Tři dopisy

Rezignace na členství v překladatelské komisi

Vážený pane předsedo, milý příteli Miloslave,

koncept své rezignace nosím v srdci delší dobu, dnešního dne konečně na členství v překladatelské skupině rezignuji.

Důvody mám jednak fyzické (k notorické hlavě se v posledních měsících přidává jedna chátrající součástka za druhou), jednak psychické - k těm několik slov: Ani na podzim 2002, kdy jsme začínali, jsem se příliš dobře necítil, ale hlas přátelství mě přemluvil. Teď skupina funguje, má snad i další adepty, dokončili jsme zadání překladu nově zařazených mešních orací a doplněných svatebních obřadů. A já se mohu vyznat: Před 30-35 léty jsem na překladech s přáteli Miloslavem Mášou a Bonaventurou Boušem neskutečně dřel - a přesto to bylo plné radosti a naděje - po koncilu jsem cítil, jaké že to vanutí Ducha je, co je to radostná zvěst; když chodily přípisy podepsané Lercaro nebo Bugnini, s chtivostí jsem je pročítal. A dnes? Ducha evangelia nahradila litera apokryfu zvaného CIC, výzvy 2. Vaticana nahrazují příkazy a zákazy nedostatečně vzdělaných, tím však arogantnějších kuriálních ouřadů. V radosti lze lecjaké obtíže překonat, v žalosti sotva, já už aspoň nemůžu.

Bezprostředním impulzem, který mě přiměl dávno hotový koncept hodit do stroje, je ovšem něco jiného: ve Zpravodaji jsem narazil a jméno svého milovaného bratra Jana; co tam zřejmě generální vikář píše, mě vede k otázce: držíme se ještě stejného učení o církvi a o svátostech? Hlásíme se ještě k Desateru? Věříme v téhož Pána? Podle mého starého teologického vzdělání je to, co tam vidím nakydáno, materialiter peccatum grave. Ještě že je Bůh nekonečně milostivý. A tak i kdyby nebylo toho, co ve mně dlouho hlodá a o čem píšu výše, nevidím možnost pokračovat. Zbývá půst a modlitba. A tu slibuji svému biskupu a příteli i nadále.

Se vzpomínkou na mnoho krásných společných chvil a s přáním boží lásky a lidského přátelství

Václav Konzal, v Praze dne 23.6.2004

Dopis byl zaslán předsedovi liturgické komise Miloslavu kardinálu Vlkovi. Otištěno se souhlasem autora.

Svědectví: Jezuitům Davídkovo svěcení stačilo

V nakladatelství Cesta vyšla kniha rozhovorů Jana Mazance se Stanislavem Krátkým K plnosti. Na straně 138 se píše, že jezuitský řád nechal Davídkovy svěcence znovu přesvětit u biskupa Rusche v Innsbrucku. Toto není pravda. Osobně jsem o tom mluvil s tímto biskupem. Uvedl mne k němu P. Igor Mayr S.J. Jednalo se o to dostat pro komunistické církevní tajemníky testimonium o svěcení.

Já sám jsem byl svěcen tajně ve Valdicích biskupem Očenáškem. Ale byl se mnou P. Josef Jakubec, jehož právě světil Davídek. Biskup řekl, že před rokem, při našem příjezdu do Innsbrucku, nás představil provinciál P. Šilhan jako své kněze, rektor Leitiger nás tak prezentoval biskupovi a dostali jsme ihned všichni zpovědní jurisdikci. Nevidí tedy žádný důvod k doplnění obřadu zvláště když se přihlédne k riziku tajného svěcení, které prý má větší váhu před Bohem než doplnění obřadů, které někdy jako nepodstatné chyběly. Nejednalo se tedy vůbec o podmínečné další svěcení, to biskup striktně vyloučil. Aby nám však jeho kurie vystavila testimonium o kněžství, při mši sv. v jeho soukromé kaplinám udělil ty obřady, které (možná) při našem dávném svěcení chyběly. V Innsbrucku se jednalo asi o 4 Davídkovy svěcence. Tři znich se museli nechat přesvětit až po r. 1989. P. Jakubec zemřel roku 1995 jako em. generální vikář královéhradecké diecéze, který měl "pouze" kněžské svěcení Davídkovo.

Jan Rybář, 11. 12. 2004, Trutnov

Jak dnes číst liturgiku Z. B. Bouše?

Text dopisu redakci Getseman

Čtu Váš časopis od chvíle, kdy vyšlo jeho první číslo - vždy znovu s velkým zájmem, s jistotou, že dostávám odpovědi na otázky, které mě zajímají, a jimiž se žádná jiná "oborová" literatura nezabývá.

Jen to mě vede k tomu, abych se vrátila k článku posledního prosincového čísla, Dva Bonaventurové. Znovu jsem"Babičku", jak říkal své Malé katolické liturgice P. Zdeněk Bonaventura Bouše, pročítala, vzpomínala jsem přitom na účast při jeho bohoslužbách, ať už se konaly v kostele Panny Marie Sněžné, v kostele Matky boží v Záběhlicích nebo v malých shromážděních doma. Jsem jista, že nejen já, ale mnozí další, kteří se těchto shromáždění mohli účastnit, mi dají za pravdu, že být účasten jeho"stolování", jím vedené "liturgie pokání" zůstává jedním z nejbohatších a nejopravdovějších duchovních prožitků.

To, co píše ve své Malé katolické liturgice, popisuje to, co skutečně konal, a není to, podle mého soudu ani sporné, ani zastaralé, ani poplatné době a situaci vzniku - domnívám se dokonce, že mnohé z toho, jak sloužil, zůstává dodnes zcela ojedinělým prožitkem, jehož by si mnozí přáli být znovu účastni.

Těch devět, zčásti kritických řádků, které jste Bonaventurovi a jeho knížce věnovali, mi připadá, jako by ani nevyšlo v Getsemanech. A pokud někdo jeho knížku, nebo některá její místa považuje za sporná či zastaralá, snad by měl povědět která a proč. Až se to stydím říci, ale takhle to zní podobně, jako když náš pan prezident neví kudy kam a označí něco jako falešné.

S přáním všeho dobrého

Ludmila Hartmannová Kybalová

Odpověď Pavla Hradilka

Děkuji čtenářce, že se zastává knihy Bonaventury Bouše. Také bych to udělal, pokud bych si myslel, že je nespravedlivě hodnocena. Nezaslouží si špatné vysvědčení, a pár řádek recenzenta v minulém čísle ostatně vyznělo podle mého názoru příznivě. Na knize si zejména cením historické exkursy. I mnohé liturgické texty z knihy dodnes v obci, do které patřím, používáme. Když jsme na setkání redakce o novém vydání mluvili, vyjádřil jsem ale i některé výhrady. Pokusím se je konkretizovat.

Nejprve, v duchu Bonaventurova extrémního smyslu pro detail, komentář k názvu Pokus o katolickou liturgiku. Pokud adjektivem katolický chceme označit příslušný ritus, pak není název zcela korektní. Je celá řada katolických ritů, kterými se kniha ani náznakem nezabývá. Pokud výraz užijeme v původním slova smyslu jako "všeobecný", pak název "pokus o všeobecnou (či křesťanskou) liturgiku" obsahu také neodpovídá, neboť kniha je záznamem pokusu o obnovu římského ritu v jedné konkrétní obci, která se bohužel, nikoli vinou ZBB, nedožila dlouhého věku.

Nyní k podstatnějšímu: Je věcí autora, jak svoji příručku pojme. Každý považuje za důležité něco jiného. Proto nelze vyčítat Boušemu, že začíná popisem liturgických reálií a věnuje jim velkou část knihy. Schází však pojednání o slavící obci i službách v ní. Bouše se věnuje téměř výhradně roli předsedajícího. Jako kdybychom se ve fotbalové příručce věnovali velikosti hřiště, jeho povrchu, síti v brance, oblečení hráčů apod. a nezajímalo nás, že hráči mají trenérem určené různé úkoly podmíněné jejich schopnostmi, že na jejich spolupráci záleží výsledek zápasu. Sledovali bychom pouze kapitána. Ten je sice důležitý, ale zápas sám neuhraje.

Prakticky se to promítá do řady jednotlivostí. Např. Bonaventurův postoj k aklamacím v rámci anafory. Anafora jako centrální část eucharistické slavnosti - je velkým vyznáním víry celého shromáždění. Přednáší ji předsedající jménem celé obce. Ta projevuje svůj souhlas aklamacemi. Bouše trvá na jediné aklamaci - Amen po závěrečné doxologii. Dovolává se stáří pramenů, ve kterých je to popsáno: Justinovy apologie datované kolem r. 150 a anafory z Apoštolských tradic datované do první poloviny 3. stol. Sanktus či aklamace po instituci (např. Tvou smrtzvěstujeme...) jsou pozdější přídavky.

Není tak důležité, že lze Boušeho argumentaci vyvrátit: Byly nalezeny starší anafory než jsou Apoštolské tradice, které aklamace obsahují (Addaje a Mariho či Petrova). Podstatnější je pastorační efekt. Aklamace alespoň částečně napomáhají anaforu uchopit, uvědomit si její strukturu a obsah, ztotožnit se s ní. Jinak se velmi často stává, že tato centrální modlitba zazní bez většího ohlasu. Aklamací by proto mělo být spíše více, a to málo v současné římské liturgii není dobré ještě redukovat. Bouše sám dokázal později svůj návrh anafory upravit do současného "římského schématu". Činil tak ale spíše z loajality k velké církvi, než že by byl přesvědčen.

V liturgii nejde prvotně o duchovní prožitky, ale o naslouchání Hospodinu skrze víru mých sester a bratří a o mé vlastní vyznání společné víry, kterou ostatní potřebují zakusit. Odborně sporných míst v knize je víc. Jsou ale ovlivněna dobou, ve které dílo vznikalo. Přesně tak, jak napsal recenzent. To nic nemění na kvalitách autora i jeho knihy. Jsem však přesvědčen, že dnes by ji Bonaventura napsal jinak.