Jste zde

Otevřený dopis Miloslavu Vlkovi

Vážený pane kardinále, příteli Miloslave,

moje rezignace v červnu 2004 znamenala úlevu. Přesně po třech letech mě však z klidu vyvedli přátelé poskytnutím pouhých tří listů shrnujících práci překladatelské skupiny „revize Ordo missae“. V mém stavu a věku rezignaci samozřejmě neměním, ale svědomí mi káže bít na poplach. Revizní text je naprostou katastrofou.

Po druhé světové válce jako mladý student čtoucí ve slovenském překladu Spolku sv. Vojtěcha Rozmach alebo úpadok cirkvi kardinála Suharda jsem vůbec nepochyboval o rozmachu. Budou-li se prosazovat v mé církvi takovéto revize, nebudu pochybovat o úpadku. Po čtyřech měsících doslova každodenního přemýšlení a tázání musím psát. Nevím ovšem komu, protože za tři roky se mohlo personálně změnit všechno. A tak bez osobních ostnů píšu tomu, komu jsem skládal rezignaci do rukou, v naději, že adresáti se najdou. A kdyby ne, vyhrazuji si právo pokládat tento text za otevřený.

Svůj rozklad rozdělím nepříliš systematicky na několik oddílů.

První se týká překladatelských principů nebo lépe řečeno překladatelského principu, kterým se zřejmě řídila revizní komise. Po čtyřech měsících přemýšlení jsem dospěl k jedinému závěru: Co naznačuje instrukce Liturgiam authenticam spíš zakrytě, je zde povýšeno na princip jediný: Autentický římský liturgický text je jen ten, který představuje obtisk latinských slov a vět do národního jazyka. Vyvolává to podiv a otázky. Že by návrat k Schallerovi? Nikoli, je to mnohem horší.

Když jsem jako malý chlapec dostal poprvé do ruky misálek Schallerův, byl jsem šťastný, protože mi přibližoval něco, co jsem miloval a čemu jsem příliš nerozuměl. Ale brzy po Schallerovi přišel Stříž. A už jsem si uvědomil, že text Střížův, i když se věcně neliší, je nějak lepší. Byl lepší tím, že více dbal kvality českého jazyka, českého stylu. (...)

Při úvahách nad cestami českého překladu liturgických textů je třeba si položit několik otázek, z kterých poté vyplývá, že těch principů pro překládání by mělo být víc. Přičemž princip obtisku latinského originálu do češtiny je princip pochybný. Cesta k českému textu liturgickému by měla znamenat respektování nejenom výchozího, tj. latinského, ale i cílového jazyka, tj. češtiny. Ostatně i v oné instrukci, kterou jinak považuji za málo šťastnou, je uvedeno, že se z cílového jazyka vytvoří jazyk liturgický, který je třeba respektovat. Druhý ohled, který je třeba při překládání mít, je respektování zásad teorie překladu. Nemohu samozřejmě chtít od všech účastníků, kteří se zřejmě dobrovolně dali do práce na revizi překladů, aby byli zběhlí v teorii překladu. Ale když si uvědomíme, jaká je tradice, i naše tradice, o teorii překladu, přece jenom by každý, kdo se té práce ujme, měl o tom něco vědět a něco respektovat. K tomu ještě níže. Třetí respekt, který je třeba při překládání chovat, je respektování tradice. I k tomu se vrátím podrobněji ještě za chvilku. A konečně čtvrtý respekt, který je nutné mít při překládání na mysli, je neustálé uvědomování si smyslu překladu – a smyslem překladu je dát věřícím možnost vroucí modlitební účasti na posvátné liturgii.

První teoretici překladu, církevní otcové i další církevní spisovatelé, nepoužívali pro překlad slovo translatio a transfere, nýbrž versio a vertere. Jako kdyby už tato jazyková drobnost naznačovala, že nejde o to přenést latinský originál na nějakou matrici národního jazyka, ale že je nutné počítat s tím, že je třeba text převracet, opracovávat, aby odpovídal jazyku cílovému. Karel Veliký kdysi napsal: „Quamvis periculosi sunt errores verborum, multo periculosiores sunt errores sensuum.“ („Jakkoli nebezpečné jsou chyby ve slovech, ještě nebezpečnější jsou chyby ve smyslu,“ překl. red.) A to je totéž, co sv. Cyril a Metoděj, které s oblibou nazývám svými živiteli, protože jejich jazykem a literaturou se živím po celá desetiletí, napsali už v roce 863 v předmluvě k slovanskému překladu evangeliáře. Zachoval se z ní vlastně jenom zlomek, ale je z něho jasné, jaký kladou důraz na výklad, interpretaci textu, a pak teprve na studium jednotlivých slov a zvuků. Šlo jim o cestu od duchovního smyslu k jeho formulaci. Jak se tam praví doslova: „K ničemu nám nejsou výrazy a slova, ale jeho smysl, tj. smysl evangelia.“ – „Překládáme kvůli srozumitelnosti výkladu, a ne kvůli přesnosti výrazu.“ (...)

Motivace při překládání musí být několikerá. Jednak správnost – a požadavek správnosti vedl zřejmě oprávce textu k tomu, aby zasahovali do stávajícího českého překladu. Jde o to, jak správnost chápat. Správnost je jazyková, stylistická a věcná (teologická). Jenomže obtisk z latiny do češtiny tuto správnost nezaručuje. Jazykovou už vůbec ne, stylistickou také sotva a věcnou bohužel vždycky také ne. (…) Správnost je tedy třeba nazírat ne jakožto správné obtisknutí, ale jakožto správný výklad, správné pochopení, správné převedení.

Další motivací vedle správnosti je krása. Dlužno říci, že pokud přeložíme latinský text jako obtisk, krásu textu to ničí. A krása jazyka k liturgii patří podobně jako krása liturgického prostoru, hudby, rouch, nádob a předmětů.

Třetí motivaci představuje modlitební charakter. Obtisk latinského originálu z různých historických dob a z různých prostředí vytváří často jakýsi ceremoniální nebo katechismový přístup k textu a působí suše. Na to je třeba dbát: aby modlitební charakter nebyl zastíněn touto tak zvaně přesnou překladovou technikou, která obtiskne latinský originál způsobem, který neodpovídá českému jazyku.

Jen na okraj – motivací jsou samozřejmě také zdravý rozum a svědomí. Když jsem porovnal stávající text a jeho nyní navrhované opravy (měl jsem v rukou tři stránky – revizi Ordo missae cum populo, eucharistické modlitby), myslím, že jak z hlediska zdravého rozumu, tak z hlediska krásy, modlitebního charakteru, ale i správnosti jazykové, stylistické a dokonce i věcné, jak níže ukáži, tento nový text neobstojí.

Předpokladem pro práci na překladech je samozřejmě také určité vzdělání. A to vzdělání se netýká jenom liturgie, ale také jazyka a překladu. Pro znalost jazyka nestačí školská latina ani litera či duch instrukce Liturgiam authenticam.

Po dlouhém přemýšlení jsem došel k závěru, že současní překladatelé se – alespoň ideově – opírali nejvíce právě o tuto instrukci. Musím se tedy letmo věnovat kritice tohoto dokumentu. Řeknu tvrdě: Jde o plíživou revokaci Druhého vatikánského koncilu a jeho závěrů. I z civilního života víme, že zákon je nad ministerskou vyhláškou. Jestliže liturgická konstituce Sacrosanctum concilium je zákon, pak nedávná instrukce Liturgiam authenticam je ministerská vyhláška subalterních kuriálních úředníků, kteří nejsou, jak jsem ochoten podrobným rozkladem dokázat, v řadě oblastí kvalifikováni – rozhodně ne v teorii překladu, rozhodně ne ve znalosti cílových jazyků.

Po tomto úvodu, snad zbytečně dlouhém, se konečně dostávám k tomu textu, který jsem měl ne čest, ale smůlu spatřit. Je to text první eucharistické modlitby, tj. Římského kánonu. Když se člověk podívá do základních příruček liturgických, ve všech narazí na jednu věc: Eucharistická modlitba je jeden souvislý text, který pronáší jakožto nejdůležitější součást liturgické bohoslužby kněz od počátku až do konce. Může být přerušen nějakou aklamací, ale jinak je to jeden jednolitý text.

Důvodem málo frekventovaného užívání Římského kánonu v běžné liturgické praxi je mimo jiné jeho roztříštěnost, daná historickým vývojem. Jednak už grafické rozdělení na prefaci, kterou následuje krásná ilustrace Ukřižovaného, a pak teprve text kánonu. (...) A zdá se mi, že Druhý vatikánský koncil ve své liturgické konstituci jasně naznačil, že je třeba maximálně sjednotit eucharistickou modlitbu do jednoho celku. Lze to ukázat na počátečních slovech jednotlivých starých modliteb, z nichž je Římský kánon složen. Musím s žalostí konstatovat, že v novém opravení všechna navazující slova, ať už jsou to zájmena nebo spojky, jsou prostě zlikvidována. Takže dochází opět k rozsekání eucharistické modlitby na jednotlivé součásti. Proberu je jednu po druhé.

Te igitur... Dosavadní text: Proto skrze Ježíše Krista, tvého syna a našeho Pána pokorně žádáme a prosíme, dobrotivý Otče... Opravený text: Pokorně tě žádáme dobrotivý Otče... Jako kdyby nic předtím neexistovalo. Jako kdyby preface, která předchází, s tímto textem nesouvisela.

Communicantes... Dosavadní překlad: V tomto společenství také uctíváme... Nový návrh: V jednotě s celou církví také uctíváme především slavnou Marii, vždy Pannu... Jako starý člověk nemám nejnovější příručky, ale když vezmu např. Jungmannova Missarum sollemnia, dvoudílnou Martimortovu liturgiku – tam všude se dočteme, že modlitba Communicantes jakožto modlitba, která začíná participiem, má zvláštní význam v tom, že spojuje ten text, který se zabýval církví bojující, s textem dalšího odstavce o církvi vítězné. Participiální překlad má tedy mimořádný význam pro vazbu mezi těmito dvěma částmi církve.

Instituce, proměňování. Qui pridie quam pateretur... Dosavadní text: Neboť on večer před svým utrpením... Nový text začíná: On bez neboť. Tady musím poznamenat, že se jakoby opakuje to, co jsem zažil před třiceti, čtyřiceti lety v bojích o tvar liturgických modliteb. Qui se nepřevádí do češtiny jako on nebo který. Qui ve staré češtině bylo jenž, tzn. ten, který. Když je zde qui pridie, tak je to ten, který předtím, anebo spojkově – podle toho v jakém významu se text spojuje s textem předchozím. Čili překlad neboť on je naprosto správný, svazující, kdežto překlad začínající pouze slůvkem on je nedostatečný.

Totéž na konci: per quem. Opět se překládá v dosavadním textu: Neboť skrze něho toto všechno stále tvoříš... Nový návrh: Skrze něho toto všechno stále tvoříš... Zase ono korelativní qui, které v současné češtině nemá ekvivalent, jako měla stará čeština, která rozlišovala mezi který a jenž. Tak je třeba přeložit tuto korelaci spojkově anebo zájmenně. Neboť skrze něho... je správný překlad. Skrze něho... je překlad nedostatečný. (...)

Stávající text: Vzdal ti díky a požehnal... Opravovatelé v obou těchto textech, jak nad chlebem, tak nad kalichem, přidávají zájmeno: Vzdal ti díky a požehnal jej... Znovu ti vzdal díky a požehnal jej... To téměř vyráží dech. Protože zde požehnat neznamená v žádném případě žehnat něco, učinit nad něčím kříž, ať už nad chlebem nebo nad kalichem. Nýbrž požehnat zde znamená – vezměme slovník jazyka českého – s vroucími díky blahořečit, velebit, vděčně velebit, tedy žehnat někomu. Navrhovaná změna je tedy neospravedlnitelná z hlediska historické reality biblické: Ježíš nedělal kříž nad chlebem ani nad kalichem, nýbrž děkoval svému nebeskému Otci. Vložení zájmena jej je tak pro zavádějící představu žehnacího kříže naprosto nepřijatelné.

Další drobnost v témže odstavci: A podal svým učedníkům se slovy... V textu dnes používaném: ...požehnal, lámal, dával svým učedníkům a řekl:...“ Tady pro zajímavost uvádím: Liturgiam authenticam říká ve více bodech, že pokud jde o texty biblické, je třeba se s maximální svědomitostí opírat o text Neovulgáty. Podívejme se tedy do Neovulgáty. Mt 26, 26-28 nad chlebem čteme et ait, nad kalichem dicens; Mk 14, 23-24 et ait, nad kalichem také et ait; Lk 22, 17-20 et dixit, nad kalichem dicens; 1Kor 11, 24 et dixit, nad kalichem dicens. Čili už z hlediska úcty k bib­lickému textu nevidím důvod, proč vpravit do textu instituce nepříjemně znějící sykavky (se slovy), místo tradičního biblického ...a řekl:...

...benedixit, fregit deditque discipulis suis... Nový návrh: ...vzdal ti díky a požehnal jej, lámal a podal svým učedníkům... Nový opravený text, nevím proč, přebírá současné lámal, ale (zřejmě věren své zásadě obtisku: dedit je přece perfektum) navrhuje ...a podal svým učedníkům...., což je stylisticky naprosto nepřijatelné – vid nedokonavý a dokonavý. Samozřejmě, lze to řešit slovy lámal a rozdával nebo rozlámal a dal, ale klást jedno sloveso nedokonavé a druhé dokonavé je stylisticky velmi nevhodné.

Accipite et manducate ex hoc omnes, hoc est enim corpus meum, quod pro vobis tradetur. Tradetur je futurum, proto obtiskovatelé opravují dosavadní Toto je moje tělo, které se za vás vydává na Toto je moje tělo, které za vás bude vydáno. A stejně tak dál: Kalich mé krve, která bude prolita za vás a za všechny. To má dva velké nedostatky. Základní je ten, že se kvůli věrnosti obtiskování zapomíná na funkci tohoto textu. Kněz je tu přece na místě Kristově. Nahrazení slov ...tělo, které se za vás vydává slovy ...tělo, které za vás bude vydáno je nešťastné, protože se vrací k tomu pojetí, řekněme baroknímu, možná ještě dřívějšímu středověkému, které chápalo eucharistickou modlitbu (a na Východě dosud chápe) jako jakési posvátné divadlo. Ten text nás jakoby vrací do Jeruzaléma, do té první eucharistie ve večeřadle, kde se ve Vulgátě proto říká tradetur a efundetur, protože se myslí na nadcházející Velký pátek. Jenomže je tu skutečnost teologická, že kněz na místě Kristově má jinou funkci než hrát posvátné divadlo. A za druhé: Ve všech liturgiích se překládá prézentem. Např. v staroslověnské, byzantsko-slovanské liturgii: Tělo moje, ježe za vy lomimoje. Tj. tělo, které se za vás láme. A když se podíváme opět podle pokynů, které jsou dány, do Neovulgáty, zjistíme překvapivě: Neovulgáta v Mt: nad chlebem nic, nad kalichem efunditur; Vulgáta měla efundetur. Mk: nad chlebem nic, nad kalichem opět efunditur; zatímco Vulgáta má efundetur. Lk: datur nad chlebem a funditur nad kalichem; zatímco Vulgáta fundetur. 1Kor ve Vulgátě tradetur a v Neovulgátě, která se snaží o úpravy do přesnějšího textu, quod pro vobis est. Vidíme tedy, že tento zásah navrhovatelů úpravy je naprosto neoprávněný a jde proti veškeré tradici i proti nové tendenci.

Kruciální moment představují slova nad kalichem. Sama o sobě jsou syntakticky komplikovaná, přehuštěná, takže pro všechny jazyky je to problém. Pro češtinu je to problém na druhou, protože čeština má dvě základní slova, tj. krev (sanguis) a smlouva (testamentum) rodu ženského. Navrhovatelé snažíce se obtisknout latinský text vytvořili tři varianty. Je to tedy projev poctivého zápasu s textem, ale výsledky jsou katastrofální. První varianta: Toto je kalich mé krve, krve nové a věčné smlouvy, která bude prolita za vás. Jenomže tady je falešná syntaktická dvojice, takže se prolévá smlouva, nikoli krev. Varianta druhá, totéž: ...mé krve nové a věčné smlouvy, která bude prolita za vás. Jen třetí varianta se této falešné syntaktické dvojice vystříhala: Toto je kalich mé krve, která bude prolita za vás a za všechny na odpuštění hříchů; krve nové a věčné smlouvy. To je sice z hlediska gramatického nejsprávnější text, ale zoufalou snahu autorů je vidět z toho, že se syntaktickou (stylovou) obtížnost snažili vyřešit písemným znakem, že za slova a za všechny na odpuštění hříchů vložili středník a za něj dodali krve nové a věčné smlouvy s opakováním slova krev.

Opravdu se nehodlám poctivé snaze (...) posmívat, ale musím připomenout, že právě na tomto místě v dosavadním textu je zachována, podle mého přesvědčení, geniální stopa teologa Josefa Zvěřiny. On s námi spolupracoval, všechny texty četl a na tomto místě, kde jsme byli stejně bezradní jako navrhovatelé uvedených tří variant, po několika dnech přišel a s poukazem na text listu Korinťanům, kde se praví Hic calix novum testamentum est in meo sanguine, udělal totéž, co udělali naši opravovatelé, že totiž navrhnul zopakovat nějaké slovo. Oni opakují krev, Josef Zvěřina opakuje toto je. Jednak je to opakování něčeho z jazykového hlediska nejméně významného, jednak je to teologicky naprosto správné a jazykově prostě geniální. Nechápu, proč bychom měli tento pomníček Josefa Zvěřiny zbourat.

A nyní po rozboru slov instituce se obracím k dalším jednotlivostem eucharistické modlitby.

Tedy znovu od počátku. Drobnost naprosto stylistická: Pokorně tě žádáme dobrotivý Otče začíná nový opravený text. Te igitur clementissime pater. Již výše, když jsem hovořil o celistvosti, jsem upozornil, že to není začátek eucharistické modlitby. K eucharistické modlitbě patří již preface. Te igitur naznačuje, že text na něco navazuje. Proto dosavadní text začíná Proto skrze Ježíše Krista...

Dosavadní text: ...a prosíme, dobrotivý Otče, přijmi a požehnej tyto dary. Nový návrh: ...a prosíme, abys přijal a požehnal tyto dary. Je to doslova obtisknutý text, ale když obě verze nezaujatě porovnáme – co je takříkajíc modlitebnější: ...a prosíme, přijmi a požehnej... nebo ...prosíme, abys přijal a požehnal...? Není co řešit...

Následuje něco, co mě přímo bolí. Nový text: Přinášíme ti ji především za tvou církev svatou a katolickou v jednotě s tvými... Ve starém textu máme: ...a se všemi, kterým je svěřena pravá, obecná, apoštolská víra, obětujeme tyto dary především za tvou církev svatou a obecnou. Ještě se k tomu vrátím, protože je to věc, která se dotýká ekumenismu, je to záležitost bolestná, kterou je třeba uvážit mnohem poctivěji, než to učinili opravovatelé.

Pokud jde o překlad sousloví týkajícího se biskupů – cultores fidei: Vzhledem k tomu, že už jsem starý, se nerozčiluji, ale jenom usmívám, byť trpce. To, nač jsme byli kdysi tak hrdí, tu mizí v nepravdivém přesvědčení oprávců, že neexistují biskupové, za něž je třeba se modlit, i když neplní svou úlohu. Vzpomínám, že už jako studenta mě zaráželo ve funerální liturgii, že se u každého zemřelého křesťana vzpomínalo také na jeho slabost, byly tam prosby k Bohu, aby prominul slabosti a hříchy. Jen u hierarchů se nikdy o žádné slabosti a hříšnosti nemluvilo. To mě zaráželo už jako malého hocha a ejhle, tady se mi to vrací. ...a se všemi, kdo chrání a upevňují pravou katolickou a apoštolskou víru... Přeci jsou i biskupové, kteří ji nechrání a neupevňují, kteří také selhávají. I za ně se máme modlit, protože byli pověřeni určitým úkolem, a naše modlitba jim má pomáhat k tomu, aby svému úkolu dostáli. Domnívám se proto, že překlad ...a se všemi, kterým je svěřena pravá, obecná, apoštolská víra..., je mnohem přesnější, pokornější a lepší.

Další poznámka se týká závěru mementa, kde dosavadní text praví: Za ně ti přinášíme a oni ti přinášejí tuto oběť chvály za sebe i za všechny sobě blízké, za život v bezpečí, za vykoupení a naději ve spásu a modlí se k tobě, Bože věčný, živý a pravý. Návrh praví: Za ně ti přinášíme a oni ti přinášejí za sebe i za všechny sobě blízké tuto oběť, která je chválou za vykoupení i za naději na spásu a bezpečí. To je prostě jazyková hrůza, která nepotřebuje další komentář. Pro tuto syntakticky strašně přetíženou českou větu nenacházím odůvodnění.

Závěr mementa v dosavadním textu zní: ...a modlí se k tobě, Bože věčný, živý a pravý. Přesně podle obtiskového pravidla návrh opravuje: ...a předkládají ti své prosby... Obojí je samozřejmě překlad věcně správný, ale opět bych se přimlouval za modlitebnost tohoto textu. A modlí se k tobě Bože věčný, živý a pravý je přirozenější než ...předkládají ti své prosby. Tato formulace je strašlivě ceremoniální a obřadná, rituální, což neprospívá modlitebnosti textu.

Communicantes... Již jsem mluvil o navázání participiem, které spojuje předchozí modlitbu s následující. Nyní poznámka k in primis: V textu, který jsme předkládali před léty, to místo zní: V tomto společenství také uctíváme slavnou Pannu Marii, rodičku našeho Boha a Pána, Ježíše Krista... Podle navrhovaného obtisku se praví: V jednotě s celou církví také uctíváme především slavnou Marii... My jsme latinské in primis vynechali z jazykových důvodů (buď také nebo především, ale navazovací také je důležitější). Věcně se nic nemění: Jestliže Bohorodičku uvádíme na prvním místě s řadou titulů, tak je přeci jasné, že hyperdulii vynecháním slůvka in primis nikterak nepotlačujeme.

Další moment z eucharistické modlitby je anamneze. O navázání na předchozí text jsem již mluvil. Dosavadní text: Proto na památku požehnané smrti... Nový text: Když tedy my, tvoji služebníci i tvůj svatý lid slavíme, Bože, památku požehnané smrti... Je zde sice jakési navázání, ale uvádí mě do rozpaků, protože instituční slova končí: To konejte na mou památku. Začínat další text Proto na památku... je tedy nejenom naprosto logické, hezké a zapamatovatelné, ale i správné, protože anamnéze se tak zdůrazňuje hned na samém začátku. Tak je to ve všech liturgiích. Ale v novém návrhu je zdůrazněno slovo slavíme, protože ho obtiskovatelé v originále vidí. Jsme ale přeci v anamnézi – jde o to, že pamatujeme, ne o slavení.

Dosavadní text: Shlédni na ně s vlídnou a jasnou tváří. Přijmi je se zalíbením jako oběť svého služebníka, spravedlivého Ábela, jako oběť našeho praotce Abraháma, jako oběť z rukou svého kněze Melchizedecha, jako oběť svatou a neposkvrněnou. Tímto místem byl Vladimír Holan, velký český básník, kterému jsme ten text dávali také k přečtení a jazykové revizi, nadšen, jak jazykově spíná všechny ty jednotlivé řádky opakovaným jako oběť. Samozřejmě obtisk praví něco jiného. Ale krása jazyka se ztrácí. Jako jsi přijal dary svého spravedlivého služebníka Ábela, oběť našeho praotce Abraháma i svatou a neposkvrněnou oběť, kterou ti přinesl tvůj nejvyšší kněz Melchizedech. Víc k tomu není třeba poznamenat než ke dvěma drobnostem: Samozřejmě není nutné trvat na formulaci jako oběť svého služebníka, spravedlivého Ábela. Vycházeli jsme z toho, že spravedlivý Ábel je sousloví, které je biblické a dokonce i ikonografické. Spravedlivý je téměř jako „příjmení“ Ábelovo. Proto jsme si tenkrát dovolili místo indiferentního svého spravedlivého služebníka formulovat svého služebníka, spravedlivého Ábela. To je licence, která podle mého názoru tento text pro českého čtenáře vylepšuje. Druhá drobnost: jako oběť z rukou svého kněze Melchizedecha. V latinském originálu kánonu čteme velekněz, ale historicky jde o exegetickou nesprávnost. Proto podle našeho názoru, tenkrát vysloveného, je nejenom možné, ale je zcela na místě tuto exegetickou chybu opravit a místo slova velekněze užít slova kněze.

Dosavadní text: Pamatuj také, Bože, na své služebníky a služebnice, kteří nás předešli se znamením víry a spí spánkem pokoje. Do místa občerstvení, světla a míru uveď všechny, kdo odpočinuli v Kristu, našem Pánu. Proti tomu obtisk praví: Uveď tyto naše zemřelé i všechny, kdo odpočinuli v Kristu... Je to tzv. přesný překlad, ale (...) ubírá krásu textu (...).

Poslední poznámka k textu eucharistické modlitby. Dosavadní text: Neposuzuj nás podle skutků, ale přijmi nás do jejich společenství jako štědrý dárce milosti skrze našeho Pána Ježíše Krista. Navrhovaná oprava: Přijmi nás do jejich společenství ne pro naše zásluhy, ale pro své hojné slitování. Ke slovu zásluhy se ještě vrátím níže. Právě nad tímto slovem zásluhy a nad tím slovem, o kterém jsem pravil výše, že mě přímo zarmucuje – církev katolickou na začátku eucharistické modlitby – se chci dotknout aspektu ekumenického. Jde o dvě věci. Jednak církev katolická – sousloví, které v novém návrhu dvakrát nahrazuje sousloví církev obecná. Catholicus (řecky katholikos) znamená původně obecný. Nechci nijak zpochybňovat své štěstí a hrdost, že jsem katolický křesťan. Ale připadá mi přímo omračující záměrně vylučovat ostatní křesťany tím, že se jaksi „hrdě“ přihlásím ke svému katolictví, když použiji toto jasně konfesijní zúžení. Už nikdo nenadělá nic s tím, že výraz církev katolická se stal denominačním označením římskokatolické církve. Slovo obecná je zde věcně jedině správné a má tradici tisíciletou. Nevím, proč tady máme najednou hlásat něco o církvi katolické, když původní autoři textu mysleli církev obecnou.

Mám pro to podobný příklad: Ještě za mého dětství jsme se učili v katechismu něco o evangelických radách. Dneska se neříká evangelické rady, ale, jestli se nemýlím, evangelijní rady. A je to správné, protože evangelický se chápe konfesijně. Tedy nic proti bratřím evangelíkům, ale evangelické rady je třeba zaměnit za evangelijní. A stejně tak ecclesia catholica je třeba překládat obecná nikoliv katolická. Vzpomínám, že takovéto antiekumenické ostny jsem zažil již před těmi desítkami let. A vždycky jsem si říkal: Co by tomu řekl náš Pán Ježíš Kristus? Co by řekl našim úvahám o katolicismu a o zásluhách, ke kterým přecházím v závěru?

Nový návrh: Ne pro naše zásluhy, ale pro své hojné slitování. Když se opět obrátím ke svým svatým živitelům, ke sv. Cyrilu a Metoději, a podívám se, jak přeložili Kyjevské listy, a vidím tam, jak sousloví intercedentibus omnium sanctorum tuorum meritis přeložili: Molitvami…vsěch svętych tvojich i děl jich radi pravednych. Merita překládají jako spravedlivé skutky. Krásné. (...) Zásluha neodpovídá obsahově zcela slovu meritum, na rozdíl od výrazu spravedlivé skutky nevystihuje celý obsah (právě o tom byla jedna z oněch monografií, která se zabývala rozborem slova meritum v různých liturgických textech). Ale i když odhlédneme od jazykové stránky, také nesmíme zapomenout, že právě slovo zásluhy bylo jablkem sváru mezi reformačními církvemi a naší církví katolickou. Nevím, proč bychom měli trvat na paradoxně nepřesném překladu zásluhy, když máme možnost užít mnohem lepší překlad slovem skutky, který je biblický.

Tím končím rozbor jednotlivostí a ještě závěrem bych se chtěl několika slovy k celému textu vyslovit. Mně osobně se v dějinách percepce Druhého vatikánského koncilu jevily dvě věci jako velmi důležité, nové a osvobozující. Za prvé liturgická konstituce a její důsledky, za druhé zdůraznění role biskupů. A to nejenom jejich pravomoci, pastoračně znásobené institucí biskupských konferencí, ale také samozřejmě jejich odpovědnosti. Proto mě přímo uráží, když kuriální subalterní úředníci mají určovat, co biskupové smějí a nesmějí udělat v liturgických překladech do svého vlastního jazyka, kterému ti kuriální úředníci vůbec nerozumějí.

To je jedna věc. A druhá: Nemohu se zbavit pocitu, že návrhy revize překladů – promiňte mi to slovo – se zpátečnicky vracejí ke stylu Schallerova misálu. Jenomže on byl tenkrát něčím dobrým, pokrokovým a pozitivním. Zpátečnicky se vracejí k tomu stylu právě pro oporu v instrukci Liturgiam authenticam. Ale i v tomto dokumentu se přece praví, že se zbytečně nemají měnit texty, které už lid zná zpaměti, pokud k tomu není nějaký věcný důvod. To je jedna z pozitivních věcí, které v dokumentu jsou. Snaha obtiskovat latinu do české matrice rozhodně není důvod zažitý text měnit.

Závěrem bych se chtěl ještě jednou vrátit k dvěma věrozvěstům na prahu našich křesťanských dějin. (...) Když přikročili k překladu latinského textu Kyjevských listů do staroslověnštiny, počínali si tak, že by se dnes pravděpodobně všichni současní překladatelé-oprávci bouřili. Věrozvěstové totiž přistupovali k textu s velikou otevřeností a svobodou. Jejich zásady je možné formulovat takto: 1) Modlitbu je třeba přeložit tak, že i výsledný text má být modlitbou. Ceremoniální a rituální „okliky“, které v latinských oracích jsou, oni přecházeli a překládali velice volně. 2) Oni překládali již tenkrát v 9. století stylem naprosto otevřeným. (...) Předběhli naši dobu o víc než tisíc let – to není naše velká chvála, to je naše hanba. A už kvůli tomu, že se hlásíme k jejich dědictví, bychom si měli dávat pozor na princip obtiskování latiny do české matrice. Je to princip falešný.

Stejně tak znovu ještě zdůrazňuji, že bychom neměli opomíjet tradici Vladimíra Holana, Josefa Zvěřiny, Zdeňka Švédy... Když jsem četl Liturgiam authenticam, tak jsem si na Z. Švédu vzpomněl, protože přímo v instrukci se praví, že mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa se má překládat trojím má vina, má vina, má veliká vina. Dobře si pamatuji, jak Zdeněk Švéda na příkladech ze Starého i Nového zákona ukazoval, jak řeckému, hebrejskému a aramejskému textu odpovídá právě ten dvojí překlad s druhým zdůrazněným členem. V současnosti zažité má vina, má veliká vina je další pomníček na dalšího našeho nebožtíka P. Zdeňka Švédu. Nemyslím si, že bychom měli tyto pomníky kácet jako vandalové na hřbitově české liturgie.

A ještě poznámku k „pseudovyznavačství“. Z jiných kuloárů jsem zaslechl, že „opravený“ misál nebude český misál, ale římský misál. Je-li to pravda, protestuji! Matějkův Český misál (srov. ostatně Němce!) je správný. Je předně v českém jazyce a pro českou církevní provincii. Je zadruhé doplněn českým propriem. Je zatřetí opatřen řadou rubrik k české situaci. Pokud někdo cítí v pozadí jakési „pryč od Říma“, je pošetilý. „Upřesňování“ typu Český misál římské liturgie by bylo také směšné... Missale Romanum je editio typica, vzor k přípravě jazykových mutací, nikoli matrice k obtiskům.

Datováno v Praze 12. prosince 2007, redakčně kráceno.