Alžběta (7. 7. 1207 – 17. 11. 1231) byla dcerou uherského krále Ondřeje II. a Gertrudy z Merana. Ve věku čtyř let byla poslána jako snoubenka Ludvíka, nejstaršího syna lantkraběte Hermanna I., na durynský dvůr. Tam bylo tehdy jedno z rostoucích středisek německých trubadúrů (minnesängerů), kde působili Walter von der Vogelweide a Wolfram z Eschenbachu. Alžběta, která vyrůstala v tomto uvolněném prostředí a stala se ve 14 letech Ludvíkovou manželkou, došla obrácení díky jednomu z prvních františkánských misionářů v Německu, bratru Rodegerovi, a nakonec si zvolila jako svého duchovního rádce jiného kazatele prodchnutého novými náboženskými myšlenkami, Konráda z Marburgu.

To přineslo hluboké změny do života princezny i jejího okolí. Alžběta ostentativně odmítala znaky svého vysokého postavení a mísila se mezi chudé při náboženských procesích, ukazovala se v roztrhaných šatech žebravé řeholnice před svým služebnictvem. Vyvolávala pohoršení, když při slavnostních hostinách odmítala jídlo, které pocházelo z „nespravedlivého“ zdroje (tedy z vyvlastňování majetku chudých nebo církve). Dámám u svého dvora kázala o tom, aby se varovaly módních oděvů a neslušných tanců, a přijala roli kritičky dvorské kultury, která se ve střední Evropě rozšířila teprve nedávno. Ve stejné době začala provozovat dobročinnost v míře vyvolávající úžas. Byla ochotna rozdat hraběcí zásoby v době hladu a přeměnit svůj hrad Wartburg na špitál. Po smrti manžela, který se nechal Konrádem přesvědčit, aby se vydal na křížovou výpravu, roku 1227 opustila dvůr a založila v Marburgu špitál pro malomocné, zasvěcený Františkovi z Assisi. Oddala se léčení nemocných a život ukončila ve velmi chudých podmínkách. Její uctívání začalo hned po smrti a roku 1235 byla svatořečena.

Půvab a přitažlivost, které vyzařovaly z Alžbětiny osobnosti, spočívaly nejen v rozhodnosti, se kterou zavrhla společenské postavení, lesk dvora, světské majetky jako „odpadky a výkaly“, ale také v citlivém způsobu, jakým dávala své postoje najevo manželovi a okolí. Její revoluce byla mírná, ale důvtipná. Své protivníky nepokořovala převratností svých činů, ale osobní péčí o nemocné a zřeknutím se všeho bohatství po smrti svého manžela ve prospěch péče o chudé, uzdravování, nápravy nespravedlností světa. Tím se stala symbolem a patronkou špitálů a dobročinnosti.

Alžběta se velmi liší od svatých panen a asketických vdov předchozích období. Svého manžela vroucně milovala, měla s ním tři děti, jejich manželství bylo naplněné vzájemnými ohledy a pozorností. Převzetí ostatků zemřelého manžela doprovodila dojemnou řečí, vyznáním manželské lásky, obětované ve prospěch obrany Svaté země. Vzor, který zavedla Alžběta v této oblasti, není méně novátorský než vzpoura proti luxusu. Udělala rozhodné kroky k rehabilitaci manželství jako svátosti ve středověké spiritualitě.

Pro okamžitý a nečekaný úspěch kultu svaté Alžběty byla také potřebná nadšená podpora spřízněných dynastií, jejichž věhlas v té době rostl: Arpádovců v Uhrách, Ludowingů v Durynsku, Kapetovců ve Francii a Anjouovců v Neapolsku. Alžbětin příklad nebyl jen „obdivuhodný“, ale také „hodný napodobení“. Dal do pohybu skutečné náboženské hnutí po celé Evropě, následovala celá galerie svatých princezen: Anežka Česká, Hedvika Slezská, Markéta Uherská, Kunhuta Krakovská, Alžběta Arpádovna, Isabela Francouzská, Sancha z Mallorky, Isabela Portugalská. V rámci církevní politiky toto „hnutí“ znamená také vítězství vlivu žebravých bratří, duchovních správců těchto princezen a také jejich zpovědníků a rádců většiny králů a královen této doby.

Kult svaté Alžběty v sobě spojuje celou řadu vzorů ženské svatosti. Vytvořila syntézu mezi středomořskou františkánskou spiritualitou, německou mystikou a středoevropskou dynastickou svatostí. Alžběta je světicí měst i dvorů, panovnic i chudých. Svatá už v dětském věku, silná žena jako kritička mravů svého okolí, ale zachovávající vřelou manželskou lásku. Podobná Panně Marii, když nese v náručí svého novorozeného syna, příkladná vdova a také do určité míry mučednice z povolání, královská dcera umírající ve věku 24 let, pečující o malomocné.

Dohoda o klimatu má podporu papeže

Vatikán (KAP) Papež František podpořil dohodu o klimatických změnách, kterou na pařížské konferenci uzavřelo 195 států. Signatáři se zavázali, že se budou snažit, aby globální teplota nevystoupila více než dva stupně Celsia nad úroveň před průmyslovou revolucí, a pokud možno ne o víc než 1,5 stupně. František konferenci od počátku podporoval a po jejím skončení prohlásil, že celé mezinárodní společenství musí usilovně „pokračovat ve znamení stále účinnější solidarity“. Také hovořil o tom, že zvláště je třeba pomoci nejpostiženějším zemím.

Rozhovor kardinála Schönborna pro Týždeň

Bratislava (KAP) Vídeňský arcibiskup kardinál Christoph Schönborn poskytl rozhovor slovenskému časopisu Týždeň (vyšel 13. 12.). Mimo jiné se zabýval otázkou uprchlíků:

„Utečenecká skúsenosť je vpísaná do srdca kresťanskej skúsenosti. A aj do srdca židovskej skúsenosti. Židovský ľud musel opustiť Svätú zem, bol deportovaný do Babylonu, do Asýrie. Pre židovsko-kresťanskú tradíciu je teda starosť o utečencov čímsi elementárnym. A v mnohých európskych krajinách, hoci v nich bola kresťanská viera oslabená, ostávajú tieto kresťanské hodnoty naozaj prítomné.“

Kardinál dále kritizoval vlády postkomunistických zemí, které se zdráhají utečencům pomoci: „Všetci sme podpísali Všeobecnú deklaráciu ľudských práv a Európsky dohovor o ochrane ľudských práv a slobôd. A tu predsa stojíme pred základným ľudským právom človeka, ktorý sa nachádza v ohrození. Má byť prijatý bez ohľadu na náboženstvo, vek či rasu. Pravdaže, ide tu o poskytnutie azylu a keď dôvody azylu pominú, nech sa páči, vtedy možno tých ľudí poslať späť. No dovtedy ich treba prijať. Podľa mňa sú teda krajiny V4, hoci samy prežili veľa utrpenia, zaslepené hanebnou propagandou.“ „Pochádzam z Československa, a preto sa hlboko hanbím za tento postoj. Je strašné, že sa opiera o takzvané kresťanské argumenty, podľa ktorých nechceme byť islamizovaní. Strašné. Mojou prvou odpoveďou sú moje osobné spomienky. Mal som jedenásť rokov, keď k nám počas povstania v roku 1956 prišli Maďari. Všade navôkol boli utečenci. Boli ich tisíce. Niektorí moji príbuzní išli k rieke pomáhať im prejsť hranicu. Žili sme vtedy v malom mestečku, kde sme im poskytli každý možný priestor: telocvičňu, farské priestory. Bolo úplnou samozrejmosťou pomáhať. Potom prišiel rok 1968, keď k nám po tisícoch prichádzali československí utečenci. Potom rok 1981 a vyhlásenie výnimočného stavu v Poľsku, a znovu prichádzali utečenci. V roku 1991 prišli utečenci z Juhoslávie, najmä tisíce ľudí z Bosny. Niekto by možno povedal, že to boli kresťania. Vôbec nie. Nešlo vôbec o to, či boli kresťanmi. Boli to ľudia v núdzi. O tom je Evanjelium. Toto samo je Evanjelium. ,Bol som utečencom a ty si mi pomohol,‘ tieto slová mi raz povie Ježiš pri poslednom súde. Som naozaj pobúrený postojom krajín Vyšehradskej štvorky k utečencom.“ (Přejato z http://www.tyzden.sk/casopis/28643/co-sa-to-prosim-vas-stalo/)

Nový primas Belgie

Brusel (KAP) Josef De Kesel (68) se stal novým arcibiskupem Bruselu a primasem Belgie. Slavnostní ceremonie uvedení do úřadu se odehrála za přítomnosti královského páru a dalších nejvyšších představitelů země. Během svého prvního kázání v nové roli De Kesel zdůraznil křesťanskou odpovědnost a solidaritu vůči všem lidem bez ohledu na víru a přesvědčení.

Minulé období, kdy byl arcibiskupem Andre-Joseph Leonard (75), bylo pro belgickou katolickou církev obtížné. Kromě skandálů kolem sexuálního zneužívání mládeže duchovními (včetně biskupa Rogera Vangheluweho, jenž zneužíval svého synovce) k tomu přispěly i nešťastné výroky arcibiskupa Leonarda o morálce, homosexualitě a nemoci AIDS. To silně poškodilo pověst belgické katolické církve a hlavním úkolem nového arcibiskupa je situaci napravit.

Anglikáni prosazují zákaz homo-sňatků kněží

Londýn (KAP) Anglikánská diecéze Winchester zakázala vykonávání kněžského úřadu Jeremymu Daviesovi poté, co si tento penzionovaný anglikánský kněz vzal za manžela operního zpěváka Simona McEneryho. McEnery pak církev obvinil z „institucionální homofobie“.

Od roku 2014 mohou homosexuální páry v Anglii a Walesu uzavírat sňatky. Anglikánská i katolická církev proti příslušnému zákonu protestovaly a v únoru 2014 vydali anglikánští biskupové směrnici, podle které se uzavírání těchto sňatků klerikům zakazuje.

Zabavena falešná papežská požehnání

Řím (KAP) Římská policie zabavila asi 3500 pergamenů s údajným „poutnickým požehnáním“ papeže Františka. Dokumenty se prodávaly v obchodu se suvenýry poblíž dómu sv. Petra. Bez autorizace Vatikánem byly opatřeny papežským erbem a portrétem papeže Františka. Jejich prodejní cena činí přes 70 tisíc euro.

Kupující v obchodě museli vyplnit formulář žádosti o požehnání, který pak měl být předán papežskému almužníkovi arcibiskupu Konradu Krajewskimu, jenž má zprostředkování papežských požehnání na starosti. Ve skutečnosti však k tomu nedocházelo. Majitel obchodu byl obžalován z produkce a šíření falšovaného zboží.

Gambie prohlášena islámskou republiku

Banjul (KAP) Prezident Gambie Yahya Jammeh prohlásil svou zemi islámskou republikou. „Ode dneška je Gambie islámský stát. Budeme islámským státem, který respektuje práva občanů,“ prohlásil. Křesťané a jiná náboženství prý budou smět i v budoucnosti svou víru praktikovat svobodně a ženy nebudou nuceny nosit předepsaný oděv. „Osud Gambie tak spočívá v Alláhových rukou,“ uvedl prezident, který zemi řídí od puče v roce 1994. Roku 2002 změnil ústavu tak, aby mu umožňovala vládnout neomezeně dlouho.

Asi 90 % z 1,9 milionu obyvatel Gambie jsou muslimové. Pozorovatelé spatřují v prezidentově prohlášení pokus sblížit se s arabským světem. Bývalá britská kolonie Gambie patří podle údajů OSN k nejchudším státům světa. Před dvěma roky Gambie vystoupila z britského společenství národů Commonwealth. Nyní se po Mauretánii stává druhou islámskou republikou Afriky. Dalšími zeměmi, které se tak označují, jsou Írán, Pákistán a Afghánistán.

Zemřel Jiří Paďour

Praha (KAP) Bývalý českobudějovický biskup Jiří Paďour zemřel ve věku 72 let. Paďour se dlouhá léta výrazně podílel na životě katolické církve, zejména na obnově kapucínského řádu po roce 1989. Působil jako pomocný biskup v Praze a pak dvanáct let vedl českobudějovickou diecézi. V březnu 2014 rezignoval ze zdravotních důvodů, jeho nástupcem se stal Vlastimil Kročil.

Původním povoláním byl Jiří Paďour herec, v 60. letech mimo jiné působil ve slavném Divadle na zábradlí v Praze, kde poznal i budoucího prezidenta Václava Havla. Roku 1970 začal studovat teologii, vysvěcen byl roku 1975. Roku 1977 ztratil státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. O rok později tajně vstoupil do kapucínského řádu a stal se tajemníkem kardinála Tomáška. Protože odmítl spolupracovat s tajnou policií StB, tuto práci musel opustit a pracoval jako uklízeč. Roku 1983 Paďour složil věčné sliby a roku 1986 opět získal státní souhlas.

Setkání Taizé ve Valencii

Madrid (KAP/KNA) Modlitbou a zpěvy začalo ve španělské Valencii 38. evropské setkání ekumenické komunity Taizé. Tentokrát se sešlo kolem 25 000 mladých lidí z 52 zemí světa. Vzhledem k aktuální politické situaci stojí v centru setkání témata míru a milosrdenství. Představený komunity Taizé bratr Alois (61), který strávil Vánoce se syrskými křesťany ve válkou zničeném městě Homs, vyzval účastníky, aby se stali „lidmi pokoje“.

Na jedné straně kritik islámu Hamed Abdel-Samad, na druhé muslimský teolog Mouhanad Khorchide. Oba zastávají vyhraněná stanoviska v současných diskusích o islámu. Rozhovor na téma násilí a mírumilovnost v islámu, správná hermeneutika koránu, role Mohameda a hrozba tzv. Islámského státu s nimi vedl Stefan Orth.

 

 

Pane Abdel-Samade, vy jste už před pěti lety zastával názor, že islám je vzhledem ke svým vnitřním myšlenkovým rozporům odsouzen k zániku. Jak hodnotíte dobu, která mezitím uplynula?

Hamed Abdel-Samad: Tři měsíce před začátkem arabského jara jsem byl přesvědčen, že především arabskoislámské státy jsou v rozkladu, že brzy nastane chaos a vypuknou občanské války a že se masy migrantů vydají do Evropy. Za tohle svoje přesvědčení jsem byl napadán, tvrdilo se, že dělám paniku. Přišlo arabské jaro a všichni doufali, že v arabské oblasti bude nastolena demokracie. Avšak proces rozkladu arabského světa trvá dál. Nejzřetelnějším příkladem je Sýrie, ale platí to i o Jemenu, o Alžírsku, které má blízko k explozi, dokonce i o státech Arabského zálivu, o Libyi. Tento proces pokračuje v celém arabském světě.

Nejde zde především o sociální nebo politické problémy?

Abdel-Samad: Mnozí tvrdí, že jde o společenské nebo geografickou polohou způsobené problémy. To všechno přirozeně hraje svou roli. Ale pro mne je v těchto zemích stále ústředním tématem postoj k náboženství. Neboť teprve ten zplodil despoty, teprve toto chápání náboženství tak značně poškodilo vzdělanost. A nakonec byly tamní společností zcela rozloženy schizofrenním postojem vztahem vůči Západu. Na jedné straně je západní svět považován za bezbožný a amorální, na druhé straně je nyní tento Západ Mekkou pro každého, kdo by sobě a své rodině přál aspoň částečné dodržování lidských práv a lidsky důstojnější život. Islám se modernímu světu nedokázal přizpůsobit, protože islám se nechce přizpůsobit ničemu, protože islám chce prostě všechno určovat a kontrolovat shora. Výsledek teď vidíme ve většině islámských států. Islám bez islamismu nikde v islámském světě neexistuje, což platí dokonce i o muslimských společenstvích v cizině. A také nikde není nenásilný.

Není snad tento problém větší v arabském světě? Neexistují země jako Bosna nebo Indonésie, abych jmenoval jen dva příklady, v nichž islám dokázal, že je kompatibilní s moderním světem?

Abdel-Samad: Výjimky potvrzují pravidlo. Ale není to jen problém arabského světa. Afghánistán, Írán, Pákistán, Bangladéš nejsou arabské země. Tenhle vývoj postupuje v celém islámském světě. V Bosně sílí džihádismus rychleji než kdekoli jinde. Pozice islamismu se upevňuje všude, i v Indonésii, Malajsii, Turecku, tedy v zemích, o nichž se dříve říkalo, že jsou nadějí pro islámský svět, protože v nich funguje sekularismus. Ale to tyhle země dokázaly nikoli spolu s islámem, nýbrž navzdory islámu. Ve všech přibližně padesáti islámských státech, tzn. i v Súdánu, Egyptě, Iráku a Maroku, se šíří virus jménem fundamentalismus.

Pane Khorchide, je tedy problémem islámu násilí?

Mouhanad Khorchide: Součástí určitého výkladu islámu je skutečně násilí, což je obrovský problém. Nesmíme ale paušalizovat. Tvrdit, že islám je zcela nenásilný, nebo že je zcela prostoupen násilím, znamená ignorovat realitu. Vždy záleží na přístupu, přičemž je nutno připustit, že se i v hlavním proudu islámské teologie, tedy nejen u extrémistů, vyskytují postoje, které jsou problematické. To se týká např. otázky, jak chápat džihád. Tři ze čtyř sunnitských právních škol považují sice džihád za válku výlučně obrannou, kdežto šafíitská škola, k níž patří uznávaní učenci, v něm vidí také útočnou válku proti nemuslimům, vedenou proti nim nikoli proto, že bojují proti muslimům, nýbrž proto, že nejsou muslimy. V takovém teologickém postoji je rozhodně skryto nebezpečí, že jeho stoupenci budou schvalovat a podporovat násilí. Úlohou dneška je tedy podporovat onen opačný, mírumilovný výklad islámu. Proto jsou dnes nutné reformy, které by vedly k odmítnutí schvalování násilí. Nicméně – jak jsem podrobně vylíčil ve své knize „Bůh věří v člověka“ – problémem jsou protivníci reforem. Dějiny islámu, zejména islámu v Evropě v 9.–11. století, dokládají jeho velký intelektuální a humanistický potenciál. Proto nemohu odsuzovat islám paušálně.

Pro vás tedy není řešením rozlišovat mezi pravým islámem (jakožto náboženstvím) a extremistickým islamismem?

Khorchide: V diskusích, jichž se kromě odborníků účastní i široká veřejnost, je jistě velmi důležité rozlišovat mezi islámem a islamismem, aby nebyli všichni muslimové paušálně považováni za stoupenci násilí. Ale jde-li o odbornou teologickou disputaci, pak nemá smysl prohlašovat, že islám nemá s násilím nic společného. V islámské tradici je známa řada uznávaných učenců, jejichž specifické pojetí džihádu, postoje k nemuslimům, vztahu Boha k lidem a jejich představa onoho světa jsou z pohledu dnešní teologie problematické. Přirozeně tedy latentně přispívá k násilí, jestliže se nejen v některých proudech tradice, nýbrž i dnes tvrdí, že nejpozději na onom světě Bůh všechny nemuslimy odsoudí do pekla a zachrání pouze muslimy, protože ti mají v rodném listě napsáno „muslim“. Toto přesvědčení je zdrojem násilí, protože to je jen otázka míry, nikoli kvalitativní rozdíl, jestli někoho likviduji zde, nebo jestli ho Bůh později uvrhne do pekel. Podle mne to ale není teologicky obhajitelné a dokonce to odporuje duchu koránu, jak mu rozumím já.

Co je oním zdrojem, z něhož vyrostl problém násilí? Je to korán, anebo způsob, jakým islámská tradice korán vykládá?

Khorchide: Korán sám nemluví, korán není subjekt. My čteme korán a záleží na tom, jak jsou texty konkrétně chápány. Na rozdíl od Hameda Abdel-Sameda si nemyslím, že jádrem problému je korán.

Ale co to znamená pro ta místa v koránu, která popisují násilí nebo k násilnému jednání, ať už jakéhokoli druhu, vybízejí…

Khorchide: I ta je třeba vykládat a především umístit do jejich historického kontextu. To je podobné jako u tématu násilí v bibli, především ve Starém zákoně, ta místa se dnes čtou jako historicky podmíněná. A tím je možno potenciál násilí v těchto verších oslabit. V diskusích okolo džihádu se totiž na tatáž místa v koránu odvolávají jak ti učenci, kteří vidí v džihádu boj na obranu proti útokům ze strany nemuslimů, tak ti, kteří považují džihád za útočnou válku proti nemuslimům; jde konkrétně o druhou súru, verš 190–193.1 Proto potřebujeme jasná kritéria, abychom neprováděli libovolnou selekci, aby si každý nevybíral ty verše, resp. tu interpretaci, která vyhovuje právě jeho konceptu.

Abdel-Samad: Já samozřejmě znám různé výklady koránu. Říkat, že neexistuje jeden islám, nýbrž pouze různé způsoby jeho interpretace, to je podle mne ideální odváděcí manévr. Ne, skutečně existuje jeden jediný islám. Má své jádro, postavu zakladatele: Mohameda. A existují texty, které jsou považovány za svaté. Islám neužije v uzavřených místnostech, kde teologové sepisují svá pojednání. Islám se odvolává na svůj vzor, Mohameda, který vedl svatou válku a dával popravovat lidi. Prosadit se mohl pouze násilím. Mohamed kázal v Mekce třináct let bez úspěchu; jeho poselství neuvěřil prakticky nikdo. To se změnilo, až když měl silnou armádu, když začal útočit na karavany, vést války, kořistit. Ne nadarmo je v koránu súra s názvem „Válečná kořist“, která obsahuje podrobná pravidla válečného kořistění. Teprve potom přicházeli stoupenci v zástupech a účastnili se jeho projektu, protože byl výnosný. Nad tím nemůžeme zavírat oči a vést jen hermeneutické disputace.

Právě jste vydal knihu o Mohamedovi. Je to shrnutí vašeho pohledu na proroka?

Abdel-Samad: Mohamed dosáhl úspěchu teprve používáním násilí. Pro islám nepředstavuje násilí problém – z toho prostého důvodu, že islám a násilí byly od úplného začátku nejlepší přátelé. Bez násilí nemohl islám přežít, bez násilí se islám nemohl šířit. To není teologie, to jsou prožité dějiny. Existuje-li taková vůdčí postava jako Mohamed a je-li v koránu samém 206 míst, která prohlašují násilí proti nevěřícím za oprávněné, nemohu říkat, že to je věc interpretace.

Přičemž se v koránu, a to právě v těch částech, které prý byly zjeveny v Mekce, rozhodně najdou i výroky jiného druhu.

Abdel-Samad: V prvních letech existovaly skutečně verše, které za jediný cíl války označovaly obhajobu těch práv, která Mohamedovi byla v Mekce upírána. Dokud se Mohamed nemohl opřít o armádu, dokud měl jen 70–100 stoupenců, nemohl hlásat násilí, byl totiž v pozici slabšího. Tak vznikly ty krásné verše, z nichž dnes exegeti žijí a na jejichž základě mohou tvrdit, že islám je náboženství míru. To není žádné umění, být mírumilovný, když nemám moc a jsem závislý na tom, že je mír. Pak teprve přišla druhá fáze: v Medině se etabloval takříkajíc první „Islámský stát“. A třetí fáze přinesla čistku Arábie. Všichni Židé museli pryč. V Medině nebyl popraven jen jeden kmen, nýbrž všichni tamní Židé. Verše osmé a deváté súry, nejmladší verše koránu, jsou manifestací útočné války. Poselství bylo jasné: Islám se musí šířit, nelze strpět, aby na Arabském poloostrově byli nějací nevěřící. To je realita, protože pak museli všichni Židé a křesťané Arabský poloostrov opustit. Dokud muslimové neměli zbraně, byl Bůh mírumilovný. Když pak nějaké měli, byl Bůh pro válku, ale ne nějak vehementně. Ale jakmile měli absolutní moc, řekl: A do nich, všechny popravit! Takový vývoj by byl pochopitelný u člověka, ale nemá nic společného s Bohem, nemůže s ním mít nic společného.

Pane Khorchide, nebylo opravdu lepší číst dějiny obráceně? Nebylo by přesvědčivější, kdyby cesta vedla opačných směrem a na jejím konci stál prorok, jemuž Bůh vnukl mírumilovnost?

Khorchide: O Mohamedovi toho víme v podstatě velmi málo. Víme o něm zejména od Ibn Hišama, který byl žákem žáka Mohamedova prvního životopisce Ibn Isháqa. Ibn Hišam zemřel v polovině 9. století. Samotného Ibn Isháqa označovali mnozí uznávaní učenci za lháře a kritizovali ho jako neautentického. Měl totiž sklon proroka příliš glorifikovat. V Mohamedově životopisu a jeho výrocích, což obojí bylo systematicky shrnuto teprve přibližně 200 po prorokově smrti, je mnoho čistě fiktivního.

Abdel-Samad: Většina učenců oné doby tento životopis přijala a uznávala i nepřerušenou ústní tradici. A nebyl to jen Ibn Isháq sám, kdo psal Mohamedův příběh. Přirozeně se objevila i teze, že Mohamed jako historická postava neexistoval, že byl zcela vymyšlen. To považuji za nesmysl. Historická předloha Mohameda existuje a toto historické jádro se kryje i s vývojem uvnitř koránu. Zabýváme-li súrami koránu nikoli tak, jak jsou dnes seřazeny, nýbrž chronologicky, podle okamžiku jejich zjevení, resp. formulace, můžeme vystopovat historického Mohameda. A vyvstane před námi přesně ten vývoj, který jsem mluvil předtím. Ibn Isháq si Mohameda úplně nevymyslel.

O které prameny duchovních dějin islámu – kromě koránu – se Mohamedův životopisec ve své době opíral?

Abdel-Samad: Vycházel ze starší, ústní tradice. A spor učenců se týká ani ne tak jádra Mohamedova příběhu, nýbrž právě oné tradice. Na ni se také zaměřili kritikové Ibn Isháqa. To vše vede pouze k určité formě relativizace postavy Mohameda, aniž by ho to zbavovalo jeho politické síly. Islámský svět se učí o dokonalém Mohamedovi, nekritizuje ho a nepochybuje o něm. A proti tomu nic nezmůžeme, budeme-li říkat, že o něm není dost známo. Ty texty jsou živé a ovlivňují život 1,5 miliardy lidí. A vykroutit se z toho nějakým trikem také nemůžeme, to bychom vyklízeli pole salafistům.

Khorchide: Nejde o nějaký trik. My máme o Mohamedovi příliš málo autentického materiálu v neposlední řadě proto, že máme příliš mnoho rozporuplného materiálu. Je rovněž nápadné, že existují také jiné uznávané varianty vyprávění, které je nutno brát vážně vzhledem k tomu, že cesty jejich předávání jsou autentičtější. Tato vyprávění nelíčí Mohameda tak negativně. Ostatně velcí znalci koránu jako Theodor Nöldeke a Angelika Neuwirthová považují 5. súru za poslední ze zjevených. Ta ve verši 69 slibuje věčnou spásu dokonce i Židům a křesťanům. Co se týče súry, v níž se mluví o vyhnání Židů, existuje i vyprávění, podle něhož Mohammed zabil jen 40 vojáků, účastníků ozbrojeného konfliktu.

Abdel-Samad: Moment. To nebyl prostě nějaký konflikt mezi Mohamedem a Židy, v němž bylo zabito 40 vojáků. I z autentických islámských vyprávění je zřejmé, že šlo o víc než nějakou bitku, Mohamed židovský kmen obléhal…

Khorchide: Protestuji! Protestuji!

Abdel-Samad: … a oni se pak vzdali a dál se říká, že všichni muži byli zabiti a ženy a děti vzaty do otroctví. Co spáchaly ty ženy a děti, že musely být zotročeny?

Khorchide: Okamžik, to je jedno určité vyprávění. Vedle koránu je pro muslimy autentickým pramenem například sbírka hadísů [ústně tradovaných výpovědí], jako je sbírka Sahih al-Buchari [autor imám Buchárí zemř. 870]. Tam se vypráví o Židech, kteří se sami účastnili boje a zabíjeli, tam je použit termín „muqatelah“…

Abdel-Samad: Muqatelah neznamená „ti, kteří zabíjeli“, nýbrž „bojeschopní“. Všichni bojeschopní muži měli být zabiti, to znamená všichni.

Khorchide: To je zase věc výkladu. Kromě toho se tam nemluví o množství žen, které byly vzaty do otroctví, nýbrž o válce, v níž byli lidé zajímáni jako váleční zajatci.

Pane Abdel-Samade, nejsou tyto rozpory, které se netýkají jen této jediné věci, skutečně podnětem, abychom na Mohameda hleděli diferencovaněji?

Abdel-Samad: Rozporuplné by podle mne bylo, kdyby se v jednom vyprávění tvrdilo, že Mohamed nařídil Židy zabít, a v jiném, že Mohamed se před ně postavil a řekl: Propusťte je. Ale jestli jich dal zabít 40, nebo 900 – to nejsou rozpory, to jsou detaily. Kdyby Mohamed nedal zabít 900 válečných zajatců, kteří se už vzdali, nýbrž jen 40 lidí – bylo by to lepší? Zločin zůstane zločinem, i když se čísla liší.

Khorchide: V tom je rozdíl, jestli dal Mohamed zabít válečné zajatce, nebo jestli přišli o život vojáci, kteří se sami účastnili boje. Já se chci dostat k tomu, že existují tak odlišná vyprávění.

Myslíte si snad také, že muslimové by měli proroka Mohameda víc kritizovat?

Khorchide: V každém případě by měli víc kritizovat vyprávění o něm, z nichž tolik si vzájemně protiřečí. Hamed Abdel-Samad se drží jedné řady vyprávění a prohlašuje: Mohamed je válečník. Ale na základě těchže pramenů bychom mohli dospět k obrazu Mohameda, který nebyl válečník. V jiných vyprávěních, v islámské tradici mnohem silněji zakořeněných, se mluví o smlouvách, které Mohamed uzavřel, aby zjednal politický klid. To byly mírové smlouvy.

Je pro vás, pane Abdel-Samade, Mohamed jakožto osoba v každém směru diskreditován? Nebo víte kromě jeho stinných stránek i o aspektech, které by mohly být chápány jako příspěvek k dějinám civilizace?

Abdel-Samad: Jistěže jsou tu i pozitivní rysy. Ale jsou zastíněny násilím, jehož se dopouštěl, jeho postojem k jinověrcům a ženám. Pozitivní rysy má i IS: bojuje proti korupci, pečuje o děti, sirotky a vdovy. Ale kvůli tomu nelze odporné činy IS přehlížet. Pro mne Mohamed není v žádném směru vzorem. Možná, že v jeho době se některé jeho rysy jevily některým lidem jako pozitivní. V islámu existuje sociální učení, které Mohamed založil. Proti němu nic nemám. V Medině se staral o čistotu a hygienu. Ale: Nebyl to přítel lidí, byl pouze přítelem těch, kdo byli věřící podle jeho představy. Jestliže Bůh poslal lidstvu definitivní poselství, mělo se týkat všech lidí bez rozdílu, bez selekce na dobré (menšinu) a špatné (většinu). Posílá-li Bůh lidstvu konečné poselství, nemůže jednu skupinu svých stvoření štvát proti druhé, říkat: „Podřežte je“ nebo „Zabijte je, kdekoli na ně narazíte“. Podle koránu bojuje na straně muslimů sám Bůh. „Nezabili jste je vy, to Alláh je zabil. A nestřílel jsi ty, to Alláh vystřelil,“ píše se v 8. súře koránu. Bůh je tam prezentován jako voják a bojuje proti svým vlastním stvořením. Tento pohled zavedl Mohamed, a proto jsou mi pozitivní rysy jeho osobnosti a jeho konání lhostejné, protože negativní stránky převažují.

Pane Khorchide, vy vyučujete islámské teology, z nichž většina bude působit jako učitelé islámského náboženství. Jak je možné tváří v tvář takovým rozporům mluvit o Mohamedovi jako o poslu Božím?

Khorchide: My oba jsme již upozornili, a právem, že tu byla určitá sociální etika. A byla tu řada dalších pozitivních aspektů pro tehdejší lidi. Také nesmíme hodnotit podle dnešních kritérií. To bychom měli podobné problémy s Abrahamem, Mojžíšem a také s Ježíšem – stejně jako s mnoha jinými historickými osobnostmi, které byly ve své době reformátory. Je nutno respektovat okolnosti a kontext tehdejší doby. Proto nemohu Mohameda hodnotit z dnešního úhlu pohledu a chtít u něho hledat kategorie jako demokracie a lidská práva a jiné. I pro své současníky byl reformátorem, který skoncoval s modloslužbou a dalšími dobovými archaickými tradicemi. Já k němu přistupuji tak, že zdůrazňuji jiná vyprávění, která nacházím v týchž pramenech, v koránu. Korán, súra 21, verš 107, říká o Mohammedovi: „Vyslali jsme tě pouze jako milosrdenství pro všechny světy.“ Pro všechny světy, nejen pro věřící. To je pro mne klíčová věta, kterou také náležitě vštěpuji svým studentům; tou je třeba všechno filtrovat. Co se s ní neslučuje, musíme zavrhnout.

Tedy podobně jako křesťané, když se pokoušejí matoucí místa v bibli uchopit tak, že ve smyslu kánonu vycházejí v kánonu ze středu biblického poselství?

Abdel-Samad: To je ovšem problém. Tváří v tvář salafistům, kteří vhodné negativní verše používají k odůvodnění násilí a vylučování lidí, nestačí pozitivní verše recyklovat a připojit je k humanistickému konceptu. Podle mne musíme jak ony zlé, tak dobré verše odhodit a zříci se jich. Takové hry můžeme hrát my teologové v uzavřených místnostech a ve svých disertacích, ale na veřejnosti, ve společnosti to není namístě. Nemohu vybírat z Mohamedova životopisu pozitivní aspekty pro soužití dnešní společnosti. V případě knihy, která dovoluje zneužívat za války ženy jako sexuální otrokyně, nemohu říkat: Tuhle větu prostě zapomeneme.

Khorchide: Nejde o to, negativní verše zamlčovat, je třeba číst je z pohledu těch pozitivních a promýšlet korán dál. To, co říká korán o otrocích v kontextu doby, která považovala otroctví za samozřejmé, v žádném případě neplatí pro dnešek. Je nebezpečné prezentovat islám v podobě, kterou mohou jinak hájit jen extrémisté nebo islamisté. Stejný problém představují salafisté, kteří berou korán prostě doslova.

Jak na pozadí toho všeho nejlépe přistupovat k fenoménu, jakým je „Islámský stát“? Co je klíčem k řešení problémů?

Abdel-Samad: Pro mne je Islámský stát legitimním potomkem Mohameda, jeho díla a jeho výroků. Islámský stát – to není jen 30–40 tisíc bojovníků, IS vznikl prolnutím několika kultur. Všichni, kdo tvrdí, že IS nemá co dělat s islámem, ztěžují boj s ním. Je třeba mu čelit životní kulturou, životní radostí, svobodou. A ke svobodě podle mne patří pranýřovat korán, otevřeně jej kritizovat. To je jediná možná odpověď na IS. A ne uklidňovat tím, že IS nemá s islámem nic společného. Ne, to my jako islámský svět jsme tuhle kulturu posilovali svým postojem vůči lidem, kteří nejsou muslimy.

Khorchide: Kdyby byl IS důsledkem učení Mohameda, jenž je pro muslimy vzorem, nebyl by se teď sám syrský president Assad nebo Saúdská Arábie tak vehementně distancovali od IS a jeho učení. Kdyby byl IS logickým důsledkem Mohamedova učení, byla by většina muslimů ráda, že IS existuje, podporovali by ho a ztotožňovali by se s ním. Ale to se právě nestalo. Bez rozpadu Iráku za Saddáma Husajna by nikdy IS v této podobě nevznikl a nerostl by takovou rychlostí. Proto nemůžeme IS sprovodit ze světa pouhou teologickou diskusí. Většina bojovníků korán, tradici a vyprávění o prorokovi stejně nezná. Tím důležitější je, abychom i zde [míněno v Evropě] korán nově interpretovali v kontextu našich dnešních společností.

Z Herder Korrespondenz Special, Oktober 2015, přeložila Helena Medková

Hamed Abdel-Samad (nar. 1972), publicista. Studoval angličtinu, francouzštinu, japonštinu a politiku. Pracoval pro UNESCO, vyučoval islámskou vědu na universitě v Erfurtu a v Institutu pro židovské dějiny a kultury na universitě v Mnichově. Byl členem Německé islámské konference. Vystupoval v dokumentárním televizní seriálu ‚Entweder Broder‘. Od r. 2011 členem poradního sboru Nadace Giordana Bruna.

Mouhanad Khorchide (nar. 1971), profesor pedagogiky islámského náboženství na universitě v Münsteru (od r. 2010) a vedoucí tamního Centra pro islámskou teologii. Vystudoval islámskou teologii v Bejrútu a sociologii ve Vídni. Pracoval jako imám a učitel náboženství.

12:190 A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí. 2:191 Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali, vždyť svádění od víry je horší než zabití. Avšak nebojujte s nimi poblíže Mešity posvátné, dokud oni s vámi zde nezačnou bojovat. Jestliže však vás tam napadnou, zabte je – taková je odměna nevěřících! 2:192 Jestliže však přestanou (...) tedy Bůh věru je odpouštějící, slitovný! 2:193 A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu. Jestliže však přestanou, pak skončete nepřátelství, ale ne proti nespravedlivým.

Zdroj: https://www.koranoislamu.cz/sura/2/page/10/

Před dvěma lety jsem začala učit češtinu jako cizí jazyk v individuálních kurzech pro azylanty a osoby s doplňkovou ochranou. Jde o státem financovaný projekt, který vedle dalších institucí zajišťuje Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka, jíž jsem součástí. V rámci integračního programu mají cizinci azylanti nárok na 400 lekcí češtiny zdarma.

Mám v kurzech v Teplicích hlavně Syřany (6), Palestinku a matku s dcerou z Ugandy. Učí se u studentů doma. Palestinka je křesťanka, ostatní jsou muslimové. Nejmladší studentce je jedenáct, nejstarší je sedmdesátiletý Mohamed. Tři studenti mluví velmi dobře anglicky, jedna studovala angličtinu a žila v Británii. Máme se učit ideálně bez zprostředkovacího jazyka, což s těmi, kteří anglicky neumí, jde vůbec nejlíp.

V článku se sděluji o řádku jednotlivých zkušeností s mými devíti studenty a jejich rodinnými příslušníky.

Projevuje se víra či náboženské projevy při výuce?

Mnohokrát jsem slyšela u studentů z rádia výzvu k modlitbě a nemohla jsem se zbavit asociací na zdobené melismatické zpěvy staré církve. Zpravidla se pak nic nedělo a pokračovali jsme dál. Jednou jsme se studentkou kvůli modlitbě posouvali čas výuky, aby se hodil jí i mně.

Během ramadánu se většina studentů omlouvá z výuky. Minulý rok jsem během ramadánu učila dvě studentky. Byly velmi pohostinné, i když samy během dne nepily a nejedly. Mě drobné občerstvení vždycky nabídly. Pohostinnost je všem studentům společná. Už jsem ochutnala řadu jídel a v rychlém občerstvení mám čaj a pizzové koláče zdarma i mimo čas výuky, jak jsem se už přesvědčila.

Asi třikrát se mě různí studenti sami ptali na to, jak je to s vírou v Čechách, kolik je tu křesťanů apod. Libanonská kamarádka palestinské studentky zase sháněla katolickou školu pro své děti a pak mi ukazovala libanonská poutní místa.

Střípky z životních příběhů

Setkala jsem se v lázeňských Teplicích, proslulých rozsáhlou arabskou klientelou, s tím, že bohatí hosté mají za pomocnice a služebné ženy z velmi chudých zemí. (Potkala jsem křesťanku z Filipín, kterou bych podle oblečení zařadila k muslimům. Že je křesťanka, jsem se dověděla až ze slov lidí, které jsem učila v restauraci.) Je otázka, jak se „služebnými“ zacházejí, když si tato žena nemohla dovolit jít v neděli do kostela.

Nesčetněkrát mi někteří studenti ukazovali dopisy ze sociálky, od lékaře nebo telefonního operátora, abych jim vysvětlila, o co se jedná. Děkovali s anglickým God bless you. Mnozí komunikují se sociálním asistentem, jiným komunikaci s úřady zajišťují jejich děti nebo rodinní příslušníci.

Studentka K. má v Teplicích bratra s rodinou. Když se mě po prvních hodinách na ni ptal, komentoval moji odpověď slovy, že se musí učit česky, jinak pojede domů...

To bylo v době, kdy byla studentka K. velmi skleslá a trápila jí nespavost a neklid ze zkušenosti s nálety apod. Za nějakou dobu přišlo konverzační téma rodina a kamarádi. Studentka K mluvila o své kamarádce v Turecku. Říkala, že ji zvala na návštěvu, ať je u ní. Do Turecka ale nepoletí, protože tady může její syn chodit do školy, je jí tu dobře a letadlo je moc drahé.

Tato studentka mluví ráda česky v obchodě, v domě, kde bydlí i v parku. Pracuje však v rodinném hotelu pro kuvajtské lázeňské hosty, proto se rozvíjí v řeči velmi pomalu. Proč takový úvod? Tato vstřícná duše se během letošního podzimu v Češích zklamala. Když stála večer na autobusové zastávce nějaký mladý muž na ni z auta ukazoval gesto podříznutí krku.

Tato žena mi na poslední hodině před Vánoci vykládala o svém posledním syrském bydlišti a o sousedním městě, kde žije hodně křesťanů. (Nakreslila křížek, protože nemohla najít správné slovo.) Jednou z nich je její kamarádka – řeholnice, jak jsem díky slovníku zjistila. Vzpomínala na ni, jak se zdravily a pily čaj. Teď o ní nic neví...

Někteří studenti chtěli původně do Švédska, ale vinou přestupu v Praze a možná dalších mě neznámých skutečností je po určité době vrátili do České republiky. Ve srovnání se Švédskem nejdřív moc nadšení nebyli, ale nakonec našli pro děti školku, lépe bydlí a jak v září pan M. v rozhovoru s redaktorkou MF uvedl, že má teď Česko jako svůj druhý domov. Je pravda, že se raději domlouvá spíš anglicky, ale na rozdíl od jiných mužů v kurzech výuku nevzdal. Těším se na chvíli, kdy bude mluvit plynule – to prý zabije na oslavu sedm jehňat.

Studentka W. umí velmi dobře anglicky, tudíž chce některé složitější věci vysvětlit v angličtině. Nicméně učí se velmi pilně, protože ráda mluví s lidmi. Jedna komická situace se stala, když jsme procvičovaly 3. pád ve větách – odpovědích na otázku Komu nejčastěji telefonujete? Řekla jsem, že často telefonuju kamarádce Áje. Ona na to se smíchem reagovala: „Ája je arabské slovo označující větu, verš v súře.“ A já: „U nás je to domácké jméno pro Alenu.“ Tak se přes jazyk dostanete ke Koránu, ani nevíte jak.

Na začátku prosince jsme se v rámci reálií bavili o českých mikulášských zvycích. Když jsem krátce přiblížila legendu o sv. Mikuláši, který tajně obdaroval otce tří dívek, studentka W. pookřála a říkala, že dávat tajně dary na dobročinnost patří k islámu. Mluvila o tom, že u nich patří k dobrému zvyku, aby dárci a mecenáši zůstávali nejmenováni. Pro mě to byla novinka. Také přidala, že když byla v Anglii se svou kamarádkou v kostele, mohla většinu modliteb také odsouhlasit, obsah byl velmi podobný.

Tato studentka byla během léta spolu se studentkou K. nedobrovolně natočena jednou lokální TV společností. A to do reportáže o tom, jak to chodí v lázeňském parku v Teplicích. Bylo to v době, kdy vrcholilo napětí mezi tepličany a lázeňskými hosty. Ti dlouho do noci sedí v parku a často po sobě neuklidí. Nicméně studentka W. popisovala, že reportér nebyl vůbec ochoten reagovat na její anglické výzvy, že si nepřejí být natáčeny. Seděly přitom na lavičce a česky mluvily jen málo na to, aby dávaly rozhovory. Styděla jsem se za aroganci kameramana. Studentka W. vysvětlovala, že lidé z Kuvajtu a Emirátů vnímají sezení na trávě jako dar – u nich je poušť, a pokud nebudou systematicky informováni, sami si neuvědomí, že se chovají nevhodně. Ve stejné době vznikla iniciativa dobrovolného sbírání pohozených odpadků v lázeňském parku. Na její organizaci se podíleli arabsky mluvící občané trvale žijící v Teplicích.

Závěrem

Podle mých zkušeností se na výuce a vztazích více než víra projevuje individuální rodinná situace studentů a jejich vlastní studijní a pracovní zájmy.

Všichni studenti jsou přátelští a pohostinní. Pokud studenti mluvili o politice a terorismu, všichni násilí odsuzovali. Prožívání víry a náboženské projevy jsou v různé míře přirozenou součástí života azylantů. V různé míře se o postojích daných náboženstvím baví. Většina studentek nosí venku vlasy zakryté šátkem, dvě z nich chodí prostovlasé. Sami se setkávali s předsudky a skrytým i otevřeným nepřátelstvím.

Díky tomu, že Syřany běžně potkávám a seznamuji se s jejich životním příběhem, začínají jejich osobnosti vystupovat plastičtěji a zároveň stejně obyčejně jako u lidí narozených ve střední Evropě. Už nepatří do jednoho pytle – arabové. Lidé si příliš neuvědomují rozdíly v chování mezi arabskými lékaři, kteří studovali v Čechách, azylanty ze Sýrie, bohatými a zhýčkanými Kuvajťany nebo pouští odchovanými lidmi z Emirátů. Když jsem to potřebovala, domluvila jsem se se všemi studenty. Až převáží potřeba domluvit se a rozumět si bude soužití s cizinci vtipné a obohacující pro všechny.

28. prosince 2015 zemřel profesor praktické teologie ETF UK ThDr. Pavel Filipi (nar. 1936).

S profesorem Filipim jsem se seznámil až po r. 1989. Byl jsem členem ekumenické komise Biskupské konference ČR, které předsedal biskup František Radkovský. Komise jednala se Synodní radou CČE o vzájemném uznání křtu. Vedle synodního seniora Pavla Smetany, synodního kurátora Zdeňka Susy a dalších členů synodní rady se jednání zúčastňoval jako expert prof. Filipi. Jednání byla nejen přátelská, ale právě díky prof. Filipimu směřovala k cíli. Prof. Filipi znal nejen obdobné dohody v jiných zemích, ale lépe než my sami ovládal římskokatolická stanoviska, takže nás mohl opravovat…

Když jsme nedlouho potom zakládali Institut ekumenických studií, prof. Filipi se od samého počátku podílel na jeho přípravě a vyučoval klíčový předmět ekumenickou eklesiologii. Nabízel inkorporaci studijního programu pod ETF UK. My jsme s tím váhali, kývli až v r. 1999, kdy fakulta měla dostatek studentů a nemohla příliš navyšovat stavy. Přesto jsme byli přijati. Tehdejší děkan prof. Pokorný úspěšně odrážel odpor „sesterských“ teologických fakult UK. Vystřídal jej, právě v r. 1999, prof. Filipi, který byl děkanem následujících šest let. Naše situace na fakultě i univerzitě se stabilizovala.

Praktická teologie, které se prof. Filipi věnoval, je obor poměrně rozsáhlý. Zahrnuje katechetiku, homiletiku, liturgiku, pastorální teologii. Prof. Filipi se navíc věnoval ekumenice. Té odborné, oficiální (např. výrazně se zasloužil o vznik Leuenbergské konkordie evropských církví, která vzešla z dialogu luterských a kalvínských církví) i té na nejnižší úrovni (velké množství přednášek, besed). Je také úspěšným autorem mnoha publikací. Např. jeho Křesťanstvo se dočkalo čtyř vydání.

A se svým ekumenickým snažením měl prof. Filipi často nečekané úspěchy, a to i u katolíků. Například jeden katolický kněz, nepříliš ekumenický, ocenil Filipiho Hostinu chudých slovy: „ač protestantské, tak dobré“. Jiný katolický kněz se zúčastnil slavení večeře Páně, které předsedal prof. Filipi. Po skončení měl slzy v očích a říkal: „Já měl takové předsudky a přitom jsem teď zakusil, že naše víra je stejná.“

Cením si prof. Filipiho, že se jednoznačně zastal liturgické iniciativy Coena Domini v situaci, kdy se v CČE rozpoutala nenávistná kampaň. I jeho zásluhou je Coena dnes vnímána jako integrální součást církve.

Před několika lety jsme se synem projížděli na kole Ždárské vrchy, kde mi syn ukazoval místa spjatá s protinacistickým odbojem generálů první republiky. Dostali jsme se do blízkosti obce Telecí. Věděl jsem, že pan profesor tam má chalupu. Dotazem na evangelické faře jsme zjistili kde. Prof. Filipi nás velmi srdečně přijal. Ač jsme nebyli ohlášeni, věnoval nám několik hodin. Obdaroval nás publikacemi o místě, vzal nás na oběd na Lucký vrch, kde je nádherný výhled do kraje. Velmi zasvěceně nám vykládal o místním faráři Otokaru Kadlecovi, který poskytoval úkryt odbojové organizaci Rada Tří, jíž byl nakonec i členem. Podařilo se mu na poslední chvíli uniknout před gestapem.

Prof. Filipi do poslední chvíle odolával zdravotním komplikacím. Potěšil nás návštěvou zahájení akademického roku bakalářského studia Teologiekřesťanských tradic ETF UK a oslavách 20 let IES 3.10.2015. Ještě v prosinci učil…

Oba lednové modlitební týdny za jednotu křesťanů jsou vhodnou příležitostí k zamyšlení nad aktuální situací ekumenického dialogu.1 Pro inspiraci přikládám pár svých osobních poznámek, které jsem na toto téma přednesl v rámci panelové diskuse České křesťanské akademie v červnu 2015.2 Pokusil jsem se zamyslet nad tím, co si myslím, že je třeba v rámci ekumenického dialogu dělat:

1) Je třeba upřednostnit a podporovat přímý přátelský kontakt namísto nepřímého, tedy ve smyslu kladení otázek nějakým prostředníkům: Co si o nás myslí „ti druzí“ ?

Vycházím mimo jiné ze zkušenosti z nedávného působení v rámci výuky dějin křesťanství na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, kde jsem krátkodobě zastupoval kolegu, a také z rozhovoru s jedním církevním představitelem. Studenti i uvedený představitel projevovali živý zájem o to, co si o nás myslí „evangelíci“? Jak vnímají některá naše specifika atd.? Na jednu stranu jsem oceňoval tento zájem, na druhou stranu jsem si říkal, že je smutné, že je třeba nějakého prostředníka a neexistuje přímý a přátelský bezprostřední kontakt, v jehož rámci by zájemci nacházeli odpovědi na tyto i jiné otázky. Přes mnohá oficiální prohlášení a zdvořilostní gesta často neexistuje přímý kontakt mezi církevními představiteli nebo mezi studenty teologie. Samozřejmě existuje mnoho individuálních výjimek, ale i tak si myslím, že dnešní situace není dobrá. Nedivím se určitému rozladění nad oficiální ekumenickou studentskou bohoslužbou, která se každý rok koná. Když neznám „druhého“, jeho víru a spiritualitu, tak mohu být jen rozladěný z toho, že je to „jiné než u nás“, a třeba mi tam něco chybí. Ostatně společná příprava takových akcí by měla být samozřejmostí a vítanou školou vzájemného poznání a respektu.

Oproti tomu vnímám jako velké pozitivum svoji dlouholetou zkušenost ze studia a výuky v rámci Institutu ekumenických studií v Praze, resp. bakalářském oboru Teologie křesťanských tradic na Evangelické teologické fakultě.3 Mám na mysli především zkušenost společného studia, diskusí a modlitby v přátelském prostředí lidí z různých církví i rozmanitých oborů. V takovém kontextu mi připadá společné slavení a ohled na druhé mnohem srozumitelnější a přirozenější.

V oficiálních ekumenických vztazích v České republice mi schází větší přátelství mezi jednotlivými představiteli, které by mimo jiné umožnilo nastavení „přátelského zrcadla“, případně přátelského bratrského napomenutí. Např. jednáme-li příliš „triumfalisticky“, i když si toho nejsme vědomi, nebo pokud někteří církevní představitelé konají kroky, které nejsou příliš vhodné, a sekulární společností je dotyčný vnímán jako představitel všech křesťanů. Zvlášť katolická církev, v našich krajích ještě často vystupující s pocitem majority, takový přátelský korektiv, nastavené zrcadlo, zvlášť potřebuje.4

2) Je třeba zdůrazňovat společnou identitu, tedy že „jsme křesťané“, resp. „jsme katoličtí křesťané“ (místo „jsme katolíci“) a netrvat na své výlučnosti.

Mezi věřícími je stále ještě rozšířené pojetí ekumenismu jako zúžení, resp. vzdání se „vlastního dědictví“, místo pojetí ekumenismu jako vzájemného obohacení. Zatímco ekumenický dialog ve 20. století tuto proměnu zažil, tj. od redukce rozdílů k modelům jednoty „smířená rozdílnost“, u mnoha věřících tato představa přetrvává. Pro papeže Františka je oblíbeným tématem pojetí ekumenismu, který přináší vzájemné obohacení dary prostřednictvím našich bratří.5

Leckdy jde o maličkosti, o slovíčka. Svým synům (10 a 8 let) se snažím opakovat a vysvětlovat, že „jsme křesťané“, případně že „jsme katoličtí křesťané“, když se mě ptají, zda jsme katolíci. Podle mne je třeba začít už od této terminologie a pokud možno být důsledný.

Bratr Alois, představený komunity Taizé, v rámci evropského setkání v Praze během novoroční bohoslužby v katedrále (1. ledna 2015) uvedl: „Rozdíly mezi křesťany tu budou stále: zůstanou pozváním k upřímnému dialogu. Mohou být také obohacením. Nepřišel ale čas, dát přednost křestní identitě, která je nám všem společná a která nás už v Kristu spojuje?“6 Když jsem se pak díval na stránky komunity v Taizé, zjistil jsem drobnou nedůslednost. V životopisu bratra Aloise (vlastním jménem Alois Löser) je uvedeno: „Je to římský katolík“.7 Vím, že se jedná o detail, ale souhlasím, že je třeba důsledněji dávat přednost křestní identitě.

Může nám pomoci pohled na křesťany „zvenčí“, kdy okolní společnost stěží rozlišuje jednotlivé církve. Současný papež opakovaně připomíná tzv. ekumenismus krve. Důležitou roli novodobých mučedníků zdůrazňoval již papež Jan Pavel II. V úvodu encykliky o ekumenickém hnutí tvrdil, že odvážné svědectví mnoha mučedníků i z jiných církví ve 20. století vlévá koncilní výzvě k jednotě křesťanů novou sílu a ukazuje, že „že každý prvek rozdělení může být překlenut a překonán v úplném darování se pro věc evangelia.“8 Současný papež považuje tento „ekumenismus krve“ za zvlášť aktuální. V promluvě k účastníkům mezinárodní charismatické konference 31. října 2014 uvedl: „Ježíšova krev, prolitá mnoha jeho svědky v různých částech světa, nás volá a nutí k jednotě. Pro pronásledovatele nejsme rozděleni, nejsme luteráni, pravoslavní, evangelikálové, katolíci… Nikoli. Jsme jedno! Pro pronásledovatele jsme křesťany! Další je nezajímá. Toto je ekumenismus krve, který se dnes žije.“9

O tom, že je možné předložit vstřícné pojetí církve, které se nepotřebuje vůči druhým vymezovat a naopak je otevřeno možné inspiraci od druhých, se můžeme inspirovat u českých církví. Např. Zásady Církve bratrské (2. vydání z roku 1997) uvádí: „Vyznáváme v Církvi bratrské, stejně jako jiné křesťanské církve, že věříme v jednu apoštolskou, svatou církev obecnou (KATHOLIKÉ EKKLÉSIA). Nepovažujeme tedy svoji církev za jedině správnou a dokonalou. Naopak, chceme se učit lepší poslušnosti a následování Pána Církve i od jiných církví, a to jak z jejich minulosti, tak i z přítomnosti. Kristova církev při všem rozdělení na denominace (Bratří říkali "jednoty") je na světě jen jediná s jedinou Hlavou - Kristem.“10

Českobratrská církev evangelická ve svém církevním zřízením (ve znění platném po 1. zasedání 34. synodu ČCE) v § 35 s názvem Ekumenická sounáležitost a odpovědnost uvádí: „1) Českobratrská církev evangelická uznává jiné církve a jednoty, které vyznávají víru v Boha Otce, Syna a Ducha svatého. 2) Chce s nimi spolupracovat a podílet se s nimi na zvěstování evangelia ve světě, vzájemně se povzbuzovat a doplňovat k plnějšímu vyrozumívání Boží pravdy a sdílet se ve službě a odpovědnosti za smíření mezi lidmi a národy.“11

3) Je třeba se soustředit na důležitost společného konání a především společného slavení.

Důležitost společného slavení souvisí s důležitostí slavení (liturgie, především eucharistie) pro život církve a křesťanů.12 Bratr Alois v již zmiňovaném proslovu v katedrále uvedl: „Eucharistie není pouze vrchol jednoty, je to také cesta k ní.“ Také podle kardinála Dominika Duky je ústřední otázkou ekumenického dialogu eucharistie.13 Další impuls k diskusím o roli eucharistie v ekumenickém dialogu dal nedávno papež František při rozhovoru během své návštěvy v luterském kostele Christuskirche v Římě, kde mimo jiné v odpovědi na otázku po možnostech společného slavení uvedl: „Ptám se, je-li společná Večeře Páně cílem pouti anebo viatikem na cestu. Přenechávám tuto otázku teologům, těm, kteří rozumí... Na Vaši otázku odpovím pouze otázkou: Jak to mohu s manželem udělat, aby mě Večeře Páně provázela na mé cestě? To je problém, na který si musí každý odpovědět. Jeden můj přítel, který byl pastor, mi jednou řekl: My věříme, že Pán je tam přítomen. Je přítomen. Vy věříte, že Pán je přítomen. A pak tedy, jaký je rozdíl? Ach, ta vysvětlování, interpretace. Život je větší, než vysvětlování a interpretace. Vždy vycházejte ze křtu. Jedna víra, jeden křest, jeden Bůh. Tak nám to říká Pavel a odsud vyvozujte důsledky. Nikdy si netroufnu dát povolení takto činit, protože to nespadá do mých kompetencí. Jeden křest, jeden Pán, jedna víra. Promluvte s Pánem a jděte dopředu. Více si říci netroufám.“14

4) Je třeba věnovat větší pozornost existující ekumenické spolupráci a drobným ekumenickým krokům.

V českém prostředí by bylo dobré více připomínat roli „kaplanských služeb“, především ve vězení, v armádě i v nemocnicích, přestože zde ekumenickou spolupráci komplikuje existence dvou asociací nemocničních kaplanů. Tyto služby dále rozvíjet důsledně v ekumenickém kontextu, tj. s ohledem na „druhé“, kteří jsou našimi spolupracovníky nikoliv konkurenty.

Z několika příkladů drobných ekumenických kroků uvedu dvě:

Dne 8. dubna 2015 byla v Ústřední vojenské nemocnici slavnostně otevřena nová nemocniční kaple Milosrdného Samaritána. Požehnali jí kardinál Dominik Duka a předseda Ekumenické rady církví Daniel Fajfr za přítomnosti náměstka ministra obrany Tomáše Kuchty, zástupce náčelníka GŠ generála Františka Malenínského, představitelů duchovní služby Armády ČR a dalších významných hostů.

Na 1. zasedání 34. synodu ČCE v květnu 2015 (14. – 17. května 2015) došlo k přijetí změny církevního zřízení ohledně soustavy ordinované služby.15 Zároveň synod pověřil synodní radu, aby zahájila řízení ohledně změny ve znění kazatelského reversu, což je předpoklad pro vydání osvědčení o způsobilosti k ordinované službě v ČCE, vydávaném synodní radou. V nyní předloženém návrhu je nově přidán závazek: „Nebudu konat nic, co by bylo v rozporu s úsilím o obnovu jednoty obecné církve Kristovy.“16

5) Přípravy a průběh Husovského jubilea již leccos naznačil a jistě ještě poskytne materiál k reflexi o stavu domácí ekumenické situace.

Jen to zmiňuji, bude třeba počkat na reflexi z místních společenství (např. ohlas konání bohoslužeb smíření) a bylo by to na samostatné téma.

Bude rok milosrdenství inspirací rovněž pro ekumenický dialog?

Na závěr dodávám, že pro katolické křesťany je velkou výzvou jubilejní rok Božího milosrdenství (od 8. prosince 2015 do 20. listopadu 2016). A jako jednu z inspirací přidávám český překlad poselství papeže Františka účastníkům ekumenického setkání katolických a letničních křesťanů ve Phoenixu v Arizoně z května 2015: „Mám zde pozvánku, kterou jste mi poslali, na tuto slavnost jednoty křesťanů, na tento den smíření. A chci se k vám připojit odsud. “Otče, ať jsme jedno,... aby svět uvěřil, že jsi mne poslal”. To je slogan, téma setkání: Kristova modlitba k Otci o milost jednoty.

Dnes, v sobotu 23. května, od 9 hodin ráno do 5 hodin odpoledne budu s vámi duchovně a celým svým srdcem. Budeme společně hledat, budeme se společně modlit o milost jednoty. Jednota, která se rodí mezi námi, je jednota, která začíná ve znamení jednoho křtu, který jsme všichni přijali. Je to jednota, kterou hledáme na společné cestě. Je to duchovní jednota modlitby jedněch za druhé. Je to jednota našeho společného úsilí jménem našich bratři a sester a všech, kdo věří ve svrchovanost Krista.

Drazí bratři a sestry, rozdělení je rána na těle Kristovy církve. A my nechceme, aby tato rána zůstala otevřená. Rozdělení je dílo otce lži, otce nesvornosti, který dělá všechno možné, aby nás udržel rozdělené.

Dnes společně, já zde v Římě a vy tam, budeme žádat našeho Otce, aby seslal Ducha Ježíšova, Ducha svatého a dal nám milost, abychom byli jedno, “tak, aby svět mohl uvěřit”. Mám pocit, jako bych říkal něco, co může znít kontroverzně nebo možná dokonce hereticky. Avšak je tu někdo, kdo ví, že navzdory našim odlišnostem jsme jedno. Je to ten, který nás pronásleduje. Je to ten, který dnes pronásleduje křesťany, ten který nás pomazává krví mučednictví. On ví, že křesťané jsou Kristovými učedníky: že jsou jedno, že jsou bratři! Nezajímá ho, jestli jsou evangelikálové, pravoslavní, luteráni, katolíci nebo apoštolští…to ho nezajímá! Jsou to křesťané. A krev mučednictví sjednocuje. Dnes, drazí bratři a sestry, prožíváme “ekumenismus krve”. To nás musí povzbudit, abychom činili, co činíme dnes: modlili se, vedli společně dialog, zkracovali mezi sebou vzdálenosti, posilovali naše pouta bratrství.

Jsem přesvědčený, že to nebudou teologové, kdo mezi nás vnesou jednotu. Teologové pomáhají, teologická věda nám pomůže, ale pokud budeme spoléhat, že se teologové navzájem shodnou, dosáhneme jednoty až v den po dni posledního soudu. Duch svatý působí jednotu. Teologové jsou nápomocni, ale více nápomocná je dobrá vůle nás všech, kdo jsme na této cestě a máme srdce otevřené Duchu svatému!

Se vší pokorou se k vám přidávám jako další účastník tohoto dne modlitby, přátelství, blízkosti a reflexe. V jistotě, že máme jednoho Pána: Ježíš je Pán. V jistotě, že tento Pán je živý: Ježíš je živý, Pán žije v každém z nás. V jistotě, že On seslal Ducha, kterého nám slíbil, tak aby se tato “harmonie” mezi všemi Jeho učedníky mohla realizovat.“17

1 Tzv. alianční týden modliteb je pohyblivý a koná se vždy od první lednové neděle, tj. letos od 3. do 10. ledna 2016, tentokrát na téma Radost, kterou vám nikdo nevezme (J 16,22). Jeho tradice souvisí s evangelikálním probuzením v USA a Velké Británii, vznikl v roce 1856 a patří tak k jedněm z nejstarších ekumenickým aktivit vůbec. U nás je jeho hlavním garantem Česká evangelikální aliance. Texty jsou k dispozici např. na stránkách Ekumenické rady církví: http://ekumenickarada.cz/img-content/files/ATM_2016.pdf

Týden modliteb za jednotu křesťanů se pravidelně koná ve dnech od 18. do 25. ledna. Jeho iniciátorem byl v roce 1908 anglikánský duchovní Paul Wattson, který vzápětí přestoupil do katolické církve. Úmyslně zvolil data, která spojovala svátky sv. Petra a Pavla: 18. ledna Nastolení sv. Petra v Římě a 25. ledna Obrácení sv. Pavla. V roce 1916 papež Benedikt XV. rozšířil jeho slavení na celou katolickou církev. V ČR jsou jeho garantem Ekumenická rada církví a Česká biskupská konference. Letošní téma je Povoláni hlásat mocné skutky Páně (srov. 1P 2,9) a texty jsou k dispozici opět na stránkách ERC: http://ekumenickarada.cz/img-content/files/Modlitby%20za%20jednotu%20201...

2 Záznam z panelové diskuse, kterou Česká křesťanská akademie pořádala dne 13. června 2015, je k dispozici na Youtube: https://www.youtube.com/watch?v=oLTiBnw6m-4

3 Původně občanské sdružení, založené v roce 1994 lidmi zhruba ze tří skupin (organizátoři podzemního studia teologie; mladí učitelé, vyhození z Husitské teologické fakulty a kněží z katolické církve, kteří nebyli příliš v milosti u svých představených). Od roku 1995 organizované studium bylo v akademickém roce 1999/2000 přijato Evangelickou teologickou fakultou jako bakalářský program Teologie křesťanských tradic. Studium se snaží vyjít vstříc zájemcům o studium teologie, kteří už mají jinou VŠ nebo jí studují a jsou z různých církví.

4 Pro zajímavost je možné připojit slova bývalého canterburského arcibiskupa Rowana Williamse, která pronesl během setkání s papežem Benediktem XVI. v listopadu 2006: „V moderním světě má jednání každé části křesťanské rodiny hluboký dopad na ekumenické partnery a jenom hluboce založené přátelství v Kristu nám umožní hovořit spolu čestně o těchto těžkostech a rozlišovat, jak dosáhnout úplné věrnosti závazkům, které leží na nás jako na Kristových učednících.“ Anglikánský primas Rowan Williams navštívil Benedikta XVI., Radio Vaticana, 23.11.2006. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=6815

5 Při generální audienci dne 22. ledna 2014 mimo jiné řekl: „Navzdory trápení způsobenému rozdělením, které bohužel stále přetrvává, přijměme Pavlova slova (1K 1,4-5) jako výzvu k upřímné radosti z milostí, které Bůh udělil jiným křesťanům. Je krásné uznat milost, s níž nám Bůh žehná, a ještě krásnější najít u jiných křesťanů něco, co sami potřebujeme, něco, co bychom mohli od našich bratří a sester dostat jako dar.“ Modleme se, aby pohoršení nejednoty pominulo. Radio Vaticana, 22.1.2014. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=19457

6 Promluvy bratra Aloise. Dostupné z: http://www.taize.fr/cs_article17441.html

7 Bratr Alois, představený komunity Taizé. Dostupné z: http://www.taize.fr/cs_article2700.html

8 „Odvážné svědectví tolika mučedníků našeho století, náležejících také k jiným církvím a církevním společenstvím, které nejsou v plném společenství s katolickou církví, vlévá koncilní výzvě novou sílu a připomíná nám povinnost tento apel přijmout a uvádět ho do praxe. Tito naši bratři a sestry, spojení v jednom společenství ušlechtilou obětí svého života pro Boží království, jsou nejvýznamnějším důkazem, že každý prvek rozdělení může být překlenut a překonán v úplném darování se pro věc evangelia.“ JAN PAVEL II. Ut unum sint, 1.

Dále se v encyklice uvádí: „Skutečnost, že někdo dokáže pro svou víru zemřít, ukazuje, že i další požadavky víry lze splnit. Již jsem se s hlubokou radostí zmínil o tom, že nedokonalé, ale reálné společenství je na mnoha úrovních církevního života zachováno a roste. Nyní bych dodal, že toto společenství je již dokonalé v tom, co všichni považujeme za nejvyšší stupeň života milosti, v mučednické smrti, nejopravdovějším možném společenství s Kristem, jenž prolil svou krev a svou obětí přivedl blízko ty, kteří byli kdysi vzdálení (srov. Ef 2,13).

Jakkoli jsou mučedníci pro všechna křesťanská společenství důkazem síly milosti, nejsou to jen oni, kteří této síle vydávají svědectví. Společenství mezi našimi komunitami, ačkoli neviditelné a dosud neúplné, je reálně a pevně podloženo plným společenstvím svatých - těch, kteří jsou na konci života věrného milosti ve společenství s Kristem ve slávě. Tito svatí pocházejí ze všech církví a církevních společenství, které jim umožnily vstup do společenství spásy.“ JAN PAVEL II. Ut unum sint, 84.

9 Papež k účastníkům mezinárodní charismatické konference. Radio Vaticana, 31.10.2014. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21021

10 Odkaz na základní dokumenty Církve bratrské viz https://portal.cb.cz/zakladni-dokumenty

11 Církevní zřízení viz https://www.evangnet.cz/cce/czr/cz.html

12 Konstituce o liturgii II. vatikánského koncilu k tomu uvádí: „„liturgie /je/ vrcholem/, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdrojem/, z něhož vyvěrá veškerá její síla... Z liturgie tedy, především z eucharistie, jako ze zdroje do nás proudí milost; liturgií se nejúčinněji uskutečňuje v Kristu posvěcení člověka a oslava Boha, a právě k tomuto cíli je zaměřeno všechno ostatní působení církve.“ (SC, 10)

13 Papež řekl, že rád přijede : exkluzivní rozhovor magazínu Christnet.cz s kardinálem Dominikem Dukou. Christnet.cz, 25.5.2015:

„Které otázky ještě zůstávají k řešení, aniž bychom retušovali rozdílnosti?

Je zde otázka víry v eucharistii...

Takže kardinální otázka, kterou je třeba ještě řešit, je nyní hlavně eucharistie?

Ano.“

14 Zpráva české redakce vatikánského rádia vynechává celkem důležitou pasáž, kterou zde cituji a která je uvedena v přepisu textu na oficiálních stránkách Vatikánu. Viz Římský biskup František navštívil luteránský sbor. Radio Vaticana, 15.11.2015. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=22770 Kompletní překlad do češtiny viz Papež během setkání s římskými luterány šokoval věřící, Umlaufoviny, 14.12.2015. Dostupné z: http://umlaufoviny.com/index.php?a=umlaufoviny/papez-behem-setkani-srims... Za pozornost stojí i záznam z celého setkání (v italštině), který velmi dobře ukazuje přátelskou atmosféru viz: http://w2.vatican.va/content/francesco/it/events/event.dir.html/content/...

15 Pojem „kazatel“ je rozšířen na všechny ordinované členy církve, tj. označuje faráře, jáhny, kaplany a výpomocné kazatele. Nově je zavedeno označení „kaplan“ pro kazatele vyslané do služby v jiných institucích (nemocnice, věznice, armáda atd.). Zavádí se pojem „výpomocný kazatel“ pro ty kazatele, kteří nevykonávají ordinovanou službu dlouhodobě a soustavně jako své povolání. Více viz synodální tisk č. 18/1A. Dostupné z: https://www.evangnet.cz/cce/czr/usneseni/u_34_1/Prilohy/TISK_18_01_A_Ord...

16 Viz usnesení synodu č. 17. Dostupné z: http://www.evangnet.cz/cce/czr/usneseni/u_34_1/u_34_1.pdf

17 Český překlad viz Papež František: pokud budeme čekat, až se teologové shodnou, dosáhneme jednoty po soudném dni. Umlaufoviny, 25.5.2015. Dostupné z: http://umlaufoviny.com/index.php?a=umlaufoviny%2Fpapez-frantisek-pokud-b...

Dětství a studia

Felix Maria Davídek byl mnohými považován za génia, jinými za duševně chorého, dalšími za duševně chorého génia. Davídek byl bezesporu osobností rozporuplnou, vynikal vysokou inteligencí, ale také povahovými zvláštnostmi, pro které nebylo snadné hodnotit jej jednoznačně pozitivně. Ovládal v překvapivém rozsahu mnoho oborů – mj. teologii, filozofii, psychologii, medicínu, kybernetiku, biologii, historii, aktivně užíval snad všechny hlavní evropské jazyky, pasivně pak i několik dalších. Z jeho díla se zachovaly vědecké práce, eseje, kázání, ale i hodnotná poezie.1

Narodil se 12. ledna 1921 v Chrlicích, v rodině berního ředitele a učitelky hudby. Vedle rodičů měli na Davídka v raném dětství vliv další tři lidé. Jeho dědeček, Felix Stýblo, který během první světové války poskytl v Chrlicích útočiště studentům teologie, aby mohli pokračovat ve studiu; vychovatelka Anděla Ježková, řečená „Nána“, bývalá řeholnice, jež se nemalou měrou zasloužila o Davídkovo rozhodnutí stát se knězem; a v neposlední řadě rodinný lékař Bohumil Rejnart, který vzbudil ve Felixi Davídkovi lásku k medicíně a o němž později Davídek mluvil jako o svém druhém otci.

Davídek byl pokřtěn v Tuřanech Dominikem Peckou, později významným českým pedagogem, teologem a filozofem, který udržoval s Davídkem kontakty po celý život a považoval jej za svého „duchovního syna“.2 Do svých šesti let byl Davídek těžce nemocný, a neboť mu choroba i později zabraňovala ve školní docházce, staral se o jeho vzdělávání především jeho dědeček Felix Stýblo. Během studia na brněnském klasickém gymnáziu prodělal otevřenou tuberkulózu, ale přesto roku 1940 zdárně odmaturoval. Rodina očekávala, že půjde na medicínu, ale Davídek se již v patnácti letech rozhodl pro kněžství.

Studium teologie absolvoval na brněnském diecézním učilišti v letech 1940-1945, kdy mnoho jeho spolužáků bylo protektorátními úřady totálně nasazeno. Davídek tohoto byl pro svůj zdravotní stav ušetřen a mohl dále studovat, se svými spolužáky však udržoval neustálý písemný kontakt. Od této doby se též datuje přátelství se Stanislavem Krátkým, které vyvrcholilo v šedesátých letech spoluprací ve skryté církvi. Vedle teologie se intenzivně věnoval studiu jazyků a jako samouk i medicíně, neboť toužil být misionářem v Jižní Americe. Právě tehdy se začal zabývat ideou katolické univerzity na Moravě. Tato myšlenka je pro pochopení Davídkovy osobnosti a motivů jeho jednání nesmírně důležitá, neboť jí zůstal věrný po celý život a vždy se ji snažil nějakým způsobem uskutečňovat. V podmínkách protektorátu to samozřejmě nebylo možné, ale to Davídkovi nebránilo v plánování možných budoucích alternativních forem studia především pro ty, kterým bylo za německé okupace znemožněno a již v té době se těmto lidem věnoval a připravoval je na studium ve vyšších gymnaziálních třídách.3

Založení Athenea

Felix Maria Davídek byl 29.července 1945 v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně vysvěcen na kněze svým pozdějším spoluvězněm, olomouckým světícím biskupem ThDr. Stanislavem Zelou. Ihned po vysvěcení se zapojoval do různých církevních aktivit, např. do činnosti Kostelní jednoty v Chrlicích, a v září 1945 byl ustanoven kaplanem u bývalého legionáře Arnošta Tučka v Horním Štěpánově, malé vesnici mezi Boskovicemi a Jevíčkem.

Roku 1948 získává na základě své práce Psychologie empirická a psychologie filozofická doktorát na brněnské filozofické fakultě. Získání doktorátu mělo své dramatické pozadí. Neboť Davídek dokončoval svá studia na jaře 1948, tedy již po komunistickém převratu, bylo nutné předložit souhlas Místního národního výboru v Horním Štěpánově. Davídek nepředpokládal, že by tento souhlas získal, a proto v nočních hodinách vnikl oknem do budovy MNV a potřebné potvrzení si orazítkoval sám. Tato záležitost nezůstala utajena a později mu přitížila při vyšetřování jeho „protistátní“ činnosti.4

Studium medicíny už se Davídkovi oficiálně dokončit nepodařilo, ale to mu nezabránilo ve snaze otevřít si vlastní lékařskou praxi, což, mimo jiné, vedlo k prvním konfliktům s brněnským biskupstvím. Přestože si tehdejší brněnský biskup dr. Skoupý nepřál, aby se kromě studia tropické medicíny tomuto oboru jakkoliv věnoval, otevírá si Davídek, po dohodě s obvodním lékařem, vlastní ordinaci.5 Tuto činnost chápal jako součást své pastorační praxe a označoval ji za „nejautentičtější bránu k lidem“6. Také se začínaly projevovat některé jeho zvláštnosti, například přesouvání veškerých aktivit do nočních hodin. Farář Tuček na Davídka „vzpomíná“ ve zprávě o jeho činnosti, již měl vypracovat na žádost brněnského biskupského ordinariátu, takto:

„...S domácím pořádkem je to u něho slabá stránka, ale na to už jsem si musel zvyknouti. A ta jeho životospráva! Pravidelně před druhou hodinou nejde spát, ale nedá si říct, že prý mu tak málo spánku stačí, neboť on prý spí 'koncentrovaně'. Největší obtíž byla, že k němu docházeli ti, které učil, měl jich až 13, to už si služebná stěžovala, co to všude na schodech bláta...“ 7

Ti, kteří tak nehorázně zaneřádili faru pátera Tučka byli prvními studenty Davídkova Athenea, které založil jako studijní instituci pro mládež v Horním Štěpánově.

„Zde okolo sebe brzy shromáždil skupinu asi deseti mladých mužů, ze kterých pět mělo upřímný zájem studovat teologii a stát se kněžími. Spolu s dalšími spolupracovníky je připravoval k externím zkouškám na gymnasiu a současně jim přednášel základy teologie a filozofie.“8.

Svým studentům připravoval Davídek nejrůznější materiály ke studiu. Nejvýznamnějším je jeho filozofický esej z roku 1945 (vyšel až roku 1948), Křesťanský světový názor, zásadní dílo pro pochopení tehdejších Davídkových postojů. Křesťanský světový názor nechápe Davídek jen jako odpověď na otázku „ 'jak to, že jsme, že je svět a jaký to má smysl...',ale jako 'způsob, kterým uvádíme v soulad svou existenci s bytím ostatních tvorů a věcí.' Jako primární složku křesťanského světového názoru uvádí Davídek zjevení, jež chápe jako historický fakt křesťany přijatý a plně respektovaný.“9 Davídek důsledně dbal, aby studium teologie bylo obohacováno literaturou a uměním vůbec, pro získání celistvého pohledu na svět, v protikladu k jakémukoliv druhu totality.

Neshody s brněnským biskupem dále přetrvávají, ba stupňují se, až vrcholí Davídkovým přeložením z Horního Štěpánova do Petrovic u Moravského Krumlova, avšak ani to Davídkovi nezabrání vracet se ke svým studentům.

Zatčení

V únoru 1950 žádá biskup Skoupý, aby Davídek ukončil činnost Athenea. Davídek však ani neuvažuje, že by této výzvy uposlechl, neboť si byl vědom ohrožení církve komunistickou mocí a právě v Atheneu spatřoval prostředek, jak se tomuto ohrožení bránit.

V sobotu 22. dubna 1950 byl Davídek spolu se dvěma svými studenty zatčen. Po vzoru akčních hrdinů se mu však podařilo uprchnout z boskovické policejní stanice a půl roku se ukrývat u různých přátel za použití roztodivných převleků, ženské šaty nevyjímaje. Plánoval útěk z republiky, ale ten byl zmařen a Felix Maria Davídek byl dopaden a odsouzen k 24letému vězení. V rozsudku bylo zmíněno i jeho neoprávněné vniknutí do budovy MNV, ale hlavním obviněním byla jeho práce s mládeží. Atheneum charakterizoval komunistický soudce takto:

„Obviněný (...) po vzoru Vatikánu založil v Horním Štěpánově bez souhlasu a povolení státu 'fakultu' (...), na níž si sám vyhledával žáky i přednášející z osob silně nábožensky založených a hlavně žáky mladé, neboť počítal s tím, že tito v důsledku náboženského založení se stanou povolnými k protistátní činnosti (...)Právě tak jako Vatikán na svých školách vychovává špiony, hodlal obviněný na své škole vychovávat budoucí 'misionáře', kteří by byli rozesíláni do zemí tábora míru, aby tam věrně, pod rouškou hlásání víry sloužili Vatikánu.“10

Davídek byl internován na nejrůznějších místech, mimo jiné ve Valdicích a na Mírově.

Ani v tak nehostinných podmínkách, jakými byla mírovská věznice, však nezapomíná na své poslání a zakládá zde prazvláštní, očím dozorců zcela skrytou instituci, zvanou „mírovská universita“, jež slouží, během vycházek na mírovském dvoře, ku vzdělávání trestanců v nejrůznějších disciplínách v závislosti na jejich zájmu a momentálním zastoupení vysokoškolského sboru v řadách vězeňstva.

V roce 1960 byla vyhlášena amnestie a každý z vězněných byl povinen napsat k této příležitosti prohlášení. To Davídkovo mělo následující znění:

„Jmenuji se Felix Davídek. V mém životě je důležité, že jsem se narodil, že jsem se stal římskokatolickým knězem, a že jsem byl uvězněn komunistickou Státní bezpečností. Zvláště poslední dvě skutečnosti mi daly mnohé pochopit. Nic od vás nečekám, nic od vás nechci. Kdykoli jsem ochoten jít i na smrt. Felix Davídek“11

Davídek byl propuštěn až roku 1964.

Z vězení jej museli, podle svědectví kněze Josefa Javory, téměř vyhodit, protože odmítal žádat o podmínečné propuštění. „Nežli jej vystrčili za vrata věznice, vnutili mu do jedné ruky kufr, ve kterém hrkal kartáček na zuby a pár osobních potřeb, do druhé jízdenku do Brna. Nastoupil do vlaku jedoucího na opačnou stranu. Měl za povinnost neprodleně se ohlásit bezpečnostním orgánům a najít si co nejdříve zaměstnání. Ani jedno ani druhé neudělal a zaměstnání si našel, až sám potřeboval.“12

Z vězení odchází s jasnou představou plánu nových forem života církve, který začíná okamžitě uskutečňovat.

Koinótés

Již druhý den po návratu z vězení vyhledal Ludmilu Javorovou, s jejíž rodinou se znal od dětství a s její pomocí začal shromažďovat okruh spolupracovníků, sestávající z katolíků, vyloučených v padesátých letech z teologických učilišť, či z těch, kterým bylo studium režimem jinak znemožněno.

Na podzim 1964 vzniká Davídkův text „Konkrétní spirituální práce“, v němž zaznívá silné ovlivnění dílem Pierra Teilharda de Chardin.

Tento text je jakýmsi prologem a programem jeho další, reformátorské a vírou v paruzii ovlivněné činnosti, jejímž vrcholem je vybudování skryté církevní struktury v 60. letech. Davídek v něm upozorňuje, že dosud není odsouzeno schéma:

„Přijít, stanout, určit vyšší a nižší a postavit onu 'čínskou zeď' (...) mezi Boha a svět. (...) Apoštol nemá za úkol přicházet jako stavitel 'čínských zdí'. Jeho úkol je úplně jinde: Přijít, zbořit zdi a posvětit.“13 Neboť: „Jen z nedonošenosti náboženských idejí pramení odvaha získat nebe, aniž se křesťan odvážil získat svět.“14

V druhé polovině 60.let vypracoval Davídek systém studia, jehož součástí se staly pravidelné večerní a víkendové semináře. Zejména budoucím kněžím doporučoval Davídek dále absolvovat jazykové kurzy, navštěvovat výstavy, filmová představení a orientovat se v různých vědních oborech. Do zakládajícího textu společenství, jež pojmenoval Koinótés, dokonce ukládá povinnost jednat se znalostí nejnovějších poznatků počítačové techniky.

Koinótés Davídek chápal jako ideální model partikulární církve v podmínkách totalitní diktatury. Za pomoci Ludmily Javorové psal a rozmnožoval pastýřské listy a tzv. Folia notitiarum, jakési poznámky a komentáře k aktuálnímu kulturnímu dění.

Tajná svěcení

Davídkova universita uvnitř Koinótés se neuzavírala laikům ani nevěřícím, ale primárně byla určena pro přípravu budoucích kněží. K získání tajného jáhenského, či kněžského svěcení vedly tři cesty. Nejčastější formou bylo svěcení v zahraničí. Světitelem Davídkových kandidátů byl nejčastěji východoněmecký pomocný biskup Gerhard Schaffran, který navíc pomáhal posílat do Vatikánu Davídkem vypracované zprávy o stavu církve v ČSSR.

Druhou možností bylo využití domácích biskupů, ale tato cesta se brzy ukázala jako neschůdná pro příliš velké riziko, jež se žádný z biskupů neodvážil podstoupit.

Třetí cestou, k níž se Davídek uchýlil, bylo získání vlastního tajného biskupa, který by uděloval svěcení v řádné apoštolské posloupnosti. Vatikán upřednostňoval tajná svěcení mladších a méně známých kněží, a proto Davídek nebyl vhodným kandidátem. Pověřil tedy dva mladší členy Koinótés, z nichž jeden, ing. Jan Blaha, byl skutečně vysvěcen a ihned na to, 29.října 1967 vysvětil na biskupa Felixe Maria Davídka.

Davídek pak vystupoval jako jediný známý biskup Koinótés a uděloval sám všechna svěcení.

Koncem 60. let byla již struktura Koinótés vybudována a dobře fungovala. Měla i svou „řeckokatolickou větev“, uvnitř které bylo možné udělovat svěcení i ženatým mužům. Davídek chtěl jistě přispět k znovuobnovení řeckokatolické církevní sruktury, ale to nebylo jediným motivem, proč zvolil tuto cestu birituálního svěcení. Hlavním aspektem byla bezpečnost - StB by jen těžko podezírala ženaté muže z přijetí kněžského svěcení, ale Davídek byl nadto přesvědčen, že kněžství nemusí být nutně vázáno na celibát.15

Davídek neztratil obezřetnost ani v době pražského jara 1968, ba dokonce si byl jist špatným koncem reformního procesu. Po srpnu 1968 byl připraven na úplnou likvidaci církve a očekával možné transporty církevních představitelů na Sibiř. To ho přivedlo k myšlence rozšíření počtu biskupů, kteří by umožnili přežití církve v jakýchkoliv podmínkách. Již 27.srpna 1968 světí na biskupa Stanislava Krátkého a tři další kněze, „kteří museli slíbit, že budou konat svou biskupskou službu pouze v případě nebezpečí (např. při deportaci do SSSR)“16, poté vysvětil mnoho dalších biskupů a stovky kněží. Většina z nich byla z Moravy, ale postupně pokryl celou ČSSR.17

Pastorální synod

Zlom v činnosti Koinótés nastal 25.prosince 1970, kdy svolal Davídek v Kobeřicích pastorální synod, který se měl zabývat otázkami vývoje lokální církve, především pak ale postavení žen v církvi.

Davídek byl přesvědčen, že nastal „kairos“, který by měla církev rozpoznat a umožnit ženám přijetí kněžského svěcení.

Je nutné poznamenat, že tato myšlenka nebyla zcela ojedinělá. Sexuální revoluce zásadně změnila postavení ženy ve společnosi a v sedmdesátých letech dokonce i mnozí konzervativní kněží považovali svěcení žen za reálné. Výrazné ochladnutí v postoji k ženskému kněžství nastalo po zvolení Jana Pavla II. .

Davídkovy argumenty pro svěcení žen můžeme shrnout do tří okruhů.

1. biblicko-historický, kde Davídek poukazuje na úlohu starozákonních prorokyň a vyzdvihuje zmínky o diakonátě žen v Pavlových listech.

2. prakticko-teologický okruh, v němž upozorňuje na svébytné sociální pozadí ženského kněžství, využitelné ponejvíce v situacích, kdy se ženy ocitnou v izolaci, např. ve vězení. Svěcení žen tedy neodůvodňuje nedostatkem mužských adeptů a odmítá hovořit o „připuštění“ žen ke kněžství, neboť toto není otázkou připuštění ze strany muže, ale záležitostí spolupráce církve s Duchem Svatým.

3. okruh systematické teologie. Podle Davídka především neexistují žádné teologické důvody proti svěcení žen. V kněžství ženy viděl Davídek znamení času na evoluční cestě k parůzii.18

26. prosince proběhlo v Kobeřicích hlasování o možnosti svěcení žen v katolické církvi s nerozhodným výsledkem.

Davídek přesto již 28. prosince 1970 uděluje svěcení Ludmile Javorové a pověřuje ji funkcí generální vikářky. Později vysvětí ještě tři ženy. O tom, že se svěcení žen uskutečnilo, vědělo jen velmi málo členů Koinótés a někteří blízcí příbuzní zúčastněných. Většina členů společenství, včetně biskupů, se o tom dozvěděla až na začátku devadesátých let.

Davídek tento svůj krok odůvodňoval odvoláním na konstituci II. vatikánského koncilu „O církvi“, kde se praví, že každá obec, s biskupem v čele, nemá-li přímého spojení s papežem, tj. za pronásledování, má povinnost rozvíjet tři základní dary: dar proroctví, dar řízení a dar rozlišování duchů (dobra a zla). Davídek říká:

„Koinótés nikdy a nikde nechtěla být mimo jednotu církve a jednat bez nástupce Petra, ale nemohla se k němu dostat, proto bona fide s ní papež musí být.“19

S výsledkem kobeřického synodu se část Koinótés nesmířila, což vedlo k roztržce a rozdělení společenství. Davídek neshody vyřešil rázně. V říjnu 1971 suspendoval z funkcí tři biskupy a kněze Fridolína Zahradníka.

Koinótés tak přišlo především o svou řeckokatolickou větev. Nové společenství se shromáždilo kolem biskupa Bedřicha Provazníka, který po Davídkově vzoru vysvětil již koncem roku 1970, či v roce 1971 tajně konsekrovaného ženatého řeckokatolického kněze Fridolína Zahradníka na biskupa a později udělil biskupská svěcení i několika dalším. Mezi biskupy, vysvěcené později Fridolínem Zahradníkem, patří i Jan Konzal, kolem nějž se shromáždilo společenství dodnes působící v Praze, „jež se dnes“, jak uvádí Fiala s Hanušem ve své publikaci Skrytá církev, „aktivně účastní vydávání časopisu Getsemany a dalších vzdělávacích programů.“ Skutečnost, že biskupská posloupnost této skupiny vede až k Felixi Davídkovi, se tato dozvěděla až po roce 1989.

Zákaz činnosti

V letech 1971 a 1972, byl Davídek opakovaně vyzýván k ukončení své činnosti, údajně na pokyn Vatikánu. Davídek to považoval za akci státních úřadů a výzvu, jako obvykle, neuposlechl.

Od začátku 70.let StB věděla o Davídkově biskupském svěcení, měla zprávy o jeho činnosti a pokoušela se jej zdiskreditovat anonymními útoky proti jeho biskupské pravosti, které se začaly na přelomu 70.a 80. let objevovat v samizdatových časopisech a byly dokonce odvysílány Svobodnou Evropou a Hlasem Ameriky.

Davídek se mnoho nebránil, ale to jen proto, aby dále neztěžoval chod Koinótés. Pamětníci o něm vypovídají, že měl natolik posunutou schopnost vnímat strach, že tento pocit téměř neznal. To mu jen napomáhalo v udržování jakési „hry“ s StB, kdy se rozhodl na oko s ní spolupracovat a vyzradit několik maličkostí, o nichž byl přesvědčen, že o nich tajná policie již beztak ví. Snad právě díky tomu se mu podařilo roku 1983 legálně vycestovat do Japonska. (Na této cestě jej ponejvíce zajímala její sibiřská část, neboť toužil, věren svému mladickému odhodlání stát se misionářem, prozkoumat území, kde by bylo možné a žádoucí započít misijní působení.)

Poslední léta

V závěru Davídkova života jej sužovaly následky čtrnáctiletého věznění, zranění z autonehody z roku 1971 a úraz hlavy, který si způsobil v roce 1983. Přestal chodit a žil v ústraní v Chrlicích, kde o něj pečovala především Ludmila Javorová. Bránil se, z obav z tajné policie, převozu do nemocnice. Svolil k němu až 15. srpna 1988 a den nato umírá na srdeční selhání během operace v nemocnici na Žlutém kopci v Brně, ve věku 67 let.

Davídek umírá rok před pádem komunistické diktatury, a spolu s ním se tak uzavírá období, v němž svým ojedinělým a významným způsobem dodával naději na přečkání církve i v těch nejnepříznivějších podmínkách.

Felix Maria Davídek byl, jak jsme viděli, postavou neobyčejně výjimečnou, zarážející svou všestranností a schopností zdánlivě nemožné učinit skutečným. Byl vizionářem, který předběhl vývoj církve o několik generací, a tak je, vzhledem k jeho nestandardním postupům, obtížné obhajovat vše z toho, co učinil. Snad právě tato výjimečnost zavdala příčinu pochybnostem o jeho duševním zdraví, ale můžeme snad my, kteří jsme schopni jen pramálo porozumět zákoutím jeho ducha, soudit a jakkoliv se snažit zařadit jej do nám známých a pochopitelných skutečností...?

Použitá literatura:

CORLEY, Felix: Tajné duchovenstvo v komunistickém Československu.in Getsemany, Církev v podzemí, Ročenka 1995, Praha: Síť, 1995

FIALA, Petr: Felix Maria Davídek a jeho spolupracovníci. Poznámky k historii skryté církve na Moravě. in Souvislosti, archiv článků z let 1990-1995, http://www.souvislosti.cz/archiv/fiala1-93.htm

FIALA, Petr, HANUŠ, Jiří: Skrytá církev, Felix M. Davídek a společenství Koinótés. Brno: CDK, 1999

JANDOUREK, Jan: Biskup a partyzán v týlu nepřítele. in Mladá fronta DNES 8.8.2005, http://mfdnes.newtonit.cz/default.asp?cache=583019

MIKEŠ, František: Biskup Felix Maria Davídek, jeho multidisciplinární teologie a řád praxe. in Getsemany březen 1995, http://www.getsemany.cz/node/1773

NOVOTNÝ, Vojtěch: Teologie ve stínu, Prolegomena k dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20.století. Praha: Karolinum, 2007

PAVLOVIČ Jozef: Teologické dôvody biskupa F. M. Davídka na kňazskú vysviacku ženy.in Teologický sborník 4/2002, www.cdk.cz/ts/clanky/26/teologicke-dovody-biskupa-f-m-davidka-na-knazsku...

1Srov. FIALA, P., HANUŠ, J.: Skrytá církev, Felix M. Davídek a společenství Koinótés. Brno: CDK, 1999, s.178

2Tamtéž, 23

3Srov. FIALA, HANUŠ, 1999 , s.27

4Srov. tamtéž, s.30

5srov. FIALA, P.: Felix Maria Davídek a jeho spolupracovníci, poznámky k historii skryté církve na Moravě in Souvislosti, archiv článkú z let 1990-1995

6Srov. FIALA, HANUŠ, 1999 ,s.35

7Zpráva o činnosti F.M.Davídka in FIALA, HANUŠ, 1999 , s.39

8FIALA, HANUŠ, 1999 ,s.32

9Tamtéž, s. 35

10Tamtéž, s. 52

11 JANDOUREK, Jan: Biskup a partyzán v týlu nepřítele. in Mladá fronta DNES 8.8.2005

12Tamtéž

13FIALA, HANUŠ, 1999 ,s.61

14Tamtéž

15Srov. FIALA, HANUŠ, 1999 ,s.87

16Tamtéž , s. 94

17srov. Getsemany, s. 13, „Kodex kanonického práva z roku 1917 připouští tajná svěcení a konsekrace biskupských nástupců v místech, kde je veřejné působení církve omezeno (kánon 329).“ Tamtéž, s. 7

18PAVLOVIČ Jozef: Teologické dôvody biskupa F. M. Davídka na kňazskú vysviacku ženy.in Teologický sborník 4/2002

19MIKEŠ, František: Biskup Felix Maria Davídek, jeho multidisciplinární teologie a řád praxe. in Getsemany březen 1995

Jiří Hanuš a kol., „Služebníci neužiteční“. Kněžská identita v českých zemích ve 20. století.

Sborník, vydaný nakladatelstvím CDK Brno, obsahuje texty dvanácti autorů (Stanislav Balík, Jaromír Blažejovský, Aleš Filip, Jiří Hanuš, Petr Husák, Michal Kaplánek, Karel Komárek, Alois Křišťan, Jiří Kudrnáč, Pavel Marek, Libor Ovečka a Miroslava Soláriková). Jak název říká, týkají se různých aspektů činnosti kněží v českých zemích – historických, sociologických, pastoračních, teologických, ale i uměleckých. Druhá část sborníku se zaměřuje na obraz kněží v literárním díle českých autorů – Rais, Nováková, Baar, Florian, Durych – a ve filmech Zapomenuté světlo a Je třeba zabít Sekala.

Zajímavé je třeba, jak přesně už počátkem 20. století kněží vnímali rostoucí náboženskou lhostejnost – a jak špatně někdy diagnostikovali její příčiny: „Zvláště v v dnešních dobách útoků na církev, které nepřestanou, neb jsou vedeny a řízeny tajnými mocnostmi, jejichž cílem je vyhladiti katolickou církev a s tou i křesťanství, opanovati národy árijské, založiti světovládu židovskou jejíž počátky už nyní na své oči vidíme skoro ve všech zemích evropských a v Americe. Tyto počátky, a již více nežli počátky jsou dílo Israele; jemu dílem za vědomé a dobře placené, dílem za bezvědomé a hloupě dobrovolné berany slouží zednářstvo a sociální demokracie, slouží všecken liberalismus.“ (kněz Antonín Skočdopole roku 1903, citován na str. 89) Dnes, kdy různé konspirační teorie u nás opět bují, je důležité nad chybami našich předchůdců nezavírat oči.

Souvislosti 3

Třetí letošní číslo revue pro literaturu a kulturu Souvislosti přináší v rubrice Téma osm krátkých povídek anglicky píšících autorek (a doprovodné eseje).

Rubriky Rozhovor a Blok jsou věnovány francouzskému architektovi Ferdinandu Pouillonovi (1912–1986). Číslo také doprovázejí fotografie středověkého cistercáckého kláštera Thoronet, o němž Pouillon napsal slavnou knihu Les Pierres Sauvages, Divoké kamení – psal ji mimochodem ve vězení.

A samozřejmě básně, prózy, úvahy, polemiky, grafika, jak je u Souvislostí zvykem.

Studium nabízí Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. Doprovodné aktivity zajišťuje Institut ekumenických studií v Praze. Studium je tříleté a je zakončeno bakalářskou prací a státní závěrečnou zkouškou. Prezenční forma studia (přednášky a semináře povinných předmětů) probíhá 1x týdně ve všední den ve večerních hodinách (dosud středa 17:30 – 21:00 hod). Je orientována na práci s texty a rozvoji kritického myšlení tříbeného v diskusích a písemném projevu. Na začátku každého akademického roku (v září) studenti absolvují povinné desetidenní soustředění. V akademickém roce 2016/17 pro 1. ročník je to v termínu 16.-25.9.2016,

Ekumenické teologii se věnují zpravidla ti, kteří již studují, či vystudovali jinou vysokou školu. Mezi dosavadními studenty jsou zastoupeny téměř všechny směry vysokých škol: humanitní, přírodovědné, pedagogické, teologické, umělecké, lékařské, právní, technické, zemědělské a ekonomické. Mohou však studovat i pracující absolventi středních škol.

Uplatnění studentů je dáno jejich hlavním oborem. Není primárně určeno pro přípravu služebníků v církvích, ale k tomu, aby se tzv. „laici“ chopili svého křestního poslání a mohli obnovovat církve zdola. K tomu je zapotřebí nejen odhodlání, ale i vzdělání. Studenti si nejvíce cení přátelského prostředí, které umožňuje upevňovat vlastní víru ve společenství napříč denominacemi.

Mezi studenty jsou kromě zástupců „klasických“ církví jako je římskokatolická a Českobratrská evangelická zastoupeny církve pravoslavné a evangelikální (Církev bratrská, Bratrská jednota baptistů, Církev adventistů sedmého dne). Často jsou přijati i nepokřtění zájemci (příslušnost k nějaké církvi není v rámci přijímacího řízení nikterak zkoumána, ale brzy se v rámci studia projeví). Pestrý je i věk studentů.

Učitelé přicházejí nejen ze všech tří pražských teologických fakult, ale i dalších institucí.

Více na www.iespraha.cz, nebo www.etf.cuni.cz;

tel. studijního oddělení (st a čt 15-21 hod) 221 988 626

e-mail: tkt@etf.cuni.cz

Přihlášky pro akademický rok 2016/17 je nutné podat do konce února 2016.

Kurs pro přípravu na studium

Kurs je určen pro ty, kteří mají zájem o studium oboru Teologie křesťanských tradic, ale rozsah jejich znalostí zatím neumožňuje, aby složili úspěšně přijímací zkoušky. Prosíme, aby se zájemci o systematičtější přípravu ke studiu oboru Teologie křesťanských tradic ohlásili na email: tkt@etf.cuni.cz. Kurs probíhá formou individuálních konzultací, na kterých lektor zájemce uvede do příslušného oboru (biblistika, dějiny církve, liturgika, úvod do systematické teologie, atp.), je mu doporučena vhodná literatura a nabídnut i další kontakt s lektorem pro případné zodpovídání dotazů a podobně. V případě většího počtu zájemců konzultace probíhají skupinově (1 x za 2 měsíce v pátek večer). Kurs k přípravě na studium je bezplatný.

Nabídka doprovázení při hledání cesty víry

Pro ty, kteří se chtějí vydat na cestu víry a nevědí jak, nabízíme doprovázení na této cestě. Doprovázení probíhá formou individuálních rozhovorů (1-2 x měsíčně), které by měly napomoci porozumění základům křesťanství a orientaci v našich církvích. Kontakt: Ivana Macháčková, mail: machackova@etf.cuni.cz, tel. 602746433.