Philipp Jakob Spener (13. ledna 1635 – 5. února 1705) bývá právem považován za zakladatele a inspirátora pietismu, ostatně název tohoto hnutí je odvozený od Spenerova díla Pia desideria. Současně je však třeba zdůraznit, že mnohé z názorů, jež byly pro pietismus charakteristické, sám nezastával.

Pocházel z alsaského Rappoltsweileru (nyní Ribeauvillé). Studoval filosofii, teologii a historii ve Štrasburku, kde po kratších studijních pobytech v Basileji a Ženevě svá studia dokončil doktorátem a kde i začal působit jako kazatel.

Od roku 1666 působil jako kazatel ve Frankfurtu v kostele svatého Pavla. Jeho novoty se projevovaly především v oblasti pastorační činnosti. Zaváděl konfirmace, prosazoval posilování disciplíny věřících, zakládal instituce pečující o sirotky a o chudé a poskytující jim práci. S užším kruhem věřících se scházel v takzvaném collegiu pietatis (shromáždění zbožných), jež zprvu nazýval ecclesiola in ecclesia (církvička v církvi).

Hlásal přesvědčení, že víra se musí realizovat činně. Tím vyvolal podezření ze zpochybňování nauky o ospravedlnění, také někteří členové jeho domácího kroužku opouštěli luterství, takže se jeho obec začala štěpit. Aby odvrátil zákaz svého collegia pietatis, otevřel je plně veřejnosti (zprvu shromáždění byla určena jen pro vzdělané muže) a přenesl je z fary do kostela. Namísto „posvátného přátelství“ začal zdůrazňovat zvýšené svěcení neděle. Tato shromáždění nevedl sám, podle biblického vzoru zdůrazňoval aktivitu všech povolaných. Přestože na tuto formu shromažďování kladl velký důraz a tento vzor byl napodobován i v jiných lokalitách, po svém odchodu z Frankfurtu Spener s touto aktivitou ustal.

Svůj nejznámější spis Pia desideria (Zbožná přání, s podtitulem Srdečná touha po bohumilém polepšení pravé evangelické církve) vydal v roce 1675 zprvu jako předmluvu k postile Johanna Arndta, později v témže roce v mírně rozšířené verzi samostatně. Vnější formou se připodobňuje lékařskému pojednání, kdy nejprve určuje diagnózu stavu evangelické církve, pak stanovuje prognózu a nakonec navrhuje způsob jejího uzdravení. Zatímco v chiliastickém výhledu měl být cílem pád papežství a obrácení Židů, k jejich umožnění však bylo nutné nejprve provést reformu samotné evangelické církve.

Jeho návrhy se dotýkaly několika oblastí. Aby mohlo Boží Slovo obsažené v Písmu působit plně, požadoval opuštění principu perikop (vybraných biblických úryvků ke čtení při bohoslužbě) a místo nich jak v liturgii, tak soukromém užití přejít na souvislé čtení (lectio continua), kdy se vybírají navazující úryvky Písma. Činnost domácích kroužků se pak měla orientovat na hlubší výklad biblických textů.

Další jeho důraz spočíval na všeobecném kněžství věřících. Nezpochybňoval roli ordinovaných duchovních při bohoslužbách, avšak v případě nouze měl kdokoli mít právo je zastoupit. Kromě toho se v tomto pojednání zabýval také otázkami, jak přenést víru do chování, jak se chovat při věroučných sporech, či jak zlepšit výuku budoucích kazatelů.

Po dvacetiletém frankfurtském působení Spener v roce 1686 přesídlil do Drážďan, kde získal úřad dvorního kazatele, což bylo nejprestižnější místo v rámci celého luterství. Zde se spřátelil například s Augustem Hermannem Franckem (1663–1723). V té době se již luterství štěpilo mezi zastánce pietismu a luterské ortodoxie a Spener se musel zapojit do kauz svých příznivců.

Názorový nesoulad s kurfiřtem Janem Jiřím III. vedl Spenera v roce 1691 k odchodu do Berlína, kde působil jako konzistoriální rada a probošt Nikolaikirche a kde strávil zbytek života. Své příznivce mohl podporovat hlavně písemně, svůj vliv však uplatnil ve prospěch pietismu i při obsazování farářských míst v Braniborsku a při udělování profesur na nově založené univerzitě v Halle. V roce 1700 se stal kmotrem Nikolause Ludwiga von Zinzendorffa (1700–1760).

Papež přijal šéfa FIFA

Vatikán (KAP) Papež František přijal k čtvrthodinovému rozhovoru šéfa světové fotbalové federace Seppa Blattera. Ten papeži mimo jiné sdělil, že během zahájení příštího mistrovství světa ve fotbalu se bude konat „Františkova chvilka“ a bude vypuštěna holubice jako symbol míru. Papež, známý fotbalový fanoušek, zdůraznil přínos této hry k míru a podpořil plán FIFA uspořádat zápas palestinského a izraelského mužstva. „Bravo, pokračujete! Ale myslete na to, že tam musí být mír,“ reagoval prý papež na tuto myšlenku.

Iniciativa za pravoslaví v ruské ústavě

Moskva (KAP) Nadstranická skupina ruských poslanců požaduje, aby v ruské ústavě byla zakotvena role pravoslaví jako „základny národní a kulturní identity“ Ruska. Návrh předložený poslankyní Jelenou Misulinou údajně nezpochybňuje svobodu vyznání a oddělení církví od státu, jak to po letech státního ateismu bylo v Rusku vyhlášeno ústavou z roku 1993. Faktem ovšem je, že v nedávném sociologickém průzkumu uvedlo 44 % dotázaných ruských občanů, že pravoslaví je státním náboženstvím této země.

Plzeňský biskup vyzval své věřící k diskusi

Plzeň (vlastní zpráva) Plzeňský římskokatolický biskup František Radkovský počátkem listopadu uveřejnil „Pastýřský list o evangelizaci k zahájení diskuze o budoucnosti naší diecéze“, doprovázený „osobním dopisem“ každému věřícímu diecéze. Motivem obou textů je krize předávání víry a očekávané ekonomické potíže biskupství. „Praktikujících věřících stále ubývá. Půjde-li to takto dále stejným tempem, podle statistiky nebudeme mít za 50 let žádné věřící, a tím by naše diecéze zanikla. Stejně tak to platí o chybějících finančních zdrojích, kvůli kterým hrozí ekonomický krach,“ píše biskup. Mimo jiné proto vyzývá všechny své věřící, aby o těchto problémech mezi sebou diskutovali a posílali mu své názory na možná řešení.

Švýcarsko: „Papežský“ dotazník online

Curych (KAP) Sekretariát biskupské synody v říjnu rozeslal všem biskupským konferencím světa obsáhlý dotazník o otázkách rodiny a etiky. Švýcarská biskupská konference na základě tohoto textu nechala vypracovat zkrácený dotazník, vystavila ho na internetu (www.pastoralumfrage.ch) a vyzvala švýcarské katolíky i jejich rodinné příslušníky bez ohledu na víru a vyznání, aby ho vyplnili. Na konci roku bude dotazník vyhodnocen a poslouží jako podklad pro odpověď Římu. Dotazník lze na internetu vyplnit i anonymně a je k tomu potřeba asi 15 minut.

Anglikáni o krok blíž svěcení biskupek

Londýn (KAP) Generální synod anglické anglikánské církve drtivou většinou schválil návrh, podle něhož bude v budoucnosti možné světit na biskupy v této církvi i ženy. Jde o kompromisní návrh poté, co předchozí verze roku 2012 těsně neprošla. Pro návrh proto hlasovali i mnozí odpůrci ženského svěcení, protože obsahuje řešení pro farnosti, které nechtějí biskupky uznávat.

John Sentamu, arcibiskup z Yorku, však varoval před předčasným jásotem, protože k u-platnění usnesení je ještě potřeba překonat několik překážek. Kdyby se to podařilo, mohla by první anglikánská biskupka v Anglii být vysvěcena po generální synodě v červenci 2014.

Státní církev Anglie schválila kněžské svěcení žen těsnou většinou již počátkem 90. let 20. století. Nyní ženy tvoří asi třetinu jejího kléru. Stále více národních anglikánských církví schvaluje také biskupské svěcení pro ženy. To vytváří uvnitř anglikánského světového společenství i uvnitř jeho jednotlivých členských církví silné napětí mezi progresisty, kteří podporují rovnoprávnost žen v církvi, a konzervativními odpůrci tohoto vývoje.

Franz Lackner bude arcibiskupem Salzburgu

Salzburg (KAP) Poté, co dosavadní salzburský arcibiskup Alois Kothgasser rezignoval z důvodů věku, jmenoval papež jeho nástupcem františkána Franze Lacknera. Lackner, dříve profesor filozofie na papežské filozoficko-teologické vysoké škole v Heiligen­kreuzu, byl od roku 2002 pomocným biskupem v diecézi Štýrský Hradec–Seckau. Po uvedení do úřadu 12. ledna se stane 90. biskupem na solnohradském stolci; prvním byl sv. Rupert Salzburský počátkem 8. století. Arcidiecéze Salzburg má asi půl milionu věřících, její provincie zahrnuje jižní polovinu Rakouska a její arcibiskup se těší čestným titulům stálého papežského legáta a primase Německa, což mu dává právo nosit legátský purpur a zaujímat místo před ostatními metropolity německy mluvících zemí, pokud nejsou kardinály nebo patriarchy.

Ekumenický signál anglikánského primase

Londýn (KAP) Ekumenické společenství Chemin Neuf, jež vzešlo z katolického prostředí, obdrží od ledna místo v sídle hlavy anglické anglikánské církve, Lambethském paláci. Budou zde žít čtyři členové hnutí, katolická řádová sestra, luterský čekatel farářství a anglikánský manželský pár, kteří se budou účastnit denních modliteb primase Justina Welbyho. Primas uvedl, že církev „musí uskutečňovat jednotu, kterou jí daroval Bůh,“ a vyjádřil naději, že společenství života, modlitby a studia přinese „ovoce pro nás a pro církev“.

Zakladatel a vůdce komunity Chemin Neuf, jezuita Laurent Fabre, řekl, že iniciativa anglikánského primase ukazuje „odvahu a moudrost“ a dodal: „Na dlouhé a obtížné cestě k jednotě křesťanů často dochází k překvapením.“

Komunita Chemin Neuf (Nová cesta) byla založena v roce 1973 v Lyonu. Dnes čítá asi 1800 členů a působí v 28 zemích včetně České republiky.

Útlak barmských muslimů pokračuje

Rangún (KAP) Organizace islámské spolupráce (OIC) požaduje, aby Barma (Myanmar) poskytla základní svobody muslimské menšině. Rohingyové, muslimské etnikum žijící v západní části Barmy, byli roku 1982 zákonem zbaveni státního občanství Barmy a jsou vystaveni státní šikaně i pogromům ze strany buddhistické většiny. Intenzita pogromů přitom v posledním asi roce a půl výrazně zesílila. Buddhistické násilí již vyhnalo asi 140 000 Rohingyů z jejich domovů.

Delegace OIC, organizace sdružující 56 muslimských států, navštívila postižený region a hovořila se zástupci barmské vlády. Návštěva byla provázena protesty buddhistů – v Rangúnu proti ní demonstrovalo více než 300 buddhistických mnichů a dalších 4000 buddhistů demonstrovalo na letišti v Sittwe.

Volba papeže Františka: jedno kolo prý neplatné

Vatikán (KAP) Argentinská novinářka Elisabetta Pique napsala životopis papeže Františka. Mimo jiné kniha obsahuje zákulisní informace k papežově volbě v březnu. Podle nich v prvním kole volby vedl milánský kardinál Angelo Scola s asi 30 hlasy ze 115, zatímco kardinál Bergoglio dostal jen asi 25. Ve druhém hlasování druhého dne volby se Argentinec dostal do vedení. Ve čtvrtém kole však ještě nezískal potřebných 77 hlasů. Páté kolo bylo neplatné, poněvadž v urně bylo o jeden lístek více, pravděpodobně proto, že se dva hlasovací lístky slepily. Hlasy se proto ani nesčítaly a lístky byly hned spáleny. V šestém, posledním kole volby Bergoglio získal asi 90 hlasů a byl zvolen.

Podle knihy přitom František se svým zvolením vůbec nepočítal. Podal v té době již rezignaci na funkci arcibiskupa z důvodu věku a katedrálnímu knězi Alejandru Russovi si stěžoval, že sedisvakance jeho penzionování oddálí. Když Russo uvedl, že by mohl být on sám zvolen, reagoval: „Ne, Alejandro! Zrovna jsem rezignoval na úřad a je mi 76 let. Ne, to není možné.“

Krátké poohlédnutí za prací překladatelské skupiny

Liturgie, jako základní projev živého křesťanského společenství, podléhá nejen mnoha vnějším a vnitřním vlivům, ale i vlastní teologické reflexi, a tudíž se vyvíjí. Tento vývoj stromu liturgie není „lineární“ a jednoduše uchopitelný, jednotlivé větve jsou různě propleteny, nestejnoměrně obsypány plody a nejsou stejně zelené, některé dokonce pozvolna usychají. Přesto košatost koruny a celkové množství plodů a zdraví liturgického stromu poukazují na jeho překypující životní sílu a je radostí sledovat jeho pozvolný růst. I když mu přibývají letokruhy, je to pořád stejný strom liturgie a nese stále stejné ovoce. Obava, že přílišný zásah do rozkošatělé koruny liturgického stromu bude mít za následek její „neplodnost“, se jeví spíše jako „programové prohlášení“ než jako faktum.1 Z tohoto pohledu je třeba hodnotit každou „liturgickou reformu“ a mnohé kroky vedoucí k obnově liturgie, mezi které můžeme řadit i vydání kuriální instrukce Liturgiam authenticam2 a editio typica tertia pokoncilního Římského misálu.3

Mým záměrem je pokusit se zdokumentovat recepci této liturgické aktivity vatikánských dikasterií v našem prostředí, která se promítla do revize stávajícího „českého misálu“. Tuto revizi v posledních deseti letech prováděla překladatelská skupina ČBK a nyní, když její práce končí, se štafetový kolík předává dál, aby jej „jiný běžec“ donesl do cíle.4 Je naším přáním, aby tato práce, odborná korektura misálu, pokračovala a abychom směřovali k vydání nového Českého misálu.5 Překladatelská skupina v létě 2013 předala liturgické sekci ČBK revidovaný text, opatřený mnoha poznámkami, a nyní by měla začít jeho odborná korektura a dopracování do finální podoby. Větší část práce byla vykonána, ta zbývající, ale o to významnější, stojí před námi.

Práce na revizi „Českého misálu“

Liturgický text není určen ke komparativní četbě a ani k básnickému přednesu, ale je součástí liturgického slavení shromážděné církevní obce, kterou má vést, inspirovat a uvádět do společenství s Kristem. Slovo v liturgii vyvádí z každodennosti a uvádí do nové skutečnosti, činí tak svojí krásou, poetičností, elegancí a teologickou vytříbeností. Liturgický text, podobně jako celý rituál, je ve funkci společenství, má na něj působit tak, aby se všichni jeho členové setkali s Kristem ve slově a ve způsobách chleba a vína. Z těchto vět se rýsují základní kritéria jakéhokoliv překladu a překladatel by měl mít na zřeteli tuto finální rituální skutečnost. Dnešní věřící již nebudou mít při mešní liturgii bilingvní misály a nebudou sledovat, jak český překlad odpovídá latinské předloze, případně opravovat překladatele.6

Každý překlad je svébytným počinem místní církve, který vychází z dané kultury a tradice; překlad je vždy tvorbou nového díla, nikdy není obtiskem vzorového textu. Snad z tohoto důvodu mnozí revizi stávajícího misálu považují za bezpředmětnou a unáhlenou, vždyť stačí jen ke stávajícímu Českému misálu doplnit to, co uvádí navíc třetí edice a tím dostojíme požadavkům římské kurie.

Uvedl bych několik důvodů, proč byla zahájena práce na revizi Českého misálu:

Sami tvůrci stávajícího liturgického překladu uznávali záhy po jeho vydání nedostatky, a tudíž i potřebu revize. Bouše, který se významně podílel na Českém misálu, v listě sekretáři Liturgické komise ze dne 10. 2. 1976 píše: „Navíc byly z nepochopitelných důvodů do mešního řádu zařazeny staré překlady, převzaté skoro doslova ze starého kapesního vydání latinsko-českého misálu Mariana Schallera … k našemu nemilému překvapení byla dána přednost víc než půl století starým textům. Celou tuto nelehkou práci jsme tedy dělali zbytečně. A nikoho, nejméně Vás, ani nenapadlo se nám alespoň slušně omluvit“.7 Z celého dopisu, kterým Bouše rezignuje na práci v Liturgické komisi, čímž se definitivně rozpadá „pražská překladatelská skupina“, zaznívá velké zklamání nad tím, co se událo s českým liturgickým překladem a jak se vše promítlo do mešní bohoslužebné praxe.8 Bouše v podstatě konstatuje, že liturgická reforma u nás selhala a vinu vidí v české církvi období normalizace a také v přístupu kněží a věřících. Vedle kritiky misálu kritizuje i lekcionář: „Každému je zřejmé, že jeho texty (lekcionáře) nesnesou ani sebeshovívavější kritiku. Po stránce formální mají špatnou češtinu, primitivní, dokonce vadnou skladbu, naprostou absenci poezie“.9 Překladatelská skupina si uvědomovala tuto skutečnost a snažila se na ni reagovat při revizi liturgického textu; tuto „pražskou překladatelskou skupinu“ z šedesátých a sedmdesátých let zastupoval Dr. Václav Konzal.

Ke stávajícímu Českému misálu přišly stovky podnětů a připomínek, které poukazovaly na věcné nedostatky a chyby ve stávajícím překladu, na které se překladatelé snažili reagovat a je zhodnotit při revizi misálu.

Liturgický vývoj a tvorba nových liturgických textů, které si žádají začlenění do misálu, není omezen na přidání nových mešních formulářů do patřičné liturgické knihy. Mění se i metodika a pohled na teorii překladu a liturgický text, čehož důkazem je i vydání nové instrukce Liturgiam authenticam. Tato instrukce byla vydána jako pracovní nástroj k překladu editio tertia Římského misálu do národních jazyků, přičemž předcházející edice byly překládány dle instrukce Comme le prévoit z roku 1969. Teprve ze srovnání těchto dvou „překladatelských návodů“ pochopíme, jak se za čtyřicet let změnil pohled na metodiku liturgických překladů. Instrukce z konce šedesátých let minulého století reaguje na momentální potřebu vydání „národních misálů“, druhá instrukce odráží liturgickou tvorbu a vývoj v jednotlivých oblastech včetně mnohých jazykových „úprav“ a snaží se detailně popsat způsob překladu, aby byl text věrný, nezpochybnitelný a závazný. Nevím, zda touto cestou se dosáhne předpokládaného cíle, neboť příliš rubricistní pohled instrukce bude v čase korigován, čehož důkazem je i diskuze Italské biskupské konference s Vatikánem ohledně překladu konsekračních slov „pro multis“. Každopádně všechny biskupské konference jsou zavázány, aby byla zahájena práce na překladu nového misálu dle stávající instrukce.

Posledním argumentem důvodu revize překladu je jazykový, teologický, liturgický a kulturní vývoj společnosti, na který by měl liturgický překlad reagovat. Liturgie je „propter hominem“ a měla by být lidem blízká, srozumitelná a inkarnovat se do jejich života, aby se stala jeho „pramenem a vrcholem“.10 Archaické a odtažité liturgické texty sice mohou navozovat pocit rituálního mystéria při liturgii, podobně jako latina, ale to neodpovídá teologii Druhého Vatikána a natož současné liturgické teologii.

Ustanovení překladatelské skupiny a její desetiletý vývoj

Na zasedání České biskupské konference ve dnech 8.–9. 10. 2002 kardinál Miloslav Vlk informoval ostatní biskupy o činnosti Liturgické komise. V souladu s římskou instrukcí a po vydání třetí edice Římského misálu Liturgická komise na svém zasedání dne 26. září 2002 doporučila jmenování překladatelské skupiny a sama navrhla její členy. Na zasedání ČBK byl tento záměr i navržení členové po věcných připomínkách schválen. Pak byla předsedou liturgické komise ustanovena překladatelská skupina.11 Předsedou této překladatelské skupiny byl jmenován Dr. Václav Konzal z Prahy; sekretářem Dr. Damián Němec, provinciál dominikánů; a členy: Dr. Markéta Koronthályová, latinářka na KTF v Praze, Dr. Marie Kyralová z Prahy, P. Heřman Fritsch z Blatné a P. Zdeněk Pospíšil z Brna.

Překladatelská skupina pracovala od ledna 2003. Nejprve byly přeloženy nové texty Římského misálu, ty byly předány Liturgické komisi ČBK a po určitých úpravách byly schváleny a vydány jako Dodatek k českému misálu. Dále skupina pracovala na překladu nových svatebních obřadů, jež byly vydány v roce 2009. Co se týká revize Českého misálu, nejprve se přistoupilo k revizi Ordinis Missae. Další kroky následovaly dle řazení misálu: temporale (včetně per annum), dále sanctorale (proprium de sanctis, commune sanctorum), pak missae rituales, missae ad diversa, missae votivae et defunctorum. Celá práce překladatelské skupiny se původně odhadovala na 5 let, ve skutečnosti to byla doba dvojnásobná.

Za tuto dobu se celá skupina výrazně personálně obměnila, což přineslo některé výhody, ale i komplikace. Dne 23. 6. 2004 napsal Dr. Václav Konzal pražskému arcibiskupovi, předsedovi liturgické komise ČBK Miloslavu kardinálovi Vlkovi otevřený dopis, ve kterém, ani ne po dvou letech práce, rezignuje na své členství v překladatelské skupině.12

V říjnu 2006, v důsledku mnoha dalších úkolů a povinnosti, na práci sekretáře překladatelské skupiny rezignuje Dr. Němec a na jeho místo nastupuje Dr. Pavel Kopeček, odborný asistent liturgiky na teologické fakultě v Olomouci. V roce 2010 se komise rozrostla o dalšího člena, kterým byl P. Stanislav Brožka z jižních Čech. V roce 2012 ze zdravotních důvodů opustil komisi P. Pospíšil, kterého v posledních letech tato práce zatěžovala, od roku 2011 se z jednotlivých pracovních setkání omlouval. V témže roce odchází významná osoba této pracovní skupiny – P. Fritsch, který náhle 27. prosince 2012, ve věku 73 let, zemřel. Protože se práce již chýlila ke konci, tak další členové nebyli jmenováni a skupina dokončila revizi misálu ve svém neúplném obsazení.

Skupina se scházela měsíčně v Praze v budově kněžského semináře v Dejvicích. Jednotlivé stránky misálu byly rozděleny mezi členy, kteří doma prováděli revizi a v případě potřeby navrhovali změny. Návrhy byly zaslány dalším členům skupiny a při společných setkáních navrhovatelé úpravy textu prezentovali a ostatní členové je připomínkovali. Po diskusi byl odsouhlasený text zapsán jako „definitivní“ znění. Mnohdy jsme se k některým textům vraceli a opětovně je upravovali, neboť se vyskytují na několika místech či již byly překladatelskou skupinou přeloženy dříve.13

1 Je asi znamením dnešních dnů, že věci, které v šedesátých letech minulého století byly jasné a o kterých se na Vatikánském koncilu diskutovalo, nyní jsou opětovně hodnoceny, ale podle odlišných kriterií. Mluví se o přílišném zásahu do liturgie, který nebyl zamýšlen a jenž překročil rámec koncilní konstituce o liturgii. Málo se však zdůrazňuje skutečnost, že mnoho věcí, které byly po koncilu aplikovány v rámci liturgické reformy a jež vypadaly, jako „něco nového“, byly již na koncilu prodiskutovány a v té době nikoho nepřekvapilo, že se objevily. Viz.: OPATRNÝ, A., Kardinál Tomášek a koncil. Sborník ze sympozia k 10. výroční úmrtí kardinála Tomáška a ke 40. výročí zahájení II. vatikánského koncilu v Praze 9. a 10. 10. 2002, 1. vyd., Praha: Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském 2002, s. 112-113.

2 CONGREGATIO DE CULTU DIVINO ET DISCIPLINA SACRAMENTORUM, „Liturgiam authenticam“, in Notitiae 37, Romae: 2001, (28.3.2001).

3 Missale Romanum, editio typica tertia, 1. vyd., Roma: Typis polyglotis Vatican 2002.

4 Na pracovním zasedání ČBK týkajícím se postupu prací na překladu a revizi stávajícího Českého misálu bylo dohodnuto, že na práci překladatelské skupiny bude navazovat činnost tzv. „expertní komise“, která provede korektury misálu po stránce lingvistické, hudební, teologické, biblické, patristické, formální, literární a liturgické. Následně se připraví základní text k prodiskutování v rámci ČBK (úpravy mešního řádu, eucharistické modlitby, konsekrační slova) a konečně se přistoupí k finální přípravě do tisku, čemuž bude předcházet schválení misálu našimi biskupy a příslušnou římskou kongregací. Na zasedání liturgické komise ČBK na jaře 2013 byl touto činností pověřen nový sekretář komise, který má vytvořit „expertní komisi“ a připravit revidovaný text Českého misálu k vydání.

5 Po vydání nového misálu volají mnozí duchovní správci, neboť je této liturgické knihy nedostatek. Setkávám se i s praktickou otázkou, zda čekat na vydání nového misálu, či opravit a znovu vyvázat misály stávající, které se postupně rozpadají. Liturgická komise ČBK na svém zasedání navrhla, aby v diecézních oběžnících (Acta curiae) byla podána kněžím základní informace, že v dohledné době (tři roky) se nedá počítat s vydáním nového misálu. Viz.: Zápis z 35. zasedání Liturgické komise ČBK ze dne 24. 5. 2012.

6 V liturgických překladech jde jak o věcnou správnost, tak i o jazykovou krásu a kulturu. Překladatelská skupina, jmenovaná k revizi Českého misálu, si byla této skutečnosti plně vědoma a k ní ve své práci přihlížela. Reakce, že tomu je jinak, vycházely z dílčích, nepřesných a zkreslených výstupů této pracovní skupiny. Viz.: KONZAL, V., „Otevřený dopis Miloslavu Vlkovi ze dne 12. prosince 2007“, in Getsemany 193, Praha 2008, s. 6 – 9, http://www.getsemany.cz/node/1271. Reakce na tento dopis viz.: ZAHRADNÍK, P., Jak se Václavu Konzalovi stýská po starých zlatých časech, 6. 5. 2008 http://katolicka-kultura.sweb.cz/ vaclav_konzal_a_reformy_liturgie/vaclav_konzal_a_reformy_liturgie.html.

7 Bouše, Z. B., „Dopis sekretáři Liturgické komise“, in Epilegomena, 1. vyd., Praha: Oikúmené 2000, s. 54, ISBN: 80-86005-22-4.

8 Pražskou překladatelskou skupinu sedmdesátých let tvořili: P. Zdeněk Bonaventura Bouše, P. Miloslav Máša, Dr. Václav Konzal. Mešní řád (Římský kánon) a jeho konečné znění bylo konzultováno s básníkem Vladimírem Holanem, teologem Josefem Zvěřinou, P. Zdeňkem Švédou a zvučnost s hercem Radovanem Lukavským. Viz.: Bouše, Z. B., „Dopis sekretáři Liturgické komise“, in Epilegomena, 1. vyd., Praha: Oikúmené 2000, s. 51-61, ISBN: 80-86005-22-4.

9 BALÍK, S. – HANUŠ, J., Letnice dvacátého století. Druhý vatikánský koncil a české země, 1. vyd., Brno: Centrum pro demokracii a kulturu 2012, s. 163 - 164, ISBN: 978-80-7325-268-7.

10 Viz.: II. Vatikánský koncil, „Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium“, č. 10, in Dokumenty II. Vatikánského koncilu, 1. vyd., Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2002, s. 137-138, ISBN: 80-7192-467-9.

11 Kardinál Miloslav Vlk akceptoval návrh liturgické komise a dané osoby oslovil a následně jmenoval do překladatelské skupiny. Srov.: Zápis ze zasedání Liturgické komise ČBK ze dne 26. 9. 2002.

12 Tento dopis byl otištěn v časopise Getsemany č. 157 (leden 2005), kde autor uvádí důvody své rezignace. Viz.: KONZAL, V., „Rezignace na členství v překladatelské komisi ze dne 23. 6. 2004“, in Getsemany 157, Praha: 2005, s. 19, http://www.getsemany.cz/node/694.

13 Jako první se překládaly texty, které v Českém misálu chyběly a jež byly vydány v roce 2008 v Dodatku k Českému misálu. Tyto texty pak byly vřazeny do překladu, a pokud se stejné euchologické texty vyskytovaly i na jiných místech, tak byly upraveny (sjednocen překlad). Viz.: Dodatek k Českému misálu, 1. vyd., Praha: Česká biskupská konference 2008, s. 176, ISBN 978-80-7195-235-0.

Metodologie revize stávajícího „Českého misálu“

Dle pověření ČBK a také Liturgické komise překladatelská skupina nedělala překlad, ale revizi stávajícího textu. Editio tertia přináší některé změny v porovnání s předcházejícími vydáními, které jsou nejen euchologické, ale i nové rubriky, kalendář, jiné obsahové řazení a pozměněnou strukturu knihy.1 Metodologicky komise vycházela z daného dokumentu Vatikánské kurie, přihlížela k české liturgické terminologii obsažené v národním misálu a také k jisté tradici a rituální znalosti stávajícího misálu u kněží a věřících. S tímto vědomím i toho, že stávající český překlad misálu je bezesporu úctyhodným dílem, pracovala skupina po celou dobu své existence.2

Obecné zásady revize

Při revizi liturgických textů Českého misálu podle Missale Romanum, editio typica tertia z r. 2002, se porovnával dosavadní český překlad s latinskou předlohou. Současně překladatelská skupina, přihlížela k překladům do světových jazyků. Při revizi Českého misálu se vycházelo nejen z instrukce Liturgiam authenticam, (28. 3. 2001) ale i z promulgačního dekretu třetího vzorového latinského vydání Římského misálu (20. 4. 2000). Principy revize byly tyto:

1. Překladatelská skupina se předně snažila zohlednit připomínky k Českému misálu, které poslali kněží na výzvu uveřejněnou v diecézních oběžnících a které byly utříděny do tematických skupin. Některé připomínky kněží jsou do návrhu revidovaného textu zapracovány, jiné s patřičným odůvodněním zamítnuty.

2. Při revizi se překladatelé snažili ponechat co největší množství textů v dosavadní podobě, především ty části, které recituje sborově lid, které jsou zhudebněny (preface) a na které jsou věřící zvyklí, mají je „zafixovány“ a pro mnohé jsou pramenem osobní modlitby.

Dosavadní český překlad byl měněn pouze tam, kde se výrazně lišil od latinské předlohy, a to hlavně po stránce obsahové.

Jazykové zásady

Zrevidovaný text by měl být po jazykové stránce pokud možno věrný, tj. odpovídat latinskému originálu, ovšem nikoliv otrocky doslovně, ale také by to neměla být jen velmi volná parafráze hlavní myšlenky, jak se to občas v stávajícím Českém misálu vyskytuje.3 Při revizi se vycházelo z běžných principů, jak jsou zpracovány v současné teorii překladu.4 Konkrétně to znamenalo:

• Pokud možno se vyhýbat archaickým slovům a vazbám, latinský slovosled nahrazovat běžným českým, vyhýbat se přechodníkům (v současné češtině jsou vnímány jako zastaralé). Snažit se o kultivovanou spisovnou češtinu bez rušivých elementů, aby byl text plynulý, nepoužívat příliš moderních nebo nespisovných výrazů a vazeb, které by mohly působit rušivě.

• Participiální vazby nahrazovat většinou určitým slovesem, které je pro češtinu běžné a typické. Genitivní přívlastky jsou obvykle překládány pomocí přídavných jmen, ablativ absolutní vedlejší větou.

• Text doplňovat jen v nezbytných případech, kdy je to nutné pro srozumitelnost (např. doplnění podmětu, slovesa apod.). Sevřenost a úspornost latiny bohužel nelze v češtině zcela adekvátně vyjádřit, ale v žádném případě se nepřidávají myšlenky, které v latinském originálu nejsou ani v náznaku. Vícevýznamová latinská slova – pokud v češtině chybí ekvivalent – se překládají někdy souslovím nebo dvěma výrazy. Stylistické hodnoty (a estetický dojem) latinského originálu se snažíme nahradit ekvivalentními hodnotami vyjádřenými češtinou.

• Zohledňovat i to, že se jedná o projev mluvený, vyhýbat se předem disonancím a nejasnostem, ke kterým by při recitaci liturgických textů mohlo dojít. Slovosled a překlad upravovat i s ohledem na to, aby se texty daly zpívat.

• Usilovat i o básnickou vzletnost, aby modlitby pozvedaly duše lidí k Bohu a aby byly srozumitelné a nevyvolávaly nežádoucí konotace či nepochopení.

Věcné zásady

Asi nejvíce připomínek od kněží směřovalo k názvu Český misál. Jsou zastánci tohoto názvu, ale je i velké množství těch, kterým tento název vadí, včetně samotného Václava Konzala.5 I když překladatelská skupina se přiklání k názvu Římský misál, protože chtěla odpovědět a vyrovnat se především s připomínkami těch, kdo tento Český misál denně užívají, není na jejích členech rozhodnout o jeho budoucím názvu. Jazykově český ekvivalent latinského Missale Romanum je dostatečným poukazem na naše prostředí i na příslušnou „jazykovou mutaci“. Současně však připomínám, že máme ustálenou liturgickou terminologii a názvy některých liturgických knih nekorespondují s latinskými názvy: Uvedení do křesťanského života x Ordo initiationis christiane adultorum.

Při revizi překladu rubrik překladatelská skupina zohledňovala dosavadní rozhodnutí biskupské konference, resp. dříve sboru ordinářů; v nejistých nebo dosud neřešených případech doporučujeme, aby byl předložen návrh České biskupské konferenci k rozhodnutí. Podobně by se mělo postupovat i v dalších důležitých případech, kam můžeme zařadit i název misálu (český x římský), mešní řád a eucharistické modlitby.

Při revizi euchologického textu jsme se, z teologického hlediska, museli vyrovnat se skutečností, že jestliže podmět, jímž je v latinské předloze Bůh, se v českém překladu změnil a podmětem jsou lidé, nebo my, nebo někdo jiný, tak jsme do textu zasáhli a upravili jej dle latinské předlohy. Rovněž tam, kde celé pasáže textu chybí nebo jsou přeloženy evidentně z jiné předlohy (německé, francouzské), jsme je nahradili či doplnili podle latinské předlohy. Revidovaný text je vždy doplněn podrobným odůvodněním jeho úprav a také se uvádí došlé připomínky kněží s důvody jejich přijetí či odmítnutí.

Připomínky k stávajícímu Českému misálu a liturgická praxe

Došlé návrhy a připomínky kněží byly několikerého druhu:

• Mnohé návrhy se týkaly možnosti větší variability takových textů Ordinis Missae, které může volně formulovat sám celebrant: především úvodní pozdravy na začátku mše sv., úkon kajícnosti, výzvy k modlitbě Otče náš, pozvání k přijímání (po Hle, Beránek Boží).

• Další návrhy směřovaly k větší variabilitě textů Ordinis Missae, kde dosud je pouze jedna nebo několik málo možností: krátké variantní vsuvky do 3., příp. i 2. eucharistické modlitby (jak je např. v italském a německém misálu), propuštění lidu na konci mše.

• Navrhována byla i variabilita úvodů k různým textům Tajemství víry: jsou tři texty, ale pouze jeden úvod – každý text by měl mít svůj vlastní úvod, aby i při recitaci bylo zřejmé, který text má být použit.

• Objevovaly se návrhy na variabilitu řad orací pro neděle během roku v návaznosti na nedělní cykly A, B, C (tak je to např. v italském misálu).

• Časté byly i návrhy na vypracování nových mešních formulářů (příp. i s prefací) pro konkrétní příležitosti a úmysly, např.: 31. 12. – zakončení kalendářního roku; některý volný den na počátku kalendářního roku – o Boží pomoc do nastávajícího roku; na začátek školního roku; za děti; za mládež; za ty, kdo stojí před závažným rozhodnutím; za manžele; za ty, kdo se na manželství připravují; za katechumeny; za biřmovance; při přírodních katastrofách; za ochranu proti terorismu; za ochranu proti epidemiím; za spravedlivé výsledky voleb, politických jednání apod.

• Prosazovali někteří i vytvoření a zařazení integrálního textu Ordinis Missae pro případ, že kněz celebruje zcela sám, bez asistujícího.

• Mnohé návrhy a připomínky kněží řešily formální stránku, tj. týkaly se otázky uspořádání misálu do jednoho nebo více svazků, misálu s notami, formátu (velikosti) misálu, provedení desek a vazby, počtu a provedení záložek, velikosti a zřetelnosti písma, lámání textu, záhlaví stránek (orientace v misálu), zařazení vhodných ilustrací, uvedení celých konkluzí orací, značky pro zpěv v oracích atd.

• Velmi časté a pro práci překladatelské skupiny podnětné byly poznámky k jazykové stránce překladu liturgických textů Českého misálu.

Některé návrhy a připomínky přesahovaly poslání a možnosti zapracování do navrženého revidovaného textu Českého misálu překladatelské skupiny. Díky výzvě v diecézních oběžnících bylo mnoho připomínek a návrhů ke skladbě, formální stránce, velikosti, druhu písma a technickému provedení misálu, které by měla řešit expertní pracovní skupina, která misál připraví k vydání. Všechny tyto návrhy a připomínky byly předány sekretáři liturgické komise ČBK a doufejme, že ve finální fázi práce bude k nim přihlédnuto, aby nový misál i po vnější stránce byl „pěknou a inspirující knihou“.

Revize skončila, práce začíná

Sám Bouše v devadesátých letech na adresu misálu uvádí, že „jak styl, tak slovník českého misálu je rozkolísaný. Často je překlad latinské předlohy, která má svůj kursus, nerytmický. Původní smysl je přečasto zeslaben, někdy dokonce banalizován právě tak, jako překlady lekcionáře zeslabují a často banalizují biblické slovo. Výsledný elaborát prozrazuje, že překlady i se svými dodatečnými úpravami se řídily protichůdnými zásadami a hledisky“.6 Pokud zvážíme tato slova, tak je jen dobře, že se v našich zemích opětovně pokoušíme o revizi stávajícího překladu, aby jeho jazyk nebyl rozkolísaný, měl jednotný rukopis, teologicky propracovaný, jazykově vytříbený a věrný české liturgické terminologii a překladatelské tradici.7 I přes tato kritická slova je důležité konstatovat, že stávající český překlad misálu je velmi kvalitní, harmonický i ucelený; a s tímto vědomím je třeba provádět jeho revizi, aby jeho krása se neztratila, ale vykvetla do plnosti. Bude na dalších, jak těmto požadavkům dostojí a v jakém časovém horizontu revidovaný text nového misálu se nám dostane do rukou.

Překlady jednotlivých míst mešního řádu podle papežské instrukce Liturgiam authenticam

Římská instrukce Liturgiam authenticam z roku 2001 požaduje, aby překlady liturgických textů z originálního latinského znění do národních jazyků byly co nejvěrnější originálu. V čl 20 instrukce doslova stojí, že „původní text, jak jen to je možné, musí být překládán v co nejpřesnějším stylu, bez vynechání či přidání významu a bez parafrází a glos“. Na některých příkladech mešního řádu poukážu na názorovou, lingvistickou a teologickou spletitost při překládání latinských textů dle této instrukce.

Preface

Je příznačné, že největším překladatelským oříškem je pro mnohé je a také pro naši překladatelskou skupinu byl text eucharistických modliteb. V tomto směru, i vzhledem k vážnosti euchologického textu, jsme se snažili podat spíše jistý „rozbor“ teologického bohatství eucharistických modliteb a navrhli jsme několik variant překladu. Bude na následné „expertní skupině“ tuto práci dokončit a dojít k definitivnímu textu. Stávající překlad anafor v Českém misálu vypracovala „pražská překladatelská skupina“ a je třeba ocenit jeho nesporné kvality a teologickou konzistentnost.8 Přesto bych se pozastavil a poukázal na některých místech, jak současný český překlad hluboce zaostává za teologickou precizností a jazykovým bohatstvím latiny.

Podíváme se na začátek eucharistické modlitby, která zde v úvodu preface, jež reaguje na třetí aklamaci věřících, obsahuje latinské vyjádření „aequum et salutare“, jež představuje překladatelsky zajímavý moment. V současném našem misálu je toto vyjádření přeloženo jako „dobré a spasitelné“, což neodráží lingvistickou preciznost originálního textu. Ve Vulgátě termín „salutare“ je často neutrální substantivní adjektivum, které poukazuje na záchranu – spásu, např. v Gn 49,18, Ž 84,8, Ž 97,2 a Lk 2,30. Nicméně tento biblický dynamismus slova „salutare“ nebyl vždy zdůrazněn, neboť např. francouzský liturgik B. Botte prosadil překlad „salutare“ začátku preface jako „spasení – spása“.9 Přitom je důležité si uvědomit, že „salutare“ znamená více než „spásu“ – v eucharistické modlitbě implikuje akci zaměřenou na dosažení spásy. Tento názor se objevuje v díle Flora z Lyonu, když říkal: "Salutare autem dicitur, quod est salubre eo quod salutem conferat".10 Podobně se vyjadřují i etymologické slovníky: "Salutaris est salutem, vitam, sanitatem afferens. [Dicitur] generatim de iis, sive personis, sive rebus, quae incolumitatem, salutem, utilitatem afferunt“.11 Ve východních anaforách se objevují formulace synonymní, ale ne identické, např.: „sanctumque et decorum, atque nostris animabus utile“.12

Adjektivum „salutare“ je proto nutno vnímat ve vztahu k „aequum“, které vyjadřuje pocit povinnosti a „salutare“ pak poukazuje na to, co z této povinnosti plyne, co je pro nás přínosné. V tomto spojení obou výrazů je správné vnímat „salutare“ jako činnost (slavení eucharistie) zaměřenou k cíli, tj. přinášející spásu, čemuž plně odpovídá stávající český překlad. Naproti tomu významově zavádějící je překlad aequum – dobré, neboť nepoukazuje na povinnost věřícího vykonávat to, co je pro něj salutare. Podíváme-li se např. na italský překlad, tak vidíme jistou teologicky přesnou verzi originálního textu „nostro dovere e fonte di salvezza“,13 která však velmi pokulhává za jazykovou elegancí originálu. Této se mnohem více blíží český překlad, který je jazykově brilantní, avšak významově a teologicky zúžený a dokonce nepřesný, protože chybí provázanost mezi pojmy „dobré a spasitelné“, jak je tomu v latině. Vzdávat Bohu díky (slavení eucharistie – díkučinění) a tím uskutečňovat vlastní spásu, není jen dobré, ale je to i povinnost. Na tomto příkladu se rýsuje překladatelská obtížnost, přičemž je věcí překladatele, která kriteria zdůrazní a která „obětuje“.

Jak překládat pro multis?

Na instrukci Liturgiam authenticam odkazuje i oběžník, který zaslal prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, kardinál Francis Arinzen, 17. 10. 2006 předsedům biskupských konferencí, ohledně překladu latinských slov „pro multis“, která kněz vyslovuje při konsekračních slovech. I když mnozí překladatelé, teologicky i jazykově mnohdy přesně a správně, přeložili „pro multis“ jako „za všechny“, tak požadavek kongregace směřuje k doslovnému překladu. Kongregace uložila biskupským konferencím těch zemí, kde se užívá „nepřesného překladu“, tedy i našim biskupům, aby v následujících dvou letech proběhla katecheze věřících, jež je má připravit na tuto změnu.14 Jako první na výzvu reagovala maďarská biskupská konference, a to až v roce 2009, a stanovila, že v eucharistických modlitbách se má používat „za mnohé“. Od 27. listopadu 2011 je v platnosti překlad editio tertia Římského misálu do angličtiny, kde v duchu instrukce Liturgiam authenticam a kongregačního požadavku je změněna z „for all“ na „for many“.15

Dříve než se pokusím zhodnotit význam pro multis a zda znamená „za mnohé“ nebo „za všechny“, je dobré alespoň v krátkosti nastínit cestu, která vedla k rozšíření tvaru pro vobis – za vás a za všechny. Předně vidíme snahu v jednotlivých liturgiích, aby byla zachována biblická tradice, jež je představována spisy apoštola Pavla a sv. Lukáše (pro vobis)16 a evangelii Marka a Matouše (pro multis).17 Obě tyto varianty se vzájemně významově a teologicky doplňují. Teologická a etymologická reflexe posledních let poukázala na možnou protichůdnost obou výrazů, přičemž jediným účelem celé diskuze je snaha zdůraznit eticko-spirituální rovinu. Tato protichůdnost nevychází z textu samotného, ale ze způsobu interpretace v kontextu exegeze, která izoluje a zdůrazňuje jeden prvek a příliš se nesnaží o komplexní výklad. Projdeme-li anafory užívané jak ve východních, tak i v západních církvích, zjistíme užití obou biblických variant v „narratio institutionis“, což poukazuje na otevřenost přístupu a bohatost liturgické tradice. Na základě zkoumání mi dostupných eucharistických modliteb jsem své výsledky zaznamenal do následující tabulky:18

 

konsekrační slova nad chlebem	konsekrační slova nad kalichem
pro multis 2 x	pro multis 9 x
pro vobis 35 x	pro vobis 17 x
pro vobis et pro multis 42 x	pro vobis et pro multis 60 x
pro vita mundi (obdobné varianty) 11 x	pro vita mundi (obdobné varianty) 11 x
pro omnibus 13 x	pro omnibus 13 x

 

Eucharistické modlitby potvrzují nejen obojí biblickou tradici, ale především inklusivní hodnotu výrazu pro multis, jež můžeme chápat ve významu nejen „za mnohé“, ale i „za velké množství“, čímž se chce říci „za všechny“. Tento přístup je přítomen v dějinách exegeze a dosvědčují to i Janovské texty, kde máme variantu „pro vita mundi“, která se objevuje v mnohých východních anaforách. Není tedy možné si představovat, že „pro multis – za mnohé“ má být striktně zavedeno jen proto, aby se upravil významový rozsah pojmu „za všechny“.19

Quod tradetur a qui effundetur

Při zvažování možných úprav konsekračních slov je třeba vycházet z vědomí, že latinský text, který je stejný ve všech eucharistických modlitbách a liturgickou reformou upravený, je historicky ustálený, jazykově i významově brilantní. V rámci naší revize stávajícího českého překladu se překladatelská skupina zamýšlela nad důsledností překladu výrazů „quod pro vobis tradetur“ a „qui pro vobis effundetur“, tedy jaký slovesný tvar použít, tj. ponechat stávající prezent nebo jej upravit na futurum. Na základě shody v argumentaci historicko-literární, lingvistické a teologické je důležité v překladech zachovat futurum, neboť celý děj slavnosti nás uvádí do přesně stanoveného kontextu ustanovení, jež je uveden slovy „pridie quam pateretur“. Řecká participia, jež se objevují v anaforách i v biblickém textu, je třeba vnímat ve významu budoucím.20 Tato skutečnost by neměla překvapovat, protože lingvistika je zde podřízena teologii a takto jsou tyto formulace vnímány. Podobně i participia vztahující se ke slovům nad chlebem a vínem jsou v řečtině morfologicky ve formě přítomné, ale obsahují předpověď, k jejímuž naplnění dojde v budoucnosti, a proto je možné a správné tato participia vnímat ve významu budoucím.

Tomuto odpovídá většina starých latinských textů, a to jak biblických, tak i liturgických, kde se řecké participium prezentu překládá futurem quod tradetur / qui effundetur. Tento přístup dokladuje jistou „překladatelskou praxi“, že teologické vnímání textu autorizuje překladatele, aby na základě literárně - teologického posouzení budoucího naplnění daných slov, je vnímali a překládali budoucím časem. Latinské anafory většinou nepřekládaly řecký text Nového zákona o ustanovení eucharistie prezentem, quod traditur / qui effunditur, ale futurem, které máme i v aktuálních liturgických knihách. Pochopení slov o ustanovení jako prorocké předpovědi, skrze kterou se Ježíš večer před svým utrpením ztotožnil se znamením chleba a vína, platilo nejen pro komunitu apoštolů, ale platí i pro církev každé doby. Eucharistická teologie poukazuje v časové různosti na vnitřní spojitost mezi slovy ustanovení Poslední večeře, smrtí a zmrtvýchvstáním našeho Pána a každou mší slavenou v církevním společenství. Tyto tři okamžiky, přestože jsou odděleny časově i prostorově, jsou určeny k tomu, aby se v rituálním průběhu staly jedním a tím samým okamžikem, tj. svátostným zpřítomněním oběti na kříži skrze slova a znamení, tak jak nám byla Písmem a Tradicí předána.

Chápání slov ustanovení ve významu futura nám umožňuje vnímat je v jejich úplnosti a dynamicko-sakramentální finalitě. Význam slov ustanovení není omezen jen na konstatování: „Toto je moje tělo / má krev“, jež odpovídá statickému pojetí teologie a liturgie zdůrazňující jen reálnou přítomnost Krista v těchto způsobách. Výsledkem by byl velmi omezený pohled na celé slavené mystérium. Teologické poselství slov ustanovení a jejich následné vnímání v dynamicko-sakramentálním významu přítomnosti Krista ve chlebu a víně poukazuje na integritu prezentovaných událostí, kterou dosvědčuje biblická a liturgická tradice východní i západní církve.

Jestliže se podíváme na latinská slova quod pro vobis tradetur / qui pro vobis effundetur, můžeme považovat některé překlady do národních jazyků, především český, za ty, které neberou v úvahu budoucnost, ke které se vztahují. Přítomný čas „se za vás vydává / prolévá se za vás“ také nezdůrazňuje průběhový charakter předložky quod, která poukazuje na jistou finalitu děje. Mezi quod pro vobis tradetur a který se za vás vydává, je tak velká významová vzdálenost, že ani nejlepší úmysly nemohou tento překlad plně obhájit. Právě při překladu slov ustanovení by měla být maximální snaha o zachování nejen původního latinského znění, ale i o ustálenou a precizní terminologii, která má význam pro sakramentální teologii a liturgickou praxi.

Je zajímavé učinit přehled národních překladů těchto slov, kdy některé jazykové skupiny mají futurum a jiné prezent. Budoucí čas má např. angličtina, kastilština, polština a němčina. Částečně prezent a částečně futurum má francouzština. Prezent mají tyto jazyky: italština, čeština, slovenština a portugalština. Je zajímavé, že brazilští biskupové požádali o změnu konsekračních slov z prezentu do futura a tomuto požadavku kongregace vyhověla.

Slova o ustanovení, která Kristus pronesl při Poslední večeři, a jež v latinské edici jsou ve futuru, vystihují spojitost tohoto okamžiku s následnými událostmi Velkého pátku a jeho smrti na kříži. Touto gramatickou formou je naznačen i dvojí rozměr eucharistické slavnosti, jako rituální hostiny a oběti. Proto by redaktor revidovaného textu „Českého misálu“ měl zvážit, zda výrazy quod pro vobis tradetur a qui pro vobis effundetur Římského misálu, by neměly být v české verzi překládány adekvátně s latinou a ne prezentem, jak je tomu doposud. Poněvadž se jedná o významný zásah do struktury eucharistických modliteb, tak překladatelská skupina navrhuje dvě varianty s futurem, ale je pochopitelně možné, i když ne zrovna ideální, stávající text ponechat. Inspirací může být počin brazilské biskupské konference.

Jak překládat „Gratias agere“?

V Českém misálu výraz gratias agere, který se objevuje v eucharistických modlitbách a v prefacích,21 je vnímán ve svém běžném významu jako vzdát díky, avšak ne ve všech textech je tomu tak, v některých případech se tento výraz překládá jako poděkovali, děkovali.22 Tato překladatelská dvojznačnost nás vede k otázce o pravém významu tohoto latinského výrazu. Jestliže chceme pochopit teologické bohatství slov gratias agere, je důležité vykonat jistou „lingvistickou sondu“. Pokud toto slovní spojení chceme pochopit z pohledu etymologického, je třeba vycházet z řeckého slova eucharistein, které takto překládáme. Toto řecké slovo v Novém Zákoně, v liturgické terminologii a v mystagogiích církevních otců nemůžeme chápat ve svém rozsahu, který je vyjádřen jen jako díkuvzdání – poděkování. Křesťanské používání slova eucharistein je dáno sakrálním slovníkem biblické řečtiny. V důsledku toho je třeba jej číst ve světle původního hebrejského výrazu, který odkrývá jeho plný význam a následně i překladatelské varianty. Pravý význam původního hebrejského slovesa k označení Kristovy rituální činnosti při Poslední večeři, jež vychází z hebrejštiny, můžeme dnes vystopovat v liturgické syrštině a aramejštině.

V syrské literatuře, biblické, liturgické i patristické, je řecké sémantické dvousloví eucharistein / eucharistia vyjádřeno slovy yadà’/tawdìta, jež jsou identická s hebrejskými slovy yadàh/todà [vyznávat/vyznání], která jsou typická pro starozákonní euchologické texty. Starozákonní yadàh vyjadřuje pocity „modlícího se“ ve snaze o hluboký vztah s tím, ke kterému se obrací. Tento termín vyjadřuje vědomí viny a vyznání nejen víry v Boha, ale i vlastní nedokonalosti. Toto dvojí vyznání (víry a hříchů) se vzájemně doplňuje a poukazuje na podstatu Mystéria, neboť v Kristově velikonočním tajemství docházíme nejen odpuštění, ale ono je především předmětem naší víry, je to nová a věčná smlouva. Proto sloveso vyznávat (gratias agere) chápané ve smyslu chvály, se pojí s významem slov, jež se dají vzájemně obměňovat a jsou synonymy: žehnat, chválit, slavit se sémantickou skupinou yadàh, eucharistein, gratias agere a nic se neubere na významu vyznání hříchů.

Snad právě proto v anamnetické části eucharistické modlitby se objevuje vyznání lidské věrnosti Bohu, ale i lidské slabosti a hříchu. V tomto celebrativním kontextu vnímáme i obsažnost termínu gratias agere, jež čeština příliš zužuje výrazem „vzdal díky“, což neodpovídá plně původnímu významu. Podíváme-li se na způsoby, jak tato sémantická skupina yadàh, eucharistein, gratias agere byla překládána, tak zde vidíme alternovat výrazy jako: požehnal, poděkoval, vyznal … přičemž všechny mají jistý laudativní charakter.

Zajímavostí je i ta skutečnost, že všechny výrazy této sémantické skupiny mají sakrální charakter a pojí se s kultem, jsou to významné liturgické termíny. To by mělo překladatele vést k úvaze o vytvoření v daném jazyce (češtině) adekvátního liturgického termínu, který by byl „specifický“ k označení dané činnosti po vzoru latinského, řeckého i hebrejského textu. Každopádně je to podnětný impuls a teologické upřesnění výrazu „gratias agere“ by mohlo být signálem k hlubšímu výkladu, pochopení a prožívání eucharistické slavnosti, což stávající překlad nenabízí.

Euchologické bohatství a život církve

Slavení liturgie je vnitřně spjato s aktualizací dějin spásy, které skrze anamnetické vzpomínání se stávají přítomnými a působícími v přítomných. Základním posláním liturgických textů je poukaz na Paschální mysterium naší spásy, které v rituálním kontextu slavení posvěcuje liturgické shromáždění a věřící naplňuje spásonosnou milosti – „adeo ut quodammodo praesentia reddantur“.23

Význam euchologických textů v životě církve

Euchologické texty svým poselstvím a teologickým obsahem závisí na biblické zvěsti a tato závislost je podstatná, což dosvědčuje i skutečnost, že překlad Písma do národních jazyků probíhal v návaznosti na překlady liturgických knih, tak jak to známe i z našich dějin. U těch národů, kde nevznikl vlastní překlad bible, nevznikla ani vlastní liturgická terminologie a tyto národy po mnohá staletí slavily liturgii v cizím jazyce – latinsky.

Liturgická terminologie, přes všechny vlivy, které ji utváří a ovlivňují, je obrazem teologického bádání a tudíž i teologické vyspělosti daného národa. Jako jedno ze základních liturgických pravidel: chápeme „zákon modlitby je zákonem víry“ nebo „obsah modlitby je obsahem víry", což poukazuje na sepjetí kultu a víry. Ve starověku a raném středověku, kdy neexistovaly vzorce víry a definovaná dogmata, platilo, že liturgie je tou, která stvrzuje pravost učení, a slavící církev garantuje setrvávání v apoštolském učení. Tato zásada, v dnešní době tak zdůrazňovaná, měla v minulosti za cíl zabezpečení obsahu víry, dnes skrze ni plněji vnímáme teologické bohatství euchologických textů i reálie doby, kdy tyto texty vznikaly.

Překladatel euchologických textů má rozpoznat, jaké teologické pravdy a témata obsahují latinské liturgické texty, i to, že jsou zde mnohé pastorální podněty a vybídnutí, což vše by mohlo být nesprávným překladem zahaleno nebo zcela opomenuto. I když celý revidovaný text má projít expertní korekturou, byl bych rád, kdyby i tyto aspekty liturgických textů (teologické, biblické a pastorační) byly náležitě zohledněny.

Liturgický text a slavení

Uskutečnění spásy člověka se dosahuje v liturgii, liturgie se tak stává nejen účinným zvěstováním evangelia, ale i pramenem posvěcení a vrcholem Boží chvály.24 Slavením liturgie docházejí věřící poučení, liturgie přitom není katechezí, rituální děj vychovává a pro mnohé věřící homilie, spolu s liturgickými a biblickými texty, je současně „katechismem, biblí a duchovní literaturou“, které pravidelně čtou. Je tudíž zřejmé a žádoucí, aby liturgické texty byly teologicky správné a prezentovaly pravou nauku církve. Musí být i živou a „vzorovou“ modlitbou, která promlouvá v lidských srdcích, prototypem dialogu mezi člověkem a Bohem. Konstituce o liturgii nám připomíná, že skrze liturgickou modlitbu a zpěv, skrze celý liturgický děj, roste víra věřících a jejich mysl se pozvedá k Bohu, aby konali „duchovní službu“25 a dosáhli milosti.26 Každý liturgický text má tento rozměr, je určen ke společnému slavení, k veřejnému přednesu, ke společnému zpěvu a modlitbě, což jsou další překladatelská kritéria.

Překlad zůstane vždy překladem, a tudíž nemůže plně vyjádřit vše, co je obsaženo v originálu. Předně je důležité vycházet z jeho rituálního poslání, liturgický text má především plnit tu funkci, k níž je určen. Čím více a hlouběji se člověk ponořujedo překladání a odhaluje všechny možné varianty překladu s cílem co nejlépe zachytit pravý význam latinského slova, tím více se objevuje zpětná snaha text upravovat a dolaďovat i vědomí, že překlad stále nějak pokulhává za svým originálem.27 Toto vědomí nás provázelo po celou dobu naší práce, jakož i to, že přílišná variabilita a proměna euchologických textů by mohla vést k neustálému opravování vyslovovaných liturgických textů ze strany předsedajících. Je tedy vhodné mít na zřeteli, že by k tomu mohlo docházet při hlasité recitaci textů, které jsou známy a liturgové je přednášejí zpaměti.

Rozsah a potřebnost každé úpravy stávajícího českého liturgického textu podléhá mnoha dalším kritériím, mezi která můžeme přiřadit i postupně se ujasňující postoje římské kurie ve vztahu k liturgii. Dokladem je i stávající diskuze ohledně německého a italského překladu Římského misálu, nehledě k tomu, že se očekává nejprve schvalování překladů velkých jazykových skupin a následně těch ostatních.28

Závěrem můžeme konstatovat, že současné české liturgické texty jsou mnohdy nepřesné (jak bylo poukázáno), avšak jsou jazykově kvalitní a hezké, literárně krásné. Jsem přesvědčen, že je možné udělat nový překlad tak, aby byl esteticky, jazykově, literárně i hudebně přinejmenším na stejné úrovni a přitom teologicky i významově přesnější. Tento úkol stojí před námi a všem, kteří se na něm budou podílet, přeji mnoho zdaru.

1 V editio tertia jsou navíc nové eucharistické modlitby řazeny jednak v Ordo missae a také v závěru knihy, v Přílohách. Popis a euchologie udílení popelce je již jen na Popeleční středu a ne alternativně na první postní neděli, jak je tomu v Českém misálu. Upravené jsou formuláře mše pro zvláštní příležitosti a rituální mše.

2 Prof. Jan Matějka zpětně popisuje tuto práci slovy: „Bylo třeba vytvářet český liturgický jazyk. Nejen tehdy dostupné české biblické texty, ale i překlady misálu se ukázaly jako nepoužitelné. Dosavadní překlady Střížův a zejména Schallerův byly pro hlasitý přednes nevhodné. Ani novější překlad nedělních mešních textů, vydaný Dr. Švédou, nebyl připravován jako text určený pro hlasitý přednes při společném slavení bohoslužby, a on sám varoval před jeho používáním. (Přesto mnohé texty ze Švédova překladu vycházejí nebo se s ním velmi shodují). Často chyběly i české názvy pro přesné a jednoznačné latinské termíny a mnohdy nebylo snadné najít rovnocenný český ekvivalent. Ukázalo se, že někdy i dobrý český text začne působit potíže, má-li být přednášen zpěvem“. MATĚJKA, J., „Kardinál Tomášek a liturgická obnova“, in OPATRNÝ, A. (ed.), Kardinál Tomášek a koncil. Sborník ze sympozia k 10. výroční úmrtí kardinála Tomáška a ke 40. výročí zahájení II. vatikánského koncilu v Praze 9. a 10. 10. 2002, 1. vyd., Praha: Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském 2002, s. 92.

3 Autoři stávajícího Českého misálu svůj překlad hodnotí slovy: „Vedle obecně známých problémů, které je nutno řešit při převodu latinského textu do češtiny, bylo třeba brát v úvahu zvláštnosti vyplývající z vlastní povahy liturgického textu. K těm běžně se vyskytujícím jazykovým odchylnostem patří zejména odlišné významové ekvivalence. Jeden latinský výraz je někdy možné, a často nutné, vyjádřit v češtině několika různými výrazy podle významové souvislosti; nebo naopak někdy pro několik latinských textových variant má čeština jediný způsob jak vystihnout jejich významový obsah. Dalším problémem při překládání jsou v latině často se vyskytující participiální vazby, k nimž má současná čeština značnou nechuť, a proto docházelo k jejich nahrazování závislými vedlejšími větami, podobně jako u latinských slovesných tvarů gerundia a gerundiva nebo vazby akuzativu s infinitivem. Často pak bylo nutno rozhodnout k jakému vyjádření příslovečného určení se přiklonit, zda k vyjádření času, nebo způsobu, okolností, prostředku, podmínky, příčiny, účelu apod. – zatímco latinské vyjádření připouští, často i záměrně, několik významů současně. V takových případech už spolurozhodují nejen gramatická pravidla, ale i skutečnost, že se jedná o text vyjadřující liturgické dění. Bylo proto nutné brát v úvahu charakteristické vlastnosti liturgického textu, kdo, kdy a jakým způsobem ho přednáší, a v ne poslední řadě také dobu a prostředí vzniku, protože to všechno má nezanedbatelný vliv na správné pochopení a vyjádření důležitých významových odstínů.“ Viz.: http://kpmk.eu/index.php/aktualni-zpravy/4-dejiny-stareho-probosstvi-2.

4 Srov.: Levý, J., České teorie překladu: vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře, 2. vyd., Praha: I. Železný 1996, s. 273, ISBN: 9788023729528.

5 Srov.: KONZAL, V., „Otevřený dopis Miloslavu Vlkovi ze dne 12. prosince 2007“, in Getsemany 193, Praha 2008, s. 6 – 9, http://www.getsemany.cz/node/1271.

6 Bouše, Z. B., „Poznámky k oficiálním překladům mešního řádu (1992)“, in Epilegomena, 1. vyd., Praha: Oikúmené 2000, s. 68, ISBN: 80-86005-22-4.

7 Nejednotnost euchologických textů českého misálu je dána růzností překladatelských skupin, jejich teologickými východisky a přístupy k latinskému textu, jakožto i následnou závěrečnou stylizací Liturgické komise a obměnamiám během schvalovacího řízení na kongregaci v Římě. Je nasnadě, že tím utrpěla krása českého jazyka, libozvučnost a zpěvnost textu, neboť výše zmiňované zásahy do textu asi nebyly vedeny těmito kritérii.

8 Na překladu mešního řádu, eucharistických modliteb a prefací se podílela „pražská skupina“, přičemž na mešních formulářách skupina moravská. Obě skupiny spolupracovaly, přesto můžeme pozorovat jistou metodologickou odlišnost mezi překlady těchto skupin a všechny tyto překlady byly upravovány závěrečným redaktorem. Viz.: Dopis B. Bouše sekretáři Liturgické komise. Před vydáním Českého misálu se u nás, také pod názvem „Český misál“, používali ke slavení „obnovené liturgie“ sešitky s liturgickými texty, jejímž srovnáním s euchologií následného misálu jasně vyplývají tyto „redakční zásahy“. Srov.: Český misál, Praha: Sekretariát České liturgické komise 1973-1975, sešity 1-12 + preface, vydáno jen pro vnitřní potřebu.

9 Francouzský překlad jasně vykazuje tuto redukci: "c'est notre devoir et c'est notre salut". Srov.: Botte, b., L´ordinaire de la messe, 1. vyd., Paris: Les Editions du Cerf 1953, s. 74-75.

10 Florus de Lyon, „Expositio Missae“, in Patrologia Latina, Paris: Migne 1865 - , vol. 119, s. 31, (PL 119,31).

11 Lexicon totius Latinitatis 1 - 6, Ed.: E. FORCELLINI, Bologna: Arnaldo Forni 1965.

12 Viz.: řecká anafora sv. Marka. Hänggi, A., - Pahl, I., Prex Eucharistica. Textus e variis liturgiis antiquioribus selecti, 2. vyd., Friebourg, Éditions universitaires 1978, s. 103.

13 Messale di ogni giorno, Casale Monferrato: Edizione Piemme 1990, s. 646 – 663 (preface), ISBN: 88-384-9503-3.

14 Tento dopis kardinála Arinzena, zpracovaný na „Congregatio de Cultu Divino et Disciplina Sacramentorum“ byl konzultován s „Congregatio pro Doctrina Fidei“ a po úpravě prezentován papeži. Následně byl rozeslán v jednotlivých jazykových mutacích biskupským konferencím. Viz.: Prot. N. 467/05/L: italsky, anglicky, španělsky, francouzsky, portugalsky, německy a polsky, in Notitiæ 43 (2006), s. 441-458.

15 Srov.: Group, G., New Translation of the English Roman Missal: A Comprehensive Guide and Explanation, 1. vyd., Minneapolis (USA): Lulu 2011, ISBN: 0-557-86206-X.

16 Viz.: Lk 22, 19-20, 1 Kor 11, 24.

17 Viz.: Mt 26, 28; Mk 14, 24.

18 Srov.: Hänggi, A., - Pahl, I., Prex Eucharistica. Textus e variis liturgiis antiquioribus selecti, 2. vyd., Friebourg, Éditions universitaires 1978, s. 520.

19 Pro prohloubení možné diskuze ohledně správnosti překladu „pro multis“ odkazuji: GIRAUDO, C., “Pro vobis et pro multis”: teologi, liturgisti ed esegeti si interrogano, in DI PILATO, V. – VERGOTTINI. M. (ed.), Teologia dalla Scrittura. Attestazioni e interpretazioni, 1. vyd., Milano: Glossa 2011, s. 221-245, ISBN: 978-8871052977.

20 Srov.: Anafora sv. Marka, Hänggi, A., - Pahl, I., Prex Eucharistica. Textus e variis liturgiis antiquioribus selecti, 2. vyd., Friebourg, Éditions universitaires 1978, s. 112-113.

21 Viz.: Český misál, 1. vyd., Praha: Česká liturgická komise 1983, s. 438.

22 Srov.: Preface o andělích, O pannách a řeholnících, Nanebevzetí Panny Marie.

23 SC č. 102.

24 Srov.: SC č. 10; POKORNÝ, L., Obnovená liturgie, Praha: Česká katolická charita 1976, s. 14-15.

25 Srov.: Řím 12,1 a 1 Petr 2,5.

26 SC č. 33.

27 Srov.: FALSINI, R., Nel rinnovamento liturgico il passaggio dello Spirito. Saggi raccolti in occasione del 75° genetliaco dell´autore, 1. vyd., Roma: CLV – Edizioni liturgiche 2001, s. 341-358, ISBN: 88-86655-84-3.

28 Pro postup při překládání euchologických textů a zvláště slov ustanovení „pro multis“ je důležitý dopis papeže Benedikta XVI ze dne 14. dubna 2012 předsedovi Německé biskupské konference Mons. Robertu Zollitschovi, arcibiskupovi ve Freiburgu. V tomto dopise obhajuje papež, v souladu s dopisem Arinzeho, doslovný překlad „pro multis“ – „za mnohé“ a chápe jej jako jediný možný, což neodpovídá stávajícímu německému návrhu. Italové předkládají v ordo missae, s odvoláním na již zaužívaný text, nezměněnou formulaci „per tutti“, avšak je možné, že kongregace jim bez požadované úpravy překlad neschválí. Zajímavostí je, že ve francouzském překladu se objevuje varianta „pour multitude“ – „za velké množství“. Všechny tyto tři jazykové oblasti (německá, italská a francouzská) doposud čekají na své vydání Římského misálu, právě s ohledem na diskuzi ohledně překladu konsekračních slov. U těch jazykových skupin, které již podaly své překlady ke schválení a mají konsekrační slova přeložena dle požadavků římské kurie, probíhá postup schvalování bez komplikací, avšak v návaznosti na schválení a vydání Římských misálů v hlavních světových jazycích. Očekává se, že jisté stanovisko by mělo zaznít z úst „hlavy římského ritu“, papeže Františka. V německy mluvících zemích se aktivují kněží v tzv. „Pfarrer-Initiative“ a odmítají nový a ještě neschválený překlad Římského misálu, zvláště pak římskou kurií požadovanou změnu v konsekračních slovech (pro multis). Viz.: Dopis německých kněží svým biskupům z června 2013 s názvem: „Bischöfe, stoppt das neue Messbuch!“ http://www.pfarrer-initiative.org/ pfarrerinitiative/ Br_BischöfeMessbuch.pdf.

Německý kardinál Joachim Meisner byl hlavním celebrantem slavnostní bohoslužby ve spišské katedrále sv. Martina v neděli 10. listopadu 2013. Ze zpráv o jeho návštěvě mě zaujaly dvě věci. Jednak připomněl svůj plánovaný odchod z úřadu arcibiskupa, jednak vyjádřil svůj dlouholetý vztah ke spišské diecézi, kam pravidelně dojíždí 43 let a do Německa se prý vrací povzbuzený ve víře.1

Mimo jiné jsem si uvědomil, že v souvislosti s kauzou odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka nebylo Meisnerovo jméno příliš zmiňováno. Přitom je velmi nepravděpodobné, že by tento vlivný kardinál s úzkými vazbami na bývalé Československo nebyl o věci informován. Ve vztahu ke Slovensku je možné zmínit např. jeho blízké přátelství se spišským biskupem Františkem Tondrou (1936–2012, biskupem 1989–2011), na jehož pohřbu byl hlavním celebrantem.2 Kromě řady oficiálních návštěv na Slovensku je možné uvést jeho štědrou finanční podporu Katolické univerzitě v Ružomberku (ta Meisnerovi udělila 14. dubna 2011 čestný doktorát) nebo čestné občanství města Levoče se známým mariánským poutním místem (uděleno bylo dne 15. srpna 2006).

Kardinál Meisner by v kauze arcibiskupa Bezáka mohl představovat spojovací článek také ohledně volby vizitátora v Trnavě, kterým byl v závěru ledna 2012 litoměřický biskup Jan Baxant (nar. 1948, biskupem od 2008). Ačkoliv těžko můžu ověřit neoficiální informaci, že Meisner podporoval volbu Baxanta biskupem, jejich dobré vzájemné vztahy jsou celkem zřejmé. Např. v červnu 2010 zavítal kardinál Meisner do litoměřické diecéze, aby zde mimo jiné požehnal nově opravenou budovu biskupské kurie, na jejíž rekonstrukci se jeho arcidiecéze podílela finančním příspěvkem. Biskup Baxant se naopak spolu se svým generálním vikářem Stanislavem Přibylem účastnil oslavy 50. výročí kněžského svěcení Joachima Meisnera, která se uskutečnila dne 22. prosince 2012 v Kolíně nad Rýnem.

Kardinál Meisner je mimo jiné předsedou podkomise pro střední a východní Evropu německé biskupské konference, která má na starosti dohled nad nadací Renovabis. Tato nadace byla založena německými biskupy na jaře roku 1993 pro finanční pomoc postkomunistickým zemím. Podle výroční zprávy z února 2013 podpořila za dvacet let činnosti 19.100 projektů za 560 miliónů euro.3 Jen za rok 2012 to bylo 828 projektů ve 29 zemích za 26,5 miliónů euro. V České republice se v roce 2012 jednalo o 29 projektů v hodnotě 800 tisíc euro, na Slovensku 20 projektů v hodnotě 1,2 miliónů euro. S podporou Renovabis byla např. koncem října 2013 slavnostně otevřena nová budova Diecézní Charity v Litoměřicích.4

Větší pozornost samozřejmě vzbudila informace o ohlášené rezignaci na post kolínského arcibiskupa v souvislosti s dovršením 80. roku o Vánocích, která zazněla už v květnu po setkání s emeritním papežem Benediktem XVI. Zatím se mi nepodařilo dohledat, zda představitel největší německé arcidiecéze je obdařen privilegiem, že svoji abdikaci papeži nepředkládá ve věku 75 let, jak diecézním biskupům ukládá církevní právo (CIC 1983, kán. 401), nýbrž až ve věku 80 let. Meisner to dává do souvislosti se svojí kardinálskou hodností. Kardinálové v čele římských úřadů předkládají papeži rezignaci rovněž ve věku 75 let (kán. 354). Aktivními členy římských úřadů však zůstávají až do dovršení 80 let, kdy rovněž končí jejich role volitelů papeže, což platí od roku 1970. Každopádně Meisner je nejstarším aktivním diecézním biskupem v Německu, následuje kardinál a od roku 1983 mohučský biskup Karl Lehmann, který se letos v květnu dožil 77 let.

V německé katolické církvi se již pár let mluví o generační výměně biskupů a o nedostatku vhodných kandidátů na uvolněná místa. Poslední dobou se pozornost médií soustředí na životní úroveň německých biskupů (např. v jakých prostorách bydlí a jakými jezdí auty) a hlavně na potíže limburského biskupa Franze-Petera Tebartze van Elsta (nar. 1959), přezdívaného „biskup luxusu“. Mimochodem tento biskup patří do kolínské církevní provincie, byl považován za „Meisnerova muže“ a média uvažovala o jeho možném nástupnictví v čele kolínské arcidiecéze. Když na závěr podzimního zasedání německé biskupské konference ve Fuldě v září 2013 ve své homilii kardinál Meisner kritizoval (s odkazem na „bratrské společenství“ podle Sk 2,42), že se biskupové sice nazývají bratři, ale opustí jeden druhého, když se ocitne pod veřejným tlakem, vykládali to někteří komentátoři jako kritiku biskupů ve vztahu právě ke svému kolegovi z Limburku. Nakonec byl biskup Tebartz rozhodnutím papeže Františka dne 23. října 2013 prozatím zbaven řízení diecéze do doby, než bude jeho zodpovědnost prošetřena. Bude zajímavé sledovat, jak celá kauza dopadne. Problémem katolické církve totiž není jen výběr vhodných kandidátů na biskupy, ale také otázka, co s těmi zřejmě nevhodně vybranými.

Zatímco uprázdnění největší německé diecéze v Kolíně nad Rýnem se v souvislosti s avizovaným odchodem Meisnera očekává (spekuluje se, jaké bude zvoleno datum jeho odchodu, zda se např. nepočká až do 12. února 2014, kdy by mohl oslavit 25. výročí od nastoupení do úřadu), druhá největší německá diecéze, Freiburg im Breisgau, je uprázdněna již od 17. září 2013; a již od října 2012 jsou uprázdněny diecézní biskupské stolce v Erfurtu a Pasově. S ohledem na dosažení věku 75. let byla přijata rezignace freiburského arcibiskupa Roberta Zollitsche (nar. 1938, biskupem 2003–2013), zároveň byl ustanoven apoštolským administrátorem arcidiecéze. Očekává se, že jím zůstane minimálně do března 2014, kdy skončí jeho funkční období předsedy německé biskupské konference. Komentáře se celkem shodují v tom, že nejpravděpodobnějším nástupcem v čele biskupské konference se stane kardinál Reinhard Marx (nar. 1953), od roku 2007 arcibiskup v Mnichově, evropský zástupce v papežově poradním sboru osmi kardinálů. Byl to právě Marx, kdo v minulé volbě na post předsedy v roce 2008 s Zollitschem prohrál. Možná by mu mohl konkurovat ještě o tři roky mladší kardinál a berlínský arcibiskup Rainer Maria Woelki (nar. 1956, arcibiskupem od 2011).5 Stávající předseda Zollitsch by si přál, aby volby předsedů biskupské konference nebyly pouhou rutinou, ale aby jim po vzoru papežské volby předcházela zasedání, v nichž se bude diskutovat o situaci církve a hledat pokud možno společné cesty do budoucnosti. Nepochybně je to důsledek zkušenosti s novým stylem řízení papeže Františka, jehož mnohé kroky, i když se zdají nečekaně nové, jsou ve skutečnosti realizací nebo rozvedením požadavků kardinálů, které zazněly na jejich zasedání před konkláve. V souvislosti s personálními změnami v německé katolické církvi stojí za zmínku i výměna na pozici papežského nuncia. Švýcarský titulární arcibiskup Jean-Claude Périsset (nar. 1939, nunciem v Německu 2007–2013) byl penzionován a na jeho místo byl dosazen Chorvat Nikola Eterović (nar. 1951), předtím tajemník synody biskupů (2004–2013).

Právě v kontextu hledání nových způsobů působení církve ve společnosti a jejího organizačního fungování může být zajímavé ohlédnutí za životem a kariérou Joachima Meisnera. Výrazně se v něm zrcadlí pohnuté dějiny 20. století. Narodil se roku 1933 ve Vratislavi, jeho otec zemřel na sklonku války. Matka se musela po válce se čtyřmi syny vystěhovat a zvládat složitou situaci v malé vesničce v Durynsku (Körner u Mühlhausenu). Jeho víru formovalo prostředí diaspory ve východoněmeckém Durynsku. V knižně vydaném rozhovoru vzpomíná, že se tam neříkalo: „Z toho by se jeden zbláznil“, nýbrž: „Z toho by se jeden stal katolíkem“.6 Na stejném místě vzpomíná, jak jeho spolužáci trhali chroustům hlavičky a házeli je slepicím, přitom říkali: „Děláme z nich katolíky,“ tj. ty, kteří nemají hlavu. Na druhou stranu mu jeho nekatoličtí spolužáci záviděli všechny zvláštní katolické svátky, kdy nemusel do školy. V evangelickém kostele se necítil doma, všechno mu tam přišlo holé: „Nebyli tu žádní svatí, nebylo tam kadidlo, nebyla tam roucha, nebyli tu ministranti… Proto pro mě nebyla evangelická víra nikdy fascinující a nikdy pro mě nepředstavovala skutečnou konkurenci.“

V roce 1975 se Meisner stal pomocným biskupem apoštolské administratury Erfurt-Meiningen (zřízena v roce 1973 z východoněmeckých částí diecézí Fulda a Würzburg, v roce 1994 přeměněna na biskupství). Z Erfurtu se datuje jeho kontakt a spolupráce s jednou ze skupin podzemní církve v Československu. Jednalo se o skupinu kolem Václava Dvořáka (1921–2008), která s erfurtským biskupem Hugo Aufderbeckem (1909–1981) domlouvala kněžská svěcení svých kandidátů. Tak se s Meisnerem v roce 1977 setkal Tomáš Halík, který v Erfurtu přijal jáhenské svěcení (o rok později kněžské). Po smrti biskupa Aufderbecka pokračovala spolupráce s Meisnerem, který se mezitím stal v roce 1980 nástupcem berlínského biskupa kardinála Alfreda Bengsche (1921–1979). Tím se Meisnerovi otevřela možnost častého cestování mezi východní a západní částí Berlína, ke které po jmenování kardinálem v roce 1983 (ve 49 letech!) přibyly cesty do Vatikánu. Podle vzpomínek Tomáše Halíka se Meisner stal jakousi „vatikánskou spojkou“ pro tuto skupinu, jejímž kandidátům udílel kněžská svěcení (např. Ivanu Štampachovi v roce 1983). V souvislosti s podporou neoficiálních aktivit byl kardinálu Meisnerovi v roce 1998 propůjčen řád Bílého lva III. třídy.

Povolání Joachima Meisnera z Berlína do Kolína nad Rýnem koncem roku 1988 v sobě neslo oba rysy typické pro pontifikát papeže Jana Pavla II. Na jedné straně v tom bylo jakési prorocké gesto, které předjímalo pád železné opony. Meisner vzpomíná, že nechtěl z Berlína odejít, ale papež si to přál a tehdy (v září 1987) mimo jiné uvedl: „Budete prvním z mnoha východních Němců, kteří odejdou do západního Německa, mnoho západních Němců zase půjde do východního. Poměry se od základů změní.“7 Na druhou stranu tuto změnu provázela složitá jednání, kterými papež prosadil svůj výběr a dosáhl v prosinci 1988 Meisnerovo zvolení kolínskou kapitulou. Volba byla pomyslnou poslední kapkou, kterou přetekl pohár. V lednu 1989 sestavilo 14 katolických teologů Kolínské prohlášení, které do zveřejnění podpořilo 163 teologů, k nimž později přibyly další podpisy. Prohlášení se týkalo tří problematických okruhů, kromě způsobu jmenování biskupů teologové kritizovali praxi udílení církevního souhlasu k učitelské činnosti (resp. jeho zneužívání jako nástroje disciplinárního)8 a tendenci k neúměrnému rozšiřování učitelské pravomoci papeže (především v souvislosti se zdůrazňováním závaznosti encykliky Humanae Vitae z roku 1968 při příležitosti 20. výročí jejího vydání).

Ohlas Kolínského prohlášení byl velký a přesáhl hranice německy mluvících zemí. Kromě překladů vznikaly další podobné výzvy. V Evropě přispěl tento protest teologů k vědomí sounáležitosti a k založení Evropské společnosti pro katolickou teologii (v roce 1989) s národními sekcemi (českou založil v roce 1990 Oto Mádr).9 Na druhou stranu Kolínské prohlášení vedlo k určitému prohloubení nedůvěry mezi některými katolickými teology a hierarchií, resp. Vatikánem.10 Ti, kdo podpořili Kolínské prohlášení, nepřicházeli v úvahu jako kandidáti na biskupa nebo ani jako rádci oficiálních biskupských komisí. V té souvislosti bývá uváděn např. tübingenský profesor dogmatické teologie Walter Kasper (nar. 1933), který se od prohlášení veřejně distancoval a v dubnu 1989 byl zvolen a papežem potvrzen ve funkci biskupa diecéze Rottenburg-Stuttgart (v roce 2001 jmenován kardinálem, v letech 2001–2010 stál v čele Papežské rady pro jednotu křesťanů). V té době byl předsedou německé (do roku 1990 západoněmecké) biskupské konference bývalý teolog, již zmíněný mohučský biskup Karl Lehmann (nar. 1936, v čele biskupské konference 1987–2008). V jednáních před zvolením Meisnera hájil právo kolínské kapituly na svobodnou volbu. V reakci na Kolínské prohlášení odmítl „nesprávná obvinění papeže“ a vyučující teologie vyzval, aby místo jednostranných prohlášení usilovali o vyjasnění otázek „poctivým dialogem“.

Vědom si určitého zjednodušení, vyjadřuji svůj dojem, že oba zmínění biskupové z řad teologů nakonec představovali to lepší v řadách německé církevní hierarchie, zatímco Joachim Meisner stál v opozici vůči nim. Např. v případě stále ožehavé a momentálně znovu probírané otázky ohledně možnosti udílet svátosti rozvedeným lidem. V roce 1993 oba biskupové (spolu s Oskarem Saierem z Freiburgu) vydali společný pastýřský list, v němž jako možnou cestu uváděli upřímný rozhovor se zkušeným knězem, který by po určitém pokání vedl k možnosti přijímat svátosti, aniž by bylo potřebné soudní řízení za účelem zneplatnění původního manželství. Následující rok však tento postup Kongregace pro nauku víry odmítla. Ještě výraznějším případem byl spor o poradny pro těhotné v roce 1999.11 Po kritice, že se katolickou církví zřízené poradny podílejí na schvalování potratů, dospěla německá konference v červnu 1999 k dohodě, že na vydávaných potvrzeních bude uvedeno, že neopravňují k beztrestnému provedení potratu, což bylo schváleno i papežským nunciem v Německu. Intervence kardinála Meisnera ve Vatikánu však vedla ke změně postoje a odmítnutí tohoto řešení státním sekretářem Angelo Sodanem a prefektem Kongregace pro nauku víry Josefem Ratzingerem. Biskupové kritizovali nařízení z Vatikánu a Karl Lehmann se ohradil proti intrikám kardinála Meisnera, kterému prý Vatikán naslouchá více než jiným německým biskupům. V knižním rozhovoru sice Meisner intriky odmítá, ale přiznal, že mu nedostatečnost červnového rozhodnutí biskupů došla „teprve několik dnů“ poté.12 Tato příhoda jen ilustruje oprávněnost kritiky, že Vatikán zvlášť v době pontifikátu Jana Pavla II. nerespektoval rozhodnutí biskupů a dopřával sluchu vybraným loajálním kardinálům více než delegovaným zástupcům místních církví.

Kardinál Meisner nebyl nikdy zvolen do čela německé biskupské konference, ačkoliv o to např. v roce 1999 usiloval (Lehmann byl opakovaně zvolen v letech 1987, 1993, 1999 a 2005). Jeho hlas a vliv ve Vatikánu měl velkou váhu, nepochybně i díky názorové blízkosti s kardinálem Ratzingerem. Oba se např. kriticky vyjádřili ohledně prvního ekumenického Kirchentagu v Berlíně v roce 2003, za což je Karl Lehmann veřejně pokáral. To už byl Lehmann kardinálem, stal se jím spolu s Walterem Kasperem (a současným papežem Františkem) v dosud největší várce jmenování kardinálů v roce 2001 (bylo jich 42). Žádný z poválečných předsedů německé biskupské konference nemusel čekat na kardinálský klobouk tak dlouho jako on. A zdá se, že v Lehmannových stopách kráčí i jeho nástupce, dosluhující freiburský arcibiskup Robert Zollitsch. Když v září roku 2011 veřejně mluvil o potřebě většího milosrdenství vůči rozvedeným a znovusezdaným, vysloužil si ostrou kritiku za údajné zpochybňování nerozlučnosti manželství právě od kard. Meisnera.

Vzpomínám si, že někteří lidé v Německu tvrdili, že Meisnerův vliv ve Vatikánu se nástupem Benedikta XVI. sníží, neboť jeho „teologická erudice“, respektovaná Janem Pavlem II., se nedá srovnávat s erudicí Ratzingera. Meisner si však nového papeže získal jiným způsobem. 20. světové dny mládeže se totiž konaly v srpnu 2005 v jeho arcidiecézi, v Kolíně nad Rýnem. Byla to první zahraniční cesta „německého papeže“. Introvertnímu akademikovi, tak odlišnému od „superstar“ Jana Pavla II., se však dostalo bouřlivého přijetí. Na druhou stranu po rezignaci papeže Benedikta XVI. kardinál Meisner vzpomínal, jak jej po aféře s popíračem holokaustu Richardem Williamsonem v roce 2009 vyzval, aby propustil Státního sekretáře Tarcisia Bertoneho. Papež to striktně odmítl, neboť se plně spoléhal pouze na své bývalé kolegy a spolupracovníky z Kongregace pro nauku víry.

Někteří komentátoři tvrdí, že odchodem kardinála Meisnera končí jedna epocha. Pro kolínskou arcidiecézi nepochybně ano, ale v celocírkevním měřítku je to složitější. Já si myslím, že spíš končí určité období, se kterým byl kardinál Meisner spojen spolu s mnoha dalšími, např. s bývalým papežem Benediktem XVI., kardinály Kasperem, Lehmannem a dalšími. Nezapomeňme, že ke stejné generaci patří i současný papež (narodil se jen o tři roky později než Meisner). Některé nejen „německé spory“ přetrvávají, ačkoliv jejich aktéři se vyměnili. Např. spor ohledně rozvedených a jejich možnostech přijímat svátosti jakoby převzali na jedné straně současný prefekt Kongregace pro nauku víry Gerhard Ludwig Müller (nar. 1947), který odmítá např. pokus freiburské diecéze o mírnější přístup, navazující na již zmíněnou snahu biskupů z roku 1993. Na pomyslné druhé straně stojí Reinhard Marx (nar. 1960), který Müllerův odmítavý postoj k jakýmkoliv změnám kritizoval, neboť prý ani prefekt Kongregace pro nauku víry nemůže zarazit dialog a hledání nových cest, zvlášť když k němu vybízí papež František.

Zřejmě poslední významnou akcí kardinála Meisnera bylo uspořádání eucharistického kongresu v Kolíně n. Rýnem (5.–9. června 2013), který i s ohledem na téměř 50 000 účastníků označila podzimní biskupská konference za úspěšný. Naopak v roli předsedy liturgické komise se Meisnerovi nepodařilo vyřešit spory kolem nového překladu misálu a výsledkem závěrečné zprávy komise Ecclesia celebrans pro německý překlad (za roky 2004–2013) bylo odložení jeho uvedení do praxe na neurčito.13

Spor o podobu a působení katolické církve v Německu tak úzce souvisí s podobným sporem resp. hledáním na celosvětové úrovni. Bude zajímavé sledovat personální politiku při výběru Meisnerova nástupce, ale nepochybně těžším úkolem bude snaha o zvýšení věrohodnosti katolické církve a jejího hlásání ve stále více sekularizované společnosti, která je velmi citlivá na medializované skandály.

1 TK KBS z 11.11.2013: http://www.tkkbs.sk/view.php?cisloclanku=20131111009

2 František Tondra byl předsedou federální biskupské konference od června 1991, v letech 1993–1994 a znovu 2000–2009 byl předsedou slovenské biskupské konference (KBS).

3 Informace z internetových stránek Renovabis: http://www.renovabis.de

4 Zaujala mě informace, že v nových prostorách chystá Diecézní charita od ledna 2014 provozovat soukromou česko-německou mateřskou školku s měsíčním školným 2500,- Kč bez stravného. Viz zpráva: http://dchltm.cz/clanky/charita-otevira-materskou-skolu/

5 Kardinál Woelki se narodil v Kolíně nad Rýnem a v letech 2003-2011 zde působil ve funkci pomocného biskupa, proto se jeho jméno objevilo v souvislosti s možnými nástupci kardinála Meisnera.

6 Dívat se srdcem. Šance a úkol církve na počátku třetího tisíciletí. Kardinál Joachim Meisner v rozhovoru se Stefanem Rehderem. Kostelní Vydří 2002, s. 19.

7 Tamtéž, s. 27.

8 V lednu 1989 byly publikovány nové formule vyznání víry a přísahy věrnosti při převzetí úřadu zastávaného jménem církve vytvořené Kongregací pro nauku víry (s datem 1. července 1988). Český překlad viz Stanovisko učitelského úřadu k „Professio fidei“ (červená řada dokumentů ČBK, 2000), s. 2-3.

9 Za zmínku stojí kritické stanovisko, které ke Kolínskému prohlášení sepsal Josef Zvěřina (1913–1991) a bylo vydané ve sborníku Zvěřina, Josef: Pět cest k radosti. Praha 1995, s. 95–97. K tématu biskupských jmenování např. uvedl: „My bychom byli velmi šťastní, kdyby nám papež jmenoval biskupy sám.“

10 Dne 24. května 1990 vydala Kongregace pro nauku víry instrukci o církevním povolání teologa Donum veritatis.

11 Viz např. Německý spor o poradny. Getsemany 1999, č. 11 viz http://www.getsemany.cz/node/2490

12 Dívat se srdcem, s. 86.

13 Nepomohla ani intervence papeže Benedikta XVI. z dubna 2012 ve prospěch nahrazení slov „za všechny“ slovy „za mnohé“ v eucharistické modlitbě. List Benedikta XVI. biskupům německé jazykové oblasti viz http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=16306

Book of Common Worship1 Presbyteriánské církev USA2 byla vydána před 20 lety, v r. 1993. Představuje, dle mého názoru, velmi zdařilý plod liturgické obnovy této velké kalvínské církve.3 Kniha by mohla být inspirací pro liturgickou obnovu ČCE, kde kalvínský vliv převládá, i ostatní reformované církev u nás.

Liturgické slavení uspořádané podle této knihy jsem zažil na 27. kongresu IEF v Durhamu 1994, kde nám sloužil americký pastor. Byl jsem tehdy pozitivně šokován tím, co je v kalvinistické tradici možné.4

Kniha se mi dostala do rukou až nyní. Jedná se o zachovalý výtisk, který však byl používán a obsahuje u jednotlivých pasáží ručně psané poznámky, kdy byl ten který text použit. Protože v r. 2003 byla kniha vydána znovu, zřejmě putovalo původní vydání do antikvariátu. Kniha má přes 1100 stran a je nad možnosti jednoho příspěvku o ní referovat. Rozhodl jsem se pro jakýsi nepravidelný miniseriál, na jehož začátku si všimnu eucharistických modliteb.

1. Eucharistické modlitby

Jakkoli byla v reformaci obnova liturgie nezbytná a v mnohém, z dnešního pohledu, vykročila správným směrem, netýká se to eucharistických modliteb. Martin Luther vycházel z tehdejší podoby římské liturgie a z římského kánonu ponechal pouze prefaci a slova ustanovení. Jan Kalvín dokonce vyšel z paraliturgické formy přijímání mimo mši, která měla tu výhodu, že probíhala v mateřském jazyce. Neorganicky do této formy vložil instituci. Reformační liturgie tak byly na dlouhou dobu ochuzeny o centrální část eucharistického bloku – velkou eulogickou eucharistickou modlitbu. I stávající agenda ČCE je v tomto ohledu deficitní. Některým eucharistickým modlitbám chybí epikléze, všem anamnéze. Jedinou výjimkou je tzv. Alternativní eucharistická modlitba obsahující všechny nezbytné prvky (instituci, anamnézi a epiklézi), která je součástí 2. dílu agendy a napsal ji prof. Pavel Filipi5

Až poslední desetiletí přinesla změnu. Koncem 19. a ve 20. století byla objevena řada starověkých a raně středověkých pramenů – eucharistických modliteb z doby ještě nerozdělené církve. Liturgickou obnovu římskokatolické církve nastartoval 2. vatikánský koncil. Brzy jej následovaly církve anglikánské, luterské a s mírným zpožděním i církve reformované. Book of Common Worship Presbyteriánské církve USA jde tímto směrem.

Kniha obsahuje v základní části (propriu) celkem 10 eucharistických modliteb označených písmeny A–J.

Typická forma A – tak jako ostatních eucharistické modlitby této knihy – je napsána anamneticky, tj. obsahuje pouze jedinou epiklezi, která je zařazena za instituci a anamnezi. Tento typ anafory má původ v antiochijském patriarchátu. Anafory obsahují několik aklamací (zvolání, odpovědí lidu) – úvodní dialog, sanktus, anamnestickou aklamaci a závěrečné Amen. Anamnetické aklamace jsou zařazeny tak, jak je logické, až za aklamaci, nikoli před ní, jako je tomu v Římském misálu. Aklamace je odpovědí na slova přednášená předsedajícím, nikoli předzvěstí těchto slov. Anamnetické aklamace obsahují eucharistické modlitby variantně celkem čtyři. Každá je uvedena jinou výzvou, takže je zřejmé, jak se má odpovídat. V římském misálu toto domyšleno není – tři anamnestické aklamace mají pouze jednu výzvu (Tajemství víry) a není tak jasné, která aklamace bude po výzvě následovat.

Eucharistické modlitby B a C mají k disposici řadu prefací proměnných podle liturgické doby.

Stejně tak eucharistická modlitba D má preface pro důležitá období liturgického roku.

Další tři eucharistické modlitby jsou převzaty. Eucharistickou modlitbu E připravil International Commitee on English in the Liturgy (ICEL)6

Eucharistická modlitba F je adaptovaná koptská liturgie sv. Basila. Tato anafora je běžně využívána v řadě novodobých agend. V římském misálu je to 4. eucharistická modlitba, u kanadských anglikánů 6. eucharistická modlitba atd.

Eucharistická modlitba G představuje šetrnou úpravu anafory Apoštolských tradic. S ohledem na předlohu jsou vypuštěny aklamace s výjimkou úvodního dialogu a Amen. Zařazení této první známé anafory, dříve připisované Hippolytovi, je dnes pravidlem všech nových agend.

Krátká eucharistická modlitba H je určena pro potřeby nemocných – ať již doma či v nemocnici.

Pozoruhodná je eucharistická modlitba I. Obsahuje pevné části, které mohou být vyjádřeny „těmito, nebo podobnými slovy“ – jedná se o důležité části, které by neměly chybět. Další části jsou improvizované s tím, že je uvedeno čeho by se měla improvizace týkat. Původní majitel výtisku, který mám k disposici, ji užíval nejčastěji. Propojuje svobodnou tvorbu liturga s určitým řádem, který by měla eucharistická modlitba mít. Text této anafory uvádím v pracovním překladu v příloze.

Eucharistická modlitba J je celá improvizovaná. Jsou uvedeny pokyny, podobně jako v předešlém případě, jak se má postupovat.

Dalších 16 eucharistických modliteb je součástí temporálu. Vlastní anaforu má advent, Vánoce, Epifanie, Křest Páně, Proměnění Páně (poslední neděle před začátkem velkého postu), Popeleční středa, postní doba, Palmová neděle, Zelený čtvrtek, Velikonoce, Letnice, Trojice, Krista Krále (poslední neděle liturgického roku), křest, svatba, pohřeb.

Pro českého protestanta je zajímavé, že se na Velký pátek večeře Páně neslaví. Slaví se na Zelený čtvrtek s tím., že jiná než eucharistická liturgie tento den se nepředpokládá. V jiné neděle a sváteční dny, ačkoli jsou preferovány bohoslužby s večeří Páně, je možnost je slavit bez večeře Páně. Pro ten případ jsou alternativně uvedeny malé eulogie nahrazující velkou eucharistickou eulogii. V případě svatby a pohřbu je toto uspořádání bez eucharistie obvyklejší, zatímco o nedělích obvyklé méně, a někdy, např. o Velikonocích, není možné.

Velké díkůvzdání I7

Pán s vámi

I s tebou.

Vzhůru srdce.

Máme je u Pána.

Vzdávejme díky Pánu, našemu Bohu.

Je to důstojné a spravedlivé.

Modlitba začíná vděčnou chválou Bohu za

- boží dílo stvoření, boží prozřetelnost a dějiny smlouvy s lidmi

• - svědectví proroků

• - vytrvalou boží lásku navzdory selhávání lidí

• - nakonec dar Krista

• - bezprostřední události, nebo svátek

Může být zařazen hymnus Svatý, svatý… Je-li zařazen, pokračuje se těmito, nebo podobnými slovy:

Proto tě chválíme,

spojujeme své hlasy s chóry andělů

a se všemi, kteří ti věří v každém čase i v každé době,

kteří navždy zpívají k chvále tvého jména:

Svatý, svatý, svatý, Pán Bůh zástupů,

plná jsou nebesa i země tvé chvály,

hosana na výsostech.

Požehnaný jenž přichází ve jménu Páně,

hosana na výsostech.

Modlitba pokračuje vděčným výčtem činů spásy Ježíše Krista:

• vykoupení

• - Kristovo narození, život a služba

• - Kristova smrt a zmrtvýchvstání

• - jeho současné přímluvy za nás a slib jeho druhého příchodu

• - svátostné dary (které mohou být včleněny do slov ustanovení, pokud nejsou zmíněny jinde)

Děkujeme ti,

že Ježíš, v noci před svým zatčením

vzal chléb, a poté, co ti vzdal díky,

chléb lámal, dával svým učedníků se slovy:

Vezměte a jezte.

Je to mé tělo, za vás vydané.

Konejte to na mou památku.

Stejně tak vzal kalich se slovy:

Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví,

prolitou za vás na odpuštění hříchů.

Kdykoli ji budete pít,

konejte to na mou památku.

Následuje vděčný výčet Kristových činů spásy těmito, nebo podobnými slovy:

Pamatujeme tvé mocné činy v Ježíši Kristu,

dostali jsme tento chléb a toto víno

a radostně slavíme jeho smrt a zmrtvýchvstání,

dokud znovu nepřijde.

S díkůčiněním ti obětujeme sami sebe

abychom se stali živou a svatou obětí

určenou k tvé službě.

Lidé mohou zpívat, nebo říkat jednu z následujících anamnetických aklamací:

1. Velké je tajemství naší víry:

Kristus zemřel,

Kristus je vzkříšen,

Kristus znovu přijde.

2. Plníme jeho přikázání:

Pamatujeme na jeho smrt

vyznáváme jeho zmrtvýchvstání,

čekáme je jeho příchod ve slávě.

3. Chválíme tě, Pane Ježíši:

Svou smrtí jsi zničil naši smrt,

svým zmrtvýchvstáním jsi obnovil náš život.

Přijď ve slávě, Pane Ježíši.

4. Kristus je chléb života

Když jíme tento chléb a pijeme tento kalich

zvěstujeme tvou smrt, Pane Ježíši

dokud nepřijdeš ve slávě.

Duch svatý je volán těmito nebo podobnými slovy:

Milostivý Bože,

vylévej svého svatého Ducha na nás

a na tyto tvé dary chleba a vína,

když lámeme tento chléb

a nad tímto kalichem dobrořečíme

abychom se stávali společenstvím Kristova těla a krve.

Prosby jsou obětovány, abychom

• - se stávali jedno se zmrtvýchvstalým Kristem a celým božím lidem

• - se sjednocovali se všemi věřícími na nebi i na zemi

• - se živili tělem a krví Kristovou

• - přijímali nový život a zráli do plnosti Kristovy

• - zůstávali plni víry jako Kristovo tělo ve službě světu

• - doufali, že se Kristův slib jeho království naplní

Modlitba je uzavřena doxologickou chválou těmito, nebo podobnými slovy:

Skrze něho a s ním a v něm,

je tvoje všechna čest a sláva,

Bože, Otče všemohoucí

v jednotě Ducha svatého

po všechny věky věků.

Amen.

1Book of Common Worship, Westminster/John Knox Press, Louisville, Kentucky, 1993

2viz http: /www.pcusa.org/

310 900 sborů, 2,2 mil členů

4www.getsemany.cz/node/1705

5autor není v agendě uveden; v liturgických knihách není zvykem uvádět (současné) autory jednotlivých textů

6www.icelweb.org

7Book of Common Worship, Westminster/John Knox Press, Louisville, Kentucky, 1993, str. 153-155