2. ročník (čtvrtky od 17:30)

22.2. Rudolf Vévoda: Duchovní a náboženský vývoj v době katolické reformy, baroka a osvícenství

1.3. Rudolf Vévoda: Církevní politika osvícenského absolutismu

8.3. Rudolf Vévoda: Pius X. a (anti)modernistická krize

15.3. Ivan Štampach: Náboženství jako téma religionistiky a teologie

22.3. Ivan Štampach: Náboženská mapa současného světa

29.3. Rudolf Vévoda: Církevní politika a křesťanská resistence
v Československu 1945-1989

5.4. velikonoční prázdniny

13.4. Ivan Štampach: Indická náboženství

19.4. Luboš Kropáček: Islám - historie

26.4. Luboš Kropáček: Islám - současnost

3.5. Martin Vaňáč: Druhý vatikánský koncil

10.5. Ivan Štampach: Buddhismus

17.5. Ivan Štampach: Judaismus

24.5. Ivan Štampach: Současná religiozita

31.5. Ivan Štampach: Křesťanství ve vztazích k jiným náboženstvím

3. ročník (čtvrtky - není-li uvedeno jinak - od 17:30)

21.2. (výjimečně středa) Ivana Noble: Trojiční Bůh

1.3. Ivana Noble: Bůh Otec - Stvořitel a stvoření

8.3. Ivana Noble: Teologická antropologie

15.3. Ivana Noble: Učení o zlu a hříchu

22.3. Petr Jandejsek: Současné přístupy k Ježíši Kristu

29.3. Petr Jandejsek: Soteriologické modely

5.4. velikonoční prázdniny

12.4. Ivana Noble: Problém universality spásy

19.4. Ivana Noble: Duch svatý - Posvětitel

26.4. Mike Kirwan: Problém rozlišování duchů

3.5. Martin Prudký: Biblický seminář III.

10.5. Filip Outrata: Učení o milosti

17.5. Kateřina Bauerová: Maria a společenství svatých

24.5. Kateřina Bauerová: Eschatologie

31.5. Panelová diskuse na vybrané téma ze systematické teologie

Práce na konsensním dokumentu pokračuje dobře. Pracovní atmosféra mezi oběma delega-cemi je mimořádně otevřená, sourozenecká a konstruktivní. Je tu naděje, že dokument konsensu, na kterém se pracuje, bude obsahově bohatší než „Züricher Nota". Pomýšlí se na společenství církevních společenství (communio communionum ecclesiarum) s cílem viditelné jednoty obou církevních společenství.

To by pro UU znamenalo, že jako církevní společenství s vlastními liturgickými a kanonickými strukturami a se svými ekumenickými závazky, do kterých vešla na základě poznaných shod v podstatě apoštolské víry s jinými církvemi (srv. Bonnskou dohodu z roku 1931; pravoslavně-starokatolický dialog 1975-1987), v nich zůstane, avšak vstoupí do společenství s papežem jako působivým znamením univerzálního společenství místních církví. To by neznamenalo, že by viditelná jednota byla postavena na modelu  unijních církví s Římem. Zvažuje se společenství samostatných církevních společenství UU na jedné straně, římskokatolické církve na straně druhé. Od UU by se očekávalo: uznat papeže jako primus inter pares, jako byl takto považován ve staré církvi. Bylo by třeba přemýšlet, jak by se taková viditelná jednota projevovala prakticky. To jsou nejprve cíle komise dialogu, který ještě nevyzrál. Překážky k překonání by byly: Přijetí sekretariátem pro jednotu křesťanů, následující recepce v místních biskupských konferencích římskokatolické církve, jakož i recepce ve starokatolických církvích a ze strany IBK.

Diskutovány byly také církevně právní nutnosti ke zrušení exkomunikace přestoupivších římskokatolických křesťanů do starokatolických církví a přestoupivších římskokatolicky ordinovaných kněží. Bylo by zapotřebí generální amnestie, která by zahrnovala obě skupiny jmenovaných až do stanoveného dne. Přestupy laiků po amnestii by podle CIC nečinily žádné skutečné problémy. Avšak přestupy vysvěcených kněží by byly možné jenom za ještě nevyjasněných podmínek (předchozí laicizace?). To by v momentální situaci mělo za následek pro některé starokatolické církve stav pastorační nouze a nebylo by to možné přijmout, přinejmenším ze strany Starokatolické církve Rakouska. Viditelná jednota, která by se prokazovala také v eucharistickém společenství, by s jistotou vylučovala předsedání starokatolických kněžek při společných bohoslužbách. Klade se otázka, zda něco takového můžeme přijmout! Na zasedání 6.-9.5.2006 zamýšlená hermeneutika „diferencovaného konsensu" byla prof. Urbanem a prof. von Archem přivedena do konečného znění, které je k dispozici v následujícím znění:

Na cestě k plnému církevnímu společenství: Metodologicky byly zjištěné dalekosáhlé shody v chápání a vyznání tradované katolické víry  zpracovány podle novějších zásad ekumenické hermeneutiky. Z toho vyplývá poznání, že usilovaná jednota ve víře neznamená uniformitu, nýbrž mnohoznačnost, ve které vedle zásadních shod ještě zůstávající rozdíly nemající žádnou církve dělící sílu. V tomto smyslu je dialog nikoli konsensem nauky ve formě naprosto se kryjící jednosti, nýbrž diferencovaný konsensus dvou navzájem se odlišujících součástí, který obsahuje: (1) Jasnou výpověď o dosažené shodě v zásadním a podstatném v doposud sporném učení. (2) Prohlášení, že a proč zřetelně jmenované rozdíly mohou platit za přípustné a shodu v zásadním a podstatném nečiní pochybnou. Tato metoda „diferencovaného konsensu" se prokázala být v novějších mezi­církevních dialozích plodnou, avšak pouze tam, kde je nesena hermeneutikou vzájemné důvěry. Ta se projevuje metodologicky tak, že každou nedůvěru týkající se chápání jednoty je třeba odstranit, aby si partneři navzájem věnovali důvěru a aby obě strany sjednocení opravdu chtěly. 6.-9. 5. 2007 bude IRAD hostem u nás. Místem zasedání bude pravděpodobně Bonn. Tam budou obě výše uvedené myšlenky dále rozvíjeny. Bylo by důležité, aby si starokatoličtí delegáti na jednání mohli přinést konkrétní představy IBK.

Martin Eisenbraun, kosekretář, Wals, 23. 1. 2007